Prácheňské rezonance 2004

Milan Dušek

Člověk na hraně


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý třetí titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 21. září 2005.

© Milan Dušek

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

Člověk na hraně
Výstřel na rozloučenou
Neztrácej čas
Útěk

Člověk na hraně

V noci Prokeše trápily děsivé sny. Probudil se s odhodláním, že to dnes udělá. Že už to prostě nemůže dál odkládat. Odhodil lehkou přikrývku, posadil se, dotkl se chodidly podlahy, vstal a nahý /i tohle mu zůstalo z doby, kdy žil s Helenou/ došel k oknu. Ze zvyku provedl deset dřepů, pak se mírně rozkročil a v hlubokém předklonu se špičkami prstů střídavě dotýkal levého a pravého nártu nohou. V osmačtyřiceti se už člověk ráno musí alespoň trochu rozhýbat, aby si mohl namlouvat, že něco málo učinil pro své zdraví, zvláště když hned po snídani sáhne po cigaretě. Otevřel okno a do ložnice okamžitě vtrhl chladný vzduch zvenčí. Květen spěl do druhé poloviny a převážná většina dní byla pod diktátem slunce, ale rána jako by se tomu vzpírala, zůstávala studená. Tmavé chloupky na hrudi se mu postavily do pozoru, roztřásla ho zima. Couvl k posteli, širokému manželskému dvoulůžku, v jehož prostorách se po odchodu Heleny cítil jako osamělý strom uprostřed široširé, pusté planiny, a z předního čela zvedl už dost seprané slipy. Mechanicky se oblékal. V časech, kdy tu s ním byla ještě Helena, by něco takového nemohl vzít na sebe, slipy by musely zůstat v koupelně a další oblečení na ramínkách v prostorné šatně, kterou při rekonstrukci vily nechala vybudovat z jakési komory. Když po jejím odchodu tyhle zvyklosti začal postupně porušovat, zpočátku se cítil dost provinilý. Někdy mu dokonce připadalo, jako by se obával, že Helena náhle vejde a prohlásí, že se v něm moc zklamala. Byl si jistý, že tohle by určitě nebyla jediná věc, kterou by mu zcela jistě vyčítala. Jak ubíhaly dny, týdny, měsíce a ty posléze dovršily první rok jeho samoty, toho, co by neměl a přece dělal, neustále přibývalo. Mockrát si už namítl: Vždyť je úplně jedno, jak tu žiju, když se Helena stejně nevrátí! Ale jako by házel pověstný hrách na stěnu. Neustále v duchu srovnával dobu před a po jejím odchodu. Aniž by v tom byl úmysl, postupem času se z toho stával jakýsi stereotyp v myšlení, proti kterému prostě nenalézal účinnou obranu.

Slunce už klesalo za stráň nad silnicí k benzince, když dole v podměstí přecházel most přes řeku a stoupal k náměstí s kašnou vyšperkovanou plastikou Kentaura a Nymfy. Už v klukovských letech mu učarovala. Když se po letech vrátil do Houkova, sousoší ho fascinovalo ještě víc než dřív. Dnes tomuhle pábení odolal, snad se obával, že by ho třeba jen pouhé zastavení odvedlo od jeho úmyslu. Před Tropikem zpomalil krok, ale nezastavil se, chvíli mu trvalo, než překonal nerozhodnost, která znovu začala nahlodávat jeho odhodlání. Ale kolikrát už takhle couvl? Stále jen ustupoval! Všechno má své meze, tedy i jeho trpělivost. Vždyť pouze chce, aby už Helena přestala klást nesmyslné požadavky.

Poručil si kávu a ze svého místa u dveří přeběhl očima po necelé desítce hostů, vesměs zadumaných pivařů, pak se zadíval k lítačkám. Jestli vedle i dnes sedí ten sígr Hradil se svými dvěma neomalenými bratry, možná se přes ně k Heleně ani nedostane. Nejedna zpráva z Tropika potvrzovala, že se její milenec chová jako hlídací pes. Prý postačí, aby se o šéfku někdo otřel nevhodným slovem a se zlou se potáže. Musím to udělat! Zvedl se a zamířil rovnou k lítačkám.

"Pane, tohle není dobrý nápad," ozval se za pultíkem barman, ale už mu v tom nemohl zabránit. Prokeš se ocitl tváří v tvář nejmladšímu Hradilovi, jenž byl o půl hlavy menší než on a dost vyzáblý, ale z výrazu jeho uhrovitého obličeje na první pohled vyzařovala dravost, nepokrytě dával najevo, že je tvrdý chlap.

"Co tady chcete, člověče?"

"Za vámi jsem nepřišel," vymáčkl ze sebe Prokeš, musel by být slepý, kdyby u stolu vedle Heleny přehlédl ty dva robusní chlapy. Mohl předpokládat, že nebudou pouze přihlížet, ale stejně to musel zkusit. "Chci si promluvit s Helenou. O samotě," zdůraznil.

"Jo?" ušklíbl se ten, co mu stál v cestě. "Mluvte."

"Jde o naše soukromé věci."

"Helenka před námi nemá tajemství. Že mám pravdu, miláčku?" pootočil se ke stolu. Nevadilo mu, že nedostal odpověď. Prokeš v mlčení naopak spatřoval jistou naději.

"Přesto trvám na požadavku, abyste odešli." Snažil se, aby se mu neroztřásl hlas. Zatím se mu dařilo zachovat umíněný výraz, ale nevěděl, jak dlouho ho udrží. Už mu bylo jasné, že si touhle návštěvou ukousl příliš velké sousto. Helena si pohrávala se sklenkou a tvářila se, jako by se jí jejich dohadování netýkalo. Hradilův obličej se zakabonil.

"Člověče, udělejte čelem vzad a vypadněte, nebo vás to bude sakramentsky mrzet!" rozkřikl se a Prokeš si uvědomil, že mu už mnoho času nezbývá.

"Heleno, vynech právníka a rozumně se dohodněme spolu," stačil vyslovit, než vlevo zaznamenal pohyb. Než tím směrem pootočil hlavu, jeden z bratrů mu zadýchal na krk a ostrá špička nože se studeně dotkla jeho brady. Vzápětí sklouzla na hrdlo a páteří mu prošlehl mrazivý závan. Instinkt sebezáchovy mu nedovolil sebenepatrnější pohyb. "Co to znamená?" zachrčel stísněně.

"Varoval jsem tě!" odsyčel nejmladší Hradil a jeho pěst se mu prudce zabořila do břicha. Zalapal po dechu a jak koleny nezadržitelně klesal na podlahu, pocítil ostře pálivou bolest na krku. Když zvládl první souvislý nádech, ohmatal si krk. Z nařízlé pokožky tryskaly teplé kapičky.

"Tohle jim dovolíš, Heleno?" zamumlal víc udiveně, než vyděšeně. Jak se napřimoval, Hradil ho udeřil do brady takovou silou, že se zapotácel. Ztratil rovnováhu, padal dozadu. Dva páry silných paží ho popadly, neurvale prostrčily lítačkami, vlekly k východu. Zoufalý pokus o zachycení se o dveře nevyšel a ty dva pouze vydráždil k zuřivosti. "Přestaňte. Půjdu sám," mačkal ze sebe a už věděl, že návštěvu Tropika skutečně podcenil.

"Měj se," zabručel chlap vpravo. Druhý se tomu zachechtal. Než si Prokeš uvědomil, co s ním zamýšlejí, zajiskřilo mu před očima po nárazu hlavy do dveří. Vzápětí plachtil vzduchem jako pták a přistříhnutými křídly. V posledním okamžiku před sebe vystrčil paže a alespoň trochu ztlumil tvrdý dopad na dlaždicový chodník.

Možná pouze bolest, která jako by vystřelovala z mnoha míst jeho potlučeného těla, mu nedovolila, aby ztratil vědomí. V prvním jasnějším okamžiku zapochyboval, zda vůbec dokáže vstát. Než to vyzkoušel, kousek od něho sykly brzdy auta. S obrovskou námahou pozvedl hlavu. Oslňující světlo z reflektorů ho donutilo ji znovu sklonit.

"Tak copak jste tady vyváděl?" ozval se nad ním drsný mužský hlas. Podle jeho majitele vstával příliš pomalu. Surovým úchopem ramena mu to dal najevo.

"Pusťte mě," hlesl Prokeš a teprve si uvědomil, že před ním stojí policista. Chystal se vysvětlit, co se mu v Tropiku přihodilo, ale muž v uniformě a s pendrekem v ruce ho nepustil ke slovu.

"Takhle se zřídit… Vy jste opilý, chlape!"

"Měl jsem jen kávu."

