Narodil se v Praze 9. 11. 1890. Esperantistou se stal jako student na gymnáziu roku 1907. Jazyk se učil podle známé Čejkovy učebnice. A protože byl člověkem výkonným, stal se ihned aktivním esperantistou. Již v roce 1911 se objevila jím přeložená brožura "Sčítání lidu v Rakousku" a jazyk tohoto překladu může být považován za modelový ještě dnes. V časopise Český esperantista ("Bohema Esperantisto") v letech 1911 a 1912 je více jeho příspěvků, mezi jiným hlavně zásadní překlad k Zamenhofovu Úvodu k první knize ("Antaǔparolo al la Unua Libro") a v češtině "Komentář ke slovům často nesprávně zaměněným" ("Komento pri vortoj ofte erare interŝanĝataj"), vybraných podle Kabeho slovníku. Tehdy existovala mezi českými esperantisty vášnivá diskuze dvou stran. Jedna, která sledovala propagační metodu Beaufronta: přehánět získané výsledky. Druhá, která doporučovala trvat na dosavadních faktech, zabránit omylům a dvojsmyslům. Hromada se připojil k této menšině, v B. E. byl uveden jeho protokol k třetímu roku vydávání "Bohema Asocio Esperantista" 5. 1. 1912. Již tehdy bylo vidět, jakou roli bude mít v hnutí, a že bude velmi různorodá. A prominete nám konstatování, že nakonec zvítězila tato skupina pravdy; možná to také dokazuje teorii, jež věřila, že sloužit pravdě není jen čestné, ale též užitečné.
Po první světové válce Hromada spolupracoval na obnovení hnutí, spojení toho, co zůstalo z České unie esperantistů (Bohema Unio Esperantista) a Českého esperantského svazu (Bohema Asocio Esperantista), a když 1. 2. 1920 byl založen Československý esperantský svaz (Ĉeĥoslovaka Asocio Esperantista), byl zvolen generálním tajemníkem, a byl to on, kdo utvořil základnu pro vysokou tradici, jíž československé hnutí organizačně dosáhlo. Zůstal v této funkci, odčerpávající čas a nervy, až do r. 1931. Tehdy také se hnutí znovu oživilo a upevnilo i mezinárodně. Hromada spolupracoval při reorganizaci Universala Esperanto-Asocio a měl nápad navrhnout vydávání časopisu "Esperanto" v Praze po dobu nízkého stavu kursu československé koruny. Návrh byl přijat a časopis byl tištěn pod jeho kontrolou po dobu více než 12 měsíců v rámci "Politiky" v Praze, což znamenalo významnou úsporu pro UEA a export československého tisku. Po deflaci musela být tato akce zrušena.
Současně organizoval hnutí vnitrostátní. V roce 1923 převzal vydávání a redakci "Progresu" a vytvořil tradici národní propagační revue, která byla hodna napodobení. V Progresu a Esperantském zpravodaji byly zaznamenány jeho výzvy, zprávy a podněty, dokládající houževnatost, s jakou se pokoušel o nejvhodnější formu organizace. Trvalo léta, než přišel k správným číslům členských příspěvků a stanovil vztahy mezi ústředím a místními skupinami. Lokální patriotismus skupin měl být potlačen.
V roce 1921 založil Hromada spolu s Bouškou Československé noviny "Ĉeĥoslovaka gazeto" s přílohou Nová Evropa ("Nova Eǔropo"), které informovaly o malých národech a bojovaly za jejich práva. Vyšlo 14 čísel této časopisecké formy jako jeden z pokusů bojovat esperantem za nové myšlenky. V roce 1923 převzal Hromada vydávání "Progresu", rozířil jeho rozsah a pokračoval s vydáním na vlastní riziko až do ledna 1935. Časopis se také věnoval organizačním potřebám ĈAE, známé zkratce, často používané. Hromada vytvořil tradici její činnosti a jejích pracovních metod a ukázal cíl. Během okupace prožil čtyři roky v německém koncentračním táboru. Když se vrátil, ihned pokračoval v práci pro esperanto. Přijal funkci místopředsedy naší Asociace a více než dva roky byl jedním z mluvčích esperantského vysílání z Prahy.
