Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý pátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání druhé, první elektronické. Na Internet uvedeno 20. prosince 2006.
© Eva Frantinová
Jak je těžké vstát
V pět ráno
Změna rytmu
Hon na lůžku
Komorní hudba
Přes hluchý zvonek
Na výběr není čas
Malý antikvariát
Ctižádost
Lázeňská nevěra
Redukční dieta
Spojení
Postel kde neusínáme
Srážky
Stopky
Účet
Práce posunovačů
Odpoledne v Poliance
Padají na zem vlhké copy...
Batizovské pleso
Kleč
Před ústavem
Jarní procházka
Naše kola
Chrpa
Ani to nevíme
Zrcadlo pověz mi
Zjištění
Náběhy na infarkt
Vteřiny
Vlastníci pohodlných lenošek
Porada
Přání
Dědictví
Slzy
Nespavost
Národní zvyk
Po hádce
Za všechno?
Tvůj pláč
Řekni
Předpověď
Po snídani
Dvě poslední věci
Pokus
Jen promnout oko radí každé ráno
pastviny stisků jimiž mlha kluše
k chatrči těla – a má vystaráno
i oslíček... (tvá zatoulaná duše)
Se sáhodlouhým ach tvé paže nabírají dech
a jsou to plody pěstované
v ovocnářském kroužku Poezie
Růžovou srdci přeložený vzdech
Už jsem si myslela že pro spěch není láska
A vidíš – stačí telefonní spoj
jenž naše duše tři minuty laskal
jak prasklé žárovky elektrický proud
Pod spouští víček střelný prach ti sídlí
jak ptáček pod krovem když touhou k slasti míříš
a já – terč štěstím na vteřinu probitý
mizím podobna dýmu mezi kopyty...
Gramofon otomanu dovrzá v Listy důvěrné
a ty odcházíš
jako svíce
v které jsem černě sykající knot
Má mysl je tě plna za poledne
protože to věří i oběd: přijde host
pes těšení mu poblíž nohou lehne
olízne lásku – neztenčenou kost
Mé vlasy – to je hustý les
jímž proběhl jsi v nepohodě deště
věrně jak hladem ochočený pes
kterému na jazyku visí slovo – ještě
Málokdy tudy přejde žena sama
pyšná že nabídla se snědým ramenům
pod nimiž manžel třepí se jak vazba
z papíru který odevzdal jsi do sběru...
Jak náklad za vozem se táhneš zapřaženě
touhami po dálkách jen pro zvířený prach
pod koly potu – (vržou po cestách
v jejichž cíli spí automapa ženy)
A mému tělu tu nic nechybí
Jen steskem vydechuje trochu dýl
jako by cestovatel nad mapu se nachýlil
a zemská tíže odplouvala pryč
Až když jsou s jarem prázdná krmítka
svolují dívky k dlouhým milováním:
prostřem své tělo ale pak
s příborem naděje tě ponecháme hlady
Skoro už vinou lásky nevíme
o sobě a přece: ve stejném městě jsme si tolik blízko
že když jak neplavci se nejistotou topíme
blikne nám maják – telefonní číslo...
Opouštět ji je jako zvedat balvany
které ve slabé chvíli opustilo moře
pro šepot k trosečníkům: vaše doufání
je jenom sopka obklíčená kouřem...
Často se nazí podobáme kolejím
uprostřed kterých zvyklost sytí dar
přežít vše nečekané s parou – mučením
otázek jestli slast ráno koupí jízdní řád
Milostný motýlek ti nejde
a přece ležíme tu šťastni
černý a rezavý kruh
v bazénu peřin – prohrané zápasy
civění vteřin...
Nevím kdo mezi námi zrušil spojení
ani proč v celém městě telefony ochraptěly
kráčíme každý zas do krajin znamení
nelásky – obyčejné cely...
Onen klid nastupuje do vagónů sil
miláčku proto že se nevidíme
děleni starostmi co s rancem vzpomínky
za kterou hala – obr viny – dříme...
Jak tady se svým zdravým dechem
obcházíš bílé strážce – sanatoria
stín splínu přilepil se... (za chvíli bez písmen
a bez tiráže
proklepe duši Těžká hodina)
Padají na zem vlhké copy – u plesa vdechneš obláček
stesku jako bys vykouřila první cigaretu
a zatím na hladině (i tvé duše) jako na parketu
plouží se tisíc sněžných natáček...
Pod víčkem sněhu cítíš dálky
cíp zeleného šátku na uzel
tu chladí do nohou a podvazuje je
než květen i v nás netečnost obháčkuje
sloupky vděčnosti – podbělem...
Najednou v kleči která drží kamení
uvidíš cedník hnědi – země
nad kterou verš co zkouší v očích sklíčka oněmí
jak na obzor fáč slunce přiložil den jemně...
Je slyšet ticho ze škrobených sítí
v nichž uvízli ti za okny
a (možná právě pro nás – šťastné) lezou štíty
dnů nejištěni životy...
Kaštany přes noc rázem vypučely
a také my (doposud v obejmutí mrazivém)
stěhovat do květů se začínáme těly:
jen tam nás nerozfouká vítr vzpomínek...
Dosud si hladíme mokré a rozsvěcené
hvězdice kotníků a kola na nás civí v seně
jak tiše usínáme – zvonky pro cíle volnosti
už zrezivělé...
Mezi obilím ji ani vidět není
A přesto svým květem zavírá nebe
aby ve spánku nevykašlalo
dírami hvězd všechnu modř
Ani to nevíme a zítřek si nás půjčuje jak pera:
"Skřípou a vržou mladí ležáci"
a zítřek stěhuje nás chvíli zprava zleva
podšívky duší
rychle obrátit...
Uběhne chvíle a také ty zaražený nad vlastními rysy
vejdeš do světa oběhaných mincí
Mincí které se k peněženkám her už nevrací
Které floutek čas s odplivnutím utrácí
Oko kterým se dívám je tak malé
pro všechny krajiny i obrazy
jimž štětec změny slibuje své vale
bez účtu – chvění co ho provází...
Kdo chce jen tušit že nad námi chodí
s bedlivým okem jako hlídači
úplně bez rozmyslu zda ten nebo druhý
své drobné před Pokutou vyplácí?
Letí – a my je chceme vrátit
nenapravitelně pošetilí:
možná půjde to
lehoučce jako smazat tečku za větou
Je to tak prosté: učesat svůj život
k záběrům blahobytu nad peněžní krajinou
aniž by uviděli ptáčka – lítost
že vytratí se na smetiště s novou kamerou
Na hřadu židlí lidské slepice
řešíme problém který hýbe světem:
jak před skončením dne co neunesl
stydět se před dítětem
Strašně bych chtěla po blízkosti marodit
soukromé podniky nevšímavosti nadějemi znárodnit
živit se k hladu smyslem práce
nakonec usnout v ubytovně Generace
Čas všechno zmůže tak snad také dá
radu jak pomaleji propadat
děravou plachtou kterou drží ve mně
hlad plameňáků prachu – děti země...
Nesdělí váhu jejich složení
ti žádný program v počítači
tlačí však stejně ty co mlčeli
jako ty kteří
byli rváči...
Když obrazí noc naruby i tep
(hodiny co se v bytě poezie přesýpají)
to přepadá tě úzkost: kdypak naposled
odstřihne pero vlásky inkoustu mou dlaní?
Kdo věří že si přestaneme lhát
a bude ráj – vše na rovinu?
Žije zvyk otočit se po napsaném
a hle: před strunou svědomí už uskakují
trsátka našich činů...
Snad každý den jsme více dojati
nad tím jak umřem steskem
pilníčky jazyků pro vybroušení autority
odkážeme dětem
A naše vlastní děti v černých brýlích
brýlích pro jestřáby
míjejí nás před pokladnou kde není na vstupenku
do lóží z kovu jejich řas...
Když sešplhává jak květ hluchavky
slza za slzou – i mé dětství –
po tváři
nedává dohromady ani gram to závaží...
Řekni – až lampy vyplivají žlutý dech Dech smůly
zas budem spolu spěchat ven
skrýt se jak broučci
pod vikýřem kůry?
Do mých dnů vlna tušení se valí
a myslí už jen na ztráty:
co když už zítra tvoje ruce došoupají
slánkou po těle stolu kostkované sonáty...
Lasturu tvojí pěsti
smím vidět takhle došumívat krev
– řečiště kterým plují naznak vraníci
když do sedátek výtahů tvých prstů
nasedla lžička naposled...
Košile která prudce oddychuje
na rezavém hřebíku po směně plné páry
a poutko víry závěčné kůže že jen angína
zatopila ti řeřavými prsty v krku do bíla...
Nejtěžší bývá všechno ukončit
s umytím dlaní nad bezpečnou sítí
kde naše tepy – pilní pavouci
chtěli zlézt zídku nejmíň dvakrát vyšší