Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako padesátý druhý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání první. Na Internet uvedeno 1. června 2007.
© Ivo Fencl
Pronásledování paní Ivany
Fronta na kávu
Folkový Slávek a folková Slávka
Roztrhl jsem obálku.
Ahoj, Lorenci. Její služby na poště v srpnu 2007 od 16. 30 do 5.00 ráno: 1., 3., 4., 10., 12., 13., 14., 15., 19., 22., 25., 26., 30.
Hm, takže Ivana pracuje dvanáct a půl hodiny, počítal jsem. Až pak jde k ránu spát. Ale musí nejdřív dojít šest set metrů domů. Přes trať. Jestlipak má ve zvyku schrupnout si i před službou? A zajímalo by mě taky…
Což byl ten problém. Okolo Ivany mě zajímalo všechno – a nevěděl jsem skoro nic. V tom tkvěl rozpor mého života. Až dnes jsem vypátral, že mívá každý měsíc třináct směn. Zanesl jsem je do kalendáře s fotografiemi němých komiků.
Den 1. srpen vycházel na neděli. To je méně práce a větší klid? váhal jsem. A nebyl klidný. Obrátil jsem list kalendáře. 3. srpen, úterý. 4. srpen, středa. Oba ty dny dělá, zbytek týdne má ale volno. Převrátit jsem list. 10. srpen, úterý, další nástup. Středa: volno. Čtvrtek, pátek, sobota a neděle: nevolno. Obrátil jsem. Další týden byl skoro prázdný, až na čtvrteční odpoledne a noc (to bych jí tam tedy mohl zavolat). A dál? Zaškrtnuta až neděle 22. srpna.
Obrátil jsem na poslední letní týden, a to Ivaně vycházelo zase dost volna, až tedy na dva dny po obě následující, středu a čtvrtek. Pak už začínal týden, kdy se konec prázdnin zlomí v září a Ivanu čekala pondělní směna třicátého, pak volné úterý na dál mi to můj přítel a její kolega nevypsal.
Odsunul jsem Čáslavského kalendář. Podobná pracovní doba by se mi líbila. Jak Ivana asi to volno využívá? Tedy když zrovna nespí? Když se třeba zrovna nemiluje? S ním…
Z její pošty jsem odešel už před sedmi lety, kdy na mne Ivanin nasupený manžel ušil boudu. Našel jsem si jinou práci. Za rok zase jinou, ale od šesti do dvou už to fungovalo všude a nemohu říct, že bych si zvykl. Ale „to je věc každého“, jak jednou řekla Ivana.
Vyhazov vztahu moc neprospěl. Naopak, zničil ho. S kým neděláte, s tím už neharašíte. A sejde z očí, sejde z mysli, jak vědí hlavně ty hezčí ženy. Jednou z nich Ivana byla.
Jenže teď uplynulo pár let a ona se rozvedla a pronajala si byt ve čtvrti Skvrňany. A právě z lůna Skvrňan půjde třináctkrát srpnovým odpolednem těch šest set metrů přes trať, až do čtvrti Křimice. Po práci se vždy zase vrátí domů, vyspí se, hm, pak… Co má Ivana v plánu v ostatních osmnácti dnech a ve značných zbytcích třinácti dnů pracovních (7. 00-16. 00)?
Snad psát povídky? Ne, na to byla pěkná. Co tedy… Její proluky mě trápily. A vrtaly mi hlavou. Třeba jí její nový přítel už opatřil i vedlejšák. A zdalipak ji do práce někdy vozí autem? Nebo pokaždé? Jestlipak ji vozí i ráno domů? Zajímalo mě to. Daleko víc, než co zase schválí parlament. A jestlipak ji někdy provází i pěšky, jak bych si to představoval já?
A čekal ten vůl už někdy v pět ráno u brány? Já bych… Zasnil jsem se.
V tom snu se svět chvěl a visel v tichu po bouřce. Nebe nad žlutou budovou stojící na okraji Křimic se vytáhlo až do šmolkově modré a na trávě i asfaltu se leskly krůpěje. Ještě dál visela přes Plzeň jako malůvka duha a za ní blikalo sluníčko. V tu podvečerní chvíli už hodně zešikma. Stín mraku anebo snad pohádkového draka se táhl nádvořím pošty a snící vetřelec jsem byl já. Pozoroval jsem stín, až dokud se nedotkl mnou vytouženého vchodu. Hnul jsem se a prošel branou. Už mi to kdysi prošlo, dnes však byli bdělejší. Ten černý šerif na mne zavolal a já se pokorně zastavil. „Na někoho tu čekám. Nesmít naproti?“
Zahřmělo. Neslyšel jsem, co odpovídá. A já…
Vždycky jsem se bál. Moc. I žen. Ale s léty jsem se strach naučil překonávat. A přece i teď a tady a ve snu jsem zůstával nesvůj a čekal jsem na Ivanu, byť… „Ty žiješ v iluzích.“ Neřekla mi to kdysi sama? „A jsi blázen jen.“
„Má-li být po tvém,“ odsekl jsem a hrozil se, že okolo mne zase projde, jako bych byl jen dým a kus mraku. To přece umí. A já zase čekat. Role rozděleny. Karty rozdány. Co měnit na našich predestinacích? Ustoupil jsem před kukuči šerifů za roh. Vtom Ivana vyšla.
Svižně. Ubírala se k trati oddělující Křimice a Skvrňany. Nevšimla si mne, ale nikdy by se stejně nezastavila jen kvůli volovi. Dohonil jsem rychlou Ivanu, které jsem říkával Zebro a která prý kdysi odmítla i Brada Pitta, a povídám: „Ahoj.“
Měla na sobě letní šaty, hezké, i když laciné, a já si znovu uvědomil, že už není nejštíhlejší ani nejmladší. Jenže to bylo jedno. „Již je trochu oplácaná, už by se ti nelíbila,“ usmála se na mne před pár dny Ivanina maminka. O líbení, jen o líbení se – už samozřejmě dávno nešlo. A jak víme všichni, vždycky vězí něco v tváři, čím ta která bytost uhrane. V očích. Nosila to v nich – a prach to zaručeně nebyl.
Taky pozdravila, ale ani se na mne nepodívala. Šla a šla, jako stroj, jenž z ní v práci třináctkrát měsíčně dělali. A jak jsme šli, zelené keře náhle zastřely budovu, tedy ty žlutomodré kostky poštovní budovy… a pod námi se táhla úzká, štěrkem vysypaná stezka podle nevyužívané železniční přípojky.
„Počkej přece,“ dotkl jsem se Ivaniny obnažené paže, byť jen hřbetem ruky, ale políbit ji na rameno, to ne, to už by byla telenovela.
A přece… mě sotva znatelně objala, když se zastavila, a já ji pevně – a když jsme se od sebe v tom snu konečně odtrhli, usmívala se. „Přímo před poštou bys mi pusu nedal.“
„Předvádět se! Proč?“
A navíc jsem věděl, že na poště dál pracuje její bývalý. To bych mu neudělal. Šla už zase dál a chvíli jsme se drželi za ruce (telenovela!). Stezka se topila v řasách nebo čem, až jako bychom se schovali v rybníku. Přešli jsme trať. Stoupali jsme spolu po schodech zapuštěných do vyprahlé stráně. „Já jsem tak unavená. „ „Já ani ne.“
Další koleje, museli jsme se rozhlédnout a šup, hranice dvou čtvrtí konečně překročena. „Dobrý den, paní Brůhová, vy tudy taky chodíte?“ ohlédl jsem se za šarmantní dámou v klobouku, ale jinak jsme po celý čas nikoho nepotkali.
„Málokdy,“ mávla na mne s úsměvem Brůhová.
Tráva oschla, ale vzduch zůstal zmagnetizovaný. Leskl se – a mně zvonilo v uchu. Někdo vzpomínal? Sen pokračoval a já se v chůzi dotkl Ivaniných vlasů. Ono neskutečné okouzlení, s nímž jsem Ivanu začal miloval asi před deseti lety, už bylo bohužel zčásti to tam, energií mě však dál podivuhodně nabíjela a stačilo mi docela, že podle mne jde. Zdálo se mi, že mi to bude stačit až do smrti. Vzal jsem jí na schodech tašku a toužil cestu k ní domů romanticky prodlužovat. „Musíme ještě nakoupit.“ A zase ty její oči, vyčítavé, ale nakonec svolila. Tak moc jsem s ní toužil chodit její čtvrtí a nešlo vůbec o předvádění se, protože jsem si Skvrňany zamiloval, jako si každý zamiluje okolí své lásky. Louky tu měla blízko i parky s lavičkami. Ani jsem si to hned neuvědomil, že náhle miluji celý svět, a chodil s Ivanou po krámech, protože to jsem ještě nezažil. „Ale mě bolí nohy,“ opakovala, jenže já chtěl i tak bezohledně protahovat krásnou procházku – a být hodný na lidi. U paty jejího věžáku v Macháčkově se mi pak líbilo nejvíc. Ivana odemkla a mrkli jsme do schránky. Nic ode mne tam tentokrát nebylo. „Už mi nepíšeš?“
„Ne. Budu holt muset začít dobývat nějakou novou.“
Vyjeli jsme do sedmého a já ji hladil a stále měl před očima, co jsme cestou z pošty všechno prošmejdili. Vietnamské tržiště a dvorky hospůdek a kavárnu, kde jsme se napili, a lávku pro pěší, tu jsme přeběhli. „Chodí každá ženská ráda centrem a šmejdí po krámech?“ Nic neřekla. „Věříš mi, že jsem si tě léta představoval?“ Vrtěla hlavou. „No, tak ne vždycky. Ale nechtěl jsem jinou. Ani jsem si neuvědomoval, že tě budu méně přitahovat… Věčně tak vymlácený.“
„O to nešlo. Ale byls cvok.“
„A pořádní chlapi se šetří.“
„Ach, co já vím, co je zdravé?“ vysypala doma nákup. „Není to přece špatné – být uvolněný.“ Sklesla. „A třeba jsi teďka díky tomu teď chytřejší.“
„Pochybuju.“ Ale kdo ví. Třeba lépe chápu, co je opravdová láska.
