Prácheňské rezonance 2004

Antonín Hořava

Bláznovy zážitky

(monohra)

Volně podle povídky N. V. Gogola Bláznovy zápisky
v překladu A. Novákové


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmdesátý sedmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 17. prosince 2009.

© Antonín Hořava

V-Art - Vision Of the 21st Century

Aksentij Ivanovič Popriščin vbelhá na scénu, která nepředstavuje žádné konkrétní prostředí, ale jen naznačuje, kde se právě Popriščin nachází. V ruce třímá svazeček dopisů. Posléze do dopisů hloubavě nahlíží.


Popriščin: /po chvíli/ Chm… Podle rukopisu je přece jen vidět, že to psal pes. Ale čitelné to je… /zvedne dopisy nad hlavu a zamává s nimi/ Ty dopisy mi řeknou všecko! Psi jsou chytrá cháska… Nebýt ale té zvláštní příhody, která se mi tuhle stala… /zastrčí dopisy do kapsy/ Vstal jsem tehdy dosti pozdě a když mi moje služebná Mavra přinesla vyčištěné boty, zeptal jsem se jí, kolik je hodin. Jak jsem uslyšel, že už dávno odbylo deset, honem jsem se oblékl. Vědět ale předem, jak kysele se bude tvářit náš přednosta oddělení, nebyl bych vůbec do úřadu šel. Už dávno mi říká: /paroduje/ „Co ti to, člověče, pořád straší v té kotrbě? Jednou lítáš jako splašený, podruhé zas všechno zmotáš, že se v tom ani ďas nevyzná, titul začneš malým písmenem, zapomeneš napsat datum nebo zase číslo!“ /zapózuje/ Závidí! Závidí, že sedím v kanceláři ředitele a ořezávám Jeho Excelenci pera!… Zkrátka nebyl bych do úřadu vůbec šel, nemít naději, že tam uvidím pokladníka a že snad přece jen z toho židáka vypáčím nějakou zálohu. Kdybych se před ním rozkrájel, kdybych neměl co do huby – nedá peníze na měsíc dopředu a nedá, mizera jeden. A doma ho přitom jeho vlastní kuchařka fackuje. To je všeobecně známo… Nechápu, jaké to má výhody sloužit na ministerstvu. Odnikud žádné zdroje příjmů… Ale oblékl jsem si starý plášť, vzal si deštník, protože venku zrovna pěkně lilo a šel jsem. Na ulicích nikde nikdo, jen ženské se sukněmi přes hlavu a ruští kupci pod deštníky a taky kočí mi přišli do cesty. Z lepších lidí jsem zahlédl jen jednoho našince, úředníka. Stál na křižovatce. Jen jsem ho uviděl, hned jsem věděl kolik uhodilo: „Kdepak, holenku, ty nejdeš do žádného úřadu, ty pospícháš za tamtou, co běží před tebou, a koukáš jí po nožkách!“ Tihle úředníci, to je pěkná cháska. Ti si namouduši nezadají se žádným oficírem – jen přejde nějaká v kloboučku, už jsou jí v patách. A jak tak o tom přemýšlím, najednou vidím, že před obchodem, kolem něhož jsem zrovna šel, zastavil kočár. Hned jsem ho poznal – byl to kočár našeho ředitele. Co ten by dělal v obchodě, myslím si, to bude určitě jeho dceruška. Přitiskl jsem se ke zdi. Lokaj otevřel dvířka a ona vylétla z kočáru jako ptáček. Pane jo, jak mrkla napravo, jak mžikla a hodila očkem! Můj ty bože, jsem ztracen, načisto ztracen. A co že jezdí ven v takovém nečase? Pak ať mi někdo namlouvá, že ženy nejsou zblázněné po všelijaké té parádě! Nepoznala mě, však jsem se také snažil zahalit se co nejvíce do svého pláště, protože už ho mám celý ušmudlaný a navíc staromódní. Teď se nosí velké límce a já mám malé, jeden přes druhý a sukno hrubé, levné… Její pejsek už nestačil vběhnout do krámu a zůstal na ulici. Znám toho pejska, jmenuje se Medži. Nestál jsem tam ani minutu, když najednou slyším, jak někdo tenounkým hláskem říká: „Dobrý den, Medži!“… Co to? Kdo to tu mluví? Rozhlédl jsem se kolem a vidím dvě dámy pod deštníkem – jednu starou a jednu mladičkou, ale ty přešly a vedle mne se zase ozvalo: „To je ale hanba, Medži!“… Hrom do toho! Vidím, jak se Medži očichává s pejskem, co šel za dámami. Tak dost, řekl jsem si, copak jsem opilý? To se mi – při mých příjmech na ministerstvu, nestává tak často. „Bane, Fidélko, to si nemysli.“… No, na vlastní oči jsem viděl, jak to Medži tomu pejskovi říká… „Já jsem, haf, haf, haf, velice stonala.“… No tohle! Musím říct, že jsem přímo žasl, když jsem toho pejska slyšel mluvit lidským hlasem! Ale pak jsem si to všechno jaksepatří srovnal v hlavě, a už jsem se ani moc nedivil. No ano, vždyť na světě už byla spousta podobných případů. V Anglii se prý vynořila ryba, která řekla dvě slova v takové zvláštní řeči, že učenci se to už snaží nejméně tři roky rozluštit, a dodneška marně. V novinách se také psalo o dvou kravách, které přišly do krámu a žádaly celou libru čaje. A nevěřte novinám… „Psala jsem ti, Fidélko, ale náš Vořech ti jistě můj list neodevzdal,“ pravila opět Medži… Ať do mě hrom! V životě jsem neslyšel, že by pes uměl psát. /vytáhne z kapsy dopisy a nahlíží do nich/ Chm, v dopise není chybička. Interpunkce, ba i tvrdé a měkké „i“ všude jak má být. Zkrátka a dobře, tak to nenapíše ani náš přednosta oddělení, a to o sobě říká, že studoval na univerzitě… /schová dopisy opět do kapsy/ A pak prý správně psát umí jen urozený člověk. To se ví, někdy i poddaný člověk něco sesmolí, ale to jejich psaní většinou za moc nestojí, je to bez čárek, bez teček a žádný sloh to nemá.

