Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý druhý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 21. září 2005.
© Milan Dušek
Jsou mezi námi šťastlivci,
kterým se všechno daří,
co nemusí vynaložit ani moc námahy
a svět jim leží u nohou.
Jsou však i smolaři,
kterým se smůla lepí na paty,
ať se pustí do čehokoliv
a třebaže mají ty nejlepší úmysly,
vždycky dopadnou špatně.
Lze pak hovořit o nějaké spravedlnosti?
Arnoštovi Vaněčkovi nedávno bylo dvacet pět let, ale myslel si, že ty lepší roky má teprve před sebou.
Pokuřoval a využíval vlastností otáčecí sedačky. Chvíli vyhlížel oknem, pak se věnoval stísněným prostorám kuchyně. Nezajímaly ho rozhicované sporáky a varné kotle, ze kterých unikaly prchavé obláčky páry, ale ženy s tvářemi zarudlými horkem a spěchem, které se labyrintem uliček hbitě pohybovaly. Starším nepokrytě dával najevo, kdo je tam pánem, když vedoucí kuchař má volno, sotva dvacetiletou Marcelku Ptáčkovou, dívku s labutí šíjí, výraznými ňadry a úžasně vyklenutým zadečkem, pronásledoval pohledem dravce číhajícího na chutnou kořist.
Prosluněný obzor zázračně přibližoval tmavší pásmo Orlických hor. Když tam Arnošt znovu zamířil oči, vybavil se mu výlet po hřebenech, ke kterému se, krátce po svatbě s Růženou, nechal zlákat, a příšerně ho rozbolely nohy. Jako by se z túry zrovna vrátil.
"Na horách teď je jistě náramně…" ozvalo se za ním.
Arnošt se odrazil a sotva došlápl, podrážděně a jako by nevěřil svému sluchu, zazíral na vychrtlého skladníka.
"Pavláte, už jste někdy byl na horách? Po první túře všechny ty tolik opěvovaný krásy začnete nenávidět, člověče."
"Lepší je šmírovat ženský, co?"
Arnošt mávl rukou jako by odháněl dotěrný hmyz. "Raději bych někam do ciziny. K moři. Ale bral bych i nějakou oázu v poušti. Jenomže," povzdechl si, "kde na to vzít prachy a nekrást?"
"Každý řemeslo má zlatý dno, Arnošte. A tvrdili to chytřejší lidi, než jsem já."
"V tom případě asi nemám dost dlouhý prsty, abych dosáhl až na to dno," řekl Arnošt a zlostně se zachechtal.
"Tak si vem příklad ze Šnajdra," nedal se odradit skladník a chystal se myšlenku patřičně rozvést, ale kuchař vybuchl:
"Běžte s tím někam, člověče! Nebo mě snad chcete naštvat?" zadíval se s výhrůžným výrazem ve tváři.
"Jo, hochu," skladník teatrálně zavzdychal, "kdo chce mít, musí makat ve dne v noci. To bylo, je a bude, na tom nic nezměnili ani komunisti, i když nám do palic vtloukali úplně něco jinýho."
Arnošt se díval za pokulhávajícím Pavlátem a myslel si: jim se to kecá, parchantům, když si už nahrabali! Ale sotva mu skladník zmizel z očí, pustil ho z hlavy. Obřadně si zapálil poslední cigaretu, vyfoukl hustý, voňavý a nasládlý kouř do okna. Zíral na žlutohnědý obrázek s velbloudem, pyramidou a palmami, kterým se prázdná krabička pyšnila. Bylo mu líto ji vyhodit. Ne proto, že ji dostal od svého šéfa po jeho návratu z dvoutýdenního zájezdu do Egypta, ale protože v něm bezesporu probouzela mladické touhy po cizokrajných dálkách. Už jako kluk se celé hodiny dokázal zasnít nad podobně laděnými výjevy a v myšlenkách býval proslulým cestovatelem. V pubertě pak k tomu přibral i krásné ženy, v představách měl samozřejmě každou, na kterou ukázal.
Arnošt se obrátil právě včas, aby zaznamenal Marcelku, jak s pětilitrovým hrncem jde k chladícímu boxu. Ihned v tom vytušil šanci. Rozhlédl se a když zjistil, že ho žádná z přítomných žen nesleduje, vystartoval ze sedačky, jako by ho vymrštila nějaká skrytá pružina.
Dívku zastihl v hlubokém předklonu nad konví. Při pohledu na její nádherně vyšpulený zadeček a půvabně rozkročené nohy, se mu krev nahrnula do tváří, srdce se mu rozbušilo jako kostelní zvon, musel polykat žhavé sliny. Chvíli mu trvalo, než zúženým hrdlem protlačil: "Marcelko, já ti pomůžu. Smím?"
Pootočila hlavu, odspoda si ho dost vyplašeně prohlédla, vzápětí se spěšně napřímila. "Vy jste mě vylekal, pane Vaněček."
"Marcelko, já bych ti chtěl říct…" Hlas mu selhal.
"Copak máte na srdci, pane Vaněček?" zamumlala.
"Arnošt. Pro tebe Arnošt, Marcelko," vymáčkl ze sebe a jak jí vyškubl nádobu, mléko se zhouplo a potřísnilo mu prsty. Tohle ho nemohlo zabrzdit. Postavil hrnec do nejbližšího regálu a roztřesenou rukou ji pohladil po slámově žlutých vlasech, vyčesaných a vzadu sepnutých do kouzelného drdůlku. "Marcelko, měla bys vědět, že tě šíleně miluju," prohlásil už téměř normálním hlasem.
"Ale vždyť jste ženatý, pane Vaněček?" namítla zajíkavě.
"Jenomže nešťastně, Marcelko," pravil smutně, přitiskl se k dívce a jeho ruce chvatně začaly bloudit po jejím dobře narostlém těle. "Kdybys věděla, jak moc nešťastně."
"Kampak mi to šaháte, pane Vaněček?" zapípala značně přiškrceně a o tělo se jí pokoušela malátnost, paže i nohy jí podivně ztěžkly. Raději zavřela oči.
"Tak už mně konečně řekni Arnošte," zaprosil přidušeně a celou mátožnou ji tlačil k regálu, který byl plný zmrzlého masa. "A dej mně pusinku, miláčku. Poslední dobou na tebe myslím, kudy chodím. Hlava mně z tebe třeští… Nevěříš? Můžu ti na to přísahat, květinko," rozpaloval se.
Marcela nebyla slepá a dávno Vaněčkovy mlsné pohledy zaznamenala. A musela by být hloupá, kdyby jí nedošlo, proč mu tak plane v očích. Matka ji nespustila z dohledu a den za dnem ji upozorňovala, aby se vyvarovala laškování s ženatými muži, ale zakazované ovoce tím víc láká. A tak tomuhle odvěkému volání přírody podlehla. Už špulila rtíky k polibku a zvedala ruce, aby je sepjala na kuchařově krku, když se jí hlavou mihla myšlenka na Pavlátovou, která ji pro mléko poslala. Co když se jí bude zdát, že v boxu je už příliš dlouho? Ruce jí klesly, začala Vaněčka odstrkávat.
Už odpor neočekával a tak musel couvnout, aby získal rovnováhu. Probral se ze svého říjení a udiveně hlesl: "Marcelko?"
"Já musím odnést to mlíko, pane Vaněček," zakňourala.
"Prosím."
"Až někdy jindy. A ne tady."
"A kde?" zabručel, roztrpčen, že se to zase oddálí.
"Já nevím. Něco vymyslete, pane Vaněček."
"A ty pak nepřijdeš…" Uchopil ji znovu za ruce.
"Slibuju, že ano. Jenom mě pusťte s tím mlíkem."
"Až mně řekneš Arnošte, miláčku."
"Proč mě takhle trápíte?" vyhrkla, když ji chtěl konečně políbit, ale to už její okouzlení přehlušil strach. Byla přece jen pružnější než on a tak se jí z jeho objetí podařilo vyklouznout. Vrhla se ke dveřím, ze všech sil se do nich opřela, ale nepovolily. "Pane Vaněček… Arnošte," opravila se, "jsme tu zavření."
"Tohle neříkej ani z legrace," pravil a s přezíravým úsměvem ve tváři ji k sobě znovu přitáhl, a zase ho začala naplňovat ta sladká touha po jejím mladém těle, pro kterou byl ochoten i něco riskovat. Čert vem řeči, které budou brzy kolovat po kuchyni, když Marcelka je tak nádherně zaoblená všude, kde je to zapotřebí!
"Bude z toho příšerný průšvih," zamumlala, když měla možnost promluvit. A protože jí nechyběla představivost, okamžitě se jí před očima objevila Pavlátová a slyšela i její vřeštivý hlas.
"Se mnou se ničeho nemusíš obávat, Marcelko. Přece zastupuju šéfa," šeptal jí a prsty klouzal po těch částech jejího těla, které přímo zbožňoval.
"Jako byste Pavlátovou neznal, Arnošte. Když něco potřebuje, je hned vzteklá," říkala. V ničem mu nebránila, ale oči upírala k východu z boxu.
"Já tě zbožňuju, Marcelo. Udělal bych pro tebe všechno na světě, kdybych si byl jistý, že ti nejsem lhostejný." Po dalším polibku ještě víc sehnul hlavu a rty ponořil do výstřihu jejích šatů. Marcelka se nadechla a jak se zaklonila, zády se opřela o zmrzlou kýtu. Tohle nemohla vydržet dlouho. Prosila ho, aby ji už pustil, a když to konečně udělal, naléhala, aby otevřel box.
"Ale ta schůzka platí, že, Marcelko?"
Horlivě přikývla a snažila se dostat co nejdál od regálu se zmrzlým masem.
"Dnes jsem určitě nejšťastnějším člověkem na téhle planetě," prohlásil a dal se do zkoumání mechanismu zavírání dveří. Brzy pochopil, že zapadla záchytka, která se dá ovládat pouze zvenčí. Pomlčel o tom, aby ji nevyděsil, a protože před ní nechtěl vypadat jako hlupák, popadl hák, kterým se tahaly bedny s masem a uzeninou, špici vsunul do štěrbiny a páčil. Jediným výsledkem však bylo, že se železo ohnulo.
"Už to bude?" ozvala se za ním.
"Asi tě nepotěším, miláčku. Nezbývá nám nic jiného, než třískat do dveří a čekat, až to někdo zaslechne."
"Ježíšikriste! Takovou ostudu nepřežiju. A máma mě asi zabije," rozkvílela se přidušeně. Slzy si rozmazávala po tvářích a už se třásla chladem. I Arnošt už cítil zimu a děsilo ho pomyšlení, že se jeho úlet stane věcí veřejnou, ale nemohl připustit, aby si myslela, že má strach.
"Nebreč, na mne si nikdo netroufne."
"Nepodceňuj Pavlátovou," v rozrušení mu zatykala. "A máma se nebojí ani samotného ďábla," přidala.
"Marcelko, nech mě moment přemýšlet," zabručel a uvědomil si, že nejhorší, co by se mohlo stát, je, kdyby to někdo z osazenstva kuchyně sdělil Šnajdrovi. Ale přece kvůli tomu v boxu nezmrznou? Nahmátl dívčiny paže. "Marcelko, dobře mě poslouchej. Musíme mluvit stejně. Přišel jsem překontrolovat maso na zítřek a někdo za mnou přicvakl dveře."
"Ale kdo?" hlesla zoufale.
"Tohle ať si zejtra vyšetří šéf. A jestli se mu do toho nebude chtít, ohlásím to vedoucí stravovacího provozu. Vždyť nám šlo o zdraví…"
"Jenom aby nám uvěřili."
"Proto se do nich pustím, hned jak otevřou dveře. Tohle bude někoho moc mrzet, miláčku," prohlásil Arnošt a znovu mu stouplo sebevědomí.
Mezi stromy prosvítala hladina řeky před zákrutem. Za ním se voda valila přes oblýskané kameny a divoce pěnila, ale pod chatou už byla klidná a průzračně modravá, jako obloha za nejkrásnějších letních dnů.
Šnajdr, už dost přitloustlý pětapadesátník v modrých džínsách a barevně kostkované košili s vyhrnutými rukávy, přivřel okno, urovnal záclonu, otočil se do místnosti a pronesl: "Jenom ať prší. Aspoň se pročistí vzduch."
"Ty máš starosti, Karle…" řekla černovláska s blůzkou plnou ňader a netrpělivým pohybem ruky si odstranila dlouhý pramen vlasů z očí. Nedávno jí bylo sedmadvacet a dovedla si spočítat, jakou pro Šnajdra má cenu, a hlavně dobře věděla, co od něj chce, ale zatím spolehlivě nedokázala odhadnout, kam až se může odvážit, přece jen to byl její šéf, a navíc dosud nevypili tolik, aby padly veškeré zábrany.
"Promiň," zabručel, vrátil se k ní, uchopil štíhlou láhev a hrdlem ji naklonil do její sklenky.
"A ty?" zeptala se, když na svou sklenku zapomněl.
"Na mne se neohlížej, děvče. Mám tady auťák a policajti teď každou chvíli někde zastavujou. Nerad bych přišel o papíry."
"Kdopak by si to s tebou chtěl rozházet, Karle…" usmála se a usrkla jiskřivě červeného vína.
"Jenom si nemysli. Právě tihle by mně moc rádi srazili hřebínek." Zasmál se, aby pochopila, že to vyslovil jen aby řeč nestála, skutečnost že je jiná. Pozoroval ji a nasucho polkl, když přehazovala nohu přes nohu a krátká sukně jí povylezla a odhalila větší část jejích pevných stehen. Odvrátil oči ke stolku a pobídl ji, aby si přece vzala zákusek.
"A co má postava, Karle?" zamračila se.
"Tyldo, s tvou figurou bys klidně mohla jít k filmu a nezahazovat se ve fabrický kuchyni. To kdyby byla řeč o mně…" ušklíbl se a pohladil si břicho vyhřezlé přes opasek.
"U mužského se nějaké to kilo přehlédne. Dokonce i u vdané ženské. Jenomže já jsem sama. A ke všemu s děckem." Zákusky přitahovaly její zrak a sliny se jí v ústech nahromadily, ale ještě si dokázala poručit.
"Na tohle ti jenom řeknu, že se mně líbíš taková, jaká seš," řekl a ona mu věřila, v jeho letech si už skutečně moc nemohl vybírat.
"Pořád začínám s dietou, ale… Víš sám, jak to je, když člověk dělá s jídlem." Vykouzlila omluvný úsměv a uchopila krajní trubičku. Na dvakrát ji spolkla, olízla si konečky prstů sáhla, pro sklenku se zbytkem vína.
"Co máš z toho, že se mučíš půstem?"
"Tobě ještě nedošlo, že to dělám kvůli tobě, Karle?" Provokativním pohybem stáhla lem sukně blíž ke kolenům. Už se jí těch řečí zdálo příliš. V autě volant držel levou rukou a pravou nestačila odstrkovat od svého klína, a nyní, místo toho, aby jednal, vrká jako zamilovaný student! Ale zařídil si to tady přepychově, zazobanec! Etážové topení pro chladné dny, silonové záclony až ke koberci, který je hebký jako lesní mech, moderní nábytek, přenosná televize, video, hifi věž, v baru pití pro četu vyprahlých vojáků… Když si vybaví ten svůj chudičký podnájem u babky Douděrové, je z toho úplně mimo.
Dopila obsah sklenky, přisunula ji k němu a zavzdychala. "Karle, je mi s tebou náramně."
"Se mnou ti nebude nikdy špatně, Tyldo, ale všecko záleží na tom, jak si porozumíme. Příště s sebou můžeme vzít i toho tvýho čiperu. Může pobíhat kolem chajdy, hrát si na posledního Mohykána, nebo na loupežníka Ledříčka, a my tady…" Šnajdr se odmlčel. Má už tu správnou náladu, ve které ji chce mít? Očima objímal její nádherné tělo a skoro trpěl. Proč se najednou tváří, jako by netušila, s jakým záměrem ji sem přivezl?
Ten mlsný, stárnoucí kocour! pomyslela si a bylo jí do smíchu. Jestli se domníval, že se mu sama svléknu, příšerně se mýlí. A to, co bylo dosud vyřčeno, je málo. Strašně málo. Tak málo, že mi to zatím nestojí za námahu… "Karle, kdypak už promluvíš s Vydrovou?" řekla nahlas.
"Zítra."
"Opravdu?"
"Nevěříš mně?"
Když mlčela, Šnajdr se zvedl a přistoupil k oknu. Nad řekou přibylo mraků, ale ještě nespadla ani kapka.
Náhlá změna v jeho chování ji znepokojila. Vzala ji jako varování. Jak to vypadá, musí se ujmout iniciativy. Napila se na kuráž, nahmátla druhý knoflík blůzky, uvolnila ho, vstala, došla k Šnajdrovi, hrudí se přimkla k jeho zádům, prsty její pravé ruky mu vklouzly do vlasů.
"Těšila jsem se, že spolu prožijeme úžasný den a ty… Nakonec spustíš o kuchyni."
"A divila by ses? Jak vytáhnu paty, Arnošt něco vyvede."
"Nejsi jeho chůva, Karle."
"Ale zodpovídám za kuchyň. Neříkej, že jste si ještě nevšímly, jak slídí za Marcelou."
"Ale ano, jenomže jak znám starou Ptáčkovou, Arnošt nemá ani minimální šanci. Zametla by s ním, že by si to pamatoval do konce života."
"Zapomínáš na ostatní ženský. Už teď na sebe štěkají pro každou pitominku. Doufám, že mně dáš echo, kdyby se něco vařilo?"
"V tomhle se na mě můžeš spolehnout. Ale už hoď všechny starosti za hlavu a hleď si mne. Nemůžu se dočkat, až mě sevřeš v náručí," zaútočila, nemínila už dále ztrácet čas.
"Asi máš pravdu, Tyldo," řekl a obrátil se k ní.
"Já mám vždycky pravdu, Karlíčku." Zasmála se a líbla ho do koutku úst.
Už se chtěl zamračit, taková tvrzení neslyšel rád, pokud je nevyslovil on, ale ten polibek mu pomohl zapomenout. Napadlo ho, zda by jí otevřeně neměl povědět, jak si představuje vývoj jejich vztahu, a hlavně ji upozornit, kde je nepřekročitelná hranice. Udělá pro ni první i poslední, ale do jeho manželství jí nic není. Kdopak by se o něj postaral, až přijde jeho čas? – Ne, tohle vyřeší, až pojedou z chaty. Třeba to s ní ani nebude tak hezké, jak si to naplánoval. A možná by ani nebylo taktické, aby věděla všechno.
"Tyldo, vezmeš si dovolenou a já sem za tebou budu jezdit," prohlásil a mluvil o nádherných letních nocích u táboráku na břehu řeky, které dovrší v chatě na lůžku prostorném jako letiště, a dost roztřesenými prsty rozepínal zbytek knoflíků na její blůzce. Když se rozevřela jako pestrá opona, užasle vyhrkl: "Kolikátku kupuješ podprsenku?"
"Doufala jsem, že se ti má prsa budou líbit, Karlíčku," řekla a předstírala rozpaky. "Ale nedívej se na ně tak hltavě, nebo se budu stydět. Už se ani nepamatuju, kdy mě nějaký muž svlékal."
"Máš nádherný prsa. Seš celá nádherná," mačkal ze sebe ne příliš nápaditě. A pak před ni sklouzl na kolena, ruce přitiskl na její zaoblené boky a ohryzek na krku mu začal poskakovat, jak polykal žhavé sliny.
"Nepospíchej, Karlíčku. Sám přece říkáš: práce kvapná – málo platná. Máme na to nejmíň čtyři hodiny…" zasmála se.
"Když já tě tolik potřebuju," vyhrkl a snažil se jí uvolnit sukni, ale počínal si hodně neobratně.
"Kruci, ty mě vůbec neposloucháš!" zasyčela. "Jestli si mně zničil sukni… Já to tušila, zip je nadranc. Víš, jak se teď těžko shánějí?"
"Koupíš si rovnou novou sukni. Šetřit na tobě nemíním, Tyldičko. Dám ti peněz, kolik na ni budeš potřebovat," mumlal.
"Jestli to je tak, nedej se rušit, myšáčku. Počkej, pomůžu ti, nešiko… Vidíš, že to jde úplně lehce. Teď máš volnou cestu. Strašně se na to těším. Věříš mně, Karlíčku? Od první chvíle, co jsem tě spatřila, jsem si říkala: pro tohodle mužského bych byla schopná udělat všechno na světě."
"Voníš jako mladej les. Seš horká jako slunce v pravé poledne," blekotal nad ní.
"Ty jsi už dlouho žádnou neměl, viď? Copak s tou svou nespíš, Karlíčku?"
"Tyldičko, já se z tebe snad pomátnu."
"To nemusíš, hlavně… Na copak ještě čekáš?" Nahým klínem se k němu prohnula, nahmátla jeho zátylek, přitáhla si obličej na svá mohutná ňadra. "Začni, Karlíčku. Už začni, nebo… Co je to s tebou? Celý se klepeš."
Nemohl dýchat, jak ho těsně svírala. Silou překonal tlak jejích rukou a zhluboka se nadechl.
"Neříkej, že nemůžeš."
"Mlč už, Tyldo," zaškemral.
"Tohodle jsem se obávala. Nechtěla jsem to přivolat, ale… Vzmuž se, Karlíku, přece mě nenecháš takhle roztouženou?"
"Sakra, drž už zobák!" zasyčel vtekle a schoval obličej na jejích prsou.
"Na mne se nemůžeš vymlouvat. Já ti vyšla vstříc a ty…" umlkla. Jak se ho v prvním okamžiku chystala smést ze sebe jako nepotřebnou věc, neudělala to. Nepřijela si s ním užít, ale zpracovat ho, aby mohla využít jeho postavení v kuchyni.
"Nezlob se, asi dnes nejsem ve svý kůži," ozval se a jeho hlas zněl provinile. Už byla na jeho výmluvy připravená.
"Tohle se přece může stát každému, miláčku. Asi jsi na to moc myslel. Dáš se do pořádku a vynahradíme si to. V neděli, nebo někdy jindy, hlavně, že to se mnou myslíš vážně. Opravdu zítra promluvíš s Vydrovou?"
Než Arnošt Vaněček stačil odskočit od dívky, dveře se skřípavě otevřely a do boxu nahlédla dlouhá a příšerně hubená Pavlátová.
"Ale ne?" sešklebila stařecky zvrásněný obličej. "Ty jsi to mlíko s ním dělala, jo?"
"Já… on… Někdo nás zavřel," koktala vyděšená dívka třesoucí se zimou, strachem jí zeslábly i nohy.
Pavlátová neměla slitování. "Máma z tebe bude mít ohromnou radost, holka. Každýmu vykládá, jaká jsi netykavka a ty… Fuj!"
"Paní Pavlátová, upozorňuju vás, abyste si dala pozor na to, co řeknete," vzpamatoval se Arnošt.
"Je to úplně jinak, než si myslíte. Vešel jsem do boxu, abych…"
"Vy mlčte, Vaněčku!" obořila se na něj stařena. "Můžete si říkat, co chcete, stejně vám neuvěřím. Už nějakej čas vás pozoruju. A ne sama."
"Jednou z mnoha povinností kuchaře je, aby se přesvědčil, zda je maso…"
Znovu ho přerušila. "Styďte se, Vaněčku," řekla takovým tónem, že si rázem připadal jako nicka. "Ženatej člověk s dítětem. A ke všemu v pracovní době!"
Nejhorší bylo, že za Pavlátovou už nakukovaly další ženy. Chichotaly se a beztrestně vtipkovaly na jeho adresu. Arnošt vztekem zbrunátněl v obličeji a zoufale šmejdil očima, aby našel aspoň skulinu, kudy by mohl uniknout z toho polárního prostředí.
"Děvčata, zavolejte Ptáčkovou," hodlala Pavlátová dovršit porážku mladšího kuchaře, který jí vydatně brnkal na nervy už tím, že se nehodlal řídit jejími radami, přestože v kuchyni pracovala ze všech nejdéle.
"Z cesty!" zaječel Arnošt a jako smrtelně poraněné zvíře se vrhl vpřed. Kruh žen kolem dveří do boxu sice prorazil, ale vběhl přímo do náruče statné myčky špinavého nádobí.
"Moc se necukej, holobrádku, beztak to máš marný!" zavřískala mu rovnou do ucha.
"Pusťte mě, vysvětlím vám to," zaprosil současně s pocitem, že v příštím okamžiku omdlí, protože čokoládově hnědé dlaždice mu zavířily před očima.
"Něco ti řeknu, hajzlíku. Měls z pekla štěstí, že jsem do boxu nevlítla první. Už bys tam visel na háku, tintítko. Tohle se dělá? Co si teď o Marcelce pomyslej?"
"Kontroloval jsem maso a někdo přicvaknul dveře," dostal ze sebe.
"Duch svatej, co? Takovou pohádku můžeš vykládat šéfovi, grázle! Dostals chuť na mladý masíčko? Na mou nevinnou panenku? Já tě asi… Co se cukáš? Nemysli si, že se z toho vykroutíš. To si vůbec nemysli," řečnila k němu.
Arnošt se přikrčil v domnění, že budou následovat rány, ale Ptáčková mu stále jen hrozivě mávala pravačkou před obličejem. Přeběhl očima po přihlížejících. Z výrazu jejích tváři pochopil, že mu to přejí. Nikdo se ho nezastane! Všechny jsou proti němu… V tomhle rozpoložení situaci nezvládl psychicky. Padl před myčkou na kolena a zamumlal: "A co když s Marcelkou mám vážný úmysly?"
Ptáčkové zůstala pootevřená ústa. Na rozdíl od své ratolesti se však nedala opít rohlíkem. Znovu Arnošta uchopila za límec jeho kuchařské blůzy a otázkami i nešetrným cloumáním ho nutila, aby se vyjádřil přesněji.
"Prostě se s Růženou rozvedu a pak si vezmu Marcelku," řekl s očima přilepenýma k dlaždicím.
"Tohle myslíš úplně vážně?"
"Jo," hlesl a přidal souhlasné pokývnutí.
"Dá se ti věřit?"
"Copak nevíte, jak žiju?" V Arnoštově obličeji se objevil nešťastný výraz. "Do dneška nevím, jestli je ten kluk vůbec můj," odevzdaně dovršil svoji porážku.
"Ty seš ale trumbera," pohrdavým tónem pronesla Pavlátová a snad už trochu zalitovala, že Vaněčka do toho vehnala.
"Když je to takhle, všecko je v nejlepším pořádku." Dosud urputný výraz v obličeji mužsky hranaté myčky roztál. Dokonce horlivě pomohla Arnoštovi na nohy. "Co civíte, ženský? Je tu snad nějaký divadlo?" rozkřikla se na přihlížející.
Jsem bačkora! Tímhle jsem se tady úplně znemožnil. Kdybych je býval seřval, jako to dělá Šnajdr, žádná by se neodvážila ani pípnout, letělo hlavou Arnoštovi, ale na to, aby se nějak pokusil třeba jen zmírnit dopad toho, co vyslovil, bylo pozdě, zatím to prostě musel vzít jako fakt.
"Arnoštku, honem si zalez někam mezi kotle, nebo z tý zimy v boxu dostaneš souchotě, člověk je chatrná schránka. Tak běž a já promluvím s Marcelkou, jistě bude šťastná," žvatlala dojatě myčka a přátelsky ho pleskla po zádech, málem se poroučel znovu na podlahu.
Sotva se vzdálil z jejího dosahu, už v něm začala klíčit odbojná nálada. Něco vymyslí, aby slib nemusel splnit. Stejně ho učinil pod nátlakem!
"Pane Vaněček…"
Pootočil se a u nejbližšího varného kotle spatřil vedoucí stravovacího provozu Vydrovou. Chtěl si jí postěžovat.
"Paní vedoucí, kategoricky protestuju proti…"
Energickým gestem paže ho umlčela.
"Vás nezajímá, jak se tady ke mně chovají?" zaskuhral.
"Sama jsem viděla, pane Vaněček. Ehm, tak říkajíc na vlastní oči. Za dvacet minut vydáváme oběd a vy, ehm, místo abyste, ehm, dohlédl na pořádek, ehm, tady ze sebe děláte šaška. Trpěl by vám to, ehm, vedoucí kuchař?"
Arnošt nebyl schopen jediného slova. Veřejně vyslovený slib ho najednou mrzel dvojnásob, protože i na tuhle odbarvenou blondýnu někdy večer před usnutím myslel. A ona ho takhle zradila!
"Proti legraci, ehm, vkusné legraci, ehm, nic nemám. Ale když, ehm, nenarušuje pracovní proces. Jistě chápete, ehm, že něco takového, co jste tu způsobil, ehm, nemohu trpět."
"Ale vždyť jsem to nebyl já, kdo…"
"A to ponechávám bez povšímnutí, ehm," nenechala ho domluvit, "otázku spotřeby elektrického proudu. Víte, ehm, kolik drahocenné energie přišlo nazmar tím, že jste ponechal otevřené dveře boxu?"
"To nevím, ale…" mačkal ze sebe popletemě.
"Ani to vědět nechtějte. Příště, ehm, dostanete elektřinu k náhradě, pane Vaněček."
"Paní vedoucí, tohle nemůžete myslet vážně," ohradil se nejistě.
"Vy se navíc, ehm, budete chovat vzpurně?" pravila zamračená Vydrová a rukou mávla k dosud otevřenému boxu. "Vy si, ehm, koledujete o velký průšvih. Nebo mě, ehm, chcete vyprovokovat?"
"Ale ne, já jen… Už tam letím, paní vedoucí," zamumlal Arnošt, přitrouble zíral za Vydrovou a v hrudi mu klokotal vztek.
Přiřítil se k boxu, vší silou přirazil dveře a hlavou mu letělo: tohle si líbit nenechám! Všem tady ještě ukážu, kdo je Arnošt Vaněček!
Po stranách nepříliš prostorného výklenku stály regály plné hrnců, pekáčů a pánví nejrůznějších velikostí. Uprostřed, až vzadu pod oknem se síťkou proti hmyzu, se nacházel dvojitý dřez a v něm se mylo špinavé nádobí. Tam vládla Ptáčková, statná a prsatá pětapadesátnice, která v mladších letech musela mít spousty nápadníků. Měla k ruce Kovandovou, která si pomalu nepamatovala, od kterého roku je v důchodu, a v té své rozměrné pogumované zástěře se téměř ztrácela. Při každoročních halasných oslavách MDŽ na ni převážně zapomínali, kdo by si taky v tom všeobecném shonu vzpomněl na osůbku jako věchýtek? Málomluvná stařenka se nikomu nepřipomínala. Myčka Ptáčková byla pravý opak. Nejraději však přetřásala vzácné povahové vlastnosti své dcery.
"Je to tak, jak vám povídám, Kovandová, Marcelka je můj poklad. Musím říct, že jsem s ní měla štěstí. Vidím to u sousedovic holky. Je samá diskotéka a věčně na sobě má ty odřený a záplatovaný kalhoty, jako by žili z ruky do úst, kluci jim lezou do baráku jako domů. Bude jí teprve sedumnáct a už se tam slítavají jako sršáni na sladký. Tuhle jsem sousedovi poradila, tátovi tý rozpustilý holky, aby jí přitáh opratě dřív než bude pozdě, že by se moh dočkat moc nemilýho překvapení. Chechtal se tomu jako bych ho polechtala na břiše. A víte, co mně na to řek? Abych se starala o tu svou cácorku. Nepřeju mu nic zlýho, Kovandová, ale dejte na mě, že mu ta holka připraví trpký chvíle. Teprve pak se chytí za hlavu a zalituje, že mě neposlech, jenomže pozdě bycha honit, že? Nechci se chlubit, Kovandová, ale s klidným srdcem můžu prohlásit, že jsem Marcelku vycepovala dobře. Je pracovitá, šetrná a skromná, drží se doma a hlavně nelže. Po takový nevěstě je dneska sháňka, Kovandová, mužský se za ní moc rádi ohlížejí. Marcelka nemá zapotřebí ženichy nahánět, hrnou se k ní sami. Chválabohu z ní vyrostla ženská jako obrázek. Ale nejdůležitější je, aby se holka měla s kým poradit. Od toho tady přece jsem… Přes den jí vtloukám do makovice, aby hned neskočila do náruče prvnímu frajírkovi, který na ni vycení zuby. Vdává se na celej život, tak jakýpak spěch, že?"
Stařenka trpělivě zbavovala hrnce mastných nečistot a souhlasně pokyvovala jako by postříbřenou hlavou, ale myšlenkami byla nejspíš daleko. Proto myčku trochu zaskočilo, když náhle promluvila.
"Emilko, zrovna tohle jsem radila Ondřejovi. Neposlechl mě.""Asi jste nebyla dost rázná, Kovandová." Ptáčková ledabyle otřela hrnec, který jí přišel pod ruku, a odložila ho na oplechovaný stůl. "Marcelo, hučím do ní, chlapi jsou vykutálená čeládka, drž si je od těla, dokud nebudeš pod čepcem. A kdyby se jednou zeptala na tátu, nemyslete si, Kovandová, že nějak budu šetřit jeho památku. Včetně nebožtíka, povím jí otevřeně, taky čučel za každou sukní, mizera, kdybych tehdá něměla oči jako ostříž, těžko bych se jeho pohřbu dočkala jako manželka."
"Zmizeli ve světě, jako by se do nějaké hluboké tůně propadli a voda se nad nima zavřela. I s malým Ondřejkem…" Stařenka si zavzdychala a pak ještě hlesla: "Bez jediného slovíčka na rozloučenou. Tohle nikdy nepochopím, Emilko." Po vrásčité scvrklé tváři jí sklouzly slzy, sklonila hlavu.
"Brekem nic nespravíte, Kovandová. Kluka jste měla rovnat od malinka. S dospělým pak je už těžký pořízení."
"Kdyby aspoň dopis poslal…" stařenka povzlykla.
"Takhle se špatně vychovaný děti odvděčujou." Ptáčková zamávala utěrkou. "Co jste tady vydřela, jste mu nacpala, a on přijel jednou za uherský rok. Rozmazlila jste ho, Kovandová. Nenaučila vděčnosti."
"Není to jenom jeho vina, Emilko. Hlavu mu popletla ta zlořečená slečinka." Ve stařenčině očích blýsklo. Upustila pekáč do mastné vody a hubenou ruku si přitiskla na hruď, jako by se obávala, že jí z ní vyskočí bolestivě bijící srdce. "Nejdřív to bylo samé maminko sem – maminko tam, lísala se ke mně medovými slovíčky, ale pak… Ani vnoučka jsem si mockrát nemohla pochovat. Jako bych byla prašivá."
"Takovýho zklamání bych se na starý kolena nechtěla dočkat. Naštěstí Marcelka přede mnou nemá tajnosti. Něco vám svěřím, Kovandová, ale zatím si to nechte pro sebe." Myčka se ohlédla, aby se ujistila, že nikdo nepovolaný nenaslouchá. "O Marcelku má zájem Arnoštek. No, přece náš kuchař… Já vím, že je zatím ženatej, ale už pracuje na rozvodu. Divíte se mu? Ta jeho satórie mu nedá ani vydechnout. Ale stejně ještě nejsem úplně rozhodnutá, jestli mu Marcelku dám."
"Kdybych aspoň tušila, kde se ocitli," zamumlala zoufale stařenka a pláč začal otřásat jejím schouleným tělem jako vítr osamělým stromkem.
"Častějc jste mu měla zmalovat zadek, Kovandová," pravila Ptáčková a očima zabloudila k hodinám na opačné straně kuchyně, pak se jí stáhly vějířky vrásek při koutcích úst. "Nějak se nám tý špíny nahromadilo, Kovandová," povzdechla si.
"Emilko, přece nemohl zapomenout…"
"Ale to víte, že nezapomněl. Určitě se vám odněkud ozve. To přece nejni možný, aby se dítě matce neozvalo. Hlavně už mejte, Kovandová, za chvíli nám začnou svážet nádobí od oběda."
"Emilko, moc vám děkuju za povzbudivá slova. Jste na mě tak hodná a já…" Kovandová poslušně ponořila ruce do vody s mastnými oky na povrchu, ale výraz její tváře prozrazoval, že na svého syna Ondřeje a vnoučka Ondřejka myslí dál.
Po větvích, které splývaly až téměř k zemi, sjely poslední souvislé stružky dešťové vody. V příkopech, zarostlých hustou režnou trávou, šumělo a žbluňkalo. Arnošt zetku vytlačil z úvozu na vlhkou asfaltku a zadíval se směrem k Houkovu. Nad městem bylo dosud černo, ale okolní lesy už vysušovalo slunce. Nebylo těžké uhodnout, že co nevidět přijde další přeháňka.
Snad jí ujedu, pomyslel si. Našlápl, ale zetka jen blafla. Znovu a znovu dupal na kliku, ale bezvýsledně. Mám vůbec benzín? Odšrouboval víčko nádrže, naklonil motocykl a zaznamenal zřetelné šplouchnutí. Že by zvlhla svíčka? Postavil stroj na stojánek, aby měl volné obě ruce. Vyčistil svíčku, profoukl a upevnil na ni fajfku kabelu, ale ani po tomhle pracném zásahu se mu nepodařilo nastartovat. Nezbývalo nic jiného, než zetku vystrkat na kopec a využít přirozeného spádu silnice.
Bez dalšího otálení uchopil řídítka a vykročil. Motocykl už najezdil tisíce kilometrů. Před třemi roky ho koupil od hajného za pouhých osm set, než našetří na nový, ale používá ho stále. Navíc mu došlo, že by se musel stát zázrak zázraků, aby jednou dal dohromady peníze na nový motocykl. Deset tisíc sice mají na vkladní knížce po tchyni, jenomže ty patří synovi. Růžena soptila, když opatrně naznačil, že by si z nich vypůjčil. – K čemu potřebuješ motorku? Choď pěšky, když ti nevoní autobus! Aspoň se víc budeš snažit, abysme už dostali byt v Houkově! křičela na něj.
Růžena chce Zálesí opustit za každou cenu, město je zřejmě její životní sen. Pokaždé, když se dostanou do debaty na tohle téma, oči jí žhnou jako dva rozfoukané uhlíky.
Na vrcholu kopce Arnošt rukávem smázl pot z čela a rozkročmo zetku osedlal. Zařadil, povolil spojku a současně přidával plyn. Konečně stroj prudce cukl dopředu a Arnošt musel vyvinout hodně úsilí, aby neskončil někde v mlází pod břehem.
Četnými zatáčkami projel lesem a když asfaltku obklopily louky a pole, objevily se i první chalupy vesnice. Před hostincem stály dva zablácené traktory s vlečňáky od hnoje z kravína, mezi nimi přešlapoval pár koní u bryčky. Zvířata přebírala kupku sena, kterou jim kočí hodil na zem, a občas se zadívala k oknům, kterými se nesla směs cinkání půllitrů a povykujících hlasů.
Kdy jsem u Šustrů byl naposled? trpce zavzpomínal Arnošt. Pak si vybavil tu oslavu po návratu do civilu. Tenkrát přetáhli uzavírací hodinu a když, v dost povznesené náladě, doma zabušil na okno, marně čekal, až mu Růžena otevře. Zbytek studené podzimní noci přečkal ve stodole zahrabaný ve slámě. – Kamarádi, nebo my! ječela ráno Růžena, ani se jí nestačil zeptat, proč ho nepustila domů. – Vy, Růženko, hlesl bez nějakého uvažování, vlastně ho mezi chlapy nic netáhlo, vždyť od nich musel spolknout tolik jedovatých poznámek a posměšků. Nejvíc ho tenkrát rozzlobilo, když se mu snažili namluvit, že za jeho nepřítomnosti k Růženě chodil voják z houkovské posádky, a soucitně ho nabádali, aby si doma pořádně prohlédl syna, zda je mu aspoň trochu podobný. Tohle už bylo víc, než mohl překousnout, proto jim odpověděl, že jeho Růženka je ta nejlepší ženská v Zálesí a oni mají vztek, že si nevybrala někoho z nich… Když si na tohle vzpomněl, bylo mu z toho smutno. Zakazoval si na ty pomluvy myslet, ale přesto v něm uvízly a zaťaly drápek i do jeho sebevědomí, se kterým nastoupil do závodní kuchyně továrny v Houkově, při každé příležitosti se vynořily a zneklidňovaly. Nedávno ho napadlo, zda právě tato nevyjasněná minulost není hlavním důvodem k tomu, že ho Růžena stále víc tlačí k tomu, aby už získal ten byt ve městě.
U kapličky s klekátkem obloženým čerstvými polními kvítky odbočil na úzkou cestu, která loukami směřovala ke třem chalupám ve stráni pod lesem. Asfalt končil u kravína. Cesta, rozježděná traktory a rozdupaná stádem krav, které tudy ženou ráno na pastvu a večer zpátky, po dešti připomínala močál. Kousek před povalovým mostkem přes potok Arnošt v louce spatřil stovku škodovku béžové barvy. Motor zabíral na plné obrátky a od prokluzujících zadních kol sršely gejzíry bláta.
Arnošt zastavil, došlápl na tvrdší okraj cesty a sledoval ten marný zápas. Co blbne? Takhle se ještě víc zahrabe, myslel si. Nevydržel dlouho přihlížet. Opřel zetku o sloupek potrhaných ohradníků a břečkou se brodil k zablácenému vozidlu. Ze strany řidiče zabušil na sklo. "Člověče, nejste na hlavu?"
Muž za volantem se předvedl. Brýle se zlatou obroučkou, knírek pod nosem jako okurka. Než řidič stáhl sklo, Arnošt se přece jen trochu vzpamatoval.
"Vy, pane náměstku? Promiňte, že jsem vás hned nepoznal. Nechci se vám vnucovat, ale takhle na tom budete pořád hůř."
"Kde se tu berete, Vaněčku?"
"Bydlím támhle u lesa," mávl rukou do stráně.
"Ale to je výtečné. Zdálo se, že projedu bez větších potíží, ale pak… Sám vidíte. Poradíte mi, co s tím?"
"Něco vyzkoušíme, pane náměstku. A přinejhorším sjedu k hospodě pro traktor." Arnošt obešel škodovku a uvědomil si, že náměstek při své smůle měl docela štěstí, kdyby zajel jen o několik metrů dál, auto by určitě utopil. "Hned se vrátím, pane náměstku," utrousil a seběhl k hustému křoví u potoka. Kapesním nožem nařezal plnou náruč proutí a vrátil se k autu.
"Asi bych to neměl nechávat pouze na vás," ozval se z auta náměstek Pulkrábek, ale Arnošt ho uklidnil.
"Zbytečně byste se zasvinil, pane náměstku, poradím si s tím sám."
Kladl pruty před kola a povzdychl si nad tím, jak má náměstek sjeté pneumatiky. Hnědá břečka mu pod botama čvachtala, semtam mu šplíchla až do obličeje, nemohla nepoznamenat i jeho oblečení.
"Už mám nastartovat, Vaněčku?" vyklonil se Pulkrábek.
"Můžete. Ale točte volant doleva. Co nejvíc to půjde. Já se opřu vzadu."
Motor zavrčel a z výfuku vyprsklo klubko smradlavého čmoudu. Arnošt se ho nadýchl a kašel mu hrozil roztrhnout plíce, ale vytrval. Tlačil ze všech sil a kolem něj pršelo bláto. Náhle se vozidlo utrhlo. Arnošt ztratil oporu a přepadl rovnou do louže. Než se z ní vyhrabal, Pulkrábek zajel na pevnou louku. Arnošt si ruce otřel o trávu a teprve se začal prohlížet. Vypadal příšerně.
"Jste machr, Vaněčku." Pulkrábek si sundal opocené brýle, čistil skla kapesníkem. "Nejspíš se divíte, co v těchto odlehlých končinách pohledávám…"
"Že byste zabloudil, pane náměstku?"
"Ale ne. Sháním chalupu a v kanceláři družstva mě informovali, že u lesa jsou dvě volné. Nenapadlo mě, že ta louka je tak zrádná. Bez vás, Vaněčku, bych tu asi trčel kdovíjak dlouho. Děkuju za pomoc."
"Nemluvte o tom, pane náměstku. Lidi si mají pomáhat. Já myslel, že bydlíte v Houkově v paneláku…"
"Chtěl bych chalupu na víkendy."
"Ale to bychom sousedili, pane náměstku. Tohle až povím Růžence, bude se divit. A pořídil jste jak, jestli se můžu zeptat?"
"Ještě jsem se nerozhodl. Cena by ušla, ale ta cesta… Musím si to nechat projít hlavou." Pulkrábek zalovil v kapse parádního saka, vytáhl krabičku marlborek, jednu si vyklepl do rtů, natáhl ruku k Vaněčkovi.
"Nedělejte si škodu, pane náměstku, jsem jenom sváteční kuřák," prohlásil Arnošt a zadíval se na špinavé ruce. "Ale když jinak nedáte, můžete mi je zastrčit do kapsy."
Pulkrábek trochu zaváhal, ale pak to přece jen udělal a chystal se nastoupit do škodovky, ale pozdržela ho Arnoštova otázka, jestli se mu líbila víc Koďousova, nebo Pitrova chalupa.
"Obě ujdou, Vaněčku." Pulkrábek lačně potáhl z cigarety. "Tak já pojedu, manželka večer pořádá párty s přáteli. Kdybych se zpozdil… však to znáte, co ženy dovedou, když není po jejích. Zůstávám vaším dlužníkem, Vaněčku," rozloučil se.
"Když je slušné počasí, žijeme si tady jako na letním bytu, pane náměstku."
"Budu o tom přemýšlet. Na shledanou," začal pospíchat Pulkrábek.
"Raději jeďte kus po louce," křikl za ním Arnošt. Zíral za béžovou škodovkou, dokud nezmizela za kravínem. Pak slezl k potoku, aby se dal trochu do pořádku.
Do kopce zetka táhla, jako by chtěla odčinit trucování v lese před Zálesím. Čím víc se Arnošt přibližoval k domovu, tím větší byla jeho stísněnost. Jestli se Růžena dozví o té dnešní události v boxu, bude s ní mít peklo na zemi. Šnajdrovy výchovné kecy nějak přežije, už jich vyslechl tolik, že mu jdou jedním uchem tam a druhým ven. Na Vydrovou kašle. Nejtvrdší oříšek bude stará Ptáčková. Kdyby před ní aspoň nemluvil o rozvodu. A to o klukovi už byla korunovaná blbost. Myčka je schopná sednout do autobusu, zajet do Zálesí a Růženě všechno naservírovat.
Arnošt vykopl rychlost a pokradmu zašilhal k oknům zarovnaným květináči s rozrostlými muškáty. Vedle zděné stodoly dřevěná chalupa vypadala jako chudá příbuzná.
"Táta přijel!" vykřikl pihovatý klučina na zápraží, běžel k Vaněčkovi a dožadoval se svezení.
"Neumíš pozdravit?" houkl na něho Arnošt. Chlapec se zastavil, na moment ztuhl jako by vrostl do země. Pak couval a předcházející úsměv byl ten tam.
"Až jindy, Pavlíku, dnes sotva táhnu nohy," provinile zabručel Arnošt. Dotlačil motocykl ke kůlně, před kterou byla obrovská kupa špalíků. Šest kubíků polen už letos vlastnoručně pořezal, aby se neopakovala minulá zima, kdy musel už v polovině března zajet na pilu a otravovat je tak dlouho, až slíbili přivézt fůru odřezků. Shodili mu je dole u potoka a tak mu nezbývalo nic jiného, než to nahoru odtahat na sáňkách.
Chtěl zavolat na synka, ale zmizel v chalupě. Opakovaným cuknutím uvolnil řemínek pod bradou, sundal si ochrannou přilbu. To jsem tomu zase dal. Ať je Pavlík můj, nebo není, on za to přeci nemůže!
Arnošt vešel do velké světnice, zařízené starším nábytkem. Zůstal jim po Kozlové, matce Růženy, od její smrti si ještě nic nepřikoupili. Růžena seděla na židli u stolu, v jedné ruce čmoudící cigaretu, druhou konejšivě hladila chlapce po krátce zastřižených vlasech a v očích se jí nebezpečně blýskalo.
"Musíš na Pavlíka pořád jenom hulákat? Pak se divíš, že se tě bojí," uvítala ho nakřaplým hlasem náruživé kuřačky.
"Jen jsem se ho zeptal, jestli umí pozdravit."
"Má být po kom…" ušklíbla se. "Taky ani nezabučíš."
Po mně asi má pouze jméno, pomyslil si trpce Arnošt, vyklouzl z řemenů a poloprázdný batoh položil na židli. "Představ si, že jsem dole u potoka potkal našeho náměstka Pulkrábka. Zapadl s autem do bláta málem až po poklice. Kdybych mu nepomoh…"
"Na tohle tě užije!" rozkřikla se. "Už někdo pomoh tobě, blbečku?"
Do úst se mu drala ostřejší odpověď, ale raději se sklonil k batohu. Růžena zřejmě má zase den, kdy pouze útočí. Kdy každé jeho slovo je důvodem k hádce. Když se do něj pustila, míval pocit, že se měla narodit mužským. Mlčky pokládal na stůl, co se mu podařilo odnést do skříňky do chvíle, než vklouzl do boxu za Marcelkou. Pytlík zrnkové kávy, čtvrtku másla, půl bochníku chleba z nočního pečení.
Kastrůlek mu vyškubla z ruky a hned jí připadal lehký. Strhla gumu, která přidržovala pokličku, a oči se jí rozšířily úžasem, který se rychle změnil ve vztek.
"Dnes to nešlo, Růženko. Měli jsme v kuchyni kontrolu."
"Jo…?" zabublalo jí kdesi hluboko v hrdle.
"Kdeco prošmejdili. Modlil jsem se, aby nám nelezli i do skříněk."
"Co se vařilo?"
"Svíčková."
"Ty nevíš, jak ji mám ráda?" protáhla zlověstně. Třískla kastrůlkem na stůl a málem srazila popelník plný nedopalků, tiků v její tváři přibývalo. "Sakra, kdo k vám pořád ty kontroly posílá? Tenhle tejden to je už podruhý."
"Byli u nás minulý týden, Růženko. V úterý," vymáčkl ze sebe pro jistotu, kdyby to z její strany byl chyták. "Možná mají podezření. Normy jsou utažený a neberu jenom já," přidal.
"Chtěla bych vidět, co odtahá ten váš pajdavej skladník. A o Šnajdrovi ani nemluvit…"
"Na ně je každá kontrola krátká. Klidně si to odvezou autem. Mají přece klíče," poznamenal horlivě, vyhovovalo mu, aby se její vztek přesunul na někoho jiného.
"Já bych věděla, jak na ty padouchy. Viděl bys, jak bych je klepla přes prsty," chvástala se.
"Růženko, proč něco nekoupíš, když víš, jak to u nás teď vypadá?"
"A za copak?" vyjekla. "Nemám ani korunu!"
"Včera jsem ti dal padesátikorunu…"
"Co dneska koupíš za padesátku? Víš co, chytrej, choď si nakupovat sám!"
"Bereme až v pátek. I na kafe jsem si musel vypůjčit."
"Pavlík má vydatně jíst. Kastrůlek svíčkový a pár koleček knedlíku by fabriku nezruinoval. Zbytky beztak vylejete do pomyjí."
"Copak riskuju málo? Představ si, že by jednou vrátná chtěla vidět můj ruksak…"
"Tak mně dávej víc peněz a nemusíš nic vozit."
Na tohle už odpověď neměl. Tolikrát to spolu už probrali. Tyhle debaty o penězích ho unavovaly. Ze zálohy a z doplatku si ponechával jen po stokoruně, ale i z toho na něm dost vyloudila, často neměl ani na benzín a musel škemrat v podnikových garážích. Tolikrát ji prosil, aby si to rozpočítala, že nesbírá koruny na cestě. Téměř celou výplatu utratila během několika dnů za hlouposti, nepochybně spoléhala, že jídlo přiveze. – Chtěla bych nakouknout do tašek ostatních! křičela, když se jí snažil vysvětlit, jak ho to ježdění s ruksakem na zádech ponižuje.
"Pravda ti nevoní, co?" řekla, když si zapálila novou cigaretu. Jedna krabička denně jí nestačila.
"Nechci se s tebou hádat, Růženko." Batoh přehodil přes zavěšenou tyč při sporáku, aby do rána proschl, a už na manželku raději ani nepohlédl.
"Kampak?" vřískla za ním.
"Bolí mě hlava. Na chvilku si zdřímnu."
"Cože…?" Zrudla a lapavě nadechla. "Celej den seš v luftě a všecko tady mám na krku já. Nestydíš se? Kolem chalupy je tolik práce a ty… Kdypak míníš doštípat dřevo?"
"Nerozčiluj se, Růženko. Vždyť už jdu," zabručel přes rameno. V síni si nazul sešlapané polobotky a vyšel na zápraží. Tchyně, žlučovitá a svárlivá stařena, mu neustále připomínala, že se k nim do chalupy nastěhoval s holým zadkem. Doufal, že až ji pochovají, bude mít klid. Jenomže Růžena je stejná jako její máma!
Sekal na špalku, který pocházel z obrovského modřínu, co podzimní vichřice svalila mezi jeho a Pitrovým stavením. Soused si na ten nejméně čtyřkubíkový strom dělal nároky, protože vrškem dopadl na jeho plot. Hajný předstíral, že o vývratu nic neví, všechno nasvědčovalo, že z modřínu bude obložení v novém Pitrově baráku, který si postavil dole ve vsi. Než se do toho vložila Růžena… Kvůli ní se vlastně rozkmotřil téměř se všemi mužskými ze Zálesí. Ale to jí vůbec nevadí v tom, aby mu je při každé příležitosti nedávala za vzor správných chlapů. Proč nejde pracovat, když se jí zdá, že nosí malé výplaty? Co doma celý den dělá? Kdyby aspoň uvařila klukovi.
Hromada polínek po Arnoštově levé ruce rostla, ale špalíků jako by neubývalo. Les za chalupou zrudl odleskem zapadajícího slunce, pak rychle potemněl. Z cesty pod kopcem se ozvalo bučení krav, kolem zvolna se sunoucího stáda pobíhal bílý pes a ňafal, jako by pouze na něm záleželo, zda dobytek dojde do kravína.
Arnoštovi sekera začala připadat příšerně těžká. Uklidil ji do kůlny, usedl na ten modřínový špalek, nahmátl v kapse krabičku s několika cigaretami, které dostal od náměstka Pulkrábka. Kouřil a stále hlouběji zabředal do myšlenek na konflikt před boxem. S odstupem času to viděl jinak. Co kdyby tomu nechal volný průběh? Tenhle způsob života se pro něj stává stále víc nesnesitelným…
Protijedoucí automobil neztlumil dálková světla. Oslněný Šnajdr pevněji sevřel volant a chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Peprná nadávka byla první slovo, které za jízdy pronesl. Tylda Zemánková se zadívala do jeho obličeje. Nebylo její vinou, že jejich výlet nedopadl tak, jak si ho on nepochybně představoval.
"Karle, ani jsi nevyprávěl, jak jsi se měl v Egyptě," řekla, protože věděla, jak rád se vychloubá.
"Nejmíň třikrát," zabručel.
"Víš, že jsem byla na hlídačence s Péťou." Naklonila se k němu, hlavu si opřela o jeho rameno.
"Letěli jste letadlem?"
"Schválně jsem vybral cestu lodí," řekl ještě zdráhavě, ale už z toho čišela chuť, vypovídat se.
Bylo jí jasné, že ho už nemusí pobízet."Přes Středozemní moře do Alexandrie."
"A jestlipak jsi viděl opravdovou poušť?"
"Tyldo," dost přezíravě se usmál, "tam je všude písek. Brzy ho přestaneš vnímat. Třetí den nás zavezli do jedný oázy, už mně vypadlo z hlavy jméno. Samotný městečko jako vymalovaný, ale kolem nic jinýho než písečný duny. A mezi nima ostrůvky na troud vysušený trávy a zakrslý keříky. Na jihu Egypta třeba i několik roků nezaprší."
"Zato v Houkově leje každý druhý den."
"Pro ně tam je i deštíček malý zázrak."
"A co se ti v Egyptě nejvíc líbilo, Karle?"
"Cheopsova pyramida. Stosedumatřicet metrů vysoká. U ní si připadáš jako trpaslík, Tyldo."
"Chepos… Tohle jsem už někde slyšela."
"Cheops," vybafl mrzutě. "Nechal si ji postavit faraón. Něco jako u nás dřív král… Ksakru!"Před zatáčkou k městu mihotalo červené světlo. Baterku držel policista. Šnajdr se začal potit, uvědomil si, že jestli mu dají fouknout, trubička bude zelená jako brčál. Po nezdařené souloži si musel nalít… Rozechvělou rukou přeřadil na nižší rychlost v domnění, že dostane příkaz k zastavení. Ale policista pokynul rukou, aby pokračovali v jízdě. Po vozovce blýskaly drobné střípky. U příkopu, mezi dvěma košatými kaštany, stál povážlivě nakloněný nákladní automobil a pod jeho předkem ležel pomačkaný motocykl, stranou jakýsi balík, který měl obrysy lidského těla.
"Spěchat se má pomalu," přes zuby procedil Šnajdr. Ulevilo se mu, užuž měl nahnáno, že bude muset využít veškerých svých konexí, aby nepřišel o řidičské oprávnění. Od pily se proti nim vynořila tuponosá sanitka s modře blikajícím majáčkem. Hvízdavý signal se vrýval až do mozku.
"Nikdy jsem nebyla dál, než u tetky v Chomutově." Zemánková si povzdechla. "A za hranicema už vůbec ne."
"Tohle se dá snadno napravit."
"Ty bys mě někam vzal, Karle?" hlesla, aby se vyjádřil konkrétněji. "A proč by ne? Stojí to nekřesťanský prachy, ale na poznávání světa by jich člověk neměl litovat."
"Peťulu bych zavezla k mámě, beztak pořád píše, že si ho vůbec neužije."
"Ještě si o tom pohovoříme." Vyhnul se přímému slibu. "Kde ti mám zastavit, Tyldo?"
"Před zatáčkou. Douděrce jsem napovídala, že dělám na odpoledne."
Motor si pobrukoval. Šnajdr se nahnul k Zemánkové s úmyslem, že ji na rozloučenou políbí, ale pak z toho bylo pouhé pohlazení po paži. "Pá, Tyldičko. Na neděli se budu moc těšit."
Sama mu teplé rty přilípla na tvář. "Asi se mi bude zdát o dovolené u moře, Karlíku," řekla a zasmála se. Protáhla se ven, přibouchla dveře. Přeběhla vozovku a z protějšího chodníku mu ještě zamávala.
"Do tmavého převléklo se nebe…" pobrukoval si Šnajdr oblíbenou píseň. Přejel železný most přes řeku, odbočil doprava na nábřeží. Na obloze poblikávaly hvězdy, mezi kmeny vzrostlých lip probleskovala líně tekoucí voda, postříbřená jasem výbojek pouličního osvětlení.
Reflektory vrhly světlo na plot. Z pletiva jako by se rázem staly roztékající se plástve medu. Šnajdr zatroubil, ale drobná postavička už pospíchala podle zdi vilky. Žena otevřela garáž i bránu. Šnajdr před garáží zastavil žigulíka a čekal, až manželka zamkne bránu. Přiběhla k němu, nastavila mu tvář. Letmo ji políbil. Zeptala se, zda si dost odpočinul.
"Že se ptáš. Ta chajda u řeky je k nezaplacení, Maruš. Trochu se opláchnu a hačneme k telce. Co dnes dávají?"
"Čtvrtý díl toho seriálu."
"O tom hrabátku, co se před ním služky musely zamykat?"
"Ten běží až zítra. Dnes je o tom ředitelovi a jeho rodině. Jak mu žena umřela, ale on kvůli zaměstnání neměl čas na výchovu dětí. Děvče se spustilo s ženatým, syn si začal píchat drogu."
"Nakonec to stejně dobře dopadne," zasmál se.
"Karle, máš tu návštěvu. Z továrny," vzpomněla si na schodech k verandě.
Koho mu sem čerti dostrkali? Šnajdr s přezouváním nijak nepospíchal. Když zaslechl hlas Vydrové, vztekle mrskl polobotky do botníku.
"Dobrý večer, pane Šnajdře. Nezlobte se, že takhle pozdě ruším, ehm, ale…"
"Do zejtřka to počkat nemohlo?" zabručel nerudně.
"Víte, já, ehm… Prostě tam zítra nebudu. Brzy ráno odjíždím a tak jsem si myslela, že, ehm…" Vydrová rozpačitě pohlédla na Šnajdrovou.
"Maruš, uvař nám kafe," přikázal ženě a Vydrovou postrčil do obývacího pokoje. Ukázal jí na křeslo, sám se rozvalil na pohovce. "Spusťte, šéfko."
"Před polednem se v kuchyni stala dost nemilá věc. Pavlátová, ehm, v boxu přistihla Vaněčka s Marcelou Ptáčkovou. Je mi, ehm, dost trapné o tom hovořit, ale když tam zítra nebudu… Rozhodně to nemůžeme přejít mlčením. Přišla jsem tam, box dokořán a Vaněček, ehm, klečel před myčkou a přísahal, že se s její Marcelou ožení."
"Ten pacholek." Šnajdr nevěděl, zda se má smát, nebo vztekle vybuchnout. Ta Vydrová je pitomá, kam až dohlédne. Pro takovou volovinu se štve přes celý Houkov!
"Asi nechápete, ehm, co z toho může vzniknout," řekla a už se mračila, podle jejího názoru Šnajdr případ evidentně podceňoval.
"A vy si myslíte, že ji v tom boxu… Že tam s ní něco vyváděl?" opravil se a v koutcích úst mu poškubávalo.
"Pane Šnajře," v klíně propletla prsty obou rukou, "jdu za vámi, abychom se poradili, a vy… S tímhle nejsou žádné žerty."
"Nepřehánějte, Vydrová," naštval se, ale než v tomhle duchu pokračoval, mezi dveřmi se objevila jeho žena s podnosem. Ta chvilka, než naservírovala šálky s kávou, mu stačila k uklidnění.
"Tak co mi povíte?" řekla, když znovu zůstali sami.
"Tuším, kam míříte, šéfko. Ano, slíbil jsem vám, že Arnošta vycepuju. Kdybyste věděla, kolik námahy mě stálo jen to, aby pochopil, že kuchař musí pořád zářit čistotou. Než jsem mu do jeho zabedněné palice nahustil normy. Podle mého názoru jsem udělal všecko, co v jeho případě udělat šlo."
"Já vám věřím, ale, ehm…"
"Za lidi přece zodpovídáte vy," přerušil ji. "Moje starost je, navařit z toho, co Pavlát vydá. Jsem totiž jenom obyčejnej kuchař…" Měl co dělat, aby si odpustil úšklebek.
"Ale tohle je vyjímečný případ. Potřebuju vaši pomoc. Jste muž a já…" zmlkla a zrudla.
"A já vám radím: hoďte to za hlavu. Arnošt v boxu holku trochu pomuchlal a vy hned zvoníte na poplach. Marcela určitě moc neprotestovala, tak proč to roztrubovat?"
"Ale on se, ehm, chce rozvést. A že prý kluk není jeho… Nemohu se zbavit dojmu, že to bude mít nějakou dohru."
"Copak neznáte Arnoštovu náturu? Prostě plácne první, co ho napadne. Určitě si myslel, že mu Ptáčková nějakou ubalí."
"A co když se to dozví jeho manželka?"
"To by ovšem byl malér," přiznal. Usrkl kávy a už přístupnějším tónem se zeptal: "Co navrhujete, šéfko?"
"Promluvte s ním jako muž s mužem."
"Hmm." Šnajdr přeběhl očima po televizoru, pak mrkl na hodiny. "Dobře, zítra si ho podám. Ale určitě to bude tak, jak si myslím. Kluk je mladej a doma si asi moc neužije."
Když se Vydrová konečně odporoučela, její vyprovázení přenechal manželce. Přistoupil k oknu, odhrnul záclonu a zíral do tmy. Vedoucí stravovacího provozu pustil z hlavy a myslel na neděli s Tyldou. Pak si i zanotoval: "Do tmavého převléklo se nebe, podívej se, šat má děravý…"
"Asi bys na chatu měl jezdit častěji, Karle," prohlásila manželka ve dveřích.
"Kde vzít čas, Maruš?" Odstranil háčkovanou dečku z obrazovky televize a zapnul ji. "Podruhý jí řekneš, že se vracím až po půlnoci."
"Zazvonila malou chvíli před tebou."
"Vaření nerozumí ani jako průměrná ženská z domácnosti. V plachtách má zmatky, s jídelníkem si neví rady. Nepamatuju, že by někdy něco samostatně zařídila. Je absolutně neschopná," bručel podrážděně. Na obrazovce hovořil mladík s ulízanými vlasy, zkrášlený širokou módní kravatou. Šnajdr polkl kávy a pohodlně se opřel. "A navíc lže. Celá fabrika ví, že tomu jejímu doktoři dali na vybranou. Buď nastoupí protialkoholní léčení, nebo mu vezmou invalidku."
"Zmínila se, že má jen polovinu pravé plíce."
"A že mu to nevadí při tom vysedávání v hospodě? Kdybych vyžbrundal tolik piva a vykouřil tolik cigaret jako on, dávno bych prděl pod kytkama. Invalida…" uchechtl se. "Tomu se můžu jenom zasmát. Útěchou je, že na každýho jednou dojde, Maruš. Její starej je známej rejpal. Koledoval si tak dlouho, až si vykoledoval. Zmalovali ho kumpáni z hospody Na vršku a ona každýmu vykládá, že zakopl o obrubník chodníku."
"Takového manžela jí nezávidím." Šnajdrová odnesla šálky a na stolek postavila misku se slanými burskými oříšky. "Víš, že jsem dost zvědavá, jak se ten direktor bude tvářit, až mu dojde, co mu z dětí vyrostlo?"
"Jestli si neděláš zbytečný starosti. Autor je nenechá úplně padnout, nebylo by to výchovný." Šnajdr hrábl do misky a do úst si nasypal hrst buráků.
Růžena je stále víc troufalejší. Chová se skoro jako by ho chtěla k něčemu vyprovokovat. Co má za lubem? uvažoval Arnošt. Večer ho vyštvala na zápraží, aby si vyčistil zablácené šaty. Když se vrátil do světnice, už ji tam nezastihl. Na stole našel patku chleba, ždibec rozteklého másla, buclák odporně přeslazené kávy a hlavně tu černou nestvůru, které žlutě svítily oči a mlsně se olizovala. Tolikrát už Růženě řekl, že kočky nesnáší! Arnošta popadl příšerný vztek a řítil se ke stolu, že si to s tou černou obludou jednou provždy vyřídí. Kočka nahrbila rozježený hřbet a nepřátelsky vyprskla, odrazila se a měkce dopadla na prošlapaná prkna u dveří do ložnice, zaškrábala na ně a žalostně zamňoukala. Aspoň po ní mrskl kartáč, ale minul. Vzápětí se ocitl tváří v tvář Růženě, přinesla mu modře pruhovaný polštář. Když doplachtil na starou, proleželou pohovku u stěny, Růžena chtěla mlčky odejít.
"Proč?" dostal ze sebe.
"Příšerně chrápeš a budíš Pavlíka."
"Tak ať si tady lehne on," namítl popuzeně, nebylo to poprvé, co si s ním něco vyřizovala tímhle způsobem.
"Pavlík je nastydlý. Musím mu dávat sirup."
"Růženko, proč na mě jsi tak zlá? Vždyť přece dělám všechno, co si přeješ. Řekni mi, co je tohle za život," zkusil to po dobrém, hrdlo se mu zatáhlo, málem vzlykl.
"Stejně mám návštěvu."
"Mně stačí, když vedle tebe budu ležet. Potřebuju si s tebou promluvit. Dnes jsem zase spravoval a…"
"Jestli začneš o motorce…" Vrásky kolem očí se jí smrskly. "Na tu vkladní knížku nesáhneš!"
"A z čeho mám našetřit?" vyhrkl zoufale.
"Jen přes moji mrtvolu!" zasyčela a přicvakla za sebou dveře, otočila klíčem. Nevěřícně zíral na dveře a v duchu zuřil. Proč si ho vzala? Aby ji živil? Nebo i proto, aby kluk měl tátu?
Arnošt odehnal vzpomínku na večer, obtáhl nůž a ocilku vrátil na své místo. Očima šlehl ke kulatým elektrickým hodinám a pak se zahleděl na dva kusy masa, které ležely na plechu pracovního stolu. Šest dvacet a Šnajdr nikde. Přeci to všechno nebude porcovat sám?
Vydrová se v kuchyni taky ještě neukázala. Že by šéf byl u ní? Ne, dvacet minut by s ní nevydržel, řekl si, věděl, že Šnajdr Vydrové nemůže přijít na jméno. Nejspíš včera byl na chatě a dnes si přispal. Tím líp. Až spustí o Marcele, zeptá se ho, jak se mu spinkalo.
Arnošt, značně povzbuzen myšlenkou, že našel způsob, jak šéfa umlčet, zahájil porcování masa. Zabral se do práce a Ptáčkovou spatřil v posledním okamžiku, už jí nemohl uniknout.
"Bože, taková spousta masa," sepjala ruce. "A nikde žádný uznání, viď?"
"Jako vždycky," pronesl opatrně, nevěřil, že ho vyhledala jen proto, aby ho politovala.
"Šéf," mávla rukou ke stolku pod nástěnkou, "moc dobře ví, jak se dřině vyhnout." Nespustila z něho oči a jemu z jejího upřeného pohledu začalo být horko. Rozhlédla se, přistoupila blíž a její hlas dostal důvěrnější tón. "Celou noc jsem přemýšlela, Arnoštku. O tobě a o Marcelce."
"To jste se moc nevyspala," zamumlal místo toho, aby využil příležitosti a uvedl údálost z minulého dne na pravou míru.
"Už včera mě napadlo, že vám nebudou přát. Ráno v šatně Pavlátka tvrdila, že jsem tě k tomu donutila."
"Ale ne," hlesl nepřesvědčivě.
"Však já jí to hned vytmavila," pousmála se myčka. "Nedej si od nikoho radit, Arnoštku. Lidi jsou verbež, cizí štěstí jim nevoní. Šťouraj a šťouraj, až z toho je neštěstí. Kdybys měl dát na lidi… Už ho tady máme," zaznamenala Šnajdrův příchod.
"To se mně ulevilo."
Myčka se mu podezřívavě zahleděla do oči, ale když zjistila, že starší kuchař jde k nim, zašeptala: "Marcelka je z tebe úplně popletená, Arnoštku, po včerejšku chodí jako mátoha." Povzbudivě mu stiskla loket a rychle se vzdalovala k výklenku.
"Dnes zastupuju Vydrovou," oznámil mu místo pozdravu Šnajdr, ale obličej jako by měl ještě pomačkaný od polštáře.
Arnošt mlčel a úkosem sledoval Šnajdrovy bleskurychlé pohyby při ostření porcovacího nože. Vládl jím s obdivuhodnou bravůrou, možná i lépe než leckterý vyučený řezník. V jejich podmínkách tohle umění bylo k nezaplacení, časům, kdy masný kombinát dodával rozporcované maso, dávno odzvonilo. Arnošt si byl vědom skutečnosti, že v práci se syrovým masem se šéfovi nevyrovná, a tušil, že těchto jeho kvalit nedosáhne nikdy.
"Doneslo se mně, jak jsi tady včera exceloval, Arnošte," ozval se konečně Šnajdr. "Sakra, copak se nedokážeš ohlídat ani jedinej den?"
"Šéfe," Arnošt nasucho zapolykal, odvaha k odporu z něho nadobro vyprchala, "nafoukli to."
"Jako bys nevěděl, s jakým ohněm si zahráváš. Dozví se to ta tvá a přichystá ti kufr."
"Říkám vám, že to nafoukli," zopakoval Arnošt a vzápětí mnoho nescházelo, aby se škaredě řízl do prstů, kterými přidržoval kýtu. "V boxu jsem byl na kontrole."
"A náhodou tam byla i Marcela, že?" Šnajdr se zašklebil. "Takovou pitomost ti nespolknu, člověče. Když na nějakou dostaneš chuť, nezapomeň, že nejseš neviditelnej."
"Někdo přicvakl dveře. Z vnitřku nejdou otevřít."
"Když se někde venku na mezi stydíš, měls za mnou přijít pro klíče od chajdy, troubo."
Touhle otevřenosti Šnajdr poboural i tu chatrnou obranu, kterou Arnošt postavil. Zkroušeně přiznal, že provedl příšernou koninu a teď neví, jak z toho vycouvat.
"Nejhorší na tom je, že Ptáčková chce, abych ten slib splnil." Arnošt si zoufalým pohybem zajel prsty do vlasů. "Šéfe, poraďte, jak z toho maléru vybruslit," zaškemral.
"Hned ráno se měla dozvědět, že to byla sranda. Necháš ji, aby přivykla myšlence, že tě má lapenýho, a nepomůže ti ani pánbíček."
"Nedokážu to. Kdybyste mě zabil, nesvedu to." Arnoštovi se rozklepala brada, ruce mu visely podle těla, jako by k němu nepatřily.
"Panebože," Šnajdr mrskl porcovací nůž na maso, "je vůbec možný, abys stvořil tak pitomou ovečku?"
Ptáčková domyla velký hrnec a podala ho Kovandové. Stařenka ho s námahou otřela a poklopila na suchý stůl. Po její svraštělé tváři proběhl zjemňující záchvěv, zárodek úsměvu.
"Tak přece si vzpomněl, Emilko. Včera mně listonoška přinesla dopis. Četla jsem ho celé odpoledne. Až mě z toho rozbolely oči. A v noci ne a ne usnout."
"Neříkala jsem, že se vám ozve?" utrousila myčka, ale vyhnula se pohledu na daleko starší spolupracovnici, jako by ji pronásledovalo špatné svědomí.
"Je v Austrálii," pronesla Kovandová s jakýmsi nábožným zaujetím. "Není to až někde za mořem? Taková dálka daleká."
"Jestlipak vám napsal adresu?"
Úsměvem rozněžnělý obličej stařenky se poněkud zachmuřil. "Beztak bych neudržela tužku." Zadívala se na své pokřivené prsty a přes rty jí uklouzlo tiché povzdechnutí.
"Někdo by vám to napsal, Kovandová."
"Hlavně, že jsou živí a zdraví, Emilko. A že se mají dobře."
"Vlastně máte pravdu, Kovandová. Přeju vám to z celýho srdce."
"Ondřej byl vždycky čipera. Věděla jsem, že se ve světě neztratí." Obličej stařenky zazářil štěstím.
Jenom aby neblufoval, mizera, pomyslela si Ptáčková a pak měla pocit, jako by za ní někdo stál. Pootočila se a spatřila Šnajdra. "Něco potřebujete, šéfe?" hlesla.
"Jo," sykl a to bylo pro ni výstražné znamení. Její podezření zesílilo, když Kovandové řekl: "Julinko, běžte dolů do škrabárny a pomožte s bramborama na zejtřek."
"Přece byste ji, ubožačku, nehonil po schodech?" Ptáčková vsunula ruce pod gumovou zástěru, aby si je o šaty osušila, nechtělo se jí se Šnajdrem zůstat o samotě.
"Řekl jsem, že půjde Kovandová!" přitvrdil hlas.
"Jako byste nevěděl, jaký má potíže s nohama…"
"Tam si aspoň sedne."
"No dobře. Snad jsem tolik neřekla," zamumlala Ptáčková a ruce ponořila do mastné vody ve dřezu. "Hulákat na mě hned nemusíte, šéfe."
"Emilka to myslela dobře." Stařenka se podívala na trochu shrbená záda statné myčky a v jejím obličeji se mihl provinilý výraz. Vzápětí jako by se jí v očích rozsvítilo. "Pane šéf, Ondřej napsal." Zašmátrala pod zástěrou. "Chcete si to přečíst?"
"Moc rád, Julinko. Ale později."
"Až z Austrálie," řekla, ale dopis už nevytáhla. Šourala se ke dveřím do suterénu.
"Babka si bude odpočívat a já se tady zblázním," vyhrkla Ptáčková, když Kovandová byla z doslechu. "Šéfe, copak jsem zase provedla?"
"Mně osobně nic, ale zmáčkla jste Arnošta. Snad jste si nemyslela, že vám to jen tak projde?"
"Já že ho zmáčkla?" Nasadila nechápavý výraz.
"Jo," kývl. "Měla byste si uvědomit, že by vás za to mohl žalovat, Ptáčková."
"Tohle přece nemůžete myslet vážně," zamumlala a vzápětí se hystericky rozesmála. "Je to úplně jinak, než si myslíte. Arnoštek je v manželství moc nešťastnej a není divu, že si chce s mojí holčičkou zašpásovat."
"Jsem rád, že mluvíte o špásování. Nazvala jste to tím správným slovem, Ptáčková. Nic jinýho to taky nebylo," ušklíbl se. "Horší je, že toho chcete zneužít. Že v tom vidíte příležitost, jak dostat Marcelu pod čepec. Tohle už zavání kuplířstvím. Chápete, o čem mluvím?"
Na okamžik znejistěla. Pak rozpřáhla ruce s prsty zarudlými a popraskanými od horké vody a v jejím obličeji se objevil výraz nevinnosti. "Copak můžu dělat, když se mají rádi?"
"Ženská," dal si na tomhle oslovení velmi záležet, "hlavně byste neměla lhát sama sobě."
Předpokládal, že jí už došlo, že Arnošt je pod jeho ochranou, a stáhne se, ale myčka už svoji nejistotu překonala a zabubnovala k útoku. Slova z jejích úst se na Šnajdra hrnula jako lavina. Mělo jí napadnout, že se mu nebude zamlouvat kuchařův zájem o dceru obyčejné myčky špinavého nádobí. Nikdy by si nepomyslela, že právě on, kterého si dosud hrozně vážila, bude tou největší překážkou, kterou ti dva budou muset překonat, aby byli šťastní. Jenomže má smůlu, už s tím nic neudělá a nezbývá mu, než se s tím smířit, Arnoštek přísahal a je na to kupa svědků, dnes ráno s ním mluvila a on jí svůj úmysl znovu potvrdil.
"Ptáčková, hoďte zpátečku," řekl a vytasil se s posledním trumfem: "Jestli se do toho zamontuje jeho Růžena, nemáte šanci."
"S takovou," pohrdání jí rozvlnilo rty, "která si děcko sehnala kdovíkde a nastrčila ho Arnoštkovi, bych neztratila ani slovíčko."
"Kdo vám tohle nakecal?" zamumlal a začal to vidět černě. A pak to přišlo: "Sakra, ještě řekněte, že z Marcely včera ubylo. Jak ji znám, držela jako u kadeřnice."
"Jak se opovažujete?" Ptáčková pobledla a doslova zalapala po dechu. Už věděl, že se nechal unést, ale nebyl zvyklý prohrávat.
"Nemíním s vámi diskutovat. Berte to takhle: jestli Arnošta nepřestanete uhánět, osobně se postarám, abyste z kuchyně vypadla. Vy i ta vaše povedená ratolest!"
"Podle vás jsme nějaký coury, jo?" Poslepu hmátla do dřezu, možná s úmyslem, že bude pokračovat v mytí, ale pak z mastné vody vylovila hadru a vzápětí ji mrskla zpátky. Páchnoucí gejzírky vyšplíchly až na Šnajdra.
Ani ruku nezvedl, aby si mastnotu ze tváře otřel. V mírném šoku přihlížel, jak si myčka strhává černou gumovou zástěru, jak chvátá k východu z kuchyně. Bylo mu jasné, že udělal chybu. Místo toho, aby ji zastrašil, vyprovokoval ji až k zběsilosti. Domníval se, že ji má přečtenou. Právě mu dokázala opak. Takhle rozparáděná je schopná vtrhnout třeba i k řediteli fabriky!
"Šéfe, je zle." Po jeho boku se objevila hubená Pavlátová. "Emila hnala ke kancelářím."
"Jo?" hlesl a hlavou mu prolétlo: Seber se! Stojíš tady jako kluk, který neví, kudy kam. "Hleďte si svý práce!" zavrčel zuřivě.
"Cože…?" nezalekla se. "Kovandovou pošlete na zemáky, Emilu naštvete. Kdopak umeje tyhle hrnce?"
Šnajdr se snažil zabrzdit, ale připadalo mu, jako by v jejích očích doutnala potměšilost. Zařval: "Já to nebudu!" a chtěl se k ní obrátit zády, když si vzpomněl na slib, který předešlý den dal Tyldě. "Když tak debatujeme, ode dneška k vydávání polívky nastoupí Zemánková."
"A pročpak?" vymáčkla ze sebe.
"Stěžovala jste si Vydrové, že nevíte, kam dřív skočit. Tohle opatření vám uleví."
"Aha." Na moment připomínala odkopnutou kočku. Ale vzápětí zaťala drápky. "Jak jste přišel zrovna na Tyldu?" zasmála se nervózně.
"Nic vám do toho není. Berte to jako příkaz. Ostatně kdyby tu byla vedoucí stravovacího provozu, řekla by vám to ona."
"Jak poroučíte, šéfe. Ale maléry," ušklíbla se a vystouplý ohryzek na vrásčitém krku jí poskočil, "přičtěte na své konto."
Taky se vzpouzí! Bude muset přitáhnout opratě. Aby ji ještě víc pokořil, prohodil, aby si nemyslela, že je nenahraditelná. A že už je pryč doba, kdy si mohli zaměstnanci diktovat.
"Každý by měl dělat, co umí," odrazila i tenhle útok a už napůl otočená přidala: "Vaše slova, šéfe."
Chtěl za ní houknout, aby si příště dávala pozor na jazyk, ale tuhle výhrůžku včas spolkl. Vyřídí si to s ní jinak, příležitostí má denně dost!
Když došel ke stolu s masem, jediným pohledem zjistil, že Vaněček ještě nenaporcoval svůj kus. Lenochod! Nejraději by mladšímu kuchařovi jednu vrazil.
"Kam utíkala?" hlesl Arnošt.
"Nemluv na mě! A zapamatuj si, že už tě nebudu tahat z žádnýho průšvihu, kdybys přede mnou klečel na kolenách." Šnajdr hbitě odřízl další porci a napadlo ho, že od začátku neměl štěstí na své zástupce. Málek toho příliš neuměl a neprojevil žádnou snahu přiučit se, Zmatlíková pila a často už před desátou nebyla schopná dochutit omáčku, Vaněček si hojí komplexy. A ke všemu se začínají bouřit ženské…
Za tenkou přepážkou vzrůstal neklid, přestože do začátku vydávání obědů scházelo ještě celých pět minut. Ti ve výdejně věděli, že zástup nedočkavců už určitě dosáhl až k vchodu do jídelny. Arnošt se podíval po svých pomocnicích jako když zkušený vojevůdce kontroluje své šiky před rozhodující bitvou.
"Směle do toho, dámy," prohlásil přesně v půl dvanácté a elegantním, tolikrát procvičeným pohybem, vytáhl a nahoře kolíkem zajistil překližkovou desku. Vlevo další výdejní okno otevřela Pavlátová. Na okamžik se zahleděla do příšerně zmalovaného obličeje sekretářky ředitele, ale pak ustoupila. aby pustila k velkému hrnci s polévkou plnoštíhlou Zemánkovou, která se na svůj první výdej vyfintila. Napravo deska zatím zůstala spuštěná, Marcela Ptáčková si teprve připravovala vědro na zbytky a prostor pro odkládání použitých talířů a příborů.
Arnošt samosebou neodolal a pohladil dívku aspoň očima. Proč jsem tě nepoznal dřív než Růženu? pomyslil si trpce. Dokončil rozvinutí úhledného vějířku z plátků knedlíků, přidal kupičku zelí, zalil ji lákavě vonící šťávou a nakonec porci vyšperkoval ostrůvkem masa.
"Další… Kolik knedlíků?"
"Osm, pěkně prosím."
Arnošt pozvedl oči k hubenému staříkovi z účtárny a nedůvěřivě zakroutil hlavou. "Poslechni, neživíš tasemnici?"
Zástup zabublal smíchem. Účetní sklopil oči, cosi nelichotivého nesrozumitelně zabručel, zvedl tác a vytratil se z Vaněčkova zorného úhlu.
"Určitě ti schválně splete výplatu," poznamenal někdo.
"Však už mě štve, že pro ni musím jezdit s vozejkem," zareagoval Arnošt. "Kdo chce víc knedlíků, ať si klidně řekne."
"Maso přidej. Je přes něj vidět."
"Nežvaň. A nestrkej sem ty svý kadeře," napomenul vlasatého mladíka. "Kdybys neměl ty štětiny na bradě, pletl bych si tě se slečnou."
"Dáš to maso?"
"Z vepřového je skleróza. Odpal!"
Arnošt sklidil bouři smíchu. Byl ve svém živlu. Kdyby u toho byl Šnajdr, musel by uznat, že je dnes obvzlášť ve formě.
Není důležitý, co jim na talíř dáš, ale jak to tam uložíš a co jim k tomu povíš, hučel do něj šéf do omrzení, když ho cepoval v umění vydávat obědy. Arnošt si jeho rady dobře zapamatoval a navíc o nich sám přemýšlel, z vrozené ctižádostovosti nemínil zůstat pouze u toho, co od Šnajdra pochytil. Brzy si vypracoval vlastní seznam poznámek a otázek, kterými bez oddechu častoval strávníky závodní kuchyně. Ve dnech, kdy býval v pohodě, dokonce zařazoval i citáty z brožurky Rajko Dolečka, kameňáky ze sbírky trampských anekdot a pro zvláště náročné měl po ruce i hádanky ze Světového almanachu. Zprvu nerudně namítali, že je jeho moudrosti nezajímají, když jim kručí v žaludku, některým se nepozdávalo, že tyká každému bez rozdílu věku a postavení v podniku, jenomže kuchař je pán, toho není radno si rozhněvat.
"Panu Sládečkovi jenom půl naběračky," řekla Pavlátová Zemánkové.
"Copak neumí mluvit?" odfrkla a neráčila to vzít na vědomí.
"Dej ji stranou a nalej znovu!" přikázala Pavlátová. Podávala misku a současně vysílala omluvný pohled do výdejního okénka. Tak se stalo, že jí Zemánková vyklopila obsah naběračky na ruku.
"Nemehlo!" vyjekla postižená a hned se jí oči zalily slzami. Opařenou ruku přitiskla na svoji plochou hruď a vyklopýtala z výdejny.
"Ani cejtit ji nemůžu!" sykla Zemánková.
Arnošt měl co dělat, aby nevyprskl. Bylo mu jasné, že o náhodu nešlo. "Aspoň utři prkno," zabručel, aby mu později někdo nevyčetl, že jen mlčky přihlížel.
"Ta si zase požaluje," neodpustila si Marcela.
"Ať si něco zkusí. Karel, teda šéf," opravila se Tylda, ale z výrazu jejího obličeje mohli vyčíst, že se spletla schválně, "s ní stejně brzy vyběhne. Už se tu dlouho nebude roztahovat, fošna."
Tylda a Šnajdr! Že ho to nenapadlo dřív. Hergot, tohle jsem měl vědět ráno. Náramně rychle bych ho uzemnil, letělo hlavou Arnoštovi.
Čekali Šnajdra, ale místo něho se ve dveřích objevila Ptáčková. Vtlačila vozík na svoz špinavého nádobí do výdejny a hned je informovala, že dole Pavlátová vykřikovala něco o pracovním úrazu a že jde k závodnímu lékaři.
"Jak to vzal šéf?" zajímalo Arnošta.
"Nejdřív vylít, jako by byl gumovej, ale pak ji začal uklidňovat. Holka," Ptáčková se pootočila k Zemánkové, "nic lepšího tě nemohlo napadnout. Doufám, že od tý můry bude na čas pokoj. Pije mně krev skoro jako Šnajdr. To dnešní ráno mu ještě osladím. Nedám se od něj drezůrovat jako nějaká hej počkej."
"Mami, prosím tě," snažila se ji umlčet Marcela.
"Ty se do toho nepleť, stejně je to všecko kvůli tobě!" rozkřikla se matka na dceru a záštiplným hlasem pokračovala: "Vyhazovem mně nebude vyhrožovat. Na to jsou paragrafy. A on je moc malej pán, aby je moh obcházet!"
K výdejním okénkům se nahrnuli chlapi z montáže. Arnošt rovnal porci na talíř a zamyšleně hleděl za odjíždějící myčkou. Přece si vážně nemyslí, že může nad Šnajdrem vyhrát. Stačí, aby zavolal náměstkovi Pulkrábkovi, se kterým si tyká, a všechno se obrátí proti myčce. Bylo mu jedno, co s ní bude, ale nechtěl, aby ho stáhla s sebou.
"A flákota?" ozvalo se před okénkem.
"Neotravuj!"
"Arnošte, opravdu jsi mu nedal maso," zašeptala přes odkládací stolek Marcela.
Pohledem ji poděkoval a bleskově chybu napravil. "Promiň, čahoune. Mám nějaké starosti."
"Kdo je nemá," řekl druhý montér s čmouhami po obličeji. Podal mu talíř a přidal: "Příště si umej hubu."
"Jestlipak víš, co mně můžeš, špekoune?"
Už se chtěl vyklonit, aby za mužem v modrákách vyslal peprnou nadávku, když ucítil dotek Marcelčiny ruky.
"To on schválně. Aby tě vyprovokoval," zapípala.
"Tu radost mu neudělám," zabručel. Vydával jídla a úkosem pozoroval dívku, jak odebírá vrácené nádobí, zbavuje talíře nedojedků a rovná je k pozdějšímu odvozu, jak pečlivě otírá podnosy z umělé hmoty, aby se znovu mohly použít. Není hřích tak hezkou holku postavit k takové podřadné práci? napadlo ho. Jenomže o tomhle bohužel rozhoduje Šnajdr a po té včerejší události mu asi nebude ochotný naslouchat!
"Těmhle," Zemánková kývla k výdejnímu okénku, "se nezavděčíš, kdyby jsi se rozkrájel, Arnošte. Na moment si odskočím, než sem vpadnou další, ano?"
"Jen si běžte, kdyby někdo přišel, naleju polívku za vás," řekla ochotně Marcela.
"Jednou se nakrknu a porci masa nechám převážit," prohlásil montér s čmouhami po obličeji, když přinesl podnos s nádobím.
"Ale pak se tady už neukazuj," odpověděl klidně Arnošt.
"Krájíte, abyste vyšetřili pro sebe, co?" dorážel chlap a teprve, když zaznamenal Vaněčkovo blednutí, se spokojeně zašklebil a rázoval pryč.
"Na tebe si dám bacha!" křikl za ním Arnošt, aby dívku vedle něj třeba nenapadlo, že si všechno nechá líbit. "Copak ty normy sestavuju já? Polovička se vypeče."
"Žena tohle ví. Postavila bych každého nespokojence k pánvi, aby se na vlastní oči přesvědčil." Je docela jiná, než ty dnešní holky. A s Růženou ji už vůbec nemohu srovnávat! myslel si Arnošt.
Hlavní nápor strávníků měli za sebou. Stačil vydávat polévku i hlavní jídlo a ještě rozmlouvat s dívkou. Připadala mu nenucenější, než minulý den v chladícím boxu. Svěřila se s tím, k čemu tam mezi nimi došlo, matce?
"Kdybych věděla, že jsi to včera myslel vážně," promluvila náhle, jako by vytušila, kam jeho myšlenky zamířily.
"V boxu, nebo před ním?" získával čas.
"Uvnitř," šeptla a tváře se jí zapálily ruměncem. "Máma se chovala příšerně. Ale co jsem proti tomu mohla podniknout? Vlastně jsem byla ráda, že se nevrhla na mne."
"A ty," ostražitě pohlédl do výdejního okénka, pak znovu na dívku. "Ty mně věříš?"
"Neměla bych?"
"Tobě jsem nelhal, Marcelko. Skutečně na tebe myslím, kudy chodím. Ale s tím rozvodem…" Obešel stolek se špinavým nádobím. "Ne, že bych to nechtěl, ale… Prostě to nepůjde tak rychle, jak bych chtěl. Růžena mě jen tak jít nenechá."
"Já tě přece k ničemu nenutím, Arnošte." Přivřela oči a její kyprá ňadra se rytmicky zvedala a klesala s dechem rozbouřeným vzrušením. "Víš, že se mi o tobě zdálo."
"Něco hezkého?" Neodolal a uchopil ji za ruce. "Vypravuj mně ten sen, Marcelko."
"To nejde. Styděla bych se," zamumlala a když si ji k sobě přitáhl, zaklonila trochu hlavu. "Polib mě, Arnošte," zaprosila.
Cosi mu našeptávalo, aby to nedělal, ale jeho touha ten hlas přehlušila. Proč se tomu bránit? Nechce se tomu bránit! Chvilka postačila a všechna dosavadní předsevzetí byla smazána.
"Ty má holčičko. Ty můj miláčku," šeptal a objímal ji. Nejdřív zabořil rty do jejích pootevřených úst. Když se jich nasytil, nedočkavě sklouzl na její hrdlo a pospíchal do výstřihu. Překvapilo ho, jak hlasitě jí buší srdce.
Jeho sladké omámení však netrvalo příliš dlouho. Do výdejny vtrhl Šnajdr a jeho hlas připomínal burácení hromu.
"Chvilku tady zůstanou sami a už se miliskujou! Všem na očích!"
Arnošt svěsil paže a nedostal ze sebe ani slovo. Zato Marcele hned vzpůrně zaplanulo v očích, a stoupla si před Vaněčka, jako by ho chtěla krýt vlastním tělem.
"Pane šéfe, my jsme…"
"Nic nechci slyšet! S ničím se mně nesvěřujte!" hulákal Šnajdr, pobíhal od hrnce k hrnci, přikrýval je poklicemi. "Co spolu máte, mě nezajímá. Já nejsem nějaká vrba."
"Aspoň tak nekřičte," zaprosila a zvlhlo jí v očích.
"Cože?" zamumlal, jako by se ze svého amoku probral. Ale vzápětí znovu zesílil hlas: "Tady si už každej dělá, co se mu zlíbí. Ale já vám to zatrhnu! Zase se začne normálně makat."
"Arnošt za nic nemůže," řekla s odhodlaným výrazem.
"A kdo?"
"Já," vymáčkla ze sebe, zakryla si obličej rukama a bouřlivě se rozvzlykala.
"Nebreč," zamručel Šnajdr a znejistěl. "Panebože, ty se díváš. Jestli v tomhle babinci vydržím do důchodu, dám ti v kostele na modlení."
Na Arnošta nepochybně zaúčinkoval dívčin pláč. Pocítil silné nutkání něco udělat. Postavil se před svého šéfa a v tu chvíli mu bylo úplně jedno, že může narazit.
"Co na ni ječíte?" zaprotestoval přeskakujícím hlasem. "Na ženskou si troufáte, co? Jestli s tím nepřestanete, tak…"
"Tak co?" zachechtal se Šnajdr. Když se nedočkal odpovědi, prsty si ťukl do čela. "Arnošte, pokud ty seš normální, tak já asi patřím do Havlíčkova Brodu."
Arnošt zastavil sprchu, dlaněmi z ramen a prsou setřel poslední kapičky vlažné vody a natáhl se pro ručník, který měl přes litinový radiátor pod oknem zatřeným vápnem, aby do umývárny nebylo vidět zvenčí. Jezdil hebkým ručníkem po těle a dumal nad Šnajdrovou pohrůžkou, že osobně zajede do Zálesí a Růženě řekne o jeho pletkách s Marcelou.
Odváží se to udělat, když mu dal najevo, že ví o Tyldě? Jenomže, co když to není pravda? A i kdyby byla, jak mu to dokáže? Šnajdr je všeho schopný parchant!
Bezděčně si vzpomněl na předcházející velikonoce, krátce před tím, než se odstěhoval soused Koďous, a v zádech ho zamrazilo. Koďous, už dost rozjařený, se u nich objevil už krátce po sedmé ranní a hučel do Růženy tak dlouho, až svolila, že může jít s ním. Chodili po Zálesí stavení od stavení a všude jim štědře nalévali. Víno, červené i bílé, rum, vodku, slivovici, hořkou, čistou, becherovku i griotku sladkou jako cumel. Nepamatuje si, co všechno a hlavně kolik toho vypil. Slunce pálilo téměř jako v létě a on, s narychlo upletenou pomlázkou, klopýtal za Koďousem a snažil se, aby neupadl. V jedné chalupě mu síly došly. Podlaha se mu pod nohama zahoupala, něčeho se zachytil a přestal vnímat. Z opileckého spánku ho vyburcoval až nějaký hluk. Teprve za dlouho se zorientoval a rozeznal Růženu, která na Prokopcovou křičela, že si nenechá svádět manžela od ženské, kterou obdělává polovina mužských z vesnice. Zdeptaný příšernou kocovinou a zoufalý z toho, co viděl a slyšel, se s velikým úsilím zvedl a pověsil se Růženě na ruce, aby jí zabránil udělat to, čím plačící Prokopcové vyhrožovala. Bez ohledu na jeho zbědovalý stav ho Růžena hnala celým Zálesím a do kopce k chalupám u lesa, a zacházela s ním jako se zlotřilcem, který má na svědomí ten nejodsouzeníhodnější zločin. Bušila u Koďousů tak dlouho, až otevřeli, a když zjistila, že Koďous ještě nedorazil, hnala ho před sebou dál. Do rána byla vzhůru a každou chvíli s ním zatřásla, aby zodpověděl nějakou otázku, na kterou chtěla slyšet odpověď. Vlastně se uklidnila až teprvé druhý den odpoledne, když se přiloudal Koďous, poznamenaný nocí strávenou v křoví u potoka, a přísahou stvrdil, že ho zanechal u vdovy Prokopcové neschopného pohybu a přes její tvrdošíjný odpor.
Ne, Růžena se o Marcele nesmí dozvědět, kdyby měl před Šnajdrem kleknout na kolena!
Skříňku zajistil kladkou a s batohem na zádech opustil šatnu. V kuchyni už nikdo nebyl. Zamkl vstupní dveře, klíč s dřevěným přívěskem v podobě hruštičky vsunul do kapsy. Stříška se stojanem pro jízdní kola a místem vyhrazeným pro motocykly byla přímo proti zadnímu vchodu do kuchyně, až k administrativní budově parkovaly osobní automobily. Arnošt po nich přeběhl závistivým pohledem. Jestlipak se někdy zmůže na vlastní auto? Příliš tomu nevěřil.
Nasadil si ochrannou přilbu, dotáhl a zapnul řemínek pod bradou, uchopil řídítka zetky. Než ji nastartoval, objevila se vedle něho Ptáčková, musela čekat za rohem. "Arnoštku, pospícháš?"
"Dost," řekl a pozvedl oči k obloze. "Mám venku dřevo."
"Pršet určitě nebude."
"A co ty mraky támhle nad nádražím?" prohodil a překotně přemítal, co si na něho zase vymyslela.
"Napadlo mě, jestli by sis v klidu nechtěl popovídat s Marcelkou."
Už měl na jazyku, aby se mezi ně nepletla, ale nakonec řekl: "Nešlo by to odsunout na jindy? Kvůli tomu dřevu."
"Poslala jsem ji napřed, aby tě přivítala v plné parádě. Nejspíš by byla zklamaná, Arnošku. Nebo snad máš strach, že se to dozví ta tvoje?"
Možná i nechtěně se dotkla nejsprávnější struny. Rozhodně nechtěl, aby si o něm myslela, že je zbabělec.
"Nedám si poroučet ani od Růženy," vyhrkl. "Musí jí být jedno, ke komu zajdu na návštěvu. Já se jí taky nevyptávám, kdo k ní chodil, když jsem byl na vojně."
"Tohle ti schvaluju, Arnoštku. Takhle jedná opravdickej chlap." Dlaní vyzkoušela pružnost ošuntělého dvousedla. "Jestlipak by nás to uvezlo oba?"
"Aby ne," hlesl odevzdaně, došlo mu, že už nemůže couvnout. S definitivní platností zapudil obraz rozezlené Růženy. Proč by vlastně pospíchal? Doma ho očekávají jen výčitky. A práce!
"Po nábřeží, Arnoštku. A před tělocvičnou Sokola zahneš do uličky."
"K tý kapličce?"
Když kývla, přehodil si batoh na prsa, špičkou polobotky vyzkoušel, zda má dost nahuštěnou zadní pneumatiku, rozkročmo osedlal zetku a efektním pohybem levé nohy našlápl. "Nasedat."
"Ať mě neztratíš, Arnoštku," křikla mu do ucha. Přimkla se k němu velkými ňadry, měkkými a poddajnými jako pytlíky naplňené peřím, ruce spojila na jeho břichu. Už dlouho nikoho nevezl a Ptáčková se vzadu vrtěla, jako by stále nemohla najít tu správnou polohu, měl značné starosti s rovnováhou.
Objel budovu kuchyně a areálem závodu zamířil k vrátnici.
"Zařídím to!" zaječela za ním, jako by byl nahluchlý.
Zetka pod ním zadýchaně pobzukovala. Čistil si motoristické brýle a sledoval Ptáčkovou v hloučku jiných žen u píchaček. Mávala kartami a cosi vysvětlovala, dvakrát ukázala směrem k němu.
Jsem příšerný blbec! pomyslel si, dovedl si představit, o čem tam Ptáčková mluví. Nemohl by se divit, kdyby se zítra po továrně rozběhla fáma, že si Ptáčková domů vezla ženicha pro svoji dceru.
Ve stromořadí na nábřeží řeky si vzpomněl, že ve vrátnici neodevzdal klíč od kuchyně a že proto ráno bude muset vstát aspoň o půl hodiny dřív než obvykle, aby byl v kuchyni první, a měl na sebe ještě větší vztek.
Tmavý, bytelně poctivý nábytek ze čtyřicátých let se matně leskl a až na tu nemoderní mohutnost vypadal jako nový. Okno vyhlíželo do prostorné zahrady. Jak sláblo slunce, v korunách ovocných stromů ožívali ptáci. Arnošta jejich rozpustilé štěbetání znervózňovalo, nejraději by se zvedl a okno zavřel. Seděl na pohovce vedle Marcelky, mačkal jí ruku a nevěděl, jestli se může odvážit víc, každou chvíli se mohla vrátit stará Ptáčková, odběhla si jen na nákup.
Dívka znovu očima šlehla po vyřezávaných kukačkových hodinách s bronzovým závažím v podobě smrkových šišek a řekla: "Arnošte, tobě se u nás nelíbí?"
"Co to povídáš?" vyhrkl, připadalo mu, že z jejího hlasu cítí nespokojenost. "Kdyby to šlo, okamžitě bych tady zůstal natrvalo."
"A proč se mi zdá, jako by jsi myšlenkama byl úplně jinde?"
"Ale ne. Opravdu jsem šťastnej. Tak šťastnej, že to ani nedokážu říct," ujišťoval ji, ale nemohl se zbavit pocitu, že ji nepřesvědčil.
"Tvrdíš, že jsi šťastný, ale… Proč mi aspoň nedáš pusu?"
"A nebudeš si pak o mně myslet, že… že jsem drzý?" vymáčkl ze sebe a v duchu si nadával za nedostatek odvahy. Vždyť už ji v boxu držel v náručí! Chtěl na to zavést řeč, ale pootočila se k němu a z očí jí sršelo odhodlání.
"Přestaň už jenom mluvit," řekla skoro panovačným tónem a po tichém povzdechnutí se k němu naklonila, přilípla rty na jeho ústa a paže mu ovinula kolem krku. Políbila ho ještě jednou, pak poněkud zaklonila hlavu a zírala mu do očí, jako by zkoumala, jestli ho dostatečně povzbudila.
Užasle hleděl do těch vášní naplněných očí. Její polibky nebyly líbání nezkušené dívky, za jakou ji považoval. Trochu ho bodlo u srdce z pomyšlení, že asi není taková, jakou si ji vysnil, ale hned se to snažil překlenout myšlenkou, že pouhé dva polibky ještě nic neznamenají. Kdyby se zmýlil, moc by Marcelce ublížil. Levou ruku jí položil kolem ramen a druhá dlaní spočinula na jejím koleně. Přimhouřenýma očima sledovala ruku, sunoucí se po její noze jako dychtivý had, a zachytla ji teprve v okamžiku, kdy se nerozhodně zastavila při lemu krátkých šatů.
"Tady ne," vychraptěla.
"A kde?" zeptal se, už téměř přemožen vzrušením, které v něm ty doteky způsobily. Všechny předcházející myšlenky to vymazalo, uvědomil si, že ji skutečně může mít.
"Vedle." Zvedla se a táhla ho přes místnost. Jen za nimi zaklaply dveře jejího pokoje, nedočkavě ho objala. Spontánní nápor jejího pružného těla pro něho byl tak překvapivý že zakolísal. Někam ho tlačila.
"Ale co když…" Nedořekl, něco mu podrazilo nohy. Padl na zastlanou postel a dívka na něho.
"Arnošte, na co čekáš?" Rychleji dýchala, nehty mu zatínala do citlivého předloktí. "Můžeš všechno, Arnošte."
"Napřed bys měla zamknout."
"Máma ke mně nikdy nechodí."
"Ale co když právě dnes přijde?"
"To by si mohla zkusit. Začni s tím, miláčku, nebo se zblázním. Říkala jsem ti, že se mi o tom zdálo."
Chci ji! A ona mě taky chce! A neklade si žádné podmínky! prolétlo mu hlavou. Překulil se na ni a vahou svého těla ji vtlačil do poddajné peřiny. Její tělo se pod ním nedočkavě chvělo. Měla široce rozevřené oči, skoro lapavě nadechovala, na horním rtu se jí leskly kapičky potu. Ve chvíli, kdy jí vyhrnoval šaty, zaslechl vrznutí domovních dveří. Ruce mu klesly a tázavě hleděl do dívčina obličeje, posetého rudými skvrnkami.
"Čeho se bojíš, Arnošte?"
"Copak jsi hluchá? Vedle někdo chodí."
"Nech ho chodit!" sykla a chtěla dokončit, co začal, ale přidržel jí ruce.
"Představ si, jak by zuřila," zamumlal.
"Celý jsi se rozklepal. Nevěděla jsem, že jsi takový zbabělec."
"Tohle už nikdy neříkej!" procedil přes zuby. "Myslel jsem, že jsi ještě nikdy…"
Zaklepání na dveře ho umlčelo.
"Děti, kampak jste se schovaly? Pojďte se podívat, co jsem přinesla," ozvala se Ptáčková.
"Vždyť už jdeme," křikla dívka, vyklouzla zpod Vaněčkova ztuhlého těla a vstoje si upravovala vlasy a šaty. "Možná ti ušlo, že mi už bude dvacet…" sdělila přidušeně Vaněčkovi a když se snažil zahladit stopy po jejich tělech na posteli, sarkasticky se zasmála. "Nepodceňuješ ji?"
"Marcelko," hlesl skoro zoufale, "neodsuzuj mě. Určitě poslouchala za dveřma." Chtěl ji obejmout, ale zakopl o roztržený koberec. V posledním okamžiku se zachytl čela postele. "Mám tě přece rád," zakňoural.
"Poskytla jsem ti možnost, abys to dokázal, a ty… Nedotýkej se mě!" Uskočila z jeho dosahu.
V jejích očích bylo tolik opovržení, že sklonil hlavu. "Marcelko, nebuď ke mně nespravedlivá. Dnešek ti vynahradím. Přísahám." Chystal se jí sdělit, že si od Šnajdra vypůjčí klíče od chaty u řeky, ale dveře se rozlétly a v nich stála Ptáčková a podezřívavě si je prohlížela.
Ptáčková kuchyňským nožem odřízla umělohmotnou čepičku na hrdle láhve a přikázala Marcele, aby připravila ty sváteční skleničky. KONZUMNÍ BÍLÉ, přečetl si Arnošt na nevýrazné etiketě a napadlo ho, že si ho myčka příliš necení. Laciné víno ještě víc prohloubilo jeho zklamání. Jestli v té chvíli po něčem toužil, tak aby co nejrychleji mohl zmizet.
"Holka, na copak ty myslíš? Tyhle jsou přece na pivo," řekla Ptáčková a potřásla hlavou.
"Tak si je podej sama!" odsekla dívka a šla k oknu. Civěla do zahrady, jako by ji ani trochu nazajímalo, co se děje ve světnici.
"Marcelko, copak ti přelítlo přes nos? Snad jste se už nepohádali?" Vytírala broušené sklo a protože nedostala odpověď, mluvila sama. "Tyhle jsou památeční. Dostala jsem je jako svatební dar. Škoda, že zbyly už jenom tři."
"Asi bych už měl jet," promluvil stísněně Arnošt.
"Něco takovýho tě nesmí ani napadnout. Než ji to přejde, pohovoříme si spolu." Intonace hlasu Ptáčkové naznačovala, že musí potlačovat podráždění. Když sklonila hrdlo láhve ke své sklence, přelila. Víno rychle vsakovalo do svátečního ubrusu s výšivkami.
"Vždyť jedu na mašině…" zabručel Arnošt.
"Přece bys nám nedal košem? Tolik toho zase není, aby ses z toho opil." Ptáčková zvedla sklenku.
"Děti, přiťukneme si na vaše štěstí.""Já se ti divím, mami…" utrousila Marcela, popadla sklenku a vypila její obsah, jako by šlo o pouhou vodu. Tváře jí zčervenaly.
"Kontroluj se, holka," napomenula ji matka a dost jí potemněly oči. Spěšně se obrátila k Vaněčkovi a zeptala se, jestli nemá hlad.
"Večeřet budu doma," zamumlal.
"Chlap musí jíst pořád. Nandala bych ti vepřový s knedlíkem a zelím, ale tím bych tě asi moc neuctila, když to bylo k obědu. Marcelko, v kuchyni jsou chlebíčky."
"Ty už jsi nekoupila, ani nepamatuju." Dívka se zamračila.
Arnoštovi výraz její tváře neunikl a nakyslé víno mu zhořklo v ústech. Dělala ze sebe takovou Popelku, ale kdovíjak to s ní opravdu je… Nebo že by se jen tak převáděla, aby mu dodala odvahy? A co když se s ním už nebude chtít sejít?
"Zakousni si, Arnoštku," vybídla ho Ptáčková a vykládala o dlouhé řadě aut u nedaleké benzinové pumpy. Nebudou zase zdražovat? Od detailního popisu nákupu v konzumu náhle přeskočila přímo do prostředí závodní kuchyně. "Teď musíme držet spolu, Arnoštku. Nemůžeme Šnajdrovi dovolit, aby s náma vláčel, jak si zamane."
"Buďte opatrná, je to liška mazaná," poznamenal, aby jen nemlčel.
"Brzy bude úplně sám, když si dneska proti sobě poštval i Pavlátku. Ta by pro něj dřív skočila i do ohně."
"Dejte bacha na Tyldu. Zdá se, že to spolu táhnou." Mluvil s plnými ústy a sousto mu zaskočilo.
"Nezadus se nám, Arnoštku." Ptáčková se zasmála a bouchla ho do zad takovou silou, že hrudí téměř nalehl na stůl. Ještě celý rudý po ubrusu sbíral drobky, co mu vylétly z úst.
"Nic bych za to nedal, že Šnajdrovi donáší."
"Ani ty její zprávy mu už nepomůžou. Jenom počkej, až tam zítra vlítne náměstek…" zatvářila se vítězně, ale on nedůvěřivě potřásl hlavou, protože věděl o kamarádském vztahu těch dvou. Nevěřil, že se Šnajdra podaří srazit na kolena a na odhalení krácení zásob na vaření už vůbec ne, v tomhle přece musí jet i skladník Pavlát a ten si dá sakramentský pozor, aby měl v pořádku papíry.
"Náměstek s ním zejtra zamete. A my k tomu dodáme, že takovýho šéfa nechceme ani náhodou."
"Kdepak by sehnali lepšího kuchaře?"
"Jednoho znám. Moc dobrýho," usmívala se Ptáčková. "Tebe, Arnoštku. Kdybys byl na Šnajdrově místě, všichni by volnějc vydechli."
"A Vydrová by vám byla vděčná až do smrti," ušklíbla se Marcela.
"Máš pravdu, holka." Ptáčková se obrátila znovu k Vaněčkovi. "V práci se mu nejmíň vyrovnáš. A hlavně nejseš pes na lidi."
Nejdříve mu tyhle řeči připadaly značně přemrštěné, ale čím víc mu do hlavy stoupalo víno, tím víc se s její chválou ztotožňoval. Ano, oč je vlastně horší než Šnajdr? Vlastně potřebuje jen příležitost, aby prakticky dokázal, co v něm je. Pořádnou šanci.
Pronikavý hlas kukačky z hodin na stěně Arnošta vytrhl z představ, ve kterých se už viděl neomezeným vládcem v tovární kuchyni. "Už osum?" vyhrkl a zvedal se, ale nohy se mu podlomily. Při opakovaném pokusu se pro jistotu zachytil stolu. "To zase bude průšvih."
"Stmívá se až před devátou," ozvala se Ptáčková, až do okamžiku, kdy promluvil, podřimovala.
"Řekla bych, přespi u nás, ale musíme brát ohled na lidi. Šuškali by, že si tě Marcelka potřebovala pojistit."
"Nejhoší je, že mně nešajnuje reflektor," zabručel.
"Tak nejezdi," ožila dívka a jak se k Vaněčkovi naklonila, porazila láhev, ale stejně už byla prázdná. "Máma si půjde lehnout a ty vlezeš ke mně," šeptala a vázl jí jazyk.
Zauvažoval o tom, ale pak její nabídku rezolutně odmítl. "Kdybych nepřijel, Růžena by určitě letěla k policajtům. Ne kvůli mně, ale… Hergot, kde mám batoh?" Oddechl si, když ho spatřil na pohovce.
Ptáčková mu pomohla do řemenů a Arnošt vyklopýtal před chalupu a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Střechu sousedního stavení lemoval kotouč zapadajícího slunce. Zetku od boudy střežil pes, nepříliš půvabný kříženec kolie a foxteriéra.
"A co přilba, Arnošte?" vyběhla ze síně dívka. Dalo jí hodně úsilí, než mu ji navlékla. Pak se vytáhla na špičky a přilípla mu pusu na nos. Arnošt toho využil, popadl ji za boky a ponořil ústa do jejího výstřihu. Vyjekla a pleskla ho do tváře. Jak od Vaněčka couvala, uklouzla a upadla na záda. Pes se s vrčením odrazil, ale řetěz, kterým byl upoután, ho strhl zpátky. Zoufale zakňučel a znovu se pokusil vyrazit, ale pak už jen zuřivě štěkal.
"Budeš mlčet, potvoro chlupatá!" Arnoš se sehnul, nahmátl kámen a mrskl ho směrem k boudě. Ani tu samosebou netrefil.
"Ticho, Pepíku!" okřikla Ptáčková čtvernožce a on ji poslechl. "Neměj mu to zazlý, Arnoštku, žárlí na Marcelku."
"Pepík…?" protáhl udiveně. "Vždyť je to pes?"
"Pepík nebo Arnošt, jaký je v tom rozdíl?" Ozvala se ze země dívka. Smála se a měla vyhrnuté šaty a rozhozené nohy, byly jí vidět jasně růžové kalhotky.
"Nezlob se na ni, Arnoštku, nejni zvyklá pít. Dost možná pila poprvé v životě." Vzápětí se na dívku rozkřikla: "Vstaň, nebo tě něčím přetáhnu, nestydo!"
"Se mnou to dnes taky nějak mává." Arnošt se podíval k boudě a viděl tam několik stejných psů. Promnul si oči, ale těch psů tam bylo pořád víc. "Psy a kočky nesnáším!" zahučel nenávistně.
"Arnoštku, neodříkej se přátelství němé tváře. Až si na tebe Pepík zvykne, budou z vás nejlepší kamarádi," povzbudivě se usmívala Ptáčková.
"Kdybych tě jednou vyhodila z postele, moh bys u něj spát v boudě," dodala k tomu dívka, už se podepírala zdí při dveřích.
"Nejsem žádnej moula!" zavrčel Arnošt, když ho Ptáčková mnohomluvně nabádala, aby jel opatrně. Nejistým, značně rozkolísaným krokem došel k motocyklu a musel se příšerně soustředit, aby se nesvalil, když ho stáhl ze stojánku. Zetka kupodivu chytla na první sešlápnutí. Ale pak příliš překotně pustil spojku a měl co dělat, aby se na stroji udržel. Levým loktem bolestivě škrtl o betonový sloupek u vrátek. Jel uličkou ze strany na stranu, než se mu podařilo vyrovnat počáteční balanc.
Šnajdr byl pouze v modře štráfovaných trenýrkách, napůl ležel na pohovce s břichem vyvaleným jako soudek, a sledoval televizní detektivku z australské produkce. Drsné prostředí ranče na samém okraji buše se střídalo se širokými ulicemi nepříliš rušného města a uniformně zařízenými kancelářemi, ostří hoši s kolty na opascích se častovali peprnými nadávkami, občas se mávalo pěstmi, ale i revolvery měly zatraceně lehké spouště.
Šnajdr nepatřil k lidem, kterým krev tuhne v žilách při samotném spatření střelné zbraně, hrubé výrazy používal běžně a často i nevybíravě jednal, ale tohle, co se mu předvádělo na obrazovce, se mu přece jen zdálo dost přitažené za vlasy. Vlastně se dál díval pouze proto, že hned na začátku filmu prohlásil, že vrahem je ten skrček s křivýma nohama.
"Co jsem ti říkal, Maruš. Už si pro něj jdou," prohodil k manželce, která poblíž v křesle háčkovala dečku. Byl jich už plný byt a Šnajdr o "těch dírkovaných výtvorech" neměl valné mínění, ale trpěl je, protože se něčím musela zabývat, samozřejmě po splnění běžných povinností ženy v domácnosti.
"Obdivuju tvůj důvtip, Karle," pronesla a ani nezvedla hlavu od kmitajících prstů.
"Když je tak primitivní zápletka," začal, ale děj na obrazovce se náhle ubíral jinam, než si myslel. Oblafli mě! usoudil vztekle a asi by televizi okamžitě umlčel, ale lenost mu nedovolila vstát. Hrábl do misky na stolku a do úst si dopravil hrst slaných burských oříšků. Kdesi slyšel, že bystří rozum, a tak jich denně konzumoval aspoň jeden sáček. Lezly mu do zubů, ale co by člověk jeho formátu neučinil pro lepší funkci svých mozkových závitů.
"Kdoví, co ten syčák u těch protinožců dělá," řekl, když na obrazovce běžely titulky.
"Který?"
"Ondra. Synátor starý Kovandový."
"On je až v Austrálii?"
"Jo. Než to tady prasklo, odjeli na zájezd, a teprve včera od něj dostala dopis. Zasloužil by seřezat, až by měl modrej zadek."
"Hlavně, že se dočkala, chuděra."
"Darebáctví mu vždycky čouhalo z očí. Byl inženýrem ve výzkumáku, tchána měl velkým zvířetem na ministerstvu, ale stejně se nestyděl brát od mámy. Jednou za mnou ženský přišly, abych Julince domluvil. Víš, co mně řekla? V kuchyni se najím a víc nepotřebuju… Ruce má skoro chromý, sotva belhá, a synáček si je ve světě. Vůbec ho nezajímá, že mámě budou muset posloužit cizí."
"Třeba jí pošle peníze, Karle."
"Jenom jestli má dost sám."
"S dětma je někdy kříž. Která máma dnes ví, co jí z dítěte vyroste."
Šnajdrovi neušlo manželčino povzdechnutí a hned byl ve střehu. Ještě měl v paměti, když její předchůdkyně začala mluvit o dětech. Co když ho tahle bude nutit, aby nějaké adoptovali?
"Když koukneš, v jakejch chodí hadrech, z fleku bys jí dala almužnu. Jenomže ona má ve spořitelně přes sto papírů."
Znovu si nabral hrst oříšků a zubama je rozmělňoval na kaši.
"Nejspíš doufá, že se syn jednou vrátí. Třeba ji právě tohle udržuje při životě."
"Ale je to spravedlivé, Maruš? Vždyť ji zaměstnáváme jen proto, aby doma nebyla sama. Jak jednou lehne…" Šnajdr se odmlčel, protože v hale zazněl zvonek. "Ksakru, kdo zase otravuje?"
"Seď, já otevřu." Šnajdrová odložila háčkování, ale Šnajdr už vstával."Já to rychle vyřídím, Maruš. Jestli to je zase ta slepice Vydrová, vyběhnu s ní, že jí nebudou stačit dveře!"
Vyšel do haly, odemkl a vzápětí zíral na postavu, která pouze vzdáleně připomínala člověka. Když v té příšeře konečně poznal Vaněčka, začal se divoce smát. "Arnošte, co jsi kde vyváděl?"
"Šéfe, já…" soukal ze sebe Vaněček s povzlykáváním. Přilbu, kabát, kalhoty i boty měl samé bláto, jako by právě vylezl z výkopu, kde prasklo vodovodní potrubí nebo kanalizace. "Vyjel jsem nad Houkov a najednou se proti mně vynořil auťák. Řítil se jako šílenec a na plný pecky šajnoval, musel jsem zetku strhnout do brambořiště. Jenom o chlup jsem minul nějakej strom a vlít do křoví." Jak při tom šermoval rukama, kousky zaschlého bláta lítaly až k Šnajdrovi.
"A já myslel, že byls někde na brigádě…" chechtal se Šnajdr.
"Vám se to směje. Ale já se už loučil se životem. Jel rovnou na mne. Jako by mě chtěl nabourat."
"V tom případě buď rád, že seš živej, člověče." Šnajdr přiblížil zápěstí s hodinkami k očím a vzápětí na Vaněčka vybafl: "Kde ses, ksakru, coural? Končíš v půl třetí a je už deset pryč!"
"Před kuchyní na mě čekala Ptáčková, že se mnou potřebuje mluvit." Teprve, když to vyslovil, si uvědomil, že jméno myčky nemělo padnout.
"Tys byl u tý starý potvory? A tohle se mně odvážíš říct? Po tom, co ti vyvedla?" křičel Šnajdr a už se chystal dveře přibouchnout Vaněčkovi před nosem, když se při něm objevila manželka a konejšivě mu položila ruku na loket.
"Snad by se u nás mohl aspoň trošku umýt."
"Ty ses taky pomátla!" vyjel na ni Šnajdr, ale kliku pustil. "Copak nevidíš, jak vypadá? Zafláká ti celou koupelnu!"
"Já to budu uklízet, Karle."
"Tak jo, ale nejdřív… Stůj!" Šnajdr napřáhl ruku proti Vaněčkovi a zadržel ho na schodech.
"Nejdřív zavoláme policajtům. Čert ví, jak je to s tou tvou havárkou."
"To by moudrý nebylo." Arnošt přešlápl a zadíval se na špičky zablácených bot. "Já totiž pil."
"Slyšíš ho, Maruš?"
"Odmítnout to prostě nešlo, šéfe," zamumlal Vaněček a vzlykl, vypadalo to, že se rozpláče.
"Maruš, nalej mu štamprli, aby se nám tady nesložil. A pak ať si jde třeba pěšky."
"Šéfe, nechte mě přespat. Třeba někde na podlaze. Nemůžu takhle přijít Růženě na oči," škemral Vaněček, když zůstali sami.
"Ani náhodou, mizero. Měl bys už konečně přemejšlet hlavou. Krk dám za to, že by se zejtra Růžena objevila v kuchyni. Chceš, aby se to o Marcele dozvěděla? Něco na sebe hodím a vyrazíme. Zavezu tě k vám auťákem."
"Šéfe," zaúpěl Arnošt, "budete mě mít na svědomí."
"Škoda facky, která padne vedle," prohlásil nelítostně Šnajdr a zmizel uvnitř domu.
"Ten váš mě chce dočista zničit," postěžoval si Arnošt, když mu Šnajdrová podala sklenku.
"Myslí to s vámi dobře."
"To byste musela znát mou Růženu. Zabije mě, jen překročím práh," vyhrkl zoufale a celý obsah sklenky vyklopil do úst. Málem se zalkl, slzy mu vhrkly do očí, otřásl se odporem. Ale vzápětí cítil, jak mu rum rozpaluje útroby.
"Už je vám lépe?"
"Nalejte mi ještě jednu, prosím vás."
"Už byste asi neměl, pane Vaněčku, když jste pil víno. Ale když vám to pomůže…"
Arnošt vypil i druhou sklenku a rozzářily se mu oči. Upřeně zíral na láhev v jejích rukou a olizoval popraskané rty. Vzápětí natáhl ruku.
"Ne. Už opravdu ne," hlesla a láhev schovala za záda. Mohl by to být váš konec."
"Co vy o tomhle můžete vědět, paničko?" Přistoupil k ní a láhve se snažil zmocnit. Hrudí se otřel o její mohutná ňadra a rázem ho polilo horko. Zapomněl na rum a zašmátral po jejích prsech.
"Vy jste se docela zbláznil, pane Vaněček," zamumlala vystrašeně, ale nepohnula se.
"Jenom si je pohladím. Co vám to udělá? Máte je opravdu úžasný," šeptal jako v tranzu a zmocnilo se ho vzrušení.
"Tak dost!" vzpamatovala se Šnajdrová a překotně ho odstrčila.
"Aspoň mně dejte tu flašku," zaprosil a ona mu ji podala a utekla. Arnošt zaklonil hlavu, roztřesenou rukou nabídl hrdlo láhve lačným ústům. Pořádně se napil a zašrouboval plechový uzávěr.
Kužely lehce nažloutlého světla z reflektorů ohmatávaly vytlučenou asfaltku, z obou stran sevřenou temnými stěnami vysokého smrkového lesa. Šnajdr za volantem se tvářil dost nasupeně, na vedlejším sedadle poklimbával Vaněček. Vždycky, když vjeli do zatáčky, celým tělem nalehl na dveře.
"Něčeho se chytni! Ksakru, drž se, nebo tě tady vysypu a obrátím," vrčel Šnajdr. Pouhé pomyšlení na to, jak ráno bude vypadat vnitřek jeho žigula, ho přiváděl do varu. Už si v duchu nadával, proč Vaněčka do Zálesí nevyhnal pěšky. Aspoň by vystřízlivěl, parchant!
Bolest v kříži Arnošta donutila, aby povytáhl ztěžklá víčka. Mnul si naražené rameno, civěl do čelního skla a byl z toho pohledu zmatený. Proč vlastně sedí v autě? Kam jedou? Otázky útočily na jeho mátožný mozek, ale odpovědi žádné. Pootočil třeštící hlavu a zjistil, že chlapa za volantem odněkud zná.
"Jsem děsnej idiot!" ulevil si řidič a Arnoštovi blesklo hlavou poznání. Ale vždyť je to Šnajdr! vzpomněl si a postupně si začal vybavovat, jak se do téhle situace dostal. Vzápětí pocítil potřebu se ze svých pocitů vymluvit.
"Šéfe, já měl příšernej bourák. Zetka je na maděru. Už nikdy nepojede."
"Laskavě zavři zobák. Vůbec nemám náladu to poslouchat. Stačí, že se s tebou trmácím do té vaši díry, místo toho, abych chrněl."
"Jste zlatej člověk, šéfe, nikdy vám to nezapomenu," vysoukal ze sebe a v očích mu zvlhlo.
"Za to si houbec koupím!"
"Snad nechcete naznačit… Vy byste vzal prachy i od svýho…" Arnošt byl natolik při smyslech, aby si nedovolil použít kolegy. Jenomže vzápětí, v návalu jakési furiantské eufórie, vyhrkl: "Od svýho poskoka?"
Sotva mu došlo, čeho se odvážil, hned se přikrčil, jako by očekával odvetný úder, ale uvnitř pocítil uspokojení. Konečně to ze sebe dostal. Konečně mu to mrštil rovnou do tváře!
"Můžu za to já, že na víc nemáš?" zabručel Šnajdr. "Vzal jsem tě s otevřenou náručí a chtěl z tebe vychovat svýho nástupce, ale ty… Cos pro to udělal, Arnošte?"
"Moc dobře si vzpomínám na ty sliby, když jsem nastoupil. Až moc dobře… A pak jste mě vzal na jedinou svatbu. Copak řeknete na tohle, šéfe?"
"Tebe nepoučí nic. Tak zabedněnou palici aby dnes hledal světlometem."
"Jestli jste neměl strach, že vás vypíchnu?"
"Svatá prostoto. Copak ty si nepamatuješ na tu ostudu, cos tam způsobil?"
"Copak jsem moh tušit, že mně ten dědek prošacuje batoh?"
"Brát můžeš jenom tam, kde to nechybí, pitomče!" Šnajdr se odvrátil a stočil sklo, aby vnitřek vozu vyvětral. "A přestaň mlít pantem, tahne z tebe jako ze starýho kořaly."
"Vařil jsem u nás myslivcům," ozval se Arnošt po chvíli. "Dali dvě stovky a kousek masa. Za celej večer…"
"Začátky jsou těžký. Vy, mladí, jste příšerně nedočkaví. Schází vám trpělivost a vytrvalost. Musíte mít všecko hned." Šnajdr měl obrovskou chuť Vaněčkovi vyprávět o svých začátcích v Houkově, kdy často vařil i za poděkování, ale ovládl se. Stejně by nevěřil!
"Rozdávat sliby a rady, na to jste kadet, šéfe. Vilu máte, auťák, chatu u řeky, až do Egypta si jedete prohlídnout pyramidy a…"
"Mám na to!"
"No a jsme u toho, šéfe. Vy máte všecko, na co si vzpomenete, a já někdy neseženu ani na šťávu do motorky."
"Tu už nebudeš potřebovat," zašklebil se Šnajdr. "Co to do tebe vjelo, Arnošte? Máš pár let po vojně. Až budeš v mým věku…"
"Stopněte se, šéfe. Na takovýho smolaře, jako jsem já, nikdy nezbude tučnější sousto. Pokaždý ho od lizu odstrčí někdo takovej jako vy."
"Blábolíš nesmysly. Víš, jak to s tebou je doopravdy? Chceš toho moc najednou, ale obětovat pro to nejseš ochotnej nic!"
"Kdybych dostal opravdickou šanci," začal Arnošt, ale zbytek myšlenky se mu kamsi vytratil a před očima se mu znovu začalo zamlžovat. Sevřel si spánky, aby tu slabost zahnal, ale náhle to bylo silnější než on.
Na nic jiného než na závist se nezmůže, lenoch! Snad se nedomnívá, že ho budu litovat? Šnajdr vyjel z lesa a silnice s mnoha zatáčkami klesala k Zálesí.
"U kapličky vylezeš, do toho sajrajtu za kravínem nepojedu ani náhodou," oznámil Vaněčkovi u prvních chalup, ale na souhlas čekal marně. Zase v tom lítá! Je vůbec možné, aby byl takhle zřízený po pár sklenkách vína a jedné štamprli rumu?
Zajel k příkopu, zastavil a vyzval pasažéra, aby opustil auto. Když nereagoval, dloubl do něj loktem, ale docílil pouze toho, že se Vaněček bezvládně sesul na dveře.
"Však já tě z auťáku dostanu!" zasyčel Šnajdr. Vystoupil, oběhl žigula, škubnutím otevřel. Vaněčkovo tělo se převážilo, padlo mu k nohám jako pytel brambor. "Hele, nehraj to na mě." Sklonil se k Vaněčkovi, zatřásl jím – nic. Ani dva políčky nepomohly.
Tohle mám za svoji dobrotu! Šnajdr zauvažoval, co s Vaněčkem. Pak se zadíval k spoře osvětlenému kravínu. Jistě tam bude noční hlídač. Jenomže ten se bude určitě zajímat, kde Vaněček přišel k té opici. Některým lidem stačí málo k tomu, aby z mouchy vyrobili třeba i slona.
Dnešek ti osladím, hajzle! slíbil v duchu opilci, zády ho opřel o sedadlo, popadl jeho zápěstí a vysoukal si ho na záda.První louže za kravínem ho přinutila uhnout do louky. Trávu už zatížila hojná rosa. Vnikla mu do polobotek, brzy mu čvachtalo mezi prsty. Chvílemi viděl jen na pár kroků před sebe. Měsíc se schoval za mrak, a hvězdy jen rozplizle poblikávaly.
Tělo na zádech mu začalo těžknout. Rukávem si smázl pot z čela a nahlas si ulevil: "Hnusíš se mně, ožralo! Kdybych tě utopil v potoce, ještě by mně poděkovali."
Když přebrodil louže, už bylo zbytečné, aby se blátu vyhýbal. Vaněčkovy paže ho škrtily a měl pocit, že se zalkne příšerným zápachem z jeho úst. Aspoň na chvíli ulevit páteři. Ale kdyby ho sundal, už ho na záda nedostane!
Trvalo celou věčnost, než konečně stál před stavením. V osvětleném okně se mihl něčí obličej. Šnajdr chtěl na sebe upozornit výkřikem, ale z hrdla se mu vydralo pouze zachrčení.
Vysoká, mužsky ramenatá Růžena Vaněčková v nechutně ušmudlané flanelové noční košili až po kotníky před ním couvala, jako by na zádech měl mrtvolu.
"Co… copak se stalo?"
"Nebojte se. Jenom je nalitej," vymáčkl ze sebe a musel se nadechnout. "Kam ho… mám… složit?"
"Dělám si o něj starosti a on… Já ho zaškrtím!" explodovala.
"Pak ho třeba zařízněte."
"Cože?"
"Tak kam? Už ho neudržím!"
"Aha." Jediným rozmachem paže smetla černého kocoura z proleželé pohovky. "Sem."
Když se Šnajdr zbavil Vaněčkova těla, zamotal se náhlou slabostí a podlaha se mu pod nohama zahoupala. Klesl na jedno koleno s pocitem, že se snad už nikdy nenarovná. Bylo mu na zvracení a nedovedl odhadnout, zda je to následkem únavy, nebo tím příšerným kočičím puchem ve světnici.
"Kde nechal batoh? Slíbil, že nakoupí. Spoléhala jsem na něj!" vřeštěla Vaněčková nad bezduchým tělem svého manžela.
"Nevím. Musíte se ho zeptat, až se probere." Šnajdr zamířil ke dveřím, ale přiskočila k němu, sevřela mu loket a před obličej mu vstrčila dlaň s několika kovovými mincemi, které našla v kapse opilce.
"Takhle se stará o rodinu. Abych zejtra šla žebrat," zavzlykala.
Komediantka! Šnajdr Vaněčkové nevěřil ani slovo, ale chtěl už být venku, aby se mohl nadechnout svěžího nočního vzduchu. Proto vytáhl peněženku, z ní stokorunovou bankovku. Vtiskl ji ženě do ruky a na víc už nečekal.
Díky svému spěchu už nezaznamenal změnu v jejím obličeji. Nespatřil ani pohyb, kterým peníze ukryla do výstřihu nočnní košile. Neslyšel nadávky, které znovu pršely na hlavu Arnošta Vaněčka.
Závan větru se opřel do otevřené okenice a zašuměl v muškátech. Na nebi se jasněji zatřpytily hvězdy, měsíc nakoukl do světnice. Značně se ochladilo.
Arnošt měl velice neklidný spánek. Neustále se obracel z boku na bok, sahal k pokrčeným kolenům, aby se zakryl, ale přikrývka ho neposlouchala. Nakonec ho probudila zima. Zuby mu jektaly, hlava mu třeštila, v ústech jako by měl vyprahlou poušť, cítil se prabídně.
Civěl k bílému stropu a přemítal, proč spí oblečený.
Když v myšlenkách došel až k té jízdě autem a uvědomil si, že řídil šéf, snažil se vzpomenout si, o čem byla řeč. Něco mu našeptávalo, že mluvil otevřeně a vyslovil věci, které by Šnajdrovi nepověděl, když je střízlivý. V zádech ho zamrazilo a jako by ho polil studený pot. Tak po tomhle už může očekávat jen to nejhorší, Šnajdr nepatří k lidem, kteří si takovouhle neposlušnost nechají líbit. Využije první příležitosti, aby se ho zbavil. Dávno už ví, že pro šéfa je nicka, takové to smítko na parádním obleku!
Arnošt se posadil a spustil nohy k podlaze. Sotva překonal lehkou závrať z nové polohy, snažil se soustředit myšlenky na to, jak se dostal až do chalupy. Šnajdr stoprocentně nejel tím blátem u potoka. Nejspíš ho vysadil dole u kravína a odjel… Ale co když s ním šel přece jen nahoru? Jestli byl tady, tak mluvil s Růženou!
Když mu to došlo a uvědomil si, co ho ráno očekává, nasucho zapolykal a chvíli mu trvalo, než se mu uklidnilo srdce.
Nejistým krokem se přešoural na druhou stranu světnice a našmátral vypínač. Ostré světlo ho oslepilo, musel zavřít oči. Když napuchlá víčka povytáhl, na stole spatřil bojovně naježeného kocoura.
"Zabiju tě, bestie černá!" zasípal Arnošt a do své výhrůžky vložil celou svoji zoufalost. Ruce sevřel v pěst takovou silou, že ho zabolelo ve svalech. Než dorazil ke stolu, kocour už prskal z pohovky.
"Jednou tě dostanu, parchante!" zamumlal Arnošt a bezmocně se zřítil na židli. Mátožně zvedl ruce a stiskl si spánky, ve kterých jako by se rozbušily kovářské perlíky.
Jak zjistit, jestli Šnajdr byl v chalupě a mluvil s Růženou? Tahle otázka se mu zdála ze všeho nejdůležitější, ale nedokázal si ji zodpovědět.
Co na tom záleží, stejně v tom jsem až po bradu. Žil jsem mizerně, ale bude ještě hůř. Nemá význam si namlouvat, že to dám nějak do pořádku. Jestli to Růžena ví, nemám šanci!
Pokud neudělám něco, čím bych to zastavil. Něco bláznivě odvážného, šokujícího. Něco, co by Růženě, ale i ostatním, vyrazilo dech. Něco, co by rázem zastínilo ten úlet s Marcelou… Měl by něco vymyslet.
Ze všeho nejdřív by asi měl zjistit, jak Růžena zareaguje na jeho přítomnost, napadlo ho, ale vůbec se mu do toho nechtělo. Konečně sebral odvahu. Se srdcem až v krku se přiloudal ke dveřím do ložnice a nahmátl kliku. Bylo zamčeno. Nejistě zaklepal.
"Růžo. Růženko, nutně s tebou musím mluvit. Je to moc důležitý, Růženko."
Uvnitř vrzla postel. Užuž se domníval, že manželka jde otevřít, ale znovu tam nastalo ticho. Co si o sobě myslí? Zvednutý adrenalin způsobil, že zalomcoval klikou. Pak i zabušil, až ho zabolely klouby.
"Růženo, ty neslyšíš? Ty seš úplně hluchá?" rozkřikl se, až mu přeskočil hlas. Když mu neodpověděla, vztek ho zcela ovládl. Hlavou mu blesklo, zda by neměl dveře vyrazit, oznámit jí, že je potvora, a jít, kam ho oči povedou.
Ale kam by šel? Arnoštovy oči zoufale bloudily po světnici, až spočinuly na kredenci. Tam Růžena mívala schovanou láhev s rumem.
Třeba tady Šnajdr nebyl… Arnošt si potřeboval loknout. Kdyby se napil, určitě by ho něco napadlo. Něco, co by mu pomohlo z téhle bezvýchodné situace!
Doklopýtal ke kredenci, koleny klesl na podlahu, otevřel dvířka a roztřesenou rukou rozhrnul otlučené hrnce. V láhvi byla sotva třetina původního obsahu, ale dost na to, aby získal potřebný klid. Okamžitě ji zvedl k ústům.
Prázdnou láhev pustil na zašlapanou podlahu a pokorně čekal, až ho zaplaví ta horká vlna, která ho postrčí k nějakému činu. Zrak se mu dost zakalil a když se zvedl na nohy, musel se rozkročit, aby získal stabilitu.
Vrátil se ke dveřím do ložnice a zabušil na ně. "Růženo, okamžitě otevři!"
"Ani náhodou. Už tě nechci vidět, ochlasto. Vypadni z mé chalupy."
"Tak si otevřu sám. Dveře ti rozmlátím na třísky!"
"Jo…?" zasmála se vztekle. "Co rozbiješ, zaplatíš. Do poslední koruny!"
"Jenom přes mou mrtvolu," zabručel a chystal se k tomu, čím vyhrožoval, ale z ložnice se ozval dětský pláč. Ruce mu klesly podle těla, přešlápl. "Růžo, proč mě nemáš ráda? Copak se málo snažím, abyste se měli dobře? Takhle už žít nejde. Já s tím skoncuju. Něco…" vzlykl, "něco si udělám."
"Kdyby ses slyšel, jak seš směšnej a trapnej."
"Cože…? Jak chceš. Jednou si na tuhle chvíli vzpomeneš," zamumlal z posledních sil, už ho zmáhala opilost. Chtěl opustit světnici, než se mu podlomí nohy.
Zatímco klopýtal ven, v nevelké ložnici Vaněčková uklidňovala plačícího chlapce. Hladila ho po vlasech, líbala na čelo a šeptala, aby spal dál, že táta jen žertoval.
Mockrát už zalitovala, že si vzala právě Arnošta, ale tehdy se jí zdálo, že si nemůže vybírat. Četař Borůvka vyměnil uniformu za civilní oděv a jako by se propadl do země. Ten druhý, svobodník Kolda, který ho nahradil, nebyl tak vytrvalý milenec, ale Arnošta stejně předčil, škoda, že byl ženatý. Ale lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše, říká staré přísloví.
Pozvedla hlavu a naslouchala, jestli se neozve něco, co by svědčilo o Arnoštově návratu. V chalupě bylo ticho. Co když svá slova myslel doopravdy? Zmocnil se jí neklid. Ne, že by na Arnoštovi tak moc lpěla, ale kdyby vyvedl něco takového, čím jí vyhrožoval, zhroutil by se jí sen, že jednou přeci jen opustí Zálesí. Odkopla peřinu, vyskočila, rozběhla se ke dveřím. Byla z toho tak rozrušená, že si ani neuvědomila, že je pouze v noční košili a bosá.
"Kde seš, Arnošte? Nedělej hlouposti a ozvi se," volala mezi dveřmi ze světnice, ale žádná odpověď. Ježíšikriste, tohle mi ještě scházelo! Už teď po vsi kolují řeči, že mu nedá vydechnout. Našla ho na zápraží. Přidržoval se zdi a dávil.
"Za tohle bych ti měla nafackovat," vyhrkla a pod dojmem předcházejících obav ho vzala kolem ramen. Chvěl se chladem a povzlykával, smrděl kořalkou.
"Růženko, já…" selhal mu hlas.
"Co si to pořád namlouváš, Arnošte? Někdo ti něco napovídal a ty… Žiju jenom pro Pavlíka a pro tebe. Honem pojď dovnitř. Vylítla jsem bez bačkor."
Bez odporu se nechal odvést do světnice, uložit na starou pohovku. Přikryla ho a chtěla odejít, ale vztáhl k ní paže. Odstrčila je.
"Až úplně vystřízlivíš." Sklonila se k němu, na tvář mu přilípla letmý polibek a napřímila se.
Není tak zlá, pomyslel si a zavřel oči.Když se probral, do okna už svítilo dost vysoké slunce. Zamžoural na budík. Nemohl uvěřit, že je už půl sedmé. Sotva mu došlo, že zaspal, odhodil přikrývku a hnal se ke kovovému stojanu s umyvadlem. Zvedl konev, ale voda v ní nebyla. Musel pro ni k pumpě před chalupou.
Když si ji špláchal na obličej, ve dveřích ložnice se objevila Růžena v pomačkané noční košili a nezakrytě zívala. "Ty seš ještě doma? Budík rámusil, jako by se zbláznil."
"Máš z toho psinu?" zavrčel a téměř poslepu sáhl po ručníku, ale nenahmátl ho. Zamračil se. "Kde je? A voda v konvi taky nebyla…"
"Přece nechceš, abych ji tahala já? Snad se nechystáš jet v tomhle do města?" Ukázala na jeho zablácené sako.
"A co mně jinýho zbývá? Musím stihnout aspoň půlosmičku," zamumlal zoufale.
"Tak si vem oblek."
"Myslíš to vážně?" zapátral v jejím obličeji.
"Dovedu si představit, jak by mě u vás pomlouvali…"
"Nikdo o tobě špatně nemluví." Vzal si od ní šaty, které přinesla ze skříně z ložnice, začal se převlékat. Možná byl ten jeho noční výstup přece jen k něčemu dobrý. Podíval se na sebe do zrcadla. Nohavice mu nezakryly ani kotníky, rukávy saka taky jako by se smrskly. Šaty na sobě neměl od jejich svatby.
"Nemusíš kvaltovat. Budík jde o půl hodiny napřed. Klidně se můžeš nasnídat," ozvala se Růžena.
"Herdek! To nemůžeš říct hned?"
"Nehulákej. Probudíš Pavlíka," okřikla ho. "Kdybys kdovíjak dlouho neflámoval, budík bys slyšel. A tu flašku, co jsem měla v kredenci, koupíš novou, nebo…"
"Kruci!" znovu v něm vzkypěl hněv. "Rum si koupíš, ale jídlo abych krad."
"Nezapomeň řeč." Výraz jejího obličeje nevěstil nic dobrého. Chtěl se zvednout ze židle, ale dlaněmi na ramenách si ho přidržela. "Kde máš batoh?"
"Nejspíš v kůlně u motorky. Stejně je prázdnej."
"Lžeš!" zasyčela mu do obličeje. "Kdybys motorku měl doma, nehnal bys k autobusu. Pásla se na jeho rozpacích. Překotně přemítal, zda jí může povědět pravdu. Ne, ještě ten čas nenastal!
"Zetku i batoh jsem nechal u šéfa. Bál jsem se, že mě chytnou policajti. Vzali by mně řidičák."
"V jednom kuse lžeš. Šnajdr tě přitáh na zádech jako pytel brambor… Tys boural, Arnošte!"
"Tohle ti napovídal on?" Pokusil se o úsměv, ale vůbec se mu nepovedl. "Šnajdrovi nevěř ani pozdravení."
"Nic mně neřek. Stačilo, abych si prohlídla tvoje hadry. Jako by ses válel někde v brambořišti. Kdepak jste chlastali?"
"V hospodě. A teď mě pust, nebo zmeškám autobus."
"Arnošte, já si pravdu zjistím, ale pak…"
"Chceš mě špehovat?" zaječel. Jak prudce vstal, židle se překotila. Vzpurně Růženě pohlédl do očí. "Smějou se mně a ty… Ty na mě pořád jenom štěkáš. Myslíš, že nevím, kdo k tobě chodil, když jsem byl na vojně?"
"Co tě to zase napadlo, Arnošte?" Pobledla.
"Tak abys věděla, donesli mně to hned ten den, kdy jsem se vrátil. Vím to od té noci, kdy jsem spal ve stodole jako nějakej tulák."
"A ty jim věříš? Nikdy bych tě…" Chystala se ho uchopit za ruce, ale vztekle je odstrčil. S polekaným výrazem couvla.
"Už vím, že jsem ti škaredě nalítnul, Růženo. Tobě i tvoji žlučovitý mámě! Obě jste mně v jednom kuse připomínaly, že jsem se přiženil s holým zadkem. Myslel jsem, že až stará umře…" Mávl rukou. "Škoda slov."
"O mámě takhle nemluv!" vzpamatovala se. "Dala nám chalupu i s nábytkem. Zůstaly po ní peníze na knížce."
"Nám…?" zašklebil se a ruce sevřel v pěst. "Teď mě dobře poslouchej. Už jídlo vozit nebudu. Nepřivezu nic, co bych musel ukrást."
"V tom případě…" Přiskočila k vařiči, z rozpálené plotýnky strhla hrnek. Spálila se. S bolestivým výrazem v obličeji si konečky prstů vsunula do úst, slinami tišila bolest.
"Proč sis mě vlastně vzala?" ozval se z ložnice.
"To se ptáš brzy." Zasmála se mezi dveřmi, ale úsměv jako by jí zmrzl ve tváři. "Přeskočilo ti?"
Klečel u prádelníku a do otevřeného kufru házel trička, košile, trenýrky, ponožky a kapesníky. Po chvíli pootočil hlavu. "Už se za nos nenechám vodit! Dneškem jsme spolu skončili, Růženo."
"Cože…? Kam chceš jít?"
"Někdo se najde." Přirazil víko, přiklekl ho, zacvakl oba zámky. S kufrem v ruce prohlásil: "Já se neztratím, Růženo."
"A jinak seš zdravej?" Vymáčkla ze sebe trochu smíchu. "Za pár dní tě budou mít všude dost. Až tě vykopnou, přilezeš."
"Uvidíme. Neměla bys jiné soudit podle sebe," řekl a prošel kolem ní, jako by byla pouhý vzduch.
Dveře třískly. Zírala na ně a doufala, že se vzápětí otevřou a že v nich bude stát Arnošt se svěšenou hlavou a vysloví prosbu, aby mu odpustila. Když uplynulo několik minut, pomyslela si, že asi sedí někde na zápraží a třese se strachy, protože mu konečně došlo, že si dovolil víc, než mu je ochotná tolerovat. Vyhlédla oknem, ale nikde ho neviděla. Přesto si ani na vteřinku nepřipustila, že by se od stavení vzdálil.Když ho pak zahlédla na zkratce k mostku přes potok, leknutím na okamžik přestala dýchat a srdce jí téměř vynechávalo.
Vzápětí se jí krev nahrnula do tváří a zlost v ní rostla tak rychle, že se jí až zalykala.
"Už se nevracej! Nechci tě už nikdy vidět!" křičela za ním ze zápraží. Ani po tomhle se Arnošt neohlédl a Vaněčková propadla panice. Neslyší ji, nebo nechce slyšet? Užuž se za ním chtěla rozběhnout, když se vedle ní ozval chlapecký hlásek.
"Maminko, kam šel tatínek?"
"Do práce, Pavlíku. Jako každý den," zamumlala a dítě přitiskla k sobě. Hladila ho po vláscích a překotně přemítala, co podnikne, aby to byla pravda.
Hubená Pavlátová s ovázanou rukou, zavěšenou na šátku, nepřátelským pohledem sledovala Šnajdra, který ponořil naběračku do útrob varného kotle. Když okoštoval omáčku, kterou přichystala, zle se mu smrsklo obočí.
"Přisolit!"
"To snad ne, šéfe? Zdá se mně slaná dost," zaprotestovala.
"Opakovat to nebudu!" zdrsněl mu hlas. Špatně spal a navíc měl v živé paměti, jak se k němu chovala minulý den. Mrskl špinavou naběračku na čistě vydrhnutý stůl před Marcelu. "Umejt!"
Dívka se po něm nevraživě podívala a pokračovala v krájení zeleniny. Šnajdr zrudl jako rozvášněný krocan.
"Ty seš hluchá?" zaburácel jeho hlas prostorami kuchyně. Ženy, které se dosud věnovaly práci, ztuhly a pozvedly hlavy.
"Ale ne," přemohla se Marcela a pomalu, s viditelnou nechutí, odložila nůž, zvedla naběračku a se štítivým výrazem ve tváři se loudala k výklenku.
"Taky začíná bejt drzá," prohodil k Pavlátové, ale ta nasupeně roztrhla papírový pytlík, sypala sůl do kotle a velkou vařečkou omáčku míchala.
"Dost!" zařval Šnajdr. "Vždyť to nebude k žrádlu."
"Vaše věc, šéfe!"
Zahrozil jí a raději se k ní otočil zády. Co si o sobě myslí ta stará koza? Jestli přesolila, bude bez odměn! umínil si a vykročil k Zemánkové. Ta ho uvítala širokým úsměvem.
"Ale že tě rozpumpovaly, drahouši?"
Musel semknout rty, aby nevybuchl i na ni. Copak se nedohodli, že v kuchyni to mezi nimi zůstane jako dřív? Ke všemu měl před očima, co zahlédl, když v noci projel kolem stavení, kde Tylda v podnájmu bydlí.
"Proč děláš bubáky i na mne, Karlíku? S nima nemám vůbec nic společnýho."
"Nejsem nějakej hej – počkej! Nedám se od nich vyprovokovat," zavrčel.
"Všecko hned vidíš moc černě. Měl jsi špatnou noc, Karlíku?" Znovu se usmála.
"Jo," utrousil nerudně a nemohl se zbavit siluety postavy, která překonávala plot ve chvíli, kdy kolem projížděl. Když se dostala pod světlo, poznal uniformu.
"Taky někdy nemůžu spát," svěřila se mu.
"Jako na dnešek, co? Před druhou jsem jel kolem a ještě se nahoře u tebe svítilo…" Nevyslovil to jako otázku, chtěl pouze zjistit, jak zareaguje. V noci byl vzteky bez sebe, dokonce se rozmýšlel, jestli u ní nemá zabušit. Pokud byl ten voják u ní, hned to s ní skoncuje! Pak si namluvil, že by udělal nenapravitelnou chybu. Třeba je Tylda poslední, kterou může mít. A možná mu řekla, aby už nechodil, protože má vážnou známost. Pokud by šlo o tohle, nehnul by ani brvou, ale jestli by s tím vojákem zamýšlela pokračovat, musel by jí jasně dát najevo, že není hlupák a že se nedá využívat… Ale proč o tom mlčí?
"Když nemůžu spát, vezmu si knížku," řekla a zkoumavě pátrala v jeho obličeji. "Pročpak jsi necvrnknul zvonkem. Douděrová je stejně hluchá jako pařez. Vzala bych tě nahoru, zahřála ve svý postýlce…" zahihňala se, významně zamrkala. "Kdepak jsi jezdil, Karlíku?"
"Musel jsem odvézt jednoho násosku," zabručel. Zíral do jejích očí a snažil se v nich vypátrat, o co v noci šlo. Možná si dělá zbytečné starosti. Třeba toho vojáka k sobě ani nepustila.
"Ty mě vůbec neposloucháš," vyčetla mu.
"Tyldo, měli bychom si promluvit. Co nejdřív."
"Tak spusť." Přimhouřila oči, cosi jí říkalo, že má něco důležitého na srdci.
"Tady ne. Copak nevidíš, jak ženský špicujou uši?"
Jeho výraz, ale i zabarvení hlasu ji zneklidnily. Blesklo jí hlavou, jestli třeba v noci nezahlédl Otu, kterého pouštěla pár minut před druhou. Kristepane! Ale copak mohla tušit, že Šnajdr zrovna pojede kolem?
"Aspoň mně naznač, o co jde, Karlíku," zamumlala a už byla znovu klidná. Vždycky se řídila zásadou: zatloukat, zatloukat, zatloukat! Nepochybovala o tom, že její vysvětlení spolkne i s navijákem. Co mu taky jiného zbývá, pokud si ji chce udržet?
"Kdoví, jestlis četla…" řekl s lítostivým akcentem a pospíchal ke svému stolku u okna, kam kráčela i vedoucí stravovacího provozu Vydrová, která se v kuchyni objevila.
"Jak jste dopadli ve špitále?" zeptal se, aby ji nemusel pozdravit.
"Dobře. Pane Šnajdře, čekala jsem, že přijdete do mé kanceláře, ale vy, ehm… Co je nového v té věci, co jsem vám, ehm, svěřila?"
"Vaněčkovi se dnes neuráčilo přijít. Napište mu neomluvenou směnu."
"Tak vidíte. Nechtěl jste mi věřit, ehm, že s ním budou problémy." Už na odchodu se znovu pootočila. "Abych nezapomněla, ehm, volal mi pan náměstek Pulkrábek. Má eminentní zájem na tom, aby se to, ehm, v klidu urovnalo."
"Copak?" hlesl Šnajdr, nechtělo se mu uvěřit vlastnímu sluchu.
"Ten váš konflikt s myčkou Ptáčkovou, ehm, s paní Pavlátovou, a samozřejmě i ta záležitost s panem Vaněčkem. Nějak se vám to tu, ehm, rozpadá pod rukama. Jestli na kuchyň už nestačíte, ehm…"
"Co to žvaníte, ženská?" vyhrkl a musel něco provést s rukama, ve kterých mu škaredě škubalo. Pravačkou popadl sluchátko telefonu, ukazovák levé píchl do číselníku. "Kvůli vám to tady jde od deseti k pěti."
"Cože…?" Zírala na něho s pootevřenými ústy. Domnívala se, že bude někam volat, ale třískl sluchátkem na vidlici přístroje a dosedl na sedačku. Ještě víc znervózněla. "Neměl byste ty stížnosti, ehm, brát na lehkou váhu. Pan náměstek se mi zdál dost rozzlobený."
"Nepovídejte…" Ušklíbl se a hrábl si do vlasů. "A Pulkrábkem mně nevyhrožujte. Jestli vám můžu poradit, vycouvejte. Aby vás to pak nemrzelo."
"Chcete mně vyhrožovat? Mně, své šéfce? Chováte se, ehm, jako byste nevěděl, o co tu jde," vychrlila celá rudá v obličeji.
"Vím a nevím," reagoval na její slova. "Jsem tady totiž poslední, komu se něco poví."
"Nevyhrožoval jste, ehm, paní Ptáčkové propuštěním?"
"No a co?"
"Ale já vás požádala, ehm, abyste jen promluvil s Vaněčkem."
"To jsem taky udělal. Vyzpovídal se mně… Myslíte, že dal na mý rady? Už v poledne jsem ho s Marcelou nachytal nahoře ve výdejně. A večer…" Mávl rukou. "Necháme to koňovi, má větší palici."
"Cítím povinnost vás upozornit, že mezi vaše práva nepatří propouštět zaměstnance. A že musíte zajistit, ehm, lepší bezpečnost práce. A…" nadechla se, ale Šnajdr se katapultoval ze sedačky.
"Zastupoval jsem vás a vzal to jedním vrzem, aby už v kuchyni byl konečně klid. Vy byste se s tím nimrala kdovíjak dlouho!"
"Tak tohle, ehm, jste neměl říkat," zamumlala a za všeobecného ticha, narušovaného pouze posykáváním varných kotlů, opustila kuchyni.
Mladičká, nanejvýš devatenáctiletá zdravotní sestra, štíhlá jako čerstvě vypučený proutek s pupenci nasazenými na listy, nahlédla do čekárny, kde na tvrdé dřevěné lavici seděl pouze Vaněček v obleku, ze kterého dávno vyrostl, s kufrem u nohy. Sestřička teprve minulý rok dokončila zdravotní školu a ještě ji ledacos překvapilo. Zatápala rukou k bílému čepci, jako by ji zpod něho vylézal pramen vlasů, a hlesla: "Další."
Arnošt sevřel držadlo kufru a nerozhodně přešlápl. Nuceným odkašláním si dodal odvahy a následoval dívku do ordinace.
"Poslední pacient, pane doktore," oznámila muži za světlým kancelářským stolem, ke kterému byl jako přilepený stolek s psacím strojem, u stěny stála poněkud oprýskaná registračka, celá přecpaná zdravotními kartami zaměstnanců továrny, a za ní zpředu prosklená plechová skříň s léky a stříbřitě lesklými kovovými nástroji. Lékař dál zíral někam k oknu se zažloutlou záclonkou. Sestra přidala: "Zdá se mi nějak…" Umkla uprostřed věty, protože Arnošt ze sebe vymáčkl něco jako pozdrav.
"Helemese…" Lékař se s neskrývaným zájmem zahleděl na návštěvníka. Deset let v podniku bylo dost na to, aby už netrpěl představou, že každý, kdo přijde do jeho ordinace, potřebuje opravdu pomoc. Vaněček vypadal skutečně sešle, ale víc pozornosti si vysloužil objemný kufr. "Copak nám neseš, kuchařskej?"
"Ráno jsem se probudil celej zpocenej, čelo jsem měl jako rozpálenou plotnu. Asi na mě vlezla chřipka, doktore," vydoloval ze sebe Arnošt, co vymyslel v přecpaném autobuse do Houkova a vypiloval v čekárně, než se dostal na řadu.
"Hmm." Lékař znovu neodolal a sjel očima k tomu kufru. Takhle vybaven k němu ještě nikdo nikdy nepřišel. "Teda chřipka?"
"Nejspíš jo," souhlasil Arnošt.
"A tak jsi ji zapakoval a přivezl nám ji ukázat?" Lékař se podíval na sestru, jestli dostatečně ocenila jeho vtipnost. Dívka se do dlaně chichotala.
"To ne," hlesl Arnošt a kufr přendal do druhé ruky. "Mám se s tím stavit do prádelny. Aby manželka měla čas na synka."
"A já si myslel, že nám vezeš zabijačku," zasmál se lékař a už tónem, obvyklým v jeho profesi dodal: "Tak se nám ukaž, junáku." Zatímco se Vaněček u stromkového věšáku svlékal, se zalíbením pozoroval sestřičku skloněnou k povytažené zásuvce registračky. Holka jako šťavnatý lusk. Křehoučká jako značkový porcelán. Ta by mě dokázala rozpálit! letělo mu hlavou a špičkou jazyka přejížděl spodní ret.
S Vaněčkovou kartou v ruce se náhle obrátila a lékař už nestačil odvrátit rozjiskřené oči. Sestřička ty své ihned sklopila a tváře jí polil nachový ruměnec. Upustila kartu na stůl před lékaře a couvla.
"Jenom klid, děvenko. A ty si sedni," přidal směrem k Vaněčkovi. Když se zvedl, čněl nad svým pacientem jako vyhlídková věž, měřil sto devadesát centimetrů. "Tak si tě poslechnu, kuchařskej." S vidlicemi stetoskopu v uších Vaněčkovi přitiskl naslouchátko na hruď. "Volně dýchej. – Nedýchat. – Zase dýchej. – Stačí. Kouříš?"
"Málo. Jenom když zrovna není co dělat," zamumlal Vaněček s očima přilepenýma k linu, na kterém zanechala čmouhy hadra nepříliš pečlivé uklízečky.
"Pak toho nech, dokud je čas." Lékař stetoskop vsunul do kapsy bílého pláště. "Kouření je zlozvyk. U kuchaře zločin. Asi se Šnajdrovi zmíním, aby tě víc zaměstnával."
"To snad ne?" probral se Vaněček. "Je mně bídně, doktore. Potřeboval bych to vyležet."
"Neškemrej. A neraď. Šedesát ti není, plnovous nenosíš. Otevři ústa."
"Nevěříte mně?" zaskuhral Vaněček.
"A proč bych měl?"
"Kdyby přišel šéf, ani byste ho neprohlížel."
"Moje věc. Můžeš se ustrojit."
"Snad si nemyslíte, že simuluju?" vyhrkl Vaněček.
Lékař nepovažoval za nutné odpovědět. Sklonil se nad sestrou, položil jí dlaň na rameno.
"Neschopnost?" zeptala se zajíkavě.
"Hanko," oslovil ji a měl příšernou chuť rukou sjet po křivce jejích zad, "skočte k Chládkové, že dorazím asi za dvacet minut."
"Můžu tam zavolat, pane doktore," namítla přiškrceně.
"Jenom se proběhněte, děvčátko. Pohyb vašemu tílku prospěje."
Konečně pochopila, že chce být s pacientem sám, a vyklouzla zpod jeho neklidné dlaně jako hbitá ještěrka. Lékař se s rozmrzelým výrazem zadíval na Vaněčka.
"Často takhle popíjíš?"
"Co si to o mně myslíte, doktore?" zamumlal Vaněček, ale na víc se nezmohl. Rázem pochopil, že jeho poslední naděje se zhroutila.
"Neschopenku nedostaneš. To je ti, doufám, jasný?"
Vaněček mlčky bloudil očima po řadách papírových kelímků. Stály na parapetu okna, podle zdi na podlaze i na skříni s léky a lékařskými nástroji. Co v nich má? O doktorovi se mezi zaměstnanci dost mluvilo. Jedni tvrdili, že je na ženské a dávali mu za vinu časté střídání sestřiček v závodní ordinaci, jiní o něm prohlašovali, že je podivín, a dušovali se, že ho na vlastní oči spatřili, jak se dětskou lopatičkou rýpe v zemi na nejrůznějších místech kolem Houkova.
"Tohle," lékař do Vaněčkovy dlaně upustil dvě tablety," doma spolkneš, pořádně zapiješ vodou nebo čajem a zalehneš."
"Děkuju, doktore."
"Není za co. Máš ještě nějakou dovolenou?"
"Skoro celou."
"Prima. Brnknu Vydrové, že si den bereš."
"I za tohle vám děkuju, doktore," vymáčkl ze sebe Vaněček a v dost zakalených očích se mu poněkud vyjasnilo. Už se necítil ani moc ukřivděný, v podstatě dosáhl toho, co si od návštěvy lékařovy ordinace sliboval.
Marcela matce vyškubla naběračku, ze které ještě odkapávala voda a rozhodným tónem pronesla: "S Arnoštem už mi dej pokoj!"
"Ale včera jste ještě laškovali…"
"Včera bylo včera! Říkám ti, o Arnoštovi přede mnou už nemluv. Myslela jsem, že je mužský. Jenomže on…" mávla rukou s naběračkou a oči se jí zabarvily vztekem.
Ptáčková užasle hleděla za odcházející dcerou a nevěděla, co si o tom má myslet. Naráz zbavená veškerých iluzí si připadala jako ve chvíli těsně před omdlením. Byl to tak neočekávaný úder pod pas, že jí ani nenapadlo, aby se za dcerou rozběhla a snažila se ji přivést k rozumu. Copak byla všechna její výchova zbytečná? Nechtěla tomu uvěřit. Z šoku, který utrpěla, se jí rozklepaly i nohy, musela se přidržet dřezu, aby neupadla.
"Už jí vůbec nerozumím. Takováhle nikdy nebyla. Já snad hanbou umřu."
Náhle si uvědomila, že to říká nahlas, a že vedle ní dokonce stojí Kovandová. Takhle se znemožnit!
"Emilko," protrhl stařenčin hlas napjaté ticho, "ty bys mně mohla poradit."
"Já?"
"Taky přece máš chalupu."
"Jo, to mám," připustila opatrně Ptáčková a marně uvažovala, co mají chalupy společného s příšerným chováním Marcely.
"Kolipak by asi stála nová střecha?"
"Střecha…?" Ptáčkové se poněkud ulevilo, protože jí došlo, že stařena nejspíš ani její rozhovor s dcerou nevnímala. "Neblázněte se střechou, Kovandová. Na starý kolena přece nebudete opravovat chalupu."
"Když já v noci měla moc hezkej sen. Zdalo se mně o Ondřejovi."
"Kvůli tomu přece nemusíte opravovat střechu."
"A kdyby se vrátili, kdepak by byli?" "Přeci si nemyslíte, že by se zahrabal v Houkově? Nebuďte bláhová, Kovandová."
"V tom jejich bytě je dávno jiná partaj a její rodiče se jich zřekli. Kampak by se poděli, milánkové?"
"Teď už je to zase jinak, Julinko. Lidi znovu obrátili kabáty. Žádnej dnes za nic nemůže, protože je k tomu tenkrát donutili." Ptáčková zmlkla, přiblížila se k nim hubená Pavlátová.
"Julinko," pohladila stařenku po zádech, "co bylo, bylo. Přestaňte si věci malovat na růžovo."
"Ondřej přece ví, že má doma starou mámu…"
"Jestli je to skutečně tak, jak napsal v tom dopise, byl by hlupák, kdyby se vracel, Julinko. To přece není tak těžké pochopit."
"Tohle můžete říct jen proto, že Ondřeje neznáte, paní Pavlátová," řekla skoro vzdorovitě stařenka. "Střechu i koupelnu nechám udělat. Peněz mám v kampeličce dost."
"Když se vám chce vyhodit hříšný peníze pánubohu do oken," reagovala Pavlátová a potajmu myčce Ptáčkové naznačila, aby s ní šla stranou. "Zaslechla jsem, že má odpoledne přijít náměstek."
"Jestli mu vyjde čas."
"Nedej se ukřičet, Emilo. Já si svý taky povím. Tohle si k nám šéf nesmí dovolovat, nejsme tady tejden."
"Vybarvil se, pan šéf. Pořád měl plnou pusu úcty k práci ženskejch a najednou jsme pro něj jenom kusy." Ptáčková Pavlátové sevřela loket. "Kovandová mně dělá starosti, holka. Co dostala ten dopis od syna, jako by byla náměsíčná. Aby jí z toho nezačalo strašit v hlavě."
"Kdoví, jak to s tím dopisem je. Můj starej sbírá známky, tak jsem jí řekla, jestli by mně tu australskou nedonesla. Koukni, jak je skleslej pan šéf."
"Vykašli se na Šnajdra. Přinesla tu známku?"
"Jo, ale nebyla k ničemu. Byl na ní náš prezident a ke všemu přerazítkovanej tady v Houkově."
"Ježíšikriste. Ale to by znamenalo, že…"
"Že to napsal někdo tady. Raději už běž, nebo na nás vyletí." Pavlátová Ptáčkovou postrčila k výklenku, kde byly dřezy na mytí špinavého nádobí.
"Emilko, co od ní očekáváš?" zeptala se Kovandová.
"Proti Šnajdrovi se dám dohromady třeba s čertem, Julinko."
"Neměla bys jí moc věřit, vždycky byla jedna ruka se šéfem. Ona i ten její husokrk pajdavej."
"Možná," zasmála se Ptáčková. "Ale po tom, co jí včera provedl, by ho nejraději zakousla. A tohle mně hraje do karet, Julinko."
Přikulhal skladník Pavlát a posadil se vedle Šnajdra. Když nafintěná Vydrová přehlédla přítomné zaměstnance, tyhle dva provokativně vynechala a tohle samozřejmě nikomu neušlo.
"Než vám, ehm, řeknu, proč jsem vás svolala, chtěla bych, ehm, omluvit pana Vaněčka. Volal mi doktor Kříž, že byl u něho v ordinaci. Pan Vaněček je nachlazený, ehm, ale snad už zítra bude v pořádku."
Šnajdr se naklonil ke skladníkovi a cosi mu pošeptal. Oba se zasmáli. Vydrová se zamračila.
"Pane Pavláte, smích sem, ehm, rozhodně nepatří."
"Nezlobte se, šéfko. Už jsem jedno ucho." Skladník složil ruce do klína a naklonil hlavu, jako by byl nedoslýchavý. Vydrová tušila, že si z ní dělá legraci, ale rozhodla se to ignorovat.
Z šepotu mezi ženami vytryskl nespokojený hlas myčky Ptáčkové. Zeptala se, proč mezi ně nepřišel pan náměstek, když to slíbil.
"Pan Pulkrábek, ehm, musel odjet mimo podnik. Osobně, ehm, mu mám podat zprávu," pravila Vydrová. "Ale k věci, ehm," zatvářila se odhodlaně. "To, o čem budu hovořit, ehm, jsou vztahy na našem pracovišti. Nemusím jistě vysvětlovat, ehm, že jaké jsou vztahy, ehm, takový že je výkon a spokojenost strávníků. Přiznám se vám, ehm, že mě nemile překvapilo, co se stalo paní Ptáčkové. Ten, kdo si neváží svých spolupracovníků, ehm, kdo příliš často podléhá svým náladám, ehm, kdo je schopen pro maličkosti urážet, ehm, a třeba i vyhrožovat, ehm," hlas jí zavibroval, jako by na ni padla tíha toho, co vysloví, "nebude mít moji podporu."
Ptáčková horlivě zatleskala a vztyčenou paží se dožadovala slova. Vydrová odevzdaně pokývla.
"Moc krásně to řekla naše paní vedoucí. On," ukázala k místu, kde seděl Šnajdr, "nikdy nejni s ničím spokojenej. Kdybysme se přetrhli. Nadřeme se a ještě to nelidský zacházení. Kdopak to má vydržet?"
Šnajdr si uvědomil, že tohle shromáždění zaměstnanců podcenil, a zamrazilo ho v zádech. Vůbec si nepřipustil, že by Vydrová byla schopná zajít až tak daleko. Nutil se do klidu, ale při poslední větě myčky jako by mu v mozku explodovala rozbuška.
"Jestli se někdy přetrhnete, Emilo, tak leda s nafasovanou taškou," rozkřikl se.
"Zrovna vy mně budete vyčítat zbytky," zasmála se. "Tak nám třeba řekněte, proč vaši paničku ještě neviděli u řezníka…"
Vydrová pobledla, jako by jí už došlo, že se odvážila na příliš tenký led, a soukala ze sebe: "Paní Ptáčková, ehm, vy se domníváte, že, ehm…"
"Já to vím!" přerušila ji myčka. "Nám vyčítá zbytky z uvařenýho a sám se pakuje přímo ze skladu."
"Tohle jste už přehnala!" vyskočil Šnajdr. "Jestli to okamžitě neodvoláte, dám to k soudu," zavyhrožoval a chystal se odejít, ale skladník ho strhl zpátky na židli.
"Emilo," ozvala se hubená Pavlátová, "takovouhle věc bys musela šéfovi dokázat."
"Pročpak vždycky čeká, až všecky odejdeme? Pročpak autem parkuje přímo u zadního vchodu? Pročpak…" Ptáčková náhle umlkla jako když utne. Uvědomila si ty podrážděné a nepochybně i nepřátelsky naladěné obličeje kolem sebe.
"Chápu, Emilko." Pavlát si nuceně odkašlal a snažil se o přátelský tón. "Nakrklo tě, že šéf strkal nos mezi tvou Marcelu a Arnošta. Ale kvůli tomu z něj nemusíš dělat zloděje."
"Správně," řekla Zemánková. "Náš šéf je moc spravedlivej člověk."
"O Marcelku přece nejde," namítla už dost popleteně myčka, napadlo ji, že by z toho měla nějak vycouvat.
"On pořád dorážel," zamumlala Marcela.
"Správně," vyhrkla Pavlátová. "Už před boxem ji svlíkal očima. A ne jenom ji."
"Snad ne i vás?" Zemánková se zahihňala a šeptem cosi sdělila své sousedce. Pavlátová zrudla až po kořínky popelavých vlasů.
"Šéf má svý mouchy, ale kuchař je náramnej."
"Ale ne?" zmátořila se Ptáčková. "Mám tady zopakovat, cos o něm prohlásila, když tě vyrazil od vydávání?"
"Ve zlosti člověk utrousí i to, čeho pak lituje."
Vydrová tuhle nebezpečnou diskuzi poslouchala a bylo jí z toho všelijak. Vymklo se jí to z ruky. Až se to dozví náměstek… Viděla to černě. Konečně si dodala odvahy. "Asi byste měli přestat se vzájemným podezíráním. Ze všeho nejvíc nám jde přece, ehm, o blaho našich strávníků."
Šnajdrovi došlo, že přišla jeho chvíle. Že pokud chce získat myčku na svoji stranu, že jí musí něco nabídnout, aby se jí prohra nezdála tak hořká.
"Emilce se musím samosebou omluvit. Neuvědomil jsem si, že jenom jde zase o jeden z Arnoštových bláznivých kousků. A když už mám slovo, myslím, že jste myla špinavé nádobí už dost dlouho. Počítám s vámi k varným kotlům, Emilko."
"Opravdu, pane šéfe? A já do vás tak nelítostně buším… Vztek je opravdu špatnej rádce," soukala ze sebe Ptáčková a vypadala dojatě.
Vydrová už nezaváhala. Zavřela desky, ve kterých měla papír s poznámkami ke své úvodní řeči a prohlásila: "Jsem ráda, ehm, že jsme si udělali jasno. Myslím, ehm, že se vám teď bude lépe pracovat."
Převléknuté ženy se jedna za druhou odepisovaly v sešitu docházky a odcházely. Šnajdr je od svého stolku pozoroval. Nezajímalo ho jejich šuškání, ale napakované tašky, co si odnášely.
"Už je ti jasné, proč nepodpořily Ptáčkovou?" promluvil vedle něho Pavlát. "Došlo jim, že s tebou by padly i tyhle nákupy za pět prstů."
"Nejvíc by to schytala Vydrová, když tady šéfuje."
"Svezl by jsi se s ní, Karle. Tomu věř."
"Zítra na shledanou, pane šéfe," zašveholila Ptáčková u dveří a letmo se zadívala mezi varné kotle, jako by se tam už viděla.
"Nápodobně," zvolal Šnajdr a když myčka zmizela, pro skladníka zabručel: "Kráva!"
"Jestli ti mohu poradit, ber ji, jaká je. Ve svých letech bys už mohl vědět, že není radno si pusu pouštět na špacír. Dnes se nám ji podařilo umlčet, ale za čas může spustit znovu."
"Přece si nemyslíš, že jí to odpustím?" ušklíbl se Šnajdr.
"Budeš muset, nebo…"
"Nebo co?"
"Nebo už se mnou nepočítej."
Šnajdr sledoval, jak skladník strká ruce do šedého pláště. Měl na jazyku šťavnatý výraz, ale včas ho spolkl. Nahlas řekl: "Snad ne kvůli Katce?"
"Taky. Nedovedeš si představit, co všechno jsem si doma musel vyslechnout. Nech to spát, radím ti dobře, Karle. Čím víc se o tom bude kecat, tím větší je pravděpodobnost, že to praskne."
"A co když do toho začne šťourat Vydrová?"
"Ta je ráda, že to takhle dopadlo. Nebude si pálit prsty. I když – a o tom jistě nepochybuješ – by ani vteřinku neváhala a potopila tě, aby si sama zachránila kůži. Říkám ti, neriskuj. A nikoho nepodceňuj."
"Myslím, že děláš poplach kvůli prdu. Nikdo nás nevymákne. Určitě ne nikdo z těch mudrců kolem nás."
"I tak bych vyčkal, až se situace uklidní. Moc nerad bych na stará kolena putoval v klepetech za mříže."
"Posero," ulevil si Šnajdr do okna, když Pavlát odkulhal z doslechu. Přemýšlel, zda by o debatě v kuchyni neměl informovat svého přítele náměstka Pulkrábka, když ťukly dveře ženské šatny. Zemánková prošla kuchyní, jako by o něm nevěděla. Chtěl se za ní pustit, ale byl dosud v pracovním úboru a bylo třeba pozamykat.
Vydrová potajmu mrkla na hodinky. Půl čtvrté pryč a ta příšerná ženská se nemá k odchodu. Jak ji vystrnadit? Když ji vyhodí, může zítra přijet znovu a domáhat se slyšení třeba i u ředitele. A kdovíjak by to dopadlo… Potlačila svoji rozmrzelost a co nejvlídněji řekla: "My ženy, ehm, máme těžký úděl."
"Jo…?" Vaněčková zamíchala už dávno vystydlou kávu. "Někde Arnoštovi namluvili, že ke mně někdo chodil, když byl na vojně. A zřejmě i to, že kluk není jeho."
"Zaslechla jsem to," připustila opatrně Vydrová.
"Ale vždyť je to nesmysl!" vyhrkla Vaněčková. "Snažím se, aby si žil jako v bavlnce. Aby si nemoh na nic stěžovat. Kdybych věděla," zesílila hlas, "kdo ho proti mně poštval, tak bych ho…" názorně rukou předvedla, co by provinilci provedla.
"Já vám rozumím, paní, ale, ehm…" Vydrová zavzdychala. "Ten váš se otáčí za mladšími a můj, ehm, zase pije. Vy i já to máme těžké."
"Než jsem se ráno vzpamatovala, zapakoval si prádlo do kufru a utek. Kdybych byla sama, už by mně nesměl práh překročit. Ale co mám říct klukovi, který se po něm shání? Můžu ho nechat, aby si kvůli němu vybrečel oči?"
"Ano, tak bezcitní, ehm, mohou být pouze muži. Oni mají povoleno všechno, my nic." Vydrová povytáhla zásuvku stolu, uložila do ní písemnosti. "A když se, ehm, jednou ozveme, je, ehm, hned oheň na střeše."
"Dámo," znovu zesílila hlas Vaněčková, "jestli jste se s tím smířila vy, tak já k tomu mlčet rozhodně nebudu. Jednou je to můj manžel a táta mýho kluka, tak se podle toho bude chovat!"
"Nevím, ehm, opravdu nevím, co bych vám poradila." Vydrová si prohlédla nehty a zjistila, že se jí už odlupuje lak. "Snad byste to neměla brát tak vážně. Třeba se ani nestalo nic, co by se nedalo napravit."
"Vždycky se mně vyplatilo, věci nepodceňovat." Vaněčková se naklonila přes stůl, uchopila Vydrovou za ruku. "Potřebuju vědět, kde bydlí ta coura. Ostatní už nechte na mně."
Vedoucí stravovacího provozu jí v záklonu ruku vyškubla. "Nezlobte se, ehm, ale chcete na mně něco, na co nemám právo. A vlastně ani adresu Ptáčkových neznám. Poslala bych vás na osobní, ale tam už stejně nikdo nebude."
"Řekněte rovnou, že ji chráníte," obvinila ji Vaněčková. "Tak já zajdu za Šnajdrem."
"Neměla byste si, ehm, nejdřív promluvit s manželem?" řekla, už dost podrážděně, Vydrová. Jeden plamen uhasila a druhý se už proklubává na povrch!
"Copak vím, jestli se doma ukáže?"
"Doktor Kříž, náš závodní lékař, mě informoval, ehm, že mu dal nějaké prášky a nařídil mu ulehnout."
"Jo?" Vaněčková zaváhala. Možná by to skutečně zatím neměla hnát do krajnosti. Arnošt je snaživý trouba, naivní snílek a smolař, kterého kdekdo odstrčí, jenomže kde by už dnes našla mužského, který by za něco stál a nemyslel víc na sebe, než na ni a chlapce? "Kdybych věděla, že je doma…"
"A kde jinde by byl, paní? Na svobodárnu ho nevezmou, když je ženatý, na hotel těžko má peníze." Vydrová se chystala odnést šálky, aby tím návštěvnici naznačila, že pospíchá, ale před Vaněčkovou stála nedotčená káva.
"Tak jo, já to s ním ještě zkusím," prohlásila náhle Vaněčková, popadla kabelku a bez rozloučení opustila kancelář stravovacího provozu.
Arnošt ležel ve velké světnici na staré pohovce s přikývkou až u brady a hlavou se mu honily neradostné myšlenky. Pod jejich tíhou povzdychával, křečovitě přivíral oči, aby se těch hrůzných obrazů zbavil, často měnil polohu těla, ale spánek, který by pro něho byl vysvobozením, stále nepřicházel.
Kde je Růžena s chlapcem? Co když ten jeho ranní výstup vzala vážně a rozjela se do Houkova? Jestli se tam vydala, určitě zamířila do továrny. S kým tam hovořila? Pověděli jí o Marcele? A jak dopadlo to shromáždění zaměstnanců kuchyně, kterého se měl zúčastnit i náměstek Pulkrábek? Pokud Ptáčkové už došlo, že neměl vážné úmysly… Zalil ho pot. Odhodil deku, bosými chodidly došlápl na chladná prkna podlahy, klopýtal k oknu. Lokty se podepřel o parapet, zíral ven a mučivé představy ho neopouštěly. Když pak Růženu zaslechl před chalupou, jak chlapci říká, aby si pěkně hrál, že ho za chvíli zavolá, srdce mu sevřela obava z toho, co bude následovat.
Vklouzl pod přikrývku, našel druhou tabletku od doktora a chtěl ji spolknout, ale pak se rozmáchl a mrštil bílým kolečkem někam k železnému sporáku, usedl, svěsil paže, křečovitě propletl prsty. Jen aby mě nevyhnala!
"Už jsi doma dlouho, Arnošte?" S úsměvem vyprazdňovala tašku na stůl. "Ve vsi je krám jako vymetenej. Dala jsem Pavlíka k Pospíšilce a zajela desítkou autobusem do města. Nebudeš mi věřit, ale měli i to červené víno, které ti tolik chutnalo. A slanýma tyčkama taky nepohrdneš, viď?"
Zíral na štíhlou sedmičku s pestrou vinětou. Ještě včera neměla ani korunu!
"Asi by ses chtěl zeptat, kde jsem vzala na všechny ty dobroty," řekla, jako by mu četla myšlenky.
"Pumpla jsem tvýho břichatýho šéfa.""Tys byla u Šnajdra?" procedil přes zuby.
"Řekla jsem mu, že jsme švorc, když tu byl v noci. Vytáh prkenici a ani se nezeptal, kdy mu to vrátím," sdělila mu a v koutcích úst jí pohrával ironický úsměšek.
Dovede zneužít i ty nejhorší situace! pomyslel si znechuceně, ale dával si pozor, aby to na něm nepoznala.
"Jestlipak ti je už líp?" Přisedla, položila mu ruku na čelo. "Mám ohromnej nápad. Uděláme si hostinu. Sníme a vypijeme všecko, co jsem dovezla. Že to je skvělej nápad?"
"Ty se na mě nezlobíš, Růženko?" zeptal se opatrně, nebyl si docela jistý, zda může uvěřit proklamované velkorysosti.
"Každej mužskej se má jednou za čas pořádně zlinkovat, miláčku. Tohle mně došlo, když jsi ráno odjel."
"Už se to opakovat nebude, Růženko. Chci ti poctivě říct, proč se to stalo."
"Nemusíš o tom mluvit. Já přece vím, že bys nás neopustil. Ty takovej nejseš."
"Včera jsem na motorce boural. Ale má vina to nebyla. Oslnilo mě protijedoucí auto. A horší je, že jsem tam dnes přišel a zetka je pryč. Někdo ji sprostě ukrad."
"Hlavně, že se tobě nic nestalo, miláčku. Batoh vzali taky?"
"Ten jsem hodil do rokle, byl celej plesnivej."
"I s nádobím?"
"Kristepane, na kastrůlek jsem si vůbec nevzpomněl," zamumlal a neodvážil se jí pohlédnout do očí.
"Nemysli už na nic špatného." Povískala mu vlasy. "Zavolám Pavlíka. Bude mít radost, že tě máme doma."
Arnošt snaživě odhodil přikrývku. "Růženko, půjdu za ním sám. Než připravíš tu hostinu, můžeme uklízet rozštípané dřevo."
"Neměl bys raději odpočívat, Arnoštku?"
"Ale vždyť jsem k doktorovi šel jenom proto, aby se v kuchyni nedomákli, že jsem zaspal."
Teprve na zápraží si uvědomil, že Růženu zmínka o závodním lékaři vůbec nepřekvapila. Co všechno ví? Bude to v sobě držet a použije to proti němu až útok z její strany už nebude očekávat? Ale třeba se opravdu poučila!
Uklízel s chlapcem polínka, pak našel za trámkem pilník a přibrousil ostří sekery. Pavlík mu podával špalíky a on je štípal, oba si pochvalovali, jak jim práce jde od ruky.
Po hodování při večeři Růžena řekla: "Pavlíku, dej tátovi pusu a běž spát."
Arnošt k sobě přivinul drobné tělíčko a v té chvíli se cítil šťastný skoro jako tehdy, kdy si Růženu vedl k oltáři. Popíjeli spolu trochu natrpklé víno, drželi se za ruce a dívali se na televizi. Uprostřed filmu se náhle odtáhla.
"Arnošte, do kdy chceš dělat pacholka tomu tlusťochovi?" zeptala se dost podmračeně. "Vilu má jako palác, chatu, auto, každej rok si jezdí do ciziny… Kdepak na to bere?"
"Není těžký si domyslet, z čeho ty prachy jsou. Jenomže každej se ho bojí, víš?"
"I ty, Arnošte?"
"To máš těžký, Růženko. Něco proti němu řeknu, a pustěj se do mě všichni, protože si odnášej taky."
"Hlupáci. Copak jim ještě nedošlo, jak propastnej je to rozdíl? K čemu se dostanou oni, a k čemu on?"
"Od začátku jsem chtěl poctivě makat, ale když jsem jednou viděl, jak fasuje do toho svýho žigula… A Pavlát mu pomáhal nosit!"
"Být tebou, řekla bych mu mezi čtyřma očima na rovinu, že jestli bude dál hrabat jenom pro sebe, že to práskneš policajtům."
"Já už vydumal, jak se na něj musí."
"Řekni," zasvítilo jí v očích.
"Tak mě sleduj, Růženko." Vzal ji za ruku, zavedl ke stolu. Prohrábl zásuvku, položil před sebe dopisní papír, našel propisku. Usedl a začal psát.
"Ty mu chceš napsat dopis?" Nesouhlasně smrskla obočí. "Moh by tě přece obvinit z vydírání."
"Nepíšu ho jemu," pousmál se.
"A komu?" Nahlédla mu přes rameno a věty, které si přečetla, jí téměř vyrazily dech. Zatímco si to rovnala v hlavě, Arnošt se rozmáchle podepsal, papír přeložil a vsunul do obálky.
"Tohle Vydrová nemůže hodit do koše."
Růžena ještě nikdy neviděla svého manžela tak odhodlaného, přesto se nemohla zbavit pocitu, že se chystá ke skoku do neznáma.
"A co když jim tím nějak nahraješ, Arnošte?" vyjádřila své obavy nahlas.
"Šnajdr se nikdy netajil zásadou, že kdo neriskuje, nikdy nic nebude mít. Vyzkouším, jak to funguje."
"Neměl by sis to přece jen ještě rozmyslet?"
"Ani náhodou. A ručím ti za úspěch," prohlásil sebevědomě.
"Přesvědčils mě, Arnoštku. Asi bych ti to neměla říkat, ale dnes jsem pochopila, že patříme k sobě. Můžu u tebe zůstat?" usmívala se. Než stačil kývnout, rychle se vysvlékla a docela nahá vklouzla pod přikrývku. Mačkal v prstech obálku a připadalo mu, jako by se ocitl ve zcela jiném světě.
"Na copak ještě čekáš, miláčku?"
"Růženko, já… já tě strašně moc chci," dostal ze sebe a při tom klopýtání k pohovce si stačil pouze rozepnout košili. Ostatní šikovně zařídila ona. Chvatně bloudil rukama po jejím silném a teplém těle, které už téměř neznal, a nikde se nesetkal s odporem.
"Tyldo, konečně už pochop, že jsem Pavlátovou musel nějak uklidnit. Ustoupil jsem jí, abych ji moh za pár dní ještě víc zmáčknout."
"Včera jsi ji měl slyšet…" Zemánková blýskla zšedlýma očima. "A ostatní se mohly potrhat smíchy."
"Hlavně si nemysli, že jsem kapituloval. To je všecko taktika, holka. Na mě si nepřijdou. U výdeje tě udržím, kdyby se Pavlátová i Vydrová stavěly na hlavu!"
"To bys měl, protože jinak…" Kopla do páčky a z odpustného kohoutu ve spodní polovině varného kotle se valila kalná, mastná voda, hrnula se žlábkem k mřížím kanálu.
"Co kdybych na tebe dnes počkal? Zajedeme…" Šnajdr umlkl, protože za sebou zaslechl kroky.
"Jenom klid. Počkám, až si rande domluvíte." Vaněček se žoviálně usmíval a šéfovy zlostné pohledy docela přehlížel. Z krabičky, kterou minulý den koupila jeho manželka, vyklepl jednu spartu, labužnicky k ní přičichl a filtrem ji vsunul mezi rty. Zapálil si a vydechl namodralé, kadeřavé obláčky kouře.
"V kuchyni mně čmoudit nebudeš!" vzpamatoval se Šnajdr. Když Arnošt nezareagoval podle jeho představ, přiskočil k němu, vytrhl mu cigaretu, hodil ji na dlaždice a šlapal po ní, jako by tancoval nějaký rituální tanec.
Vaněček se pohrdavě ušklíbl a chystal se předcházející výjev zopakovat, ale v krabičce už další cigareta nebyla. Nedal to najevo. Vsunul krabičku do kapsy, jako by si kouření rozmyslel, otočil se k šéfovi zády a s hrdě vztyčenou hlavou vykročil ke stolku pod nástěnkou s vějířem pohlednic z minulých dovolených. Usedl na sedačku, několikrát se s ní pootočil, pak si rozložil noviny.
"Ten grázl! Já ho…" Šnajdr se vyškubl Zemánkové, která se ho snažila zadržet. Přihnal se k Vaněčkovi, noviny mu vytrhl a s rudými a jako by vztekem nafouknutými tvářemi je mačkal. "Skoro půl hodiny se někde flákáš a ještě se budeš předvádět? Nedám si od tebe kydat na hlavu. Došla mně trpělivost!"
"Šéfe," Arnošt se sounožmo odrazil a sedačka ho obrátila proti rozkohoutěnému Šnajdrovi. "Šéfe," zopakoval podstatně hlasitěji a mrknutím se přesvědčil, jestli jim ženy věnují náležitou pozornost, "laskavě račte vzít na vědomí, že už mám po krk těch vašich něžnůstek. A poskoka už vám taky dělat nebudu!"
"Co to žvaníš?" Šnajdr zamrkal krví podlitýma očima a ruce sevřel v pěst. "Když se ti nelíbí, že musíš makat, tak okamžitě vypadni! Zmiz z mý kuchyně, nebo se něco strašnýho stane."
Vaněček se zachechtal. Nebyl to sice smích, který si tahle situace vyžadovala, ale aspoň něco.
"Neslyšels?"
"Abyste mě za chvíli neprosil, abych zůstal…"
"Co si to ke mně dovoluješ, cucáku?" vydoloval ze sebe rozdýchaný Šnajdr a v obličeji střídal barvy jako chameleon. "Tady máš utrum. A dám ti takový doporučení, že tě nevemou ani k lopatě," přidal a zabolelo ho na prsou, zeslábly mu nohy.
"Abych ho nepsal vám," utrousil Vaněček a popojel k oknu, zadíval se ven. Z posledních sil předstíral, že ho Šnajdr už nezajímá. V tuhle chvíli jsem se měl nejvíc smát, uvědomil si, ale bylo mu jasné, že má blíž k slzám. Dušička se mu tetelila strachem, jak to dopadne.
"Tak jo," hlesl za ním Šnajdr. "Ať si s tebou popovídá Vydrová." Zvedl sluchátko, vytočil číslo a nervózně naslouchal vyzvánějícímu tónu.
"My už si popovídali," řekl Vaněček a otočil se.
"Tak takhle…" Šnajdr hodil sluchátko na vidlici přístroje a černá šňůra se zavlnila jako had. "Nevyprovokuješ mě, šašku," zamumlal a koulel krvavýma očima.
"Před chvílí jsem jí dones dopis. Možná už nad ním radostí brečí."
"Na tenhle den nezapomeneš! To ti slibuju," syčel Šnajdr.
"Přeju vám to samý," odtušil Vaněček, kterému se vracela odvaha. Skoro mu bylo líto, že ho Šnajdr už možná ani neslyšel.
Šnajdr se málem srazil s Pavlátovou, která se vynořila z výklenku, kde byly dřezy na mytí použitého nádobí.
"Co se flákáte, ženská? Nemáte práci? Poslední dobou se jí štítíte, co?" spustil na ni zhurta.
"Nekřičte na mě, pane šéfe," nezalekla se. "Aspoň nekřičte, když už nedokážete být vděčný. Včera jsem vám mohla škaredě znepříjemnit život."
"Vy mně ho znepříjemňujete už tím, že na vás musím koukat, babizno!" vybafl a hnal se k východu z kuchyně.
"Copak ho pokousalo?" řekla, když došla k Vaněčkovi. Podarovala ho vyčítavým úsměvem a její ovázaná ruka se snesla na jeho rameno. "Vzpamatuj se, chlapče. Vzpamatuj se, dokud je čas."
"Jestli se tady má někdo vzpamatovat, tak to určitě nejsem já," zabručel vzpurně.
"Šéf přeci chce jenom tvé dobro. A není takový, aby se mstil."
"Kdybyste nežvanila, Pavlátová." Vaněček vyskočil ze sedačky. "A nemyslete si, že nevím, proč je tak zadobře s vaším mužem. Se skladníkem Pavlátem," zdůraznil.
"Zmínila se sekretářka, že jste během dopoledne několikrát volala." Náměstek Pulkrábek si efektním pohybem uhladil zvlněné vlasy, vzápětí důležitě poklepl na digitálky u zápěstí. "Mám deset minut. Pak odjíždím za starostou."
"Mladší kuchař Vaněček dal výpověď," zamumlala Vydrová.
"A kvůli tomu mě sháníte?" Pulkrábek po ní sklouzl očima, ale nebyla jeho typ. Raději měl baculatější ženy, u kterých bylo na co sáhnout. "Napište k tomu vyjádření a dejte mi to k nám do přihrádky. Přečtu si to, až bude čas."
"Obávám se, že, ehm, že byste se na to měl aspoň kouknout. Domnívám se, že nejde o běžnou výpověď," vymáčkla ze sebe a roztřesenou rukou zvedla Vaněčkův dopis.
"Domníváte se, nebo o tom jste přesvědčená?" Ušklíbl se, znovu si přihladil vlasy, vyškubl jí papír a zapíchl do něho oči zaštítěné skly v pozlacených obroučkách.
Dočetl a zamračeně se podíval na Vydrovou.
"Prověřila jste si to?"
"Ano. Vlastně ani moc ne. Hodil mi to sem, ehm, a… O ničem takovém jsem neměla tušení. Věřte mi, pane náměstku."
"Jak provádíte předepsané kontroly?" Pulkrábek papír hodil na stůl. "Od čeho jste ve funkci, když nic nevíte? Vážená, uvědomujete si, že zodpovídáte za celý stravovací provoz a ne pouze za tuto kancelář?"
"Kdybych to věděla, určitě bych zasáhla," vzlykla.
"Kdybych…" zabručel a cítil, jak se mu zvedá adrenalin. "Hovořila jste aspoň s tím Vaněčkem?"
"Nechtějte to ode mne." Zatvářila se zoufale, do očí jí vhrkly slzy. "Já už, ehm… Nejdřív problémy doma. A teď, ehm, i tady. Už si s tím, ehm, nevím rady."
Pulkrábkovi se chtělo nahlas zanadávat, aby si ulevil. Žena ve vedoucí funkci je něco tak nepřirozeného, jako muž u plotny, říkal s oblibou a Vydrová byla nejlepším důkazem životnosti jeho teorie. Ocitla se v presu a místo toho, aby problémy řešila, jak přicházejí, nechala se jimi zavalit!
Fňukala a slzy si rozmazávala po tvářích i s očními stíny. A on ženské slzy nesnášel. Deprimovaly ho.
"Nebrečte," hlesl roztrpčeně. "Do dvou bych měl být zpátky. Ve čtvrt ať jsou u mne Šnajdr s Pavlátem. O půli nakluše Vaněček."
Vydrová jako by ožila. Horlivě přikývla a chtěla zvednout sluchátko, ale zastavil ji náměstkův hlas od dveří.
"Nespoléhejte ve všem na telefon. A než do kuchyně půjdete, dejte se do pořádku," řekl a opustil kancelář.
Vydrová došla k umyvadlu a zadívala se do čmouhatého zrcadla nad ním. Skoro se výrazu svého obličeje polekala.
"Doufám, že je vám oběma jasné, čemu se nemohu vyhnout?" rozkřikl se náměstek Pulkrábek.
"Zavoláš na nás kriminálku?" ušklíbl se Šnajdr.
"Nejde o prkotinu. A teď už se o tom jistě mluví po celé továrně."
"Já to cejtil v kostech," zahuhlal pobledlý Pavlát a nohy mu zeslábly. Klesl na židli a civěl do jednoho bodu na nedávno novém koberci.
"Ludvíku," nevzdával se Šnajdr, "nejvíc mě mrzí, že víc než nám, věříš nějakému šaškovi. Naleje se, naslintá na papír snůšku blábolů a odnesou to poctiví dříči."
"Jak to chceš dokázat?"
"Co bych komu dokazoval?" zrudl Šnajdr. "Ať už je to, jak chce, musíš nás z toho vysekat, Ludvíku. Už proto, že v tom lítá i tvoje stará," nemilosrdně vytasil poslední trumf.
"Co se mi to snažíš namluvit?" Pulkrábek promnul obličej. "Tohle od tebe není fér."
"Fér, nefér, ledacos ti budu muset připamatovat, Ludvíku. Vzpomínáš si, jak jsi mně jednou zatelefonoval, jestli bych tvé polovičce nemohl vyměnit maso, že z krámu přinesla samou flákotu?"
"Hergot," uklouzlo náměstkovi a znejistěl ještě víc. "Asi mě dost tlačila a já, abych od ní měl pokoj… Karle, přece mě do toho nemíníš zatáhnout kvůli jedné výměně masa?"
"Seš na velkým omylu, Ludvíku. Párkrát donesla, co jí řezník plác na papír, pak chodila s prázdnou taškou. Tejden co tejden."
"A tohle mi řekneš až dnes? Stačilo, abys zvedl telefon a já bych… Už je mi to jasné. Tobě se to hodilo, abys na mne něco měl." Pulkrábek si stiskl spánek. Najednou to viděl v těch nejčernějších barvách. Vyšetřování. Zájem tisku. Odchod z funkce pro ztrátu důvěry! V hrdle ho zaškrábalo. Vztek se změnil v naprostou bezmocnost. Volnou rukou sevřel desku stolu, až mu zbělely klouby. "Ty si myslíš, že mě máš v hrsti, co?" zasípal, jako by se dusil.
Pavlátovi povolily nervy. Roztřesenou rukou ukázal na Šnajdra. "Všecko vymyslel on."
"Zbabělče!" procedil přes zuby Šnajdr a přistoupil až k náměstkovu stolu. "Copak je normální, aby kvůli potrhlýmu Vaněčkovi trpělo tolik lidí? Ludvíku, houkni na něj a on se podělá."
"A co když bude trvat na vyšetřování?"
"Sám domů denně vozil napakovanej ruksak."
"Mám z toho dopisu pocit, že počítá s trestem i pro sebe."
"Tak vidíš jakej to je cvok. Dal bych ho vyšetřit k psychiatrovi. Nejlepší by bylo, kdyby si ho tam hned nechali."
"Karle, kdybys s ním jednal, jak se patří, nemuselo k ničemu takovému dojít. A to ponechávám stranou, že už bys mohl mít dost, za ta léta, co v kuchyni šéfuješ," začal znovu zvedat hlavu Pulkrábek.
"Takhle se mnou nemluv, Ludvíku!" zavrčel Šnajdr. "Nejdřív bys mně musel něco dokázat. A to bude sakra těžký!"
"Počkej, Karle," vrátil se na zem náměstek. "Jak se s tím míníš vypořádat?"
"Já…? Ty se snaž!" reagoval Šnajdr a vyrazil z náměstkovy kanceláře jako vítr. Teprve v kabině výtahu mu došlo, že tam zůstal Pavlát. Neměl by se pro něho vrátit? Ani náhodou! Pulkrábek teď bude myslet hlavně na sebe. Kdyby vyšla najevo chamtivost jeho manželky, nezbývalo by mu nic jiného, než se poohlédnout po jiném zaměstnání.
Šnajdr se přestrojil a kuchyní prošel, aniž by někomu věnoval sebenepatrnější pozornost. U jeho žigula přešlapovala Zemánková. Roztěkaně na ní vybafl, co chce.
"Říkal jsi, že zajedeme na chatu…"
"Až jindy, Tyldo." Potřeboval být sám. Potřeboval si promyslet detaily své obrany. Vydumat, jak z toho ven.
"Se mnou ti bude dobře, Karle." Nevzala jeho odmítnutí na vědomí. Obešla auto a naznačovala mu, aby otevřel.
Běž k čertu! Nastartoval a vyrazil. S určitým odstupem si musel připustit, že by mu Vaněčkův dopis mohl pořádně zatopit. Úplně ututlat to zřejmě nepůjde, když o tom ví tolik lidí. A kriminálku by mohlo zajímat, kde vzal na chatu u řeky a jak při její výstavbě dokázal z kuchařského platu ušetřit na každoroční zahraniční zájezdy.
Poprvé od chvíle, kdy se podruhé oženil, ho napadlo, že by se mohl poradit s manželkou.
Náměstek Pulkrábek hbitě vstal, vyšel Vaněčkovi vstříc a s úsměvem ve tváři mu potřásal rukou jako nejlepšímu příteli. Usadil ho do křesla u konferenčního stolku, přinesl si jeho dopis a zamával jím jako praporem. "Napsal jste to vy?"
"Ale ovšem, pane náměstku," uculil se Vaněček.
"A mohl byste mi prozradit… Samosebou to zůstane mezi námi… Proč jste tak dlouho váhal, než jste to svěřil papíru?"
"Měl jsem strach, že mě vyštípou z kuchyně."
"A nyní se už nebojíte?"
"Víte, jednou člověku dojde trpělivost. Umínil jsem si, že už toho bylo dost."
"Možná jste nespokojený se svým postavením v kuchyni…" snažil se Pulkrábek objevit Vaněčkovo slabé místo. "Kdybych znal pravou příčinu, třeba by se s tím dalo něco podniknout."
"Hlavně si málo vydělám, pane náměstku."
"Pokud jde pouze o tohle, slibuji vám, že osobně dohlédnu, aby znovu zvážili posun v rámci vašeho platového rozpětí."
"A pročpak to už neudělali? To se člověk musí sám připomínat?"
"Ještě něco máte na srdci, Vaněčku?" zeptal se vlídně Pulkrábek.
"Hlavní důvod je přece tam," ukázal na dopis ležící mezi nimi na stolku. Pulkrábek nedal najevo své zklamání, projevil nebývalou trpělivost. Sundal si brýle, kapesníkem vyčistil skla, znovu si je nasadil a zvedl dopis.
"Nemůžu mlčky přihlížet," citoval, "k jasnému rozkrádání potravin, které jsou určeny k přípravě stravy pro naše zaměstnance. Při porcování masa Šnajdr nikdy nezapomene na sebe a své známé. Připravuje balíčky i pro manželky těch nahoře." V Pulkrábkově obličeji se objevil vyčítavý výraz. "Vaněčku, nepřehnal jste to trochu?"
"Napsal jsem jenom čistou pravdu, pane náměstku."
"Vy jste mi asi dobře neporozuměl, člověče nešťastná," nevzdával se Pulkrábek. "Uvědomte si, že tu věc budu muset předat kriminálce. Tedy, kdybyste na tom trval…"
"Představte si, že by se takhle kradlo všude, pane náměstku."
"Jenomže na tohle," Pulkrábek píchl prstem do dopisu. "musíte mít přesvědčivé důkazy."
"Těch je…" Vaněček mávl rukou.
"A kdybych vás požádal, abyste jmenoval některou manželku těch nahoře, jak tu píšete?"
"Zrovna vaše paní chodí každej tejden, pane náměstku."
"Nepletete se?" Pulkrábka začala škrtit kravata. Povolil uzel, rozepl si límeček košile. Zvedl se a nerozhodně přecházel po kanceláři. Náhle se před Vaněčkem zastavil. "Pokud k vám chodila má paní, tak bez mého vědomí."
"Tohle mně nemusíte říkat, pane náměstku. Ta moje dělá taky nejrůznější vylomeniny."
"Pokud dojde k vyšetřování," Pulkrábkův hlas dostal tragické zabarvení, "podezření padne i na moji osobu. To vás nenapadlo, Vaněčku?"
"Moc nerad bych vám dělal nepříjemnosti, pane náměstku." Arnošt přemýšlivě smrskl čelo. Vzápětí vyhrkl: "Tak to policajtům nedávejte a skřípněte Šnajdra s Pavlátem sám. Třeba jim napařte pokutu. Ale takovou, aby to pocejtili," rozpálil se.
Pulkrábek dosedl do křesla a vypadal, jako by se o něho pokoušela mdloba. Když se uklidnil, řekl: "Vaněčku, je mojí povinností, požádat vás, abyste prozatím o této záležitosti pomlčel. Dávám vám své slovo, že všechno uvedu do stavu, jaký má být."
"To rád slyším, pane náměstku. Zatočte s nima, až budou kokrhat, parchanti." U dveří se zastavil.
"Jen tak pro zajímavost, pane náměstku. Koupíte Koďousovu, nebo Pitrovu chalupu?""Asi žádnou, Vaněčku. Nemohu se rozhodnout."
"Pitrova je určitě zachovalejší. A měli bychom k sobě jenom kousíček."
Když se za Vaněčkem konečně zavřely dveře, náměstek si mačkal spánky a přemýšlel, jak tu výměnu masa smést ze světa. Kolikrát už manželce vysvětloval, že jsou lidem na očích? Nedala si říci. A nyní stačí málo a jeho jméno budou vláčet bahnem!
Pulkrábek byl stále neklidnější. Roztržitě pozoroval lékaře, který ze stojánku vytahoval jednu zkumavku za druhou, náplně prohlížel proti světlu z okna a cosi si poznamenával do ohmataného sešitu.
"Phycomycophyta – plíseň pravá," zabručel Kříž. "Občas někde vyrýpnu hrst zeminy a pak sleduju, jak v jiném prostředí reaguje."
"A to je k čemu, doktore?" přinutil se k otázce Pulkrábek.
"Napadlo by tě třeba, že se plísně šíří vzduchem jako epidemie? Například Perenospora tabacius. Během dvou let se vyskytla po celé Evropě." Kříž konečně zvedl oči. "Ale ty máš něco na srdci, Ludvíku, že ano?"
"Mohu si sednout, doktore?"
"Ty přece můžeš všechno, náměstku. Nebo skoro všechno, abych tolik nepřeceňoval tvé možnosti," usmál se Kříž.
"Pořád jsi stejně jedovatý…" Pulkrábek usedl, ale hned zase vstal, záda si zaštítil registračkou. "Co soudíš o Vaněčkovi?"
"Psychicky labilní typ. Všechno příliš prožívá. Daleko víc než já a ty, stačí?"
"Myslím, že jsi ho vystihl dobře, doktore. Každý mu ubližuje. Na každém vidí i sebemenší chybičku, ale k sobě už tak upřímný není."
"V tomhle není sám… O co jde, náměstku?"
"Představ si, že dal výpověď…"
"Od kdy se výpovědí nějakého kuchaře zabývá sám velký náměstek?" ušklíbl se Kříž.
"Musel bys znát pozadí, doktore."
"Taháš ze mne rozumy, tak bys měl být poněkud sdílnější, náměstku. Nebo se obáváš, abych to u piva nedal k lepšímu?"
"Obvinil Šnajdra a skladníka Pavláta, že se obohacují na úkor podniku."
"Ano?" Kříž zaklapl sešit, ruce strčil nad umyvadlo, pustil si vodu. Zdlouhavě se utíral ručníkem s razítkem podniku.
"Vyrazilo ti to dech, doktore?"
"Ani ne. A laskavě upřesni, proč mi to vykládáš." V Křížově obličeji se objevilo znechucení. Musel se přemáhat, aby náměstkovi neukázal na dveře.
"Ještě není jisté, jestli je to pravda, doktore."
Pravda to stoprocentně nebude, pokud v tom jedeš i ty! napadlo Kříže, ale mlčel.
"Doktore, přece ti nemusím vykládat, jaký by z toho byl humbuk, kdyby se k tomu pustila kriminálka. Nejde mi do hlavy, že všichni tam kradou, jen Vaněček je čistý jako lilie. Ostatně odporuje to referencím, které o něm mám."
"Od Šnajdra a Pavláta?"
"Doktore," Pulkrábkův hlas se stal naléhavějším, "co kdybys ho poslal na vyšetření k psychiatrovi?"
"S tímhle se nežertuje, náměstku," zamračil se Kříž. "Vaněček semtam nějaké myšky má, ale v rámci normy. Jde o člověka, který se těžko přizpůsobuje dnešní době. Někdy stresové situace zvládá dost obtížně, a hlavně je řeší víc intuitivně, než rozumově. Takový, když se ocitne pod tlakem, se prostě brání, jak umí."
"Jinými slovy, nechceš to pro mne udělat, doktore." Pulkrábek se podrážděně zasmál. "V tom případě ti budu muset připomenout nejasnosti kolem minulé sestřičky."
"Mohl jsem čekat, že s tím ve vhodnou dobu vyrukuješ, náměstku," řekl Kříž a zadíval se na složku na stole.
"Vaněček přece není osobnost, na které by někomu moc záleželo, doktore. Jsem přesvědčen, že najdeš vhodnou záminku, jak ho k tomu psychiatrovi poslat."
"Posečkej, náměstku," ozval se chladně Kříž. "Člověk občas ujede. Nejsem výjimkou. Ale co se týká Vaněčka, jsi na špatné adrese."
"Doktore, být na tvém místě, tuhle službičku bych udělal. Tak se měj a nech si to projít hlavou. Moc nerad bych tě musel vyrušit ze zkoumání tvých plísní."
Kříž nepovažoval za nutné promluvit a přehlédl nabízenou pravačku náměstka. Pulkrábek opouštěl ordinaci málem vzteky bez sebe.
Potok líně šplouchal o kameny. Břehy v tom místě byly pozvolné, možná tu kdysi býval brod. V zátočině, na jazyku z naplaveného písku a oblázků hořel oheň. Vysoko šlehající plameny ozařovaly čtyři osoby – dvě ženy a dva muže. Seděli na kmeni staré vrby, kterou podemlela divoká jarní voda, a s chutí pojídali opečenou uzeninu. Ze tmy kolem nich vystupovaly kadeřavé obrysy stromů a keřů, když zavanul vítr, bylo vidět až na světlé vozidlo na kraji louky. "Šnajdrovi," řekla Vaněčková a olízla mastnotu z prstů, "kdybysme věděli, že přijedete, Arnošt by nachytal pstruhy. To byste si teprvé pošmákli." "Růženko, už jsem vám přece říkal, že jsem dnes měl vařit na nimrodské chatě. Schůzi odvolali na poslední chvíli," ozval se Šnajdr.
"Kde by se tady v téhle době vzali pstruzi?" zabručel Arnošt, kterému nešlo do hlavy, co za tou šéfovou nenadálou návštěvou vězí. Proč se tak lehce a hlavně brzy, přenesl přes ten ranní výstup.
"Jednou jsem jich pekla celej pekáč," namítla.
"To už dávno nejni pravda. Do potoka teče kdejakej šmejd z polí. Co nelekne hned, rybáři vychytaj elektrikou."
"To bych se z potoka ani nemohla napít?" pravila Šnajdrová, aby jen nemlčela. Když její muž přijel z práce, hned na něm poznala, že se něco děje. Obvykle se jí nesvěřoval, tentokrát však prohlásil: je zle, Maruš. Bylo jí hezky u srdce, když mluvil o podezření, do kterého se dostal díky mladšímu kuchaři. Pochopitelně je na jeho straně. To ona navrhla, aby koupili dvě kila točeného salámu a vyrazili do Zálesí.
"Když chceš dostat běhačku…" Šnajdr se zachechtal, utřel si ruce do kapesníku a zamířil k autu.
"Teď už se aspoň směje." Šnajdrová ustaraně povzdechla. "Domů přijel úplně zničený. Představ si, Maruš, že Arnošt chce odejít. Co si bez něho počnu? – řekl mi doslova."
Arnoštovi bylo do smíchu, nevěřil tomu. Ale raději mlčel. Co kdyby se Šnajdrová naštvala a vyslepičila Růženě, jak ji tehdy večer osahával?
"Taky mi řekl, že takového pracanta už těžko sežene," přidala procítěně Šnajdrová.
"Ráno mně vůbec nepřipadalo, že by z toho byl nějak přepadlej," nevydržel to Arnošt. Pootočil se k manželce, co na to ona. Zírala do ohně a nevypadala z těch lží překvapeně.
"Za ty roky, co s Karlem žiju, ho znám nazpaměť. Ta hádka ho skutečně mrzí, pane Vaněčku."
"Mužský jsou v tomhle ohledu někdy horší než ženský," ozvala se Vaněčková. "Když mně to ten můj vylíčil, hned jsem mu řekla: jedna hádka – žádná hádka. Zase se mezi vámi vyjasní." Instinktivně vytušila, jaký cíl může mít návštěva Šnajdrových. Teče mu do bot a přichvátal, aby dosáhl smíru dřív, než bude pozdě! Nebyla proti tomu, ale umínila si, že z toho vytěží co nejvíc.
Šnajdr se vrátil, rozdělil sklenky, otevřel láhev. "Tříhvězdičkovej," mlaskl, nalil jim a usedl vedle Vaněčka. "Na přátelství, Vaněčkovi," pronesl přípitek.
Herdek, ten to bere hopem! pomyslel si Arnošt a bylo mu z toho všelijak, ale koňak mu zahřál útroby a dodal mu lepší náladu.
"Se svatbama se teď roztrh pytel. Jenom včera za mnou byli čtyři zájemci," vykládal Šnajdr. "Už mám svá léta, Arnošte, kdybych se rozpůlil, takovej nápor sám nezvládnu. Jestli neseženu pomoc, budu muset odmítat."
A už je to venku! prolétlo hlavou Vaněčkové. Na copak ještě čeká ten můj trouba? Kdyby seděla vedle manžela, už by mu uštědřila pořádné dloubnutí do žeber. Když Arnošt mlčel, řekla: "Můžete se na něj spolehnout, šéfe."
"To říkáte vy, Růženko. On se netváří moc nadšeně," prohlásil Šnajdr tónem, ze kterého měli pochopit, jak ho mlčení mladšího kuchaře mrzí. "Arnošte," položil mu ruku na koleno, "je to upřímná nabídka ke spolupráci. Spolu, a všecko napůl, jasný?"
"Všecko?" Arnošt se zvedl a přikládal přichystané větve na oheň. Jenom jestli to zase není nějaká bouda, šéfe. Ty že by ses chtěl dělit? Musíš být v pořádném srabu!
Šnajdr zvedl láhev a doléval. "Vždycky jsem byl na tvé straně, Arnošte."
Vždycky? Arnošt se v duchu ušklíbl. Proč z něho dělá takového vola? Na co si to zase hraje? Tohle přece nemůže spolknout ani ta jeho panička. Ze strany se podíval na Šnajdrovou a vybavil si, jak mu nalévala rum. Jak ji pak uchopil za ňadro. Tak báječný pocit snad ještě nezažil.
Sakra! zasyčel v duchu Šnajdr. Dělá drahoty, jako by docela zapomněl, že pořád ještě můžu vyrukovat s Marcelou Ptáčkovou! Jediné, co ho utěšovalo, byla myšlenka, že až Arnošt spadne do přichystané pasti, najde způsob, jak ho zahnat do kouta a jak mu vnutit nové, pro něho výhodnější podmínky.
"Přilejte mně." Vaněčková nastavila sklenku a přemýšlela nad formulací otázky, která by vypadala jako prosba, ale současně byla i jasným, ultimativním požadavkem. Usrkla koňaku a řekla, jestli by se šéf nemohl přimluvit, aby jim konečně přiklepli ten byt v Houkově.
Sotva to vyslovila, Šnajdr pochopil, že Vaněčková bude tvrdší oříšek než samotný Arnošt, a už skoro litoval, že manželku poslechl a vydal se na tuhle bláznivou návštěvu. "Víte, paní Růženko, bytů je pořád málo a…"
"Snad by se to přeci jen dalo nějak zařídit," zasáhla Šnajdrová. "Kdybys, Karle, zašel za náměstkem Pulkrábkem, který je tvůj kamarád, jistě by se nějaké řešení našlo."
"Asi máš pravdu, poklade," ocenil její pomoc Šnajdr a spolykal další koňskou dávku koňaku.
"Ludvíkovi vždycky byla spokojenost zaměstnanců nade vše. Zrovna jako mně. Spokojenost těch, na který je spolehnutí," zdůraznil.
"To je správná připomínka. Zajdu si pro něco do auta." Šnajdrová se zvedla, letmo pohlédla na Vaněčka a odcházela do tmy.
"Arnošt a samosebou i já, oba si vážíme vašeho přátelství, šéfe. Nalejte mně ještě." Vaněčková už měla dost, ale Šnajdrův slib bylo třeba oslavit. Její muž využil soustředění těch dvou na láhev s koňakem a vytratil se stejným směrem jako Šnajdrová.
"Snad nehledáte mně?" ozvalo se ze tmy při autě.
"Jak jste to uhodla?" zamumlal.
"Vím i to, že od té doby, co jsme se neposled viděli, po mně toužíte."
"Co to povídáte?" vymáčkl ze sebe a zašmátral po ní rukama. Nesnažila se uniknout a tak si ji přitáhl blíž. "Vlastně máte pravdu. Často na vás myslím. Žádná se vám nevyrovná. Jenomže patříte šéfovi…"
"Snad si nemyslíš, že by to poznal?" zasmála se tiše.
Když jí prohnětl ňadra, zahihňala se podruhé. "Jistě si nemyslíš, že to bude zadarmo."
"Co mě to bude stát?" Oběma rukama ji objal a do těla se mu zahryzlo vzrušení. Snažil se ji stáhnout do trávy. Když ležel, rozkročmo nad ním poklekla.
"Slib mi, že si s Karlem plácneš. Jestli to neuděláš, tak budu křičet, že mě chceš znásilnit," mumlala nad ním.
"Za tohle ti slíbím všecko," vyhrkl a sjel dlaněmi po jejích prohnutých zádech. Co bylo třeba, zkušeně zařídila.
Když se vrátili k ohni, Šnajdr zavelel, aby si připravili sklenky. Naplnil je a váznoucím jazykem řekl: "Plácneme si, Arnošte?"
"Dal jsem tu výpověď a…" Umlkl, protože Šnajdrová nuceně zakašlala.
"Odvoláš ji."
"Četla ji Vydrová. A náměstek…"
"Budou rádi, žes konečně dostal rozum."
"Musíte to vědět hned, šéfe?"
"Co se ho tak idiotsky vyptáváš? Jasně, že souhlasí. Nic neviděl a neslyšel," rozkřikla se Vaněčková. Koňak se jí rozlezl do těla, obávala se, aby neztratila přehled, než se to uzavře.
"Když bude všecko jak jste říkal, tak beru."
"Ale že ti to trvalo." Šnajdr ťukl sklenkou o Arnoštovu, vyklopil ji do úst. "Ženský, jestlipak víte, proč kohout nepotřebuje ruce?" spustil znovu plný elánu.
"Chcete říct, ehm, že, ehm…" Vydrová zmateně těkala očima z Vaněčka na Šnajdra, kteří vypadali, jako by celou noc nespali. A to, co jí sdělili, pro ni bylo neuvěřitelné a naprosto šokující.
"Přesně tak, šéfko. Arnošt si to rozmyslel." Šnajdr vycenil zuby v širokém, ale pomačkaně vyhlížejícím úsměvu.
"Proto chci, abyste mně ten dopis vrátila," připojil Arnošt, ale Vydrová se k ničemu neměla. Úporně přemýšlela, jak se zachovat. Bylo – nebylo? Na jedné straně uspokojení, že to bude mít z krku, na druhé jako by se klubal pocit strachu. Co když se svým souhlasem do něčeho zaplete a oni toho později použijí proti ní?
"Ale uvedl jste, ehm, důvody, ehm, které nemohu brát na lehkou váhu. Jsou to, ehm, příšerné věci."
"Vůbec nevím, jak mě takové nesmysly mohly napadnout. Měl jsem vztek a byl jsem nalitej, šéfko."
Šnajdr nuceně zakašlal. Rozčilovalo ho, jak je Vydrová nechápavá. Místo toho, aby mu z vděčnosti líbala ruce, šťourá! "Chlap se lízne, a pak neví, co vyvádí. Vždyť to přece znáte z domova."
"Tohle sem snad, ehm, nepatří, pane Šnajdře." Zrudla jako pivoňka. Lžete mi oba! chtělo se jí vyslovit, ale nemohla se k tomu odhodlat. Navíc na stole zazvonil telefon. Zvedla sluchátko a do jejího obličeje se vloudil uctivý výraz. "Ano, rozumím, pane náměstku. Právě jsou oba u mne. – Ano, dám vám ho. Chce s vámi hovořit," podala sluchátko Šnajdrovi.
Čím déle naslouchal, tím víc mu posměšně poškubávalo ve tváři. "Ludvíku," oslovil důvěrně Pulkrábka, "už to hoď za hlavu. Vaněček výpověď odvolal a přiznal, že se mýlil. Jeden háček to má. Bylo by lepší, aby bydlel tady v Houkově. Chápeš? Ještě k tobě zajdu." Šnajdr zavěsil a podíval se na Vydrovou. "Tak co, šéfko?"
"Pane Vaněček, doufám, ehm, že se něco takového už nebude opakovat. Držte se dál od alkoholu." Povytáhla zásuvku a předala mu už značně ohmataný dvojlist dopisního papíru. "Máte rozumnou manželku, neměl byste jí klamat."
"Když chce, tak mu to pálí," ušklíbl se Šnajdr a s vítězným pocitem přihlížel, jak Vaněček trhá dopis na malé kousky a odhazuje je do odpadového koše.
"Spokojenej?" zabručel Arnošt.
"Ty snad ne?" Šnajdr ho dlaní přátelsky plácl po zádech, pak ho vzal kolem krku. "Tak se mějte, jak chcete, šéfko."
Už chtěli vypochodovat, když znovu zazvonil telefon.
"Stravovací provoz, Vydrová," ohlásila se. Chvilku naslouchala a pak vyhrkla: "Poslechněte, ehm, nejde o nějaký omyl? Vždyť pan Pavlát, ehm – Že volala Pavlátová? Děkuju."
"Co je s Pavlátem?" zabručel Šnajdr.
"V noci prý měl záchvat. Odvezla ho záchranka."
"Někdo si z vás vystřelil, šéfko."
"Copak vy, ehm, nevíte, že Pavlátová není v práci?"
"Šli jsme k vám hned ze šatny." Šnajdr znejistěl.
"Pavlát má infarkt…"
"Moje vina to nejní, šéfko," ohradil se. "Všecko si moc bral do palice. Na to člověk může jenom doplatit."
Šnajdr s Vaněčkem opustili kancelář a Vydrová trůnila dál za svým stolem jako tělo bez duše. Po chvíli si vybavila, co uslyšela ze sluchátka, když volal náměstek Pulkrábek: Paní vedoucí, ten Vaněček není úplně normální, podnikl jsem v tomhle ohledu patřičné kroky. Doktor Kříž ho zřejmě pošle na vyšetření k psychiatrovi… Oběma dlaněmi si stiskla bušící spánky a zavřela oči. Co když ji podvedli? Co když ten Pavlát zaplatil za všechno a za všechny?