Miroslav Klivar

České počítačové umění (1)


Jestliže si připomeneme historická fakta, tj. že první počítačové kresby pomocí analogického systému a mechanického kreslicího zařízení jsou připisovány ve světě v roce 1960 Kurtu Alslebenovi a Cordu Passowovi1, můžeme konstatovat, že české počítačové umění navazovalo velmi brzy na světový vývoj. Bereme v úvahu, že podle H. W. Frankeho byly ve světě realizovány první estetické grafické počítačové práce pomocí velkého číslicového počítače od roku 1963, kdy časopis Computers and Automation vypsal první soutěž na počítačové grafické práce.

Počítačové umění v tehdejším Československu v 60. letech se rodilo v těžkých podmínkách. Věnovalo se mu málo autorů, protože jednak moderní výpočetní technika podléhala embargu vývozu do komunistického bloku a bylo možné přijít s ní do styku zejména ve zdravotnictví a ve vojenských kartografických institucích, jednak toto umění bylo perzekuováno oficiálním komunistickým uměním, zatímco bylo nadšeně přijímáno v zahraničí.

Průkopníky českého umění byli Zdeněk Sýkora a Miroslav Klivar. Zdeněk Sýkora uplatňuje počítač v tvorbě obrazů a plastik od roku 19642, Miroslav Klivar v tvorbě volné kresby od roku 19653, v grafice a designu od roku 1968.

Ve druhé polovině 50. let se Sýkora zabývá matissovskými inspiracemi a od roku 1961 začíná vytvářet abstraktní obrazy ve stylu op-artu. Od roku 1964 začíná spolupracovat s matematikem Jaroslavem Blažkem. Vytvořil série struktur, v nichž uspořádání elementů generoval postupně odpovídajícími generativním gramatikám. Vytvořil svůj algoritmus. Od roku 1964 a na počátku 70. let umožnil Sýkorovi počítač objektivizovat kombinatorické postupy, začlenit do programu obrazu určitá limitující pravidla (odvozovací pravidla, definování polohy prvků a zadání barevné hustoty atd.), především konstituovat obraz jako výřez z nekonečného pole možností. To později autor zdůraznil ještě tím, že rastr vyvázal z pravoúhlého vymezení plátna a převedl jej do podoby diagonálního výřezu.4 Ve stejné době vznikly i Sýkorovy plastiky. Z dřevěných, skleněných a kovových elementů, u nichž byly kombinatorické možnosti rozvíjeny ve třech dimenzích. V roce 1969 vznikly typologické struktury, umělec experimentoval s nepravidelnými tvary obrazů, určených do rohu místnosti. Makrostruktury v roce 1972 zvětšovaly geometrické elementy, což vedlo k otevřenosti celé struktury mřížky, k jejímu přesahování mimo rámec plátna. Tím přestaly být čitelné jako plošné elementy a otevřela se etapa dalšího vývoje – zobrazování linií linií, spojujících obrysy několika prvků. Kombinatorika černé a bílé byla nahrazena množstvím – většinou barevně odlišených – linií rozvíjejících se na pozadí nehmotné bílé barvy obrazu. Také smysl se změnil: v 80. a 90. letech nejde tolik o exploraci nekonečných kombinací, ale spíše o lineární procesy tvarů. Aktivní estetickou úlohu má prázdno a náhoda a umělec vizualizuje linie v prostoru v duchu konstruktivistického názoru. Umělci se podařilo postupně převést na náhodnou volbu všechny parametry. Striktní matematickou náhodu pociťujeme paradoxně jako estetický řád obrazu. Jsou to v pravém slova smyslu „obrazy světa“, protože vznikají jako paralela všeho, jako paralela člověka, bytí, kosmu..., jak uvádí Jiří Valoch.

Tvorba Zdeňka Sýkory se záhy začlenila do mezinárodního kontextu umění. Zejména na výstavách avantgardy. Sýkorova díla byla zastoupena na výstavě Nuove realta dell' arte de Cecoslovacchia v Janově v galerii La Carabaga club d'arte v roce 1965, na V. Bienále de San Marino v roce 1965, obě připravil Jiří Padrta. Dále na výstavách Tendencije 3 v roce 1965, Tendencije 4 v letech 1968-69 v Záhřebu.

Pierre Rertany píše o Sýkorovi v revue d'Ars 8 (1967), H. P. Riese ve stati Bildende Kunst in der Tschechoslowakei v Der Architekt (č. 9, 1968).

Se Sýkorovými díly se setkáme také na výstavě Dokumenta 4 v Kasselu v roce 1968, na Bienale Nürnberg v roce 1969 atd.

Bibliografie autora je rozsáhlá. S reprodukcemi děl Zdeňka Sýkory se setkáváme v publikacích, jako jsou: U. Kultermann: The New Sculpture, London, Thames and Hudson 1968; H. W. Franke: Computergraphik – Computerart, Mnichov, F. Bruckmann Verlag 1970; W. Rotzler: Konstruktive Konzepte, Curych, ABC Verlag 1977; P. Dvorská: Současná monumentální tvorba, Praha, Odeon 1978; G. Bénamon: L'art aujourd'hui en Tchécosloslovaquie, Paříž, 1979; H. W. Franke: Computer Graphik – galerie, Kolín nad Rýnem, Du Mont Verlag 1984 atd.


Poznámky:

1 Vycházíme z údajů v knize: H. W. Franke: Computergrafik – Computer art, Mnichov, F. Bruckmann Verlag 1970.
2 Viz: Zdeněk Sýkora, Jaroslav Blažek: Computer-Aided Multi-Elemenmt Geometrical Abstract Paintings, Leonardo, sv. 3, s. 409-413, 1970.
3 Podle údajů v anketě časopisu Profil č. 1, r. 1993, s. 13.
4 Podle úvodu Jiřího Valocha do katalogu výstavy Zdeňka Sýkory v Domě umění města Brna, 1987. Objasnění tvorby Z. S. viz: Josef Hlaváček: Otázky pro Zdeňka Sýkoru, Výtvarné umění 1968, s. 112-116.


 
< Obsah >