Osoby:
Autor
Vynálezce
Předseda komise
Autor:
Možná by se pro začátek slušelo zmínit o tom, jaký je tento den. Slunečný, pod mrakem… Snad by neškodilo uvést, kolikátého je dnes. Den, měsíc, rok… Ale neuděláme to. Tahle informace nemá žádný vztah k rozhodnutí předsedy komise, teď, po skončení pracovní doby, usednout ke stolu a sáhnout po druhém šupleti odspoda. Ano, po tom, na jehož čelní desce se dosud sveřepě drží zbytek nálepky ze školního sešitu. Bylo na ní kdysi napsáno "ZV ROH". Nápis je už dávno nečitelný. To však nevadí. Čas, který učí paměť zapomínat, učí ji také udržovat. A paměť předsedy komise VaZN (první, třetí a poslední písmeno velké, druhé malé), komise vynálezecké a zlepšovacích návrhů, není výjimkou.
Předseda komise vytahuje dnes své odborové šuple, protože je třeba sepsat pololetní hlášení. Za hodinu, nejvýš půl druhé by měl být hotov. Tahle časová konstanta je důležitá: příchod zpožděný o méně než 90 minut není třeba ženě zdůvodňovat. Nepřekročí ji, když mu do toho nic nepřijde. Jenomže – a to předseda ještě netuší – ono přijde. Už vlastně přichází. Jmenuje se Richard Chvátal, zastavuje přede dveřmi, klepe na ně. A předseda říká – Vstupte! – aniž by tušil, že právě teď rozhodl o tom, že pololetní zpráva zůstane dnes nedopsána.
(Klepání na dveře)
Předseda: Vstupte! (Klika cvakne, dveře se otvírají a za příchozím zavřou)
Vynálezce: Tak jsem tady, předsedo. Dobrý den.
Předseda: Jo, buď zdráv. (Roztržitě) A co jako… soudruhu Chvátale?
Vynálezce: Copak jsi zapomněl? Volal jsem ti přece. Včera odpoledne.
Předseda: (Listuje v papírech na stole) Promiň, zřejmě jsem si neudělal poznámku. Víš, máme teď v komisi jeden takový problém. Dokončujeme zprávu o zlepšovatelském hnutí a v té statistice nám ještě chybí…
Vynálezce: (Vpadne mu do řeči) Takže vlastně jdu jako na zavolanou.
Předseda: Jak to?
Vynálezce: No, to je jasné. Tohle v mé tašce (klepe na tašku) tu vaši statistiku ohromně vylepší.
Předseda: Co to máš?
Vynálezce: Velkou věc, předsedo. Nesu ti vynález.
Předseda: No ne…
Vynálezce: No jo. Ale… máš chvíli čas? Vlastně, že se ptám. Proč bys neměl… Musím ti to vysvětlit trochu podrobněji.
Předseda: (S povzdechem) Tak jo (Odkládá papíry) Když myslíš, že nám to vylepší statistiku… Sedni si konečně, přece nebudeš stát. A odlož si ten batoh.
Vynálezce: Děkuju. (Přitahuje židli, sedá si)
Předseda: Tu tašku si dej na zem. Třeba tamhle k topení.
Vynálezce: Ne, to ne. K topení ne. To by nešlo. Právě v té tašce to mám.
Předseda: A co jako? Snad ten svůj zlepšovák netaháš s sebou?
Vynálezce: (Uraženě) Zlepšovák? To není jen tak nějaký zlepšováček za pár stovek. To je vynález, předsedo. Převratná věc. Samozřejmě, že ho nosím s sebou. Víš, kolik vynálezů bylo už v dějinách vědy a techniky zcizeno? Je to moje povinnost, už z důvodu bezpečnosti a utajení!
Předseda: Tak promiň. Já se tě nechtěl dotknout, soudruhu Chvátale. Dáš si kafe?
Vynálezce: (Usmířeně) Proč ne?
Předseda: Zatím si promysli, co mi chceš říct. Já postavím vodu. (Vstává, rachotí nádobí)
Vynálezce: Vodu si postavit můžeš. Ale, pokud jde o mě, mám už všechno dokonale promyšleno.
Předseda: Tak jak to s tebou je?
Vynálezce: Já bych ti snad nejdřív předvedl…
Předseda: To bude nejlepší.
Vynálezce: (Vytahuje z tašky pětilitrovou láhev od okurek) Podívej!
Předseda: (Polekaně vyskočí ze židle) Dej ten neřád pryč!
