Pardubická rodačka Iva Hercíková (* 2. listopadu 1935) je z autorů neobyčejné tvůrčí invence. V šedesátých letech obohatila českou hororovou tvorbu povídkovým souborem Pavouk, který kulhal (1969), ovšem v kontextu Hercíkové bibliografie převládají prózy s tematikou citového života dívek a žen. Jsou to kupříkladu romány Trest (1971) a Druhá láska (1973) či další prózy jako Jsem nebe (1971), Plástev medu (1976), Dvakrát do stejné řeky (1977), Sůvy (1982). V neúplném výčtu spisovatelčiných děl nemožno nezmínit veleúspěšný román Pět holek na krku (poprvé 1966), do povědomí velmi široké veřejnosti snad nejvýrazněji vepsaný. Ozvláštňující pohled na mladá léta Karoliny Světlé v novele Johana upoutal v osmdesátém roce.
   Iva Hercíková proslula též jako pohádkářka: německy napsané pohádky Das Hündchen und der Honig (1965) a Das Hündchen und die Sonne (1967 se dočkaly také anglické mutace, první dokonce i francouzské.
   Před emigrací do SRN (1986) a následném zakotvení v USA (1987) spolupracovala jedna z nejčtenějších českých spisovatelek druhé poloviny dvacátého století s řadou filmových režisérů (např. E. Schormem, J. Kačerem a J. Bělkou) a je autorkou scénářů mnoha divácky úspěšných filmů (Pět holek na krku, Velká neznámá, Jsem nebe, Šance, Slůňata, Sestry, Jak namalovat ptáčka, Andrsenka aj.). Hry Muži můj, muži můj, neplač a Sestry odvysílal Československý rozhlas.
   Z poemigračního období připomeňme bibliofilii Básně milostné (1994), dotvrzující pracovitostí zužitkované autorčiny neobyčejné vlohy pro žánrově různorodý umělecký výraz.

(r)