Růže na podzim
Ta růže není z Texasu
Ta růže je planá
Je šípková ta růže
Podzimem oklamaná
Barvami oklamaná je
Co padly do kraje
Co padly do blízka
Co dálkám padly do pasu
Na záložku (I)
Tady jsou moje verše
Je v nich hodně kůže z bubnů
A snad něco je
i kůže na buben
Trochu je kůže
více papíru
Trochu je páry z hrnců
Ale třeba též
špetka masa i kostí
A ještě je Šaldovo
"vývařisko ducha"
moje pak spíše
"vývařisko potu"
Potu pórů i česneku
Z Mikuláška pak něco trávy
(a podle plotu)
a křídlo Skácelova anděla
Čtyři čtyřverší
morgensternovsko-skácelovská
Každý má svoji polívčičku
a míchá si ji paličkou
Kdo nemá dítě ve svém bříšku
ten nechť je naší matičkou
Anděl se díval na své slzy
utíral si je rouškou z mlhy
Štěstí je běs a nepřichází brzy
Nebude Neb jen Bůh ví
Víc nežli stokrát nic
je tvoje kadeř panoši
Pravím ti já pán z Nemanic
ještě víc ví to padouši
Na hradě nebylo co dělati
leč kukuřice stála v lánech
Čas potom trhnul opratí
lán nebyl v jeho plánech
Host do domu
Po hostu
přijde zpravidla
vetřelec
Ale také hosty
je někdy nutno
vyhánět
Vždyť se říká:
Třetí den
každá ryba smrdí
Co když však
jedno již
zda od hlavy
anebo od ocasu
smrdí pán domu?
Leč o vůni neříkají nic lilie
nýbrž my
Hospoda U Formánků
Po starém domě
zůstane často
plocha zalitá asfaltem
Prach a popel odvezou
na zelenou louku
tam kde byly sklepy
je teď parkoviště
Tak se stalo
i s hospodou U Formánků
v níž jsme se scházeli
nad knihami i verši
Naproti je pořád
Univerzitní knihovna
a v té hospodě
kdysi Cikáni
zabili jiného Cikána
Jeho duše
vítá teď každé auto
a zatím co odjíždí
mává na rozloučenou
A my tam přijíždíme
z domů na zelených loukách
posbírat groše
které jsme kdysi propili
Můj Pomykov
Miluji slovo "Pomykov"
"Byť v pomykove" je slovensky
a znamená to být na pochybách
Ale ani to není ono
"Být v Pomykově"
dá se psát jak to zrovna čtu
a s velkým Pé
Neboť ten Pomykov
je sám někde
v krajinách pochyb
v kraji mezi kulatým a hranatým
tam kde se hrany a vrásky
sbíhají ve středu dění
"Byť v Pomykove" to je slovensky
a znamená to taky
být v nejistotě
případně mýlit se
A to všechno
se vám může přihodit
zrovna tehdy
když jste si nejvíc jisti
anebo skálopevně přesvědčeni
o své leč i o cizí pravdě
Kdybych mohl
zapřáhl bych koně
naložil ženu a syny
a formansky po způsobu kolonistů
odjeli bychom
založit osadu
jménem Pomykov
V tom Pomykově
by byla hlavně skála
stejná jako ta Mojžíšova
ze které najednou vytryskl pramen
A taky bych tam
zasadil strom
strom Poznání Naděje
Žalu Pokory a Lásky
račte si vybrat
Ta cesta ovšem
je pouze vysněná
A ten Pomykov
je nikde a všude
Jen strom
lze přece jen zasadit
Noc
Noc To je být v doupěti
To je být sen Být sám
Ať již máš postel v paláci
postel trůn
anebo postel noru
Noc to je doupě v Tobě
To je nora snů (Nejsi v nich sám)
Noc to je nahoru dolů
v té noře s východem k ránu
anebo též uprostřed tmy
Noc to je Tvoje doupě
To je díra ke hvězdám
koridor snů i snění
A taky hvězdná díra
zároveň komnata plná tajemství
Noc To je zrcadlo i za zrcadlem
propadlo závrati i pokušení
oáza ztišení a klidu