"Tohle vykládejte dětičkám. Ukažte průkaz. A hejbněte kostrou, náš čas je drahý na dohadování s každým pobudou." Legitimaci mu vyškubl, ale nenamáhal se do ní nahlédnout. "Z Tropika nám volali, že jste surově napadl majitelku…"

"Tomu se mohu jen zasmát. Pravdou je, že se na mě vrhli oni. Mrskli se mnou na chodník jako s pytlem brambor."

"Jo…? Chlape, jestli budete zatloukat, dám vám příležitost k smíchu u nás. V base… Zdravím vás, paní Helenko." Hlas policisty medově zesládl. "Copak s tím parchantem provedeme? Podáte trestní oznámení?" hovořil k jeho bývalé ženě, která se objevila ve dveřích Tropika.

"Pane podporučíku, naštěstí se mě zastalo několik hostů. Nechte ho jít. Mám dojem, že se po dnešku už o nic nepokusí. Nezajdete na chviličku, když už jste tu?" usmívala se.

"Kdo by odmítl ženě vašeho formátu," cukroval policista. Hodil mu občanský průkaz k botám. "Máte štěstí, že je paní Helenka tak velkomyslná. Zmizte! Být vámi, styděl bych se."

Prokeš nevěřil sluchu ani očím. Ještě zahlédl, jak podporučík položil paži Heleně kolem ramen, než je zastínila mohutná postava druhého policisty. Ale čemu se diví? Helena od začátku tvrdila, že nejdůležitější bude navázat kontakty s lidmi, kteří by jí v budoucnu mohli být prospěšní.

S metrákovou tíhou na bedrech se sehnul pro průkaz. S vynaložením veškerých sil se narovnal a vlekl se večerním městem k domovu. Každý krok si musel protrpět. Tak tohle je konec. Definitivní konec! myslel si, ale vzápětí jako by v něm cosi začalo doutnat. Jak dlouho se tomu dokáže bránit?


Výstřel na rozloučenou

Olovnaté mraky klesaly pod tíhou vody a shlukovaly se nad horským údolím, jako by přitahovány stuhou silnice, která vedla nepřehlednými masivy lesa. Chvílemi už poprchávalo, bylo otázkou času, kdy se rozprší naplno. A bude to pořádný plavák! napadlo urostlého pětatřicátníka, jenž pospíchal po levém okraji nepříliš široké asfaltky. Černý gumový plášť mu byl úzký v ramenou a nemohl ho dopnout, cítil se v něm značně nesvůj. Proto ho chtěl už několikrát svléknout a hodit někam mezi smrčky za příkopem, ale vždycky se podíval k zasmušilé obloze a představil si, jak by vypadal, kdyby ho to chytlo pouze v košili.

Až do chvíle, kdy ve chvatu opustil město, se mu dařilo všechno podle promyšleného plánu. Zdokonaloval jej mnoho dnů, v poslední době mu nešel z hlavy ani v noci. Předpokládal, že se v místě ocitne ještě před setměním, aby se porozhlédl a získal jistotu, že nebude překvapen. Tohle se mu už asi nepodaří… Spoléhal na nějaké auto, ale silnice byla pustá a jak přibývaly kilometry, naděje se zmenšovala.

Náhle si uvědomil, že je blízko Kubovy Hutě. Může ji projít za světla? Zná ho tady kdekdo, chodil sem na tancovačky. Ale obcházet vesnici lesem by znamenalo další zdržení! Než se rozhodl, co podnikne, jeho sluch zaznamenal vzdálené pobrukování motoru. Zvuk rychle sílil a brzy ho dojížděla modrá škodovka. Pozvedl levou ruku, pravou vsunul do kapsy gumáku. V autě seděl pouze řidič a nikdy dřív ho neviděl.

"Kampak?" zeptal se muž v lesáckém klobouku.

"Do Lenory. Jestli jedete na druhou stranu, stačí do Vltavice. Z ní to mám, co by kamenem dohodil."

"Jedu do Volar. Nasedněte."

"Díky." Sklouzl na sedadlo, aniž by ruku vytáhl z kapsy. "Ujel mně autobus a nevydržel jsem čekat na další."

"A už jste jistě zalitoval…" usmál se řidič a kývl k čelnímu sklu. "Za moment začne pořádná čina." Jenom abys nelitoval ty! pomyslel si stopař. Přes Kubovu Huť předstíral, že ho svědí pravá tvář. Když míjeli poslední chalupy, najednou se téměř setmělo. Déšť bičoval stromy podél silnice. Do asfaltu bušil takovou silou, že to vypadalo, jako by se prášilo. Stěrače kňouraly, nestačily na ty přívaly vody. Řidič zapnul světla.

"A rádio hlásilo pouze přeháňky…"

"Nejste v tomhle kraji moc dlouho, že?"

"Připadám vám jako zelenáč?"

"Jsem místní a neznám vás."

"Skoro rok jsem ve Vimperku. Teď už druhý měsíc vypomáhám na Volarsku. Jednou až dvakrát týdně jezdím za rodinou."

Přehnali se další křižovatkou. Reflektory blýskly po oknech chalup, zalévaných silným dešťěm, přeběhly po schlíplých jeřábech za příkopem.

"Zastavte!"

"Tady? Říkal jste, že…"

"Nerozumíte česky? Dupněte na brzdu!" přitvrdil hlas stopař a vytáhl pistoli.

"S tímhle se nežertuje," zamumlal pobledlý řidič.

"Drž hubu! Na srandu nemám náladu." Rozmáchl se a udeřil ho pažbou mezi oči. Vystrčil bezvládné tělo z vozidla, přelezl k volantu. Zacouval k opačné straně vozovky a rozjel se zpátky k Vltavici. Když dorazil k místu, kde musel odbočit, přestávalo pršet. Zajel do houštiny, vystoupil a prodíral se k pěšině, která ho měla dovést k cíli. Z větví padaly spršky skoro ledové vody. Teprve nyní ocenil, že se tam na silnici ovládl a nezahodil plášť. Rychlým krokem, ale obezřetně, se dostal k okraji lesa. Opatrnost se vyplatila. Závan větru mu donesl útržky slov. Přimkl se k nejbližšímu kmenu. Mohli to být dřevaři z Vltavice, které tu překvapil déšť, ale i policie. Určitě už vědí o jeho útěku. Aby ne, od včerejšího odpoledne, kdy se mu podařilo přelstít mladého strážného, uplynula spousta času. Vzal mu služební zbraň. Zákonitě udělají, co mohou, aby ho znovu dostali za mříže. S tímhle ovšem počítal a produmal všechno do nejmenších podrobností, než se k útěku odhodlal.

Vracel se krok za krokem a zrychlil, až když měl jistotu, že ho nezaslechnou. Narodil se tu, znal lesy kolem jejich samoty jako sám sebe. Za půl hodiny už sestupoval úzkou skalní průrvou k místu, odkud bude mít stavení jako na dlani. Docela se setmělo, na obloze bylo jen několik hvězd. Seděl na balvanu, zuby rozmělňoval zbytek chleba a shlížel k zářícím oknům chalupy. Neviděl ani neslyšel nic podezřelého, přesto nepospíchal, život ho naučil nespoléhat na první dojem. Už se chystal vstát, že sestoupí až dolů, když vrzly dveře a na zápraží se objevila tmavá postava. Vyšlehl tam plamínek překrytý dlaní. Rudolf nekouřil!

Cestou k autu ho napadlo, zda by přece jen neměl zamířit rovnou k hranicím. Udělat za dosavadním životem čáru a začít někde jinde úplně znovu. Ne! Nesnesl by pomyšlení, že se budou pelešit dál. Věděl, že riskuje, ale to mu bylo jasné od začátku. Co když našli toho lesníka za Horní Vltavici? Udělal chybu, že ho neumlčel navždycky. Nesmysl! Všechny jeho stopy smyl prudký déšť. I kdyby o něm věděli, v noci se za ním nepustí.

Ulehl na zadním sedadle a zavřel oči, spánek však nepřicházel. Vybavil si, jak za ním po roce přijela do věznice Růžena. Musel by být slepý, aby nepoznal, že je těhotná. Rozplakala se a vykládala, že nebýt jeho mladšího bratra, už dávno by se oběsila. Ta čubka! Taky by zasluhovala trest, ale kdo by se staral o děti? Strčili by je do děcáku. Bez milence uschne jako břízka bez vláhy!

