Zora Dvořáková, kladenská rodačka (* 15. prosince 1934 – pozn. red.), vystudovala
na Filozofické fakultě UK historii. Potom působila ve Státní památkové péči v Praze. Účastnila se
příprav a realizace nejrůznějších muzejních a památkářských expozic, včetně
československého podílu na některých světových výstavách – a značně publikovala v odborném tisku.
Jako náměstkyně ředitele Státní památkové péče finančně
a odborně zaštítila snahu slánského muzea zachránit Cifkův statek
v Třebízi a položit základy k budoucímu třebízskému národopisnému muzeu.
Vlivem událostí ze srpna roku 1968 a následující tzv. normalizaci však musela Dr. Zora Dvořáková ze svého pracoviště odejít. Protože jí bylo znemožněno nadále pracovat v původním oboru, soustředila se na individuální vědecké bádání a literární činnost. Svůj zájem věnovala sociální a kulturní problematice českých zemí v 19. a 20. století a zejména některým předním osobnostem našeho národa.
Lze plným právem říci, že tato cílevědomá činnost vynesla řadu hodnotných monografií. Tak roku 1976 vydala Dvořáková knihu František Matouš Klácel, která je první důkladnou studií o tomto pokrokovém knězi, filozofu a novináři. Dvě další práce – Josef Václav Myslbek a Josef Zítek – věnovala autorka vrcholným představitelům českého výtvarného umění, sochaři a architektovi. Vylíčila jejich životy a tvorbu v sepětí s celým kulturním a politickým vývojem společnosti.
Značnou popularitu získaly Dr. Dvořákové dvě knihy životopisných medailonů, nazvané Stezkami domova a inspirace a Život a příběh. Jsou věnovány spisovatelům, básníkům, malířům, hudebníkům, historikům a politikům, jejichž osudy se utvářely ve spojitosti s některými místy širšího okolí Prahy. Dočítáme se v nich rovněž o Kladensku a Slánsku. Jedna z kapitol nás přivádí za Svatoplukem Čechem do Vraného, jiná k Jindřichu Šimonu Baarovi na faru v Klobukách a další do Třebíze, odkud pocházel Václav Beneš Třebízský. Poznáme osudy Aloise Pravoslava Trojana, předního účastníka revolučního dění z roku 1848 a rodáka ze zdejší Knovíze. Kapitola o dávno zaniklých lázních Šternberku nám umožňuje sledovat závěrečné dny tragické životní pouti Karla Havlíčka Borovského. Konečně část, nazvaná Za divadelní oponou, se odehrává povětšině přímo ve Slaném, zatímco Malířská škola na Okoři nás přivede mezi Mařákovy žáky.
Všechny tyto práce Dr. Dvořákové jsou psány s nevšedním zaujetím, které je charakteristické i pro její další knihu, nazvanou Když ještě nebyli slavní, a věnovanou výtvarné generaci Národního divadla. Dalším dílem badatelské a literární tvorby Zory Dvořákové se pak stala obsáhlá biografie Miroslav Tyrš, která vyšla v roce 1989 a přibližuje nám, jak ostatně napovídá podtitul "prohry a vítězství", zakladatele Sokola.
Knihy Zory Dvořákové vzešly z precizní heuretické přípravy. Získané poznatky jsou tlumočeny kultivovaným jazykem a čtivým, leckdy až beletrizujícím způsobem. Tato srozumitelnost je pak spojena s očividným úsilím po hluboké pravdivosti všech postav a událostí. Jde proto o literaturu faktu v tom nejlepším, plně uměleckém smyslu slova, která minulost líčí nejen poutavě, ale i s největší možnou objektivitou.
Ostatně ve stejném duchu byly připraveny také nejposlednější spisy Zory Dvořákové, které vyšly po listopadu 1989. Jde o menší, avšak velmi aktuální práce T. G. Masaryk, Sokol a dnešek a Milada Horáková, což je vůbec první životopisná studie tragického osudu této velké ženy. Konečně v roce 1992 autorka vydala značně rozsáhlou knihu Z letopisů třetího odboje. V těchto publikacích nejenže přinesla či shrnula mnoho dosud neznámých a namnoze otřesných skutečností z poúnorového čtyřicetiletého vývoje, ale prokázala jako historička i mimořádnou dobovou angažovanost. Postavila se v tomto ohledu doslova na jedno z nejčelnějších míst, jak dokazuje i její činnost v různých pražských institucích (v Klubu Milady Horákové, ve Společnosti Edvarda Beneše, Konfederaci politických vězňů aj.) – a také například skutečnost, že literárně upravila k vydání obsahově velmi sugestivní vzpomínky Vladimíra Levory nazvané Ze stalinských gulagů do československého vojska.