Slova Medži mě ovšem velmi překvapila. Ono se mi totiž někdy stává, že slyším a vidím věci, které ještě nikdo neslyšel a neviděl. Řekl jsem si, že za tím pejskem půjdu a vyzvím, co je zač a co má za lubem. Rozevřel jsem deštník a vydal jsem se za oběma dámami. Zastavily se před domem, který dobře znám. Je to dům pana Zvěrova. Barák jako hrom. A těch lidí, co tam bydlí: kuchařek a projíždějících hostů a těch úředníčků, těch je tam jako much, jeden na druhém. Asi to tam bude hodně levné. Však tam mám jednoho přítele, ten troubí moc pěkně na trubku. Dámy vyšly do čtvrtého patra. Já jsem tam za nimi nešel, ale řekl jsem si, že si to zapamatuji a při nejbližší příležitosti toho neopomenu využít.

Druhý den se mi okolo půl druhé stala další příhoda, kterou žádné pero nevylíčí. Byl jsem v pracovně našeho ředitele. Jeho pracovna je samá skříň s knihami. Náš ředitel musí být učený pán. Četl jsem názvy některých: samá učenost, ale jaká učenost, kampak se člověk hrabe, všechno francouzsky a německy. Ono stačí podívat se mu do tváře, jaká důležitost mu kouká z očí, panečku. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by řekl zbytečné slovo. Leda, když mu člověk podává listiny, zeptá se: /paroduje/… „Tak jakpak je dnes venku?“ „Sychravo, Vaše Excelence, sychravo!“… Ba, kdepak by se k němu člověk mohl rovnat! To je formát! Přesto pozoruju, že mě má ve zvláštní oblibě. Kdyby ještě tak i dceruška… sapraforte, to by bylo!… No nic, nic, tiše!… No a pak jsem si četl „Včelku“. /směje se/ To je ale hloupý národ ti Francouzi! Co by vlastně chtěli? Já bych jim pořádně nasekal karabáčem, všem, to se ví. Taky se tam popisuje jeden bál, nějaký kurský statkář to píše. A kurští statkáři píšou moc pěkně. Potom jsem si všiml, že už odbilo půl jedenácté a náš starý pořád nevycházel z ložnice. A pak to přišlo. Otevřely se dveře, já myslel, že je to ředitel, vyskočil jsem s listinami v rukou, ale byla to ona… Ona!… Pane na nebi, jaké měla šaty! Bílé jako labuť, a jaké nádherné! A ten pohled, co na mne vrhla – slunce, dočista slunce! /počíná si jako ve snu/… Uklonila se a řekla: „Papá zde nebyl?“… Bože, bože, ten hlas! Kanárek, hotový kanárek. Už jsem jí chtěl říct: „Excelence, netrestejte mě, a když už mě chcete potrestat, tak mě potrestejte svou vznešenou ručkou.“ Ale jazyk jsem měl najednou celý zdřevěnělý, a tak jsem jenom řekl: „Ne, prosím, nebyl.“… Podívala se na mě, potom na knihu a upustila šáteček. Vrhl jsem se k němu, jak nejrychleji jsem uměl, ale uklouzl jsem na těch zpropadených parketách a jen tak tak, že jsem se nerozplácl na nos, ale přece jen jsem udržel rovnováhu a šáteček jsem sebral… Pane na nebi, to byl ale šáteček! Tenoulinký, batistový – ambra, hotová ambra! Z toho ta vznešenost přímo dýchala. Poděkovala a malinko se pousmála, takže její slaďounké rtíky se skoro ani nepohnuly a potom odešla… Seděl jsem ještě asi hodinu… /opovržlivě/… Až najednou přišel lokaj a povídá: „Jděte domů, Aksentiji Ivanoviči, jemnostpán už odešel.“…/nenávistně/… Tyhle lokaje nemůžu vystát! To se to rozvalí v předsíni, a kdyby se to aspoň obtěžovalo pokývat hlavou! A nejen to! Jednou si dokonce jeden ten neřád usmyslel, že mi nabídne šňupec, a to, prosím, vsedě! /rozlítí se/ „Měl bys vědět, ty chlape mizerná, že já jsem úředník a že jsem z urozeného rodu!“… Ale přece jen jsem si vzal klobouk a „sám“ jsem si oblékl plášť, kdepak by mi ho ten vašnosta podal a šel jsem pryč. Doma jsem většinu času proležel na posteli. Potom jsem si opsal velice pěkné veršíčky: /vytahuje z kapsy papírek a čte/:

„Když jsem bez dušinky chvíli,
jak rok bych ji neviděl,
k životu již nemám síly,
raději bych umřít chtěl.“

No, to jistě skládal Puškin!…Večer jsem to nevydržel, zakutal jsem se do pláště a zašel jsem si k domu Její Excelence a dlouho jsem čekal, jestli nevyjde ven, abych se na ni ještě aspoň jednou podíval. Ale nevyšla.

/vytáhne dopisy a čte/

„Milá Fidélko, stále nemohu přivyknout Tvému měšťáckému jménu. To už Ti nemohli dát nějaké lepší? Ale konečně, to nechme být. Jsem velice ráda, že si teď budeme dopisovat. Myslím, že sdělovat si myšlenky, pocity a dojmy s někým druhým patří k těm nejpříjemnějším věcem na světě.“ … Ha, ha, ha, tak tohle to to psisko vykradlo z jednoho díla, přeloženého z němčiny! A jmenovalo se… no, nevzpomenu si, ale to je jedno. Psisko jedno, prostě kradlo… „Říkám to ze zkušenosti, ačkoliv jsem nebyla na světě dále, než u vrat našeho domu. A neplyne snad můj život v samých radovánkách? Má paní, které papá říká Sofi, mě šíleně miluje.“ … A jejej, to se dovídám věci… no nic, nic, tiše!… Hahaha, sdělovat si myšlenky… /zastrčí dopisy do kapsy/… Jednoho dne jsem přišel na ministerstvo a přednosta oddělení se rozběsnil: /paroduje/ „Řekni mi, prosím tě, co to děláš?“ … „Jak to, co dělám? Nic nedělám!“… „Prosím tě uvažuj trochu, vždyť už je ti přes čtyřicet, už bys mohl mít rozum! Jak si to představuješ? Myslíš, že nevím, co vyvádíš? Vždyť ty, člověče, lítáš za ředitelovou dcerou? Jen se na sebe podívej a uvědom si, co jsi zač. Ty jsi přece nula! Obyčejná nula! A nemáš ani krejcar! Koukni se do zrcadla, jak vypadáš! Co to máš za nápady?“

