Prácheňské rezonance 2004

Oskar Halámek – Libor Michalec

Tramtárie


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvanáctý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 20. března 2005.

© Oskar Halámek, Libor Michalec

V-Art - Vision Of the 21st Century

Cestovatelských knih je v poslední době jako hub po dešti. Většinou jde o přepisy deníkových záznamů a objevování stokrát objeveného. Co také v dnešním světě ještě objevovat? Najít na naší planetě něco nového je podobné, jako když v hoře hlušiny objevíte diamant. Pracovat jako redaktor geografického časopisu znamená kompilovat, co už bylo dávno napsáno a občas, s překvapením, objevit nějaký nový postřeh, zajímavý detail anebo dokonce fascinující skutečnost, že byl objeven nový druh živočicha anebo nějaký nový primitivní kmen na úrovni doby kamenné žijící hluboko v džungli. Proto není divu, že když jsem si poprvé poslech vyprávění … …, hrklo ve mně tak silně, že to muselo být slyšet. Tento spíš plachý zástupce ředitele jedné vesnické školy učinil objev, který bude možná pro spoustu duchovně založených lidí srovnatelný s plavbou Kolumbovou anebo Darwinovou evoluční teorií. Je v povaze věci i jeho, že o tom dlouho nechtěl mluvit a když už to konečně ostýchavě vyslovil, nepřál si být uveden svým pravým jménem, protože se obává možné publicity, která, jak tvrdí, by celé věci nesmírně uškodila. Byl to pro něj zážitek natolik intimní, že o něm nechtěl ani sám nic napsat – ačkoliv jinak píše docela zajímavé cestopisy. Nakonec se mi podařilo obnovit v něm víru v pozitivního ducha informovanosti, a přistoupil na to, že vyprávění o neznámém etniku, přežívajícím v Uralských horách pod jménem Tramtárci více než tisíc let, bude zveřejněno. Scházeli jsme se na různých místech podle toho, jak se to komu hodilo a on napřeskáčku vyprávěl útržky vzpomínek, myšlenky, pocity. Všechno jsem zaznamenal na diktafon a pak přeskupoval na počítači do chronologického tvaru s vědomím, že čtenář se musí spokojit s mou stylistickou neobratností a nechat se ohromit závažností faktů. Jelikož se domnívám, že i životní styl a události, které s cestou do Tramtárie přímo nesouvisí, jsou také vrcholně důležité, učinil jsem je s laskavým svolením součástí knihy.

Libor Michalec


POŠETILÁ CESTA

Klapity klap – klap – klap vyhrávaly kolejnice mého vlaku kolébavý rytmus, který mě unášel do neznáma. Seděl jsem po směru jízdy v kupéčku bez spolucestujících, o kterých jsem předpokládal, že přistoupí v Praze a po letech se zase vydával na životní cestu s nejistým výsledkem. Jak se zpívá v jedné písničce, cesta je cíl, jenomže já kromě toho měl i svůj skutečný cíl, místo, kam jsem se chtěl kdesi na pomezí Evropy a Asie dopravit, ale ten cíl byl tak pošetilý, že se ani neodvažuji vyslovit jej nahlas.

Vybral jsem si vlak i když letadlem by to bylo rychlejší a pohodlnější, ale ze zkušenosti jsem věděl, že tou cestou letadlem se něco ztrácí, prožitek z cesty není zdaleka tak opravdový. Je v tom něco nepoctivého přeletět vzduchem přes devatero krajin a devatero kultur a vystoupit až na místě, kde nevíte, jak se tam ta exotika vzala, co jí předcházelo a jaké jsou ty mezistupně mezi vámi a světem, ze kterého pokaždé znovu máte spolehlivě vír v hlavě, jemuž jsme si navykli říkat civilizační šok.

Odložil jsem výtisk obrázkového týdeníku, který jsem si koupil do vlaku, ale stejně mě moc nezajímal, zvlášť proto, že problémům, které popisoval, budu teď na měsíc a půl na hony vzdálený. Za okny ubíhala líbezná česká krajina a já se u v duchu připravoval na nekonečné ruské roviny, dřevěné chaloupky a nápisy v azbuce.

Postavil jsem se a shodil seshora z držáku zavazadel svůj bágl. Zdál se mi na jednu stranu obrovský na to, abych ho vláčel na zádech a na druhou stranu zase směšně titěrný k tomu, aby se mi do něj vešly všechny mé věci na těch pět týdnů, co budu mimo domov. Ale to je jenom otázka zvyku. Kolik takových cest jsem už absolvoval a po pár dnech, kdy jsem si zvykl na příjemný tah na zádech, se bágl stával mým nejlepším kamarádem, i když je fakt, že ty krátké okamžiky bez něj jsem si připadal, že létám.

Sbalit si ho je celá věda a já to měl tentokrát o to těžší, že jsem nejel do žádných teplých krajů, ale připolárního Uralu, takže nestačilo pár triček a kraťasů. Kromě toho jsem vláčel i fleesku, teplé kalhoty, a vedle stanu digitální foťák, normální foťák, videokameru s náhradní baterkou a celé tohle vybavení, které, jak jsem se za ta léta naučil, mi pomáhalo docílit když ne toho, abych na cestě přímo vydělal, tak aspoň aby se tak zhruba vrátily náklady publikováním v cestovatelských časopisech.

Kromě toho taky píšu vědecké články do odborných časopisů a proto není divu, že jsem tahle vědecká hlediska hledal i v tom, co to je vlastně cestování, jak to funguje s lidským mozkem na cestách.

Bágl jsem postavil na sedačku proti sobě, odepnul horní kryt a vylovil hned nahoře v igelitovém sáčku zabalený řízek, ještě teplý, jak mi ho Věra osmažila těsně před odchodem (byla to jedna z příjemných věcí, které se během soužití se mnou naučila. Byl šťavnatý a obalený v těstíčku z hrubé mouky, chutnal dobře jako vždycky.

Naposledy jsem na takovouhle cestu vyrazil asi před pěti lety. Od té doby se toho v mém vnitřním světě hodně změnilo, a neřekl bych, že k lepšímu. Zestárnul jsem a zlenivěl, mozek mi obrůstal pavučinama, neuměl už jsem se ničím nadchnout a právě proto se rozhodl vyrazit, i když tenhle trip do Tramtárie všechny praktické argumenty postrádal a vlastně to byla nezodpovědná bláhovost.

TÁTOVY GENY

Matně a přitom zřetelně se mi vybavuje ta úplně první vzpomínka. Byli mi asi tak čtyři roky a chodil jsem si občas ráno lehnout k rodičům do postele. Táta tam měl na posteli podivnou tlustou a velkou knížku, kde byli uvnitř fotky zvláštních lidí, celostránkové i když tenkrát ještě černobílé fotografie naháčů, kteří měli vousy až na pinďoura. Nevím proč ve mně tahle vzpomínka tak utkvěla, snad jsem měl touhu k cestování po tátovi v genech, snad na mě takhle působila jeho latentní neuspokojená touha cestovat, ale faktem je, že s autorem toho cestopisu jsem se pak po čtvrt století skutečně setkal a celé mu to vyprávěl a on, s laskavým úsměvem krále českých cestovatelů a moudrého muže, který teď už jen sbírá různá ocenění za celoživotní práci, mi řekl: "Tak vidíte, a to ve vás zůstane už na celý život."

Další takovou vzpomínkou, jenom o málo mladší je když jsem měl rýmu, ucpaný nos a nemohl se toho zbavit a táta tenkrát připravil inhalování. To se zahřála v hrnci voda až do bodu varu a vhodil do toho heřmánek a možná i nějaké jiné aromatické koření, máta nebo něco podobného. Pak jsme si s tátou přehodili ručník přes hlavu nad tím hrncem a vdechovali tu zvláštní exotickou vůni a táta mi vyprávěl, že takhle to voní v exotických přístavech světa, kam se sjíždějí námořníci z různých oceánů, že odtamtud všechno to různé koření pochází, tam se vyrábí a já z toho zase cítil tu jeho touhu podívat se tam, vidět to všechno na vlastní oči.

S tím jak se rozpadla komunistická říše a otevřela se hranice se taky otevřel můj starý sen, cestování. Měl jsem to asi v genech, jenomže táta k tomu nikdy nedostal pořádně příležitost. Ale ani já jsem žádné valné cestovatelské zkušenosti neměl. Sice jsem projel stopem Českou republiku, přičemž mě vždycky vzrušovalo kam se dostanu, kdo mi zastaví a vůbec všechno to kolem, byl jsem takhle i v Polsku a v Rumunsku, ale to opravdové senzační otevření hranic se konalo až pak.

Tenkrát, když jsem se celý rozechvělý vrátil z první cesty do Asie, jsem ještě ten příval emocí neuměl zpracovat, vezl jsem se prostě na endorfinové vlně a až později, s každou další cestou znovu a trochu na vyšší úrovni (aspoň doufám) jsem hledal co je vlastně na cestování tak vzrušujícího a zajímavého, že to je pro mě srovnatelné se sexem.

Když cestuješ, ocitáš se v nových situacích, čas plyne pomaleji a jelikož nerozumíš jazyku, kterým se kolem mluví, připadáš si jako dítě. Je to snivý návrat do dětství. Ale nejenom to. Začínáš se k cizím lidem chovat vstřícněji než jsi zvyklý z domova, protože jsou důležití pro tvoje přežití.

Asi proto jsem si po návratu z každé cesty připadal jako znovuzrozený a říkal tomu, že jsem si dobil baterky. Od úvahy už je u mě jenom krůček k hledání vědeckých teorií Když se vydáváme na cestu, opouštíme určitý řád a směřujeme k neuspořádanosti. Goethe prý kdysi řekl, že "odejít je trochu jako zemřít".

Vždycky jsem byl takový ten vědecky založený ateista, který sice studoval různá náboženství, ale jenom proto, že měl rád legendy a pohádky a tu cizokrajnou exotickou příchuť, ale přitom to všechno bral tak nějak sociologicky s rezervou. Samozřejmě, taky jsem přece vyrůstal v létech zahnívajícího socialismu. A i když jsem se tomu všemožně vzpíral, byl jsem přece jenom hluboce pohlcený ve spárech materialismu – přestože jsem při hodinách občanské nauky s údivem hleděl do otevřených prostor západních filozofií, na které jsme měli ale vymezenou jenom jednu hodinu a vůbec se z nich nezkoušelo.

Pojmy jako kapitál, nadhodnota a podobně se ve mně formovaly tak jak si to strana a vláda přály, nebyl jsem žádný disident a moc jsem nevěděl ani o tom, že nějací vůbec existují.

Byli jsme vůbec divní Pražáci. Všichni příbuzní si o nás mysleli, že jsme ti vyčuránci s ostrými lokty, že stejně jako agresivně jezdí Pražáci po venkovských silnicích, nestaví na stopku, předjíždějí na přechodech a vlítnou z vedlejší silnice na hlavní těsně před vámi, že to je taková ukázka pražského životního stylu, jenže můj táta byl z jiného těsta, a i když život v Praze na něm vytvořil takovou trochu slupku a trochu ulitu, aby mohl vůbec přežít, zůstal pořád dobrák od kosti, častokrát ve svůj neprospěch. A znáte to, i když děti chtějí v určitém věku být úplně jiní než rodiče, ani si možná neuvědomují, že právě tím vzdorem, tím pokusem vzepřít se tomu jenom docílí toho, že rychleji vplujou do těch rodinných kolejí a uvědomí si svoje skutečné místo.

Taky já jsem odmalička s nevolí bral ty tátovy skutky, které mě utvrzovaly v tom, že je nepolepšitelný dobrák. Když třeba našel na procházce Stromovkou peněženku se třema tisícovkama, přemýšlel prý chvíli o tom, že by si ji nechal, ale pak mi řekl: "Napadlo mě, že mě třeba někdo pozoroval, anebo snad že ji tu někdo na mě nastražil, tak jsem to radši šel oznámit na policii, abych měl klid."

Stejně tak když jsem začal hrát fotbal, moc mi to sice nešlo, ale to klukovské nadšení v deseti letech dokáže divy a kluci dělají věci jenom proto, že je baví, jsem se ptal táty, jestli si myslí, že bych mohl někdy hrát třeba za reprezentaci. A on mi neřekl, že je na to potřeba talent a štěstí a hlavně hodně píle, takové ty řeči, co se kolem toho obvykle vedou, ale řekl, že fotbalista na takové úrovni musí být hlavně silný chlap, který je zvyklý dostávat rány a vydržet je, a taky je rozdávat, protože tam se hraje hodně tvrdě. Stejně tak říkával "Krást, to se musí umět, to musí ten zloděj bejt hodně chytrej, aby ho nechytili."

Ve skutečnosti byl dobrák, choval se tak jak choval samozřejmě proto, že to bylo přirozeně správné, ale v tom pražském světě už jaksi neměl odvahu si to tak zdůvodnit, a tak přišel na tuhle argumentaci, že svět patří těm silným, kteří se smějí chovat nemorálně, když zvítězí, že se jim to promine, a když člověk v sobě nemá dost síly na to, aby jim konkuroval, tak by se mezi ně tam nahoře neměl připlést, protože jinak si to šeredně odskáče.

