|
Jaromír Hořec se narodil 18. prosince 1921 v ukrajinském Chustu. Od jedenácti let žije
v Praze, kde na reálném gymnáziu odmaturoval (1940) a při obchodní akademii
absolvoval abiturientský kurz (1941). Do konce války pracoval jako dělník, v květnu
1945 patřil k zakladatelům deníku Mladá fronta. V tomto periodiku
a souběžně ve stejnojmenném nakladatelství se poprvé uplatnil jako šéfredaktor
a ředitel (do roku 1950, poté například v Hlasu revoluce,
universitním periodiku Univerzita Karlova či samizdatové edici
Česká expedice, kterou po listopadových událostech přeměnil v soukromé
nakladatelství. Vedle toho redigoval samizdatové časopisy In margine
(1977 - 1981) a Pokus (1984 - 1989). V roce 1981 pobyl půlrok ve
vazbě za podvracení republiky a šíření ineditní literatury.
V roce 1991 byl jmenován docentem FSV UK a stal se předsedou
Společnosti přátel Podkarpatské Rusi. V této souvislosti připomeňme, že studia na
FF UK ukončil Hořec prací Příspěvek k rozboru tzv. legionářské literatury (1969).
Hořcovy rané básnické pokusy spadají do období poválečného společenského
kvasu a literární věda je řadí k poezii ovlivněné Vladimírem Majakovským.
Když byl dynamoarchismus v roce 1950 na konferenci SČSS politicky odmítnut, Hořec se
básnicky odmlčel. Takřka za dvě desetiletí, ovlivněn už Halasem, jak se literární teorie
vyjádřila, přispěl do kontextu české poezie let šedesátých sbírkou Hněv trávy (1966),
let sedmdesátých sbírkou Půlnoční jam session (Toronto 1976), let osmdesátých pak
v Německu vydanými tituly Pozdvihování slov (1981), Svěcení hlíny (1982),
Špatně rozdané karty (1984), Bohemus (1986), Anežka Česká
a Soudný den (oba 1988). V polistopadové éře byl pro básníka
nejšťastnějším letopočet 1995, kdy v českém prostředí vyšly sbírky Ne
a Svěcení hlíny.
Jaromír Hořec užíval často pseudonymu.
(r) |