Prácheňské rezonance 2004

Kudy jsem chodíval aneb Moji známí z Podčerchoví

IV. Prosím skalpel
čili Životem a dílem Vladimíra Böhma

Kulturně-publicistický deník Subjektivník, www.subjektivnik.cz, 4. července 2007 * 8. července 2007

I.

Čeho je nejvíc v člověku, jehož celoživotní cestu lemují milníky medicíny? Je to láska k životu, nebo zklamání z toho, že je život tak snadno zranitelný? Je to okouzlení ze složitosti člověka, nebo právě naopak potřeba pojmout svět o to více iracionálně, když ho věda dešifruje tak, že se tomu emoce brání? Nic není jednoznačné, ale sama životní pouť definuje MUDr. Vladimíra Böhma jako umělce. Jako grafika a fotografa.

Jiný kumštýř o Böhmovi napsal:

Zamyslíme-li se při pohledu na fotografie nad jeho tvorbou, musíme si všimnout jeho skromnosti, která nehledá senzační výjevy. Pro umělecké zobrazení mu slouží ty nejvšednější věci, které nás obklopují. Témata pro svou práci si vybírá právě z nich a pomocí svého fotoaparátu ze všedně viděné krásy vytváří poezii světla a stínů, zarámovanou do kompozičního vtipu. Vyhýbá se koketování s uměle vytvořenými efekty, dívá se na skutečnost kolem sebe přímo a v tom, co vidí, dovede svým sdělovacím prostředkem vyjádřit upřímný obdiv ke všemu, co tvoří zdravý život kolem nás.“1)

Obdiv ke všemu, co tvoří zdravý život kolem nás. Tedy jednolitost odborného úsilí lékaře a tvůrčího vyjádření fotografa. Jiří Hana vidí ve fotografických pracích Vladimíra Böhma ještě „neustálý rozpor mezi tmou a slunečním jasem, který je ostatně trvalý v přírodě i v životě“, když mu neuniká ani skutečnost, že Böhma přitahuje „věčná hra světel a stínů“ proto, aby s její pomocí vyjádřil i „bizarní a nečekaný kontrast reality a snu“.2)

Střet reality a snu je odvěkým zákonem lidského bytí. Nejvíc síly k životu v nás bývá tehdy, když je život drsně srážen. Kdyňský chlapec Vladimír má ve své matce, rozené Hofmanové, dobrý příklad. Statečná žena, které se jedno dítě narodilo mrtvé a druhé zemřelo nedlouho po porodu, se neuzavřela do soukromého světa. Dává hodiny němčiny, angličtiny a francouzštiny. Sama se učí esperantu. Vzdělaná a kultivovaná, symbolizující příští společenské perspektivy žen.

Naproti tomu otec je v rodinném kruhu i v kontextu regionální společnosti nositelem tradic. Zřetelnými povahovými rysy berního úředníka jsou zdrženlivost a šetrnost. Celá staletí se však rodily generace rodu Böhmů pro cech mlynářský.

II.

Na začátku byla malá obdélníková krabička BOX TENGOR. Mladý Böhm si ji koupil za devadesát korun v polovině dvacátých let a netušil, že právě s ní udělá díru do světa.

To dostal student medicíny nápad. Když motocyklista usedne na stojící motorku a nakloní ji tak, jako by právě projížděl nebezpečnou zátočinou, přičemž někdo z přihlížejících zvíří prach za strojem, co z toho vzejde na fotografii?

Sotva by někdo hádal, že studentskou recesi korunuje vítězství v mezinárodní soutěži Kodaku.

Pro dokončení etudy ze života rodícího se umělce: závodníkem, který nikdy nezávodil, nebyl nikdo jiný než akademický malíř František Michl. Mračna prachu obstarala Michlova sestra Marta, s níž se Vladimír Böhm v prosinci 1934 oženil.