/po chvíli/

… Ať se jde vycpat! Sám má papulu jak měsíc a na hlavě pár chlupů nakroucených do chocholky, hlavu nosí takhle nahoru a ještě si ji maže růžovým olejíčkem. Asi si myslí, že si může všechno dovolit. Ale já moc dobře vím, proč na mě tak vyjel. /spiklenecky/ Závidí mi! Všiml si…všiml si možná, že se mi přednostně projevuje jistá náklonnost. Ale já na něho kašlu. To je toho, dvorní rada! Pověsil si k hodinkám zlatý řetízek, dává si dělat holínky za třicet rublů a vůbec, ať si škrabe šos. Jsem já snad z nějakého středního stavu… /křičí/ …Byl snad můj táta nějaký krejčí, nebo poddůstojníček? Já jsem přece šlechtic! Já to taky mohu někam dotáhnout! Je mi teprve dvaačtyřicet – a to je věk, kdy služba vlastně teprve začíná! Jenom počkej, kamaráde, já taky budu plukovníkem, a dá-li bůh, možná i něčím víc! Já si také udělám reputaci, a ještě třeba lepší, než je ta tvoje! Snad sis nevzal do hlavy, že kromě tebe není na světě jediného slušného člověka? Já mít moderní frak od Ruče a kravatu jako máš ty, byl bys takhle malinký!… Jenže kde na toho krejčího vzít… /po chvíli/ Tuhle jsem byl v divadle. Hráli kus o hloupém Filatkovi. /rozesměje se/ No, to jsem se nasmál. A pak byla ještě nějaká fraška s legračními veršovánkami na soukromé obhájce, zvlášť na jednoho kolegiátního registrátora, velice opovážlivé, až jsem se divil, jak to cenzůra mohla pustit. A o kupcích se tam naplno říká, že okrádají lidi a jejich synkové že flámují a cpou se mezi šlechtice. Dneska se píšou velice legrační kusy. Rád si zajdu do divadla. Jak mám v kapse krejcar, nevydržím to a jdu. Ale řeknu vám, že mezi námi úředníky jsou tedy takoví neřádi, že je do divadla ani heverem nikdo nedostane, ani když jim dá lístek zadarmo. Jedna herečka tam moc pěkně zpívala a já jsem si vzpomněl na… Ne, ne, nic, nic, tiše… /zasní se/ … Kdybych, kdybych se tak jednou mohl kouknout tam do těch komnat, kde bydlí Její Excelence, to by bylo! Do budoáru, tam, co stojí všelijaké ty flakónky a skleničky a květiny, co se na ně člověk bojí i dýchnout, jak tam leží pohozené její šaty, vzdušné jako dech. A nakouknout do ložnice, tam teprve musí být nádhera, tam teprve musí být ráj, jaký ani na nebi není. A vidět židličku, na kterou klade nožku, když vstává a jak si na tu nožku natahuje punčošku bílou jako sníh… /prudce ožije/ … A najednou jako by mě něco osvítilo: vzpomněl jsem si na ty dva pejsky, které jsem slyšel rozprávět na Něvské třídě a hned mě napadlo: Tak a teď se všechno dozvím! Musím se dostat k těm dopisům, co ti dva škaredí čoklíci posílají. Přiznám se, že už jsem si jednou k sobě Medži zavolal a řekl jsem jí: „Medži, teď jsme sami, teď mi pověz všechno, co víš o slečně. Zapřísahám se ti, že to nikomu neprozradím.“ Ale ta mazaná fenka jenom zvedla ocásek, celá se přikrčila a pomalounku vyšla ze dveří jakoby nic. Dávno jsem tušil, že pes je mnohem chytřejší než člověk, byl jsem si dokonce jist, že umí mluvit, ale že si jen tak staví hlavu. To je, panečku, politik, ten sleduje každý člověkův krok. No ne, zítra se rozhodně vypravím do Zvěrkovova domu, vyslechnu Fidélku a pokusím se jí sebrat všechny dopisy, které jí poslala Medži, řekl jsem si a hned druhý den ve dvě hodiny odpoledne jsem se sebral a šel… /vytáhne dopisy a láskyplně si je prohlíží/ … Nemůžu ani cítit vařené zelí a v Měšťanské ulici se valí zelný puch ze všech hokynářských krámů a od vrat každého domu se táhne tak pekelný smrad, že jsem si musel ucpat nos a utíkat, co mi nohy stačily. A řemeslníci vypouštějí ze svých dílen taková mračna sazí a kouře, že je lepší, když tudy člověk ani nejde. Když jsem vylezl do pátého patra a zazvonil, vyšlo nějaké děvče, docela pěkné, s malinkými pihami. Poznal jsem ji – byla to ta, co šla s tou stařenkou pod deštníkem. Trošinku se začervenala, a já hned věděl, kolik uhodilo: holka zlatá, ty by ses ráda vdávala, řekl jsem si. „Co si přejete?“ zeptala se. „Potřebuju si promluvit s vaším pejskem!“ odpověděl jsem. Okamžitě jsem na té holce poznal, že je hloupá. V tom ale přiběhl ten pes a moc štěkal. Chtěl jsem ho chytit, ale on mě málem kousl do nosu, neřád. Ale uviděl jsem v koutě stát jeho proutěnou boudu. Vrhl jsem se k ní, přehrábl slámu v dřevěné bedničce a ke své ohromné radosti jsem odtamtud… /zvedne dopisy triumfálně nad hlavu/ … vytáhl tenhle svazeček dopisů!… Hahaha!… Jak to ten neřád pes uviděl, kousl mě nejdřív do lýtka, ale když si pak očichal, že jsem mu vzal dopisy, začal kňučet a lísat se, ale já jsem mu řekl: „Ba ne, kamaráde, nedám ti nic, má úcta!