Akademický malíř Dalibor Říhánek (*8. března 1946), ač rodilý Plzeňák, trávil od svých devíti let pravidelně prázdniny u svého strýce Vojtěcha (amatérského výtvarníka) v Písku ve čtvrti u Svatého Václava, kde ve stejném domě v současné době žije a tvoří a volně navazuje na rodinnou tradici. V Bechyni vystudoval střední keramickou školu a v roce 1965 se stal posluchačem přípravky na Akademii výtvarných umění v Praze a pak přešel k profesoru Františku Jiroudkovi na figurální a krajinářskou malbu. První výstavu měl v Písku. Tehdy mladý začínající malíř zaplnil čtyři sály muzea obrazy, kresbami a návrhy kartonových plastik pro divadelní scény.
Dalibor Říhánek je stejně jako fauvisté nadšen a okouzlen barvou. Říká: "Letos mi tak nádherně kvetla zahrada, že to samo evokovalo k tomu, abych si dělal kresby nebo akvarely." Cykly či řady jeho obrazů se také neustále vyvíjejí a mění. Prvotní forma, první obraz řady je základním, téměř realistickým pohledem na danou tematiku, následující obrazy, z nichž vyčteme, jak umělec mění svůj názor, a vrcholnou fází je téměř abstraktní vidění skutečnosti.
Při ročním studijním pobytu v Itálii nemohl tak citlivý autor zůstat nedotčen díly italských mistrů: počínaje Giottem a Massaciem a přes Michelangela po současníky, jakými jsou Renato Guttuso, Giacomo Manzú a Emilio Greco. Právě u posledně jmenovaného Dalibor Říhánek pobýval. V přímém kontaktu se zemí, kde "šly dějiny" (Cézar, Livie, Boriové) si autor uvědomil nutnost filozofie, filozofie života. Setkání s mistrovskými díly ve vatikánských muzeích ho podnítilo k hledání PRAVDY. Pravda v hlubším slova smyslu tkví v tom, že objektivita je totožná s pojmem. O tento hlubší smysl pravdy jde, když se například mluví o pravdivém uměleckém díle. Tyto předměty jsou pravdivé, jsou-li tím, čím mají být – odpovídá-li jejich realita pojmu. Takto pojato je nepravdivé totéž, co jinak označujeme jako špatné. Autor si to uvědomuje a jeho dílo je zralé na základě vědomostí, zkušeností, bible i viděného.
Dalibor Říhánek nepociťuje jako prvotní formové problémy, ale v popředí jeho zájmu se objevují především významové zřetele usilující o sdělení osobního poselství a prožitku. Lyricko-expresívní ladění obrazů, údernost a síla výrazu, ovládání dramatické režie koloritu v pevných liniích, to jsou malířské hodnoty Říhánkovy tvorby. Jeho výtvarný zájem není soustředěn jen na atraktivní situace člověka, ale i na zachycení nejvšednějších zážitků (například v kresbách). Všednost se tak někdy dostává do dramatické podoby a naopak drama je vřazeno do běžného života. Malíř střídá otevřený a vzrušený rukopis se zvučnou barvou a tlumenějšími a lyričtěji laděnými odstíny. Výtvarné přeměny v tematice malby nebo její formě, stylu a barevnosti nejsou důkazem toho, že by si autor nenašel dosud svůj osobní výtvarný výraz, ale důkazem vážnosti, s jakou hledá vyjádření nového sdělení, kterému musí odpovídat nová forma. Dalibor Říhánek zaznamenává život kolem sebe, vybral si sféru zájmů, která je blízká jeho osobnímu vyznání, maluje po svém tak, jak problémy cítí, tak jak sní, žije a uvažuje.
(Pozn. red.: Dalibor Říhánek samostatně vystavoval v dlouhé řadě českých měst. Uveďme alespoň: Malá galerie, Praha-Žižkov 1970; Hudební divadlo v Karlíně, Praha 1972; Galerie Mánes, Praha 1973; Muzeum středního Pootaví, Strakonice 1975; Muzeum – zámek, Kladno 1977; Galerie Kotnov, Tábor 1978; Výstavní síň – knihovna, Milevsko 1985; Galerie Díla, Mariánské Lázně 1986 atp. Písecké kulturní jaro roku 2001 zahájilo kromě jiného Říhánkovou výstavou v Galerii Portyč.)
Karel Šmíd
(z archivu V-ART)
Aktualizace 13. 6. 2010:
V druhé polovině prvního desetiletí se umělec vyznal:
V oblasti výtvarného umění nevěřím na tzv. lásku na první pohled. Věřím, že milovaný obraz nejprve dráždí. Specielně myslím na obrazy Fillovy či Picassovy. Moderní umění není vůbec pohodlná záležitost, která přijde k lidem a oni jej pochopí. Je to jako s počítačem nebo novým strojem. Koukám, svádějí mi všechny páčky, ale nerozumím tomu. Je třeba o tom něco vědět.
Totéž platí o umění. V základních školách se přestala učit poctivá výtvarná výchova. Je to jen hraní a bohužel to pokračuje i na středních výtvarných školách. Studenti ani nechtějí solidní základ, vše je jen o efektu, a být co nejdříve slavný.
Malíř musí mít jistotu kresby, musí znát barvy a její účinky, jak s ní zacházet. Musí vědět a znát jak vypadá předmět a vše o něm vědět, předmět který zobrazuje. Nakonec musí, než vidět, víc vědět a s pomocí toho všeho o něm říci celou obsažnou pravdu, která se jenom neshoduje s viděnou pravdou a skutečností. A ani to nestačí.
Člověk před plátnem je zatížen jako dědičným hříchem, svým Nebem, pod kterým žije.
Celým národem a dobou ve které žije. Toto vše už je v ruce, která se blíží k plátnu v celém pohybu ruky než udělá první čáru. Mám předem nedůvěru k tomu, co zavání rychlým uděláním a povrchností. Zásadně nevěřím v malbě nějakým rafinovaným postupům a metodám, kterými se vyrábějí finty. Jsem prostě řemeslník, který vychází i ze starých letitých receptů na šeps – podklad pod malbu. Různé nalepeniny a stříkané zázraky mě nezajímají. Vždy jsem toužil vytvořit na obraze krásnou pleť, dbám na to, aby obraz byl symfonií – prostě hudební skladbou. Správný obraz má mít podle mě, nejen lazuru, ale i pastu, prostě jako hudební opus má piano i forte. Vždy žasnu nad povrchem díla, umělců jako byl Courbet, Delacroix, nebo náš Kremlička, Slavíček nebo Bauch.
Jak se ten povrch dělá? – usilovnou prací. Ze smyslového opojení, když před malbou zkypřím barevnou hmotu špachtlí, rozliji a rozválím požadovaný tón štětcem a napojím lazurovacími laky.
Malovat růži podle pravítka nelze. Maluji růži jako ženu, musí vonět nahotou a otvírat plátky jako, jako žena náruč, musí s ní lomcovat horký a prudký vítr, jako dech ženy v obětí.
Vždy snáším raději obrazy – děti usmrkané a zdravé, než umělé a studené, ty dokonale řemeslné naturalistické – mumie bez života. Nemohl jsem nikdy propadnout prázdné, byť virtuózní abstrakci. K abstrakci se pochopitelně můžete dopracovat, ale vždy bude znát jestli ovládáte kresbu a malířské řemeslo. Velkým příkladem jsou naši Kupka nebo Šíma.
*
Výtvarník vlastně nedělá nic jiného, než že se celým svým komplikovaným dílem desítky let namáhavě prodírá k sobě samému. Chodit k nedokončenému plátnu je stejné jako chodit do arény, někdy zvítězit, ale většinou prohrávat. Jsou chvíle, okamžiky, kdy před plátnem člověk zažívá meditaci, vrcholné okamžiky života, ale také bezmoc, hrůzu a nejistotu. To vše k tvorbě patří, je to asi trochu prokletí, sobecká samota a přílišné zahledění do sebe, ale jinak to prostě nejde. Jsme pro okolí asi divní lidé, protože neustále číháme svými smysly-anténami na život. Cit a rozum a honem do své dílny kde zkoumáme co se nám ze zážitku hodí. Člověk nikdy nemůže říct, že našel co hledal a teď je to konečně ono. Ví jak na to. Neví to nikdy a věčně hledá a přesto musí umět i nevidět a neslyšet a hledat sebe. Ze své práce udělat dobrodružství, jinak by z obrazu či celého díla byla pouhá zpráva ze života o povrchu věcí.
*
Obraz není popisem něčeho co malíř vidí a přenáší na plátno, ale je umělou skladbou, kde je všechno vázáno myšlenkami a logikou výtvarných vztahů.
*
Proč maluji nejvíce akty? Myslím, že namalovat ženský akt je jedna z nejtěžších malířských disciplin. Cítím nahou ženu jako prazáklad všech tvarů a jako nikdy nekončící drama. Nechci ztratit nic z animálnosti, z magické erotické přitažlivosti tvarů ženského těla. Ale pochopitelně cítím éros jako zdroj všech lidských energií. Žena plodí neustále život. Je v ní mohutnost aktu plození i rození. Je hmotná a těžká, je i útlá a křehká a nedosažitelně krásná.
Zároveň však i tragická. V jejím mateřství se opakují všechny základní děje světa. Největší oddanost, jaké je člověk schopen, je v matce tisknoucí dítě k hrudi. Je v tom zároveň obava a strach z vraždění neviňátek. Zároveň je v ženě krása i hrůza lásky. Nejde mi o popis, ale o zápas hmot a dějů – vlastně o život sám.