1.1 Statistika a poznání
Rozdělání ohně je vždycky spojeno s rizikem požáru. Hrozí-li nebezpečí zmrznutí nebo alespoň nachlazení, je ovšem přijetí tohoto rizika oprávněné.
Statistika je věda a umění dat – jejich získávání, uspořádání, popisu, rozboru, manipulace a interpetace – s cílem dosahovat nového poznání.
V lidské kultuře poznat a vědět znamená zorganizovat vjemy zprostředkované jako viděné, slyšené, hmatané, chutnané a čichané našimi smysly, tj. pozorování – ale také evidenci registrovanou měřením na stupnicích přístrojů – do systému poznatků, empirických zákonů. Tato pozorování a měření označujeme jako data – a právě statistika je mimořádně významným nástrojem jejich zpracování a hodnocení. K poznatkům a zákonům však nedospíváme pouze manipulací s daty – pozorováními a měřeními. Nezbytnou součástí procesu poznání jsou koncepty, hypotézy a teorie, produkované intuicí, invencí, vhledem do struktury problému. z těchto konceptů se logickou dedukcí vyvozují důsledky a vlastnosti v podobě, v níž je možná jejich konfrontace s empirickými daty, s měřitelnou realitou. v případě, že tato konfrontace nevede k rozporu hypotézy s daty, podrží se hypotéza jako teoretický koncept přijatelný pro vysvětlení reality. V opačném případě, kdy jsou logické důsledy teoretických tvrzení s daty ve zřejmém nesouladu, stává se teorie jako výklad empirických jevů a fakt nepřijatelnou a neudržitelnou – a hledá se alternativní výklad její modifikací anebo nahrazením dosavadní teorie teorií jinou, opřenou o více nebo méně odlišné principy.
Logickým základem verifikace v moderní vědě není potvrzování teorií – ale úsilí vyvrátit je. v tomto smyslu je poznání chápáno jako relativní, podmíněné stávající úrovní intuice, empirie i náročnosti verifikace. Experiment, který je základním nástrojem poznávání v přírodních vědách, představuje mechanismus ne nepodobný útrpnému právu, jímž je teorie přezkušována a dotazována – a vlastní nápady a myšlenky jsou nemilosrdně podrobovány kritice. Ve společenských vědách, kde úlohu experimentu často přejímá systematický sběr dat (např. v situacích průzkumu názorových postojů a veřejného mínění), je vztah k hypotézám a teoriím stejný: mohou být zamítány nebo jako přijatelné připouštěny – ne však potvrzovány.
Co je vědecké a co nevědecké – určuje metoda, s níž se ke zkoumání přistupuje. Vědeckost a nevědeckost není predikát materie: vědecké nejsou problémy, témata, otázky. z tohoto hlediska nazíráno, mohou být vědy klasifikovány víceméně jako měkké (soft) nebo tvrdé (hard), podle toho, jak ostře, zřetelně jsou schopny vymezovat koncepty, s nimiž se v nich operuje, a jak spolehlivě lze pozorovat a měřit příslušná fakta a jevy. Jestliže se však v tom kterém oboru postupuje výše naznačenou metodou, jde o obor mající oprávnění označovat se jako obor vědecký.
Jedním z důsledků tohoto přístupu je povinnost vědního oboru usilovat o predikci, což je požadavek, aby se jeho teorie pokoušely předvídat: extrapolovat v čase či v prostoru. Stupeň úspěšnosti tohoto počínání může sloužit jako validní, účelné kritérium vědeckosti.
Obr. 1.1
V procesu poznávání představuje statistika nástroj kvalifikovaného rozhodování (o tom, zda podržet či zamítnout hypotézu vyslovující se o teoretických konceptech). Statistika má svou úlohu v celém deduktivně-induktivním mechanismu, na jehož základě proces poznání probíhá.