Vynálezce: No dovol…! Jaký neřád?
Předseda: V té láhvi! Vždyť v ní máš nějakou žábu!
Vynálezce: Samozřejmě. Žábu. Jenomže ne jen tak nějakou. (Přednáší) Rana temporaria, v laických kruzích široké veřejnosti známá jako skokan hnědý. Rozšířený téměř rovnoměrně po celém území. Nechybí ani v nejvyšších horách, vídáme ho právě tak v lese, na louce a na poli jako u vody. Velice proměnlivý ve zbarvení. Zkušení labužníci tvrdí, že jeho stehýnka mají mnohem jemnější chuť než stehýnka skokana zeleného, který sice ve svém latinském názvu nese jméno "jedlý", esculente…
Předseda: (Vpadne mu do řeči) Proboha, Chvátale, ty nám tady chceš založit chov žab? Stehýnka pro závodní stravování? Jako přidruženou výrobu při závodním výboru?
Vynálezce: Ale ne! To's mě vůbec nepochopil!
Předseda: (Otřesen si sedá) Opravdu ne? To jsem rád!
Vynálezce: Předmětem mého vynálezu není gastronomie, ale meteorologie!
Předseda: Meteorologie?
Vynálezce: Jo. Právě tohle. Předpověď počasí, abych byl úplně přesný.
Autor: Čas od času nám život připraví překvapení. Což je slovo, kterým označujeme – samozřejmě až potom, kdy už překvapení pominulo – stav jisté neobvyklosti. Vlastně je to tak, že v každém okamžiku, který prožíváme, žijeme už tak trochu dopředu. Kouskem svého vědomí předcházíme sami sebe. Úlomek svého "teď" vysíláme dopředu jako vysílá mravenec tykadla a netopýr akustické vlnění, aby se pokusili ohmatat, co přijde. Jen dva prstíčky tam strčíme… do budoucnosti. Tuhle schopnost má taky vědomí. Anticipovat, předvídat… A překvapení je, když to, co bylo předvídáno, se nesejde s tím, co se doopravdy stane. V pádu překvapení je ovšem rada drahá. Zvláště, má-li být dobrá.
Předseda: (Opatrně, chlácholivě) Heleď, soudruhu Chvátale, neměl's v poslední době nějaký úraz? Nechtěli na tobě něco mimořádného, práci přes čas a tak…? Já bych zatelefonoval do závodní ordinace… (Zvedá telefon) Vzali by tě přednostně…
Vynálezce: (Hluboce uražen, tvrdě a nekompromisně) Takhle ne, předsedo. Takhle ne. Nejseš první, kdo by mě radši viděl na psychiatrii než u stolu. Jenomže já vím, kde je moje místo. Nejsem jen tak někdo. Já si svůj vynález nedám ukrást… ani nedopustím, aby ho nějaké byrokratické průtahy a funkcionářské opatrnictví nechaly zapadnout! Můj vynález má sloužit lidem a taky jim sloužit bude! I kdyby se proti tomu vzpouzeli úplně všichni!
Předseda: (Odkládá sluchátko. Chlácholivě) No tak, uklidni se. Já jenom… Prostě jsem si vzpomněl, že žáby se používaly k předpovídání počasí už dávno. Tohle ti přece patentový úřad neuzná! Už moje prababička měla kdysi v láhvi od okurek rosničku…
Vynálezce: (Vítězoslavně) Rosničku! Vidíš? Jenomže v téhle láhvi (zaklepe na ni prstem), v téhle láhvi je skokan hnědý!
Předseda: No a co? Žába jako žába!
Vynálezce: Ale to vůbec ne! (Přednáší) Rosnička zelená, Hyla arborea, je jedna z nejmenších evropských žab, zřídka přesahující délku 4,5 cm. Jako chameleon dovede rychle měnit barvu pokožky podle barvy podložky, okolního prostředí a intenzity slunečního záření, od žlutozelené přes trávově zelenou až po skoro namodralou. Spodní část těla je žlutavě bílá a po bocích se táhnou světle lemované pruhy. Tak vidíš! S tímhle můžeme obejít všechny patenty, pokud vůbec nějaké existují! Rosnička je rosnička a skokan je skokan!
Autor: V diskusi dvou je součet přesvědčenosti konstantní. Pokud se dá přesvědčenosti přiznat něco jako objem nebo množství – co se v průběhu debaty mění, je distribuce tohoto množství. Použiješ důraznější argument – a inkasuješ pro sebe. Dáš najevo nejistotu – a platíš. Do talónu se neodkládá.
