Čestmír Vidman vzpomíná

Jiřího Karena


Jiří Karen (1920-2000)


S tímto citlivým poetou jsem se poznal v pražské vinárně Viola při oslavě jeho padesátin v roce 1970. Je tomu tedy už přes třicet let. Jeho poezie mi byla blízká, a proto jsem ho oslovil. Protože naše bydliště nebyla daleko od sebe (rozhraní pražských Strašnic a Malešic), našich setkání přibývalo. Jiřímu byla po několika infarktech doporučena denní dávka chůze, a tak jsem s ním strávil mnoho hodin na procházkách. Poznal jsem jeho kantorskou mentalitu, jak detailně a přesně o všem uvažuje. Naše rozhovory se týkaly nejen všeobecných záležitostí uměleckých a všednodenních, ale hlavně poezie. Karenovy zásady při tvorbě byly: stručně, nově a překvapivě.

Jiří Karen (vlastním jménem Ladislav Podmele) se narodil 11. 6. 1920 v Litomyšli ve velmi chudé rodině. Tatínek byl švec a zemřel na následky válečných útrap brzy po narození syna. Maminka žila těžkým životem zemědělské dělnice. Protože nebylo dost prostředků na studie, odešel se učit knihkupcem ve Vysokém Mýtě. Teprve později začal studovat královehradecké gymnázium, odkud však byl v roce 1942 pro uveřejnění básně Jidáš totálně nasazen do Reichu, kde pobyl do konce války. Maturitu složil až po válce a pak absolvoval humanitní studium na vysoké škole (obor filozofie a dějepis). Následně vyučoval jako středoškolský pedagog v Ústí nad Labem a Kladně (1951-54), později působil jako vedoucí kabinetu dějepisu a občanské výchovy v Ústavu pro další vzdělávání učitelů (1954-61) a jako pracovník pražského výzkumného ústavu odborného školství (1962-76). Do důchodu odešel předčasně po několikerém infarktu.

Ačkoliv měl již během války a těsně po ní připraveno několik sbírek do tisku, došlo různými mimořádnými okolnostmi k náhlým změnám a již odsouhlasené a připravené knížky nevyšly. Zajímavé je líčení autora, jak hledal svůj pseudonym. Napřed to bylo za války a bezprostředně po roce 1945, kdy používal krycího jména Vláďa Podhořanský nebo Jiří Janda. Pak si však vypůjčil jméno Jiří od Wolkera a Karen od hrdinky románu L. N. Tolstého Anna Karenina. Mezitím se věnoval vydávání převážně odborných knih, a tak do literatury vstoupil, pomineme-li drobný bibliofilský tisk Básně pro Violu z roku 1972, až téhož roku sbírkou Vteřiny zrání. Ale pak už se začala valit lavina. Během šesti let pět sbírek, z nichž Okřídlený kámen z roku 1973 byl přeložen Jiřím Kořínkem do esperanta (Flugilhava ŝtono) a vydán brazilským nakladatelstvím Fonto (1985). Těch knížek bylo nakonec přes dvacet. Uveďme většinu z nich alespoň názvy: Plášť do deště (1976), Den laskavý na slova (1976), Ještě jednou žít na zemi (1979), Hledání modrého tónu (1979), Než udeří devátá vlna (v německém překladu Ludvíka Kundery – Bevor die neunte Welle, 1980, a v překladu do esperanta od Richarda Schulze – Antau la naua ondo, 1994), dále sbírky Země, po které jsem šel s ruským překladem Mil. Polanského (1983), Stromy přicházejí do města (1984), Sázka na člověka (1986), Vaše podlaha náš strop (1988), Čtverec nad přeponou lásky (1989), Skřivan zpívá na betonu (1990), Buď rád, že nejsi kámen (1994), Svět laskavý nejen na slova (1996), v esperantu sbírka Kantoj de vaganto sur planedo Ĝoja Ĝojmalo (Písně tuláka na planetě radostného smutku) při příležitosti mezinárodního světového kongresu esperantistů v Praze v roce 1996, Neklidná zátiší (1996), Potichu a šeptem (1998).

Kromě účasti v esperantských sbornících Niaj autoroj sin prezentas al vi (1980) a Kvarfolio (1985) zbývají do výčtu poslední dvě sbírky, jejichž vydání se autor už nedožil.

Je to německý výbor Ein kleines Licht im Dunkeln (Světýlko v tmách), přeložený Janem Kühmeierem (2000) a hlavně obsáhlá poslední sbírka Výpravy Dona Quijota do hlubin lidské duše (2000). V této knížce jako by se autor loučil. Charakteristická je jeho báseň Jako list se točím kolem své osy.

Jiří Karen kromě vlastní esperantské tvorby také překládal z češtiny do esperanta. Zatím se ještě jedná o vydání knížky Františka Kožíka Největší z pierotů v Karenově esperantském převodu. Nesmíme opomenout Karenovu činnost výchovnou. V sedmdesátých letech vedl na Kladně literární klub. Měl jsem potěšení pracovat jako Karenův zástupce.

