Dlouho jsem se připravovala na dnešní večer, který prodloužím i hodně přes půlnoc, abych zaznamenala dávný vzkaz. Jen ještě dnešní večer mu chci věnovat, déle totiž nemohu odkládat své povinnosti. Tato chvíle patří tobě, dívko Rút. Pokusím se soustředit se úplně na tebe, abych si tě vybavila a našla slova, jak tě přiblížit, abys byla víc než nečitelnou čárkou zapsanou na stěně obětí. Můj Pane, prosím, jestli si přeješ, abych popsala příběh dívky Rút, dej mi k tomu sílu právě dnes, ve svátek zemřelých. Už dlouho jsem se snažila pochopit velikou zradu, které se na tobě dopustil nejbližší člověk. Dlouho jsem na tebe musela myslet, dívko Rút, přestože jsi zemřela dřív, než jsem se já narodila, protože okamžitá rozhodnutí, i promyšlená, byla pro tebe dramaticky osudná. Tvoje oči se mi budou vybavovat a pronásledovat mě, dokud nenapíšu alespoň zkratkou tvůj nedokončený příběh, protože jsem dostala do ruky pero, odvahu a vůli právě dostávám. Asi to nebyla náhoda, že jsem uviděla na fotografii tvoje hluboké černé oči v hladké snědé pleti, které mě jako by vyzvaly, abych ji neodložila jen tak, ale porozuměla v nich zvláštnímu smutku. V krabičce byla urovnána jejich tajemství. Víčko sňaté poodkrylo řádky zdobných písmen, žádné zoufalství. Nepročítej, nelistuj v ní, který byl ten naposledy. Jistě netušila, ani by tomu nevěřila, že už se nesetká se svým snoubencem, když si ukládala nevěstinu výbavu u jeho rodičů, než se stanou mužem a ženou, jak si slíbili. Bílé misky ukončené linkou rudé ořízky si společně vybírali jako předem spočítané, krkolomné, stahující zlé zprávy, varující. Rút jsem neznala, viděla jsem jen několik jejích portrétů a slyšela vyprávět příběh, jehož konec nikdo nezná, vím jen, že se nevrátila domů jako tolik jiných, kteří museli nosit hvězdu Davidovu. Černé oči z podobizny vypovídají o nenaplněné lásce mladé jabloně, která planě roste v zahradě, a přestože nastavuje své ruce slunci, neuzrají na nich ani malá jablíčka a připadá si jako planá hruška v poli, přestože žila v přepyšnosti hedvábných punčoch a sametových límců. Vodívali se do sebe zavěšeni a drželi se za ruce jako seriózní dvojice s kožešinovými límci. Zeširoka zdaleka žalůvky slov, koho mají o pomoc prosit, vzpomínala Rút, kde udělala chybu. Kdyby si právě teď rozrazila hlavu o zeď, nevrátí zpátky nic. Slečna Rút pocházela z vážené rodiny, na které ale ležel stín, protože maminka byla židovka. Nebyla úplně zdravá. Rút ji měla velmi ráda, měla velkou starost, kam ji posílají s ostatními pryč jakýmsi transportem. Jako by tušila, že matka odjíždí do míst, odkud se vytratily lidské duše žalářníků, chtěla s ní ještě chvíli zůstat, ještě jí něco povědět, aby na cestě do neznáma nebyla tak sama. Ale než se nadála, cesta končila branou a ostnatým drátem. Krkolomné, hrdlo stahující jsou zlé zprávy, varující. Představuji si ji v uzamčeném vagóně zvenčí, o svém osudu však rozhodla už dřív tím, že překročila jeho práh. A tam, na místě určení, nemohla uvěřit, že ji, Rút, dceru ze smíšeného manželství, protože tatínek nebyl žid, ale křesťan, mohlo postihnout to, co postihovalo právoplatné židy. Ona přece bude mít, vlastně měla už brzy mít manžela křesťana a je připravena s ním žít podle zákonů jeho víry, jak jinak – u nich doma ani nevisela schránka se svatým písmem nad prahem dveří. Bez svatých slov byly prstýnky a drahé kamínky předků uschovány v zemi. Tato cesta se jí zdála být zlým snem, měla by se však z něho brzy probudit. O pár dnů dřív kdyby byla nevěstou... Jen oblaka nic netušící, co se kde právě odehrává, se jí zdála být zlověstná jako divocí koně a letící supi zároveň. Oblaka nic netušící, rudá oblaka se zdála být jiným očím jen jako červánky, jako růž na rtech, krásu slibující i zítra. Zdál se mi sen, že rudé valouny až po lýtka jako vejce tyranosauří se pletla pod nohy, pálila až pod víčka. Zdál se mi tento sen a nevěděla jsem, jak si ho mám vyložit. A pak se mi vybavily oči mladé dívky Rút a všechno, co jsem o ní slyšela, v orámovaném obraze hrůz, které obcházely jako obludná strašidla koncentrační Evropou. Jen kousek, jednu stanici, než dál mi předáš světlici, pojedu s tebou, vzpomínej, co všechno jsi mi neřekla dřív, maminko. Matka však přesvědčuje dceru, ať už se vrátí, ať do vlaku s ní nenastupuje. Rozpomněla se na slova, kterými byla přesvědčována biblická Rút k návratu ke svým rodičům, stejně však zbytečně. Než stačili jste svoji být, začal se on bát. Utíkej, běž za mě dál, utíkej, zapomeň na hrdost, říká matka dceři, kterou velmi miluje a bojí se o ni víc, než o sebe. Ale vrátit se už nebylo kam. Dávná biblická Rút nepadá do propastné prázdnoty, i když neuposlechne svoji tchyni, neodpoutá se od ní a ke svým rodičům se nevrátí. Ukolébána biblickým příběhem matka věří, že i její Rút dostane se z tygřích spárů, když bez ní, protože dcera je jen po matce způlky židovkou a svatbou může křesťan toto prokletí (nebo čest) smazat, zrušit jako opačné matematické znaménko. Ale brána do tábora je víc než propast, je jako věčné mlčení, když je mlčením mezi partnery. Rút ví o zázračné moci svatebního obřadu s křesťanským manželem a s velikou nadějí usiluje předat snoubenci vzkaz, že na něho čeká, čeká, stále naléhavěji čeká. Ani na chvíli nepochybuje, že on si bude vědět rady a samozřejmě pro ni přijde. Znali se dlouho, už před válkou, když červené tramvaje cinkaly jako zvonkohry z Lorety, z ráje, nebo to byly černé umíráčky? V ulicích, které ještě nebyly tak ztemnělé, zažíhali lampáři světlohry, k ránu je pozhášeli pro milence, kteří držíce se za ruce z večera do rána se po nich provázeli. Teď je tma, v rozích hlídky věží, kopřivy nevpustí nic ani tam, ani zpátky. Průsmykem vzpomínání doběhli až sem, na stropní skvrny, které jsou vidět z horní pryčny, závodní koně a běží závod o život. TY SE NA MNE NAČEKÁŠ. Myslela jsem často na dívku Rút, která se dostala omylem, tak jako i ostatní za dráty pevností. Čekání je bezkonečné. Matka má už prázdné ruce, z větví listy opadaly. Slabé ruce dívka má, jimiž se teď bránívá. Dětem ruce nevyrostly, v tvářích jsou jen veliké udivené oči. Přemýšlela jsem o Rút a napsala jsem báseň o dívce tohoto jména. Ale pro ni to byl jen náznak, i když pravděpodobný, jejího prožitku a dál mě s naléhavostí velmi ukřivděné duše seznamovala s podrobnostmi, které by ráda dala někomu vytušit, i když ve skutečnosti jsem se nikdy o ní nedozvěděla víc, než tehdy dávno, když jednou chtěl o ní vypravěč jejího příběhu hovořit. Již zemřel, ale on Rút znal a bylo zřejmé, že mu její osud nebyl lhostejný, že by ji nikdy neopustil, kdyby byl jejím snoubencem. Chtěl se s ní i oženit, aby ji zachránil, snoubenec to však nepřipustil. Do malé plošky, do jednoho otočení přesýpacích hodin musela Rút vložit sebe celou, na minutu, na kterou se uviděla se svých hochem, se tolik připravovala. Utvrzovala se ve víře a zapuzovala pochyby, když si vzpomínala, jak průvodčí štípal bílé lístky jako ouška malých parádnic, usmál se na ně a pak dal pokyn k jízdě dál, jak drželi se kožených poutek a v jejich rytmu se pohupoval třpyt zásnubních prstýnků, nebo to byly smyčky odsouzenců? Jak potom skříply brzdy, režné proutí zachytilo střevíček děvčátka, a on na to řekl, my bychom své dítě lépe chránili. Jak má se usmlouvat s budoucností letní výprodej – Znali se už dlouho, už z tanečních hodin, upraveně, uhlazeně, tak jak to má být. Kdyby nepřišla tato válečná zkouška, byl by z nich příkladný pár. Všichni se