Tento člověk, ač jeho hlavu již mnoho let zdobí stříbrná hříva, zůstává nadále mladým klukem, vnímavým diskutérem a někým, kdo nikdy nezačal absentovat nad hledáním smyslu života. Jsou chvíle, kdy člověk tuto hádanku řeší společně s jinými a jsou chvíle, kdy na to musí být sám. Pelíškovo náročné zaměstnání vylučuje to druhé a tak tento poutník po lidských duších bere tornu a vydává se na vandr, na dva i více dní. Z tohoto putování si kromě puchýřů na nohou a občasného nachlazení přináší i odpovědi na některé otázky, na které mu během roku nezbyl čas.
Antonín Pelíšek se narodil 1. 3. 1952 v Českých Budějovicích. Vzhledem k tomu, že u nás je povinná školní docházka, začal chodit do školy. A když už tam tedy musel trávit čas, naučil se číst a psát. A hlavně pero mu učarovalo. Ano tehdy se psalo ještě plnicím perem Pionýr a malý Toník byl od něj často potřísněn. A přestože mu paní učitelka často říkala, aby si s tím perem nehrál, neuposlechl ji, bohudík, a tak se stal spisovatelem. Skutečně vážně se začal literaturou zabývat ve svých patnácti, šestnácti letech. Po četbě Verna, Londona ho především zaujal Bradburry a povídka Ptáci a jí podobné, kdy poměrně pohodový děj přechází mnohdy až v posledním odstavci v třesk a šok. Tato stavba jej tak zaujala, že se pokusil tímto stylem řídit.
Přestože Pelíšek se řadí svojí tvorbou spíše mezi prozaiky, jeho první otištěnou prací byla báseň v Jihočeské Pravdě. A první povídka, se kterou se mohla veřejnost seznámit, nebyla otištěna ale čtena herci Jihočeského divadla v Československém rozhlase v pořadu Ponny expres, který běžel na začátku sedmdesátých let a dostávali v něm příležitost mimo jiné i začínající autoři. Ta povídka se jmenovala Rozkaz a vytvářela fikci pocitů amerického pilota, letícího nad japonskou Hirošimu.
Po absolvování Střední průmyslové školy strojní nastupuje v roce 1971 do Jihočeské pravdy jako kmenový spolupracovník vysílání rozhlasového sobotního studia mladých, kam přispíval povídkami. Po poznání normalizačních tendencí ve sdělovacích prostředcích upustil od vytouženého povolání novináře a plánovaného studia žurnalistiky a po půl roce odešel po vzájemné dohodě. Pak se stává nákupčím, technikem v n. p. Motor a ve vedlejším povolání hrobníkem. I toto na první pohled bizarní povolání, dle mého soudu, není jen jakousi touhou po morbidních zážitcích a možnosti fasovat zadarmo rum, jak se veřejnost ve spojení s tímto povoláním mylně domnívá (rum se tam vůbec nefasuje, jak mi spisovatel Pelíšek potvrdil), ale jen dokresluje jeho snahu a touhu dobrat se smyslu a geneze života, jehož nedílnou součástí smrt bezesporu je.
Po založení rodiny se Pelíšek stává slévárenským dělníkem – cidičem odlitků v českobudějovickém podniku Škoda, který mu jako jediný náborový podnik ve městě mohl nabídnout byt. Později přechází na místo kontrolora a dvakrát se neúspěšně pokouší o přijetí na vysokou školu. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel studium nedoporučil, není přijat. Bezútěšnost sedmdesátých let, pocit nenaplněnosti ve své pracovní profesi, ale i problémy v rodinném životě jej znovu ženou k hledání člověka pomocí litery. Píše román Člověk z pavilonu N, který se zaobírá tematikou drog, léčeben a jejich pacientů. Dnes téma tolikrát zpracované a zkoumané z nesčetných úhlů, u kterého by se snad dalo říct, že se nedá o něm už nic nového napsat, bylo tehdy skoro tabu. Tehdejší mocenská garnitura nebyla ochotna přijmout myšlenku, že v reálném socializmu, kde člověk žije tak šťastně, je možné veřejně přiznat, že tomu zase tak úplně není. K vydání knihy bylo tehdy třeba několika kladných lektorských posudků. A ty se nakladatelství Růže, ač zájem byl, nepodařilo sehnat. Tehdy Josef John, redaktor nakladatelství a táta všech začínajících autorů, říká Pelíškovi: Vykašli se na ně a napiš něco jinýho! A Pelíšek to udělá. Za tři měsíce napíše román Rybí oko, který popisuje typickou manželskou krizi. Po sedmiletém manželství si autor nemusí příliš vymýšlet, i když se v žádném případě nedá mluvit o autobiografii. Ovšem zkušenosti jsou vždycky cenné. Román vychází bez problémů v roce 1986. Tehdy vychází i Memento Radka Johna. Tím jsou ledy prolomeny a může vyjít i Pelíškův Člověk z pavilonu N.
V roce 1990 vychází Pelíškův třetí román Znamení touha. I toto dílo svědčí o neutuchajícím autorově hledačství nejen filosofickém, co se pojetí života týče, ale také literárního stylu. Děj se odehrává v prostředí trempském a písničkářském, kdy příběh hlavního hrdiny se odvíjí jakoby pozpátku a příběhy některých dalších hrdinů proti a tak se v určitou dobu a v určitém místě střetnou.
Po listopadu 1989 se Pelíšek konečně vrací ke své vytoužené profesi novináře. Nejdříve působí v Novém životě, Železničáři, soukromém Rádiu 21, v denících Prostor, Lidová demokracie, v České tiskové agentuře, a přispíval do dalších periodik a do rozhlasu. V současné době je redaktorem Mladé fronty dnes.
Ve Studiu Gabreta vyšla v roce 1999 próza s dokumenty Lidé od Temelína, kde se autor pokouší nahlížet celý problém i z dnes už poněkud opomíjené strany, a to lidí, kteří v sousedství budované elektrárny žili, nebo dosud žijí.
Na moji další profesionální a dobře mířenou otázku: "Co píšeš dál?!!" se jubilant trochu lekl a pak jsem se lekl já, že už z něho nic nedostanu, ale za chvíli se zase rozpovídal. Má připravené k vydání Šumavské pohádky až hororového ladění, které napsal spolu s Pavlem Andělem Pokorným, bývalým členem folkové skupiny Minnesengři. Teď už jen zbývá, aby se ozval hodný nakladatel a můžeme se spolu krásně bát.
Poslední věc, kterou má Pelíšek, tento poutník po lidských duších, připravenou je Josef Lux očima jiných lidí. Toto dílo má autor hotové a v podstatě by ho mohl okamžitě vydat. Zřejmě by to bylo i komerčně velmi zajímavé, tak jak to známe ze zkušeností s jinými "díly" podobného typu. Při posledním rozhovoru mi to autor potvrdil a na moji otázku proč to tak neudělá, odpověděl: "Celá osobnost Josefa Luxe je natolik nosná, že by si zasloužila zpracování, které bude jiné, mělo by hledat a objevovat. Je to pro mne výzva, kterou bych nechtěl propást." A tak si budeme muset na poslední větší Pelíškovu práci bohužel ještě počkat. Jakožto i na další, které, pevně věřím, ještě přijdou. On nepatří k typu psavců a grafomanů a rozhodně neobtěžuje P. T. obecenstvo nekonečnými a prázdnými slovy, odstavci a stohy poničeného papíru a tím i následnou devastací lesů. Ale vím, že když chce něco napsat, jedná se o pokus přenesení myšlenek a nikoliv o vypočítaný kalkul.
Že autor nikdy neustrnul a stále se vyvíjí, o tom není pochyb a já jen doufám, že pokud budu vyzván, abych napsal něco k jeho šedesátinám, až nastane ten čas, budu moci konstatovat, že už skončil s jeho milovanou novinařinou a tím pádem se může intenzivněji věnovat tomu, v čem je opravdu dobrý – literatuře. Před rokem se mi dostaly do ruky tři z jeho nových povídek, z kterých by se některá (doufám, že všechny tři) měla objevit v připravovaném sborníku Jihočeská povídka. Jmenují se: Dočasná ztráta orientace, Neformální návštěva hlavy státu a Zvonek k modrému pokoji. A všechny potvrzují platnost přísloví o vínu a nějakém zrání... I když nevím, co jsem chtěl vlastně tím vínem říct... Jo víno má Pelíšek taky rád. Bílé a suché. A i jiné věci. Po mnohaletém přátelství si snad mohu dovolit prozradit, že to byly a dosud jsou i ženy. A říkám to hlavně proto, aby nedošlo k mylnému dojmu, že spisovatel je člověk s moudrou sovou na jednom a múzou na druhém rameni. S hlavou v oblacích a nohama zakopávajícíma o kobylince. Přestože jsme s Antonínem bydleli jenom kousek od sebe, on ve Vodňanské 7 a já ve Vodňanské 14, paradoxně jsme se seznámili až na zámku Dobříš, kam jsme jezdili na třídenní pobyty, zvoucí se nejdříve Semináře mladých autorů a po zjištění, že některým těm mladým autorům je už padesát let, byly tyto bohulibé akce přejmenovány na Semináře začínajících autorů. Tehdy mne zaujal, ač mladý, už prošedivělý člověk, navíc o holi. Ano, hádáte dobře, byl to výše zmíněný A. P. vzhledem k tomu, že není nějaký žvanil, ale gentleman, vypadlo z něho až po letech, že šlo o čestné zranění, které utrpěl při skoku z prvého patra od jedné dámy: pokoušeli se spolu hledat smysl života. Bohužel tuto nanejvýš záslužnou činnost přerušil manželův příchod.
Z toho vyplývá, že hledání je vždy obtížné, ba může být i nebezpečné. Mnohé už našel, mnohé bude hledat dál a mnohé určitě nenajde, tak jako většina lidí. Po nevydařeném manželství a skákání z různých oken našel dlouholetou přítelkyni a družku, která mu je a jistě ještě bude inspirací. A co k tomu dodat. Bez inspirace by nebylo umělců a literátů především.