Čas má rád žlutou aneb Co zůstalo?


Kafka v Brightonu

Češi patrně žijí všude. V Brightonu je jich slušná kolonie, od bývalé proslulé krasobruslařky přes chiropraktičku, podnikate v elektronice až po známého profesora. Ten, mluvím o Eduardu Goldstückerovi, uvedl povídání o Franzi Kafkovi. Hotelový salónek se docela zaplnil. Jen známý novinář Bob Shelton (tvrdí se o něm, že objevil Dylana) spal se špačkem v puse.

Profesor Goldstücker mluvil krátce a jasně, snažil se Kafku vysvětlit ze základního životního zážitku, který změnil jeho hodnotové struktury, aby se vyjádřil jako blbec. Je možné vykládat dílo ze života? Bavím se o tom o přestávce nad pivem s dalším Čechoangličanem, který zde přednáší filozofii na dívčí škole. Striktně popírá. Nevím. Popíjíme ležák, a tak oponuji. Možná existují okamžiky, které převrátí lidský život i tvorbu.

Ivan Klíma zde sklidil obrovský úspěch svou vstupní řečí. Ale ve svém referátu o Kafkovi příliš nepřesvědčil, zejména pro jeho délku a municiéznost. Zatímco Goldstücker, přivyklý západnímu stylu, stavěl na jedné silné myšlence a sugestivním vystoupení, Klíma drmolil výňatky ze svého eseje. Vedoucí představení jej musela přerušit, když vyčerpal svůj čas. Zkrátka Angličané nedají ani na Boha, pokud mluví zdlouhavě.

Abychom se trochu zbavili kafkovské atmosféry, odcházíme se Sylvou – kam jinam než do hospody. U baru je téměř prázdno, kromě nás tu sedí jen čokoládový hezký chlapík v roztrhaných džínách. "Odkus jste?" ptá se nás, když dopíjíme třetinku černého piva. "O co, že to uhodnu." A uhodne. Přisedá blíž s tím, že ho hrozně zajímá východní Evropa. Jak vysvětlit rozdíl? Říkám mu: "Tady je v každé hospodě dvanáct píp s různými druhy piva, u nás jen jedna s jedním." Nejprve propadá záchvatu smíchu, pokládá to za dobrý vtip. Postupně si uvědomuje, že mluvím smrtelně vážně. Věděl, že ve východní Evropě je to strašné, ale tak strašné si to vskutku nepředstavoval.


Hrací automat

Vracím se teď ke své prohře. Ty nakupené mince doslova volaly: hoď sem další, už už spadneme do tvé hladové kapsy. "Každý tu počítá peníze," říká mi jeden z čechoanglické kolonie, podnikatel Jiří Heřmanský. "Nejprve si koupí byt, potom polovinu dvojdomku a nakonec domek, to je vzestup na společenském žebříčku." Kdo nechce stoupat, má se v Británii dobře. Nají se a napije, co hrdlo ráčí, koupí si auto, počítač a stereo. Kdo však stoupat chce, musí dřít. Na panu Heřmanském je to vidět. V jeho hlavě pracuje computer sčítající pence. Celá společnost je jeden velký hrací automat. Pro někoho velká výhra, pro jiného oči pro pláč. Ale nejen pro jednotlivce, ale i pro celá města. Špinavý a zbouraný Manchester na tom není zdaleka nejhůř. To je ta vlčí kapitalistická morálka. Bohužel či bohudík nejlepší společenský systém, který byl kdy na této zemi vymyšlen. Snahy jej nějak zreformovat vždy skončily jen krví a bídou.

Ale nevyprávím o tom jen díky nenávisti ke hracímu automatu, který mě tak podle na brightonské pláži okradl. Na besedě o československé kultuře a politice sedí před posluchači Eva Kantůrková, současný ministr kultury Milan Lukeš a Ivan Klíma. A všechno se točí kolem peněz, tak jako u nás. Jak kulturu financovat? Když otevřeme trh, jak zabránit triumfu tupých masmédií? Naši protagonisté statečně odpovídají. Ministr kouří cigaretu za cigaretou (to je dnes ve vládních kruzích móda) a vyslovuje se téměř jednoznačně pro trh: nikdo jiný nemůže rozhodovat o tom, co je dobré a špatné. Oba slavní literáti jsou tím poněkud znepokojeni. Dobrá literatura by měla mít podporu. "Ale koneckonců," říká paní Kantůrková, "když zavládne tržní mechanismus, prostě obnovíme samizdat. Už to umíme, a vůbec nám to nevadí."

Bude to potřeba? Doufám, že ne. Zhoubná politika velkých nakladatelských domů, které vydávaly dříve Kozáka, dnes Klímu a Kantůrkovou nesmyslným způsobem, však nutně vede ke krizi. Doufejme, že tyto impotentní giganty co nejdříve zaniknou.

Peníze, peníze a ještě jednou peníze. Kdo a jak to bude financovat. Umělecký ředitel festivalu pan Henderson má na to trochu humorný návod: "Když pořádáte představení Mistrů pěvců norimberských, kde vystupuje švec Hans Sachs, ať to sponzoruje nějaký velkoobuvník, u vás třeba Baťa."

Zní to jako vtip nebo další kafkárna. Ale je to jediná možnost. Pouze zákon, který umožní podnikatelům odepisovat z daní výdaje na kulturu, vyřeší naše problémy. Navíc různí horliví obránci kultury (čti průměrnosti) bijí do kotlů.

Adrian Slack, šťastný jako malé dítě, vždyť komunismus už padl, se tomu směje. Pořádání brightonského festivalu ho stojí desítky dnů shánění a námahy, nakonec se však sponzor najde. Bez předpisů a ponižujících dotací od státu, který si pak může vybírat "národní umělce".

(Martin Komárek: Jak Kafka ke špalku přišel; úryvek. Tvar 5. července 1990, č. 18)


 
< Obsah >