Milan Dušek

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šedesátý devátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 1. července 2008.

© Milan Dušek

1

Při návratu z oběda ve své oblíbené restauraci U jelena, kde se dobře vaří a ceny jsou přiměřené obyčejným smrtelníkům, Ondřej Jányš v přízemí budovy vybral schránku a po schodech do patra listoval reklamními tiskovinami, jimiž lidi pošta dnes a denně zavaluje, jako by je chtěla dočista zblbnout. Objevil mezi nimi jedinou obálku se svou adresou, přerazítkovanou poštou v Sušné. Z těch míst naposled dostal pohlednici od syna Ondry a snachy Markéty na sklonku minulého léta. Tehdy ho lákali, aby se na Šumavu vydal s nimi, když tam kdysi vojákoval a neustále o tom kraji básní, nyní že se už může i do bývalého zakázaného pásma bez obav, že vás někdo vyžene. Chystal se s nimi odjet, ale na poslední chvíli do toho přišlo něco důležitějšího, co se nedalo odložit.

Odemkl, vstoupil do předsíňky svého bytu a zamířil ke dveřím s tabulkou DETEKTIVNÍ AGENTURA JÁNYŠ A SYN.

Po vojenské základní službě na Šumavě si podal žádost ke kriminálce v Újezdě a k jeho úžasu ho přijali. Bohužel přišel osmašedesátý rok a po něm následovala řada prověrek spolehlivosti. Několik jich s odřenými zády absolvoval, ale pak na něho vytáhli, že po příchodu vojsk kolegům rozdával vlaječky s trnovou korunou a z důvodu ztráty důvěry ho ihned propustili. Zkoušel si najít zaměstnání, které by ho i bavilo, ale všude jen poškubávali rameny a naoko soucitně potřásali hlavami. Nakonec zakotvil jako pomocný dělník v městské cihelně. Snad díky středoškolskému vzdělání se časem propracoval až na půlmistra směnového provozu. Když v osmdesátém devátém prohnilý režim zkrachoval, pokusil se o návrat do své kriminalistické profese, ale ti, co o jeho možném znovupřijetí rozhodovali, měli máslo na hlavě, stručně sděleno: nepotřebovali tam nikoho, kdo pamatoval jejich dřívější činy. A tak si požádal o licenci soukromého detektiva a zanedlouho vznikla agentura Jányš a syn. Ondra zpočátku pouze vypomáhal po svém zaměstnání programátora u počítačů, ale brzy se mu práce detektiva zalíbila natolik, že dal u firmy výpověď a začal v agentuře na plný úvazek. Zabývají se sledováním a ochraňováním osob, nevěry berou pouze výjimečně, když zrovna nemají do čeho píchnout. Jejich krédem je, že případ musí být v mezích zákona a neměl by příliš vybočovat z běžné morálky. Je jim naprosto jasné, že nemá smysl přeceňovat síly a možnosti. Tohle pro ně znamená, že na případu končí, pokud poznají, že jde o trestný čin. Sotva k takovému závěru dospějí, Jányš zvedne telefon a zavolá kriminálnímu komisaři v Újezdě, který kdysi býval jeho šéfem. Bém dobře ví, že mu Jányš může poskytnout informace z míst, kam se jeho kriminalisté nedostanou ani náhodou. Jányš zase ví, že mu Bém na oplátku může pomoci v záležitostech, které jsou mimo omezené možnosti agentury. Tahle spolupráce se jim už nejednou vyplatila. Oboustranně.

Ondřej Jányš reklamní tiskoviny rovnou hodil do nádoby na odpadky. Ze zvyku očima přeběhl kancelář a když shledal, že je všechno na svém místě, usedl za bytelný psací stůl, který poměrně lacino získali při výprodeji jednoho rozkradeného podniku. Vylovil z koflíku s tužkami nůžky, obálku rozstřihl a z ní vytažený dvojlist před sebe rozložil na desku.

VÁŽENÝ PANE JÁNYŠI,
ODVOLÁVÁM SE NA NÁŠ ROZHOVOR V KVĚTNU SEDMDESÁTÉHO DRUHÉ ROKU, KDY JSTE BYL NA DOVOLENÉ V MODRÉ A PŘIŠEL NAVŠTIVIT MÉHO PRVNÍHO MUŽE VIKTORA FOREJZE. ZAPAMATOVALA JSEM SI, ŽE ANI VY JSTE NEVĚŘIL, ŽE VIKTOR UTEKL ZA HRANICE, JAK TO O NĚM TVRDILI. I POZDĚJI JSEM V SOBĚ MNOHO VĚCÍ POTLAČOVALA, ABYCH DOMA MĚLA KLID, PŘESTO MÉ DRUHÉ MANŽELSTVÍ DOPADLO ŠPATNĚ. V OSMDESÁTÉM ŠESTÉM SE SE MNOU ZÁRUBA DEFINITIVNĚ ROZVEDL. POTÉ JSEM UŽ ŽILA POUZE PRO SVÉHO SYNA VÍŤU.
ALE K VĚCI. LETOS ZJARA SE NAŠLY OSTATKY MÉHO PRVNÍHO MUŽE. NĚKDO HO ZABIL A ZAHRABAL JAKO PSA. NAPSALA JSEM NAŠEMU NĚKDEJŠÍMU PŘÍTELI KODETOVI, MOŽNÁ SI NA NĚHO VZPOMÍNÁTE I VY, ODEŠEL Z MÝTINY V TOM ROCE, KDY JSTE TAM NASTOUPIL VY, DĚLAL VELITELE PŘED VIKTOREM. BOHUŽEL SE MI NEOZVAL, ASI ZMĚNIL BYDLIŠTĚ. VZPOMNĚLA JSEM SI NA VÁS, TEHDY JSTE SE ZMÍNIL, ŽE JSTE U KRIMINÁLKY. PORAĎTE MI, CO MÁM DĚLAT, KDYŽ SE NEMOHU ZBAVIT DOJMU, ŽE ZDEJŠÍ POLICIE NEMÁ CHUŤ SE TÍM DÁVNÝM PŘÍPADEM ZABÝVAT. JE MOŽNÉ JE K TOMU NĚJAK DONUTIT?
S ÚCTOU MILENA ZÁRUBOVÁ
SUŠNÁ, KLOSTERMANNOVA 429

Jányš si dopis přečetl ještě jednou, opřel se dozadu a zadíval se do okna, kterým měl rozhled po okolních střechách. Obloha nad nimi byla blankytně modrá, skoro jako dobře vycíděná tabule skla.

Vybavil si ten týden na Šumavě, který absolvoval v domnění, že návrat do kraje, který si při své vojenské službě velmi zamiloval, mu pomůže zapomenout, nebo aspoň trochu otupí bolest ze ztráty své milované Boženky, Ondrovy matky. Asi půl roku ji trápily stále silnější bolesti na prsou. Když se lékaři rozhoupali k operaci, už bylo pozdě.

Teprve v Sušné se od kamaráda, se kterým kdysi sloužil na Mýtině a ten se pak v Sušné oženil, dozvěděl, že Mýtina jako jednotka už neexistuje a že její úsek převzaly sousední útvary. V domnění, že mu k návštěvě Mýtiny pomůže její někdejší velitel kapitán Forejz, jel autobusem do Modré, kde měl bydlet. V hostinci se zeptal jednoho lesáka a co vyslechl ho téměř šokovalo. Přitlumeným hlasem mu sdělil, ať se na Forejze raději moc nevyptává, v sedmdesátém se ztratil a povídalo se, že zmizel za kopečky. Ta jeho že příliš dlouho netruchlila a vzala si nějakého Zárubu, který dělal Forejzovi zástupce. Když i přesto prohlásil, že tam půjde, lesák se zatvářil všelijak, ale dopil pivo a venku mu ukázal na třetí finský domek v řadě u silnice. Ani neví, proč tam tehdy šel, když mu předem bylo jasné, že od Záruby nemůže žádné porozumění očekávat, znal ho už z výcvikového střediska, kde mu dělal velitele čety. Horlivý, samolibý a všeho schopný krasavec, pro kterého všichni ostatní byli loutky, co mu měly usnadňovat cestu vzhůru. Snad chtěl Zárubové, kterou znal jako Forejzovou, sdělit, že nikdy neuvěří něčemu tak absurdnímu, jako je kapitánův útěk přes hranice, za celý svůj dosavadní život nepoznal člověka, který by byl tak oddán tomu, co dělá. Nemusel o tom mluvit mezi dveřmi, Zárubová ho pozvala na kávu. Měla smutné oči a ze všeho, co vyslovila, cítil jakousi odevzdanost. Ani ve svém rozpoložení, zapříčiněném smrtí manželky, Zárubovou nedokázal jednoznačně odsoudit za to, jak brzy to vzdala. S určitým odstupem času ho tenkrát dokonce napadlo, jestli si Zárubu nevzala pouze proto, aby zavřela ústa těm, kteří jí nepochybně za zradu jejího manžela spílali, a ještě pravděpodobnější se mu zdálo, že toho ponížení chtěla ušetřit svého syna Víťu.

Jányše ze vzpomínek vyrušilo zazvonění telefonu. Ze sluchátka se ozval sytý baryton kriminálního komisaře z Újezda. Posílá jim zájemce o jejich služby, ať zváží, zda v jeho nevšední záležitosti mohou něco vykonat. Samosebou se o případném klientovi snažil dozvědět víc, ale Bém začal o počasí, které je evidentně rozmazluje. Po tomhle, nepochybně úmyslném, zamlžení, Jányš byl ještě zvědavější, kdo se u nich v agentuře objeví a s čím na ně vyrukuje.

2

Zvonek v předsíni zadrnčel krátce po třetí odpolední.

Jányš mrkl do špehýrky a okamžitě poznal Kodeta, který na Mýtině velel před Forejzem a po svém záhadném zranění v lesích za drátěným zátarasem, dlouhém pobytu v nemocnici a ještě delší rekonvalescenci odešel z jednotky k Bezpečnosti. Později ho vídal v Újezdě, vedl jejich vojenský výcvik.

Kodet mu mlčky a pevně stiskl ruku. Jányš ze sebe dostal, že ho rád vidí, a zeptal se, jestli si dá kávu. Když Kodet kývl, postavil konvici na plotýnku rychlovařiče a opřený mezi dveřmi si návštěvníka prohlížel. Husté tmavé vlasy měl na skráních prokvetlé šedinami a těch šedesát let se mu nesmazatelně zapsalo do tváře, ale stále to byl ten snědý kostnatý muž s přímým držením těla, rázným vojenským vystupováním a hlasem nakřaplým od přílišného kouření.

„Bém slíbil, že vám zavolá…“ promluvil konečně.

„Stalo se. Ale ani ho nenapadlo, aby se zmínil, že to budete vy.“

„Vůbec vám nenaznačil, s čím vás budu otravovat?“

„Bohužel.“ Od okamžiku, kdy Jányš Kodeta před sebou spatřil, mu bylo jasné, že nepůjde o prkotinu. Kodet nepatřil k lidem, kteří si své problémy nedokážou vyřešit sami. Vždycky spoléhal nejvíc sám na sebe.

Jányš zalil kávu, jeden šálek posunul před Kodeta a se svým usedl na opačnou stranu stolu. Míchal lžičkou, přestože už několik let nesladil. Nemohl nemyslet na dopis Mileny Zárubové, ve kterém se zmínila, že Kodetovi napsala. Pokud jde o stejnou věc, má ho o dopisu informovat? Rozhodl se, že s tím zatím posečká.

Nikdy potencionálního klienta nepobízel, zvykl si trpělivě naslouchat, nejednou se mu to vyplatilo. Navíc pro něj byl Kodet pan Někdo. V jeho očích k závratným výšinám vystoupal hlavně po tom, jak se zachoval v závěru osmašedesátého roku.

„Jistě si vzpomínáte na nadporučíka Forejze, který po mně převzal Mýtinu.“

„Ovšem. Vždyť jsem pod ním půldruhého roku sloužil.“

„Viktor v sedmdesátém roce, ke konci května, beze stopy zmizel a někdo velechytrý tam usoudil, že přešel na druhou stranu. Prostě z něj udělali zběha. Víte o tom něco?“ Kodet zvedl oči a jako by zkoumal jeho obličej. Užuž se chystal spustit o své návštěvě v Modré, ale v posledním okamžiku to spolkl. Vždycky je lepší mít něco v zásobě. Přiznat barvu může později.

„Pane Kodete, kdyby mi něco takového naservíroval někdo jiný, považoval bych to za nepovedený žert. Kapitán Forejz rozhodně nebyl žádný dobrodruh. A ani nevidím žádný důvod k útěku.“

„Přesně tohle si o tom myslím i já. Viktor nám bohužel už nepoví, co se tehdy stalo.“ Kodet odvrátil oči k oknu. „Nedávno jsem dostal zprávu, že ho na sklonku jara našli zahrabaného na Mýtině.“

„A sakra,“ uklouzlo Jányšovi.

„Možná ani nevíte, že Mýtinu v sedmašedesátém zrušili. Převážná část úseku připadla Březné a Viktor tam přešel jako velitel. Zárubu si vzal jako zástupce.“

„Ví se, jak se to Forejzovi stalo?“

„Mohl ho někdo zastřelit. Ale nejspíš to skoncoval sám.“

„Co si o tom myslí ten, kdo vás informoval?“

„Svůj zdroj před vámi nemíním utajovat. Ozvala se mi Milena, někdejší Viktorova žena. Teď Zárubová…“ zamračil se. „Ale už je rozvedená.“ Kodet zašmátral v náprsní kapse hnědého saka z běžné konfekce a vzápětí držel v prstech podlouhlou bílou obálku. „Čert ví, kde moji adresu získala, když jsme si nepsali. Ale to není podstatné," přidal spěšně, jako by chtěl předejít případné otázce z Jányšovy strany. Položil dopis na stůl a na něj ruku s výraznými klouby, jaké mívají muži, kteří léta tvrdě manuálně pracovali. „Když tenkrát Viktor zmizel, zrovna byla se synkem u svých rodičů. Pátrali po něm a našli jeho auto v lese poblíž Mýtiny. Z toho zřejmě usoudili, že přešel do Bavor. Milena absolvovala několik výslechů. Vyptávali se, jestli se Viktor k tomu připravoval, jestli ji pryč neposlal schválně a podobně. Zatímco oni byli o útěku stoprocentně přesvědčeni, ona nikdy neuvěřila, že dezertoval. Teď se ukázalo, že měla pravdu. Co z něj po tolika letech v zemi zbylo, našli ve starém okopu v místech, kde bývala překážková dráha. Měl u sebe všechny doklady i služební zbraň. Když se na kriminálce zeptala, co s tím hodlají udělat, málem se jí vysmáli. Jestli prý si uvědomuje, že od té doby uplynulo víc než dvacet let.“ Kodet odtrhl oči od okna. "Milena mě požádala o pomoc, ale já…“ promnul čerstvě vyholenou bradu a obličejem mu probleskl ironický úsměšek. „I po té slavné rehabilitaci jsem stále jenom topič ve špitální kotelně. Nejdřív jsem chtěl odepsat, že se neobrátila na tu správnou osobu. Ale pak jsem si uvědomil, že… Prostě jsem zašel za Bémem a on mi doporučil, abych se obrátil na vás, Jányši. Ujmete se toho?“

Něco takového podvědomě očekával od Kodetova příchodu, přesto ho to zastihlo nepřipraveného. Nuceně si odkašlal.

„Vůbec si nejsem jistý, jestli je tohle facha vhodná pro soukromé očko. Navíc na opačné straně země,“ mačkal ze sebe a hodlal jako argument proti použít spoustu závazků, které agentura má. Kodet prudce odstrčil šálek.

„Chápu, že Sušná je poněkud z ruky, ale snažte se pochopit i vy mne. Už jednou potřebovala pomoc a já…“ Mávl rukou. „Něco pro ni musím podniknout, i kdyby se mi stokrát nechtělo. A abych tam jel já… Nic bych tam nebyl platný,“ konstatoval sklesle.

Po tomhle Jányše zákonitě muselo napadnout, že k Mileně Zárubové, dříve Forejzové, určitě pociťoval víc než pouhé přátelství. Pod dojmem takové myšlenky se těžko odmítá.

„Chtělo by to pouvažovat. Poradit se se svým partnerem, všechno by tu zůstalo na jeho bedrech. A možná by bylo nutné i kontaktovat několik našich klientů, aby posečkali.“ Jányš získával čas a snažil se nepodlehnout úctě, kterou ke Kodetovi cítil. Od samého začátku v této branži dodržoval zásadu, nezavazovat se k něčemu, v čem nelze absolutně nic dokázat, nebylo by to ani fér k zákazníkovi.

„Vysvětlovat mi nemusíte, že od vás chci téměř nemožné, Jányši. Nemohl byste to vzít aspoň ze staré známosti?“ Kodet olízl rty a neklidným pohledem zapátral po stole. „Kouříte tady?“

„Promiňte,“ hlesl roztržitě, sklonil se, povytáhl spodní zásuvku a posunul ke Kodetovi popelník z litého skla. Ještě v zimě kouřil dvacet cigaret denně, ale postupně to dokázal snížit až na pět. Taky by si moc rád zapálil, ale měl ten den už tři a do večera ještě bylo daleko.

Kodet vyfoukl oblak namodralého kouře a jako by ožil. „Zkuste se na moji nabídku podívat z té lepší stránky. Zajedete si do míst, kde jste sloužil… Pokud jde o peníze, nemějte obavy. Žiju sám. Nemám tady nikoho, kdo by je utrácel,“ pousmál se posmutněle. „Vyrovnám se s vámi do poslední koruny. Kolik asi budete potřebovat?“

„Pokud bych do toho šel…“ Jányš si hrábl do vlasů. Sjednávání honorářů od začátku patřilo k jeho slabinám. Syn už k tomu nejednou jízlivě poznamenal, že by snad dělal i za lízátko. „Pět set na den plus výlohy, které samosebou řádně vyúčtuju. Ale je mojí povinností vás upozornit, že na takovém případu mohu strávit delší dobu a výsledek přesto může být nulový.“

„I tohle se může stát,“ připustil Kodet a z náprsní kapsy saka vytáhl další dvě obálky. Z jedné na stůl vysypal čtyři úplně nové Masaryky. „Stačí to jako záloha?“

Když Jányš kývl, znovu se ujal slova: „Dohodneme se takhle. Když usoudíte, že se s tím opravdu nedá nic dělat, sednete si s Milenou a vysvětlíte jí, proč to nejde. Snad to pochopí. Pokud jde o mne, plně důvěřuju vašemu úsudku. Ostatně Bém vás doporučil a to je pro mne dostatečnou zárukou, že uděláte všechno, co je v lidských silách. Pro mne je strašně důležité, aby Milena věděla, že ve mně má stále přítele, který na ni ani po tolika letech nezapomněl.“

Jányš se chystal namítnout, že se přece ještě definitivně nerozhodl, ale pohled do Kodetových očí ho donutil, aby si to ponechal pro sebe. Kodet si jeho mlčení vysvětlil jako souhlas a posunul k němu ty čtyři bankovky i druhou obálku s adresou do Sušné. Jméno mu nic neříkalo a tak zvedl oči, ale otázku nemusel vyslovit.

„Jindra Duchan dělal velitele na Mýtině, než jsem ji od něj převzal. Pak náčelníka štábu u sousedního praporu a konečně na operačním oddělení brigády. Netuším, co s ním teď je, pravděpodobně si užívá důchodu, byl o nějaký ten rok starší. Možná se i přestěhoval. Ale vy si jistě poradíte.“

„V čem by nám mohl být prospěšný?“

„Z hlediska svých tehdejších funkcí by o Viktorově zmizení mohl vědět víc než jiní.“

„Pokud ovšem neztratil paměť jako jiné sloupy minulého režimu,“ pousmál se trpce Jányš.

„Znal jsem ho jako rovného chlapa. Jen mu trochu déle trvalo, než někomu uvěřil. Proto vám s sebou dávám tenhle dopis… Jinak vám mám od Béma vyřídit, že brnkne kamarádovi, který má sloužit na kriminálce v Klatovech. Doufá, že ho přesvědčí, aby vám zajistil potřebné informace o nálezu těla a dosavadním šetření. Pokud se nějaké konalo. Měl by se vám ještě dnes ozvat. A Mileně jsem poslal telegram, že se tam objevíte.“

Byli si naprosto jistí, že po tom skočím! pomyslel si, ale už ho to nijak nerozhodilo. Přes Kodetovy protesty, že mu přece důvěřuje, proč tedy zbytečně papírovat, vypsal stvrzenku na dvacet tisíc, které převzal jako zálohu. Zaznamenal si čísla telefonů, na kterých bude Kodet k zastižení, adresu Mileny Zárubové, pak přidal ujištění, že se ozve hned, jak se v Sušné porozhlédne a zjistí, co a jak.

Kodet najednou měl naspěch. Popřál mu úspěch v pátrání, vstal, přes stůl mu stiskl ruku a rozloučil se. Jányš ho doprovodil ke dveřím. Pak přistoupil k oknu do ulice a čekal, až se Kodet objeví dole na chodníku. Zíral za jeho vzdalující se postavou a musel myslet na výraz, který měl v obličeji, když mu přál dobré pořízení na Šumavě. Připadalo mu, jako by svá slova ani nemyslel úplně vážně. Jestlipak aspoň trochu věří, že tam něco objeví? Kdyby ne, proč by do něho investoval tolik peněz?

Zákonitě ho znovu napadla možnost, že je to Kodetova nějaká daň ze vztahu, který s tou ženou kdysi udržoval. Poté mu došlo, že se zapomněl zeptat na některé věci z minulosti. A možná měl Kodeta požádat, aby mu dal přečíst dopis od Zárubové, mohla v něm být spousta potřebných informací, na které nedošlo! Upustil od toho, protože si Kodeta tak váží? Nebo v tom hlavní úlohu sehrály jeho vlastní vzpomínky na Mýtinu? Pouze jedno věděl určitě: že ho nezaslepily peníze!

3

„Už jsi něco vydumal, Holmesi?“ ozvalo se ze sluchátka, když dvě minuty po páté odpolední zvedl vyzvánějící telefon.

„Abych se přiznal, dost mě zaskočilo, že se tu objevil právě on,“ řekl Jányš, když Bémův smích dozněl.

„Určitě jsi ho neodmítl.“

„Ale že bych kvůli tomu nadšením výskal, tak nevýskám. Nejsem si totiž jistý, že se tam skutečně chytnu,“ snažil se Jányš vyjádřit své rozpoložení. Ani s odstupem půldruhé hodiny to ještě docela nestrávil. Spíše se klonil k názoru, že se dost unáhlil.

„Ondřeji, nepropadej panice, nic se nejí tak horké, jak se to ukuchtí,“ přidal Bém své oblíbené přísloví.

„Tobě se to mluví, komisaři. Hvízdneš a všude se mohou přetrhnout, aby ti vyhověli. Já tam do něčeho píchnu a začnou se rojit jako podrážděné vosy. Klidně můžu dostat i přes hubu. V tom nejlepším případě,“ pokračoval na stejnou notu, muselo to z něj ven. Dovedl si představit, jak na jeho soukromé vyšetřování mohou reagovat ti, kteří si ve Forejzově záležitosti nějak připálili prsty.

„Neměl bys hned kalkulovat s tím nejhorším. Copak se ti Evžen nezmínil, že volám do Klatov?“

„Obávám se, že pouhé telefonování nepostačí. A co když se i ten tvůj kámoš domnívá, že je lepší, ponechat Forejze u ledu? Vlastně bych se tomu ani moc nedivil. Docela určitě se tam ještě dnes najde pár lidí, kterým půjde proti srsti, když se začnu vyptávat na něco, co je možná straší po nocích,“ spustil podrážděně Jányš do sluchátka, nemohl se zbavit dojmu, že Bémovi neobvykle dlouho trvá, než se dostane k jádru věci.

„Tebe to dostalo, člověče,“ konstatoval nevzrušeně komisař. „Jestli ti můžu poradit, dej si svůj adrenalin do figury, nebo se při prvním překvápku rozsypeš.“

„Víš, kam si tyhle rady můžeš strčit?“ vyhrkl Jányš a chystal se pokračovat ve stejném duchu, ale Bém ho rázně přerušil:

„Pustíš mě ke slovu?“

„Promiň. Mluv.“

„Žhavím telefon od chvíle, co Evžen za sebou zavřel dveře, a tak bych snad zasluhoval…“

„Zajímá mě výsledek!“ neodpustil si Jányš.

„Drž už laskavě zobák! Nechal jsem tě někdy na holičkách? – Pokud si pamatuju, tak ne.“

„Jenom se pochval…“ utrousil Jányš, ale vzápětí provinilým tónem přidal: „Celé to pátrání vidím dost černě. Vždyť o tom skoro nic nevím. Nemám z čeho vycházet.“

„Od čeho jsi očko?“ zasmál se Bém. „Ale teď vážně. Na kriminálce v Klatovech vyhledáš inspektora Aleše Sovadinu. Na Forejzovi osobně nedělá, ale slíbil, že zajistí, aby jsi se dostal ke všemu, co k případu mají. Kdy hodláš vyrazit?“

„Ještě musím promluvit s Ondrou, ale chtěl bych vyjet časně ráno. A ne pouze kvůli provozu na silnicích. Kodet té Zárubové už poslal telegram, že se zítra objevím. Bohužel už před tím, než se domluvil se mnou…“ Jányš si povzdechl. Ponechal si pro sebe obavu, že se o jeho příjezdu do Sušné předčasně mohou dozvědět osoby, které by to vědět nemusely.

„A sakra. Lituju. Určitě bych mu to vymluvil, kdybych tušil, že se k něčemu takovému chystá. Napadnout mě to mohlo,“ bručel Bém, i jemu určitě došlo, co Jányše znepokojuje.

„V Sušné bych mohl být před polednem. Na toho Sovadinu je spolehnutí?“

„Stoprocentní. Píchne ti ve všem, co budeš potřebovat. Ale zbytečně ho nezneužívej. Naznačil, že tam všechno není, jak má být. Jistě ti poví víc mezi čtyřma očima. A setkání s ním neodkládej.“

„Díky. Komisaři, máš to u mne jako v kampeličce. Jestli se mi tam přece jen podaří něco vyčmuchat, budeš na tom mít obrovskou zásluhu.“

„Nechval den před večerem,“ pronesl skepticky Bém. „V minulosti jsme měli pár případů s větším časovým odstupem a vždycky to byla příšerná nimračka. Málokdo si vzpomene, co se událo před pouhým měsícem. A tohle se stalo…“

„Před dvaadvaceti lety," dořekl Jányš. „Však se mi to nejdřív jevilo jako úplné bláznovství. Ale už to do mne zaťalo drápek. Aspoň to zkusím. I když mi cosi našeptává, že sám Kodet příliš nepočítá s kladným výsledkem.“

„I tebe to napadlo?“

„Co jiného mohla znamenat ta prosba, abych to hlavně důkladně vysvětlil Zárubové? Poslechni, komisaři, nesvěřil se ti se svým skutečným vztahem k ní? Já se ho na to nedokázal zeptat.“

„Na co ty hned nemyslíš,“ ozval se Bém a z intonace jeho hlasu se dalo vytušit, že se mu v hlavě vylíhla podobná myšlenka. „I kdyby tenkrát mezi nimi existovalo něco většího než pouhé přátelství, jaký by to mohlo mít vztah k tvému případu, Ondřeji? Evžen odešel ze Šumavy v pětašedesátém a pak se už zřejmě nesetkali.“

„A právě tímhle si nejsem úplně jistý, komisaři. Co když se mu po ní zastesklo? Nebo po tom báječném kraji?“ vyslovil zamyšleně Jányš a vybavil si tu svoji cestu na Šumavu po smrti Boženky.

„Nemyslím, že by to před námi tajil.“

Jányš musel vycítit tón, kterým mu Bém dával najevo, že něco tak absurdního u Kodeta nepřipadá v úvahu, a došlo mu, že pochybnosti tohoto rázu si musí ponechat pro sebe.

„Ještě jednou dík za kontakt v Klatovech. Tomu Sovadinovi se ohlásím hned, jak se domluvím se Zárubovou. A tobě se ozvu, až se vrátím.“

„Ani nepamatuju, kdy jsem něco oslavoval.“

„Jestli bude co oslavovat, komisaři.“ Jányš zavěsil a zvedl se. Rázoval po kanceláři, jak měl ve zvyku, když převzal případ, o kterém netušil, kam ho dovede. Myslel i na Mýtinu z let, kdy tam sloužil jako voják základní služby. Na Kodeta, kterého před jeho příchodem na jednotku, postřelili v lesích u hranic. Na Forejze, který prý osobně vedl pátrací skupinu, která těžce zraněného velitele naštěstí našla a dopravila na rotu, kde už čekala sanitka z praporu, aby ho co nejrychleji dovezla do nemocnice. Vzpomínal na ty dny, kdy uzdravený Kodet předával Mýtinu Forejzovi. Zákeřného střelce se nepodařilo vypátrat, i přes vleklé vyšetřování to zůstalo zahaleno rouškou tajemství.

4

„Tati, nezdá se ti hloupé a zhola zbytečné, nimrat se v záležitosti z doby dinosaurů?“ prohlásil Ondra, když ho co nejstručněji informoval o odpolední návštěvě Kodeta a naznačil, co z ní vyplývá.

„Synu, nešlo to prostě odmítnout,“ odpověděl bez zaváhání a snažil se nedat najevo, že se mu takto položená otázka vůbec nelíbí.

„Ale šlo,“ zabručel Ondra a Jányš mu z obličeje vyčetl, že do toho bude šťourat dál. Nemýlil se.

„Jde totiž o to, jestli jsi třeba pouze nepodlehl sentimentalitě, která tě k těm místům a lidem stále váže. Právě tak jako Kodet. Napíše mu nějaká ženská, se kterou se tenkrát možná párkrát vyspal, a on hned vezme prachy a…“ Otráveně mávl rukou. „Zrovna tak je mohl rozhodit z kostelní věže.“

„Ondro,“ Jányš v sobě přitlumil podráždění, „nepřísluší nám zkoumat pohnutky, které našeho klienta vedou k tomu, že chce objasnit něco z minulosti. A že jde o Kodeta, to ještě neznamená, že…“

„Tati,“ přerušil ho suverénně syn, „nemusíš mi znovu vysvětlovat, kdo Kodet je a proč si ho tolik vážíš. Jen si laskavě uvědom, že tenhle případ nemá vůbec nic společného se skutečností, že kdysi byl ve vysoké funkci a že z ní, na protest proti obsazení republiky, odešel. Takhle se přeci měli zachovat všichni hlavouni, co horovali pro ten váš vyfantazírovaný socialismus s lidskou tváří. Kdyby to bývali udělali, Rusáci by tady nemohli vegetovat tak dlouho. Copak tě samotnýho neudivilo, kolik se po převratu najednou vyrojilo disidentů?“

„To ano, ale…“ Jányš se posadil. „Nemáš tak docela pravdu,“ dostal ze sebe a vzpomněl si na dlouhé diskuze, které už na tohle téma s Ondrou vedli. Syn a většina jeho vrstevníků zřejmě nikdy nepochopí, jak je možné, že se těm normalizačním časům, které následovaly po srpnovém obsazení republiky, podrobili. Díky svému mládí mají osobní zkušenosti pouze z uvolnění po pětaosmdesátém roce a v devětaosmdesátém se s elánem vlastním jejich věku rychle vřítili do nové doby. Její evidentní vady je zatím tolik nepálí, celkem neochvějně věří, že je už pouze čekají lepší časy. Těžko jim vykládat, kolikrát už ta jeho generace uvěřila opakovaně slibovaným světlým zítřkům a dobrovolně si utahovala opasky, zatímco ti nahoře si vždycky přihrávali do vlastních kapes.

„Dobře.“ Ondra obě dlaně připlácl na stůl mezi nimi a poněkud se předklonil. „Tak mi řekni, proč se do toho tamní poldíci nehrnou?“

„Chceš, abych ti vysvětlil něco, co zatím nevím. Tohle přece mohu posoudit až na místě samotném. Ostatně Bém mi naznačil, že nějaký zádrhel může být i v Klatovech. Co když tam nějaká ta pověstná žába sedí na prameni?“ Jányš se usmál, ale vzápětí mu došlo, že synovi přihrál na smeč.

„Hmm…“ vypustil z úst Ondra a i jeho úsměšek předznamenal výpad. „A ty tam přichvátáš a té ropuchy je zbavíš, ano? Nejsi přece tak naivní, táto.“

„Ani náhodou si nemyslím, že bych tam dosáhl něčeho převratného, co by všechno kolem Forejze naráz vysvětlilo. Stručně řečeno, nohama zůstávám na pevné zemi. Už jen proto, že existenci té žáby předpokládám. I dnes tam mohu narazit na lidi, kteří z nějakého důvodu nechtějí, aby se Forejzova záhadná smrt vysvětlila. A třeba jen kvůli tomu, že se jim tenkrát hodilo, udělat z něj zběha,“ vychrlil na syna dost ostrým tónem, ale téměř současně si uvědomil, že mu jeho pochybnosti nemůže vyčítat, vždyť i on ještě před telefonickým rozhovorem s Bémem podobně uvažoval.

„Na tohle, tati, mohu říci pouze jedno. Že se shodujeme v tom, že na Šumavě pro tebe může být zatraceně horká půda,“ prohlásil zachmuřený Ondra.

Jányš to připustil a chystal se dodat, že si dá pozor, aby někde příliš tvrdě nenarazil, ale v Ondrově obličeji se objevil odhodlaný výraz.

„Nechápu, jak ode mne můžeš žádat, abych tě tam pustil samotného. Potřebuješ někoho, kdo by ti kryl záda.“

„Ale Ondro…“ Jányš rukou přiklopil hřbet synovy ruky a blesklo mu hlavou, že nebude lehké ho přesvědčit o opaku. „Za prvé tu máš případ, který je nutné dotáhnout. A za druhé, ještě není definitivní, že na tom budu skutečně dělat. Promluvím s tou Zárubovou, pak s tím Sovadinou na kriminálce v Klatovech, pročtu si, co o případu shromáždili, a nechám si to projít hlavou. Třeba dojdu k závěru, že jde o neřešitelnou záležitost. Zavolám Kodetovi, provedu, co ode mne ještě bude požadovat, sednu do auta a v pohodě se vrátím do Kostelce.“

„Kdybych tě neznal, táto,“ nespokojeně zabručel Ondra, ale Jányš jeho poznámku ponechal bez povšimnutí.

„V případě, že objevím něco, co nabídne aspoň minimální šanci na úspěch, půjdu samosebou za tím. A mohu tě ujistit, že jakmile se vyskytnou nějaké překážky, které bych sám nemohl zdolat, zatelefonuju nebo pošlu telegram, že tě potřebuju. Ale pro začátek… Dobře víš, že jedinec nezpůsobí tolik rozruchu, jako kdybychom se tam objevili oba.“

Ještě nejméně půl hodiny trvalo, než se Ondra vzdal veškerých námitek a podmračeně uznal, že musí pokračovat v tom, co rozpracoval, a dost neochotně přijal slib, že se otec okamžitě ozve, kdyby měl potíže, a že je nebude podceňovat. Jányšovi se podstatně ulevilo, když od vleklé debaty o jeho účinkování v Sušné, konečně přešli k případu, který se díky Ondrově buldočí vytrvalosti chýlil ke konci. V podstatě zbývalo ověřit pár zjištěných faktů a mohl podat závěrečnou zprávu klientovi, který si je najal, aby diskrétně zjistili, zda jeho společník nepodniká i na vlastní pěst a tím nezpůsobuje odliv značných finančních prostředků z kapsy firmy.

Když deset minut po osmé Ondra odjel za svou Markétou do jejich bytu v paneláku na okraji sídliště, Jányš s chutí vykouřil čtvrtou cigaretu toho dne a pak snášel do kufříku oblečení a věci, které by mohl potřebovat při delším pobytu mimo domov. Nezapomněl ani na svetr, přestože bylo léto, na Šumavě dochází ke změnám počasí i ze dne na den, o tomhle se dostatečně přesvědčil, když tam byl na vojně.

Nakonec otevřel trezorek za falešnou stěnou a vyndal z něho podpažní pouzdro obsahující CZ 75, samonabíjecí pistoli tuzemské výroby ráže 9 mm, se zásobníkem na 15 nábojů, kterou by nevyměnil za žádnou jinou krátkou zbraň, nejednou mu už spolehlivě posloužila. Nosil ji při sobě jen výjimečně, vlastně pouze tehdy, když předpokládal, že by ji pro svou ochranu mohl potřebovat. Jeho existence v Sušné si ji nepochybně vyžadovala.

Vyprázdnil všechny tři zásobníky, lehounce promázl jejich pružiny, znovu je naplnil náboji, protáhl hlaveň zbraně, vyzkoušel funkci úderníku a teprve takto ošetřenou pistoli vsunul zpátky do koženého pouzdra, tohle mu zaručovalo, že se na ni bude moci spolehnout, pokud ho okolnosti přinutí ji použít.

Asi v půl jedenácté otevřel okno v ložnici, zapálil si pátou a poslední cigaretu dne, lokty se opřel o parapet. Kouřil a zíral do nezvykle teplé noci, která se rychle snášela na město. Za blokem dvoupatrových domů zářila věž radnice s hodinami. Ulicí projel automobil a přidal se k těm, co parkovaly před budovou, která před necelými třemi roky spolkla téměř polovinu parčíku, který je jediným zeleným místem v této části města. Postavil ji tam Vratislav Hanousek, štika mezi kosteleckými podnikateli, a úřady, natruc četným protestům veřejnosti, hrály mrtvého brouka. Herna v přízemí, nicht klub v prvním poschodí, ve druhém údajně hotelové pokoje. Bylo veřejným tajemstvím, co tam ty dvě desítky dívek, sotva odrostlých škole, provozují, ale Hanousek nepochybně věděl, kde nechat obálky a co sponzorovat, aby si zajistil naprostou nedotknutelnost. O tom, že ji majitel Jupitera skutečně má, se přesvědčili minulý rok. Hanouskem vydržovaná milenka Květa Nekolová si usmyslela, že se stane paní Hanouskovou a když její milenec nehodlal její přání respektovat, začala odmítat jeho návštěvy. Hanousek vyhrožoval a když Nekolová trvala na svém, rozhodl se k radikálnímu řezu. Najal si bývalého policistu Pařízka, aby neposlušnou milenku zlikvidoval. Ten si vzal zálohu, ale do vraždy se mu nechtělo. Našel prostitutku, která se Nekolové podobala, někde v lese ji nafotil patřičně namaskovanou, v té nejvýmluvnější poloze. Snímky dodal Hanouskovi a vyinkasoval doplatek. Podfuk se časem provalil a Hanousek jeho strůjci dělal peklo na zemi. Pařízek, aby si zachránil krk, všechno vyžvanil na policii. Hanouska sebrali a vyšetřovali. Krajský soud ho odsoudil k sedmiletému vězení. Hanousek se pochopitelně odvolal. Vrchní soud rozsudek zrušil, případ vrátil předešlé instanci k novému projednání a nařídil Hanouska z vazby propustit. Klíčovou svědkyní procesů měla být prostitutka Vlasta Janderková, která však vůbec nebyla předvolána, a výpověď, kterou učinila na policii, se záhadně ztratila. Po soudu Janderková jako by se propadla do země. Nekolová si jejich agenturu najala, aby Janderkovou našli. Pochopitelně po ní pásli i Hanousek a Pařízek, oběma by její přítomnost při opakovaném soudu nepochybně přitížila. Po čtyřech dnech velmi komplikovaného pátrání, které mělo příchuť piruet na tenkém ledě, ji objevili u své klientky a na první pohled bylo jasné, že nijak nestrádala. Nekolová ji přesvědčila, že si obě přijdou na pěkné peníze, když budou držet spolu, vydíraly Hanouska i Pařízka. Když Jányš se synem Ondrou vnikli do domku Nekolové, Pařízek s komplicem to právě chtěli s oběma ženami skoncovat. Trest zasloužili všichni, ale Hanousek z toho vyšel čistý jako lilie. Zatímco on byl osvobozen, Pařízek s komplicem, Nekolová i Janderková vyslechli tvrdé tresty a na dlouho skončili ve vězení.

Jányš ulehl, ale spánek nepřicházel. Zase měl plnou hlavu myšlenek a úvah, co ho na Šumavě očekává. Jeho mysl kroužila labyrintem dohadů a brzy z toho měl pocit, že se ocitl v jakémsi bludném kruhu, ze kterého není úniku. Kodet, Forejz, jeho žena, Záruba… Proč ho už tehdy v květnu sedmdesátého druhého roku v Modré tolik zaskočilo, že si někdejší Forejzová vzala právě Zárubu? Že by na těch řečech, které kolovaly mezi vojáky na Mýtině, že strážný v noci zaznamenal Zárubu odcházet z finského domku, když Forejz nebyl na jednotce, byly přece jen pravdivé?

Záruba… Podřimující Jányš si vybavil jeho úzký, podlouhlý obličej, zakončený ostrou bradou, kterému dominovaly neustále pomrkávající baziliščí oči. Podobně jako ve výcvikovém středisku, i po svém příchodu na Mýtinu předváděl úžasnou horlivost, u jiných vojáků z povolání nevídanou, navíc byl příšerně samolibý a z toho asi pramenila ta jeho touha po moci. Po odchodu Kodeta u něho tato vlastnost propukla naplno, když se Forejz zapomněl někde mimo jednotku, Záruba si hrál na velitele a dával jim svou moc patřičně znát

5

Budík si nastavil na pět. Když ze stolku u postele zadrnčel, ještě malátnou rukou po něm zašmátral, aby ten protivný zvuk zastavil. Pak zamžoural k oknu, do kterého už nesměle nakukovalo dosud nízké slunce. Ráno bylo jako vymalované a přece vstával s dost velkým sebezapřením. Teprve po černé kávě se mu zlepšila nálada.

Do podpaží si připnul pouzdro s pistolí, oblékl si lehkou bundu, aby zbraň zakryl, zkontroloval si doklady včetně ověřené kopie licence soukromého detektiva, přicvakl za sebou dveře a s kufříkem v levé ruce sestoupil do přízemí, kde se ze dveří jedné advokátní kanceláře ozýval hlas luxující uklizečky. Zpívala falešně, ale rozhodně s chutí a obrovským nasazením.

Venku obešel favorit bílé barvy, zkusmo kopl do všech pneumatik, jak měl ve zvyku před každou delší jízdou, uložil kufřík na zadní sedadlo, sklouzl za volant a ze všeho nejdřív si přisunul sedadlo, syn Ondra měl delší nohy.

Téměř liduprázdnými ulicemi zajel k čerpací stanici, natankoval plnou nádrž, nastartoval, mrkl k zápěstí, aby zjistil, že je za deset minut šest. Vzápětí se zařadil za cihlově červený ford siesta s pražskou espézetkou. Ještě nebylo šest, když po výpadovce opouštěl Kostelec.

První zastávku udělal pár kilometrů za Chrudimí, u motorestu Skála. Zajel na vyasfaltovanou plochu, zajistil vozidlo a zašel si do budovy na WC, pak usedl venku pod velký barevný slunečník s nezbytnou reklamou Mallbora, která zaplavila naše města a vesnice jako mor. U mladičkého číšníka si objednal černou kávu a k ní patřila první cigareta dne.

Neměl v úmyslu přestat kouřit úplně. – Jaká by mi zbyla neřest? říkal, když se tohle téma začalo někde přetřásat, převážně se tím bavili napravení kuřáci. O škodlivosti kouření nelze pochybovat, ale… Jányš se prostě chlácholil myšlenkou, že už nekouří tolik jako dřív.

Ponechal za sebou Vysočinu a za Pískem už po levé ruce zaznamenal tmavé panoráma Šumavy. Projel Horažďovicemi, odbočil na užší okresku, vyšplhal několika ostrými zatáčkami táhlý kopec a za hřebenem se mu vstříc otevřelo údolí řeky. Zastavil, zacouval s autem na cestu pod borovým lesíkem, lemovaným trnkovými keři, vystoupil. Vpravo dole byl hrad, který podle známého básníka jak říční orel rozepjal svá křídla nad údolím. Mezi listnáči u řeky se míhal červenožlutý motorák, vzadu v kopcích se bělaly obnažené skály z krystalického vápence. Náklaďáky, které nalámaný vápenec odvážely k dalšímu zpracování, na tu vzdálenost vypadaly jako brouci.

Přesně v jedenáct favorit přeskákal koleje na železničním přejezdu a zamířil k centru města. Po pravé straně se táhly budovy rozsáhlého kombinátu, kde má údajně původ každá druhá krabička zápalek, vyrobená v republice.

Hlavní ulice se stáčela doleva k nábřeží, ale Jányš projel jednosměrkou do náměstí se starobylou radnicí uprostřed. Sledoval frontu starých měšťanských domů s četnými nápaditými štíty a obchody v přízemí. Za kašnou, obklopenou tržištěm, ovládaným vietnamskými stánkaři, zahnul doleva a pátral po místě k zaparkování. Auta převážně měla německé espézetky. Němčina zněla ze všech stran a to byl teprve začátek července.

U radnice Jányš objevil barevný plán města. Našel v něm Klostermannovu ulici, stačilo projít kolem pošty. Nepodlehl lákavé fasádě mnohahvězdičkového hotelu Fialka, zvolil skromnější restauraci, neměl ve zvyku pumpovat z klienta peníze jen proto, aby uspokojil své ego. Z jídelního lístku si vybral tradiční vepřové s knedlíkem a zelím a nebyl zklamán. Podobně jako venku se i tímhle lokálem ozývala tvrdá němčina. Potomci těch, kteří nás v minulosti nejednou chtěli vychovávat k obrazu svému, byli hluční a až nechutně rozpustilí, vědomi si toho, že jejich marky jim zajišťují téměř úplnou nedotknutelnost. Jányš proti nim nic neměl, ale jeden jeho strýc se nevrátil z válečného pracovního nasazení ve Třetí říši, a ať chtěl či nechtěl, stále zůstával v jeho podvědomí.

Teprve v okamžiku, kdy se Jányš chystal otevřít zaparkovaný favorit, si uvědomil, že po obědě měl pivo. Kdyby ho zdejší policisté zastavili a dali mu fouknout do balónku, rozhodně by to nebyl příliš šťastný začátek v Sušné!

V Klostermannově ulici jako by se ocitl v minulém století. Byla úzká, vydlážděná žulovými kostkami, které se už místy propadaly. Domky byly nalepené jeden na druhý, omítkou prosvítaly cihly a kvádry kamenů, nízko posazená okna byla menší než je obvyklé u novějších stavení, dveře měly masivní kované kliky.

Konečně objevil dost zašlou plechovou tabulku s číslem z adresy uvedené v dopise, který mu Zárubová poslala. Zvonek nikde, vyzkoušel kliku. Dveře zadrhly, musel se do nich opřít. V široké chodbě bylo šero, od stěn táhlo plísňové vlhko. Zašmátral po vypínači. Než ho nahmátl, vlevo se otevřely dveře a na holou dlažbu se protáhl obdélník nažloutlého světla, které vzápětí rozpůlila postava ženy.

„Paní Zárubová?“ řekl Jányš, když ho jen mlčky pozorovala jako někoho, kdo narušil její soukromí. Rozhodně byla ve střehu.

„Jdete za mnou?“ promluvila konečně.

„Pokud jste paní Zárubová?“

Pouze kývla.

„Jsem Ondřej Jányš z Kostelce. Dostal jsem váš dopis. A taky mě navštívil váš dávný přítel Kodet a…“

„Aha,“ nenechala ho domluvit. "Myslela jsem, že zase… Promiňte, to se vás netýká. Pojďte přece dál,“ vybídla ho a ustoupila stranou. Byla o něco menší než on, špinavě světlovlasá, měla kulatý obličej s jemnými rysy, ve kterém dominovaly modré oči.

„Vítám vás,“ podala mu ruku. „Moc se tu nerozhlížejte, přestěhovali mě sem po rozvodu. Je to prý náhradní byt, ale jak se zdá, na nic lepšího už nemám šanci,“ vysvětlovala s provinilým podtónem, který mohl znamenat, že se tam ocitla vlastní vinou. Světnice byla prostorná, vybavená nábytkem z kuchyně a obýváku, všechny kusy určitě pamatovaly vícero stěhování. Jányš zaznamenal i kovové umývadlo na stěně, takové mívala jeho babička, sporák na tuhé palivo, dřevo v bedně pod ním a kbelík uhlí s lopatkou naznačovaly, že vzhledem k vlhku se tu musí přitápět i v létě.

„Mohu vám něco nabídnout? Po tak dlouhé cestě jistě budete vyhladovělý,“ řekla, když dorazila ke stolu, kde v popelníku čmoudila cigareta. Dlouhé vlasy měla vyčesány do týla a sepnuty ozdobnou kovovou sponou.

„Nejdřív jsem si zašel na jídlo.“ Jányš usedl proti Zárubové a v lepším světle zjistil, že je jen nepatrně nalíčená. Přesto měl pocit, že se od časů Mýtiny příliš nezměnila a že na těch svých dvaapadesát nevypadá, přestože jistě měla strastiplný život.

„Tak aspoň udělám kávu.“ Zadusila cigaretu do popelníku, odsunula ho stranou a chystala se vstát.

„Možná později. Dostala jste Kodetův telegram?“

„Ano,“ kývla. „Listonoška ho doručila při roznášce před desátou. Bohužel tu není telefon.“ Znovu sáhla do krabičky startek na stole. „Nebude vám vadit, když budu kouřit?“

„Dám si jednu s vámi.“ Jányš vylovil Petry a zapalovač. Když do plic vtáhl doušek kouře, položil před Zárubovou náprsní tašku s licenci soukromého detektiva. Zadívala se na ni a čelo jí zryly dvě příčné vrásky, najednou vypadala zachmuřeně.

„Ale já chtěla pouze poradit,“ namítla roztržitě.

„Jestli vám jde o zaplacení mých služeb, pusťte to z hlavy. Tohle už zařídil Kodet.“

„A vy,“ zvedla oči. „Řekl jste mu, že jsem napsala i vám?“ Visela mu pohledem na rtech.

„Měl jsem?“ pousmál se.

„Dobře jste udělal.“ Napětí z jejího výrazu vymizelo. „Děkuju,“ snažila se o úsměv. „A teď mi řekněte, co ode mne budete potřebovat.“

„Měla byste mi říci, kdy vás z policie kontaktovali, co jste se od nich dozvěděla. Taky si pohovoříme o těch dnech, kdy váš první manžel zmizel. Ale nejdřív uvařte to kafe,“ požádal, aby jí poskytl čas.

6

„Oslaďte si podle chuti,“ přisunula mu cukřenku.

„Už pár let nesladím. Kdy a kdo vás kontaktoval z té kriminálky?“

„V závěru května jsem dostala obsílku z Klatov, abych přijela podat svědeckou výpověď ohledně svého prvního manžela. Dost mě to rozhodilo, celou noc jsem tehdy nespala. Napadlo mě, že se třeba z ciziny vrátil a oni si na něm hodlají smlsnout. Já vím, že se ty věci z dřívějška teď berou jinak, ale ten den…“ Zavzdychala. „Přijal mě nějaký inspektor Čaban a vedl takové řeči, že mě přepadl pocit viny. A najednou povídá, že Viktora našli. Zeptala jsem se, kde že se celé ty roky toulal a on na mne koukal, jako bych byla blázen. Z toho mi došlo, že to našli může znamenat všelicos. Konečně řekl, že objevili Viktorovo tělo. Vlastně jenom to, co z něj po těch letech zbylo.“ Usrkla z šálku, roztřesenými prsty si zapálila další cigaretu a mávnutím volné ruky kouř od obličeje odehnala. „Na Mýtině se staví nějaká lovecká chata. Při hloubení základů bagr vyrýpl lidskou kostru.“ Oči jí zvlhly, ale mohla to mít na svědomí cigareta, kouřila skoro hltavě. „Podle zbraně a docela zachovalých dokladů zjistili, že jde o Viktora. Prý zemřel následkem střelné rány a ta že vyšla z jeho pistole, takže je pravděpodobné, že si to udělal sám. Zeptala jsem se, proč by se střílel, a chtěla, ať mi řekne jediný důvod, který by ho k tomu vedl. A že se mi nezdá, že by kvůli tomu jel až na Mýtinu, protože sentimentální Viktor nikdy nebyl. Ten Čaban se jen tak přihlouple usmíval a to mě podpálilo. Vyhrkla jsem, jestli s tím něco bude dělat, a on prohlásil, že od té doby už uplynula spousta let a že se něco konkrétního už asi těžko zjistí. A že se ozve, kdyby se objevily nové skutečnosti, ale že s tím příliš nepočítá. Byla jsem tím vším tak zaskočená, že jsem se nechala vystrkat z kanceláře.“ Chvíli hleděla k oknu a mlčky kouřila, než pokračovala. „Uběhl týden, druhý, třetí a nic se nedělo. Tak jsem tomu Čabanovi zavolala, dal mi číslo, kdybych si na něco přece jen vzpomněla. Dvakrát jsem ho nezastihla, nebo mi ho zapřeli. Až potřetí jsem měla štěstí. Vyslechl mě a pak řekl, že bude nejlepší, když na to zapomenu. Prohlásila jsem, že tohle neudělám v žádném případě a že trvám na objasnění Viktorovy smrti. A zeptala jsem se ho na něco, co mě napadlo až doma. Jestli se Viktor zastřelil, kdopak ho zahrabal do země? Snažil se mi namluvit, že ležel na dně starého zákopu a že stěny se časem mohly samy sesunout. Když jsem na něj vybafla, aby mi nevykládal báchorky, rozkřikl se, že vlastně ani nebyl povinen mě o té záležitosti informovat, protože jsem se podruhé vdala a s Viktorem už nemám vůbec nic společného. Připomněla jsem mu Víťu a on jen zafuněl a práskl telefonem.“

„A pak jste napsala Kodetovi?“

Zasmušile přikývla. „Ještě ten večer. Byla jsem, a stále jsem, přesvědčená, že to takhle nemohou nechat. Každý člověk přece má právo na to, aby se očistila jeho památka, zvlášť když hodně naznačuje, že to bylo úplně jinak, než tenkrát vytrubovali,“ vychrlila ze sebe s odhodlaným výrazem v obličeji. Jányše napadlo, že by se jí měl zeptat, co Kodetovi napsala, ale pak to spolkl, aby svou otázkou třeba nenarušil přirozený tok jejího vzpomínání. Vybídl ji, aby mu vyprávěla, jak k tomu zmizení jejího tehdejšího manžela došlo.

„Je to už dlouho, ale tolikrát jsem to přemílala v hlavě, že někdy mám dojem, jako by se to stalo docela nedávno,“ prohlásila a oči jí znovu zesmutněly. „Ze soboty na neděli měl Viktor sloužit a už nějaký čas jsem se chystala k rodičům do Nýrska. Ráno jsem mu navařila, aby nejedl jen samou uzeninu, jak to měl ve zvyku, a po obědě jsem s malým sedla do autobusu. V posledních dnech jsme se několikrát pohádali, zase měl to období, kdy se doma moc nezdržoval a často se vracel až k ránu a příšerně z něj táhla kořalka. Myslela jsem si, že mu to za ty dny, co tam bude sám, dojde, a že se to mezi námi zlepší… Už ve čtvrtek odpoledne jsem od Záruby dostala telegram, že musím okamžitě přijet zpátky. První, co mě tehdy napadlo, bylo, že Viktor měl nehodu s autem, když jezdil převážně opilý. Malého jsem raději nechala u rodičů. Hned od autobusu jsem zašla na útvar. Když mě Záruba vedl do kanceláře, pošeptal mi, že Viktor zmizel a jeho auto se našlo až v lese u Mýtiny. Byla jsem z toho úplně v šoku. V kanceláři seděli dva cizí důstojníci a jeden v civilu. Chtěli ode mne vědět, jestli se mi Viktor se svým úmyslem svěřil, jestli se na útěk nějak připravoval. Byla to pro mne úplně absurdní situace. Proč a kam by utíkal? Ať jsem hlavu trápila jak chtěla, nic, co by to vysvětlovalo, mě nenapadlo. Viktor přece byl z těch, co neochvějně věřili tomu, co dělají. Jediné, co mě u něj zneklidňovalo, bylo to jeho pití. Jenomže tam pil skoro každý…“ zavzdychala.

„Pokud si vzpomínám, měl s tím problémy už na Mýtině.“

„Viktor nepil víc než jiní,“ ohradila se dost ostře, ale hned se zatvářila omluvně. „Vlastně se to zhoršilo po tom Evženově postřelení nahoře v lesích u hranice. A hlavně po jeho odchodu z Mýtiny.“

Jányš by musel být úplně slepý, kdyby mu ušlo to oteplení v jejích očích pokaždé, když Kodetovo jméno vyslovila. Bylo mezi nimi něco? Pokud ano, netkvěly kořeny Forejzova pití v nevěře jeho manželky? A co když ho právě tohle přivedlo až nad starý okop na Mýtině a vyřešil to tím, že zvedl zbraň proti sobě?

Zárubová z úst vypustila roztřepený obláček kouře z nové cigarety a líčila mu potíže, které jí v Modré, kde tehdy bydleli ve finském domku, nastaly. Byla žena zběha a zrádce, většina lidí se jí zdaleka vyhýbala. Brzy jí začaly scházet peníze, protože vyčerpala všechno, co měla stranou. Viktor na nějaké šetření nikdy nebyl. vlastně žili od výplaty k výplatě. Od starých rodičů v Nýrsku pomoc nemohla požadovat, oba byli v důchodu a brali několik stokorun. Podařilo se jí sehnat práci. Přes léto prodávala v kiosku pod hospodou, kam nemohli nikoho sehnat. Co vydělala, sotva stačilo na nájem a jídlo. Po sezóně se její situace znovu zhoršila. Do lesa pracovat jít nemohla, Víťa byl často nemocný, neměla ho komu svěřit, lidé jí většinou ani na pozdrav neodpovídali. Začala uvažovat o přestěhování do vnitrozemí. Záruba, který tehdy převzal jednotku, byl vlastně jediný, kdo k ní občas zašel. Několikrát jí naznačil, že kdyby se spolu dali dohromady, postaral by se i o kluka. Nadbíhal jí už na Mýtině, ale nikdy mu nedala šanci, popravdě jí byl dost protivný. Ale v těch časech dospěla k přesvědčení, že Zárubovi křivdila, a její vztah k němu se postupně měnil. Ne, láska to nebyla, snad vděčnost, nevyznala se v tom. Vzala si ho, protože neviděla jiné východisko z jejich tehdejší bezvýchodné situace.

„Zpočátku jsem se dokonce domnívala, že jsem nic lepšího nemohla udělat. Dokonce mi to připadalo jako zázrak. Veškeré nepřátelství vůči mně a synovi přestalo jako mávnutím kouzelného proutku. Velitel pohraniční roty měl v osadě velké slovo,“ pokračovala a v jejím obličeji jako by se chystal mrak. „Ale zanedlouho jsem měla poznat, jak jsem byla příšerně naivní a že všechno bude úplně jinak. Že Záruba hodně předstíral, aby mě dostal. Brzy se z něj vyklubal domácí diktátor. Rozhodoval absolutně o všem, nepřipustil sebenepatrnější námitku. Pokud šlo o mne, prostě jsem se přizpůsobila, nic moc jsem si od toho manželství stejně neslibovala. Horší bylo, že si hrál na přísného otce a Víťu přímo tyranizoval. Při každém prohřešku mu připomínal jeho otce a křičel, že z něj ranami vymýtí to zrádné sémě.“ Vzlykla, otřela si slzy na řasách. „Víťa dobré dětství neměl a možná mi to do dneška neodpustil.“

„Asi bych si měl s vaším synem taky pohovořit.“

„K čemu by to bylo dobré? Na otce si pamatuje jen mlhavě. A Záruba mu do hlavy vtloukal ty nesmysly…“

„Děti mají dobrou paměť. Kde ho najdu, kdybych ho potřeboval?“

„Oženil se do Rejnštejna. Přes léto dělá správce toho kempu v Radešově. Už má zpátky jméno po otci. Vídám ho jen zřídka. Semtam se tu zastaví, když má třeba v Sušné nějaké vyřizování.“

Jányš se chystal vyptávat na Zárubu, ale začala o něm sama. V jejich manželství to skřípalo stále víc, protože si nechtěla nechat všechno líbit, hlavně pokud šlo o Víťu. Nevyřešil to ani synův odchod do učení, kam ho Záruba vystrnadil přes Víťův tvrdošíjný odpor. Snažila se za ním co nejvíc jezdit a přilepšit mu nějakou tou korunou. Záruba na to přišel a tehdy ji zfackoval a hulákal na ni, že si v ní a synovi uvázal dvě koule na nohy. Věděla, že střídá milenky, i že o ní všude roztrušuje, jak je nemožná, ale snažila se to spolknout, obávala se, aby se jeho vztek neobrátil proti synovi. V osmdesátém pátém Zárubu přeložili na brigádu do Sušné, přestěhovali se do prostorného bytu v paneláku. Pořádal nákladné večírky pro kolegy a známé funkcionáře, ona na nich byla za služku. Mimo tyhle večery ho vídala ještě méně než v Modré. Nedal ji pusu, nepohladil ji, jenom pořád přikazoval. Po půldruhém roce v Sušné se rozhodla, že s tímhle životem skoncuje. Podala žádost o rozvod. Nedělala si žádné iluze, ale peklo, které se kolem ní rozpoutalo, ji málem srazilo na kolena. Samozřejmě bylo manželství rozvedeno z její viny, nic nedostala, navíc musela zaplatit soudní výlohy. Dokonce jí chtěli vzít i syna… V jistém smyslu čelí následkům svého tehdejšího kroku do dneška.

„Co ten Záruba dělá dnes?“

„Asi se budete moc divit, při té jeho péesácké minulosti, ale už druhým rokem v Sušné šéfuje městské policii. A je to zase ten Záruba z dřívějška. Sebejistý, neomylný, horlivý a pomstychtivý. Někdy mám pocit, jako by si umínil, že na něj nesmím zapomenout. Nemám nic proti lidem, kteří vyznávají stále to, co vyznávali za minulého režimu, jenomže on prostě převlékl kabát, a chce z dnešní situace vytěžit zase jen sám pro sebe.“ Rozechvělými prsty znovu zašmátrala v krabičce, ale už byla prázdná. V koutcích úst jí nervózně zaškubalo.

„Vezměte si z mých,“ posunul k ní Petry. Když si jednu vytáhla a vložila ji do rtů, škrtl zapalovačem. Vtáhla kouř a řekla:

„Záruba se neztratí v žádném režimu. Kdyby přišli Číňané, nechal by si klidně přizpůsobit oči, říká Víťa,“ pousmála se smutně. „Myslíte si, že by opravdu mohlo jít o sebevraždu, jak tvrdí ten z kriminálky?“

„Nezlobte se, ale zatím bych se k tomu nerad vyjadřoval. Skoro nic o tom nevím. Potřebuju zjistit, kam se střelil, nebo kam ho střelili. Asi nebude jednoduché tyhle poznatky získat. V každém případě udělám všechno, co bude v mých silách.“

„Jak se to chcete dozvědět? Myslíte si, že se budou bavit s vámi, když se odmítli bavit se mnou?“ zatvářila se pochybovačně.

„Díky jednomu kriminalistovi od nás, mám kontakt na někoho, kdo v Klatovech slouží. Držte mi palce, aby to s ním vyšlo.“

„Doufám, že uspějete. A kde míníte nocovat?“ vzpomněla si náhle.

„Snad v hotelu. Můžete mi nějaký doporučit?“

„Dělám pokojskou ve Svatoboru. To je ta nárožní budova na křižovatce, odkud se jednosměrkou dostanete na náměstí. Tenhle týden mám ranní směnu.“ Rukou zatápala ke sponě v týlu hlavy. „Co kdybych vám rozestlala v synově pokoji?“

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,“ reagoval na její nabídku, rád si od zúčastněných udržoval jistý odstup.

„Nemusíte mít strach, že vás budu otravovat svými starostmi,“ řekla spěšně. „Jen si myslím, že byste měl zbytečné výdaje. Vím, kolik dnes stojí noc v hotelu. A já…“ ohryzek na krku jí poskočil, jak polkla. „Nebyla bych v baráku sama.“

Že by z něčeho měla obavy? napadlo Jányše a nahlas řekl: „Stejně se převážnou část dne budu zdržovat mimo. Dobře, přijímám. Pro začátek. Teď si zajdu pro věci do auta. Zaparkoval jsem ho na náměstí. Sem do ulice stejně nemohu vjet.“ Zvedl se, vykročil ke dveřím. Ohlédl se v okamžiku, kdy do popelníku típla cigaretu a hned zalovila v krabičce. Hulí jako tovární komín, pomyslel si. Venku už si nebyl jistý, jestli se rozhodl dobře. Možná měl přece jen jít do hotelu. Ale třeba mu ještě neřekla všechno. Připadalo mu, že ledacos z toho, o čem vyprávěla, by si zasluhovalo probrat znovu a důkladněji. Zaznamenal i to znepokojení, když hovořila o Zárubovi. Ale týká se to záležitosti, kvůli které do Sušné přijel?

Tak on Záruba znovu dělá kariéru! Jak vlastně získal negativní lustrační osvědčení? Přítelíčci z dřívějška? Ruka ruku myje, stará pravda. Ale proč své bývalé manželce šlape na paty ještě dnes? Nemůže se srovnat se skutečností, že se od něj osvobodila ona? Nebo že by o něm věděla něco, co by ho mohlo vyřídit? Jaký jiný důvod by v tom mohl být, aby ji udržoval v neustálém strachu? A dokonce je i možné, že to může mít přímý vztah k někdejšímu zmizení Viktora Forejze. Ale proč o tom ona mlčí, když jí evidentně jde o to, aby se záhada smrti jejího prvního manžela vysvětlila? V tomhle se nabízí jediná odpověď: Zárubová neví, že má v ruce důkaz, a on se obává, že jí to jednou přece jen dojde!

Jányš se přiblížil k prostranství, které při ústí Klostermannovy ulice nepochybně vzniklo demolicí několika domků staré zástavby a tím se vytvořilo nevelké náměstíčko s okrasnými stromky, lavičkami a telefonní budkou. Před krámkem se zeleninou parkovala černá volha a muž za volantem upřeně zíral směrem k přicházejícímu Jányšovi. Když se jejich pohledy střetly, řidič se nápadně rychlým pohybem ukryl za novinami. Mohlo to být bezděčné, s Jányšem nijak nesouvisející, ale přesto ho to znepokojilo, něco mu říkalo, že ten za volantem volhy mu věnuje víc pozornosti, než je běžné. Proto se po několika krocích zastavil a nespustil z auta oči. Řidič poodtáhl noviny a když zjistil, že ho Jányš sleduje, znovu předstíral čtení.

Jányš nerozhodně přešlápl. Ten z volhy přece vidí do celé Klostermannovy ulice! Pozoroval vchod do domku Zárubové? Ale může přece jen na někoho čekat. Neměl by být tak paranoidní!

Když se pak ohlédl od pošty, volha tam už nebyla, a tak ji pustil z hlavy. Nesmí vidět strašáky, kde nejsou.

Přicházel k místu, kde zaparkoval svůj favorit, a v téměř souvislém proudu líně se plazících vozidel vyjíždějících z jednosměrky, zaznamenal černou volhu. Muž za volantem byl totožný s řidičem, který ho znepokojil na náměstíčku u Klostermannovy ulice. Kulatý obličej, nazrzlé, krátce sestřižené vlasy, připomínající štětiny, dvojitá brada. Espézetka patřila do klatovského okresu.

Jányš si ji v autě hned poznamenal. Přeparkoval favorit podle hodinového příkazu na tabuli u chodníku, vhodil do parkovacího automatu požadovaný obnos, stvrzenku vsunul do kapsy, zamkl auto a s kufříkem v ruce se zvolna vracel k Zárubové do Klostermannovy ulice.

7

Ráno bylo poměrně chladné a jako by se chystalo na déšť. Tato skutečnost Jányšovi náladu nevylepšila. Po té odpolední epizodě s černou volhou se Zárubové chystal položit další otázky, ale po večeři sentimentálně vzpomínala na pobyt na Mýtině. Nejdřív si tam nemohla zvyknout, pak se jí odtud vůbec nechtělo. Nedokázal ji přerušit. Evidentně tuto část svého života považovala za nejzdařileji prožitou. Znovu ho při jejím povídání napadlo, že její vztah ke Kodetovi nebyl pouze přátelský.

Na lůžku v pokoji jejího syna, kde určitě už dlouho nikdo nespal, se v duchu vrátil k tomu muži v černé volze, který ho svým nápadným chováním znepokojil. Jde o záležitost dohledu ze strany jejího bývalého manžela, nebo se to týká jeho přítomnosti v Sušné? Pokud jde o to první, je vůbec možné, aby Záruba k něčemu takovému zneužíval svých podřízených? Jak by se dozvěděl, že sem Jányš dorazí? Získal Kodetův telegram? Šéf městské policie přece někoho může mít na poště! napadlo ho už v polospánku. Snad proto měl tak neklidnou noc a ráno se probudil dost podrážděný.

Zárubová už byla pryč. Nechala mu na stole vzkaz, že přijde až po druhé hodině, a klíč od domovních dveří. Jányš si na flanelovou košili připjal podpažní pouzdro s pistolí a šusťákovou bundu z minulého dne vyměnil za teplejší z koženky. Zalil si kávu a sotva ji vysrkal, opustil domek.

Ulička byla liduprázdná. Až na nároží u náměstíčka minul dvě rozpovídané starší ženy s nákupními taškami. Naproti v budce stál muž v šedém plstěném klobouku a tmavém plášti do deště, telefonoval. Do obličeje mu neviděl, byl k němu zády.

Od pošty se pro jistotu ohlédl, ale muž byl stále v budce.

Jányš odemkl favorit a pozorným pohledem prozkoumal okolí, ale pocit, že by mu někdo věnoval zvláštní pozornost, se nedostavil. Sklouzl za volant a znovu se rozhlížel.

Objel náměstí, jak mu přikazovala dopravní značka, a úzkou ulicí zamířil k nedalekému mostu přes řeku. Za ním zahnul doprava a brzy opouštěl Sušnou po široké, novým asfaltem nedávno potažené silnici. Jelo za ním několik osobních aut, ale černá volha mezi nimi nebyla. Nic to neznamenalo, pokud by ho opravdu sledovali, určitě by dva dny po sobě nepoužili stejné vozidlo. Za Dlouhou Vsí musel zpomalit a vzápětí i zastavit, z rozsáhlého objektu pily vyjíždělo těžké nákladní vozidlo s obrovskou mechanickou rukou za pomačkanou kabinou. Vyrazilo jeho směrem. V rovince ho riskantně předjel a pak ve zpětném zrcátku sledoval, zda některé z aut bude následovat jeho příkladu. Nikdo se toho neodvážil a tohle Jányše poněkud uklidnilo. Aspoň natolik, že se myšlenkami mohl věnovat setkání s inspektorem Sovadinou. Napadlo ho, jestli by neměl svůj příjezd nejprve telefonicky avizovat. Už se to chystal odmítnout jako zbytečné plýtvání časem, když se v něm ozval argument, že doposud získané zkušenosti ho nabádají, aby vždycky kalkuloval s tou horší eventualitou. Konečně Bém ho upozornil na možné potíže. A pokud jeho přítomnost v Sušné skutečně někomu nejde pod nos, proč by nemohl mít kontakt třeba i na policii v Klatovech? Navíc tam Sovadina zrovna nemusí být a nějaký jeho kolega by se mohl stát nechtěně zvědavý. Byla by hloupost, kdyby rozváděl účel své návštěvy před někým jiným!

Projel nevelkou obcí na vršku, ve které většina chalup na první pohled patřila k víkendovým objektům, a vozovka klesala do údolí, nad kterým visela zamračená obloha. Louky, lesíky a poněkud dál od silnice souvislé lesy, sem tam osamocená usedlost se zabedněnými okny a evidentně chátrající, pak dlouho zase nic, někdejší vojenský prostor odtud lidi vyhnal, a ještě nějaký čas potrvá, než znovu uvěří, že se vysídlení už nikdy nebude opakovat.

Konečně před sebou spatřil šňůru vozidel na silnici hlavního tahu. Do Klatov už nebylo daleko.

Když ve městě spatřil první telefonní budku, zajel na vyasfaltovanou plochu odpočívadla. Naštěstí byl přístroj v provozuschopném stavu. Vhodil minci, na panelu vymačkal číslo, které obdržel od Béma.

„Příjem,“ zaslechl vzdáleně, jako by ten, kdo se mu ohlásil, byl až někde na opačném konci světa.

„Inspektor Sovadina?“

„Jo. Kdopak volá?“

„Jányš. Mám vás pozdravovat od…“

„Jo? To jste mě moc potěšil, kolego,“ energicky ho přerušil volaný, jako by si nepřál, aby vyslovil další jméno. „Díky za pozdrav. A kdepak teď jste?“ neztrácel čas.

„Ve městě.“ Jányš se rozhlédl. Na nejbližším činžáku naštěstí našel tabulku s názvem ulice. Vyslovil ho.

„Prima. Do deseti minut jsem u vás. Zůstaňte tam, najdu si vás,“ ozvalo se ze sluchátka a ten na opačné straně linky přerušil spojení. Jányš se vrátil do favoritu. Sovadinovo chování mohlo znamenat, že se obává odposlechu.

Než vykouřil první cigaretu toho dne, od centra města se přiřítil hnědý saab. Kousek za odpočívadlem zvolnil jízdu, couvl do mezery mezi dvěma činžáky, riskantně projel mezi dvěma pospíchajícími vozidly na jeho stranu a zastavil tři metry za favoritem.

Ze saabu vystoupil nepříliš vysoký, ale robustní chlapík s přerostlými blond vlasy, v levém koutku úst měl přilepenou čmoudící cigaretu, na první pohled mu bylo přes padesát.

Jányš stočil sklo ve dveřích na své straně a čekal.

„Nazdárek. Jste ten, co mi volal?“

„V celé své kráse. Doufám, že vy jste…“

„Ale jo.“ Chlapík obešel favorit a než sklouzl na sedadlo, vyplivl nedopalek na asfalt, rozmázl ho podrážkou boty a rozhlédl se po okolí. Chvíli jen zíral do čelního skla. Měl plnou, trochu zarudlou tvář, vyčnívající bradu, široká ústa, mírně odulé rty a pronikavé oči.

„Čekal jsem, že se přiženeš rovnou k nám do boudy. Podcenil jsem tě,“ ušklíbl se a napřáhl ruku. Jeho stisk byl suchý a pevný. „Chceš vidět průkaz? Pokud ne, já tvůj číhnu. Strašně nerad bych narazil.“

„Posluž si.“ Jányš z náprsní kapsy vylovil tašku a podal ji Sovadinovi. Ten zabodl oči do licence soukromého detektiva, pak ještě otevřel občanský průkaz.

„Prima. Bém se za tebe stoprocentně zaručil, ale stejně tě musím upozornit, že to podnikám jenom kvůli němu. Jak žije?“

„Myslím, že si nestěžuje.“

„Protože tam u vás kriminálce šéfuje a každýho pitomce může poslat někam. Kdyby musel srážet podpatky před každou nulou, jako já…“ otráveně mávl rukou a povzdechl si. „Prý jsi makal v naši branži. Pročpak jsi se trnul?“

„Pánům se nezdálo, že bych k tomu měl ještě předpoklady po letech tvrdé makačky v městské cihelně.“

„Pak před tebou smekám klobouk. Nevím jak, ale pokaždý se mi prověrkou podařilo proklouznout. Za totáče, i dnes. A řekl bych, že dnes je to podstatně těžší. Pár dobrých kolegů muselo od válu, ale že by je nahradili lepší, o tom moc pochybuju. Nasadili k nám několik bývalých péesáků z těch, co hlídali čistotu jejich řad, proto ten tvůj případ nevidím nijak růžově. Těžko jim půjde o to, aby něco takovýho znovu vytáhli na světlo.“ Chvíli sledoval auta projíždějící oběma směry. „Tady bych se nerad dlouho vybavoval. Pojedeš za mnou, jo?“

Na souhlas nečekal. Zmizel v hnědém saabu a ten se vzápětí vyřítil do ulice. Jányš se musel dost snažit, aby se za ním udržel v dohledu.

Za křižovatkou saab uhnul do klidnější ulice, výrazně zpomalil a vzápětí bránou projel do oploceného objektu prodejny s ojetými vozy. Jányš favorit zaparkoval vedle saabu, vystoupil a následoval Sovadinu k buňce se zašlými záclonkami v okně. Mezi dveřmi se objevil dlouhán v kšiltovce opíchané nejrůznějšími odznáčky. Když spatřil Sovadinu, zarostlý obličej mu vyplnil přátelský úsměv. Podali si ruce a tlumeně spolu vyměnili pár slov. Ten v kšiltovce očima sklouzl po Jányšovi, jako by si ho natrvalo chtěl vrýt do paměti, a vykročil k autům, seřazeným pod dlouhým přístřeškem z vlnitého plechu. Deset jiných ještě stálo na vyasfaltované ploše, obehnané aspoň dvaapůlmetrovým plotem z pletiva.

V buňce byla jediná místnost. Pod oknem stál kancelářský stůl zarovnaný lejstry, při druhé stěně dvoudílná skříň a otevřena registračka s kartotékou, vzadu kovové lůžko s polštářem a rozepnutým spacákem.

Sovadina se zřítil na židli a ukázal k té na opačné straně stolu. „Kecni a poslouchej. O tom, že jsme spolu ve styku, budeme vědět pouze my dva a Franta, majitel tohodle bordelu. Budeme ho potřebovat.“

Jányš přikývl. Sovadina škubl zipem plátěné bundy a zpod černého trika vylovil větší světlehnědou obálku. Pleskla na desku stolu.

„Je v ní všechno, co o tvém případu mají. Podařilo se mně to oxeroxovat, neptej se jak. Je to tvoje. Hlídej to jako oko v hlavě. Kdyby se Čaban domáknul, že jsem ti tyhle papíry předal, půjde po mně jako vosa po tureckým medu. Je to jasný?“

„Čaban tu věc má pod palcem?“

„Správně. Šéf mu to svěřil, protože prý nejlíp zná prostředí, ve kterém se to přihodilo. Čaban je totiž jedním z těch péesáků, co se k nám nakvartýrovali. Tím nechci říct, že jsou vesměs špatní. Někteří se prostě ještě neprojevili…“

„Chápu.“ Jányš si přitáhl obálku a chtěl se do ní podívat, ale zastavilo ho Sovadinovo vzteklé gesto.

„Nemůžeme tady vysedávat celou věčnost.“

„Myslel jsem, že to prolistuju, a že mi zodpovíš případné otázky… Dobře.“ Uhladil chlopeň do původní polohy, rozepnul si u krku košili, vsunul obálku pod ni a znovu se zapnul. „Zárubová mi řekla, že z toho s největší pravděpodobností hodlají vyrobit sebevraždu. Prý spadl dolů a stěny okopu se na něj časem sesypaly.“

Sovadina si zapálil cigaretu a přes oblak kouře pronesl: „Ještě jsem neslyšel o sebevrahovi, který by se picnul do břicha. Ty jo?“

„Leda, že by byl příšerně nešikovný. Nebo pod vlivem alkoholu.“

„Já ho neznal,“ odtušil Sovadina. „Víš," hrábl si do přerostlých vlasů, „právě Čaban patřil k těm, co z vybraných vojáčků ždímali, jestli je na rotě všechno v pořádku. Nabízí se otázka, jestli se tam někde nevyskytoval po tom Forejzově údajným útěku. V tom případě bych se nedivil, že bude v jeho zájmu, aby se to zahrálo do autu. Ale tohle už je tvá parketa. Samosebou, že jsem si obsah obálky přečetl. Pokud jde o Forejze, nepodařilo se vypátrat proč tenkrát na tu Mýtinu jel, jestli byl v autě sám, nebo tam někoho vezl. Auťák se našel na průseku k nějaké Lovčí skále, ale tehdy si bohužel nikdo nedělal hlavu s nějakými otisky. Kriminálka se k tomu vůbec nedostala. Forejz prostě dezertoval, péesáci to považovali za svoji vnitřní záležitost.“

„A to je právě ten kámen úrazu,“ podrážděně zareagoval Jányš. „Dnes sice víme, že to bylo úplně jinak, ale není z čeho vycházet. A pokud se nějaké písemnosti z té doby zachovaly, určitě jsou už skartované. Co když Forejz měl nějaký konflikt s někým z těch jednotek, které Mýtinu převzaly? Například ten dosavadní velitel z Březné. Přišel přece o výsadní postavení… V každém případě to musel udělat někdo, kdo měl volný přístup do zakázaného pásma.“

„A hlavně někdo, kdo věděl, že i kdyby Forejzovu mrtvolu časem našli, vyšetřování bude natolik amatérské, že by ho mohli dopadnout jen nějakým zázrakem. Být tebou, Jányši, sázel bych na někoho, kdo s Forejzem na tu Mýtinu tenkrát přijel. Kdo nutně potřeboval, aby zmizel. Kdo z toho mohl mít nějaký prospěch.“

„Zástupce mu tehdy dělal Záruba a dám krk na to, že se cítil na víc. A prokazatelně si dělal zálusk na Forejzovu ženu.“

„Abych se přiznal, taky mi nejde z hlavy od té doby, co jsem si ta lejstra pročetl. Jeho jméno se tam objevuje poměrně často. Dokonce si ho Čaban pozval k výslechu. Prohlásil, že v inkriminovaný den byl u útvaru, a že se divil, kam Forejz tak časně odjíždí. Jenomže jak to bylo doopravdy, dnes už nezjistíš. Tenkrát nebyl žádný důvod, aby se prověřovalo něčí alibi, když se všeobecně věřilo, že Forejz přešel čáru do Bavor. Najdeš tam stručný záznam ze Zárubova výslechu. A právě nad ním jsem měl silný pocit, že se Čaban se Zárubou znali už z dřívějška, a že ho Čaban mimo zápis upozornil, že se Forejzovo tělo našlo. Místy je to až dojemný. Forejz byl pro Zárubu nadřízený, kterého si nesmírně vážil, a navíc přítel, na kterého se mohl obrátit třeba i uprostřed noci. Ten jeho útěk ho příšerně mrzel, ale ve skrytu duše mu nikdy docela neuvěřil, jenomže jak mohl vyslovit pochybnosti, když chtěl dál sloužit… Něco takového mi vůbec neštymuje s tím, co o Zárubovi vím. Ale mohu se samosebou mýlit. Víš co? Někde se s tím zavři a čti, třeba tě nad tím něco chytrého napadne. Kdybys potřeboval, v rámci svých možností ti samozřejmě píchnu. A jestli se za Zárubou chystáš, je na místě tě varovat. Zase je na koni, má pod palcem městskou policii v Sušný. Čert ví, jak se do tý funkce prodral, zřejmě využil známostí z dřívějška. Je to sebevědomý a všehoschopný parchant, tak bacha, abys nenarazil.“

„Znám ho osobně, z doby, kdy jsem tu sloužil jako záklaďák. Dělal mi velitele čety ve výcviku a pak jsme se sešli i na Mýtině.“

„A hergot,“ ulevil si Sovadina a vsunul mezi rty další cigaretu. „Kde kempuješ?“

„Zatím u Zárubové. Ale hodlám se přesunout do hotelu. Nejspíš do Svatoboru. Mimochodem, včera jsem měl pocit, že mě klihuje nazrzlý chlápek z černé volhy. KTO-4261. Můžeš mi zjistit majitele?“

„Maličkost. Ale moc si od toho neslibuj. Pro grázly dneska není žádný problém přešroubovat espézetku. A třeba i za falešnou. A ty si poznač, ale raději zapamatuj, tohle čísílko,“ ukázal na telefonní přístroj. „Nechci, abys mi ještě volal do boudy. Když se ti ozve Franta Kabrhel, řekneš mu, co potřebuješ, a on ti sdělí, kdy si máš znovu zavolat. Můžeš mu věřit, je to náš člověk.“ Sovadina típl zbytek cigarety do popelníku a vstal.

„Zlom vaz a hlavně si nemysli, že to bude piknik,“ rozloučil se s Jányšem u auta.

8

Na zpáteční cestě do Sušné myslel na Sovadinu a jeho opatrnost. Byl přesvědčen, že inspektorovo chování určitě není přehnané a že prostě jen nepramení z běžného trendu v jeho kriminalistické profesi. Jistě k tomu má pádné důvody. Že o nich nehovořil? Kdo v jeho postavení hned každému na potkání servíruje své potíže. V každém případě mu Sovadina byl sympatický, protože už z výrazu jeho tváře čišelo, že nepatří k lidem, které jen tak něco srazí na kolena, že rozhodně má potřebnou výdrž. O tomhle Jányše přesvědčily i materiály, které mu předal.

Levou rukou přidržel volant, pravou zatápal pod bundou, jako by se chtěl ujistit, že tam obálka stále je. Nebyla příliš objemná, ale Sovadina mu přece jasně řekl, že toho k případu moc není. Co kdyby někde odbočil do lesa a obsah obálky si aspoň zběžně prohlédl?

Ovládl se. Proč zbytečně riskovat? Tak moc to zase nespěchá, chce to jen krotit zvědavost.

Pokud jde o utajení jejich styku, které Sovadina požaduje, určitě ví, co činí, a on se tomu nemá proč bránit. I z toho mála, co už se dozvěděl, pochopil, že se inspektor obává úniku informací. Zatím všechno naznačuje, že kolem Forejzova případu může být sakramentsky horko. A tím varováním ohledně Záruby ho vlastně nepřímo nasměroval. Že by se Sovadina domníval, že Záruba tehdy zneužil Forejzova pití, aby se ho zbavil? Ale tenkrát přece ještě nebyla doba, kdy se lidé zabíjeli pro postup do vyšší funkce či aby získali něčí manželku. Tenkrát k tomu úplně stačila šikovná hláška, že ten či onen něco učinil proti straně nebo se k tomu tajně chystá… Ne, Forejz musel zemřít kvůli něčemu důležitějšímu. Třeba mohl vědět něco, co by mohlo Zárubovi značně zkomplikovat kariéru, za co by ho čekalo něco daleko horšího, než pouhá ztráta důvěry. I z pouze vysloveného podezření se tenkrát člověk nedostal, ani když se později ukázalo, že šlo o omyl či dokonce zlý úmysl, pokud to mělo politický podtext, mocní té doby si neradi přiznávali, že někomu skočili na špek, že se prostě mýlili. Ale pokud v tom skutečně měl prsty Záruba, vyjel by si Forejz jen v jeho společnosti na tak odlehlé místo, jakým Mýtina je? Navíc by jistě byl ve střehu a jen tak by se nedal zaskočit. Nebo k té vraždě došlo někde úplně jinde a Forejzovo tělo bylo na Mýtinu dopraveno dodatečně? Záruba ho mohl sledovat jiným autem, čekat v úkrytu a ve vhodném okamžiku Forejze zlikvidovat. Ale že by si Forejz nevšiml, že za ním jede jiné vozidlo, když tam bylo pusto? Další záhadou je, proč Forejz jel na Mýtinu? Někdo ho tam pod nějakou záminkou vylákal? Co mohlo být pro Forejze tak důležité, aby se tam vydal?

Jányšovi všechny tyhle úvahy připadaly na tehdejší dobu nepřiměřeně divoké a ke všemu i předčasné a tak se jimi přestal zabývat. Snažil se myslet na to, čemu věnuje svůj čas po zbytek dne. Nejdříve by měl prostudovat obsah obálky od Sovadiny. A než si vyjede na Mýtinu, aby si prohlédl místo, kde byly nalezeny Forejzovy pozůstatky, možná by se měl pokusit najít toho Duchana, pro kterého má doporučující dopis od Kodeta…

Už chtěl zamířit do jednosměrky k náměstí, když mu hlasitě zakručelo v žaludku. Ráno pouze vypil šálek černé kávy! Hbitě zahnul doprava do uličky při budově Svatoboru a zaparkoval za tmavě modrým audi s klatovskou espézetkou tak, aby si zabezpečil snadný výjezd.

Vstupní prostor do hotelu byl vyšperkován dvěma už metrovými oleandry v červeně natřených bedýnkách. Z haly se doprava vcházelo do restaurace, o kousek dál byly dveře do jídelny, naproti výklenek recepce s tradičním pultíkem a poklimbávajícím recepčním, chodba pokračovala ke schodišti k pokojům, za ním, podle pachů, které se odtud šířily, musela být kuchyň. Od časů, kdy sem jako voják základní služby párkrát zašel na pivo, se tu nic nezměnilo. Až na tu naplno běžící televizi v restauraci. Chlapi v montérkách a postarší dědulové, nepochybně důchodci, cucali pivní mok a bezděčně sledovali jakýsi diskusní pořad, kde politik s tvářemi nafouklými jako sysel, mnohomluvně vysvětloval, že až to u nás vezme do ruky jeho strana, budeme už bez překážek cválat k vysněným světlým zítřkům. Jeden z těch důchodců se náhle hýkavě rozesmál, ale nikdo mu nevěnoval pozornost z prostého důvodu: slova vyřčená z obrazovky nevnímali, slibů už slyšeli tolik, že se od nich odrážely jako ten pověstný hrách hozený na stěnu.

Pak do lokálu vtrhl šestihlavý hlouček s batohy na zádech. Usadili se a pokřikovali na toho u pípy, že by si dali něco k snědku. Výčepního ani nenapadlo, aby přerušil tok piva do půllitru, jen kývl ke dveřím s nápisem JÍDELNA, kde chvíli před tím zmizel upocený číšník. Konečně byli vyslyšeni. Po talíři gulášové polévky s rohlíkem si všichni zapálili a nad jejich stolem se vznesl oblak kouře, jako když někde z chemičky unikne škodlivý koncentrát. Stav ohrožení pochopitelně nikdo nevyhlásil.

Jányš si dal řízek s bramborem a minerálku. Za tu od číšníka sklidil pohrdavý úsměšek. Užuž měl na jazyku, že by moc nerad přišel o řidičák, když si uvědomil, že pinglovi do toho vůbec nic není.

Zaplatil, vyšel ze Svatoboru a kráčel k autu. Už chtěl nastartovat, když z hotelu vypochodoval svalovec střední postavy v hnědém saku a dofialova zbarvených kalhotách, jaké si oblíbili novodobí podnikatelé. Muž měl krátké nazrzlé vlasy, které připomínaly štětiny, a Jányš v něm okamžitě poznal řidiče černé volhy. Když dálkovým ovládáním otevřel audi, na okamžik se zadíval směrem k favoritu, ale hned oči odvrátil.

Ví o mně! blesklo Jányšovi hlavou a vzápětí zapudil nápad, že za zrzkem nenápadně pojede.

Audi vyrazilo na hlavní, ale hned odbočilo do jednosměrky k náměstí. Jányš si přečetl espézetku. KTO-4261. Takže Sovadina měl pravdu. Jiné auto, stejná poznávací značka! Kdo to je, že si bez skrupulí klidně přehazuje espézetku z vozu na vůz? Buď je úplně falešná, nebo kradená, a zavede je třeba i k někomu, kdo s tím nemá vůbec nic společného. V každém případě podceňují jeho inteligenci!

Favorit zaparkoval za radnicí a po svých se vydal do Klostermannovy ulice. Musel myslet na zrzka a jeho vztah ke Svatoboru. Jde pouze o hosta, který je tam ubytován? Nebo seděl v jídelně a obědval? Může patřit k personálu, nebo tam za někým byl. Možností se nabízelo povícero. Jányš si umínil, že se o něm zmíní Zárubové, třeba mu ho podle popisu identifikuje.

Odemkl, postrčil dveře přes uvolněné dlaždice, prošel velkou světnicí do pokoje, kde ho Zárubová ubytovala. Sotva jeho zrak sklouzl po skříni, bylo mu jasné, že tam někdo byl. Jedno křídlo bylo nepatrně pootevřené a on si byl naprosto jistý, že skříň ráno zavřel na klíč. Že by špatně fungoval zámek? Dveře přirazil, otočil klíčkem, zkusil je otevřít, ale bez úspěchu. Několikrát to zopakoval a výsledek byl stejný. Z toho zákonitě vyplývalo, že někoho jiného zajímaly jeho věci.

Nezamčený našel i kufřík, přestože klíček od něj měl na svém svazku.

Sakra! Jányš vsunul ruku pod košile a vytáhl obálku s Duchanovou adresou. I na ní poznal, že byla opatrně otevřená a znovu zalepená. Ten, kdo tu šmejdil, příliš pečlivý nebyl! Anebo přímo chtěl, aby to zjistil?

Jányš dosedl na zastlané lůžko a napadlo ho, že po tomhle nemůže pochybovat ani o tom, že tu je někomu solí v očích. Jenomže komu? A jak se do domku dostal?

Zastrčil dopis pro Duchana do náprsní kapsy koženkové bundy, přezkoušel okno v pokoji i ta dvě ve velké světnici a zjistil, že dveře do ložnice Zárubové jsou zamčeny. Vyšel do síně, pečlivě prozkoumal zámek domovních dveří a ani tam neobjevil sebenepatrnější známku násilného vniknutí.

Vrátil se do světnice, zapálil si cigaretu. Pokud vetřelec nepoužil oken ani hlavního vchodu, zákonitě musel mít klíč! Že by si sama Zárubová chtěla ověřit, co je Jányš skutečně zač? Ale proč by to dělala, když ho poslal její přítel Kodet a pracuje pro ni? Klíč má nepochybně i její syn. Mohla mu zavolat a on třeba jejímu úsudku příliš nevěří… Ale vždyť tu musí existovat i zadní vchod! uvědomil si Jányš, vrátil se do síně, rozsvítil a zamířil ke dveřím, které snad musely být původní, podle toho, jak chatrně už vypadaly. Měly jednoduchý zámek a velký klíč trčel zevnitř. Zkusmo stiskl kovanou kliku a dveře se pohnuly k němu. Nebylo zamčeno! Proklouzl škvírou a vzápětí se ocitl na nevelkém dvorku, sevřeném zdmi sousedních stavení. V přilehlé zahrádce byly pouze dvě nudle záhonů zarostlé plevelem a značně přestárlá, na první pohled už odumírající jabloň, kterou celá léta nikdo neprořezal. Díra v chatrném tyčkovém plotu ústila do uličky, podobné Klostermannově jako vejce vejci.

Jányš zamkl zadní vchod a vrátil se do pokoje, kde byl ubytován. Ten, kdo po něm jde, teď už taky ví, že má v úmyslu se obrátit na Duchana. Stačí mu, že to ví, nebo tomu Duchanovi hrozí nějaké nebezpečí? Co když se nevědomky naboural do něčeho, co ti, kteří ho sledují, za každou cenu chtějí utajit? A nemusí to ani souviset s Forejzem!

Usoudil, že by si neměl dělat žádné iluze, a že s návštěvou u Duchana by rozhodně neměl otálet.

Nahmátl tuhou obálku pod košilí. Byl by šílenec, kdyby ji vláčel s sebou, když neví, co ho tam očekává. Rozhlížel se po pokoji a jednu možnou skrýš za druhou odmítal. Konečně přistoupil ke skříni, opřením ramenem ji vyklonil a obálku pod ni zasunul. Přesvědčil se, že nikde nevyčuhuje a že nezanechal sebenepatrnější stopu posunutím skříně. Pak z podpažního pouzdra vytáhl pistoli, překontroloval ji, vrátil na své místo a opustil domek. Když zamykal, hlavou mu prolétlo, že kdyby ten vetřelec přišel příští den, možná by teď měli i obálku od inspektora Sovadiny. Uspěchali to ke své škodě. A varování přišlo v pravý čas!

9

Jányše napadlo, že ulice, ve které má Duchan bydlet, se už může jmenovat jinak, po převratu se všude chtěli rychle zbavit všeho, co nějak připomínalo dřívější režim, aby je třeba někdo neobvinil ze zpátečnických postojů. Na plánu města u radnice však byla uvedena pod stejným názvem jako v adrese na obálce, kterou napsal Kodet. Nebyla daleko a tak si řekl, že nebude plýtvat benzínem.

Sotva dva metry širokou uličkou mezi bloky starých domů, začínající při restauraci U krále Šumavy, jejíž zabedněná okna signalizovala, že je podnik v rekonstrukci, prošel na nábřeží, které sloužilo jako autobusové nádraží. Postál u zděného kiosku s přilepeným zastřešením výklenku čekárny pro cestující a pár minut věnoval svému okolí, aby se přesvědčil, že za sebou nevleče stín. Ale proč by se obtěžovali s mým sledováním? pomyslel si. Přečetli si Kodetův dopis a pokud jim je jeho kontakt s Duchanem proti srsti, už něco podnikli, aby setkání překazili!

Značně znepokojen touhle myšlenkou vkročil do vozovky hned za rozjíždějícím se autobusem, který mu pod nos vyfoukl klubko smradlavého čmoudu z výfuku. Z kovové lávky přes řeku pohlédl k blízkému jezu, pod kterým se tok rozléval do větší šířky. Podle nedávno nahozených budov místní nemocnice se vydal doprava k asfaltce, která poměrně prudce stoupala. S objektem nemocnice sousedily parcely s předválečnými vilkami, které obklopovala zeleň rozsáhlých zahrad. Po druhé straně Fučíkovy ulice se táhla celá šňůra řadových domků, přilepených na sebe jako vášniví milenci. Každý měl zvýšené přízemí se sklepní garáží a okna i v poschodí, vpředu malou předzahrádku se symbolickým dřevěným plůtkem, tu protínaly dlaždicové chodníky k domovním dveřím, pět metrů dál sjezdy do garáží. Zatímco jinde převládaly pivoňkové keře a záhonky trvalek, před číslem 809 rostly tři kanadské jedle, které mohly mít půldruhého metru.

Jányš opakovaně zazvonil a nic se nedělo. Už chtěl zamířit zpátky k brance, když se nad ním hlučně otevřelo okno a ozval se přichraptělý, nepřátelsky naladěný hlas.

„Co otravujete, člověče? Když si budu chtít něco koupit, zajdu si do krámu!“ vychrlil šedovlasý muž kolem šedesátky.

„Nejdu vám nic nabízet. Jste pan Duchan?“

„A kdopak jste vy?“ sneslo se k němu.

„Jmenuju se Jányš. Mám pro vás dopis od vašeho známého.“

„Dopisy odjakživa doručuje pošta. Od kterého známého?“

„Od Kodeta. Přebíral od vás Mýtinu.“

„Jo. Toho bych znal. Moment, hned jsem dole.“

Natruc tomuhle ujištění trvalo ještě nejméně pět minut, než mu stál tváří v tvář. Vlasy měl zastřižené na ježka a jako by mu po nich přešel mráz, odulý obličej s pytlíky únavy pod zakalenýma očima, nejméně deset kilo nadváhy, soustředěné v břišních partiích, kdyby ho Jányš potkal ve městě, určitě by si nevybavil, že ho párkrát zahlédl na Mýtině, když tam sloužil.

„Dejte mi ten dopis.“ I v pohybu Duchanovy ruky se zračila netrpělivost. A pivo z něho táhlo jako ze sudu.

„Raději bych vám ho předal uvnitř. Při té příležitosti bych vám chtěl položit i několik otázek.“

„Nejsem si jistý, jestli na ně chci odpovídat.“ Duchan po něm sjel zakaleným zrakem a náhle jako by mu v očích trochu zablesklo. „Netvrďte mi, že nemáte bouchačku. To je dnes normální?“

„Jsem soukromý detektiv a na zbraň mám platné povolení. Ostatně nemusíte mě brát vážně, dokud si nepřečtete ten dopis od Kodeta.“

„Tak dobře,“ souhlasil, ale příliš nadšeně se netvářil. „Jenom vás musím upozornit, že mám spoustu práce,“ přidal a netrpělivým gestem ruky ho vyzval, aby vstoupil. "Doprava a po schodech nahoru,“ dirigoval ho Duchan a do toho zaznělo opakované cvaknutí bezpečnostních zámků.

V místnosti pod oknem stál psací stůl, na jeho desce ležel rozevřený sešit většího formátu, na něm brýle a propisovací tužka, kolem se v chaosu povalovaly papíry popsané úhledným drobným písmem. Po pravé straně byla knihovna, při dveřích pohovka s křiklavě rudým potahem, na žlutě vytapetované stěně nad ní viselo šest zarámovaných černobílých fotografií zvětšených do velikosti A4. Na první zleva byla Klostermannova chata v Modré, na druhé panoráma Velké a Malé Mokré, na dalších pózovaly skupinky mužů v uniformách s psími hlavami na klopách, převážně důstojníci.

„Vemte místo,“ zabručel Duchan a ukázal k pohovce. Sám zůstal stát a nepokrytě zíral Janyšovi na ruce. „Poslechněte, není mi jasné, proč Evžen dopis posílá zrovna po čmuchalovi.“

„Vysvětlení je prosté. Dělám tu pro něj nějakou práci. Předpokládám, že vás v tom dopise žádá, abyste mi jako znalec místních poměrů pomohl.“

„Copak ho nenapadlo, že tady už nic neznamenám?“ utrousil nakvašeně. Převzal dopis, očima přeběhl adresu. Už se chystal obálku roztrhnout, když se mu ve tváři objevil mrak. "Tak se mi zdá, že jste byl zvědavý…“

„Neobviňujte mě předčasně. Dopis jsem neotevřel já, ale… Ubytoval jsem se u paní Zárubové, někdejší Forejzové, a nechal ho v kufříku ve skříni. Dnes dopoledne jsem si něco zařizoval v Klatovech. Po návratu jsem bohužel zjistil, že kdosi šacoval mé věci.“

„Podezíráte Zárubovou?“ zvedl oči od obálky.

„Nemám k tomu důvod. Kodet mě najal v její prospěch. Jinými slovy, financuje mé pátrání v Sušné. Získal jsem dojem, že od mého příjezdu mě má někdo v merku.“

„Nehrajete si jenom na důležitého, člověče?“ Duchan usedl, rozložil před sebou dvojlist a začetl se do textu dopisu. Jányš potočil hlavu a v záklonu se věnoval fotografiím na stěně. Nejvíc ho zaujala ta uprostřed, byla na ní větší skupina v důstojnických blůzách, rajtkách a vysokých kožených holinkách. Bylo jich nejméně třicet, třetina v podřepu, ostatní stáli. Až na dva výrazně starší důstojníky měli na náramenících po dvou zlatých hvězdách. Nepochybně šlo o snímek z vyřazení po skončení vojenské školy. „Člověče,“ Duchan se ušklíbl, „vy vážně očekáváte, že po tak dlouhé době na něco nového přijdete?“

„Příliš velké naděje si nedělám a taky jsem na tuhle možnost Kodeta upozornil. Jenomže když teď zjišťuju, jaký tu je o mne zájem, akcie stoupají,“ pousmál se Jányš. „Co když někoho svým vyptáváním vyprovokuju? Ztratí nervy a vyjede po mně. Kdyby kolem toho případu bylo všechno v pořádku, neštěkl by po mně ani pouliční voříšek.“

„Zní to docela rozumně,“ připustil. „I když…“ odmlčel se a očima se dotkl velkého sešitu na stole. „Neměl jsem do čeho píchnout, tak jsem se pustil do pamětí. Když může na vzpomínkách vydělávat kdejaký komediant a politický šašek, proč bych se o to nemohl pokusit i já?“ prohlásil skoro rozšafně a když Jányš mlčel, pokračoval: „Už by těm dnešním mocipánům měl někdo nastavit zrcadlo, aby viděli, kolik škody napáchali jenom tím, že šmahem zrušili původní ochranu státní hranice. Dnešní ochrana je směšná, přechází kdo chce a kdy chce. Dnes je pašování lidí přes čáru výnosný artikl.“

Duchan se zanícením hovořil o svém každodenním psaní. Jányš ho nepřerušoval, doufal, že když ty jeho nostalgické řeči vyslechne, tenhle samorostlý a určitě ne hloupý filozof bude vstřícnější k jeho otázkám ohledně Forejzova případu. Z celého povídání jako pověstná sláma z bot čouhala Duchanova hrdost nad tím, že se na budování neprodyšné ochrany státní hranice aktivně podílel. A ani na okamžik nemohl pochybovat o tom, že Duchan věřil ve správnost myšlenky, které léta sloužil, že ani náhodou nepatří k těm, kteří přes noc převlékli kabáty a s nebývalou horlivostí začali budovat novou společnost, která jim poskytla šance, o kterých možná v koutku duše snili, převážně ve svůj prospěch, bez ohledu na ty kolem. Spotřební společnost přeje lidem s ostrými lokty a toleruje absenci svědomí.

„Evžen byl dobrý parťák a mohl jsem se na něj spolehnout, ale pro naši uniformu přece jen trochu víc měkkosrdcatý, jestli mi rozumíte. Všechno strašně moc převaloval v hlavě, všechno si i sám pro sebe musel zdůvodnit.“

„A jaký podle vás byl Forejz?“

„Kodetův pravý opak. O rozkazech zbytečně nedumal, do puntíku je plnil. Ani dnes se nestydím přiznat, že jsem se osobně zasadil, aby nastoupil do funkce velitele sloučené jednotky po zániku Mýtiny. Byl pro mne zárukou toho, že rota bude spolehlivě šlapat jako švýcarské hodinky. To, co se později přihodilo, mám na mysli ten Forejzův údajný útěk, mně dost pocuchalo nervy. Nechtěl jsem tomu uvěřit, ale všechno, co se zjistilo, hovořilo v jeho neprospěch,“ zamračil se a hrábl si do těch krátkých prošedivělých vlasů.

„Zřejmě šlo o to, kdo výsledky šetření předkládal… A co jste si pomyslel, když se nedávno ukázalo, že Forejz nezradil? Nemáte pocit, že to tenkrát někomu hrálo do not, nebo že pátrání přinejlepším někdo pořádně odflákl?“

„A to je právě ta lapálie, člověče. Kde je ten zakopanej pes. Marně jsem si lámal hlavu, jaký mohl mít důvod k tomu, co nad tím starým okopem na Mýtině udělal. Žádný měkota rozhodně nebyl.“

„Chcete mi naznačit, že věříte na jeho sebevraždu? Mám o tom stále větší pochybnosti. Spíš to vypadá, že si s ním někdo vyřídil nějaký účet. Nebo že někomu stál v cestě. A že šlo o někoho, koho moc dobře znal. Komu třeba i věřil. Jinak by si ho těžko pustil k tělu.“

„Tohle neříkejte ani v legraci, člověče.“ Duchan naštvaně udeřil pěstí do popsané stránky sešitu.

„Faktem je, že v tu dobu dost pil a začal nahánět cizí ženské. Jezdil prý někam na Horskou za nějakou servírkou. Pokud ho někdo odpráskl, jak se mi snažíte namluvit, tak jedině chlápek, kterému lezl do zelí. Za absurdní považuju, abyste vraha hledal mezi péesáky. Nejsem a nikdy jsem nebyl naivní, abych si namlouval, že vztahy na rotách byly úplně ideální, občas to někde zaskřípalo, ale kdo zná podmínky, ve kterých často žili…“ Duchan se zhluboka nadechl. „Neberu vám podezření, že si to Forejz neudělal sám, ale péesáky vynechte. Povětšině to dnes mají už tak dost těžké.“

„Možná,“ připustil Jányš. „Jenomže ten, co se tehdy na Mýtině s Forejzem mohl střetnout, musel mít možnost volného přístupu do pásma. Aspoň v tomhle mi jistě dáte za pravdu.“ Jányše napadlo, jestli Duchan není nejvíc rozzlobený proto, že mu nová verze Forejzovy smrti nabourává, co už napsal do svých pamětí. Vzdal se dalšího rozvíjení svých předpokladů a požádal ho, aby mu tedy vylíčil, jak to tenkrát proběhlo podle jeho názoru.

„Mám lepší nápad, člověče.“ Duchan zalistoval v sešitě a pak mu ho přisunul. „Přečtěte si, co jsem o tom napsal. Nejspíš se vám to nebude líbit, ale já si ty dny takhle zapamatoval. Jste sympaťák a obdivuju, s jakou vervou jste se do toho pustil, ale možná byste se měl víc držet při zemi a zbytečně nefantazírovat. Dáte si pivo, nebo kafe?“

10

Než Jányš odešel, upozornil Duchana, že je dost možné, že se u něj někdo brzy objeví a bude požadovat, aby mu sdělil, co od něho chtěl. Duchan se zatvářil pohrdavě a mávl rukou, jako by odháněl dotírající vosu. Jányš se mu snažil vysvětlit, aby ty lidi nepodceňoval, pokud je jejich zájem soustředěn na mrtvého z Mýtiny či na něco, co s tím úzce souvisí, mohou být velice agresívní, ale ani tohle na něho neučinilo větší dojem. Opouštěl Duchana se smíšenými pocity. Došlo mu, že starý pán si ještě docela neuvědomil, že žije v době neomezených možností.

Pod nemocnicí zamířil k lavičce nad srázem k řece. Usedl na ni, zapálil si cigaretu a pozoroval lidi na druhém břehu, čekající na autobusy, i racky kroužící nad vodou a křičící, jako by měli vážné výhrady k tomu, co se pod nimi děje.

Přečtení části Duchanových pamětí mu vlastně neposkytlo nic, co by dosud nevěděl. Snad si jen lépe seřadil, jak ty události šly po sobě. Na textu bylo znát, že ho Duchan psal v době, kdy ještě kostra Forejzova těla ležela na dně starého okopu na Mýtině. Podstatně víc mu přinesl rozhovor se samotným Duchanem. Před i po čtení. Zvláště důležitá mu připadala zmínka, že Forejz často jezdil do Horské. Mohla to vysvětlovat existence družstva pomocníků PS, ale taky to pro Forejze mohla být pouze záminka. Marná se nezdála být ani ta servírka, na kterou si Duchan vzpomněl, ale hned podotkl, že mohlo jít o pomluvu, člověk si s někým párkrát zažertuje a zlé jazyky zapracují… Jányš si umínil, že to co nejdřív prověří. Než se do Horské vydá, možná by měl najít někoho, kdo by o tom mohl vědět víc. Co kdyby navštívil Zárubu? Není přece pravděpodobné, že by zástupce neměl tušení, kde se nachází jeho nadřízený, aby mu mohl dát vědět v případě nějaké mimořádné události.

O Zárubovi Duchan prohlásil, že to byl voják každým coulem a že si Sušná může blahopřát, když ho získala pro městskou policii, ten že rozhodně nedopustí, aby město ovládly nekalé živly, tak jako se to stává v některých jiných městech. Pod jeho velením jdou strážníci od jednoho úspěchu ke druhému, mají tak dobrou pověst, že se zdejší občan nemusí obávat vyjít v noci na ulici, dokonce i státní policie zůstává v jejich stínu. V závěru jejich rozhovoru mu doporučil, aby za Zárubou co nejdříve zašel, že se klidně může odvolat na jeho osobu, jistě nebude litovat. Záruba je prostě člověk na svém místě.

Dalším záchytným bodem, který z rozhovoru s Duchanem vyplynul, mohl být vedoucí chaty v Horské, který tehdy byl v kontaktu s Forejzem, protože měl na starost to družstvo pomocníků PS. Jenomže je tam i dnes, po těch restitučních majetkových změnách, které po převratu všude nastaly? Bohužel nezná ani jméno. Ale třeba si ho vybaví Záruba.

Po chodníku na opačné straně řeky přešla dvoučlenná hlídka městské policie. S palci zaklesnutými za opasky a pouzdry se zbraní nízko na stehně, Jányšovi připadali jako lelkující kovbojové z laciných románů o divokém Západu. Už se znovu chtěl ponořit do svých myšlenek, když se z protilehlého nábřeží ozvaly nějaké výkřiky. Ti dva strážníci kohosi vlekli do uličky k náměstí a při tom ho vydatně častovali údery obušků po zádech. Lidé postávající okolo nečinně přihlíželi.

Nevídané v porovnání se strážníky v Kostelci, kteří se sem tam zmohli na mírnou pokutu řidiči, který špatně zaparkoval auto. Jányš se zvedl, po lávce překonal řeku a zamířil rovnou ke kiosku. Koupil si láhev Gambrinusu, lokl si a opřel se o prkno nahrazující stolek, u kterého cucal svůj mok starší muž v ošumělé šusťákové soupravě a sešmajdaných polobotkách.

„Zdravím. O copak tu kráčelo?“

„Jeden zkouřenej šmejd si na ně začal votvírat zobák, tak si ho podali.“

„Tohle je v Sušné normální jev?“

„Hele,“ určitě nejméně pětašedesátník se k němu naklonil a Jányše ovanul odér staré špíny, „jestli se vám to nepozdává, tak nám teda jo,“ řekl a rozhlédl se, jako by potřeboval vědět, za koho mluví. „Jenom ať s takovejma šmejdama zametou. A co vy jste zač?“

„Turista.“

„Jo…? Cizáky tady nemáme rádi.“

A že němčourům při každé příležitosti lezete do zadku, to vám nevadí? chtělo se vyslovit Jányšovi, ale včas si uvědomil, že tenhle stařík k něčemu takovému ani nemá možnost. Jeho vychrtlost a zašlé oblečení, které už hodně dlouho nevidělo kartáč a už vůbec ne pračku, ho spíš pasovalo na člověka, který přespává někde v opuštěném domě nebo pod mostem, a živí se tím, co najde v popelnicích či někde vyžebrá.

Zárubová už byla doma. Seděla ve světnici u stolu a kouřila. Podle špačků v popelníku Jányš poznal, že od svého příchodu zdolala už tři cigarety. Odpověděla mu na pozdrav, ale mrak z její tváře nezmizel. Klesl na židli proti ní a zeptal se, co se děje.

„Ani se neptejte,“ odtušila rozmrzele a dál zírala do proužku namodralého kouře, který od cigarety stoupal ke stropu.

„Už včera jsem vám řekl, že mi nepřipadá vhodné, abych u vás bydlel. Že by vám mohly nastat nepříjemnosti.“

„Myslela jsem, že mu dám facku, prevítovi. Jakým právem mluví do mých soukromých záležitostí?“ Podrážděným pohybem típla cigaretu do popelníku a paže překřížila přes prsa.

„Někdo vás otravoval?“

„A ne poprvé,“ vyhrkla. „Bez servítků jsem mu řekla, co si o něm myslím. Taky ne poprvé… Vy se tím neznepokojujte. Vás se to netýká.“

„Nezlobte se, ale…“ Dotkl se rukou jejího předlokte. „Pokud to má souvislost s mojí přítomnosti v Sušné, není to pouze vaše záležitost. Kdo za vámi byl?“

„Můj bývalý. Záruba.“

„Ale ne. A co od vás chtěl?“

„Abych mu řekla, co jste zač, a co tady máte za lubem. Nemohla jsem se ho zbavit, tak jsem mu prozradila, že chcete vysvětlit, proč zemřel Viktor. Měl jste ho vidět, jak ho to rozzuřilo. Proč prý vyhazuju peníze na nějakého pokoutního čmuchala, když je úplně jasné, že se Viktor zastřelil. A že určitě kvůli mně, protože jsem ho podváděla s Kodetem. A že bych mu měla líbat ruce za to, že se o mém mileneckém vztahu tehdy nezmínil, a neprozradil to ani teď, když ho předvolali do Klatov. Taková nehoráznost. A po letech, co jsme spolu byli… Zeptala jsem se ho, proč si mě bral, když věděl, že jsem taková mrcha. A víte, co mi na to řekl? Že mě litoval…“ Rukama si zakryla tvář a ramena jí roztřásly vzlyky. Nebyla k utišení. Jak jí chtěl sdělit, že kdosi v průběhu dopoledne prohledal jeho věci, tahle situace ho přinutila, aby si to zatím ponechal pro sebe.

„Největší chybu v životě jsem udělala, když jsem mu uvěřila, že o mne má skutečný zájem. Zneužil mé situace. Chtěl si se mnou jenom pohrát. Do smrti si to neodpustím.“

„Uklidněte se.“ Položil ruku kolem jejích ramen. „Každý z nás už udělal nějakou tu chybu. Některé se už bohužel nedají napravit. Hlavně si přestaňte namlouvat, že jste mohla vykonat víc, když váš tehdejší manžel zmizel. Copak byste dosáhla proti mašinérii, která se tehdy rozjela? Vyhovovalo jim, prohlásit ho za zběha. Na takového zrádce se dá nakydat i spousta cizí špíny. Hlavně se v tom už nemuseli dál patlat. A že jste si vzala Zárubu? Neudělala jste to přece jen kvůli sobě. Pokud vím, potřebovala jste hlavně ochránit syna. Přestaňte se obviňovat. A už vůbec se nedejte vytočit někým, kdo bezesporu zneužil vaši bezradnosti v náhlé osamělosti.“

„Asi máte pravdu,“ řekla s povzlykáváním. „Myslím, že byste měl vědět, že po dnešku ještě víc chci, aby se Viktorova smrt objasnila. A že ve všem, co budete potřebovat, vám pomohu,“ zatvářila se odhodlaně a on neměl důvod jí nevěřit.

„Nebudu před vámi skrývat, že právě tohle moc rád slyším,“ pousmál se. „Pro začátek vám popíšu muže, který mě pravděpodobně sleduje. Dnes jsem ho spatřil vyjít z hotelu, kde jste zaměstnána, byl jsem tam na obědě. Cosi mi našeptává, že má ke Svatoboru nějaký bližší vztah. Krátké nazrzlé vlasy připomínající štětiny, plný kulatý obličej s velkými ústy, středně vysoký, svalovec. Chodí v hnědém saku a kalhotách do fialova, jezdí v černé volze nebo v tmavě modrém audi.“

„Počkejte.“ Konečky prstů si promasírovala bradu. „Asi vím, koho máte na mysli. Takový tam už byl víckrát. Vždycky zapadne do šéfovy kanceláře a ten po jeho odchodu pokaždé vyšiluje. Na potkání každého upozorňuje, že se musí víc šetřit, aby se snížily provozní náklady hotelu. A takhle se choval i dnes. Ale nemůžu stoprocentně tvrdit, že to má souvislost s návštěvou toho člověka. Vlastně mě to napadlo až teď, když jste o něm začal. Chcete vědět, kdyby se u nás znovu objevil? Nebo se na něj mám někoho zeptat?“

„Můžete, ale buďte opatrná. Pokud patří k tomu druhu lidí, na které myslím, mohlo by to pro vás být nebezpečné.“

„Jak jste dopadl v Klatovech?“

„Lépe, než jsem očekával. A právě jsem se vrátil od jednoho pána, na kterého jsem měl od Kodeta doporučující dopis. Mám dojem, že jsem získal novou a slibnou stopu. Zítra mám v úmyslu zajet na Mýtinu, abych na vlastní oči viděl místo, kde vašeho prvního muže našli.“

„Mohla bych jet s vámi?“

„A co vaše směna v hotelu?“

„Zaběhla bych za starou Řepkovou. Je v důchodu a moc ráda si nějakou tu korunu přivydělá. Vezmete mě? Nebudete se mnou mít žádné potíže. Prosím,“ sepjala ruce a našpulila rty jako malé děvčátko, když přemlouvá rodiče, aby jí koupili novou panenku.

„Vlastně to je docela dobrý nápad. Tak si to zařiďte, nejpozději v osm ráno vyrazíme. Doufám, že se tam nevyskytnou žádné neočekávané problémy, nerad bych vás do něčeho namočil. Aspoň cestou probereme věci, ve kterých nemám ještě příliš jasno.“

Nápadně ožila a cigaretu, kterou si už chystala zapálit, vrátila do krabičky. Jak kráčela přes místnost ke dveřím do chodby, znovu musel ocenit její postavu. Daleko mladší ženy by jí mohly závidět to hrdé držení těla.

Když odešla, vstoupil do pokoje, vyhlédl oknem na dvorek, vrátil se ke skříni, ramenem se do ní opřel a pravou rukou z úkrytu vytáhl obálku. Otočil klíčem, usedl na lůžko a na přikrývku vysypal několik barevných fotografií a tři štůsky kancelářských papírů, sepnuté svorkami. Na prvním snímku byl celkový záběr Forejzových pozůstatků v okopu, na dvou kosterní pozůstatky se zbytky ztrouchnivělé látky uniformy, na dalším hrst kovových knoflíků s hvězdou, plesnivé nárameníky kapitána, zteřelá peněženka, zažloutlý a pokroucený služební průkaz, rzí poznamenaná pistole vzor 52 ráže 7,65 mm, zásobník s jediným chybějícím nábojem, na posledním zvětšený detail kulky, která nepochybně způsobila smrt.

Jányš obracel popsané stránky. Součástí dokumentace byl i celkem zdařilý nákres místa nálezu, výpověď bagristy a vedoucího stavby, výsledek patologického a laboratorního zkoumání těla a balistické zkoušky, která nezpochybnitelně potvrdila, že kulka, vyjmutá z kostry, je ráže 7,62 a že byla vystřelena z Forejzovy služební pistole. Jányš si přečetl závěr inspektora Igora Čabana, který vyšel z předpokladu, že si Forejz zamýšlel prostřelit srdce, ale v posledním okamžiku strhl zbraň a kulka šla níž, a že vykrvácel, protože mu nebyla poskytnuta okamžitá pomoc. Označil případ za jasnou sebevraždu a své tvrzení podpořil i skutečností, že mrtvému zůstala služební zbraň, doklady i peníze. V důsledku toho požádal nadřízeného, aby mohl případ uzavřít a smrt bývalého důstojníka PS Viktora Forejze byla považována za definitivně vyjasněnou. Jányš si povzdechl a vrátil se k dvojlistu, na kterém byl ve zkrácené formě zaznamenán výslech Čeňka Záruby, někdejšího důstojníka PS a podřízeného mrtvého, současného velitele městské policie v Sušné. Chválou na Forejze skutečně nešetřil a v okamžiku, kdy Čaban uvedl, že Forejzovo tělo bylo objeveno, hned spustil, že on byl jeden z mála, pokud ne jediný, kdo Forejzovu útěku za hranice neuvěřil, ale že si to bohužel musel ponechat pro sebe, protože by ho stejně umlčeli. I na Jányše záznam působil nepřirozeně a byl téměř stoprocentně přesvědčen, že Záruba o nálezu věděl, už když před inspektora Čabana usedal. Jestli od něho, těžko říci a nelze dokázat, Záruba se o tom mohl přece doslechnout i od těch, kteří tomu na Mýtině byli přítomni, takovéhle zprávy se šíří rychlostí sněžné laviny.

11

Po levé straně silnice byla strmá stráň porostlá hustým smrkovým lesem, po pravé mezi kmeny probleskovala řeka plná balvanů, za ní se občas mihla chata. Obloha byla zasmušilá, ale nepršelo. Na křižovatce v Modré Jányš odbočil doleva a auto zatáčkami stoupalo. Letmo pohlédl na Zárubovou. Když vyjeli, mluvila o Mýtině z časů, kdy tam žila, ale jak se přibližovali k Modré, jako by jí vzpomínky došly. Nedivil se, na pobyt v osadě jistě chtěla zapomenout.

Už večer se domluvili, že zaparkuje před polesím ve Filipově a zbytek cesty dojdou pěšky. Zárubová tomu přizpůsobila své oblečení. Měla sportovní boty, volné rifle, přes svetřík s výstřihem do véčka modrou šusťákovou bundu, vlasy převážně schovala pod světlou čepici se štítkem. Když vystupovala, naklonila se k zadnímu sedadlu pro skládací deštník.

První zádrhel je očekával před mostkem přes potok, který se stáčel do louky ke dvěma osamělým chalupám a dál, k rozvalinám starého hamru, ten si Jányš pamatoval z dob, kdy tam sloužil. Pod značkou Zákazu vjezdu byla tabulka s nějakým textem. Než si ho přečetli, odněkud z přerostlé trávy se zvedl robustní chlapík v zeleném klobouku a zhurta na ně spustil, aby si dali čelem vzad, že do poledne není do lesů přístup, protože tam bude vrtulník přenášet vytěžené klády na skládky. Nepomohly námitky, že si dají pozor, nezbývalo, než se vrátit k autu.

„Nemám chuť sem jet znovu. Zkusíme to druhou stranou,“ rozhodl Jányš. Vrátil se do Modré a za objektem někdejší lesnické školy zahnul na úzkou asfaltku, která táhlým údolíčkem říčky mířila k Březné. Na ztraceném, jak hlásala tabulka na rozcestníku, zastavil při okraji cesty a pohledem prozkoumal lesní porost za vodou.

„Je vám jasné, že jsme tu načerno?“ ozvala se Zárubová.

„Kdo by nás tu kontroloval?“ zabručel. Když vystoupila, zamkl auto a vydal se k mostku přes říčku. Zdolali krátké stoupání. Pěšina vedla po pravém okraji širokého průseku lesem. Co do šířky ho Jányš pamatoval sotva poloviční, tehdy tam bývaly tabulky Zakázaného pásma, v zimě byl využíván na týlovou ložnici.

Ze vzpomínek na ty časy ho vyrušil hřmot z oblohy nad místem, kde procházela asfaltka, po které by dorazili, kdyby šli z Filipova. Spatřili helikoptéru nesoucí rundel klád zavěšených na lanech, z jejich pohledu připomínaly zápalky.

„Kristepane, na co ještě nepřijdou,“ zamumlala Zárubová a bezděčně se skryla za Jányšovými zády.

„Lepší, než kdyby se tam pro ně vydaly pásáky. Tak se mi zdá, že si budeme muset zahrát na zálesáky.“ Zadíval se doprava do hustého porostu.

„Snad mě nechcete táhnout tou divočinou?“ Zamračila se.

„Znáte jiný způsob, jak se dostat na Mýtinu?“ ušklíbl se ve chvíli, kdy helikoptéra klesla do menší výšky a ukládala klády k hromadě. Prostor, kde se to dělo, zahalil oblak prachu, který zvedly roztočené listy rotoru.

Ještě než se helikoptéra s prověšenými lany pod trupem začala vzdalovat, překročil metr hlubokou rýhu v rašelině, která oddělovala pěšinu od porostu, podal ruku Zárubové a pomohl ji na svou stranu. Než se prodrali do vysokého lesa, několikrát zakopla o pařez či větev, které se ukrývaly v přerostlé trávě. „Včera jste se nezmínil, že mě povlečete tímhle pralesem. Kdybych to tušila…“

„Klidně se vraťte!“ sykl, ale raději ji vzal za ruku. Ani jemu tohle klopýtání po chuti nebylo, taky se obával, zda při tom neustálém obcházení nějakých překážek neuhnou ze směru a nevyjdou úplně někde jinde, než si stanovil.

„Navíc mě napadlo, jestli to k něčemu bude,“ řekla vztekle a když nereagoval, stejným tónem přidala: „Nejde mi z hlavy, jak tam mohou stavět chatu, když jde o národní park.“

„Dnes se dá obejít skoro každé nařízení, když máte dost peněz. A v tomhle nebude nic jiného. Když se náhodou vyskytne někdo, komu se to příčí, a začne nahlas vykřikovat, rozmáznou to v novinách nebo dokonce i v televizi, ale pak se nad tím zavře voda. Teď už budeme mlčet, ano?“ přidusil hlas, vlevo prosvítal volný prostor. Opatrně se přiblížili k okraji lesa a Jányš zjistil, že jsou kousek za křižovatkou cest. Ta, při které stáli, vedla k Ptačí nádrži, doleva se jiná stáčela k Mýtině.

„Ale ne,“ hlesla Zárubová, když se jim otevřel pohled do volného prostoru, ze všech stran obklopeného vysokým lesem, kde dříve stávaly budovy pohraniční jednotky. „Říkalo se, že zůstaly stáje a garáže.“

„Pokud vím, všechen stavební materiál byl použit na soukromé rekreační objekty důstojníků z brigády v Sušné,“ řekl Jányš a napadlo ho, že by možná nebylo marné zjistit, kdo na Mýtině staví. Na první pohled bylo jasné, že využili základů někdejší hlavní budovy jednotky. Betonovalo se však i v místě, kde bývala překážková dráha a to znamenalo, že okop, kde nalezli Forejze, už neexistuje.

Od skupinky dělníků, opírajících se o násady lopat při obrovské míchačce na nákladním autě, k nim vykročil vysoký ramenatý muž s kloboukem naraženým do čela, pestré kostkované košili a volných tmavých manšestrových kalhotách, vsunutých do holinek. „Neumíte číst?“ máchl paží k cestě. „Na staveniště je přístup zakázán. Dejte si odchod! Na nějaký pisálky tady nejsme zvědaví.“

„Nejsme od novin. A nebudeme se ptát, co se tu staví a proč.“

„Tak o co vám jde?“ zabručel skoro rozpačitě, jeho tvář svědčila o tom, že většinu dne tráví venku, mohlo mu být kolem čtyřiceti.

„Jsem soukromý detektiv.“ Jányš mu ukázal licenci. „Zajímá mě tělo, které jste tu našli. Byl jste u toho?“

„Jsem tady parťákem, pane,“ zabručel, posunul si klobouk do týla, letmo pohlédl k těm u míchačky. „Ale co. Mrtvoly nenacházíme každej den, tak se nedivte, že nás to rozhodilo. Dá rozum, že se o tom hned kecalo u piva v hospodě, i když nám policajti nařídili mlčet. Tamhle,“ mávl rukou k míchačce, která na chvíli umlkla, „buldozer seškráb vršek a když bagrista začal hloubit základy, všimnul si lebky. Možná jsem se na to měl vyfláknout, stejně jsem měl pocit, jako bych tím nahlášením policajty obtěžoval. A navíc jsme měli celej den zdržení, než se odtud odkýblovali. Jestli o tom chcete vědět víc, musíte k policajtům, pane,“ začal pospíchat.

„A kdybych se vás zeptal, kdo tu staví?“

„Nějaký eseróčko. Těm, co makaj, se takový věci neříkaj. Poslechněte, jestli jste mě podfouk, všecko zapřu. Dnes je lepší držet hubu, když si chcete udržet práci. A v tomhle kraji si jí musíte vážit dvojnásobně. Mějte se.“ Cvrnkl prstem o stříšku klobouku a odcházel.

„Určitě neřekl všechno,“ nespokojeně se ozvala Zárubová. "A co byste se ho ještě zeptala?

„Vy jste detektiv,“ odsekla.

„Tak tyhle věci ponechte na mně,“ zabručel. Než mu smrky zakryly výhled k Mýtině, ještě jednou se ohlédl. Pokud je pravdou, že tu v sedmdesátém roce už byly pouze garáže a stáje, co zde Forejz pohledával? Měl se tady s někým setkat? Jestli to byl péesák, musel ho znát. A v každém případě to musel být člověk, který věděl, jak se sem dostat i přes to, že to zde podléhalo režimu pásma. Z toho vyplývá mizivá možnost, že šlo o civila. „Měl bych otázku,“ podíval se na Zárubovou. „Dozvěděl jsem se, že Forejz často jezdil na Horskou. Víte, za jakým účelem?“

„Říkal, že za družstvem pomocníků PS. Ale třeba to byla pouze záminka, aby si mohl někde stranou přihnout,“ pousmála se trpce.

„Na nějaké jméno byste si nevzpomněla?“

„O služebních věcech se mnou nemluvil. A je to už tolik let,“ potřásla hlavou. "Záruba to určitě ví. Jen se obávám, že se k němu nedostanete. Kam to jdete?“ vyhrkla, když odbočil jinam.

„Mrkneme k Lovčí skále. Ani si příliš nezajdeme. Duchan, se kterým jsem se včera setkal, Zárubu chválil a jak jsem vyrozuměl, nejsou ve při. Zkusím se na něj odvolat.“

„Snad se nechcete vydávat za někoho jiného?“

„Pokud mě klihují Zárubovi lidé, jen bych jim nahrál. Musím to risknout. Buď se mnou bude mluvit otevřeně, nebo vůbec. A pokud v tom jede, třeba je to nějak vyprovokuje a popožene k nějaké akci.“

„Může to být nebezpečné?“

„Nepřijel jsem, abych se polekal první výhrůžky.“ Po úzkém průseku, téměř už zarostlém náletovými smrčky, ji zavedl ke skále. Kdyby vylezli na její vrchol, přes moře lesů by viděli až k Modré.

