Ilustroval Věroslav Bergr
Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třetí titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání druhé, první elektronické. Na Internet uvedeno 25. srpna 2004.
Předmluva © Zdenka Bergrová
Překlad © Zdenka Bergrová
Ilustrace © Věroslav Bergr
Předmluva / Proč psal Shakespeare sonety?
Sonet 1
Sonet 12
Sonet 21
Sonet 23
Sonet 24
Sonet 25
Sonet 28
Sonet 29
Sonet 31
Sonet 32
Sonet 33
Sonet 34
Sonet 40
Sonet 44
Sonet 46
Sonet 51
Sonet 53
Sonet 56
Sonet 57
Sonet 63
Sonet 64
Sonet 66
Sonet 75
Sonet 83
Sonet 94
Sonet 115
Sonet 121
Sonet 127
Sonet 128
Sonet 129
Sonet 130
Sonet 131
Sonet 132
Sonet 133
Sonet 134
Sonet 136
Sonet 138
Sonet 140
Sonet 141
Sonet 147
Sonet 149
Sonet 154
V jeho verších se mnohokrát opakuje slovo láska. Jsou vždycky tak láskyplné? Jak otázka vznikla… V Lidových novinách byla v létě 2001 uveřejněna diskuse Prof. B. Hodka a Prof. M. Hilského. Bylo otištěno vedle sebe sedm překladů sonetu 83. Vlivem pana Roye Spáčila, Angličana, který žije v Čechách, jsem poslala redakci Lidových novin dvě pokusná znění sonetu 83. Obě redakce otiskla. Pak jsem slyšela v rozhlase výzvu, aby se posluchači účastnili soutěže o shakespearovský sonet. Napadl mi žert, který se jmenuje Ohlas písně britské:
„K čemu mě inspiruje Šejk… Je plný vášní, plný zvratů, to já jsem kliďas jako Švejk, jen trochu po šejkovsku matu. Jestli mám smolit sonety, tak bez vášní a bez napětí. Kašlu na umné přemety, na které ctitel přímo letí. Šikovně uhnu havárce všech vyhlášených vykladačů, jak hladce nebo obrace roztočit sonetovou káču. A pro rádce i pro zrádce her uctívačů nezapláču.“
Poslala jsem ho nevhodně do Rozhlasu a zapomněla na něj. Už předtím vznikly spontánně sonety 127 a 128. Ve Tvaru z těch dvou otiskli 127. Po nějaké době jsem dostala balíček a byli jsme doma příjemně překvapeni dopisem pana Dr. Hurníka mladšího:
„Dovolte, abych Vám srdečně blahopřál k úspěchu v soutěži stanice Český rozhlas 3 – Vltava o nejlepší shakespearovský sonet. K naší velké radosti se této básnické hry zúčastnilo více než 190 posluchačů a počet příspěvků se nám ani nepodařilo spočítat – bylo jich hodně přes tisíc. Jistě Vás potěší, že porota, vedená profesorem Martinem Hilským, zařadila Vaše verše mezi nejlepší příspěvky…“
Honem jsme pustili přiložený magnetofonový pásek, protože jsem si ještě pořád nevzpomněla na svůj žert. Pořadatelé soutěže s velkorysým smyslem pro humor se o žertu jen letmo zmínili, a jako jeden z oceněných přednesl pan Soukup můj pokus o sonet 128. Jak se dostal do rozhlasu nevím. Stala jsem se tedy z profesionálky amatérkou. To mě postihuje od 1990. Za jedinou knížku jsem od té doby dostala honorář, ale ten za mne vydobyla právní zástupkyně. Mé knížky nakladatelé nechtějí, protože nebudím senzaci a v literárních časopisech sama honorář odříkám, protože jejich situace je stejná jako moje.
Omlouvám se ctitelům Shakespeara, odporuji tvrzení, že překonal všechny přehrady času, i když s ním svádí obdivuhodný boj. V sonetu 129 je poplatný své době, ta zatracovala intimní vztahy na rozdíl od naší, která tyto vztahy devastuje reklamní zálibou zveřejňovat je mimo lásku.