Noc to je místo k básni
noc to je místo k zapomnění
Otcův životopis
Můj otec se narodil
na panském statku Klárky
služce Anně
Do tří let nesl její příjmení
Pak si vzal babičku
děda Vendelín
a tak jí říkali Vendůvka
Dědu jsem viděl
jenom jednou
Nemocen ležel v peřinách
postele a zároveň stolu
říkalo se krejčovská tabula
Měsíc nato zemřel
Děda šil podomácku
pro Židy z Boskovic a Prostějova
babička odváděla tovar
Chodila s krosnou
do Prostějova dvacet kilometrů
anebo do Boskovic o málo míň
Všichni v té rodině
nenáviděli Židy
Měli však svoje starosti
Děda patřil k pyšným
pod tabulou ukrýval
pytláckou flintu
a na vojně sloužil
u horských myslivců
Lojzka pak dali na kantora
a tak se prvorozeným
stal druhý syn Venda
Ten se vyučil
panským a dámským krejčím
Měl vlastní vizitku
a třebaže Čech
zůstal i po březnu 1939
in Mahrisch Schonberg
Leč německému kriminálu neušel
seděl v Breslau i v Terezíně
A zrovna tam
potkal se s Židem
u něhož sloužila babička
předtím než na statku v Klárkách
Nestačili si ale
vůbec nic říct
neboť Žid odjel
s posledním transportem
Kohout neplaší smrt
(Jiřímu Mahenovi)
V oběšencově domě
jako by stále
zbýval kus provazu
A svítá
i v krajině posedlé tmou
přestože kohout
nekokrhal dřív
Řeklas mi:
je dobře
žes zase začal psát verše
Ale já vím
že jimi neplaším tmu
a nepřivolávám svítání
Židé kteří věděli
volili raději
smrt jedem
anebo
vlastním provazem
Židů kteří bojovali
s provazy
svými i cizími
nebylo mnoho
Většina
přijala
pozvání do transportu
Nedošli
ani do ráje
ani do pekla
Ale ono to vlastně
nebylo pozvání
ani výzva
ba ani osud
Byla to
smrt na papíře
Co je napsáno
na provazu oběšence
neví nikdo
Třebaže existují
dopisy na rozloučenou
Hříčka
Poslední v křížovce
vyšlo mi slovo "zavát"
Tak ať mi zavěje
ten vítr co zve se pasát
Nefouká na kopce
je prý to vítr od rovníku
Nevane na louce
neb na rovníku je nejvíc moře
Tak ať mi zaduje
nejvíc do mého hoře
do toho co nelze utřít do ručníku
Zviditelňování jitrnic
Nemám rád slova
ODPUDIVĚ JÍMAVĚ a SMYSLUPLNĚ
se ZVIDITELŇOVAT
Slova která mám rád
raději neříkám
Patří k nim
mlčení a ticho
Ale báseň
je ze slov
slovy se vypráví
slovy se
jímavě i odpudivě
vyznává láska
Jen to zviditelňování
a smysluplnost
připomínají mi SLOVAPLNOST
A ještě něco:
jitrnice jsou plněná střívka
A když dáš prejt do papíru
jde o jitrnice
als ob
Takové jitrnice
jsou vlastně
zviditelněné
jen zevnitř
Chvála snů
Co z toho vzejde
když sedí
podivín s podivínem
blázen s bláznem
básník s básníkem?
Přece si nepovídají
podivínské řeči
případně o šílení
Anebo ti třetí
že by snad mluvili o básnění?
Leč na tomto světě
nelze nic vyloučit
Ani to
že zemřel zrovna ten
o jehož smrti
se mi zdál
sen plný úzkosti
A já se pak probudil
a píši tyto řádky
Leč na tomto světě
je taky všechno jinak
Zdálo se mi totiž
že jsem četl
o smrti jednoho živého básníka
v jakési knize
Leč na tomto světě
neumíme ani
přesně popsat své sny
Co vlastně umíme
na tomto světě?
Žít až do smrti
Trochu milovat
Trochu nenávidět
Je to málo?
Je to hodně?
Nechte si o tom zdát
Kdyby
(O. M. a J. S.)
