Co mám říci o této mimořádné ženě jiného, než že je to živel, sopka, gejzír, tornádo. Pod zdánlivě klidnou a nenápadnou tváří je skryta láva nápadů, která někdy uvolní svou cestu, aby strhla a svrhla všechno kolem. Tak působí verše této esperantské básnířky, která s neobvyklou přímostí a bez zábran hovoří o nejintimnějších prožitcích citlivé ženské duše.
Básnířka a spisovatelka Eli Urbanová se narodila 8. 2. 1922 v české Čáslavi pod rodným jménem Eliška Vrzáková. Již jako třináctiletá debutovala povídkou Na makovicích (Papavberoj) v novinách Národní osvobození (1935) a těch textů bylo nakonec šest, protože téhož roku krajský časopis Podoubraví otiskl pět jejích básniček. V roce 1940, kdy jí bylo osmnáct let, vydává místní knihkupec Malý její sbírku veršů Zrcadlo (Spegulo) pod pseudonymem Eliška Doubravská. V letech 1937-41 studovala na učitelském ústavu v rodném městě a souběžně po dobu osmi let navštěvovala hudební školu, obor klavír. Po maturitě přijala místo v soukromé hudební škole profesora Štěpána Urbana, který vedl kytarové oddělení na pražské konzervatoři a za kterého se zanedlouho provdala. Vyučovala hře na klavír a housle, učila se hrát na violončelo... O esperantu se dovídá od národního umělce Karla Högra, který tehdy působil v brněnském rozhlasovém esperantském vysílání nazvaném Verda stacio (Zelená stanice). O styku s K. Högrem a jejím seznámení s esperantem říká básnířka toto: "O esperantu jsem vůbec poprvé slyšela od Karla Högra. Bylo to ještě za války, vraceli jsme se ze zájezdu, už nevím, do kterého města, totiž Karel Höger, Vlasta Fabiánová, Štěpán Urban a já, jeho manželka. Program, kterému jsem pouze přihlížela, se jmenoval Stará milostná poezie a sestával z recitace a hry na kytaru. Pokaždé to byl zážitek. Ale i únava. Večer to napětí kolem vystoupení, pak se zpravidla přijalo pozvání někoho z místních fanoušků a zbytek noci jsme prospali ve vlaku. Jak to tenkrát Höger řekl? 'I když se domluvíte francouzsky, ve Francii jste stejně cizinec. Esperantistu, toho čekají na nádraží, obstarávají mu nocleh...' To bylo něco pro Štěpána! Vždycky toužil po podobných kontaktech. Po tom, aby ho někdo pozval například do Itálie... Proto také, když mu jednoho dne čirou náhodou padl do oka plakátek o esperantském kursu, mě tam poslal, abych zjistila, jak esperanto zní... Bylo to krátce před vánocemi, tma jako v pytli, komu se chce od teplých kamen? Pamatuji se, že jsem přišla domů a tváře mi hořely. Co vám mám povídat, esperanto mě okamžitě nadchlo!" Až potud Eli Urbanová o svém seznámení s K. Högrem a s esperantským jazykem. S Karlem Högrem uskutečnila také interview, již jako zručná esperantistka, krátce před jeho smrtí v r. 1977. Vytištěný článek je vzácným esperantským dokumentem. Ale to předbíháme. Zatím jsme v letech čtyřicátých. Básnířka se pilně seznamuje s taji esperanta, od r. 1949 se stává členkou Esperantského klubu v Praze. Následující rok skládá zkoušky ze znalosti esperanta a toho roku (1950) začíná také psát svoje první verše v této řeči. Jakoby švihnutím kouzelného proutku zrodí se najednou originální esperantská básnířka, která už svou tvorbu poezie v češtině trvale opustila. V letech 1952-77 získala celkem 12 prémií za originální esperantskou poezii. Pomohla jí také dvouletá korespondence s významným maďarským esperantským básníkem Juliem Baghy, který se staral jako "skutečný otec" o její umělecký vývoj. V roce 1955 po zrušení manželství se vrací ke svému původnímu povolání. Celkem deset let vyučuje na základní škole. Mezitím se stává v r. 1956 jedním ze zakládajících členů esperantského Mezinárodního svazu spisovatelů (Internacia Verkista Asocio).
V roce 1960 vychází její první esperantská sbírka Nur tri kolorojn (Jen tři barvy) s předmluvou Julia Baghy. Knížku vydalo nakladatelství Stafeto na Kanárských ostrovech s ilustracemi Karla Oberthora. Autorka říká: "Předmluvu napsal Maďar, Čech ji ilustroval a Španěl vydal."