Milý Jiří, odešel jsi předčasně, zůstala po tobě ještě řada nevydaných knih.


 

Z tvorby Jiřího Karena


Rozhovor s matkou

"Tichounkými slovy pohádek
sešívala jsi
věčně potrhanou kazajku
našeho dětství
Jdeš zase přes dvůr
Neseš mi čerstvé mléko
v květovaném talíři"
 
Nebyla by to ani ona
aby třebas jen náznakem nezavyčítala
"Proč jsi mi nepřišel naproti
Čí sekera rozštípla
v zahradě kmen renety?
A proč moje rodná obec
už se nejmenuje Světov?"
 
"Počkej maminko
Ze skříně si vezmi klobouk
Tentokrát doopravdy
půjdeme na pouť
Je neděle
Víš jak dávno
jsme si to slibovali"
 
Ale kdež
Do dálky spěchá
polomem tmy


Interparolo kun la patrino

"Per softaj vortoj de fabeloj
vi kunkudradis la eterne
ŝirdifektitan jakon
de nia infanaĝo
Vi ree iras trans la korton
Vi portas al mi freŝan lakton
en florornama telero"
 
Tio eĉ ne estus ŝi
se ŝi eble nur alude ne riproĉetus
"Kial vi ne venis al mi renkonte
Kies hakilo disfendis
ĝardene trunkon de la renetarbo?
Kaj kial mia naskiĝvilaĝo
ne plu nomiĝas Helujo?"
 
"Atendu panjo
El la ŝranko prenu ĉapelon
Ĉi-foje ni vere iros
al la pilgrimfesto
Estas dimanĉo
Vi scias kiom delonge
ni tion al ni promesadis"


 

Dopis mrtvé matce

Stále jsem ti sliboval maminko
Přijedu v kočáře
Okolo krku krejzlík slávy
Už nepřijede tvůj princ s perem
a vlasy jezulete
Kostičky mých nadějí se poztrácely
(Pořád se o něco pokoušet
znova a znova
jak postřelený křepelák)
 
Nepřijedu v kočáře
Nebudu mít krejzlík
Odpusť mi mou pýchu
Větrné mlýny mi v uších
hučí a hučí
blíž a blíž se plíží
k mým nedodělaným obrazům
Chtěl bych se nalokat čerstvého vzduchu
Vymalovat tebe maminko
Tady stín a tady světlo
Ale ty mi unikáš mezi prsty
s výčitkou "Chlapče Chlapče
jak mohls žít na cizí útraty?"
"Ale maminko I oni žili na moje
Já šel k tobě pěšky Najednou
byl kopec Já se zadýchal
Maminko já už nemůžu
Na rožeň si mne napichuje horečka
Metelice barev se utrhly z řetězu
Sněží Přicházejí miliardy maličkých já
Chtějí se vyšvihnout
Odpusť mi mou pýchu
maminko"


Letero al la morta patrino

Ĉiam mi promesadis al vi panjo
Mi alveturos en kaleŝo
Ĉirkaǔ la kolo krispon de gloro
Jam ne alveturos via princo kun plumo
kaj haroj de jesueto
La kubetoj de miaj esperoj disperdigi
(Konstante ion provadi
denove kaj denove
kiel pafvundita virkoturno)
 
Mi ne alventuros an kaleŝo
Mi ne havos krispon
Pardonu al mi mian fieregon
Ventmueliloj al mi enorele
muĝas kaj muĝas
pli kaj pli ŝtelproksimiĝas
al miaj nefinfaritaj bildoj
Mi volus satspiri de freŝa aero
Elpentri vin panjo
Jen ombro jen lumo
Sed vi de mi eskapas inter la fingroj
kun riproĉo "Knabo Knabo
kiel vi povis vivi je fremda konto?"
"Sed panjo Ankaǔ ili vivis je la mia
Mi iris al vi piede Subite
estis monteto Mi spirlaciĝis
Panjo mi jam ne povas
Sur rostostangon min surpikas febro
Neĝblovadoj de koloroj ŝiriĝis œe ĉeno
Neĝas Venas miliardoj da etaj egoo
Ili volas rangaltiĝi
Pardonu al mi mian fieregon
panjo"


 

Za války v bunkru

Zelené ryby raket
větvitě
klouzají tmou
Tma je nenasytná
Ó nepřicházej království pum
 
Na vzdálenost dostřelu našich očí
stodola
Ti dva se tam milují
Až sem je slyšet jejich šepot
 
Sádrový rozume ujmi se
mé zmrazené kůže Rozume
lampičko hliněná s náloží
předstírané odvahy hle
zelené rybičky zneklidněly
Smrt si jde pro nás
Stodola
tichounce světélkuje láskou
 
(Taucha u Lipska, červenec 1944)


Dum la milito en bunkro

Verdaj fiŝoj de raketoj
branĉeske
glitas tra mallumo
La mallumo estas nesatigebla
Ho ne venu reĝolando de bomboj
 
En pafdistanc'de niaj okuloj
garbejo
La du tie interamiĝas
Ĝis ĉi tie aǔdeblas ilia flustro
 