Kdybych měl hospodu
jmenovala by se
U dvou básníků
Byly by v ní
dva stoly
Oldřichův a Janův
A kolem každého
židle a stoly
pro všechny
kteří měli rádi
ty dva
Nalévalo by se
víno bílé
a víno červené
A neměly by se
čepovat zbytečné řeči
protože oba
uměli taky mlčet
Zvláště když seděli spolu
Jen občas by
do stolů někdo prásknul
Vždyť bez toho
není ani báseň
Vstup pro všechny
Plaťte obyčejnými penězi
(To už jsou nápisy
z vysněné hospody)
Ale ta hospoda nebude
Nemá kdo nalévat
čistého vína
Duchopasci
Ve všech dobách
rodí se ti
kteří by nejraději
sežrali všechnu moudrost
A nejen všechnu moudrost světa
protože tito duchopasci
spásli by nejraději
i nebeský pažit
Nejhorší jsou takoví
kteří si myslí
že se jim to podařilo
a že i jejich exkrementy
září blankytnou modří
Duha jen občas
rozklene se nad krajinou
Zvěstuje
klid po bouři
neměnnou škálu barev
A přece to v ní jiskří
To Bůh říká:
Všechny trávníčky
moje ovce spasou
Odvykání lásce i jiné zvyky
Manželství mnohých z nás
je pouhé odvykání lásce i lásky
A nemyslím tím jenom
na železnou košili
v níž nakonec
zrezaví i ocelový zvyk
Ale manželství mnohých z nás
může být rovněž
(pro ty druhé nepochopitelně)
přimykání k jediné lásce
i když tolikrát přestoupils
prahy cizích ložnic
Nikoli není to kaše
z Hrníčku vař
Je to práh
který práchniví
Prach
Podání ruky
Bůh mne nezatratí
když řeknu
že z nedělní mše
mám nejraději
podání ruky
všem kolem sebe
Jsou to lidé
blízcí i vzdálení
setkáváme se
v našem kostele
i v mnoha jiných chrámech
Přeji jim pokoj
a oni přejí pokoj mně
dle vůle Boží
V těch dotecích
cítím jejich kůži svaly kosti
práci kterou vykonávají
a jako bych chutnal
jejich ruce i těla
pociťuji tepot krve
a někdy srdce
Nejvíc pak cítím
v těch rukách
(třebaže mnohé dotyky
mohou být falešné)
že někdo říká:
Nekonej člověče
pouze Bohoslužbu
Vzývání
(Františku Halasovi)
Někdy si říkám
není-li to všechno
jenom modelování nejistot
Ale pak jdu cestami
kudy kráčeli mnozí
a u kterých místo stromů
jsou stíny stromů
Růst kořeny vzhůru
nejde však
ani u těchto cest
Přeříkávám si tu pravdu
na všech zastaveních
Prosím o jedno:
Nepovažujte mou cestu
za cestu Křížovou
Té nejsem hoden
a kdo jí hoden
to neví nikdo
na této zemi
Leč přesto slova
"Ten jedinou má jistotu
kdo k pravému jde životu"
zaznívají z kostelních písní
A básník zase třeba ten
který je
"modličem plačícím do zásvětí"
nejistotu vzývá
Odvažuji se
Odvažujeme se modlit...
(z mešního obřadu)
(I)
I já se už odvážil milovat
dokonce vstoupil jsem
do stavu manželského
A říkám-li že s Tebou
není to lež
byť jsem se pelešil
s jinými
Ale já se vlastně
pelešil i s Tebou
Neboť co je láska
To je než dotyk
anebo neodvážit se...
(II)
Odvážit se
a chtít i naposled
i to je láska
Nevědět nikdy co je tam
a kdy je zpět
i to je láska
Udělat v kruhu
druhý kruh
i to je láska
Spojit dva kruhy
v sedmibarevnou duhu
i to je láska
I to je láska
přijde-li druhý...
Dobývání Brna
Kde není řeka
lze nábřeží
jen vymyslet
Proto se procházíme
po České
Ponávku
tady ukryli
aspoň do malé propástky
neboť Punkva napájí Svitavu
Na vůni rozrazilu
(má-li jakou)
vzpomeneš si tehdy
když piješ vodu ze Svratky
Tož takové je město
kdysi dobývané Švédy
a potom slavné
ležení Napoleona...
Město v bílých podkolenkách
dole
A nahoře
s červenou košilí
která zrezavěla
Ale bestie
netriumfují navždy
Město se Švédům ubránilo
Napoleonovy gardy
odešly do sněžných plání
A my tady
na České
vzpomínáme na Petra Bezruče
a hantecem
kupujeme od Vietnamců
Vlakem v zimě
V krajině která zbělela
Koleje nikdy dokola
Dvě přímky dva šíny
Moudrost starých slov
Jen se už nekouří od mašiny
A za tratí není závora
Ani zde tiše nesněží
Jak v básni Jana Skácela
Jedeme jedem
Vlak jak všech pražců apostrof
Ze Svinova do Opavy
Trosky pevnůstek palposty z betonu
Silnice křížem krážem jak všude
Domy i vesnice hrsti žetonů
Hranice z níž nikdy neubude
Krajina hraje s námi svoji hru
Hru náhlých setkání i rozloučení
Hledím na Opavu a myslím na Odru
Blízkost je dálka dálka je to co není
Hostýnské vrchy vpodvečer
Hostýnské vrchy
zvlněná fasáda kopek
Jako by dávné voje Tatarů
zanechaly zde zásoby sena
pro dobyvačné koně
Kdo všechno vlastně
protáhl touto zemí
odshora dolů křížem krážem
A co zde zanechali
rytíři ohně a meče
bojovníci boží
lidé sultánovi
rebelové a lapkové
i strážci řádů a pečetí
Z hrobů a mohyl
nestoupá už ani dým
Zbyl popel a prach
po odlévání zvonů
Jen tváře potomků
jsou zrcadlem
Nezazlívejte matkám
pradávný obyčej
vzhlížet se
ve svých synech
Milují je o to víc
o co hrůzněji znásilňovány
byly kdysi
jejich prabáby
Hra na Ráj
Ve jménu Adamov
jako bych slyšel vodu
Asi čtu špatně pozpátku
Za jménem Adamov
nutím se poté
slyšet jméno Eva
Zbývá už jenom
had z Ráje
Ale to je přece Svitava
i když se příliš nevine
Jablko mohu
vytáhnout z kapsy
V Opavě
Jestli je Pstruží řeka
proč nemít
Ostrožnou ulici
A kdesi daleko
zase Ostrožskou Novou Ves
Z obou mluví k nám dějiny
Ale proč nečíst
rovněž z letu ptáků?