Tato úloha vystupuje nejzřetelněji ve dvou fázích:
(a) Jako statistický popis, deskriptivní statistika, s jejíž pomocí jsou primární data kondenzována, transformována, sumarizována do (řádově) nižšího počtu tzv. statistických charakteristik, tak, aby se přitom ztrácelo co nejméně relevantní informace. Popisné charakteristiky, jakési funkce dat, jsou přitom konstruovány tak, aby se stávaly vhodnými objekty konfrontace s vlastnostmi teoretické konstrukce logicky vyvozenými z konceptů (viz Obr. 1.1)
(b) Jako statistická indukce, při níž jsou teoretické hypotézy podpořeny jako přijatelné nebo zamítány jako neudržitelné, a kdy jsou kritérii kvality tohoto rozhodovacího (decision-making) procesu rizika omylu, měřená velikostí pravděpodobností nesprávných rozhodnutí: zamítnout jako nesprávnou hypotézu, která je ve skutečnosti pravdivá (tzv. chyba 1. druhu) anebo podržet jako přijatelnou hypotézu, která je ve skutečnosti nesprávná (tzv. chyba 2. druhu).
Při používání statistiky jde o to, rozpoznat (a rozhodnout, vydat svědectví), zdali to, co se jeví skrze pozorování a měření, jsouc zamlženo náhodnými, v daném kontextu irelevantními vlivy a majíc hranice vlivem náhody rozostřené – opravdu existuje, opravdu je. Statistika je způsob organizace náhody, interakce s ní. Je to soubor principů a metod schopných přinutit náhodu, aby se projevila a o sobě vypověděla, aby přiznala barvu a odkryla tvář.
Ve spojení s přírodovědným experimentem, případně sociálním šetřením, je pak statistika technologií dobývání pravdy. Technologií koncentrující empirické jevy tak, aby se jejich zhuštěním působení náhody vykompenzovalo a umožnilo skutečnosti spolehlivěji, zřetelněji se projevit.
Statistika je soudní síň, v níž Náhoda vystupuje jako svědek – sice neochotný, nicméně vypovídající pod přísahou. Díky jí se naše lidská pře o to, v jakém světě to vlastně žijeme, alespoň někdy pohne o krok dopředu.
Svým způsobem přispívá statistika k tomu, aby se dalo co nejvíce empirických faktů vysvětlit co nejúspornější konstrukcí hypotéz a teorií.
1.2 Statistika a řízení
Specifikem byrokracie je, že se sama k sobě nehlásí a že se snaží prorůstat tím, co obsluhovat byla určena. Tak například byrokracie instalovaná s pověřením obsluhovat vědu s vědou srůstá, takže nakonec není vůbec jasno, kde končí věda a kde začíná ouřad, a jenom někteří zvlášť odolní jedinci trvají na svém přesvědčení, že věda končí tam, kde ouřad začíná. Charakteristické pro tento proces je, že vědecké hodnosti jsou udělovány za byrokratické výkony a že nejednoho vědeckého postavení bylo dosaženo zkratkou přes místo úřední.
K základním problémům řízení patří nutnost rozhodovat se v situacích, kdy nelze zcela spolehlivě předvídat všechny důsledky v úvahu přicházejících rozhodnutí. To se týká, samozřejmě, i řízení vědy a rozhodování o tom, jaká strategie investic by byla optimální. Management zahrnuje i oblast řízení vědy a management science (věda o řízení) využívá řady poznatků takových věd jako jsou logika, teorie pravděpodobnosti, matematická statistika, teorie rozhodování a her.
Vědu charakterizuje experiment – sledování systému v řízených, kontrolovaných podmínkách. Společenské systémy nikdy nejsou plně pod kontrolou – přesto však lze chápat mnohé z nich jako gigantické dějinné experimenty: jeden z nich, známý jako komunismus, právě v nynější době po sedmdesátiletém trvání končí a je vyhodnocován. Jeho neúspěšnost prokázala historie v mnoha dimenzích; tato neúspěšnost vystupuje na povrch tím zřetelněji, že komunismus vydával sám sebe za produkt vědy, za společenský systém vzniklý na základě vědeckého poznání a podle vědeckých zásad řízený.