Předseda: (Zdrceně) Aha…
Vynálezce: Vidíš, žes to pochopil, předsedo. Půjdeš do toho se mnou?
Předseda: Jenže já pořád nevím, do čeho vlastně…
Vynálezce: Jak to, do čeho? To je ti málo? Půl hodiny ti vysvětluju…
Předseda: Já jenom… (Vzdává se) Prosím tě, zkus mi to vyložit trochu podrobněji…
Vynálezce: Jistě, předsedo, rád. Základem každého velkého objevu, jak jistě víš, je nápad. Mám pravdu, ne?<./p>
Předseda: Máš…
Vynálezce: Vidíš, sám říkáš, že mám pravdu. Ten nápad vypadá někdy zdánlivě docela malý, jako v mém případě. Ale jen zdánlivě. Ten můj nápad je, že rosničky nejsou…
Předseda: (Překvapeně) Rosničky nejsou?
Vynálezce: Vidíš, ani ty's to nevěděl. A to jsi předseda.
Předseda: A proč nejsou? Moje prababička…
Vynálezce: Heleď, předsedo, prababička už jistě taky dávno není. Rosničky nejsou, protože nejsou. Změnilo se životní prostředí, no. Víš, co je to ekologie?
Předseda: (Zahanbeně, a proto horlivě) Jistě, jistě… Jak bych nevěděl.
Vynálezce: Takže rosničky nejsou. Zato skokanů je dost. No a od tohoto základního poznatku byl už jenom krok k mému nápadu: Nahradit rosničku zelenou skokanem hnědým.
Autor: Někdy je nejlépe odporovat protivníkovi tím, že mu neodporujeme. Stačí uhnout. Znáte to přece, tu hru, kterou se baví děti na chodníku nebo o školních přestávkách. Dva stojí proti sobě, dlaně proti dlaním. A tleskají. Nebo tlesknutí předstírají. Cílem je vyvést soupeře z rovnováhy. A to jde udělat dvojím způsobem: buď silou nebo vyhnutím se síle. Síla si hledá rovnováhu. A tu jí může poskytnout jenom jiná síla, o kterou by se opřela. Postav jí do cesty sílu větší – a zavrávorá, sražena zpět. Uhni jí – a přepadne. V obou případech však zničí samu sebe, úplně stejně.
Předseda: Nezlob se, že pořád něco… Ale ta rosnička mé prababičky měla v té láhvi takový žebříček… docela maličký.
Vynálezce: … a když mělo pršet, lezla rosnička po žebříčku vzhůru…
Předseda: (Zavzpomíná) Ano, takhle nějak to bylo. Když šplhala rosnička nahoru, říkala prababička, že bude pršet. A táta s mámou šli shrabovat seno do kupek. (Vzpamatuje se) Poslyš, Chvátale, a skokan taky leze ve flašce nahoru, když má pršet?
Vynálezce: Někdy jo.
Předseda: Počkej, počkej… Někdy jo… Ale to znamená, že jindy ne. Někdy a jindy dávají dohromady vždycky. Takže jak?
Vynálezce: No jo. Někdy jo, jindy ne. Nesmíš být takový pesimista. Ty hned… jindy ne! Kdybys byl optimista jako já, napadlo by tě především, že někdy jo! A já se nijak netajím, že jsem optimista!
Předseda: No, ale… To přece… To moje prababička věděla podle své rosničky docela spolehlivě, kdy bude pršet! A pokaždé!
Vynálezce: Heleď, předsedo, na rovinu. Na tu rosničku zapomeň, a na prababičku taky. Vlastně ne, promiň, byla to tvoje příbuzná, možná jsi ji měl velice rád… Rosničky prostě nejsou, no. A pokud jde o tu přesnost – ty myslíš, že Grahamu Bellovi jeho první aparát telefonoval při každém zazvonění?
Předseda: Já nevím. Nepřemýšlel jsem o tom.
Vynálezce: Tak vidíš. Nevíš a mluvíš. Ty's o tom nepřemýšlel, zato já ano. (Uklidňuje ho) Je přece samozřejmé, že každá nová věc má svoje mouchy, které potřebují vychytat. A v případě mého vynálezu se ty mouchy vychytají samy od sebe.
Předseda: Jak to?
Vynálezce: Ty nevíš, že žáby se živí převážně hmyzem?
