Na pořad dne se dostala GLOBALIZACE, zlověstný pojem. Přitom, jak napsal významný publicista Thomas L. Friedman (The New York Times, 29. září 1997), globalizace není věcí volby – je to realita. Světové trhy si počínají jako Internet, den co den se víc rozšiřují a nikdo to nemůže zastavit. Všichni se stáváme součástí informační sítě, kterou nemůže kontrolovat žádná moc. Orwellova vize nehrozí, Velký bratr neexistuje, ale přibývá spousta malých bratrů. Nevzniká jedna jediná globální vesnice, ale celá série globálních vesnic.

Rapidní globalizace přispívá k rostoucímu kontrastu, vzdálenosti bohatých a chudých, mezi státy a uvnitř států. Něco přes čtyři sta miliardářů vlastní tolik majetku jako polovina pozemšťanů dohromady. Příjem Billa Gatese se rovná příjmu Zimbabwe, státu s jedenácti miliony obyvatel. Mezi minusy nutno započíst rostoucí, mnohde až endemickou korupci a též rostoucí ekologické starosti. Zájmy ekologie a ekonomie se občas až důrazně rozcházejí. Ochraňovat životní prostředí před zplodinami z tuhých paliv je cíl, který vládní činitelé v Číně a Indii, zemí s největším počtem obyvatelstva, podřizují imperativům průmyslového růstu: Nikdy nebudeme mít dost zdrojů pro všechny tužby. Nutno se tedy dohodnout na prioritách, s čímž ale bývá potíž, když zastánci té které kauzy jsou natolik přesvědčeni o svých pravdách, že neustoupí ze svých požadavků ani o píď.

V nakladatelství, stejně jako v jiných podnikatelských sférách, dnes platí zásada: laissez faire, laissez paser – kde není poptávka, není nabídka, trh rozhoduje.

Pod tímto zorným úhlem musí autor stranou, s ním bohužel často i vkus. Je tu jistá dialektika: autor "dělá" nakladatele, nakladatel "dělá" autora, ale jen v rámci tržního úspěchu. Z toho plyne, že nakladatel hledá takového autora, který mu skýtá záruku úspěšnosti na trhu, autor tvoří s ohledem na "přání" nakladatele, ergo na přání trhu. Podbízivost a lukrativita si podávají ruce, vkus často zaúpí. Honba za prodáníschopným nákladem, to je sen každého nakladatele, v závěsu za ním ovšem i autora s vidinou zisku a honoráře.

A přitom ve mně doznívá, jak my, básníci, zase jiná města obsazujeme a možná i bouráme ta naše konkrétní, ve kterých žijeme tak trochu proti své vůli a nakonec možná rádi, že smíme být "u toho". A v jejich ruinách hledáme poetické. Ve všem jsme jakoby "post". Prožíváme ten svůj úděl, že totiž potřebujeme naříkat a bouřit se, ale opravdově změnit běh věcí nechceme a ani nesvedeme. Potřebujeme útěchu, ale ne pomoc, která by nás zvedla. Nejsme měnitelé světa. Nehasíme požár, ale na důkaz své opravdovosti toužíme v něm uhořet...