Člověk vystavený záhadám svojí existence, nešťastník stíhaný iracionálním pocitem viny, který přijímá za svůj, neboť si není zcela jist svojí nevinou. Člověk pohybující se v podivném příšeří citů a myšlenek, jenž zcela podlehl zdání, stává se obětí roztodivných intrik a přeludů. Zajatec bludiště marně se snažící osvojit si neznámá pravidla vedoucí k záchraně. Takoví jsou Kafkovi hrdinové.
Dnešní člověk opuštěný všezahrnující péčí ideologie, náboženství, vystavený vlastní nejistotě a strachu. Bytost bez domova, nikde neukotvená, ztracená v ryku velkoměst, paradoxně disponující dosud nejmocnějšími nástroji poznávání hmotného světa a ještě účinnějšími nástroji zabíjení. Zmanipulovaný prosťáček zahrnutý vědomostmi uvrhujícími jej do stále větší a větší nevědomosti.
Zmatený rostoucím prostorem vesmíru a přece stojící před známou otázkou: Kdo jsem a kam směřuji? Vybavený výstřelky překotně bující techniky bojí se pohledět do hlubin svého já, kde tuší hnutí bytostí daleko nižších, než za jakou by se sám rád považoval. Zapírá se vědomí čehosi mocného, co jej přesahuje. Bojí se uvěřit. Uvěří-li, bojí se o to více, protože ona propast nemizí, jenom pád do ní stává se nevyhnutelným.
Ti dva jsou si v mnohém podobni. Kafka jakoby předjímal pocit existenčně neukotveného člověka třetího tisíciletí. Člověka zalykajícího se odcizením, lavírujícího mezi bezohledným ničením přírody a hnutím za její záchranu, mezi touhou po spravedlnosti a totalitou, potřebou odstranit chudobu a plýtváním. Kafkův hrdina se nebrání, naplňuje, co se od něho očekává. Nemaje pevného bodu ani nemůže přesáhnout situaci, jež se ho zmocňuje. Obvykle dobrovolně rezignuje na svobodu vzchopit se k činu, který by vykolejil temné síly, jimiž je manipulován. I dnešní člověk z lenosti, z nedostatku odvahy podléhá manipulaci. Programově odpojuje rozum a cit, stává se hříčkou různých mediálních kampaní, módních vln, závistivé malosti. Stává se z něj monstrum reagující dle intencí inženýrů lidských duší, monstrum vysávající zemi pro uspokojení svých fiktivních potřeb. Navzdory všem slibům a vymoženostem visí i jeho život na vlásku. Stále jej pronásleduje podvědomá jistota, že něco propásl a přese všechno ujišťování reklamy není šťasten.
Jeho bezradnost mění se ve výbuchy agresivní arogance a smrtelného smutku. Kafkovi hrdinové se jakoby nic pohybují v absurdním světě propleteném vlákny pavučin, držícím pohromadě podezřívavostí špehů řízených ze zámku a těch, kdo se jich bojí. Bez zábran rezignují na normální vztahy a touží, aby jim moc vyvolených nějak pronikla pod kůži a oni alespoň na okamžik okusili dokonalosti. I dnešní člověk žije předstíráním něčeho, co není. Svoji platnost na tomto světě též odůvodňuje vzhlížením kamsi vzhůru. Kupuje si výlučnost, která mu však vydrží pouze než je vyroben nový model mobilního telefonu, automobilu či jiného prestižního artiklu. Předstírá, že neexistují vypálené pralesy, umírající planeta. Vše je určeno pro něho, stačí natáhnout ruku. Vina se zařezává stále hlouběji a hlouběji.
Myslím, že v dnešním světě by Kafkovi hrdinové bez chyby obstáli. Stačilo by maličko změnit vizáž a mohli by směle vyrazit dobývat zámek. Mohli by s úspěchem sehrát roli obětí či katů v monstrprocesech, účastnit se etnických čistek či jiných smutně tragických zábav pominutého světa.