Ráno se necítil dobře. Druhý den na útěku, druhá noc téměř bez spánku. Pálily ho oči, mrazilo v zádech, potil se a tíž se mu dýchalo, les byl plný lepkavé mlhy. Ale skrýš by našel i poslepu. Dlouho naslouchal, než odstranil prkna pokrytá mechem a trsy borůvčí, než sáhl dovnitř pro balík. Uklidnil se. V noci ho napadlo, že ho mohl předejít Rudolf, dělali úkryt spolu. Dlaní polaskal pažbu kulovnice. Mohla být jeho chloubou, kdyby ji nezasvětil své vášni… Jen žádnou sentimentalitu! Vykoná, co je třeba, a půjde, kam ho oči povedou. Každý náboj pečlivě otřel, naplnil zásobník, zasunul do pušky, natáhl závěr, zajistil a vykročil.

Na chvilku se pod ním objevila stezka. Než ji znovu pohltila vířící mlha, určil si bod, k němuž Rudolfa nechá dojít. Ale co když ho varovali? Nebo už chodí do lesa jinudy… Znervózněl. Ke všemu mlha neklesala, ani se nezvedala. Pak se mu zdálo, že je hustší, než když tam přišel. Konečně dole zaznamenal pohyb. Rozeznal siluetu člověka. Měl na sobě plášť do deště a za kloboukem se stříškou do očí z batohu trčela lišta motorové pily. Jak se ti spalo s Růženou v posteli? Odjistil kulovnici. Rudolfe, blíží se tvá poslední vteřina. Škoda, že nemáš tušení. Mrzí mě, že si nevychutnám tvůj strach. Že tě nespatřím klečet, neuslyším tvé prosby o milost. Proč jsi to provedl? Vlastnímu bratrovi! Bratrovi, který vzal všechnu vinu na sebe. Takhle jsi se mně odvděčil? Mihla se mu před očima i matka. Vískala malého brášku ve vlasech, láskyplně k němu hovořila. Rudolf byl vždycky ten hodnější, neschopen lži a špatného činu, zatímco on byl strůjcem všeho zla… Co by asi řekla dnes? Dost! Kousl se do rtu, aby smazal vidiny, které rozmělňovaly jeho soustředění, a znovu pozvedl kulovnici. Nepochyboval, že trefí napoprvé. Na žádný kus vysoké nikdy nepotřeboval víc než jednu ránu. Ale tohle je přece… Zase nerozhodnost? Tenkrát zaváhal a hajný se dostal z dostřelu. On pak za mříže!

Prst na spoušti… V posledním okamžiku zvedl hlaveň k zachmuřené obloze. Třeskl výstřel a muž dole na stezce ztuhl. On odhodil zbraň jako by ho pálila, přeskočil balvan porostlý lišejníkem a zmizel ve skalách.


Neztrácej čas

S dcerkou v sedačce na zadním sedadle Pavel Toufar lehce zavadil o klakson, aby se i krátkým zatroubením rozloučil s rodiči, postávajícími u branky, zařadil nejnižší rychlostní stupeň a zvolna projížděl ulicí. Důvěrně ji znal, protože se zde narodil a prožil tu klukovská léta až do maturity. Za studiích v Praze se vymlouval na všechno možné, aby nemusel na víkend domů. Dnes mu jeho podnikatelské aktivity dovolovaly návštěvy rodičů jen minimálně. Intuitivně cítil, že by mu u nich bylo dobře.

Dnes přijel pro tříletou Ilonku, kterou rodiče hlídali, když byl s manželkou v Chorvatsku na desetidenní dovolené. Iloně se zdála krátká, ale chápala, že firma by se déle bez jeho přítomností neobešla. "Taťko, u babičky a dědy bylo fajn," ozvalo se děvčátko.

"Říká se hezky, miláčku," zabručel od volantu. "Uděláš nejlépe, když si opřeš hlavinku a budeš spinkat."

"Tak jo." Děvčátko povzdechlo, jako by vědělo, že vzdorovat dospělému se nevyplácí. "Probuď mě až doma."

"Za necelou hodinu tam budeme," řekl spíš jen pro sebe, na rohu zastavil, rozhlédl se oběma směry, vyjel na silnici, která šla jeho směrem. Už se šeřilo a provoz byl minimální. Rádio nepustil, aby mohla dcerka spát. V duchu se začal zabývat myšlenkou, kterou mu otec nasadil do hlavy svou otázkou, proč s ním nepřijela Ilona. I matka se na ni zeptala a z výrazu jejího obličeje vyčetl obavu, zda je to mezi nimi v pořádku. Uklidnil ji, ale byl rád, když holčičku zapnul do sedačky a po nezbytných křížcích na čelo vyrazil k domovu.

Toufarova mazda 626 minula poslední domky poklidné vsi a rychle se přibližovala k ostrohu vysokého lesa sahajícímu až k silnici, když řidič zaznamenal mihotavé červené světlo.

Že by nějaká bouračka? mihlo se mu hlavou. Zpomalil, projel mírnou zatáčku a než ztlumil světla, vpravo při kraji vozovky zaznamenal dodávku krémové barvy a vedle ní dva muže v černých kombinézách, s pouzdry na opascích. Zastavil dva metry před stejně oděnou postavou s červeným světlem. Spustil sklo. "Co se děje, pánové?"

"Policejní kontrola!" řekl ten před ním, z jehož ruky proudilo už normální světlo baterky. Rovnou do jeho tváře. Zaclonil si oči. "Mohl byste šajnovat stranou? Někoho hledáte?"

"Naše věc. Zhasněte motor a vystupte z vozidla!"

"Proč?" získával čas Toufar. Úkosem mrkl k dodávce. Už tam stál pouze jeden muž. Druhý obchází auto odzadu? Značně znervózněl. Hlavou mu bleskla vzpomínka na článeček, který před časem četl v novinách o falešných policistech. Napadlo ho, jestli by se neměl pokusit ujet. Ne, vzadu má dcerku, nemůže riskovat!

Rozechvělou rukou otočil klíčkem a motor utichl. Otevřel dveře, opustil auto. Než stačil udělat další krok, někdo mu zkroutil obě ruce za záda, hrudí ho přirazil na karosérii auta, kopem mu rozevřel nohy. Poloha, v níž se ocitl, byla značně krkolomná, navíc mu ten za ním přicvakl na zápěstí ocelová pouta a rukou šmejdil po jeho těle.

"Nejsem ozbrojený," vymáčkl ze sebe.

"Tvý štěstí, Toufare," zachechtal se někdo. Něco mu říkalo, že ten hlas už někde slyšel. Ale ve svém rozrušení ho nedovedl zařadit. Oslovil ho jménem! Odkud znají jméno, když dosud ani neviděli řidičský průkaz? Nebo snad utekl vězeň, který se jmenuje stejně jako on? To by byla příliš velká náhoda!

"Popovídáme v našem auťáku," ozval se jiný přichraptěle.

Co když nejde o policisty? Strčí ho do dodávky a mazda se spící dcerkou zůstane uprostřed vozovky? Do mazdy může vrazit první vozidlo, které pojede! letělo hlavou Toufarovi.

"Jsi hluchý?" zařízlo se mu do uší.

"Auto nemůže zůstat ve vozovce. Na zadním sedadle spí má dcera."

"Nepovídej," zasmál se chlap, jehož hlas mu byl povědomý. Čišelo z něho, že nejde o novinu.

Jeden z mužů Toufara strkal před sebou, občas mu přizvedl spoutané paže. Bolest v ramenních kloubech nutila slzy do očí, ale tvrdohlavě se pokoušel alespoň pootočit hlavu, aby viděl, co se děje u mazdy. Byl tam klid. "Co ode mne chcete?" vyhrkl u dodávky. "Zatím jen abys držel hubu!" zasyčel chlap vedle něho a vzápětí mu cosi přetáhl přes hlavu. Dva páry silných rukou ho popadly a ocitl se břichem na plechové podlaze dodávky. Stejně nešetrně ho sunuli dovnitř. Někdo vyskočil za ním. Vzápětí třískly dveře a vozidlo se rozjelo. Co provedli s dcerkou? Otřesy podlahy mu nedělaly dobře, zápěstí pálila od necitlivě zatažených pout, ale mozek pracoval na plné obrátky. Proč se jich zmocnili? Kdo? Jak věděli, že je u rodičů a kdy se bude vracet? Sledovali ho? Otázka stíhala otázku, ale na žádnou nenalézal odpověď.

Bez ohledu na bolest v pažích se překulil na záda a do kukly, kterou měl přes obličej, zamumlal, aby ho posadili. Když na to nikdo nereagoval, přitáhl nohy k tělu a oběma prudce kopl do místa, kde někoho tušil. Přirazili ho k plechu. Na obličej připlácli nějaký hadr s pachem nemocnice. Chvíli se zoufale bránil nádechu. Chloroform! uvědomil si a ponořil se do hlubokého spánku.