Za zmínku stojí ještě účast na Mezinárodním esperantském kongresu v Sofii (1963) a Budapešti (1966). Od roku 1965 působí jako vychovatelka a později jako vedoucí školního klubu na ZŠ v Praze 8, celkem opět deset let.
V roce 1969 vyučuje esperanto v anglickém Berlastonu. V témže roce vychází její kurs esperanta pro začátečníky v časopise Pionýrská štafeta.
Roku 1975 vydávají ve Státním pedagogickém nakladatelství její metodickou příručku pro vychovatelky Aby lidé byli lidmi. Druhé vydání vychází r. 1984 pod názvem Výchovné besedy ve školních družinách.
V letech 1974-84 propaguje esperanto v různých časopisech, rádiu, televizi. Členové esperantského kroužku, který vede v rámci školního klubu, si dopisují s neuvěřitelným počtem třiceti zemí! Eli Urbanová se stává mezinárodně známou osobností a uznávanou esperantskou básnířkou, jednou ze tří ve světě neznámějších (spolu s Hildou Dresen a Marjorií Boultonovou).
Nyní už jen stručně o její umělecké kariéře:
V r. 1975-77 jako členka mezinárodní komise hodnotí esperantskou poezii. Výsledky soutěže se vyhlašují během Mezinárodního esperantského kongresu, pořádaného každoročně vždy v jiné zemi. R. 1979 získává čestný diplom za vynikající dlouholetou práci v esperantském hnutí a doživotní členství v Českém esperantském svazu. Zároveň dostává čestný odznak MEM – Mondpaca Esperanto-Movado (Celosvětové mírové hnutí). Od r. 1980 pracuje jako členka v umělecko-literární sekci Českého esperantského svazu, založené Jiřím Karenem. V témže roce Český esperantský svaz vydal její druhou sbírku veršů El subaj fontoj (Ze spodních pramenů). V r. 1982 je jmenována čestnou členkou ČES. V letech 1986-95 jako jedna ze dvou žen (druhá je Angličanka M. Boultonová) pracuje v esperantské akademii, která má 45 členů z různých zemí. – Třetí sbírku Verso kaj larmo (Verš a slza) vydává v r. 1986 nakladatelství ILTIS v Saarbrückenu. Od r. 1990 je členkou české Obce spisovatelů, r. 1994 je zařazena do mezinárodního slovníku Who is Who. Roku 1985 vychází její autobiografická próza Hetajro dancas (Hetéra tančí) v brazilském nakladatelství Fonto. Za toto dílo získala prémii na 14. mezinárodní konferenci (Organiza Societo de Internaciaj Esperantisto Konferencoj – OSIEK), konané 14. - 20. července 2001 ve Strážnici. (Byla jednou z pěti kandidátů, který zvítězil v tajném hlasování.) "Jako bych dostala Oskara," říká.
V jedné z recenzí o této její knize se píše: "Neuvěřitelné! Je to v esperantu možné? Unese to naše hnutí? Něco takového u nás neexistuje a v několika národních literaturách takové knihy jsou schopné zastavit slibné kariéry a způsobit politické krize. Když si tuto knihu koupíte, budete držet v rukou jednu z nejodvážnějších autobiografií (nejen esperantských)."
V předmluvě k této knize říká Josef Rumler: "Napsat autobiografii jsem Eli nenavrhl náhodou. Její osud je hoden zpracování. Ale byl tu ještě jeden důvod. Eli tehdy ztratila svého nejbližšího a tento úkol – úkol velice náročný – bude pro ni tou nejvhodnější terapií."
Ale musíme ještě doplnit její další vydané sbírky veršů. V roce 1996 vychází v brazilském Fontu knížka Vino, viroj kaj kanto (Víno, muži a zpěv). Téhož roku vydává nakladatelství KAVA-PECH z Dobřichovic u Prahy sbírku Peza vino (Těžké víno), kde v zrcadlovém esperantsko-českém textu byly uvedeny překlady poezie Eli Urbanové Josefem Rumlerem. V r. 2001 dochází v brazilském nakladatelství Fonto k vydání zatím poslední esperantské sbírky poezie pod názvem El mia budoaro (Z mého budoáru).
To byl jen letmý pohled na život a tvorbu této mimořádně aktivní ženy, která ještě hodnotila esperantskou poezii u příležitosti festivalu ve Veroně v r. 1996. Téhož roku se zúčastnila Mezinárodního esperantského kongresu v Praze, během kterého byla jmenována čestnou členkou UEA (Universala Esperanto-Asocio). Jak již bylo řečeno, Eli Urbanová píše pouze v esperantu.
