Prácheňské rezonance 2004

LÉTA 1938-39
A KONTINUITA CHODSKÉHO POVĚDOMÍ (II)

Osobnosti

(1)
MALÍŘI CHODSKA A JEJICH SPOLEČENSKÁ ROLE

Kulturním děním patřila druhá polovina třicátých let k obdobím, v němž gradovaly jednak osvětové iniciativy za obrodu chodského (kmenového) uvědomění, charakteru a životního stylu (ty reprezentoval zvláště Jakub Cvačka), jednak iniciativy za obnovu Chodska jako oblasti nejen domažlické, nýbrž i kdyňské (především manželé Hana a Jaroslav Štěpánkovi).

Zatímco Štěpánkovým pomohla vystoupit z izolace tehdy všeobecně prosazovaná myšlenka hospodářského a kulturního regionalismu, jejíž mezníkový výsledek se dostavil nejprve založením Baarovy společnosti a potom uspořádáním regionalistického sjezdu ve Kdyni, „novoobrozeneckou“ horlivost Cvačky a jeho stoupenců nepodněcoval jen průnik civilizace a nových myšlenkových směrů do chodských vesnic, nýbrž i politický vývoj v Hitlerově Německu. Právě diplomatické hazardérství evropských mocností ovšem způsobilo, že rok 1938 se stal naopak nejtragičtější kapitolou novodobých dějin Chodska a první stránkou tragické kapitoly národní. Na druhé straně ovšem můžeme považovat stanovisko veřejnosti kraje k chirurgickému řezu mnichovským skalpelem za přesvědčivý důkaz trvající kontinuity chodského povědomí, jíž národ přesvědčivou většinou podpořil.

Kraji pod Českým lesem již ale chyběli tak výrazní umělečtí mluvčí, jakými byli spisovatelé a nedostižní národopisní znalci Jindřich Šimon Baar a Jan František Hruška. Jejich místa se nepodařilo nikomu rovnocenně zaplnit a není proto divu, že v Čechách nesmírně vzrostl zájem o malíře, jejichž život (nebo alespoň část tvorby) se pojil k Chodsku. Jestliže Jan Paroubek v článku Mikuláš Aleš a Chodsko uveřejněném v Poslu od Čerchova 11. června 1938 napsal, že obrazy Jaroslava Špillara, Josefa Douby a Václava Malého „na výstavách i v tisících reprodukcích šířily slávu, krásu i radost chodského kraje po vlastech československých, stejně mnohdy účinně jako tištěné slovo Jiráskovo, Baarovo, Hruškovo a Vrbovo“, ztotožňovala se s ním dlouhá řada kulturních a osvětových veličin.

Na Paroubkem jmenované malíře navázalo několik dalších mistrů štětce, jejichž jména se na Chodsku dodnes vyslovují s uznáním. Do povědomí odborníků i laické veřejnosti proniklo dílo akademického malíře Františka Michla. Ačkoliv měl Michl tvůrčí horizonty teprve před sebou, o jeho díle se šířil už ve třicátých letech velmi dobrý zvuk. Je příznačné, že Michlův umělecký růst i pracovní potence gradovaly souběžně s přibývajícím stupněm ohrožení rodné země.

Píše se rok 1937, rok, na jehož „prahu dýchá se nám nejistě a je také proč. Mám na mysli vývoj světových událostí poslední doby…“ (J. Cvačka: Hlavy vzhůru, Posel od Čerchova 2. 1. 1937), pětatřicetiletý Michl vystavuje své obrazy hraničního pásma Čech na přelomu března a dubna v Rokycanech a v červnu mu Česká akademie věd a umění uděluje cenu roku 1937 za oleje Podzim, Úly ve StrážiPetrovický lom. Srpnové Domažlice nežijí jen tradiční Vavřineckou poutí, ale také výstavou Michlových nejnovějších obrazů. Je jich čtyřiašedesát (!!) jen a jen pro rvavou touhu prosadit se?

Nevede obava o vlast ruku akademického malíře Jana Šebka, když maluje panoramatický obraz Chodsko z Výhledů (2 x 16 m) pro města Plzeň a krátce před Vánocemi 1937 jej vystavuje v hotelu na Výhledech?

Šebek ví, že jeho promluvy působí. Proto dříve, než Baarova společnost rozešle v únoru 1937 časopis Chodsko (první svůj věstník), vyzdobí Šebek jeho titulní list kresbou.

