Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako sedmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání první. Na Internet uvedeno 23. ledna 2005.
© Ivo Fencl
Edgar Allan Poe a dutá Země
Byl to básník. Ondřej Sekora!
Hitchcockovy štěky
Nesmrtelný Vinnetou
Robinson v šumu příboje
Udělátka pana Bonda
„Vyryl jsem to do nitra hor a svou pomstu v prach do nitra skály.“
Poslední věta dodatku Příběhů Arthura Gordona Pyma
Poeovi bylo devět, když se stal „celý svět“ adresátem tohoto dopisu: Prohlašuji, že Země je dutá a uvnitř obyvatelná. Obsahuje pět pevných, soustředných kulových slupek v sobě s otvory okolo pólů. Za pravdivost té skutečnosti ručím vlastním životem. Jsem připraven prozkoumat uvedenou dutinu, pokud mě v tom svět podpoří a pomůže mi cestu podniknout. John Cleves Symmes, bývalý kapitán pěchoty, Ohio.
Za války s Anglií 1812 ucpal podepsaný nepřátelské dělo vlastníma rukama a stal se takřka americkým národním hrdinou. Teď chtěl víc: sto statečných mužů, kteří by s ním na podzim 1818 vyrazili k pólu, ale i dál. Či vlastně hloub. Zavazuji se, že jakmile překročíme osmdesátý druhý stupeň, najdeme zem bohatou vegetací, zvířenou, možná i obydlenou, a to jen abychom se zjara 1919 v pořádku vrátili. Prohlášení poslal i do Washingtonu, jak presidentu Jamesi Monroeovi (1817–1825), tak Kongresu, v jehož knihovně je umístěno dnes. Zaslal je i americkým univerzitám a vědcům Evropy, mj. Alexandru von Humboldtovi a Siru Humphry Davymu. Současně přednášel po Státech a žádal finanční dary k uspořádání expedice. Příroda šetří, kde může, tvrdil. Kosti, stébla, rákosy, brky i vlasy jsou duté, tak proč planety by nebyly? Polární zář? Je to odlesk vnitřního slunce. Oceán se na jihu do Země vlévá, aby na severu vytekl. Vysvětlím tím i proudy. Nejprudší budou v ohybech. Vnitřní slupky mám za obyvatelné. Jak na plochách konvexních, tak konkávních.
Roku 1820 vydal utopický román Symzonia, objevná plavba, kde líčí výpravu DOVNITŘ. „Kolumbova cesta byla výlet přes rybník a jeho objevy ve srovnání s mými nepatrné,“ kasá se Symmesův hrdina. Ta vize však ne nová. Už anglický astronom Edmond Halley (1656–1742), po němž zvána kometa, tvrdil, že pět set mil dolů, nebo i méně, a opět začne prázdno. Co matrjošky viděl tři v sobě rotující světy o velikosti Venuše, Marsu a Merkuru a hlásal to i před Královskou společností v Londýně roku 1692, kdy byl jmenován královským astronomem. Podle pohybu magnetických pólů uvěřil, že točny nejsou dvě, ale je jich víc: na vnitřních, pomaleji rotujících slupkách. I švýcarský matematik Euler (1708–1783) přitakal: A žijí tam ti, kteří nás překonali. V Americe Halleyho hypotézu pojal do svého traktátu Křesťanský filozof (1721) i kazatel Cotton Mather (1683–1728), pověstný pronásledovatel čarodějnic Salemu, už od svých třiceti ovšem i člen právě Královské společnosti v Londýně. Nejméně jeho knihu znal i Symmes a kdo ví, zda ne i Podzemní cestu Nielse Klima (1741), utopii dánského barona Ludviga Holberga (1684–1754) líčící v nitru Země úplný planetární systém. Symmmes rozhodně uhranul i řadu lidí vlivných, takže třeba roku 1825 mu nabídli, ať se účastní ruské polární expedice. Odmítl, ale spřátelil se s absolventem Ohijské univerzity a vydavatelem Reynoldsem, a ten dal v přednáškách důraz na „nové trhy a nezměrné poklady“ (chráněné ale rasou šestimetrových obrů). O nutnosti plavby k pólu Reynolds přesvědčil lovce tuleňů a velryb i ministra námořnictva Samuela Lewise Southarda, a ten zas presidenta Johna Quincy Adamse (1825–1829, tento odpůrce otroctví znám nám naposled ze Spielbergova filmu Amistad, kde ho hrál Sir Anthony Hopkins). Co Adams udělal? Vyžádal si analýzu možnosti vyslat k jižnímu pólu vojenskou loď. Byli však i další uhranutí. Obchodník James McBride ze správní rady univerzity dokonce sestavil články svého „učitele“ do další knihy Symmesova teorie koncentrických sfér (1826, stejnojmenný titul vydá ale roku 1878 i Symmesův syn). 28. 1. 1823 bylo díky McBrideovi v Kongresu navrženo (budoucím viceprezidentem Johnsonem), aby vláda financovala expedici, která „potvrdí americký nárok na všechna území uvnitř“. I dík neutuchající Reynoldsově propagaci schváleno roku 1828, kdy bylo Poeovi devatenáct a čekala ho zrovna (jen podle legendy?) cesta po Evropě a do Petrohradu. Zvláštní tu dvojí. 1. Sladkých devatenáct Poeovi už jaksi zůstalo, neboť dospěle žít nikdy nedokázal a zachoval si „preadolescentní intelekt a pubertální zájmy i obzory“ (M. Holub). 2. Zrovna následujícího roku PRÝ proplul zeměkoulí finský rybář Olaf Jansen (1811–1908) – a mimochodem, mapy nás šálí, a tak si hned neuvědomíme, jak obří má Země průměr na to, aby šlo zakřivení pozorovat z povrchu, a že i prudší ohyby povrchu u pólů bychom opravdu přepluli nic netuše.
Mohl se Poe o Jansenově pouti doslechnout v nějaké přístavní krčmě? Sotva. Jansenovo fascinující vyprávění bylo zachyceno až daleko později v knize Zakouřený Bůh (1908), jejímž titulním hrdinou „mdle zarudlé“ vnitřní slunce Země, které prý „sem tam zahlédnou polární plavci“. Jenže „Jansenova“ roku byl president Adams vystřídán Jacksonem a ten plán plavby „dovnitř“ metá v koš. A vyčerpaný Symmes? Umírá. Mizí ze scény. Reynolds ještě ne. Zakládá Společnost pro průzkum duté Země a vydá certifikáty, s nimiž obchoduje na burze. 29. 10. pak z newyorského přístavu vypluly dvě lodi: Annawan a Seraph pod velením kapitánů Palmera a Pendeltona. Výsledek? Vzbouřily se posádky někde u Chile? Došlo ke ztroskotání? Či lodě skutečně dosáhly pólu? Kdo ví. Poe však jako by Reynoldse telepaticky sledoval, a tak právě počátkem třicátých let získá cenu sto dolarů za Rukopis nalezený v láhvi, fiktivní deník, který je parodií i básní a jehož finále předjalo ryk vodního víru z povídky Sestup do Maelstromu (1841): Naši loď teď obklopuje černá tma věčné noci a chaos vod bez pěny, ale jen míli po obou stranách mohu občas nezřetelně spatřit hrozivé valy ledu, jež strmí do pusté oblohy jako zdi vesmíru. Plujeme v proudu, jestli tak mohu nazvat lavinu vod, která hučí a ječí podél bílého ledu a burácí směrem k jihu rychlostí zběsilého vodopádu. Snad nás tento proud unáší přímo k jižnímu pólu. Zatím nám vítr stále duje do zad, a protože máme stožáry plné plachet, celá loď se chvílemi doslova vznáší z vln. Ó hrůzo hrůzoucí! Napravo i nalevo se náhle otevírá led a my se teď závratně otáčíme v nesmírných soustředných kruzích po okraji gigantického amfiteátru, jehož stěny se pnou a ztrácejí ve tmě a dálce. Kruhy se rychle zmenšují – řítíme se šíleně do propastného víru a uprostřed řevu a hukotu a burácení oceánu a bouře se loď kymácí – ó Bože! – a klesá!
Citovaný příběh bude později jmenován v Bradburyho povídce Psanci a lidstvem budoucna „radši“ spálen. Končí touto Poeovou poznámkou: Povídka byla původně uveřejněna v roce 1831 a teprve po mnoha letech jsem se obeznámil s mapami zeměpisce Merkatora, na kterých je oceán zakreslen tak, že čtyřmi rameny proniká do útrob země a ty jej pohlcují. Pól sám je znázorněn černým útesem, který strmí do značné výše. A který, dodejme, se stal sopkou – pointou verneovky Dobrodružství kapitána Hatterase (1866).
Téma pólů Poea drželo, jak vidíme i z pasáže Bezpříkladných dobrodružství Hanse Pfaalla (1834), této „reportáže“ z letu na Měsíc balónem: Ledová plocha dole se, jak stoupám, stává stále vydutější, až nakonec vidím na samém pólu ostře vyznačený kruh. Jeho nestejně temné zbarvení je směrem k západu tmavší než kterékoli jiné místo na viditelné polokouli, a někde přechází až do absolutní černi. „Magnetické póly zrůdných snů“ říká v recenzi této povídky Čapek, ale neměl tu Poe na mysli spíš obrovskou, černočernou šachtu? Radši zpět k Reynoldsovi. Roku 1836 už je totiž zpátky, odkud, ví Bůh, a sám dokonce píše: povídku Mocha Dick aneb Bílá velryba z Pacifiku. Právě ta o tucet let poté inspiruje Melvilla, hádejte k čemu. A Reynolds před Sněmovnou? „To NAŠE – AMERICKÉ lodě budou brzy kotvit u jižního pólu,“ mění taktiku, nu, a Kongres mu přiklepne tři sta tisíc dolarů. Přípravy expedice se ale protáhly na dva roky a Reynolds byl pro neshody s ministrem námořnictva ze seznamu účastníků na poslední chvíli vyškrtnut, takže plavba šesti lodí za jižní záhadou se počala roku 1838 bez něj. Ale dnes listujeme v tichu Příběhy Arthura Gordona Pyma a kýho výra, citáty z Reynoldse jsou tu! Však Poe recenzoval jeho řeč, však si z ní půjčil, však obhajoval Reynoldse proti kritikům. Ale setkali se osobně? Nedoloženo. Víme, že Reynolds určitě znal Poeova staršího bratra Henryho. Tedy muže se sklony k pití, který zemřel už tři či čtyřiadvacetiletý.
A Pym? Zvláštní kniha. Nikdy nezfilmovaná. Proč ne? Prvně vyšla nadvakrát, v lednu a únoru 1837 v časopise Posel (z něhož Poe právě vyhozen) a jde o dílo hádankovité. Obsahuje mapku jeskynního systému, v níž pozorný čtenář odhalí Poeovy iniciály! Anebo je to básníkovo příjmení? Pym je tak či tak kniha znepokojivá, a přece už od počátku natolik nadsazená, že očividně zamýšlená co parodie, ač velejemná. Ale Poe, v podstatě celoživotní optimista (navzdory všemu, co ho drtilo), opravdu „zůstává vždy velký, dokonce i ve svých žertech“ (Baudelaire), a tak jde o parodii čím blíž konci, tím básnivější, neboť „jak práce na Pymovi pokračovala, možnosti skryté v materiálu i formě se zmocnily Poeovy obrazotvornosti a dílo se přehouplo z komerce do oblasti umění,“ jak vystihl kritik.
A přece jde o dílo i kvapně odbyté a plné jazykových chyb. „Prohřešky proti gramatice, syntaxi a volbě slov jsou tu roztroušeny všude,“ konstatuje moderní editor, když najde už dvoustý faktický omyl, a však sám Poe Pyma označil za knihu „velmi pošetilou“ a nikdy ji nevydal podruhé – na rozdíl od tolika svých povídek. V Anglii ale vyšla pirátsky a pokládána zprvu za autentický deník. Kdo ve skutečnosti sytil Poeovu obraznost?
Například Defoe. Jeho faktografičnost, jeho „fantastický realismus“, kdy exaktně líčí detaily, jako by dokumentoval pravdu. To uhrane – a Poe znal nejen Robinsona, kterého zrovna nadšen zrecenzoval, ale v povědomí měl třeba i scénu boje s divochy u jeskyní z Dobrodružného života kapitána Singletona, jak jsem vybádal. A posloužily mu i paměti kapitána Cooka (na ty se odvolával už Symmes). Užil námořnické kroniky, rozhodně tedy Vyprávění o čtyřech cestách do jižního moře od Benjamina Morrella, kde TAKÉ dojde ku krveprolití a kanibalismu – na jistých „Ostrovech masakru“. Pravda je ostatně podivuhodnější než fantazie, řekl Poe sám – a více viz Baileyho studie Zdroje Poeova Pyma a Pfaalla (1942). Mne osobně pak překvapily i podobnosti Pyma se Salamandrem (1832), jedním z prvních románů Eugena Suea. Vyšli oba autoři z téže trosečnické historky? Samozřejmě – a jedná se o pověstnou tragédii velrybářského trojstěžníku Essex, ke které došlo v Pacifiku roku 1820 poté, co byla loď potopena Mocha Dickem (pravděpodobně). Ke konci třiadevadesáti následujících dní utrpení prožitého v otevřených člunech zde došlo i ke kanibalismu. Zda ale Poe četl i tištěnou zprávu druhého důstojníka Owena Chase, která vyšla pouze v malém počtu výtisků, zůstává otázkou (že však i ji znal Melville, to víme přímo z Bíle velryby).