„A ta taky existuje, Lorenci?“ Potřásla hlavou. „Ne. Je to jen chtíč.“
„To už jsi říkala. Tenkrát. A pak jsem ti řekl, že tě miluju, a byl na léta konec. Proč?“
„Byla jsem přece vdaná, a vůbec. Jen chtíč.“
Když však se chtíč eliminuje, lépe poznáš, o koho OPRAVDU stojíš, pomyslil jsem si.
Ale konec snu. Do reality:
Že se rozvedla, to mi první vyzvonil plzeňský proutník Zdenda Hanzlíček.
„Cože? Ona je teď sama?“ explodovalo to ve mně a s pošetilou nadějí prožil den. A pak mi zavolal poprvé v životě Ivanin manžel Ivan. Tedy teď už bývalý. A ujistil mě, že „je to takový blonďáček, co s ní… Však ty je potkáš. Ne? Tak vidíš, nakonec jsme dopadli stejně.“
Stejně. Vždyť s ní žil patnáct let – a já se jí sotva kdy dotkl. To že je stejné? „Nikdy jsem proti tobě nic neměl,“ dodal ještě Ivan. Jo? Ty vole! To proto jsem přišel o práci ve státní službě?
„Sotva kdy je potkám, Ivane. To se stává leda ve filmu. Vás dva jsem za ta léta taky ani jednou nepotkal.“
Zavěsil. Užil si ji dost.
Na další fakta už jsem se vyptal přímo Ivaniny maminky.
„Proč jste mi nic neřekla?“ obrátil jsem drzou výčitku v žert. „Rok jsou od sebe.“
„Ale ona zase někoho má. A to už není Ivan.“
„Jak to?“
„Ten vás klidně vyhodí z desátého patra a ani nemrkne.“
„Budou se brát? Chtějí i další dítě?“
„Jaké dítě?“
„No, třeba malou holku?“
„On už má pětiletou. A Ivana, jak víte, dva syny. Zkrátka, oba už něco. Další nechtěj. Natož svatbu.“
„Tak vidíte!“
„Zato chtějí být spolu. Dejte jim pokoj. Do prdele, jak vůbec víte o tom rozvodu?“
„Přímo od Ivana.“
„Tak to mu Ivana vynad…“ Zarazila se.
„Už nevynadá. A tvrdil mi, že sám ani neví, kde si ten byt pronajala. Jejich kluci tam prý přitom jezdí… Jezdí tam?“
„Copak já vím?“
Dívala se na mne a měla taky už druhého a značně mladšího partnera. Jako její dcera, která teď žila s pánem mladším o jedenáct let. Máti stála nazlobeně, ale viděl jsem, že ženy vedle mladších mužů rozkvetou.
„Já tam u ní ještě ani nebyla,“ dodala.
„A toho jejího nového jste viděla?“
„Jednou.“
„Jak se jmenuje?“ uhodil jsem.
„Luděk.“
„A příjmením?“
„To si nepamatuju. Heleďte, Ivana má svůj život. Jde si svou cestou, tak uhněte, Lorenci. Pište si něco – a přijďte tak za dva roky.“
To mě zarazila.
„Každý by měl zkusit všechno,“ odrecitovala nepravdu. „I ona.“ Dodala: „Jmenuje se tak nějak cize.“
„A není to nakonec nějaký cizí státní příslušník? A co ta jeho dcerka? Bydlí s nimi?“
„Blázníte?“
„No, napadlo mě, že Ivana už zdárně vychovala dva kluky, ale to neznamená, že by nemohla ještě toužit po holčičce.“
„Tu si ta Luďova bývalá nechala.“
Ivana od původního manžela a ze sídliště Vinice už dříve párkrát utekla. Ale pokaždé jenom na pár dní, teď se to zdálo být vážnější.
„Pamatuješ, Ivane, jak se už tenkrát zdejchla?“ navštívil jsem ho. „A tohle bude totéž, nemyslíš? Až ji mlaďoch omrzí, však ona se ti vrátí a ještě ráda. Nevěříš?“
„Podle tebe, ty blbe…“
„Podle mne přijde ještě s prosíkem. Zajímalo by mě, co pak uděláš.“
„A co bys udělal ty?“
„Odpustil bych jí. Samozřejmě.“
„Ani ji neznáš.“
„Trochu jo.“
„Drž hubu!“
„Pravda je, že neznám, a tak si ji idealizuju. Vždycky to tak bylo, ale zajímá mě, jestli u tebe ještě bude mít šanci. Kdyby se tedy vrátila.“ Nepřeháním, mluvil jsem skoro plačtivě.
Ivan zavrtěl hlavou. „Konec!“
„Tak konec, když myslíš. Ale neseď pořád u toho počítače…“ A zastavil jsem se i o pár pater níž – u jeho matky.
„Ivana? Měla tady všechno,“ ujistila mě.
Všechno – i s tchýní, pomyslil jsem si. „Všechno? Tak co se stalo?“
„No, jak přišli kluci do puberty, začalo ji asi pálit dobrý bydlo,“ mínila stará matrona. „Tesknila, nebo co. Že nic neužila. Chodila pak po večerech, po vinárnách… Ivan… Byl nešťastnej. Nakonec se od něj odstěhovala. Že s ní prý nikam nechodí. Ale jak taky mohli – při těch nočních na poště. No, a teď Ivanka bydlí na hromádce s tím amíkem.“
„Amíkem?“
„No, amantem.“ Ušklíbla se. „Ivan jí tak věřil. Jak ona přesně skončí, nevím, a vím, že špatně.“
A tu se mi promítlo, co by následovalo v telenovele. Akční. Jak beru zbraň a hledám soka. Následuje jeho likvidace. Sedím. Léta…
Jel jsem do Skvrňan. Desetipatráků tam bude jen pár, uhádl jsem. Stačí najít zvonek, na kterém přečtu Luděk plus cizí příjmení. Pátral jsem jako Sherlock. A dokonáno. Jenže na zvonku stálo Ivanino jméno – a žádné už druhé. I na schránce uvnitř byla napsaná. Vrátil jsem se domů…
A pár dní intenzivně pracoval, protože to dělám pokaždé, když jsem šťastný. Má výkonnost vždy roste – a teď… „Všichni ti lhali,“ recitovalo mi mé štěstí telenovelově do ucha. „Blázna si z tebe dělali. Anžto ONA bydlí sama. Asi tam jen občas vítá syny. Kdo ví, zda mi Ivan nevolal, jen aby se ujistil, že nejezdí za mnou?“
Ale dost telenovel – a každá radost vyprchá. Co dál? Hm. Co takhle Ivaně poslat na tu novou adresu nějaký dárek?
Připravil jsem ho a jel do Skvrňan a vystoupal do sedmého patra. Když jsem vystoupil z výtahu, spatřil jsem patery dveře a také hodiny, ale s divnými čísly: 35-39. Ručička těch hodin mě zvala dál, když ukazovala svisle dolů a hrotem píchala do sedmatřicítky. Vždyť Ivaně bylo přesně třicet sedm.
„Kdo mě vystřídá?“ ptal se nápis na hodinách pěti uklízečů v patře.
Hezký… Prstem jsem pootočil rafičku o sto osmdesát stupňů. Nahoru. Až stála.
Pak jsem zazvonil.
V Ivanině bytě se nic nehnulo. Ani ticho. Snad jsem si trochu oddechl – a balíček jí položil na práh. Ne, nic cenného, ale vypovídalo to o ní. Možná ještě víc… než tento příběh.
Nesjel jsem pak výtahem, ale sešel po schodech. Jestli je Ivana náhodou přece jenom doma, ať má za to, že jsem neodešel. Ať si myslí, že čekám. Vyšel jsem z domu a odemkl si kolo, na kterém jsem předtím úspěšně prozkoumal čtvrť.
„Ty! No, ty! Pocem.“
Kým jiným než Luďkem mohl ten vyčouhlý kluk být? Kým jiným? Představoval jsem si ovšem až do té chvíle Ivanina partnera jinak, ale je to její výběr. Tak co? Nalákal mě až pod její okno: „Ivano, Ivano!“ zahulákal pak. A po chvíli dodal: „Je to on?“
Už jsem nechtěl nic slyšet. Ne, nic shora. Ani vidět. Jako šnek. Ani za nic na světě bych z ulity teď nevzhlédl, mně nastotisíckrát stačilo, že mě konečně zase vidí ona. Ne, příjemněji už mi dávno nebylo – a Luděk mě sice začal mydlit hlava nehlava a opětovat rány jsem nestačil, ale ani jsem nechtěl. Luděk bolel, ale nechápavého jsem stejně hrál dál. Ať má vztek. Anebo bude dokonce šance ho rozesmát? Jsem paňáca a… „Si mě s někým pleteš,“ provokovalo ho mé zoufalství a on mě srazil na zem a dál mi bušil do spánků, do čela, do tváří a do nosu, odkud už tekla krev. Nic jsem nevracel? Ani nevím. Ale vy se na sto honů vyhněte každému, kdo vám nevrátí ránu.
Luděk to přísloví neznal a bezděky mi z krku utrhl mobilní telefon. Pak to dostalo i kolo. Jeho brzdu vrazil do drátů. „A zkus jí ještě psát,“ skončil výprask.
„Doteď jsem si myslel, že nejpověstnější čtvrtí Plzně jsou Vinice, ale teď vidím, že Skvrňany,“ povídám pobaveně a dál nabíjen pomyslnou energií shora. Její. „No, tak dík za příhodu. Akorát že nikdy nepochopím, proč jsi mě zbouchal.“
Můj tón a nevinný, blazeovaný výraz ho zmátly. Luděk byl zručný a hbitý ranař, šikovný kluk, ale sotva kdy navštívil divadlo. Nemohl tomu uvěřit a chvíli na mne čučel. Pak ztratil jistotu a znovu začal volat své sedmé nebe. Ivanu tam v okně. Jenže té už se podruhé vystrkovat hlavu nechtělo, a tak jsme tam stáli v komedii, tady hluboko dole na jevišti, stáli… tak jako figurky na šachovnici. Luděk však neustával ve volání. To já jsem pravým pánem tohoto věžáku. Nicméně trvalé bydliště měl jinde, jak jsem později zjistil. Ve Vejprnicích. A vy teď chcete vědět, zda se Ivana vyklonila i podruhé? Nevím. Nevzhlédl jsem, a proč taky? Jen ono vědomí, že mě Ivana asi vidí, mě uspokojovalo. Dál natankovávalo energií – až neskutečnou. A je-li někdo šťasten, je to sice na chvíli, nicméně takový muž odolává všemu. Světu. I když se dá ubít lopatkou.
Během potyčky se stala se mnou změna. Až do střetnutí jsem se Ivany trochu bál. Jejích zničujících odmítnutí. Rozmarů. Vždyť to byly malé vraždy – páchané na mně – a ničily mi duši. Drtily mě a odstraňovaly pokaždé další díl mé schopnost kohokoli milovat a jako bych po jejích slovech „nejsi„ pokaždé už ani nežil, ale dnes a tady jsem se zbavil strachu.
A to i když shora opět kývla. JE TO ON. Odsouhlasila to z pelíšku. Luděk zavřískal: „Tak ty budeš ještě srandovat!„ A mlátil znovu. Zatroleně svižně. Zase jsem se potkal s asfaltem a moc rád bych napsal, že jsem ho nespráskal proto, že byl její přítel, ale nebyl to důvod.
Moc rád bych se kasal jako hrdina, ale tak to nebylo. Nedal mi čas. Ani na to, abych se rozčílil, a já, nemotora, nestihl dokončit jediný výpad, a tak není divu, že už jsem nevypadal nejlépe. Nikdy jsem se nepral, ani ne ve škole, a nebyl jsem proto pro Ivanu ten pravý ochránce.
„Ale jsem do ní zami…“
„Myslíš, že já ne?“ přebil mě Luděk s řevem. TO nepochybně slyšela. Ten tón. Byl tak jemný, i když křičel. Zarazil jsem se.
„Asi jo,“ povídám – a bylo mi hrozně smutno. A schlípl jsem. To už mě nebil a já to věděl: Do Ivany musí být blázen každý. Každý.
A Luděk odkráčel a zmizel zadním vchodem do domu.
Žádnou, ani nejtužší větví jsem brzdu na kole nevypáčil. A nářadí jsem si nevozil. Nemohl jsem se ostatně na opravování stejně soustředit. Byl jsem zoufalý. Otřel jsem si krev a strach byl pryč, ale styděl jsem. Nikdo z domu sice nevyhlédl, ale… Ne, nikomu tu nemohu říct potupen o šroubovák. Nebydlím tu a nesmím Ivanu tady navštěvovat a nesmím jí nic nosit, asi ani nevinného, takže… By bylo nejlépe umřít.
Najednou Ivana vyšla. Předním vchodem. S Luďkem po boku.
Chvíli se mi dokonce zdálo, že mě snad vidí ráda. Nebo že se jí už po letech i trochu líbím. Co já vím? Všechno se může stát. A život je absurdní, a tak je vždycky naděje, říká Greene, a ona se na mne usmívala, což bylo nepochopitelné. Po tom všem.
Přišla mi tím úsměvem ještě krásnější než před lety. Nestárla mi – jako jiným. A nestárla jako každá, kterou miluje „ten o hodně mladší“. Luděk. A já byl jsem rád, že už se nedívá jen z boží perspektivy sedmého patra, a v její blízkosti se vše měnilo.
„To kolo nemůžu zpojízdnit,“ povídám jim bez výčitky – a skoro jako vtip. Byl jsem totiž zvyklý, že přátelé se mnou obvykle žertují.
„Ukaž?“ na to Luděk.
„Ach, tys mu dal!“ řekla Ivana.
Řekla to o mně – anebo o kolu? Stáli přede mnou – a ona se usmívala. „Tys to vždycky myslel dobře, viď, Lorenci.“
„Jo. A cesta do pekla je milionem dobrých úmyslů dlážděná.“
„Hele, díky za dárek.“
„A co tady Luďa? Už vychlad?“
„Ukaž,“ zopakoval on. „Já ti to spravím.“
„A vůbec, nepotřebuješ ošetřit?“ přidala se i trošku s humorem.
„Nezdržuj se. Ty musíš do práce. Na poštu…“ Měl jsem to zjištěno.
„Ještě je čas. Klidně se vrátíme.“
Ale vraťme se radši i my do reálu, protože tohle byl taky jen sen.
Sotva jsem totiž dořekl slovo zpojízdnit, pokusil mě Luděk opětovně znepojízdnit. Co jiného taky udělat, že, když se dívala. A rány přece jen působí na jeden metr lépe – než při pohledu ze sedmi pater.
Nedívala se však. Ona musela vyhodit obsah koše. A Luděk mě nechal na zemi a šel za ní. A já se nezabil, ale dohnal ho a on musel získat pocit, že mám asi hodně opožděný metabolismus, protože prát jsem se začal až teď, když už on sám měl mlátičky dost. Namířil jsem si to k němu důrazně. Až začal ustupovat, a to ačkoli se Ivana už zase dívala. Už seděla v jeho autě. Nakonec vlezl k ní. Tak. A teď odjedou a zase ji neuvidím léta a co když už nikdy a co jsem jí vlastně dnes stačil říct a proč si nepřečetli můj hezký dopis z balíčku a…?
Stál jsem před jeho rezavým autem a kdybych řekl „přejeď mě,„ šlo by jen o gesto, ubohé a horší než z telenovely. Ne, chtěl jsem činy. Ale pozdě. Plný stále JEJÍ energie jsem jim přeběhl po střeše. Vrátil jsem se a… odtrhl stěrač. Druhý. Pozorně jsem je odhodil. Ne, žádný afekt. A pak hřbetem ruky s vírou BUM do předního okna. Hned se zalito sítí trhlin.
Co? Když už, tak už! A vyřídil jsem okno celé, aniž bych registroval krvácení. Vymalováno. A já? Hrdý šašek. A oni. Konsternováni. Společně jsme vyčkávali příjezdu policie.
Tu zavolala jedna babička, svědkyně mého napadení, a tak dorazila brzy a já už stačil říct jen: „Stejně sem za tebou budu vždycky jezdit. A kdybych nemusel z pošty, teď bychom spolu chodili. Já to vím. Luděk ti uteče. To si myslí tvá máma. Budeš třeba někoho potřebovat, až budeš stará. Stejně to skončí naší svatbou.“ A Luďkovi jsem řekl: „Ale musím uznat, prát se umíš.“
„Sedněte si dozadu do vozu, člověče, a utřete si tímhle krev,“ řekli předpisově oukropečkovi, jímž jsem se ihned stal. „A co mobil?“
Hledali mi ho, a tak jsem se mohl dívat. Na Ivanu. Na ni v letních šatech – i když už ne nejštíhlejší. A také se k pátračům po chvíli váhavě a s opatrnou poslušností přidala, tak jako se pokaždé přimykala k síle, ale přišlo mi, že hledá hrozně legračně. Teatrálně. Asi jako by to odkoukala z telenovely. Taková už bývala a sice svá, ale pokaždé i něčí. Jak by mi to mohlo vadit? Jen jsem si víc uvědomil, jak moc ji, chuděrku, miluji. A jen mě bolelo, že se na mne skoro nedívá. A když, tak jen v kratičkých okamžicích, kdy jsem si to něčím už vyloženě vynutil. Ignorance, ta doména žen. Však jinou zbraň nemají. A já? Jako vždy trapně střízlivý, což mi na okrsku pomohlo. Zdrželi mě jen chvíli. A já s nejčistší hlavou… A pravačku mi odborně zafačovali a pak jsme už čekali. Na zamilovaný pár.
Samozřejmě jsem se těšil. A zklamán nebyl. Stačila se dokonce převléct z letních šatů do džín a víte, mne bude stejně vždy dobíjet energií i v těch nejhnusnějších hadrech. A sotva okolo mne prošli, mé sebevědomí rostlo až donekonečna a svět jako by mi ležel u nohou, když jsem ji zase viděl.
Všechno dávalo smysl – když se nacházela blízko. „Je mi to líto,„ shrnul jsem vlastní výpověď, ale líto mi bylo jen toho, jak se ke mně ti dva brouci tak uboze zachovali. Až jako zvířata. A já je měl rád. Tajně jsem brečel, ale jen krátce a na chodbě a ještě před jejich příchodem. Mluvili – a venku se najednou rozpoutala bouřka a v plné síle, protože Pán Bůh to celé viděl a cítil a lilo a hřmění neustávalo, tentokrát opravdu jako v laciném románu. Ale já si skutečně myslím, že ON sice nezasahuje, ale pár telenovel už viděl. A když pršet zase přestalo, slíbil jsem, že se radši stavím nazítří, a uháněl domů. Skoro spokojeně. Celá léta před tím jsem přece s Ivanou TOLIK času nestrávil!
„Ukažte ruce!“ vyzval mě s úsměvem policista (bylo den poté). „A nejste boxer?“
Smáli se. „Chlape, vždyť jste mu z toho udělal ruinu – a za pár vteřin. To jsme ještě neviděli.“
Přeháněli. Ale rezavá škodovka při jejich příjezdu dost možná opravdu vypadala škaredě. Nad tím jsem věru nesmutnil. Mne pálilo jediné. Že když s nimi včera hovořila, zůstali taky jen chlapy. Veselými a mladými a dobře zajištěnými strážci zákona, kteří mají ženy rádi a… Stále to vidím. I ji. A jak tam před nimi sedí a jak se snaží události odvyprávět. Po svém. A jak prodává svou pravdu a sestavuje věty, ačkoli mi v životě nedokázala napsat ani jediný dopis, zatímco já jí jich napsal tisíc. A stále slyším, víte, jak Ivana mluví, a stále cítím, jak se jim líbí. A pořád vím, že ji tam DOOPRAVDY… nikdo neposlouchá.
Protože je „jen“ ženská.
Luďka poslouchají. Toho ano. Ale ji? Není náhodou hysterka? řeknou si. Brát vážně její slova? Helejte, a nezlomila náhodou srdce už víc chlapcům? ptají se důstojníci. Jako nám ta a ta? Nejsou stejné. Nečitelné? Tohle je hotová Bonnie Parkerová. A Ivana se opravdu narodila v roce premiéry onoho filmu. 1967. Bože, když už máte na strážnici pár policistek (a zahlédl jsem hezké), tak kdo jiný s ní má citlivě pohovořit? Ale kašlali na to.
Tři týdny jsem vypadal hrozně. Vše z hlavy se po takové nakládačce napumpuje pod oči a monokly jsou čítankové. Jinak mě však Luděk Šidvic zmlátil opatrněji než maminka. Salute!
„Trvalé bydliště?“ zeptali se ho.
„Vejprnice,“ zopakoval.
Odmala otrkávaný vesnický bijec, pomyslil jsem si. Ale to už vyhrkli na mne: „Máte zájem slyšet Ivaninu výpověď?“
Gentlemani! blesklo mnou. Kývl jsem. I vás by uhranulo, kdybyste dostali šanci vyslechnout si konečně aspoň jeden jediný „dopis„ od milované. A já teď najednou směl a její výpověď končila věru nezapomenutelně:
„Neustále mě sleduje,“ řekla jim. „A postává před mým domem v Macháčkově ulici.“
„Při krátké návštěvě působí práce policajtů jako bezva kamarádská záležitost, no ale vím, že když to musíte dělat pořád, nebude to med. A neměl bych na to,“ napsal jsem jim a koukejme, oni mi vzápětí nabídli spolupráci. Inu, hned jsem to podepsal a vyfasoval výsadní místo soukromého poradce pro psychologii napadaných, a tak byla má až dosud jen amatérská literární praxe konečně i náležitě zhodnocena. Ale ani to mi nestačilo, ne. Nedokázal jsem zůstat jen solitérem a brzy cele zapadl mezi tu skvělou partu. Máslo k máslu a fyzické prověrky mi sice občas dělaly problémy, ale byl jsem všemi tak oblíben, že šéf pokaždé přimhouřil oko.
A to je vše. A to je celé. A nakonec jsem pochopil dokonce i tu skutečnost, že láska pouhé jediné ženy na celý dlouhý život, byť láska sebeosudovější, není ničím a praničím oproti mužnému přátelství a dělné spolupráci s pěkným kolektivem. Nu, a teď zpátky z telenovely – a zase vážně a podle pravdy.
„Postáváte tam opravdu?“ optal se mě nedůvěřivě nadporučík Petr Brestovanský.
„Leda tak v její hlavě.“
Ale ani tomu jsem, bohužel, už moc nevěřil. A dokud jsem měl důvěru alespoň v to, že se milují s Ivanem, zůstával jsem léta v relativním klidu. Ale slovo rozvod způsobilo tohle celé PRONÁSLEDOVÁNÍ PANÍ IVANY – a já byl najednou slavný. Po čase ke mně v práci uctivě přistoupil i kolega Zbyněk Šimána. Pro něho jsem se útokem na onu škodovku stal skoro celonárodním hrdinou. Rekem. „Hm, hm. Každý se proslaví nějak!“ zdůraznil zcela, ale zcela vážně – a já vůl v jeho modrých očích vystoupal aktem oné pomsty až do stratosférických výšin. „Lorenci!“ rozhodil ruce. „A včera jsem ti seděl na Lochotině v hospodě U Slona a bavili se tam chlapi a uznale vykládali, že na Skvrňanech se někdo neskutečně, ale neskutečně nasral a úplně roztřískal auťák. Nadšením byli bez sebe.“
A tak jsem vstoupil do legend. Do novočeských pověstí, které Plzní vítr roznáší a jež dotváří sám Zdenda Hanzlíček, místní figurka a zvěstovatel. Kolo se otočilo o celý kruh.
Ale ani to ještě není všechno.
Protože jen rány nikoho jako já nevyprovokují – tedy k demolici vozu. Já nejsem ranař. Víte? A ani blázen. Spíš měkota. Ale Luděk… On tehdy taky držel mobil a předtím jsem vynechal jednu věc. Jednu jedinou.
Než totiž nastoupil k Ivaně do auta (které jsem měl za chvíli rozbít), tak ten jeho telefon zazvonil.
„Jo,“ řekl do něj Luděk. „Budu tam, vydrž kamaráde. Co že mě zdrželo? Ále, nějaký buzerant… se tu naváží do mojí starý.“
Ne, nevadilo mi, že ignorovali dárek s dopisem napsaným pro ně pro oba.
Ne, nevadilo by mi ani kdyby mě označili nejen za buzeranta, nýbrž i za ryzího gaye.
Ne, nevadilo by mi, ani kdybych byl skutečně tak orientovaný.
Tak co mě tedy nasralo?
Že jí řekl moje stará.
Stál jsem pod Bezzubem, což je hrad, kde se každoročně koná hodokvas.
Otevřeli kvůli tomu hospodu, kterou se normálně nevyplatí otvírat ani o víkendech, a na parkovišti před výčep postavili jeviště a stánky. Prodávala se medovina, hazardéři ohrožovali svá kukadla ocelovými meči oplácáni brněním a středověkými kostýmy, říká se tomu, pěkně prosím, historický šerm, amatéři předváděli Cimrmanovy hry, pro amatéry už vlastně psané, kapely střídaly folk a rock, protože městečko pod hradem bylo rádo za každou kapelu, kterou uhnalo, a protože v postmoderní době se stejně má právě takhle střídat.
A teď už jen aby nepršelo.
Stál jsem trochu v pozadí, abych měl přehled, a vyklepával na mobilu esemesku Ivaně: „Jsem na Bezzubu…“ (Jako by ji to zajímalo.) „A včera jsem vás opravdu čekal v Hrádku.“ Tím víc, čím déle neodpovídala, jsem pak na Ivanu myslel… a ještě po další chvíli konstatoval: „Dnes máte krásně upravené vlasy.“
Vždy mívala!… Po chvíli odpověděla! „Vy mne vidíte? Co mám na sobě?“
A to stačilo. Od té polední chvilky už jsem byl aspoň touhle její otázkou nabit…
„To víte, že nevidím. Však jsem říkal, že budu v pátek v Hrádku a dnes na Bezzubu.“
„A já nejsem tam ani tam.“
Zaváhal jsem „Takže rock v Plasích!“
„Nebo jsem na písničkářích v Chotěšově!“
A to bylo vše… Rychlá Ivana totiž o všem psala do novin anebo rovnou točila pro televizi, a tak pořád jezdila. Nicméně o hodokvasu asi dneska píše někdo jiný, pomyslil jsem si posmutněle. Snad támhleten znuděný chlap s notýskem? Možná Ivanu i zná. Vyklepal jsem: „Ještě si poslechnu Kiďáka – a jdu domů něco psát… Lásko!“ A vtom jsem uviděl od hradu sestupující Manku.
Vlasy měla jako obvykle stažené dozadu a oči snad trochu vykulené, ale to bylo třeba tím, že odnedávna nosila kontaktní čočky. Blížila se za ruku s holčičkou a já rád potkal nějakou známou: „Byly jste i na věži?“
„Ahój! To se ví, že byli. A co ty tady?“
Zase už začínalo pršet, takže jsme se ihned začali sunout pod jednu ze stříšek. Povídala: „My si koupíme klobásu! Ale za chvíli jedem, Lorenci.“
„Kolik už je Monice?“
„Dvanáct.“
A tak jsem tam s nimi stál. Pršelo čím dál tím víc a Manka vlastně nikdy ne vdaná… a dokonce i poměrně bohatý a známý otec její dcery (řezník) se před pár lety zabil u Plzně v autě. Asi dvakrát jsem od té oné tragédie Manku navštívil, ale vcelku jsem se jí trochu bál, protože jsem ji nemiloval a ani se mi nelíbila.
Ale když řekla, že už opravdu půjdou, přikývl jsem, že já taky a že se tedy nechám odvézt ty tři kilometry dolů do městečka.
K autu jsme šli hodně dlouho, protože jich tu parkovaly řady, po celé délce přístupové komunikace, a ony dorazily později. Já byl na hodokvasu už od deseti a původně s matkou, která o tom měla něco napsat do kroniky, ale máma se odtrhla s kamarádkami, a tak teď, když už jsme sjížděli k našemu domu, napadlo mne najednou, že nebýt dcery, ocitnu se s Mankou za chvíli sám. A co? Chci s ní snad spát anebo chodit? Nechci.
A ne, jí Mance naprosto neupíral jistý sex appeal, ale jak už jsem řekl – a nic také nenaznačovalo, že bych ji snad já přitahoval víc. Nicméně možná nikoho nemá, věděl jsem, ostatně vždyť přímo PRO-GRA-MO-VĚ žijí s dcerou samy. Musím si dát pozor.
To jsem si uvědomil, zvlášť když v jednu chvíli řekla: „… a ten váš dům se mi vždycky líbil.“
Krista pána! Byl přece tak všední a tak starý – a už jsem se zalykal nepatřičným podezřením, ale ona vesele: „Ani malej, ani velkej…“„Nahoře není zavedena voda,“ amumlal jsem opatrně, „takže se ty pokoje ani nedají pronajímat.“
„A co? Snad byste o to s mámou stáli, mít tam někoho?“
Najednou jsem si představil, co je peklo. Mimo jiné i tohle. Nedobýt, nezískat svou pravou lásku a vzít za vděk někým, koho nejen že nemilujeme, ale kdo nás ani nepřitahuje – a pak s ním pořád žít. Přišlo mi, že to by snad bylo lepší umřít, ale zároveň jsem věděl, že to někteří chlapi dělají. Mají pak sice milenky, ale… Otřásl jsem se. Bylo mi špatně. Ne, nebylo v tom nic osobního vzhledem k Mance, ale ta představa rozkoše se ženou, která mne ani nepřitahuje a kterou ani nemiluji. Zdálo se mi to úplně šílené. Perverzní. Jenomže zatímco některé lidi zvrácenost přitahuje, snad že jsou přesyceni, já s holkama nikdy nezažil skoro nic, leda tak ve snech…
V autě jsem si otráveně zapjal pás – a chvíli jsme s Mančinou komentovali tu „novou metodu“ trestných bodů… a mně se vybavila komedie Mlčení šunek – a jak tam někdo zvesela mydlil dva policajty. Ne, ne, střílet by se neměli.
Z té debaty jsme přešli na mé ježdění na kole a na to, zda si mám zrovna TEĎ koupit nějaké laciné auto, když už jsem to až dosud neudělal a když – při své povaze – následkem oné koupě už druhý den přijdu o řidičák. A odsud se řeč stočila i na naši prázdnou garáž… „Jeden kamarád mi dokonce vynadal, že nepronajímám i tu,„ vzpomněl jsem. „Šikovně prý by šla zvelebit, on by to zvlád. A že by to tam bylo jako v chatičce. On by to prý udělal. Je kapitalismus atd…“
„Ale já bych takhle doma u sebe nikoho nesnesla,“ opakovala prorocky Manka, když už jsme sjížděli z Bezzubu, a tu přišla i chvíle, kdy už jsem prostě MUSEL vyslovit pozvání. „Jo, abych nezapomněl,“ broukl jsem lhostejně. „Stavíš se na kafe, ne?“
„Na kafe? Ale mám tu přece malou, a to je s kafem vždycky potíž.“
„Tak si dá kolu.“
Udělal jsem pauzu. A pak s tajnou nadějí: „Anebo druhá varianta. Měl bych se dneska totiž stavit u kamaráda, který spravuje kola. Včera jsem to svý dojebal.“ (Věděl jsem, že má ráda sprostá slova.) „Nejezdi tedy ani k našemu domu, ale hned na náměstí zatoč doleva, jako směrem na Plzeň, no, a vyhodíš mne před jeho domem, což je až skoro na konci města.“
Zastavila před tou opravnou a já napůl vylezl z hezky červeného auta, jehož značku poznat bylo jako obvykle nad mé síly. O té krásně červené jsem ještě na hodokvasu žertoval, že to určitě vybírala Monika. „Ahoj – a dávám vám oběma pusu,“ pousmál jsem se nevinně, ale spravedlivě – a zabouchl. To by bylo.
Šel jsem k té vilce svého kamaráda Víti, povoláním strojvůdce (znali jsme se od dětství, tak jako už naši otcové a naše matky), ale na vratech měl napsáno: Dovolená. Příjem nových zakázek od 14. srpna.
To bylo za týden a v našem městečku jiný opravovatel bicyklů už nebyl. Ehm, tak že bych si kolo taky jednou spravil sám? Zvládl bych?
Ne, nad tím jsem se skoro ani nezamyslel, protože už bylo úplně rozhašené, za ten poslední rok a půl… Pravá brzda celé měsíce nebrzdila, světlo zůstalo na maděru, jak jsem se jednou vyboural, zrovna včera jsem píchl atd. atd., protože Víťa vždycky našel i spoustu dalších závad. Asi se tedy týden bez cyklistiky obejdu, no… A smutně jsem vykročil domů, což bylo jen šest set metrů, když jsem se skoro srazil s malým klukem. Byl mi povědomý, no, jasně, Víťův syn, jen už zase povyrost.
„Ahoj! Kde máš rodiče?“
„Táta je cyklistických závodech. A máma… Ta je se sestrou na Radyni na Monte Kvasu.“
„Na jakým Monte Kvasu, ty vole? Snad na hodokvasu, ne?“
Koukal na mne nepříliš chytře – a já: „Tak ty jsi sám doma, jo? To dopadne, už to vidím. Asi jako ve filmech Sám doma jedna, dva, tři plus ještě i Sám doma a bohatý.“
Asi ty filmy ani neviděl, ach jo! Vyptával jsem se ho ještě chvíli i na to, kdy se opravdu zase začne s opravami, ale o tom také neměl ani páru. „Tak ahoj!“ povídám mu nakonec. „Ahoj!“ pískl. Měl jsem dojem, jako by mu hlas už poprvé pubertálně přeskočil v krku.
No, a šel jsem dál, a mezi Víťovou a naší vilkou, kde žiji s maminkou, jsou ještě takzvané Pumpičky, tedy dvě dokulata obestavěné studny, které Rusům v osmašedesátém připadaly jako kryty, takže tu levou rovnou rozstřelili. Pak jsem se na to šel s mámou podívat.
A co jsme tenkrát viděli? Cihly byly nádherně vyborcené a rozsypané jako lego a stříška visela jako rumcajsí klobouk na stranu. „Vlastně do toho jen tím tankem najeli,“ vysvětlila mi máma.
„Ale proč?“
„Mysleli asi, že je to pevnůstka.“ Vraceli jsme tenkrát přes náměstí a byly tam hluboké vrypy, od pásů a my chvíli postáli s jednou paní před samoobsluhou, když projíždělo ruské auto. Tak jsem zavolal: „Pitomečci jedou!“ Byly mi čtyři.
Pitomečci, tak jsme se totiž bavili doma, ale teď mi máma… Ne, nevlepila pohlavek, jen zacpala pusu – a dostal jsem pak doma hrozně vynadáno.
Tak to všechno mi připomněly ty Pumpičky, které už ale zase stály vzpřímeně jako štramáci. Okolo je takové stínadelské náměstíčko – a já ho už skoro celé přešel, když tu tam za mnou a na jeho začátku zastavilo auto přijíždějící od Plzně… A já, jak jsem koukal na tu spravenou Pumpičku, vidím koutkem oka v tom voze asi tak čtyřicátníka, tedy chlápka mého věku. Seděl za volantem a mával. Na koho? Na mne – a přes celou vyštěrkovanou plochu něco volal.
Zdálo se mi to trochu divné.
Skoro u něj, ve chodu do armádního „SHOPU„, stál totiž mladý kluk, syn prodavačky, a naproti z domu „fiňáku“ taky někdo koukal z okna… Tak proč huláká až na mne, jestli akorát neví kudy kam. Ale zvolna jsem se vracel. „Kudy na Hrádek?“ smál se.
„Aha. Jedete na folkovej festival.“ A vysvětlil jsem mu cestu do Rokycan. „Já už tam byl včera.“ On ten festival trval právě dva dny.
„Včera? Ale dneska to teprve stojí za to, ne?“
„Jo?“
„Jo. Dneska vystupují skupiny.“
No, a co? myslel jsem si. Ivana nevystupuje – protože Ivana byla tak trochu i herečkou… A už jsem mu všechno řekl a bylo to jednoduchoučké jak facka, prostě ve Šťáhlavech doleva a do kopce, a pak okolo koupaliště ve Lhůtě už stále rovně, ale on se neodlepoval a díval se na mne. „Takže dojedu do Rokycan. A jak daleko je to pak ještě do Hrádku?“
„Tři kilometry.“
Stále na mne koukal. A jako by říkal: „A vy takhle náhodou nechcete jet?“ Nebo: „Pane příteli folku, kdybyste náhodou chtěl vidět ty skupiny ještě i dnes, tak byste mi předtím aspoň ukazoval cestu, ne, protože já jsem po vašem vysvětlení stále kapánek nejistej.“
Ale byl střízlivý. Asi. A bylo to jako šance od pána boha, jak se říká. Anebo mně to tak aspoň připadalo, takže jsem už-už řekl: „A nevzal byste mne?“
Však hodokvas byl za mnou, ne? A aniž jsem se napil alkoholu. Nu, a ta včerejší atmosféra v hrádkovském amfiteátru – objeveném před patnácti lety Samsonem Lenkem – , tak ta měla taky hodně do sebe – a šla by o tom napsat i povídka…, ale Ivana jede zrovna teď někam do Chotěšova, takže co bych dělal s tímhle nadšencem, ale jinak sám v Hrádku? A tak jsem tam jen ještě pár vteřin stál jako dřevo a možná pro něj až trochu přiblble, ale ve skutečnosti zasněně, a on se usmíval. Potom pomalu poděkoval, ještě počkal… a nakonec, jak se mi zdálo trochu rozpačitě, odjel.
Až později mě napadlo, že mě má někdo nahoře opravdu rád. Proč? Protože už měl zase uchystanou pomoc. A ne? Protože ono TOHLE pro mne přece BYLO PŘIPRAVENO. To abych se Hrádku dostal, a to pohodlně, ba nejpohodlněji, ale ovšem že jenom pro ten případ to pán bůh připravil, kdyby tam Ivana přece jen jela. On asi také neví předem všechno.
Doma jsem si ohřál čtyři nožičky párku, protože jsem od rána nic nejedl, ani nevím proč. Inu, hodokvas. Osprchoval jsem se – a uháněl lesem zpátky na Bezzub, však to bylo pár minut. Ale už předtím jsem si vyměnil esemesky s Víťovou ženou, která se jmenuje Míša. A nezačal jsem nijak suše, nýbrž: „Od Lorence. S láskou.“
A po chvíli jsem pokračoval: „Jste na Bezzubu?“
„Jo, jsme. A už jsme tě i viděli.“
Znělo to mile, ne? A tak jsem byl zpátky nahoře jedna dvě, jen cestou jsem někoho potkal, ale o tom později… A Míša, má, a přece ne má Míša… se zrovna bavila s naší mladou sousedkou Janou. Ach jo, právě s tou, které jsem se trochu bál.
No, samozřejmě. Vzpomněl jsem, že jsou přítelkyně… A že se navštěvují… Ale… V poslední chvíli jsem své kroky stočil stranou – a minul je a posadil se až dozadu na jednu z laviček, už docela oschlou. Anebo je mezitím otřeli? Naslouchal jsem, jak pěkně hraje a zpívá skupina Sedm nedostatečných, a když jsem se po chvíli nenápadně rozhlédl po divácích, zahlédl jsem i na mně mávající Míšu – hned v první řadě. A vedle ní… Seděla sousedka. Se svou dcerkou – a také Míša tam měla dcerku.
Nehýbala jsem se a čekal a až když sousedka po chvíli s dětmi někam odešla, došel jsem suverénně k Míše a začali jsme si povídat a z celého toho dne to byla možná ta jediná chvíle, kdy jsem se skutečně cítil šťasten, tedy když nepočítám tu radost a to dobytí baterií pocházející z Ivaniných esemesek.
Až do těch jejích textových zpráv jsem totiž za moc nestál, jako často po ránu nestojím… Ne, vlastně jsem na hodokvas nešel nadšeně, ale od chvíle, kdy se mi Ivana ozvala, do mne znovu vskočilo dříve tak typické sebevědomí a věci v lese i na parkovišti i na hradě dostali zase aspoň vzdáleně náznak smyslu, i když… Věděl jsem, že ve skutečnosti ho většinou i dál postrádaly… a že jsem stejně jen svědkem šaškárny a ubíjení životů a času…
I toho svého, měl bych přece třeba… Co vlastně? Snít? To jsem až dosud dělal po většinu života, i když přesně nevím, zda vlastně dobrovolně nebo z donucení.
Ale teď to bylo jedno. Teď a vedle Míši jsem byl šťastný – a ona na mne… Jako vždycky hodná, ne, jinak to nešlo říct, a to bylo až neskutečně fajn i jen vedle ní sedět a sem tam se prát… A sexy byla také, však často jsem o ní snil…
Ale už za chvíli jsem se zvedl a vecpal se k Míše z druhé strany. „To kvůli Janě, víš? Já…„ Zasmál jsem se. „Já se jí trochu bojím.“
Ve skutečnosti jsem na Janu žárlil. Opravdu. Přišlo mi, že i jí se Míša líbí.
Asi jako mne si tu před pár hodinami prohlížel nějakej vrásčitej děda – s trochu vodnatýma očima… a povědomý mi. Stále znovu a znovu na mne koukal, právě když jsem ještě rokoval s Mankou a Monikou, až jako by mi to záviděl (nebylo co). Ne, neoslovoval mne. Asi mne za někoho pokládá? Anebo je jen trapně teplej, k stáru? pomyslel jsem si…
Ale sousedka Jana nebyla žádná lesba, to ne, nicméně její přítomnost mě malinko zaskočila. „Míšo, víš, já byl před chvílí u vás a potkal tvého synka, a ten říkal, že jsi tady… že jseš tady e setrou.“
„S jakou sestrou?“
„Asi jsi mu říkala…“
„Kdo ví, co slyšel. S Janou, však vidíš. Ta je na hlídání dětí jako stvořená. Hotová Dagmar Patrasová.“
Vtom se Jana vrátila – i s dětmi, už vyčůranými. Uznávám, že to vůbec netuším, jak bych zařídil já, ale uznávám také, že to by po mně Míša určitě nechtěla.
Co nejpřívětivěji jsem Janu pozdravil a usmál se na ni. Vykali jsme si, ale byla jako vždy milá, i když ne můj typ. Bylo sympatické a milé i to, že si nyní jako by instinktivně sedla trochu dál od Míši, až jako by jí dávala prostor pro soukromou komunikaci se mnou, jenže jsem měl smůlu, anžto The Beránek, ti čtyři rockeři, hráli tak nahlas, že stejně skoro nešlo mluvit.
Ale přesto jsem to dokázal a Míša se usmívala a chvílemi se mne i dotýkala, jako by bezděky, ale ramenem. Ačkoli já jí vůbec ne. Přehodila si také tak zvláštně ruku přes koleno v džínsech… a prsty jí najednou volně visely až skoro k mému koleni. Zdála se úplně uvolněná a stále se jen usmívala. „Tvá tvář připomíná herečku Renée Russoovou,“ prozradil jsem jí už před lety.
„Ale tu neznám.ů Neznala, ale o té podobě jsem nelhal, nicméně o to naprosto nešlo a asi Nevěřím, že bych jí tam tu chvíli nebyl milý a snad mne měla i trochu ráda. Všude seděli lidé, ale já mluvil úplně přirozeně a jen jako kamarád – a tím jsem jí byl zrovna jako Ivaně. A řeknu vám, že dopoledne mne na hodokvasu zaujaly i další ženy, ale jen Míša byla skutečně stará známá, protože jsem ji a Víťu už léta navštěvoval, i když, pravda, ještě s Lídou. A ta bohužel před rokem zemřela.
Jak strašně mi teď bylo líto, že Míša a Lída už nejsou kamarádky… Protože se k sobě hodily! Určitě. A možná víc… než Míša s Janou, nepochybně víc… Ale nestačilo se to rozvinout a Lída zemřela, tak co teď se mnou – a už jsem k nim od té doby ani nechodil, už jsme nebyli pár, já a Lída. A pak taky proto ne, že mě Míša přitahovala až moc, ale byla vdaná, a to mohlo udělat i zlou krev. Však i teď!
Ano, to dopoledne předtím jsem tu moc opravdu hezkých žen nezahlédl. Až jsem si začal říkat, že už jsem moc starý, takže „TO“ už prostě nevnímám… Ale pak jsem si přece všiml páru, který se u stánku s medovinou letmo políbil, a tato hnědovláska mi přišla hezčí než všechny ostatní. Proč? Samozřejmě proto, že TA JEJICH láska zůstávala očividně ještě zbrusu nová a neokoralá a čerstvá… A právě ve chvíli, kdy si ten kluk na hnědovlásce důrazně vyžádal „svůj“ polibek, poznal jsem TO bezpečně.
A jak jsem tam o chvíli později stál… a díval se stále na ni… a jak ona svítila v davu vedle svého kluka, tak se ke mně najednou taky podívala – a dlouze. Mohlo jí být ke třiceti – a já taky vypadal teprve na třicet, no, a chvíli jsme na sebe hleděli – a kupodivu nesklopila oči, protože, jak se mi zdálo, přečetla vše, co jsem poznal a co k cítím… A zvláštní, že když jsem se pak po obědě svižně vracel na Bezzub, potkal jsem na lesní cestě právě JE DVA – a usmál jsem se na ni, už úplně bez podtextu, a teď a zblízka… už mi ani nepřipadala tak úžasná.
Ne, není zase až tak krásná, jako se mi zdálo v tom prvním záblesku… A vlastně jsem byl radši.
Když Jana po chvíli zase odešla, asi aby holčičkám něco koupila, seděl jsem ještě chvíli vedle Míši a poslouchali jsme hudbu, ale já věděl, že bych Míše dokázal povídat celý den, asi zrovna jako Ivaně, a že bych ji dokázal i poslouchat celý den, určitě zrovna jako Ivanu…
Ale Ivana byla daleko a navíc… Ta by třeba v takovémhle okamžiku ani nechtěla vyrušovat a… A je možná opravdu ráda i sama, obzvlášť na koncertech, a třeba nehledá něhu, no, to určitě asi ne. U MNE sotva.
Ale já jsem něhu hledal a i proto musel často myslet na to, co mi Ivana řekla o tom, jak je sice ráda se svým přítelem… ale někdy ještě radši úplně sama… A chápal jsem to, protože jsem takový taky býval a rád jsem chodil třeba do kina jenom sám, ale to bylo dávné mládí… a teď jsem se cítil už víc osamělý. A copak sex, ale něha, ta mi opravdu chyběla. A jak to, že nechybí Ivaně, anebo ona ji má? Někdy mne přepadalo podezření, že ženám stačí právě jen ten sex – ale mistrně to kamuflují.
Nic proti, ale srdce mi prahlo po tom, co se vyjadřuje právě tím slovem, které se – na rozdíl od slova sex – snad ani nesluší vyslovovat. Po něze. A hrozně jsem oceňoval Janu, že zase poodešla, ale teď už jsem toužil Míše… I jako by něco dát. Nebo ne JAKO BY, a tak jsem se najednou zvedl. Koupím tři kávy, cukr zvlášť, a než se vrátím, tak tu bude zase Jana a já nabídnu jednu kávu Míše a jednu i jí, a tak se paní sousedka nebude cítit odstrčená, nýbrž naopak se mnou jaksi rovnoprávná. I když to ode mne nebude docela upřímné, ale to není podstatné
Asi jsem měl ale Míše aspoň něco říct… Tedy to, že jdu pro ty kávy. Ale byl to takový rambajs! A navíc, já myslel, že se vrátím za minutu, jenže u pojízdného stánku byla fronta.
Ten chlap sice rozdával pizzu a párky a dobroty, ale pomalu, což bylo snad pochopitelné, když to tam všechno teprve pekl a smažil, ale fronta přede mnou se vůbec nehýbala. Ale musím Míše něco koupit! Tak jsem tam vytrvale stál, zatímco ona už začala s dcerkou přecházet areálem sem a tam, a když okolo mne šly poprvé, zeptala se: „Ty si něco dáš?“
„Chceš něco koupit?“
Zavrtěla k mému zklamání hlavou, ale já – vůl – tam stejně stál dál. Ačkoli kávu zásadně nepiju!
Tedy piju, ale, rozumíte, já přitom naprosto nic necítím a nic, vůbec nic mi to neříká… a ani si nejsem vědom, že by mne to povzbuzovalo. Stačí mi čaj.
Míša se pak dala do hovoru s nějakým chlapíkem. Musím přiznat, že to na pár vteřin i uvolnilo stavidlo mé žárlivosti, ale to už zase šly s dcerkou jinam, a pak i ona sama okolo fronty, když už na mně skoro přišla řada. „Míšo, chceš kafe?“
Jen zase s úsměvem zavrtěla hlavou, ale co když se tak chová, jen aby lidi neřekli? A co když pak bude ráda? Najednou jsem si všiml chlapíka, se kterým předtím mluvila. Stál tam, slyšel to samozřejmé „Míšo“ a nyní na mne upíral tak nenávistný pohled, že jsem ho zatoužil zastřelit (ale pistoli naštěstí nenosím). Nešlo však o to, že TAKY žárlil, šlo o to, že podle mého názoru k tomu neměl sebemenší důvod. A přišlo mi absurdní, že bychom se třeba porvali, když mezi mnou a Míšou existuje tak obrovská nula… Přišlo mi, že svět je hodně šílený a nespravedlivý, když nešťastní jsou považování za šťastné.
„Tak co to bude?“
Koupil jsem ty kávy nakonec jenom dvě. Jednu pro Janu a tu druhou… To už se uvidí. Zato jsem koupil kolu, ale když jsem se vrátil na místo, už tam ležel jen můj batůžek, naštěstí vcelku bezcenný… A tak jsem si sedl a pro lidi to vypadalo, jako bych ani s ničím jiným nepočítal, ale začal jsem se po chvíli nenápadně rozhlížet… A vedle mne seděla nějaká mladá žena, také s dcerou, také sama, ale z nějakého důvodu mi zůstávala totálně lhostejná. Ne, ani jsem ji nedokázal vážněji vnímat – a mě před očima pořád jen a jenom Míšu, kterou však občas prostřídala Ivana.
Ta hnědovláska už ne… Ani ne třeba choť jiného mého skorokamaráda, kterou jsem tu dopoledne za deště také pozoroval, jak si sedí sama pod deštníkem… a která se mi vždycky také moc líbila… Dost! Vstal jsem a suverénně se šel se podívat naproti do hospody, ale tam nebyly. Cestou zpátky jsem je taky neviděl, jako jen ledabyle jsem se ale prošel celým prostranstvím. Ne, už tu určitě nebyly.
Zahlédl jsem jen Míšinu kamarádku Lenku, ale vypadala nějak hůř než loni, a tak jsem ji se strachem jen rychle pozdravil a nevím, jestli jsou všichni chlapi takoví, ale já tedy ano. Na druhé straně šlo o to, že i Lenka byla – samozřejmě – vdaní, tak jako všechny, tedy s výjimkou Manky, kterou asi nikdy nikdo nechtěl. A Lenčina manžela jsem znal a někdy se vám stane, že když vidíte manžela, už máte na tu ženu… trochu menší chuť. Ne že byste se ho báli, ale prostě si řeknete: „Tak TOHLE si vybrala?“
Soused mě zval na medovinu, a tak jsem jmu upil půl kalíšku, ale hrozil jsem se toho si přisednout a začít tu opravdu chlastat, jak očividně chtěl, taky dost osamělý. „Vždyť je to hodokvas.“ Podobné výkřiky jsou pro mne naopak důvodem, abych udělal všechno naopak… a právě se nebavil, a právě nepil… I Ivana taková bývá.
Pak jsem se vrátil na své místě a postupně a co nejrychleji vypil obě ty stále dost horké kávy. A to samozřejmě bez cukru, který jsem ušetřil domů. Protože když vám něco – káva – vůbec, ale vůbec nic neříká… a když až totální nulou, tak je přece jasné, že si tu nulu ještě nemusíte navrch sladit.
Jenže s těmi ušetřenými cukry to bylo jako se mnou. A snad i jako s Mankou.
Když nepálí ta jiskra mezi mnou a Mankou, tak není snad už všechno další zbytečné?
A jsem-li Ivaně lhostejný tak, jako mně je lhostejná káva…Ale koly, té jsem se napil, tu miluju (a znám i recept). A potom jsem šel domů.
Setkání s Míšou bylo i tak hezké a možná to „někdo nahoře„ zařídil právě takhle, aby se to na konci nepokazilo…
A je snad i dobře, že si Míša myslí, že o ni ani moc nestojím. Protože jinak by nás všichni viděli a pochopili a… A maloměsto!.
A vůbec. Já mám přece svou neskutečně nedostupnou Ivanu.
A to ostatní, to jsou jen takové prozatímní fronty na kávu…
LETNÍ DNY S KYTAROU! stálo v časopise Kulturní přehled. Jel jsem prstem po jménech: Luboš Pospíšil s pořadem Drahá, Petr Novák revival, Michal Prokop, Vlasta Redl, Jarda Matějů, Slávek…
Slávek? zarazil jsem se. Tak na toho Ivana, které ale budu v oblasti folku říkat Judita, určitě půjde, ano: vždyť to je přece její nejoblíbenější písničkář! A já… Půjdu do staré synagogy taky. A tam se nečekaně setkáme! Tedy vlastně ne nečekaně, vždyť ona mi sama prozradila, jak ho miluje, a taky ví, jak miluju já ji, takže…
Dost jsem se na ten večer soustředil, takže jsem byl u domovního průjezdu už o hodně dřív. Letní večer dovnitř vábil páry, a když jsem prošel na malý dvorek, sedělo už tam porůznu i několik folkových vzývatelek a možná i nějaké mladé básnířky, o kterých zpívával Jarek Nohavica. Na konci dvorku stála stará synagoga, úplně utajená uprostřed bloku, a před ní prodávaly dvě dívky vstupenky. Jednu jsem si koupil a rychle vyšel na ulici a do parku. Chvíli jsem se procházel a snad i soustřeďoval. Pak jsem se vrátil do nitra bloku a před synagogou stála Judita s moderátorem Letních dnů s kytarou Michalem. Měla hezkou sukni a konverzovala, když jsem rychle přicházel a ještě rychleji pozdravil: jenom ji.
Odpověděla mi – a pokračovala v konverzaci. Kdyby byla sama, zůstal bych, ale takhle jsem jako by se samozřejmostí zatočil do vchodu. „Lístek máte?“
„No, jo, vlastně,“ vrátil jsem se k dívce a podal jí ho. Přitom jsem znovu koutkem oka přelétl Juditiny nohy a ji celou: proč jsem se jenom zrovna do ní musel tak…
V synagoze bylo příjemné chladno. Sedl jsem si až dozadu na kraj – má oblíbená strategická pozice. A pak jsem čekal. Neotáčel se. Judita stále asi hovoří před vchodem s Michalem, až jsem konečně vycítil, že už přicházejí, a zastavili se skoro za mnou. „Tak příjemnou zábavu,“ řekl. Opustil ji a ona, už zase sama, mne minula, aby si vybrala místo také nalevo, ale hodně vpředu. Bylo mi to líto, a tak jsem aspoň po celý pořad čekal, až se ohlédne, ale ani se nepootočila – a jen se se Slávkem chvílemi trochu hýbala do rytmu. I mne docela zaujal, ale vnímal bych ho víc, kdybych se bez přestání nemusel dívat na Juditu. Jednou přece trochu pootočila tvář a upravila si vlasy u ucha.
Michal Slávka na začátku uvedl, a potom všechno sledoval z galerie. Zcela nepatrně a absurdně jsem na něj žárlil – a on si pak skutečně přišel sednou poblíž Judity. Jistě ji obdivuje, myslel jsem si. Jako já. Judita si přehodila nohu přes nohu a já se díval na její střevíc. Zrovna v tu chvíli jsem si však uvědomil, že je v synagoze i několik o dvacet let mladších dívek, které by se mi vlastně taky měly líbit. Ale zase jsem na to zapomněl a díval se dál na střevíc ženy, které bylo třicet sedm let.
Najednou vše skončilo. Vstal jsem. Judita mi kdysi slíbila, že mi vypálí Slávkovo cédéčko, ale pak naše vztahy zamrzly, a tak na to už jistě nemyslí, říkal jsem si – a šel si nosič koupit sám.
Jenže i Judita mířila ke Slávkovi. Ten na chvíli zašel do zákulisí, pak zase vyšel, a jak jsme ho – a nejen my – sháněli, skoro jsme se s Juditou srazili. Ale ani nyní mne nevnímala.
Všiml jsem si krabice plné cédéček, a abych se nemusel sklánět, zase jsem sestoupil z pódia. To mé CD bylo hned zkraje. Sáhl jsem po něm zrovna ve chvíli, kdy Judita konečně došla tam nade mnou ke Slávkovi a podávala mu jakési noviny. „Tak tady je to, co jsem slíbila, když jsme si celou noc mailovali.“
„Aha.“ Ale řekl to nesmírně neutrálně a už-už mě hlídal očima, zda mu něco nekradu. Skoro hned pak se ke mně sklonil a začal rozkládat i ostatní svá CD. Judita by s ním očividně ráda ještě hovořila, ale snad právě tím to bylo pokaženo, ačkoli jsem to neplánoval a přímo se svého zapůsobení zhrozil… – ale už bylo pozdě. Už se mi Slávek chlubil, co vydal, a čekal velký obchod, zatímco Judita důstojně sestupovala z jeviště. Připadalo mi to pro ni nekonečně pokořující, i když byla novinářkou, a nejradši bych se rozplynul na molekuly. Ale byla slušnost vyslechnout Slávka. Teprve potom jsem řekl: „Ale já chci jen tu poslední,“ a dal mu tři stovky. Chytil jsem CD a bez jakéhokoli zájmu o člověka-Slávka (jaký přitom zájem tkvěl asi v Juditě!), odvrátil jsem se k východu a… Běžel za ní.
Ale Judita už byla pryč.
A tak jsem ji marně hledal v ulicích, a tak jsem jí marně posílal SMS-ky, a protože mi říkají tragéd a nešťastnými láskami skutečně možná trpím trochu víc než většina populace, hned jsem si představil ji jako sebe, a tedy jak jde do nejbližšího parku a brečí na lavičce. A snad se už někde i nevěší! představil jsem si – a proklínal sám sebe, ale spíš mi přišlo, jako by někdo nahoře tohle tak zařídil. Anebo někdo dole?
Zkrátka – kvůli mně o něj přišla. A to mi nikdy nezapomene. A proto mlčí.
Až druhý den mi poslala tento mail: „Nedělejte si starosti! Zkrátka jsem mu pouze dala noviny, kde o něm píšu – a jak jsem mu slíbila. A jasně, že bych s ním ráda dala řeč, ale nejsem typ vlezlíka, kterej dokáže oxidovat kolem někoho tak dlouho, až se s ním ten nebožák prostě musí začít bavit. Tady v synagoze to nevyšlo, ale co? Třeba pokecáme u Samsona na Muzice anebo na Samsonových padesátinách. Anebo taky nikdy – no a co?“
To byla celá ona. Ne, nikdy by neprojevila ani sebemenší slabost.
A tím vlezlíkem jsem se mohl až do té dost dobře stát já, protože už mnoho nechybělo a při dalším setkání bych Juditu již pouze nepozdravil, nýbrž právě že bych oxidoval někde poblíž. Tak dlouho, až by se nebožačka se mnou prostě musela začít bavit.
A tak jsem byl rád, že jsem tomu předešel a že si vlastně tím pádem i zase trochu víc rozumíme, ale zároveň jsem si představil, že ten večer v synagoze nezpíval Slávek, ale slavná folková trubadúrka Slávka, která mne už dávno předtím uhranula svým hlasem i něžným projevem (tak jako Juditu Slávek svým mužným projevem), a v duchu jsem se opět ocitl na konci pořadu, ale… Došlo k výměně. Tentokrát si šla vybrat cédéčko Judita, zatímco já se dral na pódium, a pak tam i otrle čekal a čekal a dokonce okatě dával najevo, jak o krátký dialog s paní Velikou stojím. Já, fanda. A nestyděl jsem se před ostatními čumily, protože jsem byl chlap, a protože…
A protože to chlapi mají na světě o tolik lehčí.