Břetislav Ditrych

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako devadesátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 4. února 2010.

© Břetislav Ditrych

Opatrně jsme vystoupili na malém nádraží, pár spolucestujících se před námi vydalo doleva, nemohli jsme se tedy splést, cesta do středu městečka byla daná a jasná. Procházeli jsme ulicí lemovanou souvislou řadou přízemních a patrových domků až na náměstí.

Polomrtvo, položivo.

Václav to tu zná, jezdívá sem každý rok začátkem listopadu na hřbitov. Musíme nahoru ke kostelu. Za ním je zámek. Blížíme se k průčelí velkého kostela, místy rozdrolené schodiště je uzavřené, vstup zakázán, k hlavním dveřím vede postranní vyšlapaná cesta.

Ale my pokračujeme zvolna dál. Stojíme před ozdobnou branou zámku. Zámek, přiznáváme, vyhlíží zvenku docela dobře. Vlevo u postranních dveří brány, už na písčitém nádvoří, je dodatečně přilepená vrátnice. Jako pěst na oko. Na tabuli nápis Domov důchodců a informace o návštěvních dnech a hodinách, okénko je stažené, kdosi za ním sedí.

Nikdo si nás nevšímá, jsme přece v návštěvních hodinách.

Anebo to tu není tak přísné, říkáme si. Hlavní vstup do zámku, mohutná dřevěná a zdobená vrata, za nimiž tušíme i široké schodiště, je uzavřený. Musíme postranními dveřmi.

Najednou prudký a nečekaný střih. Napravo je skutečně hlavní schodiště, ale zjevně nepoužívané, nikdo po něm nechodí. Už nic, vůbec nic, nepřipomíná zámek. Snad jen vysoké stropy a velká okna. Jinak, abych to řekl zkrátka, spíše opotřebovaná ubytovna nebo rekreační středisko.

Věděli jsme, že Jindra je na pokoji ve druhém poschodí. Možná by se zlobil, kdyby věděl, že mu říkám Jindra. A co kdyby nás slyšel, že mu mezi sebou říkáme Salámek? Možná by se smál. Protože určitě věděl, že na vsi mu tak říkali skoro všichni. Skoro.

Vedlejší schody nás nejdříve vyvedou na začátek široké chodby.

Pohled do rohu. Deset patnáct prázdných pojízdných křesel. Nepočítal jsem je. Jako poplašené slepice zahnané kunou do kouta kurníku, jako vyplašené ovečky tisknoucí se k sobě v rohu ohrady. Prázdná křesla na kolečkách.

Jen v jednom z nich, v popředí jako velitelka, sedí žena. Očima nás sleduje. Pozdravíme. Usměje se. Pro jistotu se ptáme, v kterém jsme poschodí. Dívá se na nás. Usmívá se. Neodpovídá. Usmívá se. Odhadujeme první patro, kde žijí ženy. Stoupáme proto dál po linoleem pokrytých stupních, kdysi schodech pro služebnictvo. A před námi se rozevírá stejně široká chodba. Tentokrát bez křesel.

Zamíříme doprava, jinam nemůžeme. Dveře vedle dveří, uprostřed jedny otevřené. Sedí tam u stolu čtyři ženy v bílých pláštích, povídají si. Sestřičky, pečovatelky? Pozdravíme a ptáme se, kde najdeme pana Kmínka. Rovně a naproti.

V prostorném pokoji jsou čtyři postele. A na jedné z nich leží pan Kmínek. Salámek. Leží. Jenom leží. Ještě pořád nemůže chodit. To jsme předem nevěděli. Poznává nás. Je rád, že jsme přišli. Jsme rádi, že ho zase vidíme.

*

Ve vsi mi totiž jeden soused vyprávěl a druhý potvrzoval, že Jindra, že pan Kmínek, že Salámek je na tom nějak špatně. Než jsme se do domova v městečku, vzdáleném asi dvě hodiny cesty vlakem i s přestupem vypravili, poslal jsem do zámku dotaz a vysvětlení, že jsem ze vsi, kde pan Kmínek bydlel a že bychom ho chtěli příští sobotu navštívit a jestli je to možné, jestli mají nějaké návštěvní dny a hodiny. A paní ředitelka mi obratem odpověděla, že můžeme přijet, že pan Kmínek je na tom už dobře, že ho bude předem informovat a že v domově je také odnedávna jeho žena. To jsme netušili, ale tím líp, řekli jsme si. Navštívíme oba.

