Narodil jsem se 7. dubna 1949 v Českých Budějovicích. Přes určité pokusy do šuplíku, které se
nepočítají, jsem skutečně začal psát až ve svých šestatřiceti letech a hned moje
prvotina, román Skleněný vrch, vyšla v Jihočeském nakladatelství – na jaře 1989.
Rukopisy Tirák, Slunce na útěku (Jihočeské nakladatelství) a Čekání na
nekonečno (Československý spisovatel) se v revolučním kvasu po listopadu 1989
nedočkaly vydání. Pak už jsem zase neměl čas já, protože jsem se bezhlavě vrhl do podnikání
a zápletky a dramata, která jsem předtím šroubovaně implantoval svým nebohým
hrdinům, jsem mohl zažívat na vlastní kůži. Deset let jsem byl spolumajitelem cestovní
kanceláře a mohu říci, že toho bylo tolik, že na nějakou literaturu mi nezbyl nejen
čas, ale abych byl upřímný, měl jsem při tom slavném podnikání tak dokonale vypatlanou hlavu,
že jsem nebyl schopen stvořit nic kloudného. Kdybych něco napsal, určitě by se mi mezi řádky
dostaly nějaké ceníky, či má-li býti hotel s polopenzí nebo raději inklusive.
Samozřejmě jsem přispíval i do časopisů a rozhlasu.
Nyní jsem s podnikáním bohudík skončil. I když nevzpomínám ve zlém, hodně jsem se naučil – hlavně poznávat lidi. Znovu bych se však k podnikání nevrátil. Přesto mohu říci slovy klasika: Čím jsem byl, byl jsem rád. Tak jako v mládí montérem na výškových stavbách, strojníkem na vodní elektrárně, dispečerem na rozvodně velmi vysokého napětí nebo učitelem v autoškole. Myslím si, že lidský život je příliš krátký na to, aby člověk seděl v jedné kanceláři a dělal do úmoru opakující se práci. Nebo kopal stále stejným krumpáčem, to alespoň topůrko je třeba vyměnit, aby mu to nové, hrubé připomnělo, jaký že to je vlastně trouba.
Po deseti letech tvůrčí abstinence jsem si začal myslet, že také literatura je neodvratně pryč tak jako mé dosavadní činnosti a musím podotknout, že jsem se do tvorby vůbec nenutil. Pak přišel přelom letopočtu a sedlo to na mne a já chodil jako zamilovaný septimán, až někdy hrozilo, že mě přejede auto. A pak jsem v půli března začal psát a v současné době mám hotovou tak polovinu z asi třísetstránkového románu s pracovním názvem Vzpomínky jednoho lumpa.
Samozřejmě jsem přispíval i do časopisů a rozhlasu.
Nyní jsem s podnikáním bohudík skončil. I když nevzpomínám ve zlém, hodně jsem se naučil – hlavně poznávat lidi. Znovu bych se však k podnikání nevrátil. Přesto mohu říci slovy klasika: Čím jsem byl, byl jsem rád. Tak jako v mládí montérem na výškových stavbách, strojníkem na vodní elektrárně, dispečerem na rozvodně velmi vysokého napětí nebo učitelem v autoškole. Myslím si, že lidský život je příliš krátký na to, aby člověk seděl v jedné kanceláři a dělal do úmoru opakující se práci. Nebo kopal stále stejným krumpáčem, to alespoň topůrko je třeba vyměnit, aby mu to nové, hrubé připomnělo, jaký že to je vlastně trouba.
Po deseti letech tvůrčí abstinence jsem si začal myslet, že také literatura je neodvratně pryč tak jako mé dosavadní činnosti a musím podotknout, že jsem se do tvorby vůbec nenutil. Pak přišel přelom letopočtu a sedlo to na mne a já chodil jako zamilovaný septimán, až někdy hrozilo, že mě přejede auto. A pak jsem v půli března začal psát a v současné době mám hotovou tak polovinu z asi třísetstránkového románu s pracovním názvem Vzpomínky jednoho lumpa.
FN
