Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako sedmdesátý devátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 2. dubna 2009.
© Michal Černík
Tajemství * Milenecké poučení * Propagace vlastní milostné poezie * Pěkně postaru *
Milenci * Galantní poezie * Kdybys byla zmrzlinou * Žoviální popěvek *
Přesvědčování * Koketerie * Nejkrásnější píseň * Zlomyslně * Pomodlím tě *
Hříšnost květin * Smyslná příroda * Andělská * Nejtajnější myšlenky * Svatořečení *
Varování * Úděl básníků * Důvěrné sdělení * Šantánová písnička * Popěvky o vínu *
Dárek * Erotické vteřiny * Pevný svár * Probouzení muže * Spojení *
Milostný obláček * To nejkrásnější to nejsmutnější * Nejstarší láska ženy * Vězení *
Červen * Básně věrné a nevěrné * Kde jsou ženy nejkrásnější * Co je láska *
Píseň * Letěla kachýnka letěla zvysoka * Až tiché ovečky * Tráva * Povzdechy *
Vzkazy * Toužení * Zlatý prsten * Nevymodlená láska * Nemilovaná *
Konec lásky * Jsi všude * Vánoční * Zamilované cesty * Modlení * Milostná řeka *
Host * Neúprosná báseň o duši * Těžká hlava * Štědrovečerní * Závěje *
Zimní milování * Rozškrtávání * Předzvěst * Příroda si žádá své * Dluhy lásky *
Prozrazování * Příchod * Na malých staničkách * Patříme sobě * Usínání *
Tak brzy ráno * Jsem tvůj dům * Ozvěna ženy * Milování * Vrcholení *
Nejteplejší těla * Milostná báseň o pravdě * Málem jsme se pohádali * Manželství *
Zbytečné otázky * Tolik let * Radost ze tvé radosti * Věčné téma * Milostná těla *
Smyslná báseň * Mužské verše * Milostný zákon * Jsi můj člověk * Banální večer *
Cosi jako naděje * Plné vědomí noci * Nádherná rovina porozumění * Co je to láska *
Rozečtený život * Historie lásky * Na dobrou noc * Obrana láskou * Malý dárek *
Pověry * Potřeba řeči * Klíč * Exil * Konec týdne * Malé radosti * Střed světa *
Přání * Spolu * Z lásky a vzdoru
Co to bylo v trávě?
On a ona Jedno tělo
zkoušeli si právě
Pak se rozpršelo
Miláčku věř mi
mužové odcházejí dveřmi
a nebo vrátky
Klíčovou dírkou se vracejí zpátky
Kdybys četla moje básně
bylo by ti s nimi krásně
bylo by ti se mnou krásně
bylo by mi s tebou krásně
až bych vstoupil údem básně
putoval bych ve tvých žilách
Věř mi s jiným bys to nezažila
Naše doba moderní
o sobě si pěje ódy
Uteče pár tisíc dní
a doba vyjde z módy
Však lidé seskupení do párů
dál milovat se budou postaru
Ta nejčastější činnost člověka
bude provždy krásně pravěká
A žádná doba vážení
tohle nikdy nezmění!
Tak seděli na palouku
přebírali nožky brouku
První druhou třetí čtvrtou
pátou našli utrhnutou
Povzdechli a den byl parný
Prach se zvedl z cementárny
A co bylo dál?
Popřejme jim na zítřek
čistý bílý hadříček
Milá paní
vy jste krásná jako lhaní
Všechny vnady
oblékla jste do parády
Na ty vaše svody
vlastním hromosvody
Když se na mne zaňadří
už mi tělo nepatří
Svorně vzdychnem áách
Pohřbíme se v peřinách
Kdybys byla zmrzlinou
nesl bych tě v kornoutku
a cestou tě ulizoval
jako pochoutku
Každou částí svého těla
na jazyku by ses rozpouštěla
Lízal bych tě ulizoval
dolů z tváře
má nejchutnější zmrzlino
od nejlepšího zmrzlináře!
U dvou slečen
já rád bývám svlečen
A ta první slečna
ta je neskutečná
A ta druhá slečna
ta je zase věčná.
Od večera do rána
my jsme trojka sehraná
A ta první slečna
ta je nebezpečná
A ta druhá slečna
ta je za vše vděčná.
Od večera do rána
my jsme trojka sehraná
Při čtení mých básní
celá noc nám krásní
Jestliže je váš stud denní záležitostí
pak vás ujišťuji slečno
že se váš stud večer postí
a v noci přejde v neskutečno
Udělte mi prosím
takovou pravomoc
a já vašim ňadrům vyhlásím
amnestii pro tuto noc
Pane
moje šaty jsou slušně vychované
proto se vašim rukám brání
při svlékání
Milá paní
i mé ruce mají vychování
Jen nevím co to s nimi udělá
až vaše šaty budou bez těla
Sténej a křič má paní
tu odvěkou píseň milování
Ze všech písní které znám
této nejraději naslouchám!