Symzoniu pak Poe rozhodně vybrakoval. Oč v ní šlo? Kapitán Zmořezrozen propluje dírou jižního pólu, aniž si toho posádka všimne, a objeví svět s rasou albínů, kteří morálně vadné vyhánějí na ostrov Belzubia u OHYBU oceánu, aby tam za trest zčernali v slunci na uhel. Vida odkud Poeův Tsalal, kde též černé skoro vše včetně albatrosů. Vida odkud záludní zdejší negři s černými zuby, ta esence otrokářova děsu zobrazená ale Poem (schválně?) co divadelní šarže. Vida odkud panický strach černochů ze všeho bílého. Nic nového pod sluncem, ani tím arktickým, ale materiál není sám o sobě ničím, dokud ho nezajme pero povolaného. Tím povolaným Poe byl. Poe, výtečný vypravěč a malíř slov (ale i uhlem uměl naskicovat portrét za pár minut), Poe, geniální vypůjčovatel, jako už Shakespeare. A tak mi nevadí, že dokonce i tsalalská voda je z Dantova Pekla, vždyť „básnivého momentu Pym nabude, byť až pozvolným odhalováním mystéria bělosti vládnoucího nad ostrovy i divochy v Jižních mořích.“ (M. Holub)
Poe sám byl přitom známý kritik a právě proti plagiátům brojil. A přece v Pymovi s klidem parafrázuje Symmesovo líčení tučňáků a jak v Symzonii, tak v Pymovi plavci u zemského ohybu objeví „zdechlinu podivného zvířete“. Jen detaily? Jistě. A žádná kniha nestojí na vodě, a to ani když se na ní celá odehraje, tak jako Pym. A Poe si naštěstí co skutečný umělec UMĚL z materiálu vybrat. Náležitě. Především však měl Pym i regulérně být druhým dílem Symzonie a ze slov, která už autor ve spěchu nevyškrtl, vidíme, že chtěl nakonec líčit dobrodružství celých devíti let a ne jen devíti měsíců – a tedy popsat i příhody „zevnitř“. Otázkou přitom zůstává, zda právě scény z Tsalalu básník nepřehodil kupředu až právě z nikdy nepopsaných „vnitřních plání“ – psal totiž Pyma prokazatelně napřeskáčku. Mnohé naznačuje i pasáž se souostrovím Aurory, tehdy skutečnou zeměpisnou záhadou. Pym Aurory nenalézá a to bylo možná pole pro jejich objevení TAM VEVNITŘ. Jenže zásadu „největší efekt nakonec“ uplatnil Poe nejen v Havranovi a povídkách, nýbrž i zde. A rezignoval na původní plán a rozsah, když postřehl, že k totálnějšímu efektu už by děj nedostoupal, ba naopak, klesnutím v nitro Země, kde by čtenář nenašel už vůbec reálnou oporu, by vyprávění sestoupilo k antiklimaxu. Takto Pym naopak graduje: osm prvých kapitol – dobrodružství. Pět dalších – dobrodružství a hrůza. A devět posledních – dobrodružství a hrůza a sci-fi úžas, ten především. A lze si představit, čím a kudy šlo jít ještě dál a hloub, a já si to představuji a Pavel Eisner upozorňuje, že Poe by to dokázal a že „čím přidává fantaskna, tím ještě zpřesňuje podrobnosti“, ale básník v Poeovi už dál nemohl, a tak Mistr uvedl do literatury další z mnoha svých vynálezů (jimž detektivka vévodí), otevřený konec. „A nevysvětlím!“ dogradoval Pyma chlapec – furiant.
I díky tomuto konci se román dočkal tolika pokračování. Hlavně Verne na svého milovaného Poea myslí. Už v ponurém Chancelloru (1875), v ;Do středu Země (1864), v Tajemství pralesa (1881), svazcích dýchajících atmosférou Pyma i Edgarových povídek, hlavně pak šifrou pověstného Zlatého brouka (1843). A regulérním druhým dílem Pyma je ovšem Ledová sfinga (1897). Verne tu bohužel staví Poeovu fantazii až moc na nohy. Zbanálňuje. Dodá i motiv vztekliny právě u toho psa, který se Poeovi z Pyma jaksi nedopatřením … vytratil. Jedno je zvláštní. Že právě na vzteklinu Poe podle posledních výzkumů zemřel.
Lovecraft pak sepsal své V horách šílenství (1931), kde se překonal, neb nedořekl tolik, kolik jindy ve zvyku doříci míval, totiž vše. Méně už známá jsou knižní pokračování Podivný objev (1899) Charlese Romyna Daka nebo Dobytí Eternalu (1947) Dominika Andrea a zcela moderní pak povídka Černočerná šachta – od pólu k pólu (1977) od Waldropa a Utleye, která geniálně slepila duchy tří vizionářů: Symmese, Reynoldse a Poea. Nu, a pro mnohé další krásné v Poeovi odkazuji, co se četby česky týká, k romantickému panu Škvoreckému. Jím a ne mnou ať vaše pouť končí. A expedice skutečná? Trvala čtyři roky. Lodě propluly (bez Reynoldse) tisíce kilometrů podle Antarktidy. Jenže plavci měli led za zem a břeh do mapy zanesli chybně. Zato na ostrově Samoa objevili nový břečťan a nazvali ho Reynoldsia. Právě Reynoldsovo jméno pak prý Poe volal, když se probral jen pár hodin před smrtí. „Reynolds! Reynolds! Ach … Reynolds!“ V neděli 7. 10. 1849 brzy ráno zemřel necelé tři roky po své Sis, jak říkával ženě Virginii, a svou smrtí se vydal nejen k ní, ale i za svým alter egem Pymem, aby s ním prchal před ČERNÍ světa, aby se plavil až na sám BÍLÝ konec všech stránek svého života, tak jako Pym možná i ukolébáván „teplým mlékem“ stále a stále bělejšího oceánu, z něhož se třeba lze zrodit někam „do lepšího“. Anebo finále Pyma symbolizuje pouť „od porodu ku kojení“, abych přidal taky nějakou vlastní interpretaci? A jak to asi souvisí s Poeovou hrůzou z pohlavního spojení, údajným to následkem chvil, kdy co dítě sledoval „hrozné“ rození mladší sestřičky? Nevím, ale podle jiných odráží konec Pyma naopak spíš úlevný návrat do matčiny náruče a do lůna: 9. března. Hustá popelavá hmota pršela kolem nás bez ustání. Pruh páry na jihu se velkolepě vzepjal a zvolna nabýval určitějších obrysů. Nedovedu to přirovnat k ničemu jinému než k nezměrnému vodopádu, který se tiše valí do moře z jakéhosi nesmírného, dálného valu v nebi. Po celé šíři jižního obzoru se před námi teď rozprostřela gigantická opona. Nic se z těch končin neozývá.
21. března. Nad námi se vznáší chmurná tma – ale z mléčných hlubin oceánu stoupá světelná záře a oblévá boky naší lodi. Jsme bezmála zaváti bílou popelavou prškou a ženeme se stále rychleji. Občas vpředu zahlédnu široké, zející průrvy, a v nitru těch jícnů se chaoticky kmitají nejasné obrazy. Valí se odtud mocný, i když neslyšný vítr, a v letu rozrývá planoucí oceán.
22. března. Tma podstatně zhoustla. Zmírňuje ji jen voda zářící odleskem bělostné opony před námi. Z prostorů za tímto mlžným závojem přilétají teď neustále hejna obrovitých, sinavě bílých ptáků, a jak nám mizejí z očí, slyšíme je křičet – a je to ono věčné Tekeli-li!
A pak už jsme se vřítili do náruče kataraktu, v němž se dokořán otevřel jícen. Ale tu se před námi vztyčila zahalená lidská postava, daleko větší a mohutnější než kterýkoli tvor přebývající mezi lidmi. A barva pleti této postavy byla čirá, sněhová běl.
„Ten člověk byl básník.“
Miloš Macourek; Zlatý máj (1975)
Kdo to cupe Saharou – pískoviště kříží – stezkou prašnou, prastarou – k dolíku se blíží?
Z mravkolví říkanky nejmenovaného autora.
Disney české knihy (1899–1967) přišel o tatínka, přísného odborného učitele, už v osmi, a tak mu otce dělali, jak já to vidím, redaktoři brněnských Lidovek. Jaromír John tu Sekorovi nabídl roku 1921 práci, Edvard Valenta s ním napsal dvě knížky a šéf Heinrich ho dvakrát „pustil“ na roční stipendia v Paříži (1924, 1927), odkud mladík hned poprvé přivezl ragby. O tomto sportu napsal a nakreslil i svou první knihu Ragby, jak se hraje a jeho pravidla (1926), a ač jej nakonec neprosadil tolik, jak chtěl, zůstal u něj coby rozhodčí až do roku 1944. Ale od sportu zpět do lavic. Na gymnáziu Sekora nevynikal, dokonce musel kvůli prospěchu z Brna do Vyškova. 1918 pak maturoval „urychleně a válečně“, aby mohl narukovat co jednoroční dobrovolník. Naštěstí jen do „kanclu“ ve Vídni a pak i blíž v Hodoníně. Definitivně odmaturoval až roku 1919 a dva roky to ještě na matčino přání zkoušel na právech. Před jednou státnicí tu prý však pobíhal po chodbách a hořekoval, že má v hlavě poušť. „Nějaké oázy snad by se našly,“ konejšili ho. „Jo. Ale najdou je TI VELBLOUDI?“
Ale co? I Šlitr nebo Jan Fischer, kreslíř Rychlých šípů, by nám stačili bez práv a v Lidovkách Sekora uspěl – a dvacet roků vydržel (od konce let dvacátých v Praze). Jeho druhá žena Ludmila však byla židovského původu, a tak musel roku 1941 přece odejít a kromě reklam na čistící potřeby už do Lidovek nesměl ani kreslit, ani psát. Vyškrtli ho i ze Svazu novinářů, ba zastavili vydávání jeho knížek. Nakladatel mu nicméně platil už předem „poválečné“ reedice.
Roku 1944 musel Sekora i do pracovního tábora, a tak budoval letiště i zbrojovku, zatímco žena mu zjara 1945 skoro zemřela na tyfus v Terezíně. Konečně mír. A Sekora? Vstoupil do Strany. Otevřelo mu to dveře a on se rád topil v práci. 1964 se stal zasloužilým umělcem, ale byl ten rok i stižen mozkovou mrtvicí, na jejíž následky pak zemřel. Jeho Ferdovi už je dnes víc, než jemu tenkrát. A bude žít navždy.
Slavný mravenec se narodil právě v Lidovkách. Už 1. 1. 1933, tedy v témže roce, jako jediný Sekorův syn Ondřej. Šlo původně o kreslený seriál a měl být pro dospělé a líčit osud věčně pronásledovaného chudáka, jenž se potýká s úklady života. Ale vše opět skončilo u dětí, tak jako u Sekory vždy.
Po úvodním cyklu Ferdy následovaly i další: Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách a za Mnichova i díly jako Ferda bude vojákem, Ferda kope zákopy či Ferda klame nepřítele. Už předtím však Sekoru vyzval nakladatel Hokr k rozvedení těchto obrázků do knihy, a když porovnáme původní a poslední verzi opusu, vidíme rozdíly. Jak kresebné, tak dějové. Dál přihlížím hlavně k Svatoplukem Hrnčířem iniciovanému knižnímu vydání seriálu (1967, rozšířeno 1972): Prvá verze (dále A) dobrodružství polidštěného mravence začíná deštěm. Vnímám to tak, že i autorův synek se do určitého „deště“ předválečného světa tou dobou rodil. V definitivní trilogii (dále B) déšť zůstane, i když až v kapitole třetí, a Sekora před něj předsune Ferdův kontakt s chlapcem vysvětlující vlastně, proč je Mravenec hned od počátku tak sám (to v komiksu chybělo). Ano, je sám, anžto byl z mraveniště „do světa širého“ unesen. Pak už se ovšem lidé (ale i větší zvířata) vyskytují v ději jen výjimečně, a tak vznikl zvláštní hmyzí svět jen sám pro sebe.
Onen úvodní déšť přitom asi nejlépe symbolizuje obrovská kapka, která Ferdu tak moc pleská přes záda, až se v ní skoro topí. V komiksu padá hned na vůbec prvním obrázku, kde také Ferdu Mravence v dějinách vůbec poprvé vidíme celého – ač ještě bez šátku, a ona kapajzna mi tu připomíná spíš náklad na jeho bedrech jakýsi … Čili předznamenává Ferdu dříče. Ale dál. A kam se před lijavcem skrýt? Ovšem, už víme. Do ulity. Ve verzi A je ještě prázdná, v B už vyplněna hlemýžděm. Tak moc, že Ferda musí spát pod kamínkem. V A i B pak ráno následuje stavba domku, aby se z mravence stal „pan domácí“. Stane se – a Ferda teď sedí na lavičce s fajfkou … kterážto však v B zmizí. „Spokojeně točil palci mlýnek,“ zůstane pouze a já bych se tu autora zastal. Copak změna není v jeho duchu? „Celou Sekorovu tvorbu charakterizuje akt pohybu,“ upozornil už Z. K. Slabý. A je to tak. Jeho hrdinové jsou sportovci a neumí setrvat na místě a klidní. Ani na chvíli ne. Naštěstí se ta dynamičnost jeví jen výjimečně planou a i mlýnek palců koneckonců pochopíme: vždyť Sekora psal v duchu tak trochu filmový scénář. Ano, nepochybně. To biografy ho inspirovaly. Víc, než můžeme zahlceni dnešní televizí pochopit, a tak vězí ve Ferdovi zaklet jak Chaplin, tak snímky kreslené. To GROTESKY svedly Sekoru až ke krajní nadsázce, právě grotesknost svého stylu má mimo jiné i ze zběsilosti Mickeyho a Plutových honiček. Přenesl je zkrátka z celuloidu rovnou na papír – a i když s určitou kresebnou manýrou, vše báječně smísil s vlastní dětskou vzpomínkou na Wilhelma Busche, kreslíře často ovšem poněkud brutálního. (Ten býval ovšem už Alšovým i Ladovým vzorem, ač Sekora Ladu vůbec nepřipomíná, anebo nanejvýš v základních motivacích a tím, že i Ondřej jak kreslil, tak psal.)
Za pobytu ve Francii ale Sekora objevil i další Mistry, především pány Dubouta a Rousseaua, a právě Celníkovu vegetaci pak občas napodobí. Ale nejde mi tu ani tak o výtvarného Sekoru (ač existují i jeho oleje, pastely a ovšem i karikatury a vtipy), jako o vlastní Ferdův příběh. V něm je dalším klíčovým momentem setkání s hlemýžděm. Ve verzi A ovšem Ferda „šneka“ pro pár plivanců hned uvězní – a právě za to má být sám zavřen. Právem, říkáme si, jenže Sekora akt vyřešil švejkovsky: vtipný Mravenec četníky – škvory opije a tak roztančí, až sami zaútočí na hlemýždě.