domnívali, že ti dva k sobě patří. Jak mohla Rút svým vřelejším srdcem tušit, že ne tak úplně, že životní zkoušku pro ni partner nepodstoupí? Poslušnost je vláčná, cupitavá jako lesklé kimono gejši. Rút měla až závrati, když její oči čekaly v hloubce tmy na signál lásky jako z dálné ciziny, kdy on jí ho pošle. Modrá čekanka čeká slova vážná, uvážlivá a věří, že se vysvětlí omyl, že ji odtud určitě odvedou. Přišel, a už se měl k odchodu. Slova nastavivá, jen nevěřícně se dívala zpátky na všechny roky, kdy se spolu znali, na všechny roky, které očekávali a těšili se na ně, ze všeho že je nic? Zlatosvity z pouště opustily Rút. Za plotem rostou plané růže jen černošedé. TY SE MĚ UŽ NEDOČKÁŠ. Poznání omráčilo Rút, když utíkaly dny a týdny, a její milý sice mohl, ale neudělal nic, ani se nepokusil podat jí ruku k překročení mostu z dračí hory, ale nebylo v jejích silách uvědomit si dosah lhostejných slov, jistě propočtených, k ničemu nezavazujících slov a do konce života nemohla uvěřit, přestože to už podvědomě připouštěla, že z její lásky zbylo méně, než je síla vánku, než váží hrstka popela, než je prachu na starých listinách, když říkala si TY SE RADŠI NEDOČKÁŠ s hořkým údivem. A pak, když opravdu pocítila, že se nestane už nic, co by ji vysvobodilo z uzavřené komory zvenčí, že už se dusí, pak se její duše naposledy rozhlédla po ostatních, možná stála právě vedle matky, kterou stejně neochránila, a pocítila takový trpký, takový hluboce trpký okamžik poznání zrady toho, za kterého se stále modlila, že před takovou zradou není možné ustupovat, že není možné nevarovat druhé. Žádná kariéra nemůže být tak vysoká, aby jí byla dána přednost před životem člověka. Žádná kariéra by už neměla přinést štěstí, když překračuješ mrtvého člověka. A jestliže ano, pak bez řádu je vesmír a peklem vzhůru je náš svět. Pane náš, Bože, prosím, podruhé už toto nedopusť. Prosím, ať prohlédne si někdo oči z poslední momentky, která smazala další roky, komu nezůstane lhostejná něčí zmýlená a popíše příběh pro druhé. Ať přihlásí se ten, kdo nosí prstýnky Rút, ať na rukou ho pálí od ní zlato a on se velmi zastydí, komu by je však měl vrátit? Z mnohých drahokamů se vydláždila náměstí a na nich vztyčovali pranýře a popraviště, protože závist je jako vzteklý pes a vyje, zle vyje. Nemají důstojenství ruce, které dívce všechno vzaly, vzaly jí život. Jak harémové tanečnice se budou lísat k milému jiné ženy. Dívko Rút, snědá krásná Rút, mohu pro tebe, pro tvůj klid udělat víc, než pro jiné naznačit, jak si s tebou osud pohrál, jako když z balvánků až po lýtka, černých vajec tyranosauřích, aniž tušíme, kde se tady vzala, jsou najednou zárodky černé současnosti. Půjčila jsem ti svoji tužku a dala ti svůj čas, abys mohla napsat vzkaz, když jsi mě tak naléhavě navštěvovala v mých představách, dávno zemřelá Rút. A tužka napsala: nesuďte ho, moc se bál. Co jiného ale může vzejít z jeho nové lásky než pepř a sůl sypaná mi do očí, když se mnou už nepočítá, moje lístky jednou odloží pryč, od sebe dál, ale s mými talířky a šálky, které pro nás jsme si vybírali, s těmi ano, ale už bez mne, bez Rút. Taková láska na probořivých základech postavená nebude dobrá, nebude to dobrý dům. Přede mnou už neobstál. Špatné svědomí se bude dostávat ke slovu a dokazovat svoji převahu, nad kým asi, komu ublíží... Zeširoka, zdaleka žalůvky slov o pomoc prosí, Boha prosí, ruce vzpínají vzhůru, on si už vybral jinou nevěstu, nezůstane sám, a ta si bude přát, abych se už nevrátila a bude se tak modlit. Kdyby mi někdo podal vodu, půjde dcera té druhé soudci žalovat. K čemu být jen připravenou nevěstou... Tento tragický příběh zůstal jen tak zaznamenán, že písmomalíř zapsal jméno na stěnu známých obětí.