S tebou
můj milý
ubývá skutečnost
okamžik sílí
S tebou
má milá
přibývá skutečnost
ubývá síla
Nechoď holka nechoď ven
chci být tebou unaven
Zavři dveře přivři víčka
hned se schoulím do slavíčka
Rozprostři se na postel
a tam se mi odestel
Pak na nebe těla tvého
padne nebe těla mého
Ať jsme sami Nejsme sami
Ty a já tu budou s námi
Pomodlím tě beze slova
A pak znova a pak znova
Tak si budem na posteli
povídati svými těly
Řeknem všechno co jsme chtěli
Darované květy
způsobují erotické vzněty
Vůně ženám vzedme halenky
a pod ně vklouznou naše myšlenky
Tomuhle se říká láska
když mě řeka chladně laská
tam kde jenom žena může
osahávat tělo muže
Tomuhle se říká láska
když o boty bláto mlaská
Ty zvuky jsou příliš lidské
smyslné a erotické
Ptal jsem se
zda jsi viděla
aby se anděl svlékal
vysvlékal z naděla
Aby se svlékal
tak jako ty
když chci mít ruce
plné tvé nahoty
a šaty ach šaty
jako to peří naděla
na koberci
mrtvě leží bez těla
Ženy?
Veřejně se přiznávám
vzrušuje mne na nich
moje představa
Každý muž
i ten velmi velmi vážený
nejčastěji myslí
na ženy
A já mám dlaně prázdné
jako podprsenka právě odložená
Na co asi myslí
mladá žena?
Ráda si hraje na dámu
však nebrání jí stud
uchopit plod banánu
jako mužský úd
Do tvých očí se budu dívat
a ty do očí mých
až se naše těla spojí
pro jeden krásný hřích
Tak krásný hřích
který nás zdvíhá k životu
a jen on pak svatořečí
naši troufalou nahotu
Dámy dávejte si pozor na vodu
hlavně tu z louží
pod sukně se vám dívá zespodu
a ani oko nepřimhouří
Ženy vašich půvabů
se básník nezmocňuje fyzicky
ale jen slovem
zato navždycky
Milenci jsou ti ostatní
švarní statní a udatní
A tak buďte rády
že básníků je málo
neboť každá báseň je milování
které se neudálo
Sděluji ti důvěrně
že je mi s tebou pěkně nevěrně
A také ti sděluji
že tě každý večer miluji
Velká škoda má milá
žes při tom nikdy nebyla
Ze včerejška na dnešek
jsem prováděla prohřešek
nikdo neví co to bylo
v noci totiž řádně lilo
lilo lilo byla zima
nebyla to moje vina
že jsem dveře za večera
ani trochu nezavřela
a pak kdosi velmi tiše
do pokoje ke mně přišel
vyzkoušel si moje tělo
jakpak by mu neslušelo
vždyť je přesně formované
jenom pro vás milý pane
lilo lilo a mně bylo
slastně milo
až se ve mně rozednilo
neb se dělo co se dělá
jen klíčová dírka bděla
v pokojíku v podkroví
ale ta nic nepoví
Vínko vínečko bílé
tys miláček mojí milé
Když jsme spolu jen my tři
i noc se nám rozjitří
Víno, vínečko červené
tys mi bylo nevěrné
Vypila tě má milá
do dna s jiným vypila
Ach milá paní
vám věnuji tuhle sloku
pokud v poloze vertikální
najdu místo po vašem boku
***
Milá paní
bůh tě stvořil k milování
a ďábel obdařil tě neřestí
To všem mužům pro štěstí
***
Miláčku já vím
co by to chtělo
Mým rukám svěř
svoje tělo
A pak vprostřed těla
aby ses mi otevřela
***
Když přikryti jsme tmou
a jsme jedno tělo
ať pocítíme najednou
že se v nás rozednělo
***
Při milování se každá žena
nejkrásněji tváří
Její tvář je prozářena
milostnou svatozáří
***
Ženská ruka
zvyklá na oporu
i malé schlíplé
zvedá do pozoru
***
Věřím na zázraky
a vy ženy věřte taky
Milování přeci léčí
Však ho papež svatořečí
***
Když jsme byli ještě malí
s medvídky jsme líhávali
Teď však co jsme dospělí
známe pravdu postelí
***
Ženám je povoleno
nosit ňadra jako provokaci
což mužům ztěžuje soustředit se
na svou práci
***
Žena která ví
jak se mužům zvedá pohlaví
to je aranžérka erotiky
Provolávám: stokrát díky!
***
To je ten nejkrásnější okamžik
který v každém muži sílí
když ženským tělem stoupá výš a výš
a bydlí si v něm aspoň chvíli
***
Ach ty mé představy
nemají nikdy dost
Zaměstnávají mé pohlaví
Oč chudší je pak skutečnost!
***
Milenko moje země
jednou tě osouložím
Nic tu nezbyde ze mně
celý se do tebe vložím
***
S jakou radostí se děti
poddávají hře!
Tak jako lidé lásce
Ať v nás nevymře!
Tělo k tělu těsně přilne
Jsou to chvilky krásně vilné
jsou to chvilky sváteční
V tobě schovám co mi ční
Trvá to jen minut pár
je to ale pevný svár
Umíš skvěle milá paní
probouzet mne k milování
a z mé duše vyhnat mračno
až uvěřím na zázračno
Když mi krásně říkáš už
probouzí se ve mně muž
Chci tě přijmout roztouženou
Buď mi buď mi – prostě ženou
Otevřu tě jako knížku
číst si budu roztouženě
od úst k ňadrům potom k bříšku
Tenhle příběh končí v ženě
Spojovat slova – to je moje zaměstnání
spojovat těla – to je úděl milování
Musí to být pevné spojení
co nás v jedno tělo promění
Kdybych byl obláčkem miláčku
vznášela by ses na obláčku
Unášel by tě po nebesích
v zimě by zemi cukroval něžný sníh
V létě by každá kapka moje milá
lidi na čelo políbila
Ale že jsem jen lidskou bytostí
svým kouskem těla tě pohostím
a nebudeš se vznášet na bílém obláčku
můj miláčku
Ach svlékat ženu do naha
to je slastná námaha
Žena dělá že se brání
ach šaty jsou přec na svlékání
Ach jak je smutné oblékání
když skončilo milování
Každý se sám obléká
a touha je zas daleká
Když se do zrcadla podívá žena
je svým zjevem pokaždé unešena
Sobě se líbí už tolik let
Je to prostě láska na pohled
A tak žena pobaveně praví
Vida stará láska nerezaví
Myslím na ženy a na dívenky
jak si ňadra dusí ve vězení podprsenky
Ve vězení z kterého je může
vysvobodit pouze ruka muže
Dívenky nechoďte na louku samy
motýli se tam líbají s květinami
Zelená mladičká šťavnatá tráva
lýtka vám smyslně osahává
a nikdo a nic už nezabrání
tomu co dorostlo k milování
Básně věrné jsou ty
které v šuplíku
leží doma
u svých básníků
A pak jsou básně
jež docílí nevěry
se svými čtenářkami
tráví večery
Taková báseň
se někdy i osmělí
a se svou čtenářkou
se miluje v posteli
Tam v dáli tam v dáli
jsou ženy které jsme nepoznali
Ale tady v našem kraji
jsou ženy které nás objímají
A každá je nejkrásnější
To proto že jsou zdejší
Co je láska?
Marné ptaní
Oba víme že to není
jenom milování
Že je někdy
jako tříska jako kámen
až to bolí
a znovu se ptáme
Co je láska
a co není?
Oba víme že je život bez ní
pouhé živoření
Kapkou slzy
ťukám na dveře
Kdo mi otevře?
Otevřou mi oči
otevřou na chviličku
vpustí tu kapičku
Kapkou krve
ťukám na dveře
Kdo mi otevře?
Otevře mi srdce
otevře na chviličku
vpije tu kapičku
Kapkou deště
ťukám na dveře
Kdo mi otevře?
Otevře mi hlína
otevře na chviličku
pozře tu kapičku
Prstem ťukám
ťukám na dveře
Kdo mi otevře?
