Prácheňské rezonance 2004

Milan Dušek

Nahá pravda


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třicátý první titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 1. března 2006.

© Milan Dušek

V-Art – Vision Of the 21st Century

Věnuji přítelkyni Alence za vydatnou podporu a neustálé povzbuzování.

M. D.

Paměť už skryla tolik zla –
nelze to zvážit, změřit
i životem se prolhala
není jí co věřit
Varlam Šalamov

Prolog

Až na ty rozporuplné myšlenky, co se mu honily hlavou, si připadal v pořádku. Horečka ustoupila, zbyly po ní pouze rozpukané rty. Poprvé snědl všechno, co mu přinesli, a pak s nebývalým zájmem, zkoumal pohledem nemocniční pokoj. Ležel v něm sám. Zbývající dvě lůžka byla zastlaná a pečlivě uhlazená, jako by se jich žádný pacient dlouho nedotkl.

Náhle se ve dveřích objevila sestřička a oznámila mu, že má návštěvu.

Anděla! blesklo mu hlavou. Hrdlo se mu zatáhlo, srdce zabušilo o poznání rychleji, jako by ho cítil až v krku.

"Buď pozdraven," zvesela zvolal příchozí.

"Vy?" Nepodařilo se mu skrýt zklamání.

"Já. A mrzí mě, že u tebe postrádám jakékoliv nadšení. Poslechni, že jsi místo mne očekával nějakou fešandu?"

"Sedněte." Přemohl se.

"Díky." Odhrnul přikrývku na sousedním lůžku, hyžděmi spočinul na jeho okraji a mlčel, jako by mu poskytoval čas, aby se vzpamatoval.

"Nic tam nebylo," zabručel, aby to už měl za sebou.

"A jseš si tím úplně jistý?" Návštěvník na něj zíral, jako by neměl v úmyslu uvěřit.

Nepovažoval za nutné odpovědět. Od chvíle, kdy se probral, na tohle setkání čekal a obával se ho.

"Jen klid. Snažte se upamatovat na každou maličkost." Návštěvník přešel ke strohému vykání.

"Hlavně potřebujeme vědět, odkud na vás vystřelili."

"Opravdu nevím. A ve dne v noci na to myslím," procedil přes zuby. "Vůbec si to nedokážu vysvětlit. Dvakrát jsem obešel celou úžlabinu. Nejméně deset minut pozoroval okolí skrýše. A přeci mám pocit, že museli být velice blízko."

"Tak vidíte. Možná jste střelce i spatřil. Jenom si to nyní nemůžete vybavit."

"Měli jste tam jít se psem," dostal ze sebe, jako by mu v krku vězel knedlík.

"Bohužel máme své směrnice. A ty něco takového nepřipouštějí." Jak promnul prsty, v kloubech mu zalupalo. Ruce měl velké, jako by se celý život oháněl lopatou.

"Nakonec mi vyčtete, že jsem použil zbraň, abych někoho přivolal a nezůstal tam ležet bradou vzhůru!" zareagoval a znělo to až agresivně.

"Ale ne," pravil návštěvník a uhnul očima, ve kterých se možná mihl střípek chlapského porozumění.

Skoro se zastyděl.

"Promiňte," vymáčkl ze sebe rozpačitě. "Asi mi už tenhle špitál leze na mozek. Největší vztek mám samozřejmě na sebe. Vždyť jsem do té léčky vlezl jako nějaký zelenáč."

Návštěvník náhle začal pospíchat.

"Pust to z hlavy," zatykal mu znovu. "A brzy se uzdrav," popřál. Přátelsky mu stiskl ruku a opustil pokoj.

Evžen Kodet si zákonitě vybavil, jak tam s nimi byl poprvé.

Slunce v barvě přezrálého pomeranče sklouzlo za Velkou Mokrou a okolní lesy ztmavly. Pootočil hlavu a zadíval se na své dva společníky v maskovacích oděvech bez hodnostního označení, s břichy přelitými přes uvolněné opasky. Asi před hodinou spolykali housky proložené šunkou a sýrem a oddali se rozjímání se spuštěnými víčky. Funěli jako o půlnoci. Spánek na čerstvém povětří jim nezáviděl, ale už měl dost vlastní nečinnosti. Víc než pět hodin civí do průsmyku se špinavými ostrůvky zledovatělého sněhu a v hlavě přemílá všelijaké nesmysly, zatímco na jednotce má povinnosti, které bude muset dohnat na úkor svého volného času. A ke všemu vyloženě spoléhají na to, že bdí!

Jenomže každá trpělivost má své meze!

Vydržel sedět ještě celých deset minut, než popadl samopal, který měl šikmo přes kolena, a vyskočil, aby si rozhýbal ztuhlé nohy.

"Copak?" zařízlo se mu do zad.

Pootočil se a zíral do ústí hlavně. Dokončil obrat a zkřížil zrak s Vítem, čtyřicátníkem s postavou zápasníka polotěžké váhy a reflexy, které by mu mohl závidět leckterý pistolník z bájného divokého západu.

"Za půl hodiny bude tma."

"A co?" zabručel druhý. Říkal si Olda a na rozdíl od staršího Víta nebyl skoupý na slovo.

"Je mou povinností, upozornit vás, že musíme k drátům dorazit před setměním."

"Musíme, jo?" Olda se pobaveně ušklíbl. "Moc dobře víme, co si můžeme dovolit, a co ne, jo?"

A toho, co vám dovoleno není, bezpochyby je minimálně! pomyslel si Kodet. Probuzený adrenalin mu nejdřív nabídl podrážděnost. Vyhrkl, aby mu vysvětlili, jaký význam má, že tam budou trčet dál, i když vědí, že jejich člověk za tmy určitě nedorazí.

Jeho otázku přešli mlčením. Blahobytně zívali a nahlas se dohadovali, co asi mohlo způsobit, že se jejich muž neobjevil, jak s ním měli dohodnuto. Pouze zmeškal? Nebo se na druhé straně něčím prozradil a byli tu zbytečně?

Kodet jim naslouchal a nebyl si docela jistý, zda ho schválně neprovokují. Pak si raději namluvil, že jednají bezděčně, ze zvyku, který už asi zakořenil v jejich elitní branži. Zády se opřel o kmen smrku, z krabičky vylovil poslední cigaretu. Vykouřil víc než obvykle!

Když konečně sestupovali pěšinou, mlčky ho následovali, ale často se zastavovali a naslouchali do houstnoucího šera, jako by stále ještě zvažovali, zda se přece jen do průsmyku nemají vrátit.

Za pár dní se určitě přihrnou znovu! uvědomil si Kodet nedaleko zátarasu. Rázem měl po náladě. Ne, že by je vyloženě nesnášel. Jejich přítomnost chápal jako nutné zlo. Rozčilovalo ho, že jakmile se ohlásili, všechno ostatní muselo jít stranou!

U odklopeného víka kufru bílého moskviče s pražskou espézetkou se převlékali do civilních oděvů a bavili se o jakési hospodě kdesi poblíž Plzně. Kodeta napadlo, že o nich ví velmi málo. Vlastně pouze znal jejich křestní jména, pokud byla skutečně pravá. A věděl, že jsou ze Správy. Vyhýbali se všem debatám, které neměly přímý vztah k jejich výletům do průsmyku.

Sotva Vít rozjel auto, Olda se k němu obrátil a dával mu instrukce.

"Může se tady objevit zejtra, nebo i pozejtří, jo? Jestli ti odpoví správným heslem, okamžitě brnkni majorovi na prapor, ten potřebný zařídí, jo? A hlavně ho netahej na rotu, jo?"

"Copak sloužím první rok?" odsekl Kodet.

"Nech ho sedět někde před technickým zabezpečením. Nejlíp v křoví, aby ho vojclové neokukovali, jo?" pokračoval Olda na stejnou notu. Kodetovi už s tím svým jo šel na nervy. Proto se zeptal, co když se ten chlap vůbec neukáže.

"Hele, nemaluj čerta na zeď, jo?" zamračil se Olda. "Jistě už potřebuje prachy. Ale pro každý případ. Kdyby nepřišel, v pátek si tam vyšlápneš, jo? Samosebou sám, jo?"

Kodet mohl namítnout, že je to v naprostém rozporu se služebním předpisem, ale včas mu došlo, že by se tím jen ztrapnil. Určitě mají požehnání z nejvyšších míst. A major ho důrazně upozornil, aby se jich na nic nevyptával a splnil všechno, oč ho požádají.

"Výsledek toho pátku mám taky ohlásit majorovi?" zeptal se, když vystupoval u odbočky k Mýtině.

"Zapaluje ti to, nadporučíku." Olda se ušklíbl a napřáhl ruku. "Měj se tady dobře, jo."

"Vám tohle jistě nemusím přát…" oplatil mu jedovatost. Konečky prstů se dotkl štítku čepice a vykročil k nedaleké jednotce.

Stanovené dva dny očekával, zda hlídka z pozorovatelny Lom oznámí výskyt neznámé osoby před zátarasem, ale nic se nedělo. Když se pak vydal splnit úkol, v lese místy dosud ležel sníh, vanul chladný vítr a porosty na úbočích hraničních hor každou chvíli kropily spršky téměř ledového deště. Podstatně se ochladilo.

Ukryl se v mlází na svahu Malé Mokré a dalekohledem pozoroval strakaté propadliště průsmyku, protější stráň, pozvolně stoupající k Velké Mokré, a zvlášť bedlivě nevelkou paseku při úpatí, posetou mnoha pařezy, obemknutými prstenci okoralého sněhu. Nikde nezaznamenal podezřelý pohyb. Přesto neriskoval a k cíli se přibližoval obezřetně, s připraveným samopalem, přichystán na nejhorší.

Naposled se ostražitě rozhlédl a v hlubokém předklonu vsunul ruku do uměle rozšířené prohlubně mezi kořeny.

Skrýš byla prázdná.

Už se napřimoval, když kdesi za ním třeskla rána a téměř současně ho cosi prudce udeřilo do zad, žhavě proniklo do jeho těla. Polekaně vyjekl a mechanicky rozpřáhl paže, jako by se něčeho chtěl zachytit a aspoň zpomalit svůj pád. Samosebou nic nenahmátl a tak nezadržitelně klesal na pařez. Po tvrdém dopadu se mu setmělo v očích a ztratil vědomí.

Když se probral, zjistil, že má značně omezenou možnost pohybu. Ruce i nohy ho neposlouchaly, jak by si přál. V hlavě mu hučelo, jako by se v ní rojily vyplašené včely. Zaléval ho studený pot, s obrovskou námahou lapal po vzduchu.

Přepadl ho úděsný pocit, že se udusí.

Kdo? Proč? S jakým úmyslem? Ten zákeřný střelec utekl, nebo se k němu přibližuje? A co když jich je víc?

Teprve v souvislosti s těmito otázkami si vzpomněl na zbraň. V pouzdru na opasku měl pistoli, ale na ní ležel. Navíc se mu v jeho situaci zdála nepoužitelná.

Samopal po chvíli objevil kousek od pařezu. Vylétl mu z ruky v okamžiku zásahu.

Bez něj nemám šanci!

Zaťal zuby a bez ohledu na bolest, která neustále sílila a hrozila ochromit celé tělo, se centimetr po centimetru posunoval k okraji pařezu.

Byla to celá věčnost, než se konečky prstů dotkl chladné pažby. Než zbraň uchopil tak, jak potřeboval. Oběma rukama.

"Kde jste? Vylezte! Ukažte se, sakra!" chrčel vztekle a uvnitř prsou mu bobtnal tupý přetlak, jako by už na samém okraji ničivé exploze. Dech mu těžkl, kvapem ubývalo sil. Ze všeho nejvíc se obával, že znovu omdlí.

A tenhle živočišný strach ho postrčil k myšlence, že musí přivolat pomoc.

Mozek měl v pořádku, ale tělo jako z olova, nedokázalo ihned vykonat, co si usmyslel.

Pokud nevystřelí aspoň krátkou dávku, mohou se ho zmocnit ti, kteří ho zranili! Nikdy nikomu by už nevysvětlil, že se v jejich moci ocitl bez vlastního přičinění. Stal by se zběhem a vlastizrádcem… Nebo tu vykrvácí, protože pár hodin potrvá, než ho na Mýtině začnou postrádat. A Viktor bohužel ví jen to, že prolezl podchodem u pozorovatelny Lom.

Pokoušel se o obrat na levý bok, aby si mohl podepřít zbraň. Dlouho to vypadalo beznadějně. Dokonce už to chtěl i vzdát, ale zatvrzelost nakonec přinesla kýžený výsledek.

Sípavě dýchal, zalykal se vlastními zvratky. Rozbouřená krev mu bušila ve spáncích, slzy se mu samovolně draly zpod víček.

Vzpamatuj se, jde ti o život!

Silou vůle otevřel oči a v zorném úhlu zakaleného zraku zakmitaly špice smrků vysokého lesa. Konečně se mu toporným prstem podařilo nahmátnout spoušť. K pohyblivému nebi vzlétl roj bzučících čmeláků.

Zpětný ráz mu z ochabujících paží vyrval samopal.

V euforii, která se ho po těch výstřelech zmocnila, se domníval, že nebude problém zbraň znovu uchopit. Ale jak se dostal do vratké polohy, hlava se mu zatočila. Topasově zbarvená zem se pod ním zahoupala a stáhla ho na sebe jako nedočkavá milenka.

Naivita věku

1

Čert ví, jak Viktor Forejz uhodl, že půjde po svých a hlavně, kudy.

Čekal u Lovčí skály a jen cosi zabručel a zlověstně se mračil.

Kráčeli úzkým, téměř už zarostlým průsekem z předválečných let, a rozbředlý sníh jim od bot šplíchal na všechny strany jako omáčka. Po oblevě, která sice trvala pouze dva dny, ale v porostech zanechala kruté stopy, se znovu citelně ochlazovalo. Studeně mžilo, oblohou táhly tmavé mraky s těžkými břichy. Vypadalo to na další sněhové přívaly.

"Bylo tam rušno," snažil se navázat kontakt Kodet. Dost se zadýchával a vydatně se potil. Jeho krok byl o poznání těžší než Forejzův, proto zůstával pozadu.

"Jako vždycky…" utrousil přes rameno Forejz. Nezvolnil a to Kodetovi signalizovalo, že může očekávat výčitky. Myslel si, že jim předejde přiznáním můry, která mu dosedla na bedra uprostřed všeobecného veselí v hostinci. Nepodařilo se mu ji zahnat ani častějšími přípitky. Čím víc pil, tím si připadal střízlivější a sentimentálněji naladěnější.

Náhle se Forejz prudce obrátil.

"Couráš úsekem, jako za dob své slávy! A v tomhle psím počasí… Nepřeháníš to, Evžene? Pokud vím, ve špitále ti řekli, abys…"

"Stačí!" Kodet mávl rukou. "Doktoři si toho naporoučeli tolik, že bych měl mít strach i dýchat."

"A že jsem do osady hnal auťák úplně zbytečně, to tě taky nezajímá, že? Chlap má, hergot, držet slovo!"

"Co já teď jsem za chlapa?" Kodet se musel přemáhat, aby nedal najevo, že skutečně mele z posledního. Usmíval se a měl na sebe vztek. Stala se z něj onuce!

"Evžene," Forejz změnil tón hlasu, "věř mně, že si dovedu představit, jak se tím užíráš, ale… Prostě nejseš první, ani poslední, koho Šumava zdolala."

"Šumavu do toho nepleť!" rozkřikl se Kodet, jako by dostal žihadlo. Soucit a lítost nepotřeboval, těch si už užil víc, než byl ochoten strávit. Otočil se k Forejzovi zády, zahleděl se k Čertovu vrchu. Trčel přímo proti průseku. Zjizvený minulými vichřicemi, dosud flekatý ostrůvky sněhu i na nejstrmější straně.

Večer si umínil, že vystoupí až na vrchol, aby se aspoň pohledem rozloučil s týlem Mýtiny. Ale nyní, po únavné cestě z osady, jako by ho zaskočil pocit, že Čertův vrch je nad jeho síly.

"Na tohle zapomeň!" ozval se za ním Forejz, který se nepochybně dovtípil, co se mu honí hlavou. "A pohni kostrou. Stará od rána vaří, peče a smaží. Kdybych tě včas nepřivedl, seřve mě jako fakana."

"Milenu naštvat nechci." Kodet byl rád, že má důvod k tomu, aby přestal myslet na Čertův vrch.

Na cestě plné zmrazků a kaluží je dojel zašplíchaný gaz. Forejz se na řidiče obořil, kde se tak dlouho flákal. Voják za volantem se mu snažil vysvětlit, že musel až nahoru na Klostermannovu chatu. Jenomže Forejz si na někom potřeboval zchladit žáhu.

"Vyřiďte si to doma." Kodet odklopil přední sedadlo a vlezl si dozadu pod plachtu. Trochu se před řidičem styděl. Voják by musel být hlupák, aby mu nedošlo, že trpí za něj.

Forejz dosedl a třískl dvířky. Než se k němu Kodet naklonil, raději tu žhavou slinu spolkl.

"Poslechni, Viktore, nějak se nemohu upamatovat, že bych ti předal velení i nad sebou…"

"Evžene," blýskl po něm zšedlýma očima, "pokud jseš v rajónu Mýtiny, zodpovídám za tebe, ať se ti to líbí, nebo nelíbí!"

Pěkně to naše loučení začíná! Kodet klouzal očima po značně pocuchaném okraji lesa a myslel na novopečeného poručíka Viktora Forejze, který se na Mýtině objevil dva roky po něm. V té době to s Duchanem táhli už tři měsíce sami a nevysoký, ale rtuťovitý důstojník, plný energie a touhy, ukázat se v nejlepším světle, pro ně byl velice cenným darem. Tehdejší velitel při té příležitosti vyrukoval s lahví vodky a když ji dopíjeli, svěřil se jim se svým snem, postavit na Mýtině novou zděnou budovu, která by nahradila dosavadní baráky z dřevěných dílců. Sen se mu začal vyplňovat už v následujícím roce. Dokončení stavby se však nedočkal, stal se náčelníkem štábu u sousedního praporu.

Odbočku k Mýtině obklopovaly skupinky neduživých smrčků. Doslova živořily v přerostlé ostřici, která bujela v bažinaté půdě. Cesta bývala z povalů. Než se začalo stavět, museli přes ně položit betonové panely. V polovině června se rypadlo zahryzlo do země. Od časného rána do pozdního večera lomozily pásové dopravníky a kolem jámy pro základy rostly hromady rašeliny a mazlavého jílu. Čtverhrany tvárnic a cihel oblehly staveniště jako pevnostní valy.

"Tak v sedum. Nezapomeň," připomněl Forejz, když gaz pod zdviženou závorou projel do objektu, střeženého vysokou pozorovatelnou z trámů.

"Sklerózu ještě nemám!"

Kodet přes škvárové nástupiště zamířil k finskému dvojdomku. Vztek už opadl a on dumal, kde se v něm bere tolik podezíravosti. Ať má k Forejzovi výhrad kolik chce, novým velitelem Mýtiny se stal plným právem. Dokonce má víc zkušenosti, než měl on, když jednotku přebíral od kapitána Duchana.

V místnosti bylo chladněji než venku, raději si ponechal kožich. Kdyby podpálil dřevo, které ráno do kamen připravil, musel by sem chodit přikládat. Lákala ho postel, ty kilometry z osady cítil v těle, ale bylo mu jasné, že se návštěvě nemůže vyhnout. Završí více než čtyři společné roky v téhle pustině. Ale umínil si, že se tam nezdrží dlouho. V nemocnici i pak, v průběhu rekonvalescence, přivykl pravidelnému spánku, kdyby najednou vybočil, asi by ráno měl pocit, že ho převálcovalo nákladní auto.

Polička s telefonem a kamna, víc v bytu nezůstalo po odjezdu stěhovacího vozu s Andělou v kabině. Polní lehátko si vypůjčil ze skladu od staršiny. Pod něj zasunul kufřík s prádlem na těch pár dní, co tu byl sám.

Podobně neutěšeně byt vypadal, když Anděla na Mýtinu přijela poprvé. Bylo to ve druhé polovině dubna a v lesích dosud leželo půl metru sněhu, teprve k městu byly silnice holé. Když v osadě přestupovali z auta do saní, Anděla, oblečená v duchu jarní pohody ve vnitrozemí, se roztřásla zimou, musel ji zabalit do kožichu. Šokovaná nekonečnou bílou pustinou mu v náruči usnula a neprobrala se, ani když ji přenášel přes práh nového domova.

Ráno ji vyděsila odřená erární skříň, kterou zavíral ohnutým hřebíkem. Slib, že nejnutnější nábytek pojedou koupit, jakmile sleze sníh, splnil, ale Anděle to brzy nestačilo.

"Od rána do večera jsem tady sama. A pryč chodíš i v noci. Copak je tohle nějaký život, Evžene?" stěžovala si.

"Je to mé povolání, miláčku. S tím se nedá nic dělat. Zvykneš si," odpovídal na její útočné otázky a netušil, co dozrává v hlavě poručíka Pavlíčka, třetího důstojníka jednotky. Jeho náhlý, nechutnými okolnostmi vynucený odchod z Mýtiny, znamenal další služby navíc a pochopitelně i méně volna. Anděla stále víc reptala, nehodlala se smířit se svým samotářským údělem. Několikrát denně v kanceláři drnčel telefon a když ho zvedl, pod nejrůznějšími záminkami ho chtěla přilákat domů. Snažil se být trpělivý. Znovu a znovu jí vysvětloval, že svým častým voláním blokuje linku, ale nehodlala to vzít na vědomí. Velitel Duchan se mračil a vojáci už na jeho adresu vtipkovali. Postupně ho začala přemáhat nervozita. Když ho pak Anděla vylákala do finského domku tvrzením, že utrhla kohoutek nad dřezem a kuchyňku zaplavuje voda, a doma pak zjistil, že ho i tentokrát podvedla, zapomněl na to, co si umínil, a rozkřikl se na ni, jako dosud nikdy. Ten večer jí navrhl, aby na nějaký čas odjela do Jindrova, navštívila rodiče, příbuzné a kamarádky.

Doufal, že jí změna prostředí prospěje a že krátké odloučení utuží jejich vztah. Ale Anděla se po návratu vydržela usmívat necelé dva dny, pak pokračovala v náladách, které mívala dřív. Tehdy z toho byl téměř zoufalý a nevěděl, co si počít, dokonce začal uvažovat, zda by pro oba nebylo nejlépe, kdyby se rozvedli.

"Uteču ti a ty se až od šoféra dozvíš, že mě odvezl k vlaku," prohlásila, když zase přišel domů až po televizních novinách a ne v pět, jak ráno slíbil.

"Andělo, než jsme se vzali, jasně jsem ti řekl, že po škole jdu na hranice a co z toho zákonitě vyplývá," připomněl jí. Její odpověď ho šokovala.

"Nejspíš jsem se domnívala, že přeháníš, aby jsi se udělal zajímavějším. Prostě jsem ty řeči nebrala vážně."

"A přitom," trpce se pousmál, "Mýtina nepatří k těm nejhorším jednotkám. Mohl jsem dopadnout podstatně hůř."

"Evžene, nedokážu si představit, že by mohlo existovat ještě něco horšího, než je tenhle čtverec vykáceného lesa. Chci odtud pryč!" zdůraznila přidupnutím.

"Říkáš to, jako by jsi tu nebyla dobrovolně. Nebo jako by jsi mě sem následovala ze soucitu."

"Příliš daleko od pravdy nejsi. Psal jsi takové uslzené dopisy. Jak po mně ve dne v noci toužíš. Jaké potíže ti dělá usínání…" zasmála se. "Ale abych byla objektivní. Táhla mě sem i zvědavost. Jenomže ta ze mne vyprchala za pár dní."

Její slova mu připadala krutá a nespravedlivá. Když si to srovnal v hlavě, zase myslel na rozchod. Ale nedokázal se k tak radikálnímu kroku odhodlat. Přes všechno, co si ten večer řekli, nedošlo v jejich vztahu k výraznějším změnám. Dál snášel její nálady tak, jak přicházely. Od dnů plných osočování, které někdy hraničilo až s nenávistí, až po hru na milující manželku, ve které nebyly téměř mezery.

Teprve příjezd Mileny Forejzové s ročním Víťou způsobil už neočekávaný obrat. Anděla se přímo zázračně uklidnila. Tu překvapivou změnu zaznamenal, ale obával se jí uvěřit. Podlehnu okamžitému dojmu, ale co když se to vrátí, a zasáhne mě to ještě razantněji a já se z toho už nevzpamatuju? myslel si a vyčkával.

Z Anděly a Mileny se staly důvěrné přítelkyně, trávily spolu mnoho času. Jednou je zastihl u Ptačí nádrže. Zatímco Anděla si s chlapcem hrála u stavidla, Milena se ho zeptala, proč nemají děti. Nemohou je mít, nebo snad nechtějí?

"Svěřila se ti?" zamumlal tenkrát dost zmateně, otázka ho zastihla zcela nepřipraveného.

"Copak jsi slepý, Evžene?" Milena kývla k těm dvěma, co dole na břehu skotačili. "Ženská bez děcka je jen poloviční ženská. A v téhle divočině to platí dvojnásob. Koukej s tím něco udělat, nebo se ti může stát, že najednou zůstaneš sám," pustila se s vervou do něj.

Večer, po televizní inscenaci, kde se vše zlé nakonec obrátilo v dobré – jak to Anděla měla ráda – ji vzal za ruku a navrhl vyšetření u lékaře specialisty. Anděla pobledla a vzápětí zrudla, a přestože ji spěšně ujistil, že se prohlídce podrobí i on, energicky odmítla a jedním dechem ho obvinila, že z ní hodlá učinit holku, která se bude muset svlékat, aby ji kdekdo očumoval a osahával. Pak se bouřlivě rozplakala a neuklidnila se, pokud jí neodpřísáhl, že už nikdy od ní nebude požadovat něco tak nechutného a nízkého.

2

Přerušovaný zvuk telefonu zněl prázdným bytem tak cize, že ho nejprve zcela ignoroval.

"Kde vězíš? Stojíme tady málem v pozoru a ty pořád nikde. Ty ses urazil? To by mě, hergot, mrzelo."

"Už jdu." Kodet zavěsil a pohledem sklouzl po pomačkané uniformě. Neměl by se přece jen převléknout? Ne, Viktor by mu už další zdržení neodpustil!

Když procházel pod okny Forejzových, dolehla k němu salva drsného mužského smíchu. Vůbec to nevypadá, že by je až tak moc trápil jeho odchod! Hned myšlenku potlačil. Copak nestačilo, jak hloupě se choval cestou na Mýtinu? Všechno bere příliš osobně!

"Promiňte, trochu jsem si zavzpomínal," řekl a musel přimhouřit oči. Po čtyřicítce na verandě lustr s třemi stovkami žárovkami ho oslepil jako reflektor.

"Každý tomu říkáme jinak." Forejz se zachechtal. Popadl načatou lahev, zamrkal na mladého Zárubu. "Že nám bylo děsně smutno?"

"Ani náhodou mi to tak nepřipadalo," ozval se ženský hlas z kuchyňky. "Posaď se, Evžene. Uložím malého a budeme večeřet."

Kudrnatému Víťovi se na kutě nechtělo. Uvelebil se Kodetovi na kolenou a vyzvídal, kam se teta Anděla poděla, proč si s ním už nechodí hrát. Slíbil, že se postará, aby mu brzy napsala a že v létě určitě přijedou.

"Strejdovi Evženovi můžeš věřit, Víťo." Milena zasmušilýma očima blýskla po svém muži, vzala klučinu do náruče a zmizela s ním v ložnici.

Masové plátky na houbách Kodet přímo zbožňoval. Chutnaly mu a tak neskrblil chválou. Zatímco Forejz sklenky doléval vodkou, vzpomněl si na jeden promrzlý lednový večer před rokem. Viktor byl na jakési poradě na velitelství ve městě a měl se vrátit už odpoledne saněmi, ale vozka se nedočkal ani u posledního autobusu. Kodetovi bylo okamžitě jasné, že chytl slinu. Ten večer u Forejzových hráli žolíky a Milena pila víc než jindy, snad proto Andělu začala popichovat. Ta se naštvala. Mrskla karty na stůl a vyřítila se ven. Kodet ji chtěl následovat, ale Milena si ho přidržela.

"Evžene, zůstaň se mnou. Dnes nedokážu být sama."

"Nejsi sama." Kývl ke dveřím, za kterými spal malý Víťa.

"Jenomže já potřebuju chlapa," vyhrkla zoufale.

"Viktor je můj kamarád," namítl zmateně.

"Kamarád…?" uštěpačně se zasmála. "Kamarád, který tě při první příležitosti vymění za půllitr!"

"Zjednodušuješ. A to je stejně nebezpečné jako jednání ve vzteku," spustil. Vymlouval se. Milena se mu líbila od prvního setkání. A lhal by, kdyby tvrdil, že na ni nikdy nemyslel jinak, než jako na manželku svého přítele.

"Snad jsi nám tady neusnul, Evžene? Ptám se, na co si připijeme," prodral se do Kodetova vědomí Forejzův naléhavý hlas.

"Copak to není jedno?" zabručel. Ještě v něm doznívala podrážděnost z toho, že tenkrát nedokázal překonat své zábrany a neudělal, co po něm Milena chtěla.

"Na loučení," navrhl mladý Záruba.

"Loučení je smutná záležitost, poručíku," chytl se Kodet. "Přiťukneme si na to, abyste Mýtinu udrželi aspoň v tomhle stavu."

"Nepodceňuj nás!" zavrčel Forejz. "Budeme lepší."

"Beru vás za slovo. A přijedu se o tom přesvědčit. Nepřejte si slyšet, co vám povím, jestli zjistím, že to tu vedete od deseti k pěti."

"Nejspíš se vám vykouříme z hlavy, sotva vylezete z vlaku." Záruba se ušklíbl.

"Poručíku, ujišťuju vás, že se mýlíte. Mýtina mi přirostla k srdci. Byl jsem tu doma, pokud to dokážete pochopit."

"Fráze…" utrousil Záruba a zvedl sklenku. "Nepopojedeme? Za deset minut musím vyslat hlídky… Tak ať se z vás stane obávaný detektiv," popřál a v jeho obličeji se mihl další úsměšek.

"Nevím, co mi nabídnou," výhybavě řekl Kodet. Oddechl si, když mladý poručík za sebou přiklapl dveře. Neudržel se a poznamenal, že za jeho velení by se neodvážil pít ve službě.

"Hergot!" Forejz zrudl a několikrát si olízl spodní ret, jak měl ve zvyku, když ho něco vyvedlo z míry. Než stačil vybuchnout, přisedla k nim jeho žena.

"Anděla mi bude chybět. Nevím, co si tu sama počnu." Zavzdychala a upřeně se zadívala na Kodeta.

"Malý Víťa se ti o zábavu jistě postará," řekl a raději uhnul očima.

"Jestli sem za tebe někoho dají až po výcvikovém středisku, těžko se letos utrhneme na dovolenou." Forejz si hrábl do husté kštice. "Hergot, Evžene, copak si musel do toho průsmyku jít úplně sám?"

"Jak víš, z mé hlavy to nebylo."

"Ale doplatil si na to jedině ty! Hergot, já bych někoho…" Forejz pěstí udeřil do otevřené dlaně druhé ruky. "Chtěl jsem na majorovi pátračku, ale děsně mě seřval. Připadal jsem si jako idiot."

"I kdyby pes našel stopu, čára by vás zastavila."

"A co když po tobě řachnul někdo z naši strany?"

"Nesmysl. Stál jsem zády k průsmyku a kulku dostal pod lopatku."

"Tak proč, hergot, aspoň nepřijeli ze Správy? Málem nám odbouchnou oficíra a jako by se nad tím zavřela voda. Copak je tohle normální?"

"Normální nebyl už ten styk přes čáru, Viktore."

"Příšerně mě žere, že se chovají, jako by se vůbec nic nestalo."

"Ve špitálu jsem to v duchu mockrát probíral. Třeba si rozumně nedovedu vysvětlit, proč mě nedorazili, když jsem byl v limbu a nemohl se bránit… Možná je opravdu lepší zapomenout."

"Evžene, třeba jim o tebe ani nešlo," náhle se ozvala Milena. "Co když to od nich bylo pouze jakési upozornění, že o té skrýši vědí."

"Dovol, abych se zasmál." Forejz se zatvářil pobaveně. "Pročpak by nás upozorňovali? Výhodnější by pro ně bylo schránku vybírat. Měli by přehled, co nám spolupracovník předává."

"Řekni rovnou, že jsem jen hloupá ženská," vyhrkla a oči jí zvlhly.

"Nejsi," ujistil ji Kodet. "A dokonce i můžeš mít pravdu. Pokud ti naproti spolupracovníka odhalili a sebrali, schránka by byla stejně k ničemu."

"Ne!" Forejz přidal nesouhlasné zavrtění hlavou. "Lidi se náhodou neodstřelujou. Vždycky je k tomu nějaký důvod," zadíval se na manželku.

"Ať už to bylo, jak chtělo, chlap nepřišel a ti odnaproti nejsou takoví hlupáci, jak si je moc rádi malujeme. A když k tomu přidáme, že o Mýtinu ztratili zájem ze Správy, vyplývá z toho, že…"

"Už bude klid," dořekla Milena.

"Holka, ty seš hlavička." Forejz ji poplácal dlaní po zádech a přidal jízlivý úsměšek. Zaznamenala ho a svraštila obočí.

"Ani nevíš, co ve mně máš, že? Evžene, dáš si kávu?"

Kodet přikývl a na zlomek vteřiny se jeho oči střetly s jejím podivně zastřeným zrakem.

Od dveří kuchyňky prohlásila, že přichystá i něco k zakousnutí, aby se při jejich tempu pití neocitli brzy pod stolem.

"Ženský při loučení polykaj slzy. Chlapi zase kořalku… Na tvůj novej flek, Evžene. Doufám, že tě hned nepostavěj s plácačkou na křižovatku. Určitě by tě někdo přejel." Forejz se chechtal, až slzel.

"Sebekriticky uznej, Viktore, že jsme opravu někdy nevěděli, kdy s alkoholem přestat."

"Byli jsme mladý," vymáčkl ze sebe. Už se mu dost pletl jazyk.

"Dnes jste stařečci? Sedmadvacetiletí stařečci…" Z kuchyňky se k nim donesl Milenin smích.

"Drž zobák, huso! Možná jsme to občas přehvízdli, ale nikdy z toho nebyl žádnej velkej průser. Na zdravíčko!" zaječel Forejz, jako by velel k útoku na postavení nepřítele. Jak prudce pozvedl sklenku, trochu kořalky vyšplíchlo na ubrus.

"Už nebudu pít!" Kodet dlaní zakryl sklenku.

"Tobě se mnou nechutná?" Forejz se zamračil.

"Co se vztekáš? Ty se zavrtáš do pelechu, ale já mám před sebou dlouhé cestování." Kodet se zvedl. "Mějte se tu krásně a někdy si vzpomeňte. Samosebou v dobrém."

"Tak si běž! Třeba do prdele." Forejz uchopil lahev se zbytkem vodky a předstíral, že nevidí ruku, nabídnutou ke stisku.

Kodet přešlápl, pak se k němu otočil zády. V kuchyňce políbil Milenu na hladké čelo a chtěl od ní odstoupit, ale její paže se ovinuly kolem jeho krku. Přimkla se k němu a on pocítil tlak pevných ňader. Rychle se ho začalo zmocňovat vzrušení. Tu noc už podruhé zalitoval promarněného lednového večera před rokem. Bezděčně líbal její plné rty a rukama sjížděl po prohnutých zádech, až se dlaněmi dostal na kouzelné partie nádherně vysazeného zadečku.

S kožichem přes rameno vykročil do tmy zředěné světlem z obýváku, kde u stolu seděl Forejz a pil přímo z lahve. Sejdou se ještě někdy? Nedopadne to s nimi jako se všemi, co při loučení slibovali brzký návrat na Mýtinu a pak o nich už nikdy neslyšeli? Loudal se podle stěny páchnoucí nátěrem až ke druhé verandě a sledoval pohybující se siluetu strážného. Když voják splynul s tmou, Kodet si náhle připadal příšerně osamělý. Proč vlastně nezůstal s Viktorem a Milenou až do odjezdu? Stejně neusne. A pokud ano, bude to asi velice neklidný spánek, ze kterého se mockrát probere. Znovu bude mít před očima ten pařez pod Velkou Mokrou a do uší se mu zařízne třesk výstřelu, který tak nemilosrdně zasáhl do jeho života. Kvůli kterému nyní musí navždycky opustit Mýtinu.

3

V kamnech praskalo hořící dřevo a žhavé uhlíky roštem propadávaly do popelníku. Místností se šířilo zmalátňující teplo. Kodet seděl na lehátku s koleny téměř u brady a vzpomínal na sychravý podvečer v závěru října před pěti lety, kdy poprvé vystoupil z auta na Mýtině. Okolní, v tu hodinu už ztmavlý les, v něm vyvolával značně rozporuplné pocity. Namlouval si, že tohle jeho rozpoložení zapříčinila rychlost, se kterou ho sem převeleli ještě před rozpuštěním výcvikového střediska nováčků, kde velel četě.

Duchan, tehdy ještě nadporučík, vysoký, štíhlý třicátník s vlasy rezatými jako liška, na první pohled patřil k důstojníkům, kteří se snad pro uniformu narodili. Zbytečně se ho na nic nevyptával. Zavedl ho do podkroví finského domku a doporučil mu, aby hned zalehl, protože spolu časně ráno půjdou do úseku jednotky.

Přesně v šest vyrazili. Přes dvacet minut stoupali cestou s okraji potrhanými od jarního tání sněhu. Celou tu dobu je obklopoval vysoký a hustý les, který znemožňoval rozhled.

Duchan kráčel ostrým tempem a kožené pouzdro s pistolí pleskalo o jeho hyždě v rytmu kroku. Když zjistil, že mezera mezi ním a Kodetem se zvětšuje, zastavil se a v obličeji se mu objevil úsměv.

"Poručíku, snad nemáš problémy s fyzičkou? Nechci tě strašit, ale máme před sebou zhruba dvanáct kilometrů."

Než vyjmenoval názvy míst, kterými projdou, rozevřel se před nimi široký průsek se zátarasem. Vysokou hlavní stěnu se třemi vodiči vysokého napětí chránily nižší plůtky. Skrz drátěná oka se černal kontrolní pás zeminy, uvláčené jako nedávno oseté pole.

Pěšina podle zátarasu šplhala k vrcholu kopce, kde proti horizontu trčela trámová pozorovací věž.

"Černá hora. Když seběhneš dolů, jsi u našeho souseda," informoval ho Duchan. V jeho obličeji nenašel sebenepatrnější stopu po nějaké únavě.

Schody na pozorovatelnu povrzávaly, zábradlí se vlnilo pod rukou. Velitel hlídky s dalekohledem na krku hlásil situaci. V době jeho služby se nic zvláštního nestalo. Kodet vyšel na ochoz a snažil se přehlédnout lesní moře na úbočích hor.

"Je to tu o dvě stovky metrů výš než Mýtina," prohodil Duchan, než po dřevěném žebříčku slezli do podchodu pod zátarasem.

Od něj zamířili ke státní hranici. Minuli skalnatou strž, prodírali se hustým mlázím. Za ním se půda pod nimi pohybovala jako živá plazma. Místy jim gejzírky páchnoucí břečky vystřikovaly až k pasu. Obešli padlý strom, porostlý mechem a cizopasnými houbami. Náhle za pásem křovisek Kodet spatřil planinku. A na ní závoru. Přehrazovala průsek, který se svažoval do Bavorska. Stál tam i sloupek s tabulkou, na které byl strohý nápis v němčině. K ní právě přicházeli dva muži v brčálově zelených uniformách, s modrými terči Grenzpolizei na rukávech, v hranatých polních čapkách, s automatickými puškami na řemeni.

Sotva hlídka zmizela za ohybem lesa, Duchan zamířil na opačnou stranu. Stezka vedla podle hraničních mezníků, neustále po hřebenech. Na první pohled vypadala, že není příliš často používaná, ale šlo o optický klam. Otisky bot smyly časté deště, nebo z nich nadělaly nic neříkající jamky a prohlubně.

Při pozvolném stoupání na Malou Mokrou mrholilo. Na vrcholu Velké Mokré běsnil lijavec, pobízený drsným nárazovým větrem. Nebylo kam se schovat, stromy tam nedosahovaly obvyklé výšky  většině scházely vršky. Duchan samosebou nezapomněl zdůraznit, že jsou přes čtrnáct set metrů vysoko.

Asi za týden zaklepal u Kodeta v podkroví, že dostal chuť na točené pivo. V osadě neuspěli. Krámek měl závoru na dveřích, nahoře na Klostermannově chatě poslední sud došel kolem poledne. Museli jet až do Hutě. V hospodě U krále Šumavy vypili po dvou pivech u pultu a deset lahví se ocitlo v batohu, který si Kodet vzal na záda.

Řítili se rovinkou k Filipovu a Duchanovi vzdušný vír z hlavy strhl čepici. Zastavil, motocykl vyhoupl na stojánek a pro brigadýrku se vrátil pěšky. Našel ji a zamával, aby pro něj přijel.

Posilněn pivem, kterému už odvykl, srdnatě osedlal dvěstěpadesátku, našlápl, patou zařadil rychlost. Jawa se vzepjala jako splašený kůň a než se nadál, ležel v příkopu a řvoucí stroj na něm.

Duchan přiběhl, vysvobodil ho, postavil na nohy.

"Poručíku, seš v pořádku?"

Nic ho nebolelo, tak kývl. Ale vzápětí pocítil vlhko na zádech. V domnění, že jde o krev, se málem poroučel zpátky na zem. Duchan ho podepřel.

"Zachovej klid, poručíku. To bude jen pivo. V batohu to chrastí, jako když zubatá cvaká čelistma."

Kodet se zbavil batohu a jeho obsah vysypal do trávy. Střepy pokrývala spousta pivní pěny.

"Asi jsem moc rychle pustil spojku. Abych se přiznal, na motocyklu jsem seděl naposled ve Svazarmu. To pivo samozřejmě zaplatím," soukal ze sebe.

"Na pivo se vykašli. Stejně mám raději točené. Důležité je, že seš celý." Duchan motocykl vytlačil na silnici. "Jestli něco nesnáším, tak fňukaly. Potřebuju na Mýtině chlapa a ne dalšího sralbotku. Nasedej!"

Hlavně Duchanovou zásluhou si poměrně brzo srovnal v hlavě, co je pro život na Mýtině důležité a co lze trochu ošidit. Jeho velitel byl mužem činu a sveřepým nepřítelem prázdných frází. Z toho důvodu měl neustále konflikty s kapitánem Frýdou, politickým pracovníkem praporu, který byl jeho pravý opak. Frýda skřípal zuby a vyčkával, až Duchan učiní chybu, aby se ho zbavil.

Kodeta z jeho vzpomínání vyrušily kroky v chodbě. Než se zvedl, ve dveřích se objevila Milena Forejzová. Zajíkavě mu sdělila, že takhle se přece nemohou rozejít. Nevěděl, co na to odpovědět.

"Ale pokud si myslíš, že ano…" odmlčela se.

"Ne!" Vyskočil a přistoupil k ní. Nahmátl její zápěsti. "Jak se ti to podařilo?"

"Spí s hlavou na stole a neví o světě. Tak mě napadlo, že…" Zapolykala. "Evžene, já tě mám ráda. Bohužel jsem si to naplno uvědomila až dnes, když odcházíš." Obličej si položila na jeho rameno, přimkla se k němu. "Můžeš mě aspoň ještě jednou políbit?"

"Kolikrát chceš, Mileno."

"A ty… Ty to nechceš, Evžene?"

"Kdybych vyslovil ne, byl bych ten největší pitomec na tomhle světě." Ruce přemístil na její zaoblené boky. Líbal ji a ona v jeho náručí jihla. Asi zaznamenala jeho rostoucí vzrušení, protože její ruce se prodraly do jeho rozkroku. Když se ho tam citlivě dotkla, zavzdychal. Pak ze sebe vymáčkl: "Kdybys tušila, kolikrát jsem si to s tebou představoval."

"Myslela jsem si to. Tohle žena vycítí. Když tě postřelili, málem jsem z toho přišla o rozum. Mnoho nescházelo a rozjela jsem se do nemocnice. Bez ohledu na to, co se bude povídat."

"Neustále se mi vybavoval ten lednový večer. Nedokázal bych spočítat, kolikrát jsem zalitoval své tehdejší nerozhodnosti. Nadával si do hlupáků. Když mě napadne, co nám uniklo…"

"Mlč! Moc času nám už nezbývá. Neutrácejme ho slovy." Přiklonila ústa. Špičkou jazyka přejela po jeho rtech. V nádherném opojení z polibků sunul ruce k ňadrům. Když je něžně stiskl, z úst jí uniklo tichounké zasténání.

Vzájemně se začali svlékat a už nazí se znovu objali. Jejich těla hořela touhou, která z nich vybuchla, jako dlouho jen pohřímávající sopka. Kodet ji zatlačil ke stěně, pravou ruku vsunul pod její levé stehno, nohu jí vyzvedl a ztopořeným mužstvím pronikl do Milenina svatostánku. Zaklesla paži kolem jeho krku a pružným prohnutím mu vyšla vstříc. Pohyboval se v ní s dychtivostí, která odpovídala jeho dlouhému půstu. Naštěstí nepatřila k ženám, které mají problémy s orgasmem. Chtěl se od ní včas odtrhnout, ale přidržela se ho a přinutila ho, aby v ní zůstal až do úplného konce.

Cítil se zcela vyčerpán, ale jeho tělo zaplavila úžasná úleva. Zákonitě mu připadalo, že dosud neprožil nic báječnějšího. Ale pak si uvědomil, jaké následky může mít tohle jejich divoké milování.

"Nebudeš mi věřit, ale nevěděla jsem, že existují takhle silní muži," promluvila značně roztřeseným hlasem.

"Mileno, bereš něco proti početí?"

"Pro tuhle noc zapomeň na pozemské starosti, miláčku. Bylo to božské. O něčem takovém jsem zatím jen snila. Schválně jsem si tě přidržela. Abych to měla i s tím báječným závěrem."

"Jenomže zítra už budu daleko…"

"Aspoň by mi na tebe zůstala živá upomínka. Kdoví, zda se ještě někdy potkáme."

"Nedovedu si představit, že bych tě už nikdy nespatřil, Mileno. Ještě s žádnou jsem to tak necítil. Přísahám," šepal přerývavě.

"A tohle ti mám věřit?" Prsty zabořila do jeho hustých vlasů. Mazlila se s nimi.

"Proč bys nemohla, miláčku?" Vtáhl ji do kuchyňky, vysadil na linku, zabořil obličej do jejího klína.

"Co to děláš?" Přitiskla dlaně na skráně jeho hlavy, snažila se mu ji pozvednout. "Tobě snad přeskočilo. Vzpamatuj se, já… Ach. Ach to je báječné. Víš, že jsi první, kdo mě tam… dal pusu? Ale už dost. Prosím. Já se pak… Nepřestávej. Dělej to a drž mě. O tomhle se mi jednou zdálo. Já už se vznáším. Už se to blíží… Už!" vyjekla a smýkla zakloněnou hlavou, až ve skřínce zadrnčelo sklo.

Když se pak zadíval do jejího obličeje, poďobaného perličkami potu, pocítil nával nové síly. Vmáčkl se mezi Milenina rozchýlená stehna.

4

Vlevo od cesty se z mlhavého šera zarýsovala špičatá střecha. Kodet vojákovi za volantem přikázal, aby zastavil.

K té chalupě by trefil i se zavřenýma očima.

Kodet sáhl do kapsy blůzy, ale současně si uvědomil, že poslední cigaretu vykouřil po milování s Milenou. Od svého zranění pod Velkou Mokrou, až do včerejšího dne, si nezapálil. Ne, že by tak úzkostlivě dbal zákazu lékařů, prostě mu kouření nedělalo dobře. Minulý den si v hospodě koupil krabičku spart, ale převážně je rozdal.

Když na Mýtině začínal, Duchan mu o hajném Rouskovi sdělil, že je to bručoun a samotář, ale v jádru dobrák, takových že po tomhle světě chodí moc málo.

Vídali se poměrně často. Rousek na jednotku nosil občanské průkazy kočích, kteří v pásmu stahovali klády. Vídali se i v lese. Pozdravili se, prohodili pár slov o počasí a šli si každý po svém.

Když pak Mýtinu převzal rozestavěnou, snažil se, aby co nejdříve dostal budovy pod střechu. Tak se stalo, že pozapomněl na samovýrobu dřeva na zimu. Už koncem února kůlna zela prázdnotou a mrazy, jako na truc, nepolevovaly. Vojáci se v lese ploužili po břicha ve sněhu a podřezávali, co jim zrovna přišlo pod ruku.

Po jarním tání se okolí Mýtiny ježilo desítkami provokativně vysokých pařezů. Přihnal se Rousek a hořel spravedlivým hněvem.

"Poručíku, připouštím, že máte starostí požehnaně s tím khaki cirkusem, ale ani to vás neomlouvá, sakra! Vemte na vědomí, že takovýhle drancování porostů nestrpím. A že vám ho napříště zatrhnu, i kdybych si měl s flintou stoupnout k rotě. Představte si, jak by tyhle lesy za pár let vypadaly. Copak nestačilo, kolik ho padlo na ty vaše dráty?"

"Už se to nestane. Slovo na to." Napřáhl k hajnému pravačku, ale ten ji přehlédl.

"Chybovat je lidské, poručíku, ale omluvy jsou k ničemu. Vemte na vědomí, že nemám lidi ani peníze na to, abych jizvy hojil i po vás. Stačí, co polámou vichřice a oblevy," prohlásil v závěru rozhovoru, která probíhal zcela v jeho režii.

Rousek se Mýtině tvrdohlavě vyhýbal, pokud v její blízkosti existoval jediný pařez nad běžnou míru. Teprve po úplném splnění jeho požadavků se u závory objevil s konvičkou barvy. Celé odpoledne brouzdali po lese a souše označovali žlutými kolečky.

S podzimem znovu nastaly starosti se zásobou dřeva na zimní topení. Měli k dispozici pouze kaprovku a sekery. Rousekr jednu sobotu přivedl partu dřevařů a ta do večera pokácela veškeré označené stromy. Dvěma koňskými potahy je dopravili na dvůr jednotky a motorovými pilami rozřezali na metrová polena.

Kodet se zeptal, co budou dlužni.

"Nám nic, poručíku," usmál se ramenatý kočí Vondřejec, "ale tadyhle Rousek konečně od vrchnosti dostal bumážku na odstřel jelena v pásmu. A tam, jak je všeobecně známo, sám nemůže jít."

Prohlásil, že hajného doprovodí velice rád, ale v koloběhu každodenních starostí to brzy pustil z hlavy. Rousek se v polovině října připomněl vzkazem po řidiči.

Ve dvě v noci Kodetovi zaťukal na okno. Krátce po třetí už seděli na okraji planiny pod Spáleným vrchem. Ještě nejméně půl hodiny trvalo, než se na východní straně ukázaly první proužky špinavého svítání.

Rousek z torny na boku vytáhl cylindr polepený náplastí, užší konec přiložil k ústům a Kodeta překvapil dovedným napodobením hlasu toužící laně. V pravidelných intervalech tyhle zvuky opakoval, ale víc než hodinu se nic nedělo. Kodetovi postupně ubývalo trpělivosti. Právě ve chvíli, kdy se chystal vstát, aby si rozhýbal nohy, v mlází za nimi zapraskalo a vzápětí do volného prostoru vykročil jelen s hlavou korunovanou nádherně rozvětveným parožím.

Rouskovi se z toho pohledu rozklepaly ruce. Několikrát pozvedl a zase sklonil kulovnici.

"Sakra! Tak už vypalte," zasyčel Kodet, ale Rousek jako by byl v jakémsi tranzu.

Jelen se prošel cípem planiny, nechápavě potřásl královskou hlavou a majestátným krokem se vracel zpátky do mlází. Už mimo jejich dohled zahořkle zatroubil.

"Já se z vás zblázním, Rousku. Proč jste se nezmínil, že jste trémista? Střelil bych ho za vás. Taková trofej… Určitě to byl aspoň dvanácterák," mumlal Kodet.

"Čtrnácterák, poručíku," pedantsky ho opravil hajný a sevřel mu loket. "Vemte na vědomí, že jsem takového krasavce viděl poprvé v životě."

"A možná i naposled. Přejde na druhou stranu a tam se jim ruka nezachvěje. Jste vůbec schopen pochopit, jakou šanci jste promarnil, člověče?"

"On se vrátí, poručíku. Musí se vrátit. Nemůže mě nechat ve štychu a dát se skolit od Bavoráků. Vždyť bych se pak styděl jít do hospody. A po nocích by mě strašilo to jeho báječný paroží," řečnil Rousek při neslavném návratu na Mýtinu.

I další dvě rána s ním probděl marně. Nepomáhalo ani Rouskovo velice věrné imitování vábící laně, které vytrvale vyluzoval z cylindru. Kodet už pomalu spal i za chůze. Anděla zuřila. Forejzovy vtípky byly stále dotěrnější. Ale připadalo mu hloupé, aby hajnému řekl, že budou pokračovat až příští podzim.

Také čtvrtá čekaná probíhala stejně beznadějně. Dnes mu to už povím, nyní už mě přece nemůže obvinit, že bych nesplnil dané slovo, myslel si Kodet, ale stále to oddaloval, jako by čekal na vhodnou příležitost.

Najednou jelen hlučně vykráčel z mlází a zastavil se sotva padesát metrů od nich. Rousek opatrně uložil cylindr do trávy a s puškou v ruce se neslyšně zvedl. Pečlivě zacílil a planinou pod Spáleným vrchem houkl výstřel. Statný král šumavských lesů klesl jako podťatý na chladnou zem.

Kodet se vrátil do gazu a vybídl řidiče, aby pokračoval v jízdě. Brzy pod koly vozidla zabubnoval uvolněný poval mostku přes potok, který obloukem obtéká Rouskovu chalupu a loukou míří k zarostlým rozvalinám někdejšího hamru.

Vyjeli k Babskému ranči, chátrající ubytovně pro sezónní dělníky polesí, a za několik minut už zatáčkami asfaltky sjížděli k Modré.

U křižovatky Kodetovu pozornost přivábil domek se střechou pokrytou šindelem. Hned první jeho zimu na Šumavě napadly dva metry sněhu. Při jednom návratu z Hutě sem vozka zajel a zastavil koně před konzumem, aby si odpočali než se vydají na dlouhý výstup k Filipovu. Kodet v krámku zastihl i černovlasou ženu ve svých letech. Jmenovala se Ilona a byla učitelkou místní dvoutřídky. Požádal prodavače, aby uvařil grog, ale ten zabručel, že má bohužel rozbitý vařič. Černovláska se nabídla, že grog zařídí, když zajistí rum. Kodet půllitrovku koupil a šlapal za Ilonou pěšinkou až ke zděné budově školy u lesa. Žila v nevelké místnosti v podkroví a dost skromně na ženu její krásy, ale tohle ji určitě netrápilo. Popíjeli grog za grogem a povídali si. On stále víc pátral ve výstřihu její blůzky a dlouhé nohy v černých punčochách ho fascinovaly.

"Ty jsi už dost dlouho neměl ženskou, viď?" řekla náhle. Když přikývl, srolovala si punčochy, zbavila se blůzky i krátké sukně. Najednou ji měl vedle sebe jen v titěrných růžových kalhotkách a její pyšná ňadra se k němu vzpínala bradavkami jako třešničky.

"Jsi prostě úžasná," dostal ze sebe a jeho mužství už bláznilo.

"Jestli to neříkáš jen tak," usmívala se.

"Hrozně mě rajcuješ," přidal, ale ničeho se neodvážil. Jako by ho ta náhlá a neočekávaná příležitost odzbrojila.

"Miluju takhle nadržený mužský," sdělila mu, když jeho krk zbavila kravaty a rozhalila mu košili. Vzápětí pozornost soustředila na zapínání jeho kalhot. Jak se nadzvedla, rukama zatápal k jejím bokům. Prsty zaklesl do kalhotek a táhl je dolů po jejích stehnech. Chystal se ji položit na záda, ale hlesla, aby tolik nepospíchal, že si to chce vychutnat. Sklouzla na kolena a obličej ponořila do jeho rozkroku. Tělem se mu začaly rozšiřovat horké vlny. Vysála z něj první obrovský nával touhy, ale zásluhou její zkušené a neutuchající aktivity se dočkal i chvíle, kdy ji měl pod sebou.

Asi za týden se k ní znovu vypravil, ale po dlouhém zvonění se v okně nahoře objevil obličej známého důstojníka z praporu. Nezbývalo mu nic jiného, než v duchu zasakrovat a dát se na ústup.

Krámek nahradila nová, podstatně prostornější prodejna, přibyl i hostinec s honosným názvem Zlatá stezka s ubytovnou pro turisty v patře a kioskem se suvenýry pod kamennou terasou. Bývalý prodavač Sucharda nevydržel naléhání lékařů a z obavy o svá ohrožená játra údajně přestal konzumovat alkohol. Dvoutřídku u lesa zrušili a rozverná učitelka Ilona se vdala za nového poručíka na Javoru dřív, než stihl poznat, co je zač.

5

Mokré stromořadí ohyzdně kolých kaštanů lemovalo příjezdovou silnici k ještě spícímu městu. Dole v ulicích ležela hustá mlha. Povzlykávající stěrače nestačily čistit čelní sklo.

Gaz projel pod viaduktem a vpravo se vynořila omšelá nádražní budova.

"Dosluž bez průšvihů," rozloučil se Kodet s vojákem za volantem. Pak sledoval zablácené auto, dokud nezmizelo ve tmavém jícnu v náspu pod tratí.

V hale si koupil jízdenku. Na nástupiště vyšel ve značně skleslé náladě. Konec. Definitivní a neodvolatelný!

Až do této chvíle jako by nevěřil, že k tomu skutečně dojde. A snad i podvědomě doufal, že náhle zadrnčí telefon a někdo mu oznámí, že pouze došlo k administrativní chybě.

"Proti doktorům nic nesvedeš, Evžene. Vem to jako chlap, přizpůsob se. Vlastně ti ani nic jiného nezbývá, pokud nemíníš jen bolestínsky tesknit. V sedmadvaceti letech se ti ještě nabízí spousta šancí," řečnil k němu otcovsky Duchan, když se u něj zastavil v jeho novém působišti při svém truchlivém návratu od posudkové komise.

Ale proč musím odejít právě já, a ne třeba on, jemu by to třeba tolik nevadilo, své si už na Šumavě užil… myslel si Kodet, ale vzápětí se za tyto úvahy styděl. Copak někomu může závidět jeho dobré zdraví?

Než nastoupil do vagónu, u sousedního zaznamenal průvodčího, který mu kohosi připomínal. Když se motorák dal do pohybu, Kodet se pohodlně opřel a zavřel oči. Únava z probdělé noci ho zmohla.

"Dobré ráno. Kontrola jízdenek."

Kodet si promnul pálící oči a zadíval se na železničáře. Trochu ho mátl tmavý, pečlivě zastřižený plnovous. Ale ani ta modrá čepice se znakem okřídleného kola mu k tomu obličeji neladila.

"Promiňte. My se přece známe," oslovil průvodčího.

"Že by? Ach ano, taky si už vzpomínám," hrál překvapeného Pavlíček. "Vy jste… Ty jsi Kodet, že? Evžen Kodet z Mýtiny."

"Správně. Víš, že ti ty vousy pasují?"

"Nechal jsem si je narůst po odchodu od vás. Na dráze je nezakazují." Pousmál se. "Co je nového na Mýtině? Pořád velí ten šílenec Duchan? Nebo už povýšil?"

"Jindřich je náčelníkem štábu u sousedního praporu. A co ty, Luboši? Na dráze se asi žije klidněji, viď? Sedni a vypravuj," vyzval Pavlíčka. Vůbec se mu nechtělo hovořit o tom, že i on natrvalo opouští Mýtinu.

"Nezlob se, ale nejdřív musím zajít do služebního vozu k vlakvedoucímu." Jednou rukou nadzvedl čepici se štítkem, prsty druhé si hrábl do vlasů. "Jistě s námi jedeš až do Prahy. Zastavím se později."

Kodet hleděl za odcházejícím Pavlíčkem a cosi mu říkalo, že není příliš nadšen z jejich náhodného setkání.

Nikdy se v Pavlíčkovi moc nevyznal a někdy dokonce míval pocit, že trpí jakousi opožděnou pubertou. V jednom kuse si stěžoval, že s ním Duchan stále jedná jako se zelenáčem, ale nedal si vysvětlit, že k tomu zavdává příčiny. Při prověrkách hlídek v terénu se třeba plížil i půl hodiny náletovými smrčky jako indiánský bojovník na válečné stezce, aby na stanovišti vojáky zaskočil. Na jejich výzvy zásadně nereagoval a když použili zbraň k varovnému výstřelu do vzduchu, na Duchanovi požadoval přísné potrestání velitele hlídky, místo toho, aby se radoval, že rovnou nestřelili po něm. Z jeho potřeštěných nápadů měli vojáci hrůzu a brzy se po jednotce šeptalo, že asi někdo dá Pavlíčkovi na pamětnou. Tehdy čekali, kdy v kanceláři zadrnčí telefon a některý z ostřejších velitelů hlídky ohlásí, že před jejich úkrytem leží zraněný poručík.

A ke všemu začal dorážet, že zatímco jeho Duchan provokativně přehlíží, Kodeta okatě protěžuje. Že se na něj domluvili, že je jim pouze pro legraci.

Přes nechuť, která se v něm časem nahromadila, se k Pavlíčkovi snažil být tolerantní a ve svých závěrech o něm se neukvapoval. Pocity jsou jedna věc, skutečnost druhá, kdybych podléhal prvnímu dojmu či momentálním špatným náladám, mohlo by se lehce stát, že bych si ho vykreslil docela jinak, než jaký doopravdy je, a ukřivdil bych mu, říkal si a tímhle se řídil i při druhých Vánocích, které trávil na Mýtině. Duchan odjel k rodičům a Pavlíček, nepochybně roztrpčen tím, že velitel svěřil jednotku Kodetovi a nikoliv jemu, bloumal od kanceláře k podkroví finského domku, pohvizdoval si a tvářil se, že ho nic nezajímá.

Sněhu bylo sice jen asi metr, zato teploty klesly až pod dvacet stupňů pod nulou. Vojáci se z úseku vraceli s namrzlými tvářemi a s viditelnou úlevou ze sebe svlékali bílé maskovací oděvy.

Na Štědrý večer se sešli v jídelně. Společně povečeřeli, pak vzpomínali na ty doma a při kytaře zpívali. Po nějaké době si Kodet uvědomil, že postrádá Pavlíčka. Objevil ho v kanceláři. Ležel na lůžku pro službu a civěl k papundeklovému stropu, poznamenanému zahnědlými skvrnami po podzimních deštích.

"Taky je přejde veselost, až přestanou hulákat," zabručel nerudně a začal se k němu obracet zády, ale pak si to přece jen rozmyslel a usedl. "Čekal jsem Zuzku. Napsala, že určitě přijede… Co si o tom mám myslet?"

"Že vždycky všechno nevyjde tak, jak si to plánujeme. Třeba se objeví zítra. Nebo někdy později. Luboši, zvedni se, zajdeme mezi vojáky."

"S tímhle balvanem na duši?" Pavlíček sevřel kovovou trubku čela postele, až mu zbělely klouby. "Doma řekla, že jede sem, a zatím… Ženské jsou proradné bestie!

"Myslím, že máš zbytečně bujnou fantazii. Proto bys asi neměl zůstávat sám." Snažil se Pavlíčka zvednout, ale ten se mu vyškubl.

"Neznáš ji, jako já! Nic o ní nevíš, tak se do doho nepleť," rozkřikl se. "A už vůbec se mi nesnaž namluvit, že si o mne děláš starosti. Ty, který si klidně vzal byt, co chystali pro mne."

"Tohle nemůžeš myslet vážně," vydoloval ze sebe. Chvíli mu trvalo, než strávil tu palčivost neočekávaného obvinění. Po chvíli namítl: "Ale vždyť mi ho nabídli, až když si ho ty odmítl?"

Pavlíček se díval jinam a hryzl si spodní ret.

"Promiň. Ani nevím, jak mi to vylétlo z pusy. Mám příšerný vztek na Zuzku a… Máš pravdu, ten byt by mi k ničemu nebyl. Zuzka se sem nechce přestěhovat. Tady je pusto a ona miluje společnost."

Ráno mu Pavlíček vyklusal vstříc až do poloviny nástupiště. Zářil, jako by se právě dozvěděl, že vyhrál první cenu ve sportce.

"Představ si, že Zuzčin vlak měl zpoždění. Ani poslední autobus nestihla. Přespala v hotelu. Před chvílí volala z Hutě. Předám ti operáka a přikážu vozkovi, aby zapřáhl koně do saní. Nemáš proti tomu nic?" pospíchal.

"Nevyšiluj." Přidržel si ho za rukáv. "Potřebujete být sami. Pokud vím, zítra v Huti pořádají tancovačku… Ano, máš sloužit operáka," předešel jeho námitce. "Nějak to zvládnu. Dobře se bavte."

Kodet věděl, že riskuje, ale už měl dost věčného hašteření. Doufal, že Pavlíček tohle jeho gesto ocení.

Poručík se z Hutě vrátil už odpoledne a byl ještě zasmušilejší než o Štědrém večeru. Ledacos napovídalo, že přestal psát ty své dva dopisy týdně.

Po jeho jarní dovolené za ním na Mýtinu přijela blondýnka, které mohlo být do dvaadvaceti let. S vojáky na potkání koketovala. Když Pavlíček musel jít do úseku, při nezastřeném oknu v podkroví se svlékala.

Po jednom takovém erotickém představení Duchan vypěnil.

"Jestlipak víš, Evžene, že ji tahá i sem?" rukou mávl po kanceláři. "On vydává rozkaz hlídce, ona se polonahá rozvaluje na kavalci. Už toho mám dost! Tohle si vyžaduje radikální řez."

"A co kdybys s Lubošem nejdřív promluvil? Možná si své jednání ani neuvědomuje. Láska zaslepuje, jak se dozvíš v knížkách," mírnil Duchanův hněv.

"Cože?" potřásl nedůvěřivě hlavou. "Tak s tímhle u mne neuspěješ, kamaráde. A v jeho případě je každá domluva házením hrachu na stěnu. Pokud jde o ženské, je úplný beran. Té první holce koupil zlatý náhrdelník, prsteny a pravý kožich. S druhou měli koupený nábytek, samosebou za jeho peníze. Třetí určitě nepřišla zkrátka… Když ho pošlou někam, on jim všechno nechá."

Kodet s razantním řešením nesouhlasil, ale raději už mlčel, aby rozvášněného Duchana ještě víc nerozdráždil. V duchu si umínil, že s Pavlíčkem promluví dřív než velitel.

Chystal se k němu zajít po předání úkolů dozorčímu roty, ale sotva desátník opustil kancelář, dveře se znovu rozlétly a dovnitř vtrhla ta blondýnka. Nápadně bledá a celá roztřesená, musela si sednout. Rozuměl jí snad každé třetí slovo, ale i z toho mála pochopil, že na rozhovor s Pavlíčkem už je pozdě.

Na nic se nevyptával a tryskem vyrazil přes nástupiště k finskému domku. Po úzkých dřevěných schodech vyspurtoval k pokojíku v podkroví, kde Pavlíček, pouze v tílku a trenýrkách, mával služební pistolí a vyřvával ty nejoplzlejší nadávky.

"Luboši, tobě přeskočilo?" Přiskočil k němu a zbraň mu vyrazil z ruky. Opilec zachrčel jako zdivočelá šelma a chtěl se znovu zmocnit pistole. Kodet ho praštil přes ruku, ale Pavlíčka od jeho úmyslu neodradil. Aby ho udržel mimo dosah zbraně, musel s ním jít do tělesného kontaktu. Chvíli mu trvalo, než sveřepého rváče dostal pod sebe a zády ho přimáčkl na lůžko.

"Pust mě, nebo tě zabiju! Kde je ta čubka? Tu taky zabiju! Všecky vás tady zabiju!" ječel nepříčetně a do Kodetova obličeje prskal zpěněné sliny. Znovu a znovu se ho pokoušel ze sebe shodit.

Když pak do podkrovního pokojíku vstoupil Duchan, Pavlíček už pochrupoval. Kapitán z podlahy zvedl pistoli, palcem vycvakl zásobník z pažbičky, závěr stáhl do zadní polohy. Vzduchem se mihl bronzově lesklý náboj. Ťukl do prken, zakutálel se pod postel.

"Tak tohle mu přijde draho!" Duchan Pavlíčkovu pistoli vsunul do zadní kapsy kalhot a kolem blondýnky, která povzlykávala při dveřích, prošel jako by byla prašivá.

Když kapitánovy kroky na schodišti dozněly, odvážila se přijít blíž.

"Víte, on mě nutil, abych tu už zůstala. Křičel, že mě odtud nepustí… Ale copak to jde, jen tak zničehonic? V kanceláři bych musela dát výpověď. A vysvětlit rodičům, kam odcházím a proč. A poslat si sem věci." Uchopila Kodeta za paži. "Snad nechcete odejít? Přece byste mě s ním nenechal o samotě?"

"Myslím, že už nemusíte mít strach. Teď bude dlouho spát."

"Ale já s ním sama nechci zůstat," vyhrkla vyděšeně a tlak jejích prstů citelně zesílil.

"Co si s vámi počnu?" Povzdechl si. "V úvahu připadá pouze jedna možnost. Že vás uložím dole u sebe."

"Hlavně, abych nebyla tady." Očima jí probleskla úleva. "Počkáte, než si složím věci? Moc toho nemám."

Převzal od ní kufřík, pustil ji napřed, zhasl a zavřel. Po povrzávajících schodech sestoupili do přízemí. Prázdným pokojem ji zavedl do malé ložnice, kde zatím měl pouze erární lůžko, dvoudílnou skříň a noční stolek s lampičkou a telefonem. Okno zastřel šedou přikrývkou a rozsvítil.

"Příliš se tu nerozhlížejte. Uklízím si sám a nijak často."

"Říkal, že jste ženatý."

"To jsem. Ale zatím tu žiju jako slaměný vdovec," pousmál se. "Žena má ve vnitrozemí dobré zaměstnání. A taky nemocnou matku… Pokud vám je chladno, mohu vedle zatopit."

Záporně zavrtěla hlavou. Usedla na postel, která byla ve stavu, jak ji ráno opustil. Upřeně zírala na lampičku. Napadlo ho, že čeká, až odejde. Ale znovu promluvila.

"Možná se budete divit, ale líbilo se mi tu."

"Ano?" hlesl překvapeně. Nebylo mu jasné, proč to vyslovila. Odkašlal si. "Jistě chápete, že po tom, co se nahoře stalo, na Mýtině nemůžete zůstat. Ráno sem zazvoním. Gaz vás odveze k prvnímu autobusu. Dobrou noc," popřál jí a vzal za kliku.

"Nemohl byste tu být se mnou?" zamumlala.

"Ničeho se neobávejte, tady jste v naprostém bezpečí. Zamknu vás. A kdyby se přece jen probral a došlo mu, kde můžete být, máte tu telefon. Stačí zvednout sluchátko a ozve se vám dozorčí."

"Asi jste mě špatně pochopil. Chtěla bych se vám odvděčit. Potěšilo by mě, kdybych…" Odmlčela se. "Za celý týden, co jsem tu, se mu to nepovedlo."

"I tohle se stává." Uhnul očima a překotně přemýšlel, proč se mu svěřuje s tak intimní záležitostí.

"Žijete tu sám. A byl jste na mne tak hodný. A zítra už budu daleko…"

Jasněji už to naznačit nemohla. Byla to velmi lákavá nabídka. Ale měl službu operačního důstojníka. A v zádech Duchana! Napadlo ho, že kapitán třeba čeká v kanceláři. Nebo se může jít přesvědčit, jak na tom Pavlíček je.

"Nezlobte se, ale mám své povinnosti."

"Třeba si to rozmyslíte…" zaslechl před doklepnutím dveří.

Kráčel přes škvárové nástupiště a blondýnky měl plnou hlavu. Byly noci, kdy na něj touha po ženě dolehla tak silně, že si musel uklidnit rozbouřenou krev.

Podle plánu služeb v úseku jednotky vyslal hlídku a snažil se číst, ale myšlenkami se neustále vracel k blondýnce, která ležela v jeho posteli. Po chvíli se zvedl, přistoupil k oknu, poodhrnul přikrývku páchnoucí naftalinem výstrojního skladu. Celý finský domek tonul ve tmě.

Proč by komukoliv říkal, že spala u něj?

Po chvilce nerozhodnosti přešel k telefonu. Když se ohlásil dozorčí, sdělil mu, že si pro něco odběhne do svého bytu, aby tam zavolal, kdyby ho nutně potřeboval.

Jestli se to prosekne, Duchan s ním zamete! Ale ta blondýnka stojí za to, aby kvůli ní zariskoval, letělo mu hlavou. To už stál ve verandě finského domku a už ho nic nemohlo zabrzdit. V prázdném obýváku si vyzul boty, tiše otočil klíčem. Dveře do ložnice maličko vrzly.

"To jste vy?" ozvalo se z lůžka.

"Ano. Ale pokud jste jen žertovala…" mačkal ze sebe a doufal, že nikoliv.

"S tímhle se přece nežertuje. Kde jste? Nevidím vás."

Prsty nahmátl její hlavu. Po hebkých vlasech sklouzly na obličej. Uchopila jeho ruku, přitáhla si ji k ústům. Zlíbala mu konečky prstů a zavrněla, aby se svlékl. Poslechl ji. Zatímco se spěšně zbavoval uniformy, lůžko vrzlo a do uší se mu zařízlo lákavé zašustění látky. Když se k ní sklonil, už byla také nahá. Vzala ho kolem krku, políbila ho na rty a klesala dozadu. Stahovala ho za sebou.

"Opravdu můžu?" hlesl a rukama bloudil po jejím hladkém a teplém těle.

"Musíš. Teď už musíš. Odvezu si odtud hezkou vzpomínku aspoň na tebe." Šikovným zvednutím nohou mu to podstatně usnadnila. Vzpínala se k němu v okamžiku, kdy se propadal. Její slastné posténávání a pak i divoké zmítání ho nezadržitelně posouvalo k vyvrcholení dlouho potlačované touhy. Úlevně vyhekl a dopadl na její zpocené, horké a roztřesené tělo. Zavřel oči a napadlo ho, že už dávno mu nebylo tak blaženě.

"Když si uvědomím, že po rozednění mě odtud auto odveze, chce se mi brečet. Takhle něžně mě před tebou ještě nikdo nepomiloval," svěřila mu, sotva se jí trochu uklidnil rozbouřený dech.

Chystal se namítnout, že by se měli zdržet citových výlevů, když je dohromady svedla pouhá náhoda, ale ústa mu ucpala dlaní.

"S Lubošem jsem se seznámila na inzerát. Tenhle společný týden měl ukázat, jestli by nám to klapalo. Lituju. Sebekriticky přiznávám, že to dost často potřebuju. On na to bohužel nemá. Neřekla jsem mu to, ale… Asi to vycítil. Proto si tenhle úlet se mnou vůbec nevyčítej."

"Tohle se kamarádovi nedělá v žádném případě."

"Nepitvej se v tom. Copak nemůžeme čas, který nám zbývá, využit příjemněji? Jsi dobrý milenec. Už proto mě nemrzí, že jsem si o to vlastně řekla sama."

Její slova Kodeta uklidnila. Jeho manželství s tím nemá nic společného. Jde pouze o záležitost této noci. Už se to nikdy nebude opakovat!

Druhé jejich fyzické spojení bylo ještě dokonalejší. Cítil se s ní nádherně. Při loučení se dozvěděl, že se jmenuje Ilona.

Když ráno Duchan vešel do kanceláře, informoval ho, že Pavlíčkova blondýna už opustila Mýtinu. Pak se ho zeptal, co zamýšlí s poručíkem.

"V žádném případě nad tím mávnout rukou nemůžeme. Tohle je ti snad jasné, Evžene? Opilost není polehčující okolnost. Tímhle představením na Mýtině má po chlebě. Nikdo totiž nepochopí, že se něco takového může přihodit i oficírovi."

Duchan zvedl telefonní sluchátko a na prapor ohlásil mimořádnou událost.

Objevili se na Mýtině za necelou hodinu. Major Vlk netrpělivým gestem přerušil Duchanův raport. Výraz jeho vrásčité tváře napovídal, že je rozhodnuto.

Kapitán Frýda si Kodeta přidržel.

"Kolikrát jsem vás upozorňoval, že práci s lidma podceňujete? Asi jste se domníval, že mluvím do větru. Tohle je výsledek. Vaše vizitka."

Člověka nepředěláš, ten se jen určitý čas může přetvařovat! pomyslel si Kodet. Dohady s Frýdou neměly žádný význam, už se o tom mockrát přesvědčil.

Poslali ho do podkroví finského domku pro Pavlíčka. K jeho údivu se usmíval. Podráždilo ho to.

"Nic si nenamlouvej, Luboši. Chtějí tě vyhodit."

"A co když si právě tohle přeju?" usmíval se dál.

"Snad mi nechceš namluvit, že včera jsi to hrál?" zamračil se.

"Ne, to ne. Ale ty asi nevíš, že mi Duchan roztrhal už dvě žádosti do civilu. Asi k tomu nemělo dojít právě tímhle způsobem, ale i zlé může člověku někdy prospět. Aspoň nemusím smolit další žádost."

Průvodčí ČSD Luboš Pavlíček, někdejší poručík na Mýtině, nesplnil slib, že si přijde popovídat. Když Kodet v Praze opustil vlak, aby přestoupil na Hradec, zahlédl Pavlíčka za špinavým oknem služebního vozu. Stál nehnutě a kamsi zíral jako vyhaslýma očima. Trochu připomínal sochu vytesanou z kamene.

6

Kodeta mockrát napadlo, že Frýda Duchanův odchod z Mýtiny uspíšil, aby se snadněji mohl vypořádat i s ním. Ale vždycky si řekl: nebuď tak příšerně domýšlivý!

Když tehdy major Vlk rozhodl, že nastoupí na Duchanovo místo, považoval to za spravedlivé ocenění a dokonce pociťoval i jakési uspokojení. Už za necelý měsíc mu značně schlípl hřebínek.

Ráno vstoupil do kanceláře a Forejz mu s viditelnou úlevou předal sluchátko.

"Víte, co se v noci stalo na Filipově?" Tón, kterým major otázku vyslovil, napovídal, že o příjemný rozhovor nepůjde. "Oni vás neinformovali? Ale to je velice hrubý nedostatek, poručíku. Takhle bychom spolu brzy přestali vycházet. Mimořádné události podléhají hlásné službě. A tenhle případ je natolik horký, že ho musíme okamžitě řešit. Toho výtečníka naložte do gazu a… Máme osm nula šest. Nejpozději v devět se u mne hlaste."

Chtěl namítnout, že potřebuje víc času, ale ve sluchátku už luplo, Vlk rázně přerušil spojení. Kodet zavěsil a vztekle se zadíval na Forejze, který se tvářil dost nešťastně.

"Povídej, Viktore. Ale k věci." Zapálil si cigaretu a naslouchal svému zástupci, který se mu snažil vysvětlit, co vydoloval z vojína Kotase, když se v noci vrátil z vycházky do osady.

"A sakra," ulevil si a spojil se s dozorčím. Nařídil mu, aby předjel gaz a poslal k němu provinilce.

Voják vešel za několik vteřin, jako by už přešlapoval za dveřmi.

"Kotasi, nejraději bych tě zakousnul. Copak ti nikdo neřekl, co už má Farská za sebou?" spustil Kodet pod dojmem představy, co ho očekává u majora.

"Ale jo," zabručel voják a v očích mu blikly jiskřičky vzpoury. "Anička se tenkrát spletla. Uvěřila podvodníkovi. To se přece může stát každému."

"Když to bereš takhle… Naklusej si hačnout do auta." Kodet se cítil trapně. Jak zamilovanému habánovi naznačit, že je to asi jinak, než se domnívá? Jako by neměli dost jiných starostí!

Chystal se o tom s Kotasem promluvit za jízdy do Hutě, ale pak si uvědomil, že nejsou sami.

"Stav kázně u praporu není nejlepší, přesněji řečeno, v posledních dnech došlo k poklesu. Z toho lze usuzovat, že velitelé jednotek něco zanedbali. Obvzlášť vojáci druhého ročníku myslí víc na odchod do zálohy, než na plnění řádů a předpisů. Často se chovají jako utržení z řetězu. Případ v noci na dnešek je poslední kapkou. Je třeba zasáhnout. A patřičně tvrdě." Major Vlk prsty poklepával do desky stolu, do toho povrzávaly vysoké boty kapitána Frýdy.

Kodet dost zneklidněl. Slova, která z úst velitele zazněla, naznačovala, že se ti dva rozhodli z Kotase učinit výstrahu pro celý prapor. Když dostal slovo, řekl, že je přesvědčen, že se jeho voják nedopustil činu, ze kterého je obviňován. Major to přijal mlčky, na Frýdu to zaučinkovalo jako červený hadr na býka.

"Nepředvídal jsem to? Jestli ho nezastavíš, nakonec nám vyčte i benzín, co sem projel… Poručíku, nezapomeňte, že to děvče můžeme nechat prohlédnout lékařem!"

"Pochybuju, že k tomu Farská najde odvahu," pousmál se.

"Jestli kalkulujete se studem…" Frýdův obličej brunátněl.

"Na rozdíl od vás znám Kotase i Farskou. O ní vám kdekdo v osadě řekne, že nemá všech pět pohromadě. Podle mého názoru přinejmenším neví, co chce. Před rokem se přihnala za polesným s podobným obviněním na našeho četaře. Vrba zavolal Duchanovi. Posadili jsme četaře do auta a jeli do Filipova. Farská ronila slzy. Když se polesný zmínil o prohlídce, komedie skončila tak rychle, jak začala."

"Pokud tomu dobře rozumím, chtěla kluka donutit, aby si ji vzal?" ožil major.

Kodet přikývl v domnění, že se mu ho podařilo přesvědčit. Jenomže Frýdovi se nezdálo, že by Farská stejnou taktiku použila dvakrát. Když Kodet naznačil, že tentokrát pospíchal do chomoutu Kotas, v majorově tváři se objevila nerozhodnost. A dalo se z ní vyčíst, že by to už měl moc rád za sebou. Ale Frýda se nemínil jen tak vzdát.

"Uvažujme, soudruzi. Myslel voják ženění vážně, nebo ho napadlo, že si tak víc užije? Nemáme právo," varovně zvedl vztyčený prst, "se mýlit. Je to přece otázka naši cti."

Proč dělá z komára velblouda? pomyslel si Kodet a vyhrkl: "Mrzí mě, že jsem neměl čas, zastavit se ve Filipově."

"Nemůžu za to, že váš operační důstojník nemá potřebu informovat svého velitele." Major se pootočil ke svému politickému zástupci. "Co navrhuješ?"

"Přísný trest!" Kapitánovy rysy ztvrdly. "Pro výstrahu jemu podobným lotříkům. Nesmějí se domnívat, že je ukryje anonymita jednotek prvního sledu."

"Tohle nemůžete myslet vážně?" dostal ze sebe Kodet.

"Máte snad důkaz, že to neprovedl? Nemáte!" Frýda se samolibě usmál.

"Dokažte mu vy, že ji znásilnil!" rozkřikl se Kodet.

"Holt jste ještě moc mladý, poručíku." Frýda se pohrdavě ušklíbl. "Až jednou pochopíte, že nemůžete slepě věřit každému, kdo nějakým nedopatřením oblékl naši uniformu, vzpomenete si na dnešek a zastydíte se."

"Raději věřím, než nedůvěřuju!"

"Chcete mě snad poučovat?" Frýdovy oči nápadně zšedly. "Na svém návrhu trvám!"

"Zvážím ho," rozpačitě zabručel major. Když Frýda s vítězným úsměvem ve tváři vypochodoval z kanceláře, Vlk rozmrzele přidal: "Nezdá se vám, že si pusu pouštíte moc na špacír?"

"Nezačal jsem s tím!"

"Jenom se tady nerozfňukej, poručíku. Mládí je přednost a ne něco, co by vás mělo štvát. Chybí vám zkušenost. Ty vaše tři roky na Mýtině nejsou zase tolik, abyste se mohl domnívat, že už vás nic nezaskočí."

"Nemůžu za to, že jsem jiný, než jakého by mě chtěl mít."

"Ovládnout jste se mohl. Frýda je před rozvodem a každá mimořádka mu pocuchá nervy. A pokud jde o toho vojáka. Takové věci nejde utajovat. Civilovi projde téměř všechno. Klukovi v uniformě ani mrť."

"Troufám si tvrdit, že devadesát devět procent zdejších lidí má úplně jiné starosti," stačil vyslovit, než ho major přerušil.

"Dnes je to tak, zítra úplně jinak. Ale abyste neřekl, dám vám šanci. Promluvte s tím děvčetem, nechte si to projít hlavou a ráno zavolejte. Pokud se neozvete, napařím mu plnou paletu."

Záležitost s Kotasem se urovnala, ale poněkud jinak, než Kodet předpokládal. Farská své obvinění odvolala a vztah těch dvou pokračoval. Tři týdny po Kotasově odchodu do zálohy se na jeho stole objevila obálka se svatebním oznámením.

Jediný, kdo nezapomněl, byl kapitán Frýda. Jeho nechuť k němu se dala rozpoznat při dalších návštěvách Mýtiny. Evidentně čekal na příležitost.

V závěru února, krátce před čtvrtou odpolední, strážný u roty ohlásil bílou světlici nad týlovou lyžnicí. V tom čase hlídka natahovala nastrahovadla a stávalo se, že drátek, obalený námrazou, uvedl v činnost západku a uvolněná jehla udeřila na dno nábojnice.

Pak zadrnčel telefon.

"Bláha ji koupil do hlavy," ozval se ze sluchátka zajíkavý hlas svobodníka Jance.

Kodet zavěsil, houkl do chodby, aby vyrazila poplachová hlídka a kočí okamžitě zapřáhl koně do saní. Teprve, když se strojil, mu došlo, že natahovat výmetnici měl svobodník.

Když naskakoval do saní, vybavila se mu otázka majora Vlka: troufáte si Duchana vystřídat? Vzápětí si vzpomněl na svoji sebevědomou odpověď. Bylo mu z toho všelijak.

Koně bujně pohazovali hlavami. Po několikadenním přešlapování ve stáji letěli jako s větrem o závod. Brzy předstihli tři postavy v bílých maskovacích oděvech na lyžích.

Před průsekem vozka přitáhl opratě. Koně se vzepjali na zadních a od hřbetů se jim pářilo.

Hlubokým sněhem se brodil k promrzlému okraji lesa. Mladší voják se zády opíral o kmen silného smrku a svobodník vedle něj připomínal sochu. Od nastrahovadla až k nim byl sníh potřísněn růžovými skvrnami.

Odstrčil Jance, který se pokoušel o hlášení, přiklekl k Bláhovi. Přidušeně sténal a dlaně tiskl na obličej. Mezi prsty odkapávala krev, barvila jeho bílou maskovací blůzu. Rána vypadala ošklivě. Byla plná slepených vlasů a její okraje nesly stopu po spáleném střelném prachu. Začínala těsně nad pravým obočím a stoupala šikmo po čelní kosti.

Kodet si zadýchal na prsty, vylovil z kapsy balíček první pomoci, zuby roztrhl impregnovaný obal a zraněného začal obvazovat. Janec se znovu pokusil zdůvodnit, proč k úrazu došlo. Kodet zabručel, ať raději mlčí, a obvaz zajistil spínacím špendlíkem. Zvedl Bláhu do náruče a sněhem se prodíral k saním.

"Vlez si k němu!" přikázal dosud zadýchanému veliteli poplachové hlídky. "Pojedete rovnou na ošetřovnu do Hutě. Koně nešetřte. Brnknu, aby vás očekávali."

Zíral za saněmi, než zmizely v zatáčce za Bahenkou.

"Prosil, jestli by si nemohl vyzkoušet natažení výmetnice. Byla poslední a tak jsem… Já vím, že jsem porušil rozkaz," mumlal vedle něj svobodník.

Hulákáním se nic nevyřeší! uvědomil si Kodet. Přesto vzápětí vybuchl: "Už vám došlo, že mohl přijít o zrak? Že mu to mohlo vyrazit mozek z lebky? Že mohlo být po něm?"

"Přece…" Janec se nadechl. "Přece se pořád jen nebudou koukat? To by se jim líbilo. Starý kokoti se dřou a holubi šetřej síly."

Kodet nevěřil svým uším. Pro jistotu počítal do deseti. Pak rukou mávl k nastrahovadlu. "Ke všemu natahoval na lyžích. Samozřejmě vás kopíroval. Předejte úsek, vrátíte se se mnou na jednotku!"

Věděl, že Jance musí potrestat, ale příčilo se mu ortel vyslovit bez toho, aby si nejdřív promluvil s postiženým Bláhou. Ráno zavolal prapornímu lékaři a po obědě se rozjel do nemocnice. Od ošetřující lékařky se dozvěděl, že asi před půl hodinou Bláhův pokoj opustil kapitán Frýda. Voják se mu zdál rozrušený, ale nechtěl se vyptávat, o čem s ním politruk hovořil.

Když se vrátil na Mýtinu, první, čeho si všíml, byl gaz velitele praporu. Z místnosti služby vyběhl Forejz a vmanévroval ho do kanceláře zástupců. Sdělil mu, že v té jeho sedí Vlk, Frýda a zpravodajský důstojník. Že postupně volají vojáky. Vycházejí odtud příšerně vyplašení.

"Chtěl jsem být u toho, ale vyhodili mě. Už se tam vystřidali všichni z druhého ročníku, co jsou na rotě. Teď si volají prvoročáky," přidušeně ho informoval Forejz.

"Já se vyrazit nedám!" Kodet svého zástupce povzbudivě pleskl do zad, ale dobře mu nebylo. Kdyby aspoň tušil, v čem se zase šťourají!

"Nepotřebujeme vás, nadporučíku!" zasyčel mu vstříc Frýda.

Řekl, že pokud je velitelem Mýtiny, má právo být přítomen. Politruk se jeho tvrzení chystal zpochybnit, ale major Kodeta vyzval, aby se posadil.

Zahleděl se na vojáka, který seděl na židli uprostřed místnosti, a neušlo mu, že poněkud ožil.

"Uvedu vás do situace," promluvil major. "V souvislosti s včerejším úrazem u výmetnice vyšlo najevo, že vztahy u vaši jednotky nejsou takové, jaké by měly být. Pokračujte, vojáku."

Hubený Jelínek polykal sliny a dost zmateně vykládal o soukromé prodejně svobodníka Jance. Polovina roty je u něho zadlužená, včetně některých velitelů družstev. Proto Jancovi jdou na ruku. Ten toho zneužívá. Prvnímu ročníku například připisuje tříprocentní úrok. Váňa se nedávno vzepřel, že nezaplatí, a druhý den ho Janec obvinil z krádeže kartonu startek. Všem je jasné, že mu cigarety někdo vpašoval do skříňky.

Kodet si promnul tvář. A on zavedení prodejny uvítal jako potřebnou věc. A dokonce Jance pochválil na bojovém rozdílení!

Ale nešlo jen o předražený prodej cigaret, žvýkaček, bonbónů, sušenek, zubních past, krémů na boty a dalších věcí denní potřeby. Jak na tu židli ve středu kanceláře usedali další vojáci, stále více se hovořilo o šikanování. Rajóny byly výhradní záležitosti prvního ročníku. Dělaly se kliky za dopisy z domova. Mazáci kontrolovali balíky a co se jim líbilo, stalo se jejich vlastnictvím. Vyžadovali od mladších vojáků všemožné úsluhy. Bylo v tom zesměšňování, snižování lidské důstojnosti.

Jak je možné, že jsme k tomu byli tak slepí? přemýšlel Kodet. O samotné službě při ochraně hranic nepadla ani zmínka, ale bylo mu jasné, že se to muselo přenášet i tam. A on se sem vnutil, oháněl se právem velitele! Jaký je velitel, když připustil, aby se děly tak příšerné věci?

"Nadporučíku," major se odmlčel, jako by mu poskytoval čas k vzpamatování, "u toho Jance to je bohužel na prokurátora. Vezmeme si ho hned s sebou."

Kapitán Frýda listoval svými poznámkami a servíroval pikantnosti z výpovědí vojáků před Kodetovým vstupem. Předkládal nechutná fakta s výrazem mariášníka, kterému jde karta. Všechno doprovázel patřičným komentářem. Stanoviště v terénu člen hlídky musel zaujímat plížením. Velitel hlídky si mladšího vojáka přivázal za ruku, ten musel v pětiminutových intervalech cukat provázkem, aby bylo jasné, že nespí. Vojáci prvního ročníku druhoročákům čistili zbraně, prali jim košile, žehlili je, dávali do pořádku jejich obuv. Jakékoliv neuposlechnutí znamenalo tělesný trest. Osobní volno pro bažanty prakticky neexistovalo, často byli burcováni i ze spánku…

Po odjezdu funkcionářů praporu se Forejz chystal pouštět hrůzu na značně schlíplé mazáky, ale Kodet ho raději poslal domů. Musel si promyslet, kde a jak začnou, aby majorův příkaz, dát všechno do pořádku do konce měsíce, splnili. Příliš času neměli.

Tehdy ležel na kavalci s podepřenou bradou a zíral na okno služební místnosti, zastřené závěsem ze staré přikrývky, a zavzpomínal s jak vznešenými ideály nastupoval do základní služby. Když předtím slýchal vyprávět starší kluky o poměrech na vojně, mazáckým historkám se smál jako jiní, ale vůbec si nepřipustil, že by ho něco tak absurdního mohlo potkat.

Snad právě kvůli téhle naivitě dostával úder za úderem. Od prvního dne, kdy v Bratislavě opustil vlak. Ostříhali je a přímo ze sprch zahnali k hromadám výstrojních součástek. Oblékl se a připadal si jako hastroš na plašení špačků. Předcházející nositel uniformy musel mít aspoň dva metry.

"S někým si to vyměníš," mrzutě ho odbyl staršina. "Další! Trochu života do toho umírání, uchouni."

Seděli v přítmí kinosálu. Promítali jim sovětský film o stavbě jakési hydroelektrárny na sibiřské řece. Špatně oblečení a primitivními nástroji vybavení lidé se rvali se vzdorující přírodou a samozřejmě vítězili.

V polodřímotě zaslechl i své jméno.

V hale, která připomínala letištní hangár, zatím vyrostly kopce zavazadel. Pobíhal kolem nich a zmateně hledal svůj dřevěný kufr po otci, který s ním v osmatřicátém narukoval do pevnosti Adam, po válce patřil k rekvizitám, nad kterými se občas vyroní nějaká ta slza.

Jednotka, ke které byl přidělen, už nastupovala, ale on měl stále prázdné ruce.

"A co vy?" vyštěkl za ním důstojník, který nemohl měřit víc než metr padesát, přes jeho zelenou čepici se štítkem viděl tři zástupy hastrošů mizet pod plachtou nákladního auta.

"Okradli mě," zdůvodnil své zdržení.

"Vojáku," spustil pisklavou fistulkou poručík, "zapamatujte si, že na vojně se nekrade. Vás si zapíšu do hlavy. Zapíšu si vás tak důkladně, že z toho budete nešťastný!"

Poručík Janko Moravec na svůj slib nezapomněl. Přestože Kodet před vojnou běhal, skákal do dálky, vrhal koulí a házel diskem i oštěpem, za pár dní mlel z posledního.

Na výcvikové středisko a poddůstojnickou školu v Moravském Jánu neměl pěkné vzpomínky. Ještě na hranicích se uprostřed noci probouzel z divokého snu s utkvělou myšlenkou, že už zase hvízdli poplach.

7

S téměř dvouhodinovým zpožděním Kodet dorazil k budově krajské správy a pochopitelně už nezastihl nikoho, kdo by mohl vyřídit jeho záležitost. Mladý dozorčí kamsi zatelefonoval, pak mu vysvětlil, jak se tam dostane.

Přešel rušnou křižovatku, odbočil do tiché ulice. Za plotem z železných prutů s hrozivě naježenými hroty, ze shluku stromů vykukovala vilka s členitou střechou. Představil se do mikrofonu ve sloupku u branky. Po několika minutách se na dlaždicovém chodníku objevil tlouštík v barevné košili s vyhrnutými rukávy a světlých plátěných kalhotách s vymačkanými koleny. Už z dálky mu připadal povědomý.

"Nazdárek." Jarda Kacálek se zakřenil, napřáhl k němu ruku s kotvou vytetovanou u zápěstí. Býval hubený jako lunt, nyní mohl sloužit jako reklama české kuchyně.

"Ahoj. Netušil jsem, že jsi u esenbáků," dostal ze sebe Kodet.

"Tak nějak to bude. Dej si pohov, u nás si na vopičky nepotrpíme. Když dežurnej voznámil, koho posílá, zdráhal jsem se uvěřit vlastním ušiskám. Poď na mý prsa, kámoši tolikrát voplakanej," řečnil, jak si ho pamatoval.

Šel za ním a vybavil si, jak mu Jarda tehdy pomohl překonat šok z prvního střetu s poručíkem Moravcem. Zabručel, aby oficíra nebral úplně vážně a na autě mu dal loknout rumu z placatice, kterou propašoval i přes přísnou kontrolu v přijímači. Kodrcali se po hrbolaté polní cestě a roztřepenými otvory v plachtě zírali na akátové hájky, které obklopovala mlha a sluneční paprsky se od ní odrážely jako od neprodyšné stěny. Zastavili před bránou nějakého zámku. Obklopoval ho rozsáhlý park s letitými listnáči, obehnaný vysokou kamennou zdí.

Kacálek ho zavedl do pokoje v patře, aby se dal do pořádku po dlouhé cestě vlakem, a vymínil si, že spolu někam zajdou na večeři.

Kodet pak čekal v jeho kanceláři, než cosi zařídí, a bavil se nahlížením do obdélníkového zrcátka, zvenčí upevněného na parapetu okna. Odrážel se v něm chodník před vilkou a téměř celý pruh zahrady u plotu. Povšiml si i nenápadné kamery v protějším rohu. Mířila přímo na něj a brzy z ní byl dost nesvůj.

"Jarouši, k čemu tu máš očko?" zeptal se, když kancelář opouštěli.

Kacálek předstíral, že otázku přeslechl. Promluvil až venku před brankou.

"Hluchej nejsem, kámoši. Ale tam," kývl k vilce, "i stěny maj ušiska."

"K čemu taková opatření v obyčejné ubytovně?"

"Někoho občas přivezou na pokec. Hele, raděj se na tyhle věci nevyptávej. V týhle branži je lepší nevidět a neslyšet. Pak je ti skoro fajn."

Na přechodu přes vozovku je obklopili chodci, kteří rovněž čekali na zelenou.

"Evžo, jestlipak vzpomínáš na první velkej projev Malýho piva?" Kacálek si dal ruce v bok a napodobil postoj jejich tehdejšího velitele čety. "Vojáci, jmenuju se poručík Moravec. Nestrpím lajdáctví, nemilosrdně trestám nekázeň. Na tomhle místě vám garantuju, že z vás vycepuju nejlepší četu výcvikového střediska. Zatím vypadáte moc bídně. Jako by jste zrovna utekli z hrobníkovy lopaty. Proto nařizuju: veškeré přesuny poklusem. S okamžitou platností!"

"Skvěle ho předvádíš." Kodet Kacálka táhl na druhou stranu. Na rozdíl od něj byl v uniformě.

"Vojnu jsme měli jako řemen, ale zásluhou toho se z nás stali chlapi, jak moc rád básnil politruk," prohlásil Kacálek v restauraci. Zhruba věděl, proč Kodeta přeložili, a on před ním netajil, do jakého rozpoložení ho vynucený odchod z Šumavy dostal.

"Hecovat tě nemíním, kámoši, ale to, co ti tady přichystali, zvládneš levačkou a pravačkou se budeš škrábat na zádech. Možná namítneš, žes ještě nic takovýho nedělal. Ale kdopak dnes dělá to, čemu vopravdu hoví? Hlavní je, že jsme zapálený pro společnou věc. Nekoukej nalevo, ani napravo, vykašli se na city, skoč do toho rovnejma nohama. Když jsme dokázali pochopit, vo co kráčelo Malýmu pivu, už pro nás neexistujou nepřekonatelný překážky. Pamatuješ, jak Moravec připích na stojan pro boj zblízka ten plakát s břichatým imperialistou? A po překážkový nás honil i pětkrát denně. Von snad musel mít smlouvu s tiskárnou."

"O Moravcovi raději pomlč, Jarouši. Plánovitě mě ničil, hajzl. A ke všemu jsem musel uklízet tu jeho špeluňku v podkroví. Po ránu se mi žaludek obracel naruby. Nemohl jsem si v hlavě srovnat, že v takovém bordelu žije důstojník, který má plnou pusu socialistické morálky."

"Tys byl vždyky děsnej naivka, kámoši." Kacálek uchopil sklenku s koňakem ze slunné Arménie. "Na zdravíčko! Všecko ostatní je v našich možnostech. Pokud jde vo mně, akorát jednou jsem mu skočil na špek. Při tom vystupování z náklaďáku jsem botkou flinty třísknul vo zem a bylo za to pět vokruhů kolem parku. S maskou na ksichtu. Tohle bych mu ještě vodpustil. Nakrklo mě, když mě drapnul za pazouru a napůl slepýho a přidušenýho mě zkoušel, jestli umím počítat do pěti."

"Na tohle si vzpomínám," Kodet se zasmál. "Sledoval jsem vaši rozmluvu oknem. Chvilku to vypadalo, že ho láskyplně obejmeš."

"Málem tenkrát dostal po papuli. Napařil mně vokruh navíc, abych prej příště vodpověděl celou větou."

"V jistých věcech Moravec byl puntičkář. Hlavně, když šlo o tu soutěž o nejlepší četu střediska."

"Náramná byla korunovace." Kacálek se zašklebil.

Rázem měli před očima honosnou kamennou budovu divadla a trpasličího poručíka Moravce, vyšňořeného jako na svatbu. A slyšeli jeho dojímavou řeč: Vojáci, do začátku představení zbývají celé dvě hodiny. Doufám, že oceníte moji velkomyslnost a využijete svého prvního volna k pečlivé prohlídce místních pamětihodností.

Když pak na intimně osvětleném jevišti hrdina vyznával lásku rusovlásce s vydatně našminkovaným obličejem a pažemi složenými na bujných ňadrech, ozvalo se z publika hlasité dávení. Vzápětí někdo podrážděně zakřičel, že trvá na zaplacení účtu z čistírny. Osočený vojín blekotal, že pil pouze desítku a že přece nemůže za to, co ty patoky, které vydávají za pivo, způsobily v jeho útrobách, oslabených vojenskou stravou. Na scéně rozcuchaná herečka vztekem vibrujícím hlasem oznámila, že v tak nechutném prostředí odmítá hrát, a strhla si paruku. Řady pod ní ožily, sál zašuměl smíchem. Pár lidí dokonce i zatleskalo. Ale pak se vzpamatovalo několik kulturních sucharů a požadovali, aby zasáhli pořadatelé a výtržníky ve vojenských uniformách vyvedli z divadla. Teprve, když se nad hledištěm rozzářily křišťálové lustry, probral se Malé pivo. Sotva pochopil situaci, vyskočil na nohy a zahulákal jako na cvičáku: Četo, vztyk! Četo, poklusem za mnou! Uprostřed dlážděného dvora brigády jim pak nemohl přijít na jméno: Vy nejste vojáci, ale banda nevzdělanců! Hulvátů! Ožralů! Vagabundů! Komu je to k smíchu, mizerové? Kdybych se nebál, že vás někde ukamenujou, hnal bych vás až do střediska před čumákem vétřiesky!

"Událost v tom divadle," Kacálek přerušil jejich zasnění, "byla názorným příkladem toho, jak se nevyplácí mít nějaký ideály. Malý pivo doplatil na svůj slabej vokamžik. Myslel jsem si, že z toho bude mít mindráky, ale von se votřepal a nic. Kdoví, jestli dnes už nejni generálem."

"A nebo se někde ohání lopatou." Kodet se ušklíbl. "Stačí si vybavit, jak nás štval přes louky a pole na střelnici. Tam, abychom dobře stříleli, zpátky, protože jsme nesplnili jeho naděje."

"Moc jsem si voblíbil to plížení rybníčkem pod zámkem. Měkde v lázních by ses musel plácnout přes kapsu, aby ti vyrobili takovej fešáckej zábal," chechtal se Kacálek, když opouštěli restauraci. Venku Kodetovi sevřel loket. "Ale teď zase chvíli vážně, kámoši. Přiznejme si, že to jejich rasování úplně marný nebylo. Kdoví, jestli bysme bez toho drilu, dovedli žít tenhle podělanej život."

Než Kodet stačil poznamenat, že na sobě nepozoruje žádný kladný vliv výcviku poručíka Moravce, Kacálka zaujala reklama kina. DNEŠNÍ PROGRAM: AUTOBUS SMRTI. RUMUNSKÝ DOBRODRUŽNÝ FILM O NESMÍRNĚ ODVÁŽNÝCH OCHRÁNCÍCH ZÁKONA.

"Po takovejch představeních by měli vracet vlezný. Nejnapínavější vokamžik filmu: mezi navoko pochrupující vrahouny se připlete ukecanej cikán. Čmajzne jednomu rabijátovi zpod kabátu plátěnej pytlík a hrne se dopředu, aby šofér vokamžitě zastavil. Ten dupne na brzdy. Cikán vyskočí z autobusu a…"

"Do smrti si žije jako cikánský baron."

"Kam tě vede slepá vášeň, kámoši. V pytlíku přece byl vodjištěnej granát. Vodjištěnej… Chápeš? Naštěstí cikán byl filuta. Mrsknul to čertovo vejce do řeky a plácnul sebou na břicho. Dole děsný peklo. Lítaly balvany i ryby… Ale to ještě nebylo všecko. Do autobusu vtrhli nesmlouvaví vochránci zákona a udělali pořádek. Děsnej nervák, co ti mám povídat. Tátové bledli závistí, mámy ronily slzy a děcka…" Kacálek otráveně mávl rukou. "Těm dneska nejni vůbec nic svatý. Řehot na plný pecky."

"Takových filmů dnes je."

"Ale proč? Někdo řekne, že se to prostě nepovedlo. Já bych takovýhle umělce z fleku zavíral do báně. Za státní prachy z nás dělaj pitomce."

Když v Kacálkových slovech zazněl tón, který Kodet neznal, jako by se v něm cosi ostražitě naježilo. Snad byl i rád, když utrousil, že má ještě nějaké povinnosti. A aby určitě zavolal, až se zase objeví v Hradci.

Kodet zalehl a jeho myšlenky se zcela zákonitě zatoulaly do doby, kdy byl ve výcvikovém středisku na pomezí Slovenska a Moravy. Tamní pobyt mu poskytl nepřeberné množství někdy až otřesných zážitků. Jeho konflikty s vojenským prostředím narůstaly a vyvrcholily v jednom nedělním dopoledni před místním kostelem, kde si svobodník Pastucha, občanským povoláním mazač výhybek u ČSD, usmyslel, že babkám v černých šátcích a bachratých sukních stejné barvy, které mířily na bohoslužbu, předvede jejich náboženství. – Plyn! zaječel tenkým hláskem homosexuála a sotva si navlékli masky, honil četu kolem návsi. Přihlížející ženy se křižovaly a kdoví, co se jim honilo hlavou.

Kodet se nevzbouřil proto, že by mu Pastuchovo počínání připadalo hříšné, měl o víře v nadpozemskou bytost své mínění. Prostě mu došel dech a přestal vidět. Strhl si lícnici masky a lačně nadechl čerstvý vzduch. Svobodník, možná v domnění, že se pokusí navázat nedovolený styk s civilním obyvatelstvem a případně vyzradí nějaké vojenské tajemství, k němu přiběhl s úmyslem ho ukáznit. Kodet odklopil bodák, pušku uchopil oběma rukama a předvedl ukázkový výpad vpřed, jak se to naučil pro boj s nepřítelem zblízka. Naštěstí Pastucha nepatřil k hrdinům oněch časů a vycouval z jeho dosahu.

Kodet očekával přísný trest, ale poručík Moravec netoužil po publicitě toho druhu.

Dva dny poté, co Kodet přestal krmit vepře v přidruženém hospodářství a vrátili mu opasek, museli nastoupit na nádvoří zámku. Důstojníci kolem nich kroužili a ostřížím zrakem pročesávali řady, jako by něco či někoho hledali. Z terasy bouřil plukovníkův baryton, že jim nepomohou žádné stížnosti, protože socialistická vlast potřebuje správně zakalené ochránce.

Tenkrát se definitivně rozhodl, že se přihlásí do vojenské školy a stane se důstojníkem, aby dokázal, že to jde i jinak, než na vlastní kůži poznal v Moravském Jánu. Později však často míval pochybnosti, zda si vybral tu správnou cestu, jestli místo toho neměl podat trestní oznámení pro snižování lidské důstojnosti, vždyť tam s nimi zacházeli hůř než se zvířaty.

8

"Už ho nech," přerušil otec výlevy matky nad tím, jak syn od poslední návštěvy v Jindrově pohubl. Prohlásila, že si ho znovu vykrmí, a odešla vedle do kuchyně, aby mu ohřála jídlo od oběda. Otec za ní zavřel dveře, přisedl k němu na pohovku. Nikdy nebyl žádný ramenáč, ale od doby, co mu lékaři našli nedomykavost srdeční chlopně, jako by se seschl. Když to v nemocnici zjistili, ještě se tyhle operace neprováděly, pak už se s tím nedalo nic dělat.

"V týdnu se tady zastavil Karas."

"Karas…?" Předstíral, že vzpomíná, o koho jde, ale samozřejmě to věděl. A ne pouze z jednání na krajské správě. To jméno často slýchal už před vojnou a utkvělo mu v paměti.

"Major Karas. Náčelník v Újezdě."

"Copak chtěl?"

"Přijel se pochlubit, že k němu nastupuješ."

"Jak to mohl vědět už v týdnu, když jsem se rozhodl teprve včera? Je to ale skutečnost."

"Tak přece…" Otec si povzdechl.

Přikývl a přemýšlel, co znamená ten neutrální výraz v tátově obličeji. Obvykle se za něj ukrýval ve chvílích, kdy se chystal vyrukovat s něčím důležitým a nebyl si zcela jistý, jak to přijme.

"Tati, vybral jsem si Újezd, abych vám byl co nejblíž. A nesporně k tomu značně přispěla i otázka bytu. Do Újezda nějaký čas mohu dojíždět."

"Víš, synu," otec se odmlčel, jako by shledával co nejvhodnější slova, "nejsem si jistý, jestli jsi neudělal chybu. Začínat by se mělo s čistým štítem. V tomhle okrese mě zná spousta lidí. A dost jich zná i tebe."

"A v čem by to mělo vadit? Nebudu výkonný orgán. Funkce má převážně vojenský charakter. Povedu výcvik."

"Tohle ti řekli?" Otec se přezíravě pousmál. "Hned je vidět, že nemáš ani tu nejmenší představu, jak to u Sboru chodí."

"Ale tati…"

"Mlč a chvilku mě poslouchej. Dost často dochází k situacím, kdy nejde rozlišovat, čím kdo je. Jde se do akce bez rozdílu funkcí a hodností. Musejí zabrat všichni." Otec olízl rty. "Cigaretu nemáš?"

"Lituju. Přestal jsem kouřit. Tati," zadíval se mu do očí, "neměl bys narovinu říct, o co ti jde? A co s tím má společného Karas?"

"Po nástupu jsem s ním byl v Doupově. Je to chytrý, až mazaný chlap. Houževnatý a tvrdý. Nastupuješ pod něj, měl bys to vědět. Říkalo se, že si vždycky nepočínal v rukavičkách. Asi proto měl nejlepší výsledky v kraji."

"Někdy se toho napovídá víc, než je pravda," řekl a vybavil si výroky Edy Ambrože, někdejšího spolužáka a kamaráda, poté, co se potkali po jeho výslechu na Státní bezpečnosti, když vešlo ve známost, že jeho rodiče emigrovali. Tenkrát mu nevěřil a navíc trval na okamžité omluvě. Eda to odmítl a byla z toho rvačka, při které tekla i krev.

"Pomluvy mě nikdy nezajímaly," prohlásil otec a on k tomu raději mlčel. Po té rvačce, ale ani později, se neodvážil zeptat, v jakém duchu Edův výslech probíhal. Snad se obával, že se táta usměje a pronese svůj tehdy oblíbený výrok, že to vyžadovala situace.

"V jedenapadesátém jsme řešili společný případ. Ilegální skupinu v několika vesnicích. Šlo o střelbu na funkcionáře, výhrůžky, podpalování usedlostí, jak to bylo při zakládání jézetdé. Karasovi lidé dva z teroristů zadrželi a on zavolal, abych přijel. Tenkrát jsem ho viděl při práci… Bez obalování jsem mu naservíroval, že tyhle metody jsou pro mne nepřijatelné."

Nepamatoval, že by otec o Karasovi někdy řekl něco špatného. Až krátce po dlouho avizovaném zrušení jindrovského okresu, když se náčelníkem v Újezdu stal Karas, utrousil, že se stala chyba. On nad tím tehdy nehloubal, možná to považoval za průvodní jev věčné rivality mezi Újezdem a Jindrovem.

Jeho slavnostního vyřazení z vojenské školy se otec zúčastnil už jako invalidní důchodce. Prakticky ze dne na den musel odejít ze služby u Sboru. Odtržen od zaměstnání, kterému věnoval veškeré schopnosti a síly, začal žít minulostí. V necelých padesáti letech, vlastně teprve na prahu zralého věku, jako by se pro něj zastavil život. Podlehl svým vzpomínkám.

Vždycky, když o tom uvažoval, připadalo mu zákonité, že si otec nejvíc cení roků, které ho přivedly do komunistické strany a současně i vynesly mezi ty, kteří rozhodovali. Otec rád vyprávěl. Mluvil s vášnivým zaujetím, jako by to všechno znovu prožíval. O svém válečném nasazení v muničce, kde prakticky denně šlo o krk, o riskantním útěku ze Semtína do Dolní v závěru války, o slavných revolučních dnech, které prožíval s karabinou v ruce, vyškubl ji německému četníkovi u závory na hranicích protektorátu. Líčil, jak pomáhali k útěku sovětským válečným zajatcům z kolon smrti. Jak obsazovali německé vesnice. Jak odsunovali Němce z Jindrova. Demonstrace dělnické síly v promrzlém únoru v osmačtyřicátém se pro něj stala dostatečným argumentem k tomu, aby zanedlouho oblékl uniformu nově se tvořícího Sboru národní bezpečnosti. – Bylo třeba uhájit to, co jsme vyrvali fabrikantům, prohlašoval, jako by chtěl předejít otázce, proč on, velice zručný zámečník, zanevřel na své řemeslo. Na jedné straně mu otec připadal samolibý jako kohout na svém dvorečku, na druhé ho bezesporu obdivoval a zřejmě mu i záviděl, vlastně ne pouze jemu, ale všem z jeho generace, kteří prošli tou převratnou dobou a pouze nepřihlíželi.

Vůně pečeného masa zlikvidovala jeho touhu, dozvědět se víc o svém novém nadřízeném. Ráno posnídal v mléčné jídelně nedaleko krajské správy a po dlouhém rozhovoru s podplukovníkem Pokorou pospíchal rovnou k autobusu do Jindrova.

Najedl se a zeptal se na Andělu.

"Chlapče, ona se nám nesvěřuje, kam chodí." Matka vzala prázdný talíř a chtěla odejít. Zastavil ji otcův hlas přibarvený vztekem.

"Jenom mu to řekni!"

"Proč já?" Podívala se spěšně jinam.

"Co mi máš říct, mami?" zeptal se.

Odpověď nebyla určena jemu, ale otci. Aby bral ohled na synovu únavu po dlouhém cestování. Na ty věci je přece čas.

Otec nesouhlasně zašermoval rukou.

"Čím dřív si udělá pořádek, tím líp. Vždyť je skoro pořád pryč. Takové výlety jí netrp, nebo ti brzy přeroste přes hlavu. Ženská takovou volnost nemá mít."

Otci poškubávalo v koutku úst. Když se dřív dostal do podobného stavu, raději mu mizel z dohledu. Ústup zvolil i tentokrát, aby se s ním nemusel dohadovat.

Matka ho dostihla u schodiště.

"Andělka většinou přichází až pozdě v noci a ke všemu tříská dveřmi. Jako by mu to dělala naschvál. A on, přece ho znáš, chlapče, pro vztek nechodí daleko."

"Mami, Anděla má za sebou přes dva roky na Mýtině. Kolem byl samý les. Do města se podívala jednou za měsíc. Pokud jsme zrovna měli dost pohonných hmot."

"Já vím, ale… Aspoň kdyby dávala pozor na ty dveře. Táta se pokaždé příšerně rozzlobí. Bojím se, aby to jednou neskončilo záchvatem." Vzlykla, otřela si uslzené oči.

"Určitě s ní o tom promluvím. Ostatně teď jsem tu i já."

V podkrovním pokojíku na první pohled poznal, že Anděla měla naspěch. Přistoupil k oknu a zadíval se ke středu Jindrova. Nad blokem domů u náměstí vyčnívala báň věže radnice.

Otec se možná dosud nezbavil myšlenky, že ho nemoc přepadla v tu nejnevhodnější dobu, kdesi uprostřed jeho vzestupu po žebříčku funkcí a hodností. A pokud dříve o sobě míval mínění, že je schopen zvládnout daleko víc, než měl možnost ukázat, s odstupem času se jeho ambice pochopitelně zvyšovaly. Jak přibývalo let mimo Sbor, dřívější problémy upadaly v zapomnění, nebo se smrskly na zcela zanedbatelné a nedůležité. Tím víc se vynořily úspěchy a on je v hlavě přemílal tak dlouho, až dospěl k názoru, že jeho úloha v mechanismu moci byla podstatně větší, než se kdysi domníval, a z toho důvodu i nedostatečně oceněná. Od tak bolavých myšlenek už nebývá daleko k přesvědčení, že veškeré úspěchy vznikaly jeho zásluhou, díky jeho důvtipu a nevšedním schopnostem. A že ti, co přicházejí po něm, jsou břídilové, kteří nemají šanci dosáhnout víc než on.

Ale co když tátovi křivdí? Poválečná léta prý vyžadovala, aby se na rozhodující místa dostali lidé nezatížení kolaborací s fašisty, odolní nástrahám moci.

Byl takovým člověkem?

Vzpomněl si na jeden promrzlý den, kdy otec, tehdy ještě půlmistr v zámečnické dílně továrny na stavební stroje, přišel z nějaké schůze na Střelnici ve značně povznesené náladě a hlučně, s častými výbuchy drsného smíchu, matce líčil, jak je dopálilo, že Zenkl neuposlechl jejich výzev, aby už držel zobák, a tak že mu přes něj dali. Když ho, přes protesty jindrovských přívrženců, vystrkali ze sálu, venku dostal přídavek."

"Ty už jsi doma?" Anděla se mu teatrálně vrhla kolem krku, ale její letmý polibek na tvář mu nic neříkal.

"Několik hodin."

"Přijel vlak a ty nikde. Tak jsem zaběhla ke Katce, že k dalšímu půjdeme spolu. Vačkářová. Pracovaly jsme spolu. Jednou jsme u ní oslavovali narozky. Přijel jsi ze školy a měl děsnou žízeň. Pozvracel jsi jí celý záchod." Zasmála se.

"Zase jeden hřích mládí…" ušklíbl se.

"Jo a potkala jsem Crhu. Večer se máme ukázat ve Slávii."

Nemohl přehlédnout podstatný rozdíl mezi Andělou z Mýtiny a tou současnou. Celá jako by pookřála.

"Andělko, padám únavou. Doufám, že jsi Alešovi nic neslíbila, miláčku."

"Že bys byl tak strašně unavený z toho loučení na Mýtině?" Zamračila se. "Dovedu si představit, jak jste s Viktorem vypadali."

"Budeš se divit, ale víc se vzpomínalo, než pilo. Pokud mi nevěříš, vyžádej si podrobnou zprávu od Mileny."

Při zmínce o jejich šumavské sousedce se Anděle očima mihl stín, ale zakryla to velkomyslným úsměvem.

"Hlavní je, že máme to utrpení za sebou, Evžene. A že tady jsi i ty. S vašima to už začíná být k nevydržení."

"Hádáš se jen s tátou, nebo jsi to už stihla s oběma?"

"Evžene," zavzdychala, "kdybys věděl, jak jsem se snažila. Jenomže tvůj táta je příšerný paličák. Nemá co dělat, tak si hledá hromosvod. Ale já nemíním mlčky snášet jeho nálady, jako tvá dávno už odevzdaná matinka."

"Andělo, měla bys to pochopit. Táta je skoro šest let doma. A byl zvyklý mít kolem sebe spoustu lidí."

"A poroučet jim, že?" Blýskla očima. "Nenamáhej se, brzy jsem prokoukla, jak to v téhle domácnosti chodí. On má vždycky pravdu. I kdyby to prokazatelně bylo jinak. Ale já se ho nemíním dovolovat, jestli mohu jít ke Katce, nebo k někomu jinému. Tomuhle jsem už odrostla."

Nohou odsunula jeho kufřík a zírala do otevřené skříně, vybírala si šaty na večer. Nebylo pro něj těžké uhodnout, že kdyby do Slávie odmítl jít, večer by považovala za zcela promarněný.

9

"Neloudej se. Slíbila jsem, že se tam objevíme nejpozději v sedm. A je skoro půl osmé. Místo Crha uhlídá, ale jídelní lístek už bude beznadějně vyškrtaný."

Namítl, že jíst stejně nebude, vždyť dosud nestrávil mámino vepřové s knedlíkem a zelím. Obvinila ho, že myslí pouze na sebe. Vždycky myslel jen na sebe! Naštval se a málem se zeptal, kam po večerech chodila, když na Šumavě předával Mýtinu. Už ho mrzelo, že nezůstal doma. Aleš by to určitě pochopil. Otec s ním na večer rozhodně počítal. Když mu oznamoval, že jdou pryč, čelo mu zryly vrásky a do jejich odchodu už nepromluvil.

Od kostela Svaté Anny stoupali jednosměrkou k náměstí. Musel se nahoře vydýchat, kopce ho stále zmáhaly. Z šera se zarýsovala světlá silueta renezanční radnice. Za třicetileté války, kdy město oblehli Švédové, prý z oken trčely těžké šroubovnice. V osmatřicátém se kolem kamenných zdí valily davy s planoucími pochodněmi, povykující: SIEG HEIL! EIN VOLK! EIN REICH! EIN FUHRER! Sotva odjely poslední kamiony, evakuující české úřady, dorazila panceřová jednotka wehrmachtu. Z oken ji vítaly prapory s hákovými kříži. Sedmého května v pětačtyřicátém Češi u západního portálu popravili nejzavilejší nacisty.

Aleš Crha jim potřásl rukou a představil svoji dívku, štíhlou černovlásku s drobným obličejem. Nemohlo jí být ani dvacet, vypadala, jako by docela nedávno opustila školní lavici.

Koníčková? pátral Kodet v paměti, zatímco Anděla si stěžovala na jeho liknavost, která zapříčinila jejich zpoždění.

"A já myslel, že ho vojna vychovala k naprosté dokonalosti." Aleš se zasmál, jistě netušil, že Anděle poskytuje záminku k výčtu dalších Evženových slabůstek, které mají původ v několikaletém pobytu mimo civilizaci.

Alešova Lenka se smála, až slzela. Nedošlo jí, že Anděla hovoří zcela vážně.

"Obsluha je dnes obvzlášť mizerná." Crha zamrkal na Kodeta a vydal se zjednat nápravu.

Kodet se po chvíli vymluvil na praskající močový měchýř. Za lítačkami samosebou odbočil k nálevnímu pultu. Už tam stály dvě vodky. Crhu zajímalo, proč Anděla Evžena s takovou urputností shazuje. Kodet mávl rukou a zavedl řeč na Crhovu dívku. Že by se do Jindrova přistěhovala až po jejich odjezdu na vojnu?

"Jejího tatíka tutově znáš. Je předsedou odborů ve fabrice. Zlé jazyky tvrdí, že s Lenkou chodím jen proto, aby Koníček tlačil na rekonstrukci slévárny. Přímluvě bych se samozřejmě nebránil, ale…" Crha se posmutněle usmál. "Nedávno jsem si to u budoucího tchána dost zavařil. Moc se bude rozmýšlet, jestli mi může svěřit svou ratolest."

Vyprávěl, jak po jednom pozdním návratu z vinárny s Lenkou vyvrátili sádrového trpaslíka na skalce v zahradě vily Koníčkových a slavnostně ho pochovali na skládce za městem. Jak ráno Koníček, rozběsněný na nejvyšší míru, dceru přinutil usednout do volhy a požadoval, aby mu ukázala, kde tu kýčovou figuru zahrabali. Bohužel přijeli pozdě, už se tam vystřídalo několik náklaďáků s odpadem z gumárny.

Jak život s lidmi často podivně zamotá! napadlo Kodeta. V sedmačtyřicátém Koníček patřil k nejzuřivějším odpůrcům komunistů v Jindrově. Ale už rok nato prozpěvoval na stejnou notu s nimi. – Kdyby přišli Číňani, určitě by si dal zešikmit oči, vyjádřil se o něm Kodetův otec.

U stolu Lence Anděla vykládala, jak důležitou osobou byl její manžel na Šumavě. Kodet si o tom myslel své a zmínil se Crhovi o odpoledním setkání s Edou Ambrožem. Potkal ho cestou z autobusového nádraží. Ani na pozdrav neodpověděl.

"S Edou je všechno při starém. Dělá seřizovače v revolverárně jako před vojnou. Kašle na to, že má na víc. Nedávno jsem mu nabídl, aby přestoupil do naší údržby, mistr se chystá do důchodu."

"Přijal to?"

"Zatím se nevyjádřil."

"Do Edy to zarostlo jako kořeny do země. Snad kdyby žil s někým jiným než se Sylvou…"

Po emigraci rodičů a té rvačce s nimi Eda přerušil veškeré styky. – Jděte do háje s tím romantickým hraním na mušketýry! vzkázal jim po Sylvě Pecháčové, dívce snědé jako Španělka. Objevila se v jejich třídě na začátku druhého roku měšťanky a od začátku se jich stranila. Pocházela odněkud z Polabí, kde měli statek. Když její otec odmítl vstoupit do družstva a vzal na neodbytné agitátory sekeru, prostě je vystěhovali.

"A Pepík Mánků vlasti slouží dál," ozval se Crha. "Oženil se s dcerou velitele pluku, vegetuje u provianťáků a tloustne. Houkov je odtud co by kamenem dohodil, ale nebyl tu aspoň dva roky, mizera. Minulý týden jsem potkal jeho máti. Postěžovala si, že Pepík nepošle ani koresponďák."

"A to si říkali mušketýři…" zaryla Anděla. "Asi před rokem na Mýtinu přijela redaktorka Vlasty. Zajímalo ji, jak v té divočině žiju. Uvařila jsem jí kafe a mluvila s ní úplně otevřeně. Byla mi sympatická, strávily jsme spolu příjemné dvě hodiny. Jenomže za měsíc se domů přihnal tadyhle Evžen a šel z něj strach. Hodil na stůl časopis, ať si přečtu, jaké hlouposti jsem té redaktorce nažvanila. Nadpis byl: Ale jejich srdce si byla bližší. Příšerná slaďárna. Ta nána nemohla být střízlivá, když to smolila."

"Co taky může pochopit za pouhé dvě hodiny," poznamenal k tomu Crha. "Alena Halbrštátová, naše spolužačka, několikrát nabízela, že napíše reportáž o slévárně. Děkuju, nechci. Novináři všechno zjednodušují, většinou malují na růžovo. Nevěřím, že by se v reportáži ocitlo, že naše zařízení pamatuje první republiku. Že se roztavená ocelolitina do dneška tahá ve fankách na železných nosítkách. Že jeřáb stojí, kdy se mu zachce, že se do jeho oprav už investovalo víc, než by se dalo za nový. A i kdyby to napsala, stejně by jí to vyškrtli. Tyhle věci nejsou žádoucí. Stydíme se před okolním světem."

"Vylezl jsem s tou redaktorkou na pozorovatelnu u roty," ujal se slova Kodet, aby zabránil další zmínce o Aleně. Ani po tolika letech mu Anděla nedokázala zapomenout, že nebyla jeho první. "Zírala po tom moři lesů kolem a teprve za hodnou chvíli se zmohla na otázku, jestli občas nezatoužím po normálním životě. Zeptal jsem se, co si představuje pod pojmem normální život. Cosi vykoktala, nemělo to hlavu ani patu, najednou měla příšerně naspěch. Víte, co mi jednou řekl Duchan, po kterém jsem Mýtinu převzal? Šumava nám dává zabrat, ale když tě chytne za srdce, nemáš šanci. Tehdy jsem si myslel – řečičky. Dnes vím, že měl pravdu."

"Duchana jsem nesnášela," vyhrkla Anděla. "Tu jeho hulvátskou sebejistotu. A ty barbarské výrazy. Podle mne to byl primitivní exhibicionista."

A kdo ti tam nevadil, Andělo? napadlo Kodeta, ale ponechal si to pro sebe. Považoval to za jejich soukromý problém.

Crha vycítil nebezpečí konfliktu a spustil o jednotce na soutoku Dunaje a Moravy, odkud odešel do civilu. Ke staré tvrzi na vysokém útesu nad objektem roty, kde měli strážní stanoviště, šplhali po schodech vytesaných přímo do skály. V zimě nahoře mrzli, v létě je sužovalo slunce. Nejraději sloužil na pozorovací věži před protipovodňovou hrází a dělostřeleckým dalekohledem sledoval protější pláž za řekou, kde se svlékaly atraktivní blondýnky, černovlásky i brunetky a úplně nahé se opékaly ve slunečních paprscích. Osadu, přeplněnou turisty, chtivými spatřit pohraničníky, a vysoký zátaras, který lemoval jejich břeh jako obludný plot. Čtyřproudovou dálnici, po které svištěly luxusní limuzíny. A co nocí probděli na okrajích akátových hájků pod hrází, s lokty zabořenými v podmočené, bahnem zapáchající zemi, beznadějně obsypaní dotírajícími komáry, proti kterým žádné mazání nepomáhalo. Jednou ho z ospalého rozjímání o domově vyrušily zvuky od vody. Vzápětí spatřil přihnutou siluetu člověka. Sevřel zbraň a téměř nedýchal. Ne, nebylo to vzrušení lovce čekajícího na kořist. Byl to docela obyčejný strach. Úděsný strach, že ten před ním je ozbrojený, a že vystřelí dřív, než odezní jejich předpisem stanovená výzva. Strach, který museli, a naštěstí dokázali překonat.

"A jestlipak víte, co za tu hrůzu tenkrát dostal? Odznak. Kousek pomalovaného plechu…" výsměšně protáhla Lenka.

"Rozumím ti, holka. Já tedy ano," ozvala se Anděla. "Jenomže co s nima svedeme? Stejně si dál budou stavět ty svoje mužské vzdušné zámky a zámečky. Někdy mám pocit, jako by se jim ti vlčáci, co nosili na klopách, zakousli do mozku. Slýchala jsem to denně. Někdy mi to už připadalo tak, jako by mužský, co nesloužil u péesáků, ani neměl nárok dýchat."

10

Kodeta znepokojovala rychlost, s jakou Anděla konzumovala víno. Na připomínku, že by už měli pomýšlet na odchod domů, nereagovala. Když neustal v naléhání, rozzlobila se a použila výrazů, které jím otřásly, přestože z vojny byl zvyklý na hodně. Nikdy ji takhle neslyšel mluvit.

Bylo už k půlnoci a v lokále zůstali beznadějně posledními hosty. Starší číšník s ulízanými, napomádovanými vlasy u vchodu decentně pokašlával a z výčepu se ozývalo charakteristické pocinkávání umývaného skla. Kodet přestal s přemlouváním, uchopil Andělu za obě ruce a rázně ji postavil na nohy. Ale vyškubla se mu.

"Nesahej na mě! Jestli na mě ještě sáhneš, strašlivě toho budeš litovat!"

Nedbal jejího varování a ona se proti němu ohnala paží. Ale zachoval si bystřejší reakce. Uhnul a vzápětí se mu podařilo sevřít její zápěstí.

"Poslechni mě, Andělo, nebo tě opravdu uhodím!" řekl už podrážděně a asi by to skutečně udělal, kdyby mu v tom Crha pohotově nezabránil. Po jeho zásahu Anděla zkrotla. Crha jí oblékl kabát, který mu vyplašená Lenka podala. Požádal Kodeta, aby ji vzal z druhé strany, a opustili Slávii.

Anděla občas klopýtla. Střídala jasnější okamžiky s úplným zatměním. Nadávala jako starý dlaždič. Pak ječela, že takového života už má dost a celá se chvěla pláčem. Ale převážně ji vlekli téměř bezvládnou.

Kodet ji v tomhle stavu viděl poprvé. Bylo mu z toho všelijak, protože si v duchu přičítal velkou část viny za její zoufalství. Mrzelo ho to a umiňoval si, že k ní bude pozornější. Pokud už není pozdě!

Crhovi byl vděčný za včasný zásah a že tím zabránil, aby Anděle fyzicky ublížil. Před jejich domkem mu poděkoval i za tu neocenitelnou pomoc při cestě nočním městem. Kdyby vlekl Andělu sám, asi by si ji musel naložit na záda a taková námaha by ho určitě zdolala. Stačilo, jak se zapotil, než ji dostal nahoru do pokojíku. Dlouho lapal po dechu, než byl schopen ji svléknout a přehodit přes ni aspoň přikrývku.

Ještě trochu malátný sestoupil do přízemí a nahmátl v kapse krabičku globusek, kterou si koupil, když se s Crhou bavil ve výčepu. Ve verandě si cigaretu zapálil a přemýšlel, jak s Andělou budou žít dál. Je vůbec možné, jejich manželství dát aspoň tak dohromady, aby plnilo svoji základní funkci? Nebylo by rozumnější, kdyby se rozešli? Jak moc má ty její opilecké bláboly brát vážně?

Z pochmurného rozpoložení ho vyrušilo klepnutí dveří.

"Taky nemůžu spát," ozval se za ním otec. Oblečen měl hnědý župan a zpod něj vykukovalo hnědě proužkované pyžamo, které dříve odmítal nosit, že není vězeň.

Evžen mu mlčky nabídl cigaretu. Otec ji pomačkal v prstech, po celé délce olízl, jak si navykl v době, kdy si nacpával dutinky, a čekal, až mu zapálí.

Předpokládal, že táta naváže na jejich odpolední rozhovor. Mýlil se. Spustil o svém nejsilnějším zážitku z revolučního období.

Kráčeli po nějaké cestě. Vpravo se zvedala poměrně prudká stráň porostlá vysokým smíšeným lesem, vlevo se terén propadal do strže, dole protékal potok. Náhle třeskla rána. Okamžitě se vrhli na zem a pálili do míst, odkud se ozval zákeřný výstřel. Les však už mlčel a tak se zase zvedli. Až na jednoho, který předtím kráčel v čele. Obrátili ho obličejem nahoru a chtělo se jim brečet. Kulka ho zasáhla rovnou do středu čela.

Otec vyprávěl a on ho nedokázal přerušit námitkou, že tenhle příběh slyšel už tolikrát, že ho téměř zná nazpaměť.

Mrtvého druha naložili na korbu náklaďáku s pohonem na dřevoplyn, rozloučili se s ním slibem, že jeho smrt krutě pomstí, a salvou ze svých zbraní. Když vyjel na poslední cestu do své rodné obce, nemeškali a ještě správně nažhavení, vyrazili k nejbližší vsi s německým obyvatelstvem. Obstoupili ji, vypudili nic nechápající lidi ze stavení. Všechny, bez výjimky. Od těch nejstarších, kteří se sotva belhali, až po ty v náručích maminek. Pouze v tom, co měli na sobě. Před namířenými zbraněmi je hnali přímo k nedaleké hranici.

Otec mluvil a Evžen jako by viděl ten mnohohlavý dav, vnímal jeho smutek i doutnající nenávist, slyšel povzlykávání žen a srdcervoucí pláč nic nechápajících dětí, ale taky to LOSS! SCHNELL! CHTĚLI JSTE PŘECE EIN VOLK, EIN REICH? Tempo pochodu se neustále zvyšovalo. Kdo upadl, spěšně se musel zvednout, nebo mu k tomu pomohla pažba pušky. ČEMU SE DIVÍTE, SKOPČÁCI? TAKHLE JSTE S NÁMI ZACHÁZELI VY! Louka se svažovala k potoku a za ním, v křovinách, byla hranice. Čím víc se dav vzdaloval od Čechů, tím hlasitěji z něj zněly výhrůžky. NA TENHLE DEN NIKDY NEZAPOMENEME! MY SE VRÁTÍME! Čechům tahle ubohá zatvrzelost byla samozřejmě k smíchu. TADY UŽ VÁM KYTKY NIKDY NEPOKVETOU! SBOHEM, SKOPČÁCI, odpovídali. Náhle z těch keřů za hraničním potokem zarepetil těžký kulomet. Až k Čechům se donesl nářek zraněných a umírajících. Mnozí z ramene strhli zbraň, odhodláni učinit přítrž nesmyslnému vraždění, ale postačilo, aby někdo zvolal: ZAPOMNĚLI JSTE NA BERANA? A KDOPAK TĚM HRDLOŘEZUM V LESE DÁVAL ZPRÁVY? KDO JE KRMIL? – a zůstalo pouze u přání, aby se aspoň někomu z těch tří set lidí podařilo uniknout ze spárů ocelové smrti. A všichni moc rádi uposlechli povelu, který je obrátil zády k té hrůze na louce. Zanedlouho už s hrdě vztyčenou hlavou vpochodovali do liduprázdné vesnice a brali, co se jim hodilo. Většina hledala kořalku. Pili a bylo veselo.

"Přivezl jsem si jen tu zlatou lžičku, co si s ní míchám čaj," chraptivě pronesl otec, jako by tušil, co se synovi honí hlavou. "A byl jsem hlupák. Znám lidi, co si z tehdejší kořisti přilepšují do dneška."

11

Karas měl na sobě šedé, pomačkané konfekční sako, pod ním bílou dederonku s rozepnutým límcem, nepochybně nesnášel kravatu. Z toho, co o něm Kodet slyšel od otce, si ho představoval jako robustního chlapa s drsným obličejem a že z jeho pohledu bude mrazit v zádech. Jenomže náčelník byl vychrtlý človíček s pichlavýma očima a zajíkavou mluvou.

"Stál jsem o to, abys nastoupil u mne. Těší mě, že jsi syn mého dobrého přítele, který je straně oddán tělem a duší stejně jako já. Jestlipak se ti táta pochlubil, že jsme u Sboru začínali současně?"

Kodet přikývl a rozpačitě přešlápl. Přepadl ho pocit, že ho náčelníkův pohled přímo rentgenuje.

"Doufám, že vykročíš v tátových šlépějích."

"Vynasnažím se."

"Uvědom si, že rozhodují činy. Na řeči nedám. Léta na hranicích jsou pro tebe nejlepším doporučením. Pokora od tebe očekává razantní změny k lepšímu. Nezklam ho. Co ti neřekl on, dozvíš se od poručíka, kterého vystřídáš. Mezi námi, jde o starého kozáka. Bohužel má jen pár tříd a to už je dnes málo. Agenda mu dělala potíže."

"Taky nerad papíruju," uklouzlo mu a hned zaznamenal tik v Karasově obličeji.

"Ničemu, co je nařízeno, se nevyhýbej. Iniciativě meze samosebou nekladu. A pokud jde o poručíka, nečerti se, jestli v trezoru nenajdeš všechno, jak má být. Rozumíme si?"

Kodet se omezil na souhlasné pokývnutí a nesmělou otázku, kdy má funkci převzít.

"O tomhle si rozhodne Uherek. Pozdravuj tátu a vyřiď mu, že se co nejdřív zastavím, abychom zavzpomínali na staré časy."

Karas mu stiskl ruku a mrkl na hodinky, jako by mu tím naznačoval, že má spoustu důležitějších starostí. Kodet s úlevou opustil náčelníkovu kancelář.

Chystal se uvolnit řetěz na polstrovaných dveřích, ale z kanceláře vpravo se vyřítila žena mezi čtyřicítkou a padesátkou, s nádechem tmavého knírku na horním rtu. Ohmatán jejím přísným pohledem málem zvedl ruce, aby se přesvědčila, že nic neodnáší.

Ocitl se ve dlouhé a široké chodbě druhé části budovy a zanamenal, že jeho péesácká uniforma u mužů v modrém budí velkou pozornost. Zaklepal na dveře s příslušnou tabulkou, ale psací stroj uvnitř koncertoval dál. Vešel a oslovil mladou písařku. Pohnula hlavou doleva a předstírala, že kontroluje naťukaný text, ale tušil v zádech její zvědavé oči.

Od dveří za kancelářským stolem viděl nakrátko ostříhaného tlouštíka. Spěšně si oblékal blůzu s nárameníky majora. Představil se mu.

"A já jsem major Uherek." Napřáhl pravačku s krátkými, silnými prsty. Pak ukázal na křesílko u konferenčního stolku. Sám dosedl na koženou pohovku. "Něco mi o sobě řekněte, nadporučíku."

Kodet začal vojenskou školou. Major nuceně zakašlal.

"Tohle jsem si přečetl ve vašich papírech."

"Pak tedy i víte, proč mě sem přeložili. Rovnou se vám přiznám, že mě tím vůbec nepotěšili."

"Myslím, že vás chápu, nadporučíku."

"Nechápete!" odsekl Kodet a jeho podráždění rostlo, proto nevzal na vědomí ani náhlé zšednutí majorových očí. Řekl, že takovou nespravedlnost nemůže pochopit nikdo, kdo na vlastní kůži něco takového neprodělal.

Major zabručel, jestli ho má za hlupáka. Jeho hlas zněl jako by chroupal dietní suchary. Teprve v tomhle okamžiku si Kodet uvědomil, že nezačal šťastně. Vysoukal ze sebe, aby major jeho slova nebral osobně.

"Jen si ulevte," vybídl ho zamračený Uherek.

"Nabídli mi, abych u brigády dělal správce budov. Po pěti letech na čáře… Vždyť bych se ukousal nudou!"

"A u nás si míníte dokázat, že ještě nepatříte do starého železa. Říkám to správně?"

"V podstatě ano," připustil Kodet, přestože mu to připadalo složitější. "V sedmadvaceti snad už není pozdě na další pokus."

"Pokus…?" Majorovy prsty masírovaly dvojitou bradu.

"Nechytejte mě za slovo."

"Ale vy přeci znovu začínat nebudete. Máme sice poněkud odlišné podmínky, ale určitě využijete převážnou část svých zkušeností. Až převezmete funkci – řekněme do týdne – objedete si všechna naše obvodní oddělení mimo okresní město, abyste si utvořil aspoň základní představu o lidech, co se budou zúčastňovat výcviku. Jako od vojáka od vás očekávám zásadní obrat ve stejnokrojové kázni. A ještě něco. Jak dlouho míníte chodit v tomhle?" Napnutým prstem píchl směrem k blůze Kodetovy uniformy.

Sotva majora stačil ujistit, že si co nejdřív zajede do výstrojního skladu, vešel do kanceláře asi osmačtyřicetiletý muž v hnědém saku a zelinkavých manšestrákách s vymačkanými koleny.

"Kozle," oslovil ho o hlavu menší Uherek, "tohle je váš nástupce nadporučík Kodet. Na předávačku máte týden. Ani o chlup víc."

Muž dost horlivě přikývl, ale mlčel dál. Kodet se majora zeptal, zda mohou odejít. Uherkovi na tučném krku poskočil ohryzek.

"U nás se nadřízený oslovuje soudruhu náčelníku."

"Promiňte," dostal se sebe Kodet a jen stěží potlačil smích.

Kozel si za dveřmi rukávem smýkl po čele. Vypadal na omdlení. Kodet vyslal úsměv k světlovlasé písařce a dumal, co ho uvnitř nejvíc dopálilo. Uherek je směšný svou zoufalou snahou vypadat vojácky. Při jeho figuře to působí komicky.

Na konci chodby Kozel z kapsy vylovil svazek klíčů. Než jeden vsunul do fabky, poučil Kodeta, že klíče před každým opuštěním budovy musí uložit do k tomu určené krabičky, zapečetit a odevzdat službě v přízemí.

Vlevo stál nevelký stůl. Okno shlíželo do frekventované ulice a nedalo se úplně otevřít kvůli skříňce na šaty. Zbytek kanceláře vyplňoval mohutný trezor v barvě khaki. Když ho Kozel zpřístupnil dalšími dvěma klíči a pootočením poniklovaných kol, a Kodet spatřil obsah v jeho útrobách, zmocnil se ho neklid.

"Poslechněte, poručíku, neskladujete tam i Rudé právo?"

"Brzy vás přejdou legrácky, nadporučíku. Všecko je zaevidovaný, opatřený razítky tajný a přísně tajný. A na mě se nevztekejte, většinu těch papírů jsem už převzal."

"Nic ve zlém, poručíku. Čím začneme?"

"A není to jedno?" Kozel sáhl do trezoru a na stůl přemístil několik svazků listin.

Za tři hodiny, které zbývaly do konce pracovní doby, prolistovali jediný pořadač, ale zato už Kodet věděl, že Kozel bojoval proti banderovským sotním kdesi na rozhraní Slovenska a Moravy. A že tam byl i Uherek a velel četě, než došlo k noční srážce, kdy ani příliš nevěděli, kdo a na koho střílí. Uherek tehdy utrpěl těžké zranění. A že až mu Kozel předá funkci, nastoupí u majora jako vedoucí jeho sekretariátu.

Druhý den Kozel zahájil sugestivní otázkou, co říká náčelníkovi Uherkovi. Kodet odpověděl opatrně. Musel by být na hlavu, kdyby už během minulého dne nepochopil, že tazatel je Uherkův člověk. Poručík si jeho slova vyložil po svém a s dobrosrdečným úsměvem mu sdělil, že náčelník obešel všechny skupiny okresního oddělení a upozornil jejich vedoucí, aby Kodetovi maximálně vycházeli vstříc. Nezapomněl dodat, že něco takového nepamatuje, to může znamenat pouze jedno: major si ho oblíbil.

12

Vyjet se mělo v osm, ale už bylo půl deváté.

Kodet přihlížel, jak poručík Kozel pobíhá mezi nákladním automobilem s plachtou nad ložnou plochou a vchodem do budovy, už dost ochraptěle pobízí opozdilce v maskovacích oděvech a stále častěji zvedá oči k oknům náčelníka Uherka. Chápal poručíkovu snahu, předvést se mu jako schopný organizátor, ale zároveň mu nemohlo ujít, že si z něj převážně utahují. Když se Kozel konečně chystal zavřít zadní čelo náklaďáku, seskočil dlouhán, který by mohl šacovat letadla ve vzduchu, utrousil, že si nahoře nechal čepici a odklátil se do budovy. V autě zabouřil smích a poručík chvíli vypadal na infarkt.

Tohle bych nestrpěl! napadlo Kodeta a raději si vlezl do kabiny.

"Můžeme jet." Kozel dopadl na sedadlo. Sundal si čepici, prohrábl zvlhlé vlasy. Sotva se auto rozjelo, poručík vyhrkl: "Zastav! Zapomněl jsem na střelivo."

Řidič, podle Kodetova odhadu neměl víc než dva roky po vojně, přidupl pedál až k podlaze a cosi zavrčel. Kozel vyskočil z kabiny a málem porazil sloupek se značkou zákazu zastavení. Zpod plachty vyprskly nadávky. Kodet se vyčítavě zahleděl na mladíka za volantem.

"Vezete lidi…"

"Jenom jsem splnil rozkaz!"

Způsob, kterým řidič odpověděl, Kodeta skoro nadzvedl ze sedadla. Ovládl se a zapátral po něčem, čím by mladíka upozornil, že by měl rozlišovat, s kým mluví. Kdo hledá, najde. Zeptal se, proč nemá hodnostní označení.

"Copak musí být i na cvičným mundůru? Poručík to od nás nevyžaduje."

"Ale já budu! Jakou máte hodnost?"

"Mladší strážmistr."

"Ještě dnes si hvězdičku připnete. Příště bych vám to už netoleroval."

"Provedu," hlesl řidič, vzpomněl si na vojenské časy.

Kozel truhlíkem mrskl na podlahu a s funěním se vecpal do kabiny. Projeli několika ulicemi a začali prudce stoupat. Za posledními domky města auto uhnulo na prašnou cestu. Brzy se před nimi otevřelo údolíčko obklopené vysokým borovým lesem. Nad vším jako by kraloval kopec s olýsalým vrcholem. Vozidlo zastavilo poblíž prkenné boudy, na které bylo vápnem napsáno: KOSÍ HORA.

Poručík vyložil munici a obcházel hloučky pokuřujících příslušníků, zaznamenával účast.

Čtvrt hodiny po nich dorazila dvě osobní auta s civilními espézetkami. Jejich osádky se ležérně převlékaly do maskovacích oděvů. Usměvavý pětapadesátník se přiloudal ke Kodetovi a přátelsky mu potřásl rukou.

"Šimeček, jméno mé. Jsem moc rád, že tě konečně poznávám osobně, nadporučíku. Karas o tobě pěje samou chválu."

"Ano? Bohužel netuším, čím jsem si to zasloužil."

"Postačí, když to ví on." Zachechtal se. "Bořivoji," vzal kolem ramen Kozla, "samozřejmě máme napilno."

"Lituju, ale dnes si to musíte vyjednat tadyhle s nadporučíkem," ukázal na Kodeta.

"Souhlas, viď?" Šimeček se uculil a odcházel, odpověď ho nezajímala.

Kodet se Kozla zeptal, co je ten Šimeček vlastně zač. Dozvěděl se, že Karasův zástupce.

A to se mám posadit na zadek? Kodet si umínil, že najde způsob, jak vyslovit ne. Ať hned od začátku poznají, že ze sebe nenechá dělat vola!

Kozel nechal nastoupit příslušníky a když se konečně trochu uklidnili, Kodeta představil. Ten prohlásil, že nemá v oblibě květnaté řeči, a že jim snad nic nebrání v tom, aby spolu dobře vycházeli.

Několik mladších příslušníků pod svahem stavělo terče, ostatní ve skupinkách znovu pokuřovali. Někde řešili pracovní problémy, jinde měli na pořadu ženské. Někteří po Kodetovi zvědavě pokukovali. Kozel vypáčil víko truhlíku, přečetl jména v první směně, vydal náboje.

Šimeček při střelbě volnou ruku zabořil do kapsy. Muž vedle něj si paži se zbraní podepřel druhou rukou. Třetímu hlaveň pistole kroužila mimo cíl, nepochybně měl zavřené oči. Na dvou figurách bylo po jednom zásahu, třetí se střely vyhnuly.

"Aspoň není tolik zalepování." Šimeček zamrkal na Kodeta. Ten se kousl do rtu a raději se spěšně vrátil na palebnou čáru.

Druhá směna nedopadla lépe. Kodeta napadlo, jestli to třeba nedělají schválně, aby vyzkoušeli, jaké má nervy.

"Takhle bídně střílejí vždycky?" zeptal se Kozla.

"Čemu se divíte? Každý má tři náboje na rok. Několikrát jsem navrhoval opakování střeleb, ale…" mávl rukou.

Kodet vydávání střeliva zastavil a zdviženou rukou si vynutil klid.

"Věnujte mi minutku pozornosti. Pistole je vaše osobní zbraň. Nezlobte se, že hovořím tak otevřeně, ale výsledky, kterých dosahujete, tomu nenasvědčují. Nedodržujete základní pravidla pro střelbu krátkou zbraní." Rozepl pouzdro na boku, uchopil pistoli, zbavil ji zásobníku, přesvědčil se, že v hlavni nemá náboj a předvedl, jak je třeba zamířit a stisknout spoušť.

"Prima představeníčko. Poslechněte, nadporučíku, co kdybyste to předvedl naostro?"

Kodet pohlédl na příslušníka, který markantně převyšoval sousedy. Šlo o dlouhána, který zdržel odjezd na střelnici kvůli čepici. Užuž se chystal vybuchnout, když si uvědomil, že před sebou nemá vojáky základní služby. Tyhle si může získat jen tím, co umí! Ale může jasnou výzvu přijmout, když pistoli vyfasoval teprve minulý den a dosud si z ní nevystřelil?

"Dobrá," ignoroval Kozlovy grimasy, kterými mu určitě naznačoval, aby se nedal vyprovokovat. "Najde se mezi vámi soupeř?"

"Zkusil bych to." Čahoun se ušklíbl a vystoupil kupředu. V tu chvíli se ozval Šimeček, že odjíždějí, jejich čas je drahý.

Kodet zabručel, aby zůstali, že budou střelbu opakovat, a vyzval čahouna, aby si vyzvedl náboje. Na palebné čáře se zeptal, jestli je připraven.

"Vždycky a ke všemu. Ale nerad střílím nazdařbůh, nadporučíku. Co kdyby nás něco motivovalo?"

Sakra, ten se cítí! Pokud blafuje a pak nic nepředvede, udělám mu peklo. Najednou Kodet za sebou zaznamenal přidušený potutelný smích. Co když je to past? Ale teď už stejně nemůže couvnout!

"Když budete lepší, zpátky do Újezda pošlapu po svých. V opačném případě vy. Platí?"

"Beru." Čahoun se sebevědomě ušklíbl. "Pevně doufám, že budu přihlížet vaši turistice, nadporučíku."

"Přeji vám úspěch. Palte." Kodet pozvedl ruku s pistolí, vyhledal střed terče, mušku srovnal do výřezu hledí, přiložil bříško prstu na spoušť a rovnoměrně zvyšoval tlak.

Sakra! zaklel v duchu po výstřelu, přesvědčen že kulka proděravěla cíl níž, než měla. Nepatrně zvýšil náměr a zbývající dva náboje vypálil rychle za sebou. Vymáčkl zásobník, stiskl ránu jistoty a pootočil se k sousedovi. Čahoun už měl pistoli v pouzdru u pasu.

"K terčům," vymáčkl ze sebe Kodet a přepadl ho pocit, že se právě dopustil obrovské lehkomyslnosti. Šelest trávy za nimi prozrazoval, že budou mít svědky. Mohl na ně houknout, že tam nemají co dělat, ale bylo mu jasné, že by se tím shodil ještě víc.

Měl dvě středové desítky a devítku dole, těsně při černém kruhu. Špatné to není, pochválil se. Sotva se podíval na sousedův terč, nohy mu zeslábly. Tři desítky seřazené jako vojáci na přehlídce.

Tak se už smějte, ať tu pohanu mám už za sebou! v duchu vyzval Kodet jejich mlčící stíny. Ale bylo tam takové ticho, že by snad zaslechl i dopad pouhého špendlíku na zem.

"Nerozhodně, tahle líže desítku," řekl čahoun tónem, který námitku nepřipouštěl, a současně do vstřelu vsunul kalibr. "Škoda. Těšil jsem se předčasně. Gratuluju, nadporučíku."

13

"Bohunko, mám k vám prosbičku. Nemohla byste pro mne přepsat tenhle seznam? Jedna kopie stačí," řekl Kodet, když staccato psacího stroje utichlo a písařčin obličej roztál úsměvem.

"Ráda, ale…" Výmluvným pohybem hlavy ho upozornila na Kozla, který seděl u stolu při okně s bradou ve dlaních a zrakem se přímo vpíjel do textu nějaké brožurky.

Když ho oslovil, vyskočil, jako by se katapultoval.

"Jeden chce tohle, druhej támhleto. Nikoho nenapadne, že taky máme svý úkoly. Třeba tadyhle," dlaní pleskl do tenké knížečky, "do poledne ji mám proštudovat."

Kodet přemohl chuť vyslovit cosi hodně šťavnatého a zopakoval prosbu. Kozel začal divoce šermovat pažemi, ještě než ji dořekl.

"Naprosto vyloučeno! Vem si kufříkovej stroj a laskavě si to nacvakej sám. My nejsme žádná písárna, ale sekretariát náčelníka."

"Klovu jako datel. Budu to psát týden."

"Tvoje věc." Kozel na písařku vycenil zuby, ale ta úsměv neopětovala.

"Vřelé díky za ochotu." Kodet chtěl odejít, ale u dveří ho dostihl náčelníkův hlas.

Major ho pozval k sobě. Pochodoval kanceláří, jako by na něj zapomněl, nebo mu dával čas, aby zpytoval svědomí. Najednou se oběma pažemi opřel o stůl a zkoumal ho pohledem.

"Jak dopadla včerejší bojovka?"

"Nechtěl bych dělat předčasné závěry," výhybavě odpověděl Kodet.

"Volal skladník. Postěžoval si na enormní spotřebu munice."

"Nevěděl jsem, že mám podávat hlášení o každé skupině zvlášť," získával čas a snažil se odhadnout, co náčelníkovi leží na srdci. Zeptal se pouze ze zvyku, nebo ho už někdo informoval?

"Mluvte k věci!"

"Domnívám se, že spotřeba nábojů stoupne všeobecně. Pokud mají ovládat osobní zbraň aspoň tak dobře, aby ji mohli úspěšně použít při výkonu služby, je nezbytné, aby pravidelně stříleli."

"Jinými slovy, nařídil jste opakování střelby…"

"Včera jen u nejhorších střelců. Teoreticky se ještě nikdo střílet nenaučil."

"Nepoučujte mě! Co navrhujete?"

"Nepočkáme s tím, až budou výsledky za celý okres?"

"Tak jo." Uherek palcem a ukazovákem promnul podbradek. "Ještě se neusmívejte, nejste z toho úplně venku. Copak vám říká jméno Vopálka?"

Sotva major vyslovil čahounovo jméno, Kodetovi okamžitě došlo, že debata o střelivu byla pouhou předehrou. Jakýmsi zhřívacím kolem. Kolik toho ví?

"Zřejmě máte na mysli toho operativce z kriminálky?"

"A koho jiného? Copak jste nevěděl, že sportovně střílí? A že dokonce před rokem vyhrál v rámci Sboru? Že byl přeborníkem?"

"Dozvěděl jsem se to až po střelbě."

"Chyba! Měl jste to vědět dřív, než jste vlezl do auta na střelnici. Stačilo, abyste se informoval u Kozla… Připustil jste anarchii při výcviku. Nechal jste si nadiktovat, co máte dělat. A ke všemu jste uzavřel takovou sázku… I na Šumavě jste spoléhal na štěstí?"

"Prostě jsem nechtěl, aby si mysleli, že…"

"Mlčte! Teď mluvím já," přerušil ho major. "Co kdybyste tu sázku prohrál? Jak byste mohl dál existovat na tomhle oddělení? Tímhle způsobem si patřičné postavení nevybudujete. Autorita se získává úplně jinak, nadporučíku."

Vždyť on se mnou hovoří jako se zelenáčem! uvědomil si Kodet a musel se ozvat.

"Sice jsem sportovně nestřílel, jako ten váš Vopálka, ale zato dost často. A troufám si tvrdit, že zase o tak velké riziko, jak naznačujete, nešlo," procedil přes zuby, ale jen tuhle obhajobu vyslovil, bylo mu dost trapně. Co to tu žvaní za pomatenosti? Místo toho, aby byl rád, že mu náčelník pouze domlouvá, vykřikuje tirády o svých kvalitách, vychloubá se, jako by minulý den na střelnici skutečně nevisela na vlásku jeho další existence na zdejším okresním oddělení. Copak by se – v případě ostudné prohry – mohl ještě někdy postavit před ty lidi? Stud by mu to nedovolil!

"Kdyby se měla podobná partyzánština opakovat, musel bych vás potrestat," zakončil Uherek svoji výchovnou řeč.

"Dám si pozor," hlesl Kodet a schlíple si dovolil odejít.

Kdopak si s tím pospíšil k náčelníkovi? Ten Šimeček? Nedovolil mu odjet ze střelnice, poslal ho podruhé na palebnou čáru bez ohledu na přítomnost jeho podřízených. Jistě mu dalo dost námahy, aby takovou pohanu strávil. Stačilo, aby ráno zvedl telefon a pošimral majorovu samolibost.

Ale taky se o to mohl postarat Kozel! pomyslel si, když zaznamenal poručíkův pátravý pohled. Tím, že ihned odvrátil hlavu, posílil Kodetovo podezření.

Mladá písařka mu připomněla psací stroj. Směrem ke Kozlovi zabručel, do kdy ho musí vrátit. Dozvěděl se, že mu ho připsali do inventáře kanceláře.

"Ano?" podivil se Kodet. "Po tom, co jsem vyslechl vedle, tvá velkodušnost působí jako hojivý balzám," řekl a bylo mu jedno, jestli se to okamžitě dozví major Uherek.

14

Proč ho náčelníkovy výtky tolik pobouřily? Byly oprávněné, to si musí přiznat. Má za sebou víc než pět let na čáře a nemůže se tedy ohánět tvrzením, že nemá ponětí, jak je popularita v uniformě značně pomíjivá záležitost. Nebo snad očekával od majora víc tolerance? Ale proč by ji měl použít právě v jeho případě? Když vyřkl tu sázku, věděl, že riskuje. Štěstí stálo při něm. Přesto holým faktem zůstává, že zvolil tu nejsnadnější cestu, jak těm na střelnici dokázat, že je dobrý. Podařilo se mu to. Ale za jakou cenu? Kdo je opravdu dobrý, nemá zapotřebí prokazovat své kvality takhle laciným způsobem. Ověřená pravda.

Jedno už Kodet věděl téměř stoprocentně: že se s Uherkem nebudou mít rádi.

Doťukal první stránku, vytočil papíry z válce stroje a hned zasakroval. Dal obráceně kopíráky. Jeho téměř hodinový výkon skončil v koši na odpadky.

Zvedl se a oknem se zahleděl dolů do ulice. Pohyb vozidel oběma směry ho znervóznil ještě víc. Myslel si, že to bude v Újezdě lehčí než na Šumavě?

Náhle ve dveřích stál čahoun Vopálka.

"Papírujete, nadporučíku?"

"Nic jiného mi nezbývá, když písařka musí opisovat směrnice!"

"Jdu kolem a napadlo mě, že bych vás mohl upozornit na velice důležitou věc. Že je poledne… Nebo snad patříte k těm šťastlivcům, kteří vystačí s namazaným krajícem od manželky?"

"Ale ne. Rozhodně dávám přednost teplému jídlu."

"Tak proč váháte?"

Kodet se usmál. Vopálka ho něčím velmi přitahoval. Uložil seznam do trezoru, zamkl kancelář, klíče zapečetil do krabičky, v přízemí je předal službě.

Hostinec – Vopálka ho nazval Konibarem – byl hned za rohem bloku budov. Dlouhá, tmavá chodba Kodetovi připomněla Slávii v Jindrově.

"V časech, kdy ještě bujelo soukromé podnikání, se tady specializovali na koninu. Táta mě sem posílal pro točený salám." Vopálka šel rovnou ke stolku pro dva v rohu lokálu. "Konibar údajně čepuje nejlepší pivo ve městě. Nedokážu to posoudit, vyznavačem pivního moku nejsem. Že dobře vaří a i dnes si dovedou vážit štamgasta, mohu s klidným srdcem podepsat."

"Poklona, pane kapitáne. Copak si dnes dáte?" usmíval se starší pán v černém sáčku s oblýskanými rukávy.

Kodet požádal o jídelní lístek a staříka tím přivedl do značných rozpaků.

"Je tu novej, Pečenka," zasmál se Vopálka. "Doneste svíčkový řezy a hranolky. Ale fofrem. Čas mužů zákona je vypočítanej na vteřiny."

"Pan kapitán ví, že…"

"Pan kapitán ví všechno, Pečenka. Tak se podle toho řiďte." Vopálka se rozhlédl. "Skoro o každým, co tu sedí, bych ti z rukávu mohl vysypat celej jeho životní příběh. Ale jsou to jenom malé ryby."

Po jídle, které bylo chutné, Vopálka vytáhl krabičku globusek. Nabídl Kodetovi, oběma zapálil vyblýskaným rakušanem.

"Proti tykání nic nemáš? Kterej jsi ročník?"

"Osmatřicáty."

"Hádal jsem ti o něco míň. Dáš si kafe?"

Když Kodet souhlasně přikývl, dal znamení číšníkovi. Pak nasál z dýmající globusky a tišším hlasem řekl: "Bez dlouhýho úvodu ti naservíruju dojmy z včerejška. Už dlouho mě nikdo takhle parádně nevyhecoval."

"Pak je přinejmenším podivné, co jsi vyváděl s tím kalibrem. Musel bych být přisleplý, abych nezaregistroval to vyhnutí k lajně."

"Světe, div se," zakřenil se Vopálka. "Čím dál víc se mně zamlouváš, Evžene."

"Nápodobně. Ale nejsem zvyklý, aby mě někdo tahal z průšvihu. Dokážu se číhnout pravdě do očí."

"Přestaň žvanit blbiny. Jestli ostatním ušlo, že jsi z té bouchačky střílel poprvé, tak mně ne. Vytahoval jsi se a tak jsem ti dal lekci. Ale byl bych korunovanej vůl, kdybych tě potopil."

"Měl jsem ukrutný vztek. Sám na sebe. Ale zbaběle jsem mlčel. Řešení mi vyhovovalo," přiznal Kodet.

"Bylo, nebylo…" ušklíbl se Vopálka. "Poslechni, mám zvečera obejít místní knajpy a schází mně parťák. Co kdybys šel se mnou? Pokecáme, popijeme. Smutno nám rozhodně nebude. A znalost zdejších poměrů se ti v budoucnu může hodit."

"Šel bych s tebou docela rád, ale jak jistě víš, zatím dojíždím do Jindrova. A v šest jede poslední autobus."

"Doma to znáš," zabručel Vopálka a míchal chladnoucí kávu. Když usrkl, očima jako by mu problesklo uspokojení. Jeho důvod Kodet pochopil, když se napil. V nápoji byl rum.

"Lomcovák, co?" usmíval se Vopálka.

"Pil jsem už lepší věci, příteli."

Navzdory tomuto prohlášení do půlnoci v Konibaru a jinde vypil nejméně deset takových lektvarů, aby Petrovi Vopálkovi dokázal, že má stejně tvrdou náturu jako on. S vypětím všech sil pak prošel kolem služby v přízemí budovy do nocležny po dvou jako člověk, ale strávil nejméně půl hodiny na WC.

Ráno mu připadalo, že má vypumpovaný žaludek. Hlava mu třeštila, jako by v noci přes ni dostal pendrekem.

Krátce po osmé mu ústředna do kanceláře spojila hovor z Jindrova.

"Jak si to představuješ, Evžene? Nepřijedeš, nezavoláš… Ty už v Újezdě máš ženskou?" křičela Anděla, zatímco on provinile mlčel a mačkal si pulzující spánky. Když jí konečně došel dech, ujistil ji, že důvod jeho noční nepřítomnosti doma byl ryze služebního charakteru a že jí ho nemůže do telefonu sdělit. Pak raději zavěsil.

Tupě zíral do seznamu s četnými překlepy a náhle měl před očima jeden podzimní podvečer na Šumavě. S Duchanem vyjeli do osady za pomocníky PS. Seděli v bíle okachlíkované kuchyni za krámkem a pili rum. Pak Duchan pěstí udeřil do stolu a poručil si bublinky. Sucharda ukroutil drátěnou mřížku, palcem pomačkal zátku. Ozvala se rána a z parádního lustru pod stropem zbyla pouze žárovka.

15

Několik minut po návratu z Konibaru, kde Kodet do sebe dostal pouze pár lžíc polévky a se značným znechucením přihlížel, jak se Petr cpe mastným prejtem, v jeho kanceláři zadrnčel telefon.

Majora zastihl u velké nástěnné mapy okresu. Tvářil se jako legendární vojevůdce na prahu rozhodující bitvy.

"Nadporučíku, dostali jsme úkol shora a musíme ho vzorně splnit. Když říkám vzorně, znamená to: bez chybičky! Pokud čtete noviny, jistě víte, že se chystá schůzka ve Waršavě. Naši představitelé na ni pojedou vlakem. Tudy," zvedl ruku a silným prstem píchl do mapy.

"Požadují od nás, abychom zajistili průjezd?"

"Uhodl jste. Jmenuju vás velitelem skupiny, která obsadí nám svěřený úsek trati. Jistě chápete, že nejde o běžnou akci. Že od vás bude vyžadovat maximální pečlivost a hlavně zodpovědnost. A taky přísné utajení. Že tím vlakem pojede i prezident, víme jenom my. Rozumíte?"

"Myslím, že bych měl znát tři věci. Náš úsek, kdy ten zvláštní vlak projíždí, koho při akci mohu použít."

Major přešel ke stolu, podal mu mapu.

"Úsek jsem vám zhruba vyznačil," řekl a nahlédl do svých poznámek. "Předpokládaný průjezd je mezi dvacátou a jedenadvacátou večer. Čas vám upřesní z ochrany železnice v Lukavé. Navažte s nimi úzký kontakt. A pokud jde o lidi… Kolik jich budete potřebovat?"

"Tohle vám mohu říci, až zjistím přesnou délku a členitost úseku."

"Běžte a čiňte se," pravil Uherek, jako by mu dával rozhřešení.

Ve své kanceláři Kodet speciálku rozložil na stůl. Našel si Lukavou a Livice a zjistil, že jejich úsek zahrnuje pět železničních stanic. Změřil si délku, podrobně zkoumal terén. Pak se snažil, vybavit si z paměti ta místa, ale uplynulo už hodně let od té poutě v Lukavé, kdy si matka usmyslela, že pojedou navštívit jejího bratrance do Doudleb. Vpravo od trati je řeka. Kolem Houkova je přehledná krajina. Stráně a skály začínají až za Bousovou. Tuhle část musí obsadit hustěji, od porostu ke koleji může být nanejvýš padesát metrů. A noci jsou tmavé!

Po druhém rozhovoru s majorem obešel skupiny okresního oddělení. Pak požádal ústřednu, aby mu postupně spojovala obvodní oddělení mimo okresní město. Připomínal teplé oblečení a baterky, trval na dochvilnosti. Nakonec si vzpomněl i na Andělu. Bylo mu jasné, že pokud nezavolá, napadne ji, že jde o odvetu za její ranní výtky. Rozhodně bude lépe, když si ty řeči vyslechne on, než později někdo z noční služby.

Bohužel se mu ozval otec.

"Tati, mohla by k telefonu přijít Anděla?"

"Máš smůlu, synu. Od chvíle, kdy s tebou ráno tak miloučce rozmlouvala, není doma. Když jsem tě nabádal, abys jí přistříhl křídla, myslel jsi, že přeháním. Tohle je výsledek…"

"Nezlob se, ale dost pospíchám. Aspoň jí vyřiď, že se doma neukážu ani dnes."

"Určitě se zeptá, proč?"

"Něco máme. Služebního. Hlavně, ať sem nevolá, budu mimo. Vyřídíš to, tati?"

"Jestli se ukáže. O co vlastně jde?"

"Je možné, že se takhle ptáš ty? Sloužil jsi a dobře víš, že jsou záležitosti, které se nemohou roztrubovat. Pozdravuj mamku. Ahoj."

16

V Lukavé nevěděli víc než Kodet.

Za dvacet minut dorazili do Houkova a zaparkovali u výkladiště. Kodet muže na ložné ploše nákladního auta upozornil, aby nikam neodcházeli, a vykročil k nádražní budově. Kolejiště zametal vítr. Vzadu, nad kopci s čepicemi zjizvených lesů, se srocovaly tmavé mraky.

Hubeňour s červenou čepicí, legračně posunutou do týla, dotelefonoval, cosi zapsal do knihy s předtištěnými kolonkami a zvedl oči.

"Hejl. Kliďánko kecněte na zadek, nadporučíku, ten prezidentskej vlak má Houkovem profrčet až po půl devátej a… Čemupak se čuříte?" vybafl podezíravě.

"Vzpomněl jsem si, jak mě můj nadřízený ujišťoval, že pouze my víme, kdo v tom vlaku pojede."

Výpravčí se s chutí zachechtal. "Valná většina hlavounů je v zajetí idealistickejch představ, nadporučíku. Ty se bohužel rozcházej se skutečností. Dejte na mě a zajděte naproti na gáblík. Je to ucházející lokál. Pivko, utopenci, buřty s hořčicí a křenem, dvakrát tejdně teplej točeňák z místní rasovny pipek."

"Budu rád, když se mi podaří rozvést hlídky ještě za světla, aby si do tmy prošly úseky. Vlastně jsem se stavil jen proto, abyste o nás věděli."

"Jenom aby se vám nerozchlístalo. Stačí, aby někde kolem ukáplo, a tady hned chčije."

Nudit se s ním nebudu, pomyslil si Kodet venku. Výpravčí mu připomněl kočího Hradce z Filipova. Setkával se s ním v lesích kolem Mýtiny. Jak ho stařík spatřil přicházet, opratě hodil koním na hřbety a sháněl cigarety. Začínali počasím, ale skoro vždy končili dobou, kdy se lidé na Šumavě rozdělili na Němce a ty ostatní.

Zpod plachty seskočilo šest chlapů. Jen zvolna se napřimovali a vydatně nadávali na děravé cesty. Kodetovi při vydávání rozkazu neušlo, že Vopálka, kterému svěřil velení nad zálohou, pokukuje po hostinci přes ulici. Vzal si kapitána stranou a důrazně ho upozornil, že objekt nádraží nesmí opustit.

"Evžene," Vopálka olízl suché rty, "kafe by bodlo."

"O kafi přede mnou laskavě pomlč. Je mi na zvracení, jen když o něm slyším. Od rána mám pocit, jako bych měl v břiše ježka. Petře, pár takových flámů a jsem zralý pro invalidní důchod."

"A to bylo pindů, jak jste to na Šumavě roztáčeli…"

Nepustil jsem si ho až příliš k tělu? uvažoval Kodet v kabině jedoucího nákladního auta.

U statku se třemi ocelovými senážními věžemi uhnuli doleva a brzy sjížděli k nechráněnému přejezdu přes trať. Jedna dvojice se vydala do luk, kde v dálce zářila světla nádraží v Houkově, druhá vykročila po náspu, který koleje zaváděl do tichého přítmí zvětralých skal, cloněných vysokým lesem. Na nebi zatím poblikávalo jen několik hvězd a jako by byly za nějakým závěsem z tmavé síťoviny.

Že by se skutečně dalo do deště? Kodet se zahleděl na hodinky. Devatenáct deset a ještě musí do Bousové! Vylezl do kabiny, vyzval řidiče, aby vyrazil.

Automobil se zhoupl přes příkop a při řazení zlověstně zaskřípalo v převodovce. Dává mu zabrat! pomyslel si Kodet a současně si uvědomil, že strážmistr je v modré uniformě. Sakra! Nechtělo se mu převlékat do maskáčů?

"Auťák je zralý na generálku, ale zatím ho nemají čím nahradit. Snad prý zjara," rozpovídal se mladík. Kužely světla z reflektorů přeběhly po vrásčitých kmenech kaštanů podle asfaltky. Jako by naschvál po ní zrovna projížděla šňůra osobních automobilů.

A je to v háji! Nakonec se ocitneme v časové tísni, rozmrzele si pomyslel Kodet. Podcenil řidiče. Nezaváhal a drze se vmáčkl do první mezery.

"Chadima," představil se holohlavý náčelník železniční stanice v Houkově, zpod modré blůzy mu vyčuhovala barevná košile. Zaujala ho vysílačka. "Když jsem vojákoval v Josefově, ještě to byla bedna jako hrom. Hodinu jsem ji nesl na hřbetě a týden jsem z toho byl hrbatej."

"I já je pamatuju." Kodet zapjal radiostanici na příjem.

Postupně se mu ozývaly hlídky z tratě, hlásily, že mají svěřené úseky v pořádku. Jako poslední zprávu předala dvojice mezi Bousovou a Livicemi. Slyšel ji velice slabě.

"Všechno proběhne hladce, nadporučíku," sebevědomě ho ujistil Chadima. "Už jenom projíždí šoupák na Livice. Tam čeká, než se přežene zvláštní vlak."

"Šoupák…?"

"Jo, tak říkáme vlaku, kterej na vlečkách manipuluje s vagónama."

"Houkovem už projel?"

"Jo. Malou chvilku, než jste se objevil. Teď může být někde před Bousovou."

Sotva Chadima vyslovil svůj odhad, ze sousední místnosti se přiřítil výpravčí.

"Průser, náčelníku! Totální. Manipulák prý Bousovou profrčel bez koncovýho světla."

"Kristepane." Chadima pobledl a musel se podepřít stolem. "Kdopak dnes na hlásce slouží?"

"Vaňková."

"Zase ta slepice," zaúpěl Chadima. "Jednou mě z ní klepne pepka. Hejl, myslíte, že tomu můžeme věřit?"

"To máte těžký, náčelníku. Ale kdyby četla a vlak propásla, asi by nedělala humbuk. Ve svým zájmu."

"Nejspíš budete mít pravdu, Hejl. Vtloukám jí do kebule, aby vždycky raději počítala vozy, jenomže ona…"

"Ať už to bylo, jak chtělo, musíme něco podniknout, náčelníku. Dřív, než bude pozdě."

"Sakra!" Kodet výpravčího chytl za rukáv. "Nechtěl by mi konečně někdo vysvětlit, o co jde?"

"Ani se neptejte, nadporučíku."

"Ptát se musím, člověče. Vždyť ručím za volný průjezd! Okamžitě chci slyšet rozumnou odpověď. Nebo…"

"Nebo co?" Hejl se zoufale zašklebil. "Neručíte jenom vy. Klidně to totiž může znamenat, že nějaké vozy zůstaly někde na trati. Pokud ta baba neměla jenom vidění z těch svejch románů. Pro jistotu brnknu do Livic."

Výpravčí zmizel vedle. Chadima tam dál stál jako opařený a mumlal cosi o nedávné kontrole hlásky, při které nachytal tu Vaňkovou nad Čachtickou paní.

Vozy na trati? V tom případě nemůže čekat, až se to potvrdí, nebo vyloučí! Kodet přepnul radiostanici na vysílání a vyzval všechny hlídky, aby provedly bleskovou kontrolu úseků s důrazem na koleje.

Chadima zatím povytáhl nejspodnější zásuvku svého stolu a vylovil z ní půllitrovku rumu.

"Třeba mě pak dejte zavřít, nadporučíku, ale já bych to jinak psychicky nezvlád," zabručel, když zjistil, že ho Kodet pozoruje.

Ten mávl rukou a vstoupil do sousední místnosti. Položil dlaň na rameno sedícího výpravčího. Hejl sebou škubl, málem mu z ruky vypadlo sluchátko.

"Klid. Kolik nám zbývá času?"

"Osum až deset minut. Pokud Lukavá dodrží plánovanej průjezd."

"Ten jistě nezáleží pouze na nich. A co manipulační vlak? Už dojel do Livic?"

"Slíbili, že brnknou, až dorazí. Nadporučíku, fofrem vyžeň svý lidi na trať. Zastavit tenhle vlak je jako kecnout holým zadkem na rozpálenou plotnu."

"Už se stalo. Kdybys zjistil něco nového, houkni. Budu u vysílačky."

Jen k ní Kodet dosedl, začaly volat hlídky z trati. Pak zbývala už pouze ta před Livicemi.

"Nadporučíku?"

Pootočil hlavu a zadíval se do Hejlovy tváře poznamenané napětím. Bohužel výpravčího nemohl uklidnit. Kdyby to udělal, převzal by veškerou odpovědnost na sebe.

"Himlhergot, kde se flákaj? Každou vteřinu se ohlásí Lukavá, a já budu muset…"

"Tys tam ještě nezavolal?" probral se ze své letargie Chadima. "Copak si neuvědomuješ, co hrozí? Hejl, přikazuju ti, abys šel k telefonu a…"

"Ticho!" zasyčel Kodet a sklonil se k panelu radiostanice. Slova, která zaslechl, nebyla srozumitelná. Věděl, že pootočením knoflíku riskuje, že hlídku ztratí úplně, přesto se pokusil doladit. Štěstí mu přálo.

"Co říkají? Vyžvejkni se, nadporučíku, vedle drnčí aparát jako splašenej," dorážel Hejl.

"Trať je volná." Kodet se chtěl zvednout a následovat výpravčího, ale nohy ho neposlechly. Co scházelo k tomu, aby museli zastavit prezidentský vlak? Uherek by mu to samozřejmě hodil na krk. A tohle už by neskončilo pouhou domluvou!

Když vlak prorachotil stanicí, Kodet vyšel na perón a zeptal se na Chadimu.

"Jestli se neklusal převlíknout," ušklíbl se Hejl. "Nadporučíku, nabídneš cigárko? Už skoro půl roku nekouřím, ale po tomhle nerváku si jednu povolím."

Jen si zapálili, vlevo v kolejišti se objevilo červené světlo. Poskakovalo a přibližovalo se.

"Tohle si někdo šeredně vypije! Tohle někoho bude sakramentsky mrzet!" hulákal Chadima a mával lampou. "Jestlipak uhodneš, Hejl, kde ta mrcha visela? Na vagónu, kterej odstavili u magacínu."

17

Rychle se stmívalo a panelové krabice v okrajové části Újezda ožívaly rozzářenými okny. Anděla dosud nesvítila. Drží černou hodinku, nebo si už někam vyrazila, jak mu vyhrožovala? Když jí sdělil, že večer jede s majorem na kontrolu obvodních oddělení, okamžitě vyrukovala s podezřením, že zase někam táhne s Vopálkou. Informovala se na něj a dozvěděla se, že nechybí nikde, kde se pije, a že u toho jsou vždycky ženy. Zapomněl na své sliby? Přestěhovali se do Újezda a nic se nezměnilo. Znovu si hledá nejrůznější záminky k tomu, aby se dostal z domova. Namítl, že náčelníkovo přání, aby ho doprovázel, zaskočilo i jeho samotného, a že Uherka nemůže odmítnout, ale z výrazu jejího obličeje poznal, že mu stejně neuvěřila.

"Já bych chtěl mít tvé foto, ve zlatém rámečku, na nočním stolečku…" broukal si v dobrém rozmaru major za volantem. Po výstupu, který uspořádal před budovou okresního oddělení, než vyjeli, jeho současná rozvernost vyvolávala značně rozporuplné pocity. Kodet od příštích hodin neočekával nic dobrého.

"Snad se nestydíte za naši uniformu? Laskavě si uvědomte, že jste příslušníkem Veřejné bezpečnosti. Za pět minut vás chci v autě vidět v plné parádě!" křičel Uherek, přestože sám byl v civilu.

Nejdřív takový humbuk a nyní tenhle operetní popěvek z třicátých let! Kodet ho jako kluk často slýchával od svého otce. Hlavně, když domů dorazil v povznesené náladě. Později si prozpěvoval jen výjimečně. Ne, že by po nástupu do Sboru přestal pít, ale jako by ho cosi svazovalo. Otci pak rozhodně chyběla jeho dřívější spontánnost.

"Že si tak vzpomínám," ozval se náhle major. "Jak pokračujete s přednáškami?"

"Myslíte Civilní obranu? Ty mám za sebou, ale marně dumám, co komu přinesly."

"Člověče," zaskřípal Uherkův hlas, "jednou jsou nařízené, tak si odpusťte připomínky. Od určité doby zjišťuju, že zpochybňujete i věci, o kterých se nediskutuje. Vřele vám doporučuju, abyste si rozmyslel, než něco plácnete."

A vy jste si na mě vyloženě zasedl, náčelníku! chtělo se Kodetovi odseknout. Tušil, jak by Uherek asi reagoval, kdyby mu pravdivě vylíčil své dojmy z poloprázdného kinosálu, kde zoufale hledal někoho, kdo by zájem aspoň předstíral. Anebo z té špinavé hospody na předměstí, kde dědové cucali pivo a babky čaj s rumem, a když je vyzval, aby se zeptali, pokud něčemu nerozuměli, kdosi zaskuhral, ať jenom povídá dál, že v lokále je teplo, to že ve starobinci nemají.

V Jindrově čekali skoro pět minut, než službu konající praporčík přišel otevřít. Objevil se před nimi rozespale zívající, rozepnutý, bez opasku a čepice. Major ho ani nenechal dokočit skuhravé hlášení. Hrnul se dovnitř jako velká voda. Zbytek okoralé uzeniny a zamaštěné dokumenty vedle na stole ho rozběsnily. Rázoval po kanceláři a přednášel vyděšenému praporčíkovi o pořádku, kázni, bdělosti a ostražitosti. Kodetovi bylo mžourajícího tatíka líto. Vysvobodil ho žádostí, aby mu odemkl skříňku se zbraněmi.

Namátkou sáhl do stojanu pro samopal. Zbavil ho závěru, proti světlu se zadíval do hlavně. Málem nahlas zasakroval. Vývrt už dlouho nikdo nevyčistil. Na štítku zjistil, že zbraň patří Blahovcovi. Stačilo ji podat Uherkovi a dosud nevyrovnaný účet z let před vojnou by mohl pustit z hlavy.

Už jako pochůzkář si Blahovec pěstoval informátory z řad známých recidivistů. Proto tehdy mohl oznámit jeho otci, náčelníkovi v Jindrově, že se jeho syn popral na nedělních čajích v kulturním domě, přestože to neviděl na vlastní oči.

"Tati, ten chlap měl nakoupíno a domníval se, že ho pořadatelská páska oprávňuje ke všemu, co si usmyslí. Nejdřív se mu zdálo, že způsob, kterým s Alenou tancujeme Třešňové květy, je zakázaný. Pak měl výhrady k mému oblečení. Hulákal, že mu tam nemám zavádět amerikánské manýry. Popadl mě za límec saka a táhl ke dveřím. Uznej, tati, že jsem si to nemohl nechat líbit," hájil se tenkrát, ale otec pro jeho argumenty neměl pochopení. Rozkřikl se, aby mu přestal lhát, a že pokud se rychle nevzpamatuje, skončí v polepšovně, odkud už není daleko do vězení.

Když pak někde zahlédl mohutnou Blahovcovu postavu, raději se vrátil, nebo odbočil do jiné ulice. Obešel třeba i půl města, aby Blahovce nemusel potkat.

"A tihle si dělali zálusk na okres…" pohrdavě utrousil Uherek v autě.

"Oni ho měli, ale vzali jim ho," poopravil Kodet majorův výrok a vybavil si ty chaotické poválečné roky, kdy tohle město žilo zápasem s Újezdem a jeho ochránci na vysokých státních postech. Jindrovští zástupci tehdy sjezdili kdejaký úřad, psali petice, udělovali čestné občanství poslancům i ministrům. Pak dokonce odjela delegace i k samotnému prezidentovi Benešovi, aby mu předala dar Jindrova republice: dvanáct a půl kilogramů zlata a celé dva metráky stříbra.

"Pořád patriotem?" ušklíbl se Uherek.

"Divíte se? V Jindrově jsem prožil báječná klukovská léta. Poprvé jsem se tu zamiloval. Můžete mi věřit, že nejde o pouhou sentimentalitu. A rozhodně nejsem sám, koho pobuřuje způsob, jakým ke zrušení okresu došlo. A jaké to přineslo výsledky. I krátkozraký musí poznat, jak moc si Újezd pomohl. Kdyby v Jindrově nebyl Stavbostroj, neměli by ani to, co mají dnes."

"Nadporučíku, pokud nahoře rozhodli v neprospěch Jindrova, určitě se to nestalo jen kvůli tomu, že by někdo na vyšších místech protěžoval Újezd, ale na základě fundovaného rozboru. Neusmívejte se. Raději uvažujte, proč ve všem, čemu nerozumíte, vidíte podraz a nespravedlnost. Řeknu vám, v čem to vězí. Máte příliš horkou hlavu. Moc často střílíte od boku. Centralismus někdy bolí, ale má své opodstatnění. Vychází ze zkušeností celých generací."

"Ano?" Kodet se zasmál. "Ale může to být i jinak. Kdo má blíž korytu, tomu se sype vždycky nejvíc."

"Do kdy chcete, abych toleroval vaše anarchistické názory?"

"Pochybovat ještě neznamená nesouhlasit."

"Jenomže vy jste v uniformě, Kodete! Jestli spoléháte na Karase, mohl byste se šeredně zklamat. Jednou v něčem uvíznete, a dá od vás ruce i on."

"Snad si nemyslíte, že mu chodím žalovat?"

"Neuhýbejte. Moc dobře víte, jak jsem to myslel. Karas pořád nebude všemocný."

Kodet už raději mlčel. Že by ho major na tuhle kontrolu vzal pouze proto, aby ho školil k obrazu svému? Na jeho moudra zvysoka kašle! Nepotřebuje, aby ho vodil za ručičku jako školáčka. Bude si dělat to, co považuje za správné, ať se to Uherkovi líbí nebo nelíbí!

Major musel vytušit směr jeho myšlenek a začal se k němu chovat, jako by byl vzduch. Anebo mu došlo, že tu poznámku o Karasově neprůstřelnosti neměl vypustit z úst?

Schylovalo se k půlnoci, když vjeli do ulic Újezda. Kodet doufal, že mu major umožní vystoupit u paneláků, aby nemusel zpátky přes polovinu města, ale Uherek jel až k budově okresního oddělení. Uzavřel auto a po dlouhé době promluvil.

"Nadporučíku, nepřipadá vám hloupé, když náčelník sedí u volantu a vy vedle podřimujete?"

"Víte, že nemám služební kupon."

"Tuhle maličkost promtně napravím. Ráno dám přislušné pokyny vedoucímu dopravky. Dobrou noc."

Ani se neobtěžoval zjistit, zda souhlasím! Nakonec mu budu dělat služebního šoféra! Kde zůstaly ty řeči o důležitosti mé funkce? letělo Kodetovi hlavou, když stoupal schodištěm, aby se nahoře v kanceláři přestrojil.

18

"Náčelník se za vás zaručil," zabručel podporučík a ani se nesnažil předstírat, co si o takto získaném kuponu myslí.

"Pokud jde o mne, žádnou velkou radost z toho nemám. Soukromě bych si auto nekoupil, i kdyby mi ho nabízeli s padesátiprocentní slevou," ujistil Kodet dopraváka.

Ale už příští týden vlastnictví kuponu ocenil. Jezdil na výcvik mimo Újezd autobusem, ale přeprava dvou bedniček ostrých ručních granátů v hromadném dopravním prostředku samosebou nepřipadala v úvahu. Spoléhal na pyrotechnika z krajské správy, ale jeho vozidlo vyhlížel marně. Musel majora požádat, aby mu podepsal jízdu moskvičem.

Naložil bedničky do auta a vyrazil k Jindrovu.

Jen vstoupil do služebny obvodního oddělení, mladý příslušník mu podal sluchátko. Volal Pokora, zda by neměl odložit výcvik na jiný termín. Pyrotechnika na poslední chvíli odvolali k likvidaci nevybuchlé letecké pumy z války kdesi v Polabinách.

"Nějak to zvládnu." Vrátil sluchátko na vidlici přístroje. Mladík mu sdělil, že ho už všichni čekají ve staré cihelně a začal vysvětlovat, jak se tam dostane.

"Strážmistře," pousmál se Kodet," v Jindrově jsem vyrůstal. Jestlipak víte, kdo byl v cihelně národním správcem po revoluci?"

"Bohužel. Před měsícem mě sem přeložili z Rychnova."

"Legendární hokejový brankař Boža Modrý."

Strážmistr škubl rameny. Kodet vyšel ven k autu. Za jízdy vzpomínal na den, kdy před školou zastavilo několik autobusů a ty je dopravily do Likova. Přijel opožděný mezinárodní rychlík a v něm i mistři světa. Na hlavách měli čepičky v národních barvách a mávali. Oni provolávali slávu vítězům a samozřejmě netušili, že ti ve vlaku jsou předurčeni k zapomnění.

K autu přiběhl zadýchaný Blahovec a vyčetl mu, že čekají už nejméně hodinu.

"Co je pouhá hodinka proti věčnosti?" Kodet otevřel zadní dvířka. "Nechte je vyložit. Ale ať s tím zacházejí solidně. Nejsou to jogurty."

"Vím, co je v programu!" dotčeně odsekl Blahovec.

Kodet se ušklíbl a vykročil k místu, kde povlával potrhaný praporek. Tohle snad není pravda! pomyslel si, když stanul nad nevelkým okopem. Výdřeva byla na první pohled prohnilá, po stranách značně narušená, dole se leskla kaluž.

"Spustíme to, nadporučíku?" zavolal Blahovec.

Kodet vyčkal, až k němu dojde.

"Poručíku, když jsem vám minulý týden vysvětloval, jak máte připravit prostor pro házení granátů, všechno vám bylo naprosto jasné. Nebo jste to aspoň tvrdil. Podívejte se, v jakém stavu je okop. Pár chlapů se v něm vystřídá a ze dna bude močál. Nemohu být spokojen ani s prostorem, kde granáty budou dopadat. Výslovně jsem vás upozornil, abyste nechal posekat trávu."

"Těžko na cvičišti, lehko v boji," zachechtal se.

"Tady končí veškerá legrace, poručíku. Co když některý granát nevybuchne? Cihelna není uzavřený prostor. Dnes tu jsme my, zítra sem mohou přijít děti."

"Máte pravdu, ale…" Blahovec se zadíval na pokuřující příslušníky a obličej se mu zachmuřil. "Kdybych poslal chlapy na trávu, kdo by zbyl do ulic?"

"Za tu hodinu, co jste čekali, bych louku posekal sám. A vy tu máte ke třicítce mužských."

"Usvědčil jste mě," přiznal neochotně. "Fofrem někoho pošlu pro kosu."

"Už není čas. Nechte je nastoupit."

"A vy odpoledne poběžíte k okresnímu, že Blahovec nesplnil vaše požadavky… A beztak ještě nedorazil pyrotechnik."

"Objeví se později. Začneme bez něj."

Kodet přihlížel, jak Blahovec svolává příslušníky, a napadlo ho: copak mu ten praporčík neřekl, že při noční kontrole prohlížel jeho samopal? Kdyby to věděl, choval by se takhle suverénně? Vzhledem k jeho věku se mu to nebude říkat lehce, ale vyhnout se tomu nemůže, aby si poručík nemyslel, že se ho třeba obává.

Blahovec vyslal dva strážné, aby zabezpečili přístupy k vytěženému prostoru cihelny. Ostatní odvedl k začátku aleje, pozvolně stoupající k Zámeckému vrchu.

Vrátil se ke Kodetovi s přilbou na hlavě a granátem v ruce. Seskočil do okopu a podjely mu nohy. Přilba ho třískla do kořene nosu. Zaklel a volnou rukou se zachytl chatrné výdřevy. Hlína se proudem sypala do kaluže.

Cosi zamumlal a vzteklým pohybem pravačky odhodil granát. Jak se přikrčil, ramenem se opřel o stěnu okopu a znovu ji narušil.

U Kodeta se střídali příslušníci. Když vylézali z okopu, přidušeně nadávali. Vyřiďte si to se svým zapomnětlivým náčelníkem, chtělo se Kodetovi pokaždé poznamenat, ale mlčel, věděl, že část viny padá i na něj, když házení z takového okopu dovolil. Některým vytkl špatný směr hodu, jiným musel připomenout, aby se lépe kryli před střepinami, ale vcelku byl spokojen, očekával větší problémy.

Po kratší přestávce, vynucené výměnou strážných, se k okopu dostavil zavalitý podpraporčík menší postavy, s brunátným obličejem a značně nejistýma očima. Přilba mu neustále klouzala do týla, přešlapoval a přendával granát z ruky do ruky, jako by ho pálil.

"Nadporučíku, já… Co kdybyste ho mrsknul za mne?" vysoukal ze sebe. "Víte, já jdu s podzimem do penze a chtěl bych se jí dočkat ve zdraví."

"Lituju. Utáhněte si řemínek přilby a opatrně slezte ke mně."

"V tom případě mě máte na svědomí," zakňoural s nešťastným výrazem v kulatém obličeji. Položil granát na zem a cukal přezkou pod bradou. Pak sklouzl do okopu jako pytel brambor. Sprška bláta stříkla Kodetovi až do tváře. Otřel se a současně mu došlo, že toho nešiku musí hlídat víc než jiné.

"Granát připravit!" zavelel.

"Já vás varoval, nadporučíku." Podpraporčík se zadíval na černý váleček ve své dlani, ale k ničemu se neměl.

"Vy jste levák?"

"Ne. Pročpak?"

"Že granát držíte v levé ruce."

"Aha," hlesl, ale to bylo znovu všechno.

"Člověče, nedělejte ze sebe kašpara. Uchopte granát do pravé ruky. Prsty přes pásku… Správně. A teď dvěma prsty levé ruky zachytněte kroužek. Přetočte ho. Trhněte k sobě. Výborně. A teď ho hodíte… Granát!"

Značně pobledlý podpraporčík poklesl v kolenou a zřejmě v obavě, aby nezavadil o výdřevu, granát odmrštil podivným pohybem paže vzhůru. Ke všemu se pak napřímil, aby sledoval, kam granát dopadne.

"K zemi!" zařval Kodet a když podpraporčík nereagoval, přiskočil k němu a strhl ho na dno kopu. Sotva sebou plácli do blátivé břečky, kousek od nich zabouřila mohutná detonace. Střepiny nad nimi bzučely jako rozlícení čmeláci, pršela na ně hlína smísená s potrhanou trávou.

Ještě dost ohlušen se Kodet zvedl. V prvním okamžiku ho napadlo, že granát spadne zpátky do okopu a oba skončí přinejlepším v nemocnici. Tlouštík u jeho blátem obalených kanad zaskuhral, jestli už může vstát. Kodet se sehnul, popadl ho za klopy maskovací blůzy a vyzvedl ho na nohy.

"Ksakru, co jste to vyváděl?"

"Nevím. Kdybyste mě zabil, nevím. Drapnul jsem za to ouško a najednou jako bych měl před očima tmu. Hlavně, že už to mám za sebou."

"Nemáte. Hned teď si zajdete pro druhý granát. A cestou žádné hlouposti."

Podpraporčík se chystal cosi namítnout, ale Kodet se k němu otočil zády. Nesmí podlehnout soucitu! Ten člověk se jednou může ocitnout v situaci, kdy bude muset granát použít. Tahle bázlivost by ho mohla zahubit.

Při opakovaném pokusu se podpraporčík choval o poznání srdnatěji. Kodet přesto bedlivě sledoval každý jeho pohyb. Po odhodu granátu se tlouštík nemotorně přikrčil. Výbuchu se nedočkali. Podpraporčík to ve svém rozrušení ani nezaznamenal. Křenil se jako uličník, kterému se podařilo přelstít učitele.

"Díky, nadporučíku. Pomohl jste mi překonat strach. Od dneška hodím granátem, kdy si vzpomenete. Věříte mi?" žvatlal šťastně.

"O tohle přece šlo." Kodet mu pomohl z okopu a vzkázal po něm Blahovcovi, aby k němu ihned přišel. Pak si zapálil cigaretu a upřel oči do prostoru, kde většina granátů vybuchovala. Usoudil, že podpraporčíkův bude blíž. Podle předpisu měl okamžitě přerušit házení a čekat na pyrotechnika. Jenomže to by tu taky mohli trčet do večera!

"Z Vrbky jsem chlapa neudělal za celejch pět let, co v Jindrově náčelníkuju, a vy ho chcete změnit za pár minut," spustil výsměšným tónem Blahovec. "A kde máte, herdek, toho pyrotechnika? Jebete mě kvůli trošce trávy a sám…"

"Najdu si ho!" procedil přes zuby Kodet a špičkou boty rozmázl nedopalek.

"Mrzí vás život? Jestli pro ten granát půjdete, ohlásím okresnímu, že… Herdek, nemáte právo takhle zbůhdarma hazardovat se životem."

"O váš život přece nejde! Zalezte do okopu a nevystrkujte hlavu."

Blahovec cosi zavrčel, ale podřídil se.

Jen počkej, až si tě podám za ten rozkvetlý vývrt hlavně! Až ti vysvětlím, co znamená osobní příklad podřízeným, letělo hlavou Kodetovi.

Stará tráva prorůstala novou, byly v ní klacky a kameny, krtince i myšiny. Kam se zakutálelo to čertovo vejce? Krok za krokem zkoumal porost, přerušovaný vypálenými kruhy. Kdyby se mu granát povedlo najít, vyhnul by se telefonování na krajskou správu. Pokora by mu samozřejmě vyčetl, že měl velké oči. A Uherek… Tomu by se taková událost velmi hodila. Hned by ji využil ve svůj prospěch, snažil by se ho úplně znemožnit.

Konečně v trávě zaznamenal cosi podstatně tmavšího, co tvarem připomínalo granát. V duchu zajásal, ale bylo mu jasné, že samotným nálezem jeho potíže ještě neskončily.

Zapálil si další cigaretu a v podřepu zkoumal polohu granátu. Páska mu připadala dost povolená, ale zůstala pod pojistkou. Podpraporčík ji zřejmě dostatečně nevytrhl a proto se páska za letu neodmotala.

Ale co když jde o optický klam? Pak by postačil docela nepatrný pohyb a jehla ihned docvakne!

Pyrotechnik nevybuchlé granáty likviduje náložkou. Tu on nemá. Co kdyby poodešel, vytáhl pistoli a… Nesmysl! Než by stačil zalehnout, střepiny by ho dostihly.

Mohl by ho zlikvidovat druhým granátem. Ale ani to nezajišťuje stoprocentní výsledek. Navíc je tu riziko, že dojde ke změně polohy granátu.

Kodet odhodil zbytek cigarety. Natáhl ruku kupředu a prsty semkl kolem lesklého pásku. Klid! Nepospíchat! Kdyby granát měl explodovat, už by se tak stalo.

Čelo mu orosily kapičky ledového potu. Studené vlhko pocítil i v podpažích, na zádech a břichu. S granátem v ruce se pomalu zvedal. Hlavně nesmí zakopnout! Kdyby došlo k výbuchu, doktoři by ho jen s velkými potížemi dávali dohromady.

Když mu k okopu zbývaly asi dva metry, pootočil se, mávl paží a pak skočil. Jen tvrdě přistál vedle Blahovce, už kdesi pod svahem zahřměla mocná exploze.

"Herdek, vy ale máte nervy," vychraptěl uznale poručík.

"Zdání klame," vymáčkl ze sebe Kodet. Cigareta mu z rozřesených prstů vyklouzla. Když se pro ni toporně sklonil, přišlápl ji do bláta na dně okopu. "Sakra! Byla poslední," zabručel naštvaně.

"Kuřte z mých." Blahovec mu nabídl z krabičky. Po chvíli prohodil: "Poslechněte, nadporučíku, co se vám nezdálo na mém automatu?"

"Hlaveň."

"Jo…? A co kdybyste si kontrolu příležitostně zopakoval?"

Ten vývrt už hladký nebude nikdy, měl vyslovit, ale nechtělo mu to z úst.

19

Kodet seděl v rozhrkané ávii, která se řítila po úzké okresce plné děr po zimě, a myslel na tu sotva dvacetiletou sekretářku náčelníka okresního štábu CO. Na její vyšpulený zadeček se zřetelnými obrysy kalhotek pod krátkou sukní, když jim v předklonu rozdávala písemná pověření. Dlaň ho při tom pohledu zasvrběla. Kdyby za ním nestáli další instruktoři, určitě by neodolal a ruku na tu překrásnou prdýlku připlácl. Připomněla mu už třítýdenní půst. Anděla zase trucovala.

Tabulku MNV KONICE objevil na domku uprostřed návsi. Stavení svítilo novou omítkou, blýskalo širokými vyklápěcími okny, v sousedství přestárlých chalup a usedlostí působilo jako pěst na oko. Vyzkoušel kliku, několikrát stiskl zvonek – nic. Nespokojeně pohlédl na hodinky. Naštěstí kolem jel pošťák na rozhrkaném kole. Křikl na Kodeta, že zrovna jede od tajemnice. Dělá na zahrádce. Aby seběhl uličkou za kostelem k potoku a dal se nalevo, nemůže zabloudit.

U vrbiček kejhaly husy. Za metrovým plotem z pletiva pracovala středně vysoká žena se slamákem na hlavě. Z rozhalené mužské košile jí vykukovala naditá růžová podprsenka. Rýčem soustředěně urypovala plástve vlhké půdy a pohybovala při tom rty, jako by s někým v duchu vedla dlouhý dialog. Kodet zakašlal a pozdravil.

"Myslíte, že bude dobrý?" Zvedla hlavu, očima sklouzla k jeho aktovce. "Jestli jdete kvůli pojištění, ušetřte si hlasivky. Nemám zájem. Stejně je to zlodějna."

"Vyslal mě sem štáb CO."

"Ano…?" Ryla dál. Mohlo jí být do čtyřiceti. Ňadra měla aspoň čtyřky. Kodet měl odjakživa rád ženy s kypřejšími proporcemi, na kterých je co stisknout.

"Nechci vás strašit, ale ve čtrnáct nula nula to vypukne. Zbývá slabá půlhodina." Neměl v úmyslu předem prozrazovat, proč přijel, a tím víc samotné vyhlášení poplachu, ale vytušil, že by ji jinak ze zahrádky nedostal.

"Věčně nám někdo přislazuje život!" Dopáleně zasekla rýč a otřela si ruce o manšestráky, ukrývající pevná stehna. "Tak pojďte," vybídla ho a zamířila ke dveřím domku, kde na klice visela lehká modrá bunda. Oblékla si ji, otočila klíčem, vsunula ho pod rohožku.

"Horová," představila se už s rozpuštěnými vlasy a napřáhla k němu ruku. "Copak dnes budeme vyvádět?"

"Dostanete zprávu a provedete opatření podle příslušných směrnic."

"Ach jo… Musíme do kanceláře jézetdé, na emenvé nám ještě nezapojili telefon. Tyhle věci by tam měly být někde v trezoru."

Na střeše domu, ke kterému ho přivedla, chyběly eternitové tašky a z prorezlých okapů vyrážely trsy trávy. Ze zdi prosvítaly cihly pod napůl opadanou omítkou. Za dole okopanými dveřmi vyhrávalo rádio ryčnou dechovku, cinkaly tam půllitry. Chodbu lemovaly klece s prázdnými lahvemi. Nakysle tam páchlo pivo.

Kancelář měla jediné okno na dvorek s popelnicemi, přetékajícími odpadky. Než usedli, zadrnčel předpotopní telefonní přístroj.

"Konice… Ano. Osobně Horová… Cože?" Tajemnice mrskla sluchátkem do vidlice. Svezla se na kolena před oplechovanou skříňkou. Odemkla visací zámek, přehrabovala se v papírech.

Konečně našla tu pravou obálku a zlomila pečeť.

"Mám svolat lidi a vydat masky. Bohužel je to neproveditelné. Družstvo dnes pořádá zájezd. Časně ráno dva autobusy odjely do Prahy."

"Přece mi nehodláte namluvit, že Konice jsou úplně vylidněné?"

Pokrčila rameny. "Zůstalo pár traktoristů na polích, možná někdo v dílně a určitě směna v kravíně. Jestli je stáhnu od práce, předseda ze mne stáhne kůži."

"Obávám se, že takové vysvětlení na štábu nepřijmou."

"Oni ne," pousmála se, "ale vám by už mohlo být jasné, že jsme generálové bez vojska. Mám pro vás návrh. Nahlásíme, co požadují, a my… Nemračte se. Nebylo by to poprvé a naposled. Minulý rok vyhlásili poplach uprostřed žní. Předseda se instruktora zeptal, jestli si dovede představit, co pro družstvo znamená jediný den zdržení, a jestli si to vezme na triko. Nevzal. Sepsali hlášení a zašli vedle na pivko."

"Z piva se tloustne," zabručel Kodet a došlo mu, že nemá význam, aby se cukal.

"Tak si najdeme jinou zábavu." Tajemnice na něj příslibně zamrkala. "Když už je nutné blbnout, proč ne v zimě, kdy tady není do čeho píchnout? Pánům na štábu by asi namrzly mozečky, že?"

Kodet sjel očima po její vzedmuté košili. "Dobře. Nejsou lidé, nebude cvičení. Spokojená?"

"Věděla jsem, že jste rozumný člověk." Posunula k němu obálku a vstala. "Pro vás to bude hračka. Já bych se s tím párala kdovíjak dlouho. Zatím zajistím občerstvení, abychom při té námaze neutrpěli nějakou újmu na zdraví."

Že by to takhle vypadalo všude? napadlo Kodeta nad šifrovací tabulkou. Když se vrátila tajemnice, předal jí lístek s několika osmimístnými čísly.

"Nestačí to, až se nadlábneme?" zeptala se.

"Zavolejte raději hned. Za tři minuty končí limit."

"S vámi je to těžké." Zavzdychala. Jak se naklonila přes jeho rameno, dotkla se ho pevným ňadrem. Hned se vzrušil.

Usedla k telefonu, vytáčela číslo a volnou rukou si rozepla dva knoflíky košile. Když její prsty vklouzly pod látku, Kodet to vzal jako výzvu. Zvedl se a přesunul se za tajemnici, která četla do sluchátka, co zašifroval. Ještě než skončila, položil ruku na její a pronikl pod košili. Nahmátl nádherně tvarované ňadro. Neškubla sebou, pouze pootočila hlavu a přes pramen černých vlasů se odspodu upřeně zahleděla do jeho obličeje.

"A tohle má znamenat co?" usmívala se.

"Hádejte." Zaklonil jí hlavu, přitiskl rty na její ústa a vzápětí vyrazil k útoku dobyvačným jazykem. Současně rozepínal a táhl její košili z manšestrových kalhot.

Odtrhla hlavu, zhluboka nadechla. "Takovéhle cvičení mi proti mysli není."

"Díky za souhlas." Hbitě ji zbavil podprsenky a lehce prohnětl hruškovité prsy.

Spontánně navrhla, aby se přemístili na pohovku. Než si svlékla košili, uvolnil jí kalhoty a postaral se, aby jí sjely až ke kotníkům. Skopla je a sama si stáhla růžové kalhotky. Ulehnutím na záda mu nabídla úchvatný pohled do propasti svého klína. Spěšně se zbavil svého oblečení a nedočkavě poklekl mezi její rozchýlené nohy.

"Všechno ostatní pust z hlavy. Stejně nikoho nezajímá, co se v Konicích děje doopravdy," řekla a vztáhla k němu paže.

"Takhle nemluv. Mohl bych se urazit."

"Neber to osobně. Prostě si řekni, že tamty věci jednou stejně pominou. Představ si, kolik peněz to musí stát v celé republice. A výsledek? Úplně nulový… Kristepane, ty jsi prima. Říkám ti, vykašli se na ty cvoky. Jde jim jenom o lejstra. Těmi si zdůvodňujou svoji existenci."

"Nemaluj to ještě černěji, než to ve skutečnosti je," sdělil jí a s vervou dorážel na její tělo. Ona mu pružně vycházela vstříc, stejně hladová po slasti jako on.

"Lepší, než lakovat na růžovo, miláčku. Přidej. Nešetři mě. Už dlouho jsem na sobě neměla pořádného chlapa… Jestli se z toho dnešního srabu chceme dostat, nemůžou se vyhnout zrušení i tohodle spolku, kde mízí státní peníze jako v černé díře. Nebo lidem dojde trpělivost a…" Náhle umlkla a vzepjala se proti němu. Pak zaječela, jako by ji zabíjel, zazmítala se a zvadla.

Čekal, až se vzpamatuje, aby mohl pokračovat, a ve svém dychtivém rozpoložení přeslechl, že někdo vstoupil. Že nejsou sami si uvědomil, když ho něčí hebká ruka pleskla po vysazeném zadku.

Pootočil se a spatřil ženu do třicítky, ve tmavých šatech a se sněhobílou čelenkou v ryšavých vlasech.

"Klepala jsem." Ušklíbla se. Nevypadalo to, že by ji jejich obnaženost nějak moc zaskočila. Tác s občerstvením položila na stůl a s úsměvem se zeptala, co kdyby se připojila.

"Běž k čertu, Ivano," zamumlala ještě zrudlá Horová.

"Přece si ho nechceš přivlastnit jenom pro sebe?" Číšnice si sáhla za záda a vzápětí si už šaty přetahovala přes hlavu. Když jí zůstala pouze ta bílá čelenka v ohnivých vlasech, Kodetovi znovu zesílila erekce. Tázavě pohlédl na ležící Horovou. Mlčky odvrátila oči.

Přiblížil se k rusovlásce a zeptal se jí, jak to má nejraději. Odtrhla oči od jeho tuhého mužství, obrátila se k němu zády, pažemi se zapřela o stůl. Sevřel rukama její výrazné boky a přitiskl se k horkému tělu.

"Bože, ty jsi dobrý. Tak dobrého instruktora jsme tu ještě neměly, viď, Bohunko? Hned se pozná odpočatý chlap."

Na rozdíl od Horové si potrpěla na verbálním komentování všeho, co spolu dělali. Při každém přírazu ječela, až uši zaléhaly, a zmítala se před ním jako napíchnutý motýlek. V závěru se celá roztřásla a nohy jí začaly podklesávat rostoucí slabostí. Musel ji namáčknout na stůl, aby se mu nesvezla na podlahu.

Mohutná exploze z něho vysála veškerou sílu. Doklopýtal k pohovce a zřítil se na kyprá ňadra Horové. Když se vydýchal z nejhoršího, vzpomněl si, že na štábu očekávají další hlášení. Značně nejistým krokem došel ke stolu, našel šifrovací tabulku, poznamenal si na papír několik čísel a vyzval tajemnici, aby je přečetla do telefonu. Sotva uchopila sluchátko, popadl z tácu obložený chlebíček a hladově se do něj zakousl.

20

Při kontrole v Houkově se Kodet zapovídal s náčelníkem obvodního oddělení a nestihl autobus. Další odjížděl až za dvě hodiny. Využil toho a zašel si na oběd do hostince nedaleko pošty.

Seděl tam Mánek a uvítal ho už dost rozjařeně. Točili dvanáctku a měl na tácku už pět čárek. Chtěl hned poručit rumy.

"Až jindy, Pepíku," odmítl Kodet. "Co oslavuješ?"

"Ptáš se služebně, nebo z kamarádskýho zájmu? Kdyby šlo o to první, musel bych tě poslat do… víš kam." Zašklebil se kysele. "Uklidňuju se tady po srdečným rozhovoru s dámou, co bejvala mou tchyní. A co je tohle?" Mánek píchl prstem do Kodetovy modré blůzy. "Pejskaři tě přestali bavit?"

"Odešel jsem od nich ze zdravotních důvodů. Druhým rokem vegetuju v Újezdě."

"Máš recht," podrbal se ve značně přerostlých a zanedbaných vlasech. "Někdo mně říkal, že tě potrefil nějakej malér. Ale o co kráčelo… Promiň. Vykouřilo se mně to z makovice."

"Pokaždé, když jedu do Houkova, si umiňuju, že brnknu do kasáren a vynadám ti, že kašleš na mušketýry. Ani jednou nezbyl čas."

"Od podzimu bys mě tam stejně hledal marně." Mánek se zadíval na staršího muže ve vojenských kalhotách, který se k jejich stolu přiloudal s půllitrem piva v ruce.

"Nazdar, Pepo."

"Zdravíčko, kapitáne. Máme se?"

"Asi jako nahej v trní." Téměř holohlavý muž se zkoumavě zadíval na Kodeta. Když usedl, zabručel: "Smrček… Tak se ti, Pepo, zastesklo po Houkově?"

"Vyřizoval jsem nějaký pohledávky," řekl dost neochotně Mánek.

"Nebo dloužky?" Smrček se zasmál a naklonil se ke Kodetovi. "Pepa nebyl špatnej voják. Jenom mu chyběla trpělivost. Hlavně ta trpělivost," zdůraznil a jeho výraz dával najevo, že všechno předvídal a výsledek ho vůbec nepřekvapil.

"Možná," připustil Mánek. "Ale rozhodně jsem nepatřil k těm, před kterejma nadřízený museli schovávat zadky, aby neutrpěla jejich pověst."

"Zase s tím začínáš?" Smrček dost posmutněl. "Odpouštím ti. Prostě ještě nemůžeš vědět, že čím je člověk starší, tím je i opatrnější. Opatrnější, ne zbabělejší."

"Nejdůležitější je, všecko si umět správně zdůvodnit, že, kapitáne?" Mánek se zachechtal a vzal si od číšníka čerstvé pivo.

"Mně už ne, Lojzíku. Svou normu jsem pro dnešek vypil." Smrček na stůl odpočítal drobné mince. "Pepo, jednou ti dojde, že se ty tvý představy dost odlišujou od skutečnosti. A že je musíš přibrousit, abys obstál. Už někdo zeď prorazil hlavou, člověče? Takový případ neznám. Mám pravdu, nadporučíku?" obrátil se na Kodeta.

"Nevím. Taky někdy ve svém rejstříku postrádám přizpůsobivost," řekl a byl připraven své tvrzení obhájit, ale soused jako by se ponořil do svých myšlenek. Ozval se až po chvíli.

"Proč sis nevzal mustr od tchána, Pepo? Jsem s ním jeden ročník a podívej, kam až to dotáhl. A víš, jak to dokázal? Byl tvrdej. Někdy až nemilosrdnej. Ale i sám k sobě, proto mu nejde nic moc vyčítat. Musel bych se stydět, měli jsme přece stejnou startovací čáru. Jenomže na to musí být povaha… Copak teď děláš, Pepo?"

"Kácím v lese, kapitáne. A nevede se mně špatně."

"Tohle rád slyším. Tak zlom vaz, Pepo. Nashledanou, nadporučíku." Smrček jim kývl a odcházel.

Jen byl z doslechu, Kodet Mánkovi stiskl loket.

"Ty už opravdu nesloužíš, Pepíku?"

"Když za tebe rozhodujou jiný, je lepší mundůr pověsit na první krovák, kterej se ti natrefí. S vojnou jsem šlápnul vedle. Dnes to už vím, Evžene."

Protože Mánek nebyl z těch, kteří se na vojnu těšili, zpráva, že podepsal jako poddůstojník z povolání, Kodeta tehdy dost šokovala. Proč náhle změnil názor? Přispěl k tomu nějaký průšvih? Z rozhovoru s tím Smrčkem se mohl pouze domýšlet.

Nenaléhal. Byl přesvědčen, že Mánek brzy spustí sám. Nemýlil se.

Krátce po sňatku s Věrou, starší dcerou podplukovníka Šmída, velitele posádky v Houkově, se v kasárnách na tabuli cti objevila i Mánkova fotografie. Někdo si možná zažertoval, ale mnozí se k němu od té doby začali chovat jako by si tam tu fotku připíchl sám. Velitelé ho přestali brát vážně, kamarádi najednou měli spoustu neodkladných povinností. Vemlouvali se mu ti, o které vůbec nestál. A doma? Věra ho začala vychovávat. Popichována matkou mu vytýkala i bezvýznamné maličkosti, jako by šlo o povinnou daň za přijetí do rodiny. Šmídová mu sotva odpovídala na pozdrav, sám Šmíd s ním jednal rezervovaně, Mánkovi připadalo, že ho vzal na vědomí pouze jako nutné zlo, nebo jako nezvaného hosta, jehož návštěva je časově omezena. Asi proto se v něm zrodily ty sympatie k Lucii, mladší sestře Věry. Zdálo se mu, že ona jediná ho bere jako rovnoceného partnera. Jak se prohlubovaly Mánkovy konflikty s Věrou, tchyní a tchánem, stále víc myslel na Lucii, na její velké čokoládové oči a slámově žluté kadeře až k ramenům. Bylo jí sedmnáct a posledním rokem studovala zdravotní školu ve Svitavách, domů jezdila pouze na víkendy. Jedno sobotní ráno přišel z noční služby v kasárnách a překvapil ji nahou v koupelně. Zamumlal sice něco jako omluvu, ale pak ji vzal do náruče a žíznivě políbil. Odnesl ji do jejího pokoje a dlouho se milovali. Nikdo jim v tom nemohl zabránit, v celé vile byli sami. Potom se scházeli v lesíku za Rozálkou. Přes veškerou opatrnost Lucie otěhotněla.

"Šmíďas příšerně řádil," pokračoval Málek, když si loknul piva. "A sotva mu Lucka sdělila, že chce, abych se s Věrou rozvedl a vzal si ji, vypadal na mrtvičku. Málem na kolenách mě prosil, abych ji aspoň nechal dokončit zdravku. A já, blbec, uznal, že je to rozumnej požadavek. A dokonce jsem se uvolil, že ji přesvědčím, aby souhlasila s potratem a šla k tý interrupční komisi. To jsem si dal…" povzdechl. "Přes dveře ječela, že mě už nikdy nechce vidět. Myslel jsem si, že ji to přejde. Rozvod s Věrou byla fraška. Obyčejná administrativní záležitost. Službička pana soudce panu podplukovníkovi."

Když Mánkovi jeho tehdejší nadřízený kapitán Smrček oznámil, že velitelství jeho žádosti o propuštění do civilu vyhovělo, hledal si místo v Houkově, aby byl Lucii nablízku. Obešel všechny podniky ve městě, ale ani v jednom neuspěl. Stačilo, aby se představil, a počáteční zájem ihned ochladl. Teprve polesí v Lukavé ho přijalo pro své středisko v nedaleké osadě.

"Lucka na mé dopisy přestala odpovídat, tak jsem se včera rozjel do Svitav. Tam jsem se dozvěděl, že si ji minulej tejden osobně vyzvedl fotr. A že studium přerušila. Vrátil jsem se do Houkova, zazvonil u vily. Šmídová odmítla otevřít a vyhrožovala, že na mě zavolá esenbáky."

"Nezlob se, Pepíku, ale která máma by ti fandila? S jednou dcerou se oženíš, druhou přivedeš do jiného stavu…"

"Zamotalo se to," přiznal Málek a sklopil už kalné oči. Ale vzápětí v nich probleskla nová energie. "Evžene, nemysli si, že to vzdám. Že padnu na zadek před výhrůžkama té hysterky. Dopiju tohle pivko a znova tam vyšlápnu. A podplukovníkovi připomenu jeho slib. Já splnil všecko do puntíku, teď je řada na něm. A nebudu před ním stát v lati, už na mě nemá gebíry."

"Pepíku, neměl bys raději zaparkovat v posteli? Něco tam plácneš a zítra toho budeš třeba litovat. Na podobné rozhovory by asi měla být čistá hlava," pokoušel se kamaráda odvrátit od jeho úmyslu. Marně. Mánek toho byl plný, nedokázal se vzepřít utkvělé myšlence.

Kodet se zmínil o pozvánce na setkání se spolužáky z měšťanky v Jindrově, ale Mánek na to nezabral. Znovu a znovu se vracel ke svému problému s rodinou podplukovníka Šmída. Kodet zaplatil a s podnapilým kamarádem se rozloučil.

Autobus zastavil na náměsti v Lukavé. Dole na křižovatce uhnul k úzkému železnému mostu přes řeku. Vzápětí překonal nechráněný přejezd trati a nahoře u mlékárny v Dolní odbočil doprava a táhlým údolím zamířil k Újezdu.

21

Kodet seděl s Andělou u televize. Zíral na obrazovku a myslel na Mánkovo líčení jeho nového působiště. Ubytovna dřevařů je v osadě za řekou. Prkna podlahy v místnosti se prohýbají, jako by se měly každým okamžikem prolomit. Skříň, kam si dávají šaty, drží pohromadě jen díky tomu, že ji vyšperkovali četnými hřebíky. Stůl museli zpevnit dvěma latěmi a jednu kratší nohu podložit starými kalendáři. Okna nemohou otevřít, aby se nezalkli příšerným zápachem z nedaleké silážní jámy. Střecha chalupy je jako cedník, když trochu víc zaprší, běhají s vědry a škopky po prohnilých schodech na půdu. Neznají teplou vodu, myjí se v otlučeném plechovém korytu.

S Pepíkem Mánkem se poznal už v červnu pětačtyřicátého roku, dřív než s Alešem Crhou a Edou Ambrožem. Potkali se na nádraží v Jindrově a spojil je společný zájem. Oba chtěli přivítat první poválečný vlak. Nakonec lokálku stejně propásli, přijela v časných ranních hodinách. Když to zjistili, bok po boku klusali městem k Besedě, kde se v divadelním sále ubytovala rota vojáků z pluku A. Jiráska.

Třeba ta práce v lese Pepíkovi pomůže rychleji zapomenout na zklamání v rodině podplukovníka Šmída, napadlo Kodeta. Na rozdíl od kamaráda nevěřil, že se takový konflikt může ještě urovnat. Pepík přece od klukovských let snil o tom, že se stane hajným. Ale pak jeho otce porazila posunující souprava a dlouho se nevědělo, zda bude chodit aspoň o berlích. Pepíkův sen se rozplynul, musel nastoupit jako pomocný dělník ve slévárně Stavbostroje.

"Evžene," Anděla ho dloubla loktem do žeber, "tobě ten randál nahoře nevadí? Od té doby, co se nastěhovali, nejméně dvakrát týdně oslavujou. A nestačí jim, že jich je tam jako much. Ke všemu třískají do piána. V deset začíná noční klid a už je skoro půl jedenácté."

"A co podle tebe mám podniknout?" zabručel roztěkaně.

"Jestli tam nepůjdeš ty, vlítnu tam já, a bez servítků jim povím, co si o nich myslím!"

"V tomhle ti bránit nemohu. Ale tvrdila jsi, že si s tou paní rozumíš. Proč jí neřekneš, aby…"

"K čemu tě vlastně mám?" Anděla vyskočila z křesla a vyřítila se z bytu.

Po chvíli nahoře klavír skutečně utichl. Anděla se však nevracela. V domnění, že si zaběhla postěžovat některé ze svých přítelkyň v domě, a že se to protáhne, Kodet zhasl televizi a chtěl si jít lehnout. Náhle se ozvalo zaťukání na pootevřené dveře. Hned po něm vstoupil nájemník z bytu nad nimi.

"Omluvte mě, že k vám takhle vpadám, ale měl jste dokořán."

"Nic se neděje. Nejspíš mě jdete požádat, abych si došel pro manželku, že? Někdy bývá dost paličatá."

"Pěkně od plic nám vynadala," usmál se vysoký, kostnatý muž s tmavým knírkem, sotva pětatřicátník. "Bohužel plným právem. Provedli jsme sebekritiku a uznali, že jsme vás taky měli pozvat. Činím tak dodatečně. Jsem Pulpán," napřáhl žilnatou ruku.

"Kodet." Chystal se pozdní pozvání odmítnout, ale přemohla ho zvědavost. Spolehlivé tamtamy paneláku roznesly, že Pulpán je novým zaměstnancem OV KSČ.

"Občas pozvu pár přátel," prohlásil Pulpán na schodech. "Poslechneme si trochu hudby, popovídáme o věcech, které nás čekají a neminou. Doufám, že i vy jste stoupencem obrodného procesu?"

"Kdo by zlepšení nechtěl. Ale… Mohu být upřímný?"

"Musíte být, příteli."

"Mám obavy, aby zase nezůstalo jen u krásných slovíček."

Jisté napětí v Pulpánově tváři zmizelo.

"Vřele souhlasím, příteli. A vůbec se nedivím, že lidé pochybují, po zkušenostech, které mají. I když… Prostě ta slova jsou důležitá. Někde začít musíme. A slova dávají lidi dohromady. Potřebujeme, aby si všichni uvědomili svoji sílu. My leden chápeme jako odrazový můstek. Můžete mi věřit, mám to z první ruky, absolvoval jsem vysokou politickou školu. Rozpustili nás dřív, vyslali do okresů. Čas dozrává k velkým činům, příteli."

Převážnou část přítomných v Pulpánově bytu Kodet znal. Pracovníci aparátu komunistické strany, okresního národního výboru, několik ředitelů či náměstků průmyslových podniků a dalších institucí.

"To je náhodička," hrnul se k němu rozesmátý Šimeček.

"Vás dva jistě nemusím představovat." Pulpán Kodeta ponechal na pospas Šimečkovi. Přes ty jeho úsměvy na něm bylo vidět, že mu není příliš vhod, že ho v této společnosti zastihl.

"Mohu tě požádat o malou laskavost? Nezmiňuj se u nás, že jsme se tu potkali," stačil ho Šimeček požádat, než se hostitel vrátil s lahví vodky a sklenkami.

"Na úspěch socialismu s lidskou tváří. Ať skončí éra takových diktátorů, jakým je například váš Karas," zněl Pulpánův přípitek.

Kodet se podíval na Šimečka, ale ten nehnul ani brvou.

"Líp bych to vyjádřit nedokázal," vyhrkl dokonce a překotně vyklopil obsah sklenky do úst. Kodet musel vyvinout hodně úsilí, aby zvládl obličej.

"Jak se zdá, jde už pouze o maličkost. Kdo na jejich místa. Nebo už je i o tomhle rozhodnuto?" Přeskočil pohledem z Šimečka na Pulpána.

"Mnoho povolaných, málo vyvolených, příteli." Pulpán Kodeta zbavil prázdné sklenky a vzal ho za loket. "Pojďte, představím vás manželce."

Našminkovaná kysličníková blondýna u klavíru Kodetovi věnovala unylý úsměv, ale nepřestala hrát. Pulpán ho odtáhl stranou.

"Hudba a zpěv jsou pro ni v jistém smyslu drogou. Kdysi se chystala na konzervatoř. Její tatík bohužel měl nějaký šrám z padesátých let a tak z toho pochopitelně sešlo. Nejhorší je, že nejde o nijak výjimečný případ. Takových jsou u nás statisíce." Zavzdychal. "A pokud jde o Šimečka, výhrady si ponechte pro sebe, příteli. Může nám být velice užitečný. Rozumíme si?"

"Proč mi tohle říkáte?"

"Abyste případně nenarazil. Pochopíte-li úmysl, nejspíš si spolu budeme dobře rozumět. A nyní mě omluvte, musím se věnovat i ostatním hostům."

Šimeček zatím kamsi zmizel. Kodet si nalil na dva palce vodky a se sklenkou v ruce se zastavil před velkou knihovnou. Marx, Engels, Lenin, Masaryk, Peroutka, Hegel a další autoři, které neznal. Knihy nasvědčovaly, že hostitel je vzdělaný člověk. Po rozhovoru s ním nepochyboval, že všechny ty knihy i četl.

Debata se stávala neustále ohnivější a hlasitější. Jeden přes druhého se snažili vyslovit, že stanoviska konzervativců jsou už neudržitelná. Některé z nich Kodet slýchával na schůzích. Proč náhle prosazují pravý opak toho, co dřív stejně plamenně podporovali? Uvědomili si, že se mýlili? Nebo se po celá ta léta pouze tvářili, že důvěřují tomu, co říkají a hlavně konají?

Anděla uléhala okouzlená lidmi, které v bytě nad nimi poznala.

"Pulpán je jednička, viď? Panečku tomu to zapaluje. Evžene, dej na mě, brzy bude řídit celý okres. Myslím, že by ti neuškodilo, když se u něho přiučíš, jak příležitost popadnout za pačasy. A neotálej s tím dlouho, ty změny jsou na spadnutí. Jestli tu pravou chvíli zaspíš, věčně zůstaneš jenom tím referentem," šeptala zaníceně. On její nadšení nesdílel, navíc se mu zoufale chtělo spát. Na budíku už byly tři po půlnoci.

"Andělo, s radostí bych dnešní funkci vyměnil za docela malé pohraniční oddělení někde v kopcích," poznamenal k tomu.

"To jsi celý ty. Znovu bys mě klidně zatáhl někam, kde lišky dávají dobrou noc. Copak už nemáš vůbec žádnou ctižádost?" reagovala podrážděně. Když mlčel, začala povzlykávat.

22

Kodet se na schůzi dostavil později. Ve chvíli, kdy se podepisoval na prezenční listinu, ujal se slova nový tajemník OV KSČ Pulpán.

Kodeta nepřekvapil jeho bleskový vzestup. Pulpán uměl mluvit a nedala se mu upřít ani přesvědčivost argumentů, které používal. Věci, které v novinách připadaly jako pouhé pohřímávání, v jeho podání působily už jako rychle se přibližující burácení bouřky. Když skončil prohlášením, že nastal čas k důkladné revizi dřívějších stanovisek, nepřihlásili se o slovo ani tradiční diskutéři, ochotní papouškovat a rozmělňovat cokoliv.

Náhle zvedl paži Uherek.

"Soudruzi, s tím, co tady vyslovil tajemník, nelze polemizovat. Jde o oficiální linii partaje. Ale co ty články v novinách? Vždyť jsou to hanebné útoky i na nás. Účelově zkreslené."

"Náčelníku," Pulpán si přihladil knírek, "svoboda projevu je nedílnou součástí demokratizace naší společnosti. Musíme si prostě zvykat – my, ve stranickém aparátu, ale i vy v Bezpečnosti – na kontrolu ze strany veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků."

"Jenomže oni útočí na samotnou existenci Sboru?"

Souhlasné mručení v sále Pulpán uklidnil energickým pohybem paže.

"Sleduji téměř všechen tisk. Dá se říct, že mám solidní přehled. Neznám případ, kdy by se zpochybňovala úloha Veřejné bezpečnosti."

"Koukni, jak si Uherek oddychl," zašeptal Petr Vopálka a zase se podíval na hodinky. "Něco mám. Ahoj."

Kodet se zadíval k Šimečkovi. Tvářil se, jako by se ho skrytá narážka na jeho profesi netýkala. Předstíral maximální zájem o nehty.

Předsedající přečetl návrh rezoluce. Vyslovovala plnou podporu politice ÚV KSČ. Vzápětí nad hlavami přítomných vyrostl hustý les zdvižených paží.

V chodbě usmívající se Pulpán stiskl Kodetovi ruku.

"Buďte zdráv, příteli. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy. Ale byly naprosto zbytečné. Stojíte za Lednem jako jeden muž."

"Nejsem si tím tak jistý."

"Zřejmě máte na mysli ty od Karase." Pulpán ledabyle mávl rukou. "Ozvat se nedokázali. Jedna nula pro nás. Brzy se ocitnou v naprosté izolaci. Donutíme je uvažovat jinak, než byli dosud zvyklí. A pokud se tomu budou bránit, postaráme se, aby z vlaku vystoupili."

"Z rozjetého vlaku se těžko vystupuje…"

"Myslím, že v tomhle ohledu budeme velkomyslní a dáme jim příležitost. Příteli, zastavte se někdy na kus řeči. Ale raději předem zavolejte. Denně absolvuji nejméně tři schůze a shromáždění. Příšerně únavná záležitost. Ale mám z toho povznášející pocity. Nová společnost se mi rodí přímo před očima."

Pulpán sestupoval schodištěm vzpřímený a nepochybně i spokojený sám se sebou. Elegantním černým kufírkem z pravé kůže si pohupoval v rytmu kroku.

Kodetovi cosi bránilo naprosto a bez výhrad uvěřit tajemníkovu nadšení pro věc, ale nedokázal konkrétně definovat, co ho zneklidňuje. Není to pouhá maska, kterou si nasadil v souladu s tím, co mu do hlavy nalili v politické škole? Ale jak zjistit, jaký je Pulpán pod kůží?

"Nadporučíku." Major mu naznačil, aby ho následoval do jeho kanceláře. Tam ho vyzval, aby se posadil, a prohlásil, že netušil, jaké má známosti.

"Prostě bydlíme v jednom baráku," řekl Kodet, Uherkova náhlá familiérnost ho nutila k ostražitosti.

"Podívej," zatykal mu Uherek, "nesnaž se mně namluvit, že šlo jen o sousedské tlachání. Stačilo vás chvilku sledovat. Copak říkal o schůzi? Uspokojil ho její průběh?"

"Na můj vkus až moc. Myslím, že ji hodně přeceňuje. Například nesdílím jeho názor, že utrpěl vítězství. Pravdou je, že nám jen trochu vyrazil dech. To je asi tak všechno."

"Já mu svý pověděl," namítl samolibě.

Kodet souhlasně přikývl. Nemělo význam Uherkovi dávat najevo, že mu vidí do karet. Chytře se přizpůsobil proudu. Karase a jeho lidi odepsal ihned, jak si uvědomil, že tím může získat. Nepochybně předpokládá, že díky nové politice se z něho může stát jedna z nejdůležitějších osobností okresu. Jistě po tom už léta toužil.

"Pulpán je teď hned po vedoucím tajemníkovi. Ne, že bych chtěl zneužívat tvého přátelského vztahu k němu, ale měl bys mít nastražené uši, když spolu debatíte. Takový kontakt je k nezaplacení, člověče."

Chtěl namítnout, že nemíní strkat nos, kam nemá, ale major ho nepustil ke slovu.

"Informace přímo od zdroje by nás mohly uchránit od zbytečných zakopnutí. Zvlášť teď, když se to stalo s Karasem. Nikdo se proti němu neodvážil ceknout, jenom ho pořád velebili. Ale včera na byru proti němu vystoupil Pulpán s požadavkem, aby vysvětlil některé věci z padesátých let. Pár dalších ho podpořilo. Dovedeš si jistě představit, jak to Karase vzalo. Od půlnoci je ve špitále na aru. Takže rozum do hrsti."

23

Že by se skutečně otřásaly i dříve nedotknutelné trůny?

Petr Vopálka Karasovu nemoc neviděl tak jednoznačně, jak ji šířila šeptanda po okresním oddělení.

"Co když je to součást jeho taktického plánu? Přečká ve špitále tu nejhorší kampaň proti němu, pak se vynoří v plné síle a znovu opratě utáhne. Existuje přece spousta lidí, kteří jsou mu nějak zavázaní. Kteří by shořeli jako papír, kdyby promluvil," celkem logicky argumentoval, ale Kodet už víc myslel na sobotní setkání s bývalými spolužáky v Jindrově.

Večer ze skříně vytáhl zaprášenou krabici a v ní vyhledal už dost zažloutlý snímek z deváté třídy. Jestlipak se sejdou všichni?

Skupina děvčat a chlapců vypadala sebevědomě, ale z rozesmátých obličejů se dalo vyčíst víc touhy po dospělosti než skutečná dospělost. Nazrzlý Lojza Kožíšek, horlivý čtenář a sběratel Rodokapsů, o hlavu vyšší Mojmír Šourek, který smolil uvzdychané veršíky na prsatou Světlanu Slepičkovou, ale jejím idolem byl jejich třídní, profesor Doubek. Drobná plavovláska Marie Sedláková, věčná trémistka se snem o kariéře servírky, Pepík Mánek s palci zaklesnutými za opaskem jako pistolník, štíhlý Aleš Crha, primus třídy, Eda Ambrož ve tmavém obleku a s motýlkem stejné barvy v límci sněhobílé dederonky, pořízek Votruba, kterému přezdívali Slon a jemu to lichotilo, Alena Halbrštátová… Alena!

Hodil fotku k ostatním, vstal, přešel k oknu a zamyšleně se zahleděl do tmy. Jak se k ní bude chovat? Přezíravě? Nebo jako by se nic nestalo? Zasloužila by, aby jí dal najevo, jaké o ní má mínění po tom, co mu tenkrát provedla!

Ráno se loudal od ničeho k ničemu, připadal si nezvykle nesvůj a nedokázal se toho nijak zbavit. V autobuse do Jindrova se dokonce přistihl při myšlence, že ztrácí odvahu.

Nad Dlouhým rybníkem se stahovala mračna. Nízké a ostré slunce blýskalo v oknech domků v Nádražní ulici. Vypadalo to na déšť.

Hodiny na věži kostela Svaté Anny odbíjely osm, když přicházel ke škole. Z hloučku před vchodem do budovy vyčnívala dosud jako pravítko rovná postava profesora Doubka ve staromódně střižených šatech a v brýlích s obroučkou z rohoviny. Kodetovi připadal moudrý a shovívavý, zatímco ti okolo něj se překřikovali jako špačci sezobávající poslední třešně sezóny.

"Jak se máš, Kodete?" burcoval jeho zájem Kožíšek, na stranu přečesané vlasy mu překrývaly předčasnou pleš, přes pupek nemohl dopnout sako.

Pátral, kam Lojzovi uniknout, a všíml si Ambrožových. Eda se mračil, jako by nepřišel dobrovolně, Sylva jazykem šmejdila po spodním rtu, což u ní vždycky bylo neklamnou známkou naštvanosti.

"Tak jsem zde," teatrálně zvolal Mojmír Šourek, jako by už pouhým příchodem vykonal hrdinský čin a zasluhoval patřičnou odměnu. Hned ho bylo všude plno.

"Romeo, kdepak se ti toulá Julie?" vybafl na Kodeta, když si pevně stiskli ruku.

"Možná o ní vím méně než ty," zabručel a mrkl na Edu Ambrože. Předstíral, že ho zajímá cosi za plotem, ale určitě lapal každé jejich slovo.

Světlana Slepičková, někdejší předsedkyně jejich žákovské samosprávy, je vyzvala, aby ji následovali do třídy.

"Momentík, přátelé," ozval se profesor a nuceně si odkašlal, jak to dělával, už když je učil. "Žádný projev nebude. Jen vám popřeji pevné zdraví, klidný a spokojený život. A připomenu vám, abyste se nehonili za přeludy a… Mlčte, Slepičková. Nesnažte se mě přemlouvat. Mému věku už neprospívá dlouhé vysedávání. Viděl jsem vás, nashledanou za pět let."

"Cejtí se, dědek…" procedil přes zuby Lojza Kožíšek, když profesor odešel. Z jeho úsměvu vyzařovala úleva. Od sedmé třídy, kdy je Doubek převzal od stařičké učitelky, která jim ve svých hodinách předčítala dobrodružný tlustospis Plavčíci kapitána Bontekoa, psal trest za trestem.

Plavovlasá Marie závistivým pohledem přeběhla okolní plné lavice. Vedle ní bylo prázdno.

"Světlo, Alča nepřijede?"

"Peníze poslala, pražanda…" Slepičková se pohrdavě ušklíbla. Přehodila nohu přes nohu a vůdcovským gestem je umlčela.

Každý měl říci, jak se vyvíjel jeho život po opuštění školy. Sama květnatě vyprávěla, že začínala jako mzdová účetní, ale pak že vyhrála výběrové řízení a stala se sekretářkou ekonomického náměstka Stavbostroje. Lojza Kožíšek básnil o výpočetním středisku v Újezdě, ale zapomněl dodat důležitou věc, že tam pouze jezdí s dodávkou. Marie se do hotelové školy nedostala. Vdala se a už porodila tři zdravé děti. Dva kluky a holčičku.

Kodet naslouchal někdejším spolužákům jen na půl ucha. Hleděl na prázdnou sedačku po levém boku Marie. Vzpomínal na ten prázdninový výlet do Pastvin. Na noc ve stanu, kdy Alena ležela vedle něj. Krev se mu tehdy nahrnula do spánků a jeho vzrušení brzy přerostlo až v jakousi sladkou závrať. Pootočil se k dívce a hledal její ústa. Setkal se s nimi tak prudce, že jeho rty narazily na její zuby. Ochutnal mentolovou příchuť jejích slin. Zašeptala, aby už spal, a konečky prstů sklouzla po jeho tváři. Nemohl uposlechnout. V hlavě mu šumělo, srdce drtila obrovská touha. Jenomže všechno, co tenkrát věděl o milování, načerpal z ohmataného spisku Milenky Alfréda Pascala, který objevil v otcově nočním stolku a ve světle baterky přelouskal pod peřinou. Když se pod ním Alena zazmítala, považoval to za své vítězství a ani na okamžik si nepřipustil, že jí způsobuje bolest.

"… Ptali jste se na Pepana. Ten si to, děcka, zavařil," vyrušil Kodeta chraplavý hlas hromotluka Votruby. "Celej Houkov se bavil na jeho účet."

"Pomluvy, Slone, odjakživa byly tvou doménou," zavrčel Mojmír Šourek. Ke svým letům mimo školu sdělil málo. Záhy se oženil, po necelých šesti letech se rozvedl, dělá skladníka ve stavebním podniku.

"Kdyby jeho manželka tenkrát tušila, že Mojmír napíše knížku, určitě by ho neopustila," vyhrkla Marie a zrudla.

"Nepřeháněj. Až taková sláva to zase nebyla. Ale jo, napsal jsem dvě novelky podle vyprávění táty. Obě sice dostaly ceny v soutěžích, ale vydali jen tu první a ještě se škrty. Druhá skončila v šuplíku. Teď píšu o nás, jak tu sedíme. Jmenuje se Spolužáci. Měl by to být román o naši generaci, která zatím měla jen smůlu."

"Doufám, že k nám budeš milosrdný." Crha se usmál. Hovořil o slévárně a netajil se skutečností, že převážnou většinu volného času věnuje přípravě rekonstrukce, provoz je benadějně zastaralý.

"U pétépáků se s námi nemazlili!" rozkřikl se Eda Ambrož na začátku svého trochu zmateného vystoupení, jako by se obával, že ho někdo okamžitě umlčí.

Sylva útrpně stáhla obočí, zřejmě jí manželovo bolestínství už šlo na nervy.

Vyhrnuli se ze třídy jako když tenkrát naposled zazvonilo. Slunce plálo jako roztavené zlato. Teplý vítr listoval v moruších za hřištěm na odbíjenou, kde je Lojza Kožíšek s luxusním japonským fotoaparátem na krku, rovnal do úhledné skupiny.

Než stiskl spoušť, od brány k nim dolétl naléhavý zvuk klaksonu. Do dvora vplula světlá cortina s pražskou espézetkou.

Vystoupila z ní vysoká žena v bílém kalhotovém kostýmu.

"Děcka, copak by vás ani trochu nemrzelo, kdybych vám na fotce chyběla?" vyčetla jim.

Až na Slepičkovou se jí rozběhli vstříc. Oblehli ji, jeden překřikoval druhého. Kodet zůstal v pozadí. Ten milý úsměv s kouzelnými dolíčky při ústech. Ty důvěrně známé rysy… Ale už uplynulo tolik let! V duchu si za svůj zmatek nadával, ale chovat se jako ostatní prostě nemohl. Bylo to nad jeho síly, zvlášť když si uvědomil, že své rozpoložení nedovede skrýt.

Náhle stála před ním. Usmívala se.

"Romeo, vygumuj vrásky."

"Ten umřel. A ty přece víš, kdy," zamumlal.

"Promiň. Nechtěla jsem tě urazit." Obličejem se jí mihl neklid. "Myslela jsem si, že… Povím ti to později. Prý se přesunujeme do Slávie? Máš tu auto, nebo pojedeš se mnou?"

"Nejraději bych se po anglicku vytratil." Bylo mu trapně. Přes všechnu snahu nezvládl ani první okamžiky setkání s ní. A ona si nyní může myslet, že to v něm zůstalo!"

Vmáčkl se na zadní sedadlo k Alešovi a Mojmírovi. Za cortinou do ulic Jindrova vyrazila slušná kolona osobních automobilů.

"Elegantní bourák," přerušil ticho Mojmír. "Uměla sis to zařídit, Alenko…"

"Je to i tvůj názor, Evžene?" zeptala se. Ze své strany zaznamenal uzardění v jejím obličeji. Nechtělo se mu uvěřit, že by jí ještě záleželo na jeho úsudku.

Čestné profesorovo místo v čele slavnostní tabule zaujala Světlana Slepičková. Už se stačila převléknout. V odvážně hlubokém výstřihu brokátových šatů jí zářil zlatý náhrdelník, prsty opentlila velkým počtem prstenů z téhož kovu.

Aperetiv, tradiční řízek s bramborovým salátem, po večeři volná zábava. Kodet naslouchal debatám o poměrech v zemi a úkosem sledoval Alenu. Spolužáci se kdysi předbíhali v pozornostech k ní, spolužačky ji obdivovaly a většina současně záviděla, třídního Doubka fascinoval její všestranný talent. S chápavým úsměvem jí promíjel i věci, které ho u ostatních žáků vydražďovaly až k zuřivosti.

"Mařko, ozvala se protektorským tónem Slepičková, "nečervenej se jako holčička před prvním svatým přijímáním. Až nám potáhne čtyřicítka, pořádný mužský o nás ani nezakopne. Nadělají nám děcka a sami si užívají. Pěkně děkuju za takovou rovnoprávnost."

"Ani jedno dítě nechceš?" žasla Marie.

"Nemel furt o harantech, Mařeno!" vybuchl už připitý Kožíšek. "Nemůžeme za to, že ti ten tvůj nešika upíchnul už tři."

"Děti mám ráda!" vzlykavě se rozkřikla Marie a otírala si slzy. "A ty, Světlo, říkej co chceš, stejně ti nevěřím. Tomu prostě nejde uvěřit."

Z té Slepičkové se po náměstkově boku stala pěkná mrcha, napadlo Kodeta a zasmál se Mojmírově poznámce, že s podobným nadšením jako národ brzy vymřeme. Se značnou úlevou přijal návrh, aby šli na panáka. Namázne se a ty jejich stupidní řeči mu už tolik nebudou vadit!

Zeptal se Aleny, co bude pít.

"Nic. Odjedu autem."

"Snad se nechystáš jet ještě dnes?"

"Nejpozději v deset."

Potřásl hlavou a šel za Mojmírem a Alešem. Uvažoval, zda je to uspokojení, co pocítil po Alenině odpovědi. Než je nakynutá blondýna za nálevním pultem obsloužila, vnutil se jim Votruba.

"Šoures, fakticky píšeš? Moh bych ti, člověče, vylíčit věci na celej román. Určitě by ti ho rvali z ruky. Jezdím motocros za Svazarm Houkov. Minulej tejden jsem málem vyžral kvalifikačku na přebor republiky. Těsně před cílovou rovinkou se mně zadřel motor. Smůla, co?"

"Námětů mám habaděj, Slone. Kluci, na naše lásky minulé!" Mojmír zvedl sklenku s vodkou.

"A tryskem do bezvědomí," přidal oduševněle Votruba.

"Slone," Kodet ho popadl za klopy saka, "ve třídě jsi pomlouval Pepíka Mánka. Musím tě upozornit, abys na něj zapomněl. Mohlo by tě to mrzet."

"Pust mě, hergot! Z prstu jsem si to nevycucal. Pepan si to rozdal s mladší ségrou manželky a nezůstalo to bez následků. Starej Šmíďas z toho měl málem infarkt. Vyrazil Pepana z baráku, svlíknul ho z uniformy. Pepan teď šrotí někde v lese."

"Pepíkovi práce nikdy nevadila. Na rozdíl od tebe."

"Jo…?" zašklebil se Votruba. "A že je teď každej den v lihu?"

"Pije za své. Zato ty nevynecháš jedinou příležitost, kdy někoho můžeš pumpnout." Kodet se k Votrubovi obrátil zády. "Mojmíre, o čem byly ty tvé novely?"

"Čety Brodeckého, převrat, odsun nácků. Bohužel jsem ty záležitosti vylíčil pravdivě. Tobě přece nemusím vykládat, co se tam dělo. Tvůj tatík tam byl taky."

Když Kodet tančil s Alenou, do oken vinárny zabubnoval nárazový déšť. Prohodil, že se jí v tom nečase pojede velice špatně. Řekla, že jet prostě musí, protože má v jedenáct důležitou tiskovku u primátora.

"Tak přespi a vyjeď brzy ráno," navrhl.

Podívala se, jako by ji lákal k sexuálním hrátkám. Raději ji odvedl ke stolu a uklonil se před Marií. Její drobný obličej se rozzářil. Při tanci mu prozradila, že právě svěřila Sylvě, že se jí líbil už ve škole. Zažertoval, proč mu to tehdy nenaznačila.

"Ale vždyť tě zajímala pouze Alča. A navíc jsme přece kamarádky. Dobře, že na setkání přijela. Nevím, jak tobě, ale mně se zdá, že moc šťastná není. Ne, nestěžovala si, je to pouze takový pocit."

"Vždyť dosáhla všeho, po čem toužila," namítl a vzpomněl si na pohlednici, kterou odeslal ze Lhoty, když odjížděli na vojnu. Vzápětí si vybavil Alenin maturitní ples. Její blankytně modré šaty, co tehdy měla na sobě, i tu růži vetknutou do vlasů. Tenkrát ho mučila příšerná žárlivost, kdykoliv tančila s někým jiným. Poznala to na něm a prohlásila: – Tebe mám nejraději, hlupáčku. Jestli se někdy vdám, tak jedině za tebe.

"Atlantik je příšerně špinavý. Zato Středozemní moře ti připadá jako obrovské zrcadlo," líčila Slepičková své zážitky z cesty po Západní Evropě, podnikla ji s náměstkem Paukertem za peníze Stavbostroje. Kodet při tom pozoroval Alenu. Platila u pultu džusy, kterými se nalévala celé odpoledne. Znovu ho napadlo, že v ní zůstalo minimum z té dívky, pro kterou kdysi klopýtal od průšvihu k průšvihu.

Sotva vedle ní usedl, zeptala se, zda ji doprovodí k autu. Hudební skříň vřískala a spolužáci, už slibně rozkurážení alkoholem a vzpomínkami na mladší léta, bujaře prozpěvovali a přidupávali v rytmu rychlé polky.

Venku bylo sychravo. V záplavě narůžovělého světla z výbojek se leskly mělké kaluže v prohlubních nerovného asfaltu.

"Kdybys měl cestu do Prahy, hned z nádraží brnkni do redakce. Ale jistější je, dát mi echo předem. Často nyní vyjíždím za reportážemi." Alena mu cosi vtiskla do dlaně, teplé rty přilípla na jeho vlhkou tvář. Vzápětí sklouzla do přítmí volantu. Motor cortiny nehlučně předl, přístrojová deska matně ozařovala Aleninu tvář.

"Praha je pro mne dost z ruky," dostal ze sebe,

"V téhle době bys ji možná měl vidět. Přiznám se ti, že jsem ze setkání s tebou měla mindráky. Ale zvládli jsme to docela slušně, viď?"

"Alčo, počkáš moment? Pojedu s tebou," vyhrkl. Obrátil se a pospíchal do Slávie. Co si vlastně od setkání s ní sliboval?

Než mu šatnářka našla plášť, mrkl na vizitku. Adresa redakce, bytu na sídlišti, telefonní čísla.

Jenomže ona už není Halbrštátová, ale Venclová!

Zaváhal. Od toho dobrodružného výletu na Pastvinskou přehradu jim spolužáci říkali Romeo a Julie. Oni neprotestovali. Dokonce plánovali společnou budoucnost. Po maturitě Alena odešla do Prahy na fakultu žurnalistiky. Neuplynul ani celý rok a přestala dojíždět na soboty a neděle. Pak i psát. Věděl, že je konec, ale bylo pro něj snadnější, namlouvat si, že časem zapomene, než skutečně zapomenout. Anděla byla nepochybně jakási náplast na ránu, kterou tehdy od Aleny utržil.

Cortina se přehoupala přes koleje na nechráněném přejezdu u staré plynárny, opustila Jindrov a zamířila k Rudolfovu.

"Cestou sem jsem se zastavila pod Zámeckým vrchem a od vodárny koukala na město. Asi začínám být sentimentální, Evžene," promluvila najednou.

"Myslím, že to občas potrefí i mne," řekl a pustil přehrávač. Trubka šplhala do závratné výšky a vzápětí se propadala. Třešňové květy mu připomněly nedělní čaje v kulturním domě. Fialův taneční orchestr v švestkově modrých sakách.

Je to dávná minulost! Prahistorie! Jaký by mělo význam, vracet se až tak daleko?

"Asi proto se cítím všelijak. Duševně. V takových chvílích bych se nejraději rozjela zpátky do Jindrova."

Má potíže v zaměstnání? Skřípe jí to v manželství? přemítal. Když mlčela, zlehka se dotkl její ruky na volantu.

"Alčo, zůstaň u nás do rána. Popovídáme si. Máme přece hodně společných vzpomínek."

"Nemohu, Evžene," hlesla a upřeně zírala na vozovku před autem.

"Pospícháš za manželem?"

"Ludvík už má úplně jiné starosti. Novinářské, ale i lidské. Minulý týden jsme se rozešli. Žili jsme stejně odděleně."

"Vzpomínání prý může zahojit i ty nejhlubší šrámy," pousmál se.

Mlčela. Sledoval temný okraj lesa za příkopem a postupně se ho zmocňovalo podráždění. Proč se jí tak idiotsky vnucuje? Že by žil s Andělou a podvědomě stále myslel na Alenu? Nesmysl! Takové bludy si nesmí namlouvat. Vzpomněl si na ni pouze příležitostně. A koketovat s myšlenkou, že třeba z té jejich veliké lásky přece jen něco zůstalo, začal teprve, když dostal pozvání na setkání!

K čemu je rozum, pokud ho člověk nepoužívá? Měl zůstat ve Slávii s Alešem a Mojmírem!

"Nezlob se, Evžene," ozvala se Alena před Újezdem. "Tvé pozvání neodmítám proto, že bych s tebou nechtěla být. Těšila jsem se, že tě zase uvidím. Ale je pro mne moc důležité, abych se s tím vypořádala sama."

Když padaly hvězdy

1

OMLOUVÁM SE, ŽE JSEM ZE SLÁVIE ZMIZEL, A NEROZLOUČIL SE S VÁMI. ALENA POSPÍCHALA A JÁ SE ROZHODL NA POSLEDNÍ CHVÍLI. SNAD JSEM NĚJAK VYTUŠIL, ŽE SI POTŘEBUJE POHOVOŘIT S NĚKÝM, KDO JÍ KDYSI BÝVAL BLÍZKÝM, psal Kodet Crhovi. V závěru dopisu požádal, aby mu opatřil Mojmírovu adresu, že se pro ni při nejbližší příležitosti zastaví.

Zalepil obálku, rozmáchle napsal adresu do Jindrova, zvedl se, přistoupil k pootevřenému oknu. Bylo dusno, osmadvacet stupňů ve stínu, víc než obvyklé vedro v červenci. Něco se přižene, pomyslel si a hleděl dolů do ulice na plazící se šňůru osobních automobilů. Chodníky kvetly pestře oděnými páry a rodinami s dětmi. Všichni směřovali k náměstí, kde se konala tradiční pouť.

"V parku je večer veselice a ty máš službu!" napadla ho Anděla ráno.

"Včera jsem ti přece taky nechyběl," namítl. Anděla se vrátila dlouho po půlnoci. Probral se, až když vedle vrzlo lůžko. Zatápal po ní rukou, ale odsunula se z jeho dosahu. Přesto ucítil výrazný pach alkoholu.

"S Vendulkou jsme si zašly do Prahy na kávu. Nebudu trčet doma, když se flákáš kdovíkde."

"Lepší kamarádku bys nesehnala?"

"Co máš proti Vendulce?"

"Není tajemstvím, že jde s každým, kdo je ochoten provětrat peněženku."

"Jen tebe odmítla, že?" Suše se zasmála, zívla a otočila se k němu zády.

"S takovou bych se nezahodil!" odsekl, ale byl rád, že mu nevidí do tváře. Nezapomněl na jeden podzimní večer ve vinárně, kdy neprozřetelně pozval Vendulu k jejich stolu. Naštěstí ho Petr včas varoval, že střídá chlapy častěji než spodní prádlo. Že se pod její miloučkou fasádou ukrývá tuctová štětka.

Pokud se Anděla chytla Venduly, nebo naopak, nemusí v tom být pouze alkohol! napadlo ho a skoro byl překvapen, že necítí žádnou bolest, ani ho neotravují obvyklé primitivní myšlenky na krutou pomstu, jakými se zabývá převážná většina manželů, když zničehonic poznají, že jsou podváděni. Jestli Anděla navázala nějaký poměr, proč si s ním hraje na schovávanou? Nemá žádný význam, aby jí bránil v rozletu za štěstím. Proč se trápit žárlivými scénami? Život v odcizení, který už delší dobu vedou, nemá žádný smysl!

Zvedl zvonící telefon a dozorčí z kukaně ve vestibulu mu ohlásil, že obdržel zprávu o rvačce na náměstí. Spojil se s hlídkou na výpadovce, ale ta se tam nedostane dřív než za patnáct minut.

"Jdu k vám." Kodet zavěsil, přitáhl si opasek s pistolí, nasadil si čepici a vyběhl na schodiště.

"Rvou se někde u střelnice. Měla by stát naproti antikvariátu… Vy tam chcete jet? Venouši, hoď nadporučíka na námko," zavolal praporčík na mladého příslušníka s bílým povlakem na čepici, který právě vstoupil do budovy.

Kodet se na místo rvačky zeptal bezděčně, vůbec neměl v úmyslu krotit rozdováděné opilce, ale po tom, co vyslovil praporčík, se mu zdálo hloupé couvnout, přestože mu hned bylo všelijak. Pouť v Újezdě už zažil. Když si uvědomil, že se bude prodírat davem a zákrok provádět pod jeho dohledem, zamrazilo ho v zádech.

Vjeli do křižovatky, až hvízdaly pneumatiky, a strážmistr dokonce navrhl, že zapne sirénu.

"Neblbněte!" zavrčel Kodet.

Strážmistr se zatvářil potutelně a prudce zahnul do jednosměrky s povrchem z kočičích hlav. Automobil začal poskakovat jako na polní cestě. Při výjezdu ze druhé zatáčky dostali smyk. Setrvačnost je sunula k vyvýšenému obrubníku chodníku. Kodet si mnul naražené rameno a zíral na postavy, které najednou obklopily vozidlo jako povodňová vlna. Vedle strážmistr zamumlal, že dál už jet nemůže. Kodet prohlásil, že se na náměstí přesune po svých, aby nějak obrátil auto a počkal na něj.

"Nadporučíku, nechci vám do toho kafrat, ale měl byste počkat na hlídku. Při pouti chlapi mívaj dost pod čepicí. Jak zjistěj, že jste sám, narostou jim rohy. Myslím, že nevíte, do čeho se pouštíte. Uniforma teď na lidi působí jako ten červenej hadr na bejka."

"Řekl jsem, abyste otočil auťák!"

Přibouchl dveře a než si stačil stáhnout faldy blůzy pod opaskem, nezadržitelně se ho zmocnil živý proud. S každým dalším krokem, který pod tlakem davu vykonal, se z něj vytrácela část odhodlání, se kterým opustil služební automobil. Jak v tomhle hemžení najde místo půtky? A co vlastně udělá, aby obnovil pořádek? Každý pochůzkář by si určitě poradil lépe než on! Nikdo ho přece nenutil. Chtěl se vytáhnout? Je v tom až po uši. Nezbývá mu nic jiného, než to dotáhnout do konce. Musí se vzmužit! Kdyby pak vešlo ve známost, že jeho počáteční horlivost shořela jako papír, přestali by ho brát vážně. Okamžitě by se stal terčem narážek a vtípků!

Amplión u řetízkového kolotoče, výskot dětí, směsice hlasů, výbuchy veselého i drsného smíchu, všechno se slévalo dohromady, útočilo na ušní bubínky jako rachot startujícího tryskového letadla. Kodet si brzy připadal jako vyhořelá zápalka, odhozená do divoké vody.

Pak je spatřil.

Odvážně se přiblížil k zápolící dvojici a oba muže energicky vyzval, aby s tím ihned přestali. Neobtěžovali se k němu ani mrknout, pochopil, že jeho hlas prostě zanikl v povykování těch okolo.

Roztrhl je od sebe a pevně sevřel jejich tepající zápěstí. "O copak jde, občané?"

"Sápe se po mně jako pomatenej. Přeskočilo mu!" rozkřikl se vlasatec, nebylo mu víc než dvacet.

"Protože lez pod střelnici. Vočumoval tady už vod rána. Svlíkal mou holku vočima!" chrlil obvinění asi padesátiletý muž s řídkými, nazrzlými vlasy. Z hlubokého výstřihu pruhovaného trika mu čouhaly dva stěžně vytetované plachetnice.

"Tomuhle se můžu jenom smát. Copak bych na tý krůtě viděl? Spadly mně pod rohož cigára. Skoro plný sparty. Zadarmiko bys pokouřil, co dědku?"

"Kdo je u tebe dědek, parchante? A cigár si můžu koupit spousty. Poctivě se živím. Pane esenbé, můžete se informovat na podniku. Minulej rok mě vyhlásili vzorným pracovníkem."

"Slyšeli jste, lidi? Vzornej komediant…" Mladík zahýkal smíchem. Padesátník pobledl a zalapal po vzduchu, jako by se dusil.

"Copak nejsme taky lidi? Žádám vo zaprotokolování těch urážek. Tohle si vyřídíme u soudu, grázle vlasatej!

Banální roztržka a na domluvu nedají. Kdyby teď odešel, určitě by se do sebe pustili znova! Proto jim oznámil, že oba půjdou s ním. Situace se okamžitě změnila. Shodně mu začali namítat, že přece neprovedli nic, za co by je mohl zavřít, a obrátili se o pomoc k lidem postávajícím okolo.

Kruh kolem Kodeta se začal zmenšovat, až se neprodyšně semkl. Hleděl do nepřátelských očí a napadlo ho, co si počne, jestli se na něho vrhnou.

Zatím jen jeden přes druhého požadovali vysvětlení. Řekl, že ti dva se dopustili výtržnosti na veřejném místě a neuposlechli jeho výzvy. Rozkřikli se na něj, že nic takového, o čem mluví, neviděli ani neslyšeli. A že už skončily časy, kdy s nimi esenbáci zametali ulice. Pokusil se jim vysvětlit, že zákony je nutné dodržovat v každé době, ale přehlušily ho skandováním urážek a výhrůžek. Pak někdo zvolal: kdo nejde s námi, jde proti nám!, a agresivita lidí se vystupňovala.

Kdosi ho odzadu nakopl do lýtka až zaskučel bolestí. Jiný ho pěstí udeřil do boku, vzápětí do břicha. Hlavou mu blesklo, že se z toho může dostat pouze zázrakem. Zadržené od něho dávno oddělili, musí se starat sám o sebe! Jestli okamžitě neudělá něco, co by drzé útočníky zarazilo, ocitne se na zemi a ušlapou ho. Nahmátl pouzdro u pasu, ale než ho stihl rozepnout, snesla se na něj celá smršť ran a kopanců. Klesl pod tím přívalem na kolena.

"Tak dost!" zaslechl Kodet. Náhle byl volný, rvačka se přenesla stranou. Do uší se mu zařízl kolísavý zvuk sirény policejního vozu.

2

Kodeta mrzelo, že ti dva, co mu v neděli na náměstí přispěli na pomoc, zmizeli, než jim stačil poděkovat aspoň stiskem ruky. Ani na vteřinku nezapochyboval, jak by skončil, kdyby včas nezasáhli.

Zmínil se o nich před Petrem. Vopálka vytočil číslo dopravní služby, chvíli s někým hovořil.

"Už podle toho, jak jsi je vypodobnil, mě mělo trknout, že jde o Korejse a Valentu z gumárny," řekl, když zavěsil.

"Jestli je znáš, rád bych se s nimi sešel."

"Maličkost. Ale musím tě varovat. Nebudeš to mít laciné," zasmál se Petr.

Zavolal mu pár minut před koncem pracovní doby, aby v sedm čekal na zastávce u OÚNZ a hlavně si doma nezapomněl peníze.

Autobusem vyjeli na kopec nad městem a po užší asfaltce došli k výletní restauraci na Chlumu. Už se stmívalo, nad Újezdem mihotala zář z mnoha světel.

Čekali skoro hodinu a ti dva nikde.

"Dole mají nějaký sraz," prozradil Petr, když si začínal myslet, že ho tam vylákal, aby se prostě jen napili.

"Čest," napřáhl pevnou pravici ramenatý Korejs, s hlavou ověnčenou tmavou čupřinou, vlasy mu padaly do čela. "Tadyhle Petr naznačil, že máš v úmyslu zaplatit nějaký štamprle. Nemáme námitky. Pijeme vodku."

"A na žízeň pivko." Silnější Valenta zafuněl. Neustále si kapesníkem otíral tučný zátylek.

Se sklenkou v ruce jim Kodet sdělil, že si velice cení jejich statečnosti, a že si uvědomuje, že pouze jejich zásluhou neleží někde na chirurgii místní nemocnice.

"Nepřeháněj. Vlastně jsme se k tomu nachomejtli jenom čirou náhodou. Díky naším ratolestem. Dychtily po velkým řetízáku," řekl Korejs a zajímalo ho, co na náměstí podnikal.

Vyprávěl jim o svém zásahu u střelnice. Když se dostal k pokutě, kterou ti dva provinilci museli zaplatit, Vopálka ho zamračeně přerušil:

"Líčíš to, jako by jsi se bůhvíjak vyznamenal."

"Je mi jasné, že jsem se dopustil chyby," přiznal. "Neměl jsem připustit debatu. Prostě je popadnout za límec a dotáhnout k autu."

"Nemám na mysli toho cirkusáka a kluka. Típek se měl zatrhnout těm, co ti v zákroku bránili. Málem tě lynčovali a vy jste je klidně nechali běžet. Zlikvidovat takovýhle všehoschopný pacholky je důležitější, než vybrat po stovce od blbečků, co si dávaj po držce kvůli fifleně od střelnice."

