(úryvek)
"A nyní, Theodoro," pravil náš hostitel, "nyní přikročme k dessertu."
To jindy tak všední, nepovšimnuté vyzvání působilo na štědrý večer na všechny přítomné hosty jako magické slovo; věděli jsme všickni, co to znamená; při dessertu štědrovečerním povídal nám pan A*** vždy nějakou vánoční povídku.
Theodora, jeho žena, kterou jindy důvěrně jen "Dori" nazýval, vstala, šla skoro slavným krokem k starodávné, jemně vykládané servantě, pravému to klenotu truhlářské práce z minulého století, vzala tam velkou křišťálovou mísu, která se báječně v světle voskových svíček, hořících v massivních stříbrných, na servantě stojících svícnech, jiskřila, a postavila ji se zvláštním hrdým a jemným úsměvem na stůl. Hrdost její působil obsah mísy: byla to "musika", kterou Theodora sama svýma jemnýma bílýma rukama byla připravila, a hrdost její nebyla bez podstaty. Z toho prostého, pradávného, národně štědrovečerního dessertu byla svým uměním, kterému by se byl Brillat Savarin kořil, něco zvláštního utvořila; sušené slívy a hrušky, z kterých "musika" pozůstává, byly pro paní Theodoru pouze jako neopatrné řádky nějaké suchopárné kroniky, z kterých mocí vlastně inspirace překvapující báseň vykouzlila.
"Říká se, že je musika tak starodávným pokrmem," pravil pan A***, "že památka jeho prý už do šedého pravěku zasahá. Obětovalo prý se toto suché ovoce dávným bohům. Lituji jich věru, že jsou svrženi a že se nedočkali zdokonalení, kterého se jejich oběti z ruky Theodory dostalo."
Theodora se zase usmála, a my všickni vypukli v chvalozpěv. Jak to slušelo tomu bledému, jemnému obličeji pana A***, když s líčenou gourmandisou oranžovou vůni musiky s přimhouřenýma očima, chvějícíma se chřípěma v sebe ssál!
Paní Theodora hladila si bílé vlasy, usmála se tenkráte skoro rozpačitě a klepla svého muže jemně stříbrnou lžičkou přes prsty.
"Zdá se mi věru, že by bez musiky vánoční večeře nebyla dokonalou," řekla pak za chvilku, "ale moje příprava není ještě vše. Bez povídání o strašidlech neměla by musika tu pravou chuť. Z oběti bohům zasvěcené stal se dessert, je tedy docela v pořádku, aby se z těch bohů také něco stalo. A čím jiným může takový svržený bůh býti nežli strašidlem?"
Celá společnost tleskala a pan B*** nedal se dlouho prosit. Ohlížel se několik minut po malé, přítulné jídelně, tak vkusně starým vykládaným nábytkem zařízené, tak mile voskovými svíčkami osvětlené, tak příjemně hyacinthami páchnoucí, a začal pak vypravovati takto:
"Na nebi vyšla první ona hvězda, na kterou se na štědrý den děti s tak radostnou nedočkavostí již od samého rána těší. Stála stříbrně záříc nad tmavým lesem, a četná čeládka Červeného dvora sedala se slavnostním naladěním za dlouhý stůl ku štědrovečernímu hodu. Mužští věnovali celou svou pozornost polívce, která z ohromné mísy vonný dým ku začmouzenému stropu nízké jizby vysílala, ale ženštiny šeptaly mezi sebou a hleděly soustrastně na mladou, bledou paní, která přesvědčivši se, že vše v pořádku, právě ku dveřím kráčela.
"Ubožátko," pravila jedna z žen, "lépe by jí bylo, kdyby vdovou byla!"
Mladá paní zaslechla ten šepot a spěchala tím více, aby z jizby vyšla. Zavřela rychle dveře za sebou a octnuvši se na bílené chodbě, kde lampa se stromu visela a tak špatně hořela, že se velký ten prostor hrobce podobal, opřela se chvilku o veřeje a zavřela oči. Měla plný klín zlatých ořechů, jablek, cukrovin a hraček, vesměs určených pro svého synáčka. Byla by snad dlouho se zavřenýma očima stála, kdyby jí nebyl ořech z klína na zem padl. Malý ten šramot ji vyrušil z myšlenek.
