Básník, esperantista a středoškolský pedagog Jiří Karen (* 11. 6. 1920 v Litomyšli) nemohl dlouhá léta publikovat, ale vždycky neochvějně věřil v sílu a smysluplnost básníkovy promluvy k světu a když krátce před dovršením osmdesátileté pouti životem opustil (30. 4. 2000) hojné přátele, zanechal po sobě nepřehlédnutelné dílo, z něhož knižně vyšly kupříkladu sbírky Vteřiny zrání (1972, opožděná prvotina), Okřídlený kámen (1973), Plášť do deště a Den laskavý na slova (obě 1976), Ještě jednou žít na zemi a Hledání modrého tónu (obě 1979), z dalších kupříkladu Země, po které jsem šel (1983), Stromy přicházejí do města (1984), Sázka na člověka (1986) a Vaše podlaha náš strop (1988). V historickém letopočtu 1889 vyšla Karenovi sbírka Čtverec nad přeponou lásky a následujícího roku v nakladatelství Kruh básnická kniha Skřivan zpívá na betonu. Z roku 1994 je poezie etického rekapitulování v knížce Buď rád že nejsi kámen, na níž navazuje Svět laskavý nejen na slova (1996).
Četné Karenovy básně vyšly v němčině a v esperantu. Péčí přátel a dědiců autorských práv se objevila Karenova tvorba na internetové stránce v-art.envision cz, v projektech Litterate 28,086 a Prácheňské rezonance.
(z archivu V-ART)