A tak jsme tu sobotu ráno vyrazili. Jel jsem já a jel Václav a Josef, oba jsou mladší, ale zůstali na vsi a Salámka potkávali a znali víc než já, já jsem se vrátil teprve nedávno. Ale přesto jsem ho občas potkával cestou na hřbitov, jejich stavení mělo čelo na náves, vždycky jsme se jenom pozdravili. Říkal jsem si, že snad nestárne, vypadal pořád skoro stejně, jako v době, kdy jsem byl kluk.

Vzal jsem s sebou číslo našich vesnických novin, kde jsem psal o tom, co se stalo v padesátých letech, o hospodářích, které nutili ke vstupu do družstva, o dvou největších vesnických boháčích, o kulacích Sekerovi a Zlomkovi, tak je označili a všechno jim sebrali a Sekeru zavřeli a rodinu ze vsi vystěhovali, Zlomek měl štěstí, že byl starý, tak mu jenom všechno vzali a přestěhovali do malého domku u rybníka.

Salámek byl menší hospodář, tu špatnou dobu nějak přežil, ale taky měl starosti, tenkrát mu bylo asi třicet a já jsem se ho chtěl zeptat, co mu zůstalo v paměti z těch časů, jak se to tehdy všechno semlelo, jak se kdo zachoval a tak.

Já vím, paměť je ošidná, někdo to po tolika letech už vidí trošku jinak, jiný chce na něco radši zapomenout nebo alespoň nepřipomínat, ale, říkal jsem si, kdo má čisté svědomí, nemá co zapírat, nemá se čeho bát.

A o Salámkovi jsem věděl třeba to, že na prázdniny si k sobě bral Miladu, mladší dceru hospodáře Sekery, kterého nejdřív na poli zatkli, pak odsoudili a poslali do jáchymovských dolů.

Šli jsme tři tou ulicí rovnou jako pravítko a povídali. Trochu o práci, trošku o životě. Jak plyne, jak ten čas rychle utíká. Povídal jsem jim taky o Miladě, protože oba jsou mladší, už ji nemohou pamatovat. Žije v Sokolově, její adresu jsem se dověděl na obecním úřadě. Tam mi taky řekli, že občas do vsi přijede, ale jenom na hřbitov. Na rodinný hrob. Jenom na hřbitov, nikde se nezastaví, projede návsí a jenom z dálky se podívá na oprýskaný statek, kde žila, kde žili její rodiče a prarodiče a ještě možná dál zpátky. S nikým ve vsi nechce mluvit, i když se tu na ni určitě pamatují. Ti starší určitě. Nedávno jsem jí poslal dopis.

Stručně jim cestou vyprávím, co jsem se dověděl o začátku padesátých let na vsi. Bylo mi tehdy deset, ale Josef ještě jezdil v kočárku a Václav nebyl na světě. Jak dověděl, ptáte se? Z kroniky? Kdepak. Ve vesnické kronice jsem nenašel skoro nic, v těch letech prostě nikdo žádnou kroniku nepsal. Možná někdo psal, ale jenom pro sebe, možná pro jiné časy, o takové kronice mi několik lidí vyprávělo, ale kdoví, jestli to byla pravda, žádné takové záznamy jsem nenalezl.

Že by kronikář, kdyby chtěl psát poctivě a podle pravdy, musel vyjmenovat lidi, kteří se zasloužili o to, že statek Josefa Zlomka, kde se zadarmo najedl každý pocestný, kde u oběda sedávala společně statkářova rodina i chasa, kde pro každého našli nějakou práci, který mlčel a mávl rukou, když mu kradli z pole a už to bylo tak trapné, že lidi říkali z legrace Ke Zlomkovi krást nepůjdu, protože tam krade každej, kterému se stranou posmívali, že je poctivec a trouba, že by tedy kronikář musel vypočítat lidi, kteří označili jeho statek za úpadkové hospodářství a pak mu všechno sebrali? Že by musel napsat o Františku Sekerovi, co o něm říkali sousedé a rolníci? Že je dříč a hospodaření rozumí jako málokdo, že je na poli od rána do večera, že má koně jako nikdo ve vsi a v maštali poklizeno jako doma v kuchyni? A že je oba za vesnické boháče a kulaky ochotně pojmenovali ti, kteří neměli nic, spíš ruce od práce dozadu a najednou dostali možnost a moc ponížit je, dostat na kolena, vyrovnat účty, pomstít se a přikrást?

Co tomu, hoši říkáte?

Zbytečná otázka. Kdopak by o tom zlu chtěl před padesáti lety psát? Kdo by mohl?

Dával jsem si cestou nahlas i v duchu dohromady, na co se Salámka zeptám a taky to, o čem hovořit nebudeme. Nebudu mu vyprávět, že jsem tuhle šel na hřbitov a tam ve vývěsce vidím parte, že stará paní Sekerová umřela, bylo jí přes devadesát a pořád doufala, že se jí za ten zabraný statek a zpackaný život svůj, muže a dětí někdo omluví, že jim někdo statek vrátí v takovém pořádku, v jakém jim ho se vším všudy sebrali, i když třeba koně jejímu Františkovi už nevrátí nikdo. Nikdy nikdo.

Ale nedočkala se. Do vsi se nikdy nevrátila. Ani na návštěvu. Až na ten hřbitov.

Ne, o tom, že umřela, Salámkovi vyprávět nebudu. Člověku ležícímu tři roky skoro bezmocně na posteli se o smrti a pohřbech povídat nemá.

*

Možná připomenu starou kovárnu, kde jsme se jako kluci scházeli a pozorovali mistra kováře a zkoušeného podkováře při práci. Jindy jsme ho sledovali, jak nasadí kuklu a do kleští vloží svářecí drát, mrkli jsme na to zvláštní ostré a neonové světlo, i když říkal, tam se, hoši nedívejte, to je zlé na oči, oslepnete. Ale kdo by mu věřil?

Scházeli se tam i hospodáři, protože vesnické noviny jednou doslova napsaly, že se pod kovárnou slízají k planým řečem a debatám a čekají až to praskne.

Pravda, řeči se vedly pod přístřeškem kovárny i v hospodě, chlapi se dohadovali, přeli, předpovídali a radili, co a jak je, ale spíše jak bude, ale mistr v dlouhé kožené zástěře se jich většinou neúčastnil, mistr kovářský a podkovářský se věnoval své práci, jenom občas pokýval, pousmál se. Možná si myslel, že řeči o družstvu se ho netýkají, co on má do činění s družstvem? Ale taky se spletl.

Pod kovárnou býval často také Salámek. Pamatuju si i další hospodáře, ale jeho nejvíc. Nebyl vysoký, spíš menší a tenký, to opravdové jméno Kmínek k němu nějak patřilo.

Nebudu mu vyprávět ani celý příběh dopisu do Sokolova. Možná ho připomenu jenom zkráceně, stejně, jako jsem ho vyprávěl cestou Václavovi a Josefovi. Mám na mysli ten dopis Miladě. Napsal jsem jí, píšu něco o dějinách obce a rád bych do ní zařadil i její vzpomínku. Jak je postihla nešťastná padesátá léta, jak tu dobu snášeli a jak na ni doplatili její rodiče a sourozenci, ptal jsem se na dálku, jak vás poznamenala v dalším životě? Samozřejmě jsem jí vykal, vždyť jsme se neviděli desítky let, znám ji jako malou holku. Odpoví?

Odpověděla. Že si na mě pamatuje, že vzpomíná i na moji sestru. Ale dlouho jsem přemýšlel o jejích slovech: Na ves, na lidi a náš dům jsem se snažila úplně zapomenout, všechno v sobě uzavřít. Moje děti se nikdy nedověděly, co se s naší rodinou stalo. Nikdy jsem jim to neřekla, nikdy jsem se k tomu nechtěla vracet. Bylo mi osm, byla jsem ještě dítě, ale už tenkrát jsem pocítila tu strašnou zvůli mocných a nespravedlnost. Nespravedlnost, která změnila život nás všech, kterou jsem nikdy nedokázala omluvit, píše mi.

A abych se nezlobil, omlouvá se, že se nemůžeme sejít, že by o těch časech nedokázala mluvit. Posílá mi nějaké dokumenty. Vyberte si z nich, co chcete, píše.

To všechno mě překvapilo. Že nic neřekla ani vlastním dětem. Že to před nimi tajila, že všechnu tu zlobu, jak sama říká, v sobě uzavřela.

Nejdřív jim stanovili vysoké dodávky. Nesplnitelné. A oba největší sedláky v obci pozvali na národní výbor, aby se písemně zavázali, že je splní. Oba odmítli. Naopak podepsali papír, kde stálo, že splnění dodávek zaručit nemohou. A to byl, jak se brzy ukázalo, začátek jejich konce.

*

Všichni tři, Josef, Václav a já, jsme dobře věděli, že se nesmíme neopatrně zmínit o Salámkově synovi. Protože s tím, co se stalo, se nikdy nevyrovnal a do smrti nevyrovná, protože to asi není možné, to není v lidských silách.