"Petře," Kodet si povzdechl, "nepočítal jsem je, na to nebyl čas, ale přes dvacet jich bylo určitě. Těch nejaktivnějších. Na ty by nestačila ani hlídka."

"Moc velkej přehled nebyl," potvrdil Korejs. "Řekněte mně, kam to spěje. Každej, kdo má díru do zadku, dnes huláká. Dělo by se něco takovýho, kdyby je nehecovali v novinách, rozhlasu a televizi? Maj plnou hubu demokracie, ale ve skutečnosti jde o anarchii. Jestli to takhle bude pokračovat dál, udělaj zločince z nás."

"A začnou věšet na kandelábry jako v šestapadesátým v Maďarsku," přidal Valenta.

"To snad ne," ozval se Kodet. "Každé uvolnění má zpočátku slabiny. Lidi se demokracii teprve musí učit, když si jí v minulosti moc neužili."

"Sakra, neopakuj po nich ty žvásty. Copak seš slepej? Opravdu nevidíš, co se děje? Jestli si tohle dovolej vlasáči, co se asi chruje v palicích těch, kterým se vzali fabriky? Takoví se s tímhle zřízením nikdy nesmířili," rozpálil se Korejs. "Dal se jim moc velkej prostor, toho se dá snadno zneužít. A oni toho zneužijou, na to dám svůj krk. Podle mýho názoru, nezbejvá nic jiného, než to konečně vzít pevně do ruky. Nemilosrdně přitáhnout opratě. Bez ohledu na nějakou podělanou demokracii."

"Pokud už není pozdě." Valenta zavzdychal, vylovil z kapsy kapesník. "Pokud už vláček neujel."

"Myslíš ta jednání s Brežněvem?" Kodet sevřel ucho půllitru. Nemohl souhlasit s takto jednostranným hodnocením obrodného procesu. Z čeho mají takový strach? Oni se přece nezákonností nedopouštěli. Zodpovědnost je úplně jinde!

"Brežněva neukecají," mínil Valenta.

"Měl by pochopit, že jde o naše vnitřní věci. Že do nich nemá právo zasahovat."

"Nebuď směšný," utrousil Korejs. "Trvá to moc dlouho. Ocitli jsme se v příšerným srabu. Když nám nepomůžou teď…" odmlčel se, jako by si uvědomil, že o tom je třeba pomlčet.

"Nikdy nás v rejži nenechali," zabručel Valenta.

3

Kdosi s Kodetem zacloumal a cosi křičel. Znělo to velmi naléhavě, přesto se probrat nedokázal okamžitě. Škvírou mezi opuchlými víčky nad sebou spatřil Andělu a konečně pochopil, že ho vybízí, aby vstal. Přijelo pro něj auto z okresního oddělení a šofér strašně pospíchá.

"Kolik je?"

"Koukni se sám!" zasyčela vztekle a vytratila se z jeho, ještě značně omezeného zorného úhlu.

"Ubylo by tě?" zaskuhral. Když se nadzvedl, jako by mu kdosi přiklepl silný hřebík do lebky. Mátožnými prsty nahmátl spánek. Takhle mu hlava netřeštila už dlouho.

Zkusil Andělu poprosit o prášek, ale odsekla, že není jeho služka.

Proč se s ní nerozejdu? napadlo ho v koupelně. Špláchal si studenou vodu na obličej a z pachu chlóru mu bylo na zvracení. Zabořil tvář do ručníku. Když pak pohlédl do zrcadla, skoro se polekal svého vzezření.

Objevil krabičku algeny a spolkl raději hned dvě tablety. Zapil je přímo z kohoutku.

Strojil se a vzpomínal, kolik mohlo být, když dorazil domů. Na Chlumu zavírali v jedenáct. Korejs je vedl zkratkou podle kapliček Křížové cesty. Pěšina neustále prudce klesala. Každou chvíli někomu podjely nohy a ocitl se na zemi. Určitě muselo být po půlnoci!

Zadíval se na hodiny nad dveřmi a zjistil, že je za tři minuty jedna. Vždyť nespal ani celou hodinu!

Mladý řidič se opíral o kapotu, kouřil a cosi vyhlížel na tmavé obloze. Když k němu přistoupil, odhodil nedopalek a s poznámkou, že major po něm příšerně touží, vklouzl za volant.

Překotně řadil. Na minimální vzdálenosti auto získalo velkou rychlost. Co se tak mimořádného stalo, že si mě Uherek volá uprostřed noci? dumal Kodet.

"Přátelé nás obsazují…" Řidič se suše zasmál.

"Něco takového neříkejte ani v legraci."

"Je to holý fakt, nadporučíku. Než jste sešel dolů, bzučely mi nad hlavou jejich letadla. Musely jich být stovky."

Raději se už na nic neptal. Zíral na asfalt ulice, vyhlazený ostrým světlem z reflektorů, a vybavoval si večer v restauraci na Chlumu. Hovořili o vojskách, soustředěných v bezprostřední blízkosti československých hranic. O schůzkách v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Když Korejs s Valentou tvrdili, že republiku může zachránit pouze rychlý zásah těch vojsk ve prospěch socialismu, nedovedl se s tím smířit. Vyslovil názor, že kdyby k něčemu takovému skutečně došlo, způsobilo by to víc škody než užitku. A že by to byla voda na mlýn lidí, kteří mají výhrady k současnému společenskému systému. Trvalo by celá desetiletí, než by se mohli vrátit k tomu, čím začali tenhle úspěšný rok. Ti dva se mu vysmáli, netajili se tím, že jim připadá příšerně naivní, když se pokouší argumentovat národní suverenitou v současném světě. Pokud nechceme být vrženi zpátky, musíme internacionální pomoc přivítat, sami se vzchopit a nemilosrdně zúčtovat s opozicí, která bohužel získala navrch. V této chvíli pro nás existují pouze dvě možnosti: buď socialismus – ne však ten pouze proklamativní, s lidskou tváří – nebo návrat do kapitalismu, který je přece hrobem prostých lidí!

Že by to Korejs s Valentou věděli už včera?

"Přesně o půlnoci začali přejíždět hranice," vysoukal ze sebe nezvykle pobledlý major Uherek.

"Možná jde jen o nějaké další cvičeni."

"Nikdo nic neví. Nechal jsem si spojit krajskou správu. Vyhlásili pohotovost. Ale v žádném případě nemáme zasahovat."

"Překročili naše hranice a my…" Kodet klesl na koženou pohovku. "Nebylo to tu už jednou? Naši tátové přísahali, že se už něco takového nebude opakovat. A my to papouškovali po nich. A když máme dokázat, že jsme se jen nechvástali, dokonce se bojíme vyslovit nahlas, o co jde!"

"Mlč!" Uherek zrudl a vyskočil. "Osmatřicátý přece nemůžeme s dneškem srovnávat. Tohle jsou sovětští vojáci. Osvoboditelé z pětačtyřicátého."

"Nic ve zlém, ale vychází to na stejno."

Uherek pochodoval po kanceláři. "Nemysli si, že nemám představu, jak ti v tuhle chvíli je, když jsi léta sloužil na hranicích. Bolí to, co? A bude to asi bolet dlouho. Ale co když opravdu nebyla jiná možnost?"

"Podle mne to není argument, který by něco takového mohl omluvit."

"Asi se mnou nebudeš souhlasit, pro vás mladší, je zřejmě snažší zúčtovat s minulostí. Já to nedokážu. Nemůžu na válku zapomenout. Zprávy z východní fronty nám dodávaly chuť k životu. A když gestapo sebralo tátu, nevěřil jsem, že ho ještě někdy uvidím. Z lágru ho vysvobodili Rusové."

"V tomhle vás chápu, náčelníku, ale…" Kodet se odmlčel. Ale co? Právě tak jako Uherek, i on se v Sovětském svazu naučil vidět nepřemožitelného ochránce. Jenomže dnešní noc s tímhle přesvědčením zatřásla tak důkladně, že se v tom přestal orientovat. Čemu může ještě věřit? Překročili naše hranice. Obsazují nás! Copak to není jasná negace všeho, co předcházelo? Důkaz rozporu mezi slovy a činy?

Jak z toho ven? Doslova infarktová záležitost. Snad ještě nikdy v duši neměl takový chaos. Snad ještě nikdy východisko nehledal úsilovněji.

"Jistě nám to brzy někdo vysvětlí," narušil major jeho myšlenky.

"Vysvětlit se dá všechno!" zareagoval podrážděně. "Horší bude, uvěřit tomu. Náčelníku, měli bychom něco udělat."

"Proč my?" hlesl Uherek. "Armáda zůstala v kasárnách. Krajská správa vyzývá ke klidu. Na okresním výboru strany není ani noha. Všude je zmatek, na ničem se nedokážou shodnout."

"Jednou se vás zeptají, co jste udělal, abyste tomu zabránil."

"Ty jsi se dočista pomátl." Uherek těžce dosedl, ruce složil před sebe na stůl. "Co můžu dělat? Začni už používat rozum. Jsi voják. Dovedeš si spočítat, jakou bychom asi měli šanci."

"Jenomže v takových chvílích nejde kalkulovat s možnými šancemi. A co naše čest, náčelníku?"

Major zavřel oči. Vrásky na jeho čele jako by se prohloubily. Kodet nevydržel sedět. Neměl náladu na další řeči v dosavadním duchu.

"Počkej," zaskuhral za ním Uherek. "Kontroluj nástup. Posílej ke mně vedoucí skupin. Až budeme kompletní, ukaž se tu i ty. A dej pozor, aby někdo neprovedl nějakou pitomost."

Opustil kancelář, sestupoval schodištěm do přízemí. Proti němu se hnal Vopálka.

"Ahoj. Ty už zařezáváš?"

"Uherek mě vyburcoval už v jednu. Doteď jsem mu nahrazoval vrbu."

"Upřímnou soustrast. Poslechni, co říkáš na to, jak se Korejs s Valentou strefili?"

"Třeba to milice věděla."

4

Seděli ve služební místnosti na čem se dalo, kouřili a debatovali o tom, co je vzrušovalo. Když vstoupil Kodet, ani se nenamáhali vstát. Chystal se vyhodit všechny, co tam neměli být, když zazněl tragicky naladěný hlas z rádia.

"VŠEMU LIDU ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY! VČERA, DNE 2O. 8. 1968 KOLEM 23. HODINY, PŘEKROČILA VOJSKA SOVĚTSKÉHO SVAZU, POLSKÉ LIDOVÉ REPUBLIKY, NĚMECKÉ DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY, MAĎARSKÉ LIDOVÉ REPUBLIKY A BULHARSKÉ LIDOVÉ REPUBLIKY STÁTNÍ HRANICE ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY. STALO SE TAK BEZ VĚDOMÍ PREZIDENTA REPUBLIKY, PŘEDSEDY NÁRODNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ, PŘEDSEDY VLÁDY I PRVNÍHO TAJEMNÍKA ÚV KSČ."

"Ještě aby to věděli…" vyhrkl někdo, ale ostatní výhrůžně zasyčeli.

"V TĚCHTO HODINÁCH ZASEDALO PŘEDSEDNICTVO ÚV KSČ A ZABÝVALO SE PŘÍPRAVOU XIV. SJEZDU STRANY. PŘEDSEDNICTVO ÚV KSČ VYZÝVÁ VŠECHNY OBČANY NAŠÍ REPUBLIKY, ABY ZACHOVALI KLID A NEKLADLI POSTUPUJÍCÍM VOJSKŮM ODPOR."

Stejně by byl marný! pomyslel si Kodet a bylo mu z toho děsně smutno.

"PROTO ANI NAŠE ARMÁDA, BEZPEČNOST A LIDOVÉ MILICE NEDOSTALY ROZKAZ K OBRANĚ ZEMĚ."

Znovu na kolenou! Zase s pokorně skloněnou hlavou! Proč? Kdo to má na svědomí dnes?

"PŘEDSEDNICTVO ÚV KSČ POVAŽUJE TENTO AKT ZA ODPORUJÍCÍ NEJENOM VŠEM ZÁSADÁM VZTAHŮ MEZI SOCIALISTICKÝMI STÁTY, ALE ZA POPŘENÍ ZÁKLADNÍCH NOREM MEZINÁRODNÍHO PRÁVA. VŠICHNI VEDOUCÍ FUNKCIONÁŘI STÁTU, KSČ i NÁRODNÍ FRONTY ZŮSTÁVAJÍ VE SVÝCH FUNKCÍCH, DO NICHŽ BYLI JAKO PŘEDSTAVITELÉ LIDU A ČLENŮ SVÝCH ORGANIZACÍ ZVOLENI PODLE ZÁKONŮ A JINÝCH NOREM PLATNÝCH V ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLICE. ÚSTAVNÍMI ČINITELI JE OKAMŽITĚ SVOLÁNO ZASEDÁNÍ NÁRODNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ, VLÁDY REPUBLIKY, PŘEDSEDNICTVO ÚSTŘEDNÍHO VÝBORU KSČ SVOLÁVÁ PLÉNUM ÚV KSČ K PROJEDNÁNÍ VZNIKLÉ SITUACE."

Kodet v duchu zasakroval. O čem budou ještě jednat? Vzdali jsme se na milost a nemilost! Můžeme žádat, žalovat, smlouvat, obviňovat útočníka i sami sebe navzájem, pak třeba i škemrat, ale stejně se stane pouze to, co se jim bude zamlouvat a hodit. Veškeré naše dobré úmysly rázem patří minulosti!

Pohledem se vpíjel do tváří mužů v uniformě a najednou se cítil ještě víc zaskočen. Kam se poděla ta beznaděj, se kterou jeden druhého překřikovali před vyslechnutím té zprávy? Připadalo mu, jako by je ta slova z rádia zbavila předcházející tíhy. Sakra! Kde je ta jejich uraženost? Copak se už necítí podvedeni?

"Jinak to ani skončit nemohlo," řekl starší podpraporčík a chtěl odejít z místnosti. Kodet ho chytl za rukáv.

"Nesouhlasím! Měli jsme se postavit na odpor."

"Cože…?" Podpraporčík od něhou couvl. "V pětačtyřicátém nám dali svobodu… Ale co vy o tom víte, nadporučíku," mávl rukou. "Byl jste ještě kluk."

"Stačí mi skutečnost, že nás dnes v noci napadli. Může se takhle proradně chovat přítel? Když to udělá, zákonitě se stává nepřítelem!"

5

Na mapě okresu sledovali stuhu státní silnice, která směřovala k Újezdu. Proč k překročení státní hranice nepoužili přechod u celnice? Pokud začali přejíždět o půlnoci, v kolik mohou dorazit do okresního města?

Z kusých zpráv, že jdou neustále vpřed, usuzovali, že obsazování důležitých objektů ponechávají svému druhému sledu.

"Půl třetí pryč a kolona nikde. Kde zůstali trčet? Z nějakého důvodu postup zastavili? Nebo uhnuli jiným směrem?" nahlas meditoval major. "Krajská správa pořád urguje hlášení o jejich pohybu. Mám si to cucat z prstu? Co jim mám povídat, když sám nic nevím?"

"Jedna možnost existuje. Vezmu auto a vyjedu omrknout situaci," navrhl Kodet.

"A jinak jsi zdravý?" Uherek si nervózně hrábl do řídkých vlasů. "Co kdybys na ně narazil?"

Sakra! zaklel v duchu Kodet. K čemu je nadřízený, který se k ničemu nedokáže rozhoupat? Raději se dál bude mučit otázkami!

Pootevřenými dveřmi viděl poručíka Kozla běžet k oknu. Zvedl se a vyšel do přední kanceláře. Venku už tma značně prořídla. Zvolna se chystal nový den. Kdyby tak věděli, co jim přinese!

"Mám dojem, že už jedou," ozval se poručík.

Kodet otevřel i druhé okno. Vyklonil se a zíral do mezery mezi dvěma bloky domů. Hučení, připomínající vzdálené pohřímávání před bouřkou, se skutečně přibližovalo.

Náhle obrysem viaduktu problesklo ostré světlo a vzápětí odtud vyrazila první ocelová obluda. Pásy tanků řinčely o asfalt, naftové motory duněly. Pak jela oplachtovaná nákladní auta se zapřaženými děly.

"Progresívní s lidskou tváří dostanou průjem…" výsměšně prohodil Kozel.

"Ostatních se jejich příjezd netýká?" zeptal se Kodet.

"Mne určitě ne. Kdybych nemusel trčet tady v baráku, šel bych jim zamávat. S obrovskou chutí."

"Jenom klidně běž. Kdyby se po tobě major sháněl, řeknu mu, že jsem tě tam poslal, abys je spočítal. Víš, že ty jsi vlastně šťastný člověk, poručíku?"

"Jenom štengruj," zabručel. "Kdybys tolik nenaslouchal tomu přivandrovalcovi Pulpánovi, měl bys čistou hlavu i ty."

"Nějak nemohu uvěřit vlastnímu sluchu. A pročpak jsi nezvedl ruku a neřekl mu, že bohapustě žvaní? Měl jsi v kalhotách? Nebo se ti rozbřesklo až teď, když je vidíš?"

"A co by se asi změnilo, kdybych po Pulpánovi vyjel na schůzi?" mračil se Kozel.

"Asi nic moc. Ale řekl bys mu to. A třeba by se k tobě přidali i další váhavci. Stejně jsem nevěřil, že souhlasí opravdu všichni."

"A kdopak by se mě zastal, kdyby se do mne obul? Ukousali byste mě. Uštípali. A možná bych i dostal padáka," povzdechl. "A já mám tuhle uniformu rád. Nevím, co bych si počal, kdybych ji musel svlíknout."

Kodetovi se do úst drala slova o důstojnosti člověka, ale naštěstí je včas spolkl. V tuhle chvíli by zněla přinejmenším pateticky. A oč je vlastně on lepší než Kozel? Prostředí zřejmě člověka ovlivní víc, než si je ochoten přiznat.

Ve dveřích se objevil major.

"Kozle, kolikrát tě mám volat? Kluš na ústřednu, že nutně potřebuju mluvit s krajskou správou. Jestli ji nedostanu do třech minut, někdo si to škaredě odskáče!"

Poručík vyrazil do chodby jako splašený. Uherek se samolibě zasmál.

"Že se s ním vybavuješ. Kdyby jsi se ho zeptal za hodinu, už si nebude tak jistý. Za každou cenu chce imponovat."

Kodetovi nebylo do smíchu. Ale měl chuť poznamenat, že takových je víc. A že Kozel vlastně nedělá nic jiného, než jeho idol a zářný vzor – náčelník.

Jedno si neodpustil. Otázku, co by podnikli, kdyby se od kolony najednou odpojilo vozidlo a zamířilo k budově okresního oddělení.

"Jednat s nima rozhodně nebudu. K něčemu takovému jsem nedostal rozkaz," prohlásil Uherek.

"Čistě teoreticky, náčelníku. Jeden z tanků se otočí, zajede před barák, namíří hlaveň někam do oken, dají nám pět minut na odchod, a když neuposlechneme… Tak se to přece dělá."

"Nestraš, člověče." Major si olízl ret. "Nemáš moc bujnou fantazii?"

"Možná. Ale zkuste to připustit, náčelníku. Vtrhli k nám jako barbaři. Na nějakém tom průšvihu navíc už přece nesejde."

"Kdyby tohle udělali," vysoukal ze sebe Uherek, nadechl se a zatvářil se skoro zoufale. "Kdyby to udělali, budeme se bránit."

Jak a čím? chystal se položit další otázku, ale v majorově kanceláři zadrnčel telefon a Uherek k němu pospíchal.

Od hlavní ulice se stále ozýval hluk projíždějící bojové techniky spřátelené armády a vždycky tak svěží ranní vzduch byl přesycen spálenou naftou a benzínem.

Ale co když to přece jen bylo úplně jinak, než nám shora namlouvali? Co když jsme se nechali zmást vnějšími obrazy událostí? Co když jsme jen parádně nalítli? letělo hlavou Kodetovi.

6

"Petře, tahle nečinnost mě děsí."

"Především kroť city, Evžene. Jestli se tím budeš takhle rozdírat, nevydržíš s dechem."

"Když už jsme spolkli, že si k nám přijeli jako na výlet, měli bychom aspoň plnit naše běžné povinnosti."

"Neslyšel jsi? Uherek k tomu nedostal befel," ušklíbl se Vopálka. "Chyba bude asi někde vysoko. Něco mi stále našeptává, že nás prostě prodali."

Hovořili o poradě u náčelníka, kterou svolal po telefonickém rozhovoru s krajskou správou. Zatím utichl rachot vojenských vozidel na státovce. Petr se zúčastnil v zastoupení svého vedoucího skupiny Mertlíka, který po manželce vzkázal, že má vysokou horečku a není schopen opustit postel. Kodet prosazoval vyslání dalších hlídek v uniformě, aby zabránily případným násilnostem v ulicích, a podepřel svůj návrh i nedostatkem zpráv o dění ve městě. Neuspěl, právě tak jako podporučík Pávek z dopravní služby, kterému starost dělala bezpečnost silničního provozu, hlavní kolonu vojsk neustále dojížděla vozidla, která se někde zdržela. Major však prohlásil, že mají zbytečné obavy, protože jen málokdo se odváží vystrčit nos. Pak zopakoval pokyn, že se nemají do ničeho míchat, a rozpustil je.

"Proč jste nám, sakra, nezatlačili? Myslím ty a Kozárek ze dvojky. Pochopím, že se do ničeho nehrne vyšetřovačka, ale vás je venku zapotřebí jako soli," pustil se Kodet do kamaráda.

"Jenom bych mu nahrál na smeč. Není to ani týden, co Mertlíka zrubal kvůli hospodám. Prý si už neumíme představit schůzku se spolupracovníkem bez chlastu."

"Tak hospody vynechte."

"Jenomže tam se dozvíš nejvíc."

"Tak mu to naservírujte."

"To je těžký, nemá o naši rachotě ani páru."

"Tak proč náčelníkuje?" Kodet zvedl vyzvánějící telefon a vyslechl příkaz, aby na půl desátou připravil některý z hlídkových vozů dopravky. Když zavěsil, bylo mu do smíchu. "Zdá se, že jsme ho přece jen postrčili. Mám připravit kočár, že se projedeme městem."

"Jestli si jen nepojede pro rady k tajemníkovi."

"Tam by mohl zavolat." Kodet si nasadil čepici, zamkl kancelář, klíče pustil do kapsy. "Hlavní je, že se začínáme hýbat."

"Dávej bacha, aby vás někde nelízli. Co bychom si počali bez mozku Uherkova formátu," loučil se Vopálka.

Major se usadil v autě a Kodetovi neušlo, že nemá opasek s pistolí. Než ho na to upozornil, Uherek promluvil:

"Nejdřív zajeď k celnici. Dostal jsem avízo, že se tam někde staví barikáda."

Na křižovatce Kodet odbočil doleva a při vjezdu pod viadukt byl připraven volant strhnout, kdyby se proti němu v protisměru náhle vynořilo opožděné vojenské vozidlo. Už dřívě se proslýchalo, že ruští řidiči nemají valnou úroveň.

Barikáda? Tak proto major poposedává, jako by ho sedadlo pálilo do zadku. Snad si neumanul, že zasáhne? Neměl by mu tenhle úmysl rozmluvit, dokud je čas? Píchne do lidí a ti se na něho vrhnou jako sršáni. Mohl by chytit žihadlo i on.

"Musíme je nějak přemluvit, aby netrojčili, beztak už nejde ničemu zabránit," začal Uherek.

"Teď už ne," souhlasil trpce. "Ale stejně bych se do toho nepletl."

"Mohla by z toho vzniknout nemilá polízanice, člověče. Dojde k masakru a koho poženou k zodpovědnosti? Okresního náčelníka…" Velikášským pohybem přilácl dlaň na hruď.

Kodetovi bylo do smíchu. Už dva dny poté, co Karase odvezli do nemocnice s podezřením na infarkt, Uherek jako by povyrostl. Začal si hrát na absolutního pána okresu. Zazářil jako hvězda první velikosti a nepochybně se domníval, že ho už nic nemůže ohrozit. A najednou je tu noc z dvacátého na jedenadvacátý srpen a všechno je v tahu. Navíc mu nikdo nechce poradit, jak tuhle neočekávanou překážku zdolat a neutržit žádný šrám. Musí se rozhodnout sám a nejhorší je, že neví, co za tou překážkou je. Zda svoji moc upevní, nebo bude následovat krkolomný pád.

Barikáda přehrazovala téměř celou šíři vozovky. Trčely z ní trámy a prkna, kusy železa. Mezerou při zdi administrativní budovy mlékárny jim vstříc vyklouzl mladý policista. Před majorem se postavil do pozoru a konečky prstů našel štítek čepice. Uherek ho nepustil ke slovu.

"Jak jste mohl připustit něco takhle absurdního? A ke všemu to stojí dál, i když jsem nařídil, že se to musí zlikvidovat!"

"Bohužel mě neposlechli," vymáčkl ze sebe mladík a očima mu proskočily lišácké jiskřičky.

"Neuposlechli…" užasle protáhl major. Nadechl se a vybuchl: "Člověče, vy nejste vůbec hoden nosit naši uniformu, když nedokážete zařídit ani tak jednoduchou věc. Budete zírat, jak s nima zametu."

Víc, než Uherka, Kodet sledoval strážmistra. S potutelným úsměvem a rukama v kapsách kráčel za náčelníkem a nebylo těžké uhodnout, že se o splnění předchozího – zřejmě telefonického – rozkazu ani nepokusil. Kolik mu může být let? Nanejvýš pětadvacet. Jak by se zachoval on, kdyby byl na jeho místě? Splnil by rozkaz, přestože by byl v rozporu s jeho svědomím? Ještě před rokem by to asi učinil, ale dnes…

"Občané," oslovil Uherek skupinku, která nosila k barikádě větší kameny z ložné plochy zelené multikáry, "uvědomte si, že znemožňujete provoz po velice frekventované mezinárodní silnici."

"A co? Prostě nebudou jezdit!" odsekl vyzáblý chlapík v montérkách pocákaných maltou a popadl další balvan. Mojorův obličej zrudl jako opařený. Uherek se povytáhl na špičky.

"Jsem okresní náčelník Veřejné bezpečnosti. Copak mě neznáte? Důrazně vás upozorňuju, že…"

"Tohle snad není pravda!" Muž mrštil balvanem zpátky na multikáru. "Lidi, přišel nás povzbudit hlavoun s epoletama," volal na ostatní.

"Že by se konečně přestali strachovat o palice?" ozval se podsaditý mladík v pestré kšiltovce, asi řidič multikáry. "Copak nám povíš, taťko?"

V Uherkově obličeji se objevil zmatek. Ti, co se k němu stahovali, překřikovali jeden druhého. Rojili se odevšad jako mouchy u čerstvé mucholapky. Kodet to začal vidět dost černě a vyhledal očima mladého strážmistra. Viditelně se bavil.

"Poslyšte, občané," pokračoval Uherek už téměř pokorným tónem, "něco takového je nezastaví. Třeba tank barikádou projede jako nůž máslem."

"Jenom ať to zkusej, parchanti!" Chlap s tetováním na předloktí vycenil zažloutlé zuby a ukázal na řadu sudů v barikádě. "Podpálíme naftu a oni se v těch obludách uškvařej jako v rakvích."

Za všeobecného řehotu major bloudil očima od mlékárenského objektu až k protějšímu domku s vlajkou vystrčenou z vikýře. Náhle někdo vykřikl: už jedou! Uherek v domnění, že jsou ohlášena vojenská vozidla, silně pobledl a hledal mezeru k úniku do bezpečí. Ale pozornost patřila staříkovi s porcelánkou v zubech a dvěma rozježeným výrostkům, kteří za ním táhli vozík, na kterém bylo cosi zakryté šedou přikrývkou.

Stařík se zastavil, vyndal porcelánku z úst, ukázal jí k barikádě. Výrostci popadli tu obdélníkovou věc pod dekou a šplhali na barikádu. Byl to obraz v masívním rámu. Muž na koni měl přes oko pásku, na hlavě přilbici, v ruce třímal palcát.

"Sláva husitům!"

"Jan Žižka z Trocnova je náš vzor!"

"Nedáme se!"

"Ani přesily se nebojíme!"

"Nikdo je nezval, ať táhnou!"

Major to poslouchal a ty dvě příčné vrásky na jeho čele zvýrazněly. Kodet se dotkl jeho paže. "Nepojedeme dál?"

Uherek mlčky přikývl. Scházelo jim několik kroků k průchodu, když je dostihlo volání, s kým vlastně Veřejná bezpečnost je. Major nerozhodně přešlápl. Kodet vycítil nebezpečnost situace.

"S vámi. Samosebou, že s vámi," zdůraznil.

"No proto…" zabručel příšerně zarostlý chlap a zahulákal: "Lidi, esenbáci jdou s námi!"

Do uší se jim zařízlo hromové hurá. Uherkův napjatý výraz roztál samolibým úsměvem. Příšereně rád sklízel pocty. Pro ty byl ochoten vykonat cokoliv. Zvednutou rukou utišil dav.

"Musím uznat, že jste se činili. Snahu dokážu ocenit. Ale jedno mně musíte slíbit. Že barikádu ještě víc zpevníte. Ať se z ní stane pevnost."

"Ať žije major! Sláva esenbákům!" pokřikoval nějaký tlouštík a po Kodetovi šmátral špinavýma rukama. Pivo z něj táhlo jako ze sudu.

Uherek dopadl na sedadlo v autě a úsměv, který doprovázel jeho výroky u barikády, byl tentam. "Představ si, kdyby udělali, čím vyhrožujou…" zamumlal vyplašeně.

7

V autě si Kodet rozložil mapu na kolena, aby se aspoň trochu zorientoval, než dá povel k odjezdu.

"Trefíme i bez ní." Krátce ostříhaný dopravák za volantem se ušklíbl. Kodet si ho pamatoval ze sobotních dopolední, věnovaných tělesné zdatnosti. Pokud běhali kolečka po dráze stadiónu, držel se až vzadu a vypadal na umření. Jak mezi ně vhodil míč, jako by s ním začali šít čerti.

"Jde o pracovní mapu, strážmistře." Kodet se pootočil k těm dvěma na zadním sedadle. Byli ve stáří řidiče. Jeden ho vezl k zásahu na náměstí při pouti, druhý patřil k nejlepším střelcům ze samopalu škorpión, ale marně ho přesvědčoval, aby vyzkoušel štěstí při nějaké střelecké soutěži.

"Přiznám se vám, že mám jen mlhavou představu o tom, co nás očekává. Pojedeme okolo sovětských jednotek a jistě budeme potkávat jejich vozidla a hlídky. Pravděpodobně si nás i skontrolují. Zachovejte klid. Neprovokujte a nedejte se vyprovokovat. Kdo se na to necítí, raději hned vystupte. Nemusí nás být plné auto."

"Za co nás máte?" ohradil se dost pobouřeně řidič.

"Na nás je spoleh. A jsme rádi, že se konečně něco děje," ozvalo se odzadu.

"Výborně. A teď k naší trase. Pojedeme Leningradskou na státovku. Kolem textilky na výpadovku z města. Do Skalky a dál na Jindrov. Zpátky to vezmeme přes Dýmov. Pokud není žádná otázka… Kupředu!"

Nápad vytvořit skupinu, která by v určitých časových intervalech projížděla městem a případně i celým okresem, vznikl v Kodetově hlavě při zpáteční cestě od barikády s obrazem Jana Žižky z Trocnova. Major sice nejdřív vyjádřil obavu, nebudou-li takové jízdy považovány za provokaci, ale poté uznal, že Sověti si hlídek v modrých uniformách zatím nevšímají, a že tato skutečnost jim k podobné činnosti dává šanci. Když měli uhnout doleva k viaduktu, majora zaujalo shromáždění lidí před Avionem. Poručil Kodetovi, aby zaparkoval u řeznictví. Sotva je dav před hotelem vzal na vědomí, rozhostilo se ticho. Lidé se před nimi mlčky rozestupovali, vznikla ulička a na jejím konci byl stolek. Určitě nějaká rezoluce! bleslo hlavou Kodetovi.

Uherkovi to došlo až uprostřed davu. Zastavil se, nerozhodně přešlápl z nohy na nohu. Mezi lidmi to zašumělo. Kodeta napadlo, jestli by majora neměl postrčit. Uherek naštěstí pochopil sám, že mu už nic jiného nezbývá. Obrýlený pán s vizáží středoškolského profesora k nim posunul list papíru s natištěným textem. JSME ROZHOŘČENI, četl Kodet přes Uherkovo rameno. VSTUP VOJSK NA ÚZEMÍ ČSSR JE POPŘENÍM MEZINÁRODNÍHO PRÁVA. ŽÁDÁME, ABY… Uherek v prstech mačkal tužku a nemohl se rozhodnout.

"Koho nevidím? Zdravím vás, soudruzi z Veřejné bezpečnosti," objevil se vedle nich rozesmátý Pulpán. Obřadně a a teatrálně jim tiskl ruku, předváděl se, jako by někde tušil televizní kameru.

"Vy tu jste taky, soudruhu vedoucí tajemníku?" zamumlal Uherek a snažil se tužku předat Pulpánovi, jako by z úcty k jeho postavení, ve skutečnosti chtěl získat odklad pro sebe.

"Nedejte se vyrušit, náčelníku, já podepsal už na náměstí. Svým podpisem prokážete, že Veřejná bezpečnost je na straně progresívních sil této společnosti… Přátelé," Pulpán se obrátil k davu, který začal provolávat slávu Veřejné bezpečnosti, "neklesejte na mysli. Celý civilizovaný svět je s námi. Po zásluze odsoudí tenhle barbarský čin jako akt naprosté zvůle a arogance. Znásilnění slabšího silnějším. Přijde čas a dostane se nám zasloužené satisfakce."

Uherek rezoluci podepsal, ale v autě pak vypadal sklesle a přešla ho chuť pokračovat v projížďce městem. Bylo na něm vidět, že si není jistý, zda se zachoval správně. Jestli se nedopustil osudové chyby, kterou už nebude mít možnost ničím smazat. Asi za půl hodiny obdržel zprávu o koloně sovětských nákladních automobilů, která dorazila k barikádě od celnice. Auta obklopili rozhorlení občané a rozmlouvali s osádkami tak dlouho, až se kolona obrátila a vracela se k hranicím. Neprojeli u nás, projedou jinde! myslel si Kodet, ale na Uherka tahle zvěst o snadném vítězství učinkovala jako povzbuzující injekce, znovu ho postavila na nohy. Zavolal si Kodeta do své kanceláře, dostrkal ho k nástěnné mapě okresu.

"Ty skupiny zorganizuješ hned dvě. Jednu povedeš ty, druhou Kozel. Pokud budeš venku, Kozel zůstane v pohotovosti v budově a nevyjede dřív, než se vrátíš," rozhodl. Hned zvedl telefon a nařídil vedoucímu dopravky, aby dal k dispozici dvě spolehlivá vozidla a ze svého stavu vyčlenil šest mladších policistů pro zvláštní úkoly. Uherkova náhlá velkorysost byla nesporným svědectvím toho, že znovu uvěřil ve svoji svatozář.

Za lesem se vynořilo pole se žlutými stuhami slámy po kombajnech. Na strništi stály nepřehledné řady vysokých šedých stanů. Za nimi tanky, transportéry, auta i tahače s děly.

"Jde z nich strach," hlesl řidič a chystal se přidupnout plynový pedál, ale Kodet se dotkl jeho ruky na volantu.

"Klid. Jeď co nejpomaleji, ať si je dobře prohlédneme."

Strniště bylo rozježděné vojenskou technikou. Vzadu kouřily polní kuchyně. Při nich postávaly zástupy vojáků s jídelními miskami.

"Zabydlujou se. Bylo by zajímavé vědět, co jim napovídali, než je k nám poslali."

"Dostali rozkaz a o něm se u nich nediskutuje. Zatím je jasno pouze v jedné věci: za vpád na naše území nemohou tihle na poli," zachmuřeně prohlásil Kodet.

Asfaltka vedla kolem přehradní nádrže. Když Kodet nastoupil v Újezdě, právě dokončili sypanou hráz a s velkým humbukem – charakteristickým té době – začali napouštět. Týdny trvalo, než voda vystoupila až k sršatým základům, které tu zbyly po několika chvatně zbouraných chalupách, a pohltila i četné pařezy po smrkovém lese.

"Rostly tady hřiby jako pěst," zasmušile prohlásil Vopálka, když kolem spolu jednou projížděli, a s nostalgickým úsměvem v obličeji mu líčil, jak se v tom lese v sezóně hub zastavoval a vždycky našel.

"Najednou tu je mrtvo," konstatoval řidič.

"Ne na dlouho, lidem brzy otrne. Za pár dní to tu bude vypadat stejně, jako než přišli." Kodet si vzpomněl, jak minulé léto podlehl neustálemu naléhání Anděly a jednu neděli obětoval, aby taky viděla tu obrovskou spoustu vody, o které básnily ženské v paneláku. Sotva našli místo pro deku. Ze všech stran ječely tranzistory. Do toho jódloval Gott z ampliónu na střeše kiosku, kde prodávali zteplalé pivo do povoskovaných kelímků. Prodrat se do hlubší vody byl poměrně slušný sportovní výkon.

Za přejezdem kolejí už stoupali ke Skalce. U benzinové pumpy stála stojedenáctka tatra naložená hrubým štěrkem. Před ní poskakoval jakýsi mužík v plandavých montérkách a svůj menší vzrůst doháněl pažemi nad hlavou. Z chodníku přihlíželo ke dvěma desítkám lidí. Na první pohled se dobře bavili. Z výfuku nákladního automobilu vyprsklo klubko tmavého čmoudu a vozidlo se dalo do pohybu. Jelo přímo na mužíka, který ho zřejmě chtěl zastavit. Už to vypadalo, že skončí pod vozem, ale v poslední vteřince uskočil.

"Kouknu, o co jde." Kodet opustil služební auto a zamířil ke stojedenáctce. Řidič ho asi zahlédl přicházet. Zhasl motor a hbitě opustil kabinu.

"Copak to tu vyvádíte?"

"Já…?" Řidič udiveně potřásl hlavou. "Támhletoho skrčka se optejte. Leze mně pod kola, jako by se do nich potřeboval zakousnout. Málem jsem ho převálcoval. Nechci se nechat zabásnout kvůli nějakýmu cvokovi. Neufrnknul z blázince?"

"Neposlouchejte ho, soudruhu!" zavřeštěl fistulkou mužík. "Ať vám povídá, co chce, stejně má nekalý úmysly"

"Pane," pootočil se k němu Kodet za všeobecného smíchu na chodníku, "můžete mi rozumně vysvětlit, proč mu bráníte v odjezdu?"

"V sázce jsou lidský životy!"

"Lidičky," ochotnicky rozpřáhl ruce šofér, "co to žvaní za bláboly? Nakonec ještě bude tvrdit, že jsem nalitej. Vypadám tak? Pane nadporučíku, teď už vám je snad jasný, že patří do svěrací kazajky."

"Moc by se ti hodilo, udělat ze mne cvoka, co? Tenhle nezodpovědnej element, chystá úkladnou vraždu!" znovu se rozkřikl mužík.

"Když ho obviňujete," Kodetovi dalo dost úsilí, aby se nesmál jako ti na chodníku, "tak vám je zřejmě i známo, koho se chystá zavraždit."

"Jo, to vím. Prý počká, až pojede ta černá volha, a napere to přímo do ní. Vykládal to támhle lidem," mávl rukou k těm na chodníku.

"Už toho mám akorát dost, dědku plesnivej!" rozzlobil se řidič. "Kdybych nebral ohled na tvý šediny, už bych ti dávno jednu ubalil. Copak nerozumíš srandě? Ta přece musí bejt, i kdyby na žvanec nebylo. Pane nadporučíku, poručte mu, ať vypadne. Beru prachy za odvezený fůry."

"Moment. Může někdo z vás potvrdit, co tenhle pán uvedl proti řidiči?" zeptal se Kodet lidí na chodníku. Když mlčeli, vzdal to a zamířil k policejnímu autu.

Za smíchu těch na chodníku se mužík rozběhl za Kodetem.

"Oklamali vás, soudruhu. Nemůžou se dočkat, až to udělá. Jestli mu v tom nezabráníte, budete litovat."

"Nezlobte se, ale vaše tvrzení jsou neprůkazná." Kodet za sebou třískl dvířky a vybídl strážmistra za volantem, aby jel, ale dal pozor na toho pošuka venku, aby se jim nevrhl pod auto.

Nechali za zády Rudolfov a se Zámeckým vrchem po levé straně sjížděli k Jindrovu. Kodet shlížel na město svého mládí a vybavil si, jak tudy jel v cortině s Alenou ze setkání se spolužáky. Proč se ještě neozvala? Pak ho napadlo, že by se mohl zastavit u rodičů. Napsal otci, ale ten mu dosud neodpověděl. Je mu zase hůř, nebo se o něm dozvěděl něco, co ho nepotěšilo?

"Že jsme si zavařili, co?" V Blahovcově obličeji se usídlila výsměšná grimasa. Ve služební místnosti se ozvalo rádio.

"ZASTAVTE ČERNOU VOLHU! ZASTAVTE JI VŠEMI PROSTŘEDKY! ZA KAŽDOU CENU! VYJELI ZATÝKAT NAŠE LIDI!"

Blahovec skočil k přístroji a vzeklým pohybem vyškubl šňůru ze zásuvky.

"A blbne se dál! Hlásej to už aspoň hodinu. Copak tam nikoho nenapadne, jakej binec můžou způsobit na silnicích?" rozčiloval se.

Pak líčil, jak minulý den šel kolem Dělnického domu a spatřil asi dvanáctiletého kluka s kýblem a štětkou uprostřed křižovatky, vápnem psal heslo přímo na dlažbu. A právě se shora od školy řítil těžký nákladní automobil. Nezbývalo mu nic jiného, než vběhnout do vozovky a auto stopnout.

"Doufám, že jste toho syčáka aspoň vytahal za uši?" reagoval Kodet na historku, ale hlavou mu ještě táhla ta naléhavá výzva z rádia. Konečně si to dal doromady s epizodou ve Skalce. Odmítl to jako nesmysl, ale nedokázal se zbavit obrazu té stojedenáctky se štěrkem na korbě u benzinové pumpy. Tak o tohle tam šlo!

Spěšně se s Blahovcem rozloučil a vyřítil se k vozidlu.

"Změna programu, pánové. I zpátky pojedeme přes Skalku. A šlapej autu na krk!" přidal k strážmistrovi za volantem.

Byl rád, že se ho na nic nevyptávají. Zase jednou ze sebe nechal udělat blbce! Nalítl jako nováček. Pokud řidič té stojedenáctky svůj úmysl uskuteční, je samozřejmé, že si to mužík neponechá pro sebe. Nehoda padne na jeho vrub, může mu z toho být sakramentsky horko. Mohl tomu zabránit, kdyby vzal varování vážně!

Jistou naději viděl ve skutečnosti, že v rádiu neudali směr jízdy černé volhy. Ale co když zaslechl jen část hlášení?

U benzinové pumpy ve Skalce bylo prázdno a po nějaké nehodě tam nebyla ani stopa."

"Nezastavuj!" sykl Kodet a v duchu se vybízel ke klidu. Nepřestával upřeně sledovat okraje vozovky.

Vjeli do ulic Újezda. Teprve, když zastavovali před budovou okresního oddělení, se Kodetovi ulevilo. Zbytečně se nervoval. Řekl strážmistrům, že mají celé tři hodiny volna, ve vestibulu kývl podporučíkovi za sklem kukaně a zamířil na schodiště. Na prvním odpočivadle bezděčně pohlédl do okna a polil ho studený pot. Ve dvoře stál vrak osobního automobilu černé barvy. Byla to volha.

8

Uherek s funěním přiklekl víko oplechované bedny s kovovými držadly po stranách, petlici opatřil bytelným visacím zámkem. Klíček schoval do kapsy, narovnal se v zádech a kývl na poručíka Kozla. Ten horlivě srazil podpadky a spěšně opustil kancelář. Major neklidně přecházel a často se díval na telefonní přístroj na svém stole.

Když zazvonil, zvedl sluchátko. Jen zavěsil, zahleděl se na Kodeta a Vopálku.

"Můžete vyrazit."

Popadli držadla bedny a schodištěm sestupovali do přízemí budovy. Nikoho nepotkali. V prosklené kukani služby ve vestibulu seděl Kozel a předstíral, že o nich nemá nejmenší tušení.

Bednu naložili do moskviče. Vyjeli pár minut po třiadvacáté hodině. Noc byla tmavá a jako by se chystalo na déšť. Dálková světla ohmatávala pustou asfaltku. Od chvíle, kdy opustili Újezd, nezaznamenali jediné vozidlo.

"Jak jsem ve dvoře zahlédl tu pomačkanou kastli černé volhy, kapky krve by ses ve mně nedořezal. Nedokázal jsem si představit, že se v tomhle stavu můžu objevit před majorem. Jenomže Kozel už hlídkoval ve dveřích sekretariátu a zatáhl mě k náčelníkovi," svěřoval se Kodet Vopálkovi, který seděl po jeho pravé ruce. Vzadu na sedadle spočívala oplechovaná bedna, kterou měli dopravit do Jindrova a osobně předat Blahovcovi.

"Samosebou, že jsem o té blamáži ve Skalce pomlčel. Major mě poslouchal dost roztržitě, čekal jsem, kdy po mně vyjede. Pak se mě zeptal, jestli jsem si všíml toho vraku na dvoře. Přikývl jsem a obával se nejhoršího. Ale on začal spílat rozhlasákům, a že doporučí poškozenému, aby na ně podal žalobu. Když z něj konečně vylezlo, že nehodu má na svědomí autojeřáb, málem jsem nahlas zajuchal."

"Ani se ti nedivím," zasmál se Vopálka. "Mluvil jsem s vedoucím dopravky pár minut poté, co se vrátil z místa nehody. Odskákal si to nějaký hlavoun z krajskýho výboru strany. Odvážel rodinku na chajdu do Orlických hor služebním auťákem. Jeřáb ho nabral z boku, převrátil na střechu, tlačil ho před sebou až na opačnou stranu křižovatky. Aby hlavouna a jeho šoféra dostali ven, museli přivézt autogén. Když je nakládali do sanitky, hlavoun se nechal slyšet, že štěstím je, že se jim to přihodilo až při zpáteční cestě."

"Volha je zralá do šrotu."

"Auťák zacvaká pojišťovna. A ti dva vyvázli jen s nějakou tou odřeninou… Jo, a tomu autojeřábu pochopitelně selhaly brzdy."

"Je to férové, Petře?"

"Evžene, uznávám, že za sebou máš náročný den, ale snaž se uvažovat logicky. Jestli nějaký šofér někde utrousí, že se nabourá do volhy, před kterou varovali v rozhlase, ještě neznamená, že ji doopravdy hodlá odstřelit. Pravděpodobnější je, že si zahrál na vlastence, aby mu čumilové tleskali."

"Nebo zůstal mimo jen proto, že neměl příležitost."

"Doporučuju ti, abys to neprožíval víc, než je v kraji zvykem. Copak neznáš českou letoru? Od slov je většinou hodně daleko k činům." Vopálka se zasmál. "Nezačoudíme si?"

Vzápětí Kodetovi podal zapálenou cigaretu.

Stačil jen několikrát potáhnout, když se pruh světla z pravého reflektoru dotkl postavy na okraji vozovky. Přilba s maskovací síťkou, rubáška, šikmo přes prsa samopal.

"Sakra!" zaklel Kodet a volant popadl oběma rukama. Hlavou mu problesklo, že kdyby je voják skontroloval, určitě by mu neušla oplechovaná bedna na zadním sedadle. A že by ho jistě zajímal její obsah.

V proužku dýmu z cigarety, kterou měl mezi rty, zaznamenal pohyb vojákovy paže nahoru.

"Ať tě ani nenapadne zastavit!" Vopálka se sehnul a Kodet zaslechl cvaknutí pojistky pistole.

"Neblbni, Petře," hlesl koutkem úst a současně přidupl plynový pedál až k podlaze. Auto poslušně zrychlilo. Kolem ozbrojeného vojáka prolétlo jako vítr.

Mostek, mírná zatáčka doleva, vzápětí je skryl vysoký les. Kodet zvolnil jízdu a Vopálka se narovnal.

"Proč nestřílel?"

"Myslím, že od nás spíš očekával pomoc. Pod břehem bylo něco převrácené. Řekl bych, že transportér."

"Moskvičem bychom ho beztak nevytáhli."

"Třeba rozflákali vysílačku… Ale zastavit nešlo, s tím co máme za sebou. Dva civilové a tajemná bedna. Uprostřed noci…" Kodet típl cigaretu do popelníčku. "Stejně se nemohu zbavit pocitu, že si jen na něco hrajeme."

"Svěř se s tím Uherkovi…" Vopálka se škodolibě zasmál.

"A co když mu tentokrát křivdíš, Petře?"

"Určitě k tomu dostal pokyn. Ale zítra může zavolat někdo jiný a Uherek nebude vědět, čí je. Vsadím se s tebou, že ta lejstra mimo Újezd dlouho nezůstanou. A vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nás pro bednu nevyštval třeba už zejtra."

Noční Jindrov jim připadal jako po vymření. Pouze nápisy na zdech domů, zídkách, ale i přímo na vozovce, svědčily o tom, čím ve dne město žije.

Otevřel jim Blahovec s rozepnutým pouzdrem na opasku. Vpustil je do budovy a ještě chvíli se rozhlížel tichým náměstím.

"Všecko vím, okresní mně odpoledne volal. Bude to tady mít jako v kampeličce," zachechtal se.

Kodet se omezil pouze na upozornění, že bedna nesmí být uložena ve vlhku. Odmítl nabízenou kávu a vyšel ven za Vopálkou.

"Obávám se, že Blahovec už v duchu kalkuluje, jak z toho vytřískat něco ve svůj prospěch," prohlásil, když nastaroval auto.

"Pusť to z hlavy, Evžene. A zpátky jeď jinudy." Vopálka se pohodlně opřel a za moment už pravidelně oddechoval.

Kodet pustil autorádio, vyladil tichou taneční hudbu. Nemohl nemyslet na riziko, které touhle jízdou podstoupili. Bude to aspoň k něčemu dobré? Okupační vojska jsou mimo města, zatím Rusové neobsadili ani jednu státní instituci. Zdá se, jako by čekali na iniciativu místních funkcionářů. Ale propůjčí se někdo k veřejné kolaboraci? Podle letáků, které okupanti rozšiřují, přišli potlačit kontrarevoluci. Kdo je pozval? Všichni hlavní činitelé státu a komunistické strany se od toho distancovali. Ale co když tím pouze uklidňují prosté lidi? Rozhodně tu nejsou omylem. V očích států Waršavské smlouvy se Československo provinilo pokusem o reformaci socialismu. Ale nehrají v tom hlavní úlohu velmocenské zájmy Sovětského svazu? Československo přece bylo jedinou zemí, kde neměli svoji armádu!

Rozespalému majorovi ohlásil splnění úkolu a ve své kanceláři si vlezl do spacáku, který si rozložil na podlaze, a semkl opuchlá víčka. Třetí den v pohotovosti. Kolik takových dnů ještě bude? Co pro ně chystají další dny? táhlo mu hlavou, než se ho zmocnil spánek.

Ráno potkal Šimečka a dozvěděl se, že krátce před půlnocí v nemocnici skonal Karas. Zamumlal, že mu je to líto. Karasův nástupce protektorsky položil dlaň na jeho rameno a zeptal se, kam večer s Vopálkou odváželi tu oplechovanou bednu.

"O jaké bedně je řeč?" snažil se hrát překvapeného.

"Mám na mysli tu, co Uherek napěchoval lejstrama z archivu." Z Šimečkovy tváře zmizel úsměv.

"Měl bys víc přemýšlet, než se zase propůjčíš k takové hlouposti. Snad si nemyslíš, že bude nějaký odboj?" ušklíbl se.

9

Ostrá zatáčka doleva, krátká rovinka a další točení volantem. Pneumatiky kvílely, karosérie ve spojích plechů posténávala, řidič měl plné ruce práce, aby automobil udržel při správné straně vozovky, kdyby proti nim vyrazilo vozidlo v protisměru. Těch téměř sedmdesát v táhlém stoupání bylo určitě maximum, co auto na plný plyn mohlo dokázat, ale Kodet se přesto nemohl zbavit stísněného pocitu, že k cíli dorazí s křížkem po funuse.

Když zavolal vedoucí restaurace na Chlumu, že se tam objevilo ruské auto se zaměřovačem, a zeptal se, co má dělat, Uherek právě nebyl ve své kanceláři, přepojili mu Kodeta. Tomu ihned došlo, že okupanté zřejmě zaměřili jejich dálkovou anténu na vyhlídkové věži. Vedoucího chaty požádal, aby zamkl a pro jistotu i jinak zabezpečil vstupní dveře, že okamžitě jedou nahoru. Vyhlásil nástup své pohotovostní skupiny. Strážmistři byli u auta do dvou minut, ale na Chlum to je přece jen tři kilometry a neustále do kopce.

Znovu se zahleděl k zápěstí. Čas letěl neúprosně, protože úspěch či neúspěch závisel na rychlosti. Snažil se odhadnout, jak si na Chlumu počínají ruští vojáci. K čemu se odváží, pokud jim vedoucí odmítne otevřít. Budou ho přemlouvat? Vniknou do objektu násilím? Pokud se do budovy dostanou dřív, než se tam objeví oni, může je zdržet hledání zamaskovaného přístupu k anténě. Ale mohou zmáčknou vedoucího! Když má někdo hlaveň zbraně u hlavy, nejspíš ze sebe vysype všechno. Proč by si taky hostinský hrál na hrdinu?

V každém případě se s nimi střetnou!

Přidržoval se plechu pod čelním sklem, aby ho při náhlém zabrždění neprorazil hlavou, a bylo mu všelijak. Při dosavadních jízdách okresem je okupanté mohli kdykoliv zastavit. Kontrolovat, prohlížet, předvést k výslechu a třeba i na čas internovat. Ale nyní poprvé půjde o to, kdo z koho, a se zbraní v ruce. Rusové asi mají rozkaz, znemožnit vysílání, my jsme pevně odhodláni uchovat současný stav. S kompromisem není možno počítat.

Vyzve je, aby ihned opustili Chlum. Pokud neuposlechnou… Kodet zapátral v obličejích svých strážmistrů. Řidič byl zcela soustředěn na divokou jízdu, ale ti dva na zadním sedadle, se samopaly na kolenou, byli neklidní a ve tvářích pobledlí. Mají strach? Možná jde jen o pouhou stísněnost. Jenomže proděravět kulkou figuru na střelnici je docela něco jiného, než zamířit a stisknout na živý cíl. A ne pouze proto, že lepenkový terč nám to nemůže oplatit.

Možná by s nimi měl promluvit. Ale co jim chce povídat? Sakra, jak k tomu tihle mládenci přijdou, že mají riskovat své zdraví a možná i samotný život v tomhle jejich nádherném věku? Kodeta začala přemáhat jakási úzkost. Proč to musí být právě on, kdo rozhodne, co se stane v příštích minutách? Stále ještě má čas to zastavit. Co vlastně znamená nějaká anténa ve srovnání s lidskými životy? A i kdyby třeba jen s jediným. K čemu jim je spojení, když v okamžiku, kdy činem měli dokázat, jak moc věří své, tolikrát proklamované hrdosti a všemu čím se holedbali, nepohnuli ani prstem! A co jim zbude z dnešní rozhněvanosti za týden, za měsíc, za rok? Každá bolest prý přebolí, když se moc nerozdírá. Pomůže jim čas zapomenout?

Automobil se přehoupl přes hřeben a náhle se před nimi vynořila budova chaty, přilepená k hranaté kamenné věži rozhledny. Na asfaltové ploše parkoviště pro návštěvníky stálo tmavě zelené vozidlo s kostkou plechové skříně za kabinou, nad ní trčel půlměsíc síťového zaměřovače.

"Zajeď až před vchod," vybídl Kodet řidiče a připravil si škorpión. "Všichni ven. Zbraně do ruky, ale zatím neodjišťovat!"

Pak stáli tváří v tvář robustnímu seržantovi ve značně seprané polní uniformě a dvěma podstatně mladším vojákům. Vzájemně se měřili chladnýma očima a mlčeli.

Dva tři mohou být ještě v bedně! pomyslel si Kodet. Poněkud ho mátlo chování ruských vojáků. Očekával výzvu, požadavky, případně výhrůžky, ale mlčení pokračovalo. Zkoušeli už vniknout do budovy? Nebo očekávají posilu, která situaci rozhodne v jejich prospěch? Měl by se ozvat majorovi, vždyť mu ani nestačil zanechat stručný vzkaz.

V drsné tváři asi třicetiletého seržanta se mihl úsměšek. Vzápětí pohrdavým tónem cosi prohodil k těm dvěma. Rusové se k nim otočili zády a odcházeli k zilu, který už možná jezdil po frontách druhé světové války. Motor chraplavě naskočil, auto odjíždělo.

Kodet nasucho polkl. Ještě dost rozechvělou rukou krátký samopal vsunul do pouzdra na opasku. Napětí ho opouštělo jen zvolna. Nebyl si jistý, zda to znamená vítězství, nebo jen pouhý odklad střetu.

"Takhle se na ně musí. Síla proti síle," ozvalo se za nimi. Obézní vedoucí chaty se k nim přihnal a potřásal jim rukou. "Díky, pane nadporučíku. Děkuju, chlapci. Nedovedete si představit, jak horká čtvrthodinka to pro nás byla. Určitě jste nás zachránili před vyrabováním. Znám je z pětačtyřicátého. Brali, co jim přišlo pod ruku… Pojďte přece dovnitř. Žena vám přichystá něco na zub. Samosebou na účet podniku."

"Nezlobte se, ale jsme ve službě," odmítl pozvání Kodet. "Kdyby se tu znovu ukázali, brnkněte."

Strážmistři se mračili a jen neochotně zaujali svá místa v autě. Kdy zase budou mít příležitost k normálnímu jídlu? Kodet předstíral, že jejich jízlivé poznámky nevnímá. Nedovedl by jim vysvětlit, proč nemá náladu naslouchat chvalozpěvům vedoucího chaty na Chlumu.

"Třeba si Rusáci jen zajeli na panáka," vstřícně prohodil řidič, když kroužili zatáčkami zpátky k městu.

"Budou si muset najít jiný lokál," zabručel Kodet a jako by těmi slovy povytáhl nějaké pomyslné stavidlo. Strážmistři začali vtipkovat na adresu těch, kteří nahoře vyklidili pole. Nechtěli vzpomínat na minuty, kdy možná mysleli i na to nejhorší.

10

"Celé čtyři dny jsi se neukázal doma! Co si o tom mám myslet? Tobě je fuk, co se mnou je? Nebo to mám chápat tak, že chodíš přespávat jinam?" křičela do telefonu Anděla, jak měla ve zvyku, když si nebyla jistá, co od něj může očekávat.

Upozornil ji, že dosud slyší výborně, aby laskavě ubrala na síle hlasu. Pak jí připomněl, že mají stoprocentní pohotovost.

"A že jenom ty?" Mrazivě se zasmála a vzápětí se dozvěděl, že už minulý den odpoledne zahlédla Tlapáka ze sousedního vchodu paneláku. Snažil se jí vysvětlit, že Tlapák je hlídkový příslušník, a že zřejmě využil pochůzky v té části města, ale přerušila ho hlasem plným smutku.

"Má prostě rád svou ženu. Zato ty… Nic neříkej!" rozkřikla se znovu. "A nesnaž se mně namluvit, že jsi ještě neměl příležitost, když jezdíš kolem."

Čím déle se dohadovali, tím mu bylo jasnější, že Anděla od něj něco potřebuje. Proč by taky jinak volala? Několik měsíců kolem sebe chodí jako dva úplně cizí lidé, kteří se v prostorách jednoho bytu ocitli pouze v důsledku nějakého administrativního nedopatření, a najednou taková touha vidět ho!

Váhavě připustil, že se možná zastaví v průběhu příštího dne, měl by se už vykoupat a vzít si čisté prádlo.

"Dnes by to nešlo?" zeptala se tónem, který měl velice blízko k prosbě.

"Bohužel mám výjezd. A pak… Nemohu ti to slíbit."

"Ani kdybych za to byla na tebe hodná?" zesládl jí hlas.

"Andělo, nezlob se, ale nemohu uvěřit, že bych ti najednou tolik scházel. Nepřipadá ti to, po tom všem, trochu směšné? Měla bys mi narovinu říci, o co ti jde, a nemusíme zbytečně blokovat linku."

"Už nemám peníze," vyhrkla, jako by se obávala, že okamžitě zavěsí. "A beru až příští týden."

"Ale vždyť jsem ti na stravu dal jako obvykle," namítl a zhořklo mu v ústech. Proč jí neřekne, že dostává stále původní částku, jako by vařila jako dřív, přestože se poslední dobou víc stravuje po hospodách? Proč jí už konečně nepoví, že částka, kterou jí pravidelně dává, značně převyšuje náklady, které s jeho osobou má?

"Mezi lidma se povídá, že zavedou omezený prodej. Chtěla bych udělat větší nákup. Mouku, cukr, konzervy a tak."

Dolehlo k němu nefalšované vzlyknutí. Její pláč na něj vždycky působil depresivně. Gumoval případne protesty.

"Přestaň s tím fňukáním, Andělo. Vem si z krabičky, co je pod košilema k uniformě. Ale zbytečně neutrácej. Jsou to jediné peníze, které jsem odložil pro případ, že by…"

Nenechala ho domluvit. Jedním dechem mu vyčetla, že si nikdy nemyslela, že před ní bude schovávat peníze. Že ho bude muset prosit o pár korun!

Než stačil reagovat, třískla sluchátkem. Zmocnilo se ho silné podráždění. Nikdy nebyl zatížen na peníze. Nenutil ji, aby mu zdůvodňovala, za co je vydala. Asi proto žili od výplaty k výplatě, přestože oba byli zaměstnaní a živili pouze sami sebe. Navíc si už dlouho nic dražšího nepořídili.

Kolik má v té krabičce? Začal do ní odkládat po dvou až třech stokorunách před půldruhým rokem. Něco z ní vzal, když měla narozeniny… Víc než čtyři tisíce tam nejsou. Ale i tohle je poměrně vysoká částka na jejich poměry! Už ho začalo mrzet, že o penězích Anděle pověděl. Neměl by majora požádat aspoň o dvě hodiny volna? napadlo ho v okamžiku, kdy někdo zaklepal na dveře jeho kanceláře.

Vaňous, řidič jeho pohotovostní skupiny, se záhadně usmíval. Vyzval ho, aby s ním šel na dopravku, že mu chtějí něco ukázat. Kodet potlačil myšlenky na Andělu a peníze a následoval strážmistra o poschodí níž, do místnosti se spartakiádními lehátky mezi kancelářskými stoly. Až vzadu se o jeden opírala více než metr vysoká pěticípá hzvězda z plechu a plexiskla, kterým prosvítaly desítky žárovek. Patřila na střechu budovy okresního oddělení.

"Že by se uvolnila?"

"I tak to jde říct." Vaňous vycenil zuby v úsměvu. "Kdyby se zřítila do ulice, mohla by někomu rozbít kebuli."

Kodet začal tušit, o co jde. Přeskočil pohledem na strážmistry, kteří Vaňousovi přizvukovali. Když se to tak vezme, vlastně ji zachránili, dopadem na dlažbu by se rozlétla na kusy… Musel by být slepý, aby přehlédl vyčuhující dráty, nesly jasné stopy po čerstvém přeštípnutí. Utrousil, že jistě museli podat velmi odvážný výkon, on že by vzdálenost od střešního okna k místu, kde byla hvězda upevněna, určitě nepřekonal, má příšernou hrůzu z výšek. Zapálil si s nimi a zahleděl se na hvězdu, poznamenanou léty a hlavně nepřízní počasí, kterému musela vzdorovat. Nejsou přece takoví zajíci, aby si v hlavě nedokázali srovnat, že zmizení hvězdy ze střechy nezůstane dlouho utajeno. Nebo si snad dokonce přejí, aby se vědělo, kdo ji odstranil?

"Roztahujou se nám tady jako doma, a my na střeše máme jejich hvězdu?"

"Někdo to už musel udělat!"

Kodeta napadlo, jestli ho sem nepozvali, aby v tom nezůstali sami, ale hned se za tu myšlenku zastyděl. Prostě se mu chtěli pochlubit.

"Jak tak na vás koukám," zabručel zachmuřený Vaňous, "myslíte si, že jsme udělali botu."

"Nejde o to, co si myslím já," vyhnul se přímé odpovědi. "Důležitější je, co si o tom myslíte vy. Přineslo vám uspokojení, že jste ji sundali ze střechy? Bylo by chybou, kdybyste se domnívali, že tímhle jste definitivně, jednou pro vždy, zúčtovali se svou minulostí. Jestli vás při tom napadlo tohle, mýlíte se. Minulost v nás bude ještě dlouho zažraná, i když si to nemíníme připustit. Navíc si proti sobě poštvete starší kolegy, zvláště ty, co se domnívají, že se jim dosud nežilo špatně. A ke všemu stáří bere každou změnu s rezervou. Může se stát, že je najednou budete mít proti sobě. A doba vůbec není vhodná pro spory mezi sebou."

Poznal na nich, že je nepřesvědčil. Že si je možná i znepřátelil. Asi od něj očekávali spontánní souhlas, možná i patřičné ocenění za ten husarský kousek. A on, místo povzbuzení, je znovu uvrhl do dalších pochyb o smyslu toho, čeho se tak horlivě zúčastňují. Dost možná je i napadlo, že vlastně ani neví sám, kam se to všechno ubírá.

"Tak jo. Nezatěžujte si tím hlavu," ozval se Vaňous a v jeho obličeji se smísil tvrdošíjný nesouhlas a zklamání. "Vy jste ji neuštíp. Když bude třeba, dosvědčíme vám to."

Kodet naštvaně zamáčkl zbytek cigarety do popelníku. Řekl, aby ji aspoň někam zastrčili a zamířil ke dveřím. Stoupal po schodech a cítil se příšerně. A to si ještě před hodinou myslel, že těmhle mladým strážmistrům, se kterými ho dohromady svedly události posledních dnů, rozumí. Že dobře ví, o co jim jde. A že se jejich touhy od sebe příliš neliší! Už by se to neodvážil tvrdit. Proč je vlastně přesvědčoval, že pěticípá hvězda není to hlavní, co by je nyní mělo zajímat? Možná, že ta minulost je právě v něm zakořeněna víc, než se doposud domníval!

11

"A jestli auťák obrátí?"

"Pojedeš dál a až ti řeknu, otočíš i ty," odpověděl Kodet a znovu mlčeli. Připadalo mu, jako by mezi ně padl stín té hvězdy, kterou strážmistři odstranili ze střechy budovy okresního oddělení. Přemýšlel, jak získat zpět jejich důvěru, ale všechno, co ho napadalo, se mu zdálo příliš banální, laciné a ke všemu i průhledné.

Už dvacet minut sledovali gaz se sovětským vojenským číslem. Když zpomalil, zvolnili jízdu taky. Udržovali stálý odstup asi padesáti metrů.

Že tenhle gaz jezdí městem a hledá sídlo Bezpečnosti, jim telefonovala nejméně desítka občanů. Osádka se údajně vyptávala chodců a ti ji posílali z místa na místo, záměrně špatně.

Pak se na ně zavěsili oni. V autě před nimi byly tři osoby. Řidič a radista v uniformě, třetím byl podstatně starší muž v civilním oděvu.

"A toho mně přivezeš. Jenom jeho, je ti to jasné?" řekl major Uherek, když ho vyslal, aby zjistili, co má osádka gazu za lubem.

Kodet se snažil něco vymyslet, aby splnil náčelníkův příkaz. Mohl je prostě stopnout a civilistu požádat, aby jel s nimi. Ale co když se jim to nebude líbit? Může risknout konflikt? Ti v gazu jsou stoprocentně ozbrojení a kdyby začali střílet ve frekventované ulici uprostřed města, ohrozili by občany. Navíc musí brát v úvahu, že mají spojení s jednotkou, která je sem vyslala.

Čím víc dumal nad Uherkovým přáním, tím víc mu připadalo nesmyslnější. Taky ho dost podráždil majorův smích nad tím, že sovětský gaz jezdí od čerta k ďáblu. Copak jsou v ilegalitě? Stále jsou veřejnou státní institucí. Co když jde o něco důležitého, co se týká mnoha lidí?

Ale auto, ve kterém gaz sledují, přece má policejní barvy! Není možné, aby si jich ti před nimi nepovšímli. Pokud o nich vědí, proč ještě nevyvinuli sebenepatrnější snahu o navázání kontaktu? Jsou tu s konkrétním úmyslem, nebo jen jde o jakousi propagační jízdu?

Gaz vjel do náměstí a zaparkoval po pravé straně pěší zóny, nedaleko mariánského sloupu. Kodeta napadlo, že přišel ten správný okamžik. Požádal Vaňouse, aby zleva zajel těsně ke gazu. Strážmistr to zvládl perfektně, mezi vozy zbyl prostor pouze pro otevření dvířek.

Sotva se Kodet podrážkami dotkl dlažby, z druhé strany se objevilo druhé modrobílé vozidlo. Z něj vyskočil Kozel se škorpiónem v ruce a tvářil se jako velitel přepadového komanda. Kodet na něj křikl, jestli mu nepřeskočilo. Poručík na půl úst odpověděl, že ho vyslal náčelník, aby mu kryl záda.

"Sakra!" ocenil Kodet Uherkovu péči. "Hele, pokud od tebe něco chci, tak aby ses do toho nemíchal. Nezatýkám ho!"

Kozlova reakce ho nezajímala. Zapátral zrakem po nejbližším okolí. Pár lidí už zaznamenalo, že se cosi děje, a trousili se jejich směrem. Energicky otevřel dvířka gazu a vzápětí zíral do ústí hlavně řidičova samopalu. Nepříjemně mu z toho zatrnulo v zádech. Kdyby voják stiskl spoušť, už by ho nikdy nikdo nedal do hromady!

"Spakójno, Boris." Civil se naklonil a rázným pohybem paže odsunul hlaveň stranou.

"O co vám jde? Můžete hovořit česky. Studoval jsem v Praze."

"Dobře. Informovali nás občané, že hledáte okresní oddělení Veřejné bezpečnosti."

"Máte pravdu. Musím hovořit s náčelníkem. Povedete nás?"

"Bohužel mám příkaz, abych přivezl pouze vás."

"A oni?" kývl k řidiči a radistovi. "Mohou jet aspoň za námi?"

"Lituju. Řekněte jim, aby zůstali zde. Osobně vás sem zase dopravím. Budete v pořádku."

Rus svrašil čelo. Nebylo těžké si domyslet, co se mu honí hlavou. V tu chvíli Kodet měl na Uherka příšerný vztek. Mají zapotřebí organizovat tyhle manévry kvůli pochybnému utajení? Zatímco čekal, jak se Rus rozhodne, prohlédl si ho. Nemohlo mu být příliš přes padesát, tmavé vlasy měl na skráních prokvetlé šedinami. Vypadal seriozně. Kodet nepochyboval o tom, že jde o vyššího důstojníka. A že možná byl vyslán přímo velitelem okupačních jednotek, dislokovaných v jejich okrese.

Cosi si polohlasně vysvětlil s radistou a po letmém pohledu na Kozla, který tam stál rozkročen a se samopalem připraveným ke střelbě, vystoupil a obešel gaz ke Kodetovi, který ho usadil dozadu ke strážmistrům. Když Vaňous couval, Kodet se zadíval ke druhému modrobílému autu. Poručík už seděl a ukazoval řidiči, aby jel za nimi.

Než opustili náměstí. Kodet se ohlédl k sovětskému gazu a zjistil, že se kolem něj shromážďují lidé. Co když se nespokojí s pouhým zevlováním a začnou na ruské vojáky dotírat? Jak má řidič horkou hlavu, se přesvědčil na vlastní oči! Požádal Vaňouse, aby zastavil, a šel naproti druhému autu. Kozel jen stočil sklo.

"Copak se ti zase nelíbí?"

"Vrať se a zajisti ochranu toho gazu. Co když je lidi napadnou a pokusí se ty vojáky vytáhnout z auta?"

"Proč já?" zamečel trucovitě Kozel. "Nerozkazuj mně, nejsem tvůj poskok!"

"Vem rozum do hrsti, člověče. Ti v gazu mají zbraně. Při dnešních náladách stačí málo a poteče krev."

"Tak to uděláme jinak. Dej nám toho papaláše a vrať se tam ty, když o ně máš strach," navrhl Kozel.

"Vole!" ulevil si Kodet a vracel se k autu. Poručík za ním na celou ulici hulákal, že tohle si s ním vyřídí jinde.

V autě z vysílačky zaslechli Kozlův podrážděný hlas. Oznamoval, že splnili úkol a vezou zajištěného. Kodetovi neušly Vaňousovy znechucením pokřivené rty. Chystal se k tomu poznamenat, že netouží po metálech, ale včas si uvědomil, že Rus rozumí česky. Už tak slyšel dost.

Před budovou okresního oddělení Rusa vyzval, aby ho následoval. Na schodišti ho napadlo, že si Uherek klidně mohl vymyslet i to, aby mu zavázal oči, až ho povede do jeho kanceláře. Chtěl Rusovi předvést, že nejsou žádní venkovští balíci, ale když prsty zvedl ke štítku čepice a chystal se předpisově ohlásit, major ho odbyl ledabylým mávnutí ruky a zabručel, aby ho ponechal s Rusem o samotě. Po takovémto přivítání si Kodet zlomyslně ponechal pro sebe, že Rus umí česky.

"Prohledal jsi ho, aby neměl bouchačku?" Kozel ho málem porazil, jak se hnal k náčelníkovým dveřím. Kodet si ho přidržel za rukáv a upozornil ho, že major chce být s návštěvníkem sám. Mladá písařka přestala bušit do klávesnice psacího stroje a zvědavě je pozorovala. Poručík zrudl jako rozvášněný krocan.

"Kodete, už nemám náladu na ty vaše operetky!"

Usmál se. "My jsme si přestali tykat?"

"Asi si myslíte, jakej jste kabrňák, když máte vojenskou školu a tím pádem o frčku víc. Podle mne jste obyčejnej nafoukanec! A tohle neříkám jenom já…"

"Vřelý dík za upřímnost." Kodet si dal pozor, aby za sebou netřískl dveřmi. Proč ho Kozel nesnáší? Že by se skutečně cítil odstrčen na vedlejší kolej, jak mu tvrdí Vopálka? Ale vždyť přeci tolik pospíchal, aby už byl nablízku své modly!

"Nazdárek." Došel ho snědý Rous z vyšetřovačky. "Prý jste zajali ruskýho oficíra?"

"Zajali…?"

"Tak to dole prezentoval Kozel. Že jste ho pod namířenýma bouchačkama donutili nasednout do našeho auťáku a…"

"Až příště bude zase takhle fantazírovat, poraď mu, aby začal psát krváky."

"Takže kecal. Jako ostatně vždycky. Měj se."

Kodet si v kanceláři chtěl uvařit kávu, ale než do konvičky napustil vodu, vpadl k němu uřícený Kozel, že musí okamžitě k majorovi. Když zamykal, poručík mumlal cosi o nebezpečí, které Újezdu hrozí od okupačních jednotek. Jestli ten gaz z náměstí odjede bez Rusa, který je u náčelníka, do města se přiřítí tanky.

"Odvezeš soudruha plukovníka k jeho autu. Když tam už nebude, pojedeš za ním. Musíš ho dostihnout. Za každou cenu. Ručíš mi za to svou hlavou," sypal ze sebe Uherek a vypadal nezvykle zkroušeně.

V autě Rus prohodil, že jeho lidi měli rozkaz, aby odjeli přesně v půl. Kodet pohlédl na hodinky. Gaz měl náskok šesti minut plus čas, který oni potřebují k dosažení náměstí. Pokud ho chtějí chytit, je třeba jet jako k ohni.

Vaňous z jeho opakovaných pohledů na tachometr musel pochopit, že na něj spoléhá. Na náměstí už gaz nebyl a tak ho projeli bez zastavení. Na příští křižovatce se jen se štěstím vyhnuli modrému embéčku. Řidič rukávem smýkl po čele a navrhl, že zapne houkačku. Kodet to kývnutím schválil a letmo se pootočil k Rusovi. Taky nervózně civěl na hodinky.

Byla jim zapotřebí tato bláznivá honička? Jestli osádka gazu způsobí poplach v táboře sovětských jednotek, může z toho být mela. Jak se vojenská mašinérie jednou dá do pohybu, velmi obtížně se zastavuje a z jejího hlediska i dost nerada… Ale co když právě s tímhle počítali? Třeba jen potřebovali záminku k obsazení Újezda! Pak by tato jízda stejně byla pouze hořká komedie.

"Řekl jsem jim, aby moc nepospíchali," promluvil Rus. Kodet přikývl, ale pomyslil si: Lidi mohli dotírat a vojáci se naštvali. Co když odjeli dřív?

"Myslím, že je máme," zamumlal u volantu Vaňous, když se vřítili do nedlouhé rovinky. Přeřadil na vyšší rychlostní stupeň a ručička tachometru začala koketovat s osmdesátkou. Vojenský gaz dostihli před lesem, za kterým už bylo pole s ležením okupačních jednotek.

12

Vraceli se volnější jízdou a samozřejmě bez ječící sirény. Vaňous, kterému Kodet teprve po vysazení Rusa vysvětlil, co údajně bylo v sázce, si spokojeně pobrukoval nový šlágr Ivety Simonové. Kodet měl aktivovat radiostanici a uklidnit Uherka, ale záměrně s tím nepospíchal. Jenom ať se povaří ve vlastní šťávě! myslel si škodolibě.

Jenomže pak už město bylo pod kopcem a nemohl to víc oddalovat. Spojil se s okresním oddělením a trval na rozhovoru přímo s náčelníkem. Když se major ozval, vyslovil, co tolik potřeboval slyšet, a vzápětí se zeptal, zda by se aspoň na hodinu nemohl zastavit doma, aby se dal do pořádku.

"Povoluje se," rozjařeně zvolal Uherek, nepochybně pod dojmem okamžité úlevy z toho, že se už nemusí obávat odvety ze strany okupačních jednotek. Ale pak si vzpomněl, že na sedmnáctou hodinu svolal shromáždění příslušníků a že by tam Kodet rozhodně neměl chybět.

"Budu tam," ujistil náčelníka a ihned přerušil spojení, aby majorovi neposkytl čas rozhodnout se jinak.

"Mám na vás počkat?" ozval se Vaňous.

"Rád se projdu."

"Tak pro vás zajedu…"

"Jedině v případě, že by tě poslal náčelník." Kodet přicvakl dvířka a hleděl za odjíždějícím autem. Pak jeho pozornost přilákala větší sešlost lidí před prodejnou potravin na opačné straně ulice. Jedna z rozlícených žen, kterou znal od vidění, na něj mávala a cosi volala. Když jí naznačil, že nerozumí, vběhla do vozovky v okamžiku, kdy přijíždělo nákladní auto s reklamou místního pivovaru. Sykly brzdy, na ložné ploše padaly bedny a chrastilo sklo. Z kabiny šofér hulákal nadávky, ale žena běžela dál, prameny dlouhých černých vlasů jí vlály a velká ňadra se natřásala v rytmu jejího běhu.

Zajíkavě se dožadovala jeho okamžitého zásahu. Vedoucí jim právě oznámil, že už nemá co prodávat, a zavřel. Copak je tohle možné v tak nejisté době?

"Doplní zásoby a znovu otevře," řekl, sklouzl po ní očima a raději se k ní otočil zády a šel. Stejně jako on přece ví, že kapacita prodejny od samého začátku pro tak velké sídliště nestačila kvůli malým skladovacím prostorám. V domku z dílců bývaly kanceláře stavební organizace. Když předala poslední panelák, musela lidi a prostředky přemístit na staveniště nové budovy OV KSČ, kde bylo nutné do konce roku proinvestovat dva miliony. Plánovaná samoobsluha zůstala pouze na papíru!

Samotný pohled na tu ženu Kodeta vzrušil. Uvědomil si, že se na Andělu těší, a že je ochoten zapomenout na všechno špatné, co mezi nimi bylo v poslední době.

Byt našel tichý a prázdný.

Zatímco se mu napouštěla teplá voda do vany, chystal si čisté prádlo. Na hraničce modrých košil ležela krabička, do které ukládal ušetřené peníze. Odklopil víko a zjistil, že je tam pouze pět stokorun.

Tak tohle přehnala! Překotně mu stoupl adrenalin. Pak si vzpomněl, co mu řekla do telefonu. Nahlédl do spíže, ale regály zely prázdnotou jako dřív. Stejně beznadějně vypadaly i útroby ledničky.

Rychle se vykoupal a oblékl do čistého. Kde vlastně Anděla je? Najde ji a bude požadovat vysvětlení! Jenomže dnes na to buhužel nemá čas.

Než opustil byt, vrátil se do kuchyňky, aby do bloku vepsal patřičný vzkaz. Našel ten její.

EVŽENE, NEZLOB SE, JESTLI TO DOKÁŽEŠ. PENÍZE TI ČASEM SAMOZŘEJMĚ VRÁTÍM. PRO ZBYTEK VĚCÍ SI PŘIJDU NĚKDY POZDĚJI. ANDĚLA.

Vešel do ložnice a málem se převalil přes velký fíbrový kufr, který vyfasoval po absolvování vojenské školy, odvážel si v něm první důstojnické uniformy. Menší kožený kufr chyběl. Stejně jako většina Anděliných věcí z prádelníku a šatníku.

Opustila ho? Proč? Kam odešla? Ke komu? Neuměl si na otázky odpovědět. Najednou si uvědomil, že vlastně ani neví, jak Anděla v poslední době žila.

Když se otupil první náraz, přetrval pouze nahořklý pocit nepřesně definovatelné křivdy. Copak se snažil málo? Kdo jiný by s ní měl víc trpělivosti?

Ale co když je tohle chvíle, na kterou podvědomě čekal? Mockrát ho už přece napadlo, že by mu bylo lépe samotnému. Měli s Andělou ještě něco společného mimo tenhle byt? Možná už šlo pouze o jakousi setrvačnost. Zvyk je železná košile! Ať jsou příčiny jejího odchodu jakékoliv, zpřetrhala tím poslední nitky. Opustila ho a zeměkoule se kvůli tomu nepřestane otáčet. Život půjde dál svou cestou. Prostě se to stalo, a on se podle toho musí zařídit. Rozhodně ji nebude prosit, aby se k němu vrátila. Naivita a slepá důvěřivost nakonec vždycky vyjdou nastejno!

13

Frydrich, který k nim chodil před Pulpánem, pomenší růžolící tlouštík s předčasnou pleší, zamaskovanou řídkými, popelavými vlasy, načesanými od uší, rozpřádal řeč o výjimečnosti a neopakovatelnosti událostí, které jim bylo dopřáno prožít v uplynulých měsících a zvlášť po jedenadvacátém srpnu. O co tajemníkovi jde, Kodet pochopil teprve v závěru, kdy Frydrich vyslovil, že nastává čas, kdy bude třeba každého hodnotit podle toho, jaký je jeho postoj k přítomnosti spřátelených vojsk v Československu.

"O tom přece nemůže být sporu," pohotově reagoval předsedající, nechvalně známý svým přitakáváním řečníkům s vlivným postavením.

"Soudruhu," tajemník se ostražitě zamračil, "kam svou poznámkou směřujete? Je značně nekonkrétní…"

"No… kdyby nezasáhli, možná bysme tu už ani neseděli."

"Velice správně, soudruhu," rozzářil se Frydrich.

"Konečně pravda řečená nahlas!" zvolal z první řady Rous z vyšetřovací skupiny.

Do tváře kapitána Kašpara, který se ukázněně hlásil o slovo, se vloudil temný mrak. Rozzlobilo ho, že ho předstihl jeho podřízený. Po Kašparovi promluvil Vopálkův vedoucí skupiny kapitán Mertlík, kterého v budově spatřili, až když bylo jasno, kdo má navrch, pak ještě několik horlivců, kteří pochopili, že se schyluje k obratu. Všichni v podstatě tvrdili totéž. Od samého začátku byli přesvědčeni o neúprosné nutnosti zásahu, ale raději si svůj názor ponechali pro sebe, aby zbytečně nejitřili už tak dost nervózní prostředí okresního oddělení. Vstal i Uherek a své předřečníky doplnil. Byli k této taktice přinuceni okolnostmi a hlavně linií, kterou prosazoval tajemník Pulpán.

"Už jen bývalý tajemník, soudruzi!" zvolal Frydrich do sálu. Kodet polkl žhavou slinu a naklonil se k Vopálkovi.

"Chápeš je, Petře?"

"A co je na tom k nepochopení? Prostě rychle kormidlujou tam, kde je zrovna nejbezpečněji."

"Ale vždyť je tohle jejich zázračné obrácení obyčejný tyátr? Přesněji pojmenováno: podraz. O copak jsou dnes chytřejší, než v noci z dvacátého na jedenadvacátý srpen?"

"Na rozdíl od tebe," ušklíbl se Vopálka, "jim už došlo, že s polednovou politikou je konec."

"Jo? Tak k tomuhle mlčet nehodlám!" zasyčel Kodet a zvedl ruku. Předsedající mu s chápavým úsměvem pokynul, určitě v domnění, že hodlá rozšířit řady zázračně prohlédnuvších. Vzápětí toho jistě litoval.

"Víte, jaký mám pocit, když si tu dnes někteří sypou popel na hlavu? Jako bych seděl mezi chameleony. Nebo se chtějí podobat korouhvičkám? Ty se přece taky otáčejí po větru," vychrlil ze sebe Kodet.

"Cože…? Jak si můžeš dovolit tak neslýchanou drzost?" mumlal už brunátný Uherek. Po jeho slovech nastalo naprosté ticho. Dokonce zmlkli i ti, kteří si šeptem sdělovali své dojmy. Kodet se v mžiku stal terčem užaslých a soucitných pohledů.

"Tohle přece nemůžeš myslet vážně, soudruhu?" snažil se předsedající a pobledlý obličej pootočil k Frydrichovi, který však nedokázal zareagovat.

"Ale ano," řekl Kodet ještě dost nejistým hlasem, ale už se v něm znovu začala ozývat zarputilost.

"Co jiného člověka může napadnout, když se od nich," mávl rukov do míst, kde jako na trní poposedával Uherek, "zničehonic dozví pravý opak toho, co tvrdili?"

"Zřejmě ti uniklo, že si tyhle věci mysleli už po té noci. A že jen čekali, až pominou vášně."

"Nechtějte, abych se smál. A i kdyby říkali pravdu. Co je to za taktiku, lhát? V každém případě se báli nahlas vyslovit pravdu!"

"Má to snad znamenat, že jsme lháři?" vztekle zvolal kapitán Kašpar.

"A co jiného…" Kodet se rozhlédl po sále. "Vy jim věříte?"

Odpovídalo mu tvrdošíjné mlčení. Přítomní skláněli či odvraceli hlavy, aby mu nemuseli hledět do očí. A jsme zase tam, kde jsme bývali! napadlo ho tváří v tvář té zbabělosti a rezignovaně klesl na židli. Asi mu přeskočilo! Copak si skutečně myslel, že většinu strhne na svoji stranu? Jediný hlas se neozval na jeho podporu. Znovu budou souhlasit se vším, co jim naservírují. Jednomyslně. Ukázněně. I kdyby to byla kolosální blbost!

"Slyšeli jste ho, co?" zakrákoral Kozel. "Po tomhle je úplně zbytečný, abych vysvětloval, co je zač, tenhle nadporučík. Od samýho začátku jsem tušil, že se časem vybarví. Nevěřil jsem mu. A měl jsem pravdu. Všecko to byla jenom maska."

Uherkova konejšivá ruka na Kozlově paži vyvolala v Kodetově obličeji úsměv. Ten mu vzápětí přimrzl na rtech, protože vyskočil kapitán Kašpar a jeho směrem křičel, že nemá ani to nejmenší právo osočovat poctivé komunisty a funkcionáře okresního oddělení, kterým je jasné, že už déle nemohou ustupovat neurvalému jednání těch tak zvaně progresívních, kteří se snažili zničit naprosto všechno, co se v potu tváře a se značným utahováním opasků po léta budovalo.

Hned po něm Kodeta napadl kapitán Mertlík. Domnívá se, že mu nedošlo, proč tak horlivě organizoval ty hlídky městem a po okrese? Proč tak toužil po přímém konfliktu se sovětskými vojáky? Určitě si chtěl na úkor jejich krve a možná i životů vyhojit své mindráky z minulosti!

Po tomhle obvinění se Kodet katapultoval ze židle. "Kapitáne, pokud máte na mysli, že jsem byl připraven použít zbraň, kdybych k tomu dostal rozkaz, nebo kdyby po nás začali střílet oni, nemíním vám to rozmlouvat. Osobně se domnívám, že jízdy splňují svůj účel. V každém případě jsem dělal, co v dané situaci bylo třeba. Zatímco vy jste raději onemocněl, abyste se náhodou nepřipletl k něčemu, co by vás mohlo později kompromitovat. Zůstat v posteli a pak kritizovat… Po bitvě je generálem každý slaboch a zbabělec."

Mertlík si zuřivě ohlodával nehty. Kodet si uvědomil, že od této chvíle v něm má nepřítele na život a smrt.

Přihlásil se znovu Rous z vyšetřovačky a chtěl vědět, jak to bylo s tím ukradeným zpravodajským plukovníkem od Rusů. Kdo tak příšerně riskoval, že se na Újezd povalí tanky.

"Ať řekne náčelník, proč jsme se ocitli v ohrožení," poznamenal k tomu Kodet.

"Příkaz, aby ho přivezl, jsem vydal," podrážděně přiznal Uherek. "Ale rozhodně nenesu odpovědnost za způsob, jakým se plukovníka zmocnil. A pokud jde o samotného nadporučíka, nemá význam tajit, že od okamžiku, kdy se dozvěděl, že Rusové překročili hranice, zastával velice extrémní stanoviska. Pernamentně jsem ho musel krotit, aby neprovedl nějakou nepředloženost. Kdyby měl volnou ruku, možná by došlo i ke krveprolití. Všechno moc prožívá… Když teď, zpětně, přemýšlím o jeho chování, mám velmi vážné pochybnosti, jestli člověk s takovými názory patří do naši uniformy. A jistě není bez zajímavosti, že se ani nezúčastnil kremace náčelníka Karase. Že se s ním nepřišel rozloučit, přestože mu vlastně vděčí za své současné postavení na okresním oddělení."

"Chcete snad tvrdit, že jsem funkci dostal z protekce?" pobouřeně se ozval Kodet.

"Že vás do ní prosadil Karas i přes můj odpor, na to jsou konkrétní svědci. Bývalý náčelník nám už bohužel nepoví, proč o vás tolik stál."

Uherkova slova pocítil jako bolestivý políček. Připadal si jako na pranýři. Najednou nebyl schopen věcně argumentovat, vyvracet vyslovené lži a přizpůsobené polopravdy. Cítil, jak ho uvnitř pohlcuje vztek z naprosté bezmocnosti. Prsty si promnul obličej a po chvíli ho napadlo, zda se mu to všechno pouze nezdá.

"Ty jsi tomu natrh prdítko," komentoval Vopálka jeho chování na shromáždění. "K čemu takové předvádění? Copak to mohlo dopadnout jinak? Konečně si už uvědom, že si na tobě hojili svý černý svědomí."

14

Následky shromáždění se projevily dřív, než očekával. Proto se cítil tolik zaskočen.

Deset minut před sedmou vytočil číslo dopravní služby, aby se přesvědčil, zda strážmistři jsou připraveni k výjezdu.

"Vy nic nevíte, nadporučíku?" řekl podporučík Pávek.

"Co bych měl vědět?"

"Všechny jízdy jsou s okamžitou platností odvolány. Náčelník o tom rozhodl ihned po shromáždění."

"Aha," hlesl. "V tom případě se nezlobte, že jsem otravoval. Asi mě zapomněli informovat."

"Osobně jsem namítl, že ty jízdy byly přínosné po všech stránkách, a doporučil, aby se v nich pokračovalo, protože nemůžeme všechno ponechat na obvodech, ale… Prostě jsem majora nepřesvědčil. Lituju."

"Díky za podporu." Kodet zavěsil. Přecházel omezeným prostorem své kanceláře, aby se uklidnil. Dobře, že tam zavolal. Sešel by dolů, sháněl strážmistry a… Všem by byl pro smích! Proč s ním Uherek hraje tuhle nesmyslnou hru na schovávanou? Neměl by k němu okamžitě zajít a naplno mu říci, že tímhle svým neuváženým rozhodnutím nepoškodil jeho osobu, ale samotné okresní oddělení? Že zákonitě vznikne trhlina v dosavadním kreditu Veřejné bezpečnosti, který si u veřejnosti získali svou činností po vstupu vojsk?

Tušil, že narazí na odpor, ale nemínil se tvářit, jako by se nic nestalo. Že se ho to osobně netýká.

Kozel si ho změřil vražedným pohledem a zavrčel, že ho k náčelníkovi nemůže pustit, právě u něj jsou vedoucí skupin.

"Počkám." Kodet usedl na otáčecí stoličku u stolku s psacím strojem, překrytým šedým umělohmotným pouzdrem. Přemýšlel, o co může u majora jít, a proč nepozval i jeho, od počátku pohotovosti se přece zúčastňoval veškerých porad. Využíval pohybových vlastností stoličky a občas se zadíval na Kozla. Poručíka jeho přítomnost evidentně znervózňovala, možná bylo otázkou času, kdy se přestane ovládat. Naštěstí se dřív z náčelníkovy kanceláře vyhrnuli vedoucí skupin. Míjeli ho bez povšímnutí.

"Nenapovídal jste toho dnes už dost, Kodete?" ozval se od dveří Uherek a mrkl k zápěstí. "Tak pojďte. Ale mám pro vás jenom dvě minuty."

V kanceláři se podepřel stolem a ani nevyčkal, až za sebou zavře.

"Co máte tak důležitého?"

"Jde o ty jízdy. Před dvaceti minutama jsem se náhodou dozvěděl, že jste je zrušil. Domnívám se, že…"

"V tomhle případě už není o čem hovořit," přerušil ho major. "Pohotovost skončila. Končí tedy i mimořádná opatření, která z ní vyplývala. Stačí?"

"Mám dojem, že…"

"Abyste si to znovu nevyložil po svém, nadporučíku," netrpělivě mu skočil do řeči Uherek, "vydal jsem zákaz podobných aktivit před necelou půlhodinkou. Na základě pokynů z krajské správy. Nemáme znepokojovat ruské jednotky."

Chystal se ho upozornit na značný časový rozpor mezi tím, co ví od podporučíka z dopravky, a jeho tvrzením, ale včas si uvědomil, že i kdyby se mu podařilo dokázat, že major příkaz vydal ihned po shromáždění, bude to stejně k ničemu, protože do vědomí příslušníků se už dostalo, s jakým cílem Kodet ty jízdy navrhl. Proto se omezil pouze na otázku, zda náčelník má pro něj nějaký úkol v souvislosti s ukončením pohotovosti.

"Běžte domů jako ostatní," řekl Uherek a už k němu byl zády, ale náhle se prudce otočil. "Doporučuju vám, abyste důkladně podumal o tom, co jste blábolil na shromáždění. Nebylo to pod vaši úroveň? Neunáhlil jste se? Můžu pochopit reakce v noci ze dvacátého na jedenadvacátý, byli jsme všichni rozrušeni. Ale co měl znamenat ten dnešní bláznivý útok? Nemíním vám sahat do svědomí, ale myslím, že i vy byste měl uvažovat o změně názoru na vstup vojsk."

"Byl jste to vy, majore, kdo prohlašoval, že…"

Uherek ho energickým gestem ruky umlčel. "Prožívali jsme ty těžké chvíle spolu a vy toho teď zneužíváte. A já vám chtěl nabídnout pohraniční oddělení, o kterém pořád básníte. Všechno záleží jenom na vás. Za jistých okolností bych se spokojil s veřejnou omluvou."

"Pohraniční oddělení je můj sen, ale podmínka, kterou naznačujete, je pro mne naprosto nepřijatelná. Neřekl jsem nic, co bych chtěl odvolat."

"Ano?" Uherek se zamračil. "Pak se nedivte, že budu muset přistoupit k jistým opatřením. Ale o nich si promluvíme později. Dnes oba pospícháme."

Za dveřmi si Kodet spílal zbabělců. Vyčítal si, že majorovi nedokázal vmést do tváře, jak směšné a současně tragické je to jeho kličkování. Ať Uherek zdůvodňuje své jednání čím chce, ze všeho se zřetelně rýsuje obava o současné postavení. Všemožně se ty kolem sebe snaží přesvědčit, že to byl on, kdo zabránil anarchii. Má strach, zda bude náčelníkem i poté, až se situace uklidní a všechno se vrátí do starých kolejí. Obává se, jestli pro své nadřízené bude, po tom všem, spolehlivým partnerem.

Kodet v kanceláři vytočil číslo Mertlíkovy skupiny. Ozval se mu Vopálka. Navrhl mu, aby někde poseděli, když pohotovost skončila.

"Musím tě zklamat, Evžene, mám několik neodkladných schůzek. Doháníme zmeškané."

"Škoda. Tak někdy jindy, Petře. Měj se." Zavěsil a napadlo ho, proč mu Vopálka neřekne narovinu, že po tom shromáždění by se s ním nerad někde ukazoval. Vzápětí se za to peskoval. Asi by si měl dávat pozor, aby všude neviděl strašáky. Pokud Petr nemůže dnes, půjdou někam zítra či pozítří! Času nyní bude mít habaděj, když od něj Anděla utekla. Podezíráním by klidně mohl ztratit jediného přítele, kterého v Újezdě má!

Přestrojil se do civilního oděvu, zamkl kancelář, klíče v zapečetěné krabičce odevzdal dole službě a opustil budovu. Loudal se ulicemi města a myslel na otce, který se dosud neozval. Vyčetl si, že ani chvilku si nevyšetřil, aby mu aspoň zavolal. Obává se, že táta bude mít výhrady k jeho chování v posledních dnech?

Pak jeho myšlenky zabloudily i k Anděle. U koho je? Má se lépe, než s ním?

Stále intenzívněji na něj doléhalo, že bude v bytu sám. Jak dlouho úspěšně vydrží vzdorovat myšlenkám, které ho vrátí na dnešní shromáždění? Bylo mu jasné, že se jim nemůže vyhnout. Tohle shromáždění mu přichystalo další obrovské zklamání. Ale současně mu pomohlo, aby si s definitivní platností uvědomil, že v této zemi nic nového nemá šanci, pokud budou u moci lidé typu Uherka a Frydricha. Ke všemu začal vážně pochybovat o tom, zda ti kolem něj vůbec nějakou šanci chtěli. Tohle zjištění mu připadalo nejzoufalejší.

Připravoval se na velice trudný večer. Co kdyby zašel do některé hospody po cestě? Vypije pár piv, řízne je několika rumy. Snadněji se mu bude usínat… Aspoň večeři si mohl někde dát, napadlo ho na dohled paneláku a bezděčně zvedl oči k oknům svého bytu. V kuchyni se svítilo.

Že by si Anděla právě dnes přišla pro zbytek svých věcí? U toho nemusí být! Jak mu ještě před okamžikem vadilo, že bude doma sám, nyní se mu nahoru nechtělo dvojnásob. Ať si odnese, co chce, o nic se s ní handrkovat nebude!

Ale možná je to poslední příležitost k tomu, aby se dozvěděl, proč vlastně zmizela. A měl by jí říci, že pokud se rozhodla žít s někým jiným, že by tenhle stav neměli prodlužovat a rozvést se!

Odemkl si vlastním klíčem a umiňoval si, že Andělu vyzve, aby mu ten svůj vrátila.

"Jsi to ty, Evžene? To je dobře, že vás už pustili," ozvala se z kuchyňky.

Zíral na ni, usměvavou, přepásanou bílou zástěrkou s krajkou, kterou používala výhradně při slavnostních příležitostech, a zmocnil se ho zmatek. Vždyť přece jasně napsala, že od něj odchází?

"Nestůj u dveří jako solný sloup a jdi se opláchnout, miláčku. Až vylezeš z vany, začnu nosit na stůl."

V koupelně hleděl do velkého zrcadla a připadal si jako hlupák, který už vůbec ničemu nerozumí. Co za tím jejím návratem vězí? Z jakého důvodu se mu předvádí jako zamilovaná manželka? Zjistila, že jinde může být hůř? Nebo je to jen úvod k něčemu, co s ním teprve zamává?

V obývacím pokoji na stolku ležely dva příbory, při svícnu s planoucími svíčkami stála štíhlá sedmička bílého vína ve společnosti dvou sklenek na čapích nožkách.

Ale vždyť přece nemohla vědět, že se objeví právě dnes! Co když očekávala někoho jiného?

"U řezníka jsem potkala Tlapákovou. Prozradila mi, že volal ten její," prohlásila, jako by mu četla myšlenky.

"V kolik to bylo?"

"Po půl šesté. Proč?"

"Ani nevím, z jakého důvodu jsem se zeptal," vymluvil se a pomyslel si: pokud Tlapák manželce telefonoval už v závěru shromáždění, Uherek evidentně lhal!

"Najíme se a pak…" Zadívala se ke dveřím do ložnice. "Nech si chutnat, miláčku."

"Nápodobně," hlesl a znovu musel přemýšlet, co Anděla na něj chystá za boudu.

"Poslechni, víš vůbec, co jíš?" připomněla se mu.

"Aby ne. Masové plátky na houbách a hranolky." Snažil se o úsměv. Připravila jeho oblíbené jídlo. Sama se vrátila. Nezaslouží si, aby jí dal ještě jednu šanci? Asi by se měl chovat, jako by žádný vzkaz nečetl a nevěděl o poloprázdných skříních. Prostě tu nebyl. A možná ani o žádného mužského nešlo. Mohla to být jen její nepřiměřená reakce na jeho dlouhou nepřítomnost doma. Hlavní je, že si včas uvědomila, že patří k němu!

15

Jak se mu vyjasňovalo v mozku, postupně si uvědomil, kde se nachází a odkud přicházejí ty protivné zvuky. Za oknem dosud panovala tma. Vedle na lůžku pravidelně oddechovala Anděla a přikrývka se jí svezla z boku. Cítil tu kouzelnou vůni rozpařeného ženského těla a zatrnulo mu z ní až kdesi v páteři. Vybavil si, co všechno spolu večer vyváděli. Téměř ho šokovalo, s jakou vervou mu pružně vycházela vstříc. Tak spontánně se s ním snad ještě nikdy nemilovala.

Zvonění se opakovalo ve skoro pravidelných intervalech. Mátožnou rukou nahmátl stojánek lampičky na nočnám stolku a stiskl knoflík. V kruhu světla zamžoural na budík. Teprve čtvrt na dvě? Sakra! Který idiot je budí uprostřed noci? Nenapadlo ho nic příhodnějšího, než že znovu obnovili pohotovost okresního oddělení. Copak si té maškarády neužili už dost? Sloužili jako šílenci a nedočkali se ani sebenepatrnějšího uznání!

Zvonek se na chvíli odmlčel, ale pak spustil nanovo. Anděla mu zatím odolávala. Samotná představa, že se musí vyhrabat zpod přikrývky a jít do předsíňky, Kodeta podráždila, ale nic jiného mu nezbývalo, když chtěl Andělu uchránit před násilným vytržením ze spánku. Zvedl se a zjistil, že je úplně nahý. Sebral z koberce župan a oblékl si ho. Byl Anděly, protože ho tísnil v ramenou.

Před dveřmi přešlapoval Pulpán ve tmavém klobouku se stříškou ohnutou do očí a ve tříčtvrtečním koženém kabátu se zdviženým límcem.

"Buďte zdráv, příteli. Mohu na okamžik dovnitř?"

"Teď…?" vymáčkl ze sebe Kodet.

"Příliš dlouho vás nezdržím." Pulpán se rozhlédl, jako by se obával, že je sledován, a proklouzl podle Kodeta do předsíňky. "Omlouvám se, že vás burcuju v tak nevhodnou dobu, ale do rána čekat nemohu. S několika věrnými soudruhy odcházím do ilegality."

"Cože…?" Kodet nemohl uvěřit vlastnímu sluchu. Trochu mu to připadalo jako vtip od chlapa, který se napil přes míru a ještě nemá dost. Alkohol však z Pulpána necítil.

"Slyšel jste dobře, příteli. Bohužel to už došlo tak daleko, že do svítání musíme opustit město. Byl jsem totiž varován, že zítra dopoledne dojde k masovému zatýkání."

"Od koho to máte?" zeptal se a když Pulpán neodpověděl, přidal, zda si ověřil, jestli si z něj jeho informátor pouze nevystřelil. Nezdá se mu pravděpodobné, že by se odvážili něčeho takového už nyní, lidé jsou na tyhle záležitosti ještě dost citliví. A navíc přece shora vytrubují, že se všechno bude řešit politickými prostředky.

"Snad jim nevěříte, příteli?" Pulpán se nakysle usmál. "Přestaňte už s tou naivitou. V tomhle věku na ni už nemáte nárok. Koneckonců by byli hloupí, kdyby současné převahy nevyužili k likvidaci špiček opozice. Ale k věci, příteli. Budeme potřebovat lidi na důležitých místech státního aparátu. Počítám i s vámi. Z toho pro vás vyplývá, že se musíte udržet ve své funkci. I za cenu falešné sebekritiky. Za každou cenu," zdůraznil naléhavým tónem.

"Není to přitažené za vlasy? Nemyslím, že by se mohla opakovat padesátí léta. Po všech těch odhaleních k tomu rozhodně nenajdou odvahu. Naši lidé nejsou hlupáci."

"Ale jsou!" sykl podrážděně a ve tváři se mu objevil tvrdý výraz. "Nebo jste se včera o tom nepřesvědčil na vlastní kůži? Chápu, že se vám bude zdát naprosto nepřijatelné, po tomhle si nasypat popel na hlavu, ale vemte to jako příkaz strany. Té pravé strany, a ne hrstky těch, co kolaborují s okupanty… Ozveme se vám, příteli. Vyhledám vás osobně, nebo za vámi někoho pošlu. Pro tenhle případ si zapamatujte heslo. Kontaktuje vás a řekne: už je čas."

"Ale já se obávám, že…"

"A vy odpovíte: rána už bývají chladná," přerušil ho Pulpán. "Z ničeho nemějte strach, příteli. V našem zájmu přece bude, abychom vás nějak neohrozili. V podstatě nám vždycky jen odpovíte na pár otázek. Hlavně mějte otevřené oči a nastražené uši."

Než domyslel, co všechno pro něj může znamenat úkol, kterým ho sesazený vedoucí tajemník pověřuje, zůstal v předsíňce sám. Promnul si oči, aby se přesvědčil, že se mu to pouze nezdálo. Sen to nebyl.

Šoural se zpátky do ložnice a napadlo ho, zda si Pulpán dovede představit, co je v ilegalitě očekává. Anděla byla vzhůru. Seděla na lůžku, pažemi objímala pokrčené nohy a nezakrytě zívala.

"Kdo to byl?"

"Pulpán."

"V tenhle čas? Co zase oslavovali?"

"Přišel se rozloučit."

"Kam jede?"

"Nevím."

"Na dlouho?"

"Tohle určitě neví ani on." Nehodlal rozvádět, o co v předsíni šlo, Anděla by to hned druhý den roznesla po přítelkyních. Už při letmé konfrontaci s odbojem za druhé světové války, Kodetovi Pulpánův přechod do ilegality připadal poněkud groteskní. Nedokázal ho však jednoznačně odsoudit. Pulpán se aspoň snaží něco udělat, pomyslel si skoro provinile a musel uvažovat, jak by se asi zachoval, kdyby ho Pulpán vyzval, aby ho následoval. Odmítl by? Ale není ta jeho zvažovaná pasivní rezistence pouze jedním z kabátů naprosté rezignace?

"Proč mi nechceš prozradit, kam Pulpán jede?"

"Nezmínil se. A já se ho nezeptal," výhýbavě odpověděl Kodet a věnoval se svým myšlenkám. Ano, může nesouhlasit a třeba i tvrdit, že mu smysl Pulpánova činu uniká, ale rozhodně ho musí respektovat. Náhle si uvědomil, že Pulpána vidí jinak než dosud. A že už ani trochu nepochybuje o tom, že všemu, co říkal, skutečně i věřil. Bohužel ale patří k těm snílkům a fantastům, kteří se od nepaměti pokoušejí měnit svět k lepšímu a ten se jim krutě odvděčuje. Jsou smeteni a dříve či později i zapomenuti.

"A už byl skoro tím největším tajemníkem…" Anděla zavzdychala.

"Měl smůlu. Ta vlna, co ho nahoru vynesla, se rozbila o jinou." Svlékl župan a vklouzl pod přikrývku. Co když přece jen dojde k nějaké dohodě? Pulpán se vrátí do města jako vítěz, vystřídá Frydricha, kterému nejde uvěřit ani pozdrav. Nesmysl! K něčemu takovému prostě nemůže dojít. Frydrich se spojí třeba i se samotným ďáblem, aby si znovu vrácenou moc upevnil. Jsou tu přece vojska. I přes jejich opakovaná vyhlášení, že se nehodlají vměšovat do našich vnitřních záležitostí, to nějakým způsobem znovu učiní, pokud nebudeme šlapat tak, jak si představují, protože jinak by zásah v noci z dvacátého na jedenadvacátý srpen neměl vůbec žádný význam!

"Učit ho už asi nenechají, co? Takový chytrý člověk a nakonec, aby šel k lopatě."

"Andělo, on přece věděl, do čeho jde. A s prohrou musel počítat. Co prosazoval, byla utopie."

"Ještě větší rána to asi bude pro tu jeho paničku. Ale patří jí to. Nosila se jako tisícovka do záložny." Zahihňala se a překulila se na bok. Přimkla se k němu, dráždila ho pevnými a nádherně vlahými ňadry. Její hbité prsty zatápaly do jeho rozkroku.

16

Když ráno hartusil budík na nočním stolku, zaklapl ho a snažil se pokračovat ve snění o túře po Šumavě. Přemlouval k ní Andělu po nočním milování.

Políbila ho na tvář a zašeptala, že by měl už vstávat. Pozvedl hlavu a zadíval se do jejího obličeje se zavřenýma očima. Andělko, moc tě miluju, chtělo se mu vyslovit, ale pak mlčky vnikl oběma rukama pod její přikrývku a našel ňadra s výraznými pupenci bradavek.

"Ne. Teď už ne, Evžene. Je sedm pryč."

"Nic se nestane, miláčku, když dnes zůstanu doma. Od jedenadvacátého jsem tam byl ve dne v noci."

"Jenom běž. Musím uklidit. S tebou bych toho asi moc neudělala." Políbila ho na rty, jemně povískala ve vlasech. Oči jí zářily. V tom okamžiku byl přesvědčen, že všechno, co je dosud rozdělovalo, muže klidně zapomenout. Že krizi jejich manželství úspěšně překonali.

Strojil se a umiňoval si, že se jí začne podstatně víc věnovat než dosud.

Venku hřálo slunce a obloha hýřila blankytnou modří. Kodet myslel na noc s Andělou a už se těšil na večer. Úsměv neopouštěl jeho tvář. Ale jak se přiblížil na dohled budovy okresního oddělení, jako by na něj dolehl stín minulého odpoledne. Bylo mu jasné, že se už ve všech kancelářích přetřásá včerejší shromáždění. A že se nejvíc mluví o něm.

Dohnal ho Vopálka a hned spustil o esenbákovi, kterému ulétly včely, a on po nich vyhlásil celostátní pátrání. Sám se vtipu smál, až slzel. Kodet jeho nucenou veselost nesdílel.

Vopálka ho loktem nabral do žeber. "Hele, nemyslíš si ty, že jsem s tebou včera nešel kvůli tomu bengálu, co jsi způsobil v kinosále?"

"Napadlo mě to," přiznal a byl rád, že o tom Vopálka začal sám.

"Asi bych ti měl jednu ubalit, abych tě vrátil nohama na zem."

"Posluž si. Beztak si od včerejška připadám jako fackovací panák."

"Jenom se polituj." Vopálka se ušklíbl. "Nemusím s tebou ve všem souhlasit. Ale to přece ještě neznamená, že se nebudeme kamarádit. Časem si třeba poopravíš názory. S patřičným odstupem věci vypadají úplně jinak."

"Možná, Petře. Ale zatím nemám ani ten nejmenší důvod k optimismu. A nedokážu se smát, když se mi chce brečet. Nějak se mi to všechno slilo dohromady. A nejvíc mě samosebou trápí, že začínám pochybovat sám o sobě."

"Na tohle je osvědčenej recept. Vyrazíme a pořádně se zlinkujeme."

"Nevím." Potřásl hlavou. "Ještě včera bych s tím možná vystačil. Dnes bych se asi po flámu cítil ještě hůř."

"Když si to rozmyslíš, brnkni."

V místnost služby, kde se Kodet zastavil pro krabičku s klíči, zastihl jiné dva příslušníky. Sotva ho spatřili, zmlkli, jako když utne. Jen za sebou zavřel, uvnitř vybuchla salva jizlivého smíchu. Kdyby se vrátil a zeptal se na důvod, určitě by vyrukovali s nějakou výmluvou, nebo by zarytě mlčeli. Čemu se diví? Neodvážili se svůj názor vyslovit dřív, neřeknou ho ani nyní. Prostě se vezou.

Když v kanceláři odemkl trezor, na stole zazvonil telefon. Zvedl sluchátko.

"Čest práci, soudruhu referente. Frydrich… Volám vám, protože si s vámi potřebuju promluvit."

"Nejsem proti. Kdy se u vás mám zastavit?"

"Za pár minut odjíždím. A odpoledne… Momentík, nakouknu do svého diáře. Hmm. Hodí se vám to v šest?"

Kodetovi se do úst drala záporná odpověď. Proč si má kazit večer? Stejně ho tam očekává jen vyhoudávání a dost možná i skryté výhrůžky… "Dobře. Přijdu," vyslovil nakonec, byl to přece jen vedoucí tajemník.

"Výborně. Kdybych tady ještě nebyl, počkejte dole u vrátného. Bude o vás vědět."

Kodet zavěsil a musel dumat, čemu vděčí za pozvání od tajemníka. Nejspíš je to odezva na včerejší shromáždění. Ale proč se do něj Frydrich nepustil už včera? Co když jde o Pulpána? Určitě o jeho aktivitách vědí. A pokud ho sledovali Šimečkovi lidé, nebylo pro ně těžké zjistit, že u něj v noci zvonil. A Šimeček jistě hned zrána žhavil linku, aby si u vedoucího tajemníka udělal očko. Snad si Frydrich nemyslí, že mu na jeho rivala všechno vyklopí?

Umínil si, že pozvání pustí z hlavy, ale stejně se k němu myšlenkami neustále vracel. Prováděl pravidelnou kontrolu evidence vozidel, vyčleněných z civilního sektoru pro potřebu Veřejné bezpečnosti v případě mimořádné situace, ale vršil chybu na chybu. Po jedenácté k němu nahlédl Vopálka, jestli jde na oběd. Kodet ho vtáhl do kanceláře a svěřil se mu s pozváním k Frydrichovi.

"Pokud ti nabídne flek v aparátu po někom, kdo se stal nežádoucím, vem to a budeš se mít jako prase v žitě," křenil se Vopálka.

"Kvůli shromáždění se do mne mohl pustit včera…"

"Nikdy nebyl žádnej rychlík. Všecko nejdřív důkladně přežvýká a s kdekým prodrbe. Výsledek vydává za kolektivní rozhodnutí. Ale nejlíp se rozhoduje, když dostane přesný instrukce shora."

"Jestli na mne bude naléhat, abych držel hubu a krok, zve mě úplně zbytečně. Nehodlám nic odvolávat. A už nebudu k ničemu mlčet."

"A já doufal, že ti přes noc dojde, že sis včera dovolil víc, než jsou ochotní spolknout. Marně."

"Ať mi, ksakru, dokážou, že se mýlím!" udeřil pěstí do stolu, aby svá slova zdůraznil.

"Nebuď směšnej, Evžene. Nikdo ti nic nebude dokazovat. Jestli se nepřizpůsobíš a nezařadíš, najdou způsob, jak tě umlčet. A neušklebuj se, nemaluju jen rohatýho na stěnu. Zaslechl jsem, že po shromáždění Kozel vykládal, že dostal befel, aby našel podklady, který prokážou, že na svoji funkci nemáš. Šlápneš stranou a odrovnají tě."

"A co když předbíhají událostem, Petře? Ještě se to pořád může zvrtnout jinam."

"Já bych na tohle nespoléhal. Jsou tu vojska. A budou tu dlouho, to mi věř. Dočasnost je moc mlhavej pojem."

"A co když se třeba něco přihodí v Polsku?"

"Půjdou na to ostřeji než u nás. Přestaň snít, nebo na to příšerně doplatíš, Evžene," varoval ho Vopálka, když zamykal kancelář.

17

Stál před výlohou knihkupectví, kde dosud vystavovali výtisk Vaculíkovy Sekery a Lvíče od Škvoreckého, a napadlo ho, jak dlouho ještě budou tihle spisovatelé k dostání, když první je iniciátorem článku Dva tisíce slov, který je považován za výzvu k odporu, a druhý už údajně emigroval. Přestože se snažil nemyslet na rozhovor, který ho očekává, shlížel k zápěstí stále častěji. Minuty se vlekly jako těžkotonážní vlak tunelem a jeho nervozita nezadržitelně stoupala.

Klid! Frydrich přece není mým nadřízeným, namlouval si, ale věděl, že nemá význam dělat si nějaké iluze. Tajemníkovi stačí zvednout telefon a Uherek, který dosud neví, čí je, udělá všechno, aby mu vyhověl.

Konečně na věži radnice odbilo šest. Kodet se loudal liduprázdnou ulicí k patrové budově z betonu a skla, dominantě celého náměstí. Raději přijít o něco později, než tam někde přešlapovat jako pokorný služebník, myslel si, ale nervoval se zcela zbytečně.

"Soudruh vedoucí tajemník není přítomen," komisním hlasem mu sdělil tlouštík v důchodovém věku oknem vrátnice. Měl pleš a nezdravě tvarohový obličej.

Zabručel, že počká venku, ale vrátný ho požádal, aby se legitimoval, že si ho musí zapsat. Ukázal mu služební průkaz. Chování vrátného se ihned změnilo.

"Nezlobte se, soudruhu nadporučíku. Dnes člověk neví…" omlouval se a přátelským gestem ho zval k sobě. Povytáhl si opasek s pouzdrem na břichu a rozpovídal se. Stačila chvilka, aby Kodet pochopil, že vrátný patří k těm starším členům strany, kteří příchod vojsk považují za svoji novou jistotu. O vysloveném si myslel své, ale nemínil se o tom dohadovat, lidi typu vrátného nepřesvědčíš sebepádnějšími argumenty, to staré, pro mladší už přežité, do nich zapustilo hluboké kořeny, možná i odvykli samostatně přemýšlet… Bylo až směšné, jak často citoval Frydrichovy výroky, i jak se s nimi nadšeně ztotožňoval. Bezvýhradně, naprosto slepě. Kdyby Kodet nevěděl, jak to je doopravdy, nutně by se musel domnívat, že tenhle přitloustlý stařík a vedoucí tajemník, který byl ještě před čtrnácti dny na odchodu z OV KSČ, jsou dvě nejdůležitější osoby v okrese.

Teprve před sedmou na parkoviště před budovou zajela černá volha vedoucího tajemníka. Mladý řidič oběhl vůz a úslužně otevřel zadní dveře. Frydrich se napřímil a rozhlédl se po náměstí skoro jako Napoleon v době své největší slávy.

Vrátný si nasadil šedivou čepici se štítkem, utáhl opasek s pistolí, zhluboka se nadechl, jako by se chystal k něčemu neopakovatelnému.

"Čest práci, soudruhu vedoucí tajemníku. V době mé služby se nepřihodilo nic zvláštního. Akorát na vás čeká…"

"Vím, soudruhu." Frydrich protektorsky pleskl vrátného po rameni a vykročil ke Kodetovi. "Omlouvám se. Bohužel jsem tam musel zůstat až do konce. Zase to byla bitva," povzdechl.

"Kampak se na vás hrabou, soudruhu vedoucí tajemníku," ozval se vrátný. "Určitě jim zase zbyly oči jenom pro pláč."

"Nedal jsem se, na to můžeš vzít jed." Frydrichovi se obličejem mihl samolibý úsměšek. "Tak pojďme ke mně," vyzval Kodeta.

Šuškandu o přepychu ve skleňáku, jak budovu OV KSČ nazývali lidé, bral s rezervou. Jestli ho hala s bystami vůdců a myslitelů světového proletariátu, rozměrnými plastikami, obrazy v hlubokých rámech a se subtropickým zátiším rostlin a rudým běhounem na schodišti, ponechala netečným, interiér pracovny vedoucího tajemníka mu vyrazil dech. I hlupák by tam pochopil, kdo v zemi skutečně vládne.

"Vemte místo," promluvil Frydrich z pohodlného ušáku. "Prý jste sloužil na hranicích?"

"Ano. Nedaleko Kvildy."

"Tam se přece filmoval Král Šumavy?" ožil Frydrichův obličej.

"Pouze některé scény." Kodet se jen zvolna zbavoval stísněnosti, která se ho zmocnila při vstupu do té moderně zařízené místnosti.

"I ten Kalčík se nám zkazil. Podlehl tlaku progresivních sil," přidal s pohrdavým úšklebkem.

"Mám na mysli ten Bílý list. Dočetl jsem tu knihu jenom s velkým sebezapřením. Abych autorovi třeba neukřivdil."

Kodet prohlásil, že podle jeho názoru je Bílý list nejlepší Kalčíkovou knihou, protože všechno ostatní přecpal politikařením, a s uspokojením přijal nevoli, která naplnila Frydrichovu tvář.

"Abyste nechtěl mít navrch… Doufám, že aspoň budete souhlasit s tím, že péesáci jsou elitou našich ozbrojených sil. Osobně jsem k nim doporučoval syny našich nejoddanějších soudruhů."

"Asi není pro nikoho tajemstvím, že branci procházeli výběrovým řízením, ale už málokdo ví, že jich hodně zklamalo už ve výcvikovém středisku. Jejich otcové určitě netušili, že vychovali bábovky. Stručně řečeno, úroveň tělesné zdatnosti byla rok od roku horší. A tohle se bohužel nedá nahradit politickou spolehlivostí…"

"Vlastně jsem myslel důstojnický sbor," vycouval Frydrich a začal vypadat nervózně.

"Znám případy, kdy hned po přidělení na státní hranici, při její první demarkaci, přešli na druhou stranu." Kodet se pokochal vzteklými rozpaky v obličeji vedoucího tajemníka a letmo pohlédl na hodinky. Vopálka měl nějakou schůzku v Avionu a musel mu slíbit, že se tam zastaví.

"Někam pospícháte?"

"Ale ne. Jen se mi nesnažte namluvit, že jste si mě pozval, abychom spolu provedli rozbor situace u Pohraniční stráže."

"Jistá souvislost existuje." Mračil se Frydrich. "Přišel jste k nám od hranic a tak by se dalo předpokládat, že už dokážete odlišit zrno od plev. Opak je pravdou. Nedaří se vám to… Nebudu to protahovat, nadporučíku. Budete se muset velmi vážně zamyslet nad svými postoji po jedenadvacátém srpnu. Na vlastní uši jsem vyslechl ty vaše řeči na shromáždění. Hrůza a běs. Nedivte se, že mám o vás starost. A ne jenom já. Soudruzi od vás mě informovali, že do dnešního dne setrváváte na stanovisku, které je v naprostém rozporu se ctí člena strany. Že internacionální pomoc našich přátel dokonce nazýváte stejně hanlivě, jako ti zakuklení kontrarevolucionáři v tisku, rozhlase a televizi."

"Oba přeci víme, že přišli bez souhlasu našich představitelů. O jaké pomoci tedy mluvíte?" namítl.

"Poslechněte…" Frydrichovy oči nápadně zšedly a z jeho hlasu vymizel sebenepatrnější náznak vlídnosti, kterou dosud předváděl. "Vidím, že měli pravdu."

"Nemám důvod měnit názory podle toho, jak se zrovna vyspím. Nebo jestli mi to přinese prospěch," neodpustil si Kodet.

"Abyste neřekl, že jsem na vás tlačil. Postarám se, aby vám dali ještě jednu příležitost. Poslední, nadporučíku. Pokud jí nevyužijete, připravte se na nejhorší," procedil přes zuby a začal cosi hledat v zásuvce stolu. Kodet pochopil, že slyšení je u konce.

18

Seděl v kabině plné hřmotu motoru a za volantem nákladního automobilu byl mladý strážmistr, se kterým měl ostrý výstup při výjezdu na první střelby po nástupu v Újezdě. V řidičově obličeji vládlo napětí, které asi nemělo moc společného s řízením. Ale i těm na ložné ploše, překryté plachou, jistě taky nebylo příliš do řeči. Komu by bylo, když je očekával úkol, který mohli chápat jako naprosté popření všeho, čím v předcházejících týdnech žili.

Minulý den si major Uherek Kodeta zavolal k sobě a odměřeně mu sdělil: "Pojedete do hlavního města s posilovou pořádkovou jednotkou. Jako její velitel. Laskavě si uvědomte, že vám dávam poslední šanci, abyste mohl dokázat, že ty vaše kousky byly omyl. Že jste znovu připraven, a hlavně schopen, řádně plnit své služební povinnosti."

Teprve ve své kanceláři pochopil, že došlo na slova vedoucího tajemníka Frydricha. A že měl energicky odmítnout. Už sevřel kliku, že se k náčelníkovi vrátí, ale pak si v duchu promítl, co by to znamenalo, a ztratil odvahu.

Rezignovaně obvolával skupiny okresního oddělení a obvodní oddělení mimo okresní město podle připraveného seznamu, nařizoval jednotnou výstroj a výzbroj, připomínal obušky. Pak osobně provedl kontrolu technického stavu vozidla.

Copak jsem skutečně takový zbabělec? táhlo mu hlavou, když kráčel přes město k domovu. Ke všemu to přišlo v době, kdy se tak těžce vyrovnává s tím, co mu přichystala Anděla. Bez uzardění mu oznámila, že je těhotná. Když nadšeně vyhrkl, že je to báječná zpráva, zmrazila ho sdělením, že v jiném stavu není s ním. Než se z té rány trochu vzpamatoval, přidala, že samozřejmě půjde k interrupční komisi, aby jí povolili potrat. Řekla mu to večer před termínem. Vlastně jen od něj potřebovala, aby ji k té komisi doprovodil. Celou noc byl vzhůru, zatímco Anděla vedle něj pochrupovala. Ráno jí navrhl, aby si dítě ponechali, ale ona o tom odmítla třeba jen uvažovat. A neobměkčilo ji, ani když jí připomněl, jak moc dítě chtěli.

Když si nyní v autě na cestě ku Praze vybavil tu čekárnu před ordinací, kde zasedala komise, a pohledy žen, které tam přišly se stejným úmyslem jako Anděla, bylo mu příšerně. Jak budou žít dál? Ocení Anděla aspoň to, co v sobě musel potlačit? Palčivě ho mrzelo, že ji nedokázal přesvědčit o tom, že bude dítě považovat za vlastní.

Projížděli okrajovými čtvrtěmi Prahy. Semtam dosud prosvítala bojovná hesla ze srpnových dnů, zatřená vápnem. Plakáty z té doby byly strhané nebo přelepené jinými, neškodnými.

Uvědomili si už ti na ložné ploše, do čeho jdou? Došlo jim, že dostanou rozkaz a budou ho muset splnit bez ohledu na city?

Blíž k centru přibývalo lidí a také hlídek v modrých a olivově zelených uniformách. S příslušníky Veřejné bezpečnosti chodili muži z Lidových milicí.

Strážmistr stočil vozidlo do zastrčené uličky a po chvíli zastavil naproti budově nějaké školy s úhledně udržovaným parčíkem k vozovce.

Kodet prošel hlavním vchodem a pootevřenými dveřmi nahlédl do místnosti po levé straně chodby. Od dvou stolů s mnoha telefony mu vstříc vykročil značně obézní kapitán s téměř lysou hlavou.

"Odkud jste a kolik vás je?"

"Újezd. Jedenatřicet plus řidič."

"Výborně," zafuněl kapitán. Vyšel s ním do chodby a ukázal mu, kde se mají ubytovat.

Nevelká tělocvična s nářadím podle stěn byla téměř zarovnána spartakiádními lehátky a slamníky položenými přímo na podlaze. Už tam bylo několik jiných skupin. Na rozdíl od Kodetovy to převážně byli starší příslušníci.

"Velitelé skupin z okresů na instruktáž!" ozvalo se od dveří asi za půl hodiny.

Ve štábní místnosti k telefonům přibyla tabule s nákresem Václavského náměstí a přilehlých ulic. Vysoký padesátník v hodnosti plukovníka je seznámil se situací, která se v centru Prahy vytvořila. Operativně je zjištěno, že se očekávají velké nepokoje. Chuligáni a kriminální živly se pod rouškou odporu proti normalizaci budou snažit vyvolat výtržnosti. Samozřejmě proti nim bude použito veškerých dostupných potlačovacích prostředků, včetně vodních děl. Skupiny z venkova zůstávají v záloze. V případě potřeby se urychleně přesunou do ulic kolem náměstí, vytvoří přes ně neprodyšné kordony a na povel demonstranty začnou vytlačovat do Václavského náměstí, nebo jim aspoň znemožní únik. Od této chvíle jsou v pernamentní pohotovosti, nikdo nesmí opustit budovu školy.

Kodet se vrátil ke svým v tělocvičně. V několika skupinkách se hrály karty, ostatní kibicovali. Naznačil Vaňousovi, aby ho následoval.

Když si před vchodem zapálili cigarety, Kodet strážmistrovi vylíčil, co se dozvěděl na instruktáži. Taky naznačil, co si myslí o údajných chuligánech a kriminálních živlech. Nelze pochopitelně tvrdit, že se jich pár mezi demonstrujícími nevyskytne, ale hlavně tam budou ti, co se nechtějí smířit s okupací Československa.

"Nebudu před vámi tajit, že se mi z toho už teď ježí vlasy," ozval se Vaňous. "Kdyby mohlo být po mém, nešel bych do toho. Co máte v plánu vy, nadporučíku?" zvedl oči.

"Pokud jde o mne, mám jasno. Vlastně jsem to měl odmítnout už doma. Ale pak by s vámi třeba jel Kozel…"

"Ten by tady tomu nasadil korunu," ušklíbl se Vaňous. "Vypadá to, že mají nahnáno, viďte?"

"O to je to horší. Už skutečnost, že jsme sem museli z okresů, naznačuje, že se chystá velká show. Jaká je nálada mezi chlapy?"

"Nikomu se do toho nechce. Ale znáte to. Někdo zahuláká a většina si kecne na zadek."

"A kdybych řekl za všechny, aby s námi nepočítali?"

"Nadporučíku," Vaňous si hrábl do vlasů a ve tvaři se mu objevilo vzrušení. "Je vám jasný, co by vás pak čekalo?"

"Nemohu stále couvat. Půjdete do toho se mnou?"

"Jestli to opravdu uděláte, nepodrazíme vás. Osobně se postarám, aby s tím všichni počítali. Aby je to pak nezaskočilo," slíbil strážmistr.

Následující noc v tělocvičně se Kodetovi zdála k nepřečkání dlouhá. Několikrát šel na WC a při té příležitosti si samosebou dal cigaretu. Hlavou se mu honily všelijaké a hlavně rozporuplné myšlenky. Z některých ho až mrazilo v zádech. Když domýšlel důsledky činu, ke kterému se chystá, znovu ho napadlo, zda by ještě neměl počkat, ale hned si kvůli tomu vynadal. Ze svého rozhodnutí nemůže ustoupit! Už nikdy by se asi nikomu nedokázal zpříma podívat do očí.

Usnul až k ránu, spal sotva dvě hodiny.

Pokuřovali při vchodu do budovy a nemohli neslyšet rostoucí hluk od Václavského náměstí. Pak až k nim dolehly první výzvy k rozchodu, mnohokrát zesílené megafonem.

Najednou z místnosti s telefony vyběhl holohlavý kapitán a roztřeseným hlasem volal, aby všechny skupiny nastoupily.

Když ta první odklusala s obušky v rukou, Kodet si odkašlal a oslovil své lidi: "Přátelé, kdybych vás teď vedl k zásahu, asi bych se za to styděl až do konce života. Ale nemohu vám nikomu bránit, abyste se toho zúčastnili. Rozhodnout se musí každý sám. Kdo jít chce, připojte se k jiné skupině."

"Škoda slov," prohlásil mladík z Jindrova, co tehdy nevěděl, kdo byl porevolučním národním správcem cihelny. Po něm se vyjádřili téměř všichni. Kodet na ně byl pyšný, přestože tušil, že v nejednom je malá dušička. A to ještě nedomysleli, co je očekává doma.

Náhle se před nimi objevil obézní kapitán a chtěl vědět, proč ještě nevyrazili. Když Kodet řekl, že se akce nezúčastní, důstojník zbrunátněl v obličeji a připlácl si dlaň na hruď, jako by se obával, že dostane infarkt. Taková opovážlivost! Tohle se jim vrátí jako bumerang. Copak netuší, jaké peklo na své hlavy přivolávají?

Od dveří se ještě nevěřícně ohlédl a klopýtal k telefonům.

Do pěti minut se odněkud z centra přiřítil černý mercedes a z něho se vyklátil vysoký, kostnatý muž v hnědé semišové bundě a světlých plátěných kalhotách.

"Co má tohle, ksakru, znamenat? Kdo má tuhle bandu na povel?" ječel a vypjatá kůže na vysedlých lícních kostech mu poškubávala.

"Nadporučík Kodet," řekl a vystoupil o krok kupředu. "A kdo jste vy?"

"Major Jeřábek, Státní bezpečnost," zamumlal, jako by se divil, že ho neznají.

"Ano? Prokažte se mi."

Jeřábkův obličej jako by rázem nasákl vápnem. Vzteklým pohybem ruky z náprsní kapsy vyškubl průkaz a zamával jím Kodetovi před očima.

"Stačí…? A teď fofrem zařiďte přesun na stanovený flek… Tak co je? Trochu života do toho umírání. Nebo jste nerozuměl, člověče? Honem to udělejte, nebo budete litovat i že jste se narodil."

"Nevyhrožujte, majore. Stejně vás musím zklamat. Moje skupina nikam neodkluše. Nemáme chuť za někoho tahat horké kaštany z ohně."

"Cože…?" Jeřábek si začal nervózně cuchat vlasy. Teprve po chvíli vykoktal: "Mám tomu rozumět tak, že odmítáte splnit rozkaz?" Z výrazu jeho tváře bylo patrné, že si není jistý, zda se mu to pouze nezdá. Nepochybně se dosud před ním každý roztřásl jako osika, sotva vyslovil jméno instituce, která ho zaměstnává.

"Jde o nesmyslný rozkaz," neodpustil si Kodet. "Pochopil jste to správně, majore. Zůstáváme zde." Snažil se přidat úsměv, ale zřejmě z toho byla jen nepovedená grimasa. Cítil se mizerně.

"Vy… vy jste se zbláznil, člověče. Vždyť je to otevřená vzpoura. A v mimořádné situaci… Uvědomujete si, co vás za tohle očekává?" vychraptěl. Když Kodet mlčel, major zvednutou paží obsal půlkruh příslušníků, kteří napjatě přihlíželi. "Naposled vás důrazně vyzývám, abyste udělal, co je třeba!"

"A já vám znovu odpovídám: ani náhodou!"

"V tom případě vás nechám…"

"Ať už jde k čertu!" ozvalo se zleva.

"Kdo to řekl? Ihned vystupte, nebo vás dám všechny zavřít!" syčel major jako přetopený kotel a rozblýskanýma očima pátral po opovážlivci. Ale odpovídalo mu mrazivé mlčení.

"Aha," hlesl, když mu konečně došlo, že nemá šanci zjistit autora poznámky. Znovu se soustředil na Kodeta. "Nemůžete říct, že jsem vás nevaroval, nadporučíku. Věřte mi, že tahle komedie vás bude mrzet do konce života."

"Možné to je," připustil.

"Tím si buďte úplně jistý!" Major vykročil k autu. Třískl za sebou dvířky. Mercedes prudce vyrazil ulicí, kterou přijel.

"Málem ho klepla pepka," nejistým hlase zažertoval Vaňous, ale reakce byla minimální. Semtam trochu rozpačitého smíchu.

"Ještě není konec. Všechno si spakujte a ty," pootočil se Kodet k řidiči, "předjeď s náklaďákem."

Zašel do místnosti s telefony. Holohlavý kapitán si velkým kapesníkem otíral tučný zátylek a civěl na něj, jako by měl nějakou infekční nemoc, která se šíří pouhým nadechnutím. Požádal ho, aby ho spojil s velitelem celé akce. Kapitán váhavě přikývl a tlustým prstem neohrabaně vytáčel číslo. Když mu předával sluchátko, málem ho upustil na podlahu.

"Plukovník Šedivý," ozvalo se na druhém konci linky.

Kodet se představil a řekl, že posilová skupina z Újezda se zásahu nezúčastnila, protože ho považuje za neadekvátní, a ihned odjíždí z Prahy. Plukovník cosi namítal, pak se rozkřikl, že něco takového se nesmí stát.

"Zkuste nám v tom zabránit," odpověděl Kodet, zavěsil a opustil budovu školy.

19

"Rozkaz vydal s vědomím, že neúčastí jemu podřízené skupiny, může ohrozit výsledek zásahu proti výtržníkům," diktoval Uherek a Kozel snaživě bušil do klapek psacího stroje. Sepisovali s Kodetem protokol o jeho šokujícím činu v Praze. Kodet musel potlačovat smích, živě si dovedl představit, jak ten řvoun Jeřábek žhavil linku do Újezda, a jak se Uherkovi roztřásla kolena, když se to dozvěděl.

"Za tohle je prokurátor málo," ulevil si major a dál vymýšlel, co všechno Kodet svým naprosto nezodpovědným jednáním umožnil podniknout chuligánům a kriminálním živlům a jak nehorázně znesvětil modrou uniformu Veřejné bezpečnosti.

Kodet už naslouchal velmi roztržitě. Víc než na Uherkova obvinění myslel na Andělu, která už pravděpodobně podstoupila potratový zákrok, a umiňoval si, že až se vrátí do své kanceláře, ihned zavolá do nemocnice, kdy ji pustí domů.

Teprve, když z majorových úst zaznělo, že je zrádcem velké věci, jako by se probral.

"Moment. O jaké věci je řeč?"

"Mlčte! Nikdo se vás na nic neptal. Copak vám ještě nedošlo, že tohle byla poslední klukovina, kterou jste nám předvedl? Ta Praha vám zlámala vaz!"

Do majorova soptění zadrnčel telefon. Kozel ho horlivě zvedl a s podlézavým výrazem ve tváři sluchátko podal Uherkovi. Ten se představil a po chvíli začal měnit barvy v obličeji.

"Ale on přece…" snažil se cosi namítnout, ale volající ho asi přerušil. Teprve za hodnou dobu Uherek zabreptal: "Rozumím, soudruhu vedoucí tajemníku. Chtěl bych vás jenom upozornit, že… Ano, asi máte pravdu. Promiňte. Určitě ji máte. Zařídím to, jak si přejete." Uherek upustil sluchátko do vidlice přístroje, jako by ho popálilo. Zvedl se a s prohloubenými vráskami na čele rázoval po kanceláři. Zastavil se u okna a zabubnoval prsty do skla.

"Nebudeme pokračovat? Mám spoustu práce," připomněl se Kodet.

"Nevyrušujte soudruha náčelníka, když přemýšlí," zavrčel nadutě Kozel od psacího stroje.

"Nech ho. Nebudeme si s ním špinit ruce." Major přistoupil ke stolku, z válce psacího stroje vyškubl protokol i s kopiemi a vztekle papíry trhal do odpadového koše. Zmatený Kozel, v domnění, že něco pokazil, pobledl a trochu se přikrčil, čekal, kdy se hromy a blesky z náčelníkových úst snesou na jeho hlavu.

Major se rozkročil před Kodetem. "Nemyslete si, že máte vyhráno. Protentokrát jste z toho ještě vyklouzl, ale příště… Krok stranou a je zle! Pak vám to spočítám i s úrokama."

Díval se na Uherka a mlčel. Nevěděl, proč Frydrich znovu zasáhl v jeho prospěch a co se za tím skrývá, ale bylo mu jasné, že se dostal tak daleko, že už nemůže zpátky. Odkašlal si, aby mu neselhal hlas, a zaprotestoval proti zákazu výcvikových dnů, který mu major oznámil hned na začátku. V náčelníkově obličeji se objevil výraz, jako by nevěřil vlastnímu sluchu. Pak vymrštil ruku a ukázal ke dveřím.

"Ven! Vypadněte, ať už vás nevidím, nebo zažijete něco, co jste ještě nezažil!" křičel a přeskakoval mu hlas.

Co si o sobě myslí? Takhle na mne hulákali naposled v poddůstojnické škole… letělo hlavou Kodetovi, když po schodišti stoupal ke své kanceláři. Zavolal do nemocnice, ale nesehnal nikoho, kdo by mu mohl poskytnout požadovanou informaci.

Až po návratu z oběda zjistil, že Anděla bude propuštěna příští den po vizitě, pokud ještě nenastanou nějaké komplikace. Požádal sestru, aby jí určitě vyřídila, že pro ni přijede.

V noci si promýšlel, co Anděle poví. Nakonec se rozhodl, že i přes to, co si prosadila, se vynasnaží, aby spolu zůstali. Ještě stále v něm převládal pocit, že ji potřebuje, a z toho vyvěralo odhodlání, že je schopen zapomenout a začít budovat jejich vztah znovu. Pak myslel i na ta mračna, která se nad ním neúprosně stahují v zaměstnání. Musí být připraven, že z nich může každou chvíli zablýsknout. Byl by naivní, kdyby se domníval, že po určitém čase zapomenou. Tyhle věci se nezapomínají!

Vybavil si, jak ho v průběhu prvního roku v Újezdě Karas za sebe poslal na zasedání Rady obrany okresu. Vedoucí tajemník se tehdy zeptal, proč dosud nepředložili dokumentaci k akci s krycím názvem Norbert. Když informoval Karase, zabručel, co je tajemníkovi do toho, když jde vyloženě o státobezpečnostní záležitost. – Kdyby k něčemu došlo, všechny nepohodlný osoby šoupneme za ostnáč, aby nemohly škodit. Preventivně. Ale tím si nezatěžuj hlavu, tohle mají pod palcem moji hoši, usmíval se náčelník.

Už v polospánku si uvědomil, že po události v Praze se i on určitě stal jedním z těch nepohodlných, kterým nejde důvěřovat. Jestlipak ho už Šimeček připsal do seznamu?

Cestou do zaměstnání se s Vopálkou domluvil na devátou hodinu. Deset minut před celou zamkl kancelář, službě v přízemí oznámil, že ve služební záležitosti odchází na vojenskou správu a opustil budovu. Za křižovatkou v autě čekal Vopálka a jeli do nemocnice. Cestou mu Kodet podrážděně líčil, co si minulý den musel vyslechnout od Uherka.

"Myslel sis, že ti bude tleskat?"

"To určitě ne, ale připadal mi jako inkvizitor Koniáš."

"Nezlob se, ale nějak mě nedochází, proč si hraješ na hrdinu, Evžene. Je přece jasný, že ti tyhle výstřednosti, líp to nazvat nejde, nebudou trpět. Vykopnou tě a co si počneš? Půjdeš někam makat za pár šupů? Vykašli se na politiku. Svý názory si nech pro sebe. Do hlavy ti nevlezou. Pochop, že nemáme na nic vliv. Karty se míchaj nahoře," hučel do něj Vopálka, ale pro Kodeta tahle maloměšťácká filozofie byla nepřijatelná a taky mu to řekl. Vopálka zavzdychal a výraz jeho obličeje hovořil jednoznačně: tobě už není pomoci!

Asi za půl hodiny se na cestě od pavilónu gynekologie objevila Anděla. Do modré poštovní schránky vhodila nějaký dopis a zvolna došla k autu. Kodet ji usadil vzadu a vzal za ruku. Vyškubla mu ji, odsedla si a mlčela. Bylo mu z toho všelijak, ale protože nebyli sami, mlčel i on.

V obývacím pokoji znaveně klesla do křesla. Zeptal se, jestli má uvařit kávu nebo čaj. Odpověděla, že nic, a vyzvala ho, aby si sedl, že si s ním potřebuje promluvit.

"Nezlob se, Evžene, ale já s tebou už nemůžu žít," začala. "Vlastně to mezi námi skřípalo už od Šumavy. A po tom, co se mi přihodilo teď, už to vůbec nepůjde."

"Ale já tě přece prosil, abys na ten potrat nechodila," namítl a prsty sevřel boční opěrátka křesla, až mu zbělely klouby. "Řekl jsem ti, že dítě bude jako moje."

"Nemyslel jsi to doopravdy. Bylo to od tebe jenom pouhé gesto. A pak bys mi to začal připomínat."

"Jak mě můžeš podezírat z něčeho takového?" prohlásil setrvačně. Na otázku reagovala téměř hystericky. V nemocnici si všechno promyslela. Bude bydlet v ložnici, kuchyň a příslušenství budou užívat společně. Než si sežene nějaký podnájem.

Když se pak zvedla a zmizela za dveřmi, došlo mu, že je to konec jejich vztahu a mlčky se vytratil z bytu, připadalo mu, že i stěny na něj padají.

20

V celé ulici svítila pouze výbojka u brány, za kterou přecházel voják v rubášce ozbrojený samopalem, ale dvě dlouhé řady oken zářily no noci, jako by se v budově naplno pracovalo i v tak pozdní době.

Za volantem služebního stejšnu zarytě mlčel Vaňous a vedle něj neustále žvanil hlouposti Kozel se škorpiónem na kolenou. Kodet na zadním sedadle přemýšlel, zda je schopen překonat i tuhle degradaci na obyčejného hlídkového příslušníka a ke všemu pod velením toho tupce, který se jim od nastoupení do auta před okresním oddělením neustále snaží dávat najevo, jaké jsou ti, co se tak neblaze proslavili v Praze, nespolehlivé elementy.

Co jim je do toho, že kdosi soustavně rozbíjí okna sovětské vojenské nemocnice, kterou získali tak, že z ní dosavadní pacienty přestěhovali jinam, a že minulou noc dokonce někdo vystřelil na strážného? Nemáme dost vlastních starostí s rostouvcí kriminalitou a nehodovostí v silničním provozu? uvažoval Kodet. Může v této uniformě zůstat bez újmy na psychice? Zůstat, znamená podřídit se. Zacpat si uši, přivírat oči, někdy možná i oslepnout a ohluchnout. I kdyby se o tohle pokusil, jednou to v něm stejně exploduje a Uherek ho s velkou parádou vyhodí, udělá z něj odstrašující příklad pro všechny ostatní. Je veřejným tajemstvím, že s tím, co se v republice děje, hodně lidí nesouhlasí. Možná netrpělivě čekají, až se to posune směrem, který by si přáli. Ti asi naději ještě úplně neztratili. On ano a proto si už několik dnů pohrává s myšlenkou, že by měl Veřejnou bezpečnost opustit z vlastní vůle. Na protest proti okupaci Československa. Na protest proti tomu, k čemu je Veřejná bezpečnost zneužívána. Tomuhle, co se děje, by přece neměli sloužit poctiví lidé!

Musel myslet i na to, proč je za Prahu veřejně nepotrestali. A proč ani jeho, když na sebe vzal veškerou odpovědnost? Proč zůstali pouze u výhrůžek?

Druhý den odpoledne šel s Vopálkou na pivo a naznačil mu, o čem uvažuje. Přítel zareagoval podrážděně. Jestli si myslí, že svým demonstrativním odchodem něco změní, nebo aspoň zpochybní, příšerně se mýlí. A pak mu připomněl zranění ze Šumavy. Co když časem přijdou nějaké zdravotní komplikace? Myslí si, že ho někde posadí do kanceláře? Musel by mít někoho, kdo zatlačí. A kde tuhle tlačenku sežene s vizitkou člověka, který se vzepřel moci? Bude muset tvrdě pracovat, aby se uživil, protože ti, kterým se postavil, mají dlouhé prsty a v těchto záležitostech i dlouholeté zkušenosti.

Po dalším nočním hlídání vojenské nemocnice si v obýváku lehl na pohovku oblečený a za pár vteřin tvrdě spal. Náhle ho vyburcovalo vytrvalé zvonění telefonu.

"Už je čas…" ozvalo se ze sluchátka.

"K čemu? Kdo volá?" vychraptěl vztekle. Povědomý hlas vyslovil znovu tu větu a jemu konečně došlo, jakou odpověď volající očekává. "Aha… Rána bývají už chladná."

"Avion v jedenáct," uslyšel a ve sluchátku cvaklo.

Kodet se kalnýma očima zahleděl na hodinky. Bylo pár minut po desáté hodině. Zvedl se do sedu a chvíli se rozkoukával. Osprchoval se, oblékl si hnědé sako a světlé plátěné kalhoty. Pět minut po půl jedenácté zamířil k vnitřnímu městu.

Pulpána málem nepoznal. Nechal si narůst plnovous a ten dost pozměnil jeho vyhublý obličej. Pevně mu stiskl pravici a zajímalo ho, co je nového. Kodet mu vylíčil karambol, který jeho skupina způsobila v Praze. Pulpánovi zasvítilo v očích a řekl, že tohle se musí dozvědět lidé. Použije to pro první číslo novin, které začnou vydávat. Ale náhle se zamračil, nepochybně mu došlo, že po tomhle maléru se Kodet těžko udrží v současné funkci.

"Marně dumám, proč nenásledoval tolikrát slíbený trest," pousmál se Kodet.

"Ale vždyť je to velice průhledné, příteli. Museli by přiznat, že celá skupina z Újezda odmítla zásah proti demonstrantům."

"Hmm… Víte, já svléknu uniformu. Už se v ní cítím příšerně. Jako vězeň vlastního svědomí."

"Nějak se s tím musíte vyrovnat, příteli. Jste tam pro nás velice důležitý. Nebo místo sebe musíte někoho získat," naléhal přitlumeně Pulpán.

Do lokálu náhle vešla hlídka Veřejné bezpečnosti, vedená podpraporčíkem Tlapákem. Prohlíželi průkazy cikánských mladíků u stolu při vchodu. Kodet na ně upozornil Pulpána. Tlapák by ho mohl poznat, bydlí v sousedním paneláku. Pulpán mu zašeptal, že se sejdou za hodinu u kina a vstal. Kodet za ním hleděl. Jak si Pulpán otevřel pravé křídlo lítaček, stačil zaznamenat jednoho z Šimečkových mužů.

Ke kinu už chodit nemusí. Někdo Pulpána ve městě poznal a zavolal státovákům? Nebo ho na každém kroku sledovali a on o tom neměl tušení? uvažoval Kodet, když k jeho stolu přistoupil Tlapák a jízlivě utrousil" "Vy teda máte známosti…"

Vykouřil dvě cigarety, aby se uklidnil, zaplatil a opustil Avion. Na druhé straně ulice parkoval automobil, který používali Šimečkovi muži. Že by čekali i na něj? Ale nikdo se neukázal. Napadlo ho, co kdyby přešel vozovku a do auta nahlédl. V posledním okamžiku si to rozmyslel. Neměl by zbytečně provokovat!

Takže všechna ta prohlášení, že se záležitost opozice bude řešit politickými prostředky, byla lživá! Očekával snad opak?

Kodet přišel k budově z betonu a skla a po nepatrném zaváhání vešel do vstupní haly. Pupkatý vrátný si ho pamatoval a vyslal k němu přátelský úsměv, pohybem paže dal najevo, že nahoru může bez záznamu.

Požádal asi čtyřicetiletou blondýnku s obrýlenýma očima a drdůlkem v týlu, aby ho ohlásila u vedoucího tajemníka. Prozkoumala ho pátravým pohledem, pak škubla ramínky. Lituje, ale soudruh Frydrich je velice zaneprázdněn. Když Kodet prohlásil, že počká, až si na něj tajemník udělá čas, sekretářčin obličej se zakabonil. Zvedla sluchátko a s kýmsi prohodila několik slov. Pak Kodetovi oznámila, že ho soudruh Frydrich nehodlá přijmout. Požádal ji o obálku. Vložil do ní svou stranickou legitimaci, zalepil, podal sekretářce.

"Určitě mu ji předejte. A mějte se tu, jak chcete," rozloučil se. Doma pak napsal žádost o propuštění ze služeb Veřejné bezpečnosti.

21

Příkré schody do šatny mu daly dost zabrat. Procházel mezi řadami vysokých plechových skříněk fádní šedé barvy, až jednu prázdnou objevil u okna. Rýžovým koštětem, které našel v sousední uličce, ze skříňky vymetl nános jemného slévárenského prachu a začal se převlékat. Ochranný oděv měl rozparky v podpaží blůzy a v rozkroku, aby k tělu mohl vzduch. Boty byly ve špicích vyztuženy ocelovým plechem, neměly šněrovadla a všitý klín gumy na kotníku umožňoval bleskurychlé vyzutí.

Musel myslet na včerejší návštěvu u rodičů. V jistém smyslu se jí obával. Znepokojovalo ho samotné pomyšlení na to, jak otec přijme jeho odchod od Bezpečnosti, když si na tom tolik zakládal, možná v něm i viděl svého následovníka. Neřekl mu to hned po svém příchodu. Snad bláhově čekal na vhodnou příležitost, i když v matčiných očích četl otázku, k čemu je ten kufr, co ponechal před dveřmi. Jako vždycky táta rozebíral situaci. Prohlásil, že vývoj událostí u nás zcela potvrdil jeho předpoklady, ale že není možné bagatelizovat ani ty jiskřičky odporu, jak to bohužel dělají někteří nepevní představitelé strany. Že je třeba využít přítomnosti sovětských vojsk a s odpůrci se nemilosrdně vyrovnat, razantně upevnit současnou převahu. K tomuhle nemohl mlčet.

"Tati, pokud jde o mne, chápu tuhle dočasnost tak, že bude na věčné časy."

"No a co?" zasmál se. "Stejně by nám bylo nejlíp jako jedné z republik Sovětského svazu."

Nemohl uvěřit, že by něco tak absurdního mohl otec myslet vážně. Proto mu musel dát na srozumněnou, na které straně barikády stojí.

"Tati, vlastně jsem ti přijel oznámit, že jsem odešel od Bezpečnosti," řekl do naprostého ticha. Otcovi zrudla tvář a jako by se mu rozšířily oči. Chvíli dýchal, jako by se mu nedostávalo vzduchu, a vrásky na čele se mu prohloubily. Matka, která dosud čistila sporák, se napřímila a v jejím obličeji se objevila obava z toho, co bude následovat. Pak tiše opustila pokoj.

"Tušil jsem to…" zaskřípal otcův hlas. "Co ty jsi za člověka? Zradit v nejtěžších chvílích."

"Tati, zrady se dopustili ti, kteří je k nám zavolali. Určitě by bylo zajímavé, konečně znát jejich jména. Možná bychom se divili."

"Můj syn je zběh…" zamumlal zoufale a prsty zašmátral po vysokém čele. Nahmátl spánek a stiskl.

"Přece si nemyslíš, že po tomhle tě nechají ve straně?" Upřel na něj zarudlé oči.

"I v tomhle tě musím zklamat, tati. Vrátil jsem průkaz. Došel jsem k názoru, že stranu využívají jako zástěrky pro dosažení vlastních cílů. Pro upevnění své moci," dovršil svoji zpověď.

"Moc se ti to v hlavě pomotalo," vymáčkl ze sebe otec a chvíli lapal po dechu. "Tak jo. Ty jsi zavrhl všechno, pro co jsem žil… Já ti teď musím říct, že už nejseš můj syn!" S námahou zvedl ruku, mířila na dveře.

"Tati…" Na víc se nezmohl. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by otec zašel tak daleko. S rukou na klice se pootočil. "Ještě pár slov. Určité pochybnosti jsem měl už dřív. Někdy mi všechno kolem nás připadalo jako uměle vykonstruované. Myšlenky jsou asi dobré, ale ti, co je uskutečňovali, je zneužili ve svůj prospěch. V neprospěch svých spoluobčanů."

"Zmiz! Už se tady neukazuj!" křičel otec uvnitř, i když přicvakl dveře. Proč se z táty stal fanatik, který nemá chuť naslouchat? napadlo ho. Matka ho objala a po tváři mu bloudily její horké, jako vysušené rty.

"Co jsi to provedl, chlapče? Oni ti tohle nikdy neodpustí. Budou tě štvát, až tě uštvou."

"Nepřeceňuj můj význam, mami." Dlaní otřel slzy, které jí zbrázdily líce, pohladil ji po vlasech prokvetlých šedinami. "Musel jsem to udělat. Už se v tom prostředí nedalo dýchat."

Zašeptala, že asi už ničemu nerozumí, vzlykla a vtáhla ho do zadní místnosti s okny na dvorek a výhledem na štíhlou břízu v rohu zahrady. Bývala to ložnice rodičů. Nyní tu byla pohovka, skříň a stůl se dvěma židlemi. Po stěnách visely obrázky, které si pamatoval z ranného dětství. Kýčovitého andílka, který převádí chlapečka po lávce nad propastí, míval nad svou postýlkou. Náhle mu došlo, že rodiče žijí odděleně. Chystal se k otázce, ale matka ho předešla. Zeptala se na Andělu, jak snáší pohromu, kterou na sebe přivolal. Nechtěl jí lhát, přiznal, že se s Andělou rozešli. Matce znovu vyhrkly slzy.

"Prokristapána, dočista všecko jsi zničil, chlapče. Jakpak teď budeš žít?"

"Nějak se z toho dostanu, mami. Musím. Mám přece dvě zdravé ruce."

"Pomáhej ti v tom Bůh, chlapče. Abys nejhorší přečkal ve zdraví. Budu se za tebe modlit."

Bůh? Nechtělo se mu uvěřit vlastnímu sluchu. Před lety říkala, jak byla hloupá, že těm báchorkám věřila. A nyní… Že by z paměti vydolovala pánbíčka z dob svého mládí, aby se snadněji přenesla přes trpký úděl života s nemocným otcem? Nebo ji do toho uvrhlo nesmyslné jednání lidí kolem ní? Nenašel v sobě odvahu k tomu, aby vyslovil, že víra v nadpozemskou bytost, vševědoucí a všemocnou, je pouze druh útěku před problémy. Něco takového on nepotřebuje!

Najedl se a slíbil, že občas zaskočí, aby otec nevěděl, rozloučil se, popadl kufr a vydal se k Crhovi. Aleš ho uvítal přátelským úsměvem a když mu vylíčil, jak za sebou v Újezdě práskl dveřmi a co ho očekávalo doma, prohlásil, že u něj může zůstat jak dlouho bude potřebovat, přestože ho upozornil, že by mohl mít potíže, až se na jeho bývalé pracoviště donese, kde pokračuje ve své podvratné činnosti. Aleš se s chutí zasmál a řekl, že tu makačku ve slévárně mu asi těžko někdo bude závidět.

Kodet zavřel skříňku a vyklonil se z okna. Dole ve dvoře právě akumulátorový vozík s železnou paletou zacouval k hromadě housek hrubé litiny. Z dřevěné boudy u transformátoru zavrněl elektromotor a hrušce podobný ocelový buchar se pohupoval na háku pod široce rozkročenou trámovou konstrukcí, při zemi omotanou pletivem.

Nerozhodl se přeci jen příliš ukvapeně? Bude schopen se přizpůsobit takové dřině? ptal se sám sebe a uklidnil se myšlenkou, že toho přece může vždycky nechat.

Sestoupil do přízemí, dole okopanými lítačkami prošel do slévárenské haly. Stěny byly ověnčeny černými pavučinami. Po stranách dlaždicového chodníku, který vedl středem, stály řady terasovitě na sebe naskládaných obdélníkových forem. U posledních kupek tmavého písku dřepěli či klečeli chlapi s čmouhami po obličeji, ozývalo se pšoukání ručních dusaček, podmalované povzlykáváním dýchavičného kompresoru. Náhle všechno přehlušil lomoz nějakého kolosu pod střechou. Kodet se instinktivně přikrčil a šlehl očima nahoru. V kabině jeřábu u pák seděla mladá žena v červeném šátku, uvázaném na babku.

Crha mu řekl, aby se přihlásil u parťáka Vorla. Oslovil nevysokého, ale podsaditého muže, který vstoupil lítačkami do haly. Z nezapnuté blůzy mu vykukovalo holé pivní bříško, poznamenané nejednou jizvou po spálenině. Chlapík mu kývl na pozdrav.

"Jo, Crha se mnou o tobě mluvil. Měl by ses dnes jenom dívat, ale Dostála zase odrovnal houser. A ke všemu se chystaj vychrlit přes stodvacet metráků," zavzdychal. "Nejvíc si dávej pozor při samotným lití. Sakra, kde trajdaj, slimáci? Máš vyfasovaný rukavice? Prima, hlídej si je. Na co tady sáhneš, může tě spálit… Scházíte se jako na pivo!" rozkřikl se na muže, co se loudavě trousili od lítaček.

Řinčící jeřáb přistavil ke korýtku z pece velkou sudovitou fanu. Osmahlý pecák s tmavými brýlemi na očích zvedl dlouhou železnou špici a zručným pohybem prorazil zarážku. Tekoucí ocelolitina sršela jiskřičkami a zářila, až bolely oči. Z povrchu ohnivé lázně Vorel pohrabáčem odstranil strusku. Obličej mu zpopelavěl a několikadenní strnisko na bradě se zalesklo kapičkami potu.

"Kde je Fanta?" zahulákal, když odhodil pohrabáč. "Při první příležitosti ho vyrazím."

"Abys měl flek pro něj?" Svalovec, který se představil jako Bernášek, neomaleně ukázal na Kodeta.

"Vole!" ucedil přes zuby Vorel. "Fanta jednou má na dráze tvárnice, podruhý musí do Rašovic pro písek. Už toho bylo tak akorát!"

Jeřáb fanu přenesl k větším formám ve druhé polovině haly. Vorel ji ovládacím kolem naklonil a z úzkého hrdla tekl souvislý pramínek do formy. Kodet hořící laťkou přejížděl po udusaném povrchu krychle, jak mu parťák přikázal. Z napíchaných otvorů vytryskly žlutomodré jazýčky spalovaného plynu. Citlivě reagovaly na každou změnu proudění vzduchu v hale.

"Po první šichtě padne hubou dopředu," prohlásil Bernášek. Dlouhán Pavlišta a cikán Šimon se pochechtávali. Když postupně naplnili všechny velké formy, Bernášek Kodeta popadl za loket a dostrkal ho k železným nosítkům, opřeným o boční stěnu elektrické dosoušecí pece. Jedno si vzali, do středu usadili smaltovanou fanku velikosti menšího kbelíku.

"Vyplivneš plíce, hošane. Do smrti na tenhle den nezapomeneš," holedbal se třicátník Bernášek a nepochybně věděl, o čem mluví. Vorel jim nalil z fany na stojanu a oni zamířili k řadám terasovitě založených forem.

Kodet brzy postřehl, že nosí podstatně rychleji, než Pavlišta se Šimonem, ale tvrdohlavě mlčel. Přece nebude prosit!

Zanedlouho se začal vydatně potit. V duchu si nadával, že si pod blůzou ponechal košili. Pak ho trápila bolest v zádech a tuhnoucí prsty se mu samovolně rozevíraly. Dával si pozor, aby někde nezakopl, viděl, co dokáže vřelá ocelolitina při prudkém střetu s pískem.

Při zvedání k horním formám nosítka stále víc těžkla. Zatínal zuby, ale sil kvapem ubývalo. Musel si vypomáhat kolenem.

Pak plnili kruhové formy nedaleko lítaček. Bylo jich čtyřicet a obsah fanky vystačil pouze na dvě. Dvacetkrát ke stojanu s velkou fanou a zpátky. Když dělali poslední řadu, v hlavě mu hučelo a každý krok cítil až v mozku.

Konečně vyklopili fanku u dosoušecí pece a mohl pustit držadla železných nosítek. Zpocení chlapi hltavě kouřili. Kodet se rozbolavělými zády opřel o teplá plechová vrata a rozhlížel se halou, potemnělou dýmem, páchnoucím po síře. Neměl by to vzdát?

"V jednu chvíli jsem tě chtěl vystřídat. Ale ty bys mě asi poslal někam, viď?" prohodil k němu Vorel.

"Parťáku, zabal si ho do povijánu a sežeň mu dudlíka," vybafl Bernášek. Nemohl pochopit, proč Kodeta nezdolal, když sám mlel z posledního.

Vorel vyplivl uslintaný nedopalek a špičkou boty ho v písku rozmázl. "Vztyk, pánové! Makanda odjakživa byla nejlepší medicínou na pocuchaný nervy."

Kodet moc nevěřil, že vydrží do velké přestávky, a příliš nevnímal. Když pak nahoře klesl na tvrdou lavici, šatna se s ním povážlivě zahoupala. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Pavlišta odněkud přinesl tašku lahvových piv. Kodet polykal palčivé sliny, mučila ho nepotlačitelná žízeň. S pažemi bezvládně skleslými v klíně zamumlal, zda by jedno nezbylo i pro něj. Někdo zabručel, ať si vezme. Doklopýtal k tašce, která mu připadala jako oáza kdesi uprostřed vyprahlé pouště. Neposlušnými prsty sevřel hrdlo lahve a tupá bolest mu prošlehla zády. Jen zvolna se narovnával.

"Dej to sem!" Vorel plechový uzávěr utrhl o hranu lavice a lahev mu vrátil. Zteplalé pivo zapěnilo a potřísnilo mu špinavé ruce, ale nedbal na to. Lačně hltal nahořklou tekutinu a byl přesvědčen, že ještě nic chutnějšího nepil.

Pivo způsobilo, že začal zchváceně dýchat. Příšerně mu ztěžkl žaludek, čelo mu orosil pot. Schoulil se na lavici, zavřel oči. Copak je opravdu taková padavka?

"Vstávej! Jde se makat." Vorel s ním musel pořádně zacloumat.

Ještě na schodech se motal jako opilý. Teprve ten sírnatý zápach v hale ho poněkud vzpamatoval. Přinutil ho vnímat tvrdou realitu jeho nového zaměstnání.

Vyslechl kusou Bernáškovu přednášku na téma, jak snadno a rychle obnažit odlitek. Rozkročmo se postavil na první kruhovou formu, zahnutý konec háku nasadil pod zesílenou obrubu. Prudce trhl k sobě, ale výsledek se nedostavil. Opakovaně cloumal hákem a nic!

"Jestli ti ho třeba nepřitloukli," šklebil se Bernášek a bez viditelných potíží uvolňoval jednu formu za druhou.

Naštval se a vztekle škubl hákem. Nebyl na úspěch připraven, proto uklouzl a ztratil rovnováhu. Když zase pevně stál, pocítil prudkou bolest v lýtku. Nohavici olízl plamen ze žhavého odlitku. V předklonu si chtěl nohavici povyhrnout, aby zjistil rozsah poranění nohy. Než semkl rty nadýchl se plynu. Okamžitě ho zadávil kašel a do očí mu vtrhly slzy. Odhodil hák a téměř poslepu tápal k lítačkám do chodby. Nadechoval chladnější vzduch a tělo jako by mu požírala vlna slabosti. Připlácl dlaně na stěnu, koleny se svezl na hrubý beton podlahy. V prsou mu příšerně hvízdalo, hruď mu rvaly opakované přívaly drásavého kašle. Vzápětí se k tomu přidal pocit, že bude zvracet. Posadil se, pokrčil nohy, kolena si přitáhl k břichu, spustil oční víčka.

"Co se děje?" Vorel mu pomohl na nohy. Jak se napřímil, nevolnost zázračně zmizela.

"Trochu se mi zamotala hlava. Už to je v pořádku," mačkal ze sebe. Chystal se k návratu do haly.

"Nepospíchej tam," přidržel ho parťák. "Musíš všechno pořádně vydejchat. Plyn je děsnej ksindl, hochu. Správně bych tě měl zahnat na středisko."

"A chlapi v hale se potrhají smíchem," namítl. "Máš tvrdou náturu, to se mně zamlouvá." Vorel ho postrčil k lítačkám.

V hale už sbírali rámy a rovnali je podle stěny. Kodet se zařadil do mezery mezi Bernáškem a Pavlištou. Dlouhán z přepáleného písku vytrhl rám a hodil. Než ho Kodet předal Bernáškovi, už k němu vzduchem letěl další. Zachyť, pootoč se, hoď! Neustále se to opakovalo. Za chvíli si připadal jako naprogramovaný stroj.

Když srovnali formy, přišel na řadu použitý písek. Roztáhli ho po placech formířů, zalévali vodou a děrovali lopatami, aby se rychleji ochladil. Při každém zaseknutí Kodetovi sjely ruce po násadě. Dlaně mu brzy hořely. Nesmím upustit lopatu! Nesmím na sobě dát znát, že jsem na omdlení! Sakra, čemu jsem se to upsal? Copak mám zapotřebí, takhle nelidsky se rasovat? táhlo mu třeštící hlavou.

Náhle se vedle něj objevil Vorel. Vyškubl mu lopatu a poslal ho pro hadici. Značně nepevným krokem se pískem brodil k hydrantu. Když hadici rozvinoval, zaznamenal na dlaních popraskané puchýře. Prýštěla z nich krev. Měl bych si vzít rukavice! pomyslel si, ale nemohl si vzpomenout, kde je nechal.

Kohout hydrantu byl zalehlý, musel ho uchopit oběma rukama. Než pak doklopýtal k píšťale, hadice se napjala a klouzala pářícím pískem jako útočící had. Proud vody zasáhl Šimona, vzápětí našel i Bernáška. Zatímco cikán projevil radost z ochlazení bláznivým křepčením, Bernáška to rozzuřilo. Zaječel, že Kodeta uškrtí, odhodil lopatu a písečnými závějemi spurtoval k němu. Kodetovi nezbylo nic jiného, než se bránit stříkáním.

"Tohle ovládáš dobře, co? Takhle jste likvidovali demonstranty v Praze, co?" hulákal couvající Bernášek. "Vorle, jestli z party nevypadne on, rozloučím se s ní já!"

"Vyvádíš jako prvnička. Stejně už polezeme pod sprchu," smál se Vorel.

Kodet zastavil vodu a znovu popadl lopatu. Velkými rozmachy sekal listem do rozpařeného písku po svém pravém boku. Co vyslovil Bernášek, se ho dotklo. Ale copak jím může vyprávět, jak to v Praze bylo? Stejně by mu nevěřili. Každou chvíli si rukávem musel otřít čelo. Pot mu tekl po krku, břichu, zádech, z podpaží. Pak už tu solnou lázeň nevydržel. Mokrou košili přetáhl přes hlavu a mrskl ji kamsi k řadě forem. Sakra, kdy už směna skončí? Vždyť se už pohybuje pouze setrvačností…

22

Po první směně v licí partě se ráno nemohl probrat, připadal si malátný a jako vysátý. Zdálo se mu, že po několika krocích se rozpadne na kousky. Trvalo dlouho, než se trochu rozhýbal. Když ho ve slévárně spatřil Crha, vzal si ho do kanceláře mistrů a netajil se obavou, že ho další směna úplně zničí. Nepřecenil se? S přizpůsobením této práci mají potíže zdraví chlapi, on má za sebou to střelné zranění na Šumavě… Kodet ho energicky odmítl. Zabručel, že přece musí zjistit, kolik toho vydrží!

Den za dnem se cítil hůř. Po sobotní směně se přivlékl do Crhovy garzonky, zřítil se na pohovku a celou neděli prospal.

Ale v pondělí před jedenáctou už byl s partou znovu ve slévárenské hale, kde temně hučela tavící pec. Chování spolupracovníků k němu se dost změnilo. Nikdo to nevyslovil nahlas, ale Kodet tušil, že ho přijali, protože se nevzadal.

V polovině druhého týdne se už fyzicky cítil celkem dobře. Při odchodu ze směny procvakl píchačku se svým jménem, vsunul ji pod své číslo do kastlíku a prošel vrátnicí. Teprve, když ho někdo oslovil, věnoval pozornost tmavému autu, které parkovalo při obrubníku chodníku, a muži, který při něm stál. Patřil k těm od Šimečka.

Muž ho suše vyzval, aby nastoupil do vozidla. Kodet zabručel, že se rád projde, aby se vydýchal po směně v začouzeném prostředí slévárenské haly, a taky hned vykročil. Muž se pohnul, ocitl se po jeho boku.

"Nehrajte divadýlko, Kodete. Nemáte komu."

"Snad mě nezatýkáte?" Ušklíbl se.

"Zatím si s vámi chceme jen promluvit."

"V tom případě bych byl rád, kdyby jsme mluvili tady."

"Pojedete s námi, Kodete!" přiostřil hlas příslušník Státní bezpečnosti a druhý se objevil za autem. Kodet pochopil, že by se vzpouzel marně. Pokud se odvážili až před slévárnu, svého úmyslu se nevzdají, i kdyby měli použít násilí.

Zadíval se k vrátnici, ale starší muž v šedé štítkové čepici, jim nevěnoval pozornost. Měl na sebe vztek, že nepočkal na ostatní.

"O co vám jde?" zeptal se, když dosedl vedle zrzka, kterého pamatoval jako mizerného střelce.

"Dočkej času," zabručel, naklonil se a zajistil dveře na jeho straně. Muž, který ho donutil nastoupit, usedl vedle řidiče, který si cosi pobrukoval a civěl do čelního skla.

Auto se rozjelo a Kodet uvažoval, kam ho asi vezou. Že by na okresní oddělení? Zanedlouho si uvědomil, že jedou na opačnou stranu, než je Újezd. Co když zastaví někde v lese a… Ne, tak důležitý pro ně není!

Vlevo se zaleskla hladina přehradní nádrže. Přeskákali nechráněný přejezd trati a stoupali k benzinové pumpě, kde ho temkrát podfoukl ten řidič stojedenáctky naložené štěrkem. Na náměstí ve Skalce auto odbočilo k budově obvodního oddělení v sousedství cukrárny s výlohou plnou maket dortů a bomboniér s barevnými přebaly.

V jedné z kanceláří čekal sám Šimeček. Nasadil úsměv a napřáhl k němu ruku. Kodet ji samozřejmě přehlédl. Náčelník Státní bezpečnosti se zamračil. První otázka zněla: od koho v srpnu dostával příkazy?

"Že by od samotného pánaboha?" pousmál se. Kdyby na něho něco konkrétního měli, nejednali by s ním v rukavičkách. Umínil si, že vyzkouší jejich trpělivost.

"Bez legrácek by to nešlo?" ještě víc se zachmuřil Šimeček.

"Nejdřív chci znát důvod, proč tu jsem."

"Víte dobře, že vás na čtyřiadvacet hodin můžeme zadržet bez udání důvodu."

"Co vás na mé existenci znepokojuje?"

"Měl byste s námi spolupracovat. Mohli bychom toho na vás vytáhnout hodně, Kodete. Například odvoz archivu mimo okresní oddělení. Jízdy s kulometem zakrytým stanovým dílcem. Násilné zadržení sovětského zpravodajského důstojníka. Konspirační styky s bývalým vedoucím tajemníkem Pulpánem. Odmítnutí rozkazu v Praze. Nestačí vám to? Kdybych vám vyjmenoval paragrafy, které by se na to daly napasovat, schytal byste spoustu roků."

"Vy se mnou jen tak žertujete, viďte, pane Šimeček. Ze všeho, co jste vyjmenoval, by snad připadala v úvahu pouze ta Praha. Ale za to jsem byl připraven se zodpovídat. Jenomže hodilo by se vám do krámu, kdyby se ta věc řešila u soudu?"

"Drzý hoch. Co vy na to, chlapci?" Šimeček pohledem přeběhl po svých podřízených. Vzápětí přitvrdil hlas: "Nehrajte si s námi na slepou bábu! A odpovězte na otázku, kdo vám v srpnu dával příkazy."

Mohl prostě vyslovit jméno majora Uherka, nerozešli se v dobrém. Ale jaký by to mělo smysl? Stejně by se tím nespokojili.

"Máte smůlu, pane Šimeček. Zrovna dnes se mi o srpnových dnech nechce mluvit. A už vůbec ne s vámi," řekl a napadlo ho, že kdyby s nimi komunikoval, všechno, co udělal, by ztratilo svůj smysl.

"Takže vy to všechno necháte na sobě? Klobouk dolů, před tak čestným charakterem." V Šimečkově obličeji se usadila znechucená grimasa, kterou maskoval rostoucí vztek.

"My máme moře času," ozval se ten, který ho před slévárnou přinutil nastoupit do auta. "A buď si jistý, že nakonec stejně zazpíváš, co chceme slyšet. Měli jsme v práci tvrdší maníky, než jsi ty."

"Vyhrožujete mi násilím? Stejně opakuju, že vám nemám co říci!"

"Hele," vazoun zrzek se naklonil přes roh stolu. Kodet od něj očekával úder a tak se zaklonil a málem se převrátil dozadu i s židlí. Všem to přišlo strašně k smíchu a nejvíc se smál ten, co to měl na svědomí. "Bojíš se rány, co?" Několikrát udeřil pěstí do otevřené dlaně druhé ruky.

"Žádné násilí nebude," ujal se slova Šimeček. "Utlučeme vás argumenty."

"Začněte," sykl a měl na sebe vztek, že se neovládl.

"Jaký důvod máte k mlčení, člověče? Vždyť jste přece byl pouhým vykonavatelem něčí zvůle. Nalítl jste na krásné řečičky o svobodě a demokracii. Tak nám aspoň povězte, odkud bral ta moudra Uherek."

"Zeptejte se ho."

Otázka za otázkou a pro ně neuspokojivé odpovědi. Najednou načali jiný soudek. Chtěli vědět, co si Kodet myslí o situaci v republice. Jeho názor pro ně samozřejmě byla nepřijatelná vize. Myslí si snad, že je chytřejší než soudruzi v ústředním výboru strany a ve vládě? Proč nevěří Štrougalovi, je to přece schopný politik.

"Schopný všeho," upřesnil. "Když jsem nastoupil na čáře, řídil zemědělství. Pak se stal ministrem vnitra. Dělali jsme vtipy, že nám u PS zavede chozrasčot."

"Tak dost!" zavrčel nasupený Šimeček. "Jste ochoten odpovídat na otázky ohledně srpna?"

"Co bylo, bylo. Jinými slovy, obraťte se na sdílnější lidi. Zatím tuhle debatu skončíme."

"Zatím?" zpozorněl Šimeček.

"Nevěřím, že tohle normalizování, jak to nazýváte, může trvat donekonečna. Lidi se jednou naštvou a smetou vás jako vítr sníh ze silnice. Doufám, že se toho ve zdraví dožiju."

"Neprovokujte, člověče!" zasípal Šimeček a vypjatá kůže na lícních kostech mu poškubávala. "Můžete jít. A jestli vám mohu poradit, dávejte si lepší pozor na slova. Příště by se vám ty drzosti nemusely vyplatit."

Třískl dveřmi a prošel chodbou kolem místnosti služby, kde mladý příslušník ťukal do klávesnice psacího stroje jako by na něm psal poprvé. Teprve před budovou si uvědomil, že měl trvat na odvozu do Jindrova.

Už se stmívalo, když došel k nádraží. Vlak měl dvacetiminutové zpoždění, spoj ve Lhotě mu samozřejmě ujel a musel čekat na další. Do Jindrova dorazil až těsně před půlnocí.

Crhova garsonka byla plná cigaretového kouře. Mimo Aleše tam seděli jako na trní Vorel s Bernáškem. Ti dva vycházeli ze slévárny, když spatřili Kodeta nastupovat do toho tmavého auta. Z vrátného dostali, že se u něj jeden informoval na konec směny licí party a prokázal se průkazem Státní bezpečnosti. Hned jim došlo, kolik uhodilo. Místo do hospody se vydali k Crhovi. Co nejstručněji jim vylíčil své zážitky s Šimečkem a jeho muži. Když domluvil, Aleš se zeptal, jak na to hodlá reagovat. Přece si to nenechá líbit? Škubl rameny, kysele se usmál. Co se proti tomu dá podniknout? Všechno by pro ně mohla být záminka, aby ho do něčeho namočili.

Vorel s Bernáškem se po sobě podívali. Vzápětí parťák vyrukoval s poukazem na týdenní rekreaci na Šumavě. Zrovna dnes ho ze závodní rady nabídli licí partě. Co kdyby těm mizerům aspoň na pár dnů zmizel z očí? Namítl, že mu připadá absurdní, aby se po necelých dvou týdnech práce ve slévárně jel rekreovat, a co by tomu asi řekli ostatní v partě. Každý jiný si to zaslouží víc než on.

"Tohle nech na nás," řekl Vorel a Bernášek souhlasně přikývl. Pak se mu omluvil za ty poznámky o stříkání vody na demonstranty, Crha jim vyložil, jak to s tím jeho odchodem od policajtů bylo. Jenom ať jede a v klidu si v hlavě srovná myšlenky, čert ví, co po dnešku může ještě následovat.

Hučeli do něj všichni a nakonec ho přesvědčili.

23

Povískala mu vlasy a řekla: "Evžene, byl jsi dobrý stejně jako tenkrát na Mýtině. Však jsem na tebe ještě dlouho myslela. A dělala si naděje, že se přece jen ozveš. Adresu jsi měl."

"Byl jsem ženatý, Ilono. A pokud jde o sex, nenadsazuješ ze staré známosti? Už se ani nepamatuju, kdy jsem spal se ženou."

"Nehraj na mě skromňáčka. V milostné předehře jsi určitě lepší. Tohle žena v mém věku dokáže spolehlivě posoudit a hlavně náležitě ocenit. Osobně nemám ráda rváče, kterým jde jen o to, aby mohli do ženské bušit, a nestarají se, jak se jí to líbí."

"Nemohu nepřiznat, že ta noc s tebou pro mne hodně znamenala, Ilono. Byl jsem v tomhle ohledu úplný zelenáč. Nějak k tomu nebyly příležitosti." Položil ruku na její mírně vyklenuté břicho. Měla ho pevné a současně pružné stejně jako ňadra. Přemýšlel, kolik jí může být. Třicet? Pětatřicet? Nezeptal se jí tenkrát, nebude se vyptávat ani dnes. V každém případě si uchovala hezkou figuru.

"Vadilo by ti, kdybych si trochu zdřímla?"

"Klidně spi. Nejmíň hodinu budu stejně mimo provoz."

Zvonivě se zasmála, zívla a stulila se k jeho boku. Zanedlouho už pravidelně oddechovala.

Když se po večeři náhle objevila ve společenské místnosti po boku správce rekreačního zařízení a byla jim představena jako kulturní referentka, která se postará o jejich zábavu, okamžitě si uvědomil, že ji zná, ale hned si ji nedokázal patřičně zařadit. Ilona ho poznala okamžitě, svědčil o tom nesmírný úžas, který se jí usadil v očích, a pak i to výrazné pokývnutí hlavou, kterým se hlásíme pouze k těm, co nám nesmazatelně utkvěli v paměti.

Držel svoji zvědavost na uzdě přes několik primitivních, spíše dětských her, které však ostatní rekreanti, doma zřejmě navyklí bezduchému vysedávání před obrazovkami televizorů, přijali s obrovským nadšením. Když pak ohlašovala tanec s dámskou volenkou, stála nedaleko. Než stačil opustit místnost, ocitla se vedle něj. Zdráhal se, ale ti okolo ho nabádali, aby nekazil náladu. A tak ji vzal kolem štíhlého pasu a provedl první toporné kroky, ještě v údivu nad tím, že se dal k tanci tak snadno přemluvit. Intuitivně vycítila jeho nejistotu a energicky převzala vedení. Tančila obdivuhodně lehce a spontánnost jejích pohybů se brzy přenesla i na něj. Tiskla se k němu a tak přes šaty cítil výrazné tvary jejího těla. Vzrušovalo ho stejně jako její dlouhé, štíhlé a obratné nohy.

"Ty si mě už nepamatuješ, Evžene?" zeptala se náhle a on musel chtě nechtě přiznat, že mu vypadlo z hlavy, kde a při jaké příležitosti se potkali. Ale stačilo, aby vyslovila Pavlíčkovo jméno a měl tu noc, po které poručík musel odejít z Mýtiny, rázem před očima. Noc, která zůstala ukryta v jeho paměti jako nádherná epizoda. Noc, se kterou se pochopitelně nemohl nikomu pochlubit.

Necelou hodinu po skončení seznamovacího večírku ve společenské místnosti, zaťukala na dveře jeho jednolůžkového pokoje. Za další půlhodinku už byli oba nazí v posteli a náruživě se milovali. Nebylo třeba, aby ji o to žádal a zdlouhavě vysvětloval, jaké touhy v něm jejich setkání vyvolalo, od prvního okamžiku oba věděli, co jeden od druhého potřebují.

Kodet se myšlenkami odpoutal od spící ženy, která mu za uplynulé tři hodiny poskytla víc radosti, než si mohl přát, a oknem se zahleděl do temné šumavské noci. Od Ilony se dozvěděl, že dole v Modré bydlí důstojník, který kdysi také sloužil na Mýtině, a že je dokonce velitelem útvaru. Kdo jiný by to mohl být, než Viktor Forejz. A pokud je tu on, je tu přece i Milena! Určitě k nim musí zajít, umiňoval si a současně ho napadlo, jak asi přijmou sdělení, že opustil uniformu.

Když ráno Ilona odcházela z jeho pokoje, řekl jí, že po obědě zmizí z chaty, aby se po něm nesháněli. Nemohl se zbavit vzpomínek na tu noc, kdy se loučil s Mýtinou. Vzpoměla si na ni někdy i Milena?

Kráčel podle finských domků s šikmými střechami, aby se na nich nedržel sníh, s nepatrnými předzahrádkami, kde převážně živořily pouze trsy trvalek. Voják, kterého potkal, mu řekl, že kapitán Forejz bydlí až v posledním u hřiště na odbíjenou.

Zvonek nenašel a tak rovnou vyzkoušel kliku. Zamčeno mebylo. Tmavou síňkou se dostal ke dveřím, za kterými bylo slyšet hlasy. V obývacím pokoji poznal nábytek, který Forejzovi měli už na Mýtině. Vzadu, pod dřevěnými schody do patra, svítila obrazovka televize. Nad opěradlem křesla vyčnívala téměř plešatá hlava.

"Ahoj, Viktore."

Hlava se ztuhle napřímila. Vzápětí její nositel vyskočil na nohy. Levou rukou se zachytil opěradla, jako by měl problémy s rovnováhou.

"Ty…?" Od nefalšovaného výrazu údivu, ve kterém se mihlo i cosi, co Kodet nedokázal pojmenovat, se Forejz propracoval k bodrosti. Přesto se Kodet nemohl zbavit pocitu, že někdejší přítel z jeho náhlého objevení příliš velkou radost nemá.

"Od včerejška jsem v Horské na rekreaci. Jedna známá se zmínila o důstojníkovi, který sloužil na Mýtině. Hned mě napadlo, že jde o tebe, Viktore. Jak žiješ? A kde máš Milenu?"

"Takový překvápko musíme zapít," zabručel Forejz a jeho otázky ponechal bez odpovědi. Od sekretáře utrousil, jestli ještě pije vodku.

"Málo. Ale když jsme se neviděli tolik let… Milena je v práci?"

Forejz nalil do sklenek, jednu mu přisunul. Zvedl tu svoji, usrkl z ní a obličej se mu zachmuřil. "Odjela s klukem k rodičům."

"Na dlouho? Budu tu jen do soboty."

"Jak to mám vědět?" vybafl. "Trochu jsme se porafali," přidal a cinkl sklenkou o jeho. "Tak na tu naši slavnou minulost."

"S tou minulostí jsi se strefil," řekl a napil se. Forejz vyklopil zbytek čirého alkoholu do úst a hned sáhl po lahvi a sklenku si doplnil.

"Takže je pravda, že jsi mimo?"

Přikývl. "Nejsem si jistý, Viktore, jestli jsem někdy patřil do uniformy. Začalo mi lézt na mozek, že se spolupodílím na něčem, co jiným brání normálně žít."

"Žijem si snad tak špatně?" řekl a z otázky čišel zřetelný nepřátelský tón.

"Nemám na mysli materiální stránku. I když ani v tomhle ohledu se nemáme čím chlubit. Jde mi o… Ale dost rozumování. Na naše shledání, Viktore," pronesl i on přípitek. Forejz se netvářil moc přívětivě, ale proti konzumaci vodky samosebou nebyl. Kodeta napadlo, že už je se svým pitím tak daleko, že příležitost ani nepotřebuje. Probírali společné známé a zakonitě se dostali k Mýtině, která je tenkrát svedla dohromady. Půldruhého roku po Kodetově odchodu ji administrativně zrušili. Její úsek státní hranice si rozdělily sousední útvary. Forejz měl původně nastoupit jako zástupce na Březné, ale pak někdo rozhodl jinak, stal se velitelem Březné. Okamžitě si vzal k sobě Zárubu, se kterým to táhl už na Mýtině, jistě se na něj pamatuje… Po třetí sklence Kodet vyslovil přání, že by rád ještě jednou spatřil Mýtinu, a netajil se tím, že povolení k vstupu do zakázaného pásma by určitě nedostal. V úvahu připadá pouze možnost, že ho tam Forejz nějak propašuje. Očekával výmluvy a zdráhání. K jeho překvapení Forejz řekl, že o tom pouvažuje. Snažil se zavést řeč na Milenu a chlapce, ale Forejz se tomu vyhýbal. Pili dál a už jako by si neměli co říci. Pak si Kodet vzpomněl, že musí na večeři, aby se po něm v rekreačním zařízení nesháněli.

"Zavezu tě," prohlásil Forejz a už se mu dost pletl jazyk. Když se zvedal, musel se přidržet stolu. Při výjezdu z garáže blatníkem škrtl o vrata. Když za jízdy řadil, v převodovce auta kvílelo. Vždycky se ocitli až na opačné straně vozovky. Po jednom takovém šmejknutí se Kodet probral z opojení alkoholem.

"Viktore, jeď aspoň pomalu. Nerad bych přišel k úrazu."

"Pokud se pamatuju, vždycky tě děsila rychlá jízda…" uškleboval se Forejz.

"Můžou tě čapnout esenbáci."

"Kdo by si mě tady dovolil zastavit?" Zachechtal se a vzápětí přidupl brzdový pedál před budovou rekreačního zařízení. "Tak zejtra, Evžene. Zastavím se pro tebe po půl devátý. Můžeš mě jít pomalu naproti."

24

Po desáté se ozvalo zaťukání a vzápětí Ilona vklouzla do jeho pokoje. Mlčky přetáhla šaty přes hlavu, zbavila se i spodního prádla a nahá k němu přilehla. Po pitce s Viktorem měl neuvěřitelnou výdrž. Ona jeho úporné dorážení přijímala vděčně a s jakousi vyprahlou touhou, jako by za sebou měla kdovíjak dlouhý sexuální půst, ale hlavně to byla její přirozenost. Když pak po půlnoci odpočívali, zmínila se, že příští den jedou na výlet po místech, kde pobýval spisovatel Klostermann, který psal knížky o Šumavě. Zabručel, že už má bohužel něco domluvené s přítelem. Litovala, že se zájezdu nezúčastní. Musel jí slíbit, že po zbývající dny se už od ní na krok nehne.

Ráno, několik minut před dohodnutým časem, se volnou chůzí vydal lesem k Modré. S modrým moskvičem se střetl nad Filipovem. Forejz vypadal nevyspale a ke všemu byl značně neklidný. Kodet to přičítal kocovině, ale připouštěl, že se na tom může podílet i obava z prozrazení, že převáží Kodeta do zakázaného pásma bez propustky. Dovedl si představit, co by Viktora očekávalo. V tomhle ohledu se nyní určitě přitvrdilo.

Nejdřív se snažil zjistit, jak Forejz nahlíží na vývoj v republice po srpnu a na zahájení normalizace, jak ti nahoře útlocitně nazývají prachobyčejnou čistku. Nic moc se nedozvěděl, Forejz odpovídal mlhavě, jako by ho ty záležitosti vůbec nezajímaly. Nevěří mi, nebo je tak nesdílný kvůli té hádce s Milenou? přemýšlel Kodet. Zmínce o Mileně se takticky vyhýbal, nechtěl, aby Forejze třeba napadlo, že mu o setkání s ní šlo víc, než o setkání s ním.

U Babského ranče ve Filipově, který byl značně zveleben a stal se rekreační chalupou jakéhosi výzkumného ústavu v Praze, odbočili vpravo do luk stále protkaných hrázkami z omšelých kamenů a mířili k vysokému lesu, jeho okraj lemovaly sloupky s tabulkami, které ohlašovaly hraniční pásmo. Kodet navrhl, že by se mohli zastavit u Rouska, ale Forejz od volantu zabručel, že minulý rok měl hajný druhý infarkt a teď že je v nějakém domově pro nevyléčitelně nemocné a přestárlé, že bohužel zapomněl, kde. Před samotným vjezdem do lesa požádal, aby se schoval, někde v mlází může sedět hlídka a brnknout jiné, aby je někde stopla. Kodet se poslušně přikrčil k podlaze, nechtěl, aby měl Viktor kvůli němu potíže. Za dvě tři minuty Forejz skutečně zastavil a komusi venku vysvětloval, proč na Mýtinu jede. Vzápětí se moskvič znovu rozjel po cestě plné výmolů od těžkých aut, která tudy odvážela klády. Na Forejzovu výzvu se zase posadil, ale byl připraven se znovu ukrýt, kdyby někoho zahlédl. Pozorně sledoval porosty kolem cesty. Mnoho míst poznával, přestože se všude stromy povytáhly a kdysi prázdná místa už zarostla náletovými smrčky. Kousek od Bahenní nádrže, bez vody a s kobercem vysoké trávy, přejížděli někdejší týlový průsek Mýtiny, teď to tam byl samý nával čerstvě vytěžených a z lesa vytažených klád. Kodet si musel vzpomenout na to zimní odpoledne na rozhraní světla a tmy, kdy odtud k obloze vzlétla světlice a svobodník zavolal, že člena hlídky zasáhla do hlavy při natahování nastrahovadla.

Forejz auto zavedl na panelovou cestu a po dvou zatáčkách se ocitli ve volném prostoru, který obklopovalo bujně rostoucí mlází, které poznenáhlu přecházelo ve vysoký les. Po objektech někdejší jednotky nezbyly ani základy.

"Kdybych neviděl ty panely, po kterých jsme přijeli, asi bych tě podezíral, že jsi mě zavezl úplně někam jinam," prohlásil Kodet. Procházel holinou, převážně porostlou pouze vysokými bodláky. Semtam ze země trčel nějaký drát. Pak objevil místo, kde zpod trsu lučních kopretin, vyčuhovala trubka. Vyvěral z ní pramínek čiré vody. V místech, kde stával finský domek, nalezl litinová dvířka od kamen. Z překážkové dráhy zbyl pouze napolo sesutý okop se zteřelou výdřevou stěn. Někde poblíž mívali kruh, ze kterého vrhali kouli. Kodet házel nejvíc, pokud na Mýtinu nepřišel poručík Záruba. Ale v bězích ho nikdo nepředčil. Dokázal uběhnout kilometr a nechal daleko za sebou všechny soupeře. Skákal koně na délku bez můstku, ve vysokých botách a rajtkách, s pistolí na opasku. Kde jsou ty časy?

Pootočil hlavu k Forejzovi a doslova ztuhl. Mířil na něho pistolí.

"A teď se navždycky vypořádáme!" procedil přes zuby Forejz.

"A jinak jsi zdravý?" Kodet se zasmál, samosebou se domníval, že jde o pouhý žert. Ale další Forejzova slova ho vyvedla z omylu.

"Tehdy pod Velkou Mokrou se mi to nepodařilo. Dnes to dotáhnu do konce."

"Co to plácáš? Snad nechceš říct, že jsi mě tenkrát… Ty, Viktore?" hlesl jako v šoku a zaplavil ho zmatek. Nevěděl, co si o tom má myslet. Paměť mu prostřihla několik obrazů z toho osudného pátečního odpoledne, kdy ho ta zákeřná střela srazila na pařez, ve kterém byla tajná schránka, kterou měl vybrat. Nezmohl se na nic jiného, než na: "Proč, Viktore?"

"Abych tě potrestal. Užíval sis s Milenou a myslel si, že jsem hluchej a úplně slepej. Proklínám den, kdy jsem ji na Mýtinu přivez."

"Pokud jsi to udělal kvůli Mileně, zatraceně jsi se spletl, Viktore. Byli jsme pouze přátelé. Neměl jsem s ní nic, co naznačuješ." Tenkrát ještě ne, dralo se mu do úst, ale nahlas řekl: "Na to ti mohu přísahat."

"A co ten lednovej večer, kdy jsem zůstal dole ve městě, a vy jste u nás hráli žolíky? Anděla mně řekla, že jsi zůstal s Milenou."

Kodet se chystal prohlásit, že se tehdy mezi ním a jeho ženou nic nepřihodilo, a že je blázen, jestli věří Anděle, se kterou už ostatně nežije, protože ho podváděla, ale pak si vybavil tu noc, kdy se s Mýtinou loučil, a Milena za ním přišla, a raději mlčel. Forejz to zřejmě považoval za přiznání a začal pospíchat. Stáhl závěr a pistoli připravenou ke střelbě znovu namířil na jeho hruď. Kodet překotně přemítal, jak hrozící výstřel odvrátit, ale nic ho nenapadalo.

"Modlit se asi nebudeš, viď?" zašklebil se Forejz.

"Tak dlouho jsi mě nenáviděl? Proč jsi mě pod Velkou Mokrou prostě nedorazil? Proč jsi hrál tu komedii s mojí záchranou?" snažil se získat čas.

"Neměl ses sem vracet!"

"Domníval jsem se, že jsme kamarádi, Viktore. Poslechni, tobě nevadí, že při téhle sprosté vraždě budeš mít svědka?"

Forejz neklidně pootočil obličej k nedaleké cestě. I tohle Kodetovi stačilo, aby bleskurychle překonal vzdálenost mezi nimi. Měl v úmyslu zbraň vyrazit Forejzovi z ruky, ale pouze ji od sebe odchýlil. Forejz mu pistoli chtěl vyškubnout, aby mohl cíleně vystřelit. Jak se o ni tahali a strkali, náhle třeskla rána. Forejz podivně vyhekl a vzápětí se na něj zhroutil. Kodet vyděšeně couvl a Forejzovo tělo se bezvládně svezlo k jeho nohám.

Stál nad nehybným Forejzem a srdce mu zrychleně tepalo. Sakra, co to provedl? Zoufale si hrábl do vlasů. Klid! Musí si zachovat rozvahu. Viktor na něj vytáhl pistoli. Stalo se to v sebeobraně. Nechtěl ho zabít! Nikdo mu nemůže dokázat, že stiskl spoušť. Ale taky mu nikdo neuvěří, že je bez viny. Přinejlepším ho obviní z neúmyslného zabití. Jenomže oni toho mohou využít a spláchnout s tím všechny ty věci, které souvisejí se srpnovým příchodem vojsk!

Kodetovi bušilo ve spáncích a mrazilo ho v páteři. O jejich výletu na Mýtinu pravděpodobně nikdo nevěděl. Forejz si to jistě ponechal pro sebe, jestli ho chtěl zastřelit. I kdyby se k tomu rozhodl až cestou nebo tady, nesvěřil se nikomu už proto, že ho sem vezl bez propustky. Ale on se zmínil Iloně, že se sejde s přítelem! Kdyby začalo vyšetřování, určitě by je to dovedlo k němu. Stačí málo a bude v tom až po uši!

Zíral k lesu, kterým by se dostal až ke státní hranici. Nezapomněl, kudy je třeba jít, aby neměl potíže. Ví, kterým podchodem pod zátarasem se protáhnout, aby byl skryt zrakům hlídek na pozorovatelnách. Dá rozum, že nejsou obsazeny všechny, na to nyní jednotky nemají dost sil. Cesta by mu dala zabrat, ale byl si jistý úspěchem.

Jenomže to by znamenalo, dát republice sbohem navždy!

Otočil se k tomu směru zády a zadíval se do vnitrozemí. Kdyby si pospíšil, za půl hodiny může být mimo pásmo. A když navíc bude mít trochu štěstí a nenarazí na hlídku… Rozhodl se. Podřepl nad nehybným Forejzem a pomyslel si: Měl jsi být rychlejší a hlavně se nedat ničím rozptýlit, Viktore! Sbohem, bývalý kamaráde. Uchopil rukáv a nohavici ležícího a překulil tělo do mělkého okopu. Žuchlo tam jako pytel brambor. Chvíli nerozhodně hleděl na Forejzovu služební pistoli. Možná by se mi někdy hodila… Ale zákonitě by mě s ním neustále spojovala! Napřímil se, skopl zbraň do okopu za tělem, pak se opřel do kůlu, který trčel asi dvacet centimetrů nad úrovní země a uvolněná hlína všechno zasypala.

Podrážkou boty zahrnul kaluž Forejzovy krve a centimetr po centimetru si prohlížel své oblečení v místech, kde při zápasení o zbraň mohlo dojít k doteku. Když po chvíli konstatoval, že je v pořádku, zamířil k modrému automobilu. Aby ho použil k cestě třeba jen do Filipova, nepřipadalo v úvahu, ta hlídka, která je stavěla, tam může ještě být, nebo se mohla přesunout jinam. Poblíž žádná asi není, po výstřelu by sem už pospíchali… Usedl za volant moskviče, nastartoval, sjel k Bahenní nádrži a po chvíli odbočil do průseku k Lovčí skále. Převedl auto přes několik pařezů a vjel do husté smrčiny. Kapesníkem utřel všechno, na co mohl sáhnout a zanechat své otisky. Pak vůz opustil a ponořil se do vysokého lesa. Srnčí stezkou sestoupil k Ptačímu potoku. Přebrodil ho, prošel bažinatou plání s trpasličí klečí. U jejího okraje podřepl a pozorně se rozhlédl. Svižně překonal cestu a když v protějším lese našel starý průsek, který kdysi jeho vojáci používali, aby si zkrátili cestu do Modré, zvolnil, aby šetřil síly na stoupání, které ho očekávalo.

25

Přeskočil bystrý potůček a prudkou strání, zarostlou vysokým kapradím, vyšplhal k asfaltce, která prudkými zatáčkami klesala do Modré.

Jen se dal trochu do pořádku, podařilo se mu stopnout trabanta s espézetkou, která mu prozradila, že jde o Němce z NDR. Příliš německy neuměl, s potížemi sestavil jednoduchou větu, která měla smysl, přestože ve vojenské škole absolvoval základní výuku jazyka. Po pravdě k němu měl nechuť, snad pod dojmem útrap, které ve válce Němci způsobili milionům lidí. Teprve později pochopil, že byl tenhle jeho postoj hloupý, do viny lidí nelze zahrnovat i jejich jazyk.

Řidič byl muž kolem padesátky, s blahobytným bříškem a skráněmi probleskujícími šedinami. Ženě nemohlo být víc než pětadvacet, ostře řezaným obličejem, ukončeným špičatou bradou, a tmavými vlasy, na temeni utaženými do módního ohonu, z profilu připomínala dychtivou kobylku. Nevadilo jí, že Kodet sedí vzadu a neustále se k staršímu partnerovi lísala, tomu to rozhodně dělalo dobře. Možné bylo, že tmavovláska svým nevázaným chováním Kodeta provokovala, nemohla tušit, že je myšlenkami úplně jinde, že má plnou hlavu toho, co se událo nahoře na Mýtině, co se už nedá nijakým způsobem napravit.

Skutečnost, že se mu nepozorovaně podařilo opustit pásmo, díky dobré znalosti terénu a zvyků péesáckých hlídek, ještě neznamenala, že je z toho úplně venku. Kdykoliv se před nimi na silnici mohli objevit policisté, vyburcovaní k náhlým kontrolám veškerých komunikací od státní hranice na základě nálezu Forejzova moskviče, nebo i jeho těla, pohřbeného ve starém okopu na Mýtině. Kdyby tam prošla hlídka se služebním psem, určitě by pach čerstvé krve navětřil.

Ale nikdo je nezastavil.

Kodet vystoupil až v kopci za mostem přes řeku. Poděkoval a Němci jeli dál. Jak z jejich konverzace vyrozuměl, hodlali navštivit Klatovy, Domažlice, Karlovy Vary a Ústí nad Labem, než zamíří k hraničnímu přechodu. I v tomhle se určité nebezpečí skrývalo. Téměř dvacet minut v autě je dostatek času na to, zapamatovat si něčí podobu. A ženy v tomhle ohledu bývají obvzlášť vnímavé.

Na kraji Horské Kodet zamířil do hostince. Ilona řekla, že se z výletu rozhodně nevrátí dřív než před třetí hodinou odpolední. Rozhodně by neměl přijít do rekreačního střediska dříve než výprava, aby nevzbudil zbytečnou pozornost u personálu, jistě jsou mezi ním pomocníci PS. Vybral si stolek při oknu, kterým bylo vidět až na asfaltovou silnici od Vimperka. Poručil si specialitu podniku z masa a hub. I s přídavkem knedlíků to v něm zmizelo, jako by týden nejedl. Po nezvyklé námaze měl nohy jako z olova a tělo doslova prahlo po posteli, ale musel se držet, pokud na sebe nehodlal zbytečně upozornit. Usrkával pivo, mírně nahořklý desetistupňový Gambrinus, a znovu měl před očima Mýtinu. Promítl si svůj zápas o zbraň s Forejzem, své rozhodování, kam se vydá, a pak se zákonitě myšlenkami přenesl až do dne, kdy byl těžce zraněn pod Velkou Mokrou. Celá ta léta se bláhově domníval, že ten zákeřný výstřel nějak souvisel s tajnou schránkou v pařezu. Ani na okamžik si nepřipustil, že by po něm mohl vystřelit někdo mu blízký, navíc z tak banálního důvodu. Teprve nyní dával dohromady souvislosti, které tenkrát do sebe nezapadaly, rovnal k sobě střípky z jejich tehdejšího života na Mýtině, a přímo žasl nad tím, jak se mu obrazy mění před očima. Věci, které tehdy považoval za Forejzovu snahu o nejlepší výsledky, najednou jako by jeho osobu obnažovaly a naznačovaly, že mohlo jít o chorobnou ctižádost a možná i o touhu po moci, mohla v tom být i nespokojenost, že je stále jen pouhým zástupcem. A domněnka, že Kodet má poměr s Milenou, to zřejmě uspíšila.

Když nyní, se značným odstupem času, pitval tehdejší události, už mu nepřipadalo tak absurdní, že se Forejz chystal k jeho likvidaci a přitom se denně potkávali, zdravili se, mluvili spolu jako nejlepší přátelé. Kolik ho takové předstírání muselo stát psychických sil! Protože ten pátek nevěděl, kam přesně jde, musel ho zpovzdálí sledovat… Kodeta děsila chladnokrevnost, se kterou ho ráno Forejz propašoval do pásma, aby dokončil, co se mu nepovedlo pod Velkou Mokrou. Vlastně chybělo velice málo k tomu, aby na dně starého okopu na Mýtině ležel on!

Připustil si, že by se tak stalo. Večer by z rekreačního střediska ohlásili jeho zmizení. Až by zjistili, o koho jde, první, co by je napadlo, by bylo, že přešel hranice a opustil Československo. A i kdyby někdy později náhodou objevili jeho tělo, nepochybně by si tím vůbec nezatěžovali mozky. A možná by je i potěšilo, že se s ním někdo za ně vyrovnal.

Uvažoval, zda by si Ilona domyslela, že se sešel právě s Forejzem, a že tedy bude mít s největší pravděpodobností jeho smrt na svědomí. A i kdyby ano, odvážila by se Forejze obvinit? Musela by být úplný blázen, kdyby se do něčeho takového chtěla zaplést. Určitě by ji odtud vyhnali, pokud by ji nestihlo nic horšího!

Už měl v sobě obsah třetího půllitru a na silnici byl stále klid. Pak kolem hostince projel autobus, označený jako zájezd, a na blízké křižovatce odbočil nahoru k rekreačnímu zařízení Škodovák. Kodet zaplatil útratu, opustil hostinec a loudal se mírně stoupající uličkou na kopec.

Z jídelny zaslechl hlasitý hovor. Na poslouchání zážitků ze zájezdu neměl náladu. Na schodech nikoho nepotkal, podařilo se mu zmizet v pokoji a nikdo ho nespatřil. Rychle se svlékl a s obrovskou úlevou se zřítil na vytouženou postel.

Z neklidného spánku ho vyrušil mužský hlas. Povytáhl opuchlá víčka a ve dveřích uviděl důchodce ze sousedního pokoje. Sedávali vedle sebe v jídelně. Starý pán se ho zeptal, jestli půjde na večeři. Kodet se posadil, spustil chodidla na koberec, zabručel, že se musí dát trochu do pořádku. Stařík to považoval za výzvu, aby na něj počkal. Vstoupil a zavřel za sebou dveře. Výraz jeho obličeje napovídal, že se už nemůže dočkat, až svému sousedovi svěří, co má na srdci. Spustil, sotva si Kodet nad umývadlem našpláchal vodu na tvář a poslepu sáhl pro ručník.

"Kdybyste zažil, co my, nedokázal byste spát."

"Snad jste nepotkali samotného krále Šumavy?" usmál se Kodet.

"A už vůbec byste nežertoval," zamračil se stařík.

"Tak už mě nenapínejte, dědo." Přejel si konečky prstů po tváři a zauvažoval, jestli se nemá přeholit.

"Taková je hezká a milá a takovou měla smůlu."

"Nevím, o kom je řeč," utrousil a z kazety vyňal strojek.

"Přece o té naší kulturní referentce. Asi v jednu ji srazilo auto."

Pustil strojek zpátky do krabice a ztuhl. Pak se snažil, aby na sobě nedal znát, jak na něj zpráva zapůsobila. Stařík byl naštěstí rozrušený víc než on.

"S tímhle se nežertuje, dědo," zabručel, ale stařík zamával rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu, a začal líčit, jak k nehodě došlo. Autobus zastavil na náměstíčku v Rejštejně a referentka jim oznámila, že v místním hostinci mají zamluven oběd. Už přešli průjezdní vozovku, když si referentka vzpomněla, že v autobuse nechala kabelku. Vracela se pro ni a v tom okamžiku se ze zatáčky vyřítilo auto s kládama. Samotné vozidlo referentku nesrazilo, švihly ji dlouhé špice klád.

"Moc hezké podívání na ni nebylo, když tam ležela pokroucená a celá v krvi. Ale když ji odváželi, ještě dýchala," zavzdychal a vzápětí vypadal navztekaně. "Přifrčeli esenbáci, dali řidičovi fouknout do balónku, měřili, vyptávali se a pak… Představte si tu nehoráznost, oni toho šoféra pustili, že prý si to naše kulturní referentka zavinila vlastní neopatrností."

"Ale tak to asi bylo," řekl Kodet a napadlo ho, že i tohle tragické neštěstí mu přihrává. Po tomhle určitě nikomu nedojde, aby Ilonu vtáhli do případu a takhle mu přišli na stopu.

Připravoval se na možnost, že se v rekreačním zařízení náhle objeví někdo, kdo se bude vyptávat na Forejze, ale dělal si zbytečné starosti. Ani z rekreantů se ho nikdo nezeptal, kde trávil svůj čas, když oni byli na zájezdu, vytrvale přemílali tu nehodu v Rejštejně a pobuřovalo je, že řidič vozidla lesního závodu nedostal ani minimmální pokutu.

Jak Kodet odpoledne usnul, jako by se nad ním zavřela voda, večer se o to samé pokoušel marně. Když se zbavil obrazů z Mýtiny, musel myslet na Ilonu, která mu zpříjemnila noci na rekreaci, a přemítal, jestli by za ní do nemocnice ve Vimperku neměl zajet. Ale co když svou návštěvou na ni upozorní?

Ráno se dozvěděl, že kulturní referentka je stále v kómatu a že jí lékaři nedávají větší naději.

26

Když se objevil v neděli dopoledne v Crhově garsonce, Aleš na něj zíral trochu jako na zjevení. Předal mu dárek, sadu barevných fotografií z nejhezčích míst Šumavy, a začal vybalovat.

Crhovi se vrátila řeč. Naplno to nevyslovil, ale z narážek musel pochopit, že s jeho návratem příliš nepočítal. Příšerně se mu chtělo mluvit o tom, jak na Mýtině stál nad starým okopem, ve kterém leželo bezduché tělo Viktora Forejze, a zatímco jeho špinavá duše byla na cestě do věčných lovišť, on zíral k tmavému prstenci hraničních hor. Jenomže o tomhle hovořit nemohl. Ne, že by se obával, že ho přítel udá. Nechtěl mu přidávat starosti. Tahle epizoda je a bude balvanem na jeho bedrech!

Po obědě Crha odešel na rande s Lenkou. Zval ho, že mohou společně posedět ve Slávii, ale příčilo se mu, dělat těm dvěma křena. Snažil se číst detektivku, kterou si koupil na nádraží v Praze, ale zanedlouho byl myšlenkami u té události na Mýtině. Nebránil se tomu, už mu došlo, že se jí asi nikdy nezbaví. Po několika neúspěšných pokusech o návrat k textu knížky ji konečně odložil. Oblékl se a přicvakl za sebou dveře garsonky.

Tmavého auta, které parkovalo na dohled vchodu do paneláku, si všíml, až když se za ním rozjelo. Zastavilo u chodníku pár metrů před ním. V okamžiku, kdy si uvědomil, kdo tuto volhu používá, v něm hrklo a málem se dal na útěk. Zákonitě si to spojil s událostí na Mýtině. Někdo ho s Forejzem přece jen zahlédl! Nebo měl Forejz doma štěnici, o které sám nevěděl. Pak už jen stačilo prověřit seznam rekreantů v týdenním turnusu.

Úspěšně zvládl třas paží a chtěl jít dál, ale zadní dvířka automobilu se otevřela a spatřil Šimečkův usmívající se obličej.

"Nazdárek. Jedu kolem a koho nevidím. Svezeme tě, příteli. Šetři si nožičky pro slévárnu."

Příteli? Kdyby šlo o Šumavu, už by ho táhli do auta! Kodetovi se poněkud ulevilo, ale nepolevil v ostražitosti. Mohla to bý lest.

"Jdu se projít," pokusil se odmítnout.

"Nedělej fóry, člověče. V poslední době jsem o tobě dost uvažoval. Myslím, že jsem i pochopil tvoji životní filozofii. Vlastně ani tak není jen tvojí vinou, že se vznášíš v oblacích," vemlouval se mu Šimeček.

"Tak dobře. Ale před Krčmou mi zastavíte," vymínil si.

"Kde si řekneš." Šimeček se odsunul, aby mu udělal místo vedle sebe. Do zpětného zrcátka se na něj skoro přátelsky zašklebil vazoun, který dělal ramena při výslechu ve Skalce.

"Jak tě přijala naše dělnická třída?" zeptal se Šimeček a obličejem se mu mihlo něco jako úsměšek.

"Nestěžuju si," zabručel, přestože právě tohle považoval za jakousi Achilovu patu svého činu. Parťák Vorel a Bernášek mu sice pomohli zmizet na tu rekreaci, ale většina zaměstnanců slévárny na něj stále hledí podezřívavě, pořád má nepříjemný pocit, že stojí kdesi mimo, že je taková ryba ani rak.

"Rozšiřovat se o tom nemusíš," prohlásil Šimeček a z té jeho rozšafnosti mu muselo dojít, že je podrobně informován o každém jeho kroku. Pak mu jistě neušla ani ta rekreace na Šumavě. Pokud po něm nejdou, zřejmě jim zatím asi uniká spojitost mezi ním a postrádaným důstojníkem PS. Že by se domnívali, že Forejz zamířil do Bavor? Když někdo zmizí za hranice, nebudou to vytrubovat do světa, zvláště když šlo o velitele prvosledové jednotky.

"Musel jsi dostat pořádně do těla," pokračoval Šimeček. "Jednou jsem tam kvůli něčemu byl. Horko, smrad a rasovina. Poslechni," zadíval se mu do očí, "jak dlouho tam vydržíš s tím zraněním z čáry?"

"Tělo si zvykne. A když ne, najdu si něco jiného." "Něco mi říká, že se ti pod kůži zažrala uniforma. Zatím si namlouváš, že se s tím nějak vyrovnáš. Nebo spoléháš na to, že se něco zvrtne. Už by ti mohlo být jasný, že je všechno úplně jinak, než jsi to viděl ve svým svatým nadšení. Kdo se ještě nepřizpůsobil, udělá to v nejbližší době. Za rok lidi ani nevzdychnou po nějakým socialismu s lidskou tváří. Stejně to byl jenom humbuk."

"Když vzpomenu, jak jsme se potkali u Pulpána…"

"Snad si nemyslíš, že jsem byl jeho přívržencem. Potřebovali jsme se mezi vás dostat. Ostatně jestlipak víš, jak Pulpán dopadl?"

"Zavřeli jste ho."

"Ale kdepak," zasmál se Šimeček. "Popovídali jsme si s ním o životě a pustili ho, ať si jde, kam ho táhnou oči. A víš, kam nejdřív zamířil? Do náruče té unylé blondýny." Šimeček položil ruku na rameno řidiče a přikázal mu, aby si šel zakouřit. Počkal, až opustí auto, a obrátil se k němu.

"S Pulpánem už žádné potíže nejsou. Má je on. Vzali ho, chudáčka, jenom do nádvorní party v textilce. Maká rukama za pár korun. A takhle podobně skončili všichni ti velkohubí věrozvěsti," zakončil vychloubačně.

Kodeta zaplavila dusivá vlna nechuti a tu vystřídala bezmocnost. Všechno je marné. Přišla doba Frydrichů, Uherků, Kozlů, Mertlíků, Kašparů a Šimečků! Natáhl ruku ke kličce, aby si otevřel. "Díky za svezení."

"Seď!" sykl Šimeček. "Nemá význam tajit, že jsem za tebou přijel záměrně. Mám pro tebe jistý návrh. Dobře poslouchej a uvažuj, než začneš křičet. Chci abys věděl, že ti to nabízím jen proto, že si vážím tvého táty. A myslím, že by ses zachoval moc neuváženě, kdybys po takový šanci neskočil."

Chystal se vyhrknout, aby mu políbil záda v místech, kde končí, ale pak mu hlavou blesklo, že by nebylo marné si vyslechnout, kam až je Šimeček schopen zajít, aby ho přetáhl na svoji stranu.

"Když si spolu plácneme, ten půlrok bloudění jako by byl smazaný. Uděláš pro nás pár věcí a my ti na oplátku prokážeme, že jsi všechno dělal na náš pokyn, v zájmu bezpečnosti státu. A za nějaký čas se do uniformy vrátíš s plnou parádou. Jak by se ti to líbilo?"

"Něco takového přece nemůžete myslet vážně," vymáčkl ze sebe užasle.

"Myslím."

"Kapitáne, já…"

"Už jsem major," skočil mu do řeči Šimeček a naladil otcovský tón. "Uvědom si, že je ti už třicet, a že další setrvávání v té nesmyslné tvrdohlavosti pro tebe bude znamenat trvalé rozloučení s tím, co jsi byl. A že tě nikdy nepustíme k ničemu, co by ti, třeba jen vzdáleně, vyhovovalo. Ať půjdeš, kam chceš, všude poneseš nálepku nespolehlivosti."

"Nesvedl bych pro vás nic udělat, i kdybych chtěl."

"Nepodceňuj se. Věci, které od tebe budeme chtít, zvládneš levou rukou."

"Snažíte se marně," zamumlal Kodet a chtělo se mu Šimečka udeřit. Jak po něm může žádat něco tak proradného? Není na prodej. Za žádnou cenu nepřistoupí na jejich křiváckou hru!

"Nech si to uzrát v hlavě. Máš celé dva dny na rozmýšlenou."

"Klidně to hoďte za hlavu. Kdybych někdy v budoucnu došel k názoru, že jsem se zmýlil, řekl bych to nahlas. Bez vytáček."

"Stejně se přijdu zeptat. Já si tě najdu." V Šimečkově obličeji pocukávalo. Nemohl se smířit s tím, že neuspěl ani s tak velkomyslným návrhem.

"O tom nepochybuju. Sbohem." Při chvatném opouštění automobilu se Kodet předčasně napřímil a udeřil se do čela. Slzy bolesti mu vhrkly do očí, ale snažil se, aby byl co nejrychleji daleko od tmavé volhy.

Nechte mě žít

1

V šatně údržby a kotelny se téměř nedalo dýchat, přestože šuměl větrák a otevřeli i do dílny. Místnost tři krát čtyři metry, obestavěná úzkými plechovými skříňkami fádní šedé barvy, neměla okna a hrubě omítnutý strop byl na dosah zvednuté paže průměrně vysokého muže. Před lety si ji údržbáři vybudovali v hluchém prostoru pod pásem, který z venkovní skládky dopravuje uhlí do násypek kotlů. Když je pás v provozu, musejí na sebe hulákat, aby se domluvili.

Téměř holohlavý Davídek, sanitář z interny, povzdychával a předčasnou pleš si neustále otíral kapesníkem. Očima Kodetovi signalizoval: za tohle tě přiškrtím!

Kodet v tom byl nevinně. Když se oslava domlouvala, vycházeli z následků podobného sezení asi před čtvrt rokem. Všichni, kdo se tenkrát zúčastnili, dostali o deset procent nižší prémie. Postih správce zdůvodnil tím, že pili na pracovišti. Za provinění zpravidla přichází trest, proti tomu lze jen těžko něco rozumného namítnout. Háček byl v tom, že Janoušek pil s nimi. Proto to považovali za podraz. Úmyslně si vybrali den, kdy měl být mimo nemocnici, jak zjistili v kalendáři na jeho stole. Jenomže on neodjel…

Kdopak mu vyžvanil, že se chystají zapíjet Matějkovu pětatřicítku? napadlo Kodeta. Přítele Ludvu Davídka mohl vyškrtnout okamžitě, svolil k účasti pod podmínkou, že Janoušek nebude přítomen. Vašek Kokora se to dozvěděl, až když se svojí sanitkou zajel do garáže. Pozvali ho, protože se ráno omluvil zahradník Kořínek, že na něj leze chřipka. Tušili, že za tím vězí pohovor, který Kořínek absolvoval u ředitele MUDr. Pankráce. Ten údajně prohlásil, že předseda ROH by se neměl zúčastňovat pochybných lidových radovánek. Tonda Bodlák je mezi nimi vlastně jen proto, že zrovna má směnu u kotle, jinak by určitě nepřišel, je abstinent a má příšerně žárlivou manželku. V časech, kdy ještě nasával, mu chlapi do aktovky dali dámské kalhotky. Druhý den se objevil s tmavým monoklem na oku. Od té doby je zatvrzelým odpůrcem alkoholu a tvrdí, že má nemocná játra. Že by je zradil Syrovátko? Proč by to dělal? Pije, co teče, navíc je jako vedoucí údržby správcův hromosvod, po kterém sjede všechno, co se nezdaří. Nejspíš se pochlubil sám oslavenec, chodí s Janouškem na víkendové melouchy. Ale proč se tak opravdově divil, když se správce přiřítil? Že by šlo o domluvenou komedii?

Janoušek vstoupil, když načínali první půllitrovku rumu. Od přípitku na Matějkovo zdraví, prakticky nikoho jiného nepustil ke slovu. Kouřil jednu smradlavou marsku za druhou a líčil příhody z loňské letní dovolené, kterou už prožíval jako slaměný vdovec, jeho manželka, staniční sestra na chirurgii, zjara vycestovala do Afriky v rámci pomoci zemím rozvojového světa. Jako všichni, i Kodet těmhle historkám nenaslouchal poprvé, a tak si dovedl představit, jak se mejdan protáhne. Zatímco myslel na Milku Pivcovou a její slib, že u něj zůstane přes noc, Janoušek dospěl ke klenotu svého vyprávění. Jakýsi výrostek z Prahy přecenil své schopnosti a Janoušek bez zaváhání skočil do vody, nerozvážného mladíka vytáhl na břeh, poskytl mu první pomoc. Kokora se jedovatě zeptal, jestli mu aspoň dali diplom. Janoušek hrdě odvětil, že by odměnu stejně odmítl, přece to byla jeho občanská povinnost.

"Diplom by ti asi byl málo," neodpustil si Kokora. Téměř nic neriskoval, jako řidič sanitky podléhal přímo dopravní službě OÚNZ v Újezdě.

Janoušek nespokojeně svraštil obočí. Situaci se snažil zachránit Tonda Bodlák, od kterého by to vůbec nečekali.

"Správce, ten kluk by vám měl bejt vděčnej do konce svýho života. Dyť se podruhý narodil."

"Z vděčnosti máš akorát kulový," zabručel Matějka.

"V tomhle se moc mejlíš, Juro," reagoval topič. "Vděčnost je víc, než kdyby ti na prkno vysázeli pět stováků. Aspoň pro mě jo."

"Moje řeč," souhlasil baziliščím tónem Janoušek. "Poslechněte, Bodláku, co kdybychom si přiťukli na tykání? Vy jste Toník, že?"

"To jo, ale…" Plná sklenka přitahovala jeho oči jako silný magnet. Z obličeje se mu dalo poznat, jaký vnitřní zápas svádí. Konečně zamumlal: "Dyť já přece nepiju, správce. Už skoro dva roky… No, abych teda neurazil." Pomalu, jako by s obrovským přemáháním, uchopil sklenku a cinkl o tu správcovu. Ještě ji nevrátil na stůl a Janoušek zamrkal na Matějku. Ten sáhl pro láhev.

"A k ní druhou, Toníku. Abys nekulhal."

"Už ne," zabojoval v sobě Bodlák. "Nepřemlouvejte mě, správce. Dyť víte, jak bych moh dopadnout…" Zatvářil se usouženě, ještě na lopatkách nebyl.

"Jenom ať se někdo odváží pomlouvat mého kamaráda. Nedal by si za rámeček, co by ode mne uslyšel," hučel do něj Janoušek. Dobře se bavil.

Bodlák se uštvaně rozhlédl po přítomných, ale nikdo ho nepodpořil. A tak i obsah druhé sklenky vyklopil do úst. Zalapal po dechu, v obličeji zbrunátněl, oči se mu nebezpečně zaleskly.

Chlap jako medvěd a uvnitř hnilička! Kodet byl pro každou legraci, jenomže Bodlák obsluhoval kotel a hodiny nad oplechovaným ponkem v dílně připomínaly, že se blíží čas ukončení topení.

"Sakra, vemte mu někdo tu flašku," zahuhňal už dost podnapilý Syrovátko, ale jen se pochechtávali, jak to Janoušek s Tondou chytře skoulel.

"Vybarvil se, svatoušek," culil se Janoušek. "Jestli tady dnes někdo spadne pod stůl, já to určitě nebudu."

Kodetovi byla samolibost protivná odjakživa. Ta Janouškova mu často připomínala manýry feudálního pána z časů práva první noci. Nějakou dobu po nástupu do údržby nemocnice mu trvalo, než se dokázal tvářit, že se ho to netýká, než se naučil vypnout příjem a myslet na něco jiného. Proč se rozčilovat, když ty drzosti nevadí těm, kterým by měly vadit nejvíc? Místo toho, aby je správcovo jednání vyburcovalo k odporu, přitrouble se usmívali, jako by si považovali, že se mohou stát terčem jeho nálad. A proč si pálit prsty kvůli cizí zabedněnosti? Nevidět, neslyšet, dělat pouze to, co mu je přikázáno. Už nějaký čas ví, že je smolař a maléry přímo přitahuje. Copak nestačí, že se dosud nevyrovnal s tou tragickou událostí na Mýtině? Že stále má před očima Forejze s pistolí v ruce? Jeho nehybné tělo na dně starého okopu? Ať je Janoušek sebevětší grázl, který si ze své funkce udělal téměř královský trůn, k němu se zachoval slušně. Přijal ho do zaměstnání a nevyptával se na jeho minulost. Tuhle skutečnost by si asi měl vybavit pokaždé, když se mu zachce vyslovit něco negativního proti němu!

"Evžene, musíš ke kotli," zahuhňal mu do ucha Syrovátko.

"Musím jen umřít!"

"Koukni, jak Tonda vypadá…"

"Dnes se mi to vůbec nehodí. Mám už něco domluvené." Podíval se na vedoucího údržby a zjistil, že už ho nevnímá. Přidušeně zasakroval, neochotně se zvedl a uličkou se protáhl ke dveřím do dílny. Od začátku mejdanu hledal záminku, která by mu umožnila zmizet. Příliš dlouho váhal. Po tom, co Janoušek s Matějkou vyvedli Bodlákovi, nemá šanci. I kdyby se vytratil, stejně by pro něj přišli. Už nyní je jasné, že topič nebude schopen kotel odstavit na noc.

Překontroloval hladinu vody ve vodoznaku, umístěném nad plechovou plošinkou, bočním průzorem nahlédl do topeniště. Vzadu pootevřel dvířka k vozíku, do kterého odpadává škvára. Všechno se zdálo být v pořádku. Až na ten zápach. Nutil k neustálému odkašlávání, sládlo z něj v ústech. Ale to není nic nového. Po každém záskoku za topiče ho bolí hlava, v noci se budí dávivým kašlem. Nikoho nezajímá, co tu dýchají, hlavně když je všude teplo a nechybí pára pro kuchyň, prádelnu, laboratoř a sterilizaci. Asi mám štěstí, že střídám pouze dvakrát za týden! napadlo ho. Odemkl plechové dveře na rampu, obsypanou haldami škváry, nadýchl se mrazivého vzduchu. Po asfaltce, zvolna stoupající areálem nemocnice, se hrabala tuponosá sanitka. Co chvíli se některým bokem otřela o mantinely z vyhrnutého sněhu. Z nich trčely holé jeřáby a železné stožáry s výbojkami. Vpravo probleskovala okna bytovky pro lékaře, vlevo, hlouběji v parku, zářily tři řady oken interny.

Milce směna končí v sedm. Nejpozději v půl osmé zaklepe na dveře jeho pokoje na svobodárně. Chtěl trochu uklidit, aby nešpičkovala jako posledně, vykoupat se, připravit pár jednohubek, vychladit lahev vodky. Moc toho zřejmě nestihne! Jeho úvahy náhle zpřetrhal hluk z dílny. Vzápětí odtud vyrazil hlouček rozchechtaných mužských.

"Kam se ženete?" křikl na Davídka.

"Lítám v tom parádně, ale u toho nemůžu chybět," zněla odpověď přes rameno.

Že by už skončili? Nevěřil by jim, ani kdyby to tvrdili. Dopili, co oslavenec nabídl, a určitě táhnou do hospody Na vršku!

Bodláka našel na podlaze v šatně. Ležel obličejem k zašlapanému linu, s široce rozhozenými pažemi. Zatřásl jím, ale opilec ho vůbec nevnímal. Co kdyby ho polil studenou vodou? K čemu by to bylo? Ztratí s ním spoustu času a stejně nemá záruku, že ho postaví na nohy. Se značnou námahou ho obrátil na záda, zátylek mu podložil smotkem montérek a vrátil se do kotelny. Sotva zasunul železný šupák, aby přerušil proud paliva do topeniště, do kotelny vklopýtal Syrovátko.

"Kdybys viděl, jak tam bezmocně leží. Hrůza!"

"Vyspí se z toho. Nejhorší je, když polepšenému alkoholíkovi znovu zachutná kořalka. Budeš ho teď muset víc hlídat. Aby kotel jednou nenadzvedl střechu."

"Jestli to přežije. Hulákal jsem na něj, aby to nedělal. Neposlech mě… Teď tam leží rozvalenej jako mrtvola. K tomu ho vyhecoval Janoušek," huhňal Syrovátko a Kodet konečně pochopil, že nemluví o Bodlákovi. Postupně z blekotání vedoucího vyrozuměl, že venku šlo o sázku mezi Janouškem a Matějkou. Ten vylezl na střechu přístavby kotelny a před skokem se asi špatně zorientoval, protože dopadl přímo na dlaždicový chodník.

"A ty," Kodet popadl kymácejícího se Syrovátku za blůzu, "jsi ho tam nechal ležet?"

"Pust mě, sakra! Copak namazaný chlapi poslechnou? Běželi pro Noska. Ten nic nepráskne."

Když stáhl ruce, Syrovátko zavrávoral a musel se přidržet stěny. Podařilo se mu jakžtakž vyrovnat rovnováhu, se štěstím prošel dveřmi. Kodeta to táhlo ven za ním, ale rošt v kotli jel na plný chod. Bylo třeba shrábnout žhavé uhlí, zajistit ho pro ranní roztápění.

Za dvacet minut dorazil do míst, kde Matějka údajně seskočil, ale pouze žebřík opřený o namrzlý okap a rozdupaný sníh svědčily o tom, že si to Syrovátko nevyfantazíroval.

2

Ještě se zavřenýma očima rukou zatápal po nočním stolku a zamáčkl budík, ale táhlý, v pravidelných intervalech přerušovaný zvuk, který ho vyburcoval, neustával. Telefon! došlo mu konečně.

Když dostal tuto místnost, blízkost telefonu chápal jako přednost. Brzy se přesvědčil o opaku. Přístroj sloužil celému přízemí svobodárny a on si už někdy připadal jako poslíček. Často budil doktora Noska z chirurgie, než se znovu oženil a přesídlil do bytovky pro lékaře. Mockrát i sestru Benešovou, instrumentářku na operačním sále. Nejčastěji však saniťáka Kokoru. Pokud šlo o výjezd k náhlému případu, dalo se to strávit. Příšerně ho vždycky namíchlo, když Vaška volali kumpáni z hospody Na vršku, že chybí do partičky mariáše. Touha vraždit se pravidelně dostavovala při předávání vzkazů amantů sestřičkám v zadních pokojích.

Jděte k šípku! pomyslel si nyní, pevně odhodlán, za žádnou cenu se nedat vyprovokovat k opuštění příjemného tepla pod přikrývkou.

"Nenecháš ho drnčet, viď?" zakňourala vedle něj Milka. "Puká mi z toho lebka."

"Proč k tomu musím já?"

"Kvůli mně, miláčku. Přišerně se mi chce spát."

"Nepamatuju, že by volali moji maličkost," zabručel, ale už seděl a chodidly hledal pantofle. Jen se nadzvedl, v hlavě mu zabušily perlíky. Večer vypil víc, než jindy. Ke všemu ho Milka potom nenechala spát.

Sotva porozuměl, o co jde, vztekle práskl sluchátkem na přístroj. Než se vrátil do pokoje, Milka se zmocnila celé přikrývky a obličejem se obrátila ke stěně.

"Vstávej. Volala Boučková, abys okamžitě naklusala na oddělení." Když nereagovala, rázně ji otočil tváří k sobě a zesílil hlas. "Milko, prober se. Potřebujou tě."

"Boučková je známá zmatkařka." Vzepřela se loktem, zamžourala k budíku. "A tobě přeskočilo. Vždyť jsou teprve tři."

"Prý máte příjem. Něco těžkého."

"Jenom ať si poradí. Taky nikoho nevolám. Pojď ke mně, když už jsme vzůru. Pomazli svoji holčičku." Pozvedla paže, aby je spojila za jeho krkem. Včas uskočil.

"Copak jsi toho neměla dost?"

"Toho není nikdy dost," zahihňala se.

"Teď jsi promluvila jako děvka."

"Ale vždyť jsou to tvoje slova," namítla a v koutku úst jí ironicky škublo. "Jestli s tím máš potíže, něco s tím začni dělat, miláčku. Dřív, než zapomeneš, že ho nemáš jen na čurání. Mám ti sjednat prohlídku u našeho primáře? Bude to přednostně a diskrétně," provokovala.

"Legrácky by ti šly." Strhl z ní přikrývku a pro jistotu ustoupil do bezpečné vzdálenosti. "Už takhle po špitále koluje řečí požehnaně."

"Na řeči kašlu!" V pokleku se nahrbila, jako by po něm zamýšlela skočit. Ani v této poloze její ňadra neztratila svůj lákavý tvar.

"Milko, mám tě rád, ale pochop, že taky mám důvody, aby se o mně příliš nemluvilo."

"Jenom se nerozbreč." Seskočila z lůžka a málem porazila židli, přes kterou si večer přehodila svůj sesterský stejnokroj. Natahovala si bílé kalhotky a blýskala po něm potemnělýma očima.

"Zkus uvažovat rozumně, Milko. Když tam nepůjdeš a stane se nějaký malér, jak tě znám, bude tě to mrzet hodně dlouho," domlouval jí.

"Evžene," ozvala se už s rukou na klice, "jsi mužský, o kterého stojím. Ale rozčiluje mě ten tvůj neandrtálský smysl pro povinnost. Po všem, co ti vyvedli, je to trochu k smíchu, nemyslíš?" Práskla za sebou dveřmi.

Tušil, že před sebou má strastiplnou službu. Když se takhle rozjela, s kdekým se chytla kvůli hlouposti. Troufla si i na vrchní sestru a dokonce i na samotného primáře. A něco takového samozřejmě nemohlo zůstat bez patřičné odezvy.

Přikrývka dosud voněla jejím tělem a už ho mrzelo, že na Milku tolik naléhal. Jakým právem? Prostě měl vzkaz vyřídit a ponechat na její vůli, zda výzvu spolupracovnice bude respektovat či nikoliv. Copak ho ta uniforma, kterou v minulosti nosil, skutečně nadosmrti poznamenala? Nedávno před ním Ludva Davídek utrousil: – Udělám, co poručej, ale jak svlíknu tenhle bílej mantl, ať si trhnou haksnou! – A jeho nenapadlo nic chytřejšího, než poznamenat, že mu jsou takové řeči proti srsti. Pak musel vyslechnout, že v něm ještě zůstala spousta smradu po vojenském mundůru.

Za oknem dosud vládla tma. Ležel na válendě a vnímal charakteristické třaskání páry ve studeném litinovém radiátoru. Zase jednou ho zaplavovaly pocity nicotnosti. A jako vždy, když dospěl k tomuhle destruktivnímu stavu, dostavilo se i vyvrcholení v podobě nespokojenosti s osudem. Před více než dvaceti lety byl jedním z těch mladých a úspěšných, o kterých se všeobecně tvrdilo, že jim patří budoucnost. Zářivá budoucnost, jak se tehdy vznešeně říkalo. A pak stačil jediný výstřel ze zálohy a veškeré naděje se rozplynuly jako pomíjivá pára nad hrncem. Co vůle a odříkání a samozřejmě i sil ho stálo, aby se znovu vzchopil. Když se mu zdálo, že ho už nic nemůže zaskočit, přišel osmašedesátý rok a s ním i nejedna ošklivá rána pod pas. Nehodlal se jen tak vzdát, ale bylo to marné úsilí, přestalo se mu dařit. Neuměl se přizpůsobit jako ti kolem? Kolikrát už vlastně začínal téměř od nuly? Kam se vytratila jeho dřívější sebejistota? Anebo veškeré štěstí bezhlavě vyplýtval v mladších letech a pak už to byla pouze jakási stupidní setrvačnost? S odstupem let mu všechny ty začátky připadají jako první krůčky k něčemu, co vlastně nikdy nebyl schopen zcela přesně definovat… Úspěchy a prohry. Ale takový je přece normální běh lidského života, řekl by, kdyby těch proher už nebylo tolik. Od osmašedesátého roku vlastně prohrál všechno, co se prohrát dalo. Přestože byl plný elánu a odhodlání a měl ty nejlepší úmysly.

Dosáhl věku, kdy by své někdejší ambice mohl prožívat prostřednictvím svých potomků. Ani tohle mu dopřáno nebude. Když tenkrát Anděla otěhotněla, bylo mu jedno, že to není s ním. Dokonce byl ochoten vymazat i všechny ty roky vzájemných nevěr a s nimi souvisejících hádek. Chtěl udělat všechno pro to, aby mohla v klidu porodit. Když si na poslední chvíli vynutila potrat, znovu se ocitli na slepé koleji. A pak ho na kolena srazila ta šokující událost na Mýtině. Forejzovo doznání, že se ho už jednou pokusil zastřelit. A zbraň, kterou na něho mířil… V konfrontaci s tímhle zážitkem mu všechno ostatní náhle připadalo zcela podružné. Ať o tom uvažuje sebevíc, stále mu vychází pouze jedno: Viktora má na svědomí!

Zavzdychal a snažil se o myšlenkový návrat k Milce Pivcové. V prvních týdnech jejich vztahu věřil, že do jeho života vnesla novou naději. Skutečně jí už vděčí za mnoho, ale… Například není schopná pochopit, proč tolik lpí na své minulosti. Možná by jí jeho rozervanost byla srozumitelnější, kdyby znala pravdu o Mýtině. Kdyby se jí svěřil, že zabil člověka. Nešťastnou náhodou, při rvačce o zbraň, která mířila na jeho hruď, ale zabil! Snad i kvůli tomuhle stínu, který mezi nimi leží, jí nevymlouval, když po jejich prvním milování prohlásila, aby si nemyslel, že k ní má nějaké závazky. Že jak se dali dohromady, tak se zase rozejdou.

Nemohl nevidět, že se mu daleko víc přizpůsobuje, než to dokázal on. A že i přes skutečnost, že je mu s ní moc dobře, v podvědomí uchovává myšlenku, že natrvalo nemůže žít s ženou na základě toho, že mu to s ní chutná v posteli. V jeho osmačtyřiceti mu to připadalo málo. Několikrát si už o tom chtěl s Milkou promluvit, ale pokaždé se mu z paměti vynořily ty nechutné tahanice s Andělou a zůstalo pouze u úmyslu.

3

V domnění, že volá Milka, odkopl přikrývku a hnal se do chodby k telefonu. Ozval se mu Bodlák. Že uhlí nemůže dostat do násypky kotle, protože je venku nejméně mínus pětadvacet.

"Bylo třicet a pásy běhaly. Posyp je solí a neotravuj!"

"Máš mě za blbce?" vychraptěl vztekle topič. "Udělal jsem s tím všecko, co se udělat dá. Bude v tom jiná zrada, Evžene."

"Tak si vytoč číslo vedoucího."

"Už se stalo. Syrovátko je hluchej."

Nebo mu žena vyvěsila telefon, pomyslel si Kodet. Došlo mu, že návrat do tepla postele už nepřipadá v úvahu. Sotva přerušil spojení, ozvala se za ním otázka, co se děje. Obrátil se a když se zadíval na sestru Benešovou, málem vyprskl smíchy. Flanelová košile růžové barvy jí sahala až po kotníky a vypadala jako obrovský pytel.

"Nějaký průšvih v kotelně. Pokud nesloužíte, nevylézejte zpod peřiny, dokud nebudou horké radiátory."

"Tohle udělám i bez vašeho doporučení. Na dnešek jsem se moc nevyspala. Nejsem proti vám zaujatá, pane Kodete, věřte mi, ale když už si pozvete návštěvu, snažte se, abych nemusela být bezděčným svědkem vašich důvěrností."

"Šmírovala jste za dveřmi?" ušklíbl se rozpačitě.

"Přes stěnu je slyšet každé slovo. Uznejte, že mám na soukromí stejné právo jako vy."

"Beru na vědomí," zabručel a zapadl do svého pokoje, zády se opřel o dveře. A on si lámal hlavu, odkud se ty řeči berou, přestože se s Milkou nikde nepředvádí. A dokonce ji podezíral, že se někde pochlubila… Zasloužil by jednu do zubů!

Výbojka na skladu osvětlovala dosud neomítnutou zeď přístavby prádelny. Od prohnutého okapu visely nejméně metrové rampouchy. Naposled chumelilo začátkem února. Sněhu mnoho nebylo, zato mráz nezřízeně štípal do tváří. Hromada uhlí přes noc prorostla krystalky ledu. V nažloutlém světle lampy pod krovem lehkého dřevěného přístřešku se leskly jako perličky. Poblíž ojíněného pásového dopravníku se s dlouhou železnou tyčí lopotil ramenatý Bodlák.

"Až se tady ukáže Cink, rozflákám mu papulu!" zavrčel místo odpovědi na pozdrav.

"Navažeč ti včera nanaléval rum." Kodet převzal tyč, pustil ji do jímky a vzápětí téměř ztratil rovnováhu. Konec tyče se propadl hlouběji, než předpokládal. "Člověče, tohle vypadá, že pás je…"

"Protrženej?" dořekl topič a zašermoval rukama. "Jestli jo, nemám s tím nic společnýho. A postarám se, aby se vyšetřilo, kdo se na něm podepsal."

"Vyšetřování má čas. Utíkej k telefonu a snaž se někoho sehnat. Sami to určitě nezvládneme." Stoupal mu adrenalin. Lidé Bodlákova typu mu pili krev. Jdete jim vytrhnout trn z paty a oni toho okamžitě zneužijí, veškerou zodpovědnost hodí na vaši hlavu.

Aby zjistil rozsah poškození pryžového pásu, bylo by třeba odházet nejméně polovinu hromady. Uhlí do násypky kotle musí dostat jiným způsobem!

S vrchovatě naloženým bantamovým kolečkem vjel do kotelny. Už tam byl Matějka a o něčem se dohadoval s topičem. Včerejší oslavenec, který měl údajně ležet na jednom z pokojů chirurgie, přimhuřoval opuchlé a zarudlé oči, šířil kolem sebe pach alkoholu. Mluvil, jako by chroupal pořádně tvrdý chléb.

"Co jsem ti proved, Juro?" nešťastně zamumlal Bodlák místo toho, aby se Matějkovi rovnou strefil do brady.

"Jestli hákem hrábneš do topeniště, kýbl ti mrsknu na palici a odkráčím do hajan!" zavyhrožoval údržbář z plošiny na kotli.

"Dyť bys mně moh chodit pro pivo," řekl Bodlák a lopatou nabíral z kupky, kterou vysypal Kodet. Plné vědro Matějka vytáhl provazem nahoru a vyklopil do násypky.

Když ho po půlhodině Kodet na plošinu přišel vystřídat Matějka prohlásil, že za tuhle časnou rozcvičku ze správce vymáčkne aspoň pět stovek mimořádné odměny. Byl už takový, všechno hned přepočítával na peníze.

"Proč nemáš respirátor?"

"Copak se v něm dá dejchat? Když nesnášíš čmoud, dej si přes hubu kapesník. Jestli nějakej máš."

"Utírám si nos do rukávu."

"Od takovýho inteligenta bych to nečekal." Matějka se zachechtal a pak se mu začal svěřovat se svým nočním dobrodružstvím. Probral se na posteli v nemocničním pokoji a ke svému zděšení zjistil, že je nahý. Samosebou ztropil děsný bengál. Přiběhla sestra a nabádala ho, aby se mírnil, že zavolá doktora Noska. Jen opustila pokoj, objevil montérky pod postelí. Na nic nečekal, ustrojil se a zmizel oknem.

"Noska to určitě naštve."

"Jenom ať něco žbleptne. Zeptám se ho, čeho je vlastně doktor, když nepoznal, že jsem jenom příšerně nadrátovanej."

Kotel hltal uhlí jako mamutí neotesánek a všude bylo plno kouře, protože nestačili doplňovat násypku. Respirátor nikde nesehnali, uvázaný kapesník klouzal z úst při každém pohybu. Kodet se snažil dýchat co nejúsporněji, ale stejně ho už pálilo na prsou a chtělo se mu zvracet. Jak dlouho ještě vydržíme tohle vražedné tempo? Podíval se k zápěstí a zjistil, že nemá hodinky. Sakra! Pokud mu spadly do násypky, už je z nich škvarek. Ve chvili, kdy si uvědomil, že je nechal ležet na nočním stolku ve svém pokoji ve svobodárně, z dýmové clony se vynořil zaúhlovač Cink.

"Jestli je díra v pásu, nejspíš mě vyrazej, co?"

"Už jsi dostal kapky?" Kodet spustil vědro topičovi a čekal, až ho naplní uhlím.

"Po mně byl tutově v pořádku. Jenomže…" Mávl rukou. "Kvůli mně se pravda zjišťovat nebude."

4

Mrakem těžkého parfému obklopená rusovláska, připomínající kýčovitě vybarvenou sovu, před ně postavila půllitry a třikrát tužkou líně čmárla na účtenku, pak se ploužila zpátky k výčepnímu pultu.

Než přijeli montéři z lomu v Livicích a nahradili poškozenou část dopravníkového pásu, dostali pořádně zabrat, ale Janouškovo pozvání na pivo pochopitelně neodmítli. Nešel s nimi Syrovátko, naštvala ho Kodetova otázka na životnost pryžového pásu. Nedokázal si vzpomenout, jak už je dlouho v provozu.

V hospodě Na vršku měli sanitární den, museli na náměstí do Panského domu. Janoušek mluvil jen o autě, které si po návratu manželky z Afriky koupí v Tuzexu. Vymínila si, že musí být vínově červené, značku ponechá na jeho výběru. Rozhodl se pro fiata.

"Někdo se prostě dovede oženit," závistivě zabručel Matějka. Bylo jen otázkou času, kdy si začne stěžovat na svou manželku. Když se při svačině dozvěděl, že v noci po jeho nezdařeném skoku ze střechy přístavby kotelny, vyslali Kokoru, aby jí šetrně sdělil, co se přihodilo, potemněly mu oči, vyskočil ze židle a jako zajíc pelášil na svobodárnu. Po obědě se po nemocnici rozneslo, že jeho žena opustila areál modřinami po obličeji.

Janoušek do něho zaryl.

"No a co. Už párkrát se zdejchla." Ledabyle mávl rukou Matějka. "Slíbím jí, že se polepším, a bude po vzpouře. Kdepak by sehnala utahováka, jakýho mám já?" zasmál se.

"Juro, tvá tchyně po krámech vykládá, že starou mlátíš."

"Co bych mohl od ní čekat jinýho. Od samýho začátku mě nenáviděla. A ten její zrzavej skrček jakbysmet. V jednom kuse dotírali, abych přestal chodit do hospody. Mysleli si, že mě u Emilky znemožněj. Měli jste vidět, jak se jim protáhly ksichty, když začala balit."

"Ale chodila k nim dál."

"Taky za to schytala… Co na nás vejráte, vašnosto?" vybafl Matějka na vychrtlého dlouhána v šedém konfekčním saku s koženými nášivkami na loktech.

"Nemůžu uvěřit očím. Čest, Jožko. Zdravím tě, bývalej kamaráde." Přeběhl je pohledem. "Vyhnálek, jméno mé. Pro Jožkovy kámoše Viktor." Mluvil pomalu, jako by každé slovo nejprve přežvýkal a teprve pak vypustil z úst. Poznal se s Janouškem na večerní průmyslovce. Zažili spolu spoustu báječných flámů. Když mu pak svěřili odbor výstavby a Jožku šoupli k topenářům, samozřejmě nad ním držel ochrannou ruku. I to manko by časem zprovodil ze světa, kdyby Jožka nezačal trojčit.

"Ta revize," Janouškova vizáž napovídala, že ho setkání dost rozhodilo, "neměla nic společnýho s mým odchodem. Věčně omílali, že by měl šéfovat inženýr. Ve špitálu hledali správce, tak jsem tam zašel a dopadlo to."

"Nejdřív jsem na tebe měl ukrutný vztek, takový báječný flek pustit k vodě." Vyhnálek teatrálně zavzdychal. "Ale dnes už vím, že jsi to dobře vykoumal. Ve špitále jsi svým pánem. Zato já… Náměstek, aby někomu pořád podkuřoval," pousmál se posmutněle.

"Pokud se pamatuju, v tomhle jsi už tenkrát byl bez konkurence," zareagoval Janoušek a hned jako by pookřál.

"Stárneme, Jožko… Pánové, co kdybych vás pozval k sobě? Doma uchovávám lahvinku koňáčku z Gruzie. Přímo se rozplývá na jazyku."

Janoušek s Matějkou po sobě mrkli a ihned souhlasili, Kodetovi se pozvání příliš nezamlouvalo, časně ráno ho očekávala směna u kotle. Navíc neměl nejlepší zkušenosti s návštěvami, co začínají v hospodě. Nedávno se nechal přemluvit od Ludvy Davídka. Jeho Tylda na ně hulákala přes zamčené dveře. Kamarád mu zůstal na krku až do druhého dne.

"Bydlím, co byste kamenem dohodili. A manželka je výtečná kuchařka," hučel do něj Vyhnálek. Když kývl, odklátili se s Janouškem na záchod. Rusovláska si přinesla kasírtašku. Matějka snaživě zalovil v náprsní kapse černé koženkové bundy, kterou nosil v zimě i v nejparnějším létě, a s lítostivým výrazem ve tváři prohlásil, že peněženku zapomněl v šatně. Kodetovi nezbývalo nic jiného, než celou útratu zaplatit.

"Správně měl cvakat náměstek. Chudáka by to určitě nepotkalo. Ale když doma dá do placu tu flanděru a k ní chutnou baštu, asi mu to odpustíme, co?" žvanil Matějka na WC, které připomínalo dětské brouzdaliště, z prasklé trubky po zašlých kachličkách crčela voda.

"Kdo nás pozval? Má plnou pusu tuzexového konta a nezaplatí ani pár piv!" Kodet měl vztek a umíňoval si, že se vytratí.

Ale Janoušek ho v průjezdu důvěrně popadl za loket a přidušeně mu vysvětloval, proč tehdy zanechal šéfování v topenářském družstvu. Zodpovídal za statisícové hodnoty a věřit tam nemohl vůbec nikomu, všichni kradli jako straky. Neustále měl pocit, že je jednou nohou v kriminále. Ve špitále to taky nemá lehké, zvláště když ředitelem je lékař, který je v záležitostech technicko-hospodřské služby naprostý diletant, ale on už je postatně zkušenější a hlavně ví, co si může dovolit a co ne.

Starý dům měl studenou chodbu a v temných koutech bujela plíseň. V patře jim otevřela obézní padesátnice s natáčkami pod šátkem potisknutým stříbrnými raketami a anténami ostnatými sputniky. Stisk její ruky byl mdlý a upocený, mlčela jako ryba. Z jiných dveří bytu vyhlédla dívka do osmácti, která jako by matce z oka vypadla.

Vyhnálek je usadil v pokoji s masívním, naleštěným nábytkem. Už ve vytahaném svetru s prodřenými lokty a v papučích s červenými bambulkami na nártech, donesl slíbený koňak. Nalil a pronesl přípitek na cosi z minulosti. Pak přisedl k Janouškovi.

"Jožko, musím se ti přiznat, že jsem tě pozval s určitým úmyslem. Vlastně už nevím, na koho se obrátit," spustil tou svojí pomalou mluvou. Zazněl v tom zřetelně podlézavý tón.

5

"Včera mi pan Syrovátko slíbil, že někoho určitě pošle."

"Máte smůlu, právě tu nikdo není." Kodet chtěl zavěsit, ale ze sluchátka se ozval zvuk připomínající vzlyknutí. Přinutil se přidat: "Dobře. Poznačím to vedoucímu do bloku. Víc pro vás udělat nemohu."

"A proč nepřijdete vy? V noci tam někdo vlezl a ráno byla voda až v chodbě."

"Lituju. V děvět startuju s hlavní sestrou do lékárny."

"Ale vždyť je teprve půl osmé…" namítla chabě.

Mrknutím k zápěstí se přesvědčil a bylo mu trapně. Musel zareagovat. "Abyste neřekla, že nevyužívám pracovní dobu. Za deset minut jsem u vás." Zavěsil, shrnul tiskopisy denních příkazů k jízdě do zásuvky Syrovátkova stolu. U ponku do kožené brašny naházel potřebné nářadí, přibral kus drátu a gumový zvon s delší dřevěnou násadou. V kotelně zavolal na topiče, že bude na interně, kdyby ho někdo hledal, a parkem zamířil k dvoupatrové budově interny.

V kabině výtahu ho zničehonic napadlo, jak by se asi tvářil major Uherek, kdyby ho spatřil v montérkách a s údržbářským vybavením. – Kdo se povyšuje, bývá ponižován! křičel tehdy náčelník na shromáždění v závěru srpnové pohotovosti, když se ho zeptal, jakým právem mu připisuje vinu za všechno, co se na okresním oddělení odehrálo po příchodu okupačních vojsk.

Uherek taky už neslouží, ale na rozdíl od něj se dočkal důchodu v uniformě a může poklidně špacírovat po nábřeží řeky v Újezdě, drobit rohlíky rackům a kachnám, nebo dlouhé hodiny vysedávat v kavárně hotelu Praha na náměstí, hrát šachy, dámu, karty či luštit křižovky o ceny.

"Ani nevím, jak vám poděkovat," uvítala ho Pešková, mladá žena do třicítky se svěžím venkovským obličejem, na první pohled jako by stísněná v nevýrazně šedém úboru pomocnice na oddělení. Z rámu dveří na WC strhla širokou náplast a chvíli s ní zápasila, neš si ji připlípla na kapsu uprostřed zástěry. Zadíval se tam.

"Nepoužívat?" nahlas přečetl kostrbatý nápis.

Do obličeje se jí vpil sytý ruměnec. Svůj zmatek se snažila zamluvit. "Máme jen tyhle dva záchody na celé patro. Dovedete si jistě představit, jaký je vedle nával."

"Pokud vím, bývalo tu sanatorium pro horních sto tisíc. V pokoji, kde stávala jedna postel, dnes jsou nejméně čtyři," snažil se uplatnit, co vyčetl z kroniky nemocnice. Odtok zkusil prorazit gumovým zvonem, ale hladina vody nepoklesla. Podřepl, šroubovákem uvolnil šrouby, kterými porcelánová mísa byla připevněna k betonovému podkladu. Odstavil ji stranou a v odpadu zalovil drátem zakončeným háčkem. Když na dlaždice pleskla hadra nacucaná páchnoucí vodou, vyčítavě vzhlédl k Peškové.

"Tohle přece nemůžete svádět na pacienty…"

"Snažíte se mi naznačit, že jsem ji tam hodila já?" vymáčkla ze sebe zajíkavě.

"A kdo jiný tu pracuje s hadrem? Možná špínu vyléváte do záchodu, místo do výlevky v kumbálu. Máte obrovské štěstí, že se zachytl o spoj trubky a nesklouzl níž… Počkejte, potřebuju podepsat žádanku," vyhrkl do jejích zad.

Obrátila se a váhala. Bezděčně ji srovnal s Milkou. Nebyla tak vysoká, ale určitě měla výraznější ženské tvary. A hlavně byla nejméně o deset let mladší!

Smířlivě se usmál. "Já přece vím, že se střídáte s Douckovou."

"Ani ona to nedělá. Kde máte tu žádanku?"

Nebudu skákat, jak si zamaneš, holčičko! pomyslel si. Usadil mísu na původní místo a v poklidu utahoval šrouby. Netrpělivým tónem zopakovala otázku.

"V kapse," řekl na půl úst. Ani ho nenapadlo, aby jí to usnadnil. Jen ať si počká!

Tušil, že se k němu přiblížila. Závan jejího dechu mu připadal jako lehounké pohlazení. V okamžiku, kdy se její obličej ocitl v úrovni jeho úst, stačilo, aby nepatrně pootočil hlavu a byl by z toho téměř regulérní polibek. Neodvážil se k tomu. Jen ho napadlo, jak by asi zareagovala.

Nepochybně vytušila směr jeho myšlenek. Podrážděně se napřímila. "Není tam!"

"Pak je ve druhé."

"Jsem vám pro legraci?" V obličeji se jí objevil vztek.

Přihlížel, jak se vzdaluje. Učaroval mu bohatý uzel tmavých vlasů v týlu její pyšně vztyčené hlavy. Představil si je rozpuštěné, rozprostřené po bílém povlaku polštáře. Pomátl se? Vždyť by mohla být jeho dcerou!

Použité nářadí spěšně naskládal do brašny. Napřímil se, řemen si hodil přes rameno a vešel do sousední koupelny, aby si opláchl ruce. Pešková tam drhla umývadlo. Zeptal se, jestli na žádanku dostane její autogram.

"Zajděte si za staniční sestrou. Nemám čas na hloupé žerty!" odsekla a tvářila se, jako by pro ni byl vzduch.

"Jak je libo, dámo. Já pro vás čas už nebudu mít nikdy."

Práskl za sebou dveřmi. Všeho nechá, vzdá se i obvyklé ranní kávy a jde se hrabat ve fekáliích a ona si hraje na pyšnou princeznu. Takový žabec rozmazlený!

V údržbě nepodepsanou žádanku hodil na stůl před vedoucího. "I kdyby se ve druhém patře interny ucpaly oba záchody, nepočítej se mnou!"

"Poslal jsem tě tam?" zamračil se Syrovátko. "Už jsi měl stát s auťákem před adminou. Hlavní dvakrát volala. Vyhrožovala stížností Janouškovi."

"Nemohu být na dvou místech současně! Nejsem robot. Ani nemám tryskový pohon."

6

Areálem sjížděl k administrativní budově a musel myslet na pomocnici Peškovou. Jak jí jiskřilo v očích, když se rozčertila. Vždycky ho přitahovaly ženy, které jen trpně nesnášely mužskou ješitnost. O každou takovou se aspoň pokusil… Co to má dnes za nesmyslné nápady? Pešková je tak mladá, že je pro něj nedosažitelná jako ta nejvzdálenější planeta.

"Máte kufry?" zeptala se Ringlová s tmavými brýlemi na očích a v zimním kabátě přes bílý stejnokroj.

Přikývl a sotva se usadila, rozjel auto a hned ho stočil k vrátnici. Hlavní sestra si sundala brýle, pečlivě vytřela skla a znovu za ně oči ukryla.

"Dal jste si na čas, že ano?" prohodila, když čekal, až po hlavní silnici zprava přejede nákladní auto.

"Jak jistě víte, nejsem pouze řidič, ale i topič a údržbář. Taková holka pro všechno."

"A navíc velmi zaneprázdněný po nocích, že ano?"

Pevněji sevřel volant. Copak si dnes na něj všichni zasedli? "Co dělám po pracovní době, je moje věc. A vás mám dopravit do lékárny a zpět. Není v mých povinnostech odpovídat na vaše otázky. Provokační otázky," zdůraznil.

"Ani vás nezajímá, že jste byl spatřen na druhém poschodí, že ano? Po dvaadvacáté hodině, že ano…"

Raději mlčel.

"Nejspíš to nepopřete, že ano?" pokračovala ve stejném duchu.

"Měl jsem k tomu důvod. Zavolala mi sestra, že jí nesvítí světlo na ambulanci. Pokud vám tolik vadí, že jsem zářivku vyměnil, napříště každé řeknu, aby si zapálila svíčku nebo petrolejku."

"A že zrovna sloužila Pivcová, že ano?"

"Ta, nebo jiná. Nedělám rozdíly."

"Víte," pootočila k němu obličej, "nejdřív jsem to chtěla řešit u správce. Protože ale vím, že patříte k spolehlivějším zaměstnancům, rozhodla jsem se, že o tom promluvím přímo s vámi."

"Dobře. Upozornila jste mě. Pro jistotu v noci nebudu ani zvedat telefon."

"Do podobných extrémů zacházet nemusíte, že ano."

Trhni si nohou ty stará čarodejnice! Zastavil před lékárnou, vystoupil z kabiny, odklopil zadní čelo dodávky, nanosil kufry k proskleným dveřím a vrátil se do auta. Kdyby Ringlová tušila, kolikrát byl za Milkou při jejích nočních službách, vlasy by se jí naježily. Vždycky vytočil číslo druhého patra interny a když mu sdělila, že je čistý vzduch, obezřetně prošel nočním parkem k budově. Milka ho očekávala u hlavních dveří. Zamkla za ním, po špičkách vyběhli nahoru, vklouzli do ambulance. Otočila klíčem, aby je někdo nepřekvapil, vzala ho kolem krku, přimkla se k němu rozpáleným tělem. Při svých nočních výletech za milováním prožíval obrovské vzrušení. Nedovedl se jich vzdát, přestože nejednou o vlásek unikli prozrazení. Často někde v tmavém výklenku museli čekat, než se chodbou přešourá na klozet zívající pacient, jindy kolem proběhla sestra, pospíchající na signál z některého pokoje, naštěstí značně rozespalá. Takhle riskovali na začátku jejich vztahu, než Milka našla odvahu k přespávání v jeho popkoji na svobodárně. Když předešlý den zatelefonovala, ani na ty napínavé výpravy za láskou nevzpomněl. Zastavil se v údržbě pro zářivky, v budově interny klidně použil výtah. Teprve, když nahoře zjistil, že světlo v ambulanci funguje, došlo mu, že jde o lest. – To abys nezlenivěl, miláčku, se smíchem mu oznámila Milka a táhla ho k pohovce při prosklené skříni s léky.

Uložil kufry s léky a zdravotnickým materiálem, z podrážek bot oklepal rozbředlý sníh přesycený posypovou solí, dosedl za volant.

"Nekomplikujte si život," nabádavým hlasem se ozvala Ringlová, když objel parčík s lípou svobody, zasazenou v osmašedesátém roce, a zamířil do centra.

"Kdybyste věděl, s jakým posudkem k nám přišla z dřívějšího pracoviště… Idealizujete si ji. To se nevyplácí."

Její důvěrný tón ho překvapil. Marně dumal, čím si ho zasloužil.

"Pivcová ma za sebou hezkou řádku malérů," pokračovala. "A vždycky nešlo pouze o mužské. Měla prsty i v jistém hospodářském deliktu. Ukrývala jakési umělecké předměty historické hodnoty, Samozřejmě kradené."

"Skutečně?" hlesl. Na víc se nezmohl.

"Nezlobte se, ale o dalším musím pomlčet. A ponecháte si to pro sebe, že ano?" přešla téměř do šepotu.

Mechanicky přikývl a napadlo ho, zda se hlavní sestra nepomátla. Kdyby ty věci prozradil Milce a ta s nimi vyrukovala třeba na schůzi, Ringlová by si mohla balit kufry. Proč mu dala nahlédnout do Milčiny minulosti? Že by s ní měla nějaké nevyřízené účty? Jak moc jí může záležet na obyčejné směnové sestře z oddělení? Vzpomínal, zda se Milka někdy nezmínila o nějakém sporu s hlavní sestrou, ale nic si nevybavil.

7

"Už se to nese, dámy. Pro vás samozřejmě přednostně a v patřičné kvalitě. Méně čerstvé a pomačkané zboží bylo dodáno předsednictvu. Proto nemíním naslouchat výmluvám na diety." Kodet se vmáčkl nezi čtyřicátnici Douckovou a o polovinu mladší Sluncovou, podnos se zákusky položil na stůl. "Berte si, dámy, ať nemusím obíhat jako tajtrlík."

"Z jakýho důvodu nás najednou máš v takový lásce?" Ramenatá, mužsky hranatá pomocnice, se ušklíbla na Pivcovou a ta se polichoceně zahihňala.

"Evžene, nezapomeneš, až se bude tancovat?"

"Ani náhodou. Dnes vás přece musíme hýčkat."

"Se nějak cejtíš, kozle starej. Kolik v sobě máš haprťáků, že se ti tak rozjela chlebárna?"

"Má to snad být křížový výslech?" Zíral na Peškovou a současně zvedal podnos. Chvilka nepozornosti se mu nevyplatila. Jeden kouzelně nakypřený větrník pleskl na ubrus a nažloutlý krém došplíchl až na Douckovou.

"Kristepane!" vyjekla vyděšeně.

"Promiň, Drahuno. Jak víš, nejsem profesionální pinkl. Šaty odnes do čistírny, účet proplatím v plné výši. Ať žije emdéžet!" zvolal a v rozpacích couval od stolu. Roznesl zbylé zákusky a vrátil se na místo činu. Chystal se k dalším omluvám, ale už zaujatě probíraly nedostatek tanečníků. Převážně se jim nelíbilo, že vedení nemocnice neschválilo pozvání vojáků z místních kasáren.

"Kdoví, zda by se sem z oddělení dozvonili, kdyby se něco šustlo," ozval se na opačné straně stolu primář Kostelecký, předčasně bělovlasý šedesátník se skobovitým nosem, který mu už kdysi na fakultě vynesl přezdívku Orel.

Na staniční Hejlovou je spolehnutí, pane primáři, tu jenom tak něco nezaskočí," ujistila ho vrchní sestra Chourová.

"Přesto odejdu. Ostatně mám ještě spoustu restů v záznamech," pravil všeobecně uznávaný internista, člověk nesmělý až plachý, zvláště pokud šlo o záležitosti organizačního charakteru. Převážně je přenechával vrchní. Ta se doslova překonávala, aby ho zbavila nelékařských povinností.

Čtyři postarší tatíci sálem pochodovali k jevišti, kde rozevírající se opona odhalila pultíky a hudební nástroje. Těžký krok muzikantů signalizoval, čím se zabývali ve výčepu během oficiálního programu. Jeden nahoře zakopl a málem se převalil přes velký buben s jasně červeným nápisem VÍTR Z ORLICKÝCH HOR. Jiný v nastálém tichu uchopil vycíděnou křídlovku a vřeštivý zvuk, stoupající po stupnici tónů, se přítomným zařízl do uší jako rozkolísaný hlas městské sirény.

"Aby se vám dařilo v osobním životě, děvčata. Aby vás neomrzela poctivá péče o naše nemocné spoluobčany," stačil vyslovit Kostelecký, než na jevišti vybuchla ryčná exploze Cestáře. Primář rezignovaně smočil rty v obsahu sklenky, postavil ji na stůl a než začal prchat k východu ze sálu, vrhl zoufalý pohleded pod jeviště, kde ředitel nemocnice MUDr. Pankrác a hlavní sestra Ringlová vysílali omluvné úsměvy k náměstkovi ředitele OÚNZ Málkovi. Ten právě cosi hučel do blondýnky po svém boku, kterou byla Kodetova sousedka ze svobodárny Benešová.

Kotet se nejprve chystal protančit Milku, aby třeba neztropila žárlivou scénu, ale když zaznamenal pohyb, kterým si Pešková přitáhla nepříliš reprezentativně zabalenou kazetu s lacinou kosmetikou, tradiční dárek vedení k MDŽ, úmysl ihned změnil. Peškovou jeho žádost o tanec viditelně zaskočila.

"Právě odcházím. A ke všemu nikdo netancuje…" namítla.

"Mýlíte se," kývl k levému rohu parketu, kde poskakovali Janoušek s Neradovou.

"Víte, já si myslím, že…"

"A i kdybychom byli první," přerušil ji. "Někdo přece musí začít."

"Ale proč právě my dva?" hlesla a kradmo se podívala směrem k Pivcové.

"Mám k tomu svůj důvod," řekl tlumeně a zesílil tlak prstů na její paži.

"Neblázněte." Spěšně odklonila hlavu, jako by se obávala, že zopakuje situaci, ve které se ocitli, když po opravě klozetové mísy hledala v kapse jeho blůzy žádanku.

Kapela dohrála a Peškové nepochybně připadalo, že je všichni sledují. Nejistota, se kterou kývla, když opakoval žádost o tanec, byla odzbrojující. Když si ji odváděl od stolu, pohledu na Milku se vyhnul.

Pešková se mu překvapivě rychle přizpůsobila. Zanedlouho mu připadalo, jako by spolu netančili poprvé. Snažil se z výrazu jejího obličeje vyčíst, co se jí honí hlavou.

"Asi bych se vám měl omluvit za tu scénu v koupelně," promluvil značně stísněně.

"Taky jsem neměla svůj den. Před vaším příchodem jsem absolvovala poměrně ostrou výměnu názorů s vrchní."

"Není spokojena s vaší prací?"

"Pletu se prý do věcí, po kterých mi nic není. Nemám strkat nos, kam nemám," pousmála se posmutněle.

"Nebudu se vám zdát příliš zvědavý, když se zeptám, o co šlo?"

"Jeden pacient, nějaký Jarý, odmítl léky. Byla jsem náhodou u toho. Sestra je položila na stolek, on je rukou smetl na podlahu. Sestra ho přemlouvala, vyhrožovala primářem, všechno marné, postavil si hlavu. Že mu lžou, že stejně umře, tak proč to zbytečně prodlužovat, a že ho už nikdo beztak nepotřebuje. Chodí k nám jeho dcera. Vyhnálková. Jednou měsíčně, když Jarý bere důchod. Počkala jsem si na ni a řekla jí, co si o tom myslím. Ona hned samozřejmě běžela za Chourovou."

"Poslechněte, o tom Jarým náhodou něco vím. Je tchánem Vyhnálka, náměstka ředitele v Dřevotexu. Byl jsem u toho, když z Janouška mámil přímluvu, aby Jarý dál mohl zůstat ve špitálu, než mu vyběhá domov důchodců. A jestlipak uhádnete, proč je tenhle Jarý doma nežádoucí? Boubelatá dceruška pana náměstka si zabrala jeho pokoj."

"Tušila jsem, že v tom vězí nějaká kulišárna. Na takové chytráky by měl existovat zákon."

"S tímhle lze jen souhlasit. Ale teď už budeme mluvit pouze o vás, ano? Proč se nemůžete déle zdržet? Pokud vím, není to poslední autobus do Zálesí."

"I tohle jste si zjistil?" Špičkou jazyka si přejela po horním rtu. "Opravdu musím domů. Mám čtyřletého syna a s tím souvisí dost povinností. A taky mě nenapadá, čím bych pozdější návrat zdůvodnila."

"Manželovi?"

"Tchánovi. Muž se zabil na motorce."

"Promiňte, netušil jsem, že… Vážně jsem neměl v úmyslu jitřit ránu. Přísahám," mumlal provinile.

"Už to přebolelo. Ostatně je to už tři roky," sdělila mu do závěrečných tónů valčíku.

"Aspoň vás doprovodím k autobusu. Venku je už tma."

"Zastávka je za rohem. Pane Kodet, běžte pro Milku, nebo s ní zítra nevydržím."

"Myslete si o mně, co chcete," přidržel si její paži, "ale jestli po vašem odchodu po něčem zatoužím, tak jen po řízném drinku, jak by řekl přítel Ludva Davídek."

"A já," zasmála se, "nemohla přijít na to, proč o vás neustále tolik básní. Někdy z těch oslavných tirád mám vážně pocit, že by bez vás nemocnice přestala existovat. Dobře se bavte."

Sledoval ji, jak si ze stolu bere kabelku a dárek, jak se srdečně loučí se spolupracovnicemi, a napadlo ho, že by při svém rozpoložení učinil nejlépe, kdyby sál opustil taky. Ale Vítr z Orlických hor spustil divokou polku a loket mu sevřela Milka.

8

S Milkou tancoval pětkrát za sebou, jako by z její paměti chtěl vymazat ty tance s Peškovou. Pak provedl Douckovou a získal od ní ujištění, že její šaty nebudou muset do čistírny. Vzápětí se na parketu ocitl se Sluncovou, která neustále zakopávala a v jednom kuse se omluvala, že lidovky nejsou její koníček. Chourová mu při pomalém tangu sdělila, že jeho náhlý zájem o její podřízené je až podezřelý, a že by se vzhledem k svému věku měl nad svým nevázaným chováním důkladně zamyslet.

Hodlal zmizet do výčepu, ale narazil na Ringlovou.

"Doufám, že jste si ty věci, co jsem vám prozradila o Pivcové, ponechal pro sebe?" zeptala se, když začali kroužit po parketu. Kývl a v myšlenkách se vydal za Peškovou. Bohužel se nedozvěděl to hlavní: zda je volná. Proč se jí vlastně nezeptal? Cosi v jeho nitru mu naznačovalo, že se dosud nesetkal se ženou, která by na něj tak emotivně zapůsobila. A k tomu se vzápětí přidalo: co když jde o poslední příležitost?

Ale může se člověk v jeho letech tak náhle, naprosto neočekávaně, zbláznit do ženy, kterou zná pouze povrchně? Vzhledem k jeho dosavadním zkušenostem mu to připadalo téměř absurdní. Navíc ho strašil ten obrovský věkový rozdíl. Ne, že by o podobných láskách nikdy neslyšel. Ale kdekdo je odsuzoval, kdekomu byly solí v očích. A musí si přiznat, že i v něm vždycky vyvolávaly značnou nedůvěru. Jenomže tohle se asi musí prožít na vlastní kůži… Stop! Neměl by tolik fantazírovat. Co když jde pouze o jeho přání? Co když se mu vysměje? Když si ťukne na čelo a zeptá se ho, zda je při smyslech?

"Ale vy mě vůbec neposloucháte, pane Kodete. Něco vás trápí? Svěřte se mi. Ve dvou se všechno zvládá lépe, že ano?" neúnavně dorážela Ringlová.

"Mám příšernou žízeň."

"Ani se nedivím. Tolik sil jste vydal, aby vaše křepeličky neseděly."

"Ale já mám chuť se opít."

"Fuj. Nejste vůbec originální. Víte, že jsem mockrát přemýšlela, proč emdéžet je pro většinu mužů příležitostí k tomu, aby zapomněli na dobré vychování."

"Něco vám na sebe píchnu. Jsem slaboch díky tomu, že se mě rodiče zřekli už v útlém věku. Vychoval mě strýc sadista a naučil mě nenávidět svět."

"Pokračujte," ušklíbla se. "Ale nezapomeňte, že mám přístup k vašemu spisu. Co se mračíte? Hned mi došlo, že provokujete. Váš původ by vám mohli závidět všichni v tomhle sále. Takového otce jen tak někdo nemá. Škoda, že jste si svoji skvělou kariéru pokazil vlastní tvrdohlavostí. Ale nikdy není pozdě…" odmlčela se významně. "A já bych věděla, na které dveře zaklepat," přejela mu dlaní po zádech. "Popřemýšlejte. Byla bych vám vděčná, kdybyste pro mne ještě přišel. Kde sedím, víte."

Kousl se do rtu, aby se přinutil mlčet. Otce mu připomínat neměla! Rozešli se ve zlém. A když si pak uvědomil, že táta od něj očekává první krok, na usmíření už bylo pozdě. Když dorazil do Jindrova, dozvěděl se, že otec v noci umřel.

V místnosti za výčepem seděl pouze Davídek. Vzhlédl k němu a mlčky mu přisunul poloprázdnou půllitrovku. Kodet naklonil k ústům hrdlo lahve. Polkl a otřásl se odporem. Rum byl nechutně zteplalý.

"Vylemtali víno, co zbylo od přípitku, a rozprchli se jako když střelí do vrabčáků. Jsem strašně zvědavej, kdo bude roznášet řízky s bramborem. Jenom my dva?" bručel naštvaně Davídek.

"Nějak to zvládneme. Proč jsi neřekl, že žije sama?"

"Snad jsi se nezakoukal do tý kozy Ringlový?"

"Mluvím o Peškové."

"O Janě?" v Davídkově obličeji se objevil nedůvěřivý výraz.

"A prý má čtyřletého kluka?"

"To má. A taky příšerně podezřívavou tchyni. Tak dlouho do Jany hučela, že má synovu bouračku na svědomí, až z toho sama zmagořila. Už přes rok leží u nás na interně a nevypadá to s ní růžově. Jana má na krku celou chalupu v Zálesí, toho svýho klučinu i tchána. Navíc maká ve špitále. Tchyni se snaží přilepšovat, jak to jen jde, ale ta jako by to neviděla. A Jana nedokáže odmítnout ani jiným. Za kdekoho si pálí prsty."

Náhle do místnosti vtrhla Milka a chtěla, aby s ní šel Kodet tancovat.

"Nezlob se, za chvilku začneme roznášet druhé večeře."

"Aspoň jednou," nechtěla se vzdát, jako by tušila, o čem rozmlouvali, a umínila si, že to překazí.

"Copak na něm nevidíš, že je zchvácenej jak ženich po svatební noci?" Davídek se zachechtal, nemotorně se zvedl, Pivcovou popadl za ruku. "Holka, já ti roztočím sukně, že se ti bude zdát o čertech."

Když Kodet zůstal sám, podepřel si bradu a napadlo ho: co si počnu s Milkou?

A pak si vybavil to ráno, které následovalo po divoké směně v noční partě slévárny, kterou už nedokončil. Katrovali použitý písek, aby z něj ve dne znovu mohli dělat formíři na placech, a náhle jako by mu došel dech. Probral se až v nemocničním pokoji a nad jeho lůžkem se skláněla štíhlá žena v modrobílém stejnokroji zdravotní sestry. Když otevřel oči, v jejím obličeji se zračila obrovská a nepředstíraná úleva. Chtěl jí sdělit, jak je rád, že ji vidí, ale hlas ho neposlouchal. Připadal si jako ryba, kterou divoký proud vyvrhl na suchý břeh.

Nejprve obdivoval její profesionální zručnost a jemný takt, se kterým jednala s nemocnými. Při každé službě si vyšetřila pár minut, aby k němu zašla. Když pak zjistila, že nemívá návštěvy, objevovala se i mimo pracovní dobu. Nosila mu ovoce, noviny, knížky na čtení, stejně jako on milovala detektivky, vždycky o každé diskutovali. Jeho spolunocležník v pokoji žárlivě prohlašoval, že mu sestra Pivcová prokazatelně nadržuje. Jak se jeho zdravotní stav zlepšoval, neustále víc musel myslet na skutečnost, že po vyléčení nemá kam jít. Anděla o něj nestála, matku škrtl sám, po otcově smrti mu řekla, že tátovi do hrobu pomohla jeho tvrdohlavost. Pokud šlo o zaměstnání, do slévárny se vrátit nehodlal. A ne pouze kvůli tomu přeložení do noční party, kde byly ještě horší podmínky než v licí partě, ke všemu tam dělalo několik mužských s kriminální minulostí a ti ho samozřejmě nemohli vystát. Vlastně to ani nepřipadalo v úvahu vzhledem k jeho zdravotní situaci. Primář Kostelecký kategoricky vyloučil těžkou fyzickou práci, než se onemocnění plic, komplikované starým střelným zraněním ze Šumavy, zcela vyhojí. Pak před ním sestra Pivcová prohodila, že v údržbě nemocnice chybí několik zaměstnanců. Využil první vycházky parkem k návštěvě administrativní budovy. Zaklepal na správcovy dveře, vysvětlil svoji situaci… Tu noc se nemohl dočkat, až soused tvrdě usne. Opatrně, aby ho neprobudil, vyklouzl z pokoje a chodbou se kradl k sesterně. Samozřejmě sloužila Pivcová. Jeho rozhodnutí, stát se zaměstnancem nemocnice, ji nepřekvapilo. Netajila před ním, že si to moc přála a dost s tím i počítala. Poprvé se políbili. Bylo to spontánní, hnal je k sobě oboustranně dlouhý půst.

To bylo! Dnes mu to stále víc připadá jako nějaká povinnost, kterou je třeba plnit. Od chvíle, kdy si uvědomil, jak moc touží po Peškové, veškeré důvěrnosti s Milkou pociťuje jako balvan na bedrech. Měl by s ní o tom promluvit. Čím dřív to udělá, tím líp, nechce mít svázané ruce. A bude si muset pohlídat city. Jestli podlehne lítosti a soucitu, nezbaví se výčitek a do budoucna si připraví muka. Ale couvnout už nedokáže. Ani z obavy, že Milce ublíží. Doplatila by na to i ona!

9

Na pohyblivých ramenách věšáků už pouze visely kabáty těch účastníků oslavy, kteří přečkali půlnoc, kdy své učinkování skončil zdecimovaný Vítr z Orlických hor. Sotva opilé muzikanty a jejich nástroje nacpali do dodávky, ženy oblehly Davídka a hučely do něj tak dlouho, až se vypravil domů pro harmoniku.

Milka se opile hihňala a mžourala jako přisleplé kotě. Snažil se jí obléknout kožich, ale začala ho odstrkovat. Jak se zaklonila, pod lehkou halenkou se jí zarýsovala pevná ňadra se zřetelnými hroty bradavek.

"Nehraj to na mě!" okřikl ji.

"Proč mě nechceš líbat?" Vzlykla, vztáhla k němu paže.

"Jasně jsem ti řekl, že v našem vztahu nemíním pokračovat. Dovedu tě na svobodárnu, popřeju ti dobrou noc, a tím mezi námi všechno skončilo."

"Proč jsi tak zlý?" zakňourala.

Raději už mlčel. Venku mrzlo, obloha se třpytila mihotavým jasem hvězd. Zvečera hustě sněžilo, ale silnice už byla prohrnutá. Pluh vyhodil sníh až na chodník. Přenesl Milku na hladkou vozovku. Ušli pár kroků a vzpomněla si, že přijela autem.

"Zajdeš si pro něj zítra až vystřízlivíš," rozhodl. Popadl ji za ruku, táhl za sebou. Vzpírala se a překvapivě rozumně namítla, že by auto nemusela najít v takovém stavu, jak ho zaparkovala. A nedávno koupila nové zimní pneumatiky.

"Za volant tě nepustím!" trval na svém rozhodnutí.

"Tak jeď ty," zakňučela a roztřásla se zimou. Když vycítila jeho nerozhodnost, přimkla se k němu.

Proti své vůli zjihl. Vzápětí se dostavila i lítost. Vyhrnul jí límec kožichu, zadýchal na její prokřehlé ruce. Jak přehoupneš padesátku, čas ti cválá jako splašený kůň! prohlásil nedávno Ludva Davídek. On nemá k tomu věku příliš daleko. Milka ho chce, zatímco Pešková je zatím pouhý sen. Nepřecenil význam jejich rozhovoru při tanci? Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše… Sakra! Přece není takový mizera? Musí si vybrat. Buď Milka, nebo Pešková!

"Pojedu pod jednou podmínkou. Co bylo, bylo. Platí?"

"Kvůli takové holčičce…" Hlas jí zavibroval, jako by vytryskl až z nitra přeplněného zoufalstvím.

"Peškovou do toho nepleť!" Zbavil čelní sklo auta nánosu sypkého přemrzlého sněhu, sklouzl za volant, nastartoval. Když se prochladlý motor rozběhl naplno, zařadil, povolil spojku, přišlápl plynový pedál. Místo očekávaného pohybu vpřed, embéčko začalo couvat. Než dupl na brzdu, vzadu cosi křuplo. Krůpěj potu mu sklouzla po čele, zasvědila u kořene nosu. Jestli Milce poškodil auto… Sakra, proč do něj vlezl, když v sobě má tolik alkoholu!

Zastavil při vjezdu do hlavní ulice. Mrkl na Milku a páteří mu prošlehla mrazivá vlna úleku. Jede s nedovřenými dveřmi! Naklonil se přes spolujezdkyni, aby to napravil, a náhle ucítil jeji ruce. Bez ohledu na vratkost polohy, ve které se nacházel, ho táhla na sebe a pokrývala jeho obličej zběsilými, krátkodechými polibky.

"Miláčku. Ty můj miláčku. Nikomu tě nedám. Nikomu!" mumlala naběhlými rty.

"Přestaň! Stojíme v křižovatce. Musím vidět," syčel, ale jako by ho nevnímala. Podařilo se mu nahmátnout opěradlo za jejími zády. Zapřel se o něj a silou se Milce vytrhl.

"Nebuď na mě zlý, miláčku. Nemůžu bez tebe žít. Něco si provedu, jestli mě kvůli té vesnické holce necháš." Milčiny roztřesené ruce se mu draly pod bundu. Zachytl je a znehybnil.

"Tak dost! Jestli s tím nepřestaneš, vážně tě uhodím."

"Už budu rozumná," slíbila téměř normálním hlasem. Chvíli nehybně zírala před auto, než znovu promluvila: "Všechno jsem promyslela, Evžene. Požádáš správce o zedníka. Tobě určitě neodmítne."

"Na co potřebuješ zedníka?"

"Prorazí dveře."

"O jakých dveřích mluvíš?" zeptal se a roztržitě pohlédl do zpětného zrcátka. Ulicí za nimi sjížděl automobil s přitlumenými světly.

"Přece o těch mezi mým a tvým pokojem. Když budeme spolu, máme nárok na dvě místnosti."

A je to tu znova! Mohlo ho napadnout, že ani žena Milčina typu jednou neodolá pokušení vlastnit.

"Co si to vymýšlíš, Milko? Vždyť jsi nejednou tvrdila, že k sobě nemáme žádné závazky. A najednou vyrukuješ s tak nesmyslným požadavkem. A právě ve chvíli, kdy mám už úplně jiné plány. Nezdá se ti to absurdní? Vrať se laskavě nohama na zem."

"Evžene, já tě opravdu potřebuju."

"Je mi skoro devětačtyřicet…"

"Podle mne jsi v nejlepším věku."

Nebylo férové, že jako argument použil zrovna svůj věk, když byla očitým svědkem navazování bližšího kontaktu s Peškovou, která je podstatně mladší než ona.

Náhle nevěděl, jak v rozhovoru s Milkou pokračovat. Z rozpaků znovu odvrátil oči k zpětnému zrcátku. Proč je to auto už nepředjelo? Místa má habaděj.

"Evžene," dotkla se jeho ruky na volantu, "docela přesně vím, co chci. A ty se mi nepokoušej namlouvat, že bych si měla najít mladšího. Mužský ve tvých letech si ženy dovede vážit. Dokáže ji udělat šťastnou."

Ale na jak dlouho? chystal se namítnout, nakonec mlčel. Uvědomil si, že by usvědčil sám sebe.

"Teprve s tebou jsem poznala, jak chutná láska, když partner není poleno. Co bylo před tebou, nic pro mne neznamenalo."

Po tom, co vyslovila, se cítil ještě víc provinilý. Proč mu nestačí, co nabízí Milka? Co nového chce nabídnout Peškové? Neztrácí jistotu kvůli pochybné naději?

"Kdybys věděl, jak jsem se těšila, že si sem konečně přivezu Veroniku," zavzdychala.

"Ty máš dítě?" hlesl překvapeně.

"A ty jsi zase rozvedený!" rozkřikla se, jako by jí do tváře vmetl urážku.

"Ale já to přeci nikdy netajil," namítl a nechápal, jak to spolu souvisí.

"Promiň. Nemyslela jsem to jako výčitku." Vzlykla a do očí jí vhrkly slzy. Zmatenými pohyby ruky si je rozmazávala po tvářích. "Budou jí čtyři a vidím ji sotva jednou za měsíc. Už ji potřebuju mít u sebe."

Zaraženě mlčel. Nikdy se mu nesvěřila, že má dcerku a že ji pravidelně navštěvuje. Domníval se, že tak často odjíždí za starou matkou.

"Nezlob se, Evžene, že jsem to před tebou tak úzkostlivě tajila. A že jsem teď tak vyjela. Ale musela jsem ti připomenout, že oba máme své hříchy z dřívějška."

"Hříchy…?" Zhořklo mu v ústech jako vždycky, když si vzpomněl na Andělu a na ty týdny, kdy jako by se ho zmocnil jakýsi živelný proud, kterému se nedokázal vzepřít, protože zaútočil hlavně na jeho svědomí. Anděla nedovedla strávit, že svlékl uniformu, že se vzdal všeho, co z něj dělalo osobnost, a která pro ni znamenala jistotu. Ale jak mohl neskoncovat s vírou, která ho tak propastně zklamala? Ale hřích? Hřích přece předpokládá mít aspoň minimální šanci k jeho nespáchání. Nic takového mu dopřáno nebylo!

Automobil, jedoucí za nimi v závěsu už z náměstí, jako by kopíroval jejich nevelkou rychlost. Že by si jeho řidič nevěřil podobně jako on? Nebo v něm sedí někdo, kdo si usmyslil, že konečně odhalí, jak to mezi ním a Milkou Pivcovou doopravdy funguje?

Na dohled hospody Na vršku zadní auto přidalo a začalo je předjíždět. Koutkem oka zaznamenal žlutou barvu kombinovanou s bílou, dlouhý bič antény. Na stříšce karosérie se rozblikal majáček. Kodeta polil studený pot.

"Na co ještě čekáš? Ujeď jim!" rozkřičela se skoro hystericky Milka.

"Kam?" Poslušně stočil embéčko k zasněženému obrubníku a zastavil.

"Zbabělče," procedila přes zuby a zatvářila se, jako by pro ni přestal existovat.

10

Hluk ventilátorů drásal ušní bubínky jako statisícová hejna dorážejících komárů. Rozvířený popílek poletoval v nitkách slunečních paprsků, které se přece jen prodraly nánosy letitého prachu na vysokém mřížovém oknu. Kodet visel očima na vodoznaku středotlakého kotle typu Slatina a proto Janouškovu přítomnost zaznamenal, až když promluvil.

"Buď tý lásky a věnuj mně pozornost," zavrčel správce s jistotou člověka, který přivykl, že mu všichni naslouchají jako polobohu.

"Moment," zabručel Kodet. "Copak nevidíš, jak voda blázní? Parní pumpa vynechává a na manometru je šest atmosfér."

"Přepni na elektrický čerpadlo."

"Jestli chytne, když je to tak rozpumpované."

"Himlhergot! Věčně tady máte nějaký problémy. Asi na vás začnu víc šlapat!" durdil se Janoušek.

"Mrkni mi na to," utrousil Kodet, když sloupec vody přesáhl rysku, vyznačující kritický stav. Vběhl do přilehlé místnosti se čtyřmi válcovými nádržemi na ohřev užitkové vody, odtud sestoupil k čerpadlům. Dole nebylo téměř vidět. Od splašeně pracujících pístů usykávalo, na první pohled propouštěly ucpávky. Tak proto čerpadlo nedokázalo dopumpovat! Uzavřel přívod vody i páry, povolil ventily k sousednímu elektrickému čerpadlu, stiskl vypínač. Čerpadlo se rozjelo, ale šelestivý zvuk upozorňoval, že bohužel naprázdno. Zvedl konev a do trychtýře doléval vodu, aby čerpadlu pomohl chytit druhý dech. Shora k němu doléhalo třaskání přehřáté páry v rozvodných trubkách. Kotelna připomínala střelnici, kde si každý bouchá, jak se mu zachce. Co když Janoušek zmizel? napadlo zpoceného Kodeta. Myšlenka ho dost vyděsila. Minulý týden si v novinách přečetl noticku, že někde si zdříml topič a roztopený kotel bez vody praskl jako přezrálý ořech. Z kotelny zbyly pouze holé zdi… Sotva čerpadlo nabralo správný tón, postavil konev na hrubý beton a bral schody po dvou. Teprve, když měl pod kontrolou vodoznak, poněkud se uklidnil.

"Na tohle nemám nervy," přiznal značně pobledlý Janoušek a roztřesenými prsty si neobratně zapaloval marsku. Kodet raději mlčel. Kdoví, zda správce jen nezavřel oči a bláhově nedoufal, že až je zase otevře, bude všechno v pořádku! Když se u kotle zaučoval, jednou se takhle zachoval taky. Od těch dnů už takto vypjatých chvil zažil celou řadu. Pokaždé jedná mechanicky a teprve v okamžiku, kdy je nebezpečí zažehnáno, si uvědomí, že má propocenou košili, rozkousané rty a třas v lýtkách.

"Kde máš zaúhlovače?" vzpamatoval se Janoušek. "Někde courá po špitále a správce, aby hlídal kotel! Nemíním do nekonečna opakovat, že…"

"Nezapomeň řeč." Kodet vsunul ruce do azbestových rukavic, přešel podle kotle k zadní straně, odklopil ohněm pokroucená dvířka, dlouhým hákem zahrabal v topeništi. To se rázem změnilo v sálající jícen. Než dvířka přirazil, vyprsklo k němu klubko čmoudu páchnoucího sírou. Na chvilku jako by ho to oslepilo.

"Himlhergot! Nebudu za tebou běhat jako pejsek," probral ho správcův vzteklý hlas.

"Aspoň na vlastní oči vidíš, jakým svinstvem topíme."

"Já uhlí nedodávám!"

"Ale podepisuješ s nimi smlouvu."

"Co podepisuju, je moje věc! A tvá nejmenší starost. Tobě se rozhodně zpovídat nebudu. Ale k věci. Volali esenbáci, že ti v noci sebrali papíry."

"A co?"

"Takovou věc bych měl okamžitě vědět."

"Tak už ji víš. Chtěl jsem se u tebe zastavit po směně."

"Stojí ti ta ženská za takovej průšvih?"

"Každá zkušenost je k něčemu dobrá."

"Myslel jsem," Janoušek se ušklíbl, "že už máš těch zkušeností do foroty."

"Učíme se pořád. Ale ty asi máš na srdci ještě něco důležitějšího."

"Nerad ti to říkám, ale musím nějak reagovat na tu hlášku od esenbáků. Nemáš řidičák, nemůžeš jezdit do města. Tohle ti je doufám jasný. Správně bych ti měl zarazit i jízdy po špitále, ale…"

"Klidně to udělej. Ostatní po obědě mají siestu a já tahám nádoby s jídlem po pavilónech…"

"U rozvozu stravy zatím zůstaneš. Zatím," zdůraznil zachmuřený Janoušek. "To znamená, než seženu náhradu. Hlavně si zapiš za uši, že nesmíš za bránu špitálu."

Když správce odpochodoval, Kodet obešel kotel a usedl na židli pod ovládacím panelem. Neubránil se vzpomínce na noční návrat z MDŽ. A měl před očima asi pětadvacetiletého příslušníka VB s bílým povlakem na čepici se štítkem.

"Pane řidiči, předložte řidičský průkaz a technické osvědčení."

"Nemám."

"Nemáte…?"

"Nevěděl jsem, že pojedu. Auto patří mé známé. No a ona to dnes trochu přepískla," řekl a očekával, že Milka jeho slova potvrdí, ale předstírala hluboký spánek. Zmocnil se ho vztek a chtělo se mu aspoň udeřit do klaksonu. Naštěstí se ovládl.

"Připusťme že mluvíte pravdu. A vy jste před jízdou alkohol nepil?"

"Domníváte se, že je možné se zúčastnit emdéžet, kde je devadesát procent žen, a neposilnit se?"

"Hmm… Vystupte si, pane. Fouknete nám do balónku."

"Není to zbytečné? Nepopírám, že jsem pil. A když bude nutné, jsem ochoten zaplatit rozumnou pokutu," řekl, ale příslušník výzvu zopakoval podstatně ostřeji. Chystal se uposlechnout, ale Milka mu sevřela paži.

"Miláčku, copak se mu nezdá?"

"Podle jeho názoru nepatřím za volant. A má úplnou pravdu. Muselo mi přeskočit, že jsem za volant sedl."

"Nevylejzej!" zasyčela a jala se mladému muži v uniformě vysvětlovat, že příšerně pospíchají do postele.

"Vážená paní, pokusíte-li se mařit služební výkon, jen mu přitížíte."

"Co to žvaníš za nesmysly ty pitomečku?" zaječela a nahrbila se jako kočka přichystaná ke skoku. "Nejseš asi normální, protože kdybys byl, ležel bys teď v posteli se svou ženskou. Ale ty asi žádnou nemáš. Proto po nocích buzeruješ lidi!"

Kodet se Milku pokusil umlčet, ale její agresivita se ještě víc vystupňovala. Po příslušníkově výzvě, aby z auta vystoupila i ona, se začala chovat jako nepříčetná.

"Tak ty nás nenecháš odjet, smrkáči? Teče ti mlíko po bradě a už ti dělá dobře, když můžeš dirigovat lidi. Upozorňuju tě, že toho budeš litovat. Znám ty správný pány, co s tebou šeredně zametou."

"Neberte ji vážně. Je opilá, neví, co mluví," snažil se aspoň otupit účinek Milčiných výroků a spěšně vyskočil z auta, aby zabránil nejhoršímu, ale Milka, snad ochlazená závějí u obrubníku, se začala chovat jako někdo úplně jiný. Krotce se mladého příslušníka zeptala, čím že se tak strašně provinila a co vlastně od ní požaduje. Když jí to, už značně podrážděně, zopakoval, jako poslušná ovečka vykročila k služebnímu vozidlu. Tam sladkým hlasem prohlásila, že vždycky nesmírně obdivovala muže v uniformě, kteří jsou rázní a neúplatní.

"Ta vaše známá mně pije krev," zabručel mladý příslušník a on se mu vůbec nedivil. Ujistil ho, že s ním žádné problémy nebudou, a ve skrytu duše doufal, že bude znát aspoň příslušníka za volantem služebního vozu. Ale ten byl ještě mladší a tak se i tato poslední naděje rozplynula.

11

Jel dodávkou areálem nemocnice a na pěšině mezi stromy zaznamenal Peškovou a Douckovou, které šly od jídelny pro zaměstnance. Nepochybně ho spatřily a tak přidaly do kroku. Zavedl auto k rampě u interny, která byla vlevo od vchodu do budovy, vystoupil z kabiny, odklopil bočnici. Poměrně silné sluneční paprsky pronikly mezi nádoby, zablýskaly po oplechované podlaze úložné plochy.

"Starouši, dnes sis pospíšil," pochválila ho Doucková, rukou si hrábla do výstřihu a upravovala si ramínko podprsenky.

"Pro vás jsem schopen všeho, dámy." Usmál se na Peškovou, ale ta se spěšně podívala jinam. Hned za tepla ji někdo informoval! pomyslel si roztrpčeně. Než ženy přivolaly a otevřely výtah, na rampu přenosil všechny konve a várnice se značkou jejich poschodí, pak se věnoval ostatním nádobám.

"Dřeme jako za krále Bambuly. Copak už nemohli vymyslet nějakej vozejk?" bručela starší pomocnice.

"Za pusu pomůžu," prohodil směrem k Peškové.

Doucková se prudce narovnala v zádech. "Mazej si po svým, parchante! Tady ti štísko nepokvete. Stejně bys zasloužil hadrou po papuli."

"Když už to musí být, tak aby nebyla ze záchodu… Ostatně o tobě, Drahuno řeč nebyla. Tobě se nevnucuju, nejseš můj typ," oplatil Douckové její výpad a vyslal další úsměv k mladší pomocnici. Sice mlčela, ale její obličej vyzařoval značné rozpaky. Kvůli nim to nevzdal. "Kartářka mi z dlaně vyčetla, že umřu přirozeným způsobem. V úctyhodném věku a v posteli."

"Jestli si dřív něco neuženeš, obšourníku," řekla Doucková a vítězně se zachechtala. Trochu to znělo, jako když hrbatý padá ze schodů. Jak se sklonila nad konví, pod volnými šaty se jí zhoupla mohutná prsa.

"Drahuno, něco ti poradím. Nesuď mě podle sebe. Jen se pochlub, kolik jsi vystřídala amantů, než jsi u sebe nechala toho chcípáčka Jarouše?" napadl ji, aby se nedomnívala, že si k němu může všechno dovolit.

"Janičko, slyšíš, co kváká?" Doucková se obrátila k Peškové a její obličej jako by zahalil temný mrak. "Má těsně po průšvihu jako barák, ale už je zase drzej jako opice. Nechoď mně na oči, ludráku!" Zahrozila mu háčkem, kterým nádoby tahala do výtahu. "A příště se mně zdaleka vyhýbej!"

"Nic ve zlém, Drahuno. Jen jsem tě chtěl upozornit, že věci nebývají tak jednoznačné, jak se na první pohled zdají. Navíc si laskavě uvědom, že máš zprávy z druhé nebo i třetí ruky. Těšilo mě, dámy." Vrátil se k dodávce, zvedl a zajistil bočnici.

"Tak vidíš, holka, jakou má hroší kůži. Ani tak ostudnej propadák s Pivcovkou ho nepoložil," prohlásila Doucková na rampě.

"Já nevím, Drahunko," zaslechl nejistý hlas Peškové. "Lidé toho skutečně napovídají víc, než je pravda. Kdyby mu vzali řidičský průkaz, určitě by ho nenechali jezdit."

"Po špitále ho nepotřebuje, miláčku. Jestli ti můžu poradit, ber tu jeho patálii s Pivcovkou jako velký varování. Mám pocit, že tě nějak moc podezřele okukuje."

Když cvakly dveře kabiny výtahu, Kodet nastartoval a vedl dodávku k sousednímu pavilónu chirurgie. Umiňoval si, že při nejbližší příležitosti musí Peškové vysvětlit, jak se ocitl za volantem Milčina embéčka. Vzápětí se ho zmocnil neklid. Napadlo ho, co když Milka nedodrží slib, který mu dala, než se ráno rozešli. Co když se Pešková dozví, že po odběru krve na poliklinice a sepsání nutného záznamu se s Milkou znovu vyspal? Jak jí vysvětlí tohle? Že šlo o soulož na rozloučenou?

12

"Samozřejmě, že jsem nejásal, když mě Bodlák znovu ráno vyburcoval. Jenomže člověk si uvědomí, kolik lidí by trpělo, kdyby se netopilo, ponadává si a nakonec jde. Lopatou jsem nastrkal uhlí na díru, sedl na kolo a rozjel se k Cinkovým. Kluk nebyl doma. Podle starých se už dva dny neukázal."

"Hlavně, že se ho furt zastáváš." Davídek vtlačil vozík do kabiny výtahu. Než zavřel dveře, v přízemí kdosi netrpělivě zabušil.

"Jenom se nepodělej," zabručel sanitář a stiskl tlačítko.

Dole se ocitli tváří v tvář Milce Pivcové. Kodeta nevzala na vědomí, pustila se do Davídka. Neví, že si nesmí nechávat otevřený výtah? Co kdyby ho nutně potřebovali pro těžkého pacienta? Jestli se to bude opakovat ještě jednou, dozví se to vrchní sestra!

Než se sanitář zmohl na odpověď, třískly dveře a výtah stoupal. Davídek se zadíval na Kodeta.

"Vy spolu nekonverzujete?"

"Zřejmě dospěla k názoru, že postrádám některé vlastnosti správného muže."

"Například?"

"Odvahu šlápnout na plynový pedál, když mě stopnou páni od esenbé."

"S tímhle se dá ještě něco podniknout, Evžene," zasmál se. "Nenapravitelný by bylo, kdybys havaroval v posteli."

"I tohle se časem může přihodit. Už nám není čtyřicet… Tak v sedm, Ludvo," řekl a opustil budovu interny. Rododendrony se teprve probouzely, ale na listnáčích v parku už pukaly pupeny. Neděle byla plná slunce, ale od blízkých Orlických hor vál poměrně chladný vítr. Hřebeny dosud pokrýval sníh.

V dílně se Kodet zaposlouchal do příjemné swingové melodie z rozhlasu po drátě a myslel na pomlázku. Davídek ho přesvědčil, aby zajeli i do Zálesí. Nebude od něj drzé, ukazovat se před Peškovou i po tom maléru s Milkou? Neměl by Ludvovi tu cestu ještě rozmluvit?

Náhle tu poklidnou sváteční atmosféru narušilo hlasité zaskřípění a pak se ozvala rána připomínající výstřel z pušky. Kodet vběhl do kotelny ve chvíli, kdy už ventilátory ztrácely otáčky. Elektromotor pohonu roštu bzučel jako přišlápnutý čmelák. Vozík s čmoudící škvárou byl vytažený mimo kotel a zpod roštu, který připomínal tankový pás, se vysoukal Bodlák. Vytřel si oči, vyplivl prach.

"Nic. A prohlíd jsem každou štěrbinu."

"Něco se tam muselo zaseknout."

"Chceš říct, že jsem úplně slepej?"

"Nečerti se hned. Teď tam vlezu já." Kodet klesl na kolena, pak ulehl a sunul se pod rošt. Do zad ho pálil rozpálený beton, shora jako by sálal rozhicovaný sporák. Co by ze mne zbylo, kdyby se to na mne poroučelo? napadlo ho. Zahnal morbidní myšlenku a kladivem poklepával na roštnice. Volnou rukou si smetal žhavá smítka z obličeje. Vydatně se potil, vysychalo mu v ústech. Při první kontrole nic neobjevil. Ale za každou závadou přece zákonitě musí být nějaká příčina! Po betonu Bodlákovi poslal kladivo a požádal o lampu s plechovou krytkou. Sotva ji měl v ruce, začal s druhou kontrolou. Přiblížil světlo k obrubné liště po levé straně obludně vyhlížejícího roštu a zanedlouho to objevil.

Oblázek velikosti slepičího vejce byl semknut spojem a na první pohled bylo jasné, že ho nedostanou ven, když nerozeberou rošt.

Syrovátko se mračil, jako by závadu přichystali schválně, aby mu znepříjemnili pohodu svátečního dne. Zavrčel, ať odšroubují krycí plechy, aby se dostali k roštu z přední strany kotle. Vzápětí se objevil se dvěma železnými sochory. Kodet namítl, že nemají šanci, pokud je kámen z uhlí ve spoji, ale vedoucí ho neráčil vzít na vědomí. Kolik už máš v sobě piv? chtělo se mu říci, ale pak jen mávl rukou a vzal si páčidlo. Roštem samozřejmě nepohnuli.

Cestou k telefonu Syrovátko vztekle plival na všechny strany. Bodlák zase brblal, že kdyby druhý kotel měl vyspravenou vnitřní šamotovou vyzdívku, za hodinu by ho roztopil.

Janouška sehnali v hostinci Na vršku. S ním se přiklátil i Matějka. Správce hodinu žhavil telefon. Když pak vyšel z dílny, vypadal dost sklesle.

"Všecko špatný, chlapi. Z fabriky můžou přijet nejřív za čtrnáct dní. Informoval jsem Pankráce. Řval na mě, kam má umístit asi stovku pacoušů, který nemůže pustit do domácího ošetřování. Tak jsem mu dal slovo, že do rána zatopíme. Pankrác i já vám věříme."

"Nejsem žádnej otrok!" zaprskal Matějka, oči se mu ještě víc zakalily.

"Vím, že je zejtra svátek. Ale pomyslete na ty nemocný chudáky. Copak vám jich není líto?" zaútočil Janoušek na jejich city. Víc je zaskočil vyjednávací tón jeho hlasu. Na něco takového u něho nebyli zvyklí.

"Ale rošt jsme zatím nikdy nedělali…" Syrovátko si cuchal vlasy.

"Jestli se vám to povede, chlapi, každýmu napíšu po pěti stovkách mimořádný odměny."

"Když přidáš dvě bedny pivča a flašu rumu, plácneme si," chytil se Matějka.

"I tohle máte mít," kapituloval Janoušek.

13

"Spadla klec." Syrovátko se narovnal v zádech, z opuchlých očí strhl tmavé svářecí brýle, pootočil zubatým kolečkem a z hubice hořáku vyprskl hádek sazí.

"Kdyby něco, najdeš nás v šatně," dodal Matějka a všichni se vytratili. Když Kodet doplnil chybějící roštnice a dotáhl poslední šroub, hodinky u jeho zápěstí ukazovaly půl páté. Za vysokým mřížovým oknem už bledla obloha.

Obcházel kotel a snažil se vnímat tichý chod elektromotoru i mlaskání čerstvě namazaných ozubených převodů. Kdo by včera odpoledne věřil, že se oprava podaří? Slavnostní nálada ho brzy opustila. Čím dál víc se hlásila příšerná ospalost. S ní se mu do těla zahryzla zima.

Postával u zadních dvířek kotle, kde bylo nejtepleji, a mnul si pomrkávající oči. Pod víčky jako by mu vězela zrnka písku. Pokud se aspoň dvě hodinky neprospí, Peškovou určitě napadne, že zase prohýřil celou noc!

Sotva Bodlák převzal topení, pospíchal na svobodárnu. Svalil se na postel, přetáhl přes sebe přikrývku a za pár vteřin nevěděl o světě.

Probudilo ho úporné bušení na dveře. Přisleple zamžoural na budík. Vždyť je teprve šest deset? Už se chystal zanadávat, když mu došlo, že neslyší tikání. Sakra, večer jsem nenatáhl budík!

Randál pokračoval. Mátožně se vymotal z deky, spustil nohy k podlaze. Že by se znovu něco stalo u kotle? napadlo ho, když se šoural otevřít.

"Všecko vím, neomlouvej se. Jenom se cvalem oblíkni," spustil na něj vyšňořený Davídek. Díky tomu si vzpomněl na domluvenou pomlázku. Zadíval se do zrcadla nad umývadlem a zhrozil se stavu svého obličeje. Měl po něm čmouhy, jako by v noci vymetal komín. Sáhl pro mýdlo, důkladně si umyl ruce, tváře i krk. Očista ho poněkud vzpamatovala. Když se u skříně převlékal, zamumlal, zda by to Zálesí neměli ponechat na příští rok.

"To nejde. Zmínil jsem se jí, že se stavíme. A neříkej, že tě nezajímá, jak žije. Určitě tě ráda uvidí," hučel do něj Davídek, Nebyl si tím jistý, ale mlčel.

Odemkl kůlnu naproti skládce uhlí, vytlačil ven zetku. Před pěti měsíci ji za pouhou pětistovku koupil od jednoho lesáka Na vršku, který tam cosi oslavoval a útrata byla nad jeho finanční možnosti. Své už měla odježděno, ale postupně ji dal do provozuschopného stavu. To ještě netušil, že přijde o řidičák.

Chopil se řidítek motocyklu a pootočil se k spolujezdci. "Upozorňuju tě, že nemíním pít. Po téhle noci mám žaludek jako na vodě."

"Zvládnu to za oba. Hlavně už jeď."

Davídek se nechvástal. Než se dostali do bytovky k vrchní sestře interny, nakračoval zeširoka jako námořník zaoceánské lodi, když po dlouhé plavbě vyrazí na souš.

"Jakej jsem pro ni soudruh? Honí mě jako prašivýho psa," hudral sanitář po té návštěvě a nedbal na Kodetovo upozornění, že Chourová má otevřená okna.

Asfaltka stoupala jako do nebe. Dlouhá rovinka je přivedla pod další kopec. Asi v polovině stoupání zetka vypověděla poslušnost. Kodet se ji pokoušel znovu našlápnout, ale už pouze blafala. Napadlo ho odšroubovat víčko nádrže. Naklonil motocykl a suše konstatoval, že jim došel benzín.

"To jsem si vybral šoféra. Přece si nemyslíš, že budu tlačit?" brblal Davídek. Bylo na Kodetovi, aby ho přesvědčil. Do Zálesí měli rozhodně blíž, než kdyby se vraceli do města.

"Ludvo, chceš to vzdát, když je vesnice za kopcem? Peškovou by mrzelo, kdybys nesplnil slovo."

"Na mě určitě zvědavá není," zabručel Davídek, ale položil ruce na dvousedlo. "Co lelkuješ?"

Zbroceni potem dostrkali zetku na vrchol a po nezbytném odpočinku ji osedlali a bez motoru sjížděli zatáčkami k Zálesí.

"Tady někde to napral do stromu," křikl Davídek.

"Kdo? Sakra, seď rovně, nebo se ocitneme ve škarpě."

"Janin muž. Prý jel z melouchu. Pochopitelně nadrátovanej."

Musela s ním mít dost těžký život, pomyslel si Kodet. Mrzelo ho, že se Peškové nezeptal, jestli má přítele. Dva roky je přece dlouhá doba!

Dojeli až téměř ke kravínu, před kterým stál traktor s vlekem naloženým použitou podestýlkou. Traktorista holdoval pivu v přístavku. Zeptali se, jestli by jim neprodal alespoň dva litry benzínu.

"Šťávy mám habaděj. Zrovna včera jsem od Rusáků koupil celejch pět kanistrů. Když máte zájem, shoděj vám na dvorek i celej sud. Nábízeli i fungl novou kameru. Za pět táců i se záručákem. Hodila by se vám? Řekněte a brnknu jim, mám na ně spojení. Do půl hodiny jsou tady. Prodávaj všecko, na co si vzpomenete. Skoro to vypadá, jako by se brzy chystali odstartovat."

"Na tohle bych moc nesázel. Je jim tu rozhodně lépe než doma," poznamenal k tomu Kodet.

"Nijak se tím netajej. Tak co říkáte na tu kameru?"

"Nefilmujeme," zabručel Davídek.

"Já dost často. Doma na starou." Traktorista se zachechtal. Vyšel s nimi před kravín, z kabiny traktoru si vzal asi metrovou hadičku a plechovou nádobu. Benzím vytáhl z nádrže světle modrého moskviče. Kodet sáhl pro peněžeku, ale traktorista odmítavě mávl rukou.

"Družstvo už chudší bejt nemůže."

Stavení stálo stranou od vsi, snad sto metrů za stodolou začínal vysoký smrkový les, který se táhl až k temným kopcům na obzoru. V síni se Davídek málem převalil přes nějaký škopek, ale z dobré míry ho to nevyvedlo. Prudce otevřel do světnice.

"Kde je kdo? Koledníci jdou. Jano, přichystej si zadek."

Přiskočil k Peškové, vykonal exekuci a hodil pomlázku Kodetovi. Ten ji použil spíš jen symbolicky. Davídek se zamračil.

"Abys jednou nezaše na soucit. Ženskou je třeba cvičit od samýho začátku. Čímpak nás počastuješ, Janičko?"

Přihladila si rozpuštěné vlasy a s úsměvem ukázala na ošatku s obarvenými vajíčky. Davídkovi poklesla brada, v obličeji se mu objevil znechucený výraz.

"Slyšela jsem přijíždět motocykl. Nechci vás mít na svědomí."

"Klidně mu nalejte. Jedu já," promluvil Kodet.

"Vy…?" Upřeně se na něj zadívala. "Ale vždyť vám přece vzali oprávnění?"

"Jemu nenadávej," vzpamatoval se Davídek. "Ukecal jsem ho." Popadl sklenku, kterou mu nalila, a její obsah žíznivě vyklopil do úst. Rázem mu zrudly tváře a v kalných očích jako by se mu rozsvítilo. "Evžene, ta píše," vyhekl a hned se zajímal o vinětu láhve. "Havana Cuba. Musím uznat, že u Fidela dělaj moc dobrou kořalinku," prohlásil s mlaskáním.

Do světnice vběhl asi pětiletý chlapec s naditou látkovou taškou a hnal se rovnou k Peškové.

"Mami, koukni, co všecko jsem vykoledoval," chlubil se.

"Péťo, ty neumíš pozdravit?" zamračila se.

"Jako by se stalo. Šohaji, doufám, že jsi pořádně šlehal." Davídek se zasmál a chtěl si taky prohlédnout obsah tašky, ale zavrávoral a tak si raději sedl na lavici.

"Na děvčata byl jako ras. Celej po tátovi. Vítám tě, Ludvo. A samosebou i vás. Jsem Pešek," představil se muž s drsnou tváří člověka, který tráví hodně času venku za každého počasí. Určitě už překročil šedesátku.

Pevně jim stiskl ruku, z vitríny skříně si přinesl další sklenku, naléval. "Moc nepiju. Vlastně jenom když je příležitost."

"Ve městě koleda upadá," zavzdychal Davídek. "Než jsem Evžena vytáh z pelechu, od třískání do dveří mně málem napuchla pracka."

Pešek souhlasně pokývl hlavou a ťukl o Davídkovu sklenku. "Za mých mladých let bývala větší úcta k tradicím. O velikonočním pondělí se vyráželo už za svítání. Někde jsme i budili. To bylo smíchu, jekotu a slziček. Ženské pobíhaly jen ve spodničkách z místnosti do místnosti, schovávaly se po dvoře i do stodoly. A my je pronásledovali jako ohaři a s vervou mydlili po lýtkách. Někde jsme dostali vejce, jinde krejcar, u zazobaných hospodářů i celý pětník."

Pešková otevřela troubu sporáku a z vytaženého pekáče se světnicí šířila libá vůně pečené kachny. Kodet loktem dloubl Davídka do žeber.

"Ludvo, zvedáme kotvy."

"Něco takového vás nesmí ani napadnout. Najíte se s námi," řekl energicky Pešek. "Kdypak se tady zase někdo ukáže. Jano, můžeš nosit na stůl."

"Takovou dobrotu jsem snad ještě nejed," chválil Davídek oběd. Na pleši se mu perlily kapičky potu. Stíral si je rukávem košile.

Aspoň kdyby tak příšerně nemlaskal! Kodet měl na přítele zlost. Pohledem se Peškové omluvil. Pousmála se, aby mu dala na srozumněnou, že ví, co mu leží na srdci, ale hned odvrátila oči jinam.

Copak jí vlastně Doucková napovídala? Neměl by se raději stáhnout, dokud se úplně nezesměšní? letělo mu hlavou. Po obědě se nabídl, že pomůže s nádobím. Než Pešková stačila vyslovit odmítnutí, přitočil se k ní její chlapec, cosi jí pošeptal a svižně opustil místnost.

"Šikovný klučina," snažil se navázat rozhovor.

"Ale taky příšerný rošťák. A děda ho v tom podporuje. Někdy by výprask zasloužili oba."

"Vždycky jsem toužil po synovi," povzdechl.

"Šijou s ním všichni čerti, ale nedovedu si představit, že bych ho neměla. Vy nemáte děti?"

"Neměl jsem štěstí."

"Chodíte přece s Pivcovou. A ta ještě není tak stará."

"Proč mě s ní neustále spojujete?" vyslovil ostřeji než bylo nutné. A chtěl přidat, že nemusí být všechno pravda, co se o něm povídá, ale Pešková se zatvářila provinile, tak raději zmlkl. Než znovu promluvil, popadla škopek s mastnou vodou a spěšně opustila světnici.

Z jakého důvodu ho tolik podráždila pouhá zmínka o Milce? Proč jen prostě neřekl: Pivcová je minulost, Jano. Zbláznil jsem se do vás. Vyslechněte mě… Ale copak takhle může mluvit v přítomnosti jejího tchána? Předstírá zaujetí debatou s Davídkem, ale určitě vnímá každé jeho slovo. Co kdyby za Peškovou vyšel ven? Nevracela se, ale on se k tomu stejně neodhodlal. Zaposlouchal se do Peškova vyprávění, jak se svým otcem jezdil na pařezy do Orlických hor. Vydávali se na ně na podzim po orání, nebo časně zjara, než slezl poslední sníh. Nocovali v seně na půdě u známého chalupníka. Když měli pařezy srovnány u cesty, přijeli pro ně s koňským potahem.

"Ty velké se trhaly střelným prachem. Tenkrát byl volně k dostání v krámech. Nebozezem se navrtala do pařezu díra, do ní se nasypal prach, nastrčená šňůra se ucpala papírem a zapálila. Bouchalo se jako o Božím těle," vzpomínal Pešek se zasněným výrazem ve tváři.

"Kdo by dnes doloval pařezy," prohlásil Kodet a položil dlaň na Davídkovo rameno. "Ludvo, nezdá se ti, že tu už zacláníme dost dlouho?"

"Kam tolik spěcháš?" zafuněl sanitář. Než Kodet zareagoval, u dřezu se objevila Pešková.

"Prý máte spoustu hodin na přestavbě prádelny?"

"Jo, dělá jim vola," s chutí si zasmečoval Davídek. "Kdejakou makačku s ním Janoušek vymete, ale když ho má podržet, ani hubou neklepne. Jako třeba s tím řidičákem. Evženovi ho sebrali, ale Pivcovka si jezdí dál, jako by se nechumelilo."

"Přestaň žvanit hlouposti, Ludvo," vymáčkl ze sebe Kodet a cítil, že rudne. O Milce se bavit nechtěl!

"A není to snad pravda? Včera se vyflák na rachotu zaúhlovač. Topič mu brnknul a Evžen poslušně naklusal na uhlí. Odpoledne se podělal rošt v kotli. Makali na tom celou noc. Ostatní se nalejvali pivkem a on roztápěl kotel," chrlil ze sebe rozparáděný Davídek jako veřejný žalobce při soudním jednání.

"Klobouk dolů před takovou výdrží. Podobné pracanty abys dnes hledal lupou." Pešek uznalým pohybem sklouzl po Kodetovi a vzápětí doplňoval sklenky. Obsah lahve už klesl pod polovinu.

"Klidně vám prásknu, proč tomu tak je," ujal se znovu slova Davídek s pomstychtivým výrazem v obličeji. "Nedokáže se Janouškovi vzepřít. Je to takovej dobrej českej vůl."

"Zato vy si nic líbit nenecháte," prohlásila Pešková a obdařila Kodeta příslibným úsměvem, který Davídkovi neušel. Ušklíbl se, vlil si obsah sklenky do úst a po vydatném říhnutí začal o traktoristovi, který jim poskytl benzín do zetky a nic za něj nechtěl, o jeho kšeftech s vojáky ze sovětské posádky.

"Mezi lidmi se říká, že by prodali i nos mezi očima i přesto, že je za to přísně trestají. Dokonce prý jich už několik zastřelili. Ale budou to nejspíš fámy," řekla k tomu Pešková.

"Je to sebranka. Včetně těch s hvězdama na epoletách," zabručel Pešek a znovu se natáhl pro lahev.

"Klidně se od nich můžeme dočkat nejhoršího," souhlasil Kodet a zvedl se. "Nezlobte se, Peškovi, ale už musíme jet. Ludvo, počkám u motorky."

Doufal, že za ním Pešková vyjde ven. Čekal marně. Snad proto ho napadlo, zda touto návštěvou v Zálesí nedosáhl opaku, než si od toho sliboval. Když ze stavení vyklopýtal Davídek, zamotal se, jako by od čerstvého vzduchu dostal políček. Ještě víc pobledl a nohy mu komicky podklesávaly. Určitě byl rád, když se jednou rukou chytl motocyklu. Dlouho zápasil s řemínkem ochranné přilby. Když se vrávoravě předklonil, aby si odklopil stupačky, přilba mu spadla až na nos a jeho holá lebka zasvítila. Když se usadil, Kodet měl problém s rozjížděním. Davídek se ho držel jako klíště a funěl mu alkoholové výpary do týla.

"Cestou ho neztraťte, sanitáři jsou nedostatková profese," volala Pešková ze zápraží. Vedle ní se pochechtával její tchán. Kodet si netroufl ani zamávat, aby neriskoval pád.

14

Stál rozkročmo na štaflích uprostřed chodby a opravoval zářivkové těleso u stropu. Náhle se pod ním objevila Pešková v šedém úboru pomocnice a požádala, zda by se pak podíval na kohout v kumbále. Nedělá jí potíž, na doraz ho zatáhnout, jak jí poradil Matějka, když zavolala do údržby, ale má strach, aby jí nezůstal v ruce.

"Až to zde dodělám, zastavím se." Přiklapl do pérových záchytek vroubkovaný kryt z plexiskla, očistil ho a sestupoval z dvojáku.

"Copak si šuškáte? Jestli mě pomlouváte, tak už mně nechoďte na oči!" zahulákal Davídek od dveří nejbližšího nemocničního pokoje.

"Ludvo, jednou se ti vážně strefím do nosu," křikl a seskočil na dlaždice. Pešková v obličeji nápadně zrudla a spěšně odcházela. Z vědra jí šplíchala voda zpěněná dezinfekčním prostředkem.

"Ty bys kliďánko seřezal kámoše?" zabručel Davídek. "Kouknul jsi se jí do očiček? Má je dnes jako podupaný studánky."

"A ty jsi se ráno do zrcadla podíval?" kontroval.

"Hele, ty vobšourníku, jak by řekla Drahuna Doucková, ráno jsem s holkama na sesterně kafoval. Probíraly, kdo s kým, kde, kdy a kolikrát, jak maj ve zvyku. I tebe propraly. A dorážely na Pivcovku, jak to mezi vámi je. Doneslo se jim, že máš novej objev. A víš, jak zareagovala Pivcovka? Doporučila jim, aby se přeptaly Peškový, ji že už vůbec netankuješ."

Kamarádův zkoumavý pohled vydržel, ale raději mlčel. Co na to taky odpovědět? Že Milka fantazíruje? Nebo že je mu Pešková lhostejná? Vždyť by byl šťastný, kdyby k němu cítila aspoň polovinu z toho, čím k ní vzplanul on!

"Háček je v tom, že Pivcovka evidentně lže. Od MDŽ je jako doutnající sopka. Jenom bouchnout. Nepřekvapilo by mně, kdyby Janě vjela do vlasů."

"Zatím nemá důvod."

"Zatím?" Davídek se zamračil a oběma rukama uchopil klopy jeho pracovní blůzy. "Jsi můj nejlepší kámoš, ale jestli si s Janou jenom zahráváš, tak ti rozflákám ksicht kámoš nekámoš, protože je to hodná holka. Jasný?" Davídek ho pustil, chopil se držadel vozíku s prádlem. Tlačil ho před sebou a pískal si svoji nejoblíbenější: My jsme sbor dobrovolných hasičů.

Kodet nepochyboval o tom, že výhrůžku myslel vážně, a umínil si, že mu při nejbližší příležitosti sdělí celou pravdu. Sklapl dvoják, zvedl brašnu s nářadím a zamířil do kumbálu. Z čeho vznikly ty drby? Copak má na čele napsáno, že po Peškové touží? Co když to mezi lidi pustila Milka? Nebo Doucková? Špitál je prostě babinec. Zřejmě by se marně pídil, kde to vzniklo. A stejně to už nejde zastavit. Pomluva je jako lavina. Když včas neutečeš, zavalí tě!

Vedle v umyvárně zastavil přívod vody a vrátil se do kumbálu. Klíčem povolil vršky, rozleptaná těsnění vyměnil za nová, frézkou zabrousil sedýlka uvnitř baterie, vypláchl je, našrouboval kohout a šel vodu otevřít.

Po návratu v kumbále zastihl Peškovou s vědrem. Než ji stačil oslovit, na prahu stála Milka.

"Tady jsi." Vztekem zšedlé oči zabodla do mladší pomocnice. "Laskavě popadni hadru a upaluj utřít louži na devatenáctku. Podávala jsem jí hrnek s mlíkem a ona ho upustila. Samosebou schválně."

"Milko, musíš ji hned podezírat z nejhoršího?"

"Nezastávej se jí! Babka vyloženě hřeší na to, že má snachu mezi prsonálem. Ale já jí ty legrácky rychle zatrhnu!"

"Dobře víš, že mě neposlechne. Vůbec se mnou nepromluví."

"Pchá… Snad si nemyslíš, že vám na tuhle komedii taky skočím!" zavřeštěla Pivcová, mrazivým pohledem proklála Kodeta, vycouvala a přibouchla dveře.

"Tak jste ji slyšel…" Pešková uhnula očima, nebylo jí vhod, že se stal svědkem výstupu. S povzlyknutím ždímala hadru do výlevky, po lících jí sklouzly slzy. Rukávem si je utřela. "Prokletý Kresosan. Pálí z něj oči, škrábe v krku. Ani za dva roky jsem si na tuhle dezinfekci nedokázala zvyknout. Ostuda, že?"

"Nezlobte se, ale tohle vám nevěřím," řekl tiše.

"Usvědčil jste mě," přiznala po chvíli. "Pláču kvůli tchyni. Chodím k ní několikrát denně a ona… Ani se na mne nepodívá. Copak jsem se snažila málo? Chová se, jako by se mnou už nikdy nehodlala promluvit."

Ty mé nešťastné štěstí. Kdybys věděla, co všechno bych dal za to, abych tě k sobě mohl přivinout. Kdybych tě mohl líbat na ty roztřesené rty, vysušit slzy z tvých očí, hladit tě a konejšit. Jak rád bych z tebe vypudil všechnu tu trýzeň, která tě mučí, táhlo mu hlavou, ale nahlas se to neodvážil vyslovit.

"Ze všeho nejhorší je, že mi za vinu dává Petrovu smrt," rozvzlykala se. Napouštěla vodu do vědra a ramena se jí otřásala pláčem.

"Možná pouze potřebuje delší čas, aby se s tím vyrovnala," dostal ze sebe. Pešková mlčela. Zvedl tašku s nářadím a opustil kumbál. Proč jsem ji nevzal do náruče a nepřitiskl ji k sobě, dokud by se neuklidnila? Možná znovu promeškal příležitost k sblížení! peskoval se v kabině výtahu. Napadlo ho, že by se k ní měl vrátit, ale dole někdo netrpělivě zabušil. Stiskl tlačítko a klec se dala do pohybu.

15

"Milko…?" hlesl zaskočeně, když ji po otevření dveří spatřil před sebou. Chvíli mu trvalo, než ustoupil, aby mohla vejít. Proč přišla? Co od něho ještě požaduje? Řekli si přece všechno, co bylo nutné!

"Posaď se. Mám ti uvařit kávu?"

Odmítavě pohnula hlavou a rozhlédla se po místnosti, jako by někoho, nebo něco, hledala. Zeptal se, jestli u něj něco zapomněla. Zase ten záporný pohyb hlavy. Přemítal, s čím asi vyrukuje, a dost ho zneklidňovalo to sevření prstů na bočních opěrátkách křesílka. Jako by se chystala k útoku. Měla by konečně pochopit, že se k ní nevrátí.

"Evžene, ráno jsem to přepískla," ozvala se zajíkle. Mlčel, nějak jejím slovům nedokázal uvěřit. Neomlouvala se poprvé.

"Když jsem tě s ní v kumbále uviděla, jako by se mi úplně zatemnilo. Zase mě to přemohlo. Jak vás spolu spatřím, vybavím si, že to mezi námi skončilo kvůli ní, a rázem je ze mne žárlivá zmije."

"Asi bych měl říci, že tě chápu, ale…"

"Neříkej nic," přerušila ho chvatně. "Byly jsme s Janou poměrně dobré kamarádky na zdejší poměry. Ne, nepokazilo se to mezi námi jenom kvůli tobě. Jana v poslední době nosí nahoru nos, osobuje si právo každému radit. A tohle si nemyslím jenom já. Můžeš se přece zeptat."

"Milko, pokud máš potřebu Peškovou pomlouvat, musíš si hledat jiného posluchače. Nemám zájem."

"Ale já o tom mluvím jen aby jsi věděl, že mě současný stav opravdu mrzí. Přišla jsem za tebou z úplně jiného důvodu. Jak jsem se ti zmínila, chci si k sobě vzít malou Veroniku. Byla jsem za hlavní sestrou, připomněla jí slib, který mi dala při nástupu. Že po roce dostanu byt, abych se tu mohla přihlásit k trvalému pobytu. Jsem tu už čtyři roky a nad tím slibem jako by se zavřela voda. Ringlová se vymlouvala. Pak zavolala správcovi. Byt by byl, ten po Noskovi. Jenomže Ringlová prý k tomu svolí jen když Veroniku přivezu. Ale jak to mám udělat, když mi malou ústav nevydá, když písemně neprokážu, že mám odpovídající bydlení?" vychrlila téměř zoufale.

"Nevím, co s tím mám společného já, ale žádný problém v tom nevidím. U nás ti dají potvrzení pro ústav a můžeš pro malou jet.

"A v tomhle je zakopaný pes. Ringlová o nějakém potvrzení nechce ani slyšet."

"Aha. Ty po mně chceš, abych ho vymámil z Janouška?"

"Myslela jsem si, že bys promluvil s Kořínkem. Kdyby mi pomohlo ROH, Ringlová by určitě couvla." S rukou na klice přidala: "A pokud jde o Peškovou, opravdu jsem se s tím už vyrovnala. Prostě nám to nevyšlo."

16

Přehoupla se polovina dubna a znou se citelně ochladilo. Zrána v parku dokonce ležela jinovatka. Z interny zavolali, že teče další radiátor. Kodet s Matějkou z topného rozvodu vypustili vodu, oddělili litinové těleso, zaslepili trubky a ihned znovu napouštěli, aby se budova mohla vytápět. Seschlými okny táhlo a ze stěn pod nimi většinou trčely pouze holé držáky. Od začátku zimy odpojovali jeden radiátor za druhým a na vzteklé otázky zdravotnického personálu, kdy je znovu namontují, odpovídali pokrčením ramen a stereotypní větou: nemáme těsnění!

"Přece si nedáme nohu za krk?" bručel Matějka, když opustili kancelář vrchní sestry, která si je pochopitelně podala.

"Jedno mi vysvětli," mračil se Kodet. "Kde sháníte těsnění na ty vaše víkendové melouchy?"

"Joska bejval přes topenáře. Asi se zásobil, když bylo ještě k mání."

"Jen aby nebylo z našeho skladu!" Kodet třískl kleštěmi do brašny a rázoval k výtahu. V kuchyňce u Peškové seděl Kořínek. Když se chystal vycouvat, zahradník a současně předseda ROH mu naznačil, aby zůstal.

"Už jsem na odchodu, Evžene. Jano, co mi odpovíte?"

"Že nemáte rozum!" Hrnkem mrskla do dřezu a mastná voda vyšplouchla až na její zástěru. "Už jste zapomněl, jak jste mě přemlouval, abych zaskočila za Janouškovou? Znovu opakuju: Ne! Nejsem na tyhle záležitosti vhodný typ. Dojíždím. Pečuju o dítě. Mám tu na oddělení tchyni a… Zdá se vám to ještě málo?"

"Hlavně se nerozčilujte. Jsem přesvědčen, že vhodnější kandidátku bych těžko našel. Nechte si to projít hlavou. Podle potřeby by vás uvolňovali. Na to je paragraf." Kořínek mávl Kodetovi a opustil kuchyňku.

"Včera," Pešková vyškubla zátku ve dřezu a voda klokotavě vtékala do odpadu, "na mne u autobusu čekala ředitelka z mateřské školky, Péťa se zase popral. Doma jsem mu vlepila políček. A víte, jak na to zareagoval tchán? Obvinil mě, že si s klukem přestávám rozumět." Chvíli otírala hrnky a uklízela je do skříňky. "Co si myslíte o jeho přemlouvání?"

"Že máte k odmítnutí velice pádné důvody. Pro samé starosti o jiné by vám nezbyl čas na ty své."

"Podobně se k tomu staví i tchán. Jenomže člověk by asi neměl jen mlčky přihlížet, co se kolem děje," povzdechla si.

"Ale vždyť je přece tolik lidí, co se jen vezou. Kteří nerespektují ani základní povinnosti. Ale velice dobře se vyznají v rejstříku svých práv," prohlásil a zamířil ke dveřím.

"Počkejte," hlesla za ním. "Něco jste mi chtěl?"

"Až jindy," utrousil. Znovu ztratil odvahu.

Matějka už byl pryč, ale brašna s nářadím zůstala uprostřed chodby. Kodet ji zvedl a když podle červeného světýlka a hluku zjistil, že by na výtah musel čekat, pustil se dolů po schodišti. V přízemí se málem srazil s vrchní sestrou. Tvářila se vyděšeně.

17

Chourová nepřeháněla. Suterén interny skutečně připomínal říčku Punkvu v podzemí Macochy. Už na schodech si Kodet uvědomil, že ze všeho nejdřív musí zastavit vodu. Když se k hlavnímu uzávěru brodil, hladina mu sahala ke kotníkům. Už po několika krocích mu čvachtalo v polobotkách. Oba kohouty zatáhl a rozhlížel se, aby zjistil, odkud se to vyvalilo. Někdo zapomněl zavřit vodu nad umývadlem, nebo praskla trubka? Rozhodl se, že nejdřív překontroluje šatny.

V uličce mezi plechovými skříňkami vyjekla mladičká Sluncová. Zastihl ji pouze v miniaturních světlemodrých kalhodkách, nahoře bez. Paže zkřížila přes obnažená ňadra a snažila se ukrýt za dvířky skříňky.

"Ujišťuju vás, že v tom není úmysl. Minutku vydržte, jen mrknu po vodě," řekl s odvrácenou hlavou. V sousední místnosti přehlédl řadu umyvadel, poodtáhl plenty u tří sprch. Nic.

Sluncová si už oblékla sesterský stejnokroj a s ruměncem ve tváři se mu chystala vyčinit za jeho vpád, ale umlčel ji netrpělivým gestem paže.

"Ještě jednou se omlouvám. Nic jsem neviděl. Nic, za co byste se musela stydět," zasmál se, opustil šatnu a brodil se ke schodišti. Když u hlavních dveří míjel Chourovou, posměšně stáhla koutky úst.

"Utíkáte?"

"Pro gumovky."

"A nás to zatím vyplaví!" volala za ním.

Přes park pospíchal do údržby a před očima měl polonahou štíhlou Sluncovou. Určitě si na něj bude stěžovat. Ale copak ho napadlo, že se tam bude někdo převlékat, když je v šatně k deseti centimetrům vody?

Syrovátko, Matějka a Kodet sestoupili do suterénu interny a postupovali od dveří ke dveřím, aby zjistili, odkud záplava pochází. Až u předposledních uvnitř náhle zašplouchalo a škvírou u prahu se vyhrnula kalná voda. Kumbál byl přecpán rezatými kovovými postelemi, zprohýbanými plechovými stolky, vozíky bez koleček a vyřazenými matracemi. Než si proklestili průchod k silné kameninové trubce odpadu, ze spoje u podlahy zase vystříkla sprška příšerně páchnoucí břečky.

"Sakra! Vyrazilo to ucpávku. Juro, frč k vrchní, ať okamžitě přestanou používat všecky hajzly. A ty, Evžene, běž skontrolovat senkrovnu," rozdělil úkoly Syrovátko, příšereně vzteklý, jako vždycky, když ho něco neplánovaného vytáhlo od jeho stolu v údržbě, kde měl po ruce zásobu lahvového piva.

Kodet oběhl budovu interny. Botou poodhrnul nános starého listí z betonových překladů, objevil poklop. Než těžkou desku poodtáhl, pořádně se zapotil. Z jímky se vyvalila smrdutá kaše.

Když tenhle stav v suterénu sdělil Syrovátkovi, vedoucí sklesle konstatoval, že něco takového je nad jejich síly, a ze škvíry v odpadové trubce vyškubl čistící lano. Svinulo se jako dlouhý a pružný had a vystřelilo spršku nevábně páchnoucích kapic až na Kodeta. Zasakroval a rychlým pohybem si je setřel.

"Je tak složité, poznačit si termín do kalendáře a pak zvednout telefon?"

"Zase chceš radit?" ozval se Janoušek od dveří do kumbálu. "Domovní správa má fekální vůz v opravě. Přijedou až z jézetdé Kamenná."

"Tys tomu zase natrh zadek," zahuhňal Syrovátko, když správce zmizel. Kodet raději mlčel. Co na to taky odpovědět? Že je pro něho stále obtížnější, vyrovnat se s tím, čemu už ostatní přivykli? Nebyl slepý, aby neviděl, že spolupracovníci předstírají souhlas, ale ve skutečnosti se starají pouze o to, jak tímhle množstvím nesmyslných zákazů a příkazů proplout a neutržit zbytečně moc šrámů.

Když dorazil fekál, stáli kolem jímky. Řidič na traktoru zastavil vývěvu, odpojil hadice, nasoukal se do kabiny, nastartoval.

"A je po problému," culil se Janoušek.

"Obávám se, že ne. Správce pojďte si poslechnout ten hukot," zahuhňal zasmušilý Syrovátko. Měl pravdu, hluk v jímce neustával. Nebylo pochyb o tom, že se do ní valí voda ze zaplaveného suterénu interny. Situace se nezlepšila ani po třetím odjezdu cisterny.

"Copak s tím provedeme, chlapi?" cuchal si vlasy Janoušek. "Asi by to chtělo jímku otevřít. Jenomže kde teď seženu mašinu?"

"Josko, jestli myslíš na kopání, tak se mnou nepočítej. K tomu mě nemůže nikdo donutit. Za žádný prachy!" křičel Matějka. V tomhle čase už obvykle seděl u piva Na vršku.

"A co tam spustit kalový čerpadlo?" přišel se spásným nápadem Syrovátko. Správce ho za něj málem objímal. Taky se už viděl Na vršku.

Zatímco nadávky trousící Matějka prodlužoval kabel, aby dosáhl až k zásuvce při hlavním vchodu do interny, Kodet rozvinul několikrát nastavenou odtokovou hadici k zalesněnému svahu parku. Nad městem visela hrozivá černava.

Před pátou odpolední začalo pršet. Chladné šňůry vody padaly na střechy budov nemocnice, na vyasfaltované cesty, bičovaly park. Netrvalo dlouho a vytvářely se obrovské kaluže.

Déšť nepolevil ani v noci. Byla tmavá, jako by někdo na kraj přiklopil obrovský černý pytel. Když zhasla většina oken interny, Kodet pracoval se svítilnou zavěšenou na krku. Každou půlhodinu obnovoval stružky, odvádějící dešťovou vodu od senkrovny. Naposled tam byl pár minut před půlnocí.

A nyní, ať se stará Matějka! Krumpáč a lopatu opřel o zeď interny, hlavu vtáhl do límce vodou nacucaného kabátu a pospíchal přímo ke svobodárně. Když se ve světle výbojky před vchodem spatřil, zaklel a zamířil rovnou do umývárny. Svlékl se do trenýrek, pustil sprchu. Brr! Tekla jen studená voda. Do takovéhle ledárny nevlezu, pomyslel si, bosou nohou přistrčil montérky i zablácený kabát pod proud vody. Pouze v trenýrkách proběhl chodbou do svého pokoje. S jektajícími zuby se vsoukal do teplákové soupravy, přikrývku si omotal kolem těla a svalil se na postel. Než se zahřál, spánek se ho zmocnil jako silná droga.

18

Kdosi s ním cloumal a cosi křičel. Ženská! signalizoval mu otupělý mozek, Neochotně povytáhl oční víčka. Skláněla se k němu Milka Pivcová.

"Evžene, prober se! Volali z interny, že se tam znovu objevila voda."

Nejdřív ho napadlo, zda nejde o kanadský žertík, ale než se Milka napřímila, ve dveřích zaznamenal toho jejího Jakuba. Odvrátil hlavu, zamžoural na budík.

"Proč mě, sakra, budíš? Od půlnoci hlídá Matějka!"

"Jaklová mluvila se správcem. Odkázal ji na tebe."

"To by se jim hodilo. Ani se nehnu!" zavrčel a znovu semkl víčka. Oči otevřel, když od dveří uslyšel:

"Budeš ho prosit, jo? Krucifix, já bych mu podebral mandle!"

"Cože…?" Posadil se. "Milko, řekni mu, ať vypadne, nebo se mu strefím do brady!"

"Na Jakuba se nezlob. Je děsně nervózní, když ho v noci vyburcuje telefon. Zajdeš tam?"

"Ale pak někomu nafackuju!" Odkopl přikrývku, spustil nohy k podlaze. Chvíli zápasil s lehkou závratí.

"Díky. Řekla jsem Jaklové, ať je klidná, že je v tom nenecháš." Věnovala mu úsměv a zavřela za sebou dveře. Nohy se mu třásly, když se zvedl, a ruce jako by k němu nepatřily. Ve skříni našel čisté montérky. Nemotorně se strojil a myslel na Milku. Kořínek zavolal Ringlové a ještě ten den bylo potřebné potvrzení na světě. Čekali, kdy si Milka přiveze dcerku, po které tolik toužila. Místo holčičky se u ní začal roztahovat tenhle vousatý neotesanec, který snad ani nepracuje. Buď se povaluje na pohovce v pokoji, nebo vysedává v lokále Na vršku. S tímhle Jakubem se Milka těžko dočká vytouženého štěstí!

Venku bylo hůř než před půlnocí. K lijáku se přidal ostrý nárazový vítr od polských hranic. Všechny stružky našel ucpané a voda i se starým listím přepadala do senkrovny. Čerpadlo beznadějně mlčelo.

Pokud vyhořel elektromotor, pomůže už jedině fekál. Ale kdo jim sem v tuhle dobu přijede? Matějka by zasloužil pořádně zvalchovat hřbet!

Noční sestra Jaklová se snažila Kodeta přimět, aby sestoupil do suterénu, ale odbyl ji, že ví, co má dělat. Z ohybu chodby přihlížela, jak šroubovákem páčí skříňku s pojistkami a páčku jednoho jističe vrací do správné polohy.

Čerpadlo znovu zavrnělo. Pročistil stružky v okolí jímky, prohlédl trasu odtokové hadice, vyrovnal všechny záhyby. V chodbě přízemí interny prokřehlými prsty vytočil Matějkovo číslo na svobodárně, ale telefon vyzváněl marně. Kodet pochopil, že o teple své postele snil zbytečně.

"Třesete se jako sulc. Běžte se ohřát na sesternu. Už večer jsem zapnula elektrický radiátor," naléhala sestra Jaklová.

"Čapne mě tam doktor a bude bouřka," namítl.

"V tuhle dobu sem nikdo nepřijde ani náhodou."

Trochu tepla potřeboval jako sůl. Na prahu sesterny vyzul gumové boty, zbavil se pláště a klesl do křesílka naproti prosklené skříni s léky. Zíral na pohovku, překrytou průhlednou plachetkou, a musel násilím z hlavy vypudit myšlenku na zalehnutí. Na okno občas pleskly kapice deště a vítr tlumeně zahvízdal. Suché teplo v místnosti uspávalo.

Probudil ho až příchod sestry. Na stolek odložila tácek s prázdnou injekční stříkačkou, přistoupila k oknu a zahleděla se ven.

"Psa by nevyhnal," povzdechla.

"Mne klidně vyhnali," řekl nakyslým tónem.

"Člověk asi musí snést víc než zvíře."

Se zájmem se na ni zadíval. Byla malá a přitom dost při těle, nijak hezká. I když se pousmála, její oči zůstaly smutné. Vybavil si, co o ní slyšel od Davídka. Vdala se v necelých devatenácti a hned otěhotněla. Narodil se jí defektní chlapeček. Zatímco s malým jezdila po odborných lékařích, její manžel si našel jinou. Se slepým synkem zůstala sama.

"Raději už půjdu." Kodet se zvedl z křesílka.

"Je vám tu špatně?"

"Některým ve špitále by postačilo, kdyby se doslechli, že jsem tu byl."

"O řeči bych se nestarala. Pokud se o vás mluví, žijete. Krušno vám začne být, až o vás lidi ztratí zájem," pronesla na rozloučenou.

Možná je lepší, že jsme s Andělou neměli děti, napadlo ho, když obcházel budovu, aby se dostal k jímce, kde vytrvale předlo čerpadlo.

Hlídal ho až do sedmi. Ani ráno ho nepřišel nikdo vystřídat. V dílně našel pouze Syrovátku. Naslouchal jeho stížnosti na Matějku mlčky, se zakaboněným obličejem. Jako jiní po probuzení pijí černou kávu, Syrovátko motor těla startoval nejméně dvěma pivy. Zřejmě zatím stihl pouze jedno, protože pouze povzdychával a zíral na pěšinu od administrativní budovy.

U Janouška, který po ránu oplýval aktivitou, pokud zrovna neměl kocovinu, vedoucí údržby ničeho nedosáhl.

"Nezajímá mě, jak jste hlídání čerpadla měli zorganizovaný, ale výsledek!" spustil správce, jako by řval na lesy. "Už před druhou mně doma drnčel telefon, že je v suterénu zase voda. A teď byly dozvuky. Otravovala mě Chourka. Samosebou je na koni. Určitě s tím poletí za primářem a nedivil bych se, kdyby cinkla i k Pankrácovi. Zdravotníci každou naši chybičku s obrovským humbukem rozmáznou. Už párkrát jsem říkal, že máte moc povolenou oprať. Přitáhnu ji. S nikým se nebudu mazlit. Ode dneška nepřipustím žádné diskuze. Uděláš – dostaneš. Neuděláš – na nic nemáš nárok!"

"A co bys ještě rád slyšel?" zahuhňal Syrovátko, když Janoušek z údržby odpochodoval. Kalnýma očima bloudil po svém stole, zakrytým plexisklem, pod které ukládal pohlednice z dovolených.

Kodet zamířil k ponku. O funkci vedoucího údržby měl své představy. Syrovátko je naplňoval asi z poloviny. Byl dobrý řemeslník, ale nedovedl si dupnout. Třeba se často vydal odstranit nějakou závadu sám, než by se dohadoval s Matějkou.

19

Začalo to už před budovou, kde potkala Davídka s vozíkem, na kterém odváží exity. Utrousil, že Jarý už to má za sebou. Nemohla tomu uvěřit, vždyť s dědou hovořila předešlý den, než skončila směnu. Hůř než jindy nevypadal. V prvním patře, když zapisovala příchod, zahlédla vrchní sestru a dokonce i primáře. V kuchyňce našla vzkaz od Douckové, že si málem opařila nohy. Šla za staniční Hejlovou, aby vypsala žádanku na opravu dřezu. V sesterně křičela Boučková, že si nedbalost nedá přišít, ať viníka hledají jinde. Sluncová, která s ní v noci sloužila, v rohu povzlykávala. Zavolala do údržby a chtěla začít s úklidem. Na dvaadvacítce dosud stála plenta a nějaký Bureš, věčně nespokojený pacient, se halasně dožadoval, aby ji ihned odstranili. Když ho sanitář odbyl, že touhle dobou mají spoustu důležitější práce, Bureš se rozkřikl, aby mu zavolali pana primáře, že mu sestry určitě neřekly pravdu. Jarý zemřel kousek od něj a všechno viděl. Jak sestra na zvonění přiběhla, nasadila Jarému masku a povolila kohout kyslíku. Jenomže Jarý se dusil dál. Davídek se Burešovu dýchavičnému řečnění uškliboval, nevěřil mu. Ona měla taky své pochybnosti, Bureš si často vymýšlel, aby pro sebe získal nějakou výhodu, ale měla pocit, jako by v jeho očích vězel nefalšovaný strach. Teprve Pivcová jí potvrdila, že v noci údajně přestal fungovat kyslík z centrálního rozvodu a že než sestry z přízemí převezly náhradní lahev, nebyla už žádná šance. Pak se vrátila do kuchyňky a přistihla Boučkovou, jak se cpe párkem z těch, co ohřívala nemocným k snídani. Když jí to vytkla, sestra s úsměškem prohlásila, že přece už Jarému nemusí nic chystat. Řekla jí, co si o takovém počínání myslí, ale Boučkové se nic nedotkne, bezcitný člověk je v tomhle ohledu naprosto nezranitelný.

Kodet Peškovou nepřerušoval, myslel si, že z šoku, který zřejmě utrpěla v souvislosti s náhlým úmrtím Jarého, je nejlepší se vypovídat. Ozval se, až když se ho přímo zeptala, jak mohlo dojít k přerušení dodávky centrálního kyslíku, a proč ráno, když ho přezkušovali vrchní sestra s primářem, normálně fungoval.

"Na tohle se budou muset přeptat Matějky, kyslíkárnu má v nadúvazku," řekl a skoro se zhrozil myšlenky, která ho vzápětí napadla. Co když to bylo jako s tou jeho absencí u kalového čerpadla? Vylezl zpod dřezu. "Aspoň hodinku nepouštějte vodu. Hlavně by na to neměla přijít horká, než lepidlo zaschne."

"Jsem vám velmi vděčná za rychlou opravu. A i za to, že jste tak trpělivě vyslechl mé stesky. Dnes se toho na mne nahrnulo víc než jindy. Mohu vám aspoň uvařit kávu?"

"Bodla by. Dnes jsem ještě žádnou nestihl." Z židle u úzkého stolku přihlížel, jak hbitě se po kuchyňce pohybuje. Co kdyby s ní promluvil o tom, co má na jazyku už hezkou řádku dnů?

Sotva k němu přisunula šálek s vonicím nápojem, do kuchyňky vtrhla hlavní sestra nemocnice a tvářila se téměř jako velitel přepadového komanda, likvidujícího doupě neřesti.

"Tak je to přece pravda…" Zírala na Kodeta, jako by ho přistihla nahého.

"Něco potřebujete, paní Ringlová?" vzpamatovala se Pešková.

"Už ne. Viděla jsem dost. Povíme si to na patřičném místě, že ano?" Pozpátku vycouvala z kuchyňky, přirazila za sebou dveře.

"Nejspíš bych se měl zvednout," zabručel. Ringlovou dávno pustil z hlavy. Ona jeho zřejmě nikoliv. Dřív jela po Pivcové. Teď se její zájem přesune na Peškovou!

"Proč byste odcházel?" pousmála se, ale byla v tom jistá nervozita. "Někdo odtud ji nepochybně informoval. Prý nesnáší, když se zaměstnanci přátelí. Viděla vás na vlastní oči a teď bude kombinovat."

"Mluvíte v hádankách," poznamenal k tomu.

"Říká se totiž, že…" odmlčela se a v jejím obličeji se objevil dost rozhořčený výraz. "Že my dva… Prokristapána, nedělejte ze sebe hlupáka."

"Ale copak mohu za řeči jiných?"

"Dáváte k nim příležitost. Tohle mi přece zapřít nemůžete," řekla a upřeně se mu zahleděla do očí.

"Vlastně máte pravdu. Asi mi přeskočilo, protože jen cvoka může něco tak absurdního napadnout."

"Samozřejmě se nedomnívám, že ty věci roznášíte sám o sobě. Ale proč se proti nim ostře neohradíte? Nedělá vám to… Mlčte. Nechte mě domluvit." Už v zárodku zarazila jako pokus o námitku. "Dokonce mi něco našeptává, že vám ty řeči dělají dobře."

A vám ne? chtělo se mu vyhrknout, ale v posledním okamžiku to spolkl, obával se, aby ji neurazil. Místo toho řekl: "Mám tomu rozumět tak, že si nepřejete, abych se kolem vás vyskytoval? Abych se zdaleka vyhýbal vašemu poschodí interny? Abych…"

"Asi je necháme mluvit," přerušila ho a vzápětí se znovu rozhovořila o náhlém úmrtí Jarého a jeho rodině. Děda nejspíš vytušil, čím pro své nejbližší skutečně je a psychicky to nezvládl. A ona ho bláhově přesvědčovala, aby na ně myslel a záměrně nenarušoval průběh svého léčení.

"Nic si nevyčítejte, Jano." Předklonil se, nahmátl její ruku položenou na stolku. Lehce ji pohladil.

"Takových Vyhnálků jsou u nás tisíce. Žádný zákon je postihnout nemůže. A stud za chamtivost už dávno vyšel z módy."

"Proč jste na mě tak hodný?" V očích se jí vlhce zalesklo.

"Mučí mě, když vidím, že se trápíte pro věci, na které nemůžete mít absolutně žádný vliv. Už prosákly do celé téhle společnosti. Tohle by vám musel vymlouvat každý, kdo to má aspoň trochu srovnané v hlavě."

"Obávám se, že už jiná nebudu." Zavzdychala a Kodeta znovu přepadl pocit, že je jeho povinností ji všemožně ochraňovat. A že je mu velmi blízká. Tak blízká, jako by ji důvěrně znal už celá léta. Musel se přemáhat, aby ji přes stolek k sobě nepřitáhl a nezačal líbat.

Raději vstal, poděkoval za kávu a šel ke dveřím. Náhle to bylo silnější než úmysl odejít. Obrátil se. "Jano, zlobte se na mne, jak chcete, a třeba mi i spílejte, ale stejně vám řeknu, co musí z mé hlavy ven, abych z toho nakonec nezmagořil. Zamiloval jsem se do vás. Myslím na vás, kudy chodím. Nedokážu to v sobě utlumit. A vůbec se nedivím, že si toho jiní všímli." Nadechl se. "Nepospíchejte s odpovědí. Neříkejte mi hned, že jsem blázen. Ponechte mi aspoň maličkou naději, že snad… Jestli to bude ne, nějak se s tím budu muset smířit. Vždyť jsem ve srovnání s vaším věkem úplný dědek," vychrlil ze sebe a ve zmatku, který se ho zmocnil, popadl řemen brašny s nářadím a téměř vyběl z kuchyňky.

20

Mlčela pouze proto, že jí sám poskytl odklad? Kdyby mohl usuzovat z výrazu jejích očí… Stop! Už by se konečně měl vrátit nohama na pevnou zem. Asi je na čase přestat snít o něčem, co nemůže mít. Musí pohlédnout pravdě do očí. Čím déle si bude namlouvat, že ještě existuje šance, tím tvrději to na něj dolehne, až vyslechne její ortel.

Vysoký komín vyplivoval uzliny tmavého, mastného kouře. S každým krokem, který ho přibližoval ke kotelně, vzduch těžkl proletujícím popílkem. Tráva kolem pěšiny byla šedá a zažloutlá. Letité listnáče v parku jim chřadnou před očima. Z okolních budov si stále víc stěžují, že nemohou ani větrat. Vadí jim, co se s přírodou děje třeba na hřbetech Krkonoš, ale vlastní prostředí je příliš nezneklidňuje.

Plechové dveře na rampu se rozlétly. Zaúhlovač vystrkal vozík se škvárou a bez sebenepatrnějšího zvlhčení z k tomu určené hadice ji vysypal. Jak se škvára valila z plechového vozíku, pruh prachu táhl přímo na Kodeta. Než si protřel oči, za Cinkem hlučně práskly dveře.

V samotné kotelně bylo mlhavé šero, skoro se tam nedalo dýchat. Pár metrů od Kodeta hučel ohněm kotel, ale rozeznal pouze jeho matné obrysy. Pod ovládacím panelem Slatiny našel Bodláka.

"Copak to nemůžeš přiškrtit, když tak čmoudí?" pustil se do topiče.

"Už se ptáš jako Janoušek. Mám toho dost. Dnes tady končím. Tohle není práce, ale galeje. Přece v týhle smradlavý díře nenechám plíce!" kurážně hulákal Bodlák.

Kodet se postupně dozvídal, co ho tak popudilo. Z OHS přijela nějaká zmalovaná dáma na kontrolu zplodin, kterou už víc než rok požadovali. Její přístroj naměřil dvaadvacet procent nad povolenou normu. Bodlák, v domnění, že se něco konečně pohne k lepšímu, zajásal. Jenomže dáma si sedla k telefonu a konzultovala s náměstkem OÚNZ Málkem, zda má o výsledku měření vyplnit předepsaný formulář, nebo zda stačí pouhý záznam.

"Chtělo se mně ji popadnout a přiložit do kotle. Takovejch záznamů tam náměstek musí mít už moc," brblal topič.

"Toníku, zachovej klid. Pár dní počkáme a pak budeme požadovat odpověď, co s tím provedou."

"Vzpomeň si, kolikrát nás Málek už podfouknul."

A kolikrát ti ucpali pusu stokorunovým příplatkem! pomyslel si Kodet. Stiskl Bodlákův loket. "Přece neutečeš, když teď máme v ruce skutečný důkaz? Dvaadvacet procent nad normu, z toho se nevyvléknou… A nemysli si, že to bude jinde lepší. U nás je už všechno ve srabu."

"Nikde to nemůže bejt horší, Evžene. Tady nemáš vůbec žádný dovolání. Páni doktoři kašlou na špindíru topiče!"

"Háček je v tom, že ani oni nemají všechno, co by ke své práci potřebovali. Zahrabaný pes je v téhle společnosti. V systému jejího řízení. Navíc chybí jakákoliv kontrola. Všude vládnou diletanti, kteří si nedohlédnou na špičku nosu."

"Politiku do toho nepleť. I tu dělaj lidi."

"Aparátníci, Toníku. A jedině oni a jejich oblíbenci a vlezdoprdelkové si žijí nad poměry. A budou na ostatní kálet, dokud si to necháme líbit."

"Poslouchá se to hezky, ale…" Bodlák se zvedl. "Vzpomeň si na osmašedesátý. Už nikdy se nedám nachytat na libový řečičky!"

Je možné se divit nechuti lidí v něčem se angažovat? Tolikrát se už zklamali. A pokaždé na to doplatili pouze oni… Kodet si povzdechl a vešel do dílny. Brašnu hodil na oplechovaný ponk a měl v úmyslu, že se vrátí do kotelny a aspoň na čtvrt hodiny vystřídá Bodláka, aby se mohl jít nadýchat lepšího vzduchu, ale zaslechl mužské hlasy z příručního skladu.

"Doktoři jsou samá flaška od pacoušů. Slezou se v tý jejich místnosti na admině a nasávaj jako duhy," řekl Matějka.

"A tvrděj, že studujou chorobopisy…" Janoušek se zasmál.

"Tak proč jim vadí, když se lízneme my?"

"Oni jsou někdo, Juro. A nejvíc mě podpálí, když začnou ječet, že na pavilónech mají zimu. Nedají si vysvětlit, že je to tím pravidelným větráním, který si zavedli."

Kodet strčil do dveří. Zadíval se na Janouška, který se opíral o regál s nástroji, a ušklíbl se. "Řešíte ožehavé problémy?"

"Nalej mu, Juro. Třeba pak zavře zobák."

"Neobtěžuj se. Od tebe, správce, bych spíš očekával, že něco podnikneš, když jsou změřené ty zplodiny."

"Nedělej fóry," vychraptěl Matějka. "Joska se dnes narodil. Měls vidět, jak ta rudovlasá panička vyjela z kotelny, když ji plác po prdýlce," zasmál se.

"To by mu šlo. Správce," Kodet přiostřil hlas, "jestli s tím smradem v kotelně rychle něco neprovedeš, budeš litovat."

"Juro," Janouškův už dost zakaboněný obličej zrudl, jako by si ho právě opařil vřící vodou, "dobře si zapamatuj, jak vyhrožuje. Když to bude nutný, dosvědčíš to." Zaujal bojovný postoj, ale pro jistotu se přidržel regálu. "Zase na tebe lezou ty oficírský touhy? Zase si potřebuješ dokázat, že ještě žiješ? Dej na mou radu a přestaň provokovat. Už toho mám akorát dost! Do nekonečna nemíním trpět tohle evidentní podrejvání autority. Jestli ještě otevřeš hubu, postarám se, abys v tomhle špitálu byl přebytečnej. Je ti to jasný?"

"Tak srozumítelnou řeč jsem už dlouho neslyšel," dostal ze sebe a ukázal Janouškovi a Matějkovi záda. Ke svému překvapení zjistil, že místo nárůstu dalšího napětí se dostavil pocit úlevy. Že by to byl výsledek vzájemného vyjasnění vztahů se správcem? To, co od něj vyslechl, se nedalo vykládat jinak. A nešlo už pouze o běžnou hádku dvou na sebe naštvaných mužských, střetly se dva diametrálně odlišné názory na život. Nepochyboval o tom, že Janoušek už necouvne. Že učiní všechno proto, aby se ho pod pláštíkem vhodné záminky zbavil. Bude ho teď mít neustále za zády, bude čekat na jediný chybný krok!

Ještě ten den ho napadlo, zda by Janouška neměl předejít a sám s nemocnicí úkončit pracovní poměr. Ale pak si vybavil podzim osmašedesátého roku a uvědomil si, že by se dopustil stejné chyby jako tehdy. Člověk přesvědčený o své pravdě, by neměl vyklízet pozice bez boje. Ano, bude se bránit. Aktivně bránit. A začne stížností na zdraví nebezpečné prostředí v kotelně. Vytrvá, i kdyby byl zpočátku úplně sám!

21

Usrkávala víno ze sklenky, kterou jí Kodet vtiskl do ruky hned po jejím příchodu, a poněkud stísněně přihlížela zábavě jeho hostů. Nejhůře vypadal Milčin Jakub. Od začátku nasadil rychlejší tempo než ostatní, jako by se obával, zda jsou zásoby pití dostatečné. Nyní klimbal zarostlou bradou po hrudi a funěl jako přestárlý bernardýn. Občas sice zakaleným zrakem zazíral po svém okolí, ale určitě nevnímal. Jinak by asi nestrpěl Kokorovo a Davídkovo smyslné flirtování s Pivcovou. Všemu, co jí našeptávali do oušek, se hihňala a pleskala je přes dotěrné ruce, které se odvažovaly stále víc, ale nenapadlo ji, že by si mohla přesednout. MUDr. Nosek hřmotně pochodoval místností a monotónním hlasem meditoval, proč člověk jeho odborných kvalit, má tak minimální možnosti. Se stoupající opilostí se od kritiky poměrů v nemocnici propracoval až k ostrým výrokům proti zřízení.

Kodetovi Noskovy stesky nevadily. Dokud na Peškové nepoznal, že jsou jí tyhle řeči nepříjemné. Tolik si od její přítomnosti na oslavě narozenin sliboval a tohle by přece mohlo znamenat její odchod. Rozhodl se, že lékařův nářek nad rozlitým mlékem raději zastaví.

"Přestaň už, Adolfe. Na copak si ty můžeš stěžovat? Nejméně pět tisíc dostaneš na ruku, bydlíš v erárním bytu za směšný nájem, navíc ti podstrkují pacienti."

"Za pět táců," zašklebil se Nosek, "bych se neobtěžoval na sál."

"A jsme u kořene věci. Při tvém vzdělání ti jistě nezůstalo utajeno, že většina lidí žije v podstatně skromnějších podmínkách."

"Nepodezřívej mě, že všechno převádím na hmotné statky. Existují důležitější hodnoty, bez kterých se doktorovi těžko žije."

"Už jsem to slyšel. Na Západě bys dávno měl soukromou ordinaci. Nebo i celou kliniku. Ale pokus se připustit, že by ti mohlo být i hůř."

"Evžene," Nosek se rozkročil, aby získal větší stabilitu, "nesnaž se být chytrý za každou cenu. Tady tě kdekdo diriguje. Nikoho nezajímá, že bys chtěl makat po svém. A vidět za sebou i výsledky. Tady to nejde. Primář je posera, nedokáže se vzepřít Pankrácovi, který už dávno není doktorem, ale úředníkem. A nejvíc mě nasírá – pardón, dámy – když ze mne dělá blbce i ta nicka Janoušek."

Už znal Noska natolik dobře, aby jeho výlevy nebral až tak vážně. Doktor si moc rád stavěl vzdušné zámky. Každý má vlastní představy o svém možném uplatnění, ale teprve život ukáže, zda odpovídaly skutečným schopnostem.

"Poučovat tě nemíním, doktore, ale možná by se ti vyplatilo, dávat si větší pozor na to, abys kvůli několika debilům, kolem sebe neviděl sané debily."

"A ty by jsi se měl zamyslet nat tím, jestli jim nelezeš do zadku," zaútočil Nosek.

"Mysli si o mně, co se ti zlíbí, ale mluv slušně."

"Potřesou ti rukou," pokračoval Nosek, "pošlou tě do toho jejich Vumlu, aby tě převychovali, nebo ti rozšířili rozhled, jak vzletně říkají, ale to je asi tak všechno, co od nich můžeš očekávat. Nebo snad ještě doufáš, že tě přizvou ke korýtku?" zasmál se.

"Zeptám se tě jinak, doktore," ozval se Kořínek, který dosud převážně mlčel. "Proč na schůzi nezvedneš ruku a na plné pecky jim to nevycinkáš? Máš z nich strach? Nebo si nejseš jistý svýni názory?"

"Už toho žvanění necháme," zasáhl rozmrzele Kodet, protože vztáhl Kořínkova slova i na sebe. "Chceme se bavit. Bolístky si pofoukáme jindy."

"Konečně rozumný slovo. Na světě jsou příjemnější věci." Milka se zahihňala a neomaleně sáhla Kokorovi do rozkroku. Davídek využil její nepozornosti a semkl prsty na jejím ňadru. Noskovi tato jejich aktivita neušla a nepochybně to považoval za znesvěcení svých ideálů. Cosi sprostého zamumlal a opustil místnost. Třískl dveřmi, až prášila omítka.

"Takhle ho neznám. Choval se trapně," řekla Pešková.

"Hlavně je pernamentně naštvaný." Kořínek zavzdychal. "V osmašedesátém se neuváženě přidal na nesprávnou stranu. Pak ho šokovalo, jak se mohl tak tragicky zmýlit. Do dneška se s tím nesmířil."

"Osmašedesátý mnoha lidem zasáhl do života," poznamenal Kodet a pomyslel si: Nosek vsadil na špatnou kartu a lítost a vztek utápí v alkoholu. Časem to přebolí a začne hledat cestičku k lizu. Se mnou je to horší. Mohu snad mlčet, ale přizpůsobit se nedokážu!

"Pokud došel k názoru, že se tehdy zmýlil, každá chyba jde nějak napravit."

"Uražená ješitnost, Jano, je soupeř nad Noskovy síly." Kořínek se zvedl. "Díky za pohoštění, oslavenče, a ještě jednou hodně zdravíčka. A moc se nezrubejte."

Kořínkova odchodu využil Davídek, aby zorganizoval odnesení šťastně odfukujícího Jakuba. Popadl jeho paže, na Kokoru zůstaly nohy. Milka měla otvírat.

Když Kodet zůstal s Peškovou sám, přinesl poslední lahev červeného a naplnil dvě sklenky. Jednu Janě podal, se druhou v ruce si přisedl. "Vlastně jsme si spolu ještě nepřiťukli."

"Už bych neměla pít. Pojedu autobusem," namítla.

"Ani na mých devětačtyřicet se nenapijete? Příšerná cifra, viďte? Ale co s tím nadělám. Je mimo mé možnosti, zastavit čas."

"Nezoufejte. Někde jsem četla, že jsou to u mužů nejlepší léta." Tváře jí zabarvil lehký ruměnec, když cinkla sklenkou o jeho. "Ať jich je ještě jednou tolik, Evžene," popřála mu.

"Beru to realisticky, stačila by polovina, Jano. Ale mohly by být aspoň o poznání lepší, než ty po osmašedesátém. Přiznám se vám, že ze stárnutí mám příšernou hrůzu. Možná k tomu přispívá tohle špitální prostředí. A nejvíc ta vaše interna. Jsou pokoje, kde opravuju jen s velkým sebezapřením. A pak se mi hlavou honí, jak bych se asi cítil, kdybych tam ležel jako oni."

"A to je před sebou nemáte každý den. Často mívám pláč na krajíčku."

"Na moment je nechám bez dozoru a už zase pracujou," ozval se od dveří Davídek a pak líčil, jak těm dvěma v chodbě Jakub vyklouzl. Ani pád na dlaždice ho neprobral. Milka se pověsila na krk Kokorovi a tak vycouval, nerad dělá křena.

"Nalej si, Ludvo," posunul k němu lahev se zbytkem vína.

"Nepřipadá v úvahu, Tylda ví, že kotvím u tebe. Kdybych dorazil nacamranej, zase by chtěla, abych s tebou přestal kamarádit. Bylo mně s váma moc fajn, ale i všecko krásný má svůj konec," loučil se Davídek.

"Vtipálek," řekla Pešková, když za sanitářem klaply dveře. "Bohužel žertuje i v situacích, kdy se od něho očekávají činy."

"Ludva je úplně jiný, než se předvádí," zastal se kamaráda.

"A jaký jste vlastně vy, Evžene?" upřela na něj své chrpově modré oči.

22

Otázku vyslovila spontánně, jako by si s ní v duchu pohrávala od okamžiku, kdy překročila práh Kodetova pokoje na svobodárně. Sotva ji vypustila z úst, jako by najednou zneklidněla. Nebyla její otázka netaktní, nebo dokonce drzá?

Podržel nasládlou chuť vína na jazyku a teprve pak polkl. "Musím přiznat, že jste mi trochu vyrazila dech. Co si nejdřív zatančit?"

Nic nenamítla, tak zapnul rádio a pootáčel knoflíkem, až se ozval tichý valčík.

"Pokud o sobě nechcete hovořit," začala, ale otočil se k ní a netrpělivým gestem ji umlčel.

"Nic takového. Máte právo vědět, co jsem zač. Smím prosit?"

Tančila lehce, stačilo ji pouze vést. Po chvíli se k němu přimkla, jako by se obávala, že vzápětí klopýtne. Hleděl do její porcelánově hladké tváře, ve které se zračilo napětí, a tělem se mu šířilo příjemné mrazení.

"Stále, ale marně, přemítám, co by se vám na mně mohlo líbit," pronesl přidušeně.

"Například máte nádherně husté vlasy."

"Pomíjivá záležitost. Za rok můžu mít lebku jako koleno." Pociťoval něco jako lehké zklamání, ale nedal na sobě nic znát.

"Nutně to musíte vědět?" Mírně zaklonila hlavu a oči jako by se jí naplnily nějakým příslibným jiskřením.

"Jano, jsem strašně rád, že jste přišla," dostal ze sebe a v prudké, skoro omamující závrati, přiblížil rty k jejímu čelu. Pak se ji odvážil políbit i na pootevřená ústa. Při dlouhém polibku jako by ho rozechvělo jakési elektrizující napětí. Připadalo mu, jako by se do něj začalo přelévat její úžasné mládí a naplnilo ho opojnou svěžestí. Nepochyboval, že jde o opravdový cit, ve který už nevěřil. Že by v něm přece jen zbylo víc iluzí, než jich zaniklo rozchodem s Andělou?

"Vždyť už nehrají," upozornila ho zajíkavým hlasem a chvatně se vymanila z jeho naruče.

"Najdu jinou stanici," navrhl. Jeho dychtivost byla v souladu s jeho představami. Cítil se úžasně.

"Už ne." Zadívala se k oknu, za kterým už převládala tma, a jako by si to teprve uvědomila, hlesla, že už je pozdě.

"Myslel jsem, že když máte zítra volno…"

"Bohužel jsem tchánovi slíbila, že přijedu nejpozději osmičkou," řekla s nádechem lítosti.

"Ale ta už je stejně pryč," namítl s nadějí v hlase.

"Tak vidíte, jaká jsem mizerná máma. Zasloužila bych pokárat, protože… Co vám je k smíchu?" zamračila se.

"Nesměju se. To ze mne vyzařuje štěstí, že jste tu se mnou."

"Proč mi lžete? Dobře jsem viděla, jak vám cuklo v koutku úst. Třeba jste zvyklý na jiný druh žen a mé váhání vám připadá směšné."

"V tomhle se opravdu mýlíte, Jano. Co by se stalo, kdybyste jela až v půl jedenácté? K autobusu vás doprovodím."

"Raději ne. Jezdí s ním spousta lidí z odpoledních směn v továrnách. Většinou mě znají a…" Zvedla ruku k hrdlu, jako by ji náhle škrtila blůzka upnutá až ke krku. "Asi jsem k vám dnes ještě neměla chodit."

Jen s potížemi překonal příval podráždění. Cosi mu říkalo, že by ji přemlouval zbytečně. Nebyla si dosud jistá. Znamenalo to další oddálení rozhovoru, kterým si do jejich vztahu vnesou jasno. A stačilo tak málo. Nutit ji nemůže. Jedno už ví stoprocentně. Touží po ní a udělá všechno pro to, aby ji získal!

"Dobře," vymáčkl ze sebe. "Nemohu vás tu držet proti vaši vůli. Ale jak se teď dostanete do Zálesí?"

"Na výpadovce si zastavím nějaké auto."

"V tuhle dobu?" Potřásl hlavou. "Nezlobte se, Jano, ale na stop vás nepustím za žádnou cenu."

"Jinou možnost nemám."

"A co má zetka?" Přistoupil ke skříni, otevřel ji, z jednoho ramínka stáhl koženou zimní bundu. "Oblékněte si ji, noci jsou ještě dost chladné. Jdu dolů připravit motorku. Dveře za sebou jen přicvakněte."

23

Na mužského slušný guláš, napadlo Kodeta nad talířem. Zvedl oči k Peškovi na opačné straně bytelného stolu s trnoží. Už se uklidnil, ale stále ještě měl v obličeji nějaký ten mráček.

"Možná jsi zvyklý na lepší večeři," zabručel starý už téměř přátelským tónem.

"Většinou si ohřeju nějakou uzeninu. Pro jednoho se nevyplatí vařit."

"Odbýváš se, jen to přiznej. Už tě ta vzteklina přešla? Takhle si mě už dlouho nikdo nepodal."

"Naštvalo mě, že Janě nevěříte. Opravdu jsem jen oslavoval narozeniny. A bylo nás víc."

"Nech si to pro sebe. Jana je dospělá."

"Tak proč takový bengál? Kdybych tušil, že vám půldruhé hodiny bude tolik vadit…" Mávl rukou.

"Autobus nezmeškala schválně. Prostě jsme se zapovídali. Přísahám."

"Krucifix, za co mě máš, člověče?" Pešek poposedl, zvedl pravou ruku. Na moment to vypadalo, jako by mu chtěl uštědřit políček. Kodet se zaklonil, aby se včas dostal z dosahu jeho paže. Židle se pod ním nebezpečně zhoupla, v posledním okamžiku se zachytl stolu.

"Nemáš čistá svědomí?" ušklíbl se Pešek a prohrábl si na jeho věk husté vlasy. "Aby mezi námi bylo jasno. Jana si může dělat, co se jí zlíbí. V ničem ji neomezuju. Nemusí mně hlásit, kam jde, s kým a proč, kdy se vrátí. Není na mně vůbec závislá. Kluka hlídám rád, je to přece má krev. A pokud jde o Jarmilu, moji ženu, s tou mi pomáhá z vlastní vůle. Než jsem ji nechal převézt domů, nejdřív jsem se poradil s Janou. Těžko bych to sám zvládl."

"Myslel jsem, že… Ale to už není důležité."

"Ale je. Poslechni, že ty jsi mě podezříval, že si Janu nějak přivlastňuju?"

"Na mém místě by vás to taky napadlo."

"Copak ti přeskočilo? A nekoukej na mě jako blbec!"

"A vy ho ze mne nedělejte." Pustil lžíci do talíře s nepatrným zbytkem guláše, prudce se zvedl a spěšně opustil světnici. Přirazil za sebou dveře a tak se ocitl v naprosté tmě. Zvednutou rukou tápal síní. Z místnosti k němu dolehlo volání, aby se vrátil, ale ani ho to nenapadlo. Nedá se tahat za nos!

Noc byla mlhavá, ani na zápraží nebylo lépe vidět. Konečně nahmátl baculatou nádrž motocyklu. Nechtěl Janě věřit, když tvrdila, že budou potíže. Asi proto ho nahoře žádala, aby zastavil, že sejde zkratkou přes louky.

Od zápraží blýsklo světlo. Po chvíli mu na rameno dopadla těžká ruka.

"Krucifix nejanči. Aspoň počkej, až obstará Jarmilu. Ještě by ji mohlo napadnout, že jsem tě vyhnal."

"Potřebuju se prospat, ráno topím."

"Myslíš, že se u nás nenajde volná postel? Ráno si přivstaneš a za dvacet minut jsi ve městě."

"Za světla by mě mohli čapnout esenbáci."

"A teď v noci ne?" Pešek se zasmál "Riskuješ tak jako tak. Ale ty asi riskuješ rád, že?"

Kodet se nechal dostrkat až do protáhlého obdélníku nažloutlého světla, který dveřmi ze síně padal na zápraží. "S alkoholem v krvi, nebo bez. Smlsnou si na mně v každém případě, protože si do úschovy vzali můj řidičák. Na osm měsíců."

"A ty přesto jedeš. Taková nezodpovědnost!"

"Vás to trápit nemusí," zabručel a znovu se v něm probudil adrenalin. Snažil se tomu vzdorovat.

"Pán prostě neodolal pokušení, předvést se před ženskou. Ohromit ji svým chlapáctvím…"

"Něco takového mě ani nenapadlo."

"A teď se za to stydíš, co?" Pešek si ho za loket přidržel. "Přehnul bych tě přes koleno a napráskal ti jako puberťákovi, kterýmu se zapalujou lýtka a vyvádi blbinky."

"Přestaňte mě už vychovávat!" zasyčel a staršímu muži se vyškubl. "Stejně mě zdržujete jen proto, že máte strach, aby vám za mnou třeba neutekla."

"Cože…?" Pešek se zatvářil, jako by nemohl uvěřit vlastním uším. "Člověče, ty snad opravdu žárlíš. Na dědka opelíchanýho."

"Jenom ze sebe nedělejte chudáka stařečka."

"Co ty můžeš vědět o stáří. Až ti bude tolik jako mně, můžeme si o tom pohovořit."

Kdybych ho měl ještě někdy potkat, zdaleka se mu vyhnu! pomyslel si Kodet, ale vzápětí překvapeně zjistil, že se z něj vztek vytrácí.

"Sedni," vyzval ho Pešek a přistrčil ho ke stolu.

"Zvykl jste si poroučet?"

"Kušuj a našpicuj uši. Vylíčím ti, jak to bylo."

"Ale bacha, na pohádky už jsem v letech."

"Lhal bych, kdybych ti tvrdil, že mě to nikdy nenapadlo. Ale spíš kvůli malýmu. Aby s ním nezůstala sama. Aby jí třeba nestrašilo v hlavě, že bude muset z chalupy, až Jarmila…" zavzdychal. "Až tady nebude. Naštěstí se mně včas rozbřesklo v makovici a uvědomil si, že bych Janě víc ublížil, než pomohl. Ona nepatří k ženským, které se spokojí s pouhým zaopatřením. A dokáže se postarat sama o sebe i o kluka. Chápeš?"

"Snad ano," hlesl a napadlo ho, že Peškovi asi křivdil.

"Makám v lese, ale nejsem hlupák, který vidí sotva metr před sebe. I kdybych ji stokrát chtěl, nemůžu od ní žádat, aby se obětovala. Po pravdě řečeno, s mým synem si zažila úplná muka. Zedník byl dobrý, ale příšerně pil. Ta jeho havárka musela přijít. Jenom za to trápení s Petrem má právo na štěstí. Se sobě rovným mužským."

"A podle vás to já rozhodně nejsem," zachmuřil se Kodet.

"Tohle snad posoudí sama."

"Neměl byste se jí nabídnout jako zkušený poradce? Aby si třeba nevybrala špatně," poznamenal jízlivě.

"Jisté pochybnosti jsem měl," přiznal Pešek. "Ale byl bych úplně slepý, kdybych na ní nepoznal, jak v posledních dnech ožila. Věř mi, že jsem se snažil, aby jí a klukovi u nás nic nechybělo. A přiznávám, že jsem se obával chvíle, až budou chtít do města. Nesuď mě přísně. Ztratil jsem jediného syna a příliš se zafixoval na vnoučka."

Kodet si nuceně odkašlal. Náhle mu bylo starého líto. Snažil se to zamluvit.

"Jestli to nejsou předčasné úvahy. Netroufám si odhadnout, co mi Jana odpoví, až jí navrhnu, aby se mnou žila. Vlastně jsem se jí zatím vyznal pouze já."

"Když si ji neodvedeš ty, dřív nebo později to udělá někdo jiný. Přece v sedmadvaceti nezůstane sama," řekl Pešek s roztrpčeným výrazem ve tváři. "Život se se mnou nemazlil. Tam, co jsem žil dřív, jsem si přivydělával malováním šibřinkových dekorací. Poručili si ráz v říši pohádek a sami si vybrali obrázky z dětských knížek, které bych měl překreslit. Byla mezi tím čarodejnice letící na koštěti ke třem čertům pod šibenicí. Přesně podle předlohy jsem jí na zadek namaloval roztřepenou záplatu. U lidí výzdoba měla obrovský úspěch. Než si jeden funkcionář usmyslel, že ta záplata není záplata, ale zamaskovaná pěticípá hvězda. Tenkrát něco takového bylo jako velezrada. Zavolali si mě na trestní komisi, vyslechl jsem obvinění, že jsem potupil jeden ze znaků spřáteleného státu." Pešek se odmlčel a Kodet přemítal, proč se mu s tím malérem z minulosti svěřuje. Jde pouze o bezděčnou vzpomínku, nebo mu tím chce naznačit, co si myslí o režimu?

"Jinak jsem se živil jako holič a to pro ně byl živnostník, na kterého je třeba dávat bedlivý pozor. Situace s údajně protistátní dekorací využil vedoucí komunálu, člověk naprosto neschopný, když ještě stříhal vedle mne, nikdo ze starších si k němu nesedl. Vyhodil mě a do posudku napsal, že úmyslně sabotuju novátorské metody práce. Ty tenkrát spočívaly v tom, že se všecko odflakovalo. Nechtěl jsem se s tím smířit, ale nikde jsem nenašel žádnou možnost odvolání. Úředníci mě vyslechli, prohlásili, že si záležitost ověří, ale hodili to za hlavu. Pak jsem se dozvěděl, že se na mne vyptávali ze Státní bezpečnosti. Měl jsem strach, že by tu šikanu mohli přenést i na syna, a tak jsme se s Jarmilou dohodli, že si nové působiště najdu co nejdál. V Houkově jsem vojákoval, do Zálesí jsme jezdili na vyhlášené tancovačky. Vlastně mě sem nasměrovaly sentimentální vzpomínky. Tahle chalupa za vsí byla prázdná od odsunu Němců v šestačtyřicátým. Našli jsme ji v dezolátním stavu, s propadlou střechou.. Jarmila moc nevěřila, že ji dáme do pořádku. Nejdřív jsme bydleli jenom v jedné světnici. Sehnal jsem materiál a řemeslníky. Zjara jsme začali a než s podzimem přišly první plískanice, chalupa byla jako nová. Dluhů jsem si nadělal požehnaně a tak jsem praštil se stříháním a šel makat do lesa, kde se dá vydělat, když necivíš pánubohu do oken. Petr se v Houkově vyučil zedníkem. Snili jsme, že z chalupy jednou postavíme moderní barák," zavzdychal. "Když nám tenkrát přijeli oznámit, že Petr nezvládl tu zatáčku, všechny tyhle sny šly k čertu. A když k tomu přidáš ten malér s Jarmilou…" selhal mu hlas a vlhce se mu zalesklo v očích.

"Pavle, pomůžete mi převléknout maminku?" ozvalo se ze síně.

"Hned jsem tam." Pešek se zvedl a vybídl Kodeta, aby ho následoval. Zavedl ho do protější místnosti. Po levé straně stály dvě trojdílné skříně, pod okny dvě postele s vysokými dřevěnými čely. Ta vpravo byla rozestlaná.

"Hopni na tu druhou, Jana ji nedávno čistě povlíkla." S rukou na klice Pešek dodal: "Já si dnes asi beztak zdřímnu u Jarmily."

Kodet se u postele svlékl a oblečení hodil přes čelo. Pečlivě složil barevný přehoz, ulehl, zakryl se peřinou až po bradu. Oči se mu klížily, ale snažil se spánku vzdorovat. Doufal, že mu Jana přijde aspoň dát dobrou noc.

24

Cosi ho probudilo. Stála při posteli a rozpačitě se usmívala. Zíral na ni a nebyl si úplně jistý, zda pouze nejde o pokračování snu. Ale v něm přece na sobě nic neměla!

"Asi jsem vám zpřetrhala spánek," řekla stísněně.

"Jano," vyhrkl, jako by měl v krku horký knedlík, "nemohli bychom si už tykat?"

"Schvaluje se, Evžene. A dál? Co bude následovat?" Úsměv v jejím obličeji vystřídal sytý ruměnec.

"Nezlobíš se, že jsem zůstal? Třeba jsi chtěla být sama."

"Co to říkáte… říkáš," opravila se spěšně a klesla na okraj postele, jako by jí nohy vypověděly službu. "Z celého srdce jsem si to přála, ale nedokázala vyslovit nahlas."

"Jano…" Skoro se zalkl jejím jménem a sevřel její ruku, jako by se obával, že mu ještě uteče. "Jano, mám tě rád, ale dělám si starosti s tím věkovým rozdílem, který mezi námi je. Co když ti za čas začne vadit, že jsem o tolik starší?"

"Ale to přeci není otázka let, milý."

"A čeho?" hlesl vyprahlými rty.

"Lásky, která mezi námi vznikla. Zatím jsem nepotkala muže, který by se ti vyrovnal. Musela jsem na tebe myslet od toho MDŽ. Ale určitě to vím od chvíle, kdy jsi mi řekl, co ke mně cítíš. Vzpomínáš si na ten vpád Ringlové do kuchyňky? Kdybys mě tehdy sevřel do náruče, okamžitě by ti došlo, že po tobě toužím stejně jako ty po mně."

"A já si myslel, že nemám absolutně žádnou šanci."

"Měla jsem strach, že si to třeba ještě rozmyslíš. Že tě znovu zláká Milka." V rozpacích sklonila hlavu, položila obličej na jeho hruď. Levou rukou ji objal kolem ramen, prsty druhé vklouzly do jejích rozpuštěných vlasů, láskyplně je vískaly.

"Jano, jsi mé veliké štěstí," zamumlal.

Zvedla hlavu, upřeně mu hleděla do očí. Pak se mlčky sehnula a rozechvěle pootevřenými rty se dotkla jeho úst. Po krátkém polibku se napřímila, zbavila se županu a jen v noční košili vedle něj ulehla.

Vsunul paži pod její hlavu, přimkl ji k sobě, přiblížil rty k jejímu ušnímu lalůčku se zlatým kroužkem náušnice. Zavzdychala, převrátila se na bok, její prsty zatápaly po jeho obličeji.

"Miláčku, budeš se mnou mít trpělivost? Už se ani nepamatuju, kdy jsem… Však víš." Skryla tvář na jeho prsou.

"Lásko moje, budu něžný. Tak něžný, jak to jen dokážu," slíbil. Obrátil se k ní, políbil ji. Téměř současně se dotkl jejího pevného břicha. Zvolna rukou sjel až na nádherně tvarované stehno. Noční košili postupně vyhrnul až nad pyšně zahrocená ňadra s peckama bradavek. Po citlivých prstech vzápětí následovaly teplé rty.

25

Zívl a zamžoural k otevřenému oknu. Venku už slunce projasnilo čistě modrou oblohu. Někde blízko koncertoval cvrček. Kouzelné ráno, napadlo ho a pootočil hlavu, aby pohlédl na ženu vedle sebe. Jak je báječně mladá! Ještě včera pro něj byla pouhý sen. Nyní měl pocit, jako by odjakživa patřili k sobě. Zákonitě si vybavil jejich noční milování. Vzpomínal na okamžiky společné radosti. Na její slastné jihnutí pod jeho tělem.

Náhle se pohnula. Vzepřel se na loket a střetl se s pohledem jejích široce rozevřených očí.

Zapýřila se. "Nedívej se na mě tak."

"Jak?"

"Jako by ses do mne chtěl zakousnout."

"Kanibal nejsem, miláčku. Nebo tě snad v noci ubylo?" zasmál se a prohlížel si ji dál. Bloudil očima po nádherných křivkách jejího těla a měl příjemný pocit člověka, který dosáhl nějakého, dlouho nedostižného vrcholu. Byl přesvědčen, že se jejího úžasného mládí nikdy dost nenasytí. Že v ní získal největší štěstí svého dosavadního života.

"Snad si na tvé oči zvyknu," zašeptala zajíkavě a obličej poznamenaný ruměncem skryla v jeho podpaží.

"Brzy je začneš potřebovat." Políbil ji na rty, bříšky prstů cupital po její líci. Pak přeskočil k pevným kopečkům ňader. Lehounkým pohybem kopíroval nádherný tvar prsu, mazlil se s úchvatně vztyčenou bradavkou, která mu pravdivě signalizovala její rostoucí vzrušení.

"Jako holka jsem se za ně styděla," zašeptala.

"Něco takového se mi nechce věřit. Tak hezká prsa jsem ještě neviděl, miláčku."

"Nelži."

"Proč bych to dělal?" Přivinul ji k sobě a líbal. Plnými doušky nasával vůni jejiho znovu probuzeného těla.

"Ty mě chceš udusit?"

"Přeju si, aby se ti dnešek vryl do paměti. A nechci myslet na to, že mi začnou přibývat léta." Zachmuřil se.

"Evžene," vrátila mu polibek, pohladila ho po skráni, "máš v sobě daleko víc energie, než většina mých vrstevníků. A neber to pouze jako slova, která tě mají uklidnit."

"Říkáš to tak přesvědčivě, že bych ti skoro uvěřil."

"Jsi lepší ve všem. Kdybys věděl, jak jsem nesnášela ty jejich sedánky u piva a ty idiotské řeči, kterými si dokazovali, jací jsou machři. Diskotéky mi drásaly nervy. Většina kluků jen šlapala, jako by pochodovali. Převážně jim šlo jen o to, jak holku dostat co nejrychleji ze sálu. Jak jí venku rozepnout podprsenku a stáhnout kalhotky. Nikdy jsem se ještě nesetkala a někým, komu by záleželo i na mých pocitech. Toho si u tebe cením nejvíc, miláčku."

"Kdybys byla stejná jako ti, o kterých se zmiňuješ, těžko bychom se dali dohromady."

"Někdy jsem si už připadala jako vyšinutá. Dokonce jsem si říkala, že nejsem normální, když si mezi vrstevníky připadám jako cizinka. Možná jsem měla staromódní rodiče a nakazila se od nich. Nebo jsem se příliš patlala sama v sobě. Nevím. Petr, můj manžel, tvrdil, že to mám z knížek, co pořád čtu. Jeho nezajímaly ani noviny. Práce a hospoda, to byl jeho celý život. Když se narodil malý, vypadalo to, že se bude držet víc doma. Ale moc dlouho mu to nevydrželo. Nemohu tvrdit, že na mě byl zlý, ale já si manželství představovala jinak. A po jeho smrti si na mne zasedla jeho matka. Ať jsem udělala co chtěla, nic jí nebylo dobré. Od rána do večera mi říkala, že kdybych si bývala Petra víc hleděla, ještě by tu s námi byl."

Když mlčel, připomněla mu otázku, kterou vyslovila po odchodu Ludvy Davídka v jeho pokoji na svobodárně.

"Chtěla bych o tobě vědět co nejvíc. Od tebe," zdůraznila a přilípla rty na jeho ústa.

"V podání jiných by bylo víc pikantností," zasmál se. Vyprávěl jí o svém dětství v Jindově. O klukovské partě, která si hrála na mušketýry. O výcviku na pomezi Slovenska a Moravy. O vojenské škole v Bruntále. O pohraniční jednotce v srdci Šumavy. O tom, jak ho v lesích nad Mýtinou postřelili. Jak ho po dlouhé rekonvalescenci přeložili na okresní oddělení v Újezdě. O neslavném odchodu z uniformy v závěru osmašedesátého roku. Jak marně sháněl odpovídající zaměstnání. O těžké práci ve slévárně… Málem spustil i o týdenní dovolené na Šumavě, kterou mu umožnila licí parta. Ale včas si uvědomil, že jde o záležitost, kterou by nepochopila. Zabil člověka! Od okamžiku, kdy to tělo mrtvého Viktora Forejze sklouzlo do starého okopu na Mýtině, už není jako ostatní. Ta tragická událost ho poznamenala víc než všechno, co v životě musel překonat.

Hebkou dlaní ho pohladila po hrudi. "Evžene, jsem přesvědčená, že jsi vždycky jednal čestně a nezištně. A věřím, že přijde doba, kdy se všechno vysvětlí."

"Pokud máš na mysli ty boží mlýny, které melou pomalu, ale spravedlivě, příliš bych na to nesázel. Skutečnost je zpravidla jiná. A lidi nebaví, pitvat se v minulosti. Radějí koukají dopředu."

"Moc toho o šedesátém osmém nevím. Všechno se to odehrálo mimo můj dětský svět. Myslím, že jsem tehdy chodila do druhé třídy."

"Vůbec nic jsi nezmeškala," pohladil ji po vlasech. "S odstupem času mi došlo, že tenkrát šlo o předem prohraný pokus. Po tom debaklu mi nějakou dobu trvalo, než jsem si ujasnil, kde jsem se dopustil chyb, a hlavně proč. Pomalu jsem zpátky získával ztracené jistoty. Jenomže pak mě znovu něco podtrhlo." Zvedl ruku, stiskl si spánek, jako by chtěl z hlavy vypudit znovu doléhající myšlenku na zápas o pistoli nad starým okopem. "Ale když tak o tom přemýšlím, uvědomuju si, že jsou lidé, kteří tehdy dopadli podstatně hůř. Člověk asi potřebuje určitý čas, aby události, kterými prošel, spatřil z jiného úhlu."

"Snad mi nechceš naznačit, že by jsi do toho šel znovu?" Zatvářila se dost nedůvěřivě. "Copak se domníváš, že by to dopadlo jinak?"

"Asi ne. Za tvrdohlavost se nejspíš určitá daň musí zaplatit v každé době. Možná jde pouze o to, jak je ta daň vysoká. Ztratil jsem zaměstnání, které mi přinášelo uspokojení, a myslel si, že aspoň zachráním své manželství. Ani tohle se mi bohužel nepovedlo."

"Nedovedu si srovnat v hlavě, jak jsi všechno, o čem jsi vyprávěl, přežil. Připadá mi toho na několik lidských životů."

"Někdy takový pocit mám i já, miláčku," povzdechl.

"Hlavně, že jsme se setkali, Evžene."

"Velkou chybu jsem spáchal v Houkově," řekl po letmém polibku jejích rtů.

"Jestli myslíš tu jízdu autem po MDŽ v kulturáku, nebudu ti tajit, že jsem na tebe měla příšerný vztek."

"Přiznej si, že to tak trochu byla i tvá vina, Jano. Kdybys tenkrát zůstala, ani bych si Pivcové nevšíml. Ale zrovna tohle na mysli nemám. Ta chyba tkví v tom, že jsem při nástupu do údržby Janouškovi poctivě vyslepičil svoji minulost, aby ho později něco nepřekvapilo. A on toho teď určitě zneužije proti mně."

"Příliš s ním do styku nepřijdu, ale podle toho, co se u nás o něm říká, může mít pocit, že mu začínáš přerůstat přes hlavu. Tohle je u nepříliš inteligentních lidí běžné, Evžene." Podívala se na budík. "Ježíšikriste, je už skoro půl šesté."

"Největší čas, abych vyrazil." Posadil se, nahmátl košili, spustil si ji přes hlavu. Když si natáhl trenýrky, sklonil se k ní a políbil ji. "Drž mi palce. Slibuju, že se jen tak nedám."

Zatímco se oblékal, vstala i ona a vzala si župan na nahé tělo. Vyprovodila ho na zápraží. Od motocyklu se vrátil, aby ji ještě jednou políbil.

"Tak zítra po směně, miláčku," křikl ze sedla zetky. Nastartoval, zamával a vyrazil cestou k Zálesí.

26

Ani tu další noc toho příliš nenaspali, přesto je ráno zastihlo v úžasné pohodě. Nepodařilo se mu ji přesvědčit, aby zůstala aspoň do odpoledne, když oba mají volno. Doprovodil ji k autobusu. Cestou přes město navrhla, že by mohl jet s ní, moc by si přála, aby poznal Bořkov, kde s rodiči žila, než se vdala za Petra a přestěhovala se do Zálesí. Ihned souhlasil. Byl vděčný za každou hodinu, kterou s Janou strávil. Napadlo ho, že by se mohl vrátit pro motorku, ale setkalo se to s jejím tuhým odporem. Proč riskovat, že je někde zastaví a zjistí, že jede bez řidičského oprávnění?

Na poslední zastávce ve městě nastoupila silnější žena do třicítky. Krátké vlasy měla do zrzava, buclaté tváře jako vymalované, všechno se na ní třáslo. Uličkou se k nim prodrala. Pozdravila se s Janou a pohledem sklouzla po Kodetovi. Zvedl se, uvolnil jí místo. Chytl se tyče nad hlavou, pozoroval ubíhající krajinu. Ty dvě hovořily o tchyni Jany. Nazrzlá Zuzka si vzpomněla, jak před velikonocemi stála ve frontě u pojízdné prodejny a ženy na Peška dorážely, do kdy nechá manželku v nomocnici. Prohlásil, že neví, jak by zvládl její ošetřování, a zmizel, přestože už měl přijít na řadu. Když Jana řekla, že už je Pešková doma, vybavil si, co mu o chystaném přesunu tchyně do chalupy v Zálesí svěřila. Týden před tím si ji zavolal primář Kostelecký a netajil, že pro Peškovou vykonali všechno, co bylo v jejich možnostech. Závěry odborných lékařů z kliniky v Hradci, kde byla na delším pozorování, se shodují s jeho závěrem. Operace nepřipadá v úvahu, převažují rizika. Vlastně jsou zcela bezmocní, Nejhorší je, že pacientka odmítá spolupráci. Za celou dobu intenzivní terapie se jim nepodařilo prolomit její antipatii k tomu, co se s ní děje. Jediné, co lze říci s jistotou, je, že si přeje návrat domů. Může žít rok dva, ale také jen měsíce či týdny… Jana tehdy primářovu pracovnu opustila jako tělo bez duše. Ano, sama viděla, že ani dlouhodobý pobyt tchyně v nemocnici k ničemu nevede, ale dosud nikdy si nepřipustila, že by už nebyla sebenepatrnější naděje.

Zrzka v Zálesí vystoupila, on znovu přisedl k Janě.

"Ta si tě otaxovala, viď? Málem jsem jí vjela do vlasů. Do večera celé Zálesí bude vědět, že mám přítele," usmívala se. Vzpomínala na vytáhlou a uštěbetanou holčičku s copánkem, se kterou se poznala v táboře v Lukavé. "Po dvou dětech nabrala spoustu kil, ale jazyk má stejně čiperný jako tenkrát," prohlásila Jana a vzápětí vyprávěla o jednom dnu na táboře, který zahájily brannou hrou. Sluneční paprsky se teprve prodíraly ranní mlhou, les voněl borůvkami, malinami a houbami. Se skupinou stejně starých dívek pátrala po značkách, bloudily a znovu nalézaly správný směr. Až v jedné houštině pod Spálenou strání objevily ukrytou vedoucí Vlastu. Než se po návratu do tábora v chatce převlékla, ve dveřích se objevila vedoucí a přikázala, aby si zapakovala, že pojede domů, telefonicky je o to požádala její matka. Správce tábora ji odvezl k autobusu. Asi se stěhujeme, myslela si tehdy Jana, protože její otec stále častěji hovořil o návratu do své rodné obce. Matku našla v černých šatech, s očima opuchlýma pláčem. – Tatínek umřel, Janičko. Přišla jsem domů a on už nemohl mluvit. Usmál se na mě a skonal – řekla jí tehdy matka a naplno se rozplakala.

Její otec nebyl vysoký a navíc chodil stále přihrbený, jako by na zádech nosil jakési věčné břemeno. Dech měl hvízdavý a zajíkavý, na hlavě téměř bílé vlasy, ale teplý a jiskřivý pohled. Pracoval v opravářské dílně družstva. Když začínaly podzimní mlhy a plískanice, většinou uléhal. Zimy bývaly v Bořkově drsné. Z Kladska fičel ledový Polák a často nepomáhalo ani to nejteplejší oblečení. Když otec spílal nečasu, matka nechtěla, aby opustil chalupu. Odpovídal, že přece není medvěd, aby zimu přečkal v brlohu. Janě bylo šest, když ji poprvé zavedl do míst, kde werwolfové ze zálohy zastřelili jeho nejlepšího kamaráda. Ale teprve ve starším věku pochopila, proč otec nedokázal opustit kraj, kde pochoval přítele a kde i jemu proděravěla plíci nepřátelská kulka.

Autobus projížděl Likovem. Za viaduktem míjeli omšelou nádražní budovu, pilu, kostel a školu, do které Jana chodila. Líčila mu, jak až sem museli šlapat po svých, než autobusovou linku protáhli až do Bořkova. Občas je svezl strejda Pěknic autem na dřevoplyn. Veselejší cesty to bývaly v zimě, když je vezl na saních. Koně vesele zvonili rolničkami.

Za Likovem se silnice značně zúžila. Jana pamatovala, když to byla ještě kamenitá cesta. Od prosince do dubna k ní vítr metl sníh z celého údolí, závěje někdy dosahovaly až do korun holých kaštanů a jeřábů.

V Bořkově mezi chalupami se zavřenými okenicemi ojediněle probleskovaly střechy montovaných domků. Vrcholy nepříliš vzdálených kopců Kodetovi připadaly jako přitesané stupínky k podmračené obloze. Na stráních rozpoznal železobetonové krychle bunkrů. I o nich Jana mluvila. Většinu jich s kluky prolezla, než je vojáci opatřili mřížemi a důkladnými zámky. Mráz jí po zádech přebíhá ještě dnes, když vzpomene na první sestup do podzemí železobezopnové obludy.

Řidič bravůrně provedl autobus ostrou zatáčkou a vlevo na návrší jasnou pomerančovou barvou zasvítil kostelík. Vyštěrkovanou cestou stoupali nahoru ke hřbitovu. Od mřížové brány shlíželi na vesnici, kterou odtud měli jako na dlani. Jana si povzdechla. Když tehdy odcházela s Petrem do Zálesí, matce přislíbila, že k ní bude často jezdit. Tchyně jí od samého začátku předhazovala, že si jejího syna nezaslouží. Petr se tomu jen smál. Ale málo byl doma, zedničil v Zaječicích a po zaměstnání dělal na stavbách rodinných domků v širokém okolí, přijížděl k půlnoci, často se neukázal i několik dní.

Pečlivě otřela náhrobek a zhrozila se nad stavem hrobu. Trvalky vymrzly, tající sníh po celém povrchu nadělal hluboké stružky. Řekla, že sem musí co nejdřív zajet s patřičným nářadím, aby si místní nemysleli, že na své rodiče dočista zapomněla. Kodet se zadíval ke dvoumetrové kamenné zdi kolem hřbitova. Z bujného porostu kopřiv, které předhonily trávu, semtam trčely omšelé pomníčky. Německé hroby, vysvětlila mu Jana.

Po smrti matky se manžela snažila přimět, aby se přestěhovali do Bořkova. Zeptal se, jestli se nezbláznila. Do takové barabizny? Střechu má jako cedník, dřevěné podlahy požírá houba. Na to, aby stavení od základu přestavěl, nemá čas ani prostředky, ještě je dluh na domku v Zálesí… Myšlenku pustila z hlavy. Za měsíc jí oznámil, že na chalupu v Bořkově sehnal kupce.

Smutné bylo loučení s místem, kde prožila báječné dětství. Hrozila se pouhého pomyšlení, že chalupa bude patřit cizímu člověku. Tehdy prošla všemi místnostmi, v zahradě postála pod třešní, kterou s otcem zasadili, když jí bylo deset. Se slzami na řasách vzpomínala, jak kolem útlého kmínku okopávali půdu. Jak stromek na zimu obalovali slámou, aby přečkal drsnou nepohodu. Jak třešeň zesílila, rozložila větve, jak poprvé nakypřenou zem posypala narůžovělými plátky okvětních lístků, jako by jim chtěla zaplatit za péči, kterou jí věnovali. U srdce jí zabolelo, když si uvědomila, jak od matčiny smrti zahrada zpustla. Stromy dlouho nikdo neprořezal, záhony udusil rozpínavý plevel, od potoka napolo rozpadlým tyčkovým plotem prorůstaly talířovité lopuchy. Z nablýskaného automobilu vystoupil elegán ve světlém obleku, s tmavými brýlemi na očích. Vzduch jako by ztěžkl, nad Bořkovem se shlukovala mračna, kdesi u Suché pohřímávalo. Petr nesmlouval. Převzal peníze a táhl ji k motocyklu. Usedla za něj a už se raději ani neohlédla.

Když scházeli k zastávce u hostince, kde čekali na autobus, Jana pod dojmem vzpomínek povzlykávala. Než v Zálesí vystoupila, domluvili si další schůzku.

27

"Neříkej, že nemáš něco ostřejšího?" ozvala se Anděla, když chystal kávu.

"Lituju. Když mě přepadne chuť, do hospody je kousek. V poslední době pití nepotřebuju."

Než z hubičky konvice vytryskla pára, stačila mu vylíčit své dohady se starým vrátným, který ji do areálu nemocnice nemínil pustit. Když před ni stavěl šálek s kávou, zase ho ovanul ten těžký pach voňavky, kterou ho provokovala v posledních dnech jejich soužití.

"Už jsem ho zamýšlela bacit kabelkou, když se odněkud vynořil nějaký švihák. Když jsem mu prozradila, že jdu za tebou a jaký k sobě máme vztah, hned byl samá ochota."

Couvl, zády se opřel o skříň. Nejspíš udělal chybu, že ji hned u dveří neposlal pryč. K čertu s tou jeho útlocitností! Zbytečně si komplikuje život.

"Představil se jako Janoušek a že je tady správcem. Cestou mně řekl, že jsi příšerně tvrdohlavý. A že to s tebou myslí dobře."

"Byly doby, kdy jsem těm žvástům taky věřil," řekl a v duchu si přidal: Stejně jako těm tvým, Andělo. Pozoroval ji, jak sedí s nohou přes nohu a lžičkou krouží v šálku. Nalíčená je jako štětka. Přehnaně a nepořádně. Oční stíny má rozmazané, po bradě stopy rtěnky. A jak dlouho nosí tyhle šaty? Začalo ho přemáhat znechucení. S touhle ženou opravdu žil? Tuhle tolik miloval? Už téměř zapomenutá hořkost znovu vyplouvala na povrch a nemohl proti tomu vůbec nic udělat. Vlastně ani nechtěl.

"Ty někam pospícháš?" zpozorněla náhle.

"Ne."

"Nebo na někoho čekáš?"

"Ne!"

"Tak proč v jednom kuse civíš na hodinky?"

"Promiň. To je zvyk z kotelny."

"Hloupý zvyk." Podezřívavě svrašila obočí.

Předpokládal, že bude mluvit o penězích. Proč by ho taky jinak vyhledala? Pokaždé jí něco dal, aby se jí rychle zbavil. Vždycky tak trochu i podlehl soucitu. Ale s tím už je třeba skoncovat. Jednou provždy. Nemá k ní žádné závazky. Jen ať jde pracovat. Byl by blázen, kdyby i nadále financoval její bezstarostný život. Prostopášné noci s mladými milenci. Často tak mladými, že by mohla být jejich matkou.

"Snad abys konečně řekla, o co ti jde, Andělo."

"Předevčírem jsem se vrátila z Chocně a…" rty se jí zachvěly, v očích se objevily slzy. "Jsem docela bez peněz, Evžene," dořekla a přiklonila hlavu k pravému rameni. Tak kdysi dávala najevo pokoru. Převážně hranou.

Jestli se znovu nechám vmanévrovat do lítosti, budu zranitelnější! prolétlo mu hlavou. Nahlas řekl: "Jsi zdravá, Andělo. Simuluješ, abys nemusela pracovat."

"Doktoři na to mají jiný názor." Zamračila se.

"Oblafla jsi je, podobně jako tenkrát mne. Přivykla jsi lehkému životu. Ať se starají jiní, že? Nezlob se, ale já už tě podporovat nemůžu."

"A kdo mě má na svědomí?" rozkřikla se.

"Chtěl jsem snad já, abychom se rozešli? Do poslední chvíle jsem věřil, že se přece jen vzpamatuješ. A odpustil bych ti i toho vojáka, se kterým jsi mě podváděla."

"Jaká šlechetnost…" Obličej jí znetvořila grimasa šklebu. "Byl jsi paličatý jako mezek. Nesnášenlivý. Podezíravý. Nějaký ideály ti byly milejší než já. Varovala jsem tě. Naplno ti řekla, jak dopadneš. A ty…" Mávla rukou. "Co jsem z tebe měla?"

Mluvila ostrým, obviňovacím tónem. Předkládala domnělé důkazy. Překrucovala fakta. Všechno byla samozřejmě jeho vina. Přestal ji poslouchat a myslel na Janu. Stala se zářivým bodem v jeho zpackaném životě. Nepochyboval, že po jejím boku brzy překoná ten bezedně hluboký pocit osamělosti z posledních let. Anděla patří k tomu horšímu, co nemilosrdně musí ze své paměti vyškrtnout!

"Andělo, mysli si o mně, co se ti zlíbí, tomu ostatně nemůžu zabránit, ale nedomnívej se, že jsem hlupák," řekl, když mu dala příležitost.

"I kdybys měl s tou nemocí pravdu, od doktorů to mám černé na bílém!"

"Jednou…" začal, ale přerušila ho.

"Neopovažuj se mně kázat o morálce! Ty nejseš taky žádnej andílek. Ten Janoušek se zmínil o té, se kterou teď pelešíš. Začals lovit mezi uklízečkama?" ušklíbla se soucitně. Cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Zásluhou Janouška objevila jeho slabé místo. Tušil, že je schopná Janu vyhledat a použít každé lži, aby ji ponížila. Bez ohledů na následky! Překotně přemýšlel, jak tomu zabránit.

"Evžene, měl by sis dobře rozvážit, co odpovíš, když tě požádám o malou finanční výpomoc," pronesla a i tón ho varoval.

"Jak malou? A jakou mám záruku, že i pak neprovedeš nějakou hloupost?" protlačil svírajícím se hrdlem.

"To záleží na částce, kterou mně nabídneš…" Bezostyšně se usmívala.

Kdyby si mohl promluvit s Janou! Vydírání se mu hnusilo. Celé jeho nitro se bouřilo proti tomu, aby jí vyhověl. Možná to jednou přebolí, ale určitě zůstane hluboká jizva… Jenomže Anděla je schopná i té nejhorší podlosti! Obrátil se, povytáhl zásuvku. Z peněz, které měl založeny v povídkové knize od Hemingwaye, odpočítal tři tisícikoruny.

Se spokojeným úsměvem ze stolku shrábla bankovky a schovala je do kabelky. "Ani jsem nedoufala, že budeš tak štědrý. Asi je to tady zlatý důl… Evžene, není tě škoda pro tu…"

"Andělo!"

"Tak jo," zatvářila se blahosklonně. "Nechám ji plavat. A pokud jde o tebe, stejně se tady brzy znemožníš sám. I bez mýho přičinění."

Na její proroctví nehodlal nijak reagovat. Podřídil se, ale ne z obavy o sebe. Tohle už definitivně vyškrtl ze svého rejstříku. V místnosti se zešeřilo, před svobodárnou se rozsvítily výbojky. Otočil vypínačem. Anděla pomrkávajícíma očima zamžourala na hodiny a najednou začala pospíchat.

"Zapovídali jsme se. Kudy mám jít, abych nemusela přes vrátnici?"

"Parkem kolem administrativní budovy. Ale nezaručuju, že bude odemčená branka do ulice."

"Přece bys mě nenechal jít samotnou přes park? Kam se podělo tvé gentlemanství? Asi ho máš schovaný pro tu…" významně se odmlčela.

Zasloužila by tvrdou odpověď, pomyslel si, ale řekl, že ji tedy doprovodí. Aspoň si budu jistý, že je mimo nemocnici, namluvil si. Před svobodárnou potkali Pivcovou ve stejnokroji zdravotní sestry, zřejmě si odběhla z odpolední směny. Milka mu odpověděla na pozdrav a zvědavě se ohlížela.

"Taky jsi s ní chrápal?" zeptala se neomaleně Anděla. Když mlčel, suše se zasmála. "A vlastně proč ne. Já si taky užívám."

Proto už spolu nemáme o čem hovořit! napadlo ho. Míjeli administrativní budovu. V prvním poschodí zářilo pouze okno správcovy kanceláře. Uklízečka? Nebo si tam právě Janoušek užívá s Neradovou?

Na cestu vysypanou jemnou drtí padalo narůžovělé světlo výbojek na vysokých železných stožárech. Z přítmí skupiny stříbrných smrků probleskovala žlutá omítka márnice. Na schodech, semknutých metr a půl vysokým terasem, vládla naprostá tma. Museli se řídit světlejším pruhem oblohy, po obou stranách šuměl vysoký smíšený les.

Náhle Anděla uklouzla a v posledním okamžiku se zachytla Kodetovy paže. Už se jí nepustila. Tiskla se k němu stále víc, jako by měla ze tmy strach. Neodstrčil ji, ale nevnímal její překotné žvatlání. Myšlenkami byl znovu u Jany v Zálesí. Těšil se na pondělí.

Odemkl branku, přidržel ji a zabručel, aby se Anděla měla jak chce.

"Evžene, nemohli bysme to spolu ještě zkusit?" vyhrkla a snažila se ho obejmout. "Potřebuju tě. Já už takhle dál nechci žít. Já…" zajíkla se. "Něco si provedu, jestli mě dnes odeženeš."

"Přestaň s tou komedií! To, co mezi námi kdysi bylo, se nedá vrátit." Nešetrně ji vystrčil, přicvakl branku, otočil klíčem. Andělin vztek se vzápětí soustředil na ženu, která pod blízkou výbojkou cosi hledala v tašce.

"Poslouchat se ti zachtělo, mrcho?" Vyškubu ti všecky vlasy! Vyškrábu ti oči!" ječela jako nepříčetná. Žena před ní couvala, pak se dala na panický útěk.

Možná je Anděla opravdu psychicky nemocná, usoudil z toho výstupu. Tváří v tvář této myšlence si nebyl jistý, zda Anděla skutečně splní slib, který mu dala, že Janu nebude kontaktovat. Asi by měl počítat s tou horší eventualitou, pokud Anděla pochopí, jak moc mu na Janě záleží!

Asi byl až příliš ponořen do svých myšlenek a tak kroky za sebou zaslechl až v posledním okamžiku. Když se otočil, stál proti tmavé, mlčící postavě. Šlo o muže, o tom svědčila výška a šíře ramen. Chtěl se ho zeptat, o co mu jde, ale než otázku stačil vyslovit, zaznamenal podezřelý šramot vlevo nad sebou.

Čekali tu na mne! došlo mu a chystal se couvnout k pravé straně, ale kdosi příšerně těžký na něj shora dopadl a svou váhou ho srazil na kamenné schody. Podařilo se mu vysmeknout se ze sevření silných paží, které se mu ocelovým stiskem zatahovaly kolem hrdla, ale než se zvedl, zaútočil chlap co stál proti němu. Pěstí ho tvrdě zasáhl do úst a vzápětí ještě nakopl do břicha. Vyhekl, zkroutil se na bok a dávivě lapal po vzduchu. Přes silnou bolest, která mu drásala útroby a semkla hruď jako neúprosně se zatahující obruč, co jeho plíce zbavovala posledního doušku vzduchu, se znovu pokusil vstát. Zašmátral rukama po drsném povrchu žulových schodů, pozvedl hlavu, dost malátně se vzepřel.

Ale vrhli se na něj oba. Kopali ho, šlapali mu po trupu i pažích. Když pak navíc inkasoval i několik úderů do hlavy, setmělo se mu před očima a ztratil vědomí.

Když se probral, uvědomil si, že se nad ním někdo chraplavě směje. Tak už mě dorazte, chtělo se mu vykřiknout naběhlými a krvácejícími rty, ale nedokázal ze sebe vydolovat jediné slůvko. Oči se mu zalily slzami vzteklé bezmocnosti.

28

Široce rozevřenýma očima zíral k bílému stropu. Nějakou dobu trvalo, než se mu pohled správně zaostřil. Tohle přece není jeho pokoj na svobodárně! Olízl napuchlé, rozpraskané nebo rozkousané rty. Celé tělo ho bolelo, jako by ho cosi převálcovalo. Nemohl si vzpomenout, co to bylo a při jaké příležitosti. V hlavě mu hučelo, měl ji jako vymetenou. Pokusil se ji pootočit. V obou spáncích mu ihned prudčeji zatepalo. Někde hluboko v hrudi ho opakovaně zapíchalo. Snažil se to zahnat nadechnutím. S přívalem vzduchu se téměř zalkl a šípy nové, podstatně ostřejší bolesti, pronikaly útrobami jako žhavé nože.

"Přesto po chvíli učinil další pokus. Tentokrát pohyb úspěšně dokončil. U trojdílného okna, po kterém pableskovaly paprsky odpoledního slunce, kdosi stál v bílém plášti. Doktor?

Chtěl ho na sebe upozornit, ale místo slov se z jeho úst vydralo jen několik chrčivých zvuků. Když se muž přeci jen pootočil, poznal v něm Davídka.

"Tak tě vítám mezi živými, Evžene," řekl a obličej se mu rozzářil úsměvem, který překryl předcházející starostlivý výraz.

"Co… co se mi stalo?" dostal ze sebe Kodet s vypětím všech sil. Snažil se pod přikrývkou pohnout pažemi, ale na tohle mu už energie nestačila. I tak se unavil, jako by vykonal cosi mimořádného.

"Klídek, Evžene. Jenom zachovej klid," mumlal Davídek s podivně koženou tváří. "Nechtěli mě k tobě pustit, ale znáš mě. Nakonec jsem sestru ukecal. Kdyby mě tady čapnul doktor, mohla by mít pořádnej průšvih," sypal ze sebe, jako by cosi jiného v sobě potřeboval zadusit. Od stolu si donesl židli. Spočinul na ní a prsty obou rukou do sebe zaklesl na břichu. Prolamoval je v kloubech, jako by se k něčemu nemohl rozhodnout.

"Mluv," vymáčkl ze sebe Kodet. Neohrabaně si šmátral rukama po těle. Měl na sobě pouze krátkou plátěnou košili, která se obléká jenom těžkým pacientům. Jeho hrudník pevně svíral zatažený obvaz.

"Jakpak ti je, kámo?" zeptal se Davídek a jeho hlas zněl skoro úzkostlivě. Donutil Kodeta přemýšlet, co znamenají Davídkovy nepodařené úsměvy. Že by to s ním bylo až tak špatné? Co jiného by se mu Ludva snažil zatajit? A proč si on zaboha nemůže vzpomnout, z jakého důvodu se ocitl v nemocničním pokoji?

"Sestry, co uháněly z odpolední, tě objevily na schodech v parku. V bezvědomí. Potlučeného, jako by ses s někým pořádně serval. Jistě si dovedeš představit, jak se holky vyděsily."

"Kdy mě našly?"

"Předevčírem. Dva dny si o sobě nevěděl. Ty se na nic nepamatuješ? Ještě ten večer zavolali esenbáky. Čapli je Na vršku u piva."

"Koho?"

"Manžela Neradový a jeho kámoše. Nacucali se a šli si to vyřídit s Janouškem. Prostě si tě s ním spletli. Než tohle vešlo ve známost, myslel jsem, že…"

"Sakra!" Kodetovi se naráz rozbřesklo v hlavě. Vybavil si, jak stoupal po temných schodech. Jak zjistil, že ho někdo sleduje. Jak klesl pod tíhou toho, který ho zaskočil shora.

"Pivcovka se totiž pochlubila, že tě viděla vycházet ze svobodárny s nějakou blonckou," přerušil Davídek tok jeho vzpomínání.

"Zavítala ke mně Anděla. Má bývalá."

"Aha… Ty dva už obvinili z přepadení s těžkým ublížením na zdraví. Ta nepodařená pomsta je přijde draho. Nepomůže jim výmluva, že jen chtěli Janouškovi vysvětlit, že má přestat obdělávat Neradovou."

Kodet si vzpomněl na Janu. Přece se domluvili, že mu během dne zavolá a po směně u něj zůstane přes noc. Co si o něm pomyslela, když jí donesli, že ho spatřili s jinou ženou a jak vzápětí dopadl? Přijde mu aspoň vynadat?

"Ludvo, něco od tebe potřebuju."

"Pro tebe všecko, Evžene, ale už bych měl odklusat." Davídek se zadíval ke dveřím, jako by za nimi cosi zaslechl.

"Prosím tě zajdi za Janou. Vyřiď jí, že s ní musím nutně mluvit."

"Víš, ehm, to jaksi, ehm, nepůjde," mačkal ze sebe Davídek a i ten pokřivený úsměv mu z obličeje zmizel. Pobledlý vyskočil ze židle. "Už musím vypadnout, nebo mě Nosek sežere i s chlupama."

"Co to kecáš? Nebo mě snad Jana nechce vidět? Proč se kroutíš, sotva o ní začnu? Mluv, nebo si to s tebou vyrovnám, až budu mít zase sílu!"

"Víš, ona…" Davídek odvrátil hlavu k oknu.

"Co mi zamlčuješ?" Kodet se zapřel pažemi a chtěl se posadit, ale nesvedl to. Hlavou dopadl zpátky na polštář a chvíli mu trvalo, než zvládl dech a vytratila se nejhorší bolest.

"Nezlob se, Evžene, ale tohle by ti asi měl říct někdo povolanější."

"Jsi přece můj kamarád, Ludvo," vyhrkl a za žádnou cenu se nechtěl zesilující bolesti poddat. Proč se Davídek tak vykrucuje? Jana se stala zářící hvězdou jeho života, za nic na světě se jí nevzdá!

"Jana je mrtvá, Evžene."

"Co to žvaníš? Vždyť jsem byl u nich v Zálesí. A pak strávila noc u mne na svobodárně. Domluvili jsme se, že…" selhal mu hlas. Co se mu to snaží namluvit?

"Dozvěděli jsme se to až dnes ráno, ale stalo se to v noci ze soboty na neděli. A není po smrti jenom ona. Všichni v té chalupě." Davídkovi se zakalilo v očích. Klesl na židli, sklonil hlavu.

"Ludvo, jestli jde o nějaký žert, tak tě…" Kodet zmlkl. O smrti se přec nežertuje!

"Vtrhnul k nim nějakej šílenec a vystřílel je jako králíky. Včetně nemocné Peškové a malého Péti. Čtyři mrtví. Příšerný. Absurdní. Nejde to na rozum."

"Kdo?" hlesl.

"Oficiálně nějakej psychopat. Neznámý pachatel. Ale z pohotovosti se k nám dostalo, že to byl zběh od Rusáků z posádky v Rokytce. Chtějí to před lidma utajit. Ale to se jim nepovede."

"Tohle přece nemůže být pravda," vydoloval ze sebe Kodet, ale i jemu samotnému to znělo, jako by to vyslovil někdo jiný. Silně ho rozbolela hlava, bylo mu na zvracení. Vzápětí omdlel.

Epilog

Kodet přišel z prvního bouřlivého zasedání stávkového výboru Občanského fóra, který den před tím s velkým humbukem ustavili na narychlo svolaném shromáždění zaměstnanců, pochopitelně bez vědomí vedení nemocnice. Do toho výboru ho navrhl doktor Nosek, který v posledních dnech přímo překypoval po léta u něho nevídanou aktivitou a díky tomu byl pochopitelně zvolen předsedou. Jednání od samého začátku směřovalo k odvolání ředitele MUDr. Pankráce, hlavní sestry Ringlové a správce Janouška, kteří – podle Noska – slepě vykonávali všechno, co jim nadirigovali z vedení OÚNZ v Újezdě a tím pádem nemocnice spěla od deseti k pěti.

Na rozdíl od jiných, kterým Nosek hovořil z duše, protože nahlas vyslovil to, co si oni jen mysleli, nebo v tomhle vývoji událostí rozpoznali šanci, jak se zviditelnit a tak si pomoci k lepšímu postavení, Kodet měl z těch plamenných řečí všelijaké pocity a bylo mezi nimi i jisté znechucení. Ne, že by si o dosavadní činnosti těch tří, co řídili nemocnici, dělal jakékoliv iluze a byl proti jejich odchodu z funkcí. Vždycky ho dráždily Pankrácovy projevy, hýřící politickými frázemi, Ringlová zase měla své favoritky, kterým prošlo úplně všechno, a stačilo vzpomenout, jak zneužila proti Pivcové, co vyčetla z jejího spisu, Janoušek na správcování neměl a ne pouze pro své charakterové vlastnosti, jeho pád by neuvítal jen úplný hlupák. Kodetovy rozporuplné pocity pramenily hlavně z toho, že doktora Noska dobře znal. Po osmašedesátém ho tvrdě odstavili a jeho ambice na vyšší posty v nemocnici vzaly za své. Celou tu dobu v něm dřímala myšlenka, že už mohl být nejméně primářem chirurgie, a nyní, když se otřásly samotné základy toho, co ho diskriminovalo, si vzpomněl na časy, kdy s ním tak nemilosrdně zametli, a umínil si, že si ta příkoří vynahradí. Ale je správné a hlavně rozumné, aby to byl právě on, kdo má tuhle nemocnici vyvést ze srabu, když není těžké si domyslet, kam tohle jeho současné snažení směřuje? Dokázal by v sobě potlačit ty údajné křivdy a víc myslet na prospěch nemocnice, než na mstu na těch, kteří ho – podle jeho názoru – po dlouhá léta deptali? Nebylo by prospěšnější, aby se toho velmi těžkého úkolu ujal někdo nový, nezatížený okovem minulosti?

Kodet myl nádobí od večeře, když někdo zaklepal na dveře jeho pokoje ve svobodárně. V domnění, že se zastavil přítel Davídek cestou z hospody Na vršku, křikl, aby šel dál, ale současně si uvědomil, že Ludva zásadně neklepe. Proto si ruce otřel do utěrky a otočil se, ale to už příchozí stál mezi dveřmi. Nechtělo se mu uvěřit, že hledí na Petra Vopálku.

Ten se osmělil první. "Nazdárek, Evžene. To se divíš, co? Kolik je to let, co jsme se neviděli? Raději ani nepočítat, viď?" chrlil ze sebe, jako by si to nacvičil a před budovou svobodárny ještě zopakoval. Vypadal dobře. Čahoun jako dřív, ale už ne tak hubený, v pase měl rozhodně nějaké to kilo navíc. Ale možná šlo o optický klam a ten dojem způsobovalo jeho oblečení. Dříve nepostradatelné rifle nahradil tmavý oblek, ne konfekční, ale na první pohled šitý na míru, v límečku sněhobílé košile vězel parádní uzel stříbrnými nitkami protkané kravaty. Právě ta Kodeta téměř šokovala, tenkrát ji Vopálka nevzal na krk ani náhodou.

"Pozveš mě dál, nebo mám udělat čelem vzad a odpochodovat?" přidal už citelně nervózním tónem, zatímco Kodet ze sebe ještě nevymáčkl ani slovo. Devatenáct let je celé moře času. Jde vůbec po takové době navázat tam, kde tenkrát skončili? letělo mu hlavou. Poněkud toporným gestem paže někdejšího přítele vyzval, aby vstoupil.

Vopálka za sebou přicvakl dveře a rozhlédl se po místnosti s kuchyňským koutkem a obývací částí. Pak se Kodetovi zadíval do tváře.

"Pořád žiješ sám?"

Kodet přikývl a byl připraven začít o čemkoliv jiném, kdyby jeho neočekávaný návštěvník chtěl tuto záležitost dále rozpitvávat. Moc těžko by se mu hovořilo o Janě, kterou ztratil ve chvíli, kdy se domníval, že konečně objevil smysl svého života.

Nabízela se mu spousta otázek, které by mohl Vopálkovi položit, a mezi nimi i ta nejvtíravější – proč k němu přišel nyní, když si po všechny ty uplynulé roky nenašel ani chvilku, aby mu třeba jen zatelefonoval – ale v konfrontaci s událostmi posledních dnů mu připadala nepřijatelně zákeřná či aspoň neférová. Je vlastně žádoucí, hrabat se v minulosti? Má k tomu právo? Petr je tu a to je fakt, se kterým se musí rychle vyrovnat! Možná jde z jeho strany pouze o vzpomínku, která ho tlačila jako noční můra, a pak jde o záležitost čistě osobní, ale možná… Stop! Zakázal si to domyslet. Nikdy nevěřil na pohádky.

"Petře, dáš si kávu? Nebo tu mám trochu domácí slívovičky," řekl, aby zpřetrhal ticho, které pokoj ovládlo.

"Alkohol ne, Evžene. Léta přibývají a s nimi i neduhy, které otravují život. A kafe slabší," řekl Vopálka a napětí v jeho tváři se poněkud uvolnilo. "Co říkáš vývoji u nás?" zeptal se tónem, který měl zastřít, jak na otázce záleží.

"Petře, když vzpomenu na ty utrejchy s rumem…" Zasmál se. Do rychlovarné konvice napustil vodu, zasunul ji do zásuvky, připravil šálky. "Pokud jde o ty události, jsem k nim dost skeptický a přiznám se, že mě zaskočily. Lhal bych, kdybych teď tvrdil, že jsem je předpokládal. Jsou lidé, kteří říkají, že to bylo na spadnutí a že konečně zavane svěží vítr. Nevím. Rozhodně to nemohu srovnávat s osmašedesátým, tenkrát šlo pouze o kosmetické úpravy. Po pravdě řečeno, ještě dumám, co si o tom myslet." Kodet sledoval oranžové světýlko v horní části konvice a ani ohlédnutím přes rameno se nesnažil zjistit, jak se Petr na jeho slova tváří.

"Myslel jsem," Vopálka si odkašlal, "že mi řekneš: já to věděl. Docela bych ti věřil. Vždyť to zatím vypadá, že se naplňují věci, o kterých jsi tehdy básnil."

"Zdá se, že jde o víc, Petře. Ale kam to zahne, je zatím ve hvězdách." Přisunul mu šálek, vzápětí i cukřenku.

"Už pár let nesladím," zabručel Vopálka a chřípím nasál nezaměnitelné aróma čerstvě zalité kávy. "V jednom máš pravdu. Že to s osmašedesátým nemá nic společného. Když bych to měl co nejstručněji vyjádřit – podělalo se to. Změna je život, říká se, ale… Nejfrekventovanějším slovem dneška je demokracie. Skloňuje se ve všech pádech. Háček je v tom, Evžene, co si kdo pod tím pojmem představuje. Hodně lidí si demokracii plete s anarchií. Nebo se snad domníváš, že změnou společenského vlastnictví automaticky dojde i k převratným změnám v myšlení a hlavně v jednání lidí?"

"Vždycky asi jde o to, jak velká část lidí má v úmyslu přechodné situace využít, nebo zneužít." Kodet lžičkou zakroužil, zvedl šálek a usrkl. "A jakou pak mají možnost v tom pokračovat."

"Problém je, že Bezpečnost má – díky tomu represivnímu zákroku proti studentům na Národní třídě – značně pošramocenou pověst. Dokonce se ozývají hlasy, že je ji třeba zlikvidovat jako Lidové milice."

"Oba víme, Petře, že je to nesmysl. Veřejná bezpečnost, nebo jak se to bude jmenovat, má své místo v každé společnosti. Kriminálku, dopraváky a hlídkové příslušníky nemůže žádné zřízení postrádat. Jinou otázkou je existence Státní bezpečnosti."

"Jsem moc rád, že tohle slyším právě od tebe, Evžene. I po všem, co ti provedli." Vopálka zavzdychal. "Je jasné, že ani nám se nevyhnou určité změny. A že na odpovědných místech nemohou zůstat ti, kteří nás vmanévrovali do téhle šlamastiky. V každém případě budeme potřebovat nové lidi. S čistýma rukama," hovořil a na Kodetův vkus to stále víc rozemílal. Jako by se obával kousnout do červivého jablka. "Očekával jsem, že se mě hned ve dveřích zeptáš, proč jsem za tebou vlastně přijel. Domnívám se, že nastal čas, abys požádal o své znovupřijetí," řekl konečně a jeho obličej znovu ovládl napjatý výraz.

"Proč bych to měl udělat?" získávl čas. Když to bylo vysloveno, jako by tomu nemohl uvěřit.

"Veřejná bezpečnost tě potřebuje. Je přece zákonité, aby se do činné služby vrátil člověk, který dokázal vyslovit zásadní ne, když mohl mlčet jako ostatní. A jsem toho názoru, že ti to dlužíme i my, co jsme nejednali jako ty. Z nejrůznějších důvodů."

Kodet mlčel. Pravdou bylo, že v tomhle ohledu měl své sny. Hlavně zpočátku, po té nestoudné nabídce náčelníka Šimečka. Ale postupem času se vytrácely a on je v sobě už dál nechtěl živit. Vrátily se, když změny ve společnosti dostávaly jasnější kontury. V uplynulých dnech ho zase napadlo, že jeho někdejší sny jsou znovu reálné, že by se mohly uskutečnit. Jednou si dokonce představil svůj triumfální návrat na okresní oddělení a z něho vyplývající zadostiučinění. Nyní, když tuto možnost Petr vyslovil nahlas, jako by se toho najednou zalekl.

"Co bych pro to měl udělat?" zeptal se po chvíli a snažil se, aby to znělo nezávazně. Vzápětí se za to skoro zastyděl. Kde se v něm bere takové pokrytectví? Snad nechce, aby si Petr myslel, že mu na návratu nezáleží?

"Předně musíš požádat o rehabilitaci," ožil Vopálka. "Ve tvém případě nevidím naprosto žádný problém, který by stál v cestě. Pak napíšeš žádost o znovupřijetí. Všechno vyřizuje naše ministerstvo."

"Měl bych si to ještě nechat projít hlavou."

"Na tvém místě bych zbytečně nemrhal časem. Čím déle budeš otálet, tím víc se to bude zbytečně protahovat. Znáš úředního šimla," pousmál se Vopálka. "A navíc je teď relativně nejvhodnější doba."

"Asi máš pravdu."

"Musíš to podstoupit, Evžene. Lidi s tvým charakterem potřebujeme jako sůl," řekl Vopálka a vzápětí přeskočil na uplynulá léta. Hovořili o všem a o ničem, alespoň to tak Kodetovi připadalo. Neměl z toho dobrý pocit. Po Vopálkově odchodu se za své váhání peskoval. Vždyť je to šance, která se už nikdy nemusí opakovat!

Tu noc nemohl usnout. Mžoural do tmy pokoje a na displeji elektrického budíku zelinkavě přeskakovaly vteřiny, minuty a hodiny. Před pátou musel vstávat do směny u kotle.

Po osmé z dílny houkl Syrovátko, že má jít k telefonu. Ozval se mu doktor Nosek, jestli by k němu nemohl zaskočit, že jde o důležitou věc. Kodet se chystal zabručet, že to má stejně daleko jako on k němu, ale pak utrousil, že přijde, a zavěsil. Požádal vedoucího, aby mu dohlédl na kotel, a vyrazil přes park k budově chirurgie.

Nosek v bílém cosi dopsal, odložil propisku, vstal a obešel stůl, pevně mu stiskl ruku a kývl k jednomu ze dvou křesílek u kulatého konferenčního stolku.

"Nepřeju ti slyšet, jak se do mne za včerejšek pustil Pankrác. A jak si mě podal primář."

"A ty se divíš?" pousmál se Kodet a uvědomil si, že doktor hodlá omílat včerejší schůzi stávkového výboru. Už skoro litoval, že se mu na něco nevymluvil.

"Včera jsi mě dost zklamal, Evžene," spustil Nosek s mrakem v obličeji. "Jako bychom jim neměli co oplácet…"

"Komu? Pokud vím, nebyl to Pankrác, kdo ti tenkrát přistříhl křídla."

"Ale pokračoval v tom. Vyřadil mě z kádrových rezerv. Přisluhoval stejně jako jeho předchůdce."

A přisluhoval bys i ty, kdyby tě bývali pustili ke korytu! pomyslel si Kodet. Umínil si, že pokud Nosek nezmění téma, vymluví se na roztopený kotel a odejde.

"Dobře, necháme včerejšek včerejšku." Doktor se posadil. "Trochu jsem o tom popřemýšlel. A víš, co mě napadlo? Co kdybys nastoupil na Janouškovo místo ty? Tenhle špitál si konečně zaslouží fundovaného a hlavně spravedlivého správce. Bez perfektně fungujícího hospodářsko-technického zázemí, nemůže prosperovat zdravotnický úsek."

"Zní to hezky, ale…"

"Neříkej mi, že bys na tu funkci neměl, Evžene. Jak tě znám…" odmlčel se Nosek, jako by bylo zbytečné cokoliv dodávat. "Věřím, že bychom si rozuměli. A že bychom spolu tenhle špitál vytáhli mezi nejlepší v širokém okolí. Mám určité kontakty, pár lidí na důležitých místech by nám šlo na ruku. Co na to říkáš?"

"Že jde o lákavou nabídku, jenomže já už mám bohužel jiné plány. Píšu žádost o rehabilitaci a chtěl bych se vrátit k Veřejné bezpečnosti," řekl Kodet a otázku, jak si Nosek může být tak jistý, že bude jmenován ředitelem nemocnice, si raději ponechal pro sebe.

"Copak jsi docela zmagořil?" vybuchl doktor. "Tahle instance je odepsaná, po tom, co provedli studentům na Národní třídě v Praze."

"Ti, co stáli v kordonech, si zásah nevymysleli. Dostali rozkaz."

"A tohle říkáš ty, který jsi na takový rozkaz kašlal a s pendrekem na lidi nešel?"

"V osmašedesátém byla jiná doba, doktore. Nejsi přece tak zabedněný, abys tvrdil, že se bez policie obejdeme. Jen se podívej kolem sebe, co způsobilo pár dní bezvládí. Některé lidi napadlo, že přišel jejich čas, a vyvíjejí poněkud jiné aktivity, než bychom od nich očekávali. Pakují se. Přesněji řečeno: kradou! Nebo chceš, aby se u nás začal praktikovat zákon silnějšího? Nezlob se, ale já opravdu patřím jinam. Vrátím se zpátky do uniformy."

"Kdopak ti nasadil brouka do hlavy?" Nosek se zatvářil skoro soucitně. "Pokud se domníváš, že tě mezi sebe pustí, jsi k smíchu a současně k pláči. Copak nedokážeš domyslet, že by jsi pro ně byl něco jako černé svědomí?"

"Záležitosti, na které narážíš, se časem určitě srovnají. Rozhodně nemám v úmyslu se někomu mstít. Ani zbytečně připomínat minulost. Chci sloužit a mít aspoň maličkou zásluhu na tom, že se Bezpečnost vrátí k úlohám, které má plnit."

"Škoda," zabručel Nosek a z výrazu jeho tváře čišelo zklamání. "Jisté je, že až se překulí tohle období, už takovéhle šance nebudou. Nebo jen minimální. Ve špitále by jsi flek měl jistý. Tam, kam máš namířeno…" Mávl rukou. "Vzpomeň si na mne. Dříve či později tě kopnou do zadku, protože tohle dnešní lákání si na nich jen vynutila doba."

"Můžeš mít pravdu," připustil Kodet. "Ale musím to zkusit. Proč bych to jinak v osmašedesátém dělal?"

Už za dveřmi ho napadlo, že Noskovi nepochybně narušil plán na ovládnutí nemocnice, a že ho z toho důvodu určitě zařadí na svoji černou listinu.

Žádost o rehabilitaci napsal ještě ten den a ráno ji odeslal. Za měsíc obdržel dekret s podpisem samotného ministra, ze kterého vyplývalo, že roky strávené mimo Veřejnou bezpečnost, mu byly započítány jako by sloužil, navíc byl mimořádně povýšen do hodnosti majora.

Slavnostní akt se konal na okresním oddělení v Újezdě, kde mu blahopřál Vopálka v uniformě s čerstvými distinkcemi podplukovníka.

"Už je to jasné, Evžene. Tvé znovupřijetí je doslova na dosah ruky. Těším se na spolupráci," usmíval se Vopálka. Při té příležitosti si povolil odlívku francouzského koňaku. Kodet musel uznat, že Petrovi sluší kancelář okresního náčelníka. Náladu mu trochu pokazila přítomnost kapitána Mertlíka, ale vstřícně zapudil vzpomínku na jeho invektivy na shromáždění v závěru dlouhé pohotovosti v srpnu osmašedesátého roku, spoléhal na to, že i tohle čas vyřeší.

Do Houkova se vrátil v povznesené náladě, do které ho nedostal pouze ten francouzský koňak, ale i velmi optimisticky laděné výhledy do budoucna, které vyslovil nový náčelník Petr Vopálka. V příštích dnech absolvoval psychologické testy a důkladnou lékařskou prohlídku na krajské správě, k nahlédnutí dostal svůj osobní spis z doby, kdy sloužil, přečetl si zápisy z osmašedesátého roku, které provedl Uherek. Nad nimi znovu pocítil určitou dávku hrdosti na to, že i v té nepřátelské atmosféře, která se tehdy kolem něho vytvořila, dokázal promluvit a odejít.

Zanedlouho obdržel doporučený dopis s razítkem krajské správy, ve kterém mu oznámili, že jeho znovupřijetí do Veřejné bezpečnosti nepřipadá v úvahu vzhledem k jeho věku a hlavně zdravotnímu stavu. Příslušníky s takovou zdravotní klasifikací běžně propouštějí mimo činnou službu.

Když se přehnala první bouře nevole, zvedl telefon a vytočil Vopálkovo číslo. Suše mu oznámil, že to, co jemu připadalo na dosah ruky, bohužel krachlo. Petr nad tím vyslovil údiv, ale způsob, kterým to udělal, nasvědčoval tomu, že tato zpráva už pro něj není novinkou. Ihned Kodeta vyzval, aby napsal odvolání přímo ministrovi, jistě bude vyřízeno k jeho naprosté spokojenosti.

"Petře, obávám se, že tím se můj zdravotní stav nevylepší," řekl a zavěsil. Večer trávil myšlenkami typu: k čemu to vlastně všechno bylo? Proč si už tehdy v osmašedesátém roce neřekl: bližší košile než kabát. Pro většinu lidí, kteří ho znali, byl idealistou, se kterým není radno si něco začínat.

A nyní, když na řadu měla přijít spravedlnost, znovu mu zůstaly oči pouze pro pláč!

Taky ho napadlo, zda by neučinil nejlíp, kdyby zpřetrhal pouta se vším, co ho v Houkově dosud drželo, a nerozjel se na Šumavu, kde se nepochybně vyhranila jeho povaha.

Jenomže tam je přece Milena! Dokázal by jí zpříma pohlédnout do očí?

Pokud je pravdivé přísloví o mlýnech, které melou pomalu, ale jistě, nemůže od života už nic lepšího očekávat. Minulá léta mu vzala i to nejdražší – Janu. Nová doba ještě pořádně nezačala a už ho zbavila naděje, že se vrátí k tomu, čím kdysi žil. Když to všechno podtrhne a sečte, k čemu celý jeho život byl? Vždycky byl jen nějakým kolečkem v ohromném soukolí, kolečkem, na kterém ani moc nezáleží, které se snadno nahradí. Má vůbec smysl žít a o něco se snažit?


Poznámka vydavatele

Román Nahá pravda vyšel knižně ve vydavatelství Oftis v Ústí nad Orlicí /www.oftis.cz/.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů