Za Josefem Rumlerem

Už se setkává se Zamenhofem
Máchou a Erbenem
v jazykovém sboru učeném
 
Po Pegasu zprávu s deštěm dává
v zelené cestě za jarem
 
Pozdravení nám vyťukává
v podkůvek rytmu prastarém
 
Vy tam nahoře mimo pražských sazí
na společných vlnách porozumění
 
vždy budem vnímat vaše vzkazy
a řeči dálek blízká znamení

Sekvante Josef Rumler

Jam li rekontiĝas kun Zamenhof
Mácha kaj Erben
en lingva kolegio dokta
 
Pere de Pegaso sciigon kun pluvo donas
sur verda vojo al la printempo
 
Saluton al ni elfrapetas
en de hufumetoj ritmo praa
 
Vi tie supre ekster pragaj fulgoj
sur komunaj ondoj de la interkompreno
 
ni ĉiam perceptos viajn mesaĝojn
kaj de foraj paroloj proksimajn avizojn

Josef Rumler (1922-1999)

Básník, literární kritik a historik, polonista, esperantista jak původní tvorbou, tak znamenitými překlady z češtiny do esperanta. (Překládal ovšem i z jiných jazyků, hlavně z polštiny. Své básně dokázal převést i do latiny.) To je jen stručná charakteristika tohoto skromného člověka, s kterým jsem měl možnost blíže se seznámit v sedmdesátých letech prostřednictvím esperanta. Naše bydliště nejsou od sebe příliš vzdálená, takže tři stanice jízdy městským autobusem umožňovaly časté návštěvy, při kterých jsme u Jožky, jak jsem ho oslovoval, probírali vždy velmi podrobně kulturní a literární události a akutní záležitosti.

Josef Rumler (narozen 20. 7. 1922 v Chlumci, zemřel 1. 11. 1999 v Praze) byl jeden z těch ročníků, které postihlo totální nasazení za války do nacistického Německa (1942-45). Před tím už působil jako knihovník a po válce pokračoval ve studiu v Polsku. Od r. 1949 do 1952 pracoval jako lektor polonistiky na vysokých školách v Praze. Potom (od r. 1952 do 1974) jako redaktor poezie v nakladatelství Čsl. spisovatel. Ze zdravotních důvodů odešel do předčasného důchodu.

Zajímavé jsou údaje Eli Urbanové o J. Rumlerovi jako esperantistovi: "Již jako jedenáctiletý objevil v knihovně svého otce esperantské dílko Japanaj fabeloj (Japonské pohádky). Podruhé se setkal s esperantem až v roce 1948 ve Varšavě, kde se seznámil s významným polských básníkem Tuwinem. To on tenkrát v kavárně svým kolegům vysvětloval, že si tento jazyk osvojí žurnalistika, nikoli však beletrie. V roce 1978 ho pro mezinárodní řeč esperanto definitivně získává Jiří Karen." Pokud jsem J. Rumlera poznal, byl ovšem esperantistou do hloubi duše, který přemýšlivě dovedl poradit i redigovat esperantské texty. Jako překladatel z češtiny do esperanta byl skutečně velmi pečlivý a zodpovědný. Ale k jeho esperantské činnosti se ještě vrátím.

V původní české tvorbě vydal knížky poezie Hrnek ranního mléka (1973), Výstup na horu Říp (1978), Vynášení houslí (1987), Ranní dojení – Matena melkado (1987), Líbánky s češtinou (1992). Česky (s připravenou verzí česko-latinskou) byly vydány Obnovené obrazy selského života v Čechách (1995) a v esperantu poéma Lasta ĉevalo (Poslední kůň) roku 1992 v brazilském nakladatelství Fonto. V esperantu vydal i brožuru En la koro de Eŭropo – V srdci Evropy, s podtitulem Esperanto en arta kuirejo de ĉeĥaj poetoj kaj prozistoj (Esperanto v umělecké tvorbě českých básníků a prozaiků) a to roku 1983 Českým esperantským svazem, jakož i knížku Koncepto de diversaj stiloj kajiliaj apliko en esperanta leksiko (Koncepce různých stylů a jejich aplikace v esperantském lexiku) (1987). Byl spoluautorem esperantských sborníků Niaj aŭtoroj sin prezentas al vi (Naši autoři se vám představují) (1980), Kvarfolio (Čtyřlístek) (1985). Dále převedl do esperanta výběr z české poezie pod názvem Současní čeští básníci v 1000 verších (Nuntempaj cehaj poetoj en 1000 versoj) (1989). V poslední době přeložil Máj (Majo) K. H. Máchy (1999). Dále pracoval na překladech z Erbenovy Kytice. Jako novoročenku 2000 (žel, již předsmrtnou) vydává Erbenův Štědrý den (Kristnaska tago) v zrcadlově česko-esperantské verzi. Od F. Halase vyšly jím do esperanta přeložené Ženy (Inoj) v brazilském Fontu (1996) a jsou zde připraveny v jeho převodu do esperanta i básně Otakara Březiny.

Z esperantské tvorby J. Rumlera zastavme se ještě u jeho poémy Lasta cevalo. Vyšla napřed u nás v roce 1985 v literární příloze časopisu Paco v rámci brožury Kvarfolio a potom v roce 1992 v brazilském Fontu s ilustracemi Karla Oberthora. Toto mezinárodní uvedení mělo mimořádný ohlas. Rosetti mluví o "mocném, úchvatném díle s neobyčejnou zvukovou harmonií a onomatopoích." Auld o "veledůležité básni v rámci naší originální literatury." Knoedt přirovnává Rumlera k Halleyově kometě, "fenoménu, který se na obloze ukáže jednou za sto let..." Rumler se v tomto díle pokouší rytmickými prostředky esperanta vyjádřit běh koně a kombinuje a permutuje tento rytmus také tak, jak se běh koně mění. Při tom je tato rytmická skladba také pokusem o využití všech možností jazykového bohatství moderního esperanta. V publikaci Abunde kaj redunde (Hojně a nadbytečně) z roku 1988 polemizuje Rumler s odpůrci oživování esperanta nově uváděnými synonymy a neologismy, což je jednou ze zásad jeho poetiky. Takto vzniká tzv. Praga skolo (Pražská škola) pod vedením J. Rumlera, která si klade za cíl esperanto rozšířit a zmodernizovat. Také třeba tím, že se nebudou tak často používat tak zvaná malvortoj (tedy slova s předponou mal- jako protikladná) a budou se více zavádět nově uváděná synonyma. Celosvětové společenství přijme esperanto jen tehdy, když tento jazyk svou vyjadřovací schopností překoná svého dnešního největšího konkurenta, to jest angličtinu. Stejně tak brojil Rumler proti nadměrnému užívání elizí u esperantských podstatných jmen. (To je vynechání koncového -o a jeho nahrazení apostrofem). Podle esperantských jazykových směrnic je to sice povoleno, ale nesmí se této výjimky zneužívat. (Např. původní Pumprův překlad Máje má téměř tisíc elizí.) I když Rumler uznával Pumprovo mistrovství, snažící se dodržet počet slabik originálu, a sám Pumprovo esperantské vydání doprovodil doslovem, viděl nakonec, že Máchův Máj vyžaduje i novější překlad, bez ohledu na dřívější překladatelskou metodiku, a tohoto nového úkolu se ujal. Tím, že z různých důvodů se vydání Pumprova překladu táhlo desítky let, došlo k tomu, že spatřil světlo světa až na podzim 1997. Působilo proto na některé esperantisty nenormálně, že Rumlerův zrcadlový překlad se objevil už v r. 1999. Ale vše objasňuje Rumler v obsáhlém esperantském doslovu. Vždyť jako český literární teoretik a editor se podílel na vydání Máchova Máje v češtině čtyřikrát v letech 1961, 1964, 1972, 1973 doslovy, komentáři, studiemi. Máj je proto tak trochu jeho dítě, jak uvádí Eli Urbanová ve svém výstižném rozboru.

V této souvislosti je třeba blíže rozvést i Rumlerovu činnost literárně-kritickou a ediční. Jeho autory byli zvlášť v rámci odborné literatury spisovatel Jaroslav Havlíček a jeho syn, předčasně zemřelý nadějný surrealistický básník Zbyněk Havlíček, které velmi dobře znal jako své sousedy v dřívějším bydlišti na pražském Spořilově. Názvy těchto prací: Epik Jaroslav Havlíček (1973), Hodina mé paměti na tvůrčí dílnu Jaroslava Havlíčka (1994). V editorské činnosti připravil k vydání kromě J. Havlíčka i díla V. Závady, V. Rakouse, J. Čarka, P. Bezruče, K. H. Máchy, R. M. Rilka, J. Š. Baara. Jako autor doslovů doprovodil knihy P. Tyčiny, S. Ščipačeva, M. Isakovského, S. Jesenina. Z překladů do češtiny jmenujme aspoň S. Žeromského Věrnou řeč, A. Strugy Podzemní lidi, H. Sienkiewicze Črty uhlem, A. Rudnického Deset novel (jako spolupřekladatel), dále M. Dobrowského Svatbu na vsi.

Poznal jsem Jožku Rumlera jako obětavého přítele, který také doprovodil moji knížku veršů Vyhlížení k domovu (1992) zasvěceným doslovem. Škoda jeho předčasného odchodu. Hlavně v esperantském hnutí s něm ztratí svou oporu ti, kteří hledali nové cesty, jak povznést esperanto k dalším úkolům a přiblížit jeho užívání co nejširším vrstvám obyvatel celého světa.

A ještě poznámka na závěr:

Pokoušel jsem se přeložit do češtiny alespoň část (začátek a závěr) poémy Lasta ĉevalo, ale zjistil jsem, že nevystihnu všechny ty jemnosti a variace esperanta, které do nich vložil autor. Protože tato poéma je vlastně dalším rozpracováním dřívější české básně Kůň, která vyšla v Obnovených obrazech selského živobytí v Čechách a její esperantskou verzi jsem našel v Rumlerových překladech, připojuji aspoň tuto dvoujazyčnou podobu vytvořenou samotným autorem. Je možné, že i tady, obdobně jako v dvojjazyčném provedení básně Vynášení houslí, popustil Rumler uzdu své nezkrotné fantazie i při převodu českého textu do esperanta a přibásnil některou řádku nebo některý obraz navíc.

Z tvorby Josefa Rumlera

Keltové v Čechách

Až opustím tento čas
proměním se
v jinocha s bílým koněm
a po jitřním palouku
se dlouze vrátím
na přední stranu
keltské mince
 
Mluvíme
česky
Mlčíme
keltsky

Keltoj en Ĉeĥio

Kiam mi forlasos tiun ĉi tempon
mi sanĝiĝos
en la junulon kun blanka ĉevalo
kaj tra la matena herbejo
mi lante revenos
sur la averson
de la Kelta monero
 
Parlolante
Ĉeĥe
ni silentas
kelte

Vynášení houslí

Když v Čechách hoří
vynášejí lidé z domu
nejdříve
housle
 
Také já
na vršek almary sahám
a do rukou beru to teplé dřevo
mořené krví prvniček
 
Starý smrkový stropní trám
na kterém měly rok co rok
vlaštovky hnízdo
posloužil
k vyoblení hoření houslové desky
 
Pod tím trámem
dodnes v dobré paměti
hrabou kladrubští koně
nyví a sniví
a netrpělivě nabízejí své žíně
pro smyčce
k štíhlému vábení dálek
 
Bříška našich prstů
potkávají
za lubem
na dně ozvučné nádhery
javor
 
Teprve odtud
může vyrazit pramínek tónu
vyšlehnout světlo
naléhavě žluté
jako house
 
A potom
to měkké vzlétání
zásnuby s červánky
 
Struny
znějí medem i pelyňkem
a klečí v nich modlitba
umocněný bekot ovčínů
 
Nikdy pořádně neuvěřím
v slavné zmrtvých vstání
ale už dávno jsem uvěřil
v nástroj nanebevzetí této země
 
Protože
když v Čechách hoří
vynášejí lidé z domu
nejdříve
housle

Elportado de violino

Kiam en Bohemio l'incendio subitas
la homoj elportas eksteren de la domo
precipe
violon
 
Ankaǔ mi
Serĉas palpante
Sur la supro de l'ŝranko folklora
de l'olda armario
 
kaj reovinte
prenas tenere en manojn
tiun varman lignon
lignaĵon termoemanan
el junaj madonoj
naskintaj unuafoje
 
Antikva picea plafona trabo
adhere al kiu domicile
jaro post jaro hirundoj nestadis
estas feliĉe alservinta
por la femine silueta konstruo
de supra violona tabulo
ĝis ties ovaligo
 
Sub la trabo
en bona memoro
prancas kladrubaj ĉevaloj
hene sopiraj revemaj
kaj majeste prezentas
sian komete fascinantan
vostharan aranĝon
por la arĉoj
al svelta logado de lontanoj
 
Subtilaj venretoj
de nia sinstra fingraro
renkontas
post paso de l'zono bordera
preter la flankoj
sube
en la fundo de resonantema beleco
aceron
 
Sole de ĉi tie
povas fonti la tono
eksplodi flore la lumo
insiste flava
kvazaǔ anserido
 
Kaj poste
tia mola flugascendado
la fianĉiĝo
kun la ruĝeroj vesperaj
rendrande de l'firmamento
 
La kordoj
sonas
dolĉe abelmiele
maldolĉe absinte
kaj en ili inklinas flekseme genuen
la preĝo
potenciga blekado de ŝafejoj
 
Neniam mi povus ĝisvorte finkredi
je glora resurekto
sed tamen jam de longlonge
mi intime konas
la instrumenton por ĉielenakcepto
de nia patrio
 
Ĉar
kiam ajn en Bohemio
l'incendio minace subitas
la homoj savportas eldone
prefere
la violonon

Poslední přání

Strýc Václav
než umřel
měl jediné přání:
 
Až mě povezete
za babičkou na František
nevolejte muzikanty
Ti naši
(chlumečtí)
hrajou falešně
 
Posadím se sám na kozlík
Podáte mi nahoru
moje housle rumlerky
A budu si hrát sólo
 
Ale vemte to se mnou trapem

Lasta deziro

La onklo Venceslao
antaǔ ol li mortis
havis unusolan deziron: Kiam vi veturigos min
al la avino sur la monteton
ne voku muzikantojn
Tiuj niaj
(el Ĥlumec)
ludas false
 
Mi mem eksidos sur la koĉerlokon
Vi donos al mi supren
mian violonon rumleran
 
Kaj mi komencos la solon