Já jsem tenkrát ve vsi nežil, jen občas jsem se přijel podívat za otcem a matkou, já jsem o tom slyšel jenom vyprávět, mám to z druhé nebo třetí ruky, ale takhle se to krátce a stručně nedávno stalo, tak to skončilo. Mladému Jindrovi bylo kolem padesáti. Vesnická zabíjačka, s kamarády trochu pojedl, trošku popil, na dvůr už se plížila zimní tma a Jindra se opřel o nedovřené dveře do sklepa a po strmých schodech padl dolů po zádech a už se nikdy neprobral. Možná, napadne každého, kdyby se dveře otvíraly ven, tak by tu ještě byl. Víc nevím. Zatracené dveře.

*

Možná jsme nepřišli v nejlepší dobu, protože se blížilo poledne a začali roznášet obědy. Nemáme si udělat přestávku a přijít třeba za hodinu? Ale kdepak, hoši, posečkejte, jestli vám to nevadí a já se najím a budu vás při tom poslouchat.

Vtom přichází Jindrova žena, už jsem se o ní zmínil, jde pomalu, ztěžka, ruce opřené o chodítko, jestli nevíte, co chodítko je, tak chodítko je taková trojitá hůl na jistotu, dole má kolečka, udržuje člověka v rovnováze a člověk se o chodítko může spolehlivě opřít a jen tak lehce neupadne.

Během oběda jsme podali stručnou zprávu, co je na vsi nového, že bude nová silnice a hasiči budou slavit kulaté výročí a má to být velká sláva, vy jste přece taky byl dobrovolný hasič, říkáme Jindrovi a ten přikyvuje. A že opravují školu, ale nějak se to zadrhlo, asi došly peníze, jak to bývá, kostel má zatím jenom novou střechu a zvoničku. A starosta že se snaží a něco jde a něco ztuha, někdo mu přeje a jiný brblá a nemůže mu přijít na jméno, asi jako všude.

Malinko se narovná, pozoruju ho, zdá se drobný, až se ztrácí v té veliké posteli, za hlavou zámecká okna s očima dolů, do městečka a do oblohy, minule tam hořelo, řekne, a my si uvědomíme, pravda, vždyť jsme procházeli kousek od domu se spálenými zbytky střechy, malinko se narovná a řekne Kluci, kam byste pospíchali? Nepospícháme, ale o čem ještě povídat, na co se ptát, aby řeč nestála?

*

O Sekerovi? Tenkrát mu přinesl listonoš dopis. Úřední dopis. Roztrhl obálku, přečetl natištěnou hlavičku, píše mu okresní plnomocník ministerstva výkupu. Vida. Copak chce?

Oznamuje, že podle smlouvy, kterou s ním uzavřela dělnická třída prostřednictvím Místního národního výboru, dluží tolik a tolik metrických centů pšenice, žita a kusů drůbeže, že má potíže v plněné mléka, nebo nechal nepřipuštěnou prasnici. A nepodmítl pole a tak porušil usnesení strany a vlády o podzimních pracích.

A tím, shrnuje, narušil ve značné míře veřejné zásobování a pětiletý plán. A na konci soudružský pozdrav Čest práci!

Nevěřil svým očím. To snad není, nemůže být pravda. Má ten papír roztrhat? Přemýšlel o těch slovech. Vždyť je to vlastně výhrůžka. Ne, neměl strach. Ale najednou nevěděl, co má dělat. Ponižovat se, vysvětlovat, doprošovat? Nikdy. Dověděl se, že podobný dopis, ale s jinými čísly dluhů dostali ve vsi také ostatní rolníci. Je nás víc, vlastně všichni.

Doporučujeme Vám, aby jste všechny tyto věci promyslel a zvážil, zdali je možno tímto způsobem dále hospodařit a neb nebylo by pro Vás a tak i pro národ lepší aby jste se zapojil do JZD. Razítko a tečka. Závěr dalšího dopisu.

Musel několikrát žádat, aby mu dovolili vymlátit obilí na společné mlátičce alespoň v noci. Ve dne to pořád nevycházelo. Nesmyslně vysoké dodávky splnit nemohl. Ani kdyby stokrát chtěl. Někteří hospodáři tolik nereptali, předepsali jim dodávky nižší. Důvod tušil, přistěhoval se do vsi teprve před pár lety. Mezi rody, které tu spojovaly příbuzenské vztahy desítky let. S nikým se pořádně neznal. Věděl, že jsou lidé, kteří mu závidí, kteří mu nepřejí. Netušil proč.

Ale co s tím může dělat? Poraďte.

Bránil se marně.

Jednoho červencového dopoledne zastavil u pole osobní automobil, vystoupili dva muži a řekli mu, že musí s nimi na okres, něco vyřídit. Teď hned. Nemohl bych se zastavit doma? Ne, spěcháme, syn vyřídí, že jste jel s námi. Toho poledne se syn Josef vrátil domů s koňmi a samovazem sám.

Sekera se nevrátil.