Dala se na cestu do pokoje své tchyně, kde prázdný ještě vánoční stromek na ni čekal. Náhodou ale padl zrak její na okno, blyštící se mrazivými květy nade dveřmi domu, a oknem tím zahlédla tu bíle zářící hvězdu, stojící nad lesem.
Hlas její tchyně ozval se v tom okamžení z pokoje:
"Anno, jsi to ty? Pojď již."
Anna ale neslyšela, nevěděla, jak to přišlo, ale táhlo ji to neodolatelně ven, tesknila po záři oné čisté, bílé hvězdy. Šátek její visel v chodbě, přehodila jej rychle přes sebe, odstrčila závoru a stála venku před domem, uprostřed staré štěpnice, těžce umrzlým sněhem pokryté. Červený dvůr stál na konci vesnice, a ze starého sadu byla daleká a volná vyhlídka. Kraj byl tichý a světlý. Měsíc byl za domem a nebylo jej vidět, ale celý obzor byl svitem jeho proniknut a zdál se opálovým, z bílé pláně čněly dlouhé řady temných stromů, vroubících křižující se cesty v polích, a od silnice táhnoucí se podél lesa, přicházely ostré zvuky kol, vrzajících po pevně umrzlém sněhu. Vůz, jejž vidět nebylo, byl as nákladní, neboť dle vrzání kol bylo slyšet, že se jen pomalu a těžce ku předu hýbá, a u samé země skákalo žluté světlo, hořící nejspíše v lucerně s něho visící. Zrak Annin svezl se od bílé hvězdy nad lesem, na níž teď asi tolik nevinných, vánoční poesií rozjařených dětských očí viselo, níž k tomu druhému, u samé země se ploužícímu světlu, a hluboký vzdech pozvedl jí prsa; myšlenky její vrátily se od nebe na zem jako její zrak. Smutný úsměv zahrál jí kolem rtů a slza, jediná, ale velká a těžká chvěla se jí na řasách.
"Ubohý člověk," zašeptala, "ubohý člověk, který v ten svatý večer osamělý nocí bloudí s břemenem starostí a všedního zaměstnání! A přece je šťastnější než já," přidala za chvilku. "Za krátký čas dorazí snad domů do své vesnice, zhasne tu smutně svítící lucernu, vejde do teplé sednice, kde jej snad žena čeká, děti zavěsí se mu kolem krku... Zapomene mžikem na tmu, na zimu... A já?" ... Jako blesk prolétla jí slova mozkem, která byla v jizbě před chvilkou zaslechla: "Lepší by jí bylo, kdyby vdovou byla..." Zděsila se jich.
"Ne, ne, nechci!" zvolala téměř vášnivě. "On bloudí, bloudí, ale bůh vrátí krok jeho ke mně, k mému ubohému, opuštěnému dítěti!... Ó bože, kdekoli je, chraň jej od zlého!"
Při posledních slovech hledaly její oči v dáli chalupu u samého lesa pod kopcem ležící. Vysoká její střecha zdála se, že časem tíží svou celý domek do země vtlačí, vždyť se jí to již napolo podařilo, a stará sosna, která nad ní se klonila, zdála se, že na její zmizení čeká, aby unavena dlouhým věkem na místo lehla, které ona zaujímala. Od chalupy běžela bílá zeď a zavírala dvorek, z kterého planá planá hruška černě do šedivého nebe čněla. Ta chalupa byla příbytkem pohodného. V okamžiku, kde oko Annino se k ní obrátilo, vyšlehlo světlo v jediných dvou oknech pohodnice, a Anna se zachvěla, bylo to, jakoby se náhle dvě rudé oči obrovské, polo do země zapadlé hlavy byly otevřely... Anna pozvedla slabě ruku, jako by v tu stranu zahroziti chtěla, ale neučinila tak, odvrátila oči opět k oné bílé, čisté hvězdě nad lesem a zašeptala: „Ne, v tu svatou dobu není možno nenávidět, klnout! Chci se aspoň snažit, abych odpustila!"...
"Nyní ale je na čase, milí přátelé," pravil pan B***, "abych vás trochu blíže s hrdinkou mé dnešní povídky seznámil...
Byla se v Praze narodila. Otec její býval malým úředníkem s dosti nepatrným platem a měl v jedné z nejtemnějších ulic na Malé straně tmavý, nízký domek, staré to a chudé sice dědictví, které mu ale mnohý milovník baroku zajisté záviděl. Domek krčil se mezi obě vysoké sousední, velmi pošmourné budovy a pyšnil se při tom velmi okázale svou nadmíru malebnou lomenicí, kterou nejeden cestující malíř do svého alba naskizzoval. Rodiče Annini obývali celý dům, což nebylo právě velkým luxem, neboť nebylo v něm více než dvou pokojů a komory vedle kuchyně. Komora byla naplněna starým nepotřebným nábytkem, z kterého mnohý kus by byl pýchou některého musea býval, a některé z věcí tam nakupených měly tak originelní, neobyčejnou, ba dobrodružnou formu, že se zdálo, že z fantastického paláce některé víly nebo nikdy neexistující princezny pocházely. Jediné okno komory vedlo na dvorek, nad nímž v mlze jako bajka Hradčany se budovaly, a ze sousedních zahrad kývaly mu staré košaté kaštany a akacie. V létě zdál se dvorek jejich zeleným šerem jako na dně nějakého jezera, v zimě, když byl sněhem pokryt, běhaly modravé stíny kolébajících se větví jako čarovní hadi z bájí po hrbolatém jeho povrchu. Tato komora byla pro Annu jakoby říše pohádek. Tam snila první svoje sny, tam probouzela se její fantazie. Celé hodiny hleděla oknem na staré, bezlisté stromy a porovnávala je, když se na šedém nebi rýsovaly, se silhouettami dávno zapomenutých lidí, které v komoře ve starých rámcích na stěnách visely. Někdy sedali kosové v zimě na stromy a čekali, co jim Anna na řimsu před okno nasype, a vítala ty velké, tajeplné ptáky jako vyslance ze země snů.
V útulném tom koutě byla Anna svého "Robinsona", svou "Babičku" čítala a již jen k vůli tomu zůstala jí komora navždy nezapomenutelnou... A na štědrý den byli jí tam vždy postavili malý vánoční stromek, aby v pokojích nepřekážel, a odevzdávali jí ho na milost a nemilost. Tam vídala ho pak neděle v koutě stát a snila, ssajíc vůni chvoje, o lesích, které toliko dle jména znala, tam viděla stromek hynouti, viděla, jak jehly s něho pršely, a to vzbuzovalo neurčité pojmy o pomíjitelnosti v mladé její duši. Tesknota vkrádala se pak v dětské její srdce, a rozsvítila zamyšleně všechny voskové svíčičky, které byly na stromě zbyly, zavírala oči, opojila se vůní vosku a kouřem a zpomínala při tom na velké, temné kostely, na staré zčernalé obrazy v nich, z jejichž tmavého pozadí se panna Maria s Jezulátkem vznášela... Bylo jí šestnáct let a byla ještě dítětem, tu přistoupil život s těžkou, nemilosrdnou rukou k ní a probudil ji ze sna ke skutečnosti. Otec její zemřel náhle a matka octla se v poměrech velice stísněných. Pense její byla tak nepatrná, že se odhodlala domek prodat. Anna plakala hořce, když se loučila s tou starou komorou, v jejíž vzduchu se vznášely jak luzné přeludy vysněné její sny, kývala s bohem těm starým stromům, těm černým ptákům, již jí byli pralesy a tajuplná zvířata pouště tak dlouho nahražovali... Ale mladá duše její byla silná, setřela slzu a s resignací stěhovala se s matkou na Nové město do střízlivého, nečistého domu s dlouhými prosaickými pavlačemi, kde po celý den mokré prádlo viselo a kam jednotvárný hluk blízké továrny ve dne v noci zazníval. S resignací seděla u svého rámce a vyšívala na zakázku, aby matku svou živit pomáhala, a s resignací pravila si, že zajisté nikdy více ani stromů, ani ptáků neuvidí. Ale znenadání bylo jí bohatě té špetky přírody, kterou znala, nahraženo. Matka její měla sestru na venkově