Autor: Všichni přitakáváme, že věda je veliká věc. Dokonce tomu někdy i věříme. Jenomže… tak nějak neskutečně. Knoflík kapesní kalkulačky tiskneme úplně stejně jako knoflík saka, když míjíme kominíka. Kdo by přitom pokaždé vzpomínal na zákony matematické logiky, na křemíkové čipy anebo mikroprocesor. Někdy nám ovšem paměť přihraje právě včas…
Předseda: Ach tak. (Zarazí se, něco ho napadá) Heleď, Chvátale, nějak mi to hned nedošlo. Vždyť vlastně dneska na to předpovídání počasí máme kybernetiku a počítače. Meteorologické družice a tak. Znáš to přece z televize. Synoptické mapy, celková povětrnostní situace…
Autor: Je ovšem taky pravda, že na každý jed lze najít protijed. Chce to šikovnost, odhodlání nebo vášnivé zaujetí. Za jistých okolností i vesta se dá obrátit naruby.
Vynálezce: (Ledově klidně) Předsedo, máš zahrádku?
Předseda: Mám. Pár záhonů za domkem.
Vynálezce: A to chodíš zalívat salát podle toho, jak si vede brázda nízkého tlaku nad Azorskými ostrovy? Anebo dáš spíš na okluzní frontu nad Islandem a situaci v kanále La Manche?
Předseda: (Zaskočen) To zrovna ne…
Vynálezce: Tak jak? Podle čeho se u vás zalívá nebo nezalívá?
Předseda: No, hlavně podle toho, jestli zalívají sousedi.
Vynálezce: (Opovržlivě) Tomu teda říkám vědecká metoda. A podle čeho zalívají sousedi?
Předseda: Snad zase podle svých sousedů.
Vynálezce: Takže podle tebe?
Předseda: (Váhavě) Asi jo.
Vynálezce: Opravdu vědecká metoda. Když si takhle počíná předseda komise pro vynálezy a zlepšovací návrhy, co se dá čekat od těch ostatních?
Předseda: Co se ti na tom nelíbí? Nám to zatím vždycky vyhovovalo.
Vynálezce: Zatím… Ale dneska všude kolem nás bouřlivě probíhá vědeckotechnická revoluce! Na zahrádku našeho předsedy ovšem ještě nedošla! Asi měla dobrý důvod, proč se vyhnout jeho maceškám a kedlubnám!
Autor: Tohle je ovšem skoro vyhrožování. Rozhodně pokus snížit autoritu a vážnost druhé strany. Na místě obzvlášť citlivém. Pozornému posluchači neunikne, že účinnost takového pokusu se zvýší, postaví-li se proti sobě obecně respektovaný jev a vhodně vybraná soukromá titěrnost. Protože… jak může dopadnout konfrontace vědeckotechnické revoluce s košťálovou zeleninou?
Předseda: Ale vždyť…
Vynálezce: Ještě jsi to nepochopil? Moje metoda nejenom nepopírá a nevyvrací nejmodernější meteorologické postupy. Je v dokonalém souladu s vědou! Doplňuje ji! Družice a počítače předpovídají počasí pro severní a jižní hemisféru, pro Atlantik a Pacifik. Moji skokani tuhle předpověď doplní pro jižní předměstí v Lomnici nad Popelkou, náves v Břuchotíně a tvou zahrádku, předsedo!
Předseda: (Zjevně otřesen) Náves v Břuchotíně a mou zahrádku, říkáš? (Vzpamatuje se) Ale… co s tou spolehlivostí, Chvátale? Sám jsi přece přiznal, že skokani někdy vylézají a jindy ne.
Vynálezce: (Shovívavě) No dobrá, když jinak nedáš… Nechtěl jsem to vyklopit všechno najednou, ale… Máš to teda vědět. Tady nepůjde jenom o jediný patent.
Autor: Účinek šoku je znám už dlouho. Využívá se dokonce jako léčebná metoda. Byl popsán případ psa, který sežral jed na krysy a přesto přežil, když mu na špalku sekerou usekli ocas. Jedna bolest potlačí druhou, šok vytěsní šok – nejsme zřejmě zařízeni na to snést libovolně mnoho. Překročí-li se mez tolerance, něco se prostě vypne. Cosi se stalo – a ty stojíš ohromený, neschopný uvěřit. Nepředstavitelné. A pak se stane něco nadto. Ještě silnějšího. A tamto předtím, před chvílí ještě nepředstavitelné, je najednou téměř běžné.
Předseda: (Otřesen) Ne? Ne jenom jediný?
Vynálezce: Ne. Bude to celá řada patentů. Jeden navazující na druhý, každý následující inspirovaný a podněcovaný předcházejícím.
Předseda: Není možná.
Vynálezce: Ale je. Sám jsi to nakousl.
Předseda: (Ohromeně) Já?
Vynálezce: Ano, ty. Řekl jsi přece, že skokani jednou lezou a jindy nelezou.
Předseda: To's přece říkal ty.
Vynálezce: Vlastně je to jedno. A právě na tom je založen můj princip vynálezové série. To lezení žáby po žebříčku nahoru a dolů je strašně primitivní. Tohle mohlo být přiměřené za tvé prababičky. Ale dnes? Vždyť by nás zlehčovali. Vysmívali by se nám. Znáš lidi… žába leze do bezu… Na to se musí jinak, moderně.
Předseda: A jak tedy?
Vynálezce: Princip zachováme, ukazatele zmodernizujeme. Potřebujeme něco citlivějšího než je šplhání po nějakém žebříčku. Něco podstatněji citlivějšího. (Slavnostně) Třeba EKG.
Předseda: (Zděšeně) EKG?
Vynálezce: Žabí EKG, samozřejmě. Ty's nevěděl, že žáby mají taky srdce?
Předseda: (Zmaten) Žáby mají srdce…
Autor: Někdy ovšem při nadměrném zatížení materiál povolí. Nastane něco jako blesk, zkrat. Nastane výboj, jímž se energie na jednom místě nahromaděná přesouvá jinam, transformuje, aniž by konala práci. Výboj má charakter destrukce anebo alespoň hrozby. Emoce dosud potlačené unikají ze sevření konvencemi a přestávají rozlišovat mezi pravdou žádoucí a nežádanou. Obhajoba přebírá roli žalobce, přestože neopustila lavici vyhrazenou jí procedurami a okolnostmi. Oheň až dosud ostýchavě doutnající zasrší jiskrami…
Předseda: (Zařve) Chvátale, ty lumpe! Děláš si ze mě blázny?
Vynálezce: Klid, předsedo, klid. Žáby mají srdce, doopravdy.
Předseda: Já teď nepochybuju o žabím srdci, ale o tvém rozumu!
Vynálezce: Ale, ale… Vzpamatuj se, předsedo. Takhle nemluví odborový funkcionář s členem své základní organizace. Neřekl jsem přece nic, co by tě mělo rozčílit. Žáby mají srdce, to sám uznáváš. A kde je srdce, tam se dá snímat EKG. Tak co?
Autor: Člověčím protějškem fyzikálního stavu vybití je pocit prázdnoty. Spoušť, kterou natropí energie příliš překotně se deroucí po siločarách potenciálního spádu, doprovází dezorganizace, chaos a entropie. Je-li výbuch stavem vyvrcholení a konce, je to, co následuje po něm, stavem nového počátku. Ten se rodí, protírá oči, orientuje se, tápe a hledá. Neví co – nicméně bezpečně tuší, že nejlepší způsob, jak zjistit, co je vlastně hledáno, je prostě – hledat. Hledání patří k těm věcem, které dokáží dát smysl samy sobě.
Předseda: Ale proč, proč…?
Vynálezce: Protože EKG velice citlivě reaguje na meteorologické faktory. Na změnu počasí, když už to mám říct neodborně. O tomhle se můžeš dočíst v kdejakém populárním magazínu, nemluvě už o tisku odborném. Copak ty nečteš?
Předseda: (Provinile) Někdy už všechno přečíst nestačím.
Vynálezce: (Vyčítavě) To je chyba. To bys měl. Kdybys víc četl, nemusel jsem ti tohle všechno podrobně vysvětlovat a mohli jsme už být o kus dál.
Předseda: Kde dál?
Vynálezce: Vlastně blíž.
Předseda: Blíž…?
Vynálezce: Ano, blíž. Blíž k patentovému řízení ve věci mého vynálezu.
Předseda: (Sténá) Ale s tím EKG! Copak můžeš nasadit takové maličké žábě na tělo tak obrovský přístroj? Já byl kdysi na vyšetření u kardiologa a viděl jsem to. Málem se to na mě všechno nevešlo. A ty bys chtěl docela malé žábě… To přece není vůbec možné!
Vynálezce: Říká ti něco slovo "miniaturizace"?
Předseda: Něco jo. Co má být?
Vynálezce: Ty se ještě ptáš? Miniaturizace dokáže dnes dělat zázraky. Tak proč by nedokázala udělat žabí EKG?
Předseda: Ale…
Vynálezce: Takoví Japonci nacpou dneska do jednoho úplně maličkého čipu kdeco. Mikroprocesory se zmenšují den ze dne. Celý počítač na ploše pouhého palce.
Předseda: Žáby mají palec?
Vynálezce: Lidského palce, samozřejmě.
Autor: Z animální psychologie je známo, že jedinec, zahnaný okolnostmi až do kouta, odkud už dál nemůže unikat, nachází překvapivě sílu vzepřít se. Zeď, k níž byl dotlačen cestou neustálých ústupků, stává se mu náhle oporou. Stejně jako antický hrdina Anteus vstřebává zády sílu a odvahu postavit se na odpor. Vyráží k útoku, využívaje momentu překvapení.
Předseda: Ty chceš ty láhve od okurek patentovat v Japonsku?
Vynálezce: Nežertuj, předsedo. To je vážná věc. Moc vážná.
Předseda: Já vím.
Vynálezce: To se rozumí, že patent bude přihlášen u nás. Alespoň ten základní.
Předseda: Skokan v láhvi.
Vynálezce: Ne. Můj vynález bude přihlášen pod názvem "Rana temporaria ve funkci lokálního meteorologického prediktoru".
Předseda: A v jaké funkci u toho budu já?
Vynálezce: Jako předseda komise vynálezů a zlepšovacích návrhů. Pokud ovšem dost rychle pochopíš význam a smysl mé myšlenky. Jinak nevím, jak bys mohl svou funkci obhájit. (Velkoryse) Ovšem, když se vynasnažíš, můžeš vystupovat ve funkci konzultanta a poradce. A především uživatele, samozřejmě. Konec konců, jde přece o tvůj salát.
Předseda: Pořád mi nejdou z hlavy ti Japonci. Taková dálka… Od Svatého Kopečku k Fudžijamě…
Autor: Tohle je ovšem námitka jenom zdánlivě. Ve skutečnosti jde o projev pasivity, něco jako záchvěv odporu, který je poměrně spolehlivým ukazatelem poddání se, a rozdmychávajícím oheň pod kotlíkem protivné strany do nového plamene.
Vynálezce: To je úplná maličkost. O Japoncích je přece známo, že jdou po každém chytrém nápadu jako vosy po zralé máslovce. Takováhle věc nemůže jejich pozornosti uniknout.
Předseda: Ty myslíš, že oni už…?
Vynálezce: Proč bych se jinak pořád tahal s touhle taškou? Člověče, vždyť já s ní dokonce i spím!
Předseda: Takže ty to vidíš jak?
Vynálezce: Úplně jednoduše. Objednáme v Japonsku miniaturní EKG. Samozřejmě tak, abychom jim přitom neprozradili, že je to pro žáby.
Předseda: Aha.
Vynálezce: Musíme jít přece s dobou! To chce velkorysost! Případně s nimi můžeme spolupracovat na úrovni kooperace.
Předseda: Představuješ si to tak, že my dodáme ty okurkové láhve a oni miniaturizované EKG?
Vynálezce: Vůbec ne. Zapomněl's na ty žáby. Ty budeme dodávat taky my.
Předseda: A dělit se budeme napůl.
Vynálezce: Ne. To už mám taky vymyšleno. Na třetiny. Oni jednu – za to EKG, my dvě – za ty láhve a za ty žáby. To je přece slušná nabídka, ne?
Předseda: Já nevím, nejsem Japonec. Ani se v jejich mentalitě moc nevyznám. Jen mám takový dojem, že kdyby s tím souhlasili, trochu by mě zklamali.
Vynálezce: To se ví, že nejseš Japonec. Zato jsi předseda komise vynálezů a zlepšovacích návrhů při závodním výboru ROH. A to o sobě může říct v Japonsku jenom málokdo.
Autor: Přísloví – Tonoucí se stébla chytá – neztrácí svou platnost ani v případě předsedů komisí závodního výboru. Podstatné je dvojí: aby tonoucí dokázal zavčas rozpoznat, že tone, a aby se přinatrefilo něco, co je schopno stát se stéblem. Že tone, ví předseda už dobrou půlhodinu. Tím stéblem je nápad, který mu právě paměť přihrála.