Ale Hromada byl také velmi aktivní v mezinárodní oblasti, aktivně se zúčastnil mnohých kongresů a mezinárodních konferencí, zvláště těch v Paříži a Lokarnu, na konferenci "Paco per lernejo" (Mír prostřednictvím školy) v Praze r. 1927 byl jedním z hlavních organizátorů. Mnoho let byl členem výboru UEA. V roce 1924 byl zvolen členem šestičlenného mezinárodního ústředního výboru; v této funkci zůstal až do r. 1930, kdy byl jmenován jejím poradcem. Čech působil ve vedoucí pozici hnutí s účastí osobní a korespondenční. Období ICK (Internacia Centra Kominato) bylo dobou nejlepšího organizačního stavu hnutí.
Ale organizace esperanta se nezdála hlavním úkolem, který si Hromada oblíbil, ačkoliv dosáhl výsledků tak oceňovaných. Velmi brzy se stal Hromada také hlubokým znalcem samotného jazyka vzhledem ke své teoretické i praktické zkušenosti. Zdá se, že největší zálibu našel právě v jazyku samém. Stal se odborníkem u skoro všech jazykových problémů, teoretických i praktických. Byl nejen výborným esperantským stylistou, ale také vzdělaným teoretikem esperanta. A současně byl hlubokým znalcem poezie a jejím milovníkem, téměř až přepjatým. Nebylo publikováno mnoho jeho básnických překladů, ale jsou vesměs vynikající. Existuje hodně jeho překladů z básní netištěných, neboť básník je na rozpacích a neví, zda jeho dílo odpovídá představě. V časopise Progreso začal publikovat texty k překladům; jeho definitivní překlady a poznámky jsou mimořádné instruktivní pro každého, i pro velmi dobrého překladatele. V této sérii pokračoval v časopise Esperantista (1946-1951) a zaslouží si vždy plnou pozornost. Jeho veršované překlady jsou skutečné básně. Jako příklad bychom měli uvést Červený květ (Ruga floro) a Maryčka Magdonova od Bezruče. Ale mnoho zůstalo netištěno, překladatel byl k sobě velmi přísný. Kriticky zkoumal shodnost překladů s přihlédnutím ke zpěvnosti lidových písní a současně i písní moderních, z nichž mnohé překládal velmi zdařile.
Jeho přednášky v rozhlase byly rovněž z jazykového hlediska vynikající. Jeho slovníky esperantsko-český (spolu s Petrem) z roku 1926, druhé vydání z roku 1932, a česko-esperantský z roku 1949 dokumentují jeho hluboký cit pro vyjadřovací odstíny. Jeho překlady prózy by mohly být texty instruktivními.
Zaměstnáním byl bankovním úředníkem, spokojený manžel esperantistiky, milující otec syna Jiřího a dcery Evy a hrdý dědeček. Zemřel v roce 1964.
Z jeho prozaických překladů jmenujme ještě Reportáž psanou na oprátce (Riporto skribita en pendumila maŝo) od Julia Fučíka, První president Čsl. republiky (La unua prezidento de Ĉeĥoslovaka Respubliko) od Jaroslava Císaře, Ukradený kaktus (Ŝtelita kakto), Na prahu záhad (Sur la sojlo de la misteroj) a Továrna na absolutno (Fabrikejo de Absoluto) od Karla Čapka. Smetanova hudba (La muziko de Smetana) od Dr. W. Kienzla, 6. 7. 1415 (La 6. julio 1415) od Ernesta Denise, Vědecká utopie v moderním českém románu (Scienca utopio en la moderna ĉeĥa romano) od Miroslava Rutteho, Začátky matematiky (Komencoj de la matematiko) od Josefa Úlehly, Mír prostřednictvím školy (Paco per lernejo) od Josefa Ogouna, Česká kniha (La ĉeĥa libro) od J. S. Machara, Matky a odzbrojení (La patrinoj kaj la senarmigo) od Marie Pujmanové, Krátký nástin národní ekonomie (Mallonga skizo de la nacia ekonomio) od Kaspara Hausera.