Paralelou Michlových výbojů a úspěchů je umělecký rozběh mladého akademického malíře Jaromíra Hlavsy, kdyňského rodáka. V létě 1936 má Hlavsa v rodném městečku vůbec první samostatnou výstavu, několik měsíců poté koupí ministerstvo školství a národní osvěty jeho obraz Pod Radhoštěm pro Ústřední matici školskou v Praze. Stejnou dobou vycházejí v knihovně Osvětového sboru ve Kdyni Hlavsovy Kdyňské sloky, sbírka básní, kde autor „zpravidla pohrdá rýmem, také slovosledu nutno přivyknouti; ale každá jeho sloka je zhuštěnou zkratkou citu, která umělecky udivuje“ (J. Žuvníček: Kdyňské sloky, Posel od Čechova 2. 1. 1937). Za tři roky po první samostatné výstavě už má Hlavsa dobré jméno: v létě 1939 vystavuje znovu ve Kdyni (při vernisáži 10. srpna promlouvají spisovatelé Frank Wenig a Hana Štěpánková), ale také ve Zlíně a v Luhačovicích. V prosinci téhož roku se s jeho obrazy seznamuje i domažlická veřejnost.

Ve výstavní síni radnice tehdy vystavují zároveň s Hlavsou i Richard Přibyl, Jan Trefný, Jan Šebek, Karel Kuneš, Jan Paroubek a František Michl (ten ve stejné době i v Německém Brodě, obrazy Chodska), ovšem nechybí ani plastiky Aloise Langenbergra a Václava Amorta. Kolektivní zpověď, malá obdoba výstavy v pražském Myslbeku, zaznívá v době, kdy ještě nezvětrala nálada ze srpnové Vavřinecké pouti, která se stala l20 000 účastníky národním protestem proti záboru části Chodska a následné okupaci země. O emotivní sílu spontánního protestu se zasloužili i někteří z jmenovaných výtvarníků, především František Michl a Jan Paroubek.

Krátce před srpnovou poutí vyšel tiskem cyklus čtrnácti Michlových obrazů Chodské vesnice se slovním doprovodem dr. Františka Roubíka, v budově domažlické radnice zahájil výstavu Michlových děl populární novinář a rozhlasový reportér Franta Kocourek.

Podobný vklad přinesl vlasteneckým náladám srpnového Chodska roku 1939 také Paroubek. Před poutí vyšlo devět kreseb jako pohlednice a v „metropoli“ Chodska se konala samostatná výstava, na které Paroubek instaloval na sto dvacet olejů, akvarelů, leptů, dřevorytů atd. Nechyběl názor, že domažlický umělec kráčí ve stopách Maxe Švabinského i Karla Welnera, s nímž Paroubek o prázdninách kreslíval.

(Nepřehlédněme, že v srpnu 1939 vystavoval v rodném Mrákově své akvarely, oleje a kresby Jakub Kaše, který se k Welnerově vlivu na svou amatérskou tvorbu veřejně přihlásil.)

Paroubek rozhodně nebyl apatický k vývoji ani domácích událostí, ani událostí na druhé straně Českého lesa. Kupříkladu připomeňme, že když starostové jedenácti chodských vesnic podepisovali na starochodské rychtě v Draženově 19. června 1938 diplom čestného občanství tehdejšího předsedy vlády Hodži, autorem výtvarné části dokumentu byl právě Paroubek. Krátce před 24. listopadem 1938 pak vyšly Starobylé Domažlice, soubor čtyřiadvaceti Paroubkových kreseb, který měl stejný ohlas jako souběžně vydaný Život starých Chodů, cyklus Alšových obrázků se slovním doprovodem J. F. Hrušky.

Ve skupině výtvarníků, která se v prosinci 1939 sešla ve výstavní síni domažlické radnice, nechyběl, jak již uvedeno, ani Karel Kuneš. Tento skaut, nenáročný syn bídy, který si koupil za první honorář pětadvacet rohlíků a snědl je všechny najednou, jak na něho vzpomíná domažlický grafik Vladimír Böhm, nedosáhl takových met jako jeho přátelé, nicméně také on se dočkal dosud nejvýraznějšího uznání právě v neklidné době poslední třetiny třicátých let. Dokazuje to nejen jeho přítomnost ve společenství Domažlicemi ctěných malířů, ba nejen fakt, že některé jeho práce koupilo ministerstvo školství a národní osvěty, ale stejně tak skutečnost, že na konci roku 1939 měl Kuneš v Domažlicích samostatnou výstavu, kde uspořádal vedle čtyřiceti akvarelů i řadu dřevorytů a kreseb. Jan Paroubek je ohodnotil těmito slovy: „Jeho umění nemá prudkých výkyvů, nemá vášní a násilností, nemá touhy v módních „ismech“, je klidné a pokorné. Je jasné a hodně zjednodušené, ale najisto umělecké, velmi milé a melodické.“ (Dvě pěkné výstavy; Posel od Čerchova 16. 12. 1939)