Opava prý je bílá
O to víc (aspoň mne)
fascinují její stromy
plné havraních hnízd
Několik ptačích stromů
je u Slezského muzea
Černé panáčky
jak je znáš z bílých polí
je zde spíš slyšet
A v Ostrožné
(když už tu
kráčely dějiny)
přeješ si potkat
stráž v brnění
a s halapartnou
Ještě tak – říkáš si –
kdyby tak žoldáci
vedli do šatlavy
Petra Bezruče
protože rušil
denní i noční klid
protože miloval vody
stromy pstruhy ptáky
i ostrohy
Únor (I)
Bílé vylehávání
Chřipka která má břich i břit
Spásání virů Pole sílí
Náhlý vpád maškar
Masopustní křik
Toulavé mňoukání harmonik
Únor (II)
Silice šťáv
Hluboko pod sněhovým příkrovem
krusty ran nehledej
zacelené jizvy
bíle naplácáno
trčení holí
Až mráz jásavě vzkřikl
Jména
Jméno tohoto kraje je omen
ostatně jako většina
jmen hor řek a potoků
Jeden ten potok u nás
je Luha
jak jinak
když protéká lukami
Stéká se s druhým
a oba společně
ztrácejí se pod zemí
u skály zvané Hřebenáč
kterou kdysi přinesl čert
Kraj je to chudobný
protože pole v něm
rodí spíš kamení
a zbývá na pár brambor
Skály nad poli
připomínají vraky obrovských lodí
a dvěma z nich
říká se Indie a Evropa
Náš skalní svět není však celý
Chybějí Austrálie a Amerika
zato nad jeskyněmi
máme Asii
Nejkrásnější z těch skal
jsou Otec Matka a Syn
Stojí pod masivem Asie
na svahu nasypaných kamenů
který má tolik hlíny
že na něm mohou růst stromy
Kdysi byl na tom svahu
málem již vzrostlý les
Otec Matka a Syn se v něm ztráceli
Ten les vykáceli
S celou třídou
sázeli jsme tam stromky
A teď se v našem lese
tři vápencové skály
málem zas ztrácejí
A to je všechno
o kraji který má
jméno jež je omen
Jistě dávno víte
jak se mu říká
třebaže příběh
Otce Matky a Syna
je vlastně
příběhem všech krajů
A je to také příběh
Ameriky
do které kdysi
doplul Kolumbus
na skutečné lodi
cestou do Indie
Na záložku (II)
Poklady dobývané zrádným jazykem
jsou jen odvátý přelud těch,
kdo vyhledávají smrt
(Přísloví 21/6)
Ano
Slova jsou často
odváté přeludy
Takové jsou knihy
mnoha básníků
Přijď přece jen přelude
toužím po tobě
chci tě znát
sám chci být přeludem!
Jen nebýt
přeludem zrádným
ani přeludem falešným
Ale je něco mezi nimi
A jsou vůbec opravdová slova?
Snad ano
Neboť jako je
oko pravé a levé
je nos mezi nimi
jsou ústa pod ním
jsou rty a zuby
je jazyk
je hrdlo
je srdce
S tím srdcem
prý "divno hrát"
Kdosi to řekl
a snad to nebyla
jen jeho pravda
A jsme zase
na začátku
Je vůbec pravda?
Je neboť je jazyk
jako přelud neodvátý
Milostná
(Lásko milosti nemilostivá
nemilosrdná k srdcím
dlani hladivá
prsy a prsty
polibky ústa
klín dovnitř i ven...)
