V letošním roce uplynulo 30 let od smrti nejvýznamnějšího českého esperantisty, skvělého překladatele a člena Esperantské akademie. Esperantistou se stal v roce 1926. Jeho první překlady se objevily v Ĉeĥoslovaka Antologio (Budapest 1935), první národní antologii v esperantu, po které následovaly další jazyky. Pumprovi bylo v době vydání 29 let a byl vrchním ministerským komisařem ministerstva vnitra, po válce vrchním radou, jak se dozvídáme z dochované korespondence. V antologii projevil svůj talent jak v próze (Šmilovský, Němcová, Horký, Benešová, Vachek, Kopta), tak i v poezii (Zeyer, Čech, Sova, Bezruč, Wolker, Halas). V roce 1938 vychází knižně jeho překlad Erbenovy Kytice (Bukedo el cehaj naciaj mitoj). V roce 1933 se pouští i do Křestu sv. Vladimíra, z něhož se dochovaly zhruba čtyři verze (jedna je tak poškrtaná vpisy a opravami, že ji lze považovat za dvě verze). Porovnáme-li je s druhým zpěvem z Ĉeĥoslovaka Antologio v překladu Stanislava Kamaryta, můžeme sledovat, jak se překlad tohoto díla vyvíjel až k udivující virtuozitě. Sám Pumpr říká, že některé sloky měly až patnáct verzí, které zasílal skotskému básníku a příteli Reto Rossettimu, který mu pak jednu verzi "schválil" jako nejlepší. Hodně práce mu dal komentář k dílu, protože potřeboval při překladu pochopit dobové narážky. Česká vydání je vysvětlovala nedostatečně a nejednotně, takže musel vytvořit vlastní komentář, který je patrně nejlepším výkladem Křestu, který se do té doby objevil.
Když satira vyšla v roce 1953 na Kanárských ostrovech, vyvolala podivné reakce. Španělští esperantisté (katolíci) velmi rozhněvaně požadovali, aby byl náklad knihy okamžitě zničen, neboť hanobí Boha a náboženství (esperantisté se obávali, že to bude záminka k dalšímu pronásledování esperanta v jejich zemi). Nakladatel, univerzitní profesor Regulo Peréz, odmítl, pouze slíbil, že ve Španělsku nebude publikaci nabízet. Dr. Pumpr sám dostal šest autorských exemplářů a marně se snažil získat další nákupem (nákup mohl být uskutečněn pouze přes státní podnik Artia, který však odmítl uvolnit valuty na esperantskou tiskovinu). Dnes už báseň není chápána jako útok na náboženství, nýbrž jako satirický šleh na lidi, kteří s Bohem a náboženstvím kupčí, a naopak je obdivována pro svou formu. Vesměs esperantisté tvrdí, že tento překlad je mnohem lepší než v jejich jazyce a nechtějí věřit, že se mu vyrovná i originál. Důvodem tohoto dojmu je virtuózní použití vnitřního rýmu, který se v originále vyskytuje jen ojediněle (dráb stál celý zkoprnělý – bushmalferme kaj konsterne), zatímco u Pumpra nacházíme toto řešení ve většině slok.
Překladatel samozřejmě nechtěl Havlíčka vylepšovat nebo opravovat, ale snažil se vykompenzovat nepřeložitelné rysy originálu, především využití lidové mluvy, s níž si nevědí rady ani jiné jazyky. V češtině vzniklo napětí mezi spisovným a mluveným jazykem díky tomu, že za základ spisovné normy posloužila historická čeština Bible kralické, proto použití hovorových prvků (Havlíček, Hašek, Hrabal aj.) má účinek silného expresivního koření, které se v překladech ztrácí. Krásným příkladem je čtyřverší z Tyrolských elegií:
Sviť, měsíčku, polehoučku,
skrz ten hustý mrak.
Jakpak se ti Brixen líbí?
Neškareď se tak!
Jiří Levý v knize Umění překladu upozorňuje, jak nejprestižnější světové jazyky (ruština, francouzština, angličtina) jsou při překladu tohoto čtyřverší zcela bezmocné. Můžeme si představit, jak překlady vypadají, když Havlíčka přetlumočíme do normální češtiny:
Sviť, měsíci, lehce sviť,
skrz ty husté mraky.
Jak se ti ten Brixen líbí?
Jen se nemrač taky!
Takto dopadají překlady Havlíčka do cizích jazyků, protože velký a velmi kritizovaný nedostatek češtiny – nezdravý rozdíl mezi spisovným a mluveným jazykem – se u našich spisovatelů často mění v přednost. Havlíček uměl lidové prvky mistrovsky využít.
Vnitřní rým je kompenzační metoda, kterou použil např. Bohumil Mathesius při českém převodu Goethova Torquata Tassa, aby tak doladil aristokratickou atmosféru originálu, protože česká šlechtická literatura je chudá. U Pumpra jsou vnitřní rýmy zdrojem humoru, proto kompenzují naopak hovorové prvky a zároveň vyvolávají dojem slovní akrobacie, takže prostý čtenář mívá pocit, že překladatel dílo "vylepšil".
Srovnejme dvě čtyřverší (kdo nezná esperanto, může sledovat hudbu slov):
Kdo jaktěživ bohem nebyl,
zkusil ještě málo,
není to tak lehký život,
jako by se zdálo.
Vi sensperte vivas certe,
ne estinte dio.
False shajnas, ke mi gajnas
en la profesio!
Originál koření slova "jaktěživ, zkusil" (představte si místo nich "nikdy, zažil"), překladu dodávají aroma rýmy "sensperte – certe, shajnas – gajnas".
První Kamarýtův překlad byl také velmi dobrý, avšak ono "koření" oželel:
Se neniam di' vi estis,
false vi konjektas,
ke metio tre facilas,
kiel ghi aspektas.
V téže době se Pumpr pustil i do české velebásně, Máchova Máje, z něhož vyšlo za překladatelova života jen několik ukázek v esperantském tisku. Knižního vydání se překlad dočkal až v roce 1997. Tento překlad už s originálem soutěžit nemůže, přestože se vyznačuje stejnou virtuozitou a lehkostí. Esperanto však nemá dlouhé a krátké samohlásky, pouze přízvučné a nepřízvučné, proto napodobit hudbu Máchova verše je nemožné. Na tentýž problém naráží ovšem i u jiné jazyky, nevyjímaje ani slovenštinu, která nesnáší dvě dlouhé slabiky v těsném sousedství (Ouplné lůny krásná tvář). Pro esperantské vysílání Českého rozhlasu Tomáš Pumpr přeložil texty oper Prodaná nevěsta (Vendita fianchino), Rusalka (Najado) a V studni (En la puto). Zachovala se nahrávka Rusalky (v roce 1996 vydáno jako dvoukazeta za 300 Kč) s Marií Tauberovou, Beno Blachutem a Karlem Kalačem v hlavních rolích. Komentář mezi áriemi čte Karel Hőger, který se již před válkou zúčastnil esperantského vysílání v brněnském rozhlase.
Pro literární časopis La Nica Literatura Revuo (vydávaný ve francouzském městě Nice) přeložil T. Pumpr další Havlíčkovu satiru Král Lávra (Regho Lavra) a napsal několik recenzí na různá témata. Po esperantských časopisech i klubových věstnících (často jen cyklostylovaných) se zachovaly četné drobné překlady poezie i prózy. Knižně ještě vyšly Bezručovy Slezské písně (Sileziaj kantoj) v roce 1970, v nichž dvě třetiny básní jsou překladatelským dílem Rudolfa Hromady a Jiřího Kořínka. S Jiřím Kořínkem také spolupracoval na překladech Březinovy poezie, které se však zachovaly jen v jejich vzájemné korespondenci.
Pro české esperantské hnutí bylo důležitým Pumprovým počinem založení katalogu překladů z češtiny a slovenštiny do esperanta, v němž se snažil dohledat vše, co ve světě vyšlo v esperantském tisku od počátku hnutí, a o každém překladu založil kartoteční lístek. Jeho následovníci už tak pilní nebyli, takže dnes jsou v katalogu četné mezery, které budou postupně zaplňovány. Ke konci života uklouzl na náledí, zlomil si pánevní kost a byl upoután na lůžko, kde si krátil dlouhou chvíli dalšími překlady. Údajně používal dlouhou tyč jako prodlouženou ruku, s níž se naučil zručně zacházet.
Narodil se 2. 10. 1906 a zemřel 10. 9. 1972.