Pane Balaštíku, na listopadové valné hromadě Obce spisovatelů, kterou jste moderoval, vyzdvihl Ivan Binar jako v mnohém směru podnětnou vaši úvahu Literatura a politika (poznámky k tématu). Co zapůsobilo na odstupující a nově zvolené členy rady Obce nejpodnětněji?
To je spíše otázka pro ně samé. Podle ohlasů ale soudím, že to byl trochu jiný úhel pohledu na vztah literatury a společnosti, literatury a politiky a naznačení, že jejich střetávání může být plodnější než vzájemné ignorování. A snad také pokus vyvázat literaturu z hájemství čistě estetických funkcí a poukaz na to, že ať chceme nebo ne plní i mnoho dalších mimoestetických funkcí. Ale to se snažím spíše odhadovat, a je mi docela líto, že na ten text nebyla nějaká písemná reakce, ať již souhlasu nebo nesouhlasu. Chtěl jsem celý problém spíše otevřít a ponouknout k diskusi. Tak asi budu muset napsat ještě něco dalšího.
Ve zmíněném textu konstatujete, že umění samo do jisté míry vyklidilo pozice v oblasti mimoestetických hodnot a že nový režim dostal do rukou jednoduchou zbraň: zbavit umění společenské důležitosti... Nejde ještě o něco hlubšího? O průvodní jev faktického zbanalizování jevového světa české politiky samé? Osobnostní nevýraznost, tuctovost, vzdor relativní vzdělanosti začasto dokonce i nekultivovanost politických "špiček" jen potvrzuje, že česká politika sice chápe kvalitativně nové procesy ekonomické a vojenské integrace, v Evropě a ve světě probíhající, splynutí s nimi je však dáno vědomím jeho nezbytnosti. Původní, originální ideály přesahující dobu česká politika nevyprodukovala. A společensky závažná, času-polykači unikající literatura na ně vždycky přinejmenším odpovídala...
V mnohém máte samozřejmě pravdu: pokud politika postrádá vize a plány a soustředí se jen na údržbu moci, pak je i pro kvalitní literaturu těžší s ní nějak komunikovat. Schází tu společný jazyk, což myslím doslova. Chtěl jsem ale současně říci, že ani literatura v tomto není zcela nevinně, když se po listopadu 1989 zbavovala své společenské role a uzavřela se do sebevýkladů. Po čtyřiceti letech ideologické indoktrinace je to celkem pochopitelné, ale myslím, že v té vaničce zůstalo i dítě.
Nejde však ještě o něco mnohem hlubšího? Kolektivní vědomí jazykově a kulturou vymezené společenské pospolitosti vprostředku Evropy se vyvíjí neizolovaně, pod globálním deštníkem, tedy i trendu k soustřeďování světového kapitálu do vlastnictví zlomku jednoho procenta světové populace. Čtyři sta ekonomicky nejprogresivnějších jedinců vlastní stejné materiální bohatství jako tři miliardy obyvatel Země. Ale pod deštníkem se děje ještě něco: biověda Stvořitelka shromažďuje svého génia do soukromých, obvykle utajených laboratoří. A tam kapitálem osvobozený intelekt zlomku jednoho procenta světové populace vstupuje do přirozených evolučních procesů pozemského biologického života. Vizážistka Politika dopudrovává pro jeviště jevového světa už jen kompars.
K tomu něco argumentů, pro zajímavost. 1997: narodila se klonovaná ovce, 2000: první geneticky modifikovaný primát (makak), první mezidruhový klon (muflon a ovce), 2001: první klonované lidské embryo, leden 2003: má se narodit první klonované dítě. O geneticky transformovaných baktériích a virech už vědět nesmíme – dokáží totiž vyhubit pozemský inteligentní život, rozumějme civilizaci.
Kdy a co z toho existenciálně nejzávažnějšího se světová populace doví, záleží na materiálním bohatství a intelektu (a účelovosti sdělení) neuvěřitelně malého počtu lidí; a nějací zákonodárci v nějakých Spojených státech či v nějaké Británii ať si hlasují, pro co chtějí, třebas i davy nespočetnými voleni.
Aby toho nebylo málo. Kybernetici používají termín strojová (technologická, umělá) inteligence se stejnou, ba i větší úctou (totiž respektem) než termín inteligence lidská. Lidské tělo, "nosič" inteligence, je prý postradatelné. Budoucnost patří mysli – nepatří však člověku. Ostatně (mikro)software s vlastní, člověkem neřízenou evolucí je skutečností...
Pane Balaštíku, tuto "otázku" jsem rozvedl až přespříliš. Ale...! Kdo jiný by měl o tom všem přemýšlet, když ne právě spisovatelé? Chtějí přece zpět svoji důstojnost, jak zaznělo na dvanácté valné hromadě. Svoji společenskou roli. Jak jsem však z promluv na stejné hromadě vyrozuměl, český spisovatelský živel na poslání reflektovat rozhodující problémy světa a doby v podstatě rezignuje...
Nevím vlastně co na to odpovědět. Problémů je jistě mnohem víc, než kolik jste zmínil, ale to jde už nad rámec mých úvah. Já jsem ale v podstatě nechtěl říci, že by autoři měli povinně začít psát o světových problémech nebo kritizovat politiku. Spisovatel v zásadě může psát o čemkoliv a přesto to může mít společenskou závažnost. Jde jen o to, aby se čtenářům přiznávalo právo rozumět literárním dílům z hlediska žité přítomnosti, a interpretovat je třeba i pod úhlem okamžité politické situace, aby autoři a kritici v souvislosti s literaturou nemluvili jen o estetické funkci nebo nějakých věčných univerzálních hodnotách. Pokud se přizná čtenářům právo na aktualizaci literárního díla a literatura bude snesena z nesmyslného piedestalu do "špíny ulice", pak jedině tehdy se z ní může stát skutečně živý prostor a získá i společenskou závažnost. Vím, že je to řečeno trochu zkratkovitě a asi by bylo potřeba to víc vysvětlit, jenže to je téma spíše na esej. Jen ještě k té důstojnosti: já si skutečně nemyslím, že by měl spisovatel apriori právo na nějakou důstojnost nebo společenskou prestiž. Pokud dnes literatura ztratila důvěryhodnost nelze vinit jen komerci či povrchnost establishmentu, byť obě k tomu značně přispívají, ale jak jsem řekl výše, je to i problém toho, jak literatura může a chce definovat samu sebe.
A propos. S jakými očekáváními jste jel na loňskou valnou hromadu vy? Naplnila se?
Očekávání bylo hodně a jestli se naplnila nelze v tuto chvíli ještě přesně říci. Je zřejmé, že Obec musí projít poměrně radikální změnou. Nutí ji k tomu jak ztenčující se finance tak klesající společenská prestiž. A koneckonců i fakt, že je stále méně přitažlivá pro mladé autory, jinak řečeno vymírá. Garantem těchto změn byl pro mne především Lubor Kasal, který měl na valné hromadě jeden z mála, ne-li vůbec jediný smysluplný projev týkající se dalšího směřování Obce. Valná hromada a následně i nově zvolená rada však do čela Obce postavily Ivana Binara. Jeho projev bohužel neříkal nic o záměrech, jak by chtěl Obec vést a co by bylo potřeba konkrétně udělat. Nicméně doufám, že nějakou představu má a jako člen Rady mu samozřejmě budu rád pomáhat. Nejhorší by v tuto chvíli asi bylo nechat vše při starém a pokračovat v projídání základního jmění Obce.
Zapomeneme-li – samozřejmě jen v těchto souvislostech – na varnsdorfského osvícence Hrabala, pak v nové Radě je zastoupena Praha šesti členy a potom už jen jižní Morava – čtyřmi spisovateli, pomineme-li ovšem skutečnost, že Binar je boskovickým rodákem. (Přitom právě vy a s vámi vyškovský Bogdan Trojak navíc jste nejmladšími členy Rady.) Nechce se uvěřit tomu, že by šlo jen o náhodu. Stává se Brněnsko a vůbec jih Moravy co do kvality literární produkce a literárně společenského života sebevědomým konkurentem Prahy? A je snad příslib tamního společenství spisovatelů budoucnosti české literatury nejvěrohodnější? Nejprofesionálnější?
Kdybych chtěl být vtipný, řeknu, že literatura je dnes tak okrajovým médiem, že je celkem přirozené, že se stěhuje z centra do "druhého největšího města". Myslím si ale, že složení Rady je dáno jednotlivými osobnostmi a vcelku odráží situaci, jaká v literatuře, respektive v literárním provozu je. Upřímně řečeno nevidím v tom nic neobvyklého.
A co se týče konkurence mezi Prahou a Brnem, myslím, že v rámci tak malého literárního prostoru o ní nelze příliš mluvit. Je nicméně pravda, že třeba Brno díky několika nakladatelstvím dnes poskytuje více příležitostí pro vydávání původní české literatury, že je třeba dynamičtější v objevování nových autorů a vůbec otevřenější. Brno jistě nemůže konkurovat Praze v autorském a intelektuálním zázemí, které logicky vyplývá z jejího postavení, nicméně může a je dobře, že to dělá, věrohodně konkurovat v otevřenosti novým proudům a myšlenkám. Praha si svým způsobem stačí sama, Brno má potenciál právě v tom, že může hledat, integrovat a dávat příležitosti k růstu novým věcem.
Proč "vyšly" jiné regiony při volbě členů Rady naprázdno?
Já si opravdu nemyslím, že by šlo o regiony jako takové. Ten výsledek je naprosto logický v tom, že byly zvoleny osobnosti, které na sebe nějak upozornily, jsou něčím výrazné nebo perspektivní. A znovu říkám, že podle mne nelze používat ono dělítko Praha a zbytek světa. Bylo by rozhodně špatné, kdyby mělo být v radě nějaké poměrné zastoupení regionů. Kromě toho, myslím, že mimopražských je tam poměrně hodně: zmínil jste Bogdana Trojaka, Milana Hrabala, mě, ještě je třeba doplnit Zenona Kaprála z Brna a Antonína Bajaju ze Zlína.
Před volbami byli někteří členové Obce hotovi prosadit do čela organizace Evu Kantůrkovou. Ta se však nedostala ani do Rady. Jakou má tato navenek pozoruhodná skutečnost vypovídací hodnotu?
Já jsem Evu Kantůrkovou volil a je škoda, že se do Rady nedostala. Možná tu sehrál roli fakt, že paní Kantůrková byla dlouhou dobu v čele Obce a valná hromada chtěla dát příležitost zase jiným. Jinak jsem ale dalek toho, přikládat tomu nějaké další významy.
Nebudu zastírat, že mým kandidátem do funkce předsedy jste byl právě vy. Všechno je, pravda, jinak, nicméně: Stal-li byste se tehdy předsedou a dostal následující poslední otázku, odpověď by zněla jak? Valná hromada Obce spisovatelů ústy několika řečníků konstatovala, že spisovatelé dnes "hrají druhé housle". Jde o nezvratitelný proces?
Nebudu zastírat, že mne to, jako starého ješitu, velmi těší. Ale já jsem na předsedu nekandidoval už proto, že nejsem z Prahy. Předsednictví je podle mne práce na plný úvazek a dennodenní přítomnost v Praze je nezbytná. Ale k vaší otázce: Pokud spisovatelé hrají "druhé housle", jak zaznělo na valné hromadě, pak je to do značné míry jejich vina. Jde totiž o to, kde chtějí ty první housle hrát. Co se týče literatury, ta se zatím bez spisovatelů neobejde, takže zde je jejich role samozřejmě klíčová a nikdo o tom nepochybuje. Problém je v tom, že někteří spisovatelé by chtěli být i společenskými autoritami, a zde již nejde jen o to, že někdo píše dobré knihy. Pokud má být spisovatel skutečnou osobností veřejnou musí se pochopitelně ve veřejném prostoru angažovat. Být spisovatelem není mimo literaturu samo o sobě žádnou zásluhou. Působí tady skutečnost, že u nás vždy byli autoři bráni jako společenské autority, a proto ta určitá nostalgie, když dnes není jejich hlas tolik slyšet. Ale dříve byla také literární díla čtena jinak, jako aktuální zpráva o současné situaci, a sami autoři se vyjadřovali k mnoha věcem mimo literaturu – ale opět ne jen proto, že jsou spisovateli, ale že jejich hlas byl intelektuálně relevantní, že dokázali přesně formulovat určité společenské problémy. Obávám se, že po listopadu 1989 se tak trochu uzavřeli do literatury a vyklidili veřejný prostor, proto je situace dnes taková, jaká je. Změnit to samozřejmě lze, ale rozhodně ne nějakou generální linií, stěžováním si nebo proklamacemi. Celospolečenské uznání si autoři musí vydobýt zpět sami a jde o záležitost jistě velmi individuální.
Otázky mailoval a Miroslavu Balaštíkovi za (ne)poznámky k tématu poděkoval Miroslav Vejlupek.
Myslív-Milčice – Brno (prosinec 2002)
Sdělení autorsko-čtenářské komunitě stránky http://v-art.envision.cz. Balaštíkovu práci Literatura a politika (poznámky k tématu) přinese červnové číslo Chůdových kořenů.