Prácheňské rezonance 2004

Charif Bahbouh

Nad Prahou hořký půlměsíc

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmdesátý první titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Úprava v jazyce českém Jarmila Hannah Čermáková. Druhé vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 1. června 2009.

© Charif Bahbouh

V-Art - Vision Of the 21st Century

Nad Prahou hořký půlměsíc

Věnuji své ženě

I.

Mám pro tebe dárek.
Několik slov, pár čárek.
Pokus porozumět vám všem.
S tím vším zabloudil jsem.
Neptám se – tam či tam?
Cítím, že nejsem sám
mezi lidmi.
Hledám pána a nejsem pes.
Hledám svou paní
– až dnes mé první poznání
mě raní:
Pán o mně ví!
Já sám jsem pán

II.

Nehledej deset přátel,
kde jednoho je dost.
Hloupého nepoučuj,
a milého měj pro radost.

III.

Minou ti všechny dny,
každý z nich jiný,
hynou i květiny v podzimní čas,
každá po svém druhu voní.
Co vonělo loni,
příštím motýlům zavoní zas.

IV.

Nekřič, nežádej pomoc,
mé srdce zarmoucené.
Blíží se noc
a ty – jak daleko máš k ženě?
Nemoc je na lásku krátká
a telátkům se podobají
dvě oči prosící,
dvě oči bez naděje.
Jen zamilovaný zná cenu tepla,
které se chvěje hmatu na dosah.
Jen slepý cítí cenu světla
a toužebně je bližním přeje.
Jen láska hluchým otvírá
veřeje slyšení.
Léčí nás a hřeje.

V.

Stále jsem na tebe vzpomínal
přijď brzy k nám
ty víš, kdo bohyni miloval
nebudeš sám
co vše by pro ni udělal?
dobře tě znám
Lásku jí daroval
Všechno ti dám
aby se bál, že smutek vystřídá žal
ty jsi můj jediný pán

VI.

Jsem zatracen.
Jsem ztracen?
Zdál se mi sen,
v němž jsem byl políben
a k tanci vyzván vlastní múzou
k pomilování.
I pro malbu jsou její plody vděčné
ten krásný úsměv do pohody
lze závidět.
I do deště. A co ještě?
Ten jazyk mlsný
sluší slečně.
Kontinentů pět
jsem obešel.
Zná celý svět můj tajný sen.

Jsem zatracen,
zatraceně: jsem ztracen?

VII.

Odešel bez ohlédnutí.
Toužil po jiné paní.
V lese, pak na předměstí,
potom v ulicích. Políbil ji.
Držel v náručí.
Všude byla k mání.
Už nebyla to chvíle chvil,
už nikudy s ní netrefil.
Ztratil ulici, náměstí,
orientaci, směr.
A cosi, co doma vonělo milováním.

VIII.

Tvoje řeč sladce omývá
srdce se po ní zachvívá.
Kdo naslouchá,
ten stále naslouchat si přeje.
Stále ji opakuje. Jak refrén ji pěje.
S úsměvem jemným její víno pije.
Paprsek k paprsku stehuje vlásky
z tvé milostné šíje.
Z lásky létající koberec
šije ti milenec.
Tvůj naslouchač poezie.

IX.

Je po ní posedlý
I rytmus jména v uších zní
gazelím krokem. S křehkou šíjí
noc co noc jeho spánek míjí.
Tak trochu šílí – možná štěstím?
Možná mu nebezpečí věstí.

X.

Mám rád stříbro luny
v horké broži.
Miluji ženu v hořké růži
a s jemnou kůží.
Tráví noci
skrytá v mých dlaních s dvojí mocí
svých očí.
Když sejmu jí dlaně,
má sladký dech.
A plachost laně.

XI.

Poznal jsem mnoho žen.
Jednou z nich
jsem byl zasažen.
Nesejde na tom, noc či den,
horko či chlad,
pro ránu v srdci
jediný svícen chci jí dát.
Snad
jej neodmítne.
Snad
smím zašeptat: To není sen.
Můj dar znamená více
než jedna voskovice
od pěšce v tomto světě,
který je těžce nemocen.

XII.

Láska je směs něhy a tvrdosti
síly a slabosti
hořkosti, slasti,
klidu a úzkosti
života a smrti

Láska je touha po kráse
a po tvém zajíknutí
nad věčností

XIII.

Zavírám krám,
sám otevírám
dveře domova.
Právě napínáš rám.
Lze namalovat chrám
naší lásky?
Dnes vím, koho mám
v tobě,
že v žádné době už nebudu sám.
Tvé skvosty patří mně
a nikomu je neprodám.
Ach, nebuď mne
a nebuď na mne taková!

XIV.

Ty jsi můj amulet
do příštích let,
amulet proti stesku.
Života mého mocný lék
podaný za deště a záře blesků.

XV.

Nalij mi pohár lásky.
Po krůčkách vstříc tvé vlasti!
Útlou ruku mi podej,
jsem-li jí ještě hoden,
a ústa k políbení měj připravena.
Buď zdráva žena!
Moje žena.

XVI.

Požár tvé lásky
na červáncích pekla.
Chlad tvojí vášně
je trnitá metla.

Láska jsou vrtkavá
oblačná světla. Hřejí i zebou.
Láska je tenká nit
slunečních paprsků

– a přesto stojí za to žít
s tebou!

XVII.

Jsem tvůj pán žízně
jsi můj džbán trýzně
píši ti jako arabský chán
jako Džibránův tovaryš

Pokud se strofa podaří
jsem tvůj

Jsem ztracený kumánský kmán

XVIII.

Dala mi mnoho rad.
Je opevněný hrad.
Já, mistr bojových umění, bych za
celý život neměnil
jediný z šípů napuštěných medem.
Milovat
u jejích bran!
Přijde má chvíle, zavlají šátečky bílé
a poznám:
Chce se mi vzdát!

XIX.

Kdo lůno lásky tvořil
poslepu?
A čemu věřil?
Tvořil smrt v naději,
naději ve smrti.
Peklu se zpronevěřil
hedvábně měkkou srstí
hranostaje.
Tvořil radost i slast,
matku, milenku, past
na anděla z ráje.

XX.

Přijď, zamiř k nám, lásko!
Strach veliký mám,
kdo řekne: ženu znám,
vytnu mu políček.
S největší bolestí zůstanu sám.

XXI.

Života dost jsem si užil,
z kalíšků hořkosti upil.
Rád zvednu teď pohár vína
k tvým sladkým narozeninám.
Hodinu s tebou strávenou
mám odměnou
za všechno, co mi osud přál.
Radost i starost, štěstí i žal.

XXII.

Mám ještě dost sil.
Rád s tebou bych pil
na toužebný cíl: pod tvou
plachtou ztéci Eufrat a Nil!

XXIII.

Stavím ti teplý stan
s vyhlídkou dokořán,
slunečnou ze všech stran.
Proč bohu platím daň
za pouhou tvou dlaň?
Mám rád tvůj kraj,
tvůj domov i ráj.
Jen chlad mě trápí
v zimní době.
Jen tobě vděčný
hledám věčný máj.

XXIV.

Až budu žíznit, dej mi pít.
Až onemocním, dej mi žít.
Jsi můj stan v poušti,
bohyně i satan.
Mám s tebou tajný plán
nad hříšnou spouští světa,
jehož otcem byl i Kain.

XXV.

Hola hej, tancuje má bába
zrána do večera, celý čas!
Je štíhlá, je svižná jako žába
– jen mladá není. Kéž by byla zas!
Každý, kdo přijde jako host,
už mezi dveřmi odloží zlost:
Hola hej, tancuje má bába vidíš?
Jak káču ji roztáčím pro radost!

XXVI.

Byl nebyl jeden arabský hřebec,
byl nebyl z něj jednou
černý stařec.
Plnokrevník a jezdec černý,
za měšec stříbra
v lásce věrný žák.
A později už pouhý
poškolák.

XXVII.

Já tolik, tolik tě mám rád
a nic ti nechci vyčítat.
Že miluju, to není ctností,
vždyť šťastný jsem
tvou přítomností.
Den s tebou
rodí nový den
a nikdy nejsem přesycen
tvou slastí a tvou milostí.
Píši ti z tiché radosti.

XXVIII.

Kdo stvořil ženu,
dej mi radu.Proč jí dal tolik protikladů?
Má lehkost peří,
něhu k dceři,
v nebezpečí i pohled
vlčice jí svědčí,
zazní-li šalmaje,
je z ní tanečnice,
zná světlo východu
i purpur západu,
je zemětřesením
ztřeštěných nápadů.
A v žáru jazyků jejího plamene
had osud hřeje se na loži z kamene.

XXIX.

Nemám čeho se bát,
proč tedy nemůžu spát?
Už jsem s ní jedl i pil
už jsem k ní přivoněl.
Svůj trůn jsem opustil
poklekl u jejích nohou.
Bože můj
mohou mí bratři pochopit
v tomto vezdejším světě,
že mluvím o ní, o své hvězdě,
jen pro ni že mi voní v létě
úbočí cest.
Ona je z hvězd
ta nejjasnější. Až vzejde
s láskou chléb náš vezdejší
pak zavoní nám všem.
Dokud jsem sám,
jen ona je můj talisman.
Mohl bych vyprávět.
Jak čerstvě ukrojený chléb chutná
má láska.
Jak rosa kanoucí na meruňkový sad.
Zajděte na kalíšek čirý,
moji milí.
Jen tak si spolu povídat.

XXX.

Svět bez lásky je půst
– to nemám rád.

A sedmikrásky
srpem sťaté
mě nepotěší.
Jen máky v poli rozesmáté
mi připomenou, až to bolí,
tvůj jasný vzhled.
Několik vět z tvých úst
zaslechnu růst.
Svět je zas v pořádku
– a to mám, rád.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů