Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šedesátý osmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První samostatné vydání. Na Internet uvedeno 1. července 2008.
© Václav Gruber
Tomáš Marek za sebou zavřel vrátka s plechovou výplní a zastavil se. Proti němu se s divokým štěkáním vyřítil malý světlehnědý pes, jak říká jeho sestra „něco mezi kozou a netopýrem“. Tomáš byl na psy zvyklý. Při návštěvách pacientů se už potkal s různými psy, tenhle nevypadal nejhůř.
„To je dobře, že hlídáš, to víš, že jo. Já jdu za tvojí paničkou, ona je nemocná.“
Pes stál před Tomášem a štěkal dál. Možná věděl, že je panička nemocná, ale tohoto pána neznal a choval se podle toho.
„Mikeši, zalez,“ ozvalo se za rohem a vzápětí se objevil drobný a trochu obtloustlý pán.
„Dobrý den,“ pozdravil Tomáš. „Já jsem Marek.“
„Já vím, pane doktore, bratr mi říkal, že přijdete. Dohnal, Miroslav Dohnal,“ představil se a podal Tomášovi ruku. „Pojďte dál. A nezouvejte se.“
Pes Mikeš se pomalu odplížil k boudě a cestou vrčel. Tomáš následoval staršího syna paní Dohnalové do domku. Zatím znal jen jeho mladšího bratra, který s matkou bydlel. Seznámil se s ním, když paní Dohnalová onemocněla. Marie Dohnalová k Tomášovi do ordinace také moc nechodila. Občas změřit tlak, občas pro mazání na artrotická kolena. Říkala, že je ráda, že má doktora, ale radši než v ordinaci ho potkává na ulici. Nejradši má stejně doktory v televizi, protože ti na ni nemůžou. Přišla za Tomášem před několika týdny s tím, že se jí špatně polyká. Čtrnáct dní. Ujišťovala, že předtím jí opravdu nic nebylo. Ani teď ji nic nebolí, jen nemůže dobře polykat tužší jídlo. Diagnóza byla hotová hned druhý den. Nádor jícnu, paní Dohnalová jela do nemocnice rovnou z ambulance. Mikroskopické vyšetření potvrdilo, že nádor je opravdu zhoubný. Tomáš doufal, že bude možná radikální operace, přišlo se na to přece rychle. Nebyla. Našlo se postižení uzlin v mezihrudí, jsou zasažena i játra. Marie Dohnalová dostala do jícnu stenté trubici, která má udržovat průchodnost polykacích cest. Dnes ji přivezla sanitka z nemocnice domů. Do péče praktického lékaře, stojí v propouštěcí zprávě. Kontrola na klinice přibližně za šest týdnů… šest týdnů je různě dlouhá doba.
Paní Dohnalová ležela v obývacím pokoji na gauči. Vedle něj seděl její mladší syn. Byla bledá. Bledá a hubená. Ještě než šla do nemocnice, hubená nebyla, řekl si v duchu Tomáš.
„Dobrý den, paní Dohnalová. Jak vám je?“
„To přece vidíte, pane doktore. Jste hodný, že jste se na mě přišel podívat. Posaďte se na chvilku.“
Mladší Dohnal Tomášovi uvolnil židli u postele a odešel za bratrem do kuchyně. Tomáš se posadil. Chtěl říci, že je rád, že ji vidí doma, ale možná by se zeptala, jestli si myslel, že zemře v nemocnici, a tak neřekl nic. Ve skutečnosti si opravdu myslel, že už ji neuvidí, když mu asistent z kliniky do telefonu řekl, co našli.
„To jste si nemyslel, že mě ještě uvidíte.“
„Doufal jsem, že ano. Řekli vám něco o té vaší nemoci?“
Tomáš se díval pacientce přímo do očí. Nelže svým pacientům. Kdyby ho jednou přistihli při lži, nevěřili by mu už nikdy nic. Nelže, jen tu někdy tak krutou pravdu neříká vždycky celou…
„Řekli mi všechno,“ řekla potichu. „Chtěla jsem to. Vím, že mám rakovinu a že se s tím už nedá nic dělat.“
Tomáš pokýval hlavou. Pořád se mu dívala do očí. Má hluboké hnědé oči. Je v nich spíš smutek než strach. „Vždycky se dá něco dělat,“ řekl nahlas, možná spíš pro sebe.
„Já chci umřít doma, pane doktore, nepůjdu už nikam. Oni mě nechtěli pustit domů, ale já jsem ráda, že mě pustili. Umřu tady na téhle posteli.“
„Nemyslete na to, paní Dohnalová.“ Všichni umřeme, naštěstí nevíme kdy, říkal občas doktor Marek svým pacientům. Teď to neřekl…
„Chtěla jsem, aby mě položili sem, je to tu pohodlnější než v ložnici, mám tu televizi, můžu si s Víťou povídat, když bude v kuchyni. Než umřu.“
„Bolí vás něco, paní Dohnalová?“
„Ne, nebolí, opravdu. Jen jsem strašně unavená. Skoro pořád spím. A někdy mě to tady trochu tlačí,“ ukázala na hrudní kost.
„Tam máte zavedenou trubičku, abyste mohla polykat.“
„Já vím, říkali mi to v nemocnici. Mám jíst jen řídké.“
Trochu povzdechla.
„Můžete polykat?“
„Ale jo, můžu.“
„Já se na vás teď trochu podívám,“ řekl Tomáš, zvedl se ze židle a otevřel kufřík. „Můžete se posadit?“
„Zkusím to. Když mi pomůžete.“
Změřil pacientce tlak, poslechl ji, prohmatal břicho. Opravdu se zdá, že nereaguje bolestivě. Možná trochu, když zatlačil v nadbřišku.
„Pane doktore…“
„Copak?“
„Až to začne bolet, dáte mi injekci?“
„To víte, že ano. Kdyby něco bolelo, hned to řekněte a já přijdu. Přijdu, i když to bolet nebude. Zítra.“ Uklidil fonendoskop a zaklapl kufřík. „Mám sem poslat vaše syny?“
„Teď ne, chci chvíli spát.“
Tomáš se rozloučil a zavřel za sebou dveře obývacího pokoje.
*
V kuchyni na něj čekali oba bratři. Tomáš už znal tyhle tázavé pohledy. Dva páry očí, které visí na jeho rtech. Strach, nejistota, neví, co bude zítra, co bude pozítří… Začal ten starší, Miroslav. „Prosím vás, pane doktore, jak to vypadá?“
Tomáš pokrčil rameny. Ani oni nesmějí propadnout beznaději. Kolik toho vědí oni? Pokud pacient nechce, aby jeho rodina věděla pravdu, je diagnóza chráněna lékařským tajemstvím i před těmi nejbližšími. „Maminka vás teď bude hodně potřebovat. Oba.“
„Bratr zůstane doma z práce. Budeme se o ni starat, nebojte se.“
„Můžu vám napsat paragraf, jestli vám to v práci pomůže. Bydlíte s matkou, pár dní vám možná proplatí,“ obrátil se Tomáš na Vítězslava Dohnala.
„To byste byl hodný, děkuju,“ řekl mladší Dohnal tiše.
„Jak dlouho,“ pokračoval Miroslav a trochu zaváhal, „jak dlouho to bude trvat?“
Takže vědí… Logická otázka… Často se takhle ptají. Pacienti i rodina. Naštěstí je na ni jen jedna odpověď. „Tohle vám neřekne nikdo. To nejde. Nikdy nelze přesně předpovědět, jak se bude nemoc vyvíjet. Každý je jiný a pokaždé je to jiné. Není možné předpovídat… To vám asi na klinice řekli také.“
„Úplně stejně,“ přikývl Miroslav Dohnal.
„Bude to těžké, bude to kolísat, na pár dní se zlepší, pak zase zhorší. Žádná nemoc se nevyvíjí stejnoměrně, ani zhoubné nádory ne. Může se to na nějakou dobu jakoby zastavit… Také se to může zhoršit. Přesně vám to neřeknu. Ani já, ani nikdo jiný…“ Neřekl, že taky se může stát, že paní Dohnalová zemře během několika dnů…
„Má bolesti?“ zeptal se mladší Dohnal.
„Říká, že ne. Myslím, že teď doopravdy bolest nemá. Nebojte se, pokud by se objevila jsou prostředky, jak ji bolesti zbavit. Tohle vám můžu slíbit s jistotou.“
*
Na dvorku čekal pes Mikeš. Neštěkal, jen trochu zavrčel. Tomáš se k němu sehnul. Pomalu natáhl ruku. „Jen si mě očuchej, ať na mě pokaždé neštěkáš. Panička je nemocná a leží a já sem za ní budu chodit.“ Pes se na něj pozorně díval. Má taky hnědé oči. A šedivé chlupy kolem čenichu. „Jsi přece starý rozumný pes, takže chápeš, že sem nejdu krást, ne?“
Mikeš pak běžel několik kroků za Tomášem k vrátkům. Už neštěkal ani nevrčel. „Vidíš, že se domluvíme,“ otočil se Tomáš. „Přijdu zase zítra, tak zatím hlídej.“
Tomáš zastavil auto před přízemním šedivým domkem a vypnul motor. Sousedi už si zvykli na pravidelné návštěvy obvodního doktora s modrou Felicií, pravděpodobně už většina také věděla, tady na předměstí to v podstatě funguje stejně jako na vesnici. Mikeš už na doktora také neštěkal.
„Je to horší. O hodně horší.“ Vítězslav Dohnal měl zarudlé oči a trochu chraptěl. „Několikrát zvracela. A byla v tom krev.“
„Jak polyká?“
„No,“ Dohnal pokrčil rameny. „Špatně.“
„Vypila něco?“
„Trochu. Ale něco z toho zvrátila.“
„Dobrý den, paní Dohnalová.“
Neodpověděla. Jen se trochu usmála. Opravdu je to o hodně horší, řekl si Tomáš. Položil si kufřík na stůl a sklonil se k pacientce.
„Paní Dohnalová, bolí vás něco?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, nebolí.“ Pak její obličej zvážněl. Najednou, během vteřiny. Trochu se zdvihla a opřela se o levý loket. V jejích očích byl najednou strach a současně i úpěnlivá prosba. „Pane doktore, dejte mi injekci.“
„Jakou injekci,“ zeptal se, jen aby získal čas k tomu, aby si mohl alespoň trochu rozmyslet, co jí teď řekne.
„Vy víte,“ řekla s jistotou. „Tu injekci, co by mi strhla srdce.“
Díval se do jejích očí a bylo mu jasné, že to myslí vážně. Ona ho tu prosí, moc ho prosí, takhle ještě nikoho neprosila. Na tenhle okamžik se připravovala dlouho. On ho jenom tak nejasně tušil a připravený na něj nebyl vůbec.
„Já chci umřít. Co nejdřív. Teď mám ještě sílu říct, že to opravdu chci. Pane doktore…“
„Mami!“
„Víťo, já to opravdu chci. Teď, dokud ještě jsem alespoň trochu jako člověk.“
„Mami, prosím tě…“
„Ne, Víťo, můj život už skončil, copak to nevidíš. Tohle je už jenom umírání. Pomalé.“ Znovu se otočila k doktoru Markovi. Neřekla nic, jen se snažila zachytit jeho pohled.
Tomáš pomalu zavrtěl hlavou. „To nejde, paní Dohnalová, to opravdu nejde. Tohle já nemůžu. Ne kvůli tomu, že se to nesmí, tohle já nemůžu kvůli mně… uvnitř, já přece musím chránit…“ uvědomil si, že není schopen nahlas říct, co by téhle nešťastné ženě chtěl povědět…
Marie Dohnalová se znovu otočila na záda. Na chvilku zavřela oči, pak se zadívala do stropu.
„Nezlobte se, paní Dohnalová, opravdu to nejde…“
Neodpověděla.
„Já vás teď píchnu, možná usnete. Na pár hodin, pak se zase vzbudíte.“
*
Miroslav Dohnal čekal před vchodem na dvorku. Nervózně kouřil. „Uděláte to?“
„Neudělám,“ odpověděl Tomáš, už zase klidně.
„Proč? Ona to opravdu chce.“
„Já vím. Vím, že by mi byla opravdu vděčná. Možná i vy, to je ale úplně vedlejší,“ dodal rychle. „Vaše maminka opravdu chce zemřít. Ale já ji přece zabít nemůžu.“
„Nikdo by nic nevěděl.“
„To není důležité, pane Dohnale. Já bych to věděl.“
„Máte přece léky, které se dají předávkovat.“
„Každý lék může ublížit, když se použije nesprávně,“ snažil se Tomáš odpovědět co nejpřesněji.
„Někde se to přece dělá, když pacient chce.“
„Rozhodně to není tak jednoduché, že se takhle doktor s pacientem a rodinou domluví, tak se to nedělá nikde. Ale to pro mě není rozhodující. Já toho prostě nejsem schopen.. Jsem lékař, mám život chránit… Je obrovské riziko, že by se to mohlo zneužít.“
„Jaképak zneužití. Máma to opravdu chce. Rodina taky.“
„Já vím, že to paní Dohnalová opravdu chce… Vy byste byl schopen to udělat?“
„Já?“ Miroslav Dohnal se zděšeně podíval na doktora Marka. „Proboha, proč já? Vždyť je to moje máma.“
„Vidíte. A proč já? Vždyť je to moje pacientka.“ Proč by měl být vykonavatelem euthanasie zrovna lékař. Ještě k tomu lékař, který má k pacientovi nejblíž. Když pracoval v nemocnici, nedovedl si představit, jak je také možné své pacienty poznat. On ví o paní Dohnalové skoro všechno. Vyprávěla mu o rodině, o svém manželovi, který zemřel v padesáti na infarkt tady ve vedlejší místnosti, a proto ona teď radši leží v obýváku… Prohlédl si rodinné album a ví o dětství obou Dohnalů možná i některé věci, které nevědí oni sami. Ví, kde je v domě která kytka a zná se s jejím psem. Mikeš ho včera dovedl ke svojí misce se žrádlem. Ví, že chce doopravdy umřít co nejdřív. Věří jí a ona důvěřuje jemu.
V nemocnici nikdy nemohl mít tak blízký kontakt s pacientem. Kdo by tedy měl rozhodnout. Někdo cizí, kdo zná jen tu chorobu? Komise? Jasně, naředíme odpovědnost, nebude tak velká. Koho do té komise dáme? Onkologa, psychiatra, právníka, nejspíš soudce… Jako byly interrupční komise? Úřednice z městského úřadu? Zástupce rodiny? O čem by rozhodovali, když jediný, kdo o sobě může rozhodnout je pacient. A jeho rozhodnutí nejvíc rozumí jeho lékař. Tomáš byl přesvědčen, že je nevěřící, ale jako o všem, i o tomto svém přesvědčení občas zapochyboval. Chybí tu kněz, Tomáš si nepředstavoval funkcionáře církve, nedůvěřoval církvím, neměl rád mocenské instituce. On sám ale také není zdravotnickým funkcionářem, i když je součástí zdravotnické struktury. Péče o duši není jen psychiatrie. Může být kněz mimo církev? Duchovní jako svobodné povolání, nevázaný disciplinou… Paní Dohnalová je pokřtěná, na rozdíl od Tomáše se považuje za věřící, i když do kostela chodí jen výjimečně. Měl by se jí zeptat, jestli mají zavolat kněze. Až bude čas. Škoda, že se s ním ještě neseznámil. Co by mu řekl k euthanasii… Co by řekl, církev euthanasii odmítá. Tomáš taky, vždycky je možné najít něco společného ke komunikaci… A Bůh? Každý trochu rozumně uvažující materialista musí připustit, že existuje i něco dokonalejšího než člověk… „Přijedu ještě večer,“ Tomáš se podíval na staršího Dohnala. „Píchnu ji na noc.“
„Jste hodný, pane doktore. Brácha tu bude s ní.“
Tomáš zabouchl dveře auta a ohlédl se. Miroslav Dohnal stál v otevřené brance a Mikeš seděl vedle něj.
*
„O čem jste mluvili?“
„Ale, jen tak. Ještě přijde večer. Píchne jí injekci.“
„On to udělá?!“
„Víťo, máma to opravdu chce… ale on to neudělá. Píchne jí injekci, aby spala.“
„Nesmí ji přece zabít.“
„Nesmí. A je to dobře?“
„Ty jsi blázen. Je to máma. Ty chceš, aby umřela?“
“Víťo, ona už umírá.“
„To nemůžeš vědět. Třeba neumře hned…“ dodal. „Když jí to bude bolet, doktor jí dá léky.“
„Já vím, oni umějí odstranit bolest… Tu, kterou poznají… Musím už jít. Zítra se tu zastavím.“
Vítězslav Dohnal vypadal vyděšeně. „Zkoušela se zabít. Shodila lampičku do vědra s vodou a strčila tam ruce. Naštěstí to vyrazilo pojistky.“
Tomáš se zhluboka nadechl. Jak tohle všechno zvládnu, to mi také není jasné.
„Také přestala polykat.“
„Nemůže polknout?“
„Asi. Chce napít a hned to všechno zvrátí.“
„V noci spala?“
„Chvílemi.“
„A vy?“
„No,“ Dohnal pokrčil rameny, „taky chvílemi.“
*
Marie Dohnalová ležela na zádech a dívala se do stropu. Nebylo poznat, jestli Tomášův příchod vůbec zaznamenala.
„Paní Dohnalová, bolí vás něco?“
Neznatelně zavrtěla hlavou.
„Nerozumím vám.“
„Ne… nic…“ pronesla ztěžka a dál se dívala vzhůru.
„Ukažte mi jazyk.“
Otevřela ústa a Tomáš zlehka sáhl na špičku jazyka. Vysušen není. Zatím.
„Kolik toho vypila?“ obrátil se na Dohnala.
„Těžko říct. Já myslím, že skoro nic, zvrací to,“ ukázal na vědro vedle postele.
„Paní Dohnalová, budete muset do nemocnice.“
„Ne,“ zareagovala okamžitě. „Nepůjdu nikam.“
„Musíme vědět, jestli se ta trubice, co máte v jícnu, neucpala, když nemůžete polykat.“
„Nikam nepůjdu. Budu doma.“
„Paní Dohnalová, tady to ale vyšetřit nemůžeme.“
„To nevadí.“
„A co s tím tedy budeme dělat?“
„Nic. Já už nechci nic.“
Tomáš se podíval na Dohnala. Seděl v křesle na druhém konci pokoje a vypadal unaveně. Neříkal nic. Násilím ji přece do nemocnice nepovezu. Ona chce opravdu umřít doma. Jestli nemůže polykat, musí dostat nějakou tekutinu do žíly. To jde i doma. Vedle gauče stojí velká knihovna. Plastový vak s infuzí pověsí na madlo horních dvířek, to není problém. Vybavení má v autě. „Paní Dohnalová, musím vám píchnout jehlu do žíly.“
„Nechci.“
„Máte žízeň?“
Poprvé se podívala na něj. „Mám,“ řekla pomalu.
*
Mikeš běžel k modré Felicii vedle Tomáše. Teď už ho pravidelně chodil vítat i vyprovázet a vrtěl přitom ocasem. Tomáš s ním pokaždé prohodil pár slov, podrbal ho za ušima. Se psem je možné se domluvit, rozumě. Ohebnou kanylu se mu podařilo zavést do žíly až na třetí pokus. Ty škubavé pohyby rukou nebyly náhodné, bránila se zavedení jehly. Chvílemi. Má určitě velkou žízeň, a přitom se brání. Brání se, a přitom má žízeň. Tomáš seděl na židli a díval se, jak bezbarvá tekutina odkapává v komůrce infúzní soupravy. Nechal ji kapat dost rychle, alespoň ten první půllitr tu ohlídá sám, aby měl jistotu, že něco do sebe dostala. Druhou nechá kapat pomaleji a přijede za dvě hodiny. Tomáš byl jako pacient v nemocnici jen jednou. Banální zánět slepého střeva. Nejhorší byla ta žízeň první pooperační den. Když se probudil na lůžku, sestra mu otřela rty vlhkou rouškou, pak dostal lžičku čaje… Představoval si tenkrát různé tekutiny. Zdálo se mu o minerálce… Zkusili dát paní Dohnalové do úst lžičku čaje, vzápětí se naklonila k vědru s vodou. Zkusila ji vůbec polknout? Přemýšlí, jak se zabít, zvrací úmyslně… Po třiceti minutách si pacientka prudkým pohybem vytrhla kanylu ze žíly.
„Paní Dohnalová, jestli tohle budete dělat, budu vás muset poslat do nemocnice, i když nechcete.“
„Ne… Nepojedu do nemocnice…“
„Tak musíte nechat tu jehlu na místě. Žízní vás umřít nenechám.“ Zavedl novou kanylu. První dávka vykapala bez dalších problémů. Tomáš napíchl silnou koncovkou soupravy druhý vak s fyziologickým roztokem. Seřídil tlačkou rychlost.
„Takhle to vydrží alespoň dvě hodiny. Večer se pokusíte znovu napít. Přidal jsem vám do té kapačky léky na uklidnění.“ Mezi dvěma infuzemi jí také píchl do kanyly ampuli Torecanu, tlumí zvracivý reflex. Musí ještě do lékárny. Alespoň nějakou glukosu, pacientka vůbec nejí. Kompletní výživu žilou jí samozřejmě není schopen zajistit. Měla by do nemocnice, tam by jí zavedli sondu do žaludku, mohla by dostávat mixovanou stravu. Jenže ona do nemocnice opravdu nechce. Nechce žádnou mixovanou stravu.
„Pane doktore…“
„Copak?“
„Pane doktore… já, já bych chtěla do kostela.“
„Paní Dohnalová, to asi nepůjde… Chtěla byste s někým mluvit?“ Má se jí zeptat, jestli chce zavolat faráře přímo? S tímhle také neumí zacházet.
„Ne, já nechci kněze. Já se musím domluvit… sama.“
Vzal ji za ruku. „Paní Dohnalová, to jde určitě i tady. To přece musí jít všude. Tady to možná máte i blíž. V kostele byste se domlouvala přes ústřednu, tady to máte přímo…“
Trochu mu ruku stiskla.
„Pokoušela se oběsit na té hadičce,“ řekl Tomášovi Miroslav Dohnal ještě na dvorku.
„To naštěstí nejde.“
„Já vím. Jenom roztrhla ten pytlík, byl už prázdný. Vypadá to, že není úplně při smyslech.“
„Tlumím ji. Na noc jí dám zase trochu silnější dávku. Přes den ji nechám jen tak pospávat, na noc ji uspím víc.“
„Mají ty kapačky smysl?“
„Jak to myslíte?“
„Neprodlužujeme to jenom?“
„Nějakou vodu dostat musí. Přece ji nenecháme umřít žízní… Říká něco, když tu nejsem?“
„Ne. Jen chce pít. A co spolkne, to zase hned zvrátí. Byla v tom i krev.“
„Myslíte, že má bolest?“
Dohnal pokrčil rameny. „Nenaříká.“
Tomáš zatím váhal. Jak poznat, kolik má pacient bolesti, když to popírá. Kolik morfinu jí má dát, aby neměla bolest a aby ho nepředávkoval. „Dnes tu přes noc budete vy?“
„Ne bratr. Já musím ráno do práce.“
„Vydrží to?“
„Jinak to nejde. Manželku sem poslat nemůžu. Ta by to nevydržela.“
Vítězslav Dohnal to bude muset vydržet. Manželku nemá, děti taky ne. Bydlí v tomhle domku s mámou odmalička. Narodil se v té ložnici vedle. V posteli, která tam stojí dosud. Měl by mu dát taky něco na uklidnění, jenže on nechce. Bojí se, že by v noci usnul a něco se stalo. Nic horšího, než se děje, už se stát nemůže. Paní Dohnalová už nemá dost síly, aby se dostala z lůžka. A Tomáš nemůže provést euthanasii. Teď by potřeboval někoho, s kým by o tom mohl mluvit. Se svým prvním primářem, s otcem, s tím knězem, kterého pořád ještě nezná. Se synem, až bude dost velký. Je to přece podobný problém jako při odběru orgánu k transplantaci. Rozhodnout, v kterém okamžiku mohu vzít člověku srdce… Tam jsou jasná kritéria, nezpochybnitelná. I tam se respektuje vůle všech zúčastněných. Jenže při transplantaci srdce se život zachraňuje. Při euthanasii se zachraňuje duše? Komise za účasti expertů a zaangažovaných… A provede to kdo? Lékař, samozřejmě. Vylosovaný příbuzný? Vyškolený specialista? Úřední ukončovač marného života. Tajné povolání, aby sousedé nevěděli, kontrolovala by to zvláštní komise parlamentu… Připraví injekční stříkačku, napojí na jehlu, vloží stříkačku do ruky nemocnému… nebo stlačí sám, je v tom rozdíl? Tomáš si představil pět injekčních stříkaček napojených na jednu hadičku, vedoucí do žíly smrtelně nemocného. V jedné z těch stříkaček by byl jed, v ostatních voda. Pět lidí by najednou stisklo pěst. Nikdo by nevěděl… Jako při vojenské popravě, některé náboje jsou slepé. Všichni by mohli mít čisté svědomí…
Tomáš naučil Vítězslava Dohnala vyměňovat plastové vaky s infúzními tekutinami. Je technicky nemožné, aby to trvale stíhal sám, má další pacienty. I dál přicházel několikrát za den, Mikeš ho radostně vítal. Jednou psa nachytal v obýváku u paní Dohnalové. Vítězslav Dohnal spal v křesle, pacientka v polovědomí ležela na levém boku, pravou ruku svěšenou k podlaze, pes stočený do klubíčka vedle ní. Podíval se na Tomáše, tentokrát ani neštěkl, ani nezavrtěl ocasem… Tomáš se snažil nehlučně vyměnit vak s infuzí, ale Dohnal se probudil. „Mikeši, co tu děláš, mazej ven.“
„Klidně ho tu nechte, je hodný, viď Mikeši. Určitě ví, že je paní nemocná.“
Pes se na Tomáše podíval a jen tiše zakňučel. Když odcházel, doprovodil ho ke dveřím domu.
*
Když Tomáš vstoupil, seděl Miroslav Dohnal na židli vedle lůžka své matky. „Mami, slíbila jsi mi to, slyšíš.“
„Ne… ne.“ Bylo to spíše zachrčení, ale Tomáš rozuměl zřetelně.
„Před chvílí mi řekla, že chce do nemocnice,“ obrátil se Dohnal na Tomáše. Říká každou chvíli něco jiného.“
„Dobrý den, paní Dohnalová, slyšíte mě?“ Tomáš se postavil do zorného pole pacientky. Dívala se do stropu.
„Slyšíte mě, paní Dohnalová?“
„Pít…“
Dohnal vzal plastikový hrneček s trochou čaje a podržel ho pacientce u úst. Trochu polkla, ale vzápětí se ztěžka převalila na bok a namáhavě zvrátila tu trochu čaje, hlenů a krve na ručník vedle své hlavy. Syn jí otřel ústa a povzdychl si. „Mami, musíš do nemocnice.“
Zavrtěla hlavou bez jediného slova.
Tomáš připravil léky, rozpojil infúzní soupravu a aplikoval obsah stříkačky do kanyly zavedené do žíly v předloktí paní Dohnalové. Znovu napojil infuzi. „Zastavím se tak za dvě hodiny,“ řekl. „Na shledanou, paní Dohnalová.“
„Počkejte,“ Dohnal za ním vyšel do kuchyně.
Tomáš naznačil hlavou, aby šli ven. „Nejsem si jistý, co všechno vnímá,“ řekl, když stáli před domem.
„Co jí to vlastně dáváte?“
„Léky na zklidnění, proti bolesti, tekutiny. Žízeň má, i když je v takovém polovědomí.“
„Je to velká dávka, co jí dáváte?“
„Myslím, že tak akorát.“
„Chvílemi je mimo. Povídala si s tátou.“
„Pohybuje se na rozhraní bezvědomí, snů a vzpomínek. Nevnímá úplně realitu.“
„Kdybyste dal větší dávku, třeba trojnásobnou? Spala by déle?“
„Pane Dohnale, o tom jsme už mluvili. Teď bolest nemá, určitě ne.“ S tím, co má v kufříku by bylo snadné ji… uspat. Existuje euthanasie omylem? Náhodou? Nesmysl. Sám sebe přece neobelže. Jak dlouho jsem já schopen jezdit sem několikrát denně… Má opravdu zavolat sanitku, nechat Marii Dohnalovou naložit a odvézt umřít do nemocnice? Může ji na tu cestu uspat. Jestli se v nemocnici probudí, on už u toho nebude…
Nechce tam. Je to nejspíš její poslední přání… Chce umřít.
Oba Dohnalové také chtějí, aby umřela. Bude to pro ně vysvobození. Pro všechny tři. Já chci taky, aby umřela? Jestli ano, tak proč… Doktor přece nemůže chtít, aby jeho pacient umřel. Nejsem schopen euthanasie. Je v tomto přesvědčení obsažena i moje zbabělost? Co bych dělal, kdyby tu takhle ležela moje máma?
*
Když Tomáš přišel s večerní dávkou léků, byli o matky v pokoji oba Dohnalové. V okamžiku, kdy znovu napojil infuzi a tlačkou reguloval její rychlost, pacientka, aniž by otevřela oči, několika křečovitými pohyby zvrátila malé množství červenohnědé tekutiny. Na čisté noční košili se rozlila asi pěticentimetrová skvrna.
„To není možné, teď jsem ji převlékl.“ Vítězslav Dohnal se zhroutil do křesla a s hlavou v dlaních se rozplakal. Nahlas a neztišitelně, tak jako plakal kdysi, když jeho maminka byla mladá a mohla ho vzít do náruče, pohladit po vlasech… Teď ho nemohl vzít nikdo do náruče. Ta malá a v podstatě bezvýznamná skvrna na květované noční košili byla tou poslední kapkou. V posledních dnech a nocích nesčetněkrát převlékal prádlo, noční košile i povlečení, dával matce napít a vzápětí otíral čerstvě zvrácenou tekutinu…
„Víťo, prosím tě, ovládej se…“
„Nechte ho, pane Dohnale, pomůže mu to.“
Vítězslav Dohnal zhroucený v křesle zhluboka vzlykal. Nevnímal, co se kolem něj děje, i jeho mysl byla v tuto chvíli zčásti ve snu a zčásti ve vzpomínkách.
„Pojďte, půjdete si lehnout,“ Tomáš vzal mladšího Dohnala pod ramenem a zdvihl ho na nohy. „Půjdeme vedle do ložnice.“ Jen přikývl a nechal se bez odporu dovést do sousední místnosti. Tomáš ho posadil na postel a pak zavřel dveře. Dohnal se nepřítomně díval před sebe, z očí mu pořád ještě tekly slzy. Tomáš se k němu sehnul, zul mu obě boty a uložil ho na lůžko. V kalhotách i v košili. „Teď budete spát.“ Dohnal jen mlčky přikývl. „Musíte zavřít oči, pane Dohnale. Počkám tu, než usnete.“ Znovu přikývl a opravdu oči zavřel.
*
Miroslav Dohnal pomalu vstal ze židle a blížil se ke stolu. Chvilku váhal. Pak stiskl jeden zámek lékařského kufříku. Nic, doktor vedle ukládá bratra do postele. Postel je na druhé straně místnosti, uslyší kroky. Stiskl druhý zámek… Tahle krabička s modrým pruhem. Teď je v ní devět ampulek, doktor píchne vždycky jednu, rovnou do žíly… Kdyby tam stříkl všech devět najednou… Doktor to neudělá… Řekl to opakovaně, má pravdu, proč by to měl dělat, půjde domů, v klidu se nají, pak půjde spát… Proč by si přidělával starosti. A já? Řekl přece, že to mám udělat já. Podíval se na svoje ruce. Třásly se. A mozek? A srdce? Ruce, rozum a srdce. Když použiju všechny tři, nejde to. Co mám vynechat?
*
Když se Tomáš vrátil do obýváku, seděl Miroslav Dohnal na židli stejně, jak ho tu před několika minutami nechal. Podíval se na Marka: „Dáte mu něco na spaní?“ ukázal hlavou na dveře.
„Ne, to není nutné. Je tak unavený, že už teď spí. Měli bychom ho nechat spát do rána,“ dodal Tomáš.
„Hmm.“
Tomáš postřehl napětí v hlase staršího Dohnala. Nevysvětlil si ho ale správně. „Zůstanete tu přes noc?“
„Zůstanu.“
„To je dobře. Ještě se přijedu podívat.“
„Možná,“ Dohnal trochu zaváhal, „možná ani nemusíte…“
„Dám jí zase injekci na noc.“
„V kolik?“
„V deset. Přibližně.“
Dohnal se podíval na hodinky. „Tak jo. V deset.“
Tomáš vzal ze stolu kufřík, ještě jednou se podíval na paní Dohnalovou a vyšel z místnosti. Mikeš na něj čekal v chodbě. Když si Tomáš zavazoval tkaničky, několikrát mu strčil čenichem do ruky.
„Mikeši, já si teď s tebou nemůžu hrát.“
Pes mu olízl ruku a štěkl.
„Hele, já dnes ještě přijdu, tak zatím hlídej, ano?“
Miroslav Dohnal potichu otevřel dveře do ložnice. „Víťo…“ Nic. Spí tvrdě, doktor měl pravdu. Vrátil se do obýváku, krátce se podíval na matku a posadil se ke stolu.
Je už tma, měl by rozsvítit. Jenže proč? Nebojí se přece tmy.
Tak čeho se bojí? Že umře máma? Že máma ani dnes ještě neumře? Už taky blázním. Na to, co teď doopravdy musí dělat, stačí ta trocha světla z ulice.
*
Doktor Marek se nejdřív pokoušel číst. Odborný časopis, pak detektivku… Nedokázal se soustředit ani na Hercula Poirota. To si také vybral, měl si vzít Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Zapnul televizi. Nevnímal obraz ani zvuk a uvědomil si, že i tenhle pokus přinutit mozek, aby se soustředil na něco jiného, nemá šanci. Víťa Dohnal snad spí. Je tak unavený, že když usnul, bude spát nejméně několik hodin. A ten druhý? Neodbytně se mu vtírala představa sebe sama, jak sedí na židli, dívá se na lůžko, kde leží umírající nemocní. Sedí a dívá se. Ne lékař, syn, kterému umírá matka. Matka a syn… Koho bližšího má jeden i druhý. Představil si, jak muž vstává ze židle, bere do ruky jednorázovou stříkačku a trhá její papírový kryt. Na stole leží krabička s ampulkami. Všechno jde získat, injekční stříkačky i ty ampulky. Cesta do žíly je snadná, infuze ještě kape…
Rozpojit, nasadit stříkačku, je to snadné, viděl mockrát, jak to doktor dělá… Ne, takhle to určitě také není možné.
Marek vstal a protáhl se. Bude čas. Kufřík nechal v předsíni. Ještě se zastavil u kuchyňské linky, napil se trochu čaje, zkontroloval, jestli má v kapse klíče od auta. Měl by vzít Mikešovi kousek salámu. Jenže to si měl vzpomenout, než ho snědl k večeři.Shýbl se pro kufříku. K čertu, to je tedy den… Špatně dovřený zámeček povolil a obsah lékařského kufříku teď ležel z větší části na dlaždičkách.
*
Marie Dohnalová téměř spala.Chtěla spát. Neměla v té chvíli sílu na nic jiného… Chci spát. Chci usnout ještě hlouběji, proč mi nepomůžete… Fouká vítr. Není moc silný, ale slyším ho. Zvláštně syčí, jako by utíkala pára… To není vítr, to jenom ještě dýchám. Jak to, že ještě dýchám, chci spát. Jsem unaven, byla jsem s tatínkem ve chlévě, musíme nakrmit. Mám hlad? Proč já nemám hlad? Jenom žízeň, mám žízeň. Za námi je vodopád, stačí natáhnout ruku. Ne, ta voda je pod námi, pod tím dřevěným můstkem, na kterém stojím.
Nedosáhnu. Musím přejít ten můstek, už je to jenom pár kroků. Jsem strašně unaven, chci spát. A pořád ještě fouká ten divný vítr. Můj doktor mi dá injekci, abych usnula. Pak přejdu ten můstek. Chlapci mi pomohou… Vezmou mě za ruku a převedou mě přes ten můstek… Ne, nemůžou, Víťa nemá sílu a Mirek? Nesmí se mnou na ten most. Je to vysoko, mohl by spadnou se mnou. On ještě neví, že když přestane foukat ten vítr, můžu letět… To on ještě nesmí.
*
Tomáš se zarazil. Ne, to není možné… Znovu rychle prohlédl již složený obsah kufříku. Rozbušilo se mu srdce… Ne, to ne… Neměl léky přesně spočítané, to dělal jen občas, když doplňoval záznamy, ale když chybí celé balení…
Otřásl se. Tak a teď rychle. Zaklapl kufřík, zabouchl za sebou dveře. Modrá Felicie stála několik kroků od vchodu. V duchu viděl muže s injekční stříkačkou v ruce…
Třásly se mu ruce. Klíček do zapalování zastrčil až na třetí pokus. Je to jasné, vzal to, když jsem ukládal toho druhého. Nechal jsem ho to vzít. Vzpomněl si na nervózní pohled Miroslava Dohnala, když se ptal, jestli dostane něco na uklidnění jeho bratr a v kolik hodin dostane injekci matka. Má pravdu…? Musím rychle… Vždyť já vůbec nejsem schopný řídit… Mám mu dát čas?! Bude to vysvobození. Pro všechny. Jenže takhle? Nikdy jsem nic neshazoval na druhé. Nastartoval.
*
Ještě fouká ten divný vítr. Dřevěný můstek se trochu kolébá. Ne, to není vítr, to je jenom šumění vody, ten vodopád v dálce, hluboko pod námi, jako by se vzdaloval…
*
Tomáš Marek prudce zastavil. Otevřel dveře a hmátl po kufříku, který položil na sedadlo spolujezdce. Jsou dny, kdy je všechno špatně. Tak jako doma se kufřík rozletěl a jeho obsah se rozsypal po sedadlech i podlaze modré Felicie. Byl tak unavený, že nahlas neřekl nic, jen na okamžik zaváhal, jestli to všechno má sesbírat teď nebo až potom… Potom… Jenže málokdy víme, co je doopravdy špatně. Tomášův pohled se zastavil na krabičce s modrým pruhem. Jak je to možné? Když se mu kufr rozsypal doma, zůstala asi zachycena za deskami s různými formuláři. Prudce po krabičce sáhnul. Bylo v ní devět ampulek.
Marie Dohnalová se již k vědomí neprobrala. Zemřela klidně, ve spánku. Po dohodě rodiny s ošetřujícím lékařem tělo zesnulé nebylo pitváno. Tomáš nepochyboval o tom, že o těle své pacientky toho věděl dost. Doufal, že tentokrát se mu snad podařilo alespoň trochu nahlédnout i do duše. Možná i do svojí.