„Nechystáte se tu pátrat po stopách, že?“

„Žertujete?“ Opřel se o nejbližší kmen, vytáhl cigarety, nabídl jí. Na rozdíl od Zárubové kouřil první cigaretu toho dne. V duchu si shrnul výsledek návštěvy Mýtiny. Snad jen ten laxní přístup policie k nálezu stál za povšimnutí. Ale to ještě nemuselo nic znamenat, nemohli tušit, o koho jde. Pokud někdo z těch, co sem přijeli, ve Forejzově zmizení nebyl zapletený!

Přes les se dostali až na svah klesající k říčce. Za nimi nad širokým průsekem zase rachotila helikoptéra přepravující klády z nepřístupných míst. „Stejně jsem ráda, že jste mě sem vzal,“ řekla Zárubová, když přicházeli k autu. „A sakra!“ uklouzlo Jányšovi, když zaznamenal, že zádní kolo stojí na ráfku. Obešel auto a ulevilo se mu, další pneumatiky se zdály být v pořádku. Zárubová mlčky ukázala na čelní sklo, za stěračem byl nějaký lístek. Pod sdělením, aby se do čtyřiadvaceti hodin dostavil na pohraniční oddělení v Modré k projednání svého přestupku, byl přes razítko policie nečitelný podpis.

„Říkala jsem vám, že nám to neprojde,“ zamumlala.

„Horší je ta guma,“ zabručel. Schoval lístek do kapsy, podřepl u poškozené zadní pneumatiky. Nebyl si vědom toho, že by na něco najel. Všechno nasvědčovalo tomu, že mu ji prořízl někdo úmyslně. Může to mít souvislost s výzvou k návštěvě policejní stanice? prolétlo mu hlavou. Nechal si to pro sebe, aby Zárubovou nevyděsil. Podcenil ji. Když vyměňoval kolo za rezervu, sama o tom začala. Dokonce vyslovila domněnku, jestli v tom nebudou dlouhé prsty jejího bývalého muže. Uvolnil hever, křížovým klíčem dotáhl šrouby, přicvakl poklici, použité nářadí vrátil do kufru a vyzval ji, aby nastoupila. „Tomu přece sama nevěříte,“ zabručel a nastartoval. Couvl, otočil auto a vyrazil k Modré. Nemohl uvěřit, že by se k něčemu takovému uchýlili policisté, kteří parkující auto kontrolovali. Ale nezdálo se mu ani pravděpodobné, že by šlo o dílo náhodného chodce. Co když mu ti, co ho sledují, tím dali najevo, že ho nespustili z očí ani dnes?

Zelená šipka na křižovatce ho nasměrovala na kopec nad Modrou. Za řídkým borovým lesíkem uhnul k několika finským domkům. Před prvním stálo vozidlo v barvách policie. Zárubová se taky chystala vystoupit, ale řekl, že to vyřídí sám. Nechtěl riskovat, že nějakou nevhodnou poznámkou jeho situaci ještě zhorší. Po stisknutí zvonku se z bližšího okna vyklonil policista do třicítky. Když Jányš řekl, proč přichází, spokojeně se ušklíbl a zmizel.

Vpustil ho do chodby, zamkl a vyzval, aby ho následoval. Opasek měl povolený, pouzdro se zbraní mu ho stahovalo k jedné straně. Ve služební místnosti posykávala vysílačka na příjmu, vpravo od Jányše byla na stěně tabule s několika řadami fotek a texty pátrání po hledaných osobách. Policista převzal lístek, nahlédl do sešitu, co otevřený ležel na stole, nasadil přísný výraz a začal delší řeč o režimu v chráněné oblasti. Za značky mohou pouze vozidla, které mají příslušné povolení. Za jakým účelem tam vjel on?

„Kdysi jsem na Mýtině sloužil. Zajímalo mě, jak to tam dnes vypadá. Nešlo by to smazat, pane podporučíku?“

„Buďte rád, že vám nenapařím celejch pět táců. Jste ochoten zaplatit pokutu ve výši dvou set?“

„Když to jinak nejde.“ Jányš sáhl do peněženky, podal policistovi bankovku. Ten mu krasopisně vypsal potvrzení o zaplacení a šel ho pustit z budovy.

„Řekl jste mu o té propíchnuté pneumatice?“ uvítala ho Zárubová v autě. Když utrousil, že ani náhodou, chtěla vystoupit. Naklonil se a přidržel ji.

„Nechte to být. Vůbec netoužím po tom, aby po mně šla i policie.“ Nastartoval a sjížděl prudkými zatáčkami do Modré. Zárubová zasmušile zírala do čelního skla a zatvrzele mlčela. Jányš dumal, co by se jí měl ještě zeptat, než se vydá do jámy lvové, jak si v duchu nazval služebnu městské policie v Sušné.

„Poslechněte, neměl byste toho raději nechat?“ ozvala se náhle. „Jak to tak vidím, ještě vám nedošlo, kdo proti vám stojí.“

„Proč mi to konečně nesdělíte, pokud to víte?“

Mávla rukou. „Nemáte proti nim sebenepatrnější šanci.“

„Až budu vědět, o co tu vlastně jde, zavolám Kodetovi. Jenom on mě může odvolat, paní Zárubová.“

12

Ve dveřích Jányše málem převálcovali dva pořízci v černých uniformách městské policie. Když se ohlédli, měl z výrazu jejich tváří pocit, jako by si byli jisti, že se jde k něčemu přiznat. Podobně na něho zapůsobil pohled strážníka, který postával za pultíkem z leštěného dubu. Ten uzavíral menší polovinu první místnosti, kde byl stůl s počítačem, panel s telefonem a chrastící vysílačka na příjmu.

„Máte snad nějaký problém, pane?“ řekl strážník, Jányšův pozdrav neopětoval. Určitě mu bylo přes čtyřicet, ale jistě pravidelně posiloval, v jeho nevýrazném obličeji dominovaly pichlavé oči.

„Musím vás zklamat,“ pousmál se. „Chtěl bych si promluvit s panem Zárubou.“

„Ano…?“ protáhl strážník a sjel po něm pohledem. „Pak zklamu i já vás. Velitel je dnes zaneprázdněn. Nechte mi zde vaše telefonní číslo, zavolám, až na vás bude mít čas.“ Přitáhl si poznámkový blok, připravil propisku. „Jsem jedno ucho, pane. V jaké věci žádáte rozhovor?“

„Děláte si legraci? Nejsem místní a nehodlám respektovat vaše zavedené zvyklosti. Zde je má vizitka,“ posunul k němu kartičku. Strážník ji vzal do ruky a s přihmouřením očí přečetl. Potřásl hlavou.

„Soukromý detektiv?“

„Pan Záruba bude určitě vědět, o koho jde. Hlavně ho už kontaktujte.“

„Jenom si neporoučejte,“ zabručel strážník, ale zvedl sluchátko, ťukl do jednoho tlačítka na panelu. „Je tu nějaký Evžen Jányš. Soukromý detektiv až z Kostelce. Chce s tebou mluvit. – Jasně.“ Zavěsil a jeho tvář se znovu zachmuřila. „Támhle počkejte, někdo si vás vyzvedne.“ Ukázal k židlím na protější straně místnosti a naoko se o něho přestal zajímat. Už nemohu couvnout! uvědomil si Jányš. Z toho, co ho očekávalo, mu nebylo příliš dobře po těle. Je na správném místě? Neslibuje si od toho víc, než je možné dosáhnout? I když leccos ukazuje na Zárubu, jednal by neuváženě, kdyby to dal třeba jen nepatrně najevo. Připadá mu, že chybí málo a bude na stopě. Jenomže co když je falešná? Co když to, co Záruba provedl své bývalé ženě, nemá nic společného s tím, co se stalo Forejzovi? Možná někomu opravdu šlape na paty, ale bohužel zatím neví, komu. Všechno zůstává jen v oblasti dohadů a předpokladů.

Strážník, který se objevil mezi dveřmi do nitra budovy, byl nejméně o deset let mladší než ten za pultíkem, ale ve tvrdosti pohledu ho určitě předstihoval. Mlčky kývl na Jányše, aby ho následoval. Chodba pokračovala, ale oni odbočili na schodiště. Oknem bylo vidět do dvora, kde stály dva služební vozy s majáky a emblémy městské policie. Strážník otevřel masivní dveře, pokynul mu, aby vstoupil. Jányš ho tušil za sebou, i když dveře zacvakly, ale nedal to najevo. Soustředil pozornost na muže ve věku kolem pětapadesáti, který se poměrně svižně zvedl za kancelářským stolem. Záruba byl víc při těle, než ho kdysi znal, ale na první pohled z něho sršelo sebevědomí. Ani mrknutím oka nedal najevo, že by ho poznal. Přes stůl mu stiskl ruku a požádal o licenci. Klesl na pohodlnou sedačku, vyzval toho za Jányšem, aby hostu podal židli a zahloubal se do dokladu.

Komediant! pomyslel si Jányš, ale Zárubovu hru přijal. Strážník, který mu přinesl židli, se vrátil ke dveřím a s prsty za opaskem se tvářil, jako by v duchu bádal nad nesmrtelností chrousta.

Záruba odstrčil licenci a zvedl hlavu. „Něco mi říká, že jsme se už někde viděli, pane Jányš…“

„Ovšem. Jako záklaďák jsem sloužil na Mýtině.“

„No jasně,“ zvolal, jako by se rozpomínal, lehce se pleskl do vysokého čela, vlasy už mu řídly a ubývaly. „Četař Jányš, velitel druhého družstva. Copak potřebuješ?“ zatykal mu s bodrým úsměvem.

„Jdu za vámi ohledně bývalého kapitána Forejze, kterému jste dělal zástupce na Mýtině a pak i na Březné.“

„Na ty časy temna je lepší nevzpomínat.“

Odpověď na facku, pokrytče, napadlo Jányše, ale nahlas řekl: „Jak víte, tehdejší závěr, že Forejz přeběhl, splaskl jako bublina. To, co z něho po těch letech zbylo, našli ve starém zákopu na Mýtině. Byl jsem požádán, abych…“

„Neříkej, že to chceš objasnit?“ předvedl udivený obličej.

„Dělám, čím mě pověří klient.“

„Tvůj klient se musel zbláznit. Mám informace přímo z kriminálky, že se s tím nedá hnout. Přihodilo se to strašně moc dávno. Chceš tu honit duchy?“ ušklíbl se Záruba. „Jestli ti můžu poradit, hupni do auťáku a jeď domů.“

„Nějak se musím živit,“ řekl a neušlo mu, jak se Záruba musí přemáhat, aby nevybuchl. Nepospíchal, dal mu čas k uklidnění.

„Tak se ptej,“ ozval se konečně Záruba.

„Díky. Zajímalo by mě, kdo první přišel s tvrzením, že Forejz utekl za kopečky.“

„K tomu závěru dospěla komise, která to vyšetřovala. Proti jejímu verdiktu nebylo odvolání, přeci víš, jaká byla doba. Samosebou že byli lidé, kteří tomu nevěřili – patřil jsem k nim i já – jenomže vyslovit tohle nahlas znamenalo, podříznout si pod sebou větev. Poslechni,“ Záruba se rukama opřel o desku stolu, „copak nevíš, že to kriminálka uzavřela jako sebevraždu?“

„Podle mne k ní neměl důvod.“

„A co když se mýlíš?“ zatvářil se, jako když ví své, ale nemíní se o tom rozšiřovat.

„O žádném rozumném nevím. Co mi můžete říci o Forejzových cestách za pomocníky PS do Horské? Kdo tam družstvo řídil?“

„Družstvo v Horské bylo. Vedl ho nějaký Bahník, horlivý chlap, přišlo od něj pár hlášek. Jednou jsme díky němu čapli celou rodinku, která se vydala do pásma. Dělal vedoucího chaty Škodovák.“

„Zaslechl jsem, že tam Forejz měl nějakou ženskou…“

„O tom nic nevím. Ale bylo by mu to podobný. Mockrát jsem mu řekl, co si o tom myslím. Doma manželka a děcko a on…“ mávl rukou, zatvářil se znechuceně. „Ale jinak byl třída,“ přidal rychle a podíval se k zápěstí. „Co kdybys navštívil Duchana? V té době dělal šéfa operačního oddělení na brigádě. Třeba měl vliv na sestavení té vyšetřovací komise.“

Záruba na list papíru napsal dva řádky, přeložil ho, posunul k licenci. „Tady máš jeho adresu.“ Znovu mrkl na hodinky. „Nezlob se, ale za pár minut mám nějaké jednání. Bohužel nejsem pánem svého času. Stejně už nevím, co bych ti k tomu ještě řekl.“ Vstal, napřáhl ruku. „Kdybys měl nějaké potíže, obrať se na mne, udělám všechno proto, abych ti pomohl.“

„Právě jsem se chtěl zmínit, že bych se mohl objevit, kdyby se ukázalo, že je to třeba.“ Jányš schoval licenci i papír s Duchanovou adresou a opustil Zárubovu kancelář. Strážník, který ho tam přivedl, ho mlčky následoval až do služební místnosti.

V hostinci, kde jedl po svém příjezdu do Sušné, si dal kávu a v duchu rekapituloval návštěvu služebny městské policie. Získal jméno vedoucího chaty na Horské, se kterým byl Forejz ve styku. Najde ho tam, nebo ho privatizační kolotoč a nové nebývalé možnosti po převratu zavály někam jinam? Sám Záruba se snažil, aby odpovídal ve stylu: nemám s tím pranic společného. Neodpustil si několik poznámek, ze kterých měl pochopit, že se pustil do nesmyslného pátrání. I to jeho přátelské chování mohlo zastírat, že ví, o každém jeho hnutí, a že učiní všechno proto, aby mu pátrání ztížil, ne-li zhatil.

13

Na náměstíčku při obchodu se zeleninou přešel ulici, ze zvyku se rozhlédl a vstoupil do telefonní budky. Vhodil minci a vycvakal číslo do prodejny s ojetými vozy v Klatovech.

„Franta,“ ozvalo se ze sluchátka.

„Nedávno jsem tam byl s kamarádem. Slíbil, že mi u vás zanechá vzkaz.“

„Byl tady. Ta značka patří do šrotu. Jo, a mám vám vyřídit, že se kámoš s vámi chce sejít. Prý je to důležitý.“

„Kdy a kde?“

„Zejtra v poledne ve Svatoboru. Kámoš se tam zastaví na oběd. Hodí se vám to?“

„Přizpůsobím se. Díky za vyřízení. Pozdravujte našeho společného kamaráda.“ Jányš zavěsil a opustil budku. Prozkoumal okolí a zamířil do Klostermannovy ulice. Sdělení o značce předpokládal. Ale kdo si může dovolit používat značku, která je vyřazená z evidence? Staré přísloví praví: pod svícnem bývá největší tma. Proč s tím Sovadina něco neprovede? Stačilo by informovat dopraváky… Nesouvisí s tím schůzka, ke kterého ho vyzval? Třeba se objevilo něco nového kolem Forejze. Nemá význam si tím zatěžovat hlavu, pokud neví, o co jde.

„Kde jste tak dlouho?“ vyhrkla Zárubová od stolu, zdusila cigaretu do popelníku a visela na něm očima, i když už seděl proti ní.

„Podebatil jsem si se Zárubou, pak jsem sjel do servízu s tou gumou, nerad bych jezdil bez rezervy v kufru.“

„Oni vás k němu pustili?“

„Dokonce mi potřásl rukou a tykal mi, jako by mu působilo obrovskou radost, že mě zase vidí. Kdybych ho neznal z dřívějška, mohl bych si myslet, že jste mi o životě s ním vykládala pohádky.“

„To je celý on,“ řekla nervózně a pohrávala si s krabičkou, jako by zvažovala, zda si má zapálit další cigaretu. „Dopoledne pro mě přiběhli, že mám telefon. V práci. Že neuhádnete, kdo se ozval?“

„Nenapínejte mě.“

„Ten Duchan, u kterého jste byl, než jsme se rozjeli na Mýtinu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o co mu jde. Připadalo mi, že je opilý. Prý vám něco zatajil a teď ho to mrzí. Něco moc důležitého. O někom, kdo byl v té komisi, co vyšetřovala Viktorovo zmizení, a teď je na důležitém místě.“

„Vyslovil to jméno?“

„Chtěla jsem, aby mi ho řekl, ale prohlásil, že máte zajít a zavěsil.“

„Kdy volal?“

„Asi v jednu. Dokončila jsem úklid pokojů, vzala si volno a spěchala domů. Nebyl jste tu. Zkusila jsem na náměstí najít vaše auto. Nikde tam nestálo.“

„V té době jsem byl s tou rezervou.“ Jányš se zvedl. „Raději k němu hned zajdu. Vyklouznu zadem, kdyby někdo šmíroval domek. Pojďte si za mnou zamknout.“

Počkal, až uvnitř otočila klíčem, prošel dvorkem a pustou zahrádkou, a dírou v tyčkovém plotu se dostal do uličky, tou zamířil k náměstí. O několik minut později už kráčel po lávce přes řeku k nemocnici. Už se chystal odbočit do Fučíkovy ulice, když doslova ztuhl, před domkem číslo 8O9 stála tři auta, dvě z nich byla v policejních barvách. Při jednom postával mladý policista.

Jdu pozdě! blesklo Jányšovi hlavou, hruď jako by mu semkla železná obruč, nohy dostaly zátěž olova. Nervy se mu napjaly jako struny. Z jakéhosi stavu náhlé nevolnosti ho vytrhl zvuk automobilového motoru za ním. Přinutil se k ohlédnutí. Stoupající ulicí se přibližovalo černé auto pohřební služby. Nemohu tady trčet, někomu by to mohlo být nápadné! uvědomil si, ještě dost neobratně se otočil a loudal se zpátky k nábřeží. Automobil odbočil do Fučíkovy ulice.

Přítomnost černých havranů se nedala jinak vysvětlovat. Duchan už asi není mezi živými. Když vezme v úvahu, že si ho pozval, dá se s téměř stoprocentní jistotou vyloučit, že by to skoncoval sám. Vražda? Co by mohlo být příčinou? Proč až nyní? Věděli, že ho navštívil, a nic se nestalo. Že by to způsobilo jeho zavolání Zárubové? Museli by mu odposlouchávat telefon. Pokud Zárubové naznačil, že mu chce povědět jméno osoby, která se tehdy podílela na vyšetřování Forejzova zmizení a nyní zastává důležitý post, museli ho umlčet. Sakra! zaklel v duchu Jányš. S tím jménem bych zase o kus poskočil… Promítl si střihový film své návštěvy u Duchana a napadlo ho: co když přepsal tu část svých vzpomínek, která se k Forejzově případu vztahovala? Nebo si k tomu aspoň mohl udělat poznámky. Při Duchanově posedlosti svými pamětmi se to zdálo dost pravděpodobné. Ale jak se k tomu dostat? Policie ty písemnosti zákonitě zabaví jako doličné předměty… Pomůže mu s tím Sovadina? Ideální by bylo, kdyby to vyšetřoval. Ale takhle mu štěstí už dlouho nenahrálo.

Než odemkl, pomyslel si, že by Zárubové snad o smrti starého pána ani neměl říkat. Ale zítra se to v hotelu stejně dozví, takovou věc se nepodaří utajit, sousedům stačí vidět ta auta, aby si zbytek dali sami dohromady.

Právě přikládala lopatkou uhlí do sporáku, z hrnce na rozpálené plotně se šířila vůně dršťkové polévky.

„Ani jsem se vás nezeptala jestli ji jíte,“ pousmála se omluvně, ale ve tváři se jí zračilo napětí. „Tak už mluvte. O koho šlo?“ vyhrkla.

„Nevím.“

„Snad si to nerozmyslel? Já vám říkala, že měl upito. A to jste od něj jen tak odešel? Já bych ho…“

„Nemohl mi to prozradit. Je mrtvý.“

„Ježíšikriste. Co se mu stalo?“

„Pokud pil tolik, jak si myslím, mohl dostat infarkt. Umírají na něj i daleko mladší lidé. Ale před domem stála policejní auta a to může znamenat i něco jiného.“

„Že mu třeba někdo pomohl?“

„Nerad vařím z vody. Samosebou jsem se na rohu obrátil a zmizel. Zítra budeme chytřejší. Určitě se o tom bude povídat.“ A když ne, Sovadina o tom jistě bude informovaný, dodal si v duchu.

Zárubová před něho postavila talíř kouřící polévky. Byla správně hustá a dochucená, jak měl rád. S druhým talířem usedla proti němu a než ponořila lžíci řekla: "Myslela jsem na to, co jste se mě ptal, když jsme jeli z Modré. Na ty Viktorovy časté cesty do Horské.“

Jedl polévku a přikusoval z rohlíku, kterých dala na stůl celou ošatku, a nemohl se zbavit vzpomínky na to, jak mu bylo, když stál na rohu Fučíkovy ulice a zíral na policejní auta před domem číslo 8O9. Zárubová přestala jíst.

„Vás to už nezajímá?“

„Promiňte. Můžete hovořit, poslouchám vás.“

„Měla jsem pocit, že… Já si totiž vzpomněla, že někdy se pro Viktora s autem zastavil nějaký Křížek. Byl u nich na Březné přes psovody. Myslím, že byl podpraporčík. Ale když se objevil u nás, vždycky měl civilní oděv.“

„Ale to je výtečné, paní Zárubová. Ještě kdybyste věděla. kde ho najít.“

„Krátce po převratu, když se začalo proslýchat, že to má Pohraniční stráž spočítané, někam zmizel. Ale do roka se vrátil, pronajal si část objektu, kde bývala záložní jednotka brigády. Má psinec a údajně cvičí psy pro policejní a vojenské účely.“

„Nevím, jak vám mám poděkovat. Skutečně jste mi pomohla.“

„Ale vždyť to všechno děláte pro mne. Pro můj klid,“ dodala a v očích jí zvlhlo. Sklonila hlavu a předstírala zaujetí dršťkovou polévkou. Jányšovi se chtělo vyslovit něco uklidňujícího, ale všechno, co ho napadlo, mu připadalo moc banální.

14

Jányš procházel podle budov někdejšího štábu brigády, na kterých byly cedule nejrůznějších společnosti, které si je asi pronajaly k provozování své činnosti. Náhle se ocitl u plotu s dost neodborně nataženým pletivem, sloupky, které ho držely, nebyly zapuštěny do asfaltu, ale trčely z disků kol pro nákladní automobily. Z dlouhého přízemního domku, kde bývaly ubikace vojáků záložní jednotky, se ozýval mnohohlasý štěkot psů. Chvíli pátral po nějaké brance. Zleva od garáží se ozval nějaký starý muž se slamákem na hlavě. Doporučil mu, aby popošel o dvě pole dál a pletivo si uvolnil, a nezapomněl ho za sebou zajistit. Udělal, co bylo třeba, a chystal se oslovit muže ve slamáku, ale v tom okamžiku se ze dveří baráku, kde štěkali psi, vynořil mladší muž a kráčel mu vstříc.

„Pan Křížek?“

„Bez toho pána by to nešlo? Před pár minutama volala Zárubová, že se dnes objevíte. Ne, že bych z toho byl nadšenej, ale když už jste tady…“ Byl středně vysoký, v jeho ostře řezaném obličeji plném vrásek, vynikal masívní nos, měl neobvykle huňaté obočí, těžce dýchal a dost se potil. Byl v kraťasech nad kolena, dole roztřepených, nepochybně vzniklých ustřižením nohavic běžných riflí, držely je široké červenobílé šle, strkal si za ně palce.

„Jsem Jányš. Soukromý detektiv.“ Zkusil napřáhnout ruku, ale Křížek se neobtěžoval na jeho pohyb reagovat. "Chtěl bych vám položit několik otázek," přidal rozpačitě.

„Už jste slyšel, co provedl Duchan?“ Zvedl pravou ruku, prsty si promnul ušní lalůček. „Že by se v něm ozvalo špatné svědomí? Ale o mrtvých jenom dobře, že?“ uškleboval se. „Na copak se hodláte vyptávat?“

„Paní Zárubová vám jistě řekla, co se snažím objasnit. Ledasco jsem se už dozvěděl. Například i to, že jste si s Lorejzem občas vyrazil…“

„Víte, že mluvím s prvním soukromým očkem? Zatím jsem takovýho detektiva znal jenom z bedny. Asi máte rušnej život, co?“

„Neměl byste všemu věřit co vám naservírují v televizi. Jak jste to viděl vy, když Forejz zmizel?“

„Hmm. Nejsem si docela jistej, jestli o tom chci mluvit. Někomu se může zdát, že to je dávno mimo hru. Já si to nemyslím.“

„Proč?“

„Protože…“ Hrábl si do hustých vlasů. „Ty lidi, co se v tom namočili, tady pořád jsou.“

„Nevypadáte na člověka, kterého by jen tak něco vyděsilo.“

„Teď bych se měl asi vyprsit, co?“ chraplavě se zasmál. „S odvahou to nemá nic společnýho, člověče. Moc nerad bych přišel o to, co mám.“ Pootočil hlavu k baráku, ze kterého vyšel, a přidal:

„A co mám rád.“

„Asi je řada na mně, abych vás ujistil, že vás v ničem nevykoupu. Ale vy byste mi asi stejně nevěřil. Žádné záruky vám dát nemohu. Ale měl byste si uvědomit, že chci očistit památku kapitána Forejze a případně shromáždit důkazy proti těm, kteří ji pošpinili.“

„Zní to náramně. A ten, co mu to udělal, vás nezajímá?“

„Kriminálka se domnívá, že se zastřelil…“

„Jo?“ Škubl sebou, jako by ho praštil do tváře, a v očích se mu zalesklo hněvem, ale ten pohasl stejně rychle, jako vzplanul. „Největší tóčo kolem Viktora dělal tehdejší politruk Záruba. Ještě mně to zní v uších. Zrada vlasti, soudruhů ve zbrani a podobný žvásty. Dobře věděl, proč to dělá. Za pár dní se ocitl na Viktorově místě. Jenom úplný hlupák to tenkrát nechápal. Třásl se na tu funkci už dřív a dělal na Viktora jeden podraz za druhým. Ale olizoval se i na Viktorovu ženu. Nevadilo mu, že je starší než on, že má s Viktorem dítě.“ Mávl znechuceně rukou. „A taky ji uhnal.“

„Chcete snad naznačit, že to mohl být on, kdo Forejze odstranil?“

„Nic takovýho jsem neřek, člověče. S obrovskou chutí bych to Zárubovi přišil, protože právě on z Viktorova zmizení profitoval, jenomže v den, kdy se Viktor ztratil, od večera sloužil operačního až do poledne, přebíral jsem to po něm. Rotu prostě nemohl opustit,“ zamračil se. „Leckdo tehdy tušil, že to může být úplně jinak, než se nám snaží namluvit, ale do jednoho jsme mlčeli, Záruba je pomstychtivý parchant, a tehdy stačilo, aby na někoho ukázal a byl s ním amen. Ale co vy o tomhle můžete vědět…“ zavzdychal.

„V těch letech jsem sloužil u kriminálky. A pak dělal v městské cihelně.“ Pousmál se Jányš.

„Nechtěl jsem vás urazit. Omlouvám se.“

„Dozvěděl jsem se, že jste s Forejzem jezdil na Horskou za pomocníky?“

Přikývl. „Nejdřív jen sporadicky, občas jsem měl s sebou i psa. Po jedné hádce se Zárubou jako by ho pomocníci přestali zajímat. Pak už jsme převážně jenom pařili.“

„Svěřil se vám, o co v té hádce šlo?“

„Záruba se prý do něj pustil, že vede zhýralý život, že se pořádně nestará o rodinu a tak podobně. Mezi námi, něco na tom bylo, to Viktor přiznával. Měl jsem pocit, že pije, aby v sobě něco udusil. O co jde, se mi nepodařilo zjistit.“

„Kam jste v Horské chodili?“

„Většinou se sedělo ve Škodováku. Vedoucí chaty Bahník byl velitelem družstva pomocníků. Já ho nesnášel, podlézal Viktorovi, čert ví, co si myslel, že z toho vytěží. Teď je z bývalýho Škodováka hotel. Hádejte, kdo ho zprivatizoval? Bahník. Před časem jsem se tam zastavil. Chodí s rukama na prdeli a poroučí, pan šéf…“ zasmál se jízlivě.

„Když jste tam jezdili, pouze se pilo?“

„Bahník Viktorovi přihrával ženské. Pokud vím, nejčastěji s námi seděla nějaká Růžena, co tam dělala servírku. Prsatá rusovláska. Tenkrát jí bylo něco málo přes dvacet, tak si to spočítejte. Byly i jiný. Růžena se mně vybavuje, protože jsem ji před čtrnácti dny zahlédl na tržišti, co je na náměstí za radnicí. Chytla se nějakého Vietnamce. Jak se jmenovala příjmením, nemůžu sloužit, tenkrát mě to ani nezajímalo. Jestli si myslíte, že by mohla něco vědět, v posteli se prý většina chlapu rozpovídá,“ uchechtl se, „jejich stánek byl kousek od kašny.“

„Díky za informace. Kdyby vás ještě něco napadlo, zatím bydlím u paní Zárubové.“ Jányš se už otáčel, když ho napadla další otázka. „Nevzpomenete si, kdo byl v té komisi, která vyšetřovala Forejzův údajný útěk?“

15

Křížkovu odpověď na závěrečnou otázku nějak nemohl strávit. Doširoka otevřenou bránou opustil objekt bývalé brigády PS a loudal se k vnitřnímu městu. Myslel na informaci, které se mu nechtělo uvěřit, a jako by ji přežvykoval. Kdyby to byla pravda, měl by tu žábu na prameni, o které mluvil se synem Ondrou. Vysvětlovalo by to, proč Forejzův případ tak rychle uzavřeli. Všechno má nějaký důvod. Ale to přece ještě neznamená, že to má i smysl?

Jányš si ráno přispal. Když vstal, Zárubová už byla v zaměstnání, ve světnici na stole měl připravenou snídaní, uvařil si jen svoji nezbytnou ranní kávu. Někdy měl pocit, že by bez ní ani své mozkové závity nenastartoval. Za Křížkem se vydal po svých.

Když dospěl na dohled Svatoboru, přešel vozovku na druhý chodník a zrakově prozkoumal uličku při hotelu. Volhu ani audi tam nezjistil. Podíval se k zápěstí. Chyběly dvě minuty do jedenácti. Vykročil ulicí odbočující na nábřeží. Kousek za ohybem zábradlí k řece lemovala šňůra dětí, doprovázených dvěma staršími ženami. Nad vodou s nezbytným křikem kroužila spousta racků, zachytávali většinu soust, které jim děcka házela, už ve vzduchu, odvažovali se stále blíž a učitelkám to dělalo vrásky. Vzpomínka na Ondru Jányšovi připomněla, že je v Sušné už čtvrtý den a ještě se synovi neozval. Rozhodl se, že využije času, který mu zbývá do schůzky se Sovadinou, a učiní to. Zamířil k veřejné budce.

Telefon vyzváněl. Pak se napojil záznamník. Když dozněl synův nahraný hlas, Jányš řekl: „Omlouvám se, že se ozývám až dnes. Jsem v pořádku. Doufám, že i vy. Zavolám ještě večer k vám na sídliště. Mějte se hezky.“

Zavěsil a napadlo ho: blíží se čas oběda, Ondra může být doma. Vhodil minci, vyťukal číslo synova bytu na sídlišti v Kostelci. Zvedla to Markéta. Dozvěděl se, že Ondru čeká až odpoledne. V podstatě ji zopakoval, co sdělil do záznamníku.

„Tati, Ondra si o vás dělá starosti. Nemluví o tom, ale je to na něm vidět. Skoro nespí. Měl byste se mu ozvat častěji,“ prohlásila a on nevěděl, co na to odpovědět. Slíbil, že se polepší a ukončil hovor.

Vybavil si dohady se synem v ten podvečer před svým odjezdem na Šumavu. Všechno nasvědčuje tomu, že úkol od Kodeta trochu podcenil. Nespoléhal na to, že se s tou záležitostí nedá nic udělat, že to bude pro něho pouze výlet do míst, kde strávil dva roky svého života? Ve světle nových skutečností by Ondrova přítomnost možná nebyla marná. I o tomhle by se měl poradit se Sovadinou!

Do schůzky zbývalo deset minut. Vracel se ke Svatoboru. Po vyznačeném přechodu přešel k hotelu a když se ze zvyku rozhlédl po nejbližším okolí, jeho pozornosti nemohl uniknout hnědý saab, který parkoval před prodejnou s hračkami. Na místě řidiče někdo seděl. Jányš vykročil k autu a za volantem poznal Sovadinu. Ten se naklonil, otevřel mu dveře.

„Nazdar. Doufal jsem, že si mě všimneš. Změna plánu. Sedej. Někam si vyjedeme.“

„Můžeš,“ zabručel, když za sebou přicvakl dveře.

„Klídek, hombre. Přesvědčíme se, jestli za sebou netáhneš stín.“

„Musel by být moc dobrý.“

„Tolik si nefandi.“ Sovadina se pousmál, ale Jányš z jeho hlasu vycítil napětí. Nedivil se, po tom, co se přihodilo Duchanovi. Dost netrpělivě čekal, kdy o tom začne.

„Zdá se, že je čistej vzduch. Vyvezu tě mimo město.“ Nastartoval. Vyčkal, až přejelo skříňové nákladní auto s logem táborského masného kombinátu a prudkým rejdem se stočil do směru a zařadil se do správného pruhu. „Jenom se nezblázni,“ utrousil na adresu embéčka, jeho řidič zareagoval divokým troubením. Když je vzápětí předjížděl, věnoval jim pošklebek, ale Sovadinovy myšlenky se už toulaly jinde.

„Včera tady někdo oddělal nějakého Duchana. Než odešel do důchodu, byl velkým zvířetem u zdejší péesácké brigády,“ kývl k bloku budov za zdí z betonových desek.

„Myslel jsem si to. Včera jsem poldům málem vběhl do náručí.“

„Ty jsi ho znal?“

„Měl jsem na něho od Kodeta doporučující dopis.“

„Takže jsi ho už nepředal?“ zeptal se a stočil auto k přejezdu přes trať. Závory byly dole, červeně blikalo výstražné světlo. Sovadina zastavil, podíval se na Jányše.

„Ale jo. Odpoledne po návratu od tebe.“ Prolétla mu hlavou vzpomínka na to, jak zjistil, že někdo prohledával jeho věci. Neměl by se zmínit, že tajemný návštěvník dopis Duchanovi stoprocentně četl? Ne, Sovadina by z toho mohl vydedukovat, že to má něco společného s Duchanovou smrtí.

„Jak se mu to stalo?“

„Nejdřív mi prozraď, proč jsi k němu šel včera.“

„Volal Zárubové do hotelu, abych přišel, že mi poví něco o komisi, která tenkrát vyšetřovala Forejzovo zmizení. Připadal jí opilý.“

„Určitě byl, jak potvrdila zkouška krve.“

„Při jeho způsobu života jsem tipoval na infarkt. Vyšetřování vedeš ty?“

„Jo. Ale Čaban tam byl dřív než já. Zrovna byl v Sušné, když to ohlásili. Než si doktor všiml nepatrné dírky v srdeční krajině, domnívali jsme se, že prostě jen upadl a rozbil si hlavu o roh knihovny. Střela dvaadvacítkou, z bezprostřední vzdálenosti. Rovnou do srdce.“

„Takže vražda. Máte nějakou stopu?“

„Všude jen otisky jeho a starší paní, která mu jednou do týdne uklidila. Bydlí přes dva domky. Včera přišla po druhé hodině. Už to, že dole bylo odemčeno, jí připadalo podivné. Nedošlo jí, že je mrtvý, tak zavolala do špitálu. Teprve doktor to oznámil na stanici. Obešli jsme Fučíkovu i přilehlé ulice, nikdo nezaznamenal něco podezřelého. Nikdo nic neslyšel. Jako vždycky,“ zamračil se.

„Našli jste na stole sešit jeho pamětí?“

„On něco takového psal?“ V Sovadinově obličeji se mihla nedůvěra.

„Listoval jsem v tom sešitu. Četl kapitolu o Forejzovi.“

„Pak to vzal jeho vrah.“

„Možná.“

Sovadinova tvář se zachmuřila. Projel motorák na Klatovy, závory se líně zvedaly. Auto přehoupalo koleje a podle objektu betonárky a posledních obytných domků opouštělo Sušnou.

„Chceš mi snad naznačit, že ten sešit mohl stopit někdo od nás?“ Oči mu znatelně potemněly.

„A můžeš to stoprocentně vyloučit?“ Odpověděl otázkou, tohle někteří nemají rádi. Zvláště ne policisté.

„Zdá se, že máš něco na srdci…“ Ze Sovadinova hlasu zazněla potlačovaná zuřivost. „Víš snad, kdo mohl Duchana oddělat?“ vyslovil už téměř normálním tónem.

„Tohle tvrdit nemohu. Jsou tu určité indicie. V materiálech, které jsi mi k Forejzovu případu předal, není ani zmínka o komisi, která tehdy jeho zmizení vyšetřovala. Myslíš, že by se dalo ověřit, kdo v ní byl?“

„Na to zapomeň, všechno bylo skartované. Muselo by se jít po pamětnících. Jenomže případ je uzavřený.“

„Takže se nad tím v podstatě zavřela voda. Duchan to v těch svých pamětech neměl. Ale vzpomněl si na to a z nějakého důvodu chtěl, abych se to dozvěděl. A víš, co taky prozradil Zárubové? Že v ní byl člověk, který dnes zastává důležité místo…“

„Hmm. Teď jde o to, kde?“ zabručel Sovadina a když se vlevo na skále objevilo monstrum hradu Rábí, zpomalil a zajel na vyasfaltovanou plochu parkoviště. „Na prohlídku tě nevyzvu.“

„Zaskočil jsem si sem ve dvaasedmdesátým. Hrady moc nemusím, ale tady je na co koukat. Ráno jsem kontaktoval nějakého Křížka, býval u Forejze přes psovody. Jezdil s kapitánem na Horskou za pomocníky PS. Položil jsem mu otázku, jestli si nepamatuje, kdo v té komisi byl. Jmenoval nějakého Frýdu, ale ten se krátce po převratu zastřelil. A teď se něčeho přidrž, ať to s tebou nesekne. Nevěděl, zda byl členem komise, nebo tam byl s jiným úkolem, ale…“

„Kdo, ksakru?!“

„Čaban.“

Jányš měl pocit, jako by Sovadinova dosavadní sebejistota dostala vážnou trhlinu. Dokonce jako by v tiku jeho tváře zachytil náznaky jakési počínající paniky.

„To je nemožné?“ vymáčkl ze sebe, v obličeji byl rudý, žíly na spáncích mu naběhly, oči se leskly počínajícím vztekem.

„Nedělej z toho předčasné závěry, ale veď v patrnosti i tuhle možnost. Ostatně měl jsem dojem, že právě Čabanovi příliš nevěříš. Nebo jsem se mýlil?“

„Tohle by už bylo trochu moc,“ zaskřípal Sovadinův hlas. "Člověče, kdyby měl ten Křížek pravdu…“ Zíral do čelního skla saabu a prohloubené vrásky na jeho čele svědčily o tom, že jeho mozek pracuje na plné obrátky.

„Je to jako v detektivce,“ zabručel Jányš, ale Sovadina ho zřejmě vůbec nevnímal.

„Nechci tě strašit, ale mám dojem, že začíná přituhovat. Když jim vadil Duchan, mohl bys jim vadit i ty. Stačí, aby je napadlo, že něco víš. Nebo se začnou obávat, že dříve či později na něco narazíš. A já nemám možnost ti krýt záda.“

„Postarám se sám o sebe.“

„Kdyby po tobě šli, sám nemáš šanci. Tím nechci snižovat tvé kvality, Ondřeji. Opravdu si musíš dát pozor.“

„Pouvažuju o tom. Mám možnost sem povolat parťáka. Beztak mě nikdy neodpustí, že jsem se sem rozjel sólo. Proč jsi mě vyzval ke schůzce? O Duchanovi jsi přece nevěděl. Že bys tušil, s kým máme tu čest?" vyslovil otázku, na kterou myslel od okamžiku, kdy si přisedl do saabu.

„Dobře mě poslouchej,“ Sovadina mu položil dlaň na předloktí. „A všechno si necháš pro sebe. Jasný?“

16

Zárubová ho informovala, co vyslechla o náhlé smrti Jindřicha Duchana z Fučíkovy ulice. V jejím podání šlo o opilce, který nešťastně uklouzl, rozbil si hlavu o roh skříně a než se probral, vykrvácel. Jányš pokýval hlavou a řekl, že to slyšel taky, alkohol je prostě metla lidstva, kdo mu propadne, vystavuje se nejrůznějším rizikům, včetně vysazení ledvin a ztvrdnutí jater.

Pak se zmínila, že cestou domů na náměstí potkala Huška. Býval velitelem na Březné, než k ní připojili většinu úseku Mýtiny a Viktor ho v té funkci vystřídal. Když se měli potkat, podíval se stranou. Musela na něho zavolat. Skončil tehdy jako velitel čety a ta křivda v něm zůstala zřejmě do dneška. Zíral na ni, jako by mu zavraždila manželku. Nechala by ho jít, ale napadlo ji, že by si s ním chtěl promluvit, a tak mu řekla, o co jde. Zamumlal, že dávno na ta léta zapomněl, ale kdo ví, třeba tehdy mlčel jen kvůli tomu, že cítil jisté zadostiučinění.

Hušek počká, pomyslel si Jányš a vybavil si ranní slib, že zavolá do Kostelce. Ale už se mu ven k telefonní budce nechtělo. Po večeři řekl Zárubové, že je nezvykle unaven, a dal jí dobrou noc. Zalehl a myšlenky se mu zatoulaly k závěru schůzky se Sovadinou. Když kriminalista hovořil o signálech, že v jejich regionu zřejmě působí velice aktivní převáděčská skupina, napadlo ho, co to má společného s jeho případem. Sovadina pokračoval na stejnou notu, hovořil o skutečnostech, které jsou jim zatím známy. Už to nevydržel a zeptal se ho, proč mu to všechno vykládá. „Buď jsi jim někde zadýchal na krk, nebo možná i přišlápl patu. Samosebou nevědomky. Tohle oni nemohou vědět. Dokonce mě cosi našeptává, že tě možná považují za někoho jiného, kdo by jim mohl být velice nebezpečný. V souvislosti s těmi signály, – u nás byla řeč, že v tom můžou jet i lidé v uniformě – náš starý nadhodil, že by asi měl informovat inspekci,“ pousmál se Sovadina. „Už ti to došlo?“

„Aby ne. A jde mi z toho mráz po zádech. Jinými slovy mi říkáš, že jsem chlap zralý na odstřel,“ reagoval podrážděně, tahle představa se mu ani trochu nelíbila. „A ke všemu vůbec nevím, odkud to může přijít.“

„Proto chci, abys měl krytá záda.“

„Jak mohu objasnit případ, kvůli kterému jsem tady, když po mně půjdou jako vosy na sladký? Ne, volavku ti dělat nebudu!“ rozzlobil se. Nejvíc ho dráždilo, že neviděl žádné východisko. Čím víc bude rozhlašovat, že mu jde jen a jen o Forejze, tím víc se budou utvrzovat v tom, že je to pouze maska!

„Už jsi se uklidnil?“ ozval se po chvíli Sovadina. „Pokud dnes převádějí a dopouštějí se i jiné trestné činnosti, například vydírání – to se nám zde taky nějak rozrostlo – je dost velká pravděpodobnost, že ten, co má na svědomí Forejze, je mezi nimi.“

„Jak velká je ta pravděpodobnost?“ ušklíbl se.

„Skoro nulová,“ zabručel kriminalista. „Nemá význam na tebe vytahovat ty kecy o občanské povinnosti, když tohle u nás začíná patřit minulosti, protože všechno je pod přímým diktátem peněz, a už vůbec ti nemám v úmyslu připomínat, jak jsem taky mohl Bémovi odpovědět. Řeknu ti jen jedno, Ondřeji: ta banda je pořádná veš v kožichu a bude čím dál víc drzejší, jestli se jim nepřistřihnou křídla. Nepožaduju od tebe nic jiného, než abys pokračoval v tom, co jsi začal. A kdybys na něco narazil, na něco, co by směřovalo k tomuhle, o čem si povídáme, abys mi dal echo. Ostatní je už moje starost.“

„Máte o nich něco konkrétnějšího?“ zeptal se, bylo mu naprosto jasné, že jinou šanci stejně nemá. Tak či jinak, stejně je v tom už po uši. Navíc se mu bytostně nezamlouvalo to, z čeho si ti lidé bez skrupulí učinili zlatou žílu. V hrudi mu bilo srdce někdejšího poldy, a i po tom všem, co musel spolknout od vlastních lidí, fandil spravedlnosti.

„Určitě jsou místní, tomu nasvědčuje, že se dosud vždycky dokázali vyhnout nastraženým léčkám a několik zásahů vyšlo naprázdno. Z toho lze usuzovat, že jsou dobře informovaní. Kdyby to bylo, jak si představuju, měli by své lidi u pohraniční policie, ale i u nás. Domnívám se, že disponují poměrně značnými částkami, které mohou pocházet z vydírání. V tomhle mi náš šéf oponuje, tvrdí, že si nedovede představit, jak by tyhle dvě naprosto odlišné činnosti skloubili dohromady. Já říkám: něčím přece museli začínat. A když už je taková živnost rozběhnutá a sype penízky, je přece škoda ji rušit.“

„Myslíš, že mají základnu v Sušné?“

„Tipuju to někde kolem Modré. Háček je v tom, že jsme nikoho z nich nedostali do ruky. Až se to stane, bude to hned lepší. Těžko se zasahuje naslepo, proti někomu, o kom vlastně nic nevíš.“

„A koho třeba kolega kryje…“ poznamenal dost jízlivě a Sovadinův obličej se znovu zachmuřil.

„Čabana si oťuknu. Ale moc si od toho neslibuj,“ rozloučil se, když ho v Nádražní ulici vysadil. Na blízké křižovatce odbočil na Klatovy.

Jányš se překulil na druhý bok. Všechno, co v saabu pod monumentálním hradem vyslechl, samozřejmě vybízelo k zvýšené ostražitosti. Pokud tu chce dál existovat, nesmí riskovat a každý svůj další krok musí dobře promyslet. Z toho vyplývá, že by už neměl váhat s povoláním Ondry. Pro jednoho tady už začíná být horká půda. Ale syn je v tom nejlepším mužském věku. Je ženatý. Markéta čeká dítě. Jeho vnouče. Přece Ondru nepotáhne sem, když neví dne ani hodiny. Ještě s tím počká!

A taky by se už měl ozvat Kodetovi, že se rozhodl pokračovat v objasnění Forejzovy smrti. Stručně ho seznámí s dosavadními výsledky, které sice nejsou nic moc, ale mohou být slušným základem k dalšímu pátrání. Pochopitelně se mu ani náznakem nezmíní, do čeho se nic netušíc namočil.

V duchu si procházel dny, které uplynuly od jeho příjezdu do Sušné, aby na něco důležitého nezapomněl, a myšlenky mu začaly unikat. Už v polospánku zaznamenal před dveřmi tiché kroky. Otevřel oči, zamžoural tím směrem. Ne, nezdálo se mu to jen! Vsunul ruku pod polštář, sevřel pažbičku, a pod přikrývkou si připravil pistoli. Dveře se zvolna otevíraly. Nespustil z nich oči. Vzápětí pocítil úlevu, v matném světle z chodby stála Zárubová.

„Chtěla jsem se vás zeptat…“ selhal jí hlas. „Až zítra,“ vymáčkla ze sebe, couvla a spěšně za sebou zavřela. Jányš vrátil pistoli pod polštář a ulehl. Co mohlo být tak důležitého, že za ním přišla? proběhlo mu hlavou, ale už si na to neodpověděl. Usnul.

17

Ještě dost nízké slunce nahlíželo do oken radnice a svým jasem polévalo tržiště, soustředěné při kašně, druhá polovina náměstí, která už byla téměř zaplněna parkujícími automobily, zatím zůstávala ve stínu bloku někdejších měšťanských domů.

Jányš prošel podle první řady stánků a neušlo mu, že jen u málokterého postává Vietnamec. Skupinku těchto nevysokých, rtuťovitě čiperných lidiček s úžasným nadáním k podnikání, zaznamenal u jasně červené dodávky, o čemsi se tam dohadovali ve svém rodném jazyku. Jejich absence u stánku mohla znamenat, že se mezi ně dostala konkurence, nebo že si už na prodej najímají naše lidi a sami se soustřeďují na přísun laciného zboží.

Brunetku zaznamenal při kraji druhé řady. Okamžitě si byl jistý, že jde o ženu, na kterou ho nasměroval Křížek. Než se přiblížil ke stánku, kde přešlapovala a vyhlížela zákazníky, dorazil k ní jeden z těch Vietnamců od dodávky. Převyšovala ho o celou hlavu, ale pouze kývala. Vietnamec se vzdálil ke svým druhům. Žena za ním upřeně hleděla a vypadala naštvaně.

Přinutila se k úsměvu, když si všimla Jányše.

„Řekněte, o co máte zájem, pane. Poradím vám. U nás nevedeme žádné šunty,“ spustila, jako by neměl oči, na první pohled bylo jasné, že všechny stánky jsou zásobované ze stejného zdroje.

„Hledám jednu ženu. A vy se jí podobáte.“

Zatvářila se nepřístupně.

„Myslím, že jste Růženka. Před několika roky jste byla zaměstnaná v chatě Škodovák na Horské.“

„Kde jsou ty časy…“ Podívala se k červené dodávce.

„Vzpomínáte si na kapitána Forejze?“

„Na Viktora? Proč se na něj ptáte? Říkalo se, že zdrhnul do Německa.“

„Nebyla to pravda.“

„Vy jste policajt?“ zamumlala přitlumeně a zase pootočila hlavu k autu.

„Soukromý detektiv. Najali mě, abych zjistil, jak to tenkrát bylo doopravdy.“

„Aha.“ Zamračila se. „Ale mne z toho vynechte.“

„To jaksi nejde. Vím, že jste se s Forejzem stýkala. A že jste se mohla pohybovat v jeho společnosti i ty dny, které předcházely jeho zmizení. Mně informace samozřejmě můžete odmítnout, ale…“ Jányš si všiml přicházejícího Vietnamce a řekl: „Mohla byste mít potíže.“

„Nevyhrožujte,“ sykla, ale vzápětí přidala: „Tak jo. Ale počkejte na mě u kašny, něco mu napovídám.“

Zpovzdálí přihlížel jejímu rozhovoru se stánkařem. Začal šermovat rukama, rozhodně nevypadal nadšeně. Ale dosáhla svého. Když k němu kráčela, musel ocenit její postavu. Na tu čtyřicítku vypadala lépe, než převážná většina žen v tomhle věku.

„Dala bych si pořádné kafe.“

„Mluvíte mi z duše,“ pousmál se a po jejím boku šel rovnou k zahrádce se stolky pod barevnými slunečníky s reklamou Mallbora. Poručil dvě černé kávy, vytáhl krabičku a nabídl brunetce cigaretu. Zapálil jí, počkal až vydechla obláček kouře a řekl: „Moc mi pomůžete, když budete spolupracovat.“

„Řekněte mi, jaký to ještě může mít význam? Třeba je někde v Americe. Tam se má nejspíš lépe, než my tady, pane.“ Zřejmě byla přesvědčená, že každý tam je milionářem.

„Mýlíte se. Zjara ho našli mrtvého. Tedy to, co z něho po těch dvaadvaceti letech v zemi zbylo.“

„Kristepane.“ Znervózněla a tváře jí pobledly. „Chcete říct, že ho někdo…“ Odmlčela se, číšník jim přinesl kávu. Roztrhla malý sáček, nasypala si cukr do šálku.

„I dnes jsou lidé, kterým záleží na tom, aby Forejze očistili od svinstva, které na něho nakydali někdejší mocní. A aby případného viníka stihl spravedlivý trest.“

Zatvářila se, jako by tomu příliš nevěřila. Pravděpodobně měla se spravedlností své vlastní zkušenosti. Špatné. Jányš usrkl kávy. Nenaléhal. Předpokládal, že si to, co jí sdělil, musí patřičně srovnat v hlavě.

Hlesla, aby jí koupil hořkou. Udělal to. Když číšník odešel, vyklopila obsah odlivky do úst. Pak se rozpovídala o době, kdy dělala servírku v chatě Škodovák na Horské. Kapitán Forejz k nim jezdil někdy i dvakrát týdně. Převážně míval s sebou mladšího mužského, který u něho měl na starosti psy. Pokud jde o pití, rozhodně nevydržel tolik jako Viktor, většinou skončil s hlavou na stole. Sedával s nimi i Bahník, vedoucí chaty, ten na Viktora nedal dopustit, předstíral, že nemá tušení, kam se spolu vytrácejí. Nevadilo mu, ani když Viktor zůstal do rána a třeba se i potkali v hale. Párkrát se jí podařilo přesvědčit i Ilonu, která tam dělala kulturní referentku a organizovala zábavu rekreantů. Byly spolu kámošky. To vysedávání u flašky ji nebavilo, byla spíš přes knížky, prostě hodně četla. Růžena si myslela, že jí ani mužští nic moc neříkají, ale pak se v jednom z turnusu objevil vysoký černovlasý chlapík a už večer se s ním dala dohromady. Samosebou ji to zajímalo, když s tím Ilona dělala takové tajnosti. Určitě u něho byla na pokoji ještě tu noc. Bydlela hned vedle ní, tak slyšela, že odchází sotva pár minut po tom, co přišla z toho večírku dole. Ráno na Ilonu udeřila. Ta přiznala, že toho rekreanta zná už od dřívějška a že je moc ráda, že se znovu sešli.

„Vraťme se k Forejzovi,“ upozornil ji Jányš.

„Ten se tam už pár dní neukázal. Teprve asi uprostřed týdne, zrovna jsem uklízela po večeři, přijelo nějaké auto a já měla dojem, že je to to Viktorovo. Než jsem stačila zareagovat, už jelo pryč. Přivezlo toho mužského, co k němu chodila Ilona. Zeptala jsem se, jestli bude večeřet. Zabručel, že ne, a oči se mu leskly, došlo mi, že dost vypil, když ženská nějaký čas dělá v takovémhle zařízení, stačí jí mrknout a ví své.“

„Asi si nevzpomenete, jak se ten pán jmenoval?“

„Určitě jsem to věděla, ale vypadlo mi to už z hlavy. Něco mi říká, že ho Ilona oslovovala Evžene. Ale za tohle bych ruku do ohně nedala.“ Brunetka se omluvně usmála, sáhla pro prázdnou sklenku, předvedla ji lelkujícímu číšníkovi.

„Možná se divíte, proč si tohle pamatuju, když si nevzpomenu na jméno toho šviháka. Vybavuju si to tak dobře, protože měla Ilona ten úraz. Ráno jela s rekreanty na výlet po místech, kde žil ten šumavský spisovatel Klostermann. V Rejštejně v hospodě na návsi měli objednaný oběd. Nevím, jestli to tam znáte. Řidič zaparkoval autobus po levé straně. Ilona si v něm něco zapomněla. Asi se nepodívala, když přebíhala, a smetlo ji auto s kládama, které vyrazilo z ulice, co po ní přijeli. Odvezli ji do špitálu v Sušné skoro v beznadějném stavu. Jako zázrakem se z toho vykřesala. Za rok už jen trochu kulhala. Jako by se podruhé narodila.“

„Ten její ctitel to asi těžce nesl, co?“

„Na tom výletě s nimi nebyl. Když odjížděli, mezi nastupujícími rekreanty jsem ho neviděla. Zeptala jsem se Ilony. Naštvaně řekla, že někam odjel s jedním kamarádem z Modré. Myslela jsem, že se hned druhý den rozjede do Sušné do špitálu za Ilonou, ale ani ho to nenapadlo. Chlapi jsou – bez urážky – prezenti. Sejde z očí, sejde z mysli. Měla jsem na něj pifku a byla ráda, když se změnil turnus. Krátce po tom jsme se dozvěděli, že Viktor zdrhnul do Bavor. A já hloupá si myslela, že čeká, až ta jeho odjede k rodičům, slíbil totiž, že si vezme pár dnů volna a že je stráví se mnou.“ Vypila tmavý obsah další odlivky a oči se jí dost zakalily, ale mohlo to být i lítostí nad tím, že jí to tenkrát s milencem nedopadlo. "Víte, co mně tehdy napadlo? Co mu u nás scházelo, když se měl jako prase v žitě.“

„Byli tehdy za vámi?“

„Myslíte, jestli mě vyšetřovali? Měla jsem strach, že se tam přiženou a budu mít potíže, ale měla jsem štěstí. Víte, co by mě čekalo, kdyby se provalilo, že jsem s Viktorem spala? Jako nespolehlivou by mě vystrnadili do vnitrozemí.“

„Kdy se ten Evžen vrátil z toho soukromého výletu?“

„Tohle vám nepovím, kdybyste mě zabil. Ale do příjezdu toho autobusu s rekreanty, kteří přivezli tu tragickou zprávu o Iloně, to určitě nebylo.“

„Zmínila jste se o tom, že ho den před tím navečer přivezlo auto, které vám připadalo jako Forejzovo. Mohl být právě on tím přítelem z Modré?“

„Pokud jde o auto, určitě jsem se musela splést. Kdyby to byl Viktor, zastavil by se. Nestalo se, aby projel kolem a nezastavil se aspoň na chvilku.“

„Ta vaše kámoška Ilona se do Horské asi už nevrátila…“

„Ale ano. Vedoucí ji osobně dovezl ze špitálu s celou parádou. On si na ni totiž brousil zuby už před tím a snad ani nezaznamenal její vztah s tím rekreantem. Když se uzdravila, stala se recepční. Udělal pro ni místo, které jsme v chatě dříve nemívali. Pak k nám začal jezdit Záruba, který prý převzal tu jednotku v lesích nad Modrou a motal se kolem Ilony, to šlo Bahníkovi na nervy. Netrvalo dlouho a ti dva se málem porvali. Ale za pár dní se na sebe zase usmívali jako nejlepší kámoši. Možná proto, že se Záruba oženil s vdovou po Viktorovi," ušklíbla se.

„Takže tu Ilonu najdu na Horské?“

Přikývla. „Nakonec se za Bahníka provdala. Z vedoucího chaty se stal jejím majitelem. Divili jsme se, kde vzal tolik peněz, aby ji koupil. Z chaty Škodovák se stal hotel U zlaté podkovy. Ale to už jsem tam nebyla,“ řekla skoro podrážděně. „Bahník mě vyhodil. Postaral se o to ten mizera Záruba, když se mu nepovedlo mě dostat do postele. Věděla jsem o něm své od Viktora. Nejednou mi řekl, že by se Záruba moc rád dostal na jeho místo. Že je schopný každého podrazu. A litoval, že mu to došlo až po tom, co si ho vzal jako zástupce na novou jednotku.“

„Víte, že Záruba teď dělá velitele městské policie?“

„Abych nevěděla. Jak se kolem mihne strážník, koukám se raději zdekovat. Ale nechávají nás na pokoji, až je to divné. Nic bych za to nedala, že to majitele stánku něco stojí.“

„Díky za cenné informace, pani Růženko,“ řekl Jányš a rozloučil se. V lokále číšníkovi zaplatil útratu a požádal ho, aby brunetce donesl ještě jednu hořkou.

18

Kousek za starým lomem skončil les a říčka se od silnice odklonila vpravo do luk, místy narušených skupinkami břízek. Jányš projel podle řady finských domků a na křižovatce pod restaurací Zlatá stezka odbočil doleva a stoupal k Filipovu znovu obklopen převážně jehličnatým porostem. Dvě osamělé chaloupky s bytelnými okenicemi, svědčícími, že jejich původní majitelé jsou už minulostí, pak výhled do luk až k okrajům vysokého lesa, který dříve lemovaly tabulky hraničního pásma, cesta směřující k Mýtině, kterou mockrát změřil svými kroky při návratu z volna, nebo v sestavě hlídky, co kontrolovala pohyb v týlu pohraniční jednotky. Byla to skutečně pouze hra na ochránce státních hranic? Jányš si vzpomněl na svoji návštěvu u Duchana a jeho poznámku, že brzy poznáme, jak jsme se zmýlili, když jsme hranice zcela otevřeli. Co když to nebyl jen názor člověka, kterého se dotklo, že se vygumovala jeho minulost? Ledacos napovídalo to, co pod Rábím vyslechl od Sovadiny.

Za tichou a na první pohled chátrající budovou někdejšího polesí odbočil na úzkou asfaltku k Horské. Vnořila se do lesa, krátké rovinky se střídaly se sjezdy do údolíček, zatáčkami obcházela bažinaté úseky. Konečně se mu otevřel pohled do volného prostoru. Louka svažující se k Hamerskému potoku, protější stráň s několika osamělými chalupami, všechno obklopené masívem lesa. Vlevo shluk domů – Horská. Tam někde bude hotel, který hledá.

Hranatá dvoupatrová krabice na první pohled nezapadala do okolní starší zástavby, takové zůstaly v mnoha šumavských obcích po uplynulých letech budování socialismu, aspoň že ten, kdo ji projektoval, nezapomněl na šikmou střechu. U ZLATÉ PODKOVY hlásal nápis nad vchodem a přilehlé vyasfaltované parkoviště, kam Jányš se svým favoritem zajel, ho uvrhlo do pocitu chudého příbuzného, když své auto viděl v sousedství těch nablýskaných západních vozů s německými espézetkami. Zamkl auto a vykročil k hotelu. Nedávno nová střecha, blýskající bílá omítka. Nový kabát musel stát celý majlant. Vybavil si slova brunetky Růženky, kterými vyjádřila údiv nad tím, kde Bahník vzal tolik peněz, aby mohl koupit bývalou chatu Škodovák. Nebyl by první, kdo privatizoval za babku. A horší je, že nebyl poslední, komu se to povedlo. Uplynuly tři roky, co zkrachoval minulý režim, a už přihlížíme, jak se všechno kolem rozkrádá. Mnohým je už dnes jasné, že se suneme úplně někam jinam, než jsme si při svém cinkání klíči představovali. Jeviště znovu patří lidem bez skrupulí, pohříchu to jsou většinou ti samí, co těžili i z předcházejících pořádků. Jsou prostě lidé, kteří si vědí rady za každé situace, napadlo Jányše, když vstupoval do haly vyplněné dvěma sedacími soupravami. Už chtěl zamířit do restaurace, když se vlevo za recepčním pultíkem objevila dívka ve volném tričku pomerančové barvy a krátké džínové sukni, s dlouhými blond vlasy staženými do ohonu. Příliš přes dvacet jí být nemohlo.

„Vítám vás pane. Přejete si ubytování?“ Při úsměvu se jí při koutcích úst vytvořily rozkošné dolíčky. Jak se lokty opřela o desku pultíku, dala mu nahlédnout do výstřihu trička. Měla menší, blízko sebe posazená ňadra, když se narovnala, bradavky promáčkly látku.

Jányš odmítavě zavrtěl hlavou. Znovu mu věnovala milý úsměv a řekla, že to je dobře, protože nemají volnou ani postel.

„Přijel jsem za panem Bahníkem.“

„Jste jeho známý?“ Zapátrala mu v očích.

„Pokud vím, dělal tu dřív vedoucího. Potřebuju si s ním o něčem z minulosti promluvit, slečno. Můžete mi sdělit, kde ho najdu?“

„Šéf by měl být, ve své kanceláři, pane. Chodbou dozadu, předposlední dveře vlevo. Je na nich cedulka ředitel hotelu. Až si s ním promluvíte, můžete využít služeb našeho podniku. Ráda vás o nich budu informovat,“ vychrlila, připadalo mu, že ne pouze proto, že to má v náplni své práce. Měl pocit, že cítí její oči v zádech. Ohlédl se a zjistil, že se nemýlil. Možná by nebylo marné, kdyby si s ní pak promluvil.

Zaklepal a po vyzvání vstoupil. Stěny místnosti byly do výšky půldruhého metru obloženy modřínem, nábytek k tomu ladil barevně, vedle registračky byl stolek s počítačem. Za kancelářským stolem seděl muž do šedesátky, měl šedé vlasy a vysedlé lícní kosti, rozpláclý nos a dost vysazenou bradu, působil dojmem člověka, kterému nikdy nezáleželo na tom, co si o něm ostatní lidé myslí.

„Co sem lezete, člověče? Mám práci,“ plácl rukou do lejster před sebou.

„Měl bych pár otázek, pane Bahníku.“

„Cože…?“ Jeho obličej dostal výraz potencionálního vraha, ale vzápětí ho vystřídala nucená bodrost. „Ze kterých jste novin? Měl jste se telefonicky ohlásit.“

„Lituji, jsem soukromý detektiv Jányš. Chcete vidět moji licenci?“ řekl a měl chuť se ušklíbnout. Přihlížel, jak se vizáž toho za stolem znovu mění. Z Bahníkovy tváře se dalo číst jako z obrázkové knížky.

„Čmuchal…“ s odporem v hlase zabručel Bahník.

„Existují lidé, kteří nás nemají rádi. Ale změní názor, když nás potřebují,“ pousmál se Jányš.

„Já k nim nepatřím!“ odsekl Bahník, ale vzápětí jako by mu došlo, že vyslechnutím detektiva se k ničemu nezavazuje, ho ještě podrážděně vyzval: "Sedněte a mluvte. Moc času na vás nemám.“

„Nemám v úmyslu vás připravovat o čas zbytečně. Jde mi o Viktora Forejze. Bývalého kapitána Pohraniční stráže. Velel na…“

„Nevzpomínám si, že bych ho znal,“ řekl Bahník, aniž by pohnul brvou. Bylo lehké ho usvědčit, stačilo mu připomenout dobu, kdy býval velitelem družstva pomocníků. Ale to mohlo znamenat konec rozhovoru.

„Hledám Ilonu Strnadovou, která na Škodováku dělala kulturní referentku. Podle vaši bývalé servírky Růženky jste si ji vzal.“

„To jste si našel informátora…“ Bahník se zasmál. „Té ženské nemůžete věřit ani pozdravení. Propila by nos mezi očima. Místo mozku má kořalku. Navíc to byla rozhoďnožka. Dávala chlapům za frťana.“

„Možná máte pravdu. Ale já se ptal na pani Ilonu…“

„Nejsem hluchý.“ Bahník si pohrával s propisovací tužkou. „Pokud jde o moji ženu, musím vás zklamat. Pořád má zdravotní problémy. Souvisí s tím jejím zraněním ve dvaasedmdesátým roce. Srazilo ji auto s kládama. Málem to nepřežila.“

„Vím. Ale současně jsem přesvědčen, že by mohla hodně objasnit vzhledem k Forejzovi.“

„Ne! To nedovolím,“ Bahník se zvedl. „Ručím vám za to, že s tím Forejzem neměla vůbec nic společného.“

„Jak to můžete vědět, když jste ho neznal?“

„Zrovna jsem si vzpomněl,“ vyklouzl z toho. „Kdo by si pamatoval každého opilce. Vlastně jsem hlavně kvůli němu vyhodil tu servírku, které jste popřál sluchu. Brala si ho k sobě na pokoj, miliskovali se i před rekreanty. Ti na to poukazovali. Musel jsem chránit dobrou pověst chaty.“

Jányšovi bylo jasné, že ptát se na rekreanta, se kterým mu tehdy jeho láska zahýbala, by nebylo rozumné. Podle brunetky o tom neměl tušení. Mohl by jeho manželce způsobit zbytečné problémy, takové věci se neodpouštějí ani po mnoha letech. K Bahníkové se bude muset dostat jinak!

„Nezlobte se, že jsem vás obtěžoval. Mějte se,“ řekl nahlas a opustil Bahníkovu kancelář. Z baru i restaurace byla slyšet jadrná němčina, nechtělo se mu ji poslouchat.

„Doufám, že jste uspěl, pane,“ oslovila ho blondýnka z recepce, z jejího výrazu přímo čišela zvědavost.

„Ano i ne. Poslechněte, slečno, je paní Bahníková opravdu tak nemocná?“

„Nemocná…?“ protáhla s udiveným výrazem a mrkla chodbou, vzápětí jí došlo, proč jí klade takovou otázku. „Její muž to musí vědět lépe než jiní,“ přidala. Byla to nevšedně chytrá dívenka.

„Škoda. Dost jsem si od rozmluvy s ní sliboval. Už vám někdo řekl, že jste nejhezčí šumavská recepční?“

„Vy jste ale lichotník, pane,“ zapýřila se. „Snad nás už nemíníte opustit?“

„Povinnost volá, slečno. Třeba se ještě zastavím, kdybych jel okolo.“

„Ráda vás uvidím. A mezi námi,“ ztišila hlas, „s tou nemocí pani šéfové to nebude tak zlé. Šťastnou cestu,“ přidala rychle, vzadu v chodbě třískly dveře.

Jányš usedl do auta a než nastartoval, pohlédl k vchodu do hotelu. Skutečnost, že si Bahník na Forejze vzpomněl, až když pochopil, že ví víc, než se domníval, i že se mu snažil namluvit, že jeho manželka je natolik nemocná, aby s ním nemohla hovořit, mohla znamenat, že konečně nasál správný vítr. Bude se sem muset vrátit a najít způsob, jak s Ilonou Bahníkovou promluvit, protože jiné stopy nemá. Aspoň ne takové, které by slibovaly úspěch.

Vycouval mezi dva mercedesy, přeřadil a vyjel z parkoviště na silnici. U posledních chalup odbočil na zkratku k Filipovu. Co to zkusit přes tu mladičkou recepční? Instinkt mu napověděl, že byla na jeho straně, aniž by věděla, proč u šéfa byl. Tohle potvrzovalo její sdělení ohledně Bahníkové, ale i chvat, se kterým se rozloučila, když zaznamenala někoho vzadu v chodbě. Co kdyby ji kontaktoval telefonicky a domluvil si s ní schůzku mimo hotel? Asi jí bude muset prozradit, kdo je, nemůže si namlouvat, že by se k tomu uvolila, kdyby jí sdělil, že ho zaujala jako žena, je mezi nimi propastný věkový rozdíl.

Kde jsou ty časy, kdy si myslel, že si ulehčí práci, když využije svého mužského šarmu? prolétlo mu hlavou na rovince k vysokému lesu, úzkou asfaltku už obklopovaly porůznu rostoucí náletové smrčky. Některé teprve přerůstaly trávu, jiné dosahovaly výšky člověka. Jányš dostal chuť na cigaretu. Zajel k okraji cesty a vystoupil, v autě zásadně nekouřil.

Poslední drobné úspěchy v tomhle ohledu zaznamenal v dobách, kdy pracoval u kriminálky v Újezdě. Ale to už bylo více než dvě desítky let… Vypustil z úst obláček cigaretového kouře a musel se usmát, když si vybavil, jak hloupě naletěl své klientce, která si ho najala, aby našel prostitutku, která hrála důležitou úlohu v jejím sporu s milencem. Od toho případu se takových omylů nedopouštěl.

Upustil nedopalek na asfalt, rozmázl ho podrážkou a nastupoval do auta, když zaznamenal jakési nejasné zasvištění a cosi udeřilo do pootevřených dvířek, za kterými stál. Sakra! V prvním okamžiku mu nedošlo, o co jde, ale pud sebezáchovy ho přinutil klesnout koleny na asfalt a zalehnout. Přeběhl očima po dvířkách. Nad sklem zaznamenal důlek a kolem oprýskaný lak. Když pak držel v ruce nárazem zploštělou kulku, nemohl pochybovat o tom, že po něm někdo vystřelil. Kdo? Byl v tom úmysl, nebo jde pouze o čin neukázněného myslivce? Přeběhl očima po okrajích lesa, ale nikde se nic nepohnulo. Přeskakoval pohledem po staveních rozházených po okolních stráních. Taky nic. Ale co když má znovu prst na spoušti? Ať je to jak chce, tady zůstat nemůže. Pokud ho střelec chce dostat, už si třeba hledá místo, ze kterého se mu to povede!

Jányš dopadl na sedadlo a spěšně rozjel auto, pro jistotu se přikrčil k volantu. Teprve pod ochranou vysokého lesa si poněkud oddechl.

19

V Modré zajel na parkoviště, opustil auto a přes vozovku přešel ke Zlaté stezce. Jeden ze stolů na terase byl volný. Jányš usedl tak, aby viděl na své auto, ale i na silnici vycházející z lesa. Nebylo pravděpodobné, že by ho ten, kdo po něm u Horské vystřelil, pronásledoval až sem, ale vyloučit to nemohl. Postarší číšník s černým motýlkem v límečku bílé košile inkasoval od turistické skupinky u stolu vzadu a přišel k němu. Objednal si černou kávu, zapálil si další cigaretu, kterou si povolil vzhledem k napětí, co se ho drželo od toho výstřelu, a přihlížel, jak se ta rodinka pod terasou šikuje před fotoaparátem staršího muže se slamákem na hlavě, kterého mylně považoval za dědečka, ale vyvedla ho z toho sotva třicetiletá platinová blondýnka slovy: a teď my sami, miláčku.

Má ta střelba u Horské nějakou souvislost s mojí návštěvou U zlaté podkovy? přemýšlel Jányš. Jestli ano, mačkal spoušť sám Bahník, nebo někomu dal avízo a požádal ho o tuhle službičku? Měla ho ta střela zabít, nebo pouze postrašit a tím mu jasně naznačit, co se mu přihodí, pokud se tam ještě jednou ukáže? Neméně důležitou otázkou je, zda k tomu vedl jeho zájem o Forejze. Kdyby to vyprovokovalo tohle, bylo by zcela zákonité, že je ve Forejzově smrti Bahník nějakým způsobem namočený. Ale je taky možné, že někdo, s kým je hoteliér spolčený, se obává, že jeho tvrdošíjné pátrání po vrahovi Forejze, je pouze zástěrka pro pátrání po něčem jiném, po něčem, co by odhalilo něco jiného. I tuhle verzi nelze podcenit, když si za ně dosadí věci, o kterých s ním hovořil Sovadina.

Usrkl kávu. Měla mizernou chuť, dokonce jako by páchla zatuchlinou. Už chtěl zavolat na číšníka, který uklízel stůl v rohu terasy, když od křižovatky přijíždělo auto v policejních barvách. Zaparkovalo vedle jeho favorita. Muž, co z něho vystoupil, byl vysoký, měl mohutná ramena a tučný zátylek. Na sobě měl khaki bundokošili s vyhrnutými rukávy a plandavé kalhoty stejné barvy. Nahlédl do sousedního auta, obešel ho a nepochybně kontroloval espézetku. Pak se zadíval ke Zlaté stezce.

Polda v civilu? Tohle přece nemůže být náhoda, pomyslel si Jányš, když ten muž přecházel přes vozovku. Vystoupal po schodech na terasu, nahlédl do restaurační místnosti a pootočil se, přeběhl pohledem po stolech, až jeho oči spočinuly na Jányšovi. Bez otálení přistoupil k jeho stolu.

„Pan Jányš?“ řekl, jako by chroupal suchary.

„Možná. Koho to zajímá?“ zareagoval poklidně, auto, kterým ten muž dorazil, svým způsobem zajišťovalo, že nejde o člověka, který má cokoliv společného s tím, co se stalo u Horské. Dokonce ho napadlo, jestli pro něho nemá vzkaz od Sovadiny.

„Jsem Čaban,“ utrousil a posadil se. "Z kriminálky v Klatovech.“

„Ano?“ získával čas. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho objevení kriminalisty nepřekvapilo.

„Neříkejte, že jste se s mým jménem dosud nesetkal. Vyšetřoval jsem případ, do kterého strkáte nos vy. Pár známých mě na to upozornilo. Nic proti vám osobně nemám, ale na lidi nepůsobí dobře, když se to znovu rozviřuje. Forejzova věc je s konečnou platností uzavřená. Spakujte se, vyinkasujte honorář a vypadněte odtud.“

Proslov i gesta, kterými ho doprovázel, byly směsí bodrosti a obyčejného vytahování. Mluvil hlučně, jako někdo, kdo je nad věcí, jako by to měl předem nacvičené, snad proto přehrával. Dalo se tušit, co bude následovat, když první výstup nebude mít očekávaný účinek.

„Netušil jsem, že jste to odložili,“ řekl Jányš neutrálním tónem.

„Proto jsem tady. Jednoznačně šlo o zmrvený pokus o sebevraždu. Musel být zpitý pod obraz. Kdo ho znal, potvrdí vám, že chlastal jako duha,“ chytl se stébla Čaban. Pro Jányše to byl důkaz toho, že nemá tušení o jeho napojení na Sovadinu. Nehodlal mu to prozrazovat.

„Háček je v tom, že si nemohu říci – balím. O tom by musel rozhodnout klient, který mi dal úkol, abych zjistil, jak se mu to opravdu stalo.“

„Právě jsem vám to řekl,“ zamračil se Čaban.

„A co když tomu neuvěří?“

„Máte mě za blbce?“ Z jeho hlasu bylo cítit, že v sobě musel přidusit rostoucí vztek. „Zaleží na vás, jak to tomu chlapovi, co vás do toho nastrčil za sebe, vysvětlíte.“

„Chlapovi…?“ protáhl Jányš. „Poslechněte, jak víte, že je mým klientem muž?“

„Nevím,“ řekl spěšně. „Prostě mě to jenom tak napadlo, když jste až z Kostelce.“ Jányš se chystal poznamenat, proč si zjišťoval, odkud je, ale Čabana dohady přestaly bavit. „Zaplaťte, půjdeme se projít!“

„Kam?“

„Z čeho máte strach?“ zašklebil se a kapesníkem si otřel zpocený zátylek. „Jsem policista.“

A dost možná i velký gauner, pomyslil si Jányš. Mávnutím paže přivolal číšníka, vtiskl mu do ruky kovovou minci a když ten zaprotestoval, že káva obnáší patnáct korun, prohlásil, aby se spokojil s tím, co mu dal, že ji beztak přeplatil. Číšník se nehodlal vzdát a snažil se přivolat výčepního. Zasáhl Čaban. Zasyčel, aby pinkl držel hubu, nebo že se postará, aby sem z hospodářské kriminálky poslali kontrolu. Se vzteklým mumláním číšník zapadl do lokálu. „Došlo mně, proč jste vyvolal ten konflikt s číšníkem. Ale vězte, že se ve mně mýlíte. Nejsem tak nepřístupný, jak na první pohled vyhlížím,“ vrátil se k původní bodrosti Čaban, když přecházeli silnici. Zamířil mezi auta a dotkl se místa, kde narazila kulka vystřelená neznámým střelcem u Horské. „Kdepak jste přišel k tomuhle? Vypadá to skoro čerstvé.“

„Ne jen vypadá. Máte tu neukázněné myslivce,“ ušklíbl se Jányš. Nepřipadalo mu pravděpodobné, že by si tak nepatrného důlečku všiml při běžném pohledu. Co když se tady Čaban objevil záměrně?

„Povídejte.“

„Klovla mi do auťáku u lesa za Horskou a nikdo se k tomu nepřihlásil. Nehodlám z toho dělat humbuk. Spraví do pár šikovnch ťuknutí a trochu laku.“

„Jak myslíte. Ale vraťme se k tomu, proč jsem tady. Znovu bych vám rád zdůraznil, abyste kolem přestal šmejdit a vařit z vody. Z vaší strany začíná jít o nezákonného zasahování do kompetence policie.“

„Tohle byste mi musel dokázat,“ namítl jen.

„Nemusím vám nic dokazovat,“ vyhrkl Čaban a z jeho hlasu znovu začišela špatně skrytá arogance. Chvíli mu trvalo, než ji dostal pod kontrolu. „Pokud jste přece jen narazil na něco, co by na případ vrhlo jiné světlo – o čemž moc pochybuju – bylo vaší povinností nám to okamžitě ohlásit, protože by šlo – přinejmenším – o podezření ze spáchání trestného činu. A tak se vás ptám, chcete mě o něčem informovat?“

„Netuším, co máte konkrétně na mysli.“

„Nezkoušejte moji trpělivost, člověče,“ zavrčel a jeho obličej znovu svědčil o tom, co se v něm odehrává. Zase se zvládl. „Když už zůstanete, tak aspoň spolupracujte. Pak jsem ochoten přimhouřit obě oči.“

Jasně vyslovená nabídka znamenala pouze jedno: když už se mu ho nepodařilo vyhnat, chce mít přes něho kontrolu! S obojkem na krku by pátrání bylo k ničemu. Ale odmítnout rovnou by se mu mohlo škaredě vymstít!

„Něco na tom je,“ řekl nahlas Jányš.

„No, konečně.“ V Čabanově tváři se objevil úsměv. Sáhl do levé kapsy bundokošile. „Tady je má vizitka. Nechte si to projít hlavou a dojde vám, že neprohloupíte. Mohu vám umožnit přístup k materiálům z vyšetřování. Klient dostane, po čem touží, a nebude na vás šetřit. Protahujte si to jak chcete dlouho, chápu, že si nějak musíte vydělávat. Ozvěte se.“ Čaban mu mávl rukou a zmizel za volantem policejního vozu.

„Co si to o mně myslíš, hajzle!“ procedil přes zuby Jányš za odjíždějícím autem. Když zmizelo v zatáčce, podíval se na obdélníček papíru, který mačkal v ruce. I hodnost mu nechali, parchantovi! Usedl do favoritu a chvíli mu trvalo, než se uklidnil, aby se mohl vydat na zpáteční cestu do Sušné. V konfrontaci s tím, co o Čabanovi vyslechl od chovatele psů Křížka, a čemu se mu dosud nechtělo uvěřit, si teď nemohl dělat žádné iluze. Připadalo mu docela pravděpodobné, že Čaban bezostyšně zneužívá všeho, k čemu se při své práci na kriminálce dostane, a že nějaká ta rána pod pás mu zřejmě nedělá vůbec žádné potíže. Jenomže jedno je něco si myslet a druhé, dokázat to. Bude moc těžké ho chytnout ta ruku. Bude natolik protřelý, že pečlivě zametá stopy. A takoví lidé zpravidla bývají i zákeřní, když se začne dít něco, co zkříží jejich plány. S takovým padouchem v zádech mu může být sakramentsky krušno.

Jányš v Sušné zastavil na nábřeží a přešel vozovku k telefonní budce. Když se mu ozval Franta z Klatov, požádal ho, aby společného kámoše upozornil, že byl kontaktován pánem z jeho boudy, který nemá tušení, že se znají, a že se s ním chce družit. Možná, že by o tom měli pobesedovat.

Ukončil hovor a vyťukal číslo do Kostelce.

„Že ti to trvalo, tati. Jsem připraven vyrazit. Kdy a kde mě budeš čekat?“ spustil Ondra vyčítavým hlasem.

„Prozatím na to zapomeň. Ještě k tomu není ten správný čas, chlapče. Stručně řečeno, neměl bys do čeho píchnout. Mlč, ať neprotelefonujeme spoustu peněz,“ ustřihl Ondrovu námitku. „Mám slibnou stopu na ženu, která zřejmě ví, s kým Forejz tehdy odjel na Mýtinu. Musím najít způsob, jak se k ní dostat. Pozdravuj ode mne Markétu. Co nejdřív znovu zavolám,“ řekl a zavěsil. Vracel se k autu a myslel si: pokud mi skutečně něco hrozí, proč bych se schovával za syna? Markéta by byla příšerně mladá vdova… Sakra, proč zase kalkuluju s tím nejhorším? Dostal jsem se dál, než jsem na začátku doufal, to je spíš důvod k malé oslavě.

20

Jányš zamžoural k oknu, kterým se do pokoje vtíralo kalné svítání. Pak si uvědomil, že má čísi hlavu na rameni a dlouhé vlasy mu způsobují svědění na tváři. Opatrně je shrnul stranou a postupně si vybavoval večer. Když dorazil, v hrubých rysech Zárubovou informoval o své cestě do Horské a naznačil, že právě tam je podle jeho názoru ukryto rozluštění tajenky. Chtěla mu dát večeři, ale zeptal se, jestli by se nemohl vykoupat. Pousmála se, zavedla ho do místnůstky s válcem koupelnových kamen, ve kterých praskalo hořící dřevo, do smaltované vany napustila horkou vodu. Koupel mu poskytla přímo fyzickou rozkoš, nepospíchal z ní. Opřel si hlavu a myslel na rozhovor s brunetkou, někdejší servírkou v chatě Škodovák, na to, jak na něho zapůsobil její bývalý vedoucí a dnešní hoteliér, na kulku, která zasáhla favorita a možná byla určena jemu, a samozřejmě i na Čabana. Vyrušilo ho zaklepání na dveře. Zárubová mu škvírou podala župan a připomněla mu jídlo. Otřel se a začal se strojit, ale pak si uvědomil, že si musí vzít čisté prádlo, a přes trenýrky si oblékl pouze župan. U stolu si vzpomněl, jak se pozdě v noci objevila v jeho pokoji. Co se ho chtěla zeptat a proč to vzápětí nebylo důležité. Neměl by jí to připomenout? Vzápětí od toho upustil. Třeba to opravdu byla věc, která pozbyla významu. Poděkoval za dobrou večeři, vymluvil se na únavu a vešel do pokoje, kde spal. Zbavil se županu, když se objevila ve dveřích. Chvíli na sebe mlčky hleděli. Najednou pochopil, co měla na srdci, když minulou noc přišla. Chystal se namítnout, že to není dobrý nápad, ale mlčel dál. Ani ona nepromluvila. Odhodlanými pohyby přetáhla přes hlavu noční košili, přistoupila až k němu, spojila ruce za jeho krkem, přimkla se k němu teplým tělem. Nemohl udělat nic jiného, než udělal. Políbil ji na pootevřená, podivně rozdýchaná ústa. Postel mu podrazila nohy. Svezl se na ni zády. Ona se ho ani v pádu nepustila. Oplatila mu polibek. Jak sjížděla koleny na koberec, zaklesla prsty do jeho trenýrek. Její dlouhé, vlahé vlasy ho polechtaly na břiše. Vzala ho do úst a slabiny mu začaly tuhnout. Potlačil další protest a zavřel oči. Kdo by tomuhle odolal? Pak už ho vedlo vzrušení, které v něm roznítila. Vyklouzl zpod ní, přinutil ji ulehnout na záda. Zabořil obličej do jejího klína. Nejprve se jen chvěla, pak se svíjela. Lapala po dechu, slastné steny se změnily v jásavé výkřiky. Přesunul ústa k jejím ňadrům, přiklekl a pronikl do ní… Úlevné orgasmy a pak spánek jako sladká mdloba. Když na ty noční hodiny teď myslel, bylo mu krušno. Vyspal se s ženou, pro kterou v Sušné pracuje. Porušil jedno z pravidel, která se mu doposud dařilo zachovávat. Měl ji včas odkázat do patřičných mezí! Jenomže tohle se snadno říká poté, co se to stalo. Když svlékla tu noční košili, jako by mu to zatemnilo mozek. Už dlouho nespal se ženou.

Hlava na jeho rameni se pohnula. Pak žena zívla. Díky provinilému pocitu, který kvůli tomu, co se přihodilo, měl, se Jányše zmocnil zmatek. Překotně přemýšlel, jak by se k ní měl chovat. Snažil se předstírat spánek. Do ucha se mu vetřel tichý smích.

„Vím, že nespíš, Ondřeji,“ promluvila se zvednutou hlavou. Otevřel oči, ale nedokázal ze sebe vymáčknout jediné slovo.

„Jestli si děláš výčitky kvůli tomu, co se mezi námi stalo, děláš si je zbytečně. Už jsem na to myslela několik dní. Příšerně jsem už toužila po mužském.“

„Nemohu to svádět jen na tebe,“ dostal ze sebe.

„Poznala jsem, že jsme to potřebovali oba. Co kdybychom to svedli na fyzickou záležitost?“

„Obvykle se mi něco takového nestává, ale dnes v noci…“

„Nechtěla bych, aby tě třeba napadlo, že se vyspím s každým na potkání. Tohle byl úlet. Už se to nestane. A ujišťuju tě, že ke mně nemáš žádné závazky. Můžu ti dát ještě pusu? Přátelskou.“ Přilípla rty na jeho ústa, zvedla se, překročila ho. „Ještě si polež, já už musím na směnu. Nezapomněl jsi na toho Huška?“ zeptala se, když si spustila přes hlavu noční košili.

„Zastavím se u něho dnes.“

„Asi ti o Viktorovi nepoví moc hezkého, ale i to je někdy dobré k tomu, aby si člověk udělal ucelený obrázek.“

„Mileno, budu teď pár dní mimo město.“

Prudce se otočila. „Máš strach, aby to mezi námi nepokračovalo?“

„Nejde o to, co se stalo. Večer jsem ti řekl, že klíč k případu předpokládám v Horské. Nevím, jak dlouho mi potrvá, než se dostanu k Bahníkové. A pak…“

„Bude to nebezpečné?“

Ujištění, že ne, mu jaksi nechtělo z úst.

„Je mi jasné, že mi neříkáš všechno. Budu ti držet palce. Brzy se ukaž.“ Spěšně vyšla z pokoje. Zadíval se ke stropu. I přes ta její ujištění, že tu noc nemá brát vážně, se nemohl zbavit stísněnosti. V každém případě udělal, co neměl.

Po sedmé vstal, ustrojil se, složil si všechny své věci do kufříku, vstoupil do velké světnice. Jako každý den měl na stole připravenou snídani. Jedl a neubránil se myšlenkám na jejich noční dovádění. Dost! Bylo to hezké, ale má tu povinnost. Takové rozptylování by se mu mohlo stát osudné.

Zamkl domek, klíč vsunul do kapsy a vydal se liduprázdnou uličkou k náměstíčku u obchodu se zeleninou.

21

Pila za Sušnou byla rozsáhlejší, než si ji pamatoval. Značka zakazovala vjezd, ale vpravo za plotem stálo několik osobních aut, brána byla dokořán a vrátnice nikde. Jányš zajel do objektu a zaparkoval vedle pomačkané škodovky. Za nevelkým místem pro auta zaměstnanců byly návaly dovezených klád, naproti dlouhá budova s lehkou plechovou střechou, kde mohly být kanceláře a šatny, kdesi vzadu, možná až u řeky, drnčel katr. Z jednoho okna k němu dolétla otázka, za kým přišel. Tazatelka byla starší žena s hubeným obličejem, oči ukrývala za skly brýlí. Mávla rukou podle hromad klád. Všiml si dvojice mužských v pracovních oděvech, sochory právě kouleli kládu k hákům, které ji zřejmě měly dopravit k rozřezání. Zavěsili ji a jeden se zadíval směrem k Jányšovi. Došel k nim a zeptal se, kde by našel Huška.

„Co máte na srdci, vašnosto?“ zabručel hřmotný chlap s několikadenním strniskem vousů na bradě. Jak se v něm podrbal, bylo vidět, že mu na pravačce chybějí dva prsty.

„Už se vám o mně zmínila paní Zárubová. Jsem Jányš.“

„Něco o vás říkala,“ přikývl. "Myslel jsem, že se už neukážete.“

„Vyšlo mi to až na dnešek. Můžeme jít někam stranou?“

„Ale jo. Zrovna máme asi deset minut pauzu. Zdendo, houkni, kdybych se zakecal,“ požádal druha a kývl na Jányše, aby ho následoval. Usedl na kládu poblíž osobních aut.

„Žádný strach, jsou zajištěný,“ utrousil, když Jányš zaváhal, vytáhl z kapsy startky, jednu dost pochroumanou vsunul mezi odulé rty a natáhl ruku s krabičkou. „Nic moc nejsou, ale když jich vytáhnu čtyřicet za den, při dražších bych musel krást.“

„Kouřím málo,“ řekl Jányš, ale protože měl zkušenost, že někteří chlapi považují společnou cigaretu za něco jako dýmku míru, jednu startku si vzal.

„Forejze jsem měl v zubech, ale to vám už někdo určitě řekl. Byl pro mne něco jako osina v zadku. Proč? To by bylo dlouhý povídání,“ ozval se konečně Hušek. „V osmašedesátým dlouho nevěděl, čí vlastně je. Záruba s tímhle problémy neměl. No a v tý době se Viktor dostal pod jeho vliv. Připadalo mně, jako by si přestal věřit. Začal chlastat a honil ženský. Někdy mě napadlo, jako by měl něco příšernýho v sobě a chtěl na to zapomenout. Všichni to viděli, ale nikdo nepohnul ani rukou, aby mu to zarazil. Hlavně to musela vědět jeho stará, žila s ním. Jestli dnes tvrdí, že si ničeho nevšimla, lže.“

„Jak jste přijal ten jeho údajný útěk za kopečky?“

„Nijak mě to nevzrušilo. A přiznám se, že jsem pociťoval jakési zadostiučinění. Tak to je ten váš kádr, kterýmu jste dali přednost, myslel jsem si, ale nahlas to pochopitelně neřekl. Dnes už mohu přiznat, že jsem v tom viděl šanci, znovu se vrátit do funkce velitele. Zase jsem utřel nos. Dali to Zárubovi, protože se všemožně snažil zviditelnit. Vlastně si tehdá vybudoval kariéru na tom, že Viktor zdrhnul. Víte, jak se mu tenkrát začalo mezi lidma přezdívat? Sekerář. S nikým se nemazlil, poslušně udělal všecko, co mu shora přikázali. Ale nikdy si nezapomněl přihřát svou polívčičku…“ Típl zbytek cigarety o kládu a mávl otráveně rukou. „Možná jste čekal, že řeknu: tenhle moh Viktora odprásknout. Tohle nemůžu udělat. Nevím, kdo ho oddělal, pokud se neodkrágloval sám, když začal být znechucený sám sebou. Můžete to vzít, nebo nevzít, ale já věřil tomu, že práskl do bot.“

„Je vám samosebou známo, že Záruba má pod palcem městskou policii v Sušné?“

„Moc by mě zajímalo, jak se na takový flek ten parchant dostal. A kde vzal prachy na tu vilu, která mu teď říká pane. Jenomže tohle vám dneska nikdo neřekne. Jak se je všeobecně známo, čert sejří na velkou hromadu. Tak to asi bude i se Zárubou. Možná vám vezmu iluze o dnešku, ale kdo se v týhle době napakuje, většinou nejde o poctivý peníze. Dnes potřebujete umět podvádět a krást. A nemít svědomí. Aby jeden mohl mít hodně, spousta jiných musí o něco přijít,“ rozhorlil se a zapálil si druhou cigaretu.

Co k tomu dodat? napadlo Jányše.

„Když už je o Zárubovi řeč, řekněte mi, co má městskej policajt co šmejdit u hranic?“ promluvil znovu Hušek.

„Kde jste tohle vzal?“

„Naše auta tam jezděj pro klády, tak jsem si asi před třemi tejdny vlez do kabiny, abych se po nějakým čase zase podíval do lesů nad Modrou, nemám na ten kraj nejlepší vzpomínky, ale stejně mě to tam pořád táhne. A koho že jsem tam nezblejsknul… Zárubu v družným rozhovoru s jedním pohraničním poldou z tamní stanice.“

„Z Modré?“ zeptal se a snažil se nedat najevo příliš okatý zájem.

„Jo. A měl tam s sebou dva svalovce. Jako by z oka vypadli těm gorilám, co vídáme v kinech, který nám sem exportujou z Ameriky. Do dneška mě vrtá makovicí, o co že tam šlo.“

„Proč jste se ho rovnou nezeptal?“

„Od takovejch, jako je Záruba, raději dál. Na tyhle lidi, co maj přítelíčky, kde je to dnes důležitý, normální člověk nemá. Strčíte nos někam, kam nemáte, a dostanete mezi oči.“ Hušek se zvedl. „Nezlobte se, ale Zdenda už huláká. Dnes si musíte hlídat i flek, kde musíte makat jako magor,“ rozloučil se.

22

Že se Záruba pohyboval v lesích kolem hranice ve společnosti muže od pohraniční policie, by mohlo zajímat Sovadinu! napadlo Jányše, když řídil svého favorita po silnici, která kopírovala řeku plnou balvanů. Když vystoupal zatáčkami na vrchol kopce a vlevo spatřil komplex vyšších budov, které tam v šedesátých letech vyrostly díky odborářům z Jáchymova, už byl rozhodnut, že ze Srnčí do Klatov zavolá. Chystal se zajet až ke stavení, ve kterém byla pošta, ale pak si řekl, že by nebylo dobré, aby auto stálo při silnici a bylo každému, kdo projíždí, na očích, a odbočil ke kostelu. Zavřel vozidlo a pěšinou zamířil k poště.

Franta se mu ozval okamžitě, jako by na zavolání čekal.

„Volám, jestli mi kámoš nechal nějaký vzkaz,“ řekl Jányš, aniž by se představil.

„Jo. Moc rád by tě zase viděl, ale dnes má kalup. Co zejtra?“

„Ale raději až odpoledne. Řekni mu, že bude valit očka.“

„Tohle ho určitě potěší. Co Vimperk? Zrovna tam má nějakou fachu.“

„Je to trochu z ruky, ale co bych neudělal pro kámoše.“

„V jednu u supermarketu. Bereš?“

„Kdybych pár minut meškal, ať si nedělá hlavu. A jak se pořád máš ty?“

„Tak tak že nekradu. Auťáky se teď nekupujou. Ale třeba bude líp. Opatruj se a zase někdy zavolej, kámo. Čao.“

Jányš opustil kabinu, u přepážky zaplatil hovor a opustil poštu, která zabírala levou polovinu běžného domku, co v řadě lemovaly silnici. Z Horské, kam mířil, bylo do Vimperka určitě přes dvacet kilometrů, ale bylo mu jasné, proč ho k setkání Sovadina zvolil. Jeho pohyb na tuhle stranu od Sušné by nemusel ujít pozornosti těch, po kterých jde.

U branky se ze zvyku rozhlédl a vykročil ke kostelu. Možná mohl zavolat i do hotelu U zlaté podkovy v Horské. Už se nebude vracet!

Náhle si uvědomil, že při jeho bílém favoritu stojí jiné auto. Tmavě modrá audi. Sakra! Kdyby mě pouze sledovali, zajeli by někam, kde bych si jich nevšiml, prolétlo mu hlavou. V tom okamžiku z auta vystoupili dva chlapi a mlčky hleděli k němu. I na těch třicet metrů v jednom z nich poznal štětináče, který ho první dny po příjezdu do Sušné klihoval. Jányš překotně uvažoval, jak se zachovat. Má sáhnout do podpažního pouzdra a s pistolí v ruce jim dát na vědomí, že nemá v kalhotách? Sotva mu došlo, že by nešlo o nutnou obranu, kdyby své zbraně použil, cosi za sebou zaslechl. Ohlédl se. Sotva deset metrů od něho přešlapoval další ramenáč a tvářil se horlivě a současně zarputile.

Jányš v duchu bleskově zhodnotil situaci. K autu se nedostane ani náhodou, návrat na poštu k telefonu nepřipadá v úvahu. Mohl by vyběhnout do vozovky a zastavit někoho, kdo bude projíždět. Ale dali by mu k tomu příležitost? Asi by měl zjistit, co po něm chtějí, a podle toho se zachovat. Otevřel zip bundy, aby mohl kdykoliv sáhnout po zbrani, a volným krokem vykročil k těm u audi. Toho muže vzadu stále cítil za sebou.

„O co vám jde, pánové?“ zeptal se a přidal úsměšek, aby je nenapadlo, že rezignoval. Mlčeli dál a v jejich obličejích se zračilo pohrdání. Vždycky je dobré, když ten druhý šílí vzteky, říkal jim Kodet, když je učil základním chvatům sebeobrany. Jányš si to mockrát ověřil ve všední praxi. Převážně to fungovalo. „Že jste si nepřivedli víc maníků?“ utrousil posměšně.

„Na tebe stačím sám, srágoro,“ zavrčel štětináč a vyšlápl mu naproti. Jak pohnul levačkou, cosi se mu zablesklo na prstech. Boxér! zaregistroval Jányš, natočil se bokem a couvl zády k tyčkovému plotu, aby měl pod kontrolou i toho, co šel za ním. Doufal, že se někdo objeví a ti tři se zaleknou svědka, ale jako k vzteku bylo prostranství u kostela jako vymetené. Nemodlím se! zažertoval si pro sebe.

„Nech mně ho,“ ozval se sebevědomě ten z levé strany a vzápětí se vrhl na Jányše. V předklonu ho nabral ramenem do žeber a přitiskl ho k dřevěnému plotu, až zalapal po vzduchu. Útočník rychle uskočil a v příštím okamžiku vyrazil levačkou proti jeho obličeji. Uhnul stranou a pěst šla do dřeva. Její majitel zařval bolestí a chvilku jako by byl dezorientován. Jányš toho využil a umístil tvrdý hák na jeho břicho. Vyhekl a celý se zkroutil, ale nebyl žádná padavka. Se vzteklou grimasou v zarudlém obličeji vyrazil znovu kupředu a šel po Jányšovi hlavou jako zatvrzelý beran. Jányš uskočil a chystal se to s útočníkem skoncovat úderem do týla, když obdržel zásah do boku a měl pocit, jako by ho kopl splašený kůň. Než popadl dech, začaly ho zpracovávat pěsti toho s boxerem. Couval a chránil si hlavu, ale docházelo mu, že nemá šanci. Pak už před ranami nemohl unikat, zády se dotkl plotu. Klesl na kolena. Pravou rukou sevřel pažbu pistole, namířil ji na toho, který se znovu chystal zaútočit.

„Zmiz, nebo tě odkrouhnu!“ vymáčkl přes rozbité rty. V ústech cítil pachuť krve. Měřili se očima. Štětináč vylovil z kalhot kapesník, otíral si zakrvácené klouby.

„Nejdřív ti řeknu, co ti máme vyřídit.“

„Od koho?“

„Ty nevíš?“ zahučel štětináč. „To buď moc rád. Protože až to budeš vědět, budeme tě muset zabít.“

„Vysyp to a nepředváděj se!“

„Máš poslední možnost odtud zmizet. Jinak…“

„Neberte se tak vážně. Nikdy jsem si nedal nic nařizovat. Ani za totáče. Proč bych se k tomu měl uchýlit teď?“

„Dřív to byli břídilové. Dnes ti jde o krk.“

Ke štětináčovi dokulhal chlap, který se do Jányše pustil jako první, tvář měl od krve, přidržoval si při těle levou paži, pochroumanou nárazem na plot. „Kurvafix, proč ho jednoduše neodkráglujeme jako polňáka? Stejně si nedá říct.“

„Máš recht, ale o tomhle rozhoduje šéf.“ Štětináč vrhl zasmušilý pohled k Jányšovi, popadl potlučeného druha, táhl ho k audi. Sotva se vecpali do auta, vyrazilo k silnici a prudkým rejdem zmizelo za kostelem.

Jányš se s námahou zvedl na nohy a vzápětí pocítil poměrně silnou nevolnost. Pro jistotu se volnou rukou zachytil plotu. Otlučená hlava mu třeštila, těžko se mu dýchalo. Palcem zajistil pistoli a vrátil ji do podpažního pouzdra. Kdyby ji neměl, zcela jistě by dopadl hůř. Že by tohle poslední varování mělo něco společného s včerejším rozhovorem s tím Čabanem? Ruce a nohy měl v pořádku. Opatrně si prohmatal obě čelisti. Na omak bolely, ale určitě nebyly narušené. Konečky prstů přejel po čele. Když si je prohlédl, zaznamenal krev. Levé oko pálilo, bezděčně ho přimhuřoval.

Doklopýtal k autu a napadlo ho, že by do něho neměl usednout bez aspoň běžné kontroly. Těm parchantům nejde věřit ani pozdravení. A když na poště telefonoval, měli dost času, aby mu připravili nějaké překvapení. Obešel favorita, přezkoušel uzavření všech dveří. Kufr ani kryt motoru nenesly známky násilného otevření. Klesl na kolena, pátral po spodku auta. Oblezl ho celé, hmátl za všechny kola a chvíli zchváceně dýchal, než se s pomocí karosérie postavil znovu na nohy. Prohlídka mu dala zabrat, ale byl téměř přesvědčen, že se nemusí ničeho obávat. Nerad by skončil jako ražniči v hromadě ohořelého plechu.

Dosedl za volant a zadíval se pod přístrojovou desku. Ponechal otevřené dveře a ještě dost roztřesenými prsty si zapálil cigaretu. Do dneška upřednostňoval věc, kvůli které sem přijel. Teď si byl naprosto jistý, že tuhle hru dohraje, i když karty namíchali jiní. Oni ho do ní vtáhli. A udělali chybu, že proti němu použili násilí. Na hrubý pytel hrubá záplata!

Když sjel do údolí řeky a po mostu se dostal na druhou stranu, zastavil při okraji asfaltky, sestoupil k vodě, omyl si obličej a povolil si další cigaretu.

23

„Jestli zase jdete za šéfem, máte smůlu,“ řekla mu na uvítanou blondýnka s kouzelným ohonem vlasů a na jejím obličeji bylo vidět, že se musí přemáhat, aby se nezeptala, co se mu přihodilo.

„Byl jsem v Sušné na privátu, ale láká mě zdejší okolí.“

„Míníte se u nás ubytovat?“ Vypadala překvapeně.

„Za předpokladu, že o mně Bahníkovi nepovíte. Aspoň pro začátek,“ vyzkoušel ji.

„Aha.“ Přiklonila se, ztišila hlas. „Jak vás napadlo, že to pro vás budu chtít udělat?“ Usmívala se.

„Přemýšlel jsem o vás.“

„Já o vás taky.“ Neztrácela čas. Přisunula si a otevřela silný sešit s předtištěnými kolonkami. „Mám jeden jednolůžkový pokoj až nahoře. Potřebuju jméno a odkud jste.“

„Napište třeba Ondřej Sýkora z Prahy,“ ušklíbl se.

„To zní docela hezky.“ S povysunutým jazýčkem zaplnila obě kolonky a vzhlédla. „Pokud tu jste autem, tak musím zapsat číslo. Ale můžeme ho doplnit dodatečně,“ dodala, když zaváhal. Pootočila se, sáhla do skříňky a předala mu klíč s plastovým oválem, na kterém byl emblém podkovy a číslo pokoje. „Druhé patro vlevo. Šéf se má vrátit až večer. Příjemný pobyt.“

„Doufám, že na mě nejste hodná pouze proto, že jsem vás označil za nejhezčí šumavskou recepční?“

„Beztak jste to nemyslel vážně.“

„Ale ano. Kdybych tu byl na rekreačním pobytu, určitě bych s vámi začal flirtovat.“

„Raději už běžte a něco udělejte s tím obličejem,“ vyhrkla s ruměncem ve tváři, zaklapla sešit, otočila se k němu zády a proklouzla do místnosti za recepcí.

Když ještě takhle hloupě žvaním, nejsem na tom tak moc špatně, pomyslel si. Vrátil se do auta pro kufřík, přibral pár věcí z lékárničky a po schodišti vyšel do pokoje. Našel tam čistě povlečenou postel, na skříňce při zdi televizi s malou obrazovkou, na nočním stolku telefon, za úzkými dveřmi objevil koupelnu. Oknem viděl před hotel i na parkoviště.

Otočil klíčem, svlékl si bundu, odepnul podpažní pouzdro se zbraní, vsunul ho pod polštář a najednou pocítil příšernou únavu. Nedopustil se chyby, když té mladičké recepční uvěřil? Co když Bahníka napadlo, že se do jeho hotelu ještě vrátí a učinil v tomhle směru opatření? Součástí toho může být tahle dívenka. Nemohl by se divit, kdyby se tím cítila povinována svému chlebodárci. Usne a… Nesmysl! Nesmí se poddávat svému stihomamu. Určitě by vycítil, kdyby něco nebylo v pořádku!

V koupelně se Jányš zadíval do zrcadla a přímo se zhrozil toho, jak vypadá jeho obličej. Příčný šrám po čele se zaschlým strupem krve, temný monokl na levém oku, modřiny po bradě. Ti mě zřídili, pomyslel si znechuceně. Ale už dvakrát vypadal hůř… Svlékal si špinavou košili s natrženým límečkem a vybavoval si rvačku, do které se připletl v hospodě ve Lhotě, kam ho zavedlo sledování asi třicetiletého muže, o kterém jeho klient tvrdil, že téměř stoprocentně byl jedním z lupičů, kteří mu vybrali pokladnu v pravé poledne. Policie tehdy alibi podezřelého shledala neprůstřelným a po čase případ odložila, majitel přišel za ním. Netušil, že si ten muž ještě s jedním komplicem usmyslili, že oberou hostinského. Komplic vyvolal hádku, podezřelý vytáhl pistoli a požadoval tržbu. Jányš se cítil povinen zasáhnout, ale pár štamgastů ho považovalo za jednoho z lupičů a nic nepomohly jeho námitky…

Jányšovo vzpomínání přerušilo zaťukání, které k němu dolehlo od dveří do chodby. Přikradl se k lůžku, sáhl pod polštář pro pistoli. Ozvalo se další zaklepání a ženský hlas. „To jsem já, pane Ondřeji. Recepční.“

„Jste sama?“ zeptal se z místa, kde ho nemohly zasáhnout střely, kdyby ten venku spustil palbu.

„Jistě. Tak už otevřete, ať tu nevystojím důlek.“

Vpustil ji dovnitř, přeběhl pátravým pohledem chodbou, Zavřel a zamkl. Dívka držela v ruce plechovou krabici označenou červeným křížem a prohlížela si ho najednou dost vyděšenýma očima. Uvědomil si, že nemá košili.

„Kdo vám to udělal?“ vymáčkla ze sebe konečně.

„To není důležité. Proč jste přišla?“ řekl, jako by neviděl, co si přinesla. Schoval zbraň zpátky pod polštář.

„Když nic, tak vám aspoň vyčistím tu ránu na čele.“ Položila lékárničku na postel, otevřela ji, vzala z ní chumáč vaty a nějakou lahvičku. „Sedněte si,“ požádala věcně.

„Zrovna jsem se k tomu chystal,“ zabručel, ale posadil se na postel. Sklonila se, prohlédla ránu. Potřela ji vodičkou. Pálilo to jako čert, neubránil se zasyknutí. Jemnými prsty si přidržela jeho hlavu a akci opakovala.

„Zalepovat to nebudu, nejdřív to musí zaschnout. A s tím ostatním, mám na mysli modřiny, už nic neuděláme.“ Zavřela lékárničku. „Proč mi nechcete prozradit, o co tu jde? Nevěříte mi?“ podívala se vyčítavě.

„Myslím, že stačí, když jsem v tom já až po uši.“

„A já mám pocit, že v tom už beztak jedu s vámi. Něco mi říká, kdyby se šéf domáknul, že jsem vás ubytovala, že by mě bez milosti vyrazil.“ Usedla vedle něho na postel.

„Tak proč jste to udělala?“

„Nevím ještě proč. Asi pro vás mám slabost,“ pousmála se. „Šéf v něčem jede, co? A nejspíš to nebude nic hezkého.“

„Možná,“ připustil. „Ale víc mě zajímá jeho žena. Potřebuju jí položit pár otázek, které mají vztah k době, kdy sem ještě jezdili rekreanti z plzeňské škodovky a ona tu dělala kulturní referentku. Konkrétně o dnech, které tomu jejímu úrazu předcházely.“

„Něco málo jsem o tom zaslechla. Tenkrát mi mohly být asi dva roky. Pokud to dobře chápu, šéf si nepřeje, abyste se jí vyptával?“

„Přesně tak. Ale to dnešní zmlácení bude mít souvislost s něčím jiným. Nejhorší je, že pořád ještě nevím, komu jsem přišlápl patu.“

„Vy na to určitě přijdete. Připadáte mi jako ten, co ho vyhodili dveřmi a on se vrátil oknem,“ zasmála se. „Nemáte hlad? Něco bych vám donesla.“

„Na jídlo nemám ani pomyšlení. Ze všeho nejvíc se potřebuju svalit na postel a spát.“

„Nic lepšího nemůžete udělat,“ souhlasila. „Jsem Diana Felcmanová. Mohu vám říkat Ondřeji?“

„Diana? Ale tak se jmenovala bohyně…“

„Lovu,“ dořekla za něho. „Taťka byl hajný.“

„Byl?“

„Zastřelil ho pytlák, když mi bylo pět. Mamka umřela krátce po mém narození. Ujala se mě babička, ale ta už taky umřela.“ Zvlhlo jí v očích, odvrátila hlavu. Uchopila plechovou lékárničku. „Dokonce ani kluka nemám,“ vyhrkla a určitě se chtěla zasmát, ale nepovedlo se jí to.

„Nikam nepospíchejte, Diano,“ zabručel a pohladil jí po světlých vlasech. Vzápětí ruku spěšně stáhl k tělu. „Promiňte. Určitě nechcete, abych vás litoval.“

„To ani náhodou. Podumám, jak to zařídit, abyste si s Bahníkovou mohl promluvit. A nemějte strach, že vás prozradím. Mám s naším šéfem vlastní účet. Potěší mě, když vám ho pomohu oblafnout, Ondřeji,“ řekla a znovu se jí rozjasnilo v očích. „Dobrou noc,“ přidala s rukou na klice, vzápětí byla pryč.

24

Do snu, ve kterém se o čemsi dohadoval se synem Ondrou, se vmísilo zvonění telefonu. Ještě v polospánku zatápal rukou k přístroji na nočním stolku. Ze sluchátka se ozval ženský hlas.

„Nezlobte se, že vás burcuju, Ondřeji, ale měl byste se mrknout z okna.“

Než stačil cokoliv vyslovit, zavěsila. Teprve, když vracel sluchátko do vidlice, došlo mu, že to byla recepční Diana. A že by ho pro hloupost nebudila. Promnul si oči, přinutil se usednout. Tělo ho bolelo víc než předešlý den, ale nemínil se mu podřídit. Zvedl se a pouze v trenýrkách přistoupil k oknu. Taky mohla říci, o co jde, pomyslel si, ale v tom okamžiku jeho zrak přilákal bílý favorit. Bahník stál u předních dveří a nepochybně zíral na stopu po kulce. Pak hleděl k hotelu. Jányšovi bylo okamžitě jasné, že jeho přítomnost v hotelu už pro Bahníka není tajemstvím, a snažil se usoudit, co hoteliér podnikne. Vyzpovídá recepční, prolistuje knihu hostů. Určitě mu brzy dojde, že udal falešné jméno. Přižene se nahoru a udělá mu výstup? Nebo se okamžitě spojí s lidmi, kteří Jányše neustále pronásledují? Nejlépe asi učiní, když si zapakuje a vypadne!

Spustil si přes hlavu čistou košili a očima letmo zavadil o ciferník hodinek. Tři minuty po půl dvanácté. Sakra! V jednu má ve Vimperku sraz se Sovadinou. Připnul si podpažní pouzdro s pistolí, kterou měl při spánku pod hlavou, zakryl ji bundou, zaklapl kufřík. Přiťukl za sebou dveře, otočil klíčem, nehlučně se přiblížil ke schodišti. Dole vyhlédl směrem k recepci. Diana kývla a tak vyrazil. Položil před ní klíč a chystal se vytáhnout peněženku. Gestem placení odmítla.

„Dáte mi to pak. Raději zmizte. Žhaví dráty,“ informovala ho přidušeně.

„Zatím díky. Máte to u mne,“ utrousil stejně tiše. Vyšel před hotel, zamířil k favoritu. Než sklouzl za volant, rozhlédl se. Nějaké auto odjelo, dvě jiná přijela. Všechna měla německé espézetky.

Jányš se uklidnil, když se silnice vnořila do vysokého lesa. Pohodlně se opřel. Po včerejší nakládačce u kostela v Srnčí se necítil nejlépe, ale protažený spánek vrátil jeho tělu sílu. Nechtělo se mu uvěřit, že spal víc než patnáct hodin.

Jeho odhalení přineslo další komplikace. Jak se teď dostane k Bahníkové, aby jí položil své otázky? Diana přislíbila pomoc, ale to předpokládalo, aby byl nablízku. Tohle mu připomnělo, že si s ní v tom chvatu zapomněl domluvit, jak ji má kontaktovat.

„Ksakru!“ procedil přes zuby a skoro vztekle sevřel volant. Uvažuju, jak to zasáhne do mých plánů, ale že jsem vystavil nebezpečí tu holku, mě ani nenapadne! Jakou výmluvu použije, až Bahníkův prst spočine na řádku, kde ho včera v podvečer zapsala? Nejde uvěřit, že by jí spolkl, že ho nepoznala. Vyhodí ji? Mohla by dopadnout podstatně hůř… Komu volal? Jányšovi se nechtělo uvěřit, že na policejní oddělení v Modré.

Jestli té holce nějak ublíží, osobně si ho podám! umínil si Jányš, ale bylo mu jasné, že tímhle slibem se snaží pouze ošálit své svědomí. Hrábl si do vlasů a uvědomil si, že si ani neopláchl obličej. Za Pláněmi odbočil na cestu do lesa, vystoupil z auta a seběhl do strže, kde bublal horský potůček. Umyl si tvář, vypláchl ústa. Zvolna došel k favoritu, vytáhl cigaretu a filtr semkl rty. Lačně kouřil a kručelo mu v břiše, měl hlad. Od oběda minulý den nevzal nic do úst. Až dorazí do Vimperka, ze všeho nejdříve se musí pořádně najíst.

Při další jízdě se myšlenkami vrátil do Horské. Kdyby se mu nějak podařilo kontaktovat Dianu, třeba by mu poradila dobrý privát. Má na dosah odhalení člověka, který tenkrát s největší pravděpodobností s Forejtem odjel na Mýtinu. Který – pokud kapitána nezastřelil jeho vlastní služební zbraní – musí vědět, co se tam stalo. A skutečnost, že o tom do dnešního dne nepromluvil, přihrává domněnce, že dobře ví, proč o události na Mýtině mlčí. Za něco takového to riziko, které podstoupí, určitě stojí!

25

„Hned po příjezdu do Klatov s tím posypu za starým. Zatím se kroutil, pořád chtěl fakta. Teď je jeden na světě a není pochyb o tom, že v tom jede Záruba… Co potřásáš hlavou? Městská policie je ten nejspolehlivější pláštík ke krytí sebevětšího svinstva,“ mračil se Sovadina a dýmal z cigarety, kterou si zapálil od nedopalku. "Něco podobného jsme tu už měli. Vykrádali nám jeden barák za druhým a ne žádné chudáky. Dlouho jsme nemohli přijít na to, jak si ti hajzlové dokážou vytipovat právě jen místa, kde se napakujou. Pak jsme zjistili, že vždycky předcházela návštěva pojišťováka, který přepracovával pojistné smlouvy. Oni mu sami napovídali, co doma mají cenného. Chápeš?“

„Nepodceňuj mě tolik,“ zabručel Jányš. „Tohle je přece úplně něco jiného.“

„V čempak? Že nosí uniformu? O to to má snadnější. Záruba zná terén a nepochybně má k dispozici lidi, co jsou pro peníze schopní zradit vlastní mámu. Starý mně slíbil, že když mu dodám důkaz, budu mít volné ruce a k dispozici potřebné síly a prostředky. Ještě dnes Záruba dostane stín. Jestli převádějí přes Březnou…“

„Nezapomeň, že přes most Na ztraceném mohou odbočit na Mýtinu a vzít to průsmykem mezi Malou a Velkou Mokrou.“

„Správná připomínka,“ ujal se slova znovu Sovadina. „Jestli je převádějí tudy, někde k vnitrozemí musí být místo, kde běžence přebírají od lidí, kteří se na dopravu do blízkosti hranic specializují. Tak se to praktikovalo i dřív, jistě mi dáš za pravdu.“

„Tvrdilo se to,“ ušklíbl se Jányš. „Já jsem za celou dobu služby na Mýtině narušitele neviděl, když nepočítám babku, která nám zabloudila do pásma při sbírání hub.“

„Dnes to začíná být velice výnosná záležitost, Ondřeji. Dokonce jsem někde zaslechl, že z toho plyne víc peněz než z prostituce, která byla ještě donedávna na nejvyšším stupínku. Hergot, posloucháš mě vůbec?“

„Mám starost o tu holku. Měl bych se tam co nejdřív vrátit a zjistit, jak to přečkala.“

„Nerad bych, abys kvůli ní nějak ohrozil celou akci.“

„Akci…?“

„Když už jsi na Horské usazený…“ začal Sovadina.

„Ale tohle už není pravda,“ vybafl Jányš. „Vylíčil jsem ti přece, jak jsem musel z hotelu zdrhat. A vůbec nevím, zda se teď dostanu k Bahníkové, která je klíčovou osobou k vyřešení Forejzovy smrti.“

„Ta i paní Bahníková ti neutečou. Řeknu ti to na rovinu: potřebuju tě tam. Co když právě Horská je hnízdo, které zasluhuje vybrat?“

„Sledujou mě. Rozřezali mi pneumatiku. Střelili po mně. Včera jsem dostal nakládačku. Pořád ti to je málo?“ Jányšovi se zvedl adrenalin. Jen s potížemi kontroloval hlas.

„Jedno mi to není, jestli teď cukneš, Ondřeji. Odsuzovat tě za to nebudu. Bylo by ode mne hloupé, kdybych se ti snažil namluvit, že žádné nebezpečí nehrozí. Možná se už dovtípili, že se nad nimi stahují mraky. A když jde o hodně – a ty jejich prachy nejsou malé částky – nebudou mít slitování. Určitě to nepřeženu, když ti řeknu, že pro ně mohou být motorem, který je dostrká i k zabíjení.“ Sovadina učinil pohyb jako by si chtěl otevřít dvířka auta.

„Seď, sakra!“ zavrčel Jányš a drapl ho za rukáv. „Neřekl jsem, že se na to vykašlu.“ Sáhl si na bradu, která stále bolela. „Mám s nima soukromý účet.“

„Věděl jsem, že necukneš, ale…“

„Nechal jsi mě vyvztekat,“ ušklíbl se Jányš. „Může mi být sakra horko a to naše spojení přes Frantu se mi zdá na dlouhé lokty.“

„Čteš mně myšlenky,“ pousmál se Sovadina a podal mu papírek s řadou čísel. „Tady mě zastihneš v kteroukoliv denní dobu. Mne nebo někoho zasvěceného a spolehlivého. Další už bude naše starost.“

„Jenom mě děsí ta vzdálenost,“ řekl, když lístek strkal do náprsní kapsy. „Než z Klatov dorazíte, můžu ležet bradou vzhůru.“

„Tyhle morbidní průpovídky nemám rád, Ondřeji. Klatovy pust z hlavy. Budeme blíž. Hlavně měj oči otevřené.“

„Škoda, že nemám ještě jedny vzadu,“ ušklíbl se Jányš. „Pokud je to všechno, měj se. Vyrazím na zpáteční cestu.“

„Zlom vaz. Jestli to dopadne, odjedeš od nás ze Šumavy s fanfárama.“ Sovadina mu stiskl ruku a opustil auto.

Aby to nebyla smuteční muzika! pomyslel si Jányš. Nastaroval, zařadil a opustil parkoviště u supermarketu. Na blízké křižovatce musel čekat, až naskočí zelené světlo. Jak si nejprve myslel, že Dianě zavolá do recepce hotelu, teď už si nebyl jistý, zda by to bylo to nejsprávnější řešení. Myslel na to v jednom kuse, ale nic ho nenapadalo. Nakonec to ponechal až bude na místě, podle situace. V rovince před koncem lesa nad Horskou se z náletových smrčků vynořila žena. Blond vlasy sepnuté do ohonu, pomerančové tričko, rifle. Vyhodil rychlost, přidupl brzdu.

26

Přeskočila příkop zarostlý režnou trávou, dopadla na sousední sedadlo. „Myslela jsem, že se vás už nedočkám.“

„Co se stalo, Diano?“ zamumlal a chtělo se mu ji sevřít do náruče. V posledním okamžiku si to odpustil. „Půl hodiny po vašem odjezdu se tam objevilo tmavě modré auto a v něm tři chlapi. Už jsem je v hotelu viděla. Určitě toho, co má vlasy jako štětiny. Jeden zůstal venku, dva se kolem mne přehnali do šéfovy kanceláře.“ Zadívala se mu do očí. „Nemáte tušení, co jsou zač?“

Přikývl. „Včera jsem se s nimi potýkal v Srnčí.“

„Nesmíte se tam vracet,“ vyhrkla s vyděšeným výrazem v obličeji. „Slibte mi to.“ Nahmátla jeho ruku.

„Uklidněte se, Diano. O jednom už není pochyby. Bahník je s nimi ve spojení. A nejde už pouze o to, proč tu jsem. Šéf se vás vyptával, jak jsem se ocitl v hotelu?“

„Byla jsem na to přichystaná, ale vůbec nevystrčil hlavu z kanceláře. Přemýšlela jsem, jak vám mám dát vědět, že tam jsou ti chlapi. Nic jiného mě nenapadlo, než vám vyrazit naproti. Naštěstí mě dnes ve čtyři skončila směna.“

„Nešel za vámi někdo?“

„Nejsem pitomá. Nejdřív jsem šla domů a koukala oknem, jestli je něco takového nenapadne. Pak jsem vyklouzla do lesa a šla k silnici po staré cestě.“

„Vy jste hlavička,“ pochválil ji. „Celou cestu sem jsem přemýšlel, jak se s vámi spojit. Ulehčila jste mi to.“

„Jestli už potřebujete v Horské zůstat, mám pro vás návrh. Co kdybyste se nastěhoval ke mně do chalupy. Od smrti babičky bydlím sama. U mne vás určitě hledat nebudou.“

„Zní to lákavě, ale…“

„Auto by mohlo stát v kůlně,“ vyhrkla dychtivě.

„Nevím, zda to od vás mohu přijmout. Ti lidé jsou nebezpeční, v žádném případě je nejde podceňovat. Od nich…“

„Nemusíte mi to sáhodlouze vysvětlovat. Chci vám pomoci. A možná bychom tu neměli dlouho stát. Co když je napadne, vyjet vám naproti?“

„Máte pravdu. Kudy se dostaneme k té vaši chalupě?“

„Otočte auto. Řeknu vám, až bude třeba odbočit do lesa.“

Prudkým rejdem favorita obrátil do protisměru a vyrazil. Za zatáčkou mávla rukou doleva. Vzápětí musel zastavit před kovovou, červeně natřenou závorou. „S tímhle jste asi nepočítala,“ zabručel naštvaně.

Mlčky se usmála. Vyklouzla z auta, došla k závoře, kamsi sáhla a trubka se zvedla. Gestem ho vybídla, aby projel. Šikovná dívenka, napadlo ho.

Uvedla závoru do původního stavu, přisedla. „Pár minut budeme stoupat. Nahoře odbočíme nalevo. Cesta k nám bude horší,“ sdělila mu a když se rozjel, zeptala se: „Vy jste tajný polda?“

„Soukromý detektiv.“

„Skutečně?“ Úkosem si ho prohlížela. „Strašně ráda se dívám na detektivky v telce. Musí to být vzrušující zaměstnání.“

„Jak kdy. Většinou jde o otravné záležitosti.“

„Tady se určitě nenudíte,“ usoudila. Chtěl odpovědět, že k takovému případu se dostal vlastně poprvé, ale auto sklouzlo levým předním kolem do výmolu, který tu zřejmě zanechalo těžké nákladní auto s kládami. Musel přeřadit na nejnižší rychlostní stupeň a dávat pozor, aby spodkem neškrtl o zem.

„Nemusíte mi nic říkat, pokud nechcete. Nejsem zvědavá,“ ozvala se vedle něho po chvíli. Výmol nechali za sebou. Přehodil rychlost, pootočil k ní hlavu.

„Možná by bylo lepší, kdybyste toho o mém poslání zde moc nevěděla. Když člověk neví, nemusí si dávat pozor na jazyk. A tohle vemte bez urážky. Ani maličko vás nepodceňuju, Diano. A už jste pro mne udělala tolik, že zasloužíte můj obdiv.“

„Nepřehánějte, Ondřeji,“ hlesla. Než odvrátila tvář, zaznamenal v ní ruměnec. Z poměrně široké, těžkými odvozními vozidly pily rozježděné cesty, odbočovala užší, zarostlá trávou a místy i náletovými smrčky, spíše připomínala lesní průsek. „Myslela jsem, že to bude horší. Jeďte pomalu, cesta bude klesat,“ upozornila ho.

Za ohybem před autem spatřil chumel větví. Obavy, že jde o vyvrácený strom, se naplnily. Nepatřil k těm silnějším, ale nebyla šance, že by s ním pohnuli. Jányš začal uvažovat o tom, že by auto mohl ponechat na místě, ale netajil se obavou, zda by na zpátečku vyjel nahoru, protože na otáčení tam nemohl ani pomyslet.

„Donesu pilu,“ rozhodla se.

„To by asi bylo nejlepší řešení, ale…“

„K chalupě to není ani tři sta metrů,“ přerušila ho.

„Dejte na sebe pozor, Diano,“ řekl a když dívka zmizela v poměrně hustém porostu, pomyslel si, že Diana mu je stále bližší. Když Ondra dospěl ke školním létům, začali s Boženkou uvažovat o druhém dítěti. Přáli si dceru. Kdyby se jim to tehdy bývalo povedlo, byla by v letech téhle Diany… Usedl, opřel se zády o karosérii auta, sáhl do kapsy pro cigaretu. Nikdy ničeho nelitoval, bral život, jak přicházel, ale Boženčina smrt ho na dlouho zcela paralyzovala. Dokonce si zpočátku myslel, že se už nikdy nedokáže zasmát. Čas ránu zahojil, ale vzpomínat nikdy nepřestal.

Ondrovi se snažil věnovat veškerý svůj volný čas. Dnes ví, že se to vyplatilo. Nejvíc ho syn potěšil tím, že se vydal po jeho stopách, a ne pouze proto, aby mu udělal radost. Měsíc od měsíce mohl sledovat, jak se stále víc vžívá do svého nového povolání, a brzy zjišťoval, že je Ondra stejně dobrý jako on a hlavně, že si rozumějí bez nadpočetného množství slov. Možná se teď syn zlobí, že se na Šumavu vydal sám, a hlavně, že nesplnil slib, a nevyzval ho, aby přijel, pokud bude mít potíže. Ale musí mu vykládat, že je měl?

Břichatkou po dědečkovi Diany přeřízli kmen v polovině a v posledním okamžiku odskočili, část stromu ke kořenům se začala zvedat. Dívka se zadívala na trčící pahýl a řekla, že to vypadá děsně, ale že to raději nechají odborníkům. Jányš souhlasil. Společnými silami odstranili vršek smrku z cesty a nastoupili do auta.

Po chvíli mezi stromy začal prosvítat volný prostor. Na okraji lesa Jányš zastavil a snažil se zorientovat.

„Přijedeme k chalupě z druhé strany. Kůlnu kryje ohyb lesa, na tu není od hotelu vidět. Nechala jsem otevřená vrata,“ informovala ho dívka.

Chalupa byla z roubených klád, s nevelkými okny, špičatá střecha jako by ji tiskla k zemi. Jányš zajel do kůlny a zatímco si bral své věci, dívka zavěsila břichatku na boční stěnu. Zavřeli vrata, přeběhli na zápraží. Při vstupu musel sklonit hlavu, aby čelem nenarazil do příčného trámu nad dveřmi.

27

Když otevřel oči, Diana už na vedlejší posteli neležela a dvěma směšně malými okny do světnice padaly dva pruhy slunečního jasu. Zvedl ruku před obličej, zamžoural na ciferník hodinek. Půl deváté. Pokud si to dobře zapamatoval, šla do hotelu na sedmou. V kolik jí končí směna v recepci, se zapomněl zeptat. V noci se dohodli, že nic nepodnikne, dokud ona nezjistí, co se děje U zlaté podkovy. Nejspíš ho čeká nudný den, který se povleče jako těžkotonážní vlak.

Nejdřív si v duchu procházel, co mu přichystaly poslední dva dny, a došel k názoru, že má jeden jediný rest: dosud nezavolal do Újezda Kodetovi. Chystal se k tomu včera ve Vimperku, ale nějak to zastínila obava o Dianu, pospíchal, aby už věděl, jak dopadla s Bahníkem. Ale co bych vlastně Kodetovi sdělil? Že všechno mé zdejší pátrání uvázlo kvůli jednomu rozhovoru? Nebylo by už lepší vyčkat, až si s Bahníkovou promluví? A co když si od jejích odpovědí na jeho otázky slibuje víc, než z ní nakonec dostane? Je to už dvaadvacet let a ta žena v těch dnech utrpěla těžký úraz. Mohl by se divit, kdyby mu řekla, že si už bohužel na nic nevzpomíná?

Pak musel myslet na Dianu. Když se včera navečer ocitli v téhle chalupě, komunikace mezi nimi začala váznout. K jídlu mu ohřála silné párky a přiznala, že vaření není její silná stránka. Nají se v hotelu, doma si namaže kousek chleba a ulomí si dílek hořké čokolády, tu doslova miluje. Požádal o černou kávu a zapsal si do paměti, co musí koupit, hned jak bude mít první příležitost.

Umyl se v plechovém lavoru, do kterého si nalil vodu z konve, v sousední světnici zalehl v jedné ze dvou postelí s vysokými dřevěnými čely, bočnicemi sraženými k sobě, až pod bradu si přitáhl peřím naducanou peřinu, a dost stísněně čekal. Za prosklenými dveřmi se setmělo. Pootevřela je, paží zašmátrala po vypínači a zhasla. Slyšel povrzávání prkenné podlahy, šelest peřiny, kterou se zakrývala. Dlouho mlčeli. Napadlo ho, jestli už nelituje toho, že si ho do chalupy nastěhovala. Zná ho tak krátce. Co když využije jejich samoty? Nuceně si odkašlal a do tmy pronesl: „Diano, nepatřím k tomu druhu mužských, kteří se snaží využit každé příležitosti.“

„Ano?“ Usedla. „Zdá se, že si musíme ujasnit něco moc důležitého. Jestli vy nepatříte k těm, o kterých jste se zmínil, já nepatřím k děvám, které se prvnímu mužskému, který se naskytne, vrhnou do náručí.“

„Chápu. Nemusíte to dál rozebírat. Mohl bych být vaším otcem.“

„Snad nechcete, abych vám namlouvala, že jste v těch nejlepších letech?“ vyhrkla podrážděně a znovu ulehla.

Raději mlčel. Při svém zaměstnání v recepci hotelu nemohla být tak naivní a hlavně zasažitelná, jak si zpočátku myslel. Co ho to popadlo, vést takové moralistické řeči, které si děvče v jejích letech může vyložit úplně naopak? Našel její ruku. Neucukla.

„Něco mi říká, že vám někdo moc ublížil, Diano…“

„Proč bych se vám měla svěřovat,“ ozvala se zajíkavě.

„Když se to tak vezme, tím, že jste mě sem vzala, jsme něco jako přátelé. Nechci vás strašit, ale možná spolu prožijeme nějakou tu horkou chvilku. Záleží mi na tom, abyste věděla, že se na mě můžete spolehnout.“

„To nejhorší už přebolelo.“ Vymanila si ruku, překulila se na bok, tváří k němu. „Holka jako já to tady má těžké. Měla jsem dvě kamarádky. Jedna se vdala do Sušné, druhá je na výšce v Praze. Letos ani nepřijede, dostala nějakou stáž v Holandsku. O svobodného mužského tu nezavadíte, jak se uvolnily poměry, všichni zdrhli do vnitrozemí. Už vloni mi začal nadbíhat Bahník. Nejdřív byl samý žert a věčně u mě vysedával v recepci. Já hloupá si myslela: to mám hodného šéfa. Pak si začal dovolovat. Při každé příležitosti – a on si jich za den dokázal vytvořit spoustu – mě poplácával, objímal a osahával. Nevěděla jsem, co s tím, a musím přiznat, že jsem měla strach, aby mě nepropustil. Tahle váhavost se mi nevyplatila. Někdy na začátku května mi zavolal, abych k němu přišla do kanceláře. Stál za dveřmi. Teprve když za mnou zamkl jsem si uvědomila, že jeho manželka předešlé odpoledne někam odjela a ještě se nevrátila. Začal mě objímat a mně došlo, kolik uhodilo, ale…“ vzlykla. „Proti jeho síle jsem neměla naději.“

Slyšel ji plakat, ale nenašel v sobě odvahu k tomu, aby ji vzal do náruče a ukonejšil. V duchu si za to nadával, ale vybavil si, co se stalo před dvěma dny u Zárubové a nechtěl, aby se to opakovalo.

„Ondřeji, jste první, komu jsem to řekla,“ zamumlala.

„Teď už chápu, co jste měla na mysli, když jste řekla, že u vás má šéf otevřený účet. Možná je lepší, že jste to ze sebe dostala, Diano.“

„Od chvíle, kdy jste vyšel z jeho kanceláře, mi bylo jasné, že jste úplně jiný než on. Že nad ním máte navrch. A když pak ječel, že mu mám okamžitě dát vědět, kdybyste se objevil v blízkosti hotelu, věděla jsem, že udělám všechno pro to, abych vám pomohla. Strašně jsem si přála, abych vás znovu uviděla. Splnilo se mi to,“ hlesla a vzápětí ucítil její prsty ve vlasech. „Můžu se k vám přitulit?“ špitla, ale nečekala na jeho odpověď. Vsunula mu ruku pod krk, položila hlavu na jeho hruď. Dlouhé, rozpuštěné vlasy se mu rozprostřely po prsou. Položil ruku na její paži a zavřel oči. Jak může někdo ublížit tak něžnému stvoření? táhlo mu hlavou. Za chvíli pravidelně oddechovala. Tiskl k sobě to mladé, důvěřivě přimknuté tělo a brzy musel na pomoc přivolat vzpomínky na svoji zemřelou Boženku.

Když dřevěná kukačka vedle odkukala devět, odhodil peřinu a opustil postel. Noc proběhla tak, jak proběhnout měla, a on z toho měl dobrý pocit. Nezklamal sám sebe.

Na stole v sousední světnici našel skrojek chleba, tatranku a polovinu čokolády, u toho písemný vzkaz. VÍC JSEM NENAŠLA. PO ČTVRTÉ NĚCO PŘINESU. NEZAPOMEŇTE, CO JSTE MI SLÍBIL. NOC BYLA ÚŽASNÁ, NAPLNĚNÁ BÁJEČNÝMI SNY. DĚKUJI ZA VAŠI TRPĚLIVOST. DIANA.

Jányš se nad lístkem zasmál. Nezmýlil se v ní. Snědl tatranku a než na vařiči začala vřít voda na kávu, ustrojil se. S hrnkem pomalovaným červenými srdíčky přistoupil k úzkému oknu a vyhlédl do luk v údolí. Přeběhl očima po břízkách a olších, které lemovaly Hamerský potok, chalupu s otevřenými okenicemi, u které skotačily děti. Mám přece dalekohled! vzpomněl si. Otevřel kufřík a zpod prádla vytáhl Fonei S 84O, který ještě tady na Šumavě nepotřeboval. Vrátil se k oknu, dalekohled přiložil k očím a pohybem vroubkovaného kolečka postupně zaostřil obraz. Přiblížil si protější okraj lesa, ze kterého vycházela úzká asfaltka z Filipova, po ní se dostal až ke stavením Horské a patrové budově hotelu U zlaté podkovy. Auta na parkovišti měl jako na dlani, ale tmavě modrou audi mezi nimi nenašel.

Teprve pár minut před třetí zaznamenal pohyb po asfaltce z Filipova. Audi dorazila k hotelu, z místa vedle řidiče vystoupil muž s vlasy jako štětinami a zmizel v budově. Za několik minut vyšel ven, doprovázen Bahníkem. Sotva nastoupili, audi vyjelo. Minulo odbočku k Filipovu a po chvíli zahnulo k objektu zemědělského družstva, kde za skladovacími halami trčely tři ocelové senážní věže. Jányš z těch míst téměř nespustil oči, ale modré audi jako by se vypařilo. Nezahlédl ho až do příchodu Diany, kterou pochopitelně zajímalo, čemu věnuje takovou pozornost, že si na to vzal dalekohled.

„Čert ví, kam se poděli. Vjeli do ohrady s těmi halami a senážními věžemi a od té chvíle se neukázali,“ postěžoval si. „To zemědělské družstvo ještě funguje?“

„Skončili s podzimem. Šla řeč, že z toho bude nějaký zvěřinec. Ale někdo asi měl jen velké oči.“

„Tak co tam mohou podnikat?“ podrbal se ve vlasech.

Dívka rozbalila zamaštěný papír se salámem, do košíku vysypala rohlíky. „Několikrát jsem zaslechla, že do ohrady jednou i dvakrát týdně zajíždí nějaký autobus. Až za tmy. Pojďte se najíst, Ondřeji. K večeři jsem donesla slabé párky. Ukecala jsem našeho kuchaře.“

„Muži by vám jistě snesli modré z nebe.“ Když jí pohlédl do tváře, nejraději by si jednu vrazil. „Promiňte, Diano. Asi žvaním z hladu. Co o tom zajíždění autobusu ještě víte? Neotáčí se tam nějaká večerní pravidelná linka?“

„Tak pozdě k nám už teď nic nejezdí. Těch pár, co dělají v Sušné nebo ve Vimperku a mají odpolední směnu, musí vlastním autem a na motocyklu.“

„Nebo tam nějaká firma z okolí může mít sklad,“ napadla ho další možnost, ale k tomu podotkla, že to by se přece vědělo.

Jányšovi to nešlo z hlavy. Když dojedl, prohlásil, že by neškodilo, kdyby se tam podíval. Potřásla hlavou a rozpuštěné vlasy se jí zavlnily.

„To myslíte vážně, Ondřeji?“

„Pokud se tam uhnízdili tihle, musí to něco znamenat. Nemůžu tu jen tak nečinně sedět, zatímco oni třeba chystají nějakou čertovinu. Až se smrákne, omrknu to tam.“

„Vy jste se dočista pomátl. Vůbec to tam neznáte.“ Uklidila stůl, zašla ke studni pro vodu a po návratu řekla: „Tak dobře. Ale půjdu s vámi.“

Ruce s dalekohledem mu klesly k pasu. Otočil se k ní. „S tímhle nemohu souhlasit já. Může to být dost nebezpečný výlet.“

„Hlavně, když ho podniknete sám, Ondřeji. Potřebujete mít s sebou někoho, kdo se v ohradě vyzná. A já tam za babičkou chodila, když tam pracovala.“ Přiblížila se až k němu. „Dovolte mi s vámi jít,“ řekla prosebným tónem a dotkla se jeho ruky s dalekohledem. Připadalo mu to jako nejisté pohlazení.

„Nerad bych toho litoval, Diano,“ vymáčkl ze sebe a raději se znovu obrátil k oknu.

28

Šero se změnilo ve tmu v nepostřehnutelném okamžiku, jak už to na Šumavě bývá obvyklé i uprostřed léta. Jányš šel těsně za dívkou, ale viděl jen nejasné obrysy její hlavy a ramen. Vedla ho loukou k asfaltce z Filipova. Dohodli se, že přejdou k protilehlému lesu a po jeho okraji se dostanou k ohradě někdejšího zemědělského družstva, nějak ji překonají a ve vší tichosti se tam porozhlédnou. Vstup hlavní bránou riskovat nemínili, pokud se v objektu děje něco nezákonného, mohli by narazit na někoho z těch lidí.

Ale tohle se může stát i uvnitř! napadlo Jányše už nejméně po páté, ještě se nesrovnal se skutečností, že na Dianin návrh přikývl. Jestli tam jsou a narazíme na ně, bude nám sakra horko. Kdybych byl sám, nějak se z toho vždycky dostanu, s ní po boku to bude určitě obtížnější. Jak by k tomu ta holka přišla, aby se jí něco stalo?

Vpravo v lese náhle jako by se zablýskalo. Vzápětí tmu planiny prořízl ostrý jas reflektorů jedoucího auta.

„Lehnout!“ sykl Jányš a teprve v trávě zjistil, že to už učinila. V duchu se jí omluvil za svoji zpožděnou reakci. Vozidlo se kolem nich přehnalo a to mu umožnilo konstatovat, že jsou sotva dvacet metrů od cesty. Světla auta zmizela mezi staveními Horské.

Dívka se zvedla a zašeptala: „Já vím, že už vás mrzí, že jste mě s sebou vzal. Ale dovedu se o sebe postarat.“

„Uvidíme,“ zabručel a lehkým dotykem ji postrčil kupředu. Přeběhli úzkou asfaltku a pokračovali v chůzi loukou. Najednou Jányš ztuhl a zíral na obrys postavy, která se vpravo vynořila a jako by byla zaskočena podobně jako on. Bleskově vylovil z pouzdra pistoli, odjistil.

„Co šílíte?“ ozvala se po jeho boku Diana. „Je to jen smrček.“

„Možná,“ hlesl a se zbraní v ruce se k tomu místu vydal. Měla pravdu.

Když se podle lesa dostali k ohradě z betonových dílců, musel ocenit její paměť. Už v chalupě tvrdila, že někde v zadní části objektu bude vstup kudy se vyháněly krávy na zelenou pastvu. Stačilo podlézt dřevěnou tyč a byli uvnitř.

Po pravé straně se ze tmy vynořily silážní věže. Dívka ho vedla podle dlouhého přízemního baráku, ze kterého ještě táhl slabý zápach po hovězím dobytku. Přeběhli k vyšší budově. Vrata nedoléhala. Jányš baterku uchopil do levé ruky, aby měl pravou volnou, kdyby potřeboval použít zbraň, a chystal se proklouznout dovnitř, když se k nim zleva donesl kovový svištivý zvuk. Jako by se tam něco otáčelo. Bleskově sáhl k podpažnímu pouzdru.

„To bude větrák,“ zašeptala dívka. „Tady skladovali seno a slámu.“

„Myslel jsem si to.“ Naklonil se a pustil kužel světla do uzavřeného prostoru. Vzápětí baterku zhasl. Světlo by některým z vrtulových větráků mohlo proniknout ven a pokud tu někdo přece jen je, mohlo by je prozradit! Pootočil se k dívce. „Kam teď?“

„Naproti. Dole v hale bývaly schůze zaměstnanců a nahoře kanceláře družstva. Hlavně už nesviťte.“

Nediriguj mě! pomyslel si, ale tiše řekl: „Dobře. Držte se za mnou, Diano.“

„Z téhle strany přistavěli nějaké sklady. Měly by tu být dveře,“ zašeptala, když se přimáčkli ke hrubé stěně a Jányš dotykem zjistil, že tvárnice nejsou omítnuty.

„Chtěl bych do té haly,“ dostal ze sebe zadýchaně. Dívka tyhle problémy neměla.

„Třeba tam průchod bude,“ sunula se podle zdi. „Mám je. Dokonce nejsou zamčené,“ sdělila mu vzrušeným hlasem. Vklouzl za ní, tiše za sebou přitáhl dveře. Oknem na opačné straně do chodby padalo trochu narůžovělého světla zvenčí. Zářivka na sloupě u ohrady?

V místnosti, kam vstoupili, byla naprostá tma a odněkud se k nim šířil pach jídla. Je možné, aby tu zůstal i po takové době? napadlo Jányše a vzápětí mu chyběla dívka. „Kde jste, Diano?“ vyhrkl znepokojeně.

„Tady,“ ozvala se z levé strany. „Dejte pozor, jsou tu nějaké židle,“ varovala ho. Když k ní doklopýtal, nahmátla jeho ruku, k čemusi ji přitáhla. Okno zakrývala na omak drsná přikrývka zapáchající plesnivinou. „K čemu je to zatemnění, Ondřeji?“

„Zrovna tak se mě můžete zeptat, kdo ho sem dal,“ zabručel a rozsvícenou baterkou přeběhl po třech dlouhých řadách stolů, které lemovaly židle a lavice. Na čelní stěně byly československá a sovětská vlajka, pod ní podobizny nějakých státníků, Husáka poznal bezpečně. Tady se zastavil čas! prolétlo mu hlavou a obrátil světlo do míst, odkud se šířila ta vůně jídla. Na dvou restauračních stolcích tam stály dva velké hrnce. „Jako by se tu chystala žranice,“ zasmál se.

„Něco slyším. Jako by sem jelo větší auto,“ zamumlala dívka a stiskla mu loket. Zaslechl to také. Zasvítil po jejich polovině haly. Ve výklenku, který asi sloužil pro hudbu, byly lajdácky naskládané stoly a židle. Jányš se pootočil k dívce. „Nejspíš se sjíždějí hosté na ten candrbál. Musíme vypadnout, Diano.“

Sotva za sebou přicvakli dveře, ze sálu se ozvaly mužské hlasy. Dívka se k němu přitiskla. Neušlo mu, že se chvěje.

„Ondřeji, co když zajdou i sem?“

Obličej měla těsně při jeho ústech. Příšerně se mu ji chtělo políbit. V duchu se za to sepsul. Hrozí jim odhalení a on vymýšlí hlouposti!

„Stejně musíme ven. Potřebuju zjistit, kdo to je, a co tu chystá podnikat.“ Hrábl po její paži. Táhl ji za sebou ke dveřím na dvůr. Těsně před tím, než se do nich opřel, zaslechl zvenčí něčí kroky. Nedaleko dveří, za kterými stáli, se ozval posměšně naladěný hlas: „Chcíp tady pes. Deme si bafnout.“

„Šéf přikázal, že to musíme celý projít,“ namítl jiný muž.

„Tak si tam běž sám, když se ti chce. Já už mám dnes ušoupaný kelky. Ještě tady problémy nebyly. A nebudou.“

Kroky se vzdalovaly. Rozhovor, který vyslechli, ledacos naznačoval. Když někdo nařídí prohledání objektu, dá rozum, že tu chystá něco nekalého. Jenomže o co jde? To je třeba zjistit!

Jányš stiskl kliku a škvírou vyhlédl. Nikoho neviděl a tak usoudil, že zašli za roh budovy. Ale mohou tam někde ve tmě stát a volný prostor sledovat! Vytáhl za sebou dívku. „Tudy,“ šeptl a krok za krokem se posunoval na opačnou stranu, než zamířili ti dva.

„Kdybychom se dostali do skladováku, posledním větrákem možná uvidíme před tenhle barák,“ zašeptala.

„Prima nápad. Jestli k němu bude přístup.“

„Vy jste si jako kluk nikdy nedělal tunel slámou?“

I přes vážnost situace se neubránil úsměvu. Bleskla mu hlavou vzpomínka na obrovský stoh za Kostelcem, který byl pro ně pevností, co hájili proti partě z dolního konce. K tomu stohu si později přivedl svoji první lásku.

Svítit nemohl a tak mu cesta k nejzadnějšímu větráku připadala doslova nekonečná, nehledě na to, že každou chvíli o něco zakopl, jednou dokonce padl až na kolena. Námaha se vyplatila. Mezi lopatkami kolového větráku viděli před čelní stranu protější budovy. Pod modře potřenou žárovkou nad vchodem postávali dva muži s krátkými samopaly visícími od ramen, pokuřovali a o cosi se přitlumeně přeli. Náhle se rozlétly vstupní dveře, objevil se tam třetí muž.

„Hergot, kde se zdrželi? Guláš bude studenej.“

„Voni ho sežerou i tak.“ Zachechtal se vyšší chlap.

„Moje řeč,“ souhlasil druhý. „Voni sežerou i lejno, jenom když je dostanem za kopečky.“

„Řekl v jedenáct a už je málem půlnoc,“ pokračoval ten z vnitřku na stejnou notu.

„Ale to je přece šéf…“ zašeptala užasle dívka.

„Správně. A v celé své kráse. Tušil jsem, že je v tom převádění namočený.“

„Vy jste věděl, o co tu může jít,“ ozvala se vyčítavě.

„Ale nevěřil, když s tím Sovadina vyrukoval.“

„Kdo je Sovadina?“

„Chlápek, kterému teď musím zavolat, aby si je přijeli vybrat. Ale ještě kapánek počkáme. Aby tu byli všichni pěkně pohromadě. Takovou bandu je nejlepší vyžnout celou, ušetří se spousta dodělávek.“

Pokud chtěla na jeho slova reagovat, už to nestihla. Do brány objektu hřmotně vjel autobus. Světlo z jeho reflektorů ozářilo parkující osobní auto tmavé barvy a pak i muže před vchodem. Sykly brzdy. Od autobusu šli dva muži k těm před budovou.

„Co tady lelkujete, bastardi? Máte být vzadu u ohrady,“ rozkřikl se jeden místo pozdravu.

„Všude je čisto, šéfe. Všechno jsme prošli.“

„Kurvafix, já vám rozflákám držky, jestli okamžitě neodklušete tam, kde máte být!“

Ti dva popadli samopaly do ruky a vzápětí už probíhali podle skladováku někam dozadu ke kravínu. Sakra! zaklel v duchu Jányš, uvědomil si, že přesun těch dvou jim možná uzavřel cestu. Po konfliktu se svým šéfem budou mít oči na stopkách.

„Co kdybych proklouzla já?“ zamumlala vedle něho dívka. V tu chvíli už autobus opouštěli další lidé. První už vcházeli do budovy, ale další stále ještě vystupovali. Náhle tam zazněl dětský pláč. Ženský hlas se dítě snažil ukonejšit. Co je to za řeč? napadlo Jányše, oddaloval odpověď. Jestli ti dva se samopaly jsou u toho zadního průchodu, museli by někde přes ohradu, která je nejméně půldruhého metru vysoká.

„Nějak je odlákáte, já proběhnu,“ ozvala se znovu. „Komu mám zavolat a co?“ přidala naléhavě.

Bylo mu jasné, že každá ušetřená minuta může sehrát svoji roli. Nějakou dobu bude trvat, než ti pod Sovadinovým velením dorazí. „Moc nerad na to přistupuju, Diano, ale…“

„Šetřete slovy, Ondřeji!“ přerušila ho.

„Sovadinovi, nebo tomu, kdo se vám ozve, povíte, že jste tu byla se mnou. Udáte místo a sdělíte, že sem přijel celý autobus s běženci.“ Podal jí lístek s telefonním číslem. „Dejte na sebe pozor, Diano.“

„Vám bude hůř, Ondřeji,“ špitla a přilípla mu rty do koutku úst. „Další dostanete, až bude po všem.“ Odtáhla se. Šla rychle, jako by viděla i ve tmě. Taktak jí stačil.

29

Přikrčeni u krajní senážní věže napínali oči ke světlejšímu obdélníku otvoru v ohradě. Nikde se nic neozvalo ani nepohnulo, ale Jányš přece jen váhal. Ti dva tam někde musí být. A dost možná, že je už zaznamenali a čekají, až vyjdou do volného prostoru.

Opatrnost se vyplatila. Vpravo rudě zasvítil ohýnek cigarety, který někdo vzápětí zastínil dlaní. Ale jsou tam oba? Čas utíká, musí to riskovat! Jányš si přitáhl napětím roztřesenou dívku a s ústy u ucha jí stručně vysvětlil, co má v úmyslu. Když jí to došlo, škubla sebou a chystala se něco namítnout, ale dlaní jí zakryl ústa. Přikývla.

Vytáhl z podpažního pouzdra pistoli, klesl na kolena, pak i na lokty. Začal se plížit šikmo přes volné prostranství, aby se dostal na pravou stranu průchodu a přehradil k němu cestu těm dvěma, kdyby dívku, mířící z objektu, chtěli zastavit. Když byl asi v polovině vzdálenosti, podíval se k místu, kde předtím zaznamenal záblesk cigarety, pak pootočil hlavu tam, kde dívku zanechal. Jestli se něčeho obával, tak že nevydrží čekat. Kdyby ji zahlédli, nerozpakovali by se střílet. Těmhle lidem na nějakém tom životu nezáleží. Třeba by si s nimi poradil, ale střelba by upozornila ty, co doprovázejí autobus s běženci. Vyrazili by k hranicím dřív, než by stačili informovat Sovadinu.

Ticho ho uklidnilo. Plížil se dál a musel myslet na Dianu. Čím déle ji zná, tím víc ho překvapuje. Nejspíš se dosud nesetkal s ženou, která by byla schopná takové odvahy. Nepochyboval o tom, že jde o ženu, kterou lze nazvat žena i do nepohody. Kdyby měl aspoň o deset roků méně… „Černý huby se cpou a my… Už toho mám po zuby!“ ozvalo se náhle vpravo a k zemi jiskřil odhozený nedopalek.

„Vydrž, kámo. Šéf se nechal slyšet, že si teď dáme nějakej čásek pohov.“

„Neříkej, že mu všecko věříš, Rudlo?“

„Rači drž papulu. Nevíš, kdo tě poslouchá,“ uzavřel výměnu názorů sedící muž.

Kázeň jim nic moc neříká, pomyslel si Jányš, který měl už jen pár metrů k betonové ohradě. Mrkl doleva a doslova ztuhnul. Od stěny se tam odlepil přikrčený stín a proklouzl pod trubkou. Neposlechla mě! Ženská má prostě svou hlavu. Ale je venku a na cestě k telefonu. Teď už ji snad nic neohrozí.

„Neměl bych se zajít mrknout, jak to bude ještě dlouho trvat?“ ozval se znovu nespokojenec.

„Abys nechytil nějakou po papuli,“ zabručel druhý.

„Moh by si něco zkusit…“ Příliš jistoty z té silácké poznámky neznělo. Muž vykročil dvorem k vysoké budově. I druhý se zvedl a zamířil k místu, kde se k ohradě tiskl Jányš.

Chvíli doufal, že muž uhne někam jinam. Když se tak nestalo, nezbývalo mu nic jiného, než se začít zvolna zvedat. V příštím okamžiku ho oslepilo ostré světlo z baterky. Muž o něm nemohl vědět, protože ho to zaskočilo. Jak strhával z ramene řemen samopalu, vypadla mu z ruky baterka. Nezhasla. Jányš chtěl sáhnout po pistoli, ale pak zvolil výpad. Předstíral úder levačkou, ale praštil chlapa pravou do břicha. Ten před ním vyhekl, lapal po vzduchu a dávil se. Jányš mu přidal druhou ránu do odkryté brady a mohl si vydechnout, protivník padl obličejem do trávy.

Podřepl k němu, vzal mu samopal, přehodil si jeho řemen přes krk. Obrátil bezvládného muže na záda a když mu prohledával oděv, zaujala ho látková kravata s módním šikmým proužkem. Použil ji k svázání jeho rukou v zápěstí. Ten na zemi zasténal a tak mu nacpal kapesník do úst jako roubík. Pak zvedl baterku a zhasl ji. Chvíli mu trvalo, než jeho oči znovu přivykly na tmu. Využil toho, aby zhodnotil situaci, ve které se ocitl. Diana je na cestě k telefonu. I když se jí podaří předat zprávu, s pomocí od Sovadiny nemůže dříve než za půl hodiny počítat. Autobus s běženci se tu zastavil zřejmě jen proto, aby se najedli před závěrečným úsekem své poutě do Německa. Půlnoc pryč, budou pospíchat, aby se ještě před rozedněním dostali na druhou stranu… Měl by se pokusit je aspoň zdržet! Podle senážních věží a opuštěného kravína vykročil ke skladováku. Kdyby se nějak dostal k autobusu a propíchl dvě tři pneumatiky… Cosi za sebou zaslechl a vzápětí se mu do zad zaryla hlaveň zbraně.

„Jestli se pohneš, napumpuju do tebe celej zásobník, parchante! Co seš vůbec zač? Co tady schejtáš?“ syčel za ním muž, který opustil stanoviště u zadního průchodu.

„Miluju noční procházky.“ Jányš měl na sebe příšerný vztek. Takhle hloupě se nechat zaskočit! V okamžicích největšího nebezpečí mu to perfektně myslelo. Jako by jeho mozek přepnul na kosmickou rychlost. Na tohle mu přeci nemůže skočit? Jak mi poručí, abych zvedl ruce, dostanu ho!

„Hele,“ ten za ním ho koncem hlavně znovu dloubnul do páteře, „nesnaž se mně oblbovat. Kdo by si dával rande v místě, kde to smrdí siláží a krávama? Kdepak ji máš?“

„Ve skladováku. Zavedu vás k ní, ale musíte mně slíbit, že jí neublížíte,“ mumlal Jányš a nemohl uvěřit tomu, že ho muž ani neprohledal.

„Jsem na ni moc zvědavej. Jdeme! Jestli mě houpeš… Co to máš pod prackou? Dej je za hlavu,“ vychrlil ze sebe muž za jeho zády, ale to bylo poslední, co mu dovolil. Při bleskovém obratu srazil jeho zbraň stranou, uchopil ji, škubl kupředu. Muž se převážil, padl na kolena. Jányš odhodil samopal někam ke zdi skladováku a chystal se dokončit dílo, ale promeškal správný okamžik. Jak se muž prudce zvedal, hlavou ho odspoda udeřil do brady takovou silou, že mu zajiskřilo v očích a ztratil rovnováhu. Než to zvládl, chlap skočil do míst, kam mrštil jeho samopal. Vrhl se za ním, aby mu znemožnil použít zbraň. Ten pod ním se zoufale snažil vysvobodit, musel ho úderem malíkové hrany do týla znehybnit.

V té chvíli začalo být před hlavní budovou rušno. Stačil jediný pohled, aby mu došlo, že běženci nastupují do autobusu. Teď už by je mohl zadržet pouze střelbou. Nahmátl samopal s úmyslem, že bude mířit na kola. Ale co když zasáhne i někoho z těch lidí? Zaváhal.

Muž vedle něj se pohnul a zasténal.

„Zajdi pro ty dva blbouny a jeďte za námi,“ ozval se u vchodu velitelský hlas a vzápětí se jeden z mužů vydal jeho směrem. Ten po jeho levé ruce se chtěl zvednout. Než mu uštědřil úder za ucho, stačil vykřiknout. Přeběhlo po nich světlo z baterky. Než si Jányš připravil ke střelbě ukořistěný samopal, od boku přibližujícího se chlapa vyšlehly plamínky. Kulky udeřily do zdi nad Jányšovou hlavou, zasypala ho vydrolená omítka. Stiskl spoušť. Chlap před ním bolestně zařval a jak klesal, další výstřely z jeho rychlopalné zbraně vyprskly nahoru k obloze. U autobusu to způsobilo zmatek. Došlo tam k hádce, kterou ukončilo několik tlumených výstřelů. Kdosi vyběhl z budovy a zmizel za autobusem, jehož motor už burácel na plné obrátky. Začal couvat k vratům. Jányš se zvedl a stačil vystřelit dlouhou dávku na pneumatiky, než řidič přeřadil a vyrazil ke křižovatce.

Samopal, kterým střílel, si Jányš hodil na záda a sebral zbraň muže, který se ještě neprobral. Zběžně ho prohlédl, zda u sebe nemá jinou zbraň, a vykročil k tomu, který ho chtěl dostat. Už nedýchal. I jemu vzal zbraň a připravený k okamžité střelbě se obezřetně přiblížil k vchodu do budovy. Proklouzl do chodby. Vpravo bylo schodiště do patra, přímo proti němu lítačky do sálu. Ramenem pootevřel jedno křídlo a zcela nehybný naslouchal. Slyšel pouze vlastní dech a tlukot svého srdce. Nervy měl napjaté až k prasknutí. Díky zatemnění nic neviděl. Z vnitřku přicházel pach jídla a mnoha opakovaně zpocených lidí, ale žádný pohyb ani zvuk nenarušily ticho, které v těch prostorách panovalo. Nahmátl baterku. Světlo přeběhlo po stolech, na kterých zůstalo špinavé nádobí a ještě pár věci, které na tu vzdálenost nedovedl určit. Vzápětí vyhmátlo ze tmy dřevěné pódium, stěnu přikrášlenou zaprášenými vlajkami a portréty někdejších představitelů, potřísněné mušinci a ověnčené pavučinami. Spolu se světlem jeho zrak klouzal až ke stolkům s velkými hrnci, pak k podlaze. Ztuhl a zalil ho studený pot. Sotva dva metry od sebe tam ležela dvě mužská těla.

V jedné ruce baterku, ve druhé zbraň, Jányš došel k prvnímu muži. Spočíval obličejem k betonu, paže vystrčené před sebe, prsty v křeči semknuté v pěst. Ve středu zad měl na světlé košili velkou krvavou skvrnu. Podřepl si, položil samopal vedle boty a nahmátl mužovo zápěstí. Ruka byla dosud teplá, ale tepna už postrádala i náznak pulsu. Tak tohle byly ty výstřely, které se odtud ozvaly? Uchopil mrtvého za vlasy, nadzvedl mu hlavu. Nepochybně to byl hoteliér Bahník.

Druhého muže neznal. Ležel na zádech a hruď měl jako řešeto. Už je nepotřebovali a tak po sobě zametali stopy. Nebo je Bahník rozzlobil zvýšením svých požadavků? Jedno šéf převaděčů nedomyslel: že nemá kam zmizet. Napadlo ho aspoň, že zanedlouho sklapne přichystaná past?

Tohle mu připomnělo Dianu. Dostala se k telefonu? Vyřídila vzkaz, který Sovadinovi poslal? Co když se jí cestou něco přihodilo? Do konce života by si vyčítal, že nešel sám. Vlastně měli jít oba, nemohl by ji zanechat v objektu, určitě by ji něco divokého napadlo, letělo mu hlavou.

Vyšel před budovu a zadíval se k dokořán rozevřené bráně. Pak zrakem zavadil o tmavé osobní auto. Co kdyby se vydal za autobusem? K čemu by to bylo? Sovadina jistě zařídil všechno tak, aby nikdo z běženců i těch, co je doprovázejí, neunikl. Raději sem pod světlo nažene ty dva, kteří svoje účinkování v bandě převaděčů už ukončili.

V okamžiku, kdy u skladováku zjistil, že i tenhle muž se vydal na cestu do věčných lovišť a usoudil, že ho zřejmě zasáhly kulky toho, který ležel nedaleko, někoho zaslechl běžet dvorem. Strhl z ramene samopal.

„Ondřeji!“ ozval se ženský hlas a Jányše zalila vlna úlevy. Pospíchal Dianě vstříc.

30

„Poděkovali ti větší páni než já, nebudu nosit dřevo do lesa, jak se v takových případech říká. Jedno si však neodpustím: nespletl jsem se v tobě,“ přátelsky se ušklíbl Sovadina a napřáhl k němu pravačku. Pevně mu stiskl ruku.

„Víš, co mě napadlo, když jsem tady seděl a ždímal z přetaženého mozku tu svědeckou výpověď? Že máš horší kancelář, než u nás měli pochůzkáři. Není čas, abys ji vyměnil za něco exkluzivnějšího?“

„Tvoje starosti bych chtěl mít, kamaráde. Můžu se zeptat, kam máš teď namířeno?“

„Snad se zdejší policie nepoloží, když mě necháš zavézt zpátky do Horské.“

„Mám od starého příkaz, abych pro tebe udělal, na co si vzpomeneš, brácho. Ale když zůstane jen u toho odvozu, budu určitě spokojenější. Tak se měj.“

„I ty,“ vykročil ke dveřím.

„Málem bych zapomněl. Než naše končiny opustíš, obtěžuj se zavolat. Může se vyskytnout nějaký zádrhel a tebe shánět, to je jako chytat vodu do cedníku.“

„Spolehni se.“ Jányš za sebou zavřel, došel ke schodišti a po něm sestupoval do přízemí. Opustil budovu okresního policejního ředitelství a mrknutím k zápěstí zjistil, že je už devět hodin. Rozhlížel se po parkujících autech, když těsně při něm zastavil hnědý saab. Že by se obtěžoval sám Sovadina? Dveře na jeho straně se otevřely a přes sedadlo nakloněný tlouštík v barevné košili s vyhrnutými rukávy ho vybídl, aby přisedl.

„Aleš mě požádal, abych tě jeho auťákem hodil do Horské.“

„Díky předem. Můžu tě o něco požádat já?“

„Předem splněno,“ zazpíval pražským nářečím. "Co to bude, kolegáčku?“

„Zastav u nějakého konzumu.“

„Třeba támhle?“ kývl k samoobsluze a aniž by vyčkal na odpověď, zahnul k obrubníku chodníku.

„Hned jsem tady.“ Jányš vystoupil a vešel do obchodu. S košíkem vykročil rovnou k regálu s cukrovinkami. Vybral tři největší balení hořké čokokolády a po menším zaváhání do košíku přidal ještě dvě. Vsunul je do papírového pytlíku, u pokladny zaplatil a vracel se k saabu.

„Jezdím na Šumavu každej rok. Znáš to na Srnčí u plavebního kanálu? Mám tam chajdu. Nic velkého, jen dvě místnůstky. Je tam úžasnej klid. Úplnej balzám na duši. Když mě sem náš starej poslal, chtělo se mi ho obejmout. A co ty, kde máš domovskou obec, jak se teď zase začalo říkat?“

„Kostelec.“

„Přes ten jsem jel v květnu do Jindrova na stížnost jedné paní. Myslel jsem, že to zmáknu za pár ní, ale uvázl jsem tam skoro celej měsíc. Ukázalo se, že ta ženská byla nespokojená oprávněně. Jeden poldík z tamnějšího oddělení šel na ruku paničce, která podala trestní oznámení na dva mladé podnikatele a zahájil na ně hon, jako by byli určení k odstřelu. Tak jsme ho museli skřípnout.“

„Když vezmu v úvahu, že i v tomhle případě jste museli sáhnout po lidech v uniformách, napadá mě, že vás tihle příliš nemilují, co?“ pousmál se Jányš.

„Ksindlové mezi námi nemaj co dělat, příteli. Ale koukám, že se ti zavírají oči. Klidně si schrupni, vyznám se tady.“

Jányš se opřel a spustil oční víčka, pod kterými jako by měl zrnka písku. Když v noci sevřel Dianu v náruči, jako by mu spadl obrovský balvan ze srdce. Vyburcovala nějakého Matáska a hned na první pokus uspěla. Ten pán, se kterým hovořila, jí poradil, aby se do objektu už nevracela, a navíc ji zdržoval i Matásek, ale nemohla poslechnout. Před křižovatkou zaslechla střelbu a pak velkou rychlostí projel autobus. Nepodařilo se je zadržet? Vysvětloval jí, že policejní síly nejspíš přichystaly past někde u Filipova, když nad les vyšplhalo několik světlic za sebou, to jeho slova potvrdilo. Kouřil druhou cigaretu, když do dvora vjela dvě policejní auta. Požádal Dianu, aby zůstala a zavedl staršího podpraporčíka do sálu ke dvěma mrtvým. Pak mu řekl o svázaném muži za senážními věřemi, o mrtvých před skladovákem. „Úctyhodná prácička. Za tohle vás čeká metál,“ zabručel policista. Venku dvěma kolegům vydal pokyn, aby došli pro zneškodněného převaděče, a sám zamířil k druhému vozidlu. Vzápětí bylo slyšet, co říká do vysílačky.

„Co jste to tu vyváděl, Ondřeji?“ zamumlala Diana a z jejího hlasu čišela nazlobenost a výčitka.

„Já si nezačal. Naštěstí nepatřili mezi ty chytřejší,“ řekl a byl rád, že se nevyptává na podrobnosti. Epizoda s tím u skladováku mu ke cti příliš nesloužila. Vlastní nepozorností se dal překvapit. Kdoví, jak by to skončilo, kdyby to tomu chlápkovi víc zapalovalo.

Přišel k nim podpraporčík, že ho má dopravit do Modré, kde na něho čekají. Vymínil si, že nejprve odvede dívku domů, ale ta se urazila. Trefí sama. A teď už jí přece nehrozí žádné nebezpečí. Slíbil, že se vrátí jak jen to bude možné a usedl do policejního auta. Podpraporčík s ostatními policisty zůstávali v objektu do příjezdu výjezdní skupiny okresní kriminálky.

Cestou z Modré do Klatov se dozvěděl, jak celá akce proběhla. Okamžitě po přijetí zprávy vyrazila zásahová jednotka a obsadila okolí cesty před Filipovem. Přehradili ji náklaďákem, autobus musel zastavit. Než se ti uvnitř na cokoliv zmohli, už k ničemu neměli šanci. Utéci se pokusil jedině Záruba a dokonce kolem sebe začal střílet, ale obešlo se to bez zranění. Převaděče oddělili od běženců, všechny je převezli do Klatov k výslechům. Po tom, co Záruba vyváděl, když zastavili autobus, předpokládali, že bude tvrdým oříškem, ale sotva ho nacpali do auta, všechno ze sebe vysypal. Za několik minut mohlo vyrazit auto k hranicím, aby si v údolí pod Březnou vyzvedli dva policisty z pohraničního oddělení v Modré, kteří tam na běžence čekali, aby je převedli do Německa. Podle Záruby s tímhle nápadem, jak přijít k velkým penězům, přišel Čaban a osobně kontaktoval skupinu, která se přepravou běženců zabývala. Čabana sledovali, tak stačilo pár slov do vysílačky, aby ho v Kladovech vybrali.

„Takže to vypadá, že Záruba k tomu přišel jako slepý k houslím,“ zabručel Jányš a představa, že takový člověk může vyklouznout s minimálním trestem, ho nenadchla.

„Tohle si osobně pohlídám, příteli. Jak to už teď vypadá, skupinu vedl. Má na triku několik paragrafů. A pak je tu smrt toho Duchana. Čaban má na ten den alibi… Ondřeji, netvař se, jako bys nebyl rád, že to je z krku.“

„Zastřelil jsem chlapa…“

„V jasné sebeobraně. S tímhle problémy nebudou.“

„Nemuselo k tomu dojít, kdybych pořádně uzemnil toho vedle sebe. Nějak měknu.“

„A co ta dívčina, co ti pomáhala? Vysypala to na mne, jako by se to naučila nazpaměť. Vlastně jsem si jí ani nemusel moc ptát. Vyřiď jí od nás pozdrav a že si ji určitě pozveme ke svědecké výpovědi. Až se v tom trochu víc zorientujeme.“

„Neobešlo by se to bez ní?“ namítl nespokojeně.

„Stane se hrdinkou.“

„Pro koho? Jako bys nevěděl, jak lidi na vsi tyhle věci berou. Určitě se to dostane do novin. Takováhle popularita by jí při její práci recepční U zlaté podkovy asi příliš neprospěla.“

„Bereš se o ni, jako bys na tom měl osobní zájem,“ ušklíbl se Sovadina. „Uvidím, co se v tom dá dělat.“

Pak seděl a psal, snažil se, aby nic nevynechal ani z toho, co této noci, která už byla minulostí, předcházelo. Sovadina si na něho udělal čas, jen aby ho uvedl k okresnímu policejnímu řediteli. V jeho nevalně zařízené kanceláři poznal několik dalších policejních důstojníků. Všichni mu obřadně potřásali rukou a žvanili, jako by jim právě prodal pod cenou pár koní.

„Tak jsme tady,“ ozval se od volantu tlouštík. „Opatrujte se, kolegáčku. Já pojedu.“

Jányš mu stiskl ruku a vystoupil.

31

Spatřil ji za pultíkem recepce. Svěží, jako by celou noc prospala. Plynnou němčinou postaršímu páru vysvětlovala, která místa v okolí by určitě měli navštívit, a v mapě jim ukazovala, kudy se tam dostanou. Možná šedesátiletý Němec s nazrzlými vlasy a obrovským dalekohledem zavěšeným na krku poděkoval a vzal ženu kolem ramen. Odcházeli. Dívka zručně složila mapu, odložila ji na stolek za sebou a pohlédla do haly. „Ondřeji…“ rozjasnilo se jí v očích a přidržela se pultíku, jako by jí selhaly nohy.

„Tak jsem tu,“ vymáčkl ze sebe a připadal si jako hlupák. Mlčky došel k pultíku, položil před ni papírový pytlík.

Podívala se na něj a zvedla oči. „Co je to?“

„Koukněte se.“

„Apríla není.“ Ponořila do pytlíku prsty, vytáhla balíček čokolády. „Vy jste nezapomněl, Ondřeji?“ Vysypala všechny čokolády na pultík. „A tolik?“ zrozpačitěla.

„Jak jinak bych vám poděkoval…“

„O něčem bych věděla,“ zamumlala a uhnula očima. „Asi budete potřebovat auto. Ale já teď odtud bohužel nemohu. Víte, kam jsem schovala klíč,“ vychrlila, jako by chtěla předcházející poznámku zamluvit.

„Kde najdu paní Bahníkovou?“

„Nahoře v bytě. Druhá strana chodby, kde jste byl ubytovaný.“

„Už jí řekli, jak skončil její manžel?“

Přikývla. „Dokonce stihli prohledat jeho kancelář.“

„Jak to přijala?“

„Neřekla bych, že jí to porazilo. Neuronila ani slzu. Jo, a víte, kdo byl ten, koho zastřelili s Bahníkem? Náš kuchař. Dnes vaří jeho pomocnice. Ale šéfka už někam volala, odpoledne má dorazit náhrada. „Budete na mne pak mít čas, Ondřeji? Třeba byste na mě mohl počkat.“

„Rozhodnu se podle toho, co dostanu z Bahníkové. Ale pokud odjedu, určitě se vrátím, Diano.“ Na schodech ho napadlo, že jí měl sdělit, o čem mluvil se Sovadinou, ale už mu bylo trapné jít zpátky.

Zazvonil. Otevřela mu žena kolem pětačtyřicítky s blond vlasy, padajícími ve vlnách až ke dlouhým tmavým šatů s rozparkem. Byla vysoká přibližně jako on, lehce plnoštíhlá, její oválný obličej nenesl ani nepatrnou stopu po někdejším úrazu. Měla bezelstné oči a na první pohled smyslné rty. Když se představil, melodickým hlasem ho vyzvala, aby vstoupil.

„Diana se zmínila, že se mnou budete chtít hovořit,“ řekla a ukázala mu k sedací soupravě. Stačilo se rozhlédnout po pokoji, aby pochopil, že tahle žena se věnuje každé maličkosti.

„Měla byste vědět, že jsem se s vámi pokoušel promluvit už dřív. Váš manžel mi v tom zabránil.“

„Můj manžel dělal spoustu věcí, o kterých jsem nevěděla,“ řekla zasmušile a jako by v sobě násilně potlačovala podrážděnost. „Jistě víte, že na to doplatil.“

Přikývl. „Doufám, že ode mne neočekáváte prohlášení, že mi ho je líto? Věděl, do čeho jde, a s kým. Ale přejděme k věci. Jsem soukromý detektiv a snažím se objasnit smrt Viktora Forejze před dvaadvaceti lety. Jistě víte, o koho jde.“

„Samozřejmě. Ale jak vás napadlo, že právě já vám k tomu mohu něco povědět?“

„Kontaktoval jsem Jancovou, která tady ve Škodováku dělala servírku. Netajila přede mnou, že byla Forejzovou milenkou.“

„Růženu jsem neviděla už hodně roků. Jak se jí daří?“

„Řekl bych, že nevalně. Ale mohu se mýlit. Prodává na tržišti v Sušné v jednom za stánku, které vlastní Vietnamci. Řekla mi, že v té době jste na bývalém Škodováku působila jako kulturní referentka. A že jste se dost přátelily.“

„Tohle je pravda, ale o tom Forejzovi vám asi nepovím víc, než víte od ní. Ostatně tehdy jsem měla úplně jiné starosti.“

„O vašem úrazu pochopitelně vím.“

„Dlouho to vypadalo, že skončím na vozíčku.“ Vlhce se jí zalesklo v očích. „Vzpomínám si, že se tehdy hodně hovořilo o Forejzově útěku přes hranice.“

„Teď víme, že to tehdy bylo jinak. Někdo ho zřejmě vylákal na Mýtinu a tam ho zabil. Nebo byl očitým svědkem jeho smrti.“

„Co to povídáte?“ vyhrkla a značně pobledla. Cosi chtěla dodat, ale kousla se do rtu.

„Nebudu kroužit kolem horké kaše. Jde mi o člověka, který tenkrát byl ve Škováku ubytovaný a buď se s Forejzem seznámil tady, nebo ho znal už z dřívějška. A s tím člověkem jste údajně byla v kontaktu.“

„Tohle vám taky řekla Růžena?“

„Ano. Bohužel ho popsala dost povšechně a nebyla si jistá, jestli se skutečně jmenoval Evžen, jak jí utkvělo v hlavě.“

„Má dobrou paměť. A to ji odtud Bahník vyhodil s tím, že je nenapravitelná alkoholička.“

„Nemám důvod jí nevěřit. O koho šlo, paní Bahníková?“

„Ale to je úplný nesmysl. Ten člověk nemůže být vrah,“ mačkala ze sebe.

„Nic takového přece netvrdím. Řekněte mi už konečně jeho jméno,“ přitvrdil hlas.

„Kodet. Evžen Kodet,“ zopakovala. „Tu sobotu před tím mým nešťastným úrazem v Rejštejně se tady objevil jako rekreant. Když jsem ho spatřila na seznamovacím večírku, nevěřila jsem svým očím.“

„Vy jste se s ním znala už dřív?“ dostal ze sebe, při vyslovení Kodetova jména jako by do něho udeřil blesk. Chvíli mu trvalo, než uvěřil, že ho řekla.

Přikývla. „Někdy v jedenašedesátém jsem odpověděla na inzerát a nějaký čas jsem si dopisovala s jedním poručíkem z Mýtiny. Pozval mě k sobě. Za pár dní jsem pochopila, že by nám to neklapalo, tak jsem mu to řekla. Příšerně se opil, popadl pistoli a vyhrožoval, že se zastřelí, pokud nezůstanu. Podařilo se mi utéci do baráku jednotky. Kodet tenkrát sloužil operačního důstojníka, nebo jak se tomu tam říkalo. Šel se mnou do podkroví finského domku, vzal Pavlíčkovi zbraň a uklidnil ho. I když už poručík spal, bála jsem se s ním zůstat. Kodet mě zavedl do přízemí, kde měl byt. Tehdy tam ještě neměl manželku… Ráno mě posadil do gazu a ten mě odvezl k prvnímu autobusu do Modré.“ Zadívala se k oknu. „Pak jsem ho uviděla až na tom večírku.“

„Forejze jste znala taky z Mýtiny?“

Záporně pohnula hlavou. „Tehdy tam sloužili Pavlíček a Kodet. Velitele jim dělal kapitán Duchan. Příšerně komisní člověk, šel z něho strach.“

„Setkal se Kodet s Forejzem?“

„Vzpomínám si, že se za ním vydal až třetí den. Myslím, že měl dost obavy z toho, jestli se Forejz před ním nenechá zapřít. Kodet měl nějaké trable v osmašedesátém roce a když jsem se ho zeptala, proč si nepožádal o povolenku do pásma, rovnou mi řekl, že by ji určitě nedostal.“

„O tom nemůže být pochyb. Odešel od Bezpečnosti na protest proti příchodu vojsk. Stručně řečeno, byl jakousi černou ovcí,“ poznamenal k tomu Jányš.

„Večer před tím našim výletem, který pro mne skončil tak tragicky, jsem se zeptala, proč se nepřihlásil. Odpověděl, že má v plánu jiný výlet, ale bohužel nevím, kam se vydal. Nějak jsme to asi zamluvili. No a pak… Pak už jsem ho neviděla. Ani později se neozval.“

Musel by být slepý, kdyby nezaznamenal, jak se jí zakalilo v očích.

„Dost možná si do dneška myslí, že jsem tomu úrazu podlehla. Bylo mi to líto, ale neměla jsem jeho adresu a tak jsem mu nemohla napsat.“ Povzdechla. „Nevím, co bych vám k tomu mohla ještě povědět.“ Nemělo žádný význam, aby se ji snažil vyptávat, na její vztah ke Kodetovi, ten se jeho záležitosti netýkal. Věřil, že ani v pozdějších letech si Kodetovo chování nedala do souvislosti s Forejzovým údajným útěkem. Poděkoval jí a rozloučil se.

Sestupoval schodištěm a bylo mu všelijak. Všechno se v něm vzpíralo proti myšlence, že by právě Kodet mohl mít cokoliv společného se smrtí Viktora Forejze. Ale mnoho tomu nasvědčovalo. I skutečnost, že mu Kodet neřekl, že tady na Šumavě byl.

Ale proč by ho sem poslal a investoval do pátrání tolik peněz, kdyby věděl, jak to tenkrát bylo?

32

Celou cestu k chalupě u lesa měl před očima Dianiny smutné oči. Jeho slova, že musí odjet do Sušné, přijala mlčky, ale v obličeji jí mohl poznat, že ji to zaskočilo, přestože ji na tuhle možnost připravoval. Opakoval, že se určitě vrátí, ale měl pocit, že tomu moc nevěřila.

Složil si věci do kufříku a vyšel před stavení, otevřel kůlnu. Vyjel s autem na prostranství pod letitým bukem a letmo se ohlédl na zadní sedadlo. Když tu kufřík nenechám, bude jí jasné, že nehodlám splnit slib! blesklo mu hlavou.

Vystoupil, uchopil kufřík, odnesl ho do chalupy.

Favorit úspěšně zdolal stoupání k pevnější cestě a po té se dostal na asfaltku. Zanedlouho odbočil na Zhůří a kousek před Rejštejnem vjel na silnici do Sušné.

Za jízdy podle koryta řeky, kde si dravý proud razil cestu mezi balvany, řešil dilema, zda má zavolat Kodeta, než navštíví Zárubovou. Blížil se k městu a ještě nebyl rozhodnut, co učiní. Zvažoval pro a proti. Snažil se odhadnout, jak Kodet bude reagovat na jeho otázku, proč mu neřekl o svém rekreačním pobytu v chatě Škodovák v Horské. Jak odpoví, až se ho zeptá, jestli se setkal s Viktorem Forejzem. Přizná, že s ním tehdy vyjel na Mýtinu? Bylo by přirozené, kdyby chtěl místa, kde strávil nejméně pět let svého života, znovu navštívit. A tohle se mu mohlo splnit jen s pomocí někoho, kdo tuhle možnost měl.

U prvních domků se podíval k zápěstí. Za deset minut jedna. Zárubová je zřejmě ještě v zaměstnání. I čas byl pro telefon do Houkova. Jányš přejel most a uhnul na nábřeží. V místě, kde mohl parkovat, zastavil, opustil auto a zamířil k telefonní budce.

Byl pracovní den a tak zvolil druhé číslo. Ozval se mu mužský hlas, podmalovaný temným hučením. Řekl, že by potřeboval mluvit s Evženem Kodetem. Ten na druhé straně linky mu sdělil, že má už od pondělka dovolenou a zavěsil.

Jányš na panelu vyťukal první číslo a pak naslouchal, jak telefon vyzvání. Konečně lupnutí a strohé:

„Kodet.“

„Jányš. Nejspíš už jste na mě nabroušený, ale konečně jsem dospěl k nějakému výsledku.“

„Ano? Mluvte, Jányši.“

„Potvrdil jsem si jednu z verzí, kterou zvažovala i klatovská kriminálka, ale pak od ní cukla, protože se jim hodilo případ uzavřít jako sebevraždu.“

„Jaká je to verze?“

„Že s Forejzem někdo na tu Mýtinu jel…“ Odmlčel se.

„Už víte kdo?“ ozval se Kodet po vteřince zaváhání.

„Nebude se vám to líbit.“

„Záleží vám na tom?“ Do vyslovené otázky jako by se vetřel falešný tón.

„Nechtělo se mi tomu uvěřit, ale…“

„Tak se vymáčkněte!“ rozkřikl se Kodet skoro zuřivě.

„Nějak jste mě zapomněl informovat, že jste tu byl právě ty dny, co Forejz zmizel. Nebo snad ne?“

„Jak vás tohle napadlo?“

„Před hodinou jsem vyzpovídal paní Bahníkovou. Vy jste ji znal jako Ilonu Strnadovou. V těch časech dělala ve Škodováku kulturní referentku.“

„Ona se z toho úrazu vylízala?“ zamumlal Kodet a Jányš si uvědomil, že některé otázky už nemusí pokládat.

„Trvalo jí to více než rok, ale nezůstaly jí žádné následky. Neřekla to, ale měl jsem dojem, že dlouho čekala, jestli se jí ozvete.“

Kodet do sluchátka jen těžce zadýchal. Po chvíli tísnivého mlčení konečně promluvil: „A z toho usuzujete co, Jányši?“

„Že jste byl na Mýtině s ním. A že pravděpodobně víte, co se tam stalo, a jak se to stalo.“

„Víte co, Jányši? Skončete to tam a vraťte se.“

„Nic víc mi neřeknete, Kodete?“

„Zastavte se, vyrovnám se s vámi.“

„A jak to mám vysvětlit paní Zárubové?“ vyhrkl, ale spojení už bylo přerušeno. Jányš se naštval, otázku, kterou vyslovil, považoval za velmi důležitou. Znovu vyťukal číslo do Houkova, ale tam to už nikdo nezvedal.

Opustil budku a loudal se zpátky k autu. Byl připraven na všechny možné eventuality, ale že ho Kodet povolá zpátky a a dokonce že přeruší rozhovor, tohle ho znepokojilo. Znovu se mu v hlavě vynořila otázka, proč ho Kodet do Sušné poslal.

Pronásledovala ho i v jídelně Svatoboru, kde si dal opožděný oběd, aby uspokojil žaludek. Pak se číšníka zeptal na pokojskou Zárubovou. Dozvěděl se, že po poledni odešla domů.

33

Světnice byla plná kouře z cigaret. Čemu se věnovala od svého příchodu z hotelu, svědčil i popelník plný nedopalků. Došel ke stolu a zjistil, že má oči opuchlé od pláče.

„Snad nelitujete, že zavřeli Zárubu?“

„Takhle se mnou nemluvte,“ zamumlala a jak si snažila otřít slzy, ještě víc si rozmazala oční stíny. „Zkoušela jsem vám volat do Horské, ale recepční mi řekla, že jste jel sem. Tak na vás čekám už dobré dvě hodiny.“

„Telefonoval jsem Kodetovi. Poobědval jsem ve Svatoboru. Tam mi řekli, že jste šla domů. Co se stalo?“

„Včera večer jsem se znovu přehrabovala v krabici, kam jsem tehdy schovala písemnosti po Viktorovi. Našla jsem tuhle pohlednici.“ Přisunula mu ji po stole. „Nevím, jak jsem ji mohla přehlédnout, tolikrát jsem se v tom přebírala.“

Jányš okamžitě poznal záběr jindrovské renesanční radnice. Obrátil pohled a četl: DOUFÁM, ŽE UVÍTÁŠ STARÉHO PŘÍTELE. EVŽEN. Datum na razítku svědčil o tom, že pohled Kodet odeslal krátce před tím, než se na Šumavu vydal.

„Vy jste věděl, že tady Evžen byl?“

„Dozvěděl jsem se to až dnes před polednem.“

„Mluvil jste s ním. Jistě jste se ho zeptal. Viděl se s Evženem? Nebo dorazil až po tom, co se to stalo?“

„Ptáte se mě na něco, co se pouze dohaduju. Žena, se kterou jsem hovořil v Horské, si myslí, že se spolu sešli. A že v inkriminovaný den vyjeli na nějaký výlet. Ale Kodet mi to nepotvrdil. Nemám v úmyslu vám vykládat, co se mi teď honí v hlavě. Ale určitě si domyslíte, že to není nic povzbuzujícího.“

„Jestli vás napadlo, že mu to udělal Evžen, tak na to okamžitě zapomeňte. Byli kamarádi…“ vzlykla a plamínky v očích jí pohasly.

„Byli.“ Sáhl do kapsy, položil vedle pohlednice klíč. „Už ho nebudu potřebovat.“

Bezděčně zírala na klíč a v obličeji se jí objevil zmatek. Zvedla oči.

„Kodet si přeje, abych tu skončil.“

„Tohle nemůže být pravda,“ vymáčkla ze sebe přidušeně a pak se jí ve tváři objevil výraz odhodlání. „Pokud je to otázka peněz, něco mám našetřeno.“

„Obávám se, že o peníze nejde, paní Zárubová.“

„Třeba jste ještě nemluvil se všemi, co k tomu mohou něco povědět,“ vyhrkla zoufale.

„Nezlobte se, ale to by k ničemu nebylo. Rád jsem vás poznal.“ Jányš se zvedl. „Musím se ještě ozvat Sovadinovi do Klatov,“ přidal a šel ke dveřím. Za jeho zády se ozvalo vzlykání.

Na náměstíčku chtěl zamířit k telefonní budce, ale pak pokračoval k poště a požádal o spojení s Okresním policejním ředitelstvím v Klatovech. Žena s hlavou ověnčenou slámově žlutými loknami ukázala na kabinku. Do telefonu řekl, že by chtěl mluvit s Alešem Sovadinou. Ihned ho přepojili.

„Dobře, že voláš, Ondřeji. Už jsem přemýšlel, že za tebou do Horské zajedu, abych ti trochu píchnul. Při vytěžování Záruby přišla řeč i na to tehdejší zmizení Forejze. Tipni si, koho označil za nejvíc podezřelého.“

„Kodeta?“

„Jo. Den před tím prý byl Kodet u Forejze doma a pořádně se zlískali, podle souseda, který u roty dělal staršinu. Ráno je Záruba zahlédl spolu v autě.“

„Zeptal jsi se ho, proč tenkrát mlčel?“

„Prý nechtěl, aby ho s Forejzem nějak spojovali. A mezi námi, moc se mu to hodilo. Dostal se na Forejzovo místo… Zdá se, že odjedeš domů s prázdnou.“

„Krk dám za to, že Kodet dobře ví, co se tehdy stalo.“

„Jestli ano, tak tě pořádně podcenil.“

„Jen pořád nemohu pochopit, k čemu to všechno bylo.“

„V žádném případě jsi tady nebyl zbytečně, Ondřeji. Vydatně jsi nám pomohl. Ti hajzlové mají na krku i vydírání podnikatelů, při kterém se neštítili ničeho. Odstavili jsme jim konta, udělali prohlídky. Jenom Záruba si za ty necelé dva roky přišel na víc než tři miliony. I takoví poslanci by bledli závistí.“

„Tak se měj jak chceš, Aleši. Třeba se ještě někdy uvidíme. Mám pozdravovat Béma?“

„S tím jsem si povídal před polednem. Prý nebude pít nic jiného, než šampaňské.“

„Sakra! Nemohl sis to práskačství odpustit? Podruhé se na vás vyfláknu!“ zavrčel Jányš a zavěsil.

Zaplatil za hovor a když procházel halou, zaznamenal dvojici městských strážníků. Ani jednoho neznal. Cosi ho ponoukalo, aby se jich zeptal, kdo že jim šéfuje, když Záruba bručí ve vyšetřovací vazbě. Naštěstí se ovládl. Oba byli mladí, pravděpodobně ani netušili, co se pod firmou městské policie punktovalo.

34

Ještě nebyly čtyři, když dorazil k chalupě na Horské. Diana dosud nebyla doma. Zamkl auto a pěšinou loukou jí šel naproti. Ať chtěl či nechtěl, znovu a znovu si z paměti přehrával telefonický rozhovor s Kodetem. Proč se neohradil, když vyslovil podezření, že ví, co se tenkrát na Mýtině přihodilo? Proč neuvedl něco – cokoliv – co by jeho vinu na smrti Forejze vyloučilo? Že při té své utajené rekreaci byl s Forejzem v kontaktu, potvrdilo i to, co se dozvěděl od Sovadiny.

„Ondřeji!“ ozvalo se náhle před ním. Dívka tam stála a zírala směrem k němu, jako vy se tomu obávala uvěřit. Se svým světlým ohonem vlasů, v oblíbeném pomerančovém tričku a krátkých kalhotách, jejichž roztřepení svědčilo, že byly zhotoveny z džín, mu připadala jako gymnazistka, která se vrací ze školy. Překonal ostych a vykročil k ní.

Radostně se k němu přimkla, spojila ruce za jeho krkem. „Přiznám se, že jsem tomu příliš nevěřila. Mohu vám dát pusu?“ V očích jí jiskřilo, našpulila rty. Nečekala na odpověď. Po uspěchaném polibku položila obličej na jeho rameno. „Tolik jsem se těšila.“

Nemohl nevnímat přímý kontakt s jejím mladým, pevným tělem, a nemohl se nevzrušit. Zase už mě to bere? Jako by se probral z jakéhosi sladkého omámení. Šetrně se vymanil z jejího objetí. „Musím vám toho hodně říct, Diano.“

„Proč ten oficiální tón?“ vyhrkla a obličej jí naplnilo napětí. „Nemohl byste mi tykat, Ondřeji? Už jsme toho spolu tolik prožili.“

Pozor, Jányši! Uvízneš v tom až po bradu, jestli ji necháš, aby sama rozdala karty, problesklo mu hlavou, ale ponechal to odplout bez povšimnutí.

„Jedině když mi budeš taky tykat, Diano.“

„Platí. A stvrdíme to pusou, ano?“ Než zareagoval, zase se mu pověsila na krk a přilípla teplé rty na jeho ústa. Vzápětí ho vzala za ruku. „Pojď, musíš mít hlad. Kdoví, jestli jsi už dnes jedl. Najíš se a pak mi budeš všechno vypravovat.“

„Obědval jsem v Sušné. Než jsem zašel k Zárubové.“

„To je ta, kvůli které jsi sem přijel?“

„Byl jsem tu kvůli jejímu prvnímu manželovi. V sedmdesátém roce se ztratil a jeho nadřízeným se hodilo, aby prohlásili, že utekl za hranice.“ Než došli k chalupě, stručně jí vysvětlil, co bylo cílem jeho pátrání.

Zadívala se na jeho auto, pak ke kůlně, která se z boku mačkala ke stavení. Ihned pochopil, jakou otázku hodlá vyslovit.

„Volal jsem Kodetovi. Už jsem tu skončil, Diano.“

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Ondřeji,“ vysoukala ze sebe a náhle vypadala téměř zoufale. Připadalo mu, že je otázkou vteřin, kdy jí vyhrknou slzy. Pootevřela ústa, jako by se chystala promluvit, ale pak jen zapolykala. Klopýtala k zápraží, jako by neviděla na cestu. Toporně se sklonila, zatápala rukou pod květináčem. Napřímila se, odemkla.

Seděla na lavici u stolu s trnoží, s batůžkem stále na zádech. Když vstoupil, zvedla hlavu. „A ty si myslíš, že mu to udělal ten Kodet?“ Otázkou jako by mu nabídla pověstné stéblo. Chopil se ho. Hovor o jiných je jejich naděje!

„Že s ním na Mýtině byl, je téměř stoprocentní. Ale tím, co se tam odehrálo, si nejsem jistý.“

„Mohli se kvůli něčemu pohádat. Kodet se rozzlobil a odešel po svých. A Forejz – neznala jsem ho, ale sám jsi řekl, že hodně pil – se třeba opravdu zastřelil sám.“

„Jenomže proč přede mnou zatajil, že tady v sedmdesátém byl? A že byl ten den s Forejzem na Mýtině?“

„Zmínil jsi se, že určitě nevěděl, že Bahníková přežila ten úraz z Rejštějna. Jestli tenkrát odešel z Mýtiny pěšky a pod dojmem toho, co se stalo Bahníkové, odjel domů, mohl se o Forejzovi skutečně dozvědět až z toho dopisu, co mu letos poslala Zárubová.“

„Zní to hezky, ale dost nepravděpodobně. V každém případě to bez Kodeta nevyřeším. Co jsi přinesla dobrého?“ zeptal se, když chtěla promluvit.

„Nářez.“

„Snad se mě nechystáš seřezat?“ zasmál se.

„Možná by jsi ho zasloužil, za to, jak jsi mně v noci poslal pryč, abych nemohla být svědkem tvých dobrodružství.“

„Tvůj úkol byl důležitější než můj, Diano. Díky tobě na ně mohli čekat a do jednoho je pochytat. Ostatně počítej s tím, že si s tebou Sovadina přijede popovídat.“

„Jenomže ty jsi tam v objektu družstva zatím riskoval zdraví a možná i život. Když jsem zaslechla tu střelbu, bylo mi příšerně, Ondřeji.“ Přisunula se k němu, zvedla ruku k jeho vlasům. Odklonil hlavu. „Proč se odtahuješ?“ hlesla.

„Diano, doma mám kluka o dva tři roky staršího, než jsi ty,“ řekl a uvědomil si, jak se mu to těžce dostává z úst.

„Co má s námi společného tvůj syn? Chceš mi ho snad nabídnout místo sebe?“ Její pokus o smích dopadl mizerně.

„Ondra je bohužel už ženatý. Šťastně.“

„A řekneš mi, jak to je s tebou?“

„K čemu by to bylo?“ Vstal z lavice, přešel po světnici, zahleděl se oknem do luk. Měl jsem nechat kufřík v autě a odjet bez rozloučení! napadlo ho. Bylo mu příšerně.

„Konečně jsem poznala mužského, který je opravdu chlap. Kterého bych si mohla vážit, a on…“ vzlykla. Ten zvuk mu připadal jako střela ze zálohy. Musel se k ní obrátit.

„Diano, co si to namlouváš? Zapomněla jsi na můj věk?“ protlačil hrdlem. Chtělo se mu ji obejmout. Tak blízká mu už dlouho žádná žena nebyla. Ale nemohl dovolit citům, aby ho zcela ovládly. Jenomže s takovýmhle svárem v duši je nebezpečné pobyt prodlužovat! „Nejlépe udělám, když pojedu,“ zabručel Jányš.

„Celou noc jsi nespal…“

„Nějak to zvládnu.“

„Taky jsi jen člověk, Ondřeji.“

„O tom nepochybuju. S přibývajícími roky čím dál víc. Sem s tím nářezem,“ pokusil se o smích.

Položila před něho talíř s plátky uzeného, salámu a sýra, několika okurkami a nakrájenou paprikou, odešla do sousední místnosti, aby mu rozestlala postel. Jedl a napadlo ho: se Zárubovou jsem si příliš výčitek nepřipustil!

Svlékl se a zalehl. Slyšel ji vedle. Zavolej na ni, čeká na to, pomyslel si opakovaně. Možná by to i udělal, kdyby ho nepřemohl spánek.

Když ráno otevřel oči, dívka už v chalupě nebyla. Na sousední zastlané posteli ležel list vytržený ze sešitu. ONDŘEJI, ŘÍKALA JSEM TI PRAVDU. O TAKOVÉM MUŽSKÉM JSEM SNILA. DEJ NA SEBE CESTOU POZOR. JESTLI JSEM PRO TEBE NĚCO ZNAMENALA, NAPIŠ. LÍBÁ TĚ DIANA.

35

Lhal by sám sobě, kdyby si namlouval, že Diana pro něho byla pouze epizodou, na kterou se snadno zapomíná. Ale mohla být jeho dcerou a to se mu zdálo jako nepřekonatelná propast. Nezáleželo mu na lidech, kteří by si nepochybně říkali, že mu přeskočilo, kdyby si ji přivezl domů, a bylo mu jasné, že mnozí by si svůj rychlý úsudek neponechali pouze pro sebe. Toho se neobával. Hrozil se okamžiku, až by opadla její zamilovanost. Život zbavený romantického snu přináší drsné vystřízlivění. Co by jí mohl nabídnout ve svém věku a při povolání, které vykonává? Navíc by se jí určitě brzy zastesklo po Šumavě.

Z Volyně vedl automobil po silnici číslo 4 na Strakonice. Když před Podolským mostem odbočil vpravo na parkoviště, aby si za bzučení desítek vos vypil kávu zakoupenou v chatrně vyhlížejícím kiosku, a v němém úžasu si prohlížel mohutné oblouky mostu, který překlenul hluboké údolí Vltavy, už myslel na to, co ho čeká u Kodeta. Nemohl uvěřit tomu, čím se ho snažila naočkovat Diana, aby mu to vypudila z hlavy.

Po čtvrthodinové přestávce vyrazil na Tábor. Z Humpolce na Havlíčkův Brod. Druhou a poslední zastávku udělal u motorestu Skála, kde pil kávu, když jel na Šumavu.

Pár minut po dvanácté míjel tabuli, která mu sdělila, že je v Kostelci. Na první křižovatce uhnul, aby nemusel projíždět přes náměstí. Zacouval vedle zeleného embéčka, naklonil se pro kufřík, zavřel favorita a zamířil do budovy. Na schodech si uvědomil, že nic nepřivezl Ondrovi ani Markétě. Peskoval se za svoji zapomnětlivost.

Než vytáhl klíče, dveře se rozlétly.

„Táto, ty bys zasloužil…“ mračil se Ondra.

„Výčitky? Nebo dokonce výhrůžky? Kam se poděla úcta k otci?“ usmíval se Jányš a zvedl paže, že svého syna obejme, ale to, co vyslechl dál, ho doslova ochromilo.

„Kodet se v noci zastřelil.“

„Sakra,“ uklouzlo mu a ruce mu klesly podél těla. V kanceláři klesl na židli a chvíli mu trvalo, než byla schopen reagovat. "Není to nějaká fáma? Odkud to víš?“

„Před devátou volal komisař z Újezda. Pak ještě po desáté z Houkova. Nechtěl mi víc prozradit. Vzkazuje, abys přijel rovnou k němu na kriminálku.“

Jányš si dlaněmi podepřel bradu, jako by nemohl unést hlavu. A já spal u Diany v posteli, jako bych zapomněl na celý svět! vyčetl si v duchu.

„Předpokládám, že budeš vědět, proč to udělal.“

„Možná,“ škubl rameny. „Včera odpoledne jsem mu ze Sušné volal a zeptal jsem se ho, proč mi neřekl, že byl v květnu v sedmdesátém roce na Šumavě, když mi ten úkol svěřoval.“

„Co to má společného se smrtí toho Forejze?“

„Žena, se kterou při té rekreaci spal, mi potvrdila, že se s Forejzem setkal den před tím zmizením, a že s ním asi byl i na Mýtině.“

„Doboha. Musel jsi mu to říkat?“

„Kdybych věděl, co mi o něco později sdělil jeden z kriminálky v Klatovech, nejspíš bych mu nevolal a rozjel se rovnou sem. Jenomže to je to kdybych…“ povzdechl Jányš a vstal. „Zajedu do Újezda.“

„Zajedeme. Po takové štrece tě už za volant nepustím ani náhodou, tati,“ zvedl se i Ondra.

36

„Posaďte se,“ zabručel Bém, když oběma stiskl ruku. Jányš senior se chystal promluvit, ale komisař ho zastavil gestem ruky. Přes stůl mu přisunul obálku. „Otevřel jsem ji, napsal na ni mé jméno.“

„Otevřel bys ji, i kdyby tam nebylo,“ zabručel Jányš. S dvojlistem popsaného linkovaného papíru vypadly i dvě pětitisícové bankovky.

PŘÍTELI,
AŽ TYHLE ŘÁDKY BUDEŠ ČÍST, UŽ NEBUDU MEZI ŽIVÝMI. ASPOŇ DOUFÁM, ŽE SE MI RUKA V POSLEDNÍ CHVÍLI NEZACHVĚJE A POUZE SE NEZMRZAČÍM. KDYBYCH MĚL BÝT NĚKOMU NA OBTÍŽ, ŽIVOT BY PRO MNE BYL PEKLEM NA ZEMI. KONEČNĚ SE ZBAVÍM TOHO BALVANU NA BEDRECH, KTERÝ S SEBOU VLÁČÍM UŽ OD SEDMDESÁTÉHO ROKU.
NA TÉ SMRTI VIKTORA FOREJZE MÁM NEZANEDBATELNÝ PODÍL. NE, NEZASTŘELIL JSEM HO. NAOPAK, ON SE POKUSIL ZABÍT MNE. BYL TO PRO MNE ŠOK, KDYŽ JSEM TENKRÁT U TOHO STARÉHO ZÁKOPU NA MÝTINĚ ZÍRAL DO ÚSTÍ HLAVNĚ JEHO SLUŽEBNÍ PISTOLE. MĚL JSEM ŠTĚSTÍ, ŽE PŘECE JEN ZAVÁHAL. SKOČIL JSEM PO NĚM A JAK JSME SE O ZBRAŇ TAHALI, NAJEDNOU VYŠLA RÁNA. BYL OKAMŽITĚ MRTVÝ, KAŽDÁ POMOC BYLA NAPROSTO ZBYTEČNÁ.
POUŽIL JSEM VÝRAZU ŠTĚSTÍ, ALE O ŠTĚSTÍ V TAKOVÉMHLE PŘÍPADĚ ASI ČLOVĚK HOVOŘÍ JEN KRÁTCE POTÉ, CO VYVÁZNE. DEN ZA DNEM SE Z TOHO STÁVÁ VĚTŠÍ BŘEMENO.
PRACOVAL JSEM TEHDY VE SLÉVÁRNĚ V JINDROVĚ A STÁTOVÁCI NA MNE STÁLE VÍC TLAČILI. SPOLUPRACOVNÍCI MI DALI POUKAZ NA REKREACI DO HORSKÉ NA ŠUMAVU. NEJSEM SI JISTÝ, ALE ASI TO CHÁPALI JAKO ŠANCI ZMIZET V SOUSEDNÍ ZEMI. CO BYCH TAM HLEDAL? V HORSKÉ JSEM SE SETKAL SE ŽENOU, KTERÁ MI UŽ JEDNOU ZKŘÍŽILA CESTU. KDYŽ JSEM SE PO TOM HROZNÉM ZÁŽITKU NA MÝTINĚ VRÁTIL DO REKREAČNÍ CHATY, DOZVĚDĚL JSEM SE, ŽE JI V REJŠTEJNĚ SRAZILO AUTO S KLÁDAMA, A ŽE JÍ LÉKAŘI V NEMOCNICI NEDÁVAJÍ ANI MINIMÁLNÍ NADĚJI. PROTOŽE POUZE ONA VĚDĚLA O TOM MÉM VÝLETU NA MÝTINU, UTVRDIL JSEM SE V MYŠLENCE, ŽE JSEM NEZANECHAL JEDINOU STOPU, KTERÁ BY KE MNĚ VEDLA.
NETUŠIL JSEM, ŽE SE Z TOHO ILONA TENKRÁT PŘECE JEN DOSTALA.
JEDINOU OMLUVOU PRO TO, ŽE JSEM SE TEHDY NEPŘIHLÁSIL NA POLICII – PŘESTO ŽE EVIDENTNĚ ŠLO O SEBEOBRANU – BYLA SKUTEČNOST, ŽE BYCH NEMĚL SEBENEPATRNĚJŠÍ ŠANCI SE OBHÁJIT. DOCELA URČITĚ BY MI FOREJZE PŘIŠILI, VYLOŽENĚ ČEKALI NA KAŽDOU MOJI CHYBU.
ALE VRÁTÍM SE K TOMU STARÉMU ZÁKOPU NA MÝTINĚ. Z VIKTOROVÝCH ÚST JSEM SE DOZVĚDĚL, ŽE MUSÍ DOKONČIT, CO SE MU NEPOVEDLO, KDYŽ JSEM JEŠTĚ VELITELOVAL NA MÝTINĚ. OTEVŘENĚ PŘIZNAL, ŽE TO BYL ON, KDO MĚ TĚŽCE ZRANIL NA PLANINĚ POD VELKOU MOKROU, KDE JSEM NA PŘÍKAZ LIDÍ ZE SPRÁVY VYBÍRAL TAJNOU SCHRÁNKU, KTEROU POUŽÍVALI KE STYKU S AGENTEM NA NĚMECKÉ STRANĚ. V TOM OKAMŽIKU JSEM UŽ VĚDĚL, CO MUSÍ NÁSLEDOVAT. JINAK BY MI TO PŘECE NEPROZRADIL. UDĚLAL TO PROTO, ŽE MĚ PODEZÍRAL ZE SEXUALNÍHO STYKU S JEHO MANŽELKOU MILENOU. SKUTEČNĚ JSEM SE S NÍ VYSPAL. ALE TEPRVE TU NOC, KDY JSEM PO REKONVALESCENCI PŘEDÁVAL JEDNOTKU VIKTOROVI. PŘI NAŠEM LOUČENÍ SE PŘÍŠERNĚ OPIL A USNUL S HLAVOU NA STOLE, ONA PAK PŘIŠLA KE MNĚ.
KDYŽ JSEM LETOS DOSTAL JEJÍ DOPIS, NEVĚDĚL JSEM, CO SI POČÍT. ALE NĚJAK ZAREAGOVAT JSEM MUSEL, MĚL JSEM POCIT, ŽE TO MILENĚ DLUŽÍM. NEJDŘÍV MĚ NAPADLO, ABYCH TAM JEL A VŠECHNO JÍ ŘEKL. MÁLEM JSEM TO UDĚLAL. ALE TĚSNĚ PŘED ODJEZDEM JSEM ZTRATIL ODVAHU. PROČ JSEM TAM NAKONEC POSLAL JÁNYŠE A ZATAJIL MU, ŽE JSEM TAM V SEDMDESÁTÉM BYL? ABY SE VLK NAŽRAL A KOZY NEUBYLO, TAK NĚJAK JE TO STARÉ PŘÍSLOVÍ.
MUSÍM PŘIZNAT, ŽE JSEM JÁNYŠE JAKO DETEKTIVA VELICE PODCENIL. PROKÁZAL NEVŠEDNÍ VYTRVALOST, DOSTAL SE AŽ KE MNĚ. OD CHVÍLE, KDY MI ODPOLEDNE ZE SUŠNÉ ZAVOLAL, MI BYLO JASNÉ, ŽE UŽ S NIKÝM NECHCI MLUVIT. STEJNĚ SE UŽ SESYPALY VŠECHNY MÉ VIZE A NADĚJE, KTERÉ JSEM VKLÁDAL DO NOVÉ DOBY, NA KTEROU JSME TAK LAČNĚ ČEKALI. NELÁKÁ MĚ JI ŽÍT A SLEDOVAT, JAK SE VRACÍME TAM, KDE JSME UŽ JEDNOU BYLI.
TĚCH DESET TISÍC, KTERÉ PŘIKLÁDÁM DO OBÁLKY, JE DOPLATEK PRO JÁNYŠE, SNAD SPOLU SE ZÁLOHOU POKRYJÍ JEHO NÁKLADY. VŠECHNO OSTATNÍ PŘEDEJTE NĚKTERÉ NADACI, KTERÁ PODPORUJE LÉČENÍ RAKOVINY, ALE PŘEDEM PROVĚŘTE, ZDA JI NEOVLÁDAJÍ PODVODNÍCI, TO JE DNES – BOHUŽEL – VÝNOSNÝ DŽOB. UKRÝVAT SVINSTVO ZA VZNEŠENÉ MYŠLENKY SE V TÉHLE ZEMIČCE UPROSTŘED EVROPY STALO NÁRODNÍM SPORTEM. NEODSUZUJTE MĚ. EVŽEN KODET

„Co k tomu dodat?“ zabručel kriminální komisař, když Jányš podal Kodetův poslední dopis synovi. „Něco takového by mě ani nenapadlo. Netušil jsem, že to měl až tak těžké. Ty peníze si vezmi.“

„Ještě jsem nesečetl výdaje…“

„Stejně už nemáš komu vrátit. Včera mi volal Aleš z Klatov, takže už vím, jak jsi se tam činil. Že jsi dobrý, jsem věděl, Ondřeji, ale po tomhle před tebou smekám klobouk. Obrazně řečeno,“ přidal a ušklíbl se.

„Jedno mě žere od chvíle, kdy mi Ondra sdělil tu hroznou novinu. Že jsem hned po rozhovoru s Kodetem nesedl do auta. Třeba se tomu dalo zabránit.“

„V kolik jsi mu volal?“

„Asi v jednu.“

„Podle doktora to udělal mezi třetí a pátou. I kdyby jsi hned vyjel, nemohl jsi ho zastihnout mezi živými, Ondřeji. On už nechtěl žít, pochop to.“ Bém hřmotně vstal. „Dáte si kafe, že?“

„Když ho vylepšíš kalíškem rumu…“

„Vyděrači,“ utrousil kriminalista, pootevřel do sousední místnosti. „Kolegyně, mohl bych vás poprosit o tři kafata?“ Vrátil se ke svému stolu. „Povídej,“ vyzval Jányše.

„Sovadina mi opatřil všechno, co na kriminálce k Forejzovi měli. Už z toho se dalo usoudit, že to zametou pod stůl. Inspektor Čaban to od začátku tlačil k sebevraždě.“

„Aleš se zmínil, že spolupracoval s tou bandou.“

Jányš kývl. „Od prvního dne v Sušné mě klihovali. Zřejmě zachytili telegram, který Zárubové neuváženě poslal Kodet. Dala mi k dispozici synův pokoj. Za mé nepřítomnosti se k ní vloupali, přečetli si Kodetův dopis Duchanovi. Nejdřív mi toho moc neřekl, ale pak zavolal Zárubové, že si na něco vzpomněl. Přišel jsem pozdě, oddělali ho. Nepochybně odposlouchávali jeho telefon.“ Jányš se odmlčel, do kanceláře vešla blondýnka kolem třicítky, štíhlá inspektorka Dudová. Přinesla tři šálky, ze kterých voněla čerstvě zalitá káva. Komisař jí poděkoval. Jányš se na ženu usmál a snažil se odehnat myšlenku na Dianu, kterou mu připomněla.

„Jestli to na mě prásknete, mládenci, tak máte u mne utrum,“ prohlásil Bém, když do Jányšova a svého šálku doléval z lahve, kterou vylovil z té nejspodnější zásuvky svého stolu. „Z toho, co mi zkratkovitě vylíčil Aleš, jsem nějak nepochopil, co měl společného ten mrtvý z Mýtiny s tou bandou lumpů. Šlo snad o Zárubovy soukromé účty s bývalou manželkou?“

„Nejdřív jsem si to myslel. Postupně mi došlo, že mě prostě považovali za někoho jiného. Domnívali se, že jsem tam přijel kvůli nim. Že Forejz je pouhá záminka.“

„Nejvíc mě štve, že nezavolal, abych přijel,“ ozval se podrážděně Ondra.

„Pořád jsem to odkládal. A pak se to semlelo tak rychle, že to už nepřipadalo v úvahu,“ řekl Jányš a pokračoval v líčení událostí, které vyvrcholily v opuštěném objektu zemědělského družstva v Horské. Vzápětí mluvil o rozhovoru s Bahníkovou, někdejší kulturní referentkou chaty Škodovák, ze kterého vyplynulo, že Kodet byl v sedmdesátém roce v Horské na rekreaci, že se s Forejzem setkal, a že si v inkriminovaný den společně vyjeli na výlet.

„Pak jsem Kodetovi zavolal,“ prohlásil, když usrkl kávy s rumem. „Na mé otázky měl jedinou odpověď. Abych tam skončil a vrátil se. Zárubová našla pohlednici z Jindrova, kterou Kodet Forejzovi avizoval, že se objeví. Další potvrzení se mi dostalo od Sovadiny, když jsem mu volal, že se vracím. Záruba při výslechu uvedl, že Kodeta podezříval už tehdy, když Forejz zmizel. Věděl o jejich setkání, viděl je to ráno spolu v autě. Otevřenou otázkou zůstává, proč toho nepoužil, vždyť by se tím ještě víc proslavil. Ale možná už tenkrát si myslel na Forejzovu ženu a došlo mu, že kdyby potopil Kodeta, neměl by u ní šanci.“

„Tohle vypadá dost pravděpodobně,“ souhlasil Bém. „Ondro, pochlubil se ti otecko, že tu noc v tom objektu bývalého zemědělského družstva umravnil tři chlapy z té převaděčské bandy?“

„Já se vždycky všechno dozvídám až poslední,“ řekl mladý Jányš, ale mrak v jeho tváři rychle vystřídal výraz obdivu.

„Jinak to nešlo,“ zabručel Jányš otec a věnoval se kávě s rumem. Měl tu noc před očima. Myslel na napjaté chvíle, kdy čekal na Dianu. Až bude klid, musí jí napsat.

Poznámka vydavatele. Próza vyšla poprvé jako tištěná publikace ve vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí (2003).