Akademický malíř Dalibor Říhánek (* 8. března 1946), ač rodilý Plzeňák, trávil od svých devíti let
pravidelně prázdniny u svého strýce Vojtěcha (amatérského výtvarníka) v Písku
ve čtvrti u Svatého Václava, kde ve stejném domě v současné době žije a tvoří
a volně navazuje na rodinnou tradici. V Bechyni vystudoval střední keramickou
školu a v roce 1965 se stal posluchačem přípravky na Akademii výtvarných umění
v Praze a pak přešel k profesoru Františku Jiroudkovi na figurální
a krajinářskou malbu. První výstavu měl v Písku. Tehdy mladý
začínající malíř zaplnil čtyři sály muzea obrazy, kresbami a návrhy kartonových plastik
pro divadelní scény.
Dalibor Říhánek je stejně jako fauvisté nadšen a okouzlen barvou. Říká: "Letos mi tak nádherně kvetla zahrada, že to samo evokovalo k tomu, abych si dělal kresby nebo akvarely." Cykly či řady jeho obrazů se také neustále vyvíjejí a mění. Prvotní forma, první obraz řady je základním, téměř realistickým pohledem na danou tematiku, následující obrazy, z nichž vyčteme, jak umělec mění svůj názor, a vrcholnou fází je téměř abstraktní vidění skutečnosti.
Při ročním studijním pobytu v Itálii nemohl tak citlivý autor zůstat nedotčen díly italských mistrů: počínaje Giottem a Massaciem a přes Michelangela po současníky, jakými jsou Renato Guttuso, Giacomo Manzú a Emilio Greco. Právě u posledně jmenovaného Dalibor Říhánek pobýval. V přímém kontaktu se zemí, kde "šly dějiny" (Cézar, Livie, Boriové) si autor uvědomil nutnost filozofie, filozofie života. Setkání s mistrovskými díly ve vatikánských muzeích ho podnítilo k hledání PRAVDY. Pravda v hlubším slova smyslu tkví v tom, že objektivita je totožná s pojmem. O tento hlubší smysl pravdy jde, když se například mluví o pravdivém uměleckém díle. Tyto předměty jsou pravdivé, jsou-li tím, čím mají být – odpovídá-li jejich realita pojmu. Takto pojato je nepravdivé totéž, co jinak označujeme jako špatné. Autor si to uvědomuje a jeho dílo je zralé na základě vědomostí, zkušeností, bible i viděného.
Dalibor Říhánek nepociťuje jako prvotní formové problémy, ale v popředí jeho zájmu se objevují především významové zřetele usilující o sdělení osobního poselství a prožitku. Lyricko-expresívní ladění obrazů, údernost a síla výrazu, ovládání dramatické režie koloritu v pevných liniích, to jsou malířské hodnoty Říhánkovy tvorby. Jeho výtvarný zájem není soustředěn jen na atraktivní situace člověka, ale i na zachycení nejvšednějších zážitků (například v kresbách). Všednost se tak někdy dostává do dramatické podoby a naopak drama je vřazeno do běžného života. Malíř střídá otevřený a vzrušený rukopis se zvučnou barvou a tlumenějšími a lyričtěji laděnými odstíny. Výtvarné přeměny v tematice malby nebo její formě, stylu a barevnosti nejsou důkazem toho, že by si autor nenašel dosud svůj osobní výtvarný výraz, ale důkazem vážnosti, s jakou hledá vyjádření nového sdělení, kterému musí odpovídat nová forma. Dalibor Říhánek zaznamenává život kolem sebe, vybral si sféru zájmů, která je blízká jeho osobnímu vyznání, maluje po svém tak, jak problémy cítí, tak jak sní, žije a uvažuje.
(Pozn. red.: Dalibor Říhánek samostatně vystavoval v dlouhé řadě českých měst. Uveďme alespoň: Malá galerie, Praha-Žižkov 1970; Hudební divadlo v Karlíně, Praha 1972; Galerie Mánes, Praha 1973; Muzeum středního Pootaví, Strakonice 1975; Muzeum - zámek, Kladno 1977; Galerie Kotnov, Tábor 1978; Výstavní síň - knihovna, Milevsko 1985; Galerie Díla, Mariánské Lázně 1986 atp. Písecké kulturní jaro roku 2001 zahájilo kromě jiného Říhánkovou výstavou v Galerii Portyč.)
Dalibor Říhánek je stejně jako fauvisté nadšen a okouzlen barvou. Říká: "Letos mi tak nádherně kvetla zahrada, že to samo evokovalo k tomu, abych si dělal kresby nebo akvarely." Cykly či řady jeho obrazů se také neustále vyvíjejí a mění. Prvotní forma, první obraz řady je základním, téměř realistickým pohledem na danou tematiku, následující obrazy, z nichž vyčteme, jak umělec mění svůj názor, a vrcholnou fází je téměř abstraktní vidění skutečnosti.
Při ročním studijním pobytu v Itálii nemohl tak citlivý autor zůstat nedotčen díly italských mistrů: počínaje Giottem a Massaciem a přes Michelangela po současníky, jakými jsou Renato Guttuso, Giacomo Manzú a Emilio Greco. Právě u posledně jmenovaného Dalibor Říhánek pobýval. V přímém kontaktu se zemí, kde "šly dějiny" (Cézar, Livie, Boriové) si autor uvědomil nutnost filozofie, filozofie života. Setkání s mistrovskými díly ve vatikánských muzeích ho podnítilo k hledání PRAVDY. Pravda v hlubším slova smyslu tkví v tom, že objektivita je totožná s pojmem. O tento hlubší smysl pravdy jde, když se například mluví o pravdivém uměleckém díle. Tyto předměty jsou pravdivé, jsou-li tím, čím mají být – odpovídá-li jejich realita pojmu. Takto pojato je nepravdivé totéž, co jinak označujeme jako špatné. Autor si to uvědomuje a jeho dílo je zralé na základě vědomostí, zkušeností, bible i viděného.
Dalibor Říhánek nepociťuje jako prvotní formové problémy, ale v popředí jeho zájmu se objevují především významové zřetele usilující o sdělení osobního poselství a prožitku. Lyricko-expresívní ladění obrazů, údernost a síla výrazu, ovládání dramatické režie koloritu v pevných liniích, to jsou malířské hodnoty Říhánkovy tvorby. Jeho výtvarný zájem není soustředěn jen na atraktivní situace člověka, ale i na zachycení nejvšednějších zážitků (například v kresbách). Všednost se tak někdy dostává do dramatické podoby a naopak drama je vřazeno do běžného života. Malíř střídá otevřený a vzrušený rukopis se zvučnou barvou a tlumenějšími a lyričtěji laděnými odstíny. Výtvarné přeměny v tematice malby nebo její formě, stylu a barevnosti nejsou důkazem toho, že by si autor nenašel dosud svůj osobní výtvarný výraz, ale důkazem vážnosti, s jakou hledá vyjádření nového sdělení, kterému musí odpovídat nová forma. Dalibor Říhánek zaznamenává život kolem sebe, vybral si sféru zájmů, která je blízká jeho osobnímu vyznání, maluje po svém tak, jak problémy cítí, tak jak sní, žije a uvažuje.
(Pozn. red.: Dalibor Říhánek samostatně vystavoval v dlouhé řadě českých měst. Uveďme alespoň: Malá galerie, Praha-Žižkov 1970; Hudební divadlo v Karlíně, Praha 1972; Galerie Mánes, Praha 1973; Muzeum středního Pootaví, Strakonice 1975; Muzeum - zámek, Kladno 1977; Galerie Kotnov, Tábor 1978; Výstavní síň - knihovna, Milevsko 1985; Galerie Díla, Mariánské Lázně 1986 atp. Písecké kulturní jaro roku 2001 zahájilo kromě jiného Říhánkovou výstavou v Galerii Portyč.)
Karel Šmíd
(z archivu V-ART)
(z archivu V-ART)