“ A utíkal jsem pryč. Myslím, že mě to děvče mělo za blázna, protože se hrozně vyděsilo… /nahlíží do dopisů/ … Teď se tedy konečně dozvím, co a jak, vyzvím všechny záměry, všechny popudy a do všeho konečně pořádně nahlédnu. /začte se/ Říkám to pořád, že tihle psi jsou chytrá cháska, to se musí uznat. Ti znají celé politické pozadí. Určitě tady bude úplně všechno. Portrét a všechny záležitosti toho vznešeného muže. A určitě tam bude i něco o té, která… Nic, nic, tiše! /čte/ „Papá se se mnou také velice často mazlí. Dostávám čaj a kávu se smetanou. Ach, má chére, musím Ti říci, že nevidím vůbec nic chutného na velkých ohlodaných kostech, které žere v kuchyni náš Vořech. Dobré kosti jsou jen ze zvěřiny, a to jedině tehdy, když z nich není vysát morek. Velmi dobré je také smíchat několik masových šťáv dohromady, ale nesmí tam být kaprlata ani zelenina. Ale neznám nic horšího než dávat psům chlebové kuličky. Vždycky se najde u stolu někdo, kdo má ruce od všelijakého neřádu a začne jimi hníst chléb, pak si tě zavolá a cpe Ti to mezi zuby. Odmítnout se to nesluší, a tak to jíš s odporem, ale jíš… „ Chm, jakoby se nedalo psát o něčem lepším. Třeba na druhé stránce… „Velice ráda Tě budu informovat o tom, co se u nás děje. Už jsem Ti ledacos říkala o hlavním pánovi, kterému Sofi říká Papá. Je to velmi zvláštní člověk…„ Vždyť jsem to říkal, že psi se umějí na věci dívat politicky. Tak copak ten náš Papá?… „…velmi zvláštní člověk. Většinou mlčí. To už musí být, když ten něco řekne. Ale před týdnem si pořád povídal sám pro sebe: „Dostanu, nebo nedostanu?“ … Vezme si do jedné ruky papírek, druhou zavře naprázdno a řekne: „Dostanu, nebo nedostanu?“… Jednou se obrátil i na mne: „Co myslíš, Medži, dostanu nebo nedostanu?„ … Neměla jsem tušení, o co jde a tak jsem mu očichala botu a šla jsem pryč. Potom, ma chére, asi za týden přišel Papá a blahem celý zářil. Celé odpoledne za ním chodili nějací pánové v uniformách a k čemusi mu gratulovali. U stolu byl pak moc veselý, jak jsem ho ještě nikdy neviděla. Dával k lepšímu anekdoty a po obědě mě zvedl do náručí a řekl: „Jen se podívej, Medži, co je to?“ … Viděla jsem, že má na prsou jakousi tenkou stužku. Očichala jsem ji, ale nemělo to vůbec žádnou vůni. Nakonec jsem si opatrně lízla – bylo to trochu slané… „No, no, no, tak se mi zdá, že si to psisko nějak moc dovoluje, jestli by nemělo dostat nařezáno…“ Tak podívejme se, Papá je ctižádostivý! To si musím zapamatovat… „Sbohem, ma chére, utíkám…“ Atakdále, atakdále… „…Zítra dopis dokončím, buď zdráva!“ … /vymění list/ … Tak a už jsem zase s Tebou. Dnes měla moje slečna Sofi…“ Co, co, měla Sofi?… No nic, nic, tiše… „…moje slečna Sofi ohromný shon. Chystala se na ples a tak jsem měla radost, že Ti budu moci psát, až odejde. Moje Sofi jezdí strašně ráda na plesy, ačkoli při oblékání se skoro vždycky zlobí. Vůbec nechápu, ma chére, co je to za požitek, jezdit na plesy. Sofi přijíždí domů z plesu v šest ráno a já skoro vždycky uhádnu podle toho, jak je bledá a přepadlá, že jí tam, chudince, nedali nic jíst. Řeknu Ti, že bych tak nemohla nikdy žít. Kdybych neměla dostat svou omáčku s tetřívkem, nebo kůžičku ze slepiččina křidélka, nevím, co bych si počala. Také omáčka s kašičkou je dobrá. Zato mrkev, nebo řípa, nebo artyčoky, na ty si v životě nezvyknu.“ … No, ten sloh je přece jen trochu kostrbatý! Hned je vidět, že to nepsal člověk. Začne jak se sluší a patří a skončí zase jako pes. No, podíváme se ještě na jedno psaníčko… Hm, ani datum to nemá… „Ach má milá! To jaro je už zrovna cítit ve vzduchu. Srdce mi tluče jako by pořád na něco čekalo, v uších mi hučí, a tak často stávám hezkou chvíli se zvednutou nožkou a poslouchám u dveří. Musím se Ti svěřit, že mám spoustu nápadníků. Sedávám často na okně a prohlížím si je. Ach, kdybys věděla, co šeredů je mezi nimi! Je tam jeden strašný nemotora, obyčejný hlídací pes, ten Ti je tak hloupý, až mu ta hloupost kouká z očí, po ulici chodí jako páv a myslí si o sobě, že je bůhvíjak krásný a že se za ním musí každý ohlédnout. To zrovna! Já jsem si ho ani nevšimla, jako bych ho ani neviděla. A pak je tam jeden strašný buldog, ten taky stává pod mým oknem. Ten kdyby se postavil na zadní, jenže to on nedovede, moula, byl by o celou hlavu vyšší než papá mé Sofi, a ten je přece také dosti vysoký a při těle. Ale ten buldog musí ale být hulvát, že mu není rovno. Zavrčela jsem na něho, ale on dělal, že je mu to úplně jedno. Kdyby se aspoň zamračil! Ale on jen vyplázl jazyk, svěsil ohromné uši a koukal do okna – takový hňup! Ale nemysli si, ma chére, že mé srdce je lhostejné ke všem snahám, ach, to tedy ne! Kdybys tak viděla jednoho kavalíra, co sem leze přes plot z vedlejšího domu, nějakého Trezora! Ach, ma chére, ten Ti má čumáček!…“

Fuj, zatraceně! Takové pitomosti! Jak někdo může sepisovat dopisy o takových hloupostech? Dejte mi člověka! Chci vidět člověka, potřebuji potravu – takovou, která by nasytila mou duši, a místo toho takové nesmysly… /obrátí stránku/ Snad to tady bude lepší… „Sofi seděla u stolečku a něco šila. Já jsem se dívala z okna, protože si ráda prohlížím lidi, kteří jdou kolem. Vtom vstoupil lokaj a řekl: „Pan Těplov, kammerjunker!“ … „Ať jde dál!“ zvolala Sofi a začala mě objímat. „Ach Medži, Medži! Kdybys věděla, kdo to je, brunet, slouží u dvora, a jaké Ti má oči! Černé a jiskrné jako oheň!“ a odběhla do svého pokoje. Za chvilku vstoupil mladý muž s černými licousy, přistoupil k zrcadlu, upravil si vlasy a obhlédl pokoj. Zavrčela jsem a usedla na své místo. Sofi za chviličku vešla, on cvakl ostruhami a ona se vesele uklonila. Já jsem se dívala jakoby nic dál okýnkem ven, jen hlavu jsem trošičku naklonila, abych slyšela, o čem si povídají. Ach, ma chére, to ti byly nesmysly, co ti dva povídali! Mluvili o tom, jak jedna dáma udělala při tanci jinou figuru než měla a že nějaký Bobov měl na krku žabó a že v tom vypadal docela jako čáp a div, že neupadl a že jakási Lidinová si myslí, že má modré oči a zatím je má zelené a samé takové věci. A tak jsem si pomyslela: Kampak se hrabe tenhle mladík na Trezora! To je nebe a dudy! Za prvé tenhle má úplně hladkou a širokou tvář a licousy, jako by si hlavu ovázal černým šátkem, kdežto Trezor má protáhlý čumáček a až nahoře na čele bílou lysinku. Trezorova postava se nedá k tomuhle mladému muži vůbec přirovnat. A oči, chování, způsoby – to je úplně něco jiného. Bože, to Ti je rozdíl: Nevím, ma chére, co Sofi na tom svém Těplovovi má. Co se jí na něm tak líbí.“ … No mně se taky zdá, že tu něco nesouhlasí. To přece není možné, že by jí mohl učarovat nějaký takový Těplov!… „Tak se mi zdá, že když se jí líbí tenhle Těplov, že se jí bude za chvilku líbit i ten úředník, co sedí u Papá v pracovně… Ach, ma chére, to ti je ohava, kdybys viděla! Hotová opice…“ /zamyslí se/ Kterýpak úředník to asi je?

