Úvod
Budete-li hledat v nejnovějším vydání Akademického slovníku cizích slov (Academia, 2001) slovo hypertext, s úžasem zjistíte, že ho tato více než osmisetstránková kniha neuvádí. Nabízí se dvojí vysvětlení. To první, optimističtější, vychází z úvahy, že autoři výklad slova považují za natolik všeobecně známý, že ho není třeba zařazovat do tak obsáhlého slovníku. Ale vzhledem k tomu, že je zde uvedeno i slovo text (obsahově i formálně relativně celistvý, uzavřený, spojitý útvar znakové povahy atd.) tato domněnka zjevně neobstojí. A druhé vysvětlení? Autoři slovo nepovažují za důležité.
Na celosvětové síti se přitom s hypertextem setkáváme neustále. Hypertext je základním principem nejužívanější služby internetu, World Wide Webu (WWW). Ale co je to vlastně hypertext? Za jakých okolností vznikl? A jak myšlenka hypertextu přispěla k celosvětovému rozšíření internetu?
Francouzský filosof a mediální expert Pierre Lévy, autor studie Kyberkultura (Cyberculture, 1997), definuje hypertext jako digitalizovaný text, jehož uspořádání lze plynule měnit. Hypertext je složen z elementárních bloků propojených sémantickými vazbami umožňujícími v reálném čase přechod z bloku na blok. V takto upraveném textu se nachází větší či menší počet "aktivních" slov, odkazů neboli linků, které nás přenesou na další stránky nebo místa v dokumentu. Metody křížových odkazů, rejstříků, poznámek a citací jsou tak dovedeny k dokonalosti. Čtenář si sám vybírá cestu hypertextem a stává se tak vlastně jeho spoluautorem.
Pokud se tedy na multimediální encyklopedii či webové stránce proklikáváme sítí odkazů, používáme, ať vědomě či nevědomky, vymoženosti hypertextu. A jestliže nám vyhledávač nabídne na hledané slovo strukturovanou stránku s odkazy, nejde rovněž o nic jiného než o hypertext. Právě díky němu se WWW stal – použijeme-li slova italského sémiotika a romanopisce Umberta Eca – univerzální knihovnou, provázanou nekonečnou sítí linků a vazeb, která nám umožňuje rychlý pohyb z jedné stránky na druhou. Umberto Eco však současně upozornil i na záludnost této vymoženosti: nadbytek informací, potřebných, nepotřebných, pravdivých, nepravdivých, správných i chybných, může z internetu učinit novou babylónskou věž.
Vannevar Bush a jeho Memex
Myšlenka hypertextu se začala formovat krátce po druhé světové válce. Objevila v řadě úvah spisovatelů a vědců, nicméně vzhledem k technickým možnostem tehdejší doby šlo pouze o teoretické konstrukce. O ideji vzájemně propojeného textu, který by nesledoval lineární linii, snil již v roce 1945 americký vědec Vannevar Bush (1890 - 1974), označovaný dnes za otce hypertextu.
Vannevar Bush byl člověk, který stál na ramenech obrů. Zúčastnil se programu Manhattan (konstrukce první atomové bomby), byl poradcem prezidenta F. D. Roosevelta a ředitelem Úřadu pro vědecký výzkum a vývoj (Office of Scientific Research and Development). Navrhl koncepci diferenciálních analyzátorů, z nichž se později vyvinuly analogové počítače. Nás však zajímá jeho článek Jak můžeme myslet (As We May Think), uveřejněný v literární měsíčníku Antlantic Monthly. Zde totiž Bush nastínil svou vizi stroje memex, obsahujícího množství informací, jež jsou vzájemně propojeny jak na bázi textové, tak i obrázkové.
Bush uvažoval o tom, že lidské myšlení neprobíhá přímočaře, od začátku do konce, ale je kvůli rozličným asociacím naopak plné odboček a zákrut. Lidé běžně přeskakují z myšlenky na myšlenku, což je základem samotného tvůrčího myšlení. Většina textů, ať odborných či uměleckých, je však lineární. V knize sice můžeme listovat, zaměřit se pouze na některé kapitoly či pasáže, ale tento způsob se zdál Bushovi poněkud neobratný a statický. Ve svém článku navrhoval přizpůsobit psané texty nelineárnosti lidského myšlení.
Memex měl být přístrojem, do něhož bude možno uložit obsah knih a článků a pak potřebná data rychle vyvolat na obrazovku. Jeho autor si uvědomoval, že jde o běh na hodně dlouhou trať: počítal se stovkami let práce, než se podaří uspořádat všechny dokumenty. Navíc měl přístroj obsahovat nejen texty, ale i obrázky, fotografie a ručně psané poznámky na mikrofilmech, což vše mělo být vzájemně propojeno technikou takzvaného asociativního indexování. Právě za tímto asociativním indexováním se skrývá myšlenka hypertextu. K realizaci memexu, jak si jej Vannevar Bush představoval, samozřejmě nikdy nedošlo. Byl však vizí dnešního multimediálního osobního počítače připojeného k World Wide Webu.
Na okraj poznamenejme, že strukturovaným textem s řadou odkazů se zabývali i autoři mezinárodní literární skupiny OuLipo, stejně jako francouzští strukturalisté, především Roland Barthes a Michel Foucault. Šlo ovšem o umělecko-filosofické teorie. Tehdejší technologie nedovolovala text strukturovat jiným způsobem než v rámci tištěného papírového média a veškeré snahy (kniha jako soubor volně zaměnitelných stránek, prostřihování okének do textů) byly sice zajímavými, ale vesměs bizarními pokusy. Ukázalo se, že hypertext je nerealizovatelný mimo elektronická média.
Text "As We May Think" od otce hypertextu Vannevara Bushe
http://www.theatlantic.com/unbound/flashbks/computer/bushf.htm
Theo Nelson a Xanadu
Termín hypertext se objevil na začátku 60. let 20. století. V knize Literární stroje (Literary Machines, 1965) ho v návaznosti na Bushovy myšlenky zavedl nonkonformní americký vědec Theodor H. Nelson (nar. 1937), který jej definoval jako "nenásledné psaní" (non-sequential writing). "Za hypertext považuji text," napsal Nelson, "který je rozvětvený takovým způsobem, že si čtenář může volit svůj vlastní způsob čtení. Hypertext je sestavený z bloků textu (které R. Barthes nazýval lexia) vzájemně propojenými linky."
Nelson si rovněž uvědomoval, že nemusí jít pouze o textové, ale i nonverbální informace, jako jsou obrázky, zvukové a filmové sekvence a další data. "Stvořil jsem paradigma," prohlašuje bez zbytečné skromnosti na své domovské stránce a má pravdu. Vznikla nejen teoretická koncepce hypertextu, ale i multimédií, jejichž zrod se začal rýsovat na konci 70. let.
Později se Ted Nelson pokusil na principu provázaného textu o vytvoření centralizovaného textového archivu, jakéhosi univerzálního informačního komplexu nazvaného Xanadu. Podle jeho slov mu nešlo ani tak o softwarovou inovaci, ale o vytvoření nové formy literatury. Shromáždil kolem sebe partičku nadšenců a hledal cestu, jak hypertext uskutečnit v praxi, přičemž zdůrazňoval, že jeho objev přivede lidstvo k vyššímu duchovnímu rozvoji.
Ted Nelson se mnohokrát nechal slyšet, že projekt Xanadu byl nedoceněn, případně mnohými ani nepochopen. Zavedl řadu dalších termínů (např. hypermédia či mikroplatba) a dnes působí jako profesor na univerzitě v japonském Keio. I když Xanadu ve své původní koncepci nedospěl k praktické realizaci, poskytl významnou inspiraci řadě softwarových vývojářů, vychází z něj například systém Lotus Notes.
Xanadu – projekt Teda Nelsona
http://www.xanadu.net
Doug Engelbart – otec myši
V polovině 60. let 20. století se rovněž poprvé objevila i myšlenka "myši", zařízení, jež se navzdory své jednoduchosti ukázalo nesmírně výhodné pro práci s osobními počítači a potažmo i s hypertexty. S tímto uživatelským rozhraním přišel americký vědec Douglas C. Englebart, další z průkopníků počítačového a informačního věku. Bylo mu třicet let a pracoval jako výzkumný pracovník na Stanfordské univerzitě, když se zamýšlel, jak nejlépe proplouvat informačním prostorem. Přišel s určitým řešením a sestavil první prototyp myši. (Na http://sloan.stanford.edu/MouseSite/1968Demo.html se můžete podívat na devadesátiminutové demo, jak první myš vypadala a fungovala. Nepodobala se myšce, jakou znáte, ale byl to geniální vynález.) Myš, jakožto ukazovací zařízení pohybující kursorem, byla dotažena ve firmě Xerox v Palo Altu, ale všeobecnému rozšíření se jí dostalo až díky počítačům řady Macintosh na začátku 80. let.
Engelbart na konferenci (Fall Joint Computer Conference) v roce 1968 představil svou koncepci hyperdokumentů, sestavených na základě linků (NLine Systém – NLS). Když se o rok později začal realizovat ARPANET, nadšeně jej přivítal. Jeho stránka, sestavená na základě vlastní koncepce NSL, byla na vznikajícím ARPANETu historicky druhou hostující stránkou. Doug Engelbart, který má na svém kontě řadu odborných publikací a 20 patentů, se stal později např. průkopníkem videokonferencí a v roce 1989 založil Bootstrap Institute, zabývající se vývojem a úlohou nových technologií ve společnosti.
První myš – demoukázka, jak toto zařízení fungovalo
http://sloan.stanford.edu/MouseSite/1968Demo.html
Engelbartův Bootstrap Institute
http://www.bootstrap.org
První hypertextové systémy HES a FRESS
Počátkem 70. let na Brownově univerzitě za vedení Andriese van Dama a za asistence již zmíněného Teda Nelsona se zrodil i první elektronický hypertextový systém HES (Hypertext Editing System, určený k informační podpoře kosmického projektu Apollo. Následovala ho propracovanější verze: FRESS (File Retrieval and Editing System,), který již využíval primitivní grafickou navigaci a později podporoval barevné rozlišení textu. Na univerzitě byl využíván přes deset let. Je pravděpodobné, že tyto systémy, které bychom dnes asi nazvali předpotopními, inspirovaly architekturu jak pozdějších textových editorů, tak prvních browserů.
HES
landow.stg.brown.edu/HTatBrown/BrownHT.html
FRESS
landow.stg.brown.edu/HTatBrown/FRESS.html
Zrod internetu a osobních počítačů
Hypertext by byl nemyslitelný bez technologií, které v šedivých 70. letech začaly měnit svět. Zmíníme se o nich jen stručně:
Za prvé: na konci 60. let vznikl ARPANET, první rozsáhlá síť vzájemně propojující hostitelské počítače. Díky ARPANETu se objevila jak elektronická pošta, tak nová generace komunikačních protokolů rodiny TCP/IP, na jejichž základě tepe internet dodnes.
Za druhé: v druhé polovině 70. let spatřily světlo světa i první osobní počítače: Altair, Apple I, Apple II.
Za třetí: zakrátko začal vznikat první aplikační software: tabulkový editor VisiCalc, textový editor WordStar a další.
Za čtvrté: zrodila se koncepce multimédií: koncem tohoto desetiletí byl na Massachusettské univerzitě (MIT) odstartován za vedení Andrewa Lippmana a Nicolase Negroponta projekt prvního multimediálního videodisku (Aspen Movie Map).
Grafické uživatelské rozhraní (GUI) a textové a tabulkové editory začaly zpřístupňovat svět počítačů i běžným, technicky nepříliš zdatným uživatelům. Krokem kupředu byl MacWrite, první texťák na bázi WYSIWYG, který, jak už název napovídá, představila společnost Apple. Mac se rovněž díky programu PageMaker firmy Aldus (dnes součást Adobe) stal lídrem v DTP (desktop publishing), umožňující na osobním počítači graficky zpracovávat stránky knih a časopisů.
V 80. letech bylo tedy již nepochybné, že hypertext není pouhou hříčkou intelektuálů, stejně jako osobní počítač není jen komplikovanou hračkou pro nadšence. V souvislosti s vývojem těchto technologií se začaly pořádat první konference o hypertextu: Conference on Hypertext (1987) a o dva roky později ECHT – European Conference on Hypertext. Knihy a disertační a práce, které se na toto téma v té době objevily, zaujaly ovšem spíše computerové inženýry než lingvisty a literární vědce. Něco bylo ve vzduchu, i když nikdo přesně nevěděl, jakým způsobem myšlenku hypertextu prosadit. Doktorská práce Randalla Trigga z University of Maryland sebevědomě hovořila o zásadní proměně textů i chápání literatury.
V té době vědci z Brownovy univerzity, kde se zrodil výše zmíněný systém FRESS, pracovali na projektu IRIS Intermedia, hypermediálním programu druhé generace na bázi UNIXu, který již využíval koncepci oken. Hypertext byl stále více chápán nejen jako samotný strukturovaný text se vzájemně propojenými odkazy, ale v souvislosti s propojením na další média, obrázky, zvukové a videosekvence. Proto kromě textového editoru (InterText) zahrnoval IRIS Intermedia i grafický editor (InterDraw), editor obrázků (InterPix) a 3D objektů (InterSpect), animační (InterPlay) a videoeditor (InterVideo). Jeho prostřednictvím vzniklo několik významných výukových programů a projektů, např. o astronomii (Exploring the Moon) nebo literatuře (The Dickens Web), které vedl George Landow, významný teoretik hypertextu.