Má-li být proces řízení podrobován analýze, zdá se účelné chápat ho jako proces učení: zkušenosti získané v dané etapě organizace se stávají podkladem efektivnějších opatření v budoucnu. Jde o adaptivní mechanismus s jasně definovaným záměrem, se schopností měřit efektivnost svých postupů a brát v úvahu při rozhodování o změnách vlastních kroků měnící se podmínky prostředí, do něhož tyto kroky směřují.
Obr. 1.2
Takto obecně formulované zásady zahrnují i proces vědeckého výzkumu – i ten je totiž procesem učení. Badatel formuluje na základě své dosavadní zkušenosti a jemu dostupných znalostí hypotézy, navrhuje experiment se záměrem platnost těchto hypotéz ověřovat, aby pak o výsledky svého experimentu rozšířil stávající poznatky o daném tématu, takže další kroky bádání o něm vycházejí z poznání o něco bohatšího.
Přitom tento dílčí, nicméně základní stavební kámen organizace experimentální vědy obvykle respektuje proceduru statistického usuzování, jak ji schematicky zachycuje Obr. 1.3
Obr. 1.3
Výzkumná činnost tak zahrnuje
(1) konstrukci modelu studované situace, s využitím intuice, představivosti a zkušenosti, a formulování hypotéz, vyjadřujících názor a představy o struktuře a mechanismech systému ve studované situaci,
(2) získávání dat o chování systému a
(3) využití empirických faktů pro zobecnění stávajícího poznání, případně pro predikci a anticipaci budoucího vývoje. Konfrontaci teoretického modelu s empirickými fakty zpřesňuje a činí účinnější možnost formalizovat model v jazyce matematiky.
Model podsouváme realitě jako zrcadlo vycházející vstříc parametrům lidského chápání. Přitom, ať by dopadla konfrontace teoretického modelu s empirickými fakty jakkoli úspěšně, nedopadla definitivně a absolutně úspěšně: s každými novými empirickými daty se obnovuje povinnost podrobit teorii požadavku nová data uspokojivě vysvětlit.
Tento moment byl jedním z uzlových bodů, v nichž se posouval závoj na tváři "jediné vědecké" filozofie marxismu-leninismu. Platnost jejího výkladu společenského chování a společenského vývoje byla petrifikována "na věčné časy" (a pokud možno navíc "a nikdy jinak"). Vznášet otázku po verifikaci bylo samo o sobě činem téměř kriminálním, a rozhodně podezřelým. Proto se tedy každý, kdo se v takové "už předem vědecké" filozofii hodlal angažovat, musel rozhodnout mezi Scyllou politického hazardu a Charybdou vědecké prostituce, která za mísu čočovice prodala právo prvorozenství vědce: měřit a pochybovat.
Vědecké zkoumání, stejně jako řízení vědy, masivně využívá nápaditosti subjektu, jeho intuice, invence, které se ve spojení se znalostmi stávají motorem na cestě k úspěchu. Tato intuice se zpravidla uplatňuje v procesu rozhodování, kdy jako most pomáhá překlenout propast nejistoty o důsledcích možných rozhodnutí.
Snaha zbavit se nejistoty v záležitosti, o niž se zajímám, je totiž vlastní člověku obecně – ve výzkumu pak zvláště. Poznávat znamená odhalovat ve zkoumaném řád a zákonitost, jimiž se zkoumané řídí. Naplňování této snahy tvoří historii konfliktu konzervativního a progresivního v lidském vývoji.
1.3 Metodologie vědy
Některé chválíme a doporučujeme, abychom je ocenili, jiné proto, abychom se jich snáze zbavili.
Pokusili jsme se vymezit místo statistiky jako součásti vědecké metody v procesu poznávání. v tomto odstavci bude vědecká metoda charakterizována podrobněji (Harré 1972).
Ve studiu metod poznávání je užitečné rozlišovat dva přístupy:
(a) pozitivistický, který chápe teorie podobně jako jsou chápány geometrické teorémy a omezuje empirické poznání na pomíjející přehlídku smyslové zkušenosti, a
(b) realistický, zdůrazňující roli lidské představivosti a připouštějící vedle empirického poznání i to, že teorie mají obsah.
Filozofie vědy je diskuse o postavení vědy v kontextu života. Diskuse o smyslu vědy. O tom, jak se uskutečňuje poznání světa – uskutečňuje-li se. O tom, na jakých principech toto poznání stojí.
Filozofie má čtyři hlavní větve:
logiku – studium principů správného uvažování
epistemologii – teorii poznání
metafyziku – teorii konceptů a vztahů mezi nimi
etiku – teorii hodnot, zahrnující i morálku
Produktem vědy není absolutní poznání – její produkt však není pouhý chaos a nahodilost. I když existuje jenom jediná věda schopná verifikovat svá tvrzení s absolutní jistotou, totiž matematika, je verifikovatelnost vědeckých teorií kvantifikovatelná.
Metodologie vědy rozlišuje
(a) svět, jaký je, a
(b) svět, jaký se jeví našim smyslům a přístrojům v pozorováních a měřeních.
Logika je pokus specifikovat pravidla správného uvažování, přičemž se uvažováním rozumí tok myšlení od jedněch tvrzení ke druhým. Složitost vědy se dokazuje množstvím a různorodostí forem uvažování, které jsou deklarovány jako ideální.
Induktivní metodu vymezují Millovy kánony, z nichž dva nejdůležitější jsou:
Kánon shody, podle něhož to, co je společné všem situacím, kdy se jev vyskytl, může být považováno za příčinu jevu anebo entitu s příčinou jevu související
Kánon rozdílu, podle něhož příčinu jevu je třeba hledat v rozdílu podmínek, za nichž se jev vyskytl, a podmínek, za nichž se jev nevyskytl.
Millovy kánony jsou nepochybně užitečným nástrojem při hledání příčin jevu. Nepředstavují však metodu univerzální, jak naznačují některé výhrady vůči nim uplatňované:
(1) Kánony předpokládají, že jsou známy všechny příčiny jevu. Jinak může dojít ke zkreslení, jak je patrno z následující úvahy. V pokusu byly třem skupinám osob podány gin se sodou, rum se sodou a whisky se sodou. U všech osob byl pak pozorován výskyt téhož jevu, totiž opilost. Společným faktorem byla ve všech případech soda – dle kánonu shody je tedy třeba sodu považovat za příčinu opilosti. Problém je v tom, že další společný faktor, totiž alkohol, zůstal ve formulaci úlohy skryt, nepojmenován, a tak ušel pozornosti. Existence tzv. skrytých faktorů je jedním z častých zdrojů chyb induktivního usuzování.
(2) Je-li odhalený kauzální faktor komplexní povahy, musí se organizovat další dílčí pokusy k detailní, konečné identifikaci vlastní příčiny jevu. Někdy ovšem i takové neúplné poznání může být nesmírně užitečné a mít dalekosáhlý společenský dopad. Jako příklad lze demonstrovat historii hledání příčiny horečky omladnic na porodnické klinice Všeobecné nemocnice ve Vídni ve 40. letech minulého století, spojené se jménem doktora Ignáce Filipa Semmelweise: ten rozpoznal souvislost nákazy rodiček s pitvami, prováděnými mediky a jejich učiteli, a zavedl profylaktická desinfekční opatření, která zachránila tisíce lidských životů – ačkoli vlastní kauzální příčina horečky omladnic, pyogenní streptokok, byla objevena až o třicet let později.
Rozvinutím Millových kánonů se dospělo k filozofii vědy známé jako induktivismus. Ten je založen na:
(a) principu akumulace: poznání přibývá odhalováním nových faktů
(b) principu indukce: existuje forma úsudku dovolující vyvozovat jednoznačné zákony z dílčích faktů
(c) principu potvrzujícího výskytu (instance confirmation): stupeň důvěry (degree of belief) v platnost zákona je úměrná počtu vyskytnuvších se případů, které zákon potvrzují (= počet příznivých případů) – v situacích, kdy je platnost zákona exponována, tj, kdy má zákon příležitost svou platnost projevit (= počet možných případů).
Významnou postavou metodologie vědy je Sir Karl Popper (od roku 1994 rovněž čestný doktor lékařských věd Univerzity Karlovy, na návrh 3. Lékařské fakulty UK). Zásady Popperovy doktríny falzifikovatelnosti při ověřování pravdivosti zákonů lze shrnout takto:
(a) Konzervativní princip: zákon je tvrzení o souvislostech mezi jevy
(b) Radikální princip: empirická evidence, tj. výsledky pozorování a měření obsažené v datech, má jedinou úlohu – totiž vyvracet hypotézy
(c) Radikální demarkační princip: řádnými, pravými vědeckými tvrzeními jsou jenom tvrzení vyvratitelná.
Charakteristiky pozitivismu
(a) Pozitivistickým ideálem rozumu je představa, že teorie má mít deduktivní strukturu, což je forma usuzování v matematice, kde teorie má podobu soustavy teorémů deduktivně vyvozovaných z axiomů
(b) Nejdůležitějším důsledkem této představy je, že koncepty, které se objevují v teorii, se považují za smysluplné pouze díky svému postavení v teorii
(c) Vysvětlení se dosahuje dedukcí vysvětlovaného ze "zastřešujícího zákona" a z pomocných premis
(d) Už od 14. století se poukazuje na to, že strohý příklon k (c) připouští, aby byla falešná teorie právě tak dobrým vysvětlením jevu jako teorie správná. z toho plyne, že (c) by mělo být nahrazeno jiným principem, jímž obvykle bývá princip jednoduchosti
(e) Přijmeme-li (a), (b) a (c), musejí mít predikce a explanace touž logickou formu
(f) Pozitivistické východisko selhává hlavně v tom, že jeho obhajoba jednoduché deduktivní struktury teorie se snadno stává desideratem explanace, jíž se dosahuje výhradně tím, že se pojmy teorie vztahují ke kauzálním mechanismům produkujícím jevy.
Induktivismus, falzifikacionismus a pozitivismus nejsou výhradními, ale jen jedněmi z užitečných forem usuzování.
Teorie jako koncepce
Důsledný fenomenalismus
Opravdovým věděním jsou pouze tvrzení o pozorovaných jevech. Podle této koncepce se má věda zabývat jenom identifikací, klasifikací a kodifikací jevů.
(a) Jevy jsou vztahy a projevy (chování) běžných věcí.
Patricius: Existuje jenom to, co může být pozorováno. Nemá smysl usilovat o odlišení toho, co je, od toho, co se jeví (zdá) být.
Berkeley: Teorie se zakládá na řadě principů:
(A) Není rozdíl mezi reálnou věcí a vnímáním věci člověkem či jeho představou, idejí o ní v mysli.
(B) Příčinou věci je vnímající Bůh.
(C) Úlohou vědy je identifikovat přirozené sekvence idejí.
Brodie: Přírodní zákony jsou posloupnosti operací, jimiž se věci mění.
(b) Jevy se analyzují odděleně od vjemů.
Mach: Zákony jsou ekonomický (úsporný) popis jevů. Jevy jsou smyslové elementy, počitky osob (z hlediska osob) nebo kvality, vlastnosti (z hlediska věcí).
Bridgman: Vlastnosti jsou množiny operací.
Eddington: Fakta jsou posloupnosti čísel, která jsme naměřili.
Hypotézy jako fikce
Teoretická tvrzení nejsou redukovatelná na popis pozorování, jejich úlohou je vnášet řád a systém do tvrzení o pozorováních.
(a) Koncepty užívané výhradně v teorii se řídí stejnou gramatikou jako koncepty užívané k popisu jevů – nevypovídají však o reálných věcech a procesech.
(b) Fikce musí mít jistý stupeň plausibility, který získávají tím, že jsou konstruovány jako podobající se reálným věcem.
(c) Je nevhodné žádat, aby byly teoretické hypotézy pravdivé.
(d) Mezi několika různými teoriemi vysvětlujícími táž fakta není žádný opravdový konflikt.
(f) Přísně vzato, všechna tvrzení ve fikci jsou nesprávná.
Funkcionalistické hledisko
(a) Obecnou vědeckou metodou je objevování příčin tím, že je zkoumáno působení těchto příčin.
(b) Nejsevřenější a nejlépe padnoucí teorie má právo vydávat se za realitu – dokud se pozitivně neprokáže opak.
Skepticismus vůči hypotézám
Stanovisko, podle něhož teoretické tvrzení nemá žádnou výpovědní hodnotu o reálném světě a procesech v něm probíhajících, se zmírní, připustíme-li, že teoretická tvrzení jsou sice neověřitelná, jsou však potenciálně reálná.
(a) Podle instrumentalismu Gassendiho má teorie cenu jako účinný nástroj usuzování mezi aktuálními tvrzeními.
(b) Skeptik se dívá na vědu podobně jako fikcionalista, tím, že soudí, že nemá smysl ptát se, který obraz světa je pravdivý.
Realismus
(a) Realistická koncepce vědy rozlišuje mezi referencí, jíž slova vypovídají o věcech, zdali jsou či ne – a demonstrací, kdy lidé ukazují na věci v jejich přítomnosti. První postup představuje existenční hypotézy, druhý důkazy existence.
(b) Tři realistické principy:
(I) Některé teoretické pojmy vypovídají o hypotetických veličinách
(II) Některé hypotetické veličiny (entity) jsou kandidáty existence
(III) Někteří kandidáti existence existují.
Metafyzické teorie
1. Metafyzika je učení o nejobecnějších kategoriích, v jejichž rámci myslíme.
(a) Kategorie jsou odrazy typu otázek, kterými se lze ptát na svět.
(b) Problémy volby kategorií, jako jsou substance a kvality nebo jedinci a síly, nejsou empirickými otázkami, mají však smysl a mohou být součástí racionální diskuse.
(c) Lze přidat dílčí systém kategorií, např. atomista může vždycky tvrdit, že existují poslední, nedělitelné částice.
2. Materiály, látky
(a) Materiály tvořící konečnou substanci jsou nespojité (písek) či spojité (voda).
(b) Materiály jsou zjevně různorodé. Některé jsou různými formami téže substance. Metafyzika předpokládá, že všechny materiály jsou jenom formami jediného, základního materiálu.
(c) Různorodost materiálů se vysvětluje různorodostí struktury jednodušších materiálů.
(d) Existuje zásadní rozdíl mezi materiálem a prostorem. Otázka, zdali je tento rozdíl absolutní, je metafyzickou otázkou. Odpověď na ni rozděluje formy vědeckých teorií na akce dotykem, působení na dálku, teorie pole.
Jednotliviny
(a) Tato metafyzická kategorie má vztah k logickým principům řídícím funkci odvolávání se v jazyce.
(b Tato kategorie má vztah ke konceptu prostoru a času – existuje princip, podle něhož nemohou být žádné dvě jednotliviny téhož druhu na témže místě v týž čas.
(c) Existují tři druhy jednotlivin:
(I) Parmenidovské jednotliviny se v čase nemění (= atomismus). Podstatou změny je uspořádání jednotlivin
(II) Herakleitovské jednotliviny jsou přechodné, plynoucí, existují jen v okamžiku
(III) Aristotelské jednotliviny jsou vytvářeny a zanikají, trvají dočasně.
(d) Věda předpokládala, že svět je složen podle Aristotela a konečné jednotliviny odpovídají představě Parmenidově (= atomismus) nebo Herakleitově (fenomenologie).
Kvality (vlastnosti)
Látky a jednotliviny se nám jeví jako mající kvality.
(a) Vlastnosti vytvářejí základnu pro identifikaci věcí a látek.
(b) Existují tři teorie vlastností:
(I) Podle Aristotela jsou vlastnosti aktualizací forem hmoty
(II) Vlastnosti jsou primární (např. tvar) a sekundární (např. teplo). Předpokládá se souvislost primárních a sekundárních vlastností
(III) Existuje síla věci projevit svou vlastnost.
Relace
Protože je věcí, látek a jevů víc, vzniká otázka vztahů mezi nimi.
(a) Prostor
(I) Je vytvářen možností oddělit příslušné věci
(II) Látky se v prostoru rozprostírají spojitě
(III) Dvě stejné látky nezaujímají v téže chvíli týž prostor
(IV) Mezi částmi látky jsou prázdné prostory
(V) Geometrie, matematika prostoru, byla odvozena z konceptu "mezi".
(b) Čas
(I) Co je rozdílného na stejném místě, je tam v rozdílný čas
(II) Koncept "trvání" byl odvozen z pozorování, že se některé věci a látky mění, zatímco jiné ne
(III) Měření času je odvozeno z konceptu "předtím" a "potom"
(IV) v souvislosti s tím vznikají dva metafyzické problémy:
(A) Je pořadí jevů, "směr času", záležitostí logiky nebo záležitostí skutečnosti?
(B) Je naše aktuální neschopnost vrátit čas důsledkem logiky konceptu "minulého" anebo empirická záležitost?
Relace prostoru a času nejsou relace souvislostí, a jejich změny jsou vždy účinky, nikdy příčiny. Tento princip je možným rysem našeho konceptuálního systému, nikoli systému Aristotelského, a je podmíněn v jisté míře obecnou relativitou.
Kauzální vztahy se staly předmětem dvou neslučitelných metafyzických teorií.
(a) v praxi hledáme příčiny nečekaného, věda však hledá příčiny nevýjimečného.
(b) Generativní teorie kauzality
(I) Příčina vyvolává účinek působením jistého mechanismu
(II) Jestliže příčina nastala, musí se (nevyskytne-li se překážka) objevit účinek
(III) Spojení mezi příčinou a účinkem je reálné, cestou kauzálního mechanismu
(c) Sukcesionistická teorie kauzality
(I) Příčina není nic jiného než nezávislá událost, která je statisticky spojována s účinkem v její blízkosti
(II) Vyskytne-li se příčina, může se objevit cokoli
(III) Spojení mezi příčinou a účinkem je pouze psychologický jev, totiž zvyk
(d) V sukcesionistické teorii nastává problém s indukcí – nedá se racionálně nic vysvětlit a predikovat
(e) Věda je založena na generativní teorii – statistická evidence souslednosti je brána jako základ pro hypotézu, že existuje kauzální mechanismus
(f) Z toho je odvozován metodologický princip: studovat realitu znamená rozpoznávat kauzální mechanismy
(g) Tím je zároveň určována struktura vědeckého vysvětlení zahrnujícího jak statistický vztah mezi jevy, tak kauzální mechanismus činnosti
(h) Věci a látky mají určitou kauzální sílu, která kontroluje kauzální mechanismy – a říká, jaká bude odpověď na podnět
(i) Oproti tomu se hledisko sukcesionisty opírá o názor, že věci jsou pasivní a bezmocné – a celkové vysvětlení změn přichází zvnějška
(j) Protože příčinnost je reakcí stálých kauzálních mechanismů, příčinami musí být změny podmínek, za nichž kauzální mechanismus předtím existoval. Účinky však by měly být buď následné změny nebo nový stav vyvolaný reakcí kauzálního mechanismu
(k) Zjevné vyvolání účinků změnou prostorových nebo časových vztahů se vysvětluje působením sousedících věcí a látek, jejichž účinky jsou závislé na vzdálenosti nebo času, např. magnetická pole a pod.
(l) Generativní teorie kauzality nepřipouští stvoření ex nihilo.
Od pradávna bylo metafyzické pozadí vědy formulováno těmito hlavními systémy konceptů:
(a) Aristotelský systém:
(I) Existuje vlastně jediná substance diferencovaná do 4 hlavních typů látek – pevné, tekuté, plynné a zářivé. Vlastnosti běžných věcí se odvozují z toho, v jakém poměru jsou v jejich složení zastoupeny tyto čtyři typy látek
(II) Koncem středověku byla tato teorie doplněna teorií substanciálních (látkových) forem, v nichž byla zakotvena mnohost forem hledajících své ztělesnění v látce
(III) Podle této teorie existuje obecná tendence věcí vyvíjet se směrem k jejich nejdokonalejšímu projevu, což určuje dynamiku změny od pouze možného ke skutečnému
(IV) Tato teorie vedla k jistému stylu vědeckého výzkumu, který hledal odpověď na 4 otázky:
(A) Jaké látky se účastní jevu?
(B) Jaké formy se v procesu objevují?
(C) Jaké dokonalosti proces dosahuje?
(D) Jaký počáteční podnět ho spouští?
Tomuto se říkalo, poněkud zavádějícím způsobem, Aristotelská teorie čtyř důvodů: látky, formy, cíle a účinnosti.
(V) Věda se zabývá jenom jevy přihazujícími se s nutností a ne náhodou, tj. těmi, které plynou z přirozeného běhu věcí a dají se proto rozumně pochopit
(VI) v rámci tohoto systému se vykonalo mnoho důležité vědecké práce, např. Aristotelská biologie, Theodorikovo studium duhy, škola matematické logiky Merton College atd.
(b) Korpuskulární systém
(I) v zásadě existuje jediná substance – změny se dějí jejím dělením do jednotek schopných pohybu a tedy přestavby
(II) Uspořádání částic je reálnou podstatou těles – právě ono definuje primární vlastnosti
(III) Geometrie – jako věda o tvaru a mechanika – jako věda o pohybu jsou základními vědami
(IV) Změny našich představ o sekundárních vlastnostech jsou výsledkem změn uspořádání a stavu pohybu částic tvořících těleso
(V) v zásadě jsou jedinými reálnými jevy přerozdělení pohybů působená účinkem na blízko, tj. dotykem
(VI) Konečnými vlastnostmi částic jsou jejich schopnost vyplňovat prostor (extenze, rozprostraněnost) a schopnost odporovat neustálému narůstání pohybu (setrvačnost, inercie)
(VII) o důkaz korpuskulární teorie se pokoušel Boyle
(VIII) R. J. Boskovich dokázal, že pokus vyvinout korpuskulární systém vzájemného mechanického působení pevných nestlačitelných těles je rozporný.
Korpuskulární dědictví
l. Princip strukturálního vysvětlení:
Vlastnosti věcí a látek by se měly definovat, pokud možno, v pojmech strukturálních vztahů mezi několika málo elementárními jednotkami.
Mezi vlastnostmi částí a vlastnostmi celků jsou možné dva různé vztahy:
(l) Aditivita: vlastnosti celku jsou aditivní funkcí vlastností částí – např. hmotnost
(II) Objevení se (emergence): vlastnost celku je odvozena z vlastností částí, není však kvalitativně podobná – např. pohyb a třením vznikající teplo, síla řeči a síla jednotlivých nervových buněk lidského těla apod.
(pokračování v příštím čísle)