Tak jsem psal kdysi
Pak byly lásky
i milostí se dostalo
Byly hry
slavnosti a hodokvasy
jen víc a více
kostí zbývalo
Nakonec z jedné lásky
je nenávist
A to co do krásy rostlo
mění se v prach a rmut
Asi tak musí být
vždyť po zeleni je nach
a z nachu bronz
leč nakonec je rez
A naučení
Prázdný sud nejvíc duní
a nejsilněji vyje
vypelichaný pes
Bítov (I)
Jaké to běsnění
(Kuběnění)
Krev ve víno – víno v krev
se mění
Tyčí se na skále hrad
Hrade ty zahrado zelená
Zelená zahrado v ní Hade
Hade z ráje bez Evy
Evina vino
Nevino Evina
Víno v krev – krev ve víno!
Bítov (II)
V pelechu nahoře
moli rozežírají plsť
Prst Boží ukazuje dolů
K molu pod hradem
lodice s labutí
přiráží
Je-li to řeka Léthé
najde se přívoz
Čert s andělem
mění si křídla a srst
Pápěří tíhy tady nic neváží
Ty a já
Máš ouška jak dva hádky
Jak hvězdy dvě tvé oči svítí
Máš prsy dva
Jen uprostřed jsi půlena
A kdo byl tam
Už nemůže jít zpátky
A já?
Já dávám hlavu do oprátky
Paní zima
(Herakleitovská)
S praskotem kuběním
nalehne na tě metelice
Pohlaď jí kolena
ať klekne
do vlastního chladu
Šibalsky
zamrkej na ni
zpod čepice
a kráčej
Na tuto maršparádu
rok co rok
těšíš se přece
Tak kráčej
dokud je s námi
zimní paní
Dokud je s námi
vždy o krok dál
a v téže řece
Neselov
Je kopec Neselov
A přece na něm
kdysi bývala pole
Teď jsou tam pastviska
řečeno mluvou
tohoto kraje
Ale ani ovce
už na Neselov
nevyhánějí
Ze stáda jsou teď
maso kůže a vlna
A tak je veselo
asi jen v Kyjově
Krajina u Rejchartic
Nejvlastnější
(a taky nejkrásnější)
bylo by
přitáhnout sem rejtarsky
Jenže už pominuly
časy žoldáků
i koní
A lovy s chrty
jsou pro jiné
Takže vlakem
a potom pěšky
do vesnice
odkud dojížděly děti
které kdysi učils
A potom z Rejchartic
na Samotu
Ani na této cestě
nepotkalas nikoho
Ale na konci louky
z lesa nad boudou
z jejíhož komína se kouřilo
ozvalo se najednou
pískání na psy
Snad někdo z těch
kdo s koňmi
stahují klády?
Anebo kdosi jiný?
Sněhem poprášená krajina
neřekla ani slovo
o tom ani onom
Paběrky z neděle
Ve Sloupě
v podkrovní světnici
kterou si postavil otec
jako výměnek
leč zemřel
necelý rok
po své šedesátce
čekám až zazvoní
na ranní
Kostel je přes pole
Kdysi přes ně
vedly stezky
jimž se zde říká
Křižné
Teď je na tom poli
škola hřiště pár garáží
A taky benzinové čerpadlo
Samozřejmě s hospodou
kam hodí chlapi pít
a občas některý
leží na mezi
Na samém konci pole
je pak odnepaměti
hřbitov
Zámky u nás
Kdo bývá v podzámčí
má rád zámky
Ten v Lysicích
jako by
vytékal
odněkud z lesa
A zámek v Rájci
připomíná příliv z polí
Nejkrásnější zámky
stojí na kopcích
obdivovány zdaleka
Takový je
zámek v Boskovicích
Ale i ten
je pod hradem
zpola rozebraným
právě na stavbu zámku
V podzámčí vyjí psi
zámecké chrty
sežrali vlci
Krajinou
(K poctě Galileo Galileiho)
Pádíš tou krajinou
uháníš
po přímce i kolu
A krajina tě pořád má
Je ve tvých kročejích
v rukách za volantem
v nohách na pedálech
Je ve tvých očích
i když se nedíváš
Odtud jsme všichni
A zde budeme pohřbeni
třebaže někteří
najdou smrt
v mořských hlubinách
a jiní
na cestě ke hvězdám
Všichni jsme
z krajiny prachu a zapomnění
Tak i to
co vyrostlo
ze semen slunce a vody
v krajině prachu a zapomnění
Květy a plody
co vítr odvál
vrací se v prach a zapomnění
A přece je prach hvězdný
v krajině padlé hvězdy
Chvála Dolních Kounic
(Jindřichu Svobodovi)
Klášter prý nechali shořet
a přece stále ční
torzo dávných dějů
zachovaných v kameni
a omývaných řekou
Jestliže někde začíná
jižní Morava
pak je to zde
A má-li končit smutek
připijte Dolnokounickým
tím co roste na svazích
k vesnici jménem Hlína
A třebaže všechno je
hlína popel a prach
nechť ve víno se promění
Buchlovice
Jak nemyslet
na vítr který věje od Buchlova
když vyslovíš to jméno
Ale já si víc připomínám
třešňovou alej u staré silnice
A připomínám si ji
pro sladké plody
ze stromů již tehdy zakázaných
pro vůni jara
i dalších ročních dob
a pro dech větrů
z lesů jak je kreslil
Arnošt Hrabal
Šli jsme pak
kolem jeho fary a zámku
Leč ne do polí a vinic
neboť vinice pro nás nedozrály
A tak nám musely stačit
habry a buky
v zámecké zahradě
Ale nejvíc mi zůstala v paměti
cesta po letech
na horu svatého Klimenta
Na místo dějů
které se odehrály
před tisícem roků
A přece z nich dodnes
něco zůstalo
Pocítili jsme to oba
Přestože od procházek třešňovou alejí
naše největší blízkost
je podání ruky
Dobývání Bítova
Jsou voje přední
a voje zadní
Právě ty
sedají na hradech
u truňku a děvek
Staniž se děvkou
řekl kdysi Pán
tomu kdo nechtěl
litovat hříchů
Ale druhému
který litoval
nařídil
Dobývej hrad
Hrad na ostrohu
Hrad nad vodami
Brána Moravy
Takový je Bítov
A nebyl prý
nikdy dobyt vojsky
Za všechny
padlé z předních vojů
musely ho dobýt
labutě
Na podzim
Dávno je po třešních
a po meruňkách
Nedlouho po švestkách
Řekl bys rovnou
Je po hře
Ale je tu ještě
chuť barev
(ba právě ona)
V těch barvách
říjen jak august
metá své kozelce
Aby pak
zklidněn
do sypké hnědožluti modřínů
nazrzle upadl
v listopad
Ve vlaku navečer
Hranice na Moravě
Morana na hranici
V chodbičce hlava na hlavě
Lze k tomu něco říci?
Dál Bečva v krajině šev
Jen ale als ob
Neboli jak
V jídelním voze nemají bols
Odkudsi zaznívá zpěv
Koleje Luna Železný pták
Ubohý Lelian
(Básníkům)
Malíř je občas pod obraz
kritik zas za obrazem bádá
(a oba štětcem cosi vymetají)
Když hudci hrají
rádo je panstvo i chátra
Všem bez rozdílu sny se zdají
Na čelo stokorunu
dostane jenom primáš
Básník a pes olíznou lunu
Nikoli Et tu brutus
nýbrž spíš I tys náš
Na Říčkách
Když Říčky
tak proč ne několik rybníků?
Ten první za mlýnem
a s několika zákrutami
jakoby popřením náhonu
který tu kdysi byl
Ten druhý
se sypanou hrází
aby se aspoň trochu
podobal přehradě
A třetí
u výletní restaurace
zvané Muchova bouda
Můžete si zde
nachytat mušek
jestliže umíte
lovit pstruhy
Ale to všechno
je trochu jinak
Rybníky na Říčce
(žel je jen jedna)
jsou rájem cyklistů
vodomilů a rybářů
Říčka teče
z mého kraje
přes jedno propadání
a jednu jeskyni
Nejkrásnější
je od místa zvaného Hádek
Odtud ale musíte
do Mariánského údolí
nástrahou
kolem hospody U jelena
Z Líšně k nám kdysi
chodili poutníci
Mladí pěšky
staří se vezli
na dřevěných vozech
s gumovými koly
Jejich cesty
vedly sice jinudy
Ale vždy museli
proti proudu k nám
a po proudu ano po proudu
vraceli se zpět
od Panny Marie Bolestné
Ocúny 1999
Ocúny v suchu tohoto časného podzimu
ztratily svou fialovou barvu
Jsou více bílé
jakoby průsvitné
A divně vybledlé jsou i chrpy
roztroušené
coby pozůstatek polí
na vyschlých trávnících mezi panelovými domy
Chrpy a chrti Mongolů
(měli-li Mongolové psy)
Ale jejich koně vidím
zdusali a vypásli všecko
Přitáhněte zase...
Ocúny v podivném tichu tohoto podzimu
přivolávejte dál
svou fialovou krásu
svůj fialový jed
Na cestu
Není to jistě náhoda
Donátorkou sloupského chrámu
Byla hraběnka Karolína
A chrám zasvětila
Panně Marii Bolestné
A kdo je ta třetí
Neboť tři
Jsou světice víly
A ženy démonů
Tři jsou čarodějnice
Ale tři jsou taky sudičky
Drží v rukou
Znamení zrodu
Ale i znamení poslední
Je to znamení rozchodu
S tímto světem
Lampa na cestu
Která nevede nikam
Jen prý ještě k dalšímu znamení
Poznamenání víry
Dej mi ó Pane
Tři prsty jimiž se křižuje
Ve jménu Otce
Syna i Ducha
Trojjediného
Toho jenž vlastně Nemá jméno
Z dědovy mísy
Teď už mne tu nepotřebují
(Dětí naděláno)
A tak snad abych
Dětem těch dětí
Vyprávěl pohádky
Byl jednou jeden
Leč brzo ho nebude
Byl jednou jeden
Co podobal se ostudě
Nechodil v zástěře
Čamaru znal jen z knih
Sám knihy psát spíš chtěl
Neb nevyčetl z nich
Jak žít na tomto světě
Pak s jednou bábou
(S ní nadělal ty děti)
Odletěl na koštěti
On k peklu
A ona k nebi
Když se vám oba zjeví
Trochu se modlete
A trochu proste
(Anebo dejte na modlení)
Za milost pro ni
Za jeho zatracení
Výhled do krajiny
Borový lesík jako loď
nad krajem beztak kdysi zatopeným
Níže z dávných moří
zůstaly vápencové skály
Otec Matka a Syn
opodál Hřebenáč
kámen mezi kameny
Ve stráni
(jako před kýlem lodi delfíni)
hráli jsme si kdysi na válku
Ostatně válka tehdy
před nedávnem skončila
Ale my jsme bojovali
aspoň s kluky
ze sousední vesnice
To bylo tehdy
a teď je najednou teď
Leč zbytky klukovských pevností
ve svahu pořád zůstaly
Dnes jsou to titěrné důlky
z kamenů nasbíraných v polích
a z balvanů s nimiž pohnulo
jen několik párů
chlapeckých rukou
Do zákopů pršelo
Nás hřály střechy snů
klenoucích se od borovic
až dolů do údolí
Vynález bicyklu
Šlape se dokola
nahoru a dolů
levá pravá
a točí se
hned několik koleček
Lze je spočítat
mají své míry
zuby a středy
Mají svůj řád
Nejsou už dřevěná
Třebaže všechno začalo
když člověk kdysi
porazil strom
Ale teď ocel
rámu a kol
nahradil titan
Nikoli nejde o Titanic
Kruhy odevždy
nelze potopit
ostatně ležatá osma
znamená nekonečno
Na Starém bělidle
Na židovském hřbitově
nebylo co dělat
Pohřbívat nebylo koho
(ta s kosou chcípla
v plynové komoře)
Modlit se hebrejsky
nikdo neuměl
No prostě lauter
říkali Češi
a četli si dekrety
Ale ti lauter
mezitím bedlivě
počítali své mrtvé
Připočítávat odečítávat
přepočítávat i dopočítat se
je třeba
(pravili lauter
přičemž varovně
zvedali prst)
A skočit pro každé pírko
které upadne
ať je bílé nebo červené
dodala babička
Skála mamutů
Jen do malé výšky
z roviny od jihu
a stejně tak
ze zvlněného severu
trochu přihrble
zdvihá se
Stránská skála
Asi tak na výšku
šesti mamutů
řekl by pračlověk Janeček
Můj syn
chodil na Stránskou a školu
(ze sídliště to neměl daleko)
Kromě pití lahváčů
které si nosil v batohu
spolu s knihami a sešity
si možná zrovna tam
vysnil svůj sen
co jej teď žene
k dalekým cestám
po rovinách i do hor
Na všechny světové strany
míří cesty synů
Ostatně lovce mamutů
kdysi zavedly
na Stránskou skálu
Sarajevo
(Mirjaně)
Dvoje náměstí coby přesýpací hodiny
zpravidla Horní a Dolní
Kolem Okružní třída
s branami jež otvírají cesty
do světových stran
Taková jsou města
s galeriemi tváří v úzkých uličkách
se znameními domovních čísel
a s čitelnou mozaikou dlažby
Taková jsou města
která znám
doma i v cizině
Procházím jimi
a myslím na město
v němž ses narodila
Jezdili jsme spolu
do tohoto města
a všechno v něm
připadalo nám jiné
odlišné a krásnější
Z jeho dlažby jsme četli
jak z koránu bible a talmudu
najednou
Horních náměstí tam bylo
jak mešit s džamijemi
a Dolních jak kamenů
v řece Miljacce
Jednou v noci se mi zdálo
že z kamene na kámen
z jednoho břehu na druhý
doskočil sám Gavrilo Princip
Ale dějiny pokročily jinudy
i když tok Miljacky
nezměnil směr
Brány severní a jižní
východní a západní
se najednou otevřely
a zase zavřely
Jen přesýpací hodiny
nikdo nezastavil
a čas na věžích
odbíjí všem stejně
Nevstoupíš podruhé
do téže řeky
šeptal mi starý filozof
Ale já myslel
na osmou kulku
která je určitě
někde ulita
Na kopcích a dole
Prý i za bezvětří
větrné mlýny melou
A melou také
když čas již neměří
turbíny mlýnů
co přišly po nich
Holky od Odkolků
dávno se provdaly
Já pořád chodím
krajinou s větrnými mlýny
bez lopatek i kol
bloudím kolem nich
s hastrmanem
z dávno vyschlého rybníka
V rybníku zvaném Podolí
naučil jsem se plavat
Na jeho břehu vpodvečer
čítával jsem
Kroniku Pickwickova klubu
Dona Quijota
české klasiky
a poprvé
i Rimbauda
Přísloví
Pád předchází všecko
natožpak pýcha
Honění bycha
je zvlášť nebezpečno
Po cestě jeti
znamená nepíchnout plášť
leč duši
I v plášti však
musí díra zeti
A prší-li
neprší do oblak
Až bude ráno
(Ludvíku Kunderovi)
O půl osmé bude mše
za mého otce
a moji matku
Mše bývá každý den
je to oběť
Oběť se slouží
Posloužíš stokorunou
(o sestra)
a je to mše za někoho
Půjdu na tu mši
třebaže dnes není neděle
Jsou teprve dvě hodiny
nemohu spát
Je noc
Bude kuropění
O jakémsi napsal básník
že bylo totální
Nebo snad mělo být?
Kdo to ví
Myslím že spíš
svět je totálně zkurven
Aha
Ten básník byl
totálně nasazen
tehdy byla totální válka
a on se hlásil
k surrealizmu
Před třetí ráno
aneb Něco čísel
Nespím už od jedné
Napsal jsem dvě básně
Takže není pravda
že mne vzbudil hluk letadel
která teď slyším
Je tma
ležím v posteli
a ty bombardéry
letí buď tam
anebo zpět
Tomu letu
říká se mise
Ano je to tak
ale misie to není
Místo kadidel
bomby
Již více než
čtyřicet dnů a nocí
Počítej s biblí
Je tam taky
o sedmi ranách egyptských
A hlavy které padnou
prý volí Bůh
Na konci tisíciletí
Ta první byla hrozná
ta druhá zase strašná
A je-li jaké slovo
k té třetí
není ani
z biblických knih
v nichž se mluví o příšerách
Dosud básník
který miloval smrt
hrůzu i děs
mohl se brodit
potoky krve
Jestliže byly kde
indiánské skalpy
mísy vyloupaných očí
anebo poháry na víno
z lebek nepřátel
pak vězte:
Teď už prý
nebude ani mrtvol
Ale trochu to potrvá
než promluví
nejstrašnější zbraně
které kosti maso a kůži
promění v prach
a prach se promění
v méně než málo
co jmenuje se nic
Do toho konce
bude se válčit
ještě pár nocí i dnů
a snad i týdnů
měsíců a let
HUMANITÁRNĚ
Úpěnlivě
Nejlépe kopat do podbřišku
a nejraději z velké výšky
Polévka dělá se z vody a z jíšky
tabák lze vytáhnout z míšku
Na válku zaděláno
jako již jednou na Balkáně
Papež se modlí k svaté Panně
začala noc co bude ráno
Z tabáku zbude dým a smrad
z letadel čáry na obloze
Hvězdy se vozí na Velkém voze
tehdy není co tentokrát
Ach Bože na pointy není čas
a ani na kouzla už čas nezbývá
Balkánská paprika je pálivá
Naději žij
byť stokrát umřelas
V Evropě 24. 3. 1999 Dobývání Bělehradu
Nikdy jsem netušil
že někdo jednou
Švejka bude brát vážně
A že se
potáhne na Bělehrad
aby byla Hydra
dávena ze vzduchu
v neviditelných aeroplánech
Nedlouho před tím
obletěli dva pozemšťané
zeměkouli v balonu
Při tomto jediném letu
dokola kolem
balon nesplaskl
neboť Bůh odvedl svoje dílo
na bublinách lží
Josefa Goebbelse
Leč u všech těch
kdož zachraňují mír
pořád váhá
Dodávám ještě
že poslední prototyp žvýkačky
má osvědčenou chuť
a vydrží dlouho
neobyčejně dlouho
A až zmizí dým
a jedovatý smrad
z rozbombardované
továrny na léky
čeká nás žvýkačka
super postmoderní
úplně nejlepší
(Z rukopisu)
Zpět