Za života Franze Kafky vyšel jen nepatrný zlomek toho, co napsal. Torza jeho tří románů a několik tuctů povídek se k širšímu čtenářskému publiku dostaly až po jeho smrti, poté, co je navzdory Kafkovu přání vydal jeho přítel. Geneze těchto textů, psaných přecitlivělou duší vyobcovaného člověka (německého pražského Žida a úředníka v zrezavělém společenském soukolí střední Evropy) jsou samy o sobě souborem dat (doplněných nadto korespondencí a deníky) s ojedinělou, takřka symbolickou vypovídací hodnotou. Že jsou Kafkovy texty otevřené sítům nejrůznějších interpretací, o tom není sporu. Jedním z těchto pohledů, jenž se znovu a znovu nabízí, je ten, který jej staví po bok existencialistům. Marný zápas úzkostlivého člověka chyceného v pasti mechanismu moci (např. úředník Josef K. v Procesu) je sice ústředním motivem Kafkových děl, ale podle mého názoru zdaleka ne tím, na kterém bychom měli lpět. Kafka není existencialistou. Nepsal, aby demonstroval svou filosofii, aby se zdviženým prstem varoval. Jeho literární tvorba je především výsostným a mezním aktem écriture, "psaním pro psaní", literárním strojem, kde se v zamotaném chumlu znaků a významů mísí svět moderních lidských tragikomedií se světem – a to je důležité – snů a fantazie. To, co nám jeho texty sdělují, není jen prvoplánový popis hrozby (jakási preorwellovská antiutopie), ale především odlesk závratné posedlosti již zmíněným écriture, aktem psaní. A to bez postranních myšlenek na poselství, neřkuli honoráře či slávu. Ano, tohle je Kafka, jak bychom si jej dnes při opětovné četbě jeho knih mohli vzdor záplavě tisíců studií a interpretací připomenout: čistý, lesknoucí se literární stroj. Stroj na absolutní a ničím nezkalenou radost z četby.