Literární teoretička, kritička, publicistka, učitelka jazyků, organizátorka literárně společenského dění... Pohledem na literaturu a na život jdoucí nerutinérsky až na dřeň. Paní Kosková, jak vás po roce 1989 přijaly české redakce a nakladatelství? Jak odborná veřejnost?

Návrat do Čech, či přesněji řečeno mé návštěvy v Praze po roce 1989, byly pro mne především silným zážitkem štěstí ze svobody, z možnosti návratu domů po dvaceti pěti letech a ze setkání s přáteli a s místy, která mi v exilu nejvíc chyběla. Velice zvláštním pocitem byl svět knižních novinek, které pro mě – stejně jako pro mnoho mých pražských přátel z disentu – patřily v našem vnitřním světě do minulosti sedmdesátých a osmdesátých let. Současností první poloviny devadesátých let byla pro mě časově náročná práce ve Švédsku a monografie o Kunderovi, na které jsem pracovala.

Ve zpětném pohledu mohu konstatovat, že jsem měla velké štěstí, když jsem po mnoha soukromých návštěvách přijela v listopadu 1990 jako reprezentant švédské bohemistiky a host Ústavu pro českou literaturu ČSAV a navázala osobní kontakt s Pavlem Janouškem a jeho kolegy a vrstevníky z Ústavu. Do mého světa devadesátých let tak vstoupily osobnosti jako Vladimír Macura a Daniela Hodrová, jejichž dílo jsem dříve neznala.

Touto dlouhou oklikou se dostávám k odpovědi na vaši otázku. Můj kontakt s českými redakcemi a nakladatelstvími byl nejčastěji iniciován a zprostředkován přáteli. Jsem příliš introvertní typ, než abych kontakt sama vyhledávala. Musím se přiznat, že moc nevím, jak mě přijímá odborná veřejnost. Potěšily mě pozitivní recenze Jiřího Holého a Květoslava Chvatíka na mou knihu Hledání ztracené generace a P. A. Bílka a zahraničních bohemistů na monografii o Kunderovi, zvláště proto, že současně vyšla velice negativní kritika Martina Pokorného v Literárních novinách.

Emigrovala jste třicetiletá... Proč právě na sever? Švédsko nepatří k tradičním kotvištím českého exilu.

Do Švédska jsme se dostali vlastně jen náhodou. V roce 1965 jsme velice dramatickým způsobem utíkali z Jugoslávie do Itálie, kde jsme čekali na vyřízení žádosti o imigrační vízum do USA, které by bylo trvalo téměř rok. Do utečeneckého tábora v Itálii přijela tehdy švédská imigrační komise, a tak jsme si hodili korunou a vyšlo nám, že by bylo výhodnější čekat na americké vízum ve Švédsku. V roce 1966 jsem byla v USA, kde jsem přednášela a hledala místo profesora bohemistiky na několika univerzitách. Ponechali jsme to opět náhodě, a když jsem místo nedostala, zůstali jsme ve Švédsku. K našemu rozhodnutí přispělo jistě také to, že se nám nechtělo opustit Evropu.

Do exilu jste odešla dlouho před okupací vlasti vojsky Varšavské smlouvy. Nejste spojována s žádným z masových exodů. Bylo obtížné navázat s českou emigrací lidské a odborné kontakty a v tomto prostředí se prosadit?

Jak jste sám podotkl, Švédsko nepatří k tradičním kotvištím českého exilu a navíc naše generace si z domova přinesla jistou nedůvěru ke spolkové činnosti. Naše kontakty s Čechy, žijícími ve Švédsku, byly a jsou osobními přátelskými vztahy. Jako v Čechách v devadesátých letech měla jsem i tady štěstí, že jsem se už na podzim 1966 sešla v Paříži s Pavlem Tigridem a začala jsem spolupracovat se Svědectvím. Pavel Tigrid měl vzácnou schopnost udržovat neustále živý kontakt s děním doma a zajímal se o lidi, kteří právě přišli do exilu. Pařížská redakce Svědectví, stejně jako od počátku sedmdesátých let nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu, byly přirozenými centry, kolem nichž se soustřeďovala řada lidí, kteří si zůstali názorově i lidsky blízcí, i když patřili k různým emigračním vlnám a byli roztroušeni po různých kontinentech. Mnohem později, už jako ministr kultury, v soukromém rozhovoru děkoval Pavel Tigrid Bohu za to, že existuje "mafie slušných lidí". Měla jsem v exilu to štěstí, že jsem se setkala s vysoce postavenými příslušníky této mafie, čímž samozřejmě nemyslím postavení společenské, ale etické.

V sedmnácti jste ztratila otce, v osmnácti domov. Koření váš pozdější profesionální zájem o Kafku v tomto období?

Tahle otázka je hodně osobní a není pro mě lehké na ni odpovídat. Osud rodiny mého otce, která téměř celá zahynula v německém koncentračním táboře, ho přivedl k politické angažovanosti v komunistické straně. Moje starší sestra a já jsme jeho názory nesdílely a sestřin útěk za hranice v lednu 1951 pravděpodobně přispěl k tomu, že otec byl zařazen mezi obžalované v procesu s Rudolfem Slánským. Osobní prožitek odcizení, absurdity světa, morální viny za osud druhých lidí a především vratkosti kulis jevového světa se v mém životě – od dětství a mládí přes exil a návrat domů – opakoval tak často, že v něm je jistě možno hledat kořeny mého zájmu o dílo Franze Kafky. Ovšem myslím si, že to je do jisté míry společná zkušenost celé střední Evropy, ne-li celého světa dvacátého století, alespoň všech těch, kteří jsou – řečeno slovy Jana Patočky – "otřeseni ve víře ve věčnost všedního dne".

Korespondence od vás má svá specifika: není v ní sebestřednosti, ale ani nářků. Jak jste to dokázala? Čím poměřujete velikost člověka?

Solženicyn má v Prvním kruhu dialog dvou politických vězňů o tom, jestli je lepší být zavřený v mládí nebo v pozdním věku. Zavřená jsem sice nebyla, ale mé dětství a mládí nebylo chudé na traumata. Zvolila bych proto asi spíš tu první verzi: zanechá sice stopy na nervech, ale dává trochu jinou perspektivu pohledu na všechny ostatní těžkosti v životě a posune stupnici hodnot. Třeba i tu, kterou se měří velikost člověka. Vážím si lidí, kteří neberou příliš vážně sami sebe, ale spíše svůj vztah k druhým a nadosobní hodnoty, ve které věří. Tito lidé jsou totiž současně tolerantní k odlišným názorům a respektují určité etické normy, které jsou v podstatě společným základem všech náboženství. A z důvodů čistě egoistických si vážím dobrých spisovatelů, všech dob a všech národností, protože dávají mému životu novou dimenzi.

Pošlu vám něco k přečtení. Dobová reakce spisovatelů na stav stále ještě výlučného vědomí počlověkovsku myslící hmoty je hledáním – a řečeno s Helenou Koskovou – hledáním "jednoty ve vnitřním světě rozostřením všech hranic: především hranice tradičních literárních žánrů a jazykových kódů, dále rozrušením hranic mezi realitou, snem a fantazií, jejich důsledné prolínání, a konečně rozrušením hranic času jednoho lidského života, obrat k mytickému pojetí času, ve kterém minulost, přítomnost a budoucnost splývají". Paní Kosková, spolutvůrcem internetového útvaru Litterate jste se stala v Zonty-edici zveřejněnou studií Tetralogie Vladimíra Macury. Na jednom ze seminářů pořádaných Národní knihovnou ČR jsem z ní citoval. Avšak nezdálo se mi, že by plénum chápalo svět nazřený Helenou Koskovou. To mne nutí položit dvě otázky naráz.
Cítíte se osamělá v literárně společenském prostředí soudobého Česka?
Je nepochopením tvrzení, že vaše filozofující formulace obrazí tlak biovědy, fyziky a kybernetiky na vědomí člověka dvacátého prvního století?

Nepovažuji soudobé české literárně společenské prostředí za homogenní. Domnívám se, že je rozděleno snad ještě výrazněji než v některých jiných zemích. Je to pochopitelné, čtyřicet let totality se ztíženou možností komunikace nemohlo nezanechat stopy.

Pro mě osobně, jako pro bohemistku, žijící v zahraničí, je toto prostředí především předmětem zájmu a studia. V okruhu přátel a lidí mně názorově blízkých se necítím osamělá, ale podobně jako pro ně, je pro mě české literárně společenské prostředí dost nepřehledné.

Tlak biovědy, fyziky a kybernetiky na vědomí člověka dvacátého i dvacátého prvního století je fenoménem natolik významným, že ovlivňuje existenciální situaci člověka a je proto také, přímo či nepřímo, tematizován i v díle řady spisovatelů. Domnívám se, že nutná úzká specializace exaktních věd vzbuzuje v člověku na přelomu století pocit jisté fragmentarizace skutečnosti. Řečeno s Věrou Linhartovou, svět se rozpadá a jedinec v něm zůstává celý a osamělý. V tomto slova smyslu se i já cítím osamělá, nejen na české literární scéně, ale ve světě vůbec.

Rozrušení hranic času jednoho lidského života, hranic mezi realitou, snem a fantazií a konečně i hranic jazykových kódů – máme to všechno považovat (my – vaši čtenáři) za implicitní pojmenování nedeterminovanosti substance?

Moje Vámi citovaná formulace je výsledkem mé snahy o interpretaci textů několika spisovatelů a hledáním společného jmenovatele jejich díla, který by mohl být charakteristikou určitého vývojového proudu posledních desetiletí minulého století. Můj diskurz je tedy literárně kritický či literárně historický. Neosobuji si právo uvažovat o nedeterminovanosti substance ve smyslu filozofickém či dokonce v oblasti fyziky. Pokud můj text inspiruje k podobným úvahám mé čtenáře lépe poučené v těchto oborech, potěší mě to.

V oblasti mého zájmu, v próze dvacátého století, je substance (ať už chápaná jako esence, pravá podstata bytí, či jako stálý nositel proměnlivých vlastností) nepochybně spíše předmětem hledání než snahy o definici. Pro spisovatele je charakteristická citlivá nejistota (řečeno slovy Škvoreckého), vědomí o omezenosti každého individuálního horizontu.

Werner Heisenberg, třebaže doma ve světě kvantové mechaniky, vyslovil názor, že moderní umění reprodukuje jednotu světa zdařileji než umění dřívější. Zdá se mi, že právě na tuto tendenci části moderní literatury chcete připoutat recipientovu pozornost.

Nesouhlasím plně s názorem, že moderní umění reprodukuje jednotu světa zdařileji, než umění dřívější. Skutečné umění ji myslím reprodukovalo vždycky. Domnívám se ale, že moderní člověk má pocit ztracené, fragmentarizované jednoty světa a moderní umění proto výrazněji odpovídá jeho potřebě ji hledat. Dvacáté století v řadě filozofických, lingvistických a literárně teoretických studií upoutalo pozornost na funkci jazyka a jazykové komunikace. Literatura se snaží zprostředkovat to, co je jinými jazykovými kódy nesdělitelné, obnovit narušenou jednotu mezi vnitřním a jevovým světem. Váš názor, že právě na tuto stránku moderní literatury chci upoutat recipientovu pozornost, je zcela správný.

Když padají kulisy jevového světa, které konstanty to neponičí?

Když padnou kulisy jevového světa, začne člověk objevovat konstanty svého duševního života, základy své identity. Zůstanu-li u metafory divadla, na jeviště vstupují živí i mrtví, ke kterým má silný citový vztah. Zážitky, myšlenky a podněty, které formovaly jeho vědomí i podvědomí, se vracejí jako partneři neustále obnovovaného dialogu. Současně s pádem realistických či pseudorealistických kulis se realistické drama mění v jakousi dramatizaci Gadamerova hermeneutického cyklu porozumění. Nevím, jestli se mám obávat či radovat ze svého pocitu, že můj vnitřní dialog nikdy asi nedospěje k jednoznačné definici konstant.

Náš Univerzální Autor, který je kolektivním tvůrcem útvaru Litterate, bohat právěže omezenými individuálními horizonty mnoha desítek účastníků projektu na http://v-art.envision.cz, vyspěl v subjekt, nahlížející na dějiny-hledačství a dějiny-popření dobových poznaností jako na proces, vyústící v potřebu kvalitativně jiného nazření Života a Inteligence. Považujete v našem rozhovoru již zmíněný tlak exaktních věd na vědomí – s dovolením – biologické inteligence, ve Sluneční soustavě člověkem reprezentované, za fenomén, který může, případně musí změnit étos člověka?

Domnívám se, že nerovnováha mezi rychlým vývojem exaktních věd a techniky a nesrovnatelně pomalejším vývojem – či dokonce zaostáváním – duchovní a mravní stránky člověka, je jednou z hlavních příčin krize naší současné civilizace. Zároveň s tím, jak se otvírají nová pole poznání, objevují se i nové etické problémy (medicina je toho dobrým příkladem).

Tlak exaktních věd na vědomí je nesporně fenoménem, který může a měl by změnit étos člověka. Ve chvílích optimistické nálady si myslím, že musí, jindy si nejsem tak jista. Historická zkušenost poskytuje mnoho příkladů, že vývoj, který otvírá kvalitativně nové možnosti poznání, neznamená automaticky změnu étosu člověka. Považuji proto za velmi důležité, že si učastníci projektu Litterate, (předpokládám převážně mladí lidé), uvědomují potřebu kvalitativně nového nazření Života a Inteligence, jehož důsledkem bude i nové pojetí etických otázek.

Paní Kosková, mailový rozhovor, který vedeme, budou číst čtenáři uvyklí surfování v Síti. Myslíte, že Internet významně ovlivní či už ovlivňuje formy literárního projevu?

Vaše otázka má dva aspekty. Jedním je způsob šíření a zveřejňování textů, tam už internet hraje důležitou roli. Druhým je jejich jazyk a estetické ztvárnění a to je myslím otázka generačního předělu mezi těmi, kteří s internetem vyrůstali a ostatními, ke kterým patřím i já. Surfování v Síti nepatří k mému životnímu stylu, ale přesto pozoruji i na sobě, že v e-mailech používám trochu jiný jazyk. Vnímám ho jako mezistupeň mezi projevem psaným a mluveným. Obecně lze myslím konstatovat, že literární jazyk se v posledních desetiletích značně přiblížil hovorové češtině. Z toho lze usoudit, že internet, umožňující dialog či přesněji řečeno vícehlasou komunikaci, posílí tento trend. Nebo právě naopak – básníci pocítí potřebu reagovat na tento vývoj snahou o estetickou výlučnost.

Jsem literární historik a ne futurolog, mohu soudit pouze podle historických paralel. Jednou z nich by například mohla být inspirace filmem, která nesporně ovlivnila prózu dvacátého století: metodou filmového střihu, prolínáním časových rovin, vnější perspektivou filmové kamery a pod. Vliv internetu na formy literárního projevu bude možno posoudit teprve, až první významní spisovatelé, kteří s ním vyrůstali, završí své dílo.

Dovolíte, abych byl na konci rozhovoru opět osobní? Jestli ano – kdy byla žena vaší životní pouti nejšťastnější?

Když jsem se zamyslela nad Vaší otázkou, zjistila jsem, že nemohu najít žádné určité životní období, ale spíše jenom okamžiky. Těch bylo dost a dají se rozdělit do tří skupin. První jsou chvíle strávené s rodinou nebo nejbližšími přáteli, nejraději v místech, kde jsme vzdáleni hektickému tempu našeho všednodenního života a můžeme se věnovat sami sobě, "žít ve svém světě".

Druhou skupinu tvoří estetické zážitky nad knihami, v divadlech nebo rozhovory o zajímavých tématech s lidmi, kteří o nich mají co říci.

Třetí skupina je spojena s možností návratů do Prahy a do Čech po roce 1989, která kvalitativně změnila náš životní pocit exulantů a politických uprchlíků.

Myslív-Milčice – Norrköping (leden 2003)