Pokus o překlad sonetu 83 mě inspiroval, upozornil na to, že nějaký ješitný šlechtic se cítil dotčen, protože ho Shakespeare ze sonetového velebení vynechal. Tím vznikla pochybnost, že se všechny sonety vztahují k jedinému šlechtici, který by údajně měl být milencem básníka, pochybnost, jestli šlo vůbec o intimní vztahy a proč tedy Shekespeare sonety psal. České překlady je všechny pojímají jako milostnou poezii. Ale určitá místa v díle tomu odporují. Přehnaná chvála v sonetu 53 je přece spíš výsměch, podobný černému humoru Dostojevského. To mě přitáhlo k pokusu překladem se do sonetů dostat. Ono čtení nejde tak do hloubky jako překládání. Angličtinu neovládám, ale mám překlady Vrchlického, Vladislava, namátkou i některé jiné a knihu Hilského (jeho převod pomohl málo, ale výkladové texty mnoho) a mám přece slovníky. Nutkavé zaujetí mě opustilo po čtyřiceti dvou sonetech, ty mě stačily přesvědčit, že původní inspirace je správná. Takže nejsou mé pokusy soutěžní, jde mi o důkaz jiného pojetí, které je nevydává za vzor monarchistické poezie. I vědci připouštějí, že verše, kterými se básník snažil přimět mladého šlechtice, aby se oženil, vznikly na objednávku ženichovy matky. Shakespeare asi nemohl odříci. Nenarodil se jako šlechtic a dlouho potřeboval pro své umělecké uplatnění protekci. I další sonety až do 126. vznikly pravděpodobně ze stejné nutnosti. Teprve od 127. jsou obrazem básníkovy lásky k míšence. Badatelé ji pojmenovali „černá dáma&lddquo;. Uvádějí, že snad to byla milenka vysoce postaveného muže. Podle Skakespearova zpodobení to byla míšenka, vědecké úvahy o jejím šlechtictví jsou dodnes poplatné anglickému chápání hodnot, mohla to být leda nemanželská dcera velmože. Hrála výborně na virginal, měla přístup do urozené společnosti (tak jako Shakespeare), mohla to být i herečka básníkova divadla. Kdo ví… Pozvolná změna Shakespearovy lásky z obdivu ve vášeň odhaluje v básníkovi trpícího žárlivce. Až poslední sonet, který je (jako u Shakespeara často) zpracování antického námětu, zbavuje vztah příměsí a dává za pravdu vítězné lidské lásce.
Pojetí Shakespeara jsou různá, přijměte vlídně i můj pokus.
Zdenka Bergrová
To nejvzácnější chceme uchovat,
tak aby stále kvetla sličná růže.
Dokvete, opadá a čas je kat,
jen její poupě nahradit ji může.
Jenže ty máš jen vlastní půvab rád,
jen ty jsi modla hodná povšimnutí,
tam, kde je hojnost, přivoláváš hlad,
unikáš lásce, v tom jsi málem krutý.
Ty, pro svět nejbujnější ozdoba,
hrdina letošního svátku jara,
jsi lakomec, a jak se podobá,
pohřbíváš péči, že rod nezestará.
Nebuď tak skoupý, mysli na domov,
ať nezůstane po tobě jen rov.
Když slyším hodiny, jak jdou a jdou
a vidím tmu, jak hltá světlo denní,
a fialky, jak záhy uvadnou,
jak vlasy havraní se v stříbro mění,
jak pyšné stromy podzim otříská,
a chladem chránily dřív stáda,
osení uzrálo, má vousiska,
vezou ho na marách a na mlat padá,
bezděky vzpomenu na krásu tvou,
že krutý čas i tu pomalu ničí.
Květiny dobrovolně dokvetou,
když pochopí, že jejich zrna klíčí.
Před smrtí nic nemůže uchránit,
jen zrna květů budou opět žít.
Jsem jiný, než jsou dnešní básníci,
kteří se nadchnou jenom pro líčidlo,
šperk na šperk věší na krasavici,
ve které jakoby se nebe zhlídlo
a která rovnomocně rovná se
zemi a perle mořské, slunku, luně,
poupatům v dubnu, každé okrase,
pro kterou básník pod oblohou stůně.
Chci o své milované pravdu psát,
mám ji tak lidsky rád jak matka dítě,
není to svíce nebe, zvyklá plát
a skvít se, uctívána frázovitě.
Ať tedy řeční básník čaroděj,
moc nechválím, co není na prodej.
Jako když herec z role vypadne
a beznadějně na jevišti plave,
nebo když divoch zmáhá zlobu dne
a navzdor síle nemá srdce dravé,
tak abecedu lásky nezvládám.
Vždyť já si nevěřím, jsem proto němý,
láska mě rdousí, přičítá svým hrám,
že vlastní vinou slova odejme mi.
Kéž se mé verše za mne zeptají,
je to řeč niterná a náznaková,
ta prosí o lásku a čeká ji
více než zvučná otřepaná slova.
Láska se vyjadřuje očima,
v nich se dá číst, jak silnou touhu má.
Mé oko jako rytec vyrylo
do desky mého srdce tvoje rysy
a moje tělo je rám pro dílo,
které tam v klidné perspektivě visí.
Musíš se dívat okem umělce,
uvidíš, jak jsi zpodobený zdárně
a nepohnutě na té tabulce
visíš v mé hrudi jako v obrazárně.
Co udělaly oči pro oči:
Ty moje kreslí tebe a ty tvoje
oknem mé hrudi dovnitř útočí
jak slunce,když se dere do pokoje.
Umění, pouhým okem viděné,
zachytí povrch, neklid srdce ne.
Ať dají hvězdy metál na metál
a tučné tituly svým vyvoleným,
já od štěstěny titul nedostal,
však potají mám to, čeho si cením.
Milci jsou jak měsíčky zahradní,
ne po měsíci, po slunku se točí,
rozkvetou v jeho vládě na pár dní,
jak se král zamračí, hned mu jdou z očí.
Tak je i vysloužilý hrdina
vymazán z knihy cti, když prohrál jednou,
zač bojoval pak letí z komína,
je v zapomnění, jeho výhry blednou.
Já naštěstí mám lásku vzájemnou,
pohnuté doby námi nepohnou.
Jak mohl bych být opět veselý,
když v noci nespím, neodpočinu si,
když rozháranost dne noc nescelí,
když dny a noci navzájem se dusí.
Den svou noc ani vidět nemůže,
však týrají mě svorně ruku v ruce,
den se mi vleče, noc má potíže,
čím blíž tím dál se motám na rozluce.
Říkám dni, že máš zářné půvaby,
i v mracích bude světla nevídaně,
a noci, kterou světlo nevábí,
když hvězdy postrádá, že záříš za ně.
Den jako den se nějak nevyved,
noc jako noc mě týrá jak by smet.
Když cítím, jak mě osud nemá rád,
naříkám nad tím, že jsem odvržený
a obtěžuji marně nebe zrad,
hluché, jak vidím, k prosbě o slyšení,
abych byl jiný, plný naděje,
získal dost přátel rozhledem a vzhledem,
tvořivě uměl vstoupit do děje,
jenže má radost her se stala jedem.
Ve chvíli, kdy sám sebou pohrdám,
mihneš se v mysli. A jsem hned jak skřivan,
když z černé hroudy do nebeských bran
vyletí zjitra, a jen chválu zpívám.
Takový poklad jsi mi přízní dal,
že neměním, jsem bohatší než král.
V tvém nitru vidím vzácnou rozetu
svých drahých zemřelých a oplakaných,
láska tam vládne v plném rozkvětu,
pohřbil jsem jejich srdce, visím na nich.
Co bylo slz a co mám rekvizit,
na pohled znamenali mrtví ztrátu,
ale že chtějí život obnovit,
v tobě se ukrývají po návratu.
Má láska nezůstala na marách,
nárokem na věnce tě neohrozí
ti, kteří mají právo na můj vztah,
teď jsi jen ty, co bývali dřív mnozí.
V tobě jsou všichni, já je miloval,
jsou tvoji jako já a žijem dál.
Až jednou přežiješ ten rozháraný den,
kdy nehorázná smrt mi sbalí kosti,
a budu-li mít štěstí být pak čten,
já ctitel tvůj a verš můj prostý,
srovnávej vyspělejší znění s mým,
nyní se lépe píše, než já můžu,
uchovej můj text pro lásku ne rým,
ten překonaný slohem šťastných mužů.
Kéž by sis láskyplně pomyslel:
„Kdyby můj přítel mohl uzrát s nimi,
oč víc by přinášel zrod jeho děl,
ocitly by se mezi nejlepšími.“
Umřel. Teď líp umějí mnozí psát,
čtu je i jeho, on uměl mít rád.
Vídal jsem ráno slunce vytrysknout,
jak alchymista zlatí skalní štíty,
stříbrnou rosou líbá luční kout,
na vodách v zlato taví šerosvity.
Někdy však slunce maně dovolí,
aby ho mrak měl k nenadálé zradě,
zakryje pozemskému údolí
svůj rychlý útěk a je na západě.
Tak také moje slunce vysvitlo,
vítězně osvítilo tmu v mém čele,
chvíli mě hřálo, pak je o teplo
obraly mraky, mraky potemnělé.
I země umí slunce postrádat,
necítím hněv, a mám je tím víc rád.
Proč jsi mi slíbil prosluněný den,
já bez pláště se do neznáma vydal,
jsem přízemními mraky ohrožen,
a ty se skrýváš za mlhavý příval.
Nestačí, když ta mračna rozhrneš,
otřeš mi skráně, rozbrázděné v boji,
to uznat jako lék by byla lež,
co hojí ránu, hanbu nezahojí.
Ani že je ti stydno není dost,
lituješ, já však trpím, nikdo jiný,
má rána nedá ani na lítost,
protože nesu kříž za tvoje viny.
Tvé perly slz však hanbu odplaví
a snad zaplatí všechna bezpráví.
Všechno, co miluji, si vezmi, na!
Máš nyní víc, než jak to vždycky bývá?
A je to láska vskutku skutečná?
Patří ti všechno moje odjakživa.
Jestli chceš moji lásku vyzkoušet,
nejde ti vytknout, že je to má žena,
běda, když jsi ji mimoděky sved,
nabažíš se jí, bude odmrštěna.
Odpouštím lásce něžné vloupání
do nejdražší mé lásky rozechvělé,
třebaže přítel křivdou poraní
daleko víc než lítí nepřátelé.
Sluší ti zlo, mě vrhá do útrap,
nezlob se na mě, to mě radši zab.
Mít tělo z myšlenek, ne z masa, kostí,
Co by mi mohlo cestu překazit?
letěl bych navzdor každé vzdálenosti,
přes hory, doly tam, kde ráčíš být.
I kdybych zapad někam do dálavy,
měl k tobě málem dál než do nebe,
myšlenku zem a moře nezastaví,
jen pomyslím, a hned jsem u tebe.
Když touhou skonám, stejně nepřekonám
tu dálku, které jsem teď na pospas,
z hlíny a vody a ne z ohně kován,
musím jen čekat, až tě vrátí čas.
Že nejsem vzdušná myšlenka, mě mrzí,
z vody a sole jsou mé těžké slzy.
Oči a srdce na smrt se mi rvou,
jak prý se o tvou podobiznu dělit.
Oči, že o ni srdce oberou,
A srdce, že jsou oči prevít,
tvá podoba prý kotví jenom v něm
a křišťál očí do něj vrata nemá,
odpůrce hájí svůj původní vjem,
prý jaká je ta láska nespatřená.
Z úvah byl svolán nezávislý soud,
sídlem dlí v nitru tihle soudci,
a jejich ortel uměl rozhodnout,
co patří očím a co patří srdci.
Očím je dán tvůj pěkný zevnějšek,
srdci tvá láska, má láska a vděk.
Pro lásku svému koni odpouštím,
že se tak loudá, vynechává zkratky,
proč by měl spěchat, když tě opouštím,
na spěch je čas, až pojedeme zpátky.
Ale co pak mou herku omluví,
poletí k tobě jako okřídlená,
to nestačí, tak stisknu ostruhy,
jenomže ona chudák na víc nemá.
Mé touze nepostačí žádný oř,
nic rychlejšího nad mou touhu není,
a ty, můj koni, třeba tryskem shoř,
za lásku lásce máš mé odpuštění.