Všechno šlo ráz na ráz. Předseda národního výboru se nechal slyšet, že Sekeru musí srazit na kolena. Podařilo se mu to.

Za tři týdny ho okresní soud odsoudil k odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně, k peněžitému trestu a k propadnutí veškerého hospodářského majetku.

Byly to jeho poslední žně v životě.

*

Odvolal se.

Trest považoval za nesmyslný, nespravedlivý, neměl pocit žádného provinění. Okresní prokurátor se chtěl zavděčit. Trest se mu zdál nízký. Krajský soud udělal to, co se od něho očekávalo. Trest Františku Sekerovi o čtyři měsíce zvýšil.

Majetek a usedlost převzalo jednotné zemědělské družstvo. Soudruh prokurátor může být spokojený. Rodinní příslušníci byli z majetku odstraněni, ano, takový výraz tehdy opravdu použili, a ubytováni ve vedlejším domku, určeném pro deputátníky. A jak vyzněl proces politicky? ptal se soudruh prokurátor telefonem na národním výboru. A sám napověděl: Vyzněl, soudruzi, přesvědčivě? Tajemník přikyvuje, přitakává, ano, vyzněl naprosto přesvědčivě.

Ale pravda to nebyla, to zjistil prokurátor, když přijel do vsi. Předseda strany i tajemník mu řekli, sice opatrně, ale řekli, že Sekera byl vlastně dříč, to vědí všichni a teď se ostatní rolníci do družstva nepohrnou, teď budou ještě opatrnější. Však vy si, soudruzi, poradíte. Vy tady znáte lidi líp než já.

*

Sekeru odsoudili, zatím je ve vězení na Pankráci, jeho žena, její matka a tři děti žijí v malém stavení. Kuchyň, pokoj, těsný dvoreček.

Ale to všechno nestačí. Odsouzení Sekery nepůsobí na náladu ve vsi dobře, lidi mají jeho rodinu pořád na očích. Jako příklad, co se může lehce stát komukoliv z dalších rolníků. Je to dobře nebo špatně?

Žádný tichý vzdor na vsi trpět nebudeme. Dostanu Sekeru na kolena, zařekl se přece předseda národního výboru. Co mu Sekera udělal? Nikdo neví. Příběh má pokračování. Sekera a jeho žena jsou známi svým nepřátelským postojem k dnešnímu zřízení a socializaci vesnice. Proto se jeví v obecním zájmu vysídlení Sekery a jeho rodiny z obce. Tak rozhodli soudruzi na okrese.

A tak jednoho dne dostal František Sekera, stále ještě v pankrácké věznici, úřední dopis. Stejný převzala i jeho žena. Čtou. Ona v malé kuchyni u stolu, on v cele. Okresní národní výbor vám zakazuje navždy pobyt a návštěvy v okrese. Tento zákaz se vztahuje i na příslušníky vaší rodiny. Bylo prokázáno, že jako vesnický boháč jste neplnil dodávky, narušoval řádný chod hospodářství státu a poškodil tím zájmy dělnické třídy. Jevíte se tedy pracujícím občanům lidově demokratického státu jako rozkladný živel ve svém prostředí, jehož přítomnost v tomto prostředí je nežádoucí a neúnosná.

Ona v malé kuchyni u stolu, on v cele pankrácké věznice, později v jáchymovském dole.

Na Miladu děti pokřikovaly kulačko, kulačko! Jejího bratra vyloučili ze střední zemědělské školy, i sestra musela jít pracovat. Od dětí vesnických boháčů je třeba zemědělské i vysoké školy očistit. Dostávají se snadno pod vliv třídního nepřítele a někdy se z nich stávají přímo škůdci, opisuji větu z tajného dokumentu ústředního výboru komunistické strany.

Kulačko, kulačko!

Stala jsem se vůči lidem uzavřenou a nedůvěřivou, napsala mi Milada, které je dnes přes šedesát.

A jak se tehdy zachovali sousedé? Pomocníky by spočítali na prstech jedné ruky. Žena řezníka odnaproti jim před stěhováním ze vsi donese něco jídla na cestu, ze svého mála pomůže mistr kovář, rozloučit s balíčkem přijde hostinský, kterému jeho živnost brzy zavřou, v peci mimořádně zatopí pekař. Všichni vědí, že jim to k dobru nikdo nepřipočte.

*

Přišel den, na který Marie Sekerová nikdy nezapomene.

Kam nás povezete, kam nás stěhujete? Jméno obce jí neříká. Státní statek v pohraniční vsi. Co stará a nemocná matka? Ta také? Že tady může zůstat? Sama?

Řidič se závozníkem nakládají pár kusů nábytku na nákladní automobil. Šatstvo sbalí sama, pár drobností naloží syn.

Bože, co mám dělat, co mám dělat? Mám se vzepřít, mám si sednout na práh domu, mám vzdorovat, mám říct Ten papír si nechte, tomu já nerozumím a rozumět nechci, já nikam nepojedu, nechci opustit tohle stavení a putovat do neznáma, nechci opustit místa, kde žili moje rodiče a jejich rodiče, nechci navždycky opustit naše koně, proč, proboha, proč? A jiný hlas uvnitř jí odpovídal, že to přece už není její dům, nejsou to jejich koně, není tady její muž, nepatří jí už nic. Nic.

Mám se doprošovat? Čeho? Ne, ví, že je to zbytečné. Mají úkol nás přestěhovat. Mlčí, jenom mlčí, pohybuje se jako stroj, je nepřítomná, není tady, tohle všechno se neděje se mnou, to se neděje s námi, to je jenom zlý a neskutečný sen, to není, to přece nemůže být pravda.

*

Také největší sedlák ve vsi, Bohumil Zlomek, dopadl stejně. A Marie, já vím, že ji neznáte, ale má to přímo od své matky, Marii bylo tehdy v roce jednapadesát pět let, události na vsi samozřejmě nesledovala, tak Marie mi vyprávěla, že její otec, který byl kovářem na návsi, zapřáhl do malého vozu kravku a sám, jediný pomáhal starému panu Zlomkovi naložit pár kousků nábytku a nějaké ošacení, které mu dovolili vzít, pomáhal mu to naložit a převézt do malého domku poblíž rybníka, který jemu a jeho ženě přidělili za zabraný statek. Ráno mu přinesl předseda národního výboru příkaz, že se musí ještě téhož dne vystěhovat. Syn přijel v poledne domů z práce, něco z vybavení domu rozvezli po sousedech, polovinu věcí museli nechat v domě.

Jel přes náves, někdo postával na zápraží a díval se a možná si myslel, jak Zlomka zlomili a dobře mu tak, někdo jen poodhrnul záclonku v okně, aby se podíval, někdo se možná s pocitem studu a hanby radši vůbec neukázal, jako kdyby nebyl doma, jako kdyby měl zrovna nějakou důležitou práci. Nevím, ale nikdo se ho nezastal. A jen jediný kovář si řekl, že takhle to přece nemůže nechat, vždyť Zlomek je slušný člověk, vždyť mu léta okovával koně, je to slušný člověk a zkušený a dobrý a přející hospodář, přece to nemůžu nechat jen tak a proto zapřáhl. A Zlomek šel pěšky za vozem, pomalu, ani kráva nespěchá, šel pomalounku a nesl si staré rádio, nedíval se napravo nalevo a trpce se usmíval. Rádio mu dovolili.

Pan Zlomek už byl v důchodu a nemocný, říkám v důchodu, ale ten nejmenší důchod dostal až za několik let, vídal jsem ho, jak sedí za pěkného počasí na židli u vrátek stavení, ruce zkřížené na holi a pozoruje. Kostelíček na vršku, který stál bez hnutí, lidi, kteří občas procházeli cestou do hospody, nás kluky, kteří tam míříme s bandaskou a nebo míříme k rybníku.

Pozdravit nebo nepozdravit pana kulaka a vesnického boháče? Pozdravil jsem, odpověděl.

A tak zabrali ve vsi dva největší statky na návsi a založili družstvo.

*

Nebudu Salámkovi dlouze vyprávět, jak jsem zvonil u vrátek starého stavení, dlouho čekal a na zápraží, na dvorku nebyla živá duše, už jsem věřil, že není nikdo doma. Pak pomalu otevřela dveře, vykoukla a řekla To jste vy, ten zvonek asi zlobí nebo jsem ho neslyšela, a pomalou chůzí mi přejde otevřít.

Z vedlejší místnosti donese krabici se starými fotografiemi a já vidím mladou dívku v lidovém kroji, ale to je přece pan Kmínek, ten rozesmátý mládenec vedle ní, jsou dožínky, je konec třicátých let a nikdo ještě netuší, co přinesou příští léta.

Vypráví mi, že dlouho s Jindrou chodila, ale nemyslete si, na mě si nic nedovolil. Nakonec si vzal jinou a ona jiného, vzala si bývalého řezníka, který do hospodářství nebyl, myslel jako řezník, vypadal jako řezník, moc na pole nepasoval, toužil jenom po krámu, pořád jenom rozvažoval, kam by ho ve stavení nejlíp umístil, kde by byla porážka a kde lednice, ale tenkrát na to přece nebyla doba. Krávu nebo prase viděl jenom zkušeným okem řezníka, o všechno jsem se musela starat já, i pole zorat a vláčet, nemohla jsem se na něj dívat, když to jednou zkusil, říkám mu, ty tu zeměkouli jenom šimráš.

A já jako kluk pamatuju, že jsem ho snad nikdy neviděl jinak než v tom černobíle kostičkovaném řeznickém kabátku, který dopnul jenom natěsno.

I na ně došlo. Když nám odváděli poslední krávu do družstva, šla jsem s ní celou cestu. Bylo mi jí líto, bylo mi všeho líto, i života mi bylo líto, říká do ticha světnice.

Pak vstávala přes třicet let ráno ve tři do družstevního kravína.

A že nechám Jindru pozdravovat, říká mi zase na zápraží. Vyřídím. Rád.

*

Vzpomínáte? Jednoho krásného dne přijel do vsi kombajn, sovětský kombajn, to bylo slávy, taky jsem tam byl, protože šla celá škola, byli jsme rádi, protože dopoledne tím pádem odpadlo vyučování. Vybrali rovné pole, před startem měl proslov nejdřív předseda družstva, pak předseda strany a někdo z okresu, možná bylo to pořadí obráceně, někdo silně zatleskal a pár dalších rukou se přidalo, kombajnér dostal pokyn a ten mohutný stroj se pomalu rozjel. To je pokrok, soudruzi se usmívají, děti mávají, na plošinku ke kombajnérovi ještě předtím poněkud obtížně vylezla soudružka Horáková s rudým praporem, taková vzácná a vítězná chvíle, kombajn ještě kousek popojel a pak se zastavil, sezvaní funkcionáři na okamžik zneklidněli, copak, copak, ale hned s ulehčením vydechli, protože sovětský stroj se znovu kurážně rozjel, za sebou nechával trochu neobvykle vysoké strniště, nikdo nic neříkal, však to se spraví, nehleďme na maličkosti, to se musí jen seřídit, vždyť jsou to první metry. Soudružka Horáková ještě mává praporem, ale my jsme se už vraceli do školy, to je škoda, že to nevyšlo na celé dopoledne. Pak kombajn odjel, že na kontrolu a seřízení, soudružka Horáková, říkali nepřející, prapor srolovala a schovala někde u sadu a na pole pak přijely samovazy, aby tu ostudu nějak srovnaly.

Dal jsem si podmínku, vypráví zvolna Salámek. Vstoupím do družstva, jenom když mi dáte na starosti Sekerovy koně a maštal. Jinak ne, jinak se mnou nepočítejte, řekl jsem předsedovi družstva i tajemníkovi. Dali mu ty krásné koně, dostal na starosti celou maštal. Vstoupil, ale za pár let, kdy to šlo s družstvem od desíti k pěti, zase vystoupil. A co František Sekera, setkal jste se s ním potom? Nesetkal, jenom jsme si napsali pár řádků na vánoce. Dobře jsme spolu vycházeli, ale už jsme se nikdy neviděli. Zval jsem ho, ale pořád cestu odkládal. Asi se do vsi nechtěl vrátit, nechtěl potkat lidi, kteří ho pomáhali zničit.

Ale brzy se vrátil. Z rodiny jako první. Taky na hřbitov.

Ještě jsme povídali, co tenhle, jak se stavěl tamten, ptám se, jak se choval, co tenkrát dělal? Ale zdá se mi, že Salámkovi se moc nechce odpovídat. A já netušil, jestli opravdu nechce, nebo si nevzpomíná, nebo jestli ho nějak poznamenala ta nemoc, následky prasklé žilky někde v mozku. Co bude dál s jejich statkem na návsi jsem se také ptát nechtěl. Stavení s průčelím do návsi je vrásčité a popelavé stejně jako čelo a tváře hospodáře a jeho ženy, okna jsou slepá, chatrná zelenkavá vrata bych se bál otevřít, že je pak nikdy nezavřu. Domýšlím si, že dcery od syna tam hospodařit nikdy nebudou, nebudou na vsi ani bydlet. Prodá statek? Kdoví.

A jak to bylo s prasklou žilkou v hlavě? Ta stará paní, co s Jindrou kdysi dávno chodila a nic mu nedovolila a z druhého konce vsi jeho život asi pořád po léta trošku sledovala, ale možná nesledovala, možná se to k ní jen tak doneslo, jak zprávy po vsi někdy běhají, tak ta mi nedávno vyprávěla, že Jindra se jako vždycky, jako v poslední době častěji vracel z hospody, kam chodíval, protože čím dál víc ztrácel smysl života, že se pozdě večer vracel, vešel do dvířek vedle vrat a do dvora, jeho žena ještě nespala a viděla Jindru z okna jak jde přes dvůr a v polovině cesty se najednou tak divně zatočil a klesl k zemi, řekla si Zase pil a dobře mu tak, nechala ho ležet a šla spát, však on se probere a trefí do postele, ale on se neprobral, až ráno, a doktor potom zjistil, že to nebylo těch pár piv, které si Jindra vždycky vypil, aby si mohl líp popovídat a líp zavzpomínat na staré časy a líp se s chlapáka pohádat, že mu praskla žilka, že to byla příhoda, které se tak všeobecně a mírně říká mozková.

Někdo říkal, že Jindra chodil nejdřív na hřbitov popovídat se synem a pak teprve do hospody a jindy zase obráceně, ale na tom nezáleží.

Už se nepostavil na nohy a dlouho vůbec nepromluvil, sotva se mohl pohnout, nemluvil, jenom nějak nesrozumitelně blábolil, už se zdálo, že se z toho nikdy nevyhrabe, ale potom se to pomalu lepšilo a teď vypadá celkem dobře. Však jsme ho taky pochválili.

Zaplaťpánbůh, říká jeho žena a on také přikyvuje, podívejte hoši, upozorňuje a zvedá nohu, sám se najím, dodává a žena souhlasí, ještě bych potřeboval slézt z té postele, už jsem si jí užil dost, ještě bych prohnal nějakou ženskou, oči mu zajiskří a jeho žena neřekne nic, jen mávne rukou. Dej pokoj, Jindříšku.

A bál jste se, vyzvídám, když jste zval na prázdniny Miladu? Já jsem to rozhodnutí četl, připomínám, a tam stojí, že celá rodina má vstup nejenom do vsi, ale na celý okres zakázaný, celá rodina, to znamená i děti, i Milada, které tehdy bylo osm, devět, deset. Asi by to každý neudělal.

Čekám, co odpoví. Možná, odbude to, ale mně to bylo jedno. Co mi mohli udělat. Na národním výboru to věděli, ale nikdo se neodvážil žalovat.

Možná, napadá mě, možná to od Jindry byla jen taková malá úlitba a splátka za ty koně, možná se přece jenom necítil úplně nejlíp, když je přebral. Cizí koně. Družstevní koně, ale koně nespravedlivě ukradení, ukradení jeho sousedovi naproti na návsi, sousedovi, s kterým se dobře znal, setkávali se v kovárně, potkávali v neděli odpoledne v hospodě. Ale kdyby se o ně nestaral on, kdo koňům rozuměl líp, řekněte?

Kluci, přijďte zase, řekne Salámek a kluci odpoví Přijdeme, jasně, že přijdeme. A přitom tuší, vědí, že už asi nepřijdou. Ale kdo by to chtěl v tuhle chvíli tvrdit? Možná věří kluci i Salámek, že se ještě potkají.

Před rozloučením jsem ho poprosil, aby mi napsal pár řádků, kdyby si na něco ještě vzpomněl, že budu rád, že připravuju tu knížku o dějinách obce a on tam určitě patří. Slíbil mi to. Trochu neurčitě, ale slíbil. Jeho žena také. Napsal jsem mu svou adresu.

Ale když to počítám, uplynul skoro rok a ještě se neozval. Neozvala se ani jeho žena.

Loučíme se. Zastavte se, hoši, opakuje Jindra.

Vracíme se širokou a dlouhou chodbou, za otevřenými dveřmi stále sedí u stolu pečovatelky, obědy už jsou rozvezeny a rozneseny, asi mají zase chvíli volno a nikdo nevolá, nikdo nic nepotřebuje, ani ležící, ani chodící.

Sestupujeme úzkým postranním schodištěm do prvních poschodí, znovu to neuspořádané hejno prázdných pojízdných křesel, připravených k použití.

A znovu ta usmívající se žena, žijící ve svém přítomném nebo nepřítomném čase. Máme říct na shledanou, máme říct sbohem?

Usmívá se a neodpovídá.

*

Když jsem všechno probíral kolem a kolem, Salámek mi vlastně nic nového neřekl. Kromě těch koní. Že do družstva kvůli koním vstoupil, pak zase s ostatními vystoupil a potom zase vstoupil. O všem ostatním jsem něco věděl.

Býval bych rád znal víc. Ale co se dá dělat, je to už dávno. Člověk zapomíná. A taky nevím, jestli má ta mozková příhoda na vzpomínání vliv.

Možná má. Nevím.

Doufám, že Salámek ještě žije, určitě je na živu a třeba je na tom dokonce líp. Kdyby se něco stalo, určitě bych se to dověděl.