Mezi jeho překlady poezie vynikají Slezské písně (Sileziaj kantoj) od Petra Bezruče, přeložené společně s Tomášem Pumprem a Jiřím Kořínkem. Československá antologie (Ĉeĥoslovaka antologio – 1935) přináší jeho překlady z Vrchlického (Balada o hoře Blaník, Ekloga – Balado pri monto Blaník, Eklogo) a z Machara (V úžině, Ztracený ráj, Rekviem – Sur istmo, Perdita paradiz', Rekviem). V časopisech najdeme jen málo jeho básnických překladů: Milenec v dubnu (Amanto en aprilo), Žena a jedinečný muž (Virino kaj la unika vir'), Les (Arbaro), Prosinec (Decembro) od Fráni Šrámka, Kdo vám zcuchal vaše vlasy (Kiu tauǔzis al vi harojn?), Smutná vášeň (Trista pasio), Krajina Tábora (Pejzaĝo de Tábor) od Antonína Sovy, Páteční zpěv (Kanto vendreda) od S. K. Neumanna, Podzim (Aǔtuno), Březen (Marto), Říjen (Oktobro) od Karla Tomana, Zvon (Sonorilo), Jana, Podejte ruku (Donu la manon) od Adolfa Heyduka, Říkáte (Vi diras) od Viktora Dyka, Tak dávno tomu (Ĝi longe for...), Sněhový muž (Neĝoviro) od J. V. Sládka, Ohnivá vlna (Fajra Ondo) od Miroslava Rutteho, Červen (Junio), Jarní den (Printempa tago), Noc (Nokto) od Jaroslava Seiferta, V slunečním svitu (En la sunlumo) od Josefa Hory, "M." od Jindřicha Hořejšího, Básník (Poeto) od Bohdana Kaminského, Umět říci (Scii diri) od O. Scheipflugové, Pouť (Pilgrimo) od Julia Zeyera a Královna Alžběta nad rozsudkem o M. Stuartovně od J. S. Machara. Menší antologii jeho překladů vydal ČEA pod názvem Intima triptiko.
Vivis jarcenton mi en silent',
fosis mi karbon sub tero,
brako senkarna dum jaroj cent
igis muskolo el fero.
Kovras okulojn la karba povl',
lipoj rubenaj nigriĝis,
sur la okuloj, vangoj, brov',
polvo de karbo pendiĝis.
Mia manĝajo: kun karbo pan',
penoj alternas kun penoj,
apud Danubo, el mia san',
vico palaca, festenoj.
Muti cent jarojn, jen estis dev',
kiu redonos centjaron?
Se mi minacis per martel-lev',
mokis la mondo barbaron.
Ke mi saĝiĝu, revenu nur,
plue laboru, bonvola –
svingis martelon mi – en terur'
sangis tun Ostrava Pola!
Ĉiuj vi, homoj en mina gild',
lasu malpacon, vi filoj,
kovru la bruston per ŝtala ŝild'
gvidu atakon de miloj!
Ĉiu vi, estro, minej-havant',
kaǔzo de nia viv-plago,
tago alvenos por venĝa kant',
estos ĝi tag' de repago!
Hejmen foriris el Ostrava Magdon,
en Bartovica brandejo li haltis,
falis en foson kun kapo rompita.
Ploris filino lin, Maryčka Magdon.
Falis renverse vagono kun karbo.
Mortis sub sarĝo vidvino de Magdon.