Jak letní jitro je láska má jediná
natěšená a nevinná
Také jak jitro ubývá mi
Bez lásky jsme nejvíc sami
Rozprostři rybník s kachýnkami
na lukách anebo na ubrus
Pod hlavu ruce dám zlehýnka kolébán
K druhému břehu tvých úst
milostnou přeplavím vodu Prámka mne převáží
Jinam jinam Tvé prsty pozhasínám
Jak palouček skrytý v tvém podpaží
je láska má Jediná vysoká
kachýnka střelená do boka
kachýnka moje
Až tiché ovečky sníh na lukách spasou
nahá tu osamíš
jen táním jen krásou
a pak smíš
Povím ti o stromu hnízda v něm uzrála
a z malých jablíček ptáčátka klovat se budou
Zpívej si tralala
v měsíci červnu třeba ač na tom nezáleží
Utíká mi
utíká louka do vrchu běží
divoká bláznivá ranní
Ach kdo ji požne
ten ji zraní
Povím ti o stromu i to je možné
ve kmeni malá jsou vrátka
tak malá že vrznou sotva A vejdeš
Uzounký bývá tam žal a bolístka sladká
Pod strom si lehnu dlaněmi hlavu podložím
zas bude jen nebe na nebi Malinko mátoží
a seje stín
Buď moje lásko buď vysoko nade mnou
kam jenom občas pohlédnout smím
Zasej mne trávou
a budu travičkou
pod tvojí hlavou
Večer je plný hvězd
jistě by studily
Požni mne můj milý
Kdybych jablíčkem byla
na srpečky mne nakrájí
na srpečky měsíce pro tuto noc
Kdybych obilným klasem byl
usypu se na cestu
až kolem půjde až půjde k nám
Až se bělička chytí
na mou slzu
všechen žal ti poví
Až se slavík napije
z mého smíchu
naslouchej slavíkovi
Zazpívá že tě mám ráda
že si tvé jméno myslím
když hvězda padá
Kdybych byl na louce
rozkvetlým kvítím
ty bys mne trhala
a já voněl bych ti
Kdybych byl potůčkem
ty by ses umyla
a já bych tě celou
pohladil má milá
Kdybych byl peřinou
ty by ses ve mně schoulila
a já bych tě do rána
zahříval má milá
Nalezla jsem zlatý prsten
za něj jsem se vdala
Nalezl mne zlatý prsten
a se mnou se oženil
Dlouhé roky se mnou žil
byla jsem mu věrnou
Ráno vstával se mnou
večer se mnou chodil spát
Já ho tolik milovala
on mi vracel jen svůj chlad
Nic jsem si s ním neužila
V lese jsem ho odložila
Hloupé děvče akorát
za prsten se může vdát
I kdybys klečel na kamení
od rána do setmění
láska není
není k vymodlení
Každý si svou lásku nosí
ve vázičce srdce svého
srdce svého žíznivého
lásku neuprosí
Vzal sis moje srdce
Zůstalo mi tělo
nevíš jak to zabolelo
Vzal sis moje políbení
Zůstala mi ústa
a na nich už nic není
Vzal sis moje pohlazení
Zůstaly mi dlaně
prázdné dlaně na modlení
Domem chodím sem a tam
a vidím tě všude
kam se podívám
Do naší lásky
už lípa nevoní
Proč mne nemáš ráda
jak loni
Do naší lásky
listí opadá
Na žal uzamkne se
naše zahrada
Na žal ve dne
v noci na růži
Do naší lásky
jen slzy naprší
Jsi všude
Po domě chodím
sem a tam
a ty jsi všude
kam se podívám
Po cestách chodím
sem a tam
a ty jsi všude
kam se podívám
Vypustím poštolku
Poštolko, leť!
Ona tě obkrouží
a pozná kde jsi teď
Pastuškové tvoji
nesou tě zdaleka
jedličky strojí
vzdáleným pasekám
a nahé proutí
dává se useknouti
nad kolínka nad noce.
Sládni Sládneš v ovoce
Zamrzlo maličko
zamrzlo v srdci tvém
to něžné slovíčko
co hřálo lidem všem
Zamrzlo maličko
zamrzlo tence
obojí jablíčko
tobě v košulence
Po cestě děvčata
vesele jdou
jinam než k mládencům
nedojdou
Jde po ní černovlasá
jde po ní plavovlasá
Dobrý den zašumí
u cesty jasan
Tu cestu mládenci
políčili na děvčata
aby žádná nezbloudila
ani pihovatá
Děvčata děvčata
strojte se za nevěsty
K mládencům vás dovedou
všechny cesty
Pane učiň mi
v dlani studánku
studánku dobré vody
z které neubývá
Učiň mi
v duši sad
dobrý jabloňový sad
který neseschne
A v tom sadu
zpěv ptáků
který nikdo
nepřetne sekyrou
Učiň mi
v duši nebesa
krásná modrá nebesa
která se zlobou nezatáhnou
Učiň mi
někde v koutku srdce
takové místo
kam se schoulím
a nebudu tam sám
prožívat blaženství
kdy už nic nechci
protože jsem šťasten
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi mé břehy které mi dávají směr
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi můj most který mne překračuje a spojuje s lidmi
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi mé modré nebe které na hladině zrcadlím
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi můj oblázek který do mne zapadl až na dno
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi mé přítoky které mne znásobují
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi má nahá pláž kterou olizuji svými vodami
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi má vyprahlá přehrada kterou naplňuji
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi můj jez který přetékám
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi můj déšť který mne posiluje
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi má bělička která mne oživuje
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi má radost která se ve mně koupe
Jsem řeka která se valí k moři
a ty jsi mé moře do něhož se vlévám
a s ním navždy splynu
Miláčku vítám tě
a nevadí že tu stojíš jak můj šrám
Však i ty jsi
vráskami proškrtán
Miláčku něco mi povídej
a nevadí žes všechno řekl jiné
Na dvě něžná slova
si ještě našetříme
Miláčku přilož do kamen
a nevadí že tu nejsou ani kamínka
Naše údy jsou
hřejivá polínka
Miláčku ke mně se přitiskni
a nevadí že jsi daleko
Ta dálka mezi námi
slehla pod dekou
Miláčku to pro nás
jsem rozestlala tmu
V té tmě z tmy
se vysvléknu
Moje židle s tvojí
přisednou si k stolu
Samy samy bez nás
budou sedět spolu
Ne nevycházej z domu
vždyť on tu vážně kdysi byl
a bude znovu
kdybys mne políbil
Kovej kovej kováři
neboj se že ublížíš
ukovej mi na duši
ze železa mříž
Možná že je bílá
možná že je černá
okovej mou duši
jen ať je mi věrná
A mně je tak smutno
z čeho nevím sám
A mně je tak úzko že jsem
že jsem spočítán
Jako by mi někdo
smyčkou sáhl na duši
pak ji přiškrtil a řekl
že mi nesluší
že líp mi padnou šaty
a k šatům zase jméno
a pod nohama hlína
Hlína ta má zahliněno
blátem po kořeny bot
o něž chtivě mlaská
přisprostlými polibky
Ach ona to je láska
Láska až za hory za doly
za smrt a za hoře
kde slza bolí a přebolí
kde chce život nehořet
kde se v zemi topí
ale hlína nehřeje
a dny se vrší
v neúprosné závěje
a sněženka ze závějí
vzhůru pracovitě fárá
Mluvím o duši a o naději
A z úst se dere pára
Na stůl se pokládají věci
a ruce Ty jsou živé
Někdy únava tvou hlavu
položí na stůl jako na špalek
a ty do své tváře ponořený až na dno
v kruzích větších a větších
zadýcháváš to pod sebou
Ale ruce zazebou
A někdy jsi tak blízko smrti
stačí aby ti po šíji
žena přejela nehtem
a bílá jizva se po kůži odvíjí
Zachvěješ se jak pod sekyrou
že nebe podťali že jabloň skáceli
a ještě chvíli potrvá
než se smrt zacelí
Jak se pokládá hlava na špalek
na ten krásný špalek ke štípání dříví
pohodlně aby to netlačilo
a člověk zůstal živý?
Tak jako ženě do klína
když tvou hlavu objímá
Když se k nám láska postaví
jak dítě na práh dveří
odvalí se balvan únavy
a konejšivě sněží
O lásce na vánoční svátky
píší v novinách
Jen řádky jen řádky
rovné jak cesty v rovinách
Ti co zde nejsou s námi
s námi jsou v pomlkách v tečkách
Teplo sílí pod střechami
Dlouhou noc přečká
I potom i potom i v noci
spolu jsme pod jedním jménem
Nebe se líbá o Vánocích
Dětství bývá zasněžené
Sníh krátí dálku
Sníh je prostý chyb
Zacinká lžička v kávovém šálku
Potmě se říká líp
Co bys mi dát chtěla
a co já bych ti měl dát?
Abys mne ráda měla
abych tě měl rád
Sníh na kterém jsme sáňkovali před lety
až teprve teď mne zamrazil
Doma přezimuji teplem zakletý
a tvýma rukama zarámovaný jak obrazy
Teplo je o tobě sníh je o mně
za noci v pokojném domě
když světlo při nás bdí
zavřeno v domě obehnáno zdí
a jako my stěsnáno do pokoje
zatímco jaro tělem prohořívá
tam kde jsi nejvíc moje
tam kde jsi nejvíc živá
Ano tam tě zasněžím
pokryju rukama a vším a vším
už docela jinýma rukama už docela jiný
Prach neviditelně sněží na peřiny
Na naše těla sněží prach a na postel
Po tvém těle se hladím
Co bys chtěla a co já bych chtěl
Abychom se měli rádi
Třeba si už nepovíme co jsme každý jinak žili
jiné muže jiné ženy jiné naděje
Rozhrnuješ mne pod košilí
jako závěje
Dlouhý večer se na nás chystá
O čem si budeme povídat?
Tmou zarostla prázdná místa
Až k sobě se musíme prolíbat
Hledám tě pohmatu Kde jsi?
Potmě se hladíme slovy
Prst o prst rozškrtáváme si
zmuchlaní v sobě jako listy novin
Teprve se probouzejí úly
Teprve se ledy tříští
Ale dívky ústa špulí
na jablíčka příští
Jako když se říká už
Stromy se ještě nerozhodly
z kterého pupence
bude květ a z kterého list
Ale parky si už rozsadily milence
jak žáčky v první třídě
I já se beru o svůj příděl
ne větší nežli ňadra žen
Ano tak chci být přemožen
Oči nám v lásce vystřízliví
ruce se v pohlazení zastaví
když se tělem valí
balvan únavy
a pořád nás cosi nutí
tělem zakrýt nahotu jiného těla
a přimknout se k němu
životem a smrtí
***
Vykradený jako byt
najednou nevím zda umím políbit
alespoň na čelo
než půjdeme spát
A je to zapotřebí
Abychom jednou k sobě netrčeli
jako rzivé hřeby
a z úst nám nevyšlehl had
***
Skončilo milování
Jsme obnažení jako rány
Ležíš odestlaná
Ležím odestlaný
Můj dech s tvým se mísí
v obláček duše nad postelí
a neviditelně bdí
nad našimi těly
A srdce pije krev
a krev pije srdce
ze žil a cév
jako dobrý upír
Tohle vám povím
o své ženě.
Na schůzky přichází
vždycky opožděně.
A vždycky se pokouší
hodinky předhonit.
Knoflík u halenky trvá
na jednu nit.
Ten knoflík ji odjistil
pro nejkrásnější hřích.
Jdeme ulicí a mužové
jí padají za výstřih.
Přivřenýma očima
se dívá roztouženě.
Tohle vám prozradím
o své ženě.
A na sebe vám povím,
že si představuji i při chůzi
– jak bych to řekl –
milostnou transfúzi.
Líbí se mi jak tě mráz ojínil
Z kožíšku zimu setřásáš v předsíni
Pak svlékáš rukavice a náhle
ruce máš tak hříšně nahé
Tou krajinou co léta míjím
zip se ti rozjíždí jako vlak až milosrdně zastaví
Na malé staničce při železniční říji
ulehneme do trávy
Patříme sobě a patříme životu
není to nadlouho a je to hodně
když proměňuješ svou nahotu
na vichry na povodně
To potom vedle sebe usínáme
a třeba jsem tvá únava a třeba jsem tvůj kámen
věčná mezírka uprostřed postelí
nás jemně oddělí
Tolik zim ti nevypovím zrána
když lampu rozsvítíš a spěcháš zas
Nohama tikáš jako hodinama
Ode mne měříš čas
Tak rostu cihla k cihle
vlastní hlavou zastřešený
Jsem tvůj dům Pokoje ztichlé
v kterých sídlí jméno ženy
Ženu tvou ozvěnou je dítě
Jsem pouhá nápověda
Život jak jablko rozdělí tě
a budoucímu času jeden díl síly předá
To nejkrásnější je tak prosté
i když ho člověk žije posté
a třeba i potisící
To nejkrásnější se nedá slovy říci
I když vrší se den ke dni
ať naplní se jedno z přání
život ať nám nezevšední
a nezevšední ani milování
Ať je vždycky krásné
co se právě začíná
a den se dívá na mne
tvýma očima
Když se muž ženě oddává celý
připadá jim, že je nic nerozdělí
Když se žena muži oddává celá
mají oba rozkoš z jejího těla
A oba vyšlehnou v plamenech
a ve vichry se jim promění dech
Když je pak sama když je pak sám
ať milostnou bouři převezme oceán
Už nejsi moje
a ještě nejsi ničí
když se před zrcadlem rozpoznáváš
když se líčíš
když se oblékáš do šatů
do své druhé pleti
V kratičkém rozhovoru
jsem spojkou do souvětí
a vyvřelý jako láva
z postele kde je neustláno
Všechno mne studí a něha zaostává
Těla jsou nejteplejší ráno
Tvá nahost je šatem pravdy
a já který se pohybuji
pouze mezi tebou a prací
v balastu hledám pravdu
a hájím ji jako tebe
tím že ji miluji…
Ale pak jsme se milovali
a velmi jsme si rozuměli
když se naše těla
tak samozřejmě ztotožnila
v názoru na život…
Jsi ta která se mnou usíná
se mnou se probouzí
Jsme ti kteří spolu prožívají
dobrodružství a slasti těl
Líbí se mi jak vypadáš
a to mne uspokojuje
Líbí se mi jak miluješ
a to mne vzrušuje
Má bolest tě nebolí
má radost tě rozradostňuje
Tak ti ji odkazuji
Nechci být důvodem k tvému pláči
Nic zbytečného ti neslibuji
Neptám se co nejhoršího
si o mně myslíš
a cos o sobě nikomu neřekla
Mezi námi se děje
to nejkrásnější
co se může dít
mezi mužem a ženou
Vpodstatě si rozumíme
Tvoje názory se doplňují s mými
jak naše těla
Naše těla jsou dobře sehraná
Některé ženy dělají život
příjemnější a krásnější
Říkám ti to
i když to o sobě víš
A je zbytečné ptát se
zda mne máš ráda
zda tě mám rád
to se hned pozná
A je zbytečná ptát se
zdas mi byla nevěrná
zda jsem ti byl nevěrný
to by nikdo z nás nepřiznal
Pod jedním jménem
jak pod korouhví žijeme spolu
a milujeme se jako bychom nikdy
neměli být mrtví
S hlavami k sobě usínáme
v tomto pokoji už tolik let
Už tolik let dýchám tvůj dech
a ty dýcháš můj
A možná si už nikdy neřekneme
co jsme každý jinak žili
I jiné ženy jsem mohl mít rád
I jiné muže jsi mohla mít ráda
Postel nás smiřuje
Už už jsme málem věřili
že žijem dvakrát
že jsme odvěcí
a celý den jsem měl radost
ze tvé radosti
a tys měla radost z mé
Tak krátce tak krátce
Čtu milostné verše mrtvých básníků
a žárlím
Už o tobě řekli všechno
co jsem chtěl napsat
Naše slova jsou tisíciletá
Naše milování je tisícileté
Jsme kopií všech mužů a žen
ale milujeme se jako by právě to
byla naše výsada
I z nedokonalých těl a pomuchlaných tváří
milostné vzrušení stvoří krásu
Tvé ruce?
Hladím se jimi
Mé ruce?
Sytí se tvým tělem
Tvé tělo?
Zabydluji se v něm
Neznám krásnějšího místa na zemi
než tebe
Buď nahá abych věděl
že vidím
mluv a křič abych věděl
že slyším
A líbej
dokud naše ústa nejsou vykotlanou dutinou
a miluj
dokud naše těla nejsou schránkou na bolest
dokud z nich můžeme vyčerpat rozkoš
podle zvyklostí mužů a žen!
A to že je pohlazení
když se tře kůže o kůži?
To je pohlazení
Pod mýma rukama se rodí tvé tělo
Nech ať nás obnažuje každý dotek
ať mne na tobě přitahuje vše
čím se odlišuji
Nech ať nás láska proměňuje v živly
a pak není mocnější síly
Nech ať tvé tělo potřebuji k životu
jako zemi která dala prostor nebi
Nech ať se naše těla k sobě přisávají
jako ústa nemluvněte k tělu matky
Nech ať rozkoš vyčerpáme do dna
jako studnu která se zase naplní
Nech ať se svými těly sytíme
dokud nezapomněla jak mají milovat!
Někdy při milování pomyslím na to
že naše těla dřív či později skončí
budou spálena nebo hnít v zemi
zatímco teď si poskytují vzájemnou rozkoš
jako bychom si byli navždy souzeni
či jako by to mělo být naposledy
Neznám krásnější zákon
než je zákon o zachování života
a neznám mocnější síly
než je síla lásky
Když se milujeme
jsme jedno tělo
ale některé pohyby
jsou pouze tvoje
Tvoje rozkoš je tvou rozkoší
Moje touhy jsou mými touhami
A možná jsem tvým myšlením
a možná jsi mou řečí
Téměř přesně rozlišujeme
co je moje
co je tvoje
a co je naše
Náležíme si se všemi chybami
Chraňme ať nás nepřerostou
Jsem pouze tvůj člověk
a ty můj
Dítě je naše
Nikdo neví přesně co se u nás děje
a děje se asi tolik co v jiných domech
Je to banální samozřejmost obyčejného večera
Nepláčeme nehalekáme neřečníme
neubližujeme nepereme se neznásilňujeme
Naše akční slovesa nerozkopnou dveře
Milujeme se protože není důvod
proč se nemilovat Jako by svět
byl vpořádku a zdráv
Kolik nám zbývá lásky –
a pro koho?
Kolik nám zbývá času –
a s kým?
Přitiskni se ke mně ženo
ať nemrháme teplem těla!
Ať nás provždy převyšuje
cosi vytrvale rostoucího a živého
jako tráva (ale tráva to není)
jako duše (ale o duši nevím zhola nic)
cosi jako naděje
A naděje je jako krvácení
které nezastavíš dokud je v těle krev
Dokázali jsme diskutovat celou noc
a řeč nám hořela
jako oheň
Dokázali jsme milovat celou noc
a milování nás stravovalo
jako oheň
Dokázali jsme pracovat celou noc
a práce spalovala tmu
jako oheň
A není nikdo kdo by nemyslel na milování
a není nikdo kdo by nemyslel na smrt
a není nikdo kdo by mohl žít beze snů
a tma pro nás bude provždy znamenat
že někde jinde je světlo
pod kterým kdosi za nás bdí
Prožili jsme báseň
v níž jsme se sytili svými těly
a každá vteřina detonovala
Byla to smyslná báseň
Erupce lásky jsou za námi
a procházíme nádhernou rovinou porozumění
Je krásné milovat se s někým
s kým dovedeme žít
Je krásné žít s někým
s kým to dovedeme
Láska je nádherným projevem
sobectví
Cokoliv milujeme
milujeme jen kvůli sobě
Hory proto že nás uchvacují
píseň proto že nás povznáší
domov proto že bez něj by se nám dýchalo hůř
ženu proto že nás vzrušuje
děti že nás prosvětlují
Myslím na ty
kteří jsou silní láskou
a milují víc než sebe
a obětují se
Toužil jsem zasadit myšlenku jako strom
který překáží větru
a napsat knihu jako dům
který vidí slyší a volá
A hle na zahradě se košatí stromy
a dům je zalidněn
Co si lze ještě přát?
Večer se zaklapnu jako kniha
a budu to já sám
kdo se musí dočíst až do konce
Už dlouho jsem nenapsal milostnou báseň
Připadalo mi že hledám náhradní slova za to
co si muž a žena mohou říkat jen při milování
Při milování není žádné slovo navíc
Navíc je pouze chvíle kdy se zas oblékáme
Tak jako my se milujeme
milují se lidé od počátků
Zatímco nad jejich osudy se přelévaly krvavé dějiny
v aktu lásky se nic nezměnilo
neúnavně se opakuje jako jaro jako umírání
i ta postel je po staletí pořád stejná
a slova Mám tě rád se říkají odedávna
a budou se říkat navždycky
a dosud nikomu nepřipadlo že jsou oříkaná
a lidé jsou dál v tom nejintimnějším okamžiku
své nahoty trochu směšní ale nádherní
když se s bezmeznou vroucností
vzájemně zmocňují
Chtěl jsem ti jen říci jak je krásné
když se dorozumíváme těly
Ženo
odhrň mi z čela vrásky a chmury
tak jako když ustýláš
a rukou uhlazuješ prostěradlo
tu bílou pláň kde se spolu milujeme
a kde každý stárne sám
Přemostí ji tvé ruce s mými?
Dobrou noc řekneme si
a tak se rozloučíme na celou noc
Budu dýchat tvůj dech a ty můj
pohřbeni v peřinách
Ženo devět měsíců jsi spala v těle své matky
Devět měsíců spala v tvém těle naše dcera
Přestřižením pupeční šňůry se její tělo
stalo svým
A já teď s pokorou naslouchám životu
který nikdy docela nepochopím
Tomu životu jsme se upsali
stejně jako zemi lidem a rozumu
a tím co milujeme
odoláváme přesile smrti
Copak si letos nadělíme k Ježíšku
jaké dárky si jenom dáme?
Já ti dám chvilku uschovanou v oříšku
tu chvilku v níž si povídáme
Šupiny z kapra si dáme do hrníčku
aby k nám příští rok nepřišla nouze
a pak si každý zapálíme svoji svíčku
Dej bože ať hoří jasně a dlouze
Náš jazyk má přibližně deset tisíc slov
Povídáme si jen tak nezávazně
Ale slova kterými se vyznávám a kterým věříš
jsou nejkrásnější
V noci rád bývám sám
jak dveře domu se zamykám
Kdo má klíč? Ty ho máš
někdy mě odmykáš
Říkám to nahlas ať všichni vědí
že jsi mou věrnou nápovědí
Do básní jsem tě přeložil
abych v nich s tebou žil a žil…
V sobotu chodím nakoupit
a kosím trávu luxuji byt
zatímco vaříš pereš a žehlíš
Možná až večer si budeme nejblíž
Neříkej že dělám zbytečnosti
když si verše píšu po nocích
Jsou o lásce a o radosti
také ty a já jsme v nich
Oba víme že nám stačí k štěstí
chvilky pomíjivé jako sníh
Na rovinách našich životů
na vrcholcích naší lásky
na břehu naší krve
na nebi tvého těla
přede mnou střed světa jsi rozevřela
tak jako se růže rozvírá vprostřed léta
Neznám krásnějšího místa na zemi
Neznám neznám jiný střed světa
Někdy jsou dny šedé nijaké
a jen svým chladem tě pohostí
Ať je ti láska zázrakem
a život radostí
Ke mně se přitiskni
ať nejsi sama ať nejsem sám
celý se do tebe
zachumlám
Tak jako my
milovali se lidé dávno před námi
a nebe jim přihlíželo
stejnými hvězdami
Noc si nás obnažuje
jako pravdu jako svědomí
I jinde se teď milují
tak jako my
Co z naší lásky zůstane
co ty víš a co já vím
až roky nad námi přeletí
jako stín
Roky a dny mých šlépějí
blátem jdou a závějí
a do hlíny se pečetí
vzdorem svým i prokletím
Šelmám zůstala má dravost
a mé vytí vlkům
jen tak si hájím radost
a hledám tvoji ruku
Můj zpěv zůstal kosům
orlům moje křídla
i tak si vydobývám osud
jak ze skály vřídla
Provždy vyděděný bohem
s ďábly odmítám se pachtovat
a tak nacházím mnohé
co dovedu milovat