Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý šestý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání třetí, první elektronické. Na Internet uvedeno 2. ledna 2006.
© Josef Brož
Čím více poznávám tvé krásy,
tím více žaluji,
tím víc se smutek hlásí,
tím víc tě miluji.
Vlčí mák na souvrati
jak poutník sám tu stál.
I chrpa se snad vrátí
na polní piedestal.
Na klávesnici klasů
hrá vánek v písni vln
a z rozpuštěných vlasů
chléb voní v zrání zrn.
V zrání je vůně léta,
zdaru i osidel.
Krajina v křídlech vzlétá,
však člověk bez křídel.
Jde mladý poutník krajem,
trn v srdci nevězí.
Zpěv ptáků v krok mu hraje
od Housky k Bezdězi.
Na návsích voní lípa,
léto je nablízku.
Ve křoví ptáče pípá,
verš zraje v notýsku.
Kraj zvěčněný je v básních,
jež země zrodila.
Čte je i v travin třásních
i v křídlech motýla.
A pod slunečním splávkem
v obzoru plném krás
země se zlatohlávkem
a s růží srdce v nás.
Příroda je tak krásná,
nelze to nevidět.
Jeví se zčistajasna
jak pohádkový květ.
Plášť podšívaný rudě
ve vánku křídly vál.
Závidí poutník půdě
mák, co tu ohněm vzplál.
Čekanka osamělá
ho stejně dojímá.
Vstříc se mu zahleděla
modrýma očima.
Muž spěchá k hradu v dálce
skřivánka nad hlavou.
K obzorům hledět dál chce,
bratřit se s dálavou.
Bezdězy – prvý, druhý –
bdělá stráž krajiny.
Splatíme zemi dluhy?
Vždyť nejsme bez viny.
V čase jsme zanechali
královský pyšný hrad
na stolci tvrdé skály
pustnout a umírat.
Vyváží vážka vinu
na křídlech blanitých,
když váží hmotnost stínů
a vůni vodních tich?
Jitřenka zrána nosí
perlové šňůry trav
a měří v slzách rosy,
zda obzor čist a zdráv.
Když naplní se zrána
vzduch křídly blan a per,
je země ovívána
vějířem hvězdných sfér.
Knoflíky pampelišek
k radosti děvčátek
přišívá slunce z výšek
na jarní kabátek.
Věnečky princezniček
z květů, co rodí máj,
jsou k snění zlatý klíček
a k básním jinotaj.
A květy v rukou stromů,
zpěv ptáků, tance včel!
I slepý v zemském dómu
by lásku uviděl.
Ve tmách se ještě lesknou
stříbrné řasy hvězd,
když poutník chvíli tesknou
zahání v prachu cest.
Když utře nosy listů
šáteček červánků,
na nebi můžeš číst tu
již jitřní čítanku.
Dálková světla slunce
když svitla krajinou,
poslal vzkaz po berunce,
že dnes jde za jinou.
Údolí Kokořína
že zná už nazpaměť.
Bezdězí – to je jiná –
Krajina jako květ.
Jak lyra louky zvučí,
když vítr na nich hrá,
a to se teprv učí.
Jaro je mezihra.
V kolébce trav je kvítí,
vánek je uspává,
kolébá v zlaté síti
obloha modravá.
Kyticí leknínovou
jsou bílá oblaka,
když v tůni nebes plovou
a vábí tuláka,
co dál, v daleké kraje
by s nimi plouti chtěl.
To v jejich stínu zraje
verš, co nás opájel,
když zemi i nám danou
dal pozdravovat tak,
jak vlast svou milovanou
může jen on a pták.
Tu lásku k rodné zemi
jen hvězda zářivá
strunami slunce všemi
a skřivan vyzpívá.
Láska, co Boha chválí,
je v srdcích tvorů všech.
Jsme nepatrní, malí,
však máme hlas a dech
a mysl k vyjádření
a vůli svobodnou.
Do ráje vstup to není
pro duši nehodnou.
Vzduch rozkřídlil se zcela.
Motýli, ptáci, hmyz!
To krása přiletěla
do krajů borů, bříz.
Usídlila se tady
a dodnes bydlí tu.
Jezera, kopce, hrady
a hvězdy v blankytu.
Těch křídel v zemském dómu,
těch ptáků, hmyzu, včel
a všechna letí domů
a poutník bez křídel.
Kdo neuvěří tomu
je necita a lhář.
Cesta, co vede domů,
má usměvavou tvář.
Hříbátko mládí s mašlí
ztratilo podkovu,
abychom zase našli
svou cestu k domovu.
Když klasy klopí hlavy,
je léto v dohledu.
Obilí účes plavý
je hodný pohledu.
Vlčí mák na souvrati
dá růži do vlasů.
I chrpa se snad vrátí
pro radost, pro krásu
a hlína rodit počne
v radostném mateřství.
Porodník Slunce. Proč ne,
když v obloze se skví.