Probíral se pomalu. Zamžoural, pohnul hlavou. Kuklu už na hlavě neměl, ale ústa mu zalepili páskou. První jeho pohled patřil rukám připoutaným k čelu kovové postele. Rozhlédl se po nevelké místnosti. Byl sám. Dvěma malými okny viděl, že je venku denní světlo. Hodnou chvíli mu trvalo, než si vybavil, co se stalo. Včera večer? Nebo je to už déle? Jak dlouho byl mimo? Je ráno, nebo už dopoledne? Neměl pojem o čase. Jedno věděl určitě, že má hlad.

Náhle si vzpomněl na dcerku. Je tu taky někde? Nebo ji prostě cestou vysadili? Co s ní ti gauneři provedli? Pocítil tlak u srdce. Jestli mu někdy na někom opravdu záleželo, tak na jeho světlovlasé holčičce. Pro tu byl ochoten obětovat doslova všechno na světě… Přinutil se přemýšlet o postavení, ve kterém se ocitli. Domů měli dorazit nejpozději v deset. Co podnikla manželka, když nepřijeli? Zavolala k rodičům? Nebo si řekla, že tam zůstali přes noc?

V tomhle místě svých úvah Toufar zaváhal. Znovu ho začaly otravovat otázky rodičů. Proč s ním vlastně Ilona nejela? Skutečně se cítila po návratu z Chorvatska unavená? Nebo jen chtěla získat pro sebe volný den, aby mohla navštívit přítelkyně a pochlubit se ještě čerstvými zážitky z dovolené u moře? Ale co když… Nesmysl! odehnal rázně myšlenku na Ilonino setkání s jiným mužem. Nikdy neměl sebenepatrnější podezření. Jenomže nikdy neznamená vždycky nikdy! V poslední době spolu měli časté rozmíšky. Tím to přece pokaždé začíná…

Do jeho rozpoložení kvikly panty dveří. Vstoupil vysoký, ramenatý muž tmavší pleti s vlasy ostříhanými nakrátko. Měl přimhouřené baziliščí oči, výraznou dolní čelist, černé tričko bez rukávů dávalo vyniknout svalům. Přistoupil k němu, strhl mu pásku z úst. "Budeš hodnej. Jasný?" "Co je s mou dcerkou?" vymáčkl ze sebe zajíkavě Toufar, bez ohledu na slzy, které mu vhrkly do očí.

"Všecko se dozvíš vedle. Jenom buď hodnej."

"Jestli se jí něco stalo…"

"Nás zajímaj jenom prachy," zabručel svalovec. Přichystanou otázku spolkl. Pokud jim jde skutečně o peníze, jsou pro ně s malou cenným zbožím! "Nebudu dělat potíže," slíbil nahlas.

"Rozumná řeč, kámo." Svalovec se ušklíbl, uvolnil mu ruce. Toufar je spustil do klína, ztuhlými prsty si mnul odřená zápěstí. "Vyskoč," vybídl ho skoro bodře muž s pažbou pistole, čouhající z hnědých manšestrových kalhot. "Čas jsou prašule," uchechtl se.

"Na penězích mi nezáleží," řekl Toufar, když procházel dveřmi do vedlejší místnosti. Byla podstatně větší. Vlevo stál železný sporák s kouřovodem taženým až k protější stěně. V rohu, mezi malými okny, byl bytelný selský stůl obklopený lavicemi. Za ním seděl muž s masivním nosem a huňatým, téměř srostlým obočím. Zrovna si kapesníkem otíral tlustý zátylek. Mohlo mu být asi čtyřicet. Vypadal sebejistě, měl pichlavé, pronikavé oči.

"Hačni si," přikázal svalovec Toufarovi.

"Na kolipak se ceníš?" zaskřehotal tlouštík jako vodník z Dovořákovy Rusalky. "Určitě už víte, kolik chcete."

"Máme i tvou holku…"

"Tohle je můj první únos," získával čas Toufar. "Milión?"

"Ty seš ale z lacinýho kraje," ušklíbl se. "Chceme jich pět. A víme, že je máš."

"Vám snad přeskočilo," uklouzlo Toufarovi a pokusil se smlouvat. "Tolik manželce nedají."

"Co sem pleteš manželku. Chceme je od tebe. Poslechni, jestli se ti to zdá moc, víš, co můžeme udělat," tlouštík se významně odmlčel. Svalovec vedle Toufara s uchechtnutím zvedl ruku, hřbetem si smýkl po krku. Bylo mu ihned jasné, že by toho byli schopní.

"Ale jak můžu vyzvednout pět milionů, když…"

"Pustíme tě a ty je přivezeš na smluvený místo," pokračoval nevzrušeně ten na opačné straně stolu.

"I s dcerkou?" hlesl.

"Máš nás za idioty? Holka tady zůstane. Dostaneš ji, až dáš prachy. Z ručky do ručky, jak se říká. A kdyby tě napadlo, ušít na nás nějakou levotu, víš, jak by skončila."

"Jinými slovy, vynechat z toho policii," řekl Toufar a uvědomil, že nemá na vybranou. Pokud bude s jejich únosci spolupracovat, má naději, že z toho s Ilonkou vyváznou živí. Vymínil si, že než odjede, chce dcerku vidět.

"To nejni problém. Hlavně si uvědom, že nejseš v pozici, aby sis moh klást podmínky. Kapišto?"

"Jak si to všechno představujete? Kde a kdy vám předám peníze? Potřebuju nejméně den na výběr. A chci vědět, jak vrátíte dceru. A hlavně kdy?"

"V tomhle ohledu se na nás můžeš spolehnout." Na stole před tlouštíkem se objevil malý autoatlas. Otevřel ho. "Poposedni, ať vidíš." Tlustým prstem s půlměsíčkem špíny za nehtem jel po klikaté červené čáře. "Čtyřiatřicítkou pojedeš z města. V Borový odbočíš na Jimramov. Tam někde budeme mezi jednou a druhou čekat."

"Ale co když to v bance nedopadne? Jde o dost peněz."

"Zavoláš na tohle číslo," přisunul mu útržek z okraje novin, "a domluvíme další termín. Ale jak už jsem říkal, dávej si pozor na pusu. S námi nejsou žádný žerty. Brácho," oslovil tlouštík svalovce, "zaveď ho k holce."


"Brácha" mu v síni přetáhl přes hlavu kuklu, strhl paže za záda, přicvakl pouta k zápěstím.

"Proč i teď?" zamumlal Toufar. Sotva objal holčičku, se kterou v místnosti byla nemluvná stařenka s beznadějně propadlými tvářemi, neodolal, aby se nepodíval oknem. Mírně stoupající svah pokrývala louka s přerostlou trávou. Sahala až k vysokému smrkovému lesu. Nad ním se mračila obloha. Marně hledal něco charakteristického, čím by si místo vryl do paměti.

"Aby tě třeba nenapadly hloupý myšlenky. Bacha, schůdky."

"Máte přece mou dceru…"

"Přestaň už žvanit. Stůj. Sehni hlavu, ať nemáš bouli." Na Toufarovy vlasy dopadla těžká ruka. Nohou ohmátl podlážku a klesl na sedadlo. Opřít se nemohl, bránily mu v tom ruce spoutané dozadu.

"Večer jsem se poprvý svez v takovýmhle bouráku," řekl ten na sousedním sedadle. Nastartoval. Mazda chvíli jako by vzdorovala jeho způsobu rozjíždění. Konečně cestu plnou výmolů vystřídal asfalt. Taky nic moc.

"Asi si něco takovýho koupím. Narozdíl od jinejch nemusím živit manželku. Ženský jsou potvory, pořád jenom nastavujou ruku," rozpovídal se svalovec. Vůbec mu nevadilo, že Toufar mlčí. Vystačil si sám.

Toufar si v duchu probíral rozhovor s tlouštíkem. Nějak se mu nechtělo věřit, že by únos naplánoval on. Kdo byl třetí muž, kterého večer zahlédl u dodávky? Bohužel neviděl jeho tvář. Neukázal se, protože by ho poznal? Nezaznamenal zvuk žádného jiného vozu, ani nic, co by mu prozradilo, že projíždějí obydlenými místy. Nahle zastavili. Když ho svalovec zbavil kukly, musel přimhouřit oči, aby si zvykly na denní světlo. Pak měl i volné ruce. Třel si otlačená zápěstí, pohyboval prsty, aby rozproudil krev.

"Nezapomeň, před čím tě brácha varoval. Vždycky si vzpomeň, že máme holku."

"Nemám sklerózu!"

"Vztek nejni dobrej rádce." Svalovec vylezl z auta a než přibouchl dveře, přidal: "Rači už jeď. Neztrácej čas."