Ale ani neakademická obec nezahálela. Koncem 80. let už každý Macintosh v sobě obsahoval program HyperCard, vyvinutý Billem Atkinsonem. Jednalo se o první běžně dostupný nástroj pro autorskou práci s multimédii. Díky programu HyperCard se začala prosazovat i první interaktivní literární díla, založená na principu hypertextu. Byl to například příběh pro děti Amandy Goodenoughové nazvaný Inigo Gets Out (1987), pravděpodobně první graficky strukturovaný hypertext, nebo román Roba Swigarta Portal (1988) a řada dalších. Nakladatelství Voager začalo produkovat první řadu interaktivních knih Expanded Books a vedle naučných a slovníkových titulů vydalo v této hypertextové podobě např. i romány kyberpunkového autora Williama Gibsona. To vše bylo ovšem pouhé ohledávání nových možností.
Projekt ARPANET
http://www.dei.isep.ipp.pt/docs/arpa.html
Historie osobních počítačů
http://www.apple-history.com
http://apple-historie.tlp.cz
http://www.pc-history.org
Historie softwaru
http://www.bricklin.com/visicalc.htm
http://www.softwarehistory.org
George Landow – teorie a praxe hypertextu
http://www.landow.com
Bill Atkinson – HyperCard
http://www.apple.com/creative/stories/atkinson
Tim Berners-Lee – World Wide Web
Přelomem byl rok 1989. Nemám na mysli pád komunistického impéria, i když i tyto nenadálé politicko-společenské změny umožnily rozšíření celosvětové sítě, jež by byla v bipolárně rozděleném světě nemyslitelná. Téhož roku totiž mladý Angličan Tim Berners-Lee, zaměstnanec Evropské laboratoře fyziky částic CERN v Ženevě, představil vědeckému světu, jak se vypořádal se svým úkolem. Měl najít způsob, jakým by mezi sebou fyzikové, kteří se zabývali vysokými energie, mohli jednoduše a efektivně sdílet informace nacházející se na různých počítačích. Berners-Lee využil myšlenky hypertextu: lineární texty rozdělil na menší celky (stránky) a vzájemně je provázal odkazy, přičemž vymyslel jednoduchý způsob jejich programování (HTML – Hyper Text Mark-up Language), adresného umístění na síti (HTTP – HyperText Transfer Protocol) a sestavil první prohlížeč (browser). Tak se zrodila koncepce World Wide Webu. Ukázalo se, že flexibilní, nelineární struktura, o níž snili jak francouzští filosofové, tak pionýři jako Vannevar Bush či Ted Nelson, byla tím pravým ořechovým.
Internet v té době využívalo zhruba 100 tisíc uživatelů. Všichni se potýkali s problémem, jak na síti efektivně vyhledávat požadované informace. Koncepce HTML byla nosná, geniálně jednoduchá a využitelná pro všechny platformy. Navíc v sobě obsahovala myšlenku hypertextového vyhledávání, které umožňuje rychlou orientaci v nepřehledném světě internetu.
Tim Berners-Lee, jehož časopis Time označil za jednoho z nejvýznamnějších inovátorů 20. století, poskytl svůj hypertextový jazyk k dispozici všem uživatelům internetu. HTML bylo postupně zdokonalováno. Ruku v ruce s tím probíhala evoluce prohlížečů, programových nástrojů pro prohlížení webových stránek. Ty rané (Erwise, Viola či Cello) patří nenávratně k minulosti, ale pamětníci si možná vzpomenou na Mosaic, vyvinutý v roce 1993 v Národním středisku pro superpočítačové aplikace (National Center for Supercomputing Applications) na univerzitě v Illinois. To vše otevřelo cestu k surfování na stránkách rodícího se kyberprostoru. Není bez zajímavosti, že pojem "surfování" zavedla již v roce 1992 americká autorka Jean Armour Pollyová, dnes přezdívaná "NetMom". Téhož roku se objevil první vyhledávač (Veronica). Díky jednoduchosti a univerzalitě HTML začaly vznikat tisíce nových webových stránek a ostatní standardy již neměly šanci.
Postupné propojování digitalizovaných textů v jeden obrovský hypertext je však podle Lévyho jen předzvěstí interkonektivity, která už dnes propojuje veškeré digitalizované informace, filmy a trojrozměrná interaktivní prostředí. V kyberprostoru může být každý virtuální svět potenciálně propojený se všemi ostatními a podle paradoxní topografie tohoto metasvěta, v níž se prolíná vnější a vnitřní, je zároveň obsahuje a zároveň je v nich obsažen. Umělecká díla kyberkultury, spojující různými způsoby média, přestávají být ohraničená, nýbrž vytvářejí na způsob hypertextu novou formu a nový způsob vzájemné interakce.
Zrození World Wide Webu
http://www.w3history.org
http://www.webhistory.org
http://www.isoc.org/internet-history
Vznik prohlížečů
http://www.blooberry.com/indexdot/history/browsers.htm
Jean Armour Pollyová – NetMom
http://www.netmom.com