Když pecnem dýchnou pole,
bor vůní pryskyřic,
noc na nebeském stole
rozsvítí lustry svíc.
Ta záře, jež z nich plane,
pálí i křídla můr.
Nám lásky třeba, pane.
Zbav zla nás, záští, chmur.
Proč věnem tvým jsme zhrdli,
velechrám ničíme?
Proč v citech jsme tak ztvrdlí,
domove, Čechy mé?
Zem hodná naší lásky,
zem, matka poutníků,
dar nebes bez nadsázky
už spěje k zániku.
Což prodávat lze matku,
vyvážet mozoly,
zbavit se krásy, statků?
Což vás to nebolí?
Vrch Tachov, Maršovický
žalují dějinám.
Jak zvony zněly vždycky,
bez nich je puklý chrám.
Kdo stojí mlčky stranou,
už stojí opodál
a čas mu zvoní hranou,
krví je zborcen grál.
Dotěrná jak ovád
je výtka svědomí.
Zem svoji obětovat
dokážem jenom my.
Zachraňme naši zemi
srdcem a "miluji".
Bez ní jsme hluší, němí
a slepí ve sluji.
Šípkovou růží kvete
kdejaká mez i stráň.
Ve snítce naleznete
trn jako štít i zbraň.
"Růžičko, proč mě raníš,
když chci tě utrhnout?"
"Jsem tvoje krása, na níž
i bolest chce se pnout.
I kdybys tu žil sto let,
než proměníš se v prach,
krása přec musí bolet,
musíš mít o ni strach."
Šípková růže v stráních
i lásku vyzpívá.
Chrání ji trny, na nich
krev z dlaní ulpívá.
Krás nedostižných zcela,
co nikde nekončí,
je matka Země celá,
básník jen průvodčí.
Příroda moudřejší je
než všichni mudrci.
Ve hmotě věčně žije
i s růží na srdci.
Je vždycky o krok vpředu
před naším myšlením,
vojákem v prvním sledu,
na tom nic nezměním.
Těch bezpráví a hříchů,
co člověk napáchal
a ukryl v spásném tichu
a za potlesku chval.
Vyváží člověk vinu?
Ve článcích řetězu
váží se tíha činů
slabých i vítězů.
Vyváží vážka činy
v rovině křídel svých
po ranách širočiny
na prsou živoucích?
Vyváží vážka lásku
na křídlech blanitých?
Dáme svou Zemi v sázku,
když život Bůh jí vdých?
Na každém kroku krásy.
Jen vkvést je do básní!
Pod hlavu poutník dá si
verši, s kterým o vás sní.
Probouzí se jen k psaní,
co přinesl mu sen.
Takové krásy ani
nepoznal Andersen.
Verš za veršem pak váží
nad tůní tichých vod,
bdí nad nimi jak v stráži
s rýmem co doprovod.
Jezero v lesním loubí,
Veliký rybník kdys,
s Borným se tiše snoubí
a s družkami bříz.
V břehyňských vodách máchá
si Bezděz kapesník
a poutník K. H. Mácha
v krajině vzdává dík
své zemi milované,
v níž vidí matku svou,
dědictví lidem dané,
vlast naši jedinou.
Krás nevýslovných zcela
je básník průvodčí.
Básní je Země celá
a verše nekončí.
Oblaka s bílou hřívou
harcují oblohou.
Zastavit jízdu divou
zorničky nemohou.
Oblaka za obzorem
nespějí nazpátek.
Se zameteným dvorem
kraj zve nás nazpátek.
Vzduch rozkřídlil se zcela.
Těch ptáků, brouků, včel!
Brána se otevřela
pro koncert fléten, čel.
Co nití zlaté příze
se vine na hřídel
mé zemi, vodám, bříze
a člověk bez křídel.
Kalendář stromů poví,
jak drahý byl ten čas,
když vítali nás slovy
do ráje běd i krás.
Šeptaly stromy zkazky,
že strašný lesů pán
pro vraždu z čisté lásky
byl v zemi zadupán.
Je provoněná hlína
do hloubi země mé.
Stráněmi ruce spíná,
Jarmilo, Viléme.
Kdo zváží sílu citů,
Jarmilo bázlivá.
Tvůj Vilém v zemi spí tu.
Kdo lásku vyzpívá?
Ach láska krásná, čistá,
když bolem zaznívá,
v srdci už není místa,
Jarmilko bláznivá.
Myšlenka na smrt mladá
žadoní ohlasně.
Verš za veršem se spřádá
v osnovu do básně.
Do dáli nad krajinou
je slyšet Hynkův hlas.
Oblaka veršů plynou,
zvon lásky zvoní v nás.
Hlas nejkrásnější z básní,
růžička šípková,
co bodá, v květech krásní
a vůni uchová.
Líbeznost země naší,
odvěká hájemství
již nikdo nezaplaší,
hluboko v srdcích tkví.
Spanilost země rodné,
květinu na stráni
i včelka, která bodne,
i šípek ubrání.