Toufar ho sledoval v bočním zrcátku. Objevila se tam bílá dodávka. Snažil se přečíst espézetku, ale byla zablácená. Pak ho napadlo: K čemu by mi byla, když nesmím kontaktovat policii! Přelezl za volant. Zavedl mazdu k hlavní silnici a odhadl, že má do města nejvíc šest kilometrů. Měl sucho v ústech, kručelo mu v břiše. Minul několik hostinců. Přemohl se a jel dál. Na křižovatce u budovy policie na semaforu naskočila červená. Mrkl do zpětného zrcátka. Přes jedno auto stála bílá dodávka. Sledují mne!

Než odbočil do ulice, kde bydlel, dodávka už za ním nebyla. Postačilo jim, že nenavštívil policii? Přeběhl očima živý plot, který ohrazoval jeho pozemek a zakrýval přízemí vilky. Překvapil ho klid, jenž tu panoval. Překvapení se rychle změnilo v podráždění. Zajel s mazdou před garáž. Rázoval podle zdi a v krvi mu stoupal adrenalin. Je vůbec doma? Vstupní dveře nebyly zamčené. Ty do obýváku dokořán otevřené. Žena seděla u stolu s hlavou ve dlaních. Zaslechla ho a pozvedla ji. V uplakaném obličeji se jí rozjasnilo. "Pavle, já myslela, že… Kde zůstala malá?"

"Mám malér," zabručel.

"Jaký? Kde jste vlastně byli? V noci jsem volala vašim. Pak několikrát do nemocnice. A policajtům," chrlila ze sebe jedním dechem. Zvedla se, šla k němu, ale minula ho. Nevěděl, co má říci, aby ji nevyděsil. Vrátila se. "Kde je Ilonka?" visela mu očima na rtech.

"Neposloucháš mě. Někde jsem ji musel nechat. Až něco udělám, přivezu ji."

"Proč mluvíš v hádankách?" naléhala s pobledlou tváří. Dovedl ji k pohovce. Klesl na ni, stáhl ji vedle sebe.

"Bude lépe, když nic nebudeš vědět, Ilono. Je to můj problém."

"Jenom tvůj?" vyhrkly jí slzy.

"Tak náš," připustil nerad. "Uklidni se." Položil jí paži kolem ramen, přitáhl k sobě. Její vlasy ho zalechtaly na tváři. "S tím, co se stalo, se nedá nic jiného udělat, než ode mne požadují." Podíval se na hodiny. Ještě nebyla jedna. "Mám příšerný hlad. Najím se a musím zpátky do města."

"Nakrájím ti z šunky." Vyvinula se z jeho objetí. "Asi před hodinou volali z kriminálky, jestli už o tobě něco vím. Někdo od nich se zastaví."

"Raději se najím, až přijedu," začal pospíchat.

"A co mu mám říct?" Tvářila se nesouhlasně.

"Že jsme v pořádku. A ještě jsme někam odjeli. Prostě si něco vymysli," řekl už od dveří.

"Kam jedeš?" Vzlykla. Už zase měla pláč na krajíčku.

"Připrav jídlo. Do hodiny budu zpátky." Venku se zadíval do ulice. Pak rychle došel k mazdě. Na křižovatce zamířil k centru města.


Inspektor Žalud mačkal zvonek. Když nikdo nepřicházel, stiskl kliku. Nebylo zamčeno. Prošel halou s proutěnou sedací soupravou a dvěma asi metrovými oleandry. Klouby prstů zaklepal na otevřené dveře do obývacího pokoje. "Je někdo doma?" vyslovil do prázdné místnosti vybavené moderním nábytkem.

Ze dveří vlevo vyhlédla světlovlasá žena do třicítky. Nemohl nezaznamenat vyděšený výraz v její tváři a oči plavající v slzách. Představil se, uvedl, proč přichází.

"Muž tu už byl. Nemáte si o něho dělat starosti."

"Ano?" zkoumal její obličej. Cosi mu napovídalo, že neplakala radostí z manželova návratu. "Kdepak se toulali?"

"Prý se zastavili u jedněch známých."

"Pročpak vám nezavolali?"

"Muž něco popil a pak… Prostě zapomněl." Uhnula očima.

"Proč mi neřeknete pravdu, paní Toufarová?" udeřil přímo, už téměř stoprocentně věděl, že si vymýšlí. "A kde máte dcerku? Mohl bych ji vidět?"

"Už jsem vám říkala, že…" hlas se jí zlomil. Couvla do vedlejší místnosti. Až k němu dolehlo zoufalé vzlykání. Vešel za ní. Vpravo byl jídelní kout, vlevo supermoderní kuchyňská linka. O ní se opírala, ruce připlácnuté na obličeji. Ramena se jí otřásala pláčem.

"Nechci se vnucovat, ale něco tu nehraje."

"Manželovi se to nebude líbit," vymáčkla ze sebe, aniž by pozvedla hlavu.

"Kde byl doopravdy?"

"Nevím. Nic mi neřekl. Ale…" zaváhala.

"Přijel bez děvčátka?"

Nerozhodně přikývla.

"Kde ho mohu najít?"

Bezradně škubla rameny. "Nevím, kam odjel."

"Co mi k tomu ještě můžete říct?"

"Zmínil se o nějakém problému. Malou prý přiveze, až něco udělá. Ale co měl na mysli netuším."

"Dobře. Ve které bance má konto?"

"Mám dojem, že v Komerční. Jenže nedávno dělal nějaké změny. Vypisy, co mu posílají, ukládá do svého stolu. Ale ten si zamyká."

"Nevadí. Jaké má auto?"

"Mazdu. Jasně červené barvy."

"Děkuji. Pro případ, že bych se s ním minul, ať se nám ozve. Co nejdříve. Pokud jde o záležitost, na kterou myslím, neměl by ji řešit sám. Na shledanou." rozloučil se inspektor Žalud a svižně opustil vilku.


Toufar hodlal využít kamarádství s bývalým spolužákem, který stál v čele městské pobočky GE Capital, ale přesto předpokládal, že příprava peněz potrvá nejméně do druhého dne. Nešel k přepážce jako obvykle, ale rovnou do poschodí, kde měl Pavlišta kancelář. Cestou přemýšlel, jak výběr vysoké částky v hotovosti zdůvodní. Dokonce ho napadlo, zda by se kamarádovi neměl svěřit s pravdou, ale vzápětí to zamítl. Co když v bance existuje interní předpis, který její zaměstnance nutí, aby hlásili policii veškerá podezření, že jejich klient má něco společného s trestným činem? Musí na to oklikou, nezbývá, než zalhat. Odporuje to jeho zásadám, které si vytýčil, když se pustil do podnikání, ale teď musí veškerá etika stranou, možná jde o život jeho dcerky! "Nazdar. Hned se ti budu věnovat, Pavle." Obrýlený Pavlišta ukázal na křesílko před svým stolem, vykroužil podpis, zavřel a odstrčil složku. "Čím mohu být prospěšný?" "Jedu rovnou z jednání s obchodním partnerem. Nabízí se velice výhodná koupě něčeho, po čem už dlouho pasu. Čert ví, kdy se znova naskytne podobná šance," vychrlil ze sebe a snažil se, aby nehnul ani brvou. "Chápu. Potřebuješ zřejmě větší částku."

Přikývl. "A ke všemu v hotovosti."

"Kolik?"

"Rovných pět milionů," vypálil Toufar a nemohlo mu ujít, že vstřícný úsměv v Pavlištově tváři pohasl.

"To je víc, než mohu najednou uvolnit," vysoukal ze sebe Pavlišta.

"Když jsem před časem převedl celé konto na vaši banku, mluvil jsi jinak…"

"Od té doby se předpisy zpřísnily. Dokonce prý je na spadnutí zákon, že platby nad milión musí být poukazovány z konta na konto."

"Jednou jedinkrát přimhuř oči, Radku," naléhal.

"Co s tebou mám dělat." Zvedl telefon, vydal příslušné pokyny. Když zavěsil, nakysle se usmál. "Jestli mne za to vyrazí, máš mě na krku."

"Chlapa, který se vyzná v číslech jako ty, potřebuju už dávno. Kdy peníze budou?"

"Za hodinu. Do tašky je nesrovnáš, nezapomeň. A zde u mne, ať nejsou zbyteční svědci."