Takto anarchistický charakter příběhu však ve verzi B mizí a mění se třeba i Ferdovo chování k Berušce, kterážto od něj původně schytala za pouhopouhou pýchu pěkných pár zásahů kuličkami z bláta. Neadekvátní? Jistěže, nicméně ani v B si Sekora toto brachiální násilí neodpustil a jen ho pro jistotu přesunul až na konec prvního dílu a jeho aktéry učinil „pouze“ komáry a nikoli hlavního klaďase, a to vše navíc až ve chvíli, kdy už byla Beruška opravdu dostatečně vinna: zcizila totiž Ferdovi vozík i s lučním koníkem a za pouhou kamarádskou herdu jej zkriminalizovala. Ondřej Sekora jako by na ní vlastně líčil chování určitého typu žen, právě těch, které ho už nejspíš také někdy poranily, a najít člověčí předlohu Berušky, toť tedy jistě úkol pro literární badatele. Sám to zatím vzdávám a i nadále chci jen takto chabě interpretovat.
Dílo vzniklo ještě za kapitalismu, a tak v něm Sekora dětem vysvětluje třeba i to, co znamená pojem konkurence. Ferda totiž v A staví domek nejen sobě, ale i housence, a právě to bude jednou v B rozvedeno do oněch úžasných stavbiček okolo chrostíkových larev. Jenže původně šlo o víc: pan Tesařík, majitel to „velkozávodu s koncesí„, chtěl Ferdu za přebrání zakázky rovnou zakuchnout a nakonec ho (právě s Beruščiným přispěním) dostal aspoň do vězení a Mravenec byl odsouzen k smrti (A). V B pak už jen k pětadvaceti ranám rákoskou. A jsme u toho. Všechny ty motivy křivdy a žalářování, několikrát na sobě vrstvené, jsou očividně zbytkem původní koncepce pro dospělé. A činí z Ferdy ještě i s dalšími prvky skutečného Monte Crista mrňat.
Verze A však byla, jak víme, i protiválečná – a to už dávno před Mnichovem. Je zvláštní, jak již v ní tlumil Sekora nejhorší. Slavnost po šťastném útěku z popraviště totiž přejde v hru na slepou bábu, ale to jen aby směl autor Ferdovi zavázal oči (puntíkatý šátek trestuhodně nevyužit) a „slepec“ mohl být snáz přejet-omráčen sajdkárou… a na rozdíl od nás neuzřít ani jednu z následujících zákopových scén jak vystřižených z první světové války.
Anebo je tato vložená agitka jen Mravencův sen? Anebo nás Ondřej Sekora možností sna konejší? Jde jen o Ferdovu hrůznou vidinu, která udělala kuk ze tmy pod šátkem? Kdo ví.
Ferda však poté rozhodně opět putuje do vězení, tentokrát jako simulant, a stává se otrokem mraveniště, kteréžto téma Sekora později ještě vydatně vytěží. A Ferda-otrok tedy zametá, zalévá a je dokonce chůvou. Dojí pilně mšice, mravenčí kravičky, a koná vše, co bude jednou dělat už v mraveništi svém, svobodném (viz třetí díl svazku B). Brutální zásah člověka do mikrosvěta Sekora naopak později vyeliminoval.
A Ferdův následný útěk po vodě (A)? Zůstává dodnes na počátku druhé části trilogie A … A tak bychom mohli pokračovat až po Ferdův odlet „do světa“ na vlákně babího léta (A), které se stane na konci prvního dílu trilogie už ovšem rovnou celou vzducholodí.
Verze A však taky postrádá brouka Pytlíka, který se kromě epizody v prvém dílu vynořil až roku 1939 v dalším z nesčetných Sekorových seriálů vydaném pod názvem Kousky brouka Pytlíka, a pak i v celé řadě vázaných knih. Oldřich Sirovátka přirovnává Ferdův poměr k Pytlíkovi ke Kašpárkovu vztahu se Škrholou, ale my se radši vraťme k vlastnímu Mravenci.
Příběh nevznikal lehce. Ondřej Sekora prý i jen první knižní verzi prvého dílu předělával snad čtyřikrát a psal tenkrát oněch osmdesát stránek po celý rok. Asi jako si zrovna tak mnohokrát tužkou vždy předkresloval své obrázky. Ne, nebyly nahozeny lehce! Ale výtvarných vzorů už jsme se dotkli, teď k těm literárním. A i ke zcela bezprostředním, protože Sekora se celoživotně zajímal o entomologii. Chytal motýly, sbíral brouky, pěstoval rybičky, choval ptáky a měl rozsáhlou přírodovědnou knihovnu. Opíral se o Brehma, a co se antropomorfizace přírody týká, znal možná i mnohé ze svých předchůdců-spisovatelů na tomto poli.
Tak především už tu byl Němci (a bohužel dokonce i Hitlerem) všeobecně milovaný bestseller Včelka Mája a její příhody (1912, česky 1921) a jeho pokračování Národ z oblak z pera „Karla Maye maličkých“ Waldemara Bonselse. A existoval i Leemingův Brundibár, král čmeláků (česky naposled 1991). Odhlédněme však od překladů a vida, i tak tu svítí pozoruhodný, rozsáhlý přírodní cyklus z pera Josefa Haise Týneckého (1885–1964). Jeho Bratři mravenci vyšli už roku 1920, a právě v čase prvního knižního Ferdy je Hais i snaživě dramatizoval. Přitvořil rovněž „českou Máju“ v Dobrodružství včelky Aly (1928) a všude se oproti Sekorovi (jehož Ferda ani nejí!) daleko víc držel reality. KRUTÉ reality, musíme dodat, a tak bývají Haisova dětem určená díla místy až odpuzující. Z knihy Na pasece (1920) zpracované dnes i jako seriál večerníčků: Larva mouchy pestřenky se podobá malé pijavici. Zahlédne-li ubohou a nic netušící mšici, protáhne své hadovité tělo, nabodne ji a bez milosti vysaje, aby na silnici odhodila už jen prázdnou kůžičku. Ta má ale důkladný apetit! Hoduje celý den a na jedno posezení vycucne i třicet mšic. Nebo: Viděl jsem onehdy mšici na svlačci. Seděla tam jako buchtička a pohybovala spokojeně tykadélky. Sluníčko svítilo a paseka hřála. Tu náhle fr – Mšicomar! Zahlédl mšici, postavil se před ni, ohnul zadeček, a v tom okamžiku jsem zahlédl, jak vrazil ostré kladélko mšici do zad! Vajíčko v jejím těle časem dospělo v larvu a ubohá mšice, kroutíc se bolestí, zatínala křečovitě nohy do rostliny, na níž seděla. Za několik dní seděla tam ještě, ale již zduřelá, nehybná a nejevící známek života. Byla mrtvá, zatímco larva ji vyhlodala od hlavy až k patě, udělala si v jejím břiše zámotek a proměnila se v mladého Mšicomara. A ten si jednoho dne po ránu vykrouhal ve hřbetě svého podivného příbytku zaokrouhlené víčko a vyletěl v dálku radostného světa. A mšice, vlastně její kůže s okrouhlým okénečkem, visí na rostlině podnes, ačkoli je už dávno po ní veta! Tolik poctivý Týnecký. U Sekory naproti tomu už vše dopadá dobře a smrt je takřka vyeliminována. Ale vězme, že to, co čteme a vidíme na jeho obrázcích, už vždycky předtím napsal Týnecký, a to detailněji, i když i mnohomluvněji. Napsal, byl však Sekorou přebit. A dokonce ani Haisův dvorní malíř Otakar Štáfl (ilustroval i Leeminga) nedokázal děti dost uhranout. Kdepak. Ostrá Sekorova linka vsála vše a jeho výrazová forma je tak specifická, že ji opravdu stěží napodobíte. Shrňme.
S Ferdou tu zůstává především základní trilogie (1936, 1937, 1938), u níž si všimněme jemné vycpávky prostředního dílu, totiž trojice pohádek, při nichž Mravenec nenápadně staví domky okolo chrostíkových larviček: O tom, jak se tenkrát chrousti rozmnožili, Jak si housenka pletla kabátek a O bleše, která se proměnila v chlapečka. Po trilogii následovala Slavnost u broučků (1938) a rok poté Slabikář Ferdy Mravence (1939), kterým nás jeho titulní hrdina nejen provádí, nýbrž kde i vystupuje: ve dvou dalších příbězích Jak Ferda učil zvířátka číst a O jednom chlapečkovi, který psal z kopečka. Následovala vynucená válečná pauza, během níž však byl podle Ferdy natočen Hermínou Týrlovou náš vůbec první loutkový film (1944). A pak? Sekora, jak už víme, byl tělem – duší sportovec. Jezdil nadšeně na koni a roku 1926 se stal dokonce šéfredaktorem týdeníku Sport, který až do roku 1929 redigoval. To vše a mnohé další se tedy konečně muselo zúročit i ve Ferdovi, a tak vznikla knížka Ferda cvičí mraveniště (1947). Ačkoli se v ní opět objevuje i brouk Pytlík (už ve své čtvrté knize), jde však o díl z celého cyklu vůbec nejnudnější. A ne až v letech padesátých, už zde počíná ona exemplární Sekorova návodnost.
Roku 1950 následovaly Kousky mládence Ferdy Mravence přetištěné z Mateřídoušky, kde předtím vycházely na pokračování: jsou nám známy s verši Ljuby Štíplové, pozdější královny Čtyřlístku. Staly se podle mého i navzdory datu vydání relativně dost dobrou náhražkou amerického komiksu, a tehdy navíc jednou z mála. Všimněme si však, jak Sekora ve vánočním dílu očividně plaguje Foglara a tehdy už zakázané Rychlé šípy. Snad je to ale jenom náhoda.
A on svého hrdinu dík pestrým Kouskům (a taky třeba příběhu Ferda a Jeminánek) rozhodně zdárně vrátil až tam, odkud původně vzešel. I když teď už ve zcela jiném duchu a rozvinutějším kresebném stylu – a v druhém případě bohužel i za cenu Ferdova absurdního zvětšení takřka do velikosti onoho hocha Jeminánka… Sekora však rozhodně podobnými návraty Ferdu opětovně postavil po bok svých ostatních seriálových hrdinů.
K těm patří např. i milý pejsek Voříšek z Voříškových dobrodružství (na stránkách novin už od roku 1923), jenž zůstává jak knižní prvotinou pro Sekoru kresebně, tak pro Edvarda Valentu textově, resp. básňově (1926). A témuž roji náleží i Voříškova přítelkyně, jezevčice Misinka. Anebo Cvoček, ale to už nebyl pes. &ndquo;To vám byla dřevěná loutka, kterou jednou našel kluk Tonda a…“ Nu, a Valentovu další knížečku Jak Cvoček honil pytláka přetiskli roku 1932 přímo z Lidovek. Čistě mimochodem: právě ona zůstala vzpomínkou dětství Egona Bondyho.
A ožívali další hrdinové! Dr. Břoušek z Vyškova, pan Vesměs, sportovci Hej a Rup, duo Hnát a Patrčka, jistý Bedříšek a jeho už zmíněný kumpán Jeminánek a hlavně kapitán Animuk, který během svých často až Buschovsky brutálních afrických lovů opravdu nikdy ani nemukl. A dobrý voják Vendelín. A také jeden malý skaut – z cyklu Skaute, pomoz si sám! A zahradník Pepík a magicky oživlá kresba zvaná Čárymáryk. A další pejskové: Broček, Barry a i ti ze seriálů Byli jednou dva pejsci a Pes Rek. A ještě veselý koník z Koníka Hop a samozřejmě i slavný kohoutek Napipi vydaný knižně poprvé roku 1941 ve svazku s názvem Kuře Napipi a jeho přátelé. Ale zpět k Ferdovi.
V letech padesátých žil i na různých letáčcích a knižně vyšla rovněž další agitka Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951). Mravenci se nedají z roku 1954 jsou pak jedinou knihou o Ferdovi, kde tento nefiguruje už v názvu. Ovšem: jde o přímočarou ideologickou osvětu, ale Sekora se tu i obloukem vrátil zpět k válce vylíčené už snově v A. Tentokrát však už ji svedl s očima otevřenýma – a pěkně dokořán – a svedl ji dokonce s otrokáři.
Sám jsem byl v dětství touto Ferdovou labutí písní fascinován, přiznávám, a nikdy bych si v knize přítomného budovatelského a kolektivistického ducha nedovolil kritizovat. Ostatně – jest to Ferda ze všech nejdobrodružnější.
Ve svazku O psu vzduchoplavci (1961) vyšlo ještě další Ferdovo dobrodružství, a třeba i šest příběhů v titulu Vesele s Ondřejem Sekorou (1999) nebylo, pokud tedy vím, předtím knižně publikováno, vcelku však lze říct, že už rokem 1954 ferdovské DVACETILETÍ končí a že Sekora pak už jen upravuje staré. Roku 1958 přepracoval první díl. A roku 1962 druhý, zatímco třetí už zůstal a toho roku vzniklá trilogie Knížka Ferdy Mravence je tedy definitivní.
Literární historik Pavel Janáček sice upozorňuje, jak se tu místy vytratil švih vyprávění a sled akcí „ráz na ráz“, mně to však nepřipadá. A nevadí mi ani zespisovnění.
Nicméně zůstávají úlitby. Následkem nich už červení mravenci nejsou skauty a jinde nastupuje aspoň modernizace, takže Ferda okolo larvičky už nestaví „domek-divadlo“, nýbrž lokomotivu. A ač se Sekora nikdy nevyžíval v naturalismu a la Týnecký, všimněme si i retušování „krvavosti“. Neboť bájný Minotaurus našich dětí – mravkolev přece jen původně někoho zbaštil, víme? Ano, vy znalí: brouka klikoroha.
Anebo poslední ze šňůrky Ferdových herkulovských prací, ta u hrobaříka … Nebyla snad také dodatečně odstraněna? Ale ne! Nahlédněme jen do staré verze a zjistíme, že si to s tím pohřbíváním rozumný Sekora rozmyslil už tehdy. Nu, nebyl Hais.
Jinde si ale zase přidává, takže zatímco ve svých třiceti letech končil druhý díl slovy „však i my máme doma jeden takový domek po larvičce“, v šedesáti ještě dodá: „Taková malá holčička nám jej přinesla.“
I mimo stránky svých knih byl prý výborným vypravěčem a ačkoli v soukromí mužem spíš vážným, vtipu v sobě nosil za deset. Uměl lidi rozesmát! A přece nebyl společenský a návštěvy a oficiality ho nikdy nebraly, nebavily. Navzdory tomu ale cítíval až jakousi povinnost bavit své okolí, aspoň kdykoli postřehl nějakou stísněnost. A tak se stal i otcem a prvním šéfredaktorem Dikobrazu (1945–1947), odkud se, mimochodem řečeno, datuje i jeho přátelství s hercem a malířem Nesvadbou. Na rozdíl od něj nepřidával ovšem k malování ani tak herectví, jako právě vždy psaní, a tak jako „Miloš“ až později, měl Sekora již od počátků vysílání své pořady i v televizi. Aby v nich také vyprávěl, ale hlavně kreslil … a kreslil …
A na to ostatní už se ptejme třeba právě pana Nesvadby.