Orfoj kvin ploris en Hamry Malnova,
orfo plej aĝa ŝi, Maryčka Magdon.
Kiu nun zorgos, satigos nun ilin?
Ĉu vi patrino por ili fafiĝos?
Pensas vi, koron, ke havis riĉulo
kiel ĝin vi havas, Maryčka Magdon?
Estas sen fino arbaroj de l' grafo,
liaj minejoj mortigis la patron;
lignon kolekti ĉu orfoj nun rajtas?
Kion do diras vi, Maryčka Magdon?
Maryčka, frostas kaj mankas manĝaĵo...
En la arbaro da ligno sufiĉe...
Ŝteli vin vidis urbestro Hochfelder,
ĉu li silentu ĝin, Maryčka Magdon?
Kian do trovis vi al vi fiancon?
Ĉapo kun plumoj, surŝultre pafilo,
frunto severa, al Frydek li marŝas,
ĉu iros vi kune, Maryčka Magdon?
Kia knabino fianĉa vi estas?
Kapo klinita, okuloj kaŝitaj,
larmojn amarajn kaj varmajn vi ploras,
kio ĉagrenas vin, Maryčka Magdon?
Tie en Frydek sinjoroj, fraǔlinoj
moke vin vokos per vortoj malicaj,
vidos vin ankaǔ la judo Hochfelder.
Kiel vi sentas vin, Maryčka Magdon?
Restis birdidoj en ĉambro malvarma,
kiu nun zorgos, satigos nun ilin?
Homojn malriĉajn ne zorgas sinjoroj.
Kio en viakor', Maryčka Magdon?
Maryčka, kruta rokaro ĉe l' vojo,
muĝas malsupre kaj kuras al Frydek
ŝaǔma, sovaĝa river' Ostravice.
Ŝu vi ĝin aǔdas, knabino montara?
Salto al flank', kaj ĉio finita.
Nigran hararon alkaptis la roko,
sango ruĝigis la blankajn manetojn,
Dio pardonu vin, Maryčka Magdon!
Apud tombeja mur' en Staré Hamry
tomboj perditaj sen krucoj kaj floroj.
Tie ripozas sin-mem-mortigintoj,
tie ripozas do Maryčka Magdon.
Flava florpoto sur griza fenestro
kruda kaj dorna jen kakto malgaja.
Iun matenon
kreskis el tigo sangruĝa kaliko
de ruĝa flor'.
Vivis poeto kun ŝato alia,
amis li rozon belegan, odoran.
Lia distiko
laǔdis la rozon, sed juĝis severe
pri ruĝa flor'.
Estas animoj en vivo solecaj,
dornoj kaj pikoj abundis por ili.
Koro ilia?
Se ili floris, do foje kaj nokte
per ruĝa flor'.
Halfar, la kantoro, estis
bela fraǔl' kun bona koro,
sed li havis aĉan mankon:
eĉ al sia inspektoro
li parolis ĉeĥalingve.
Se kantoro pekas tiel,
pensu pri la pekoj pezaj
pardoneblaj ja neniel.
Jaroj pasas, haroj falas
laǔ aǔtuna sort' folia.
Halfar ĉiam nur helpanto,
estra lo' por li – – nenia.
En gastej' muziko sonas.
Ĵus okazis edziniĝo.
Lin, helpanton, amknabino
ĉu atentu sin finiĝo?
Jen ordon': Instruu pole.
Akceptita senreziste.
Sed infanojn patralingve
gvidas Halfar plu persiste.
Halfar vagas tra la kampoj,
sen ideo, sen rideto,
en gastejo, nokte solan
lin konsolas brandglaseto.
Varman tagon, dumvespere
sonorilo preĝon sendas,
knabo kuras terurite:
Sur pomarbo Halfar pendas!
Laǔ kutim' ĉe pek-animo,
sen plorado, preĝa voko,
en angul' li trovis tombon.
Jen for Halfar fine loko.