vdanou, velmi zámožnou, kterou Anna neznala, poněvadž se byly sestry před jejím narozením na sebe rozhněvaly a po celý čas si cizí zůstaly. Nyní ale, když matku Anninu tak velké neštěstí potkalo, přijela její sestra a smířila se s ní. Plakala usedavě, když viděla nedostatek, ve kterém jediná její sestra žila, když viděla, jak starostmi bledá byla sešedivěla, když viděla, jak churavěla a chřadla. A jak líbala a hejčkala statkářka Annu! Neměla žádnou dceru a byla by Annu nejraději hned s sebou na Červený dvůr vzala a za svou přijala. Neodvážila se ale bez vůle svého muže jednati a přemluvila prozatím svou sestru k delší návštěvě na venek. Druhý den jely tedy do Pavlovic. Anna nemohla se nasytit pohledu na skutečný les, na skutečnou louku, na skutečnou vesnici. Musili jí do mlýna zavésti, kde kola klapala, mouka voněla, kolem kterého jasný potok s šumem letěl, houpající na svých vlnách kachny, lesknoucí se v slunci sněhem a smaragdem. Mlýn byl Annin dávný sen, znala jej jen z těch roztomilých hraček, které se co rok o vánocích na Staroměstském náměstí objevovaly a pak zase po vánocích s návratem střízlivé všednosti zmizely.
Byla-li Anna venkovem unešena, byla teta její unešena jí. Nemohla se dosti energii, dovednosti a jemnosti své neteře vynadivit. Cítila se osamělá na statku, muž její byl málomluvný, a jediný syn meškal na jiném statku, aby doma nezlenošil. V pravdě řečeno byli jej rodiče rozmazlili a doufali nyní, že si v cizině trochu "rohy oštouchá", jak se otec jeho vyjádřil.
"Víš, tatíku," pravila jednou statkářka, "kdyby si Anna chtěla našeho Michala vzít, pokládala bych si to za velké štěstí, ačkoli by mu krejcaru do stavení nepřinesla."
Muž zapálil si dýmku a řekl se spokojeným úsměvem: "Nuž, mějte se k tomu, matko, já jsem srozuměn."
"Jsou ještě mladí," odpověděla za chvilku, "nechme toho prozatím."
Ale při loučení, když se na zimu sestra mermomocí s dcerou svou do Prahy vrátit chtěla, nezdržela se přece statkářka narážky.
"Tedy přijdeš na jaro?" řekla Anně. "Když se ti líbilo u nás teď, bude se ti ještě lépe na rok líbit. Bude tu Michal. Je trochu divoký, ale snad bys jej zkrotila. Mohli byste se snad rádi mít."
Anna se zarazila, ale neodpověděla. Byla po celé cestě do Prahy zamyšlena, a když později do noci u rámce seděla, zjevil se jí někdy obličej sestřencův tak, jak jej z fotografie znala, mezi hedvábnými růžemi. Časem ale zapomněla zase a těšila se jen na lesy a na potok.
Dlouho očekávané jaro přišlo posléz, ale matka Annina ulehla a všechny dlouho budované plány rozplynuly se v nic. V létě ale přišel Michal do Prahy. Byl nyní již u rodičů a odevzdali mu díl svého statku k úplnému vedení. Byl vysoký, silný, osmahlý a oči jeho byly plny ohně, v mluvě jeho a posuňcích jevila se energie, a Anně líbil se i ten odstín neuhlazenosti, který mu dodával jisté mužnosti. Vždyť dovedl přece také býti tak jemným, když s nemocnou Anninou matkou mluvil, tak trpělivým, když mu do podrobna celou svou chorobu líčila. Těch několik dní, co meškal v Praze, uteklo báječně rychle, a Anna těšila se hned již ode dne jeho odjezdu na příští, brzkou návštěvu. Přišel za měsíc a přinesl celou bedničku zavařeného ovoce a medu, a Anna hleděla na ty hrušky a višně téměř s pohnutím, neboť připomínaly jí ten starý sad s měkkou, jemnou trávou, plot vroubený planými růžemi a tisíc jiných podrobností.
Z těch příjemných snů ale budil ji znovu život svou nemilosrdnou rukou, matka její zemřela po trapné, dlouhé nemoci.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně