V podstatě nepovšimnuté loňské (2003) osmdesátiletí uplynulé od skonu básníka, jehož Prácheň ozdobila přívlastkem pootavský slavík, připomíná Heydukovu častou osamělost tvůrčí i lidskou. Třebaže básnickou knihu Dědův odkaz kritika vykládala též jako alegorický obraz tvůrčího hledání, Adolf Heyduk ignoroval myšlenková a formální východiska umělecké literatury konce devatenáctého a začátku dvacátého století, a neopustil svůj svébytný básnický svět, v němž osud člověka a zákony přírody splývají v jedinečnou jednotu. Pootavský slavík opěvoval spontánnost zarámovanou řádem. Již názvy sbírek dávají i po desetiletích tušit básníka zcestovalého, ba tuláckého (Cimbál a husle, Na potulkách, Z deníku toulavého zpěváka, Zpěvy pošumavského dudáka, Pod Vítkovým kamenem), přírodě bezmezně se kořícího (Lesní kvítí, V polích). Rodák z Rychmburku (*1835) učil na píseckých školách kreslení a krasopis a v Písku i založil rodinu (syn hostinského, za ženu pojal dceru restauratéra Reinera). Po Heydukově smrti (1923) zbudovali Písečtí pootavskému slavíku pomník v blízkosti rodinného podniku.
(adm)