Když se srdcem si hrajem
a láska vítězí,
prochází poutník krajem
od Housky k Bezdězi.
V mokřadech za Břehyní
v síťoví rákosin
spatřil jsem přejít nyní
básníkův jasný stín.
Stín veliký a jasný
šel Stolcem královským.
Verš oněměl mi v básni,
já mluvit chtěl a s kým?
Verš prostý jako kvítek
třešní a jabloní,
co z rozkvetlých snítek
vám mlčky zavoní.
Krajinou máje stále
vidím ho srdcem jít.
Patří mu žezlo krále,
koruna, meč i štít.
Tak krásný a tak mladý,
poznávám jeho stín.
Jak vánek kráčí tady
v šepotu rákosin.
A nad hladinou tůní
na miskách křídel svých
už váží vážka vůni
veršů, co zemi vdých.
A na hladině jezer
se zračí nebesa.
Do rukou obraz neber,
jen v srdci zaplesá.
Krása je uvnitř skryta,
z hlubiny vyvěrá.
Mlčením plaše vítá,
halí se do šera.
Srdcem ji musíš vnímat
s pokorou došíra.
Když sama začne zpívat,
růže se otvírá.
Dokořán okna ještě
kolkolem obzor.
Tam vyklání se Ještěd
a zve nás nahoru.
A poutník rosou zvlhlý
pomyslil na kouzla,
když z bílé blůzky mlhy
ňadra hor vyklouzla.
Tam Děvín, Špičák, Ralsko,
zrcadla pod nimi.
Amalgán slunce na sklo
od jara do zimy.
Královské křeslo Ralska
je pusté dávno již.
Kraj opustila láska
a zemi tíží kříž.
A Tlustec jako jelen
má díru do hrudi.
Do srdce byl tu střelen
a už se nevzbudí.
Hle Luž a Vlčí hora,
Klíč, Hvozd a Bezdězy!
Vrátenka brázdu orá
z Libovic k Nedvězí.
Vlastní to sestra Řípu
do dálek pohlíží.
Kraj chrání jak svou lípu,
jak pole ostříži.
A Mužská hora s Vyskří
na straně východní
v přísvitu slunce jiskří
jak plamen pochodní.
Tam Klášter u Hradiště,
přátelé Hindlovi.
Zastaví se tam příště?
To jenom poutník ví.
Valečov v krajní skále
jak ostříž drží stráž
a za ním dál a dále
Trosky jak ekvipáž.
Ach, ty můj Valečove,
ty hrade husitský,
co držíš sliby v slově
a v činech provždycky.
A Valdštejn za obzorem
má obraz Křtitele.
Malíři stál tu vzorem
v té kapli setmělé
a zrakem plným lásky
obzíral Český ráj,
co krásou bez nadsázky
je plný po okraj.
V mysli zas obrací se
k Bezdězi poznovu,
k prostřené štědré míse
na stolci královu.
Z Bezdězu, králů stolce,
zříš půlku království.
Obloha jásá v šmolce
a tolik toho ví.
Kraj jezer, skal a borů
poutník jak báseň čet.
Těch hor je na obzoru
jako hvězd bezpočet.
Jak zvony chrámu znějí
ve zpěvu zvaném Máj.
Po lásce, po naději
rozzvoní celý kraj.
A píseň toho kraje
a zvony kopců s ní
jak preludium Máje
na harfě slunce zní.
"Čím menší je má vlast,
Tím větší láska k ní."
Ten odkaz chtěl nám klást
jak výzvu poslední.
V ní do šíře i dáli
je to, co konejší,
když cítíme se malí,
z malých ti nejmenší.
Ne, nejsou Čechy zemí
spoutanou obručí.
My vlast svou horstvy všemi
chováme v náruči.
Ne, nejsou Čechy dvorem
bez lásky, bez dětí.
Ty hory za obzorem
drží vlast v objetí.
S pomocí Boží jednou
budeme zase kvést.
Srdce nás z hloží zvednou
a dotkneme se hvězd.
Tu velikost, tu krásu
v pokoře poutník zřel.
V komnatách svého hlasu
ji pro nás otevřel.
Básně jsou jako hvězdy.
Nikdy se neztratí.
Čas do kosmu je vezdí.
Některé pozlatí.
Když vybuchnou jak nova
prozáří celý svět
a vracejí se znova
jak mladé hvězdy zpět.
Jejich zář Zemi spojí
s hvězdnými nebesy,
jež zvou nás v nepokoji
s básněmi na plesy.
Když nebesa se zčistí,
je Múzám do tance.
Máchův Máj můžeš čísti
ve hvězdné čítance.
Máchovské notování,
co promění se v zpěv,
je v kraji vinobraní
vzácného druhu rév
a básníkovým hlasem
zní celá krajina,
co Múzu pozvala sem
a ta hrát začíná
a preludium Máje
tu v síních srdce zní:
"Čím menší země má je,
tím větší láska k ní."