Její básně otiskly desítky mezinárodních esperantských časopisů od Skotska po Kolumbii a Austrálii. Jednotlivé básně byly přeloženy do osmi jazyků. V časopise Auroro vyšly i ve slepeckém tisku. Některé básně byly zhudebněny (např. báseň Rozo (Růže) s barytonovým sólem od Bohdana Gselhofera, nebo báseň Paco (Mír) zhudebnil Otakar Maršík, několik dalších komponistka Vlasta Šmejkalová).
Jsem rád, že jsem potkal tuto živelnou básnířku, čarodějnici slova, a že jsem s ní stále v přátelském kontaktu.
Tolik jsem zatoužila
nějaké mít!
Nějakým znamením okouzlit
Roztrhla jsem si hedvábí.
Fí! Kůže bílá,
ta nevábí.
To vida Bůh se smiloval:
Splním ti přání!
A shlédnuv ze své pozice
tady na mé dlani
pro štěstí vymodeloval
obraz slunce a měsíce.
Tiom mi deziris
tan havi!
Per ĝi ravi!
Silkon mi disŝiris.
Fi! Măllaŭdo.
Blanka haŭto.
Dio kun kompato
vidis tion:
Havu ion!
De nun sur manplato
jen fortuno:
Sun' kaj luno.
Podle mého muže
(dík za jméno i statky)
z dědictví po rodičích
mám prý jen nedostatky.
Dokonce slýchám slova,
odpusťte, příliš častá,
že jsem se narodila
jenom pro hřích – a basta.
Pročež není ve mně
zbla dobrého... Nuže,
jestli nevěříte,
přeptejte se muže!
Laŭ mia edz',
al kiu multajn dankojn,
de la gepatroj
heredis mi nur mankojn.
Ja aŭdas mi,
pardonon, eĉ tro ofte,
ke mi naskiĝis
por peki tage-nokte.
Brrr... Havas mi
neniun bonan econ.
Se vi ne kredas,
demandu mian edzon!
Nic už ji na něm nedojímá:
ani to klidné modré oko
a ústa – k čemu – ke kázání.
A jeho sebeovládání,
to ji tak nudí, mrzí, zmáhá.
Tohleto sama říct se zdráhá.
Chladná jak mramor, jako kámen,
svůj těsný krunýř vysvléká si...
Až když se k spánku poukládá
a on tak suverénně zvládá
detaily aktu – s city amen –
v ní němý pláč se o své hlásí.
Nenio lia ŝin ekscitas:
nek la okul' trankvile blua,
nek buŝo, ĉiam predikpreta.
Kondut' entute tro kvieta
ŝin laca lasas kaj enua.
Jen kion diri ŝi hezitas.
Malvarma kiel mem marmoro
glitadas ŝi el vestkiraso...
Nur kiam ŝi sur lito kuŝas
kaj suverene li ektuŝas
dům ama akto sen ekstazo,
en ŝi eksplodas muta ploro.
Jsem bez masky po noci černé.
Poměrně čilá, hraje to ve mně.
A bolí!
Ze všeho nejdřív černé vlasy
pro změnu na uzel dnes dám si.
Bolí!!
Pak několika tahy oči
podtrhnu černou na obočí.
Bolí!!!
Do černých punčoch navlečená
pléd přehodím si přes ramena.
Bolí!!!!
Normálně řek by: – Elinečko,
ty moje černá cigánečko!
Bolí!!!!!
On, černá ovce familije,
ne podle Písma že si žije.
Bolí!!!!!!
Má ji mít, pusu, od své milé.
Žel jen na foto černobílé.
Bolí!!!!!!!
Totam je štěstí. Konec kouzla.
Po tváři černá slza sklouzla.
Bolí!!!!!!!!
Jen mi sen mask' post nokto nigra.
Mi relative freŝa, vigla.
Doloro!
Plej frue mi el nigra haro
por ŝanĝ holiaŭ nodon faros.
Doloro!!
Nun mi per kelkaj etaj movoj
al mi nigrigos okulbrovojn.
Doloro!!!
Fine mi vestos nigrajn ŝtrumpojn
kaj ĵetos plejdon trans la ŝultrojn.
Doloro!!!!
Normale dirus li: – Elinjo,
ci mia nigra ciganinjo!
Doloro!!!!!
Li, nigra ŝaf' de l'familio,
ĉar li ne vivis laŭ biblio.
Doloro!!!!!!
Mi devas lin ekkisi. Kvankam
nur lian foton nigrablankan.
Doloro!!!!!!!
For la fortun'. Sed ankaŭ ĉarmo.
Min morne markis nigra larmo.
Doloro!!!!!!!!
Ty moje lásky jsou dávno hrob a dým,
ale když básním, jsem sexbomba, to vím.
Jsem muzeum, jsem ruina, jsem vdova,
a z prachu těžce pozvedám se znova.
Nepřijde nikdo. Ne, ty nepřijdeš.
A tak tě vábím aspoň na ten verš.
Ty moje lásky jsou dávno hrob a dým,
ale když básním, jsem sexbomba, to vím.
Jsem pro hazard, jsem klasa, extra, skvělá,
od básně k básni rozdávám se celá,
risk, to je moje, zkrátka jsem ten typ,
a verš je pro mne něco jako zip...
Ty moje lásky jsou dávno hrob a dým,
ale když básním, jsem sexbomba, to vím.
Dekoltáž ano, ale já bych chtěla
dekoltáž duše spíš než nahost těla
a momentálně nejradši, můj bože,
tu růži, růži hozenou mi z lóže.
Ty moje lásky jsou dávno hrob a dým,
ale když básním, jsem sexbomba, to vím.
Jsem supersmutná, ne však mnišská kutna,
čtenáři, uznej, že jsem vlastně svůdná.
A tak teď nečti, přivolej mi taxi,
procitlá vášeň o svůj díl se hlásí.
Ty moje lásky jsou dávno hrob a dým,
ale když básním, jsem sexbomba, to vím.
A samý aplaus, ovace, ou kej,
a s novou básní i v spánku je mi hej.
A pak si ráno, jak do nedbalek vpluji,
na dveře další čárku připisuji.
Ty moje lásky jsou dávno hrob a dým,
ale když básním, jsem sexbomba, to vím.
Teď už jen sejmout tyl tenký jako sen,
stačí jen pohyb, jedno gesto jen –
stop, Urbanová, tady tvůj striptýz končí!
Tak zatím čau, pá, básnířka se loučí...
Ty moje lásky jsou dávno hrob a dým,
ale když básním, jsem sexbomba, to vím.
Kaj mi pri amo kaj mi pri la tomb',
kiam versas, estas mi seksbomb'.
Mi antikvajo, mi ruin', mi orf',
mi leviĝanta peze el la polv'...
Neniu venas: – Mia kara, ci!
Ah, ravi vin per aliteraci'!
Kaj mi pri amo kaj mi pri la tomb',
kiam versas, estas mi seksbomb'.
Jes, hazardema, ekstra personec'.
Mi min disdonas po poem', po pec',
ja ŝatas riski, ŝajnas tia tip',
kun verso ludas kiel nun la zip'...
Kaj mi pri amo kaj mi pri la tomb',
kiam versas, estas mi seksbomb'.
Min mem fascinas eble pli dekolt'
de homanimo ol de homa korp'
kaj por momento eble pli ol ĝi
la roz' jetita al mi el loĝi...
Kaj mi pri amo kaj mi pri la tomb',
kiam versas, estas mi seksbomb'.
Mi supertrista, nu, ne monaĥin'...
Diru, legant', ke mi delogis vin,
sed nun ne legu, voku je taksi',
en mi tempestas nome la pasi'...
Kaj mi pri amo kaj mi pri la tomb',
kiam versas, estas mi seksbomb'.
Kaj ĉio klakis okej, ĉio plej,
en la versejo, hejme, en dormej',
kaj mi matene ĉizis sur la pord',
pluan streketon, tiel, por la ord'...
Kaj mi pri amo kaj mi pri la tomb',
kiam versas, estas mi seksbomb'.
Ve, al mi restis tute lasta tul',
sufiĉas movo, unu gesto nur –
stop, Urbanová, fino de striptiz'!
Do intertempe pa, adiaŭ, ĝis...
Kaj mi pri amo kaj mi pri la tomb',
kiam versas, estas mi seksbomb'.
Přeložil Josef Rumler
To je omyl, já nespím...
Vidím ryby v moři... Dvě z nich
oddělují se z velkého hejna,
kde jedna je jak druhá stejná,
a plují za sebou, vedle sebe...
Ten detail mě fascinoval.
Tak i v tom oceánském světu
něco jak láska také je tu...
Chvíli za sebou, chvíli vedle sebe...
My dva podobně připoutaní
jemným citovým lanovím.
My jako úkaz přírody.
Chvíli za sebou, vedle sebe chvíli...
To je omyl, já nespím...
Eraro, mi ne dormas...
Mi vidas fiŝojn... Du el ili
deviis de la granda aro
kaj de nun naĝis tra la maro
foje apud si, foje post si...
Detalo, kiu min fascinis.
Do, ankaŭ en la oceano
ekzistas io kiel amo...
Foje apud si, foje post si...
Kaj ree Jan, ni ambau... Eĉ nin
ne logas hom-amaso. Ĉu ne,
eĉ ni aperas ĉiam kune
foje apud ni, foje post ni...
Ni du simile katenitaj
per delikata senta ŝhuro.
Ni fenomeno de l'naturo
foje apud si, foje post si...
Eraro, mi ne dormas...
Přeložil Čestmír Vidman