Prestiž jazyka vychází spíše z původní tvorby než ze sebelepších překladů, proto současně s překlady vznikala i původní esperantská literatura, jejíž počátky bychom mohly přirovnat k našemu obrození Puchmajerovy a Thámovy generace. Esperantisté stále čtou knihy Angličana Luykena, Holanďana H. Bulthuise, Rusů Erošenka, Širjajeva, Varankina, Švýcarů Schwartze a Pirona, Maďarů Baghyho, Nemereho, Syatmáriho, Skotů Aulda, Rossettiho, Francise, Itala Silfera, Španěla Camacha, Chorvatky Spomenky Štimec a dalších.
Úspěch zaznamenalo i několik českých autorů. Dobrodružné romány Aljašská štafeta, Zajatci ledových skal a Antonínova dobrodružství napsal František Omelka (1904-1960), kněz Jan Filip, známý mezi esperantisty svými slovníky, je také autorem nábožensky laděných dramat Konec světa a Věž mezi mraky. Režisér Valdemar Vinař (1918-1983) originálně zpracoval starozákonní příběh o Josefovi, který právě vyšel v českém překladu pod názvem Skandál kolem Josefa. Vladimír Váňa (1932-2000) je znám svými humoristickými povídkami (kromě toho skvěle překládal a měl nejlepší sbírku esperantských poštovních známek, za kterou získal několik ocenění). Oldřich Kníchal (*1939) se svou maďarskou manželkou vydal protiválečný román Kdo rozsévají plačíce. Eli Urbanová (*1922) je nejlepší českou esperantskou básnířkou a autorkou autobiografického románu Hetéra tančí. Její sbírku Těžké víno přeložil do češtiny Josef Rumler (1922-1999), který vedle svých vlastních básnických sbírek v češtině napsal i jednu v esperantu, totiž Poslední kůň. Využil vlastností esperanta k vyvolání dojmu cválajícího koně. Také Jiří Karen (1920-2000) a Jiří Kořínek /1906-1988) psali původní poezii v esperantu.
Nejvíce obdivovaným i proklínaným esperantským spisovatelem na světě je Karel Píč (1920-1995) z Litomyšle, kterému je věnována letošní mezinárodní konference ve Strážnici (14.20.7.2001). Do literatury vstoupil po válce krátkými básničkami, které se v letech 1946-1951 objevovaly v časopise Esperantista. Zde také vyšla jeho rozsáhlá přednáška o zavádění zbytečných neologismů do esperanta. Pak ale napsal esperantsky román Litomyšlský hřbitov s autobiografickými a erotickými rysy, ve kterém neologismy přímo hýří. Román se mu podařilo vydat (když byl předtím několika esperantskými vydavateli odmítnut) v roce 1981 v německém Saabrückenu, a začal publikovat polemické články, že esperanto potřebuje k svému zdokonalení spoustu nových slov, předpon i přípon. Román vyvolal nadšení i pobouření, oboje jak pro erotiku, tak pro jazykové experimentování. Jeho jméno, které má v esperantu stejný význam jako v češtině, přímo provokovalo odpůrce k posměškům (novotvarům z jeho knih se říká "pičismy"). Vydal pak další knihy, některé vyšly až posmrtně. Zbožňování i zavrhování trvá dodnes.
Román sám nepůsobí nijak zvlášť atraktivně. Autor v něm popisuje vzpomínky a zážitky každodenního života, a to v nezvyklé druhé osobě, jako by oslovoval sám sebe: "Píšeš román. Z knihovny na tebe shlíží roztomilý indiánský klouček. Loutka. Tvůj maskot. Přivezl sis ho z Kanady. Je strašně nebezpečný: vždyť má na čelence péro. Nazýváš ho spisovatelem a občas s ním prohodíš slovo. Indiánek se usmívá a kouká na tebe vesele a šibalsky."
Takto pokračuje celý román, celých dvě stě stran, včetně míst intimních: "Jaja je překásná dvacetiletá dívka. ... Věděl jsi, že se to stane. Přijímá to jako samozřejmost. Uléhá. Líbáš její blůzičku a prsy pod ní. Ona tě táhne na sebe. Kroutí se. Dává se. Vášnivě. A nijak nezkušeně. A přesto je v jejím odevzdání cosi nevyslovitelně upřímného a téměř dětinského ... Je jako holčička. Je šťastná a pyšná, když vidí, že se ti její prsy líbí, že se ti líbí její ramena, paže i linie, její boky i stehna, její spodní tváře, její štíhlá, kouzelná lýtka i její ženský klín ... A ty šílíš ... Zasypáváš polibky její vagínu, i ji samu ... A ona se vlní pod novými příboji rozkoše a pod dlouhými přílivy omamujících opojení."
Nevím, zda můj nemotorný překlad dokáže poskytnout aspoň přibližnou představu o této knize. Je ale jasné, že takový styl se může líbit jen labužníkům, běžný čtenář podobné dílo odhodí jako uměleckou nudu. Tu pomáhá zaplašit právě jazykové experimentování, které lze ovšem velmi těžko napodobit v dnešní češtině, která již dozrála do ustálené podoby. Leda že bychom si představili, že by chtěl někdo naši mateřštinu obohatit výrazy z jiných slovanských jazyků ("byla velmi krásná, bardzo rozkošná a očeň vtipná"), pak pochopíme i rozhořčení esperantistů, kterým někdo jejich klasický sto let starý jazyk takto vylepšuje.