V souvislosti s prosincovou výstavou v Domažlicích jsme zmínili výstavu malířů Chodska, kterou v létě 1939 uspořádalo pražské Sdružení výtvarných umělců Myslbek v pěti síních výstavního pavilonu na Příkopech. Po březnu 1939, kdy úděl Chodska a úděl země stal se jedním, ještě rapidněji stoupl zájem o malíře českolesého rozhraní slovanského a germánského živlu. Potřeba povzbudit deprimovaného českého ducha si to vynutila. I proto spontánní zájem o celonárodní podnik Národ svým výtvarným umělcům, v jehož rámci se konaly některé zde uvedené výstavy. I proto snad nejspontánnější a zcela mimořádný zájem o malíře Chodska. Výstava v Myslbeku, kterou Paroubek označil za umělecké zhodnocení kraje, jehož lid měl tak dramatické a živé dějiny, výmluvně korespondovala s dobovým cítěním převažující části české veřejnosti. Více jak dvě stě rozměrných pláten i drobných studií se setkalo s takovým ohlasem, že výstava musela být prodloužena. Sourozenci Josef, Amálie, Quido Mánesovi, Mikuláš Aleš, Josef Douba, Jaroslav Špillar, dále Rudolf V. Špillar, Josef Strnad (už v únoru a v březnu vystavující obrazy Chodska ve městě husitského krále Jiříka), Jan Paroubek, Jaroslav Šetelík, jeho syn Jan, František Michl, Adolf Körber, Jaroslav Hlavsa, Jana Brožová a další, klasici i současníci, jejichž díla se v Myslbeku objevila, nebyli vším, ale promlouvali za všechny.

Chodsko nejednu historickou tragédii odrazilo i přetrpělo. Dějiny mu vtiskly úlohu příkladného nositele síly a nejinspirativnějších národních tradic. To obojí pro národ krajně kritická doba zvýraznila, výtvarná řeč několika generací malířů citově umocnila. V Myslbeku i kdekoliv jinde.

(2)
DRUHÝ ŽIVOT JINDŘICHA ŠIMONA BAARA

Chci zdárným synem Chodsku být,
chci dát mu všecky síly,
za slávu jeho v boje jít
a trpět v každé chvíli

Leč za to jeho vzpomínku
chci do všech příštích dob…

Všimněme si: už ve své rané básnické tvorbě se Baar svěřuje, že v jeho vztahu k rodnému kraji vedle lásky zaznívá nejvýrazněji také intenzivní touha stát se trvalou součástí chodských dějin. Tehdy to čtenáři mohli považovat za snění ctižádostivce bez sebekritiky, ovšem čas ukázal nejen to, že se Baar odvážil tak záhy k veřejné „zpovědi“ proto, že ji myslí naprosto vážně a nikdy nesleví ze svého předsevzetí, nýbrž i to, že k dosažení neskromného cíle má některé osobnostní předpoklady: intelektuální dispozice, houževnatost, cílevědomost a neobyčejnou pracovitost. K těm připočteme také silnou motivaci citovou: po dokončení gymnazijních studií vymezují směr Baarova života (zejména po matčině nátlaku) církevní dogmata a smířit se s tím je pro tělesně i duševně zdravého mladého muže nesmírně těžké. Baar rozřešil schizofrenní situaci striktně a navždy: když oželet plnohodnotný život, ať oběť vyváží život posmrtný – nikoli v církevním pojetí, nýbrž v kontextu historickém.

Baar samozřejmě nebyl jediný, kdo se vyrovnával duchovními sebenároky a ctižádostí s vnuceným mu údělem. Abychom více pronikli do složitého vnitřního zápasu nedobrovolných studentů teologie, stačí citovat z rukopisu, který napsal mladší Baarův kolega na Strahově v únoru 1904:

Z nás každý skoro – vědomě nebo nevědomky – má ve své duši, ve svém srdci takový svůj vlastní hřbitůvek, na kterém pochoval milé tváře, radosti života, krásné sny a touhy své, své plány životní, své iluze, své ideály, svou lásku…

Na hřbitově jsou pomníky na hrobech. I z nás každý postavil na hřbitůvek ve svém srdci pomník, jeden jediný pomník, druhý, nejdražší v světě, a na ten pomník vyryl nápis. Jediné slovo má ten nápis – a tisíce slov vykládá. Několik písmenek jen – a tisícem jiných bys ho nevyložil. Ten nápis zní: „Odříkání.“

… Smí nám tedy někdo zakazovati naše hroby krášlit květem myšlenek? Smí nám to někdo zakázat?