„A tak divně se jmenuje. Sedí a pořád ořezává pera. Vlasy má jako seno. Papá ho vždycky posílá místo sluhy.“ … Tak se mi zdá, že… že ten mizera čokl mluví o mně! Já že mám vlasy jako seno?… „Sofi se někdy nemůže udržet smíchy, když se na něho podívá.“ … Lžeš, ty čokle mizerná! Ať ti jazyk upadne! Však já dobře vím, že za tím vším stojí závist! Já velice dobře vím, kdo v tom má prsty!… Přednosta oddělení! Ten člověk mě přece k smrti nenávidí! A škodí mi kde může! Na každém kroku!… „Těplov je teď u nás každý den. Sofi je do něho zamilovaná až po uši. Papá je ohromně veselý. Dokonce jsem slyšela od našeho Grigorije, co u nás zametá a vždycky si pro sebe něco mumlá, že bude brzy svatba, protože Papá chce rozhodně vidět Sofi provdanou za generála nebo za kammerjunkera nebo za plukovníka…“ … /trhá dopisy/ … Hrom, aby do toho… Všechno, co za něco stojí, shrábnou buď kammerjunkeři, nebo generálové!… Člověk… člověk si objeví nějaké malé bohatství, myslí si, že na ně dosáhne rukou a zatím ti je před nosem utrhne kammerjunker nebo generál!… Hrome, já bych si tak přál být generálem, ne proto, abych získal její ruku, ale abych viděl, jak se budou oba kolem mě točit, vrtět a dělat pukrlata a vést diplomatické řečičky, a pak… Pak bych jim pěkně od srdce řekl, že na ně kašlu… Ano, kašlu!… Zatracená práce, to je ale k vzteku!… Kammerjunker! Vždyť je to jen titul!… Není to nic hmatatelného, co se dá vzít do ruky… Proto, že je někdo kammerjunker, mu nepřibude na čele třetí oko… Nemá přece nos ze zlata… Už… už jsem se několikrát snažil vypátrat, proč se dělají všechny ty rozdíly mezi lidmi. Jak to, že já jsem titulární rada, a z jakého důvodu jsem titulární rada? Třeba jsem nějaký hrabě nebo generál a jenom navenek vypadám jako titulární rada. A třeba ani sám nevím, co jsem zač. Takových případů je přece v dějinách spousta! Obyčejný člověk, a nemusel to být zrovna šlechtic, jenom nějaký měšťan nebo rolník a najednou se z něho vyklube velmož, nebo někdy i sám panovník. A když se takováhle věc může stát sedlákovi, proč by se nemohla stát šlechtici? Co když já najednou vejdu v generálské uniformě? Na levém rameni epoleta, na pravém rameni epoleta a přes prsa modrá stuha? Jakou potom bude zpívat ta moje krasavice? A co na to řekne Papá, náš pan ředitel? A copak nemohu být jmenován generálním gubernátorem nebo intendantem nebo něčím takovým? Rád bych věděl, proč jsem jen pouhý titulární rada? Proč zrovna titulární rada?… /uchopí noviny a nahlíží do nich a posléze čte/ … Chm, ve Španělsku se uprázdnil trůn… Jak to, že se trůn může uprázdnit… Že prý má na trůn vstoupit nějaká donna. Na trůn přece nemůže vstoupit nějaká donna! Na trůně přece musí být král! Ale král prý není!… Chm, copak to jde, aby nebyl král? Ovšem stát nemůže být bez krále! Král je, jenže se nachází neznámo kde. Je ale docela možné, že se nachází někde blízko… /po chvíli šeptem/ Ve Španělsku už mají krále! Už se našel! /slavnostně/ … Já jsem ten král! Nechápu, jak jsem si mohl představovat, že jsem titulární rada… Pch… Jak jsem jen mohl přijít na tak bláznivou myšlenku. Štěstí, že tenkrát nikoho nenapadlo mě zavřít do blázince. Teď je mi všechno jasné, teď to vidím jako na dlani. Zato dřív, to nepochopím, dřív bylo přede mnou všechno v jakési mlze. Bude to nejspíš tím, že lidi si představují, že jejich mozek se nachází v hlavě. Ale kdepak! Vítr od Kaspického moře ho přináší. /důležitě/ … „Mavro, vidíš před sebou španělského krále!“ … Div neumřela strachy, když jsem jí to řekl… Ženská hloupá, jaktěživ španělského krále neviděla!… Cha,cha,cha… Ale Mavričko, vždyť já se na tebe nezlobím, že mi někdy špatně vyčistíš boty!… Je to lůza. S ní a jí podobnými se nedá na vysoká témata mluvit! Vylekala se, protože žije v přesvědčení, že všichni králové ve Španělsku vypadají jako Filip druhý. Ale já se Filipovi ani trochu nepodobám a kapucína také nenosím! /podívá se na hodinky/ … Na ministerstvo už nepůjdu! Čert ho vem! Tedˇuž ta vaše pitomá lejstra opisovat nebudu… Cha, exekutor, abych prý šel do úřadu, že už jsem tam tři týdny nebyl!… No, pro legraci tam konec konců jít můžu!… /usedne a rozhlíží se kolem sebe/ … Kdybyste tak věděli, kdo tu mezi vámi sedí, to by byl poprask! Chátro úřednická! Tady z těch lejster, že mám udělat výpis? No dovolte!… Á, pan ředitel jde! Pozapínejte si fraky, klanějte se! Já? Pardon! Vstát? Před tou onucí? Pardon! Ten je tak dobrý akorát na utření bot! Mám se podepsat? Prosím!… Ferdinand VIII! Tak! … Nepřeji si, abyste se mi klaněli!… Drahá Sofi, čeká vás velké štěstí. Tak velké, že si ho neumíte ani představit. Ano, navzdory úkladům všech nepřátel, budeme svoji… To proradné ženské plemeno! Teprve teď jsem pochopil, co je to žena. Až dosud nikdo nepřišel na to, koho žena miluje. Zjistil jsem to až já! /šeptem/ Žena miluje ďábla! Ano, bez legrace. Fyzikové píší hlouposti, že prý žena je to a ono. Ale žena miluje výhradně ďábla. Tamhle ji například vidíte, jak se dívá lorňonem z lóže v prvním pořadí. Myslíte si snad, že se dívá na toho tlusťocha s hvězdou? Ale co vás nemá! Dívá se na ďábla, který mu stojí za zády. Vidíte, teď se mu schoval do fraku! A odtamtud na ni kývá! A ona si ho vezme! Ano, vezme si ho! A všichni tihle hodnostáři, tihle papínkové, kteří pochlebují kdekomu a cpou se ke dvoru a říkají, že jsou vlastenci a já nevím, co ještě! Jde jim o důchody! O doživotní důchody, jde těm vlastencům! Matku, otce, boha prodají za peníze, ta banda jidášská! Všude samá ctižádost a ta ctižádost vzniká tím, že pod jazykem je puchýřek a v něm malý červíček jako špendlíková hlavička, a to všechno způsobil jeden lazebník, který bydlí v Gorochové! Nepamatuji si už, jak se jmenuje, ale bylo zjištěno, že chce s jednou porodní bábou zavést na světě mohamedánství, a proto prý ve Francii je už většina lidí mohamedánského vyznání… Pokládám za neslušné prohlašovat, že jsem španělský král, protože nejdřív se musím jít představit ke dvoru. Zdržuje mě jedině to, že nemám královské rouno. Asi si ho ušiju z nového služebního pláště, který jsem měl na sobě všeho všudy dvakrát. Musí ale mít úplně jiný střih… /přehodí přes sebe něco velmi obludného/ … Ne, ještě si netroufám jít se představit ke dvoru! Deputace ze Španělska totiž ještě nedorazila! A bez deputace se to nesluší! Ale čekám je každou hodinu… /roztáhne ruce/ Ták, konečně jsem ve Španělsku! Ach, ten Madrid! Dnes zrána se ke mně dostavili španělští vyslanci a společně jsme nasedli do kočáru. Ujížděli jsme tak rychle, že jsme za půl hodiny dorazili ke španělským hranicím. To je ale zvláštní země to Španělsko. Když jsme vstoupili do první komnaty, spatřil jsem spoustu lidí s ostříhanými hlavami. Domyslel jsem si, že jsou to grandové nebo vojáci. Proč by se jinak dávali stříhat dohola. Ovšem chování státního kancléře bylo velmi podivné: Strčil mě do malého pokojíku a řekl: „Tady seď, Popriščine, a jestli budeš tvrdit, že jsi král Ferdinand, tak to z tebe vytluču!“ Pochopil jsem, že to není nic jiného než zkouška, a tak jsem odpověděl záporně – a kancléř mě za to přetáhl dvakrát holí po zádech, až to pořádně zabolelo. Málem jsem vykřikl, ale ovládl jsem se, protože jsem si vzpomněl, že je to rytířský zvyk při nastoupení vysokého úřadu – ve Španělsku se totiž dodnes zachovávají rytířské obyčeje. Pak jsem se zabýval státními záležitostmi. Přišel jsem na to, že Čína a Španělsko je vlastně jedna a tatáž země a že jen z nevědomosti jsou pokládány za dva různé státy. Radím každému, ať si schválně napíše na papír Španělsko a uvidí, že mu vyjde Čína. Ale zvlášť mě zarmucuje událost, ke které dojde zítra! Zítra v sedm hodin nastane zvláštní jev! Země totiž usedne na Měsíc! Píše o tom i slavný anglický chemik Welington. Přiznám se, že mi začalo být úzko, když jsem si představil, jak ohromně jemný a křehký je Měsíc. Měsíc se obyčejně vyrábí v Hamburku a prachšpatně se vyrábí. Divím se, že to Anglie trpí. Vyrábí ho jeden kulhavý bednář a je vidět, že ten osel nemá ani ponětí, co to takový Měsíc je. Dal do něho smolný knot a trochu dřevěného oleje a proto je po celé zemi nesmírný puch, takže si lidé musí ucpávat nosy. Proto je ten Měsíc tak křehká koule a lidé tam nemohou vůbec žít a proto tam žijí jen nosy. Právě proto nemůžeme vidět své vlastní nosy, protože jsou na Měsíci. A když jsem si představil, že Země je těžká hmota a že může při dosednutí na Měsíc všechny naše nosy rozdrtit na prach, zmocnilo se mě takové znepokojení, že jsem si natáhl ponožky a střevíce a pospíchal jsem do síně státního rady s tím, že dám policii rozkaz, aby nedovolila Zemi dosednout na Měsíc. Vyholení grandi, kterých bylo v síni státního rady veliké množství, byli velice chytří a když jsem řekl: „Pánové, zachraňte Měsíc, protože Země si chce na něj sednout!“ – všichni běželi vyplnit můj královský příkaz a někteří dokonce lezli na zeď s úmyslem Měsíc chytit. Ale v tu chvíli vstoupil kancléř a jak ho zahlédli, rozběhli se na všechny strany. Já jako král jsem zůstal. Ale kancléř mě udeřil holí a zahnal mě do mého pokoje. Tak mocně zakořeněné jsou ve Španělsku národní zvyky!… Oholili mi hlavu!… Ale já nechci být mnichem! A ta hrůza, když mi začali po kapkách lít na hlavu studenou vodu!… Takové peklo jsem dosud nezažil!… Byl jsem na pokraji šílenství, takže mě jen stěží udrželi… Vůbec nechápu, co má znamenat tento podivný zvyk!… Nemohu pochopit pošetilost králů, kteří jej dosud nezrušili… Mám podezření, že jsem podle všeho padl do rukou inkvizice, a ten, kterého jsem považoval za kancléře, bude asi sám velký inkvizitor… Jenom nemohu pořád pochopit, jak může být král podroben inkvizici… Je pravda, že to mohla způsobit Francie, a zvláště Polignac… To je ale ničema ten Polignac!… Zapřisáhl se, že mi bude až do smrti škodit… A tak proti mně štve a štve a štve… Ale já dobře vím, přítelíčku, že skáčeš, jak Angličané pískají… A Angličané jsou náramní politikáři… Ti mají prsty ve všem… Dnes už ví kdekdo, když si Anglie šňupne, Francie musí kýchnout… Ne, už to nevydržím!… Bože, co to se mnou dělají?… Lijí mi na hlavu stále studenou vodu!… Nevšímají si mě, nevidí, neposlouchají mě!… Co jsem jim udělal?… Proč mě tak týrají?… Co po mně chtějí?… Co já, chudák, jim mohu dát?… Vždyť nic nemám!… Jsem zničen, nemohu už vydržet to jejich mučení, hlava mi třeští, všechno se mnou točí!… Zachraňte mě!… Zjistil jsem, že každý kohout má Španělsko, že je má pod peřím… Vemte mě odtud!… Dejte mi trojku koní a poletíme s větrem o závod!… Sedni si, můj vozko, zvoňte rolničky, vzepněte se koně a unášejte mě z tohoto světa!… Dál, ještě dál, až tam kde není vidět nic, nic… Už se přede mnou klene obloha, v dálce mrká hvězda, kolem se míhá les, tmavé stromy a měsíc, stříbrná mlha se stele pod nohy, v mlze zní hudba, po jedné straně je moře, po druhé Itálie a támhle jsou vidět ruské chaloupky!… A tam, tam v dálce je náš domek a u něho sedí má matka!… Maminko, zachraň svého ubohého syna!… Uroň slzu na jeho bolavou přenešťastnou hlavu!… Podívej se, jak ho trápí!… Vezmi do náruče svého nebohého sirotka!… Nemá se kam utéct!… Pronásledují ho!… Slituj se nad svým nebohým synáčkem!… Medži!… Haf, haf… /leze po čtyřech a zvedá nohu/ … A jestlipak víte, že alžírský bej má přímo pod nosem bouli?… Haf, haf, haf, Medži… /zmizí ze scény/


Zpět na vstupní stránku Edice hostů