Předseda: Poslyš, Chvátale, už sis udělal propočet ekonomického přínosu? Alespoň přibližně, odhadem… Abychom měli nějakou orientaci, jestli nám na tvou odměnu stačí, co máme v rozpočtu.
Vynálezce: Nebuď naivní, předsedo. Jaképak odhady? Já si to propočítal úplně přesně.
Předseda: To snad ne?
Vynálezce: Víš, co stojí jedna geostacionární družice?
Předseda: Jak bych to mohl vědět? Máme v inventáři stany a kolíky ke stanům, dva nafukovací čluny do letního tábora, nějakou tu propisovačku… Jo, a taky zvonek, kterým náš předseda závodního výboru zahajuje schůze. Ale geostacionární družice, ty jsme nikdy v nákupu neměli.
Vynálezce: Na tom vlastně nezáleží. Tak heleď. Aby se dalo předpovídat počasí lokálně absolutně přesně, musela by se nad každým místem zakotvit jedna taková družice. Jedna nad návsí, druhá nad zahrádkou… Takže úplně stačí spočítat, kolik takových družic by bylo zapotřebí, aby byly místní předpovědi úplně dokonalé… a vynásobit je jednotkovou cenou družice. Teda jako… za kus.
Předseda: Nejlépe v dolarech.
Vynálezce: Samozřejmě. U nás se nedělají.
Předseda: Takže máme vlastně štěstí. Kdyby se u nás dělaly, byl by přínos tvého vynálezu jenom v korunách. Takhle bude v tvrdé valutě. Tvůj vynález má hodnotu všech geostacionárních družic, které jsme nekoupili a které nekoupíme. Čím víc jich nekoupíme, tím víc na tom teď získáme. Tohle musím dát na pořad příštího zasedání komise. Vždycky jsem měl takové tušení, že základem šetření je – nekupovat. Ale teprve ty's to dokázal naprosto vědecky. Můj Trabant má hodnotu Mercedesa, protože kdybych jezdil Mercedesem, nepotřeboval jsem kupovat Trabanta. To je ono – všechno, co jsme si nekoupili, má teď hodnotu tvého vynálezu.
Vynálezce: (S přehnanou skromností) Všechno ne. Musíš odečíst hodnotu příslušného počtu okurkových lahví a skokanů hnědých.
Předseda: To oceňuju. Není nad přesnost.
Vynálezce: Moje hlavní zásada, předsedo. Tou jsem se vždycky přísně řídil. Takže mi to podepíšeš? Tady vpravo, úplně dole, prosím tě…
Autor: S rozvojem kybernetiky prožívá renesanci otázka řešitelnosti úloh. Existují úlohy, o nichž je už předem rozhodnuto, že se řešit nedají. Numerická matematika pak spolu s počítačem umožňují hledat alespoň řešení přibližná. Jinou třídou úloh jsou ty, které se předem jako neřešitelné zařadit nedají – v tom, že se s takovou úlohou nic nenadělá, nás postupně utvrzuje životní zkušenost. Jenomže takový empirický důkaz nikdy nemůže být úplný.
Předseda: Počkej, soudruhu Chvátale. Ještě taková maličkost. Ty máš jistě zákony a předpisy v malíčku…
Vynálezce: (Horlivě) To mám.
Předseda: Takže ti jistě neuniklo…
Vynálezce: Co?
Předseda: Promiň, že jsem si vzpomněl teprve teď. Znáš přece to nařízení, co vydali ochranáři a ekologové. Seznam ohrožených druhů flóry a fauny. Málem jsem na to zapomněl. Některé druhy jsou přísně chráněné.
Vynálezce: No a…? Co já s tím?
Předseda: Strašně moc. Vždycky se najde nějaký grázl, který by rád využil situace. Představ si, že by se objevil člověk schopný vychytat všechny skokany třeba kvůli žabím stehýnkům.
Vynálezce: (Rozhořčeně) Rošťák jeden! To snad ani není možné!
Předseda: Ale je. Právě proto vyšlo tohle nařízení. Takže můžeš být úplně klidný. Skokany ti nikdo vychytat nesmí.
Vynálezce: (Oddechne si) Jsem moc rád, předsedo, žes mi to řekl. Ani mě nenapadlo, že by mohlo někoho napadnout…
Předseda: Z toho si nic nedělej. Já taky neměl ještě před chvílí ani ponětí, co všechno může lidi napadnout.
Vynálezce: Jo, jo. Tak abychom to nezamluvili. Tady je pero…
Předseda: A co jako?
Vynálezce: (Netrpělivě) Podepsat přece.
Vynálezce: Jak to? Říkal's přece… Ještě před chvílí jsi souhlasil!
Předseda: Ale ano. Já pořád souhlasím. Jenomže nemůžu. Kdybych to podepsal, mohl bys chytat žáby. A tím bys porušil zákon.
Vynálezce: Ale ten zákon je přece pro mě! Aby mi nikdo nemohl žáby vychytat! Je to tak?
Předseda: Přesně tak. Nebýt toho zákona, vychytali by ti žáby, a ty bys neměl co dávat do flašek.
Vynálezce: Takže díky tomu zákonu mám co dávat do flašek.
Předseda: Jistě. Právě tenhle zákon vytváří podmínky, bez jejichž realizace by tvůj vynález neměl nejmenší šanci.
Vynálezce: Ale dávat je tam nesmím.
Předseda: Hlavně musíš myslit na to, že kdybys je do láhví dával, mohlo by se stát, že bys tam za chvíli neměl co dávat. A právě před touhle strašlivou možností tě zákon chrání. To není zákon pro žáby. To je zákon především pro tebe! A je tvou morální povinností podporovat ho a uplatňovat ze všech sil!
Vynálezce: Ale to nejde! Přece nedopustíš, aby takový vynález jako je můj padl pro pár žab!
Předseda: Já ti nerozumím. Jak by mohl kvůli nim padnout? Vždyť on na těch žabách stojí! Zákon vůbec nechce, aby tvůj vynález padl. Prostě vyžaduje, že kvůli němu nesmí padnout ani jedna žába. To je všechno. Tvůj vynález má smysl, dokud tu budou žáby. Kdyby nebyly žáby, byl by to nesmysl.
Vynálezce: (Popleteně) Takže…
Předseda: Takže ty hlavně nesmíš dát na žáby dopustit.
Vynálezce: Já na ně nechci dopouštět. Já je potřebuju dávat do láhví.
Předseda: Dávat do láhví je můžeš. Jenom nesmíš přitom žádnou chytit. To by bylo protizákonné. Čím menší je možnost, že nějakou chytíš, tím větší šanci na zavedení a rozšíření má tvůj vynález. S každou žábou, kterou nechytíš, se tvoje vyhlídky stát se slavným ohromně zvětšují! A protože ti zákon ukládá nechytit nic, dává ti vlastně úplnou jistotu.
Vynálezce: Jistotu?
Předseda: Ano, jistotu. Že nemůžeš neuspět. Třeba se i do toho Japonska podíváš. Abys uviděl Fudžijamu a popovídal si v čajovně s gejšami. Právě proto musíš to nařízení naprosto respektovat. Do posledního písmene!
Vynálezce: (Sklesle) To teda byla hlavička, co tohle nařízení vymyslila!
Předseda: (Uznale) Jo, jo… To byla hlavička!
Autor: Zákony, které si navrhnou a odsouhlasí lidé, nejsou zákony přírodními. Třebaže i lidé jsou součástí přírody. Sami sobě ukládáme omezení, chránící nás před hloupostí i chytráctvím, před chamtivostí i lhostejností. Cizí i vlastní. Kdykoli o něco jde, máme k dispozici fakta a logiku. Dva pilíře, o něž se opírají klenby našich rozhodnutí. Dvě čáry, vymezující dráhu našich cest. Fakta a logika. Zkušenost a způsob myšlení. Dva principy, schopné dovést nás kamkoli a vyvést nás odkudkoli. Stejně jako dvojice nul a jedniček měly by stačit k sestavení čísla libovolné velikosti a libovolné malosti. Měly by… A přece se stane, že se ocitáme tváří v tvář skokanům, sebevědomě šplhajícím po stěnách lahví od okurek, předstírajícím přitom, že šplhají ke hvězdám. A obloha logiky zůstává zatažena mračny bezradnosti a fakta splihle pleskají o nahé žerdě praporů. Nabubřelá drzost, která si dává střihnout na kabát ze sukna rozumu a dobrých úmyslů, na dešti nenastydne. Za časů nedávno bývalých, stejně jako za časů nebývale současných. Sluší se skončit happy – endem. Tady je.
Jednu bouři Chvátalův skokan přece jenom předpověděl. Bouři, k níž se schyluje v domácnosti předsedy komise, protože překročil tolerovanou konstantu 90 minut zpoždění. A protože vysvětlení, kterým by mohl být tento příběh, doma nikdo neuvěří…