"Nikdy ti to nezapomenu, Radku." Za dveřmi se Toufar podíval na hodinky. Ze tři minuty půl druhé. V půl třetí vyrazí. Mohl by to stihnout, ale raději zavolá na číslo od tlouštíka. Vyšel z budovy a kráčel k autu, které ponechal v navazující boční ulici, kdyby za ním někdo slídil. O kousek dál byla telefonní budka, naštěstí v provozu. Potvrdil, že to, co požadují, bude mít, a požádal o strpení, kdyby se o deset dvacet minut opozdil. Vzápětí zazvonil domů. Ilonin hlas mu připadal vyděšený. Dozvěděl se o návštěvě inspektora kriminálky a že se mu má ozvat. "Až přivezu malou."

"Pavle, odhadl jsi správně své síly?"

"Nemám jinou volbu," řekl do jejího vzlykání. "Kdyby volal, nic o mně nevíš. Mysli na Ilonku." Zavěsil a opustil telefonní budku. Loudal se k hlavní ulici. V nárožním krámu u Vietnamců koupil kufr, vrátil se do auta. Sledoval příšerně vlekoucí se čas a hlavou se mu honily všelijaké myšlenky.


V jedné z kanceláří kriminální služby v budově policie proti sobě seděli dva muži a stále častěji hleděli na hodiny.

"Nevolá," zabručel starší, vrchní inspektor Kovanda. Nebylo mu ještě padesát a už měl prošedivělé skráně.

"Nemůže to sám zvládnout," prohlásil tvrdohlavě inspektor Žalud. Na rozdíl od svého šéfa byl kuřák a už mu vysychalo v ústech touhou po cigaretě.

"Nemohl jsi se zmýlit, Jarouši? Hrabeme se v tom lidském bahně tolik let a nediv se, že někdy slyšíme i trávu růst." "Dám za to hlavu, že si holku nechali a jeho poslali pro prachy. Přiveze je a malou už…"

"Přibrzdi, sakra! I kdyby jsi měl stokrát pravdu, jak mu chceš píchnout, když to od nás nechce? Banky jsi přece obešel."

"Bylo to k ničemu. Potřeboval bych papír, abych vůbec zjistil, kde má konto."

"Není naší vinou, že jsou takové děravé zákony."

"A s tímhle se chceš, šéfe, spokojit? Já teda ne!" Žalud si přitáhl telefon."

"Kam chceš volat?"

"Toufarové. Třeba se její muž zastavil doma." V okamžiku, kdy se chopil sluchátka, přístroj zazvonil. "Žalud." Každou vteřinu jako by se mu víc rozjasňovalo v obličeji. "Nespusťte ho z očí. Ale nesmí vás zjistit." Zavěsil a vzhlédl. "Toufara zaznamenali u GE Capital. Nesl kufr. V boční ulici nastoupil do té své mazdy. Teď už věříš mé intuici?"

"Nějak ti narostl hřebínek, inspektore," ušklíbl se Kovanda. "Vem si Gazdu a nenechávejte si nic pro sebe jako posledně. Abych měl klid, vyburcuju zásahovou jednotku," přidal, ale Žalud už byl mimo jeho kancelář.


Moc toho nevěděli. O pachatelích vůbec nic. Už vůbec neznali motiv činu. Vlastně téměř všechno byla dedukce vycházející z neobvyklého chování podnikatele Pavla Toufara a jeho manželky. Kdyby měli více času, jistě by si jednotlivé střípky brzy poskládali do celku, ale čas nebyl a tak museli jednat, jak to vyžadovala situace. Pokud šlo o únos tříleté Ilonky Toufarové, nechtělo se jim uvěřit, že ti, kteří za ni výměnou požadují peníze, ji skutečně pustí. Dítě je kolikrát vnímavější než dospělý člověk. Žalud s Gazdou dorazili do ulice k bance GE Capital, ale po červené mazdě a autu s inspektorem Balíkem, jenž o ní podal zprávu, tam už nebylo ani památky.

"Kam?" hlesl Gazda od volantu.

"Doufám, že má zapnutou vysílačku." Žalud zvedl mikrofon. "No, sláva," zabručel, když se mu Balík ozval. Po jeho odpovědi na otázku, kterým směrem jede, měl chuť zasakrovat. "Jak ti mohl zmizet, člověče?" rozkřikl se. Přepnul na příjem. "Najeď na čtyřiatřicítku a přišlápni plyn až na podlahu," utrousil ke Gazdovi.

Úzká jednosměrka je vyvrhla rovnou na výpadovku. Naštěstí nebyl hustý provoz. Ručička tachometru brzy šplhala přes stovku. Sjížděli k první vsi, když se proti nim vynořilo auto. Blikalo světly, troubilo, zastavilo. Přes vozovku k nim přeběhl inspektor Balík. Tvářil se navztekaně. "Chlapi, o tolik mně ujet nemohl. Určitě tady někde musel odbočit. Jenomže vlevo, nebo vpravo?" rozepínal si a znovu zapínal knoflík hnědého saka.

"Takže jsme v háji," konstatoval Žalud.

Gazda souhlasně přikývl. "Nezbývá nám, než odchytit Toufara, až se bude vracet. A bude nutný informovat šéfa."

"Nehodíme si korunou?" zabručel naštvaný Žalud. ––––––

Úzká asfaltka plná zatáček dlouho stoupala lesními porosty a vzápětí klesala do táhlého údolí, obklopená stromořadím listnáčů. Toufar nevěděl, kde na něho budou čekat. Když spatřil krémovou bílou dodávku na odbočce do polí, poněkud se mu přece jen ulevilo. Otočil mazdu do protisměru, natáhl ruku k zadnímu sedadlu a s kufrem vystoupil. "Tak se pochlub, brácho," zaskřehotal tlouštík a gestem paže naznačil, aby kufr položil na kapotu mazdy.

"Snad je nebudete přepočítávat?" Toufar otevřel kufr. Neušlo mu, jak tlouštíkovi zajiskřilo v očích, když zvedl balíček Masaryků. "Nejsou cinknutý, že?" "Zbytečná otázka. Já své splnil, teď je řada na vás," zadíval se k zádi dodávky.

"Tak rychle to nepůjde. Co když je už všude kolem plno policajtů?"

"Dohodli jsme se, že…"

"Holku dodáme, až budeme v suchu!" přerušil ho tlouštík.

"Podvedli jste mě!" Toufarovi se zvedl adrenalin. Protáhl se kolem svalovce, který nemohl odtrhnout oči od kufru s bankovkami. Škubnutím otevřel zadní dveře, ale úložný prostor dodávky byl prázdný. "Vy parchanti!" zachrčel. Otočil se a ztuhl. Tlouštíkova pistole mu mířila na břicho.

"Buď rozumnej, brácho," domlouval mu.

Spustil paže podle těla. Stejně proti nim nemá šanci. Ale i kdyby měl, Ilonku má asi ten třetí. Musí se jim podřídit! "Jeď domů a o holku se neboj. Nejsme kruťáci." Tlouštík schoval zbraň a přikázal svalovci, aby vzal kufr.

Toufar bezmocně přihlížel, jak dodávka odjíždí.


Díky obavám o malou přehlédl několik aut parkujících při kraji silnice. Když zaznamenal to zelenobílé a policistu, který dával příkaz k zastavení, blesklo mu hlavou, že by měl ujet. Pak si všiml dvou vozů, které ho sledovaly. Rezignovaně zajel ke krajnici. Očekával běžnou kontrolu, ale zleva se u mazdy objevil podsaditý muž v civilním oděvu a vnutil se na sousední sedadlo. "Pane Toufar, jsem inspektor Žalud. Měl jste mi volat…"

"Že o ničem nevím?"

"Nebudeme ztrácet čas zbytečným dohadováním. Je nám známo, že jste si vyzvedl v GE Capital větší částku peněz. Vrácíte se bez nich. Ale i bez dcery…"

"Netuším, o čem je řeč. Někdo vám něco napovídal?"

"Začněte už mluvit rozumně! Kde je vaše holčička?"

"To bych taky rád věděl," zamumlal vztekle Toufar. "Peníze shrábli a…" zoufale škubl rameny.

"Sakra! Chcete říct, že si holku ponechali? V tom případě by asi nebylo dobré tu zaclánět. Moment posečkejte." Žalud vystoupil, došel k policistovi. Než se vrátil, policejní auto odjíždělo.

"Támhle za zatáčkou je odbočka k lesu. Jeďte." Už za jízdy inspektor přidal: "Ze všeho nejdříve potřebujeme popis těch únosců. Kolik jich bylo?"

"Tři. Ale jednoho jsem zahlédl jen když mě včera zastavili. Krátce. A už byla tma."

"Jaké měli auto?"

"Škodováckou dodávku 1203. V krémové barvě. Espézetka se nedala přečíst."

"S pravým číslem by se do takového podniku nepustili. Předpokládám, že vás někam zavezli. Našel byste to místo?"

"Těžko. Tam i odtud jsem měl přes hlavu kuklu. Ale šlo o nějakou starou chalupu pod svahem. Nahoře byl vysoký les."

"Takových je v těchto končinách hodně. Nevadí. Zajdu ke kolegovi, aby udělal potřebná opatření, a pak mi povíte všechno od začátku."

"Pane inspektore, mají Ilonku," zamumlal Toufar.

"Klid. Nezasáhneme, pokud děvčátko nebude v bezpečí."


Už se šeřilo, když inspektor Žalud převzal zprávu, že je tříletá Ilonka Toufarová doma u matky a že může spustit pátrací akci po únoscích. Ještě se radil s velitelem zásahové jednotky, jak rozdělit síly, co mají k dispozici, když se ozvala hlídka ze silnice, že kolem ní právě projela dodávka odpovídající popisu. Policisté obdrželi příkaz, aby na příhodném místě podezřelé vozidlo zastavili. Tlouštík a svalovec se nezmohli na sebenepatrnější odpor a v dodávce byl nalezen kufr se třemi miliony z výkupného. Ti dva byli neprodleně převezení do policejní budovy ve městě a podrobeni výslechům. Nevzdorovali dlouho. Během půl hodiny kriminalisté znali třetího do party. Byl jím Aloiz Mikyska, někdejší Toufarův obchodní partner, se kterým se nerozešel v dobrém. Ten všechno vymyslel a dirigoval, za to si odvezl dva miliony. Okamžitě požádali kolegy v sousedním okrese o jeho zadržení.

Během necelé hodiny už věděli, že se Mikyska ve svém bydlišti nezdržuje. Vyhlásili po něm celostátní pátrání. Ještě ten večer se uprchlíkova fotka objevila na televizních obrazovkách a veřejnost byla požádána o spolupráci při jeho zadržení.


Pavel Toufar a jeho tříletá dcera po hrůzném zážitku skončili v péči lékařů. Zvláště dívenka byla ve velmi špatném psychickém stavu díky tomu, že musela převážnou část hodin přečkat s nasazenou kuklou.

Motiv činu byl jasný. Dva pachatelé byli zadrženi, třetí neměl příliš šancí na útěk před trestem. Po dvou dnech skrývání se Alois Mikyska přihlásil sám. Přiznal, že se chtěl Toufarovi pomstít za to, že s ním přestal spolupracovat. Dva milióny z výkupného měly zachránit jeho firmu před krachem. Ti dva, které si k provedení únosu vybral, nebyli v kriminální činnosti žádní nováčci. Všem třem pak za únos a vydírání hrozilo až dvanáct let vězení.


Útěk

Rovnal jsem si věci do dvou kufrů a stále častěji zvedal oči k hodinám. Zbývalo mi víc než půldruhé hodiny, ale co kdyby se jedna z nich vrátila dříve? Jistota je jistota!

Prohlédl jsem skříň, povytáhl zásuvku nočního stolku, nadzvedl jsem i polštář na lůžku – nic.

Kufry jsem odnesl dolů do auta, které jsem si pro tuhle příležitost vypůjčil od přítele Rudolfa, kterému jsem nemusel nic vysvětlovat, vrátil se nahoru pro psací stroj a tašku s rukopisy, naposled pokoj přeběhl očima, zavřel za sebou, otočil klíčem a ponechal ho v zámku.

Nájem je zaplacený do konce měsíce, na stole leží vzkaz, že o další pobyt nemám zájem, že za všechno děkuji a přeji, aby měly s dalším nájemníkem více štěstí. Nemělo význam se rozepisovat o důvodech, které mě k vystěhování vedly. Stejně by to nepochopily.

Klíče od domku jsem vhodil do schránky, sklouzl na sedadlo za volantem, nastartoval, najel si do vozovky, rozhlédl se a prudkým rejdem doleva vyrazil. Teď už mě nikdo nezastaví! Znovu jsem volný jako pták.

Ne, že by se mi v posledních měsících žilo špatně. Naopak. Velká Zuzana i malá Zuzka – jak jsem si nazval matku a dceru – o mne pečovaly tak, že jsem si po většinu času připadal jako nějaký paša v harému, ale pak jsem najednou zjistil, že je pro mne těžké přinutit se k psaní, a když už ke stroji usednu, civím na prázdný list papíru ve válci a buď myslím na to, co jsem ten den absolvoval, nebo dokonce i podřimuju. Stále častěji mě napadalo, jak dlouho to ještě vydržím.

A začalo to tak nádherně.

Zdejší knihkupectví objednalo větší množství výtisků mé nové knihy s podmínkou, že přijedu a jedno odpoledne je zájemcům budu podepisovat, v podvečer že by se případně mohla uskutečnit i neformální beseda se čtenáři. Moc se mi nechtělo, ale můj nakladatel pravil, že tomuhle by se autor neměl vyhýbat, protože jde o moji, ale i jeho reklamu. A tak jsem raději oznámil, že přijedu.

Za hodinu nebylo co podepisovat. Knihkupec byl nadšený a svatosvatě sliboval, že si ve vydavatelství určitě objedná další výtisky. Já přemýšlel, čím to je, že se kniha tak snadno prodává, když ta předcházející – podle mého názoru podstatně lepší – ležela dlouho na pultech. Že by tak táhla ta polonahá žena na přebalu? Ale kupovaly především ženy! Nebo tentokrát byla lepší reklama? Ať jsem nad tím dumal jak chtěl, nedospěl jsem k jednoznačnému závěru.

Beseda měla začít za tři hodiny a knihkupec mě svěřil jedné ze svých prodavaček, nabídla se, že se mnou půjde na večeři a ve zbývajícím čase mi ukáže alespoň centrum města. Na první pohled mi byla sympatická. Na její věk jsem se jí samozřejmě neptal, ale mohla být asi tak o pět let starší než já, tedy do čtyřicítky. Tmavovláska vysoké postavy a všude báječně zaoblená, jak to mám u žen rád, hodně mladších by jí postavu mohlo závidět.

Zmínila se, že moji knížku přečetla v jednom zátahu, za jedinou noc. Tohle se jí dosud nestalo, aby ji některá takhle zaujala. Její chválu na děj i samotné jednání mých postav jsem bral se značnou rezervou od okamžiku, kdy mi došlo, že jaksi neporozuměla myšlence, kterou jsem čtenářům naservíroval, abych je – jako ostatně vždy – vyprovokoval k přemýšlení o naši existenci v tomhle světě plném bídy, korupce, násilí a krutosti, která někdy bere až dech.

Když jsme po jídle obcházeli náměstí s četnými historickými budovami &ndahs; o každé hodně věděla – náhle se zeptala, co hodlám podniknout po besedě. Poněkud mě to zaskočilo, zase jednou se projevila má naprostá nepraktičnost či roztržitost, ani mě nenapadlo zabývat se otázkou: co pak? Zamumlal jsem, že buď odjedu – pokud něco ještě pojede – nebo že si v některém hotelu vezmu pokoj. Zatvářila se nesouhlasně, možná i poněkud pobouřeně. Řekla, že něco takového nepřipadá v úvahu. Vezme mě k sobě domů, budu mít veškeré pohodlí.

Neřekl jsem ne.

Na besedě byly samé ženy, když nepočítám sebe a postaršího knihkupce, který ji pořádal. Dostal jsem pár povinných otázek k tomu, co píšu a proč píšu a pak už šlo o moji osobu. Nezatajil jsem, že jsem se se svojí bývalou ženou rozvedl, protože mé psaní považovala za nebezpečnou konkurenci, a prohlásil, že díky tomu jsem sice volný, ale odkázaný na pronájmy, které jsou však bohužel v poslední době převážně dražší, než si mohu dovolit. Potřásaly naondulovanými hlavinkami a tak jsem přidal, že lidé si převážně myslí, že takový autor vydělává statisíce, ale že pravda je bohužel jiná. Jako prachobyčejný přidavač u zedníků bych si jistě vydělal podstatně víc. Tímhle jsem mezi nimi způsobil jistý zmatek a už mě tak neokukovaly, leckterá z nich si jistě v duchu řekla: Toho bych nechtěla v žádném případě!

Rozloučil jsem se s knihkupcem a svěřil se Zuzaně, tehdy jsem ji samozřejmě ještě oslovoval paní Kapková. Netajila se tím, že jí mé sdělení o mizerných příjmech autorů šokovalo a téměř rozzlobeně dodala, že to je nejlepší svědectví toho, kam naše kultura v této době spěje. Její horlení proti překladům, kterými jsou pulty knihkupectví zavaleny a v některých případech jsou o ničem, mi znělo jako rajská hudba, ale bylo mi jasné, že uplyne ještě moc času, než se ta móda hltání západních autorů přežene. Tohle už zde přece jednou bylo! Z jiné světové strany.

Když jsme se ocitli před jejím domkem, kde se svítilo, napadlo mě, že budu představen jejímu manželovi, ale pravila, že žije pouze s dcerou, která bude příští rok maturovat na zdejším gymnáziu.

Setkání se Zuzkou, drobnou dívenkou s teprve pučícími prsy pod blůzkou, proběhlo bez problémů. Uhýbala očima, rděla se, prostě nevinná květinka. Alespoň jsem si to o ní myslel a docela určitě o tom byla přesvědčena její matka.

S tou jsem se už tu první noc vyspal.

Přišla do pokoje, kde mi ustlala, v bílém župánku přes noční košilku, usedla na okraj lůžka a prohlásila, že se nemůže zbavit myšlenky, že pro mne musí něco vykonat. Co kdybych se k ní přestěhoval? Měl bych ten pokoj pouze pro sebe, dobrou domácí stravu, klid pro svoji práci a samotné město i jeho okolí je podle ní ráj na zemi.

S tehdejším domácím jsem měl problémy, už třikrát mi zvýšil nájem a nadhazoval mi to znovu, navíc mě tam začala pronásledovat žena, se kterou jsem se párkrát vyspal.

Řekl jsem, že je to bezesporu výtečný návrh, ale že nejsem schopen platit víc než v současném podnájmu. Mávla rukou a spontánně prohlásila, že ode mne nemíní požadovat ani tu symbolickou korunu.

"Pak to nepřipadá v úvahu, paní Kapková," vyslovil jsem kategoricky.

"Dobře. Dáte mi, kolik budete moci," řekla tehdy, ale neodcházela. Ze všeho, o čem ještě hovořila, jsem pochopil, že odejít nechce a že tu noc zamýšlí strávit se mnou. Nebyl jsem proti, už to bylo víc než měsíc, co jsem měl vedle sebe ženu. Zvedl jsem ruku a pohladil ji po tváři. Chňapla ústy po mých prstech a předla jako spokojená kočka. Zašeptal jsem, ať si svlékne župánek a lehne si ke mně. Zbavila se i té košilky a nahá se ke mně přimkla.

Zanechala ve mně dojem, že jsem ještě nepoznal dychtivější ženu. Vyklouzla z pokoje jen pár minut před tím, než jsem zaznamenal jít její dceru do koupelny. Spal jsem až téměř do jedenácti. Na nočním stolku jsem nalezl vzkaz, že všechno, na čem jsme se v noci dohodli, platí. Najedl jsem se a vykročil k nádraží. Dojel jsem do Kostelce, spakoval si věci a domácímu oznámil, že odcházím.

Pro Zuzaninu dceru byl můj návrat s kufry asi trochu šok, matka ji na to zřejmě nepovažovala za nutné připravit. Oficiálně jsem byl nájemník, ale pro Zuzanu milenec. Jak jsem se už zmínil, její dychtivá smyslnost snad neměla žádnou hranici. Protože jsem po nocích s ní většinou celé dopoledne vyspával, psaní jsem zredukoval na pár hodin odpoledne. Stránky mi přibývaly podstatně pomaleji než dřív, ale zato jsem byl v pohodě. Zuzka, Zuzanina dcera, nebyla hloupá, musela pochopit, co se děje mezi mnou a její matkou. Zpočátku jsem si myslel, že bude třeba, aby jsme si to s ní vyjasnili, ale Zuzana mě neustále přesvědčovala, že "malá" nic netuší, tak jsem to hodil za hlavu.

Jednou Zuzana musela odjet a nepředpokládala, že se ještě ten den vrátí. Tu noc před svým odjezdem jsme se milovali obzvlášť dlouho, aby mě – jak řekla – nenapadlo hledat potěchu někde jinde. Uklidnil jsem ji poznámkou, že nejspíš budu celou noc psát.

Jenomže nakonec bylo všechno jinak.

Když se Zuzka vrátila domů, zaklepala na mne. Že už dorazila a jestli třeba nechci kávu. Chtěl jsem. Za pár minut přinesla šálek a postavila ho přesně na místo, kam si při psaní kávu dávám. Poděkoval jsem jí a chystal se ťukat do klávesnice dál, když promluvila:

"Mamka přikázala, abych se o tebe dobře starala."

V podtextu jejích slov jako bych cítil ještě cosi jiného. Pootočil jsem k ní oči. Měla na sobě modrou riflovou minisukni a pomerančové tričko, které promačkávaly bradavky jejích mladých ňader.

"Nevěříš?" S úsměvem ve tváři vysunula jazýček, olízla spodní ret. Zacouvala ke křesílku a jak dosedla, pod stříškou látky ke mně blýskl růžový proužek kalhotek. Někdo se nyní zamračí a prohlásí, že tyhle pedofilní žvásty nebude číst, ale Zuzka už nebyla dítě.

"Co píšeš, jestli to není tajemství?" zeptala se a já v jejím obličeji nemohl nezaznamenat jisté napětí. Málem jsem jí položil otázku, o co jí jde ve skutečnosti.

"Nevěděl jsem, že se taky zajímáš o mé psaní," řekl jsem místo toho nahlas.

"Postupně jsem si v knihovně vypůjčila všechno, co jsi zatím napsal. Nejlepší knížka byla, co jsi v ní popsal lásku k daleko mladší ženě. To jsi prožil?" visela mi na rtech.

"Je to důležité?" zabručel jsem vyhýbavě.

"Připadalo mi to opravdové. Od začátku až do konce jsem měla pocit, že své hrdince fandíš. Víš, co jsem si umínila, když jsem tuhle knížku dočetla?"

"Nejsem jasnovidec."

"Že ti za ty hezké chvíle musím dát pusu."

"Nejsem proti, když jde o odměnu. Dej mi ji."

"Taky že dám," pravila odhodlaněji, než se v tu chvíli tvářila.

Polibek a dost! přikazoval jsem si, ale když mi ovinula paži kolem krku a rty se jemně otřela o má ústa, jako by to ve mně nastartovalo cosi nového. A náhle mi seděla na kolenou, přidržovala si mě oběma rukama a hbitým jazýčkem provokovala můj jazyk.

"Tohle je nebezpečná hra, Zuzko," upozornil jsem ji, když mi k tomu poskytla příležitost.

"Jak pro koho," špitla a zapýřila se.

"Pro nás pro oba. Zapomeneme se a…" Selhal mi hlas.

"Zapomeň se," vyhrkla spontánně. "Od prvního večera jsi moje touha."

"Ty žertuješ, Zuzko."

"Nepodceňuj mě."

"Tomu se nedá uvěřit."

"Zkus to. Nebudeš litovat."

"Zuzko, já nevím," stačil jsem vyslovit, než mi dlaní překryla ústa. Musím jí povědět, proč to nejde! Ale pokud to o své matce a mně ví, tak proč o tom mluvit? Jestli to neví, bylo by příšerně kruté, prozradit jí to, pomyslel jsem si. A tak se stalo, že jsem poměr s její matkou pustil z hlavy.

Znovu mě políbila a pak už mi rozepínala knoflíky košile.

"Zuzko, já…"

"Obejmi mě."

"Víš určitě, že to chceš?

"Nikdy jsem nic víc nechtěla."

"Zuzko, je mi už pětatřicet…"

"A co? Někde jsem četla, že první milenec by měl být starší a zkušený," pronesla věcně. Zaváhal jsem. Ale nešlo tomu odolat. Jednou rukou jsem ji objal, druhou ji pohladil po tváři a pak ji sunul po tom pomerančovém triku.

"Mám si ho svléknout?"

"To by bylo fajn," vymáčkl jsem ze sebe. Pustila se mého krku, popadla spodek trička a přetáhla si ho přes hlavu. Podprsenku neměla. Opřela si hlavu o mé rameno a zavřela oči.

"Můžeš všechno."

I kdyby to nevyslovila, nebylo v mých silách se zastavit. Už po ní toužil každý nerv v mém těle. Celou noc strávila u mne. V tomhle ohledu byla po matce.

Ta přijela a v domnění, jak jsem za ten čas, co byla pryč, sexuálně vyhládl, se moc snažila.

Tak to šlo den za dnem. Měl jsem pouze dopoledne, abych nabral nové síly. Na psaní nezbýval čas. Navíc jsem se začal obávat, co z toho vznikne, až si to ty dvě řeknou.

Když opadla první vlna eufórie hrdosti jaký jsem samec, uvědomil jsem si, že mi jde o zdraví. A ke všemu jsem za celý ten čas nenapsal jediný odstavec. A autor, který nepíše, už není autor.

Proto jsem utekl.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů