I pro pána Krále!

Docent Miloslav Král by byl nepochybně zajímavou postavou a originálním člověkem i bez mystického prožitku, který zažil a který změnil celý jeho život. On ateista, skeptik a nihilista byl pozván k Bohu na soud a po omilostnění mu byl zjeven velký kus poznání. Teď sedím v jeho bytě proti němu a mám pocit, že jsem na zkoušce a že ať budu dělat, co chci, stejně mne nachytá na nějaké pro mne maličkosti a řekne "tak nedostatečně připraven ke mně nechoďte!". Přesto jsem našel odvahu a začal rozhovor kacířskou otázkou.

Ví člověk, kým je?

Člověk je tvor, v němž je "obsažena" celá paměť evoluce, která dospěla až k němu. Je uchována v celé jeho paměťové struktuře. Člověk je plný něčeho "apriorního", o čem ani neví a co tvoří velkou část jeho nevědomí. Běžně však může mít s tímto svým nevědomím určité potíže, kdykoli se mu "ozve".

Mohou si tedy lidé vůbec rozumět?

Mohou, i když každý máme do jisté míry svůj vlastní poznávací model světa, pomocí nějž nové poznatky zpracováváme a buďto je přijmeme nebo odmítneme. Například můj model světa byl striktně přírodovědecký a vše jsem se snažil přes tento model interpretovat.

Váš hluboký mystický zážitek jistě naboural váš tehdejší model?

Pochopitelně. Vždyť jsem se dostal do oblasti, která je mnohem "exotičtější" než cokoliv na tomto světě. Do této oblasti se člověk normálně dostává až po své smrti. Dříve bych v existenci něčeho podobného vůbec neuvěřil a vynaložil bych všechen svůj um, abych vědeckými metodami možnost něčeho takového vyvrátil. Něco málo z toho, co jsem poznal, někdy zažívají lidé při své klinické smrti. To je ten známý "život po životě".

Jak to tedy interpretovat?

Vezměte si na pomoc Jungovu hlubinnou psychologii. Vedle vědomí existuje ještě nevědomí, které ovšem nesídlí v mozku. Nevědomá psýché je něco autonomního, z čeho se tělo i mozek postupně vynořují. Je to vlastně paměť, která co do existence nezávisí na tom, zda vaše tělo umře nebo neumře a tato paměť se pak po smrti se zkušeností, kterou jste tady během života nabyl, vrací ke svému Tvůrci. Vrací se tak do jakési Bytostné vědomé paměti kosmu, ze které se celý náš vesmír a tedy i my vynořujeme.

Jaký byl Váš první zážitek setkání s Bohem?

Byl to vlastně zážitek mého "posledního soudu". Ale ještě před tím, než tento zážitek přišel, začal jsem náhle pociťovat, že se mé vědomí mění. Začalo se v něm tvořit "cosi", co mi umožňovalo odpovídat i na otázky, na které jsem dříve odpověď neznal. Bylo to asi týden před oním zážitkem. Tato moje schopnost však byla omezena zvláštním mravním principem: musel jsem respektovat, že to není vědění moje. Při nerespektování toho principu jsem tuto svou schopnost ztrácel. Asi týden na to, při zkoumání problému, zda objektivně existuje dobro a zlo, jsem byl touto svou otevřenou intuicí doveden k tomu, abych se obrátil na Bibli. Začal jsem ji číst a najednou jsem jí začal nově rozumět. To, co jsem dříve četl jen jako pohádkový příběh o stvoření světa, mi začalo dávat nový smysl. Po dešifrování obrazných biblických metafor se vše dostávalo do souladu s vědeckým poznáním. Náhle jsem pochopil, co je například míněno stvořením ženy z Adamova žebra. Jaký byl můj úžas, že Genesis, zjevená Mojžíšovi zhruba před 4000 lety, odpovídá poznatkům vědy konce dvacátého století!

Nemáte nějaký konkrétní případ, třeba to stvoření ženy?

Představte si ono Adamovo žebro, jak je pevné jako kost a je zakřivené. A já jsem si při tom intuitivně vybavil 23 párů chromozómů. Každý spirálovitě zakřivený chromozóm byl podobný onomu "žebru". Když chromozómy utvoří páry, když jsou u sebe, začne probíhat život člověka, když však je oddělíte, tak vznikne pól pohlaví mužského a ženského. Spojí-li se v zárodečné buňce, vznikne zygota a z její paměti se začne vynořovat lidské tělo.

Také jsem nově pochopil oněch 6 biblických dní, vlastně vývojových etap stvoření i to, že Bůh vždy přerušil svou stvořitelskou činnost a odpočíval. Evoluční etapy na sebe totiž nenavazují plynule, ale přetržitě. Vyšší etapa samočinně nevznikne z nižší, ve vědě tomu říkáme, že je mezi nimi "emergence" nebo deterministický chaos. Informace neboli nová uspořádanost, která vznikne ve vyšší hladině jsoucna, neexistuje v hladině předchozí. Musela tam tedy vstoupit odjinud – z Bytostné vědomé paměti Boha. Nikdy nedokážeme například sami vytvořit člověka ze stavu života, na který evolučně navázal.

Celý evoluční proces života směřuje ke vzniku člověka, který – podobně jako Bůh – si je vědom sebe sama a má svobodnou vůli. Umí rozlišovat mezi dobrem a zlem. Proto potom po své tělesné smrti musí přijít k poslednímu soudu před Stvořitele a zodpovídat se za své činy. A mohu Vám říct, že nic v mém dosavadním životě na mne nezapůsobilo tak tragicky a nikdy jsem neměl takový pocit ohrožení jako při své vizi vlastního posledního soudu.

Jsme tedy souzeni za naše hříchy?

Ano. Bůh původně stvořil nevinného prvního člověka a ten člověk svobodně spáchal to, co se v Bibli nazývá dědičný hřích. Neuposlechl Boží příkaz, který omezoval jeho svobodnou vůli a v tomto smyslu zhřešil. To je základní "karma", která přešla i na nás, jeho potomky. Původní člověk byl nesmrtelný, než si zvolil cestu vědění dobrého a zlého, která mu byla zakázána. Podlehl zvědavosti a uvěřil "našeptávání", že pozře-li ovoce vědění dobrého a zlého, bude chytrý jako Bůh a také mocný jako Bůh. Právě po té moci asi zatoužil, neboť touha po moci pak v té či oné míře vstoupila do genetiky všech jeho potomků. Člověk se stal tělesně smrtelným, jeho duše však jakožto "jiskřička Boha", která je v něm obsažena, je nesmrtelná. Ta se pak geneticky jako paměť předává a my všichni jsme vlastně ten původní nesmrtelný Člověk, neboť máme v sobě jeho paměť. Máme v sobě i celou paměť šesti dnů stvoření, která sahá až na počátek našeho kosmu. Když někdy prožíváme mimořádné stavy vnoření do nevědomí, máme všichni schopnost se dostat do kteréhokoli místa této paměti. Můžeme prožívat různé minulé události, které jsme sami nežili a snadno pak v nás vznikne iluze, že už jsme museli být někdy na světě. Můžeme však také prožívat i události přesahující lidské dějiny. Pokud obstojíme v procesu posledního soudu, jsme zase takoví, jako původní, Bohem stvořený Člověk. Jedině v této podobě se můžeme k Bohu vrátit.

A kde k tomuto tvrzení najdeme oporu v Bibli?

Ve Starém zákonu je popisována zkušenost Boha s vyvoleným národem židovským. Podobně jako s Adamem uzavírá Bůh s Izraelci smlouvy, na které tento národ vždy po určitém čase zapomíná. Následuje trest. Přijdou proroci, národ se napraví a Bůh s ním opět uzavírá novou smlouvu. A pořád dokola. Bůh chce opakovaně nalézt mravně čistého člověka, jak jej kdysi stvořil.

Jste prorok?

Nejsem ten, kdo by se sám hodnotil, ani nejsem svatý. Bylo mi pouze sděleno jisté poselství, které mám prostřednictvím vědy předat. A mimochodem, je hodně falešných proroků, kteří čerpají svá poselství z jiné úrovně kosmické paměti, než je ta, s níž jsem se setkal já. Sdělují pak něco, co je podle mého názoru protikladné k poselství Ježíše Krista. Já jsem křesťan a samozřejmě uznávám Krista, který v celém mém sdělení hrál kardinální úlohu. Kristus je opravdu Bůh a je od počátku Bůh. Patří vždy k Otci, který je všemohoucí, vševědoucí a milující své stvoření. A právě Kristus je tato Láska.

Ještě jsme ale nedořešili Poslední soud!

Poslední soud je spravedlivé Boží zhodnocení, kterého se každému dostane za to, co si sebou ve své nesmrtelné paměti přinesl ze života zde na Zemi. Bůh nesmírně miluje své stvoření a pokud se tato lidská paměť upřímně a svobodně během svého života vrátí ke svému původnímu archetypálnímu zadání dobra, Bůh člověku všechno odpustí a odpustí mu to v kterékoli fázi jeho pozemského života. Po smrti však už je pouze spravedlivý, dobré odměňuje a zlé trestá. A toho se týkal právě můj zážitek posledního soudu, při němž jsem hned od počátku prožíval velikou nejistotu, jak skončí. Mohu Vám říct, že jsem během něj prožil něco jako očistec. Všechna moje minulá provinění se mi postupně vynořovala v jakýchsi přetržitých vlnách nebo stupních od přítomnosti k minulosti a moje svědomí v nich mělo pochopit mou vinu nebo nevinu. Vždycky, když jsem pochopil svůj hřích, tak jsem si zároveň uvědomil, že v důsledku svého provinění se nemusím vrátit k Bohu. Tato hrůza člověka provází po celou dobu jeho posledního soudu. Víte asi, že existuje nejen možnost návratu k Bohu, ale i možnost propadnutí se do antisvěta, biblického pekla. Antisvět nejsou čerti a kotle, pod nimiž se topí. Je to strašlivé utrpení, které duchovní člověk prožívá v důsledku ztráty Boha. Odměna za to, že se duše vrátí k Bohu však je nepopsatelně krásná.

A co se dělo, když jste se "vrátil" zpátky?

Tehdy jsem nevěděl, co vím dnes. Časem se dostavily pochyby. Kdybych už tehdy znal Junga, mnohé by vypadalo jinak. Tento stav pochyb trval celých devět let. Prožíval jsem život nalomeného ateisty, dokud nepřišel zážitek druhý.

Kdy se to stalo?

Bylo to v noci z druhého na třetího srpna 1999. Vnoření do nevědomí nastalo tady u tohoto psacího stolu, na židli, vsedě a trvalo celých devět hodin.

Pochopte, v té době se mi už nechtělo žít. Byl jsem starý, prostoupený chorobami, které člověka do smrti neopustí. Měl jsem silnou srdeční arytmii, opakující se boreliózu, dnu, rostoucí cukrovku a cítil jsem stále hroznou únavu. Bral jsem 7 prášků denně a pravidelně chodil k lékařům. To trvalo léta.

Určitou dobu před novým vnořením se mi náhle vrátily zvláštní duševní schopnosti, které jsem měl před prvním setkáním s nevědomím. Uměl jsem zase vysvětlovat problémy, o kterých jsem předtím téměř nic nevěděl. A také se mi začaly měnit mé chuťové dispozice. Víte, já jsem vždycky výrazně preferoval maso, zvlášť vepřové a najednou jsem začal jíst třeba smažený sýr, který mi jindy nechutnal. Teď už jsem vegetarián.

Jak se to stalo?

Opět jsem byl přiveden ke čtení Bible podle pokynů, které mi přicházely z nevědomí a v určité fázi tohoto čtení – asi po hodině – jsem náhle zmizel z místnosti, kde sedíme, vnořil jsem se do nevědomí, až na jeho konec a začal jsem prožívat Boha. Jistě se teď každý zeptá, "jak víš, že jsi prožíval Boha"? Pomineme-li samotný obsah sdělení, o němž teď nebudu mluvit, stačí si jen uvědomit, že po tomto zážitku naráz zmizely všechny mé nemoci a já již více než tři roky nevím, co je bolest nebo únava. Neberu žádné prášky. Začal jsem žít něco, co Jung nazývá "znovuzrození": ve starém těle se zrodil nový člověk. Obnovila se mi znalost čtyř světových jazyků a pamatuji si básně, které jsem se předtím ani neučil nazpaměť. Mohu přednášet bez papíru mnoho hodin. Změnilo se moje vnímání času. Dny mi dříve plynuly rychle a já jsem nic nestihl udělat. Teď toho zvládnu tolik, jako kdysi před léty, když jsem byl mladý kluk. Také se změnil můj vztah k hudbě. Dříve jsem poslech vážné hudby byl schopen jen "protrpět", dnes ji poslouchám třeba celou noc a stala se pro mne nepostradatelnou potřebou. Také žiji mravně a nejsem již ochoten hřešit.

Co vaši kolegové ze SISYFA?

Ti mne kdysi sami vyhledávali a dali mé dvě starší publikace na internet. Nyní jsou na rozpacích. Ale já bych rád zdůraznil, že jsem ani dnes nepřestal být přísně vědecky orientovaný člověk. Svědčí o tom ostatně má nedávno publikovaná kniha "Hlubinná kosmická paměť /Hledání smyslu kosmu a člověka/", v níž je celá moje cesta k Bohu podána prostřednictvím rozboru vědeckého vědění.

Proti mně i po těch hodinách vyprávění nesedí 73-letý stařec, ale mladý člověk plný elánu, který toho má ještě mnoho na srdci. Ale to až snad někdy příště.

Ing. J. Kalousek