Čas plynul, říkáme, jako voda. Tahle voda, kterou pamatuje Böhm, byla pramenitá – zurčila podle not Jaroslava Ježka. Stojatými vodami pohnulo i Osvobozené divadlo. Táhlo. Mladou Prahu především. Jak by mohl v hledišti chybět člověk, jenž se stal ve dvacátých letech – v srpnu 1926 – vedle pozdějšího literárního historika Miroslava Halíka, básníka Viléma Szpyka a dalších „spolupachatelem“ Večera moderního umění, pořadu, který vyvolal žlučovitou reakci nejkonzervativnější části domažlické veřejnosti a byl jí považován za trestuhodnou politickou provokaci?

Na sklonku dvacátých let hledal sběratel autogramů Böhm v šatnách Osvobozeného divadla Jaroslava Ježka. Měl s sebou Leicu, které si povšiml Jan Werich a požádal svého obdivovatele z Domažlic, aby udělal hereckému ansámblu sérii fotografií. Stalo se.

Stalo se i nedopatření, které však nikoho nerozladilo. Böhm tehdy poprvé použil panchromatického filmu a ten musel být na rozdíl od starých filmů vyvolán ve tmě, případně při zeleném světle. Protože ve fotolaboratoři nebyli na tuto novinku zvyklí, jako obvykle osvítili film červeným světlem. A tak co mělo být na fotografiích černé, bylo bílé, a obráceně. Voskovec s Werichem stáli na jevišti v bílých fracích a s černými náprsenkami. „My dva duši,“ komentoval Werich, ale neplánovaný fotožert jej neroztrpčil. Po druhé světové válce napsal Böhmovi, že při předválečném odjezdu do zámoří vzal s sebou právě ty fotografie, kde on a Voskovec „jsou duši“.

III.

Avšak předběhli jsme sled událostí. Proto z Prahy zpět na Domažlicko.

Píše se rok 1917. Manželé Antonín a Matylda Böhmovi se stěhují ze Kdyně do Domažlic. Synovi Vladimírovi je čtrnáct let. Zanedlouho se mu otvírají dveře gymnázia, gymnázia s dobrým jménem i tradicí. Odtud zamířil za svými intelektuálními cíli Jindřich Šimon Baar. Tady studovali příští spisovatelé Jan František Hruška, Jan Vrba i Karel Matěj Čapek-Chod. Univ. prof. dr. Emanuel Peroutka. Prof. dr. Josef Pelnář a prof. dr. František Šamberger, oba Böhmovi učitelé na fakultě. A jiní. Podčeskolesí se otevřelo světu a nejnadanější pokračovatelé svobodymilovného lidu psali vlastní řádky do novodobých dějin kraje i národa.

Když si Vladimír Böhm odnášel v roce 1925 maturitní vysvědčení, táhlo ho to na UMPRUM. Nepochybně musel už tehdy přesvědčit o svém talentu, neboť v přípravě na přijímací zkoušky mu byl kvalifikovanou radou nápomocen Karel Špillar. Při zkouškách samotných Böhm nezaváhal. Jenže v poslední chvíli zůstal střízlivě uvažujícím, sebekritickým realistou a rozhodl se, že půjde Asklépiadovou stopou. Než se stal studentem Karlovy Univerzity, láska k paletě ho přivedla do Běhařova k Aloisu Kalvodovi. Netušil, že právě v Kalvodově soukromé internátní škole dá paletě vale a na Kalvodovu radu se bude věnovat především grafice.

IV.

S předsevzetím vystudovat Karlovu Univerzitu a přitom se dál věnovat kumštu odebral se do stověžatého srdce Evropy. „Dobrou školu,“ napsal k tomu později Jiří Hana, „dostal na pražské univerzitě u samotného profesora Pelnáře, domažlického rodáka, který znal výtvarné nadání svého žáka a zaplnil jeho volný čas zajímavými úkoly: mladý medik kreslil do knihy svého učitele (ale i jiných profesorů) anatomické obrázky, mikroskopické snímky a jiné pozoruhodnosti z lékařské „kuchyně“…“3)

V době pražských studií se Böhm seznámil s Cyrilem Boudou. Setkání mladých mužů předznamenala příští přátelskou korespondenci a spolupráci. Bouda v šedesátých letech připravoval sérii poštovních známek s městskými motivy a Vladimíra Böhma požádal o detailní fotografie domů z domažlického náměstí. Jako památka na tuto spolupráci visí v Böhmově bytě Boudova zkizza a v domažlickém Chodském hotelu zvětšená reprodukce známky z Böhmovy dílny. V roce 1970 Böhm daroval Boudovi škrabaný znak Domažlic.

„Cizí výtvarník nemůže Domažlice chytnout. Nejdřív by tu musel žít,“ tvrdí Böhm. Ostatní už vytušíme z umělcových grafických listů, kde zcela převládající tematickou složku tvoří domažlické motivy. Ačkoliv je Böhm autorem několika desítek ex libris, ačkoliv graficky zachytil tváře význačných uměleckých individualit, jakými byli národní umělec Jindřich Jindřich, hudební skladatel, spisovatelé Jindřich Šimon Baar a Jan Vrba a akademický malíř František Michl (a nic z toho není v Böhmově tvorbě druhořadé), „Domažlice jsou Domažlice“. Město, s nímž Böhm srostl vpravdě bytostně. Když v roce 1932 dostudoval na Karlově Univerzitě, stal se vůbec prvním sekundárním lékařem v domažlické nemocnici.

Právě ve třicátých letech domažlická veřejnost přijala Vladimíra Böhma nejen jako lékaře, ale už i tvůrce a organizátora kulturního života. Bez Böhmova přičinění by se pravděpodobně sotva konal pořad, o němž Domažlické listy informovaly následovně: Voskovec a Werich v Domažlicích. Jest v současné době ve světě i v našem veřejném životě mnoho věcí, které zaslouží kritiky. Tato může býti prováděna různým způsobem. Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle dali svojí kritice ráz umělecký a za 10 let svojí činnosti vykonali v tomto směru veliký kus práce. Protože jen málo našich občanů má příležitost si zajeti do Prahy, rozhodli jsme se uspořádati večer reprodukované hudby, kde budou předvedeny nejlepší ukázky z desetiletého díla Voskovce a Wericha. Jsme přesvědčeni, že tento originální večer, první toho druhu v Domažlicích, přivábí všechny milovníky dobré hudby a zpěvu… Na shledanou ve středu 23. února 1938 v 8 hodin večer v sále U Kreslů…“4)

V té době Böhm již byl uměleckým fotografem, kterého zde nebylo možno přehlédnout. Neměl však jen své příznivce. Například uznávaný domažlický výtvarník Jan Paroubek, který se domníval, že fotografie „při svém dokonalém technickém vypracování nemá býti ničím jiným než dokumentárním záznamem veškerého národního života“ sice připustil, že „jako divák podlehneš kouzlu takové jemné zimy Dr. Vl. Böhma „Domažlice ze Škarmanu““, ale zároveň mladému fotografovi vytkl, že ho „svádí bizarnost dlouhých stínů, mihotání třpytů, schválné mámení hry světla“.5)

Čas dal za pravdu Böhmovi, jednomu z průkopníků umělecké fotografie v Podčeskolesí. Jako fotografovi mu nejvíce učarovaly – „přece Domažlice“.

Zeptáte-li se ho, zda své město někdy opustil, odpoví: „Vlastně jen proti své vůli. Jen když jsem musel.“

Zeptáte-li se, kdy musel, řekne především: „Ve čtyřicátém roce.“ Tenkrát to bolelo nejvíc.

V.

Gestapo zatklo Böhma v noci 22. března. Byl na seznamu sto padesáti rukojmí, kteří pykali za rozporuplné dobrodružství Jana Smudka (v Praze odcizil německému vojákovi revolver, v Kladně jím zastřelil četníka a v Domažlicích zranil gestapáka). Některé okolnosti ovšem nasvědčují tomu, že „černá listina“ byla pořízena nikoliv při štvanici gestapa na studenta Smudka, jemuž se podařilo uprchnout do Anglie, nýbrž daleko dříve – už po Vavřinecké pouti roku 1939.

S malíři Karlem Kunešem a Františkem Michlem, s Karlem Prunarem, vydavatelem a redaktorem týdeníku Posel od Čerchova, s funkcionáři DTJ, Sokola, Junáka a četnými dalšími ocitl se Böhm tváří v tvář mašinérii na likvidaci lidské důstojnosti, morálních hodnot i holého života. Až na několik výjimek (namístě propuštěn například spisovatel Jan Vrba) totiž skončili všichni z těch sto padesáti zatčených 22. a 24. března 1940 za ostnatým drátem.

„Kdykoliv jsme se v práci dostali někam na místo s výhledem, hltali jsme pohled do dálky jako stařec Příbek z Jiráskových Psohlavců, když se ptal ve vězení kněze, aby mu ukázal „v kterú stranú sou ty náše Domažlice“. Vždyť jsme byli šest kilometrů od hranic Čech, na západním svahu Českého lesa.“6)

Byl šest kilometrů od hranic Čech a za příhodného počasí viděl Čerchov. Z Čerchova to není daleko na Výhledy. Tam byl 22. listopadu osmatřicátého ve chvílích, kdy pracovní skupina Antonína Procházky převážela bronzovou sochu Baara, aby ji těsně před záborem pohraničí uchránila před Němci. Z Výhledů je to několik málo kilometrů do Domažlic. Tam na něho vzpomínají manželka s rodiči, pacienti, známí… Pod středověkou východní branou je dům čp. 105 a v něm Junáci v březnu devětatřicátého přísahali věrnost republice. Byl mezi nimi.

Teď tady za ostnatým drátem rozkopává motykou zem, na které brzy vyrostou bloky přeplněné vězni. Než ho před Vánoci roku 1942 opět propustí, stane se ještě sedlářem, topičem v krematoriu, nosičem mrtvol, pomocníkem v lágrové nemocnici.

„Život v táboře,“ napíše po válce, „byl životem džungle, kde zvítězil a udržel se naživu jen lstivý a silný, bezohledný. Samotáři však hynuli, ať jejich kvality byli jakkoliv silné. Jen kolektiv se udržel na čestných cestách… Tam v táboře, ve špíně, o hladu, v zimě, pod špinavými hadry, ve společnosti vší, za největšího strádání se poznaly charaktery bez masky konvence, které se tak dobře dařilo v blahobytu. Tam spadlo s lidí vše to klamné, čím jejich pravou povahu zastírá v občanském životě bohatství, postavení, titul, prostředí.“7)

Za ostnatým drátem není málo vzpomínek na maminku, v jejímž osobním údělu matky už kdyňský chlapec intuitivně vycítil, co tady dospělý muž chápe ze všeho nejvíce – síla k životu je v nás tehdy největší, když je život drsně srážen.

VI.

Vladimír Böhm se dožil 3. srpna 1983 sedmdesáti sedmi let a završil šedesátiletí své grafické tvorby. Domažlicku v něm vyrostl jeden z nejvýraznějších uměleckých zjevů druhé poloviny dvacátého století. Cesta grafika, to nejsou střídavé výboje a útlumy, nýbrž ukázněnost a systematičnost gradující v sedmdesátých letech a na počátku let osmdesátých. Soustavným soustředěním na domažlické motivy vytvořil Böhm tak rozsáhlý cyklus o městě na západním pomezí slovanského živlu, že pouze Jan Paroubek ho může předčit.

Předností Böhmova cyklu je plastičnost a několikahlasá sdělnost. Autor zavádí do metropole Chodska v kteroukoli denní i roční dobu. Tu se navíc ocitáme v Domažlicích meziválečných, tu poznáváme dnešek staré historické zástavby. Lyrickoepický vypravěč Böhm tak přidává celoživotnímu grafickému dílu hodnotu dokumentární. I proto jednou jdeme náměstím s osamělým chodcem v tiché pokoře před pracovitostí a silou ducha nesčetných generací tvořitelů, i proto podruhé stojíme před liduprázdným zákoutím a beze spěchu pročítáme rukopis historie. Obdivovatele díla kumštýře, jehož ryteckým nástrojem už dávno nejsou dlátka („Ta první mi vyrobil jako studentovi Josef Kitzberger.“), nýbrž skalpel na otvírání hnisavé angíny, napadne, že Böhm prospěl Domažlicím stejně jako jejich stavitelé. I on je zachoval dalším staletím. Což by čtenář mohl považovat za příhodný závěr exkurzu do života a tvorby domažlického umělce. Ale ten by byl předčasný.

Böhm totiž dokázal ještě něco navíc. To, co před ním akademický malíř František Michl, přírodní prozaik Jan Vrba či hudební skladatel Jindřich Jindřich – jeho tvorba už v čase autorova bytí patří mezi to výrazné, co současné město pod hřebeny Českého lesa má. Odmyslet si Böhmovy grafické listy z výstav v Chodském hradu, z propagačního výkladu v Hradské ulici a především z rukou turistů, nakupujících v prodejně Chodovie, to není možné.

Kdo chce charakterizovat dnešní Domažlice co nejúplněji, zkrátka nemůže ignorovat jméno a umělecké působení Vladimíra Böhma. Každý návštěvník, který našel v létě roku 1981 cestu do výstavní síně domažlického agitačního střediska, kde městské kulturní středisko instalovalo výstavu Böhmových grafických a fotografických prací, přesvědčil se o Böhmově úctyhodném vkladu do bohatých kulturních tradic města a kraje.

Böhm obstál dobře v kontextu současné české amatérské grafiky. Když se v roce 1982 sešlo pořadatelům Bienále 82 na čtyři tisíce přihlášených prací, mezi necelými třemi stovkami vybraných nechyběly ani Böhmovy „Staré domažlické pavlače“.

Může se zdát, že vedle grafiky je fotografie v Böhmově tvůrčím vyjádření nevýznamná, okrajová. Opak je pravdou. Už návštěvníci předválečných výstav ČKFA se obdivovali Böhmově invenci, stejně jako později čtenáři časopisů Ahoj, Eva a Pestrý týden, stejně jako hosté již připomenutých výstav V Chebu (1964) a Domažlic (1981).

Na výstavě „Kouzlo starých Domažlic“ (1981), jak ji tehdy pětasedmdesátiletý autor pojmenoval, dýchlo na nás kouzlo člověka, v jehož životě se nic nepoddalo marnosti. Postáli jsme u fotografií a nedokázali pochybovat – lékař a umělec jsou dobří partneři, zvláště když fotograf přijme lékařovu odpovědnost. Böhm neplýtvá lehkomyslně náměty. Rozhodne-li se pro některý, jako když s Leicou zachází sama moudrost osobnosti, která ví, že láska k životu je tehdy největší, předchází-li jí bolest. To cítíme i tam, kde je Böhm vtipný – jeho humor je humorem veselého a zároveň něžného srdce. Jeho humor je přefiltrovaný vážnýma očima. Už tento dvojzorný pohled na svět logicky předznamenává Böhmův smysl pro symbolický kontrast. Nikdy se však neutápí v mělkých gestech.

VII.

Umělecký život Chodska a Podčeskolesí vůbec se ovšem opírá nejen o tvůrčí přínos rodáků, nýbrž také o hojné a rozmanité kontakty s vnějším uměleckým světem. Náhoda i záměr zkřížily cesty nejednoho umělce s cestou Böhmovou.

Tak nedlouho po druhé světové válce navštěvoval Chodsko spisovatel Konrád, od roku 1946 jezdívající na dovolenou do penzionu U Tří Chodů na Hadrovci. Konrád a s ním i básník Jiří Taufer a výtvarník V. V. Novák byli představeni Vladimíru Böhmovi důstojníkem československé armády Josefem Fahrnerem. V Böhmem zrenovovaném a dodnes stojícím srubu nedaleko železniční stanice Újezd-Pila, v romantickém prostředí se zatopeným kamenolomem, čerstvě vysázenými stromky a indiánskými totemy, řezbářské to práce Böhma, v atmosféře doby, která se ještě nevzpamatovala z válečného traumatu, musel existoval mezi skupinkou umělců hutný pocitový a myšlenkový kontakt. Vždyť hostitel okusil „život“ v koncentračním táboře a na sklonku války ošetřoval na domažlickém náměstí a v přilehlých ulicích raněné při dělostřeleckém ostřelování města. Konrád už ve třicátých letech románem „Rozchod!“ odmítl násilí na člověku, jakým je válka. Taufer se stal před válkou členem Bloku, skupiny levicově orientovaných umělců antifašistů. Malíři V. V. Novákovi vláda svěřila vpravdě symbolickou zakázku – obraz Čerchova pro prezidentskou lóži v Národním divadle.

Než se stal Čerchov po válečné smršti znovu českou horou, válečné roky vyzkoušely lidi. Sháňka po živobytí přivedla na Domažlicko malíře ruského původu Nikolaje Chvorinova. To už válce zvonila hrana a múzy promlouvaly tam, kde si jich vážili. V rodině Böhmových tomu tak bylo vždycky. Než čtyřicátník Chvorinov naposledy odešel z jejího kruhu, zanechal v něm portréty Böhmovy manželky a dcery. Ovšem nebyly to jediné obrazy, které v Domažlicích připomínaly Chvorinův pobyt – umělec portrétoval například malíře Karla Kuneše či lékaře Viléma Karlíka a jeho choť.

Böhmovým častým hostem byl sochař Otakar Švec, muž pohnutého osudu a tragického životního konce, kterého si Domažlice připomínají pomníkem Svobody před Muzeem Jindřicha Jindřicha a pomníkem Chodsko obětem nacismu v blízkosti Chodského hradu.

Zavzpomíná-li Vladimír Böhm na mládí, v galerii dobrých přátel nemůže chybět akademický malíř Hanuš Bohman, žák prof. Jakuba Obrovského na AVU v Praze. Kdyňský rodák a nakonec přední výtvarník Polabí uspěl nejprve jako portrétista, později i krajinomalbami.

Ve chvílích, kdy únava potlačí inspiraci i nové tvůrčí plány, povzbudí vědomí příslušnosti k početné rodině českých výtvarných umělců. Máme stejné tvůrčí problémy, všichni se s nimi musíme potýkat. Kolikrát si podobná slova pomysleli a řekli Vladimír Böhm a národní umělkyně Vilma Vrbová-Kotrbová, když se opět setkali v Domažlicích nebo v Klenové?

Kolikrát asi přišla řeč na Jaroslava Špillara, jeho vynikající díla a nešťastný osudový úděl, když Ludmila Jiřincová, trávící dny v ateliéru v Peci pod Čerchovem, pobesedovala s Vladimírem Böhmem a jeho manželkou?

Böhm se setkal s mnoha lidmi. „Vážím si spisovatele Ladislava Stehlíka jako kumštýře, který má i výtvarnou sílu,“ vypráví. Do jeho středověkého domu v Hradské ulici „přicházejí František Kožík i vtipný a moudrý František Nepil. Kdykoli přijede do Domažlic za maminkou karlovarský sochař Karel Kuneš, jeho doutník zavoní i u mne doma. To pak nelze nevzpomínat na Kunešova otce, který v sedmdesáti letech absolvoval dálkový pochod 100 kilometrů nonstop. Jeho dílo, desítky svěžích akvarelů převážně s domažlickými náměty, věnoval Karel Kuneš mladší městu.“

Chodsko, jež se pod vlivem civilizace vzdalo dřívějšího svérázného životního stylu, ale jemuž hutné dějiny a přírodní krásy získávají další generace obdivovatelů, zůstává vděčným hostitelem umělců, ať přijíždějí odkudkoli. Zdejší rodáci s uměleckým nadáním jsou jim dobří partneři. Tak se stává český kulturní život bohatším o nové souvislosti. Souvislosti, jejichž váhu ověří čas a události.


V Domažlicích 25. října 1983




1) Katalog výstavy Vladimír Böhm – fotografie, CVU v Chebu, březen – duben 1964
2) Jiří Hana: Lékař a umělec, Nové Domažlicko č. 32/1981
3) Jiří Hana: Lékař a umělec, Nové Domažlicko č. 32/1981
4) Domažlické listy 16. února 1938
5) Jan Paroubek: Výstava „Chodsko ve fotografii, Posel od Čerchova 26. června 1937
6) Vladimír Böhm: K. L. Flossenbürg – „koncentrák Domažlických“; z knihy Život za pravdu, 1949
7) Vladimír Böhm: K. L. Flossenbürg – „koncentrák Domažlických“; z knihy Život za pravdu, 1949