|
Námořní důstojník Nikolaj Rimskij-Korsakov po návratu z mořských toulek ztvárnil moře
ve svých skladbách způsobem, který nemá v hudbě (s výjimkou Debussyho) konkurence.
Bývalý námořník Ing. Václav Švejcar po usazení na souši v rodném Písku ztvárňuje
moře svým štětcem rovněž způsobem, který není ledajaký. Jeho obrazy jsou přesvědčivé,
působí silně a neotřele na první pohled. Mořské dno s tajemnými zdroji zlatavého
jasu, podmořské jeskyně, potopené bárky...
Jakožto absolvent ČVUT byl kdysi ryze technický typ. O malbu se
nezajímal. Přesto k ní bezděčně dozrával příležitostí k hlubokým prožitkům právě
na moři: "Představte si: dlouhé dny a měsíce na moři uprostřed nekonečných obzorů.
V noci není loď, až na poziční světla, osvětlena, všude je tedy úplná tma. Hvězdy
jiskří mnohem jasněji, netlumeny světly civilizace. Stovky či tisíce kilometrů od pevniny,
stovky či tisíce metrů vody pod sebou. Občas jen fialově světélkující plankton. Už to samo
působí na psychiku zvláštně. Na dvousetmetrové lodi jsem někdy sedával v noci až na
přídi a ač jsem o modlitbě či meditaci tehdy nic nevěděl, cosi to se mnou
udělalo..."
Pak přišel životní předěl: když se plavil kolem Afriky,
postihl ho akutní zápal slepého střeva. Po vylodění v Libérii (příznačný název pro
jeho další osudy) a okamžité operaci se s ním cosi přihodilo. Zprvu ani nevěděl,
že se přiblížil k prahu života. Pokládal tento stav za průvodní jev narkózy. Jaké bylo
jeho překvapení, když se o zážitcích z tunelu, kterým se prochází ke světlu na
druhém břehu naší existence a o dalších prožitcích dočetl později v Moodyho
knihách. Říká o tom: "Byl to obrat k jinému směru myšlení, v duši zůstaly
obrazy. Začal jsem uvažovat o otázkách života a smrti na jiné úrovni.
Z těchto zkušeností mi vzešel impuls, že malba je prostředek k vyjádření toho,
co mě celého naplňuje. Následovalo seznámení s dílem Pavla Boudy, Zdeňka Hajného,
S. Dalího, H. Gigera a dalších. Nemaluji proto jen moře či lodě, ale
i obrazy inspirované právě zážitkem klinické smrti, tedy zejména ony tunely."
To vše souvisí organicky se změnou názoru na místo a směřování
člověka na zemi, ke které došlo po těchto událostech. Václav Švejcar čerpá poznatky
i sílu z různých filozoficko-náboženských systémů a z toho mu vyplývá
závěr zcela zákonitý: "Nejlepší modlitbou je pro mne malování – snad se nerouhám."
Tak jako pro Zdeňka Hajného, Jana Kristoforiho a jim podobné je i pro něho jeho
tvorba zároveň i životní cestou. Jeho malby mají podobný účinek jako díla
Z. Hajného: ono vtahování do nitra, vybízení ke ztišení myšlenek, k zasnění,
k meditaci, ale i k vnitřnímu zpokornění a projemnění. Přesto nepatří
mezi Hajného plagiátory. Aby nebyl jeho tvorbou inspirován, raději pečlivě schoval sám před
sebou jeho monografie. Dokonce se ani neptá na technické postupy svých kolegů, takže není
výjimkou, že maluje i brkem z papouška a podobnými roztodivnostmi. Učitelé
kreslení by prý nad ním asi zalomili rukama. Podstatně důležitější než částečná
a bezděčná afinita s tvorbou Hajného (kterou ovšem i Hajný připouští jako
zákonitý jev v případech, kdy se jedná o shodné cítění), je Švejcarova názorová
shoda s Hajným i některými dalšími autory podobného ražení na způsob a smysl
tvorby: patří totiž k oné výtvarnické menšině, která neztvárňuje boj, vášně, agresi či
zrůdnost, která nechce iritovat a samoúčelně šokovat.
(Pozn. red.: Ing. Václav Švejcar, narozen 12. července 1962 v Písku, vyučen lodním mechanikem
u Čs. námořní plavby 1980. Maturita na SPŠS ve Strakonicích 1983. Promoce na
strojní fakultě ČVUT v Praze, titul ing. 1990. Půlroční cesta po USA. V roce
1991 opouští dráhu námořního důstojníka a zcela se věnuje profesionální malbě.
KF (z archivu V-ART) |