Nechceš se vzdálit, hnát se potom zpět,
půjdeš se pást, já sám překonám let.
Z jakých jsi podob, z jakých pavučin,
že budíš tolik stínů minulosti?
každý má jednu podobu a stín,
ty si jich můžeš půjčit po libosti.
Ptejme se, jak vypadal Adonis,
a jsi to ty, jen v trochu jiné póze,
Heleně stačí dodat sem tam rys,
a jsi to ty, jen krásnější a v tóze.
Když je řeč o jaru a podzimu,
jaro je leda odvar tvého zjevu,
podzim je štědrost, voní po vínu,
tak najdem ve všem jen tvých darů plevu.
Jsi všechna krása. Míjí bezděky,
jen ty, jen ty jsi tady navěky.
Obnov se, lásko, ať se neříká,
že hlad má ostří lépe nabroušené,
když dneska uspokojí jedlíka,
nazítří hned ho k jídlu opět žene.
Buď stejná, když hlad nenasytných úst
přivírá oči, maně se to stalo,
pokračuj zítra, ale nedopusť,
aby žár lásky usnul natrvalo.
Čas odloučení je jak oceán,
milenci vidí, jak daleko sahá,
a denně chodí na břeh každý sám,
a návrat v budoucnu je vrchol blaha.
Jestli je zima a nic netěší,
léto je po ní třikrát vzácnější.
Když jsem tvůj otrok, tak co můžu chtít,
než ve dne v noci čekat na tvůj rozkaz,
jak by se dal můj čas líp naplnit,
než nemyslet a klanět se ti po pás.
Hodiny běží světem bez konce,
pro tebe hlídám je, můj pane, stále,
necítím hořkost, přijmu dokonce,
až mi dáš, svému služebníku, vale.
Ptát se tě na pletky, to by byl jed,
to jako žárlivost a závist vyzní,
jsem otrok, a tak musím přihlížet,
jak jiné, jiné obšťastňuješ přízní.
Láska je slepá, dělej si, co chceš,
nemám to za špatnost a za faleš.
Až budeš na tom, lásko, jak já teď,
zdrásaný, poraněný drápem času,
pak vychladne ti krev a hladkou pleť
hluboké čáry vrásek zbaví jasu.
Tvé jitro padne do tmy propastné
a půvab, kterým vládneš, všemi ctěný,
vymizí, sejde s očí, pohasne
jak poklad o svůj pramen okradený.
Na tuto chvíli já jsem připraven.
Až dýka času zbaví tě všech výhod,
v mé paměti se nedočkají změn,
má lásko, tvoje krása a tvůj život.
Můj verš tě umí černí zachytit,
jak svěží zeleň budeš věčně žít.
Když jsem si všiml, jak čas nelení
a krutě boří bohatství všech věků,
velebné věže srovná se zemí,
dá věčnou mosaz do válečných vleků,
hltavé moře břehy požírá,
když zalít pevninu vzdor hrázím chvátá,
ostrov se vynoří a roste do šíra
a ztrátou vzniká zisk a ziskem ztráta,
když vidím, jak ten stálý koloběh,
ten světa běh sám nad úpadkem žasne,
jak bych si nad troskami nepovzdech,
že čas mi vezme lásku a vše krásné.
Je to jak smrt a nejde říci ne,
pláču. Co mám, to záhy pomine.
Jsem unavený, vzdám se života,
vždyť žebrák nadarmo se bídě vzpírá
a vesele se tváří nicota
a křivě přísahá i čistá víra
a zlato cti se mění v pozlátko
a dívčí čest je hrubě znásilněná
a dokonalost končí zakrátko
a síla odkulhává zmrzačena
a umění vždy mocní umlčí
a tupec hraje roli profesora
a lež se pravdě směje do očí
a zlo je pán a dobrem smýká shora.
Jsem unavený, vzdám se života,
jenže by tebe stihla samota.
Jsi pro mě mana, pokrm pro duši
jak pro suchopár déšť a vlahý prochlad,
můj klid se ihned sporem poruší,
jsem chudý boháč, mám a nemám poklad.
Hned na vrcholu blaha, že tě mám,
a hned se vidím dobou na dno smeten,
hned chci být s tebou potají a sám,
hned bych se vychloubal před celým světem.
Pohledem dokážeš mě pohostit,
pro pohled trpím jindy nevýslovně,
neumím, ani nechci šťastný být
než tím, co ty máš připraveno pro mě.
Den co den sytý hlady umírám,
mám lásky k zalknutí, a je ta tam.
Vím, že se líčit nepotřebuješ,
nelíčil jsem tě, přišel o zásluhu.
Já mínil, že tvůj nadhled platí též
pro planou splátku básníkova dluhu.
Proto jsem zaspal jako ten, kdo sní,
aby se projevilo, co je prosté,
na co jsou krátké verše moderní,
že tvoje krása nevýslovně roste.
Kladeš mi mlčení za vinu vin,
ačkoli má ten hřích tak mnoho výhod.
Tvou krásou oněmělý neškodím,
kdo mluví, pohřbí, čemu chce dát život.
Jak promlouvá tvůj pohled zářící,
to nevysloví žádní básníci.
Kdo může ranit, ale neraní,
co není důstojné, to neudělá,
pevný jak skála zvládá ostatní,
a nemá slabost pro lákadla těla,
ten dědí přízeň nebe po právu,
s přírodou hospodaří, sobě vládne,
je šlechtic, nelze váhat o stavu,
to jiní slouží vlastní slávě snadné.
Do letní chvíle voní letní květ,
třeba jen svého života si hleděl,
ale když náhle nakazí ho jed,
nad jeho vznešenost je prostý plevel.
Když vůně vlastní vinou zahnije,
nic nepáchne jak shnilá lilie.
Není to pravda, co jsem tehdy psal,
že víc milovat nejde. Ve své pýše
já tehdy nevěděl, co bude dál,
proč by měl jasný plamen šlehat výše.
Poznal jsem čas a jeho zhoubný vliv,
převrací zákony a ruší sliby,
zabíjí krásu, vše, co bylo dřív
a svrhne do bláta, co se mu zlíbí.
V překotném strachu z času tyrana
říkal jsem tehdy – mám tě nejraději –
tím byla nejistota zdolána,
přítomnost neví nic o příštím ději.
Tehdejší slova byla klamavá,
láska je dítě, roste, vyzrává.
Lépe být špatný, než se špatným zdát,
být obviňován, vláčen v hubách lidí,
že tonem v radovánkách napořád,
není to tak, jen oni to tak vidí.
Proč by měl jejich zkřivující zrak
slídit a záměr odsuzovat ostře?
Nebo můj projev kroutit všelijak
a vidět špatnost, v čem já dobrý postřeh?
Já, to jsem já, a co se týká jich,
vytčené výtky padnou zpátky na ně.
Jsem rovný a ta horda prohnaných
nemůže chápat moje čisté zbraně.
Leda by z jejich breptů vyhřezlo,
lidé jsou zlí a vládne jenom zlo.
Dřív černou přízeň neuznávali,
a když, tak nebyla vzor krásy těla.
Teď ale podědila pochvaly
a v pomluvách tím krása zparchantěla:
nynější příroda je znectěná
kdekým, kdo převrací a nosí masku,
krása je bez kultu a bez jména,
je zneužitá, div ne po výprasku.
Dívka má oči v barvě havraní,
touha je v nich a prozrazuje na ně,
že bez rodu je krása k zoufání,
ta bytůstka je ctěná předstíraně.
Bolest jí v temných očích nehasne
a kdekdo říká, jak jsou překrásné.
Jakmile ty, má hudbo, začneš hrát,
tvá hra v nástroji tenké struny vzruší,
jak velí ovládaný prstoklad
a v harmonii zmatkují mi uši.
Závidím tajtrdlíkům klávesám
polibky do tvých dlaní, tajný dotek.
S chudáky svými rty se červenám,
měly by sklízet místo drzých loutek,
být lechtány jak tihle poskoci.
Tvé prsty po nich elegantně běží
a laskají je, mé rty živoucí
neživým drzounům to urvou stěží.
Když tvoje prsty klauny rozčertí,
tak jim je nech a mně dej svoje rty.
Utrácet ducha, marně plenit stud
je lovit ukojení. Lže a špiní,
útočí, když je plané doposud,
přísahá křivě, kupí kruté viny,
pohrdá tím, kdo se mu lapit dá,
když vzplane vášeň nerozvážná,
je nenáviděné jak návnada,
hozená, aby ulovila blázna.
Blázen, kdo loví, kdo je uloven,
kdo předtím, přitom, potom třeští.
Z příslibu blaha má bláhový sen,
i když chtěl dojít pravdivého štěstí.
To každý ví a jen by vědět chtěl,
jak nepropadnout nebem do pekel.
Nemá zář slunce v očích moje milá,
její rty nejsou rudé korále,
ňadra má do šeda, ne sněhobílá,
vlasy jak dráty, dráty zčernalé.
Viděl jsem různé růže,ale ona
postrádá bílou pleť a ruměnec,
můj čich měl mnohá potěšení vonná,
pach jejích úst je arci jiná věc.
Rád slyším její hlas, je to jen chrapot,
pro hudbu není zrovna rozený,
nevím, kde bohyně má stopy šlápot,
má znejmilejší chodí po zemi.
Ať není moje láska dokonalá,
těm jiným patří jenom lživá chvála.
Tyranko, umíš trápit dost a dost,
jsi pyšná jako všechno, co je krásné,
víš dobře, že jsi drahocenný skvost
a že má láska nikdy nevyhasne.
Ti, kdo tě znají, často říkají,
že pro tebe by láskou netrpěli,
to oni lžou, si říkám potají,
však odporovat nejsem až tak smělý.
Ale sám nelžu, vzdychnu tisíckrát,
že toužím po tobě, ať nejsi bílá,
dosvědčím u soudu, že tě mám rád,
přísahám, že tvá pleť mě okouzlila.
Tvé očernění - to je odpověď
na černé skutky a ne černou pleť.
Tvé oči miluji, je soucit v nich,
zatímco srdce má jen posměch ze mne,
jsou černé jako oděv truchlících
a vyjadřují pochopení jemné.
Tak ani východ slunka nezjasní
šedivé, bledolící mlhy ranní
a jeho tichý západ překrásný
tak večernice světlem neporaní,
jak tvé dvě oči oduševní tvář!
Měj smutek v srdci, když ti tolik sluší,
třeba mě lituj, dodá ti to zář,
do smutku obleč celou svoji duši.
A prohlašuji třeba tady teď –
je škaredý, kdo nemá černou pleť.
Proklínám tě a běduji a lkám,
že teď už nejsem jenom já tvůj ctitel,
nestačí, že jsem v zajetí já sám,
tvůj otrok musí být i drahý přítel?
Očima napřed mě zle uhraneš
a teď i on je tímto jedem stižen,
opouští mě, já jeho, tebe též,
trojnásob trpím trojnásobným křížem.
Tvé nitro z ocele je moje vězení
a za něj ručím, pokud tě to blaží,
vězni mě, můj žalář ho ochrání,
trápit ho nemůžeš, je pod mou stráží.
No jak si přeješ, v tobě zakován
jsem tvůj i s tím, kterého v srdci mám.
Netajím, že je tvůj, jsme oba tví
a mě jsi vzala jenom do zástavy,
propadnu rád, když se mi navrátí
mé druhé já, a neklidu mě zbaví.
To nechceš, on odmítá svobodu,
je zaskočený, příliš velkorysý,
úpis ti dal jen z toho důvodu,
abych byl volný já tak jako kdysi.
Vybíráš daně na své půvaby,
on má teď dluh, ty hltáš celé jmění,
jsi lichvářka, která se nehanbí
vymáhat úrok za mé utrpení.
Ztratil jsem jeho, máš nás oba dva,
vše platí on, má volnost je dál tvá.
Jestli snad v tobě budím nevůli,
v mém jménu William je přece vůle,
nesvolí, abychom se minuli,
splň, lásko, vůli lásce uhynulé.
Chtěl bych tvou lásku obohatit svou,
všem býváš po vůli a mně chceš utéct,
chtěl bych mít naši lásku stvrzenou,
co bylo jednou, to nebylo vůbec.
Zataj mě v počtu, který nespočteš,
i když jsem ve tvé pokladnici jeden,
neměj mě za nic, ale jestli chceš,
já nic ať sladce zavoní ti medem.
Měj mě tak ráda, jak já tebe mám,
miluj mě už pro jméno William.
Když mi má láska lásku přísahá,
věřím jí víc než pravdu klamné lhaní,
lhát, že jsem chlapec, je věc neblahá,
o falši světa já prý nemám zdání.
Přesto se náhle cítím omládlý,
víme, že minula má dobrá léta,
její rty lžou, že můj věk uhádly,
věřím jí, tak nám lhaní dvojmo vzkvétá.
Proč ona nepřizná, že pravdu ví,
proč já se mluvit o svém věku zařek?
Stářím se v lásce nikdo nechlubí,
v stáří je lásce málem hanba za věk.
Tak leží ve lži naše životy,
a našim lichostem to lichotí.
Buď moudrá jak jsi krutá, nechtěj dál
posměchem týrat moje zakřiknutí,
nebo mi slova, kterých jsem se vzdal,
dodá můj stesk a slova mluvit nutí.
Věř mi, je lépe říkat – věrná jsem
a miluji tě – dojem pravdou nekaž,
přece i nemocnému nad hrobem
slibuje uzdravení jeho lékař.
Vždyť když se zblázním z toho trápení,
vykřičím, jak mě tvoje krutost kruší,
svět je sám bláznivý a zvrácený
a blázni bláznům nastavují uši.
Buď moudrá, naši pověst neponič,
oči tu nech, když srdce už je pryč.
Mé oči nemůžou tě milovat,
tvých tisíc chyb když nevidět se snažím,
jenže mé srdce má po tobě hlad
a miluje tě, tak jsem zhloupl stářím.
Mým uším není příjemný tvůj hlas,
drsnému hmatu jsi hladká až příliš,
pro chuť a čich máš taky notný kaz,
hostinu smyslů tedy neudílíš.
Pět smyslů odradit mě nestačí,
pošetilost jsem krotit nedokázal,
ztrácím svou lidskou tvář a čí jsem, čí,
sluha tvé pýchy jsem a bídný vazal.
Odměna za to, že jsem se dal svést
a jsi můj hřích, je taky hned můj trest.
Má láska, to je vleklá horečka,
ráda se přikrmuje do zhloupnutí,
je blažená, že chorý nepřečká
tu zvrácenost své nedochůdné chuti.
Rozum je lékař té mé choroby,
já neposlechl a byl plný výhrad,
opustil mě, co se prý nazlobí,
kdo touží, umírá, a nechce vyhrát.
Kde není rady, není pomoci,
duši mám šílenou a v bludech nahou,
je omámená dlouhou nemocí,
mimoděk vykřikuji pod přísahou:
Tvé bílé cti já letěl na pomoc,
a ty jsi černé peklo, temná noc.
Jak můžeš říkat, že tě nemám rád,
ty krutá, když jsem s tebou proti sobě?
Nemyslím na tebe, když bez výhrad
plním tvá přání pohotově?
S kým nejsi zadobře, se přátelím?
A když se mračíš, nejdu po příčině?
Když já tě pohněvám, sám nevím čím,
netrestám hned, co přičítáš mé vině?
Jsem pyšný, nemám tě snad nejradši,
svou sebeúctu k zemi neohýbám,
a jak tvé oči jenom naznačí,
hned neslouží mé přednosti tvým chybám?
Tebou jsem oslep, tak mě nenáviď,
miluješ ty, kdo jasně vidí, viď?
Amora jednou zmůže dřímota,
šíp, kterým zasahuje, nehlídá si,
houf nymf se do toho hned přimotá,
jedna šíp zvedne. Dívka ctnostné krásy
má v ruce šíp, který vše zapálí,
do spousty věrných srdcí zasel muka,
velitel vášní mžourá ospalý
a teď ho odzbrojila dívčí ruka.
Vrhla šíp do ledové studnice,
z té žárem lásky tryská bez ustání
proud, který léčí všechny nemoce
osudu lidí. Já otrok své paní
šel se tam léčit, ale pochopil,
voda vře láskou, tu led neschladil.