Nedávno vydaná publikace Robina Wooda Alfred Hitchcock a jeho filmy detailně rozebírá (jen) osm snímků z pětapadesáti, jež slavný režisér natočil v letech 1922–1976. Jsou to Cizinci ve vlaku, Okno do dvora, Vertigo, Na sever Severozápadní linkou, Psycho, Ptáci, Marnie a Roztržená opona. Tváří v tvář Woodově serióznosti (Hichem se zabývá čtyřicet let) však nezapomeňme i na druhou Alfredovu tvář šaška a jeho nesporný herecký talent. Uplatnil ho nejdřív v dnes už legendárních štěcích promyšleně vkomponovaných do vlastních filmů. Ještě za němé éry se jako „zvědavec při natáčení“ poprvé mihl ve svém desátém filmu o Jacku Rozparovači Příšerný host (1926). Ve Vyděračství (1927) s Anny Ondrákovou se pro změnu nechal při četbě denního tisku obtěžovat malým hochem. Ve snímcích Vražda (1930), 39 stupňů (1935), Provaz (1948), Vertigo (1958) a Na sever Severozápadní linkou (1959) prošel ulicí. V Mladých a nevinných (1937) je fotografem-nešikou před soudem. Ve Zmizelé ženě (1938) se mihne nádražím. Tím končí „anglická éra“, Mistr však pokračoval ve špílcích i v Hollywoodu: v Mrtvá a živá (1940) je za telefonní budkou a v Ani stín podezření (1943) mu dokonce smíme nahlédnout za vějíř bridžových karet. J, Q, K, čteme. Propadák si nevěstil. Jak se však dostat do Záchranného člunu (1943)? Nakonec se spokojil s tím, když jeden z trosečníků vylovil noviny s jeho tváří. Film byl tak mrazivého charakteru, že se diváci zachvěli. Zrovna tak při Vraždě na objednávku (1954), kde juká ze školního fota. V Rozdvojené duši (1945) vidíme Dalího snové scény u komína, ale i Mistra ve výtahu. V Pověstném muži (1946) si dává šampaňské. V Pod obratníkem Kozoroha (1949) sedí na přednášce. Hrdinka Hrůzy na jevišti (1950) si nervózně opakuje slova, jimiž se chce doporučit, a Hitch se za ní na ulici otočí. V Cizincích ve vlaku (1951) leze do vagónu s „tlustou“ basou (ne piv). Ve Zpovídám se (1952) zůstal kráčející siluetou nad horizontem schodiště. V Okně do dvora (1954) natahuje kyvadlové hodiny. V Chyťte zloděje (1955) je v autobuse vedle hlavního hrdiny. Téhož roku začal i televizní seriál Alfred Hitchock uvádí (1955–1962) a následovala Hodinka s Alfredem (1962–1965), celkem 359 dílů. Obvykle se objevil na začátku i na konci a vylepšil vlastně jen své štěky. Svolný byl ke všemu. Obdivovatelé jeho režijního umu mu ty exhibice zazlívali. Klaun, jehož zde ze sebe jedenáct let dělal, nebyl přece podstatou jeho osobnosti. Vadilo jim, že s ním v myslích milionů splynul, a je smutným paradoxem, že mu ony scénky zajistily větší popularitu, než všechny mistrné filmy dohromady. I tak to chodí. Když byly nejlepší díly nově natáčeny (1985–1988), Hitche ovšem nešlo nepřevzít. A tak byl kolorován a dál ho vídáme spoutaného na trati (než způsobí vykolejení), v láhvi, v hodinách, na zatykači, pod oběšenými televizními debatéry, se svatozáří-oprátkou, s dýkou v zádech (to už „zavání nekalým úmyslem“), s kostrou, s opicí (ale střízlivého), jako barmana, dirigenta i podrazáckého duelanta. A sledujeme, jak sám sebe vyhazuje do povětří (a televizi také), je mouchou na zdi, zaživa pohřben. A ještě si při tom všem opětovně utahuje ze sponzorů, ba likviduje je yperitem v pudřence. Ve skvěle sehrané etudě nás provede zákulisím natáčení, a když ho o fous mine tunové závaží, jen zvolna ztrácí řeč. Jindy se uvězní v rohu natřeného pokoje, ale nakreslí si dveře a už bere za kliku: „Adios.“ Cynicky odřízne horolezce, ale k tělu si sešplhá pro svačinu. Pokračoval ovšem i ve výstřelcích pro kina. V Potíže s Harrym (1956) sice nehrál, ale hrdina se mu podobá. V Muži, jenž věděl příliš mnoho (1956) sleduje v Maroku akrobaty. V Psychu (1960) je Mexičanem. V Ptácích (1963) venčí pejsky. V Marnii mijí zlodějku na chodbě hotelu. V Roztržené oponě (1966) mu dítě počůrá kolena. V Rodinném úkladu (1976) je už jen siluetou za sklem dveří kanceláře pro příjem zesnulých. To už si byl Sir Alfred Hitchcock (1899–1980) vědom, že asi půjde o jeho film poslední.
Hudba Martina Bottchera k filmovým mayovkám dodnes spolehlivě vyvolá pavlovovský reflex. Stala se kdysi základem vůbec prvního německého soundtracku na desce. I dík jeho smyčcům se staly ty snímky nesmrtelnými, když tedy pomineme USA, kde se odehrávají (ale to už bude nevkusem Američanů). V letech 1962–1968 jich vzniklo osmnáct. Poslední, remake Pokladu na Stříbeném jezeře, však už neměl ani oficiální premiéru a k realizaci Vinnetoua v cizích stopách nedošlo. Pierre Brice (1929) zato od roku 1980 přitočil dalších 14 dílů pro televizi. Sedm z nich bylo uvedeno i u nás a Ringo Čecha s Melenem inspirovaly k obdivnému singlu Vinnetou a Tašunko Sapa (1986).
Malebně neskutečná dvojka Brice – Lex Barker (1919–1973) byla další příčinou úspěchu. Ač třeba jejich šat Mayově popisu naprosto neodpovídá. Nevadilo, ti dva se přesto stali idoly a dokonalými archetypy. I když si spolu kromě mayovek zahráli jen ve filmu Peklo Manitoby (1965). Sám May je ovšem na plátna přenášen už od roku 1920. Tři tehdejší snímky Na troskách ráje, Vyznavači ďábla a Karavana smrti se bohužel nedochovaly. Na rozdíl od trháku Pouští (Durch die Wuste, 1936) natočeného Němci přímo v Egyptě. 1958–1959 vznikly ještě filmy Karavana otroků a Babylónský lev. Skutečná expanze mayismu však začala až rokem 62, tedy 50 let po autorově smrti. Krom Divokého západu (11 filmů) se diváci dostali i do Jižní Ameriky (Poklad Inků, 1966), Mexika (Poklad Aztéků a Pyramida boha Slunce, kde Lex Barker ztvárnil dr. Sternaua, 1964) a do Orientu (Žut, Divokým Kurdistánem, V Říši stříbrného lva, 1964–1965). Do osrdí děvčat, chlapců, ale i ostatních obyvatel roků šedesátých se však zaťala hlavně díla s Vinnetouem, neodmyslitelně u nás ševelící lahodným hlasem Stanislava Fišera, jenž vstoupil rovnou i do parodií, viz úvod CD známého pěveckého dua. Parodovány ovšem bývají i příběhy samy: viz časopisecký komiks Malý Vinnetou Karla Franty (knižně 1973 a 2000) či Kaiserova a Lábusova deska Vlak do Santa Fé (1992). Pro pořádek si teď v MF Plus Vinnetouovy filmy seřaďme podle VNITŘNÍ chronologie. Old Firehand (1966) v titulní roli s Rodem Cameronem byl až dodatečně dotočen před sérii, aby mohla ožít Nšo-či. Zase tu však chybí „Šetrnej“. Následuje: Vinnetou (1963), Poklad na Stříbrném jezeře (1962), Rudý gentleman (1964). Soudě podle předloh se měl Firehand v Gentlemanovi vrátit. Nestalo se a tento Ribannin milenec byl nahrazen ztepilým por. Merrilem v podání Terence Hilla (tehdy Mario Girotti) zápasícím s Klausem Kinským. Následovalo: Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti (1968), Old Shatterhand (1963), Vinnetou a míšenka Apanači (1966). Dva naposled zmíněné filmy obsahují asi nejvíc nevkusu a násilí. Otázkou zůstává i záhadná pohlavní transformace Mayova míšence Apanačky v lepou Uschi Glasovou. Mimo to: Apanačka je z románu Old Surehand. Ve filmu se však opět prohání Paže Hromová. Pokud vás pak v Míšence nějaká minuta přece zaujala, vězte, že lov bizonů je kraden z westernu Richarda Brookse Poslední hon (1956) a útok Indiánů rovnou z filmu Vinnetou. Asi podle hesla „své oči ne, sám sebe však vylupuj“. Poněkud morbidním se i jeví, když tu hrdý Apač své míšence z lásky daruje úbor dávno mrtvé Ribanny. Následovat měly dva díly Old Surehanda (Stewart Granger), ale vznikl jen jeden (1965), kde se vytoužený Vinnetou noří až po 40 minutách a na chvíli. Film propadl. Jelikož byl Barker zrovna vytížen točením orientální série (producenti pilně těžili zlato), vyměnili přesto „Oldu“ za ironičtějšího Surehanda i ve snímcích Petrolejový princ (1965) a Mezi Supy (1964). Učiněno tak s poklidem, navzdory v hrobě se obracejícímu. V Princi si navíc zopakujeme explozi vrtu z Rudého gentlemana (šetřit se musí umět) a pro původní román typická scéna Hawkensovy střelby do karet přesunuta až do Posledního výstřelu (1964). Oproti předloze tam rudého bratra ovšem kosí běloch. Atd. Raritou filmů Horsta Wendlandta je i hezky znatelná práce šicích strojů na indiánských kostýmech. A „hasičské sekerky“ místo tomahavků. I heryovka bohužel vypadala zcela jinak a Vinnetou sotva kdy pálil z dvouhlavňovky, byť stříbrné, sedmkrát v jednom tahu (10. díl Mezi Supy). „Jedná se o slané jezero,“ vysvětluje jinde vznešený Fišerův hlas. Poté však je stříbřitá voda s klidem požita zálesákem Fredem Engelem. Nicméně to vše jsou jen mouchy na kráse anekdot o těch dvou a fotek z trafik našeho dětství. „Vinnetou nikdy nezemře,“ míní Klaus Farin v knize Karel May, z níž jsme mj. těžili. Věřme tomu a jen těžko si dnes v jeho roli představit koho jiného. A to ji původně odmítl „sedmý statečný“ Horst Buchholz. A to při zkušebních záběrech pohořel sám „Saruman“ Christopher Lee. Anebo si v dnešním světě někdejšího Draculu jako náčelníka rudých Apačů představit docela dobře dovedeme?
Esej oceněný v soutěži Literární akademie Josefa Škovoreckého
Čtenáři třetího milénia zbude jedna z mála radostí, jak říká Martin Hybler, totiž najít si pěknou větu – v tom všem, co už bylo napsáno – a ocitovat ji. A teď vážně.
Do roku tři tisíce se knihy coby fyzické artefakty rozplynou. Nicméně nezmizí jako podněty virtuální reality. A jestli zůstane svět, knihy s ním – a ne, určitě se nerozpustí v nějaké hypertextové struktury. Přežijí … a stanou se kousky už třeba Lemem předvídané vnitřní fantomatiky většiny z našich potomků. A … jednou z mnoha metod psychostimulace.
Jednomu přespolnímu běžci budoucnosti, dost možná tibetsky se vznášejícímu ozónem, teď položme otázku: „Pokládáte se za čtenáře?“
„Poběžte se mnou,“ opáčí typický budoucňan a po chvíli vprostřed lesní mýtiny jen tak mimochodem vystřihne veletoč na všudypřítomné hrazdě. „I při něm čtu! To ale nešlo, než se ti všechno dostalo sem …“ dotkne se kořene nosu …
Ale nechci vyprávět příběh, stačí říct: I Eco se asi mýlí, když tvrdí, že kniha patří k nástrojům, které jednou vynalezeny … už nemusí být dále vylepšovány. „Tak jako kladivo, nůž, lžíce nebo nůžky.“
Jistě. Voňavě svázané vydání Tří mušketýrů nebo souboru divadelních her je i estetickým artefaktem – a jak příjemným na omak, jenže půvab, ten nikdy nestačí. Ani u lidí, ani u věcí. I valcha byla hezká – a kde tleje? Rovněž digidiář umístěný v mobilu zazáří – a kde jednou zůstane. Představme si ale dějiny celé … Třeba od hlasového ovládání počítačů a hlasové editace textů. Přes čtečky elektronických knih – a to nebudou nějaké chůvy, to budou „bookmany“. Nato půjde internet zavést i do lyžařských brýlí a vynechme pár století a připojení máme implantováno přímo do očí kterékoli modrooké holky. Vlastně … TAM ZA NĚ.
A co? Však hlava byla vždycky přijímač. A nevyužitý plně. Konečně jí tedy bude naordinováno dost vjemů, až nastoupí bioelektronika se všemi svými právy … a až se nervová síť stane pokračováním veškerého vnějšího elektronického hardwaru. A svět? Globalizován! V hlubinách našich těl najdou azyl nikoli hororoví vetřelci, ale implantáty v podobě databank, na nichž půjde přehrávat jakékoli softwary. Stažené ze sítě, ale i dávno nahrané uvnitř nás. I pomyslím na Stevensonův Klub sebevrahů, třeba, bzz, a nervové impulzy mi zařídí s tou prózou prominentní spojení. Ó, jak banální. Technika ne už nás obklopující, technika lačně lidstvem spolykaná. Mňam – a dobrou chuť.
A paradox paradoxů: nikdo už izolován, a přece každý sám. Tím vševědoucím Robinsonem v šumu příboje.
A písmo? Hm, tak to určitě nezanikne. Neumím si aspoň představit žádný lepší stimulátor myšlenkových pochodů, ani žádný výkonnější lepšič naší paměti. A teď dost o formách, vždyť čtenáře zajímá literatura sama.
Bradbury a Chesterton se také spletli, protože knihu třetího milénia nepostihne pronásledování ani nenávist, postihne ji něco horšího. Nezájem. A jaký! Mocnina té ignorace, která už dnes bolí při každém setkání se školákem, s vlastním synem. Běda!
I tak ale literatura zůstane. Ba ve vatě. Jen bude nazvána „pouze jednou z psychoalternativ“. A další z drog. V konkurenci celého světélkujícího mračna ostatních možností však neobstojí.
A ne že by představovala svět nepřijatelně iluzorní, ne že je písmenka náročné vnímat, ne ani pro nedostatek času. Jen bude většinou považována za estétsky nemocnou záležitost, za pochybný luxus pro posledních pár bláznů.
Shrňme však to hlavní: nepatrná čtoucí menšina vždycky zůstane. Kéž! I vtělme se.
Už jste tam? Tedy vás vidím jako Robinsona budoucna.
V jediném okamžiku si umí zobrazit prakticky vše … už lidstvem napsané. Od Gilgameše až po Pottera – a ještě dál. Během sekundy svede z hypertextového oceánu (který podle mé představy nepředstavitelně šumí) vsrknout do hlavy skoro cokoli. A tedy i ony magicky v moři zakleté ostrůvky PRAVÝCH knížek.
Protože doufám, že ty opravdu dobré tady zůstanou. A v dnešní podobě. Žádnými všeuměly nepřepsány. Protože spolu s Ecem věřím, že ty PRAVÉ literární texty nelze už nijak moc vylepšit. Však od věků jsou nezávislé na jakýchkoli médiích. Vymknuty z kloubů doby a všech měřítek.
Je má vize magorií? Nemyslím. Lidstvo ještě čekají báječná léta (i když i pod psa) plná šancí ku všemu, ve kterých budou i poslední zbabělci četbu si příčící dostiženi i v tom nejtajnějším skrytu.
Školský systém se zhroutí. Společnost odškolněna. A ne-li, rozhodně už žactvu nikdo nezakáže nejbujnější využívání takzvaných neuroelektronických technologií. I kalkulačky bývaly ostatně zakazovány …
Rozpadnou se školy co kastovací síta, co dusiče rozoumků, co výrobny otroků, co drtiče sebevědomí… a z pouhých faktů se už nikdy nebude zkoušet a televizní soutěže tohoto typu úspěšně zaniknou. Hlavně ale zmizí individuální rozpolcenost každého z nás, ta, kterou už si ani neuvědomujeme. A dvě tváře mnohého člověka zrovna tak splynou. Vnější a vnitřní.
A ještě něco. Tak jako lze být už dnes básníkem… a nenapsat za život ani jeden jediný verš, bude pak mnohý čtenář literátem, aniž by vlastnoručně napsal jedinou knihu. I tzv. nehmotné kompilování se totiž stane regulérní tvorbou.
A zda se budeme mít více rádi? Sotva. Spíš otupíme. Volni k sportu, s větší hlavou, ale už bez ponětí o některých nuancích citu. Stejně jako dnes ale bude platit jedno. Více než MÁM rád, znamená CHCI mít rád.
„Rád bych měl mezi svými lidmi několik Jamesů Bondů.“
Allan Dulles, šéf CIA, pro časopis Life.
Bond: Očekáváte, že promluvím?
Goldfinger: Ne, pane Bonde. Očekávám, že zemřete.
Šťastné to číslo – 007!
Jako první je užíval už astrolog – alchymista dr. John Dee (1527–1607), když kdysi špionážil proti Španělsku v tajných službách Jejího Veličenstva královny Alžběty. Nicméně ni jemu dvě nuly nedovolovaly vraždit, to až muži svébytných báchorek Iana Lancastera Fleminga (1908–1964). Tomu hrdinovi, jehož rodiče se zabili kdes pod Mont Blancem, když mu bylo teprve jedenáct, aby ho „krátce vychovávala svobodná teta“. Až později se stal už jako agent pověstným naprostou neúplatností a tím, že nikdy nepoužil převlek ani falešné jméno. Tedy opravdu pohádka?
Ano. A Bondův tvůrce přišel o otce už v devíti. Za války pak pracoval v britské Admiralitě a dotáhl to až na korvetního kapitána a komandéra. Nicméně zůstal i knihomolem a vášnivým bibliofilem a posléze to dotáhl na prominentního novináře. Arogantní, až neuvěřitelný snob kouřil jen speciálně vyráběné cigarety Morlans (s třemi zlatým proužky), a co hůř či lépe, nutil je i Bondovi. Na Fleet Street v Londýně měl přepychovou kancelář. U Buckinghamského paláce dům. Na pláži v Sandwichi vilu. Haciendu Zlaté oko na Jamajce. A zde také prázdniny co prázdniny psával bondovky. Stihly vyjít v letech 1953–1966, ačkoli jde o rovný tucet románů a dva svazky povídek k tomu, a než Ian podlehl druhému infarktu při korekturách Muže se zlatou zbraní (a jen pár týdnů před premiérou filmu Goldfinger) dosáhly už nákladu 25 milionů výtisků. Dá se tedy opravdu říct, že byl Fleming skutečným Muž se zlatým perem, jak jeho životopis (1966) nazval R. Gant. A nejen to. Podle klasika anglické literatury (a ovšem také Flemingova přítele) Kingsley Amise „bondovky obstojí v každé zkoušce aspoň co do struktury a stylu“.
Větší slávu však Bondovi přinesl až komiks. John McLusky ho kreslil jako Gary Coopera a nikde nic nekrátil ani neměnil. Redukovaly až filmy, a přece právě ty dodaly bondovce slávu masovou. Ba vznikl jimi nový, specifický subžánr. Knihy Královské kasino a Kulový blesk byly zfilmovány dokonce dvakrát, a když došly romány, další snímky vznikaly i podle nejnosnějších povídek, přičemž agenta 007 postupně ztvárnilo sedm mužů. Barry Nelson, Sean Connery, David Niven, George Lazenby, Roger Moore, Timothy Dalton a Pierce Brosnan. Jen jediný z nich, „Velký šéf“ David Niven však byl zároveň i důvěrným Flemingovým přítelem. A jen jako Davida si Ian Bonda představoval, tedy původně. „Obsaďte jeho,“ žádal dokonce. Vyslyšen nebyl. Tak doporučoval aspoň Rogera Moora známého tehdy z televizních seriálů Ivanhoe (1957) a Maverick (1957–1962). Na oba zmíněné gentlemany došlo, ale až po Flemingově smrti, a Moore se do své hlavní chvíle stačil ještě doproslavit sérií Svatý (1967–1969) podle románů Leslie Charterise. Stojí snad za pousmání, že právě jejich titulní hrdina Simon Templar se na rozdíl od Bonda převléká takřka neustále.
K sedmici Bondových ztvárnitelů ale ještě dva přidejme. V druhé verzi románu Královské kasino (1967) se totiž za 007 vydával sám Peter Sellers a „Jamese Bonda“ tu hrál i Woody Allen – ale jen agentova stejnojmenného synovce. Pro roli se navíc v letu času uvažovalo o Jamesi Stewartovi a Cary Grantovi (oba předtím ztvárnili obdobné party v Hitchcockových filmech), Trevoru Howardovi, Rexi Harrisonovi, Tony Curtisovi (ten hrál roku 1971 s Rogerem Moorem v seriálu Přesvědčovatelé), ale i o Stevu McQuenovi, Burtu Reynoldsovi, Melu Gibsonovi a dokonce Clintu Eastwoodovi. Ten si pak neúspěch na tomto poli vydatně kompenzoval vlastní „bondovkou“ Smrt na Eigeru (1975). A naopak, boj na lanovce z Clintova filmu Kam se odváží orlové (1968) bude vtipně parafrázovat bondovka Moonraker (1979).
Milé bondovské filmy se jen hemží všemožnými „udělátky“, hlavně zbrojní povahy, a technika je v nich bezděčně či vědomě sexualizována. A tak raketové skákadlo skáče! Auto Hromový pták… sice nehřmí, ale nechá za sebou deset litrů mýdlového roztoku. Filmovací kamera metá laserové paprsky a křeslo vybuchuje. Plechovka koly skrývá prostředek k zahlazení stop. Hodinky jsou vybaveny mikrokamerou. Knoflík na oděvu mikrofonem. Cigarety stereopřehrávačem. Kazetový magnetofon odpaluje tužkové raketky. Větší raketomet už vězí v sádře raněného. Deštník je odposlouchávací a pero píše neviditelným inkoustem, ó, jak tradiční. Ale nesmějme se, KGB si svého času obstarala pirátské kopie právě těchto v Sovětském svazu zapovězených filmů a došla k závěru, že Západ líčenými udělátky nejspíš disponuje. A tak v SSSR opravdu zřízena hned čtyři oddělení, kde se s vážností pustili do tvoření věrných napodobenin…
„Flemingovy technické myšlenky a jeho tajné přístroje mě zaujaly,“ psal v Lifu ovšem i sám šéf CIA Allan Dulles. „Nejvíc pak ty, co Bond instaluje do aut svých protivníků při sledování. Požádal jsem proto techniky, aby něco podobného zkonstruovali i v našich laboratořích. Nadřeli se jako mezci, ale bohužel nic nefunguje.“
Lhal Dulles? Kdo ví. Už dva roky nato byl únosce Sinatrova syna polapen jen díky vysílačce o velikosti hrášku přifařené k výkupnému. Účinkovala prý v okruhu 1,5 km.
Srovnat je třeba hlavně vynálezy z knih s jejich filmovými inovacemi, ale to prozatím odložme, a uznejme také, že ještě ošidnější je vymezovat Bondova udělátka oblastí sci-fi.
Co totiž bývalo fantazií, dnes často překonáno, anebo to dokonce v skrytu u tajných služeb existovalo už tenkrát. Jednoduše si proto všimněme, čím Bonda, ale i jeho soky, vybavilo dosavadních 23 filmů.
Vůbec první bondovka Královské kasino nejdřív vyšla na pokračování. 1953 pak rovnou v nákladu půl milionu výtisků. Chválil ji i Raymond Chandler. Televizní zpracování mělo premiéru 21. 10. 1954 a jde o vůbec první adaptací Flemingova textu. Bonda hrál Barry Nelson. Zloducha známý filmový herec slovenského původu Peter Lorre. Šlo o hodinový díl seriálu Vrcholně záhadné divadlo … Následující verze téhož románu je z roku 1967, a právě s Davidem Nivenem. Až neuvěřitelná sovětská organizace SMĚRŠ (Směrť špionam) opravdu existovala, nedisponovala však létajícím talířem, ačkoli právě: kdo ví! Bondův synovec má v tomto filmu udělátka hned dvě: explozivní cigaretu a bacil, jímž chce vymýtit veškeré muže vyšší než on. Maa a Fidela z Kuby touží vygumovat též, ty ale decentními atomovkami v pilulkách (když předtím diktátory nahradil robotickými dvojníky). V této poněkud přitroublé parodii vystupuje také Bondova dcera, kterou zplodil s Matou Hari(!), a nepovedený scénář vůbec cituje kdekoho a kdeco vč. indiánek či němých grotesek. Podíleli se na něm přitom i Joseph Heller či Billy Wilder a hrál sám Orson Welles, přičemž John Huston částečně režíroval. Mihnou se i Belmondo a Jacqueline Bissetová, pozdější pár z Muže z Acapulca. Co však je kopa hvězd platna filmu, kde se i jen dialog se skotským dudákem odvíjí následovně: „Nejste vy Richard Burton?“ „Ne, jsem Peter O'Toole.“ „Tak to jste nejúžasnější muž, co kdy dýchal.“
To radši hurá k těm serióznějším začátkům bondovské legendy!
Už roku 1957 napsal Fleming televizní seriál James Bond z tajné služby (30 dílů)! Bonda měl hrát Richard Burton (později mj. Agent, který se vrátil z chladu v adaptaci Le Carrého románu), realizace se však zadrhla, a tak autor scénář přepracoval na svou v pořadí už devátou knížku o Bondovi Kulový blesk (vyšla 1961). Spoluautoři původního seriálu oprávněně protestovali, a tak se i filmová realizace románu zadrhla až do roku 1965, kdy byl posléze natočen co bondovka číslo čtyři.
Roli kladné hrdinky v ní odmítla Raquel Welchová a Julia Christie (Doktor Živago) o ni přišla, řekněme to přímo, pro příliš malá ňadra, která se v bondovských filmech, jak víme, až tak moc nevyskytují. Nemá je ani zlá Fiona prohánějící se na opravdu „udělaném“ motocyklu Lightning schopném odpálit čtyři bytelné rakety za sebou. Zločinná organizace SPECTRE vedená padoušským Blofeldem hrozí za doprovodu písně magického Toma Jonese ještě něčím podlejším: odpálením atomových pum na Floridě. Dalším řádným udělátkem je však až pirátská jachta, kterou můžete pouhým stisknutím tlačítka změnit v úhlednou raketovou loď s ponornými křídly, kamerami směřujícími ke dnu moře a hlavně s ponorkou „v břiše“. Ta vyráží do akcí přímo chřtánem v elektronicky rozvíratelném kýlu. Bond sám ve filmu využívá rozmarné osobní vznášedlo Baba Jaga, které asi Jiřího Brdečku inspirovalo při vybavování Nicka Cartera pro film Adéla ještě nevečeřela (1977).
„I Cousteau by měl radost!“ psaly New York Times, když James v této podívané hluboko pod vodou zapínal pohonnou trysku na svých zádech a odpálil poté přímo z ní harpunu. Život mu vzápětí zachránilo zvláštní hliníkové pouzdro s dvojicí vzájemně propojených „sifonových“ bombiček. Když ho špión pod vodou skousl, čtyři minuty mohl hrdinně dýchat stlačený vzduch. Daleko později, ve Vyhlídce na vraždu (1985) už mu v hlubině bude stačit i prostá pneumatika a její ventilek. Nu, ne ve všem jde vývoj kupředu, když je třeba vytáhnout efekt z klobouku, a snad opravdu rovnou z francouzského filmu Fantomas (1964) tvůrci Kulového blesku obšlehli plastickou operaci jednoho z agentů, která z něj učiní záludného dvojníka pravého pilota v letadle.
Roku 1983 byl román „Thunderball“ zfilmován podruhé pod názvem Nikdy neříkej nikdy. Titul vymyslila choť Seana Conneryho a zajistila si na něj i autorská práva. Scénář však je místy trochu zmatený, snad proto režii odmítl Richard Donner. Ujal se jí umělecky nevýznamný tvůrce druhého dílu Hvězdných válek Irvin Kershner a příběh doznal četných změn. Teroristé napodobí oko presidenta USA, aby ošálili identifikační zařízení a zaměnili cvičné rakety za termonukleární. Bond disponuje úhledným plnícím perem, ovšem výbušným, a má hodinky s laserem (budou i ve filmu Zlaté oko). Ovládá nevídaný motocykl a ani zloduchovi nechybí speciální plavidlo. Filmová hudba však absentuje a ne-li, vadila by i v televizní inscenaci. Dnes však poutají tehdy budoucí hvězdy Kim Basingerová (Domina) a Rowan Atkinson. A samozřejmě že i Brandauer a Max von Sydow v rolích lotrasů. Edwarda „Šakal“ Fox byl obsazen jako Bondův šéf M a hraje ho co technokrata, který ve smysl chlapských špiónů moc nevěří obávaje se vždy „lidského faktoru“. A zbrojířovo pracoviště je v tomto filmu udělátky tak bědně vybaveno, že z toho Q frustrovaně naříká. To byl ovšem záměr, ale po shlédnutí horymířího Bondova skoku do moře si v Anglii stěžovali ochránci zvířat. To už v plánu nebylo, a tak se stříhalo. Bohužel přitom vzala za své i památná scéna, na jejímž konci Blofeld umře po škrábnutí jedem napuštěnými drápky vlastní kočky.
Tím jsme probrali čtyři ne zcela typické bondovky a můžeme se vrátit na start už opravdu regulérní série.
Dr. „Julius Žádný“ z Krabího ostrova v Karibiku už zde dávno zodpovědně pracuje pro Rusy a jako udělátko užívá tank v zastrašující podobě draka. „Třetí světovku“ by filuta rád vyvolal pouhým rádiovým paprskem. Chce totiž Američanům rozklížit kosmický program. „Vychýlím pár raket,“ vyšiluje a elektronickými protézami vybavenými násobičem síly vychyluje zase pana Bonda. Ten ho za to zaživa pohřbí v ptačím trusu (kniha) anebo utopí v radioaktivní nádrži (film). Snímkem Dr. No (1962) se zviditelnila Ursula Andressová (pak mj. Muž z Hongkongu), a co se týká předlohy, šlo o jedinou bondovku, která u nás směla KOMPLETNĚ vyjít i za minulého režimu. Ovšem jen na pokračování ve Svobodném slově (1968) – i tak to chodilo (slovensky ovšem téhož roku i knižně).
Druhá zfilmovaná bondovka Srdečné pozdravy z Ruska (1963, doslova Z Ruska s láskou) vznikla podle nejlepšího Flemingova románu z roku 1957 a je nejdetektivnějším agentovým dobrodružstvím. Velikášský Ernst Stavro Blofeld, syn Poláka a Řekyně, prahne po sovětském dekodéru zvaném Lector, zatímco lesbická agentka Klebbová zručně využívá daleko prostší udělátko: vražednou, vystřelovací čepel ve své botce, jejíž jed vám zajistí smrt už do sedmi vteřin. Další zbraň, ostřelovací infrapušku najdeme v tomto filmu vtipně uschovánu v duté holi. Bond ovšem nejvíc frajeří svým bojovým kuférkem. Otevřete-li ho „normálně“, ve vnitřní pudřence exploduje patrona slzného plynu. Šroubek natahující Bondovy hodinky je zas jen špičkou zásuvné klavírní struny vhodné k vraždění.
A už při premiéře navíc tvůrci „vynalezli“ i trapnou reklamu. „President Kennedy byl Pozdravy okouzlen, jedna z deseti jeho nejoblíbenějších knih…“ hlásali.
V Srdečných pozdravech vystupuje rovněž pozoruhodný muž s maskou, která je dokonalou Bondovou tváří, a tak lze uvěřit, že právě on inspiroval nové pojetí Fantomase v letech šedesátých. Vždyť do té chvíle to francouzský Král zločinu s maskami nikdy nijak nepřeháněl. Ani v knihách, ani ve filmech …
Třetí bondovský snímek Goldfinger (1964) se stal (ještě s nástupem Beatles) událostí roku a až tady se to udělátky počalo rojit a umocněna i grotesknost a parodie, čímž duch předloh poslán k šípku. Přesněji řečeno tam šel ve chvíli, kdy Bond hned po akci odhalí pod kombinézou už vyžehlený večerní oblek… Proč to? Onou strategií se prý chtěli tvůrci vyrovnat s náhlou epidemií bondovských imitací.
Slovo Goldfinger znamená Zlatý prst a kdysi šlo o anglosaskou peněžní jednotku, ve Flemingově žertovně doslovném světě však jméno náleží proradnému makléři a zlatomilovi, navíc s křestním jménem Auric, jenž disponuje časovanou atomovou bombu. Na 58 let chce jejím odpálením ozářit zlatý poklad Států ukrytý uvnitř pevnosti Fort Knox a s humorem sobě vlastním k udělátku připoutá ne vždy šiku Bonda (nikdo není dokonalý) a až prý bude z aura radioaktivní materiál, uvrhne hamižný chytrolín na světový trh to své. K dobytí Fort Knoxu užívá další udělátko, speciální laserové dělo, a ku zneškodnění armády i civilů chce užít zcela nový plyn Delta 9 rozprašovaný shůry do kraje svůdnými letkyněmi. Škoda jen, že tyto aktivistky představují ve filmu „jen“ mládenci v parukách, a že filmaře ke zlaté rezervě Států radši vůbec nepustili. Na uspořádání nitra pevnosti tedy moc nekoukejme, je následkem toho jen vycucáno z prstu.
Další doménou tohoto klíčového snímku byl němý zabiják Oddrob, jenž věru že mistrovsky metá buřinkou, na však tou pana Tau: tato má okraj ostrý jako břitva. A čím metá Bond? Ničím, v duté přihrádce pod podpatkem však nosí naváděcí zařízení, jímž sleduje svého věrného přítele Felixe Leitera. I do Goldfingerova rollse Fantomu je ostatně zakleta vysílačka. A špiónův pověstný Aston Martin? Nu, v předloze měl jenom naváděcí zařízení. Ve filmu už chrání šoféra neprůstřelná skla, za předními obrysovými světly vězí kulomety Browning a z bubnů zadních kol lze vystrčit hotové kosy dlouhé 60 cm. Rotují proti směru jízdy a vaše či jakékoli pneumatiky prořežou jen to zahvízdá. To až v daleko pozdějším Dechu života (1987) je nahradily lasery, jež jsou s to odříznout celý podvozek komunistické Lady („Karoserie byla rozežrána solí,“ utrousí však Timothy Dalton k přítelkyni).
Conneryho Aston Martin v Goldfingerovi má navíc pod lištou zadních světel památnou trysku, kterou na vozovku stříká kluzký olej, a hned vedle ní ústí i trubice plná čtyřhrotých ježků (užitá opět i ve filmu Zítřek nikdy neumírá). Aston chrlí taky dýmovou clonu a v kufru vzadu ukrývá hydraulické čerpadlo zdvíhající na požádání neprůstřelný štít z oceli. I nárazníky vozu jsou hydraulické. A jen těch udělátek na palubní desce, jíž vévodí obrazovka radaru použitelná ke sledování nepřátelských vozidel a mapa automaticky ukazující přesnou polohu. A v řadící páce vězí „veselé“ tlačítko katapultu vtipně umístěného pod sedadlem spolujezdkyně. Filmaři prý využili vystřelovací křeslo stíhačky, a to figurínu oběti vymrštilo až do deseti metrů.
Vpředu i vzadu měl tento pohádkový Aston Martin navíc po třech výměnných SPZ platných pro Británii, Francii a Švýcarsko, přičemž valná většina vyjmenovaných technických hříček opravdu fungovala. I proto roku 1987 auto koupil za 257 000 dolarů neznámý americký sběratel. Slíbil, že ho ještě jednou poskytne filmu, dosud se tak však nestalo.
Čistě řadového Astona si ovšem hned po premiéře pořídil princ Charles, čímž se postaral o další reklamu.
Právě kvůli neomalenému zacházení s tímto špičkovým vozem na Jamese Bonda poprvé nevražil vynálezce Q – a nevražení už mu zůstalo, podobně jako agentovu šéfovi M ona jinde nevídaná schopnost Bonda pokaždé znovu zastrašit.
Pro úplnost už zmiňme jen laser, jímž chce Goldfinger Jamese rozporcovat od varlat. „Dejte si záležet na příštím bonmotu, pane Bonde,“ trousí. „Mohl by být váš poslední.“
Nu, nebyl.
V knižní předloze šlo ovšem „jen“ o cirkulárku. A okénkem letadla tam nebyl do prostoru vycucnut Goldfinger, alebrž „jen“ Oddjob.
Film Goldfinger jistě není umělecky o nic přínosnějším než ostatní bondovky, jako první však byl přijat s až frenetickým nadšením.
„Nejlepší, co jsem kdy viděla,“ nechala se slyšet sama královna matka – a velestupidní reklama nyní krom prince Charlese zneužila i nebohého presidenta Kennedyho, v Dallasu právě rozstříleného mužem, který si (považte!) před akcí v knihovně půjčil všechny bondovky.
„Sám mívám na nočním stolku pokaždé nějakého Fleminga,“ vyjádřila se ještě zaživa Oswaldova oběť známá jinak i schopností rychločtení.
Méně než polovina románu o záludném tlusťochu Goldfingerovi vyšla česky „už“ roku 1970 v edici Magnet pod názvem Zlatý fantóm, zmrzačení textu je však alarmující a dodnes deptající. Jak NĚCO TAKOVÉHO mohlo způsobit mánii? ptal se nic netušící čtenář. Jak?
A poprask v Anglii opravdu pokračoval.
Hned po filmu přišel televizní pořad Neuvěřitelný svět Jamese Bonda (1965) a rok poté měl premiéru již od padesátých let připravovaný snímek Kulový blesk. Podle Flemingova nebondovského románu vznikl též „opiový“ film I máky kvetou (1966) odehrávající se v Íránu a roku 1967 došlo na zfilmování vůbec poslední bondovky, jejíhož vydání se Fleming ještě dožil.
Jmenuje se Žiješ jenom dvakrát (1964) a nezdolný Blofeld tu opět jednou zatouží stát se pánem světa, i chutě osnuje válku USA proti SSSR. A štěstí, že asi opravdu povětšinou žijeme nejen ve svých snech, nýbrž ještě i podruhé, každý z nás, podruhé v realitě a s nohama na zemi.
Ale titul tohoto filmu vypovídal i o další podstatné události: Bond zde totiž vtipně inscenuje vlastní fingovaný pohřeb. A co ještě? Nu, v roli padouchovy německé sekretářky nepřehlédněme Karin „Ribanu“ Dorovou. Blofelda měl původně hrát Jan Werich. A scénář? Napsal sám Roald Dahl, mistr nad mistry.
„Dejte tam cokoli,“ řekli mu, jako by byl už od pohledu pejskem s kočičkou dohromady, „jen dvě věci tam dát nesmíte.“
„A to?“
„Nesmíte měnit Bondův charakter a nelze rozladit dívčí šablonu. Na tom dvojím totiž závisí úspěch bondovek.“
Mistr pera zpočátku nerozuměl, i dostalo se mu zevrubnějšího ponaučení. „Dívky jsou pokaždé tři, ne víc, ne méně. První Bonda miluje, ale umře mu v náručí. To ostatně i druhá, ta však zajde až vprostřed filmu (a nevadí, byla stejně zlá).“
„A ta třetí?“
„Nesmí umřít za žádných okolností.“
Vylíčená pravidla snad zní směšně, nicméně se skutečně dodržovala, anebo až do filmu Povolení zabíjet (1989), kdy byla zápletka poprvé vybudována místo na sexu na násilí.
Dvacet roků předtím však Roald Dahl zásady ještě dodržoval. A co víc, stal se prvním autorem, který při přepisu Flemingovy knižní předlohy svedl i dostatečně citlivě využít podstatné detaily. Jeho obdivuhodná imaginace přitom našla i mnoho prázdného prostoru, a tak nám kupříkladu vykresluje Blofeldův monstrózní požírač raket umístěný v kosmu, či naopak velmi titěrný špiónův vírník Malá Nellie přenosný ve čtyřech kufrech z krokodýlí kůže.
Onen vrtulníček nebyl k zahození. Disponoval vzdušnými minami, svazkem raket, střelami naváděnými na cíl teplem leteckých motorů … a kamera v pilotově přílbě odesílala okamžitě i záběry vraždění. Vzadu nesměl chybět obligátní plamenomet či generátor kouřové clony. Nu, a Bond se nakonec v Nellii ubránil celímu roji helikoptér, aby se až poté spustil za pomoci přísavek na rukou a kolenou a vyzbrojen skládací granátometnou puškou do zloduchy ovládaného sopečného kráteru. A další udělátka?
Bondova nablýskaná Toyota má ve filmu na přístrojové desce opět obrazovku a vpředu-vzadu kamery, a když agent (životosprávu přísně dodržující) pokorně poprosí o cigaretu, bídák se jen šťaví … „Nebude to nikotin, co vás zahubí, pane Bonde …“ Nicméně k připálení dojde a hu, cigáro vystřeluje raketové šipky.
Nepřipomíná vám to snad pověstný Juvův doutník z druhého dílu filmové trilogie o Fantomasovi (1965)? I mně, ale co na tom? Francouzům prostě bylo hned jasné, že by se 007 zamlouval už prvním surrealistům…! A když se pak ve Vyhlídce na vraždu zločinná May Day (Flemingem ovšem nikdy nenapsaná) vrhá na padákovém rogallu plavmo z Eiffelky, stává se i ona zlověstným fantomasím stínem plachtícím spektakulárně a převysoko nad sluncem ozářenou Paříží a jen zvolna se snášejícím …
Skoro současně s Žiješ jenom dvakrát měla premiéru i už zmíněná druhá verze bondovky Královské kasino (1967) a bondománie vrcholila. Roku 1968 sice další film s nesmrtelným agentem nevznikl, byl však natočen muzikál podle jediné Flemingovy dětské knihy Chitty-Chitty-Bang-Bang, kouzelné auto. A my vzpomeňme i poutavého zobrazení honu za slánkou skrývající plán vojenského využití Venuše ve snímku Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967) s Janem Kačerem a Jiřím Sovákem v titulních rolích… Scénář – mimochodem – napsal dramatik Oldřich Daněk a úhledně geometrické sešrotování agenta i s jeho vozem do krychličky je poučenou parafrází scény z Goldfingera.
Už právě od tohoto „zlatého“ filmu se Bond stal, jak se zdá, i přímo sociologickým fenoménem. Ve světě najednou fungovaly jeho kluby a on sám propagoval na padesát druhů výrobků. Autíčka, loutky, hry, šperky, parfémy, kolínskou, ručníky, dýmky, oblečení, vodku, to vše kupujte jen s číslem 007. Bond se stal samostatným průmyslovým odvětvím a firmy hrdinně zápolily o umístění svých výrobků ve filmech charakteristických už úvodní designem titulků Maurice Bindera, rotujícím bílým kruhem a plovoucími dívkami. Typickým se dále stal i finální titulek ujišťující kino pokaždé a pravidelně znova: „Bond se vrátí“, načež si diváci přečetli titul další dosud nevyužité knižní předlohy (až dokud tyto nedošly).
S Flemingovými dědici byla posléze uzavřena i lišácká dohoda. Scénáristi – v čele s nejplodnějším Richardem Maibaumem – podle ní směli s předlohami nakládat zcela volně, vlastní názvy románů však přitom musely zůstat nezměněny.
Dobrá. Ale nastal jiný zádrhel. Connery toho měl dost. Vzpěčoval se. Odmítal pokračovat. Proč asi? Nu, možná se mu jenom nechtělo moc do chomoutu, neboť ten v chystaném filmu V tajných službách Jejího Veličenstva (1969) Bonda čekal (byť okořeněn Armstrongovou písní), a sice měl choť hned po svatbě zastřelit Blofeld (budoucí Kojak Telly Savalas), nicméně… „Ne,“ pravil Sean.
Nahradil ho australský sportovec Lazebny a uznejme, že jeho Bond také má svůj svéráz. Hraje si navíc sympaticky na lupiče a „udělá“ dokonce trezor. Ne sám, ale za pomoci dalšího perfektního udělátka, stroje zvaného Kasař.
To Blofeld však míří výš. Vyvinul nový virus sterility Omega a za pomoci pudřenek s anténkami by ho rád dobrácky rozprášil světem. Nebo aspoň Británií. Skryje ho tedy do zvláštních kazet s kosmetikou a ty rozdá půvabným dívkám, jež ovšem předem hloubkově zhypnotizoval. „A jděte,“ zavelí…
„To by se Connerymu nikdy nestalo,“ žertuje oproti tomu ve filmu Lazenby – a měl pravdu, film propadl. Ačkoli z něj ještě dodatečně vystřihli pronásledování po střechách Londýna, byl až příliš dlouhý, a nemohla ho nejspíš zachránit ani účast Brigitte Bardotové, která ostatně roli po Lazenbyho boku odmítla hrát právě kvůli Connerymu svorně s nímž upřednostnila hraní v adaptaci westernu Louise L'Amoura Shalako (1968).
Škoda, neboť jinak by snímek V tajných službách Jejího veličenstva semkl hned dvě ze tří nejslavnějších béček let šedesátých (Bardotová, Bond, Beatles).
A Connery? Aby zabránil zničení celého Kansasu, vrátil se – ke své škodě – hned v dalším bondovském dobrodružství Diamanty jsou věčné (1971).
Nepřehledný scénář tohoto spektáklu se točil v Las Vegas, a to v kasinech a na pozemcích výstředního miliardáře Howarda Hughese. Ale Ian Fleming by svou přelohu sotva poznal. V původním scénáři se dokonce vyskytovalo Goldfingerovo dvojče.
V tom realizovaném zbyl aspoň Blofeldův dvojník. Nicméně James záměnu nepostřehne a hned na úvod chudáka utopí v kyprém bahně. A ve zbytku filmu pak trousí tolik bonmotů, až nám občas připomíná Drsného Harryho (1971).
Film je pověstný i scénou, v níž 007 zdolává uzounký profil pouze na levých kolech vozu, aby vzápětí vyjel na pravých. Poněkud neúnosný je zde z dnešního hlediska i pohled na homosexualitu. Ale k udělátkům!
Nuže: okolo Země krouží obří Blofeldův laser. Je ovládán z plující těžní stanice a docela úhledně posázen titulními démanty (fíha!). Padouši tyto lačně nakradli až v dolech jižní Afriky. Ale ne pro mamon, jak zjišťuje divák. Jen diamanty jsou totiž s to vyvinout paprsek, jenž umí změnit kterýkoli cíl na Zemi v popel (brr). A Bond? Prchá!
Radši už předem a na troud vyschlou pouští Nevady ve zkušebním modelu lunárního vozítka Moonbuggy.
Ve stylu už zmiňovaného Fantomase také velmi účelně používá prstní návleky s úplně cizími otisky – další vynález. A neúnavný Blofeld? Nakonec opět prchá, zrovna jako Fantomas vždy Juvovi. Blofeld tentokrát batyskafem. Skutečný „konec“ tohoto filmu aneb Blofeldovo svržení do továrního komína nás totiž čeká až v úvodu snímku Velmi důvěrné (1981).
Za roli v opět nevýrazném Žít a nechat zemřít (1973) odmítl Connery nonšalantně pět milionů (udělali bychom to také?) a byl tedy konečně definitivně nahrazen, a to Rogerem Moorem. A ten pak nosil permanentku po sedm filmů a se svým suchým humorem to někdy až přeháněl.
Hned napoprvé chtěl jeho protivník zdvojnásobit počet drogově závislých v USA a vydělat tak na vlastním heroinu, který vyvážel podmořskou drahou z jisté jeskyně (a zlý šaman k tomu hrál na flétnu, aby se ukázala být krátkovlnnou vysílačkou). Věštění a vúdú nám tento film předkládá jako reálné jevy, ale o vynálezy tu, uznávám, nejde. Sám Bond se posléze – asi kvůli oživení děje – setká s dalším bezrukým padouchem vybaveným tentokrát úhledným štípacím klepetem, a to tak silným, že jím ničema umí zkroutit i hlaveň pušky. Ale dál: Bondovy magnetické hodinky tentokrát krášlí účinná kotoučová pilka. Na žraloky pak pan Nezdolný radši použije pušku s trhavými náboji naplněnými stlačeným vzduchem.
Film zdobí pozdější doktorka Quinnová Jane Seymourová a ovšem, i titulní píseň od manželů Paula a Lindy McCartneyových nominovaná na Oscara. Ani jí se však vyrobit z filmu hit nepodařilo.
Přesto povyk okolo premiéry doplnila vůbec první autorizovaná Bondova (ne Flemingova!) biografie z pera Johna Pearsona (1973).
Muž se zlatou zbraní (1974) je v dalším slabém filmu zosobněn Christopherem Lee, z něhož tu, uznejme, když vraždil, opravdu čišela až draculovská hrůza. A honosil se také – nejen před svou milenkou Britt Eklandovou – hned třemi prsními bradavkami, znakem to mužnosti, jak se dovídáme, ale především půvabnou, útlou pistolí odlitou ze zlata. Respektive zbraní sestavenou z pouzdra na cigarety, zapalovače, manžetového knoflíčku … a plnicího pera (což trochu předznamenává prezidentského atentátníka ztvárněného Malkovichem v Eastwoodově filmu S nasazením života).
Christopher Lee sice v Muži se zlatou zbraní před Bondem bere roha (vysoce efektně) vozem Matador s výsuvnými křidélky, i to však už jsme znali z Fantomase.
To důstojnějším už vynálezem byla unikátní sluneční baterie Solex Agitator. K čemu že? Ukládala záření do tepelných generátorů elektrárny, a ta pak poháněla SKUTEČNOU zlatou zbraň (vida!), tj. dělo na sluneční energii (zatímco první verze KNIHY se ještě jednoznačně jmenovala Muž se zlatým koltem).
Sám Roger Moore zůstal i v tomto snímku navzdory svým dalším veselým hláškám (Á, slečna Andersonová. Oblečenou jsem vás málem nepoznal) ještě stále dost nepřesvědčivý. A občas nečekaně „levý“. To však bylo už záměrem tvůrců.
Malý hoch musí Bondovi v tomto filmu nastartovat i motorový člun, načež ho zostuzený tím (ale možná i zlidštěný) agent za odměnu odstrčí do moře …
Upadání série se tvůrci poté rozhodli přibrzdit módním zintenzivněním sci-fi šablony ve filmech Špión, který mě miloval (1977) a Moonraker (1979), které už se od Fleminga liší tak diamatrálně, že byly jejich premiéry provázeny i novými knižními verzemi z pera jejich scénáristy Christophera Wooda.
Zfilmování svého nejslabšího románu Špión, který mě miloval Fleming výslovně zapověděl, titul však byl přivěšen aspoň ke zcela novému příběhu (to se, jak víme, smělo). Bohužel však příběhu zcela neflemingovskému.
Bondovu kolegyni-agentku zde hraje manželka Ringa Starra Barbara Bachová, ale povězme si radši, oč jde. Zločinný loďař tu kuje své plány a není právě troškař: jaderné zničení Moskvy i New Yorku. Bídník zbuduje k tomuto účelu na pontonech celé podmořské město Atlantis v podobě dvě stě metrů vysokého kraba, jenž je možná scénáristovou vzpomínkou na obludu z televizního seriálu Wild Wild West. Tohoto pavouka pak loďař popotahuje po světových oceánem tanker Liparus, který je sám o sobě taky věru zvláštním udělátkem. Žere totiž ponorky – a to veškerých mocností bez výběru – a stal se tedy i obdobou Dahlova kosmického hltouna z Žijeme jen dvakrát.
Bondův Lotus Esprit by ve Špiónovi tentokrát rádi poslali do šrotu raketově poháněným a dálkově ovládaným postranním vozíkem motocyklu až po okraj naplněným trhavinou. Veselé, že ano. Zvláště pak proto, že sajdkára byla oddělitelná.
Obojživelný Esprit však pochopitelně unikne a brzy všem dokáže, proč si zasluhuje přezdívku Vlhká Nellie. Je vybaven nejen samoničícím systémem (nesmí za žádných okolností padnout do rukou nepřátel), ale i párem periskopů, baterií šesti podmořských, tepelně naváděných raketometů (dva z nichž střílí jen omračující granáty), harpunami na lanech o délce padesát metrů a střelami země-vzduch naváděnými radarem, které lze zadním okénkem rovnou k zenitu bohorovně odpálit dokonce i zpod hladiny (tedy systém voda-vzduch).
Vůz se dále umí potopit až do hloubky 130 metrů a v zásobnících má vzduch na dvě hodiny. Je ovládán dvěma páry protiběžných lodních šroubů napojených na čtyři pomocné elektromotory napájené z akumulátorů a pro případ utkání s cizí ponorkou zespoda doplněn vkusným minometem chrlícím přísavné nálože. Na souši umí toto monstrum i zalepit čelní skla pronásledovatelů tekutým cementem a dvě trysky pod sklopnou SPZ jsou dalšími chrliči, tentokrát inkoustu. Zaslepí vás pod vodou jako chobotnice.
Před okna auta lze dále vysunout pancéřové desky, a když se tomuto vynálezu stručně věnoval normalizační Svět motorů, měli jsme to co kluci za zázrak.
Ve Špiónovi, který mě miloval užívá Bond taky speciální vodní skútr a poprvé se tu setká s dvoumetrovým zabijákem zvaným Čelisti. Ten je vlastně parodií na Frankensteinovo monstrum, které ovšem, jak vzpomínáme, nedisponovalo chrupem z oceli. Tím Jaws vyřídí klidně i žraloka – v odkazu na Stevena Spielberga, milovníka bondovek, tím v dalším filmu o agentovi přehryzne dokonce i nosný kabel lanovky v Riu, aby se stal Bondovým spojencem.
Podobný přerod, mimochodem, čekal jeho představitele Richarda Kiela pak i v Eastwoodově westernu Bledý jezdec (1985).
Další román Moonraker (doslova Lunoškrab) se původně jmenoval podle letadla.
Film už podle raketoplánu NASA uneseného miliardářem Draxem.,/p>
Dostaneme se ale nejen do vesmíru. I do Benátek a Bond nás povozí přes kanálech slavnou zkratkou, díky níž nadsvištíme celé náměstí Svatého Marka v gondole – vznášedle.
Agentova luzná kolegyně ze CIA je vybavena aspoň vtipnou vysílačkou zabudovanou do kabelky. Ve filmu se seznámíme i s podkožním perem, jímž Bond v hlubinách Amazonie (s Bondem celým světem!) udolá celou anakondu.
Moonraker, tento oblíbený a opravdu zvláštní snímek se hemží i dalšími a dalšími odkazy na filmy i zcela jiných žánrů: Casablanca, Sedm statečných, Vesmírná odyssea… Ze Spielbergových Blízkých setkání třetího druhu přejal aspoň klasickou melodii číselného kódu a sám končí jako ryze technologická sci-fi, i když za blikotu laserových samopalů (Hvězdné války). „Paprskometná přestřelka ve volném prostoru je v rámci žánru unikátem,“ upozornil už Ondřej Neff.
Mrzký Drax vychovává na oběžné dráze věru záludné děťátko-udělátko: obří stanici vybavenou odstiňovačem radarů. Bídák ji navíc … podle naložil až po okraj padesáti skleněnými kontejnery v podobě zvláštních mnohostěnů. A co je skryto uvnitř? Tekutý nervový plyn!
„Vyhladím lidstvo. Nahradím ho vlastní superrasou,“ plánuje. A onen jed opravdu působí výhradně na lidi. Drax ho vyrobil z pylu jisté vyšlechtěné černé orchideje způsobující neplodnost. „Ale vylepšil jsem její vlastnosti,“ holedbá se s chechtotem, než ho Bond decentně skosí šipkou ze zápěstní zbraně.
Velmi důvěrné (1981) byla první bondovka natočená už podle povídky, když Flemingovy romány definitivně došly, a navázala na film V tajných službách Jejího Veličenstva. Zdejší udělátko Atak je stroj, který je s to nízkofrekvenčním signálem zaměřit celou flotilu ponorek a přeorientovat jim lehkovážně střely. Než by Bond nechal Atak spárům KGB, hodí ho radši do propasti pod řecký klášter Svatého Cyrila. Bum! A správně!
Partnerkou Rogera Moora tu kupodivu byla choť Pierce Brosnana Cassandra Harrisová. Roku 1991 pak bohužel zemřela.
A co bylo po Velmi důvěrné? Nu, připravena už k natočení i vůbec prvá neflemingovská bondovka. Válečná hlavice. Stavra Blofelda zde měl hrát sám Orson Welles (Werich byl od roku 1980 mrtev), z realizace však sešlo kvůli autorským právům. A to i navzdory rozběhnuvší se spolupráci s proslulým autorem špionážních románů Lenem Deightonem. Právě film Válečná hlavice byl nahrazen námi už v úvodu probranou flemingovkou Nikdy neříkej nikdy (1983).
Téhož roku jako ona vznikla Chobotnička (1983), kde Bond pohodlně obývá vůbec tu nejmrňavější tryskovou stíhačku světa Mini–Jet Acrostar, jejíž rozměry nikde nepřesáhly čtyři metry a jež šla pohodlně skrýt i do pojízdného boxu pro koně.
007 se ve filmu Chobotnička pyšní i plnicím perem na kyselinu, která leptá kovy. Toto pero zároveň přijímá rádiový signál a je kompaktibilní s vyhledávačem směru v Bondových multifikačních hodinkách, neboť jak jinak sledovat dokonalou kopii zlatého Fabergéova vejce z kremelského pokladu, v níž mikrofon, že ano.
Jistý podloň pak v tomto filmu vraždí dalším udělátkem: ozubenou kotoučovou pilou na drátku fungujícím na principu joja.
Připomeňme už jen, že Bond ve finále svede tuhý boj na křídle letadla s Kabirem „Sandokanem“ Bedim, a to i navzdory tomu, že v původní Flemingově povídce (ačkoli skvělé!) měl co špión jen zcela okrajovou roli.
I Vyhlídka na vraždu (1985, správnější překlad Na čekané) byla natočena „už jen“ podle povídky. Šlo přitom o jedinou bondovskou story vydanou v Československu už za komunismu.
Někteří z nás si z ní dodnes pamatují právě onen sličný periskop umístěný v růži, jímž se vyhlíží, ale název je samozřejmě míněn i obecně.
Ve filmu také už o nic tak křehounce maloprincovského jako je růže nejde. Zde čeká jen zrůdný Zorin na příležitost, aby vyvolat zemětřesení. Pročpak? Další netroškař chce zničit údolí Silicon Valley v USA, centrum světové výroby mikročipů …
Roli tohoto padoucha postupně odmítli jak David Bowie, tak Ringo Starr, až zbyla na Christophera Walkena. A právě tento zvláštní herec tedy před našima očima nakonec mává mikročipem odolným prý i proti nukleárnímu výbuchu. A právě Walken tedy nosí v hůlce vysílačku, s jejíž pomocí podvádí na dostizích – film vůbec zjevně a zdárně v mnohém variuje Goldfingera. A když Zorin aktivuje mikročip umístěný do svalu ubíhajícího koně, ovládá tím ovšem i dávkování steroidů. A koneckonců, i on sám je jedním jediným čertovským udělátkem, totiž výsledkem nacistických genetických pokusů.
A Bond? V tomto filmu jen příštipkaří, když praktikuje sledování s pomocí vozítka s otočnými videokamerami. To vše se odehrává pod „palbou“ obstarávanou sporadicky kapelou Duran Duran a jest to doplněno i malou úložkou pro Dolpha Lundgrena.
V dalším filmu Dech života (1987) opustil tvůrce spolu s Rogerem Moorem dost humor.
Ačkoli ne úplně a uznejme, že Bond svého kumpána propašoval ze Slovenska do Rakouska vtipně: rovnou ropovodem Družba.
A nosí paklíč, který odemkne „devadesát procent zámků na světě“ a pohupuje se na kroužku reagujícím na úvodní takty písně Řádná Británie. Stačí, když Británii zapískáte, a vaše sousedy v okruhu metr a půl ochromí na půl minuty plyn. Efektní, že ano!
Pak stačí už jen hvízdnout a hle, vaše klíčenka i exploduje. I výbušná láhev mléka ve filmu koneckonců pobaví, a tak ano, svá úvodní slova beru zpátky.
A ona nezapomenutelná chvíle, kdy Bond uniká z Bratislavy přes hranice vysokými(!) horami štván celou kolonou žlutobílých lad VB rovněž přispěje k uvolnění. Jen Dalton zůstává až příliš vážným, když už jsme byli zvyklí na Moorovy opičky.
A co víc? Jakešův Aston Martin nese nehořlavou karoserii a přídavný raketový motor. Stisknete čuplík a z běhounů pneumatik se vysunou hydraulické hroty o nastavitelné délce: hu! V prazích jsou navíc stabilizační lyže a za sklápěcími mlhovkami ocelové kolejnice. Na nich jezdí tepelně naváděné střely. Právě od tohoto filmu taky tvůrci začali – i v rámci nadsázky – už vyloženě porušovat fyzikální zákony.
Nicméně scénu s Daltonem v Orientu na létajícím koberci nakonec přece jen radši vystřihli. Takový vynález se jim nezdál.
Druhou a poslední daltonovkou bylo Povolení zabíjet (1989) s hudbou Michaela Kamena a ani tento film se samozřejmě neobešel bez celého kufru speciálních zbraní od nevrlého pana Q (možná vzoru doktora QQ z dávného kresleného seriálu v Ohníčku).
Nicméně jinak ticho po pěšině, co se tedy udělátek týče. Ledaže tu zloduši „vynalezli“ pašování drog rozpuštěním do benzinu. A mimochodem, až tady jde o první bondovku už ne podle Fleminga (mluvili už jsme o pokusu o Válečnou hlavici) – a taky že propadla.
Téhož a následujícího roku však aspoň vznikly Flemingovy televizní biografie Zlaté oko (1989) a Ten, kdo stvořil špióna (1990) se shodným podtitulem Tajný život Iana Fleminga. V prvním filmu uvedeném u nás pod titulem Zlatý špion si slavného spisovatele zahrál Charles Dance, který se na samém konci setkává s ornitologem Bondem, podle něhož kdysi pojmenoval svého hrdinu a jenž se Flemingovi vtipně představí dnes už klasickým sloganem „Bond. James Bond.“
Vynalézavým je zde i to, jak je kostra snímku jako by sestavena jen skoro ze samých zárodků pozdějších bondovských scén a z motivů, které však Fleming poprvé skutečně sám vidí či přímo prožívá (např. setkání s budoucí Blofeldovou kočkou) …
Film „Spymaker“ z následujícího roku (1990) líčí pak pouze Flemingovo dětství a mládí do druhé světové války a chvíle, kdy konečně vypověděl poslušnost své dominantní matce. Roli budoucího spisovatele tu převzal syn Seana Conneryho Jason. Ale to jsme odbočili. Po Povolení zabíjet následovalo šest let bez Bonda, pauza zatím nejdelší. Pád východního bloku se na ní ovšem podílel, ale jen částečně … A pak … se vynořil Pierce Brosnan.
O Bonda se vlastně ucházel už s Daltonem, nicméně vadila jeho smlouva na seriál o detektivu Remingtonu Steelovi. Zahrál si tedy aspoň v adaptaci špionážního románu Fredericka Forsytha Čtvrtý protokol (1987) a ve filmových verzích hned dvou knížek Alistaira MacLeana Vlak smrti (1993) a Noční hlídka (1995). A až pak přišlo TO PRAVÉ Zlaté oko.
U nás se tímto filmem dost možná inspiroval ke svému románu Tma (1998) Ondřej Neff.
Zlaté oko zde ovšem není Flemingovou haciendou na Jamajce, ale satelitem a zároveň diskem, kterým je tento satelit naprogramován. A stačí pak jeden jediný elektromagnetický ráz, aby bylo zničeno jakékoli zařízení používající „tam dole“ na zeměkouli elektrický obvod.
A co s tím udělá pan Bond? Sledujme jej.
Ve filmu mj. zručně využívá slaňovací zařízení ukryté v opasku. Jak? Pomocí nálože vystřelí jakousi zubatou šipku, která se může zaseknout i do betonu jsa napojena na odvíjející se šňůru zesílenou ocelovým vinutím o délce 22 a půl metru, a pak …
Ale od toho tu nejsme. Bond má taky stříbrné kuličkové pero – s granátem. Ten můžete aktivovat jen pouhým trojím stisknutím, asi jako když vytlačujete tuhu.
A co dál? Např. při otvírání tajné laboratoře, v níž bídáci vyvíjejí chemické zbraně, vyzkouší Bond digitální dekodér.
V dalším filmu Zítřek nikdy neumírá (1997) s titulní písničkou Sheryl Crow nejde opět o nic menšího, než o záchranu celého Pekingu. Bond ve filmu disponuje paklíčem ukrytým ve snímatelné anténě svého mobilu a tento je i elekrickým bičem – i daktyloskopickým analyzátorem. Hlavně však jím lze dálkově ovládat ohnivzdorné BMW s automatickou pětistupňovou převodovkou.
K nastartování vozu přitom stačí dva poklepy na plošku mobilu, v němž vězí databanka. Auto samo pak řídíte jemným pohybem jediného prstu a kamera před vnitřním zpětným zrcátkem tohoto BMW před vás přitom přenáší pohled čelním sklem. Tímtéž telefonem lze ale aktivovat i obranný systém vozu. Jeho palebná síla je obrovská.
Raketomet na tucet tepelně naváděných střel (pod vysunovací střechou). Tryskami na bocích totéž BMW na požádání chrlí dým. Ale i slzný plyn. Pod čelním firemním znakem má motorem poháněné kleště na řetězy. Odstředivá síla vyvinutá při otáčení jeho pneumatik do nich za jízdy může vstříknout pryžový roztok, jenž ucpe každý nepříhodný otvor, načež se kolo automaticky a samo dohustí stlačeným vzduchem. I to lze provádět na dálku mobilem.
A teď plavidlo lotra Carvera z tohoto snímku. Má grafitový trup. Jeho povrch rozptyluje radarový signál, takže loď bývá identifikována jen co „loďka“.
Podle vynalézavého názoru jejího pána je rozdíl mezi šílencem a géniem „jen v míře úspěchu“, ale film přináší ovšem co „vynález“ i tzv. technologický terorismus – a že se Carver činí!
Nejdřív zfalšuje svým kodérem signál navigační družice a vychýlí tak z kurzu fregatu. K jejímu potopení pak použije trojhlavou frézu s rotujícími zuby. Ji pohání turbinovým motorem, na cíl navádí po laně. A jest to vrták přímo švejkovsky geniální, umí zatočit i za roh.
Podpalubím se doslova prokusuje. Nakonec naštěstí i Carverem.
A Brosnan potřetí? Ve filmu Jeden svět nestačí (1999) se krásná Francouzka Sophie Marceau ocitá ve značně záporné roli a „pro změnu“ má dojít ke zničení Istanbulu.
Bond na plátně zručně využívá slaňovací šňůru v hodinkách či paklíč v kreditce. Brýlemi s rentgenovými čočkami nakukuje postaru i ponovu dívkám pod šaty.
A co víc? Zbrojíř Q má ve Skotsku k dispozici raketometné dudy, v Londýně však i prototyp tryskového člunu, jenž brzdí za pomoci padáků. A opět se tu frajeří s vystřelovacím sedadlem. Hlavně však s kulometem na tisíc protipancéřových střel. Loď má i raketomety, granátomety a inteligentní torpéda. Umí plout i v pouhých sedmi centimetrech vody a kousek ujede i po zemi, což je očividná odvozenina od Rogera Moora v Benátkách.
A Rusové? Využívají třeba velmi čile sněžné skútry zavěšené na padácích, jakési vylepšené závěsné kluzáky, a klidně z nich na Bonda střílejí z kulometů a vrhají granáty. Bestie! V lavině pak agenta zachrání speciální únikový vak z plastu potaženého hliníkem a s výztuhami z kevlaru. Jakpak? Stačí, když uvolní sponu na manžetě levého rukávu. Vak se naduje během dvou sekund dusíkem z páru lahví a nabude podoby duté koule. Je vhodná právě pro dvě osoby, jak by to jistě napsal i Ian Fleming, a vybavena pozorovacím okénkem.
A nyní přijíždí i nové Bondovo BMW, pancéřované a s už šestirychlostní převodovkou, vybavené rovnou střelami Stinger. Jsou naváděny radarem a vězí po dvou v každém blatníku. To je ono!
A zjistí-li počítač, že řidič nějak moc řeže zatáčky, automaticky vůz přibrzdí. Q se jistil, i když marně! Opět samozřejmě funguje i dálkové ovládání vozu, nyní v klíčku od zapalování. Nu, a co vzpomínku na dřevní časy udělátek má jeden ze zloduchů ebenovou hůlku se stříbrnou rukojetí, uvnitř níž je pistole.
Pro zatím poslední film Umři zítra (2002), jak si sám pro sebe překládám, obstarali písničky kapela Clash a všestranná Madonna. Ta moc nenadchla, ale zato si i zahrála, i zašermovala. Opět se také na scénu vyhoupl Aston Martin, pořád už ho však nevidíme, anžto umí i zmizet.
Neprůstřelné sklo řeže Bond ve filmu vysokofrekvenčním tónem vycházejícím z prstenu a jakákoli dostatečně vyspělá technologie je nerozeznatelná od magie, jak říká A. C. Clarke. I virtuální brýle Bondovi poměrně sluší. A padouch, protihráč?
Opět mění svou podobu, tentokrát však už prostřednictvím genové terapie, a jeho satelit Ikaros je víc než připraven zkoncentrovat spalující sluneční záření na libovolné místo dole na Zemi. Parafrázovat totiž netřeba jen předešlé bondovky. Napodobit se musí i dramatická scéna s lupou z kresleného filmu Ant.
Tolik tedy jen ve stručnosti k udělátkům dosavadních třiadvaceti bondovek.
A co přijde dál? Nevíme, nicméně nikdo zatím kupodivu neočekává, že by scénář opět nebyl takzvaně původní. A přece by být nemusel.
Jen v letech 1981–1996 napsal dalších šestnáct bondovek (počínaje tou s názvem Povolení obnoveno) John Gardner a od roku 1997 chrlí další Raymond Benson. Kdy se tedy dočkáme i filmových verzí veškerých jejich románů?
Nebo aspoň natočení Plukovníka Slunce (1968) od Kingsley Amise? Kdož ví.
Nelze to tak snadno ovlivnit. Ale zatímco my sami často neusměrníme ani svůj vlastní osud, agent 007 denně a s hravostí kotěte ovlivňuje celý svět.