Václav Švejcar

Námořní důstojník Nikolaj Rimskij-Korsakov po návratu z mořských toulek ztvárnil moře ve svých skladbách způsobem, který nemá v hudbě (s výjimkou Debussyho) konkurence. Bývalý námořník Ing. Václav Švejcar po usazení na souši v rodném Písku ztvárňuje moře svým štětcem rovněž způsobem, který není ledajaký. Jeho obrazy jsou přesvědčivé, působí silně a neotřele na první pohled. Mořské dno s tajemnými zdroji zlatavého jasu, podmořské jeskyně, potopené bárky...

Jakožto absolvent ČVUT byl kdysi ryze technický typ. O malbu se nezajímal. Přesto k ní bezděčně dozrával příležitostí k hlubokým prožitkům právě na moři: "Představte si: dlouhé dny a měsíce na moři uprostřed nekonečných obzorů. V noci není loď, až na poziční světla, osvětlena, všude je tedy úplná tma. Hvězdy jiskří mnohem jasněji, netlumeny světly civilizace. Stovky či tisíce kilometrů od pevniny, stovky či tisíce metrů vody pod sebou. Občas jen fialově světélkující plankton. Už to samo působí na psychiku zvláštně. Na dvousetmetrové lodi jsem někdy sedával v noci až na přídi a ač jsem o modlitbě či meditaci tehdy nic nevěděl, cosi to se mnou udělalo..."

Pak přišel životní předěl: když se plavil kolem Afriky, postihl ho akutní zápal slepého střeva. Po vylodění v Libérii (příznačný název pro jeho další osudy) a okamžité operaci se s ním cosi přihodilo. Zprvu ani nevěděl, že se přiblížil k prahu života. Pokládal tento stav za průvodní jev narkózy. Jaké bylo jeho překvapení, když se o zážitcích z tunelu, kterým se prochází ke světlu na druhém břehu naší existence a o dalších prožitcích dočetl později v Moodyho knihách. Říká o tom: "Byl to obrat k jinému směru myšlení, v duši zůstaly obrazy. Začal jsem uvažovat o otázkách života a smrti na jiné úrovni. Z těchto zkušeností mi vzešel impuls, že malba je prostředek k vyjádření toho, co mě celého naplňuje. Následovalo seznámení s dílem Pavla Boudy, Zdeňka Hajného, S. Dalího, H. Gigera a dalších. Nemaluji proto jen moře či lodě, ale i obrazy inspirované právě zážitkem klinické smrti, tedy zejména ony tunely."

To vše souvisí organicky se změnou názoru na místo a směřování člověka na zemi, ke které došlo po těchto událostech. Václav Švejcar čerpá poznatky i sílu z různých filozoficko-náboženských systémů a z toho mu vyplývá závěr zcela zákonitý: "Nejlepší modlitbou je pro mne malování – snad se nerouhám." Tak jako pro Zdeňka Hajného, Jana Kristoforiho a jim podobné je i pro něho jeho tvorba zároveň i životní cestou. Jeho malby mají podobný účinek jako díla Z. Hajného: ono vtahování do nitra, vybízení ke ztišení myšlenek, k zasnění, k meditaci, ale i k vnitřnímu zpokornění a projemnění. Přesto nepatří mezi Hajného plagiátory. Aby nebyl jeho tvorbou inspirován, raději pečlivě schoval sám před sebou jeho monografie. Dokonce se ani neptá na technické postupy svých kolegů, takže není výjimkou, že maluje i brkem z papouška a podobnými roztodivnostmi. Učitelé kreslení by prý nad ním asi zalomili rukama. Podstatně důležitější než částečná a bezděčná afinita s tvorbou Hajného (kterou ovšem i Hajný připouští jako zákonitý jev v případech, kdy se jedná o shodné cítění), je Švejcarova názorová shoda s Hajným i některými dalšími autory podobného ražení na způsob a smysl tvorby: patří totiž k oné výtvarnické menšině, která neztvárňuje boj, vášně, agresi či zrůdnost, která nechce iritovat a samoúčelně šokovat.

(Pozn. red.: Ing. Václav Švejcar, narozen 12. července 1962 v Písku, vyučen lodním mechanikem u Čs. námořní plavby 1980. Maturita na SPŠS ve Strakonicích 1983. Promoce na strojní fakultě ČVUT v Praze, titul ing. 1990. Půlroční cesta po USA. V roce 1991 opouští dráhu námořního důstojníka a zcela se věnuje profesionální malbě.

KF
(z archivu V-ART)


Tvorba

Umělci historické oblasti prácheňské a jejich hosté na planetární digitální scéně