Baar opouštějící strahovský seminář netrpí o nic méně než autor citovaného rukopisu, je navždy rozhodnut. „Přinesl jsem si tištěné oznámení,“ píše si do deníku 2. července 1892 (podle dr. Tauerové) „že budu 17. 7. vysvěcen u sv. Víta a 19. 7. míti první mši svatou v Putimi. Jest mi divno kolem srdce při pohledu na ten lístek, kterým pečetí se osud svůj… Dej Bůh, aby ten osud byl šťastným, aby odříkání mé přineslo mi úroky a náhradu na straně jiné… Kromě tužeb skrytých v hlubinách srdce, kromě své ideální lásky totiž – mám tužby ještě jiné. Svou lásku oželím, opláči a rozloučím se s ní. A ideály druhé? Dej, Bože, abych aspoň s těmi rozloučiti se nemusil, aspoň část abych splniti mohl toho úkolu životního, jenž v slově: Básník, kněz a spisovatel, velký, nedostižný přede mnou stojí.“

Jak je vidět, mladý Baar se postavil k budoucímu životu odpovědně a ctižádostivě. Později se vyjadřoval o životě termínem z geometrie – je prý kruh, spojuje se do kruhu svým začátkem a koncem. Tak je to i s poutem člověka k domovu. Tam, kde život člověka začne, má i skončit.

Baarův postupný návrat do Klenčí se začal v roce 1909, kdy ho obecní zastupitelstvo jmenovalo čestným občanem města. V protokolu o schůzi ze dne 28. září stojí:

„2. Návrh obec. zastupitelstva, aby pánové Jindřich Baar, farář v Ořechu, a Frant. Teplý, archivář v Jindřichově Hradci, jmenováni byli čestnými měšťany Klenečskými. Pan předseda přednesl, že jmenování toto má býti projevem uznalosti a díků obecního zastupitelstva za obětavou práci, kterou tito pánové sbíráním dat s sepsáním monografie Klenče nezištně provedli. Usnesení o tomto návrhu provedeno hlasovacími kolky, jichž odevzdáno bylo 14. Po sečtení pak se ukázalo, že pro jmenování obou těchto pánů čestnými měšťany hlasovalo 13 členů, proti němu 1 člen obec. výboru.“

Baarologové uvádějí, že spisovatel, který měl i v smíchu vážný výraz tváře, pomýšlel na definitivní návrat do rodného Klenčí po smrti své matky, tedy v roce 1915. Ve skutečnosti však uvažoval o takovém kroku mnohem dřív, zřejmě inspirován právě jmenováním čestným občanem. Dne 4. března 1910 pro jednalo klenečské zastupitelstvo „žádost pana faráře J. Baara o místo k stavbě domku v obecní zahradě u kostela. Usneseno: Obec postoupí p. faráři ku stavbě domku díl obecní zahrady ve výměře kolem 80 m čtverečních bezplatně, jestliže se … zaváže právoplatně, že vzestavěný tento domek v určité době obci Klenčí zdarma postoupí.“

Nepřehlédněme: město žádá od Baara, aby se zavázal dům mu darovat, ale ten si svůj plán stavět dům rozmyslí. Za dalších patnáct let píše poslední vůli a zakoupení dům v Klenčí městu skutečně daruje, ale pod podmínkou, že v něm zřídí trvalý památník s názvem „Baarův dům“. I na samém sklonku života Baar přesvědčuje, že jeho úsilí mít Chodska vzpomínku „do všech příštích dob“ není naivním sněním, nýbrž racionálně promyšlenou koncepcí.

Baar ve své poslední vůli:

„Ustanovuji proto svým universálním dědicem svoje rodné městečko Klenčí v okrese domažlickém, splní-li následující moje přání.

Můj dům čp. 14O v Klenčí nazve „Baarův dům“ a opatří jej zvenčí nápisem „Baarův dům“.

1) Do tohoto domu umístí: v přízemí vlevo ve třech místnostech obecní knihovnu a obecní čítárnu… Ve zbývajících třech místnostech prvního patra umístí obec sbírku svých starožitností a sice takto:

a) v pokoji, který obývám, vyloží v zasklených vitrínách staré listiny, knihy, pergameny, pečeti, mince a obrazy, jakož i svůj starý městský archiv,
b) moje knihovna zůstane tam, kde dosud jest, připojí se k ním moje rukopisy, korespondence, kterou vykonavatel poslední vůle za vhodnou uzná, můj psací stůl s křeslem a kalamářem,
c) ve třetí místnosti zůstane vykládaný nábytek, stojánkové hodiny, obrazy a sochy“.

K tomu spisovatel dodává:

„Aby mi nikdo nemohl vyčítati, že jsem tímto svým odkazem způsobil obci nová vydání, upozorňuji, že jsem už za svého živobytí zřídil „Baarův fond na udržování Baarova domu“ uložený u spořitelního a založenského spolku v Klenčí a u městské spořitelny v Domažlicích… K tomuto Baarovu fondu přidají se i všechny moje peníze ať ve vkladních knížkách, ať v cenných papírech, ať v honorářích, které se po mé smrti najdou a po zaplacení všech výloh s provedením této poslední vůle spojených, zbudou.“

K poslední vůli jsou připojena na zvláštním archu „pravidla Baarova fondu a tvoří její podstatnou součást“.

Baar tedy neponechal nic náhodě. I poslední vůlí rozhodl o svém právu na místo v paměti Chodska. Věděl, že Chodové mají bohatou historii podmíněnou bojem za půdu a svobodném hospodaření na ní, avšak nespoléhal se, že ještě mají smysl pro historický kontext. Měl s tím svou vlastní zkušenost. Když se v roce 1919 přestěhoval zpět do rodného Klenčí, na žádost obecního zastupitelstva doplnil městskou kroniku, jejíž stránky zely prázdnotou od roku 1847 (!!), kdy první klenečský kronikář a shodou okolností i bývalý majitel Baarova domu spáchal sebevraždu. Přesně 10. září 1920 Baar kroniku vrátil, ale protože po něm nikdo nepokračoval, 19. března 1924 se znovu chopil péra kronikáře. S konečnou platností ho odložil 30. září 1925, tedy necelý měsíc před svou smrtí.

Baar se spoléhal na sebe a na kdyňského advokáta Jaroslava Štěpánka.

Záhy po jeho smrti se našlo dost a dost nadšených obdivovatelů, kteří neváhali angažovat se za vzpomínku Chodska do všech příštích dob. Zasloužili se o Baarovo druhé zrození vzdor tomu, že spisovatel sám v dopisu ze dne 31. března 1923 napsal Janu F. Hruškovi: „Kdyby mě Pán Bůh nechal na světě se dožít plného 100 let a kdybych pracoval neúmorně jako mravenec, nezmohu už materiál, který mám a plány, které od mládí jdou se mnou! Jen malý zlomek té práce je dosud vykonán – ostatní čeká – nevykoná to nikdo – neboť to mohu vykonat jenom já, tak jako svoji práci můžeš vykonat jenom Ty.“


Nekorunovaný král Chodska zemřel. Zpráva se rozlétla čtenářskou obcí na sklonku října 1925. Ačkoliv Plzeňsko, vlastivědný časopis západních Čech, ve svém 6. čísle toho roku věnuje Baarovu odchodu jen překvapivě málo místa, Ladislav Lábek je dobrým prorokem. „Kdo viděl ten smutek, kdo slyšel ten nářek celého Chodska, pocítil něco velkého a silného, co vlévá novou naději a novou odvahu ke kulturní práci.“

Iniciativy Baarových obdivovatelů vrcholí v roce 1933 a neopadají po celá třicátá léta.

V roce 1933 se stává říšským kancléřem Adolf Hitler a v následujících letech gradují expanzivní výboje německých fašistů, až je v roce 1938 část Chodska odtržena od Československé republiky a brzy poté na několik let zanikne samostatný československý stát. Nadšení kulturních činovníků domažlického Podčeskolesí tedy nemožno vytrhnout z dobového kontextu evropské politiky. Zápas za docenění a zvěčnění Baarovy osobnosti a jejího odkazu má význam národně uvědomovací a agitační.

Začal se hned při Baarově pohřbu. Když se s klenečským rodákem loučil spisovatel Bohumil Zahradník-Brodský, zauvažoval nad otevřeným hrobem: „Stojí-li na vršku u Houjezda socha Kozinova, strážce a vůdce bojujících Chodů, měl by na Výhledech státi pomník Baarův, pomník Choda, který národu pověděl, jaká je duše lidu, žijícího pod lesnatými vrchy na nejzápadnější, stále ohrožené zemské hranici.“ Brzy po tom se scházejí na klenečské radnici Baarovi přátelé, aby ustavili zvláštní výbor pro postavení Baarova pomníku na Výhledech. Předsedou je zvolen Tomáš Kozina ze Stráže. Kozinu, vykonavatele Baarovy poslední vůle dr. Jaroslava Štěpánka a řadu dalších Baarových obdivovatelů čeká osm let práce. Osm let potrvá, než se jim podaří opatřit sto čtyřicet dva tisíce korun. Jestliže je práce dokonána v roce 1933, tedy v době hospodářské krize, neúnavnost dobrovolných kulturních činovníků o to více imponuje.


Nadešel rok 1933. Už od jara rok ve znamení Baarových oslav. Ty byly zahájeny 26. března ve Starém Postřekově a jak se ukázalo o tři roky později, měly historický význam, neboť právě zde dr. Jaroslav Štěpánek veřejně navrhl, aby byla založena Baarova společnost. K nejpozitivnějšímu přínosu (nejen) postřekovských oslav patřila skutečnost, že organizátoři, tvůrci i interpreti vsadili na nové formy, potlačující stereotyp. Konkrétně v Postřekově zdramatizoval Jiří Kajer povídku Hanče. Tamní divadelní soubor ji sehrál nejen v místě, ale také v Poběžovicích, Klenčí a v obou největších společenských centrech kraje – v Domažlicích a ve Kdyni. Josef Žuvníček k tomu napsal: „… úspěch dramatu je právě v tom vyzdvižení kolektivu, jak život na venkově opravdu probíhá (Posel od Čerchova 27. 5. 1933)“. Povídku Hanče ovšem zdramatizoval i dr. K. M. Lauda a v jeho režii ji sehráli ochotníci v Koutě na Šumavě.

V Pocinovicích diváci viděli jednoaktovku Exekuce podle dramatizační úpravy Františka Crhy. Skřivánek se dočkal jevištní podoby v Luženicích zásluhou Františka Baleje. Domažličtí tleskali Paní komisarce, kterou zdramatizoval Zdeněk Tuček a k níž tance nacvičil Jiří Kajer.

Většina premiér byla na pořadu ve dnech 2. – 9. července 1933, kdy Chodsko žilo Holdem československého národa J. Š. Baarovi. Nevolice, Luženice, Chrastavice, Pec pod Čerchovem, Domažlice, Klenčí pod Čerchovem, Kout na Šumavě, Prapořiště, Starý Postřekov, Újezd, Česká Kubice, Pocinovice, Kdyně – místa rozmanitého kulturního programu.

Hold československého národa J. Š. Baarovi vyvrcholil 5. července, kdy byla slavnostně odhalena bronzová socha z dílny prof. Ladislava Šalouna. Ovšem už samotné kladení základního kamene pylonu se stalo událostí, která přilákala na Výhledy na pět tisíc lidí. Od 25. května, kdy byl základní kámen položen, přepravily ověnčené vozy na Baarovo oblíbené místo čtyřicet žulových kvádrů s vytesanými jmény těch obcí a měst, kde čtenářstvo uctívalo Baara nejvíce. Sám Šaloun, než se pustil do díla, nejprve prostudoval Baarovy spisy, aby lépe pochopil spisovatelovu osobnost, aby pak odcestoval na Apeninský poloostrov poučit se z tamních děl.

„V předvečer slavnosti,“ čteme v kronice Postřekova, „hrána byla v Domažlicích v Sokolovně Paní komisarka, dramatizována podle Baarovy trilogie o Chodsku Zd. Tučkem.“ Z téhož pramene se dále dovídáme, že slavnost na Výhledech (již ovšem předcházel dopolední program v Klenčí, kde promluvil i literární historik dr. Miroslav Halík, domažlický rodák) zahájily Jindřichovy fanfáry Na stráži, že tu zazněl z Jindřichovy skladatelské dílny také sbor Čerchovu i Bulačina, samozřejmě na Baaarova slova, přičemž „část programu byla také vysílána rozhlasem“. Připočteme-li k tomu, že hlavní řečník – univerzitní profesor Miloslav Hýsek – promluvil ke třiceti tisícům shromážděných posluchačů, ani s odstupem dlouhé řady let nezpochybníme, že Baarovi se dostalo pocty vskutku úctyhodné. Ostatně Posel od Čerchova z 15. července 1933 v obsáhlém zpravodajství napsal: „Milovanému básníku Chodska byl odhalen pomník, jakého se dosud nedostalo žádnému českému spisovateli, a byl mu odhalen za poct, které v dnešních dobách jsou opravdu jedinečným případem úcty a vděčnosti.“

Pro některé kulturní a osvětové činovníky regionu se uctívání Baara stalo kultovní záležitostí. Nejvíce jí propadl Jakub Cvačka, jako sběratel lidové slovesnosti Baarův žák. Jeho měření kvality morálky, činů a života údajně Baarovými etickými normami je v nejednom případě dogmatickým odmítnutím vývoje a absolutorizováním jediného názoru. Tím Cvačka Baarovi nijak neprospěl, stejně jako mu obyčejně neprospěli ani autoři příležitostných básnických pokusů, ód na Baarovu velikost a nedostižnost.

Sám tvůrce bronzové sochy Ladislav Šaloun chtěl předejít tomu, aby jeho dílo bylo pro pěstování kultu zneužito. Ve vyznání Věčnost (Posel od Čerchova 1. července 1933) proto předeslal: „Národ, který ctí vděčně své zasloužilé syny, pokračuje bezděky v jejich ušlechtilé práci, osvojuje si jejich myšlení, stoupá na vrcholy svébytné kultury. Buduje-li se jim nějaké trvale viditelné znamení, ať v jakékoliv formě, není to pěstování osobního kultu. Památník nenáleží vlastně osobám oslavenců, nýbrž jejich dílu, jejich myšlenkám a jejich příkladu.“ Chodský lid, napsal Šaloun dále, „svou úctou, vděčností a láskou k Baarovi hlásí se sám k sobě, své veliké minulosti, a připravuje svou budoucnost. Památník z tvrdé žuly a bronzu, vybudovaný na Výhledech, vzdorující bouřím, bude mu symbolem vytrvalosti a hmotným ukazovatelem na cesty k duchovním výšinám“.


Je neděle 14. června 1936. Domažlice žijí šedesátinami hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha. Poněkud ve stínu oslav skladatelova jubilea schází se v hotelu Kalous skupina kulturních činitelů. To bylo dopoledne. Přesně v poledne vzplál oheň ve flambonu Baarova pomníku na Výhledech – v hotelu Kalous byla právě založena Baarova společnost, která „veškerou péči bude věnovati prostředí chodskému, aby za spolupráce přátel z kruhů literárních, vědeckých a uměleckých pokusila se o sociologický průzkum Chodska a připravila vědecký základ pro tvůrčí práci všech vrstev společenských i jednotlivců dle jejich možností a schopností pro zdárný rozvoj kraje na poli kulturním a hospodářském“, jak ve slavnostním proslovu uvedl JUDr. Jaroslav Štěpánek.

Pro takovou ideu jsou zapotřebí finanční prostředky a samozřejmě i schopní organizátoři. Rovněž vliv uznávaných autorit znamená mnoho; a na ten mysleli zakladatelé Baarovi společnosti také. Předsedou byl zvolen právě oslavenec Jindřich Jindřich, místopředsedou ředitel domažlického gymnázia dr. Emanuel Strejček, jednatelem dr. Jaroslav Štěpánek, zapisovatelem prof. Václav Miškovský a pokladníkem Jan Paroubek. Dalšími členy výboru se stali doc. dr. František Roubík a prof. dr. František Žákavec. Pamatováno bylo i na náhradníky (prof. dr. Jan Trefný, dr. Jaroslav Zástěra, Jan Bozděch) a spolupracovníky do výboru kooptované (dr. Miroslav Halík, dr. Emil Felix a Josef Žuvníček).

Perspektiva nové iniciativy tedy stála na cílevědomé koncepci, podpořené silnými individualitami, a společnost vskutku záhy patřila k fenoménům obohacujícím kulturní povědomí regionu podniky často nadčasového významu. Zasloužila se o odhalení několika pamětních desek a patřila k pořadatelům oslav 100. výročí narození Rudolfa Mayera. Z podnětu Baarovy společnosti byl uspořádán regionalistický sjezd ve Kdyni (v květnu 1937), který měl nastínit další možnosti ekonomického a kulturního rozvoje Chodska.

K Baarovi se ovšem nepřihlásily jen organizované skupiny (od října 1939 neslo Baarovo jméno i domažlické gymnázium). Druhý proud, víceméně živelný, představovaly aktivity jednotlivců.

Tak Hana Štěpánková, manželka vykonavatele Baarovy poslední vůle, hledá u Baarova pomníku na Výhledech víru v novou jednolitost „kdyňského“ a „domažlického“ Chodska i v šťastné perspektivy republiky.

Jakub Cvačka často měří vyhraňující se evropské politické poměry, zejména však vnitřní vývoj Chodska a Československa Baarovým „metrem“, čímž je spisovatel povýšen na dokonalý ideál, bezchybný vzor, díky Cvačkovi v takových případech beznadějně vypreparovaný.

K docenění životního díla J. Š. Baara i za hranicemi republiky přispěl prof. Jindřich Tocháček, který na spisovatele a sběratele lidové slovesnosti upozornil francouzskou spisovatelku M. de Vaux Phalipau. Ta pojednala na téma Zbytky dávných bájí o vodách a mracích na Chodsku a u Lužických Srbů v přednášce na pařížské Sorbonně v prosinci 1935.


Už v době vrcholícího rozkladu Rakousko-Uherska za první světové války chodili na Baarovo kázání lidé, které v kostele jinak viděti nebylo, jak sám Baar vzpomínal, a dostatečně znám je Manifest českých spisovatelů z května 1917, který Baar podepsal jako jeden z prvních.

V Klenčí – po předčasných a zavádějících zprávách – oslavilo obyvatelstvo samostatnost už 15. října 1918 a při té příležitosti vyzvalo k proslovu právě Baara. Ve spisovatelově písemné pozůstalosti se dochoval rukopisný záznam, v němž stojí: „… ohromný průvod v čele s hudbou procházel městečkem, zastavil se u radnice, kde zazpívala se národní hymna Kde domov můj a na vyzvání promluvil jsem před radnicí asi toto: Drazí přátelé! Jako člen české obce spisovatelské byl jsem požádán, abych promluvil k vám několik upřímných slov.“ Baar dvakrát cituje z Nerudových Písní kosmických a přidává: „My, drazí rodáci, náš národ je takovou malou hvězdičkou, kolem které točí se dnes velké národy. Staletá tužba naše se splnila. Udeřila hodina našeho vykoupení, naší svobody.

V této osudové chvíli je nutno, aby celý národ stál v jednom šiku, abychom zapomněli na všechno, co nás dělí, ale to na mysli měli, jen to, co nás pojí. Jediná ctnost, občanská svornost, musí dnes býti naším nejvyšším příkazem…

Ukažme se důstojnými potomky velkých předků. Vzpomínám našeho mučedníka – Koziny – praporečníka Přibka – klenečského rodáka Etzla – ti krváceli za naši svobodu a jejich hrdinné, neumírající památce provolejte se mnou slávu!“

Baar nemohl tušit, že za dvacet let budou výzvy ke svornosti českého národa znovu aktuální. Za dvacet let se opět opakoval historický faktor v česko – německém hraničním pásmu. Od Řezna i Kouby / klín plný zhouby / vrah cizího rodu / valí se k bráně v Brodu (J. Š. Baar: Před bojem).

Za těch dvacet let Chodsko přiřadilo k Baarem vzpomenutým hrdinům dalšího svého syna, reprezentanta toho nejúspěšnějšího z duchovních možností Chodů – Baara samotného. K Baarovi se obrací V. Kabrle (Posel od Čerchova 26. listopadu 1938) básnickým pokusem, který je odezvou na 24. listopad:

Baarovu Chodsku!

Tys, pěvče náš, svou píseň nedozpíval
o tvrdé, kamenité zemi,
jež zaplavil dnes cizí moci příval,
kdy zrozeni a opuštěni všemi
Tvůj rodný kraj, Tvé Chodsko vydáváme,
Tvé Výhledy a Sádek, odkud jsi se díval
tam k Trhanovu, přes Kozinův Hrádek
až k Havlovicům po sám Dražinov,
Tvou kolébku i poslední Tvůj rov,
kdy pláčeme a pěsti zatínáme.
a kraj Tvůj krásný ve smutek se halí,
že Baarovo nám Chodsko vzali,
kdy cizí moc zas chodská práva láme
a tvrdým Chodům ohýbá hřbet,
těm, kteří rodu věrni na stráži vždy stáli – –
ó, pěvče, vypros Chodsko své nám zpět,
když všecky struny v srdci popraskaly!

Když veřejnost zvěděla, že část Chodska připadne 24. listopadu Německu, okamžitě – a nezbývalo mnoho času, dva dny – byly sbírky v Baarově domě uloženy do beden a ve vojenských autech převezeny do lužanského zámku České akademie věd a umění.

Se stejnou pohotovostí domažlický stavitel Alois Procházka přivedl 22. listopadu na Výhledy pracovní četu, která za pomoci vojáků sňala sedmnáct centů vážící sochu, aby ji zachránila před zničením. Tyto okamžiky přibližuje Procházkova písemná pozůstalost: „Snad při práci na Baarově památníku zaplakal si každý z nás. Za necelou hodinku ležel kovový Baar u našich nohou. Na naší práci mělo zájem celé okolí. Přišlo se na nás podívat mnoho občanů z Klenčí, sousedních obcí, města, ba přišlo i dosti občanů z daleka se rozloučiti s Výhledy a Baarem.

Přijeli důstojníci, prostí občané, ženy, muži i děti, přijeli i zástupci sokolské župy šumavské…

Neviděl jsem po celý svůj život tolik slz, nevyslovitelného bolu a zoufalství.

Bylo mnoho těch, kteří odnášeli si z Výhledů několik kvítků, větviček, trochu zemi na památku.“

Kovový Baar byl po celou válku přechováván na nádvoří Chodského hradu v Domažlicích. Z podnětu Baarových přátel přepravili do Chodského hradu také sbírky Baarova domu, neboť v Lužanech byly umístěny pouze na zámeckých chodbách. Už 13. srpna 1939 si je mohli prohlédnout účastníci památné národní pouti na Veselé hoře.

Druhý život Jindřicha Šimona Baara měl výrazný politický akcent.


V Domažlicích 14. února 1984