Gipsa prudento ekzorgu
pro mia frostigita haǔto Prudento
lampeto argila kun ŝarĝo
de ŝajnigita kuraĝo jen
la verdaj fiŝetoj maltrankviliĝis
La morto venas por ni
La garbejo
softete lumineskas de amo
 
(Tauche apud Lepsiko, kulio 1944)


 

Báseň pro nevděčné děti

Přines Dávej Plaš Krájej
Uspávej Hlaď Přines Plať
Nedostaneš za to
ani vyčítaný
vejměnek


Poemeto por nedankemaj infanoj

Alportu Donu Forpelu Tranĉu
Dormigu Karesu Alportu Pagu
Vi ricevos rekompence por tio
eĉ ne la riproĉatan laǔkontraktan
oldulĉambron


 

Báseň pozpátku

Pozpátku k dřevu půjdou housle
A dřevo pozpátku půjde do lesa
a pozpátku nalezne svůj strom
Od stromu odečte se plod
a odečte se listí
a les pozpátku půjde k trávě
a tráva půjde k sasankám do moře
 
A moře navrátí se ve svůj
prapůvodní skřípot
zdánlivě nesmyslných hlásek
Ty si právě prozpěvují
mé housle


Poemo retroira

Retroire al ligno iros violino
Kaj la ligno retroiros en arbaron
kaj retroire al si trovos sian arbon
De la arbo subtrahiĝos frukto
kaj subtrahiĝos foliaro
kaj la arboro retroiros al la herbo
kaj la herbo iros al la aktinioj en la maron
 
Kaj la maro evenos en sian
praoriginan grincon
de ŝajne sensencaj sonoj
Tiujn ĝuste kantas
mia violono


 

Řekni mi něco hezkého

Řekl jsem jí
"Můj havraní drápku
Má rozkoši přít se do krve
Mé prudké nebe bohaté starostmi"
"To není pěkné" řekla
"Studánko u řeky věčného rdění
Můj střípku pozamčený
na pobřeží lásky"
"To už je lepší" řekla
"Krápníčku mých snů
Muškátová něho večera
s vůní vánoc
Můj červený džbáne se zeleným vínem
Můj rybízový čase nabitý doteky
V myšlenkách si tě svlékám
rukama javoru"
"Ach to je krásné" řekla


Diru al mi ion plezuran

Mi diris al ŝi
"Vi mia korva ungegeto
Vi mia delico disputi ĝissange
Vi mia subita ĉielo riĉa je zorgoj"
"Tio al mi ne plaĉas" ŝi diris
"Vi fonto ĉe la rivero de eterna ruĝiĝo
Vi mia vazpeceto nebulkovrita
sur la strando de amo"
"Tio jam pli bonas" ŝi diris
"Vi eta stalaktito de miaj revoj
Vi muskata tenero de la vespero
kun aromo kristnaska
Vi mia ruĝa kruĉo kun verda vino
Vi mia riba sezono ŝarĝita je tuŝoj
En pensoj mi vin senvestigas
per manoj de acero"
"An kia belo" ŝi diris


 

Jako list se točím kolem své osy

Přicházíš smrti? Trošinku mi poshov
Ještě nejsem řádně oblečený na cestu
Neříkej mi nic Vím co se patří a sluší
Už jdu už jdu
A ty hrobe
postýlko rozestlaná
k milování věčnému
pod žlutavým javorem
přines mi klid
 
Dlouho jsem si zvykal na berle a hůl
(abych ze scény odešel důstojně)
Rakvím a hřbitovům jsem se učil
i náhrobním kamenům
bydlit na odvráceném břehu řeky
jsem se učil
a velmi trpělivě
 
Kdo jsem byl Pro co jsem žil
najdete v mém díle
uslyšíte mě v šumění lesa
Potkáte mě v polích za vesnicí
Stačí rozžehnete-li svíci
uvidíte mne ve stínu
 
(Ze sbírky Výpravy Dona Quijota do hlubin lidské duše)


Kiel folio mi turniĝas ĉirkaǔ mia akso

Ĉu vi enas morto? Iomete atendu
Mi ankoraǔ ne estas ĝuste vestita por vojo
Di ru nenion al mi Mi scias kio decas kaj konvenas
Jam mi iras Jam mi iras
Kaj vi tombo
liteto dissternita
por amoro eterna
sub flaveca acero
alportu al mi trankvilon
 
Longe mi kutimadis je lambaŝtonoj
(por ke mi foriru desur scenejo digne)
Al ĉerkoj kaj tombeloj mi lernis
kaj al tombŝtonoj
loĝi sur deturnita bordo de rivero
mi lernis kaj tre pacience
 
Kiu mi estis Por kio mi vivis
vi trovos en mia verko
Vi ekaǔdos min en susurado de arbaro
Renkontos min en kampoj post vilaĝo
Sufiĉas ke vi ekbruligos kandelon
vi akvidos min en ombro
 
(El la kolekto "Votoj de Donkiĥoto en profundaĵojn de homa animo")



 
< Obsah >