Historička a spisovatelka Zora Dvořáková je zároveň činorodou sochařkou. Na první pohled by se mohlo zdát, že spojení vědecké a literární činnosti s tvorbou plastik je čímsi zcela protikladným, nesourodým a nelogickým, co se navzájem vylučuje, zejména jestliže se u druhého zaměření jedná v podstatě o abstrakce, v nichž dominantní postavení má cit a fantazie.
Je nutno zdůraznit, že opak je pravdou. Plastiky Zory Dvořákové jsou pouze jinou rovinou a dalším výrazovým prostředkem téže osobnosti. Jednotlivé náměty přitom vyplývají z přirozené autorčiny potřeby vyjádřit nejenom vlastní city, ale i osobní vztah k okolní realitě. Zora Dvořáková se tak zamýšlí nad různými podobami života, nad domovem a světem, dobrem i zlem, nad lidským hledáním a prohrami, nad minulostí i budoucností – prostě nad vším, co ji v tomto rozporuplném a dynamickém světě může těšit či trápit a k čemu nemůže zůstat lhostejná. Její plastiky vždy přinášejí nějakou závažnou a určitou myšlenku, situaci nebo problematiku. Leckteré v době svého vzniku byly míněny jako politický protest.
Autorka při tvorbě plastik hledá pro své vyjádření neustále nové formy. Důležitou roli přitom sehrává starobylý mlýn v Podhájku. Vždyť bez dostatku místa by něco takového nebylo možné. Tam ale lze donekonečna experimentovat s jakýmikoliv rozměry, s proměnlivostí tvarů či jejich vzájemnými vztahy. Dvořákové plastiky vyznívají harmonicky i bizarně. Vždy se v nic ovšem projevuje snaha, aby její sdělení bylo pro diváka srozumitelné. Dvořáková pracuje nejen s hlínou, sádrou či dřevem, ale také s umělými hmotami, gumou, betonem a kombinovanými technikami.
Kromě formy důležitým výrazovým prostředkem je barva. V tomto směru navazuje Dvořáková na skutečnost, že se v minulosti v sochařství barevného dekoru běžně používalo. Je to právě barevnost, která dává plastikám Zory Dvořákové punc přirozené působivosti a bezprostřednosti.
Výtvarné úsilí Zory Dvořákové je sice netradiční, ale na rozdíl od dnešní záplavy abstraktní tvorby, často velmi nesrozumitelně kategorizované kritikou, jde o dílo sympatické a přístupné obecnému pochopení. Rozmanitost tvarů a barva jsou v něm většinou rovnocennými výrazovými prostředky, jimiž autorka poctivě usiluje o maximální účinek.
Vlivem událostí ze srpna roku 1968 a následující tzv. normalizaci však musela Dr. Zora Dvořáková ze svého pracoviště odejít. Protože jí bylo znemožněno nadále pracovat v původním oboru, soustředila se na individuální vědecké bádání a literární činnost. Svůj zájem věnovala sociální a kulturní problematice českých zemí v 19. a 20. století a zejména některým předním osobnostem našeho národa.
Lze plným právem říci, že tato cílevědomá činnost vynesla řadu hodnotných monografií. Tak roku 1976 vydala Dvořáková knihu František Matouš Klácel, která je první důkladnou studií o tomto pokrokovém knězi, filozofu a novináři. Dvě další práce – Josef Václav Myslbek a Josef Zítek – věnovala autorka vrcholným představitelům českého výtvarného umění, sochaři a architektovi. Vylíčila jejich životy a tvorbu v sepětí s celým kulturním a politickým vývojem společnosti.
Značnou popularitu získaly Dr. Dvořákové dvě knihy životopisných medailonů, nazvané Stezkami domova a inspirace a Život a příběh. Jsou věnovány spisovatelům, básníkům, malířům, hudebníkům, historikům a politikům, jejichž osudy se utvářely ve spojitosti s některými místy širšího okolí Prahy. Dočítáme se v nich rovněž o Kladensku a Slánsku. Jedna z kapitol nás přivádí za Svatoplukem Čechem do Vraného, jiná k Jindřichu Šimonu Baarovi na faru v Klobukách a další do Třebíze, odkud pocházel Václav Beneš Třebízský. Poznáme osudy Aloise Pravoslava Trojana, předního účastníka revolučního dění z roku 1848 a rodáka ze zdejší Knovíze. Kapitola o dávno zaniklých lázních Šternberku nám umožňuje sledovat závěrečné dny tragické životní pouti Karla Havlíčka Borovského. Konečně část, nazvaná Za divadelní oponou, se odehrává povětšině přímo ve Slaném, zatímco Malířská škola na Okoři nás přivede mezi Mařákovy žáky.
Všechny tyto práce Dr. Dvořákové jsou psány s nevšedním zaujetím, které je charakteristické i pro její další knihu, nazvanou Když ještě nebyli slavní, a věnovanou výtvarné generaci Národního divadla. Dalším dílem badatelské a literární tvorby Zory Dvořákové se pak stala obsáhlá biografie Miroslav Tyrš, která vyšla v roce 1989 a přibližuje nám, jak ostatně napovídá podtitul "prohry a vítězství", zakladatele Sokola.
Knihy Zory Dvořákové vzešly z precizní heuretické přípravy. Získané poznatky jsou tlumočeny kultivovaným jazykem a čtivým, leckdy až beletrizujícím způsobem. Tato srozumitelnost je pak spojena s očividným úsilím po hluboké pravdivosti všech postav a událostí. Jde proto o literaturu faktu v tom nejlepším, plně uměleckém smyslu slova, která minulost líčí nejen poutavě, ale i s největší možnou objektivitou.
Ostatně ve stejném duchu byly připraveny také nejposlednější spisy Zory Dvořákové, které vyšly po listopadu 1989. Jde o menší, avšak velmi aktuální práce T. G. Masaryk, Sokol a dnešek a Milada Horáková, což je vůbec první životopisná studie tragického osudu této velké ženy. Konečně v roce 1992 autorka vydala značně rozsáhlou knihu Z letopisů třetího odboje. V těchto publikacích nejenže přinesla či shrnula mnoho dosud neznámých a namnoze otřesných skutečností z poúnorového čtyřicetiletého vývoje, ale prokázala jako historička i mimořádnou dobovou angažovanost. Postavila se v tomto ohledu doslova na jedno z nejčelnějších míst, jak dokazuje i její činnost v různých pražských institucích (v Klubu Milady Horákové, ve Společnosti Edvarda Beneše, Konfederaci politických vězňů aj.) – a také například skutečnost, že literárně upravila k vydání obsahově velmi sugestivní vzpomínky Vladimíra Levory nazvané Ze stalinských gulagů do československého vojska.
Historička a spisovatelka Zora Dvořáková je zároveň činorodou sochařkou. Na první pohled by se mohlo zdát, že spojení vědecké a literární činnosti s tvorbou plastik je čímsi zcela protikladným, nesourodým a nelogickým, co se navzájem vylučuje, zejména jestliže se u druhého zaměření jedná v podstatě o abstrakce, v nichž dominantní postavení má cit a fantazie.
Je nutno zdůraznit, že opak je pravdou. Plastiky Zory Dvořákové jsou pouze jinou rovinou a dalším výrazovým prostředkem téže osobnosti. Jednotlivé náměty přitom vyplývají z přirozené autorčiny potřeby vyjádřit nejenom vlastní city, ale i osobní vztah k okolní realitě. Zora Dvořáková se tak zamýšlí nad různými podobami života, nad domovem a světem, dobrem i zlem, nad lidským hledáním a prohrami, nad minulostí i budoucností – prostě nad vším, co ji v tomto rozporuplném a dynamickém světě může těšit či trápit a k čemu nemůže zůstat lhostejná. Její plastiky vždy přinášejí nějakou závažnou a určitou myšlenku, situaci nebo problematiku. Leckteré v době svého vzniku byly míněny jako politický protest.
Autorka při tvorbě plastik hledá pro své vyjádření neustále nové formy. Důležitou roli přitom sehrává starobylý mlýn v Podhájku. Vždyť bez dostatku místa by něco takového nebylo možné. Tam ale lze donekonečna experimentovat s jakýmikoliv rozměry, s proměnlivostí tvarů či jejich vzájemnými vztahy. Dvořákové plastiky vyznívají harmonicky i bizarně. Vždy se v nic ovšem projevuje snaha, aby její sdělení bylo pro diváka srozumitelné. Dvořáková pracuje nejen s hlínou, sádrou či dřevem, ale také s umělými hmotami, gumou, betonem a kombinovanými technikami.
Kromě formy důležitým výrazovým prostředkem je barva. V tomto směru navazuje Dvořáková na skutečnost, že se v minulosti v sochařství barevného dekoru běžně používalo. Je to právě barevnost, která dává plastikám Zory Dvořákové punc přirozené působivosti a bezprostřednosti.
Výtvarné úsilí Zory Dvořákové je sice netradiční, ale na rozdíl od dnešní záplavy abstraktní tvorby, často velmi nesrozumitelně kategorizované kritikou, jde o dílo sympatické a přístupné obecnému pochopení. Rozmanitost tvarů a barva jsou v něm většinou rovnocennými výrazovými prostředky, jimiž autorka poctivě usiluje o maximální účinek.
Otakar Špecinger
(z archivu V-ART)
(z archivu V-ART)