Pamatuji si na ty okamžiky dětské hrdosti, když mi můj táta vystřelil na Matějské pouti nafukovací balónek na tři špejle, když na dovolené v podnikové zotavovně porazil veškeré mužské osazenstvo v ping pongu. Zkoušel jsem samozřejmě hrát jako on, dokonce jsem chodil i do kroužku, měl jsem drahou pálku a čínské míčky, ale konkurence byla veliká a já se nikdy nestal nejlepší ani ze svých vrstevníků.

V pubertě se to pak nějak začalo lámat, bezmezný obdiv vůči tátovi vystřídalo podezření, že je to vlastně neúspěšný člověk, že mu chybí ta správná drzost, aby se vyšplhal na nejvyšší místa, že je nepolepšitelný dobrák a to že je špatně.

Nikdy ta moje nedůvěra nepřerostla v nějaký otevřený konflikt, i když jsem si liboval v různých narážkách a ironiích a zlomyslnostech. Byl jsem prostě nesnesitelný puberťák a bylo jenom otázkou času, kdy vypěním a celý ten ukrývaný myšlenkový pochod založený na tom, že táta není žádný životní vítěz ale spíš zkrachovanec mu vykřičím do obličeje.

No a pak jsme měli maturitní ples. Když o tom tak uvažuju, moje vzpoura proti tátovi v pubertě byla vlastně taková že jsem ne odmítl ten jeho pohled na svět, naopak se s ním ztotožnil, jenom jsem si řekl, že když teda na světě jsou jenom silní a slabí, tak já se budu snažit, abych patřil mezi ty silný, že neskončím jako táta v poli poražených. A choval jsem se podle toho, i když jsem na to asi vůbec neměl náturu. Začalo to, že jsem odmítl jít na vejšku a po gymplu nastoupil jako mistr v jednom pražském stavebním podniku. Táta byl úředník a už tímhle jsem jakoby byl proti němu. Jasně že jsem viděl stavbu jako takový svět silných lidí, kteří dělají něco, co je vidět, že se tam točí velké peníze a vůbec člověk je najednou důležitý, vydělává si sám, je soběstačný a musí v tom umět chodit. A taky jsem hned dokazoval oteckovi, že já v tom teda chodit umím, že znám všechna ta hesla jako kdo nekrade okrádá rodinu a od začátku jsem pilně fasoval ve skladu různé druhy nářadí, pásmo, montérky a podobně, co jsem pak syslil u nás v paneláku a když jsme jednou za čas jeli na chatu, tak jsem to převážel tam a vybavoval si dílnu. Táta na to neříkal nic, vlastně ani nevím, co si tenkrát myslel, nejspíš bych řekl, že čekal, jak se to se mnou vyvine a trochu se za mě styděl a trochu měl vztek, že mě špatně vychovali. Ale já měl pocit že mi to jde, umím v tom chodit a tudíž patřím mezi ty vyvolané, co se vyšplhají vysoko.

RUSKÝ VIETNAMEC

Přihasil si to na perón a už z dálky bylo vidět, že je jiný než ostatní. Zatímco vlaky na západ od nás jsou elegantní, jemné a propracované do detailů, tenhle vlak vypadal jaksi hulvátsky, skoro až vulgárně, jako nějaká neumělá napodobenina skutečného vlaku. Byl prostě ruský. Zajímavé je, že pokaždé, když něčemu přisoudíte přívlastek "ruský", vytvoříte nový pojem. Tak třeba ruská ruleta. Anebo ruská mafie. Ruská vodka. Já jsem teď po letech zase poznával něco jako ruský vlak. Nastoupil jsem dovnitř, vlastně mě tam zavedla děžurnaja, která si přečetla na mém lístku které sedadlo mi patří. To je taky ruská specialita. Kupé by mohlo vypadat velice luxusně kdyby nebylo ruské. Bylo tu sice vlastní umyvadlo, zásuvka na holicí strojek, která jak jsem zjistil nefungovala a dokonce věšáky na kabáty a zrcadlo. K tomu, abych si připadal jako v ruském pokojíčku chyběl snad už jenom odpadkový koš.

Nebyl jsem v kupé sám, osud mě sem zavál s nějakým Vietnamce. Jmenoval se Ngoya a vracel se prý z návštěvy své pražské dcery-doktorky zpátky do Afriky. Nevím proč přes Moskvu, ale bylo mi to celkem jedno. S jeho deseti ohromnými zavazadly tu nebylo k hnutí. Chvíli jsme si povídali, ale ne dlouho. Někam zmizela ta družná nálada počátku devadesátých let, kdy jsme se s každým cizincem dávali nadšeně do řeči, nadšeni už jenom z toho faktu, že to je cizinec, že mluví cizí řečí, možná věří v cizí bohy a platí cizími penězi. Chvíli jsme tak jako zdvořilostně konverzovali a já se pak propadl do vzpomínek na svou první cestu do Ruska.

Jel jsem tenkrát s o hodně starším kamarádem Pepou, který byl poloviční Rus a měl tam všude své příbuzné, které jel po dvaceti letech a poté, co se vrátil z emigrace v Kanadě navštívit. Uměl dobře fotit a chtěl z té cesty přivézt nějaké cestopisy, ale neuměl psát, tak mě vzal s sebou. Vezl celý pytel starých obnošených hadrů, protože měl uloženo v paměti, že se to u nich nikde nedá koupit, ale když jsme dorazili, ukázalo se, že je to všechno zbytečně, protože pokrok v zásobování oděvem dorazil i sem. Zajímavé taky bylo, že jsme jeli v zimě, já jsem si prostě přeložil termíny zkoušek a on byl tak nějak na volné noze, živil se jako tlumočník do angličtiny a příležitostný fotograf, takže jsme neměli žádné zábrany a skvělou příležitost jak poznat tu pravou ruskou zimu. Ale když jsme po asi dvou dnech jízdy vystoupili na moskevském peróně, teplota tu v půlce ledna byla směšných mínus tři. Přesto všichni chodili v kožiších a beranicích, i Pepův příbuzný Voloďa, který nás starým záporožcem zavezl na předměstí Moskvy, kde jsme měli bydlet. Šli jsme nahoru po schodech, které vypadaly podobně jako ten vlak, a viděli jak dívka v montérkách v nejnevhodnějším období natírá zábradlí pomaluschnoucím modrým olejem. Bylo to opravdu něco na hranici mezi Evropou a Asií, Západem a Východem. To pouliční prodavačství tak fungovalo v celé Asii, ale ten strach a pocit, že dělají něco nepatřičného, to zase bylo Evropanství v nich. Tenkrát před lety jsem měl pocit, že chápu něco hodně složitého, co se mě dotýká. Bylo to jen pár let, co jsme se vymanili z jejich vlivu a co se ta obrovská ruská říše, kterou občas srovnávali i s velkou říší Římskou rozpadla.

My, bývalé satelity, jsme se všichni ohlíželi na západ, inspirovali se západem a snažili se být jako západ. A já vyjel na druhou stranu a měl jsem pocit, že to je něco jedinečného. Přejeli jsme slovenské hranice aniž by nás kontrolovali, byl už večer a chystali jsme se spát. Vietnamec si rozložil horní lůžko a soukal se na něj. Proti rozptýlenému světlu zářivky na mě začalo sněžit peří z roztržené deky. Byl to divný Vietnamec, to se mi zdálo už od prvního pohledu. Třeba to, jak s opičí obratností šplhal po palandách. Usnuli jsme ale poklidně a rytmický tlukot kol napomáhal zdravému spánku, který je tak příjemně podporován voláním dálek a vůbec už tím faktem, že se člověk pohybuje po nějaké trase.

Ráno jsme vykonali obvyklou hygienu. Složili lehátka a zase si sedli proti sobě. Vietnamský profesor se nějak rozhovořil: "Máme internacionální rodinu. Já žiju v Africe, manželka je ve Vietnamu, dcera v Praze a syn v Moskvě. Studuje fyziku na Lomonosově univerzitě, povídal. Pak vypil čaj z cestovního samovaru, který až doteď vydržel teplý a najednou jsem si všiml, jak je celý olepený od peří. Neutekl mi samosebou ten chomáček plísně, co měl za uchem A pak ta odrbaná hadrová taštička na passport. Blížili jsme se k polským hranicím a s každým kilometrem byl Vietnamec nervóznější a nervóznější. Když rozepínal tu taštičku na pas před polskými celníky, třásli se mu ruce. Všechno to pak proběhlo v klidu a důstojně. Nechal se od nich sbalit aniž by se hádal a ani oni nebyli nijak překvapení či nerudní. Takové profesionální zadržení. Asi s tím měli všichni zkušenosti. Prostě na něj kývli, rozloučil se, pobral těch svých deset zavazadel a šel. Nezapomněl vzít ani otevřenou limonádu, ze které mi včera dal napít. Uvelebil jsem se sám v kupé a jaksi lenivě zase upadl do vzpomínek.

SOSNOVÁ

Tenkrát, když jsme se s Věrou seznámili, byla v tom a šla na potrat, se všichni se divili, jak ochotně se chci odstěhovat z Prahy někam do provincionálního městečka. Takové malé městečko pod horama, okresní nemocnice, nuda a šeď. Lidé se na první pohled nehádají a nejsou příliš ambiciózní, protože život plyne svým líným unaveným rytmem. Bylo to zvláštní setkání, to je bezesporu. "V pohodě," řekla. Měl jsem pugét schovaný za zády a teď jsem ho vytáhl a neobratně jí ho přistrčil před oči. "Co bys tomu říkala, kdybysme se vzali?" Trvalo to jenom chvíli a pak měla zase tak rozšířené zorničky jako tenkrát u řeky Lužnice. Osudové setkání se tomu říká. "Neblbni a zbal si věci," hučel jsem do ní dál pokud možno nevzrušeným hlasem. "Rozmyslel sis to dobře?" zeptala se. "Tady není moc si co rozmejšlet," řekl jsem. Najednou se mi zdálo že je to dost patetické, zvlášť když na nás zvědavě koukaly holky z okolních postelí. "Byl to tenkrát hezkej den, ne? A já ti slibuju, že takový budou všechny." Myslím, že holky mají na romantiku slabost ještě větší než my. Teda aspoň určitý typy holek a Věra patřila mezi ně. "Musíš se ale představit našim," začala se ujímat iniciativy. "Můžeme tam jet hned." Sbalila si věci, vyřídila to u doktorů a odjeli jsme k nim do Sosnové. Když jsem k Věry rodičům přijel poprvé, chovali se jak se patří. Nebylo to úplně na blint, Věra se trochu bála, aby je z toho netrefilo, tak jim napřed zavolala mobilem a zeptala se, jestli mají čas. Seděli jsme pak v obýváku jejich rodinného domku s malou ale útulnou zahrádkou, panímáma uvařila kafe a probírali jsme praktické detaily. Na to, že jsme se s Věrou viděli vlastně podruhé v životě, to bylo dost hrr, ale měl jsem pocit, že jí znám už hrozně dlouho, a taky z toho domu jsem měl zdání, jako bych už tady někdy byl. Snad že nábytek a obrazy na stěnách a zařízení v kuchyni nebylo úplně nové a luxusní, vytvářelo to takový dojem serióznosti a poctivosti, stejně jako takový ten až úzkostlivý pořádek, který z toho všeho čišel. "Věrka musí dostudovat," říkal rezolutně pantáta, jak jsem mu trochu odvážně a předčasně říkal. "To je jasný," přitakal jsem mu, "vždyť já taky ještě nemám školu hotovou a přeci ty roky nezahodíme. "Bydlet pak můžete u nás, nějakou práci vám tu najdeme, vy jste taky učitel, ne? Kde vlastně bydlíte?" "V Praze, ale vždycky jsem se z ní chtěl dostat pryč," přiznal jsem se. Nevím, co si mysleli, v tomhle směru byli dost neproniknutelní. Pak to šlo ráz na ráz. Asi jsem se jim líbil, když zamluvili termín svatby na tom středověkém hradě a bylo to tak brzy, že jsme sotva stihli rozeslat pozvánky a naplánovat všechny ty věci, které k tomu patří. Pak přijela Věra do Prahy, spali jsme u nás a rodiče jí přijali se stejnou směsicí zodpovědnosti, zvědavosti a jakési nechuti, že se vyvlékám z jejich moci a jsem už neodvolatelně dospělý. Táta byl trochu odtažitý ale milý a máma přehnaně upovídaná až afektovaná, ale celkově to snad dopadlo dobře.

CESTA Z MĚSTA

Dokážu si docela živě představit ty miliony lidí, co touží potom dostat se z malé vesničky do trochu větší, střediskové obce, odtud zase do města no a lidi z města, co celý život netouží po ničem jiném, než se dostat do Prahy. Mě to osud narafičil tak, že jsem se v té Praze narodil a najednou jsem se vydal jaksi v protisměru té touhy mnoha lidí na malou vesnici. Těžko říci, jestli jsem po tom vždycky podvědomě toužil, nevím o tom, že bych jako kluk chtěl zdrhnout z Prahy, nebo že by se mi na vesnici líbilo víc. Stejně jako nám všem mladým Pražákům se mi tenkrát spíš zdálo, že na venkově jsou lidi jaksi pomalejší, že tam žijou sto let za opicema, neznali tam rubikovu kostku a walkmana a podobné věci, nové filmy a takové ty drby o hercích a politicích a to všechno k nim pronikalo až když to pro nás bylo pasé.

Ale stejně, takové trochu vyústění těch našich rodinných snah, logické naplnění a zpředmětnění té povahy jakou jsme my Halámkové měli to bylo, to musím přiznat. Hlavní impulz k tomu rozhodnutí asi přicházel jaksi postupně na těch cestách, na které jsem se po listopadu začal vydávat. Hrozně brzo si člověk v cizím prostředí uvědomí, kde se může cítit bezpečně a kde je to o hubu. Když takhle člověk žije v Praze někde stranou na sídlišti, tak mu to nepřijde, ale stačí se na to město podívat pohledem cizince, který s baťohem na zádech vystoupí na hlavním nádraží a jde pěšky na Václavák. Nejdřív se musí prodrat tím davem vágusů v Šervúdu, jak se říká tomu parčíku před nádražím, a pak každou chvíli dostane nějakou nabídku, takové to "cimrfraj" nebo "čenžmany" a i když to ještě není žádný střet s podsvětím, nejsou to žádní opravdoví zloději, cestovateli, který přijede z nějaké vesnice nebo malého města musí být už ten samozřejmý oráchlý tón něčím podezřelý. Anebo vystoupí na letišti a hned ho natáhnou taxikáři. Stejné jsem to zažil ve všech světových metropolích, do kterých jsem se dostal. Ty turistické naháněče, ten průmysl, který je zaměřený na to co nejrychleji a nejelegantněji vás oškubat. Navážou blízký kontakt ale v postatě bez jakékoliv stopy nějaké intimnosti nebo opravdovosti.Skoro bych až řekl že z té vykřičenosti jakoby lehce chraptí. Párkrát jsem se ve velkoměstech světě taky spálil a naletěl nějakému podvodníkovi, zvlášť v Asii to bez toho ani nejde, můžete být sebezkušenější, ale stejně vás s něčím vypečou. Velvyslanec v Indii mi dokonce řekl, že i jeho jednou dostali, a to tam žil už pěknou řádku let. Bral jsem to jako takovou daň z bílé huby ale blažilo mě přitom vědomí, že stačí poodjet sto kilometrů někam na venkov a všechno se promění jako mávnutím kouzelného proutku. Lidi jsou upřímní a opravdoví, nemají zdaleka ty peníze ani možnosti jako lidi ve městě, ale rozdělí se s vámi o svojí chudou večeři a malou chýši a někdy za to ani nechtějí peníze. Prostě jen tak, z radosti ze setkání s lidskou bytostí.

"V hospodách se zavírá v deset a pak už nikde nic není," oponovala mi Věra. "To je právě to úžasný," namítal jsem, "přirozená výchova k mravnosti." "Jo jo, brblala, ty nevíš o čem mluvíš. Já jsem na vesnici celý život. Tady si lidi viděj do talíře a dokážou být na sebe taky pěkně hnusný." "To jsou lidi v městě ještě horší, protože jsou si anonymní," nenechal jsem se vyvézt z konceptu. Tušil jsem, že se mi bude stýskat po koncertech a divadlech a proudění lidí v pasážích a takové té velkoleposti architektury, která sama o sobě dokáže zlepšit náladu, ale věřil jsem, že ty čisté mezilidské vztahy na té druhé misce vah jsou daleko důležitější. Dřív to bylo tak, že spíš manželky následovaly své manžele do jejich domu no a já jsem se prostě přiženil na vesnici. Aspoň mě tam nebrali jako nějakou náplavu, jak se často stává Pražákům, kteří mají podobné cukání jako já, ale tu smůlu, že jsou oba z Prahy.

TENKRÁT NA VÝCHODĚ

Za věčného rozjímání jsme se pomalu ale neodvratně blížili k Rusku. Vzpomínal jsem na to, že i když tenkrát před lety v Rusku vlastně nebylo nic atraktivního ke koukání, prožil jsem celou tu cestu v báječné euforii. Koupil jsem si telefonní seznam Moskvy a obvolal spoustu zajímavých lidí a firem, které jsme objížděli v rámci našeho cestopisu a všechno bylo nové, jaksi revoluční a v pohybu. Byli jsme v sídle komunistické strany, odkud by nás před pár lety vynesli v zubech a teď byli rádi, že se našel někdo, kdo s nimi mluví. Hledali jsme je dlouho, protože neměli ani vizitku na dveřích. Lidé nás posílali z třetího patra do pátého, nakonec jsme procházeli čtvrté – dveře po dveřích. "Dobrý den, nejsou tady náhodou komunisti?" zeptal jem se, když jem konečně zahlédl bronzového Lenina na skříni. A byli to oni. Měl jsem příjemný pocit, že tady tomu světu paradoxů rozumím líp než kdokoliv ze západu, protože jsem v tom vyrůstal. A bylo to pro mě objevné i proto, že všechno, co se tu dělo odehrávalo se i u nás v Čechách, jenom to tady bylo mnohonásobně větší, nafouklé typickou ruskou gigantománií. Západ byl pro mě cizí a nepřátelský, Asie dávno prozkoumaná a neměnná, ale tady se pořád něco dělo a já měl pocit, že do toho vidím do hloubky a to mě blažilo po těle i po duši. Tak třeba jsem domluvil na policii, že jsme s nimi strávili jeden den na okrsku. Tenkrát jsem viděl poprvé mrtvolu, bezdomovce, který umrzl ve vchodu jednoho z paneláků, kdesi pod schránkami a obyvatelé jej překračovali když se potřebovali dostat domů. Mluvil jsem taky s vydavatelem erotického časopisu, který se po v tomhle směru vyhladovělé Rusi šířil jako lesní požár. Prožil jsem si nakonec i ten mráz, kdy bylo mínus třicet stupňů, opil se vodkou s obyčejnými mužiky na vesnické pile, která ale nefachčila, protože se polámalo nějaké kolečko. Prostě klasika. Udělali jsme s Pepou takový okruh po Rusku a vrátily jsme se do Moskvy k jeho příbuznému v té nejnevhodnější době. Voloďa, který pracoval "na zavódě" dvacet let, právě v těch dnech měnil místo. "Chuj s takoj rabótoj," říkával, protože soukromník mu nabízel mnohem vyšší plat. Jeho žena chodila do práce jen na několik hodin a novou teprve hledala. Nejrychleji se přizpůsobila novému životu jejich krásná dcera Světa, které jsme během svého pobytu zabrali pokojík plný voňavek, zrcadel a dívčích erotických románků. Po střední škole začala prodávat v moskevském butiku, ale když ho raketýři vyplenili, nastoupila jako ekonomka v kulturním domě. Ale i Světa, miláček rodiny, viděla každý den v televizi zářivé možnosti, které život nabízí a ona je neumí využít.

Takhle jsem teď vzpomínal na postrevoluční, hledající se Rusko, na zemi, kde zítra už dávno neznamená včera, ale pro mě na zemi, kde se dají čekat velké objevy. Západní demokracie byla až nudně dokonalá, zatímco tady ji chtěli napodobit, ale zároveň chtěli najít nějakou svojí cestu, protože se zdálo, že stejně jako v Asii potřebují prostě lidem vládnout karabáčem. Tyhle politologické úvahy mě zasahovali spíš nějak okrajově, bral jsem to spíš pocitem, který jsem celkově z Ruska měl. A ten pocit, stejně jako obyčejný pohled na mapu světa říkal, že jestli je na světě ještě nějaké neobjevené tajemství, nějaký prostor pro záhady, bude to bezpochyby tady. A že ty záhady se nejspíš budou týkat lidské duše, protože jestli něco přineslo Rusko světu, byli to právě objevy které přinesli pánové Dostojevskij, Tolstoj a jim podobní v krajině duševní.

AUTOSUGESCE

Cesty pro mě byly v podstatě něco jako životní mezníky, ale za skutečnou cestu považuju jedině výlet za hranice Evropy. Buď jak buď měly všechny moje cesty do Asie a Afriky fatální význam pro můj život anebo přesněji a nemoderně řečeno světonázor. Na té první v Pakistánu to začalo tak, že jsme se skamarádili s mladým studentem, který se vracel z Moskvy domů, do své vesničky na indických hranicích a vzal nás s sebou. Nechali nás spát na verandě, pod otevřenou oblohou s cizíma hvězdama, na takových proutěných lůžkách, pod náma kvokaly slepice a ze všech stran se ozývala zvláštní orientální směsice zvuků, která sama o sobě byla senzační a nezapomenutelná.

Čas od času zpěv muezzínů, klinklání starodávných zvonků od starodávných kol, troubení malých motorek a mopedů, občasné výkřiky v nám nesrozumitelném jazyce. Atmosféru exotična, jakou jsem si do té doby ani neuměl představit, ještě dotvářely ty orientální vůně koření, špatně spáleného benzínu a něčeho, co jsem neuměl pojmenovat, a to všechno dohromady působilo asi silněji než koka kola, kterou jsem do sebe lil po litrech, protože to byla jediná jistota v tomhle cizím světě, kde jsem se na žádné místní jídlo ani pití nemohl spolehnout.

Před sebou jsme měli cestu do velehor, proto jsem taky v báglu vláčel zubaté mačky, na kterých jsem ale nikdy nestál, stejně jako jsem nikdy nebyl ani v blbých Tatrách anebo Alpách a hned napoprvé se pustil do Himálají. Z toho všeho se kdesi nad mou hlavou vznášel černý mrak děsu, který jsem si ale nepřipouštěl, když jsem přes den řešil kde budu spát, odkud jede autobus a vůbec jak přežít, ale o to silněji se ke mně prodíral v noci. Půlnoc už pomyslně dávno odbyla a já pořád civěl do té orientální noci plné velkých hvězd a tenkrát jsem si vzpomněl, že jsem kdysi snad četl, že když se promyšleně pracuje s dechem, dá se nějak odkysličit nebo překysličit mozek, který znaven samovolně a bez problémů přejde do spánku.

A tak jsem zavřel oči a zhluboka se nadechoval a jenom trochu vydechoval, překysličoval jsem mozek co to šlo, ale kýžený výsledek se nedostavil. Spíš jsem měl pocit, že jsem začal levitovat, vznášet se pár centimetrů nad lůžkem v nějaké podivné křeči, po celém těle se mi stahovaly ocelové obruče, bylo to nepříjemné, ale měl jsem pocit, že někam spěju, že jsem na nějaké divné cestě, která někam vede a proto jsem nepřestával ale naopak dýchal pořád zuřivěji a rychleji v takovém zvláštním chtění, kdy nějaký vyšší princip nutí člověka stupňovat své úsilí, protože tuší, že se stane něco velikého. A pak se to stalo. Jako bych vplul do nějakého mezihvězdného prostoru, obruče praskly a já se vznášel. Bylo to něco, co se naprosto vzpíralo mému racionálnímu pohledu na svět, nějaká nová dimenze, ale přesto jsem v tom polobdění dobře věděl, že jsem vždycky tušil, že něco takového existuje.

Ale na úvahy nebyl moc čas, protože mě plně opanovalo to, co jsem prožíval. Jaksi matně jsem si vždycky na něco vzpomněl a ono se to splnilo. Tak třeba jsem v nějaké knížce o autosugesci četl, že se kráčí dolů po širokých dřevěných schodech a najednou jsem to byl já, kdo po nich kráčel, nehmotně, zpomaleně, ke studenému bílému světlu. Za světlem byly dva antické sloupy a za nimi bušil do kovadliny Slovan z Alšových obrázků a já i v tom tranzu, protože něco takového to určitě bylo, to jsem si dokázal přiznat, že i když jsem v tom stavu byl, nějaké minimální množství vnímání reality tu bylo.

Tak třeba jsem cítil, že mě pálí mě na prsou a taky jsem si říkal, že možná prožívám svoje minulé životy, i když jsem tenkrát o tom nic nevěděl, nějaká intuice mě k tomu naváděla a utvrzovalo mě v tom když najednou kolem mě z obou stran ujížděla nekonečná armáda. Nejdřív kozáci na koních, pak děla a pěšáci, myšlenka letěla špalírem mezi nimi… a rozplácla se o neprodyšnou hradbu těl. Tak vida, co všechno jsem v minulosti zažil, říkal jsem si v tom polospánku a pak to najednou skončilo.

Ležel jsem v pákistánské vesničce blízko indických hranic, a můj svět nebyl nijak zasažen nějakou náboženskou revoluci, pořád jsem si byl jist, že to půjde nějak vědecky zdůvodnit, ale to v tu chvíli nebylo důležité. Jediné, o co šlo, bylo zažít ještě jednou ty stavy nekonečné libosti, toho jakoby naplnění světlem, které nemělo obdoby a nebylo srovnatelné s ničím, co jsem znal z obyčejného života, a tak jsem zase zavřel oči a začal dýchat hodně do sebe a nevyfukovat nic. Teď už to s těmi obručemi bylo o dost snadnější, jenom takové krátké sevření a pak mě to vyprsklo do volného prostoru a soustředil jsem se na to, aby to bylo ve stejném místě, kde jsem minule skončil, jakoby zrychleně jsem proletěl od širokých schodů přes sloupy a kozáky – a tentokrát jsem prostoupil tu zeď, o kterou jsem se předtím rozplácnul a ocitnul se před královským křeslem, kde se střídali šaškovské loutky s vojákem trojúhelníkovité hlavy. Pak bylo zase všechno pryč a řítil jsem se na velbloudu šílenou rychlostí alejí rozkvetlých mandarinek.

Nakonec se ty vize nějak přirozeně vyčerpaly, bez pointy, asi jsem došel prostě až někam na začátek a skončilo to a já usnul vyčerpaně, jako kdybych skládal vagón uhlí. Když jsem se pak druhý den probudil, veškerý strach z velehor byl pryč, ta vzpomínka na neobvyklý noční zážitek mě naplňovala hrdostí vyvoleného, a zároveň nějakou sebedůvěrou, která se promítala do každého gesta, do každé myšlenky a postřehu, jaký mě během toho měsíčního putování napadl.

PACIENTI DOKTORA GROFA

O tom, co se se mnou vlastně dělo, jsem se zajímal asi půl roku po návratu z cesty. Nějakou náhodou jsem četl článek o holotropním dýchání a došlo mi, že stav, do kterého jsem se nevědomky a dost riskantně uvedl, je přesně tohle. Žádný zázrak, ale obyčejná hyperventilace kombinovaná s cílenými tělesnými intervencemi. tyhle techniky prostě aktivují nevědomí, o kterém jsem něco věděl, posilují nejdůležitější emoční materiál a usnadňují vnoření do podvědomí. Lidstvo je zná strašně dlouho, třeba už šamanské obřady divochů z pralesa z toho vychází. Přečetl jsem si pak i Grófa, na kterého se v tom článku odvolávali, a pochopil, že ty obruče, co mě svírali, to byla vzpomínka na porod, kdy jsem jakoby prolézal dělohou, než jsem se dostal na svět, a taky že to co jsem prožíval v tom stavu překysličení mozku je doopravdy možné různě interpretovat a hledat v tom nejenom minulé životy, ale i nějakou obecnou zkušenost celého lidstva, že se občas objevují i zážitky, které jakoby prožívaly stromy nebo rostliny a to všechno se někde kolem nás pohybuje a existuje a je to fakt, ale takový, který není nijak zvlášť komerčně využitelný jako třeba objev spalování nafty, takže je to tak nějak na okraji zájmu.

Přiznám se ale, že mě to v tom věku, kdy člověk lační po objevování a poznávání zajímalo hodně, bylo to tak nějak ve středu mého zájmu, ale pořád zájmu vědeckého, dokonce i na ta náboženství jsem se díval prizmatem téhle teorie, kterou sice někdo nazýval pseudovědou, ale mě to bylo jedno, hlavně že to mělo vědeckou terminologii a nádech a že to celý ten nevysvětlitelný svět zázraků, magie a kouzel stavěl do nějakého logicky přijatelného a vysvětlitelného světa.

Ta otázka po neznámu se posouvala dál a připadalo mi to logické, asi jako je to v jiné oblasti vědy, třeba v hledání nejmenší částečky hmoty se to posouvalo z molekuly na atom, pak na ty protony a neutrony a ještě dál na kvarky. Stejným směrem ale zase k maximálním velikostem se posouvá přece i naše poznání vesmíru a i tady platí, že ta záhada stvoření není odstraněna, jenom se odsouvá pořád o krok dál a dál, ale i když třeba někteří astronomové jsou věřící, já jsem si vždycky myslel, že je jenom otázka času, kdy se i to další kolo záhady zase vyřeší a posune dál a i když my jako lidstvo třeba k tomu úplnému počátku nikdy nedohlédneme, nemění to nic na faktu, že svět je nakonec poznatelný a vysvětlitelný i bez zázraků a magie.

Ale jaksi nezávisle na tom všem, na té myšlenkové konstrukci, kterou jsem si sestrojil, mě popadla ještě jedna touha prožít si to, co jsem zažil v tom Pakistánu na verandě znovu, ale teď už kontrolovaně, pod dohledem facilitátora, jak říkali té osobě, vyškolené samotným profesorem Grofem, která to má mít celé pod kontrolou.

NA VLASTNÍ MOZEK

První, co mi z téhle oblasti práci na vlastním mozku přišlo pod ruku byl takový ten kurz k rozšiřování schopností, který byl počátkem devadesátých let hodně populární. Objevil jsem inzerát někde v novinách a přihlásil se. Věra nechtěla, měla k tomu kvůli své racionálnosti přímo odpor, takže jsem jel do tělocvičny kdesi na konci Prahy sám. Čekal jsem, že tu najdu nějaké manažery a podnikatele a vůbec ambiciózní lidi na cestě vzhůru, pro které to podle té reklamy bylo určeno, ale místo toho tu byli takoví od pohledu obyčejný lidičky, jakoby pronásledovaný svýma nočníma můrama, vizema takoví okrajoví lidé, kteří nic neřídí, na kterých svět nestojí.

Jenom to potvrzovalo mojí teorii, že doopravdy existují věci které se dají popisovat jako zázraky, které za současného stavu poznání neumíme logicky vysvětlit, ale že jsou nedůležité, upozaděné a v podstatě běžné. Těch pár jedinců, které to zajímá jsou spíš podivíni, ale není přece vyloučeno, že některému z těch podivínů se jednou povede připojit tenhle pavědecký svět k tomu opravdovému vědeckému a docílit tak podle teorie chaosu jakési nové rovnováhy založené na jiných principech.

Seděli jsme na obyčejných školních židličkách v tělocvičně a několik úvodních hodin bylo vysvětlování o tom, co je to podvědomí, o sestupování do podvědomí a jakémsi omlazování netvůrčích mozků. Když nás pomocí hudby z tibetských mís začali nalaďovat na mozkové vlny alfa, do kterých se člověk dostává při meditaci, a říkali nám jaké barvy si máme představovat, měl jsem pocit, že mi to jde nějak podezřele snadno, pohyboval jsem se v hlubinách podvědomí obratně jako nějaký potápěč. Snad jsem měl to sebevědomí v téhle oblasti nabuzené tím holotropním zážitkem z Pákistánu, ale faktem je, že jsem neztratil svou vůli ani když tibetské mísy z magiče vrčeli na šest megahertzů, hranici pro zkušené jogíny. Zatímco lidé kolem mě smrkali a vzdychali, plaval jsem si poklidně v nově objeveném vesmíru, a i když to nebylo tak spontánní jako v Pakistánu, cítil jsem se na stejné lodi.

Jenom to chrlení obrazů a sitaucí tu chybělo, všechno bylo tak nějak chudší, civilizovanější a míň nebezpečné. Člověk, který se prohlásil za šamana a vedl tohle naše setkání nás vedl po cestě, kde jsme měli v dálce vidět postavičku: "Přicházíte blíž a blíž," povídal, "teď rozeznáváte, že je to muž. Teď vidíte, že je to váš otec," říkal šaman, "vyříkáte si všechno, co vás trápilo," lidi kolem hystericky brečeli, bál jsem se otevřít oči, abych svůj obraz nezaplašil, ale cítil jsem kolem sebe plačtivé slané ovzduší slz a potu a snažil se myslet na tátu, ale neměl jsem nějak co si s ním vyříkávat, byl jsem až podezřele moc v pohodě. "Teď ho zmenšujete a zmenšujete, až se vám vejde na dlaň," pokračoval šaman, "a vy si ho vkládáte do srdce."

Mělo to takový nasládlý přídech, celé tohle setkání, asi jako když tu primitivní divošskou víru přestěhujete do kostelů s kadidly, křížem a všemi těmi instrumenty, které tvoří civilizaci a spoutávají tu přírodní, všestranně mobilizovatelnou divokost, která se kupodivu projevuje i ve víře, ve kterou já ale nevěřím. V podstatě mi to celé připadalo spíš směšné, ale i při tom jsem trpělivě pokračoval a poslouchal pokyny toho našeho duchovního vůdce. Cvičení pokračovalo cestou k tajuplnému chrámu na vrcholku skály: "Ze všech stran jsou knihy, papírové role pergamenů, jako by tu byla všechna moudrost světa," zněl jako z veliké dálky hlas "a uprostřed je jedna velká otevřená na prázdné straně."

Připadalo mi to trochu jako nějaká počítačová hra, kde také můžete jít jen po vyznačených cestách v nějakém snovém absurdním fantasy světě, ale já jsem se od toho jakoby odpoutával a dělal úkroky stranou, zkoumal hranice. V té knize není nic napsáno," říkal šaman, "a vy se smíte zeptat na jednu jedinou otázku, abyste na ní našli odpověď." Samozřejmě, napadlo mě kdo jsem protože na co jiného by se tak člověk ptal? A jelikož jsem to všechno vnímal jakoby s odstupem, nevzdal jsem se normálního logického myšlení ani tady, kde jsem měl být hluboko za tím. Nic napsaného jsem v té knize neviděl, ale tak nějak logicky mi došlo, že co si teď pomyslím, můžu si do té knihy dopsat. Bylo to vlastně tak prosté, ty pozitivně naladění lidé se vidí v růžových barvách a pesimisti černě. Cítil jsem převahu nad ostatníma lidma v tom kurzu, protože oni dostali odpověď, zatímco já princip, jak se ty odpovědi tvoří. A když potom ostatní lidé pitvali své zážitky, věděl jsem své, ale neřekl jsem to nikomu, protože by to bylo dlouhé vysvětlování, které by nakonec stejně asi nepochopili.

Vracel jsem se pak vlakem k nám na vesnici a díval jsem se z okna a viděl očima naladěnýma ještě na tu astrální krajinu něco jakoby mezi těma dvěma světy, všechno bylo zářivější, krásnější a čistší a já cítil euforii, takovou ozvěnu toho, co jsem zažil v Pakistánu a říkal jsem si, že jsem udělal velký objev: když je možné touhle cestou se dobrat jaksi bez kocoviny a ohrožení zdraví ke štěstí, je svět krásný. Věděl jsem taky, že ještě jednou vyzkouším to opravdové holotropní dýchání, ke kterému byl tohle jen předstupeň a ten náš šaman nám o tom vyprávěl jako o extrémně nebezpečném zážitku, který můžeme podstoupit po zralé úvaze a netušil, že já jsem něco takového zažil spontánně a samozřejmě.

HOLOTROPNÍ DÝCHÁNÍ

Na to holotropní dýchání jsem nakonec přivezl Věru s sebou. Ne že by nějak změnila svůj názor na paranormální jevy, ale spíš šlo o to, že chtěla mít se mnou společné zážitky a když už nemohla cestovat se mnou po světě, protože musela hlídat doma prcka, a já jí vykládal že tohle je něco jako výlet po vlastní duši, rozhodla se to absolvovat se mnou.

Čekal jsem něco podobného jako předtím ten kurz rozšiřování schopností a taky to tak bylo. Podobné místo setkání v tělocvičně, podobné typy lidí, žádné bílé límečky, ale obyčejní průměrní lidé, zahrabaní do svých myšlenek, experimentátoři s vlastním mozkem. Rozmístili jsme se všichni po celé tělocvičně a převlékli se do přinesených tepláků. Dýchání mělo začít až další den, ten první byl určený pro vyladění organismu. Nejenom vegetariánská strava, žádný alkohol a tak, ale hlavně různé společenské hry, které nás měly zbavit ostychu.

Nejvíc ze všeho mi to připomínalo ty staré barbarské rituály. Tak jsme si třeba podávali ruce naslepo, tancovali jakousi divošskou mazurku s představováním, při které jsme se vystřídali každý s každým. Leželi jsme v kruhu a jeden z nás se vždycky převálel přes všechny ostatní. Trochu přiblblé, viděl jsem, že se Věra styděla, nebo ani ne tak styděla, byla spíš znechucená, protože jí to všechno připadalo uhozené a zbytečné. Nakonec jsme seděli v kruhu a měli říkat jaký má kdo důvod že se přišel. Překvapilo mě, že tam bylo spousta notorických dýchačů kteří na podobné sedánky chodí už spoustu let a berou to jako feťák drogu. To říkal i jeden kluk z nějaké bigbeatové kapely, že chtěl vždycky vyzkoušet LSD a slyšel, že tohle je něco podobného. Spali jsme na karimatkách ve spacácích, trochu vyjevení nejenom z toho, že jsme v jiném prostředí, ale trochu vyvedení z míry těma hrama.

Ráno jsme snídali musli s rozinkama, pomeranč, jablko a chleba s tvarohem. Při snídani tu bylo takové divné, asketické ticho. Bylo to vážně zvláštní, když se sejde parta lidí na něco jako je tah, jak by se to snad taky dalo nazvat, bývá slyšet aspoň občas rozpustilý smích, jenomže tady není nic tak nežádoucí jako zemitý humor, protože právě od země se máme odpoutat.

Začínali jsme přesně podle harmonogramu, rozdělení do dvojic, ve které vždycky jeden dýchá a druhý hlídá, přičemž začínali ženy a ti, co jsou tu poprvé. No a z toho, co jsem viděl, tak i když jsem to čekal, stejně jsem měl tak trochu šok. Bylo to divné že jenom kombinace dýchání a hudby dokázala lidi změnit v zběsile se škubající zvířata, které museli držet tři silní chlapi. Bylo to jako někde na sletu čarodějnic nebo já nevím kde, prostě neuvěřitelné, ale ani teď kdy jsem tomu měl být tak blízko mě nenapadlo, že bych byl přítomen nějakému zázraku, prostě jsem si to vysvětloval zase tou vědeckou cestou, tím brněním buněčných membrán, jak tomu říkali. Někteří vyjadřovali své pocity křečovitými pohyby těla, neartikulovanými skřeky, vzpírali se, třásli a kroutili jako v padoucnici. Jedna ženská se svlékala, dělala kopulační pohyby, robustní chlap tloukl dlaní do parket a pak se otřásal v záchvatech zuřivosti a přitom brečel a facilitátoři to všechno pozorovali s nadhledem, zkušeně jako nějací šamani divošského kmene.

Věra ležela téměř bez hnutí, nevěděl jsem co se s ní děje, jenom jsem tušil, že za těma zavřenýma víčkama se něco odehrává, ale říkal jsem si, že asi nemá v sobě žádné běsy, nevyřešená traumata a tak, jako ti zuřivci, že to je vlastně pohodová ženská. Ani jsem se nestačil dovědět, co všechno při tom Věra zažila a šel jsem na řadu. Poctivě jsem dýchal, protože jsem opravdu chtěl ještě jednou zažít to, co v tom Pakistánu, ale v tělocvičně, uprostřed davu lidí, pod odborným dohledem a za použití rytmické hudby to nějak nebylo ono. Měl jsem strach, abych se taky nesvíjel v křečích, ale tušil jsem, že nic takového se nestane.

Zase jsem byl jakoby nad věcí, jako při tom meditačním kurzu, a to právě jsem nechtěl, to bylo jakoby brzdou v tom, abych se těm zážitkům naplno oddal. Obruče tu sice byly jako tenkrát, ale potom jsem nebyl vystřelen do neznámého vesmíru, spíš do nějakého kouzelného světa, kde se mi plnilo každé přání. Pomyslil jsem si, že bych chtěl být levhartem, který právě strhne kořist, a byl jsem jím. Pak jsem se vznášel v plodové vodě jako nenarozené dítě, byl jsem velbloud běžící pouští, ale ne spontánně, protože jsem jím chtěl být, taková kontrolovaná, řízená volnost. Možná se mi to nepovedlo, vyskočit podruhé z kůže, třeba jsem se styděl před tolika lidma, já nevím, třeba to takhle mělo být, pomalu jsem se smiřoval s tím, že už ten pocit volnosti a prozření už nikdy nezažiju, že se to prostě nebude opakovat. Odcházeli jsme s Věrou předčasně, i když nás nechtěli pustit, že jsme v příliš rozjitřeném stavu, a je fakt že jsme se na zastávce v metru a pak i ve vlaku smáli každé blbosti, byli v takové zvláštní euforii, ale byla v tom taky stopa smutku po něčem, co už se nikdy nevrátí, asi jako když vzpomínáte na svůj první sex anebo první opilost anebo něco jiného, co za sebou zanechalo nesmazatelnou stopu.

Vlastně je divné, že jsem tyhle své schopnosti nijak zvlášť nerozvíjel, když jsem si myslel, že mám v tomhle ohledu výjimečný talent. Přemýšlel jsem sice, že bych mohl chodit na nějaké meditační kurzy, ani nevím jak se všechny jmenují, ale něco mi bránilo to zkusit. Příliš se to vymykalo mé představě pokojného života ve středním proudu, toho zálivu, do kterého loď mého života zaplouvala. A pak také to bylo samozřejmě moc organizované a to samotářský vlk jako já bytostně nesnášel.

Úplně zapomenout na to jsem ale nemohl a tak se stávalo, že čas od času jsem si doma dýchal sám amatérsky večer před spaním, sice se strachem, že dopadnu jako ten kluk, co ho máma polila vodou, ale na druhou stranu jsem spoléhal na to, že mé tranzy jsou tiché a poklidné.

TIBETOLOGEM SNADNO A RYCHLE

Takovou praktickou stranou mého obdivu k této odvrácené stránce života byl zájem o tibetský buddhismus, kde se podobné věci, ovšem v kultivovanější podobě, praktikují se samozřejmostí jako je u nás třeba popíjení alkoholu.

Ze svých cest jsem si přinesl poznatek, že náboženství je vždycky šité na míru praktickým potřebám doby. Instituce posvátné krávy v hinduismu vznikla tak, že potřebovali ne maso ale mléko, tak to museli nějak zařídit. Vlastně jsem i v Čechách rád chodil do kostela pro tu atmosféru posvátna, i když mi připadalo prostě nepřijatelné co tam říkají. Výjimkou byl jenom buddhismus, který jsem si myslel, že mi nejvíc sedí. Vlastně to ani nebylo náboženství, ale zase taková praktická životní filosofie.

Četl jsem o tom učená pojednání, koupil si nahrávky manter a při dlouhých cestách autem si bručel zaříkávací formulku "óm mani padme húm," což pro mě byla vstupenka do jiného harmoničtějšího světa bez stresů, nenávisti závisti a zloby. Zažil jsem už tibetské buddhisty v Káthmándú a na treku pod Everestem a uložil jsem si je do paměti jako takovou elitu Asie, nějaký vyšší stupeň civilizace. Tibeťané, vyhnaní Číňany přes hory do Nepálu se nestali v nové zemi běženci jako třeba Čečenci v Rusku anebo bývalí Jugoslávci u nás, ale nějakým neznámým způsobem ovládli prestižní profese. Majitel hotýlku, ve kterém jsem tenkrát bydlel, byl vysmátý Tibeťan, chodil v džínách a tričku, ale v recepci hotelu byl velký obraz posvátné Potály. Tibeťani nedělali podřadné práce jako rikšové nebo nosiči, ale bylo pravděpodobné, že je najdete jako majitele těchhle firem. Odlišovali se od Névárců, což je národ, který je v Káthmándú doma. jakousi elegancí a duchovní čistotou. Nesmlouvali, ale nabídli rovnou cenu přijatelnou pro oba, což kupujícímu i jim ušetřilo čas i duchovní energii. A vůbec, Tibeťané pro mě prostě byli něco jako Švýcaři Asie a jejich náboženství překonávalo všechna ostatní širokým panteonem divotvorných bohů a bůžků, draků a legend. Dalo se to vnímat na úrovni obyčejných primitivních negramotných horalů, kteří věřili podobně jako asi staří Řekové ve starověku těm legendám o bohům, sídlícím na Olympu, nebo na druhém pólu to mohla být filozofie, začlenitelná do nejmodernějších vědeckých teorií o kvantové mechanice, biologické zpětné vazbě a já nevím čeho ještě, navíc s přirozeným ekologickým akcentem.

Jaksi přirozeně mě zájem o Tibet a všechno kolem něj přivedl i mezi mladé aktivisty, kteří v Čechách a na celém světě organizují Dny Tibetu, vyvěšují na obecních úřadech exotickou tibetskou vlajku a znovu otvírají tu romantickou myšlenku na nezávislost Tibetu. Seznámil jsem se s Mojmírem Bálkem zakladatelem organizace S.O.S. Tibet v redakci jednoho cestopisného magazínu, kam jsem přispíval, abych si přilepšil ke svému učitelskému platu. Byl stejně starý jako já, ve stejném věku i vyrazil na první cestu, jenom na rozdíl ode mě byl spíš organizátor a manažer než vědátor a snílek, takže nezůstal jenom při měsíčních cestách jako já, ale hned napodruhé dokázal s čerstvým inženýrským diplomem od sponzorů vylákat peníze na půlroční expedici po Indii. Měli to naplánované jak to mladí baťůžkáři dělávají, přes zimu do pouště Thár, Bombaje, na Srí Lanku a pak na léto do Himálajského Ladakhu, oblasti, které se říká Malý Tibet a nějakým způsobem, nevím přesně jak, se mu povedlo v Dharamsale potkat se s dalajlamou.

Není žádným tajemstvím, že se tam pořádají audience, ale objednává se měsíce dopředu a zástupy lidí z celého světa jsou nekonečné. Není divu, když tenhle držitel Nobelovy ceny míru je jedinou hlavou světového náboženství, se kterou se může setkat každý smrtelník. Vyprávěl mi, jak při setkání s ním nemohl zadržet slzy a jak to změnilo jeho život a po návratu do Čech založil tu organizaci. Ukazoval mi na videu jak se svou dívkou, která se postupem času stala jeho manželka, sepsali první petici a četli ji potom na Václaváku přímo pod koněm a ukazoval zprávy, jak o tom informovala ČTK.

Byl to takový jemný, příjemný kluk se sametovým hlasem, praktický typ, který nemarnil zbytečně čas sněním, ale zorganizoval velké koncerty na podporu Tibetu, na kterých vystupovali známí umělci. Byl jsem se tam jednou podívat, ale měl jsem z toho rozpačitý dojem. Na jednu stranu to byla pěkná vzpomínka – vystavovali fotografie z Tibetu, prodávali vonné tyčinky, modlitební praporky a mlýnky a vyřezávané figurky a vůbec všechny možné tibetské předměty, takže na člověka dýchla atmosféra. Jenomže ti lidé, kteří tam chodili, byli sice krásní a mladí, s rozevlátýma očima a smělým čelem, oblečení často do módních etnických hadrů, barevných čepic, na zádech vyšívané barevné batůžky s tibetskými vzory, ale v Asii nikdy nebyly, byl to od nich jenom mladický vzdor proti generaci otců, proti veškeré civilizaci bankomatů a státní správy a povinné školní docházky.

To ryze soukromé, co si člověk přinášel z cest, jsem nalézal jenom u stejně postižených. Stačilo jenom říct třeba Lahaur a byli jsme spojeni neviditelným poutem a to pouto jsem marně hledal u téhle tlupy obdivovatelů svobodného Tibetu, terorizovaného mocnou Čínou. Z toho co jsem o Tibetu věděl, jsem usoudil, že Tibeťané v té jejich náhorní plošině se bohužel rozplynou v moři Číňanů a že tibetská kultura přežije spíš právě v tom indickém a nepálském a dalším exilu, odkud se bude vítězně šířit světem. Také můj přítel Mojmír Bálek založil s tchánem firmu na výrobu nábytku a využil své organizační schopnosti jako ředitel a na Tibet a cestování vůbec stejně jako já čím dál víc zapomínal. Abych mu ale nekřivdil, byl to on, kdo mi ještě v časech, kdy tím žil, dal dobré kontakty do Dharamsaly a já jsem na svou poslední velkou cestu vyrazil právě tam, setkat se taky s dalajlamou, kterého jsem považoval za největšího žijícího člověka.

ČLOVĚK JAKO MY

Mojí vědecky založenou náturu historka o tom, že procesí mnichů se vydá podle božských příznaků hledat nové převtělení dalajlamy samozřejmě musela dráždit, ale vykládal jsem si to tak, že to náboženství má opět takovou svou exotickou samozáchovnou schopnost. Samozřejmě, že je dalajlama pokaždé jiný člověk, který vždycky umírá, že jsou to náhody, podle kterých nakonec nového nástupce vyberou, ale ti jeho učitelé začnou v tak raném věku a ty zkoušky natolik prověří jeho inteligenci, že má všechny předpoklady k tomu, tu nekonečnou, tisíciletí sbíranou moudrost opravdu do sebe vstřebat. A navíc tenhle systém, na rozdíl od středověkého předávání žezla potomkům je přirozenou pojistkou proti degeneracím a vůbec je to překvapivě demokratické řešení, které fungovalo v dobách, kdy o demokracii nebylo ani pomyšlení.

To obdivuhodné je, že nejlepší mozky z celé země se snaží dokonale propracovanými metodami vštípit tomu lidskému mláděti veškerou svou moudrost. Takového člověka jsem chtěl vidět a byla to moje poslední cesta, už v době, kdy se malý Martínek učil mluvit a já si uvědomoval, že moje nepřítomnost doma je vážnější, než jsem si původně myslel. Po čtrnácti hodinách cesty autobusem na sever s dvěma přestupy jsem dorazil konečně do podhorské vesničky Mac Leod Ganž, exilového sídla Dalajlámy. Pěkné výhledy na horské svahy, které mi v naší české kotlině tak chyběly a čistý horský vzduch mě po úmorné cestě autobusem, které jsem už odvykl, zase postavil na nohy.

Kdybych věřil na převtělování, řekl bych, že jsem tady musel být ve svém minulém životě. Cítil jsem se jako bych se po dlouhé cestě vrátil zase domů a bylo to zároveň místo, ve kterém jsem se nemohl nerozpomenout na Káthmándú. Tibetská kultura tu ožívala v tom svém nejlepším duchu a ani mi nevadila směska světových rádobycestovatelů, kteří se na podobných místech shromažďují jako vosy na med. Někteří cestovatelé to nemají rádi, protože jim to ubírá na autentičnosti, ale já jsem to bral jako potvrzení, že tohle je opravdu místo s jedinečnou atmosférou.

Cítil jsem ve vzduchu napětí, které mě elektrizovalo. Vlastně to tu připomínalo i ty prostory v Praze na Smíchově, kde probíhaly české tibetské dny. Spousta obchodů a obchůdků s tibetskými suvenýry, vůně tyčinek, ale samozřejmě ještě navíc tibetské chrámy, meditační centra a také velká knihovna buddhistické literatury. Ubytoval jsem se v jedné přívětivé lodži, po čase si opět s velikou chutí dal pravé nefalšované tibetské momo, knedlíky plněné rozemletým masem, hodil bágl na spartánsky zařízený pokoj a vrhl se do náruče tibetské tak trochu instantní mystiky. V tibetském agitačním středisku prodávali trička s nápisem Free Tibet a promítali propagandistické filmy o čínském útlaku.

Audienci u Jeho svatosti jsem si přes své kontakty s Mojmírem potvrdil na další den. Vlastně to všechno bylo předem načasované a domluvené mailem. Na každém kroku jsem se zašťiťoval novinářskou průkazkou, kterou mi v tom cestopisném magazínu vystavili, a jak jsem se dozvěděl, audience nebude v soukromí, ale se spoustou dalších lidí. Cizinci, Tibeťané, nejčerstvější uprchlíci. Hlídka u brány nás zavedla dovnitř, projeli nás detektorem a postupovali jsme po schodech do předsálí. Mnich, se kterým jsem si mailoval, pro nás přišel a pokračovali jsme po širokém schodišti pořád doprava a vzhůru. Postupně, v řadách jsme přicházeli k Dalajlámovi. Samozřejmě jsem dobře znal z jeho tvář z fotografií, ale ten přímý zážitek byl přece jenom silnější. Sálala z něho dobrota, každé jeho pokorné gesto bylo ztělesněním Té jeho filozofie, že člověk se může zbavit utrpení a bolesti. A to i přesto, že je hlavou národa, který denně decimují.

Šel jsem pomalu, krok za krokem, jako kdysi v mauzoleu Lenina a viděl jak v řadě přede mnou dalajlama každému podává ruku, prohodí pár slov a pak mu přehodí přes hlavu bílý šátek. Bylo tu jenom pár bílých turistů jako já, ale spíš Tibeťané. Jak jsem pochopil byli to noví uprchlíci, kteří právě dorazili ze skutečného Tibetu a ve kterých ty propagandistické záběry ze včerejška ožívají v reálu. Vstoupil jsem do místnosti, kde už jsem zahlédl dvě postavy v červenožlutém, a dalajláma mi podal ruku. Držel jsem ji a čekal co bude dál. Přeléval se do mně hřejivý pocit jistoty ale nic se nedělo. Tak jsem ukročil, abych si mohl sednout na kraj lavice, protože za mnou šli další. Ale divná věc – dalajlamova ruka mne pořád držela a šla za mnou. Pokusil jsem se mu zadívat do očí a když to postřehl, začal se smát. Na každého se takhle smál. A to bylo všechno, ale necítil jsem se podvedený nebo zklamaný.

Na zpáteční cestě jsme o něm v náhodně sebrané partičce batůžkářů tak vášnivě diskutovali až jsem na křižovatce cest špatně odbočil. Odcházel jsem z Dalajlámova paláce jako opilý stejně jako předtím z holotropního dýchání a přímo jsem hltal souznění z lidí, kteří takový pohled znali ze své zkušenosti, souhlasně přikyvovali a viděli se ve mně jako v zrcadle svých lepších životních okamžiků. Nakonec jsem zapadl do jedné tibetské hospůdky, objednal si spring rolls a čaj, abych se trochu vzpamatoval. A pak jsem si všiml něčeho divného. V rohu hospůdky, špatně osvětlený lampou, sám u stolu pod otrhaným plakátem s dalajlamou seděl vousatý postarší muž podivně klidného a vyrovnaného vzezření, jenž ještě o stupeň převyšoval ty bělošské vyznavače tibetského buddhismu, kterých tu bylo jako máku. Snad jsem měl tou schůzkou s dalajlamou nějak přeostřené vidění, ale zdálo se mi, že vidím na tom muži něco zvláštního, jako by to byl tajný člen nějakého řádu svobodných zednářů nebo něčeho podobného, zasvěcený do tajemství, které je běžným smrtelníkům nepřístupné. Zdálo se mi, že i on vnímá mé rozrušení a jaksi spiklenecky, abych si toho všiml jenom já, opakuje stále jednu slabiku:

"Tram – tram – tram – tram…"

FÓRUM 2000

Tohle byla moje poslední cesta a už jsem dál neměl kam jet. Naplnil jsem svoje možnosti a jak ze mě vyprchávalo mládí, uchovával jsem si hezké okamžiky z cest jako milou vzpomínku, ale životní nutnost mě už nepustila na žádnou další cestu pěkných pár let, během kterých jsem snil o tom, že až Martínek povyroste, vyrazím i s ním a s Věrou. Ne jako movití turisté po drahých hotelech ale zase takhle baťůžkářsky skromně, abychom toho co nejvíc prožili.

Ve skutečnosti to všechno ale bylo ukryto pod příkrovem každodenních problémů, starostí jak opravit barák, co s dětmi ve škole, aby poslouchaly a tak. Vytržení z téhle každodennosti byla až zpráva, že má do Čech zase jednou zavítat dalajláma. Havel uspořádal na Hradě setkání vědců a myslitelů celého světa, Fórum 2000, a dalajláma přislíbil účast. Akreditoval jsem se tam nejenom kvůli tomu, že bych ho chtěl znovu vidět. Přece jenom to byla celá plejáda duchovních a vědeckých bytostí, které jsem obdivoval, a kteří se tu všichni měli sejít. Měli diskutovat o globalizaci a věcech kolem.

Bylo to vlastně poprvé, co jsem se někde prezentoval jako zástupce tisku, a musím říci, že mi to dělalo dobře. Vzal jsem si sváteční sako a hrdě na něj připnul visačku se svým jménem a názvem časopisu, který mě jakoby vyslal. Prošel jsem zase tím turniketem jako na letišti, kde mě projeli jestli nemám nějaké zbraně a ocitnul se v tom prostoru, kde kdyby vybuchla bomba, tak svět zůstane bez části svých elit. Chodby pražského hradu byly přecpané a já jen tušil, že ne všechno jsou hosté a novináři, ale také jacísi lidé odnikud. Španělský sál praskal ve švech a já si vybral jenom takovou skromnou židličku v rohu, vzal si ta naslouchátka, která tlumočila projevy do češtiny a nemohl se dočkat toho, na kterého jsem přijel – projevu dalajlámy. Když mluvil, cítil jsem závan toho nadšení před lety v Dharamsale: "Počátkem šedesátých let jsem dostal dopis vědců ze západních zemí, v němž projevili přání pokusně si ověřit, zda se zakládají na pravdě tvrzení o tom, že tibetští lamové ovládají tajemné síly. Odpověděl jsem, že se na pravdě samozřejmě zakládá, ale že osoba, která by byla ochotna se experimentům podrobit, se dosud nenarodila," vysvětloval dalajláma. "Nakonec jsem ale svolil k provedení několika experimentů. Vedl je doktor Benson z Lékařské fakulty Harvardské univerzity. Zjistil, že lidé, které zkoumal, byli schopni vyvinout dvacetkrát vyšší teplotu než má normálně lidské tělo, což jim umožnilo usušit mokrou přikrývku na svém těle za několik málo minut. Zároveň zjistil, že tito lidé přestali v průběhu meditace čtyřicet minut dýchat." Usmál se svým širokým úsměvem do publika a řekl: "Skutečná záhada, že? Mnoho Tibeťanů rozhořčilo, že jsem svolil aby se několik lidí, pokročilých v tantrických cvičeních, podrobilo experimentům. Já jsem to však nedovolil ze senzacechtivost, nýbrž proto, že jednou ze zásad buddhismu je vystavovat naši víru přísným zkouškám."

Po skončení jsem šel za ním, chtěl jsem aby mi podepsal knížku, ale on zaplul na záchod. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Záchodové dveře oblehl hrozen asi třiceti fotografů a všichni s namířeným aparátem s mohutným bleskem čekali na ten moment, kdy se otevřou dveře. Bylo to jako salva pro nějakého odsouzence na smrt. Po občerstvení chlebíčkem a kávou, které je příjemnou stránkou takovýchhle konferencí jsem se vrátil do sálu a i přes veškerou slavnostní atmosféru jsem měl pocit, že tohle setkání je nějak nedoceněné. O fóru psali sice v novinách, ale na můj vkus nějak okrajově, skoro až rozpačité byly ty komentáře na téma jestli kongresová turistika má nějaký smysl. Tady se řešili budoucí perspektivy lidstva, ale nepřišli to poslouchat přední komentátoři, jenom takoví zase podivíni jaké jsem už dobře znal z kurzů rozšiřování schopností a podobně, až se mi zdálo, že jsem jedním z nich, když se s takovými typy tak často potkávám.

Některé jsem od vidění znal z fotek v rubrikách časopisů, které jsem považoval ne přímo za obskurní, ale za okrajové, nízkonákladové a neplující v tom hlavním proudu. Skoro až mi bylo Havla a dalajlámy líto, že je lidi neberou vážně, že je nechají jen tak naprázdno mlátit slámu, ale ať se tady řekne cokoliv, nic to na světě doopravdy nezmění. Prohlížel jsem si novináře v zadních řadách, ve špatně padnoucích oblecích, s dlouhýma nepěstěnýma vlasama, jakoby potomky hipies, a jako kdybybych se zase přenesl do Dharamsaly, zaujal mě jeden chlapík, kterého jsem z doslechu znal a vůbec bych ho tady nečekal. A co bylo na tom nejzvláštnější, měl jsem takový nezřetelný dojem, že ten člověk si potichu drmolí tak jako kdysi ten jemu hodně podobný chlapík z Dharamsaly to své tram-tram-tram. Vlastně na nich bylo něco hodně podobného, jenom s tím rozdílem, že slavného váguse Jardu Skálu, který sem do Španělského sálu rozhodně nepatřil, a dokonce myslím, že nechtěl patřit, jsem celkem důvěrně znal jako asi celá cestovatelská komunita v naší zemi.

TAJEMSTVÍ JARDY SKÁLY

Jarda Skála byl fousatý asketický maník, co čas od času postával v dolní části Václavského náměstí, na prsou měl otevřený kufřík a nabízel v něm svoje cestopisné knihy o tom, jak autostopem projel jedenáctkrát kolem světa. Psal ty knížky takovým svérázným stylem jak to slyšel, takže trochu připomínal Kerouacka ale hlavně dával najevo pohrdání celým civilizovaným světem, i s jeho pravopisem.

Psal spůsobem že svjet je fakt heskej. Však také na obálce bylo napsáno, že je to pro všechny lidi, kteří nechtějí ubít čas v nějakým stupidním pracovním procesu, ale chtějí být nespoutaný a nezávislý. Celkově měl takové image prosťáčka božího a o to pikantnější je fakt, že přišel na setkání lidí, kteří ten stupidní světový řád ztělesňují, a přímo bizardní byla ta jeho dychtivost, se kterou jim naslouchal.

Přiznám se, že i když jsem se považoval za cestovatele, vlastně nikdy jsem žádnou ze Skálových knížek nečetl, nečekal jsem ani, že bych se v nich něco mohl dovědět. Když jsem ho ale na tom jeho místě na václavském náměstí poblíž spořitelny našel, nedalo mi to, abych se s ním nezastavil na kus řeči. Většinou to tak bylo, že si s ním lidi popovídali, jako se zajímavým podivínem v klobouku a šedém kabátě, a pak jako přátelské gesto dobré vůle si koupili i knížku nebo hned dvě. "Víte já taky cestuju," začal jsem opatrně a vylíčil mu, které trasy už jsem projel. "Tam je krásně," řekl jenom, "letos se tam někam taky chystám." Koupil jsem si knížky, které jsem pak doma prolistoval a odložil do knihovny a zdálo se, že u toho taky zůstane.

Pak jsem ale vyrazil na každoroční cestovatelské setkání do malé vesničky u Znojma Prosiměřice. Promítaly se tu diáky z cest, ochutnávaly vína, prodávaly cestopisy, konaly fotografické výstavy a vůbec tu byla krásná rozšafná atmosféra a já byl hrdý, že za tím stojí dva venkovští kantoři, neboť pro mě byli jakýmsi důkazem, že i kantor a i na vesnici může něco nepřehlédnutelného dokázat. Tady jsem se dal do řeči se známým cestovatelem, původně geologem, který putoval po světě i ve službách OSN a různých nadnárodních firem. Dokázal se pohybovat mezi vrcholovým managementem stejně jako mezi černošskými trpaslíky ve Středoafrické republice. Dostali jsme se mezi řečí nějak právě na toho Jardu Skálu a on mě šokoval: "Když jsme spolu studovali vysokou školu, chtěl být diplomatem, aby mohl cestovat," říkal. Po škole prý nastoupili každý v jiné firmě, občas se scházeli a pak ho ztratil ze zřetele, když emigroval. "To je strašně zajímavý člověk a nikdo ho doopravdy nezná," zakončil náš rozhovor.

Přečetl jsem si konečně Skálovy knížky podrobně, protože mě mimo jiné zajímalo, jak schrastil peníze na cesty. Čím on se nechlubil a co se člověk musel dočíst až v jeho knížkách bylo, že to je vlastně Kršnovec. Pohyboval se po světě sice stopem, ale měl seznam všech poboček příznivců Haré Kršna po celém světě, a ti ho ubytovali zadarmo a dali mu i najíst. Zní to jako bezvadný nápad, ale nikdy není nic zadarmo a bez toho, aby s nimi aspoň nesympatizoval by to asi nebylo možné. Popisoval v knížkách jak s nimi podstupoval meditace a tančil k větší slávě Kršny. Také to jídlo tam není nic moc, což jsem věděl z vlastní zkušenosti. I když to ve svých knížkách nepřiznával, k tomu, aby si na nich založil svou cestovatelskou filosofii, musel být Jarda Skála jejich typ.

Vlastně to do sebe logicky zapadalo. Jako oni neměl rád civilizaci a hledal nějaký alternativní životní styl. Žádný prosťáček, ale heroický duch, vzpírající se celému našemu modernímu věku. Pak už jsem Jardu Skálu, hledal systematicky. Vždycky, když jsem se dostal do Prahy, prošel jsem si Václavské náměstí jestli tam náhodou nestojí. Zajímal mě jednak ten chlapík a jednak jsem se v redakci toho cestopisného časopisu, kam jsem občas psal, domluvil, že bych s ním mohl udělat rozhovor. Zdálo se jim to jako dobrý nápad, tak jsem si vždycky na Václavák bral diktafon.

Asi půl roku jsem takhle chodil naprázdno až jednou, právě se objevilo první jarní sluníčko, to vyšlo. Když jsem si ho z dálky zatím jenom prohlížel, najednou jsem viděl spoustu společných znaků s dalajlámou. Navíc stál až upjatě vzpřímeně, jako nějaký pistolník z divokého západu. Už to pro mě nebyla figurka ale zajímavý objev.

"Znám vás, četl jsem vaše knížky a chci s váma udělat rozhovor," řekl jsem mu rovnou místo pozdravu. Díval se na mě pořád těma mírnýma, laskavýma očima, a mluvil pomalu, rozvážně, jako k malému děcku.

"Ale to né, neblázněte, kdo by to čet'?"

"Pomohlo by to přece vašim knížkám, líp by se prodávali."

"A za takovej rozhovor se něco platí?" zeptal se a já byl v tu chvíli rozhodnutý udělat to interview i za cenu, že mu budu muset něco zaplatit.

"Můžu vás pozvat na oběd?" navrhnul jsem.

"No nevím, tak jo," řekl a viděl jsem jak váhá.

"Anebo ne."

V duchu jsem prožíval ten jeho svár a byl jsem jaksi na jeho straně, proti svým zájmům. Nechal by se přemluvit, ale já řekl: "Tak dobře, tak teda ne," rozloučil jsem se a odešel. Zatímco já na něj pořád myslel, on do měsíce zapomněl, protože když jsem ho znovu potkal na Václaváku a chtěl ho pozdravit, díval se skrze mě. Ale netrvalo to rok a všechno bylo jinak. Z důvěrného zdroje jsem se dozvěděl, že Jarda Skála má rakovinu plic, je to s ním hodně špatné a leží v pražské nemocnici na Homolce. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale rozhodl jsem se vyrazit tam za ním, cynicky řečeno dokud je čas. (V koutku duše jsem si říkal, jaké to bude odhalení, až ten rozhovor napíšu, ale to sem vlastně nepatří). Přivezl jsem mu v kartónu dárkové balení plzeňské dvanáctky, krabičku kapučína, uherský salám a doutník, i když jsem nevěděl, jakou má vlastně dietu, ale tušil jsem, že na dobré jídlo a pití se mi povede ho utáhnout.

Ležel na uváleném lůžku ve staré a nemoderní nemocnici se třemi dalšími pacienty, ale jinak na něm nebylo nic znát, měl pořád stejný lesk v očích a laskavý úsměv. Zdálo se mi, že si zase broukal pod vousy nějaké nezřetelné tram-tram-tram, ale trochu jsem si už myslel, že mi hrabe. Vyprávěl jsem mu celou tu story jak jsem ho požádal o rozhovor, co o něm vyprávěl jeho spolužák, jak na něj pořád myslím, protože se mu povedlo zařídit si život s cestováním, což je můj sen a on nakonec laskavě roztrhl kartonový obal od piva, z nočního stolku si vyndal otvírák, odzátkoval dvanáctku a nalil si do skleničky z tlustého skla, načež pokynul: "Tak ukažte ty otázky."

Nemusel jsem se ani moc ptát. Mluvil se zastřenýma, zasněnýma očima ztišeným hlasem sám: "Cestovat mě bavilo odmalička. Nechal jsem se omamovat přírodou, musel jsem do polí, lesů a luk. Víte být v přírodě, slyšet tepat nervy a žíly, to je zážitek. Nebo být sám na silnici, na mezi, kvůli tomu cestuji."

"Proč jste odešel do exilu, pane Skálo?"

"Abych řekl pravdu, doma mě to nebavilo. Pohádal jsem se s bratrem a matka mě ustavičně posílala do práce. Nemohl jsem to doma vydržet. Sebral jsem si všechny svoje saky paky a sbalil se, když k tomu byla první příležitost." Pořád to bylo jenom takové nezávislé obyčejné rozhovorové plácání, ale já chtěl přece odkrýt jeho skutečnou před světem skrývanou tvář: "Prý jste chtěl být v mládí diplomatem. Říkal mi to váš spolužák ze studií."

"Víte, mladí lidé jsou nezkušení, nevědí co je v životě důležité. Zkoušel jsem žít jako všichni ostatní, ale byla to taková nuda, že to bylo k zešílení. Radši jsem se stal štastným psancem než nešťastným diplomatem."

Upil piva a pak si vzal z nočního stolku kapesní nožík a uřízl si kus uheráku.

"Sice jsem vegetarián, ale neodpustím si dobrý kus masa, když je příležitost," řekl na vysvětlenou. "Má to souvislost s Kršnovci?" zeptal jsem se.

"Oni jsou mým nejlepším sponzorem, a já se jim za to odvděčuji. Ale povídejme si radši o světě. Víte ty do dálky otevřené silnice a moře, ta nesmírnost ruských polí a uralských kolosů, ta nedozírnost silnic, které se před vašimi zraky odvíjejí v nekonečnu, ta naříkavost potoků a strání, ta tesknota lesů, když si do nich zvečera uléháte, to všechno zanechá ve vaší duši stopy nadšení a skromné pokory."

"Kršnovci jsou známí tím, že celý den opakují svou mantru, která je jakoby uvádí do tranzu. Promiňte, když vás potkávám, zdá se mi, že praktikujete něco podobného."

"Jak podobného?"

"Nevím, je to jenom takový pocit. Zdá se mi, jako by to bylo opakování slabiky tram."

Skála chvíli mlčel a o něčem přemýšlel. Zdálo se mi, že mě pozoruje a dívá se mi při tom až někam do žaludku.

"Tak dobře," řekl. "Naučil jsem se to v Rusku, v republice Komi na Urale, tři dny pochodu od hory Narodnaja. Žije tam takový zvláštní národ, Tramtárci. Nikdo o nich moc neví a oni dokáží úžasné věci."

Oči mu zase zahořely zvláštním jasem.

"Vy jste tam ještě nebyl? Tak se tam jeďte podívat. Zaručuji vám, že něco takového jste ještě nezažil a nezažijete. Přišli odněkud z Tibetu nebo odkud a žijí tam už dva tisíce let a přitom jsou to Rusové. Víte co umí Tibeťané, ne? A to je jenom odvar proti tomu, co dokáží oni." Potom se zvláštně zasmál, spíš zaskřehotal, zvedl zakřivený ukazovák a pohrozil mi s ním: "Ale ne abyste to psal do toho svého článku."

Slíbil jsem mu to, ale stejně z něj už nic nedostal. Vlastně něco přece. Ze svého diáře mi dal ručně namalovanou na kostičkovaném papíře mapku kudy do Tramtárie. Říkal jsem si, že to je od něj pěkný džouk. Na rozhovor jsem toho měl tak akorát, i když spíš kratší než delší, tak jsem se sbalil a odešel. Jediné, co mě napadlo, bylo, že na Uralu přece žádná silnice není, tak jak tam mohl dostopovat? Buď to byl opravdu úplně někdo jiný, než se tvářil, anebo si ze mě prostě udělal legraci.

KULAGAJOVA KNIHA

Nakonec jsem uvěřil té první možnosti, a proto jsem teď tady, ve vlaku, který mě odváží vstříc prapodivným ruským horám, kde má žít ještě prapodivnější národ. I když jedna věta podivínského cestovatele by asi takovou moc neměla. Zkusil jsem trochu systematičtější vědecký přístup a zadal si do internetového prohledávače slovo Tramtárie. Vyběhlo mi několik obchodních firem, které prodávají outdoorové oblečení, nějaký slovenský časopis s tímtéž sortimentem, různé letní školy aktivního odpočinku a cestovatelské aktivity pro dobrodruhy anebo ty, co se za ně považují. Ale ani náznak něčeho etnografického. Zkusil jsem to i mezinárodně a zjistil, že slovo tramtárie v podstatě funguje jenom v češtině a slovenštině, v jiných jazycích ten význam, o kterém my víme, nic neznamená.

Tak jsem to zkusil ještě se slabikou tram a také bez podstatných úspěchů. Chtěl jsem toho už nechat, když mě napadlo zapátrat ještě ve starých cestopisech. A protože jsem to zkoušel zuž víckrát, věděl jsem, že existují internetové on-line antikvariáty, kde člověk nemusí obíhat pražské prodejny starých knih a prohlížet jeden hřbet knížky za druhým, ale vyhledávat rychle a moderně. A v jednom takovém antikvariátě, v sekci cestopisů jsem na to narazil. Pod titulkem Ve znamení tram se měl skrývat cestopis z ruského Uralu od jakéhosi Gonbožaba Cebekoviče Kulagaje z roku 1903. Objednal jsem si tu knížku na dobírku i když stála dva tisíce korun. Přišla za pět dní, vytištěná na starém zažloutlém papíře s ohnutými ale ne ohmatanými rohy, protože to vypadalo, že ji snad nikdo nečetl. Namísto fotografií tu byly perokresby. Autor byl z rodiny burjatských rolníků, jeho otec se chtěl v mládí věnovat duchovní dráze, ale rodiče, horliví šamanisti, mu to rozmluvili. Proto se rozhodl, že svým dětem tuto cestu umožní. Syn Kulagaj se naučil číst a psát mongolsky i tibetsky a vystudoval gymnázium v Čitě jako vůbec první Burjat. Postoupil na fakultu orientálních jazyků v tehdejším Sankt-Pěterburgu. Na uralskou výpravu se vydal sám, vybaven jen nepříliš důvěryhodnými burjatskými legendami o podivuhodném ostrůvku jakéhosi neznámého náboženství.

Až do této chvíle se mi zdálo, že knížečka se tváří příjemně vědecky, na svou dobu až obdivuhodně střídmě a bez květnatých obrazů, kterými trpí literatura této doby. Můj obdiv ale skončil, už když jsem se začetl do prvních stránek. Spisek měl k vědecké serióznosti stejně daleko jako staré promluvy o tom, že samohana u chlapců končí nervovým vyčerpáním, křečí a šílenstvím. Znalec orientálních jazyků Kulagaj se rozplýval nadšením nad duchovními schopnostmi tohoto lidu, které prý nespatřil dosud nikde jinde co živ byl na celém světě. Krátce upozorňoval na to, že žijí v podstatě v matriarchátu a je obvyklé, že několik žen má jednoho muže anebo několik mužů stejnou ženu, nad čímž se nikdo nepohoršuje a ačkoliv jsou to mravy značně uvolněné z hlediska našeho stanoviska morálky, velmi to přispívá zdravému spokojenému životu a není zde téměř vidět manželských hádek a svárů, tolik běžných u nás.

Manželky mají na starosti praktické světské záležitosti, zatímco muži se věnují mystice a rozličným božstvům, zejména pak konání skutků, jež u nás slujou jako nadpřirozené a můžeme je zařadit do kategorie zázraků. Četl jsem pár knih o Tibetu, kde se psalo o létajících mniších, lámech, na jejichž bedrech leží osud světa a podobně, takže jsem si tuhle knihu zařadil do tohoto senzacechtivého proudu. Kulagaj buď předběhl dobu anebo se netrefil do vkusu publika. Možná také byl až příliš vzdělán a zdůvodňoval zázraky vědecky, a proto jeho kniha nedoznala popularity v širších lidových kruzích, které jinak po takovémhle světě nadpřirozena odpradávna prahnou. Psalo se v té knize, že klíčem k uvedení se do tranzu je opakování božské slabiky tram a že v tomto tranzu dokáží podle situace tito lidé (kteří však oficiálně nejsou žádnými lámy ale mnichy, ale v podstatě prostými rolníky a lovci), předvídat budoucnost, číst myšlenky, zabývat se jasnovidectvím, pohybovat předměty na dálku (dokonce prý Kulagaj viděl zapálit oheň v ohništi pouhou silou myšlenky) a provádět různé další duchovní kousky. Jako spisek to nebylo moc důvěryhodné, ale jako námět k cestování nakonec dobré. Rád jsem jezdil třeba i po místech, kde se v minulosti stalo něco mimořádného a vzniklo tam nějaké genius loci, ať už to byl jenom turisticky provařený Neuschweinstein v Bavorsku, který nechal postavit šílený král Ludvík anebo třeba svatý Řím. Teď se tedy vydávám na místa, která oslavil šílený burjatský profesor orientalistiky, prootže co jiného může člověk dělat než zkoušet to?

VILNIUSKÉ ZASTAVENÍ

Zastavili jsme na nádraží ve Vilniusu a já jsem vystoupil, protože jsem si tuhle cestu chtěl užít. Nejel jsem stylem co nejrychleji na Ural, protože tam v podstatě nic není, jenom pustá Rus. A já přece jenom potřebuju aby se mi náklady vrátily napsat, nafotit a natočit pár reportáží, a konec konců si taky tuhle cestu užít, když už jsem se k ní dokopal. Pobaltí jsem vždycky chtěl vidět, zdůvodňoval jsem si, i když to tak asi nebylo.

Právě tady se začal ten neotřesitelný Sovětský Svaz lámat a lidi tu udělali těžko představitelný řetěz, ve kterém se spojili příslušníci tří národů napříč svými zeměmi, aby ukázali, že k té širé Rusi nepatří, že jimi byli znásilněni stejně jako třeba my. Všechno co jsem ale o Pobaltí zatím věděl se promítalo do osoby jedné Lotyšky, kterou jsem poznal v Praze. Byla kultivovaná a seversky plaše krásná. Uměla krásně zpívat ve sboru, prý je to tady národní zvyk. A hlavně se vůbec nepovažovala za Rusku. "Spíš máme blíž k Německu," říkala. Tušil jsem, že Vilnius bude jako ona a první dojmy to potvrdily.

Po té dlouhé pauze jsem byl taky zvědavý, co se mnou cestování udělá. A byl jsem z toho spíš zklamaný. Žádná husí kůže, žádné náboženské vytržení, jenom takové normální provozní myšlenky co budu jíst a kde budu spát. Jistě, bylo to dáno tím, že tohle nebyla žádné exotická země, že to tu vypadalo stejně jako u nás. Ale zase: kdo by si před deseti lety pomyslel, že pojede na Východ a bude to tam vypadat jako na Západě? Měl jsem chytrou knížku, průvodce z řady Lonely planet, kterému se v branži říká cestovatelská kuchařka, protože tam jsou všechny podrobné infomace, adresy ubytoven, ceny, mapky měst a podobně. Hostel pár desítek metrů od nádraží, takže jsem se nemusel vláčet s batohem daleko, byl přesně takový, jaký ho popisovali: milé, přátelské a vstřícné prostředí. Malý domek s několika místnostma, všechny nabité k prasknutí postelemi s palandama, aby se tam lidí vešlo co nejvíc. Boty se zouvali v předsíňce, byla tam nástěnka s turistickými tipy, adresami dalších hostelů v Litvě a Pobaltí, jízdními řády a vůbec těmi praktickými informacemi, co poutník na cestách obvykle vyhledává. Pak se sešlo po schodech do suterénu a tam byla společenská místnost a kuchyňka. Kafe a čaj zdarma.

Měl jsem v plánu pár dní se tu zdržet, tak jsem pozoroval jak tu lidi pendlují, noví přicházejí a staří odcházejí, ale ten halas a hlahol zůstával pořád stejný a to bylo dobře. Vždycky se tak nějak náhodně z party, která neměla zrovna co na práci, vytvořila skupinka, ve které jsme společně vyrazili do města za dobrodružstvím. Takhle jsme prošli muzeum antikomunismu v jednom obyčejném starobylém rohovém baráku, kde kdysi sídlilo NKVD a měli tam místnosti upravené k mučení. V jedné se třebapodlaha zalila ledovou vodou, jenom uprostřed byl kruhový výstupek, kde byl prostor akorát tak na chodidla. Kdo nechtěl mrznout v ledové vodě, musel stát na tom výstupku a udržovat balanc. Takových různých "vynálezů" tu byla hromada, stejně jako fotek mrtvých Litevců, kteří se po válce postavili Sovětům v jednotné linii odporu a partyzánské válce. Natáčel jsem průběžně všechno na co jsem narazil a dělal si naděje, že po návratu z toho sestříhám pár pětiminutových reportážiček do televize. Byl jsem taky v takovém muzeu, kde vystavovali Litevci sochy Lenina a jiných velikánů v lese. Staré kamenné pomníky sovětské éry získávaly mezi stromy a trávou zvláštní výraz. Jako by tu ještě více vynikala zpupnost člověka a jeho tenkrát vážná a dnes spíš tragikomická touha poručit větru a dešti. Střet vyšší kultury Litevců se stupidním světem bolševiků, kteří mají za sebou ale silné tankové divize byl podobný jako když kdysi Číňani vtrhli do Tibetu. Koupil jsem si lístek na vlak, rozloučil se v hostelu s kamarádskou klientelou (nikomu jsem neprozradil skutečný cíl své cesty) a pokračoval v krasojízdě.

ZAPOLARJE

Vlak se jmenoval "Zapolarje" a jel po trase Vilnius-Vorkuta z 2. koleje hlavního nádraží. Prázdná kupíčka jako na trase sem se už nekonala, měl jsem v kupé dvě ženštiny a desetiletého kluka. Koupil jsem si povlečení za deset litů a zatímco jsem usínal, rádio hrálo nějaký ruský rock. Na ráno jsme dostali pravý ruský čajíček a dva cukry, horká voda tekla v chodbičce, záchod byl v pohodě, nebylo přece náhodou, že tyhle země kolonizoval kdysi řád německých rytířů a že mají historii spíš evropskou než ruskou. Ty dvě litevský ženský jely do i Pečory. Dostali jsme se do hovoru tím typickým vlakovým "Kudá vy jéchajetě? Bábušky měly rády Putina a říkali, že ta jejich Pečora je docela dobrá, je tam jenom tříprocentní nezaměstnanost. Tuhle železnici, co se jmenuje Vorkutinskaja Železnaja Daroga prý postavili během druhé světové války, protože ve Vorkutě je zdroj kvalitního černého uhlí. Za Stalina se tam jezdilo za trest jako na Sibiř. Dal jsem řeč i s klukem a vylezlo z něho, že žere našeho hokejistu Jágra a chtěl po mě jeho adresu.

O národním parku Jugyd-Va, kam mám namířeno, nemá ale nikdo z nich ani páru. Podle nich je to nějaká exotika a v noci je tam "cholodno", víc neví. Jeli jsme asi tři hodiny, když jsme zastavili v nějakém malém městečku a na vlak se vrhla skupina bábušek prodávajících svoje "pradukty": horké brambory s koprem, česnek, maliny, borůvky, pirožky, sušené ryby, cibuli. Konečně jsem si připadal jako v Rusku. Koupil jsem si pytlík horkých brambor a sušené ryby, i když jem měl ještě celý chleba, ale bylo mi bábušek líto, a taky kdoví kdy bude další zastávka. Výhled z vlaku byl depresivní jako polární noc (vadá, děrevá – břízky a balóta). Jeli jsme celý den mlčky, četl jsem si Lonely planet o Rusku a navečer přišel nějaký podle vzhledu snad Azerbajdžánec z vedlejšího kupé a půjčil si nůž. Šel jsem spát ve čtvrt na dvanáct a vzbudil se ve čtyři ráno. Venku byla polární noc, a my se blížili k cíli cesty. Za hodinu vysedli obě bábušky v té své Pečoře. Jel jsem dál a civěl z okna, za kterým vadá, děrevá, balóta. Trochu jsem litoval, že jsem na tenhle opožděný cestovatelský výlet nejel zase třeba do Nepálu, kde je pořád se na co dívat, anebo dokonce do Jižní Ameriky, kde jsem nikdy nebyl.

INTA

Když konečně vystupuju z vlaku na své cílové stanici v městečku, které se jmenuje Inta, mrholí a je zima. Opravdu nevábné prostředí pro dobrodružství, ale u mě to začínalo vždycky takhle. Přemýšlel jsem jak dál, i když rámcově jsem to samozřejmě věděl. Existují v zásadě tři cesty jak se dostat do nejvyšších partií kolem hory Narodnaja. První vede podél řeky Kosju ze stejnojmenné železniční stanice. Cesta je to náročná co do schůdnosti terénu, protože jsou tu nekončící bažiny s rychlostí pochodu jeden až dva kilometry za hodinu. Druhá, méně problematická, vede podél řeky Kožim z železniční stanice Kožim-Rudnik k soutoku řeky Limbekoju s Kožimem. Pochod měří asi šedesát kilometrů a zdolat se dá za čtyři až pět dní. Třetí, nejpohodlnější cesta, kterou jsem se rozhodl použít i já, je nechat se zavést z Inty až do takzvané bázy Želanaja. Je to takové stanoviště skupiny horníků, kteří tu dobývají nějaké nerosty. Cesta zabere celý den a ne vždycky vás prý řidič zaveze až na místo. Právě jsem přemýšlel koho se zeptat, když se situace vyřešila sama. Přitočil se ke mně takový ošlehaný chlápek v ušance se zvednutýma ušima, stalinovským knírem a v maskáčích. "Vy jédětě v góry?" že prý zařídí dopravu a registraci. Turistický ruch tady funguje sice na jiné civilizační úrovni než třeba v Oxfordu, ale ve své podstatě stejně.

Naskočil jsem do jeho přistaveného Moskviče a jeli jsme asi půl hodiny do města Inta. Míjeli jsme zdevastované zbytky těžebních věží, zdemolované polorozbořené fabriky, pohozené rezavé kusy potrubí, plechových barabizen a podobných krámů. Kulisy pro post-katastrofický thiller. Na silnicích byly půlmetrové díry a Moskvič je pečlivě objížděl, protože kdyby do nějaké zapadl, tak už se nevyhrabeme.

Nakonec jsme dojeli k jakémusi dlouhému jednopatrovému lágru. Taky tady to vypadalo jako po atomové válce. Všechno v dezolátním stavu, ubohé dřevěné domečky, polorozpadlé lágry. Tady bydlí řidič obrněného transportu Ural, se kterým pojedeme do hor, vysvětloval mi průvodce. A skutečně: v hlubokém rozježděném bahně od náklaďáků parkoval před domem šestikolový obrněný transportér Ural – něco mezi buldozerem a tankem. Zazvonili jsme u domovních dveří a vyšel další ošlehaný chlápek, tentokrát bez knírku ale rovnou s typicky ruským dlouhým plnovousem. Jmenoval se Váňa, jak taky jinak. Řekl, že potřebuje šest lidí, aby se cesta vyplatila, a už má pět. Pojedeme zítra v devět. Nakonec mi ještě prodal mapu parku za padesát rublíků. Prý abych si na cestu koupil tak dvě nebo radši čtyři flašky vodky. Anebo osm. Pořád mírně prší, spíš mží a teplota vzduchu je okolo deseti stupňů, i když u nás v Čechách právě probíhá parné léto.

CESTA URALEM

Všechno proběhlo podle plánu a my jsme se s hodinovým zpožděním, tedy na zdejší poměry čučút, sešli před zaparkovaným Uralem, který zosobňoval tu přízračnou atmosféru postkatastrofického filmu. Váňa ukázal, ať lezeme dovnitř, tak jsme se skutečně veškrábali do Uralu. Byli jsme zvláštní skupina. Jeden z těch pěti byl nejspíš Tatar – snědý jako Turek, ostatní vypadali jako bezdomovci nebo Čečenci – měli chlupaté čapky, knír, maskáče a gumáky a mě z nich nějak podvědomě naskakovala husí kůže.

Jeli jsme čtyři hodiny spíš necestou než cestou, malými okýnky jsme sledovali monotónní krajinu zatímco Ural poskakoval po kamenité cestě. Jenom občas jsme trochu změnili rytmus, když Ural brodil některý z mnoha potoků, v nich se teplota vody pohybovala těsně nad nulou, protože potoky tady jsou vlastně roztáté ledovce.

Ten Tatar, který ve mně budil rozpaky i přesto, že by neměl, protože jsem se svými cestovatelskými zkušenostmi měl být všechno jiné než xenofoba, se navíc ukázal jako výborný fotograf kytek. Taky proto se prý sem vydal, rostou tu endemické druhy. Samozřejmě, o mnohem prozaičtější důvod, než jaký sem zaváděl mně. Navzájem jsme si ukazovali foťáky a já jsem se svým Nikonem tu soutěž sice vyhrál, ale měl jsem o trochu větší strach, že mě ti chuďasové příhodné chvíli přepadnou a oberou o všechno, protože za takový foťák by tady mohli čtvrt roku žít. Jenomže Rusové a vesničtí jako tihle zvlášť jsou přece jenom z jiného těsta a jeden děda se zlatými zuby mi místo toho poradil, abych si dával pozor a nespal ve stanu sám, a hlavně si nedával pod hlavu bágl s jídlem, protože tu nedávno takhle prý roztrhal medvěd nějakého Vietnamce, který spal na šišce salámu. Nakonec mi děda ještě dal plastový hřebínek.

Po další hodince se konečně otevřel pohled na první hory. Po těch dnech v jednotvárné krajině to působilo jako zjevení, i když rozum říkal, že to zdaleka nejsou ty nejhezčí hory světa. Po sedmi hodinách jízdy všichni vysedáme u řeky na místě, které se jmenuje baza Želanaja. Je už večer, ale pořád světlo a tak není problém si v klidu postavit stan. Nakonec tam rozhodím karimatku, bágl dám vedle sebe kvůli medvědům, a balím se do spacáku poprvé od začátku cesty s trochu dobrodružnějším pocitem, který zrychluje průtok krve žilami, protože jsem konečně daleko i od těch posledních zbytků civilizace, protože tady ožívá to animální, a protože to začíná být zajímavé.

CHLUPATÁ TUNDRA

Spal jsem dlouho. Probudil jsem se až v devět hodin, což se mi už dlouho nestalo. Přece jenom jsem byl asi utrmácený z těch cest a můj spacák z kachního peří, který zaručuje přežití až do mínus patnácti stupňů, mi připomněl svou nezaměnitelnou vůní šťastné dny v Himálajích, takže se mi z něj vůbec nechtělo do toho sychraného nevlídného dne.

Hory na horizontu byly zahaleny v mlze, která se ale místy protrhala a tak mi bylo dopřáno vidět tento drsný, ale krásný kout naší Země, jak by asi napsali v cestovním průvodci. Když jsem se konečně vymotal ze stanu, byl tam už jenom Tatar, všichni ostatní už se vydali na cestu. Vybalil jsem vařič a na malé propanbutanové bombičce si uvařil čaj a pak kaši z ovesných vloček, kterou jsem rozvážně usrkával z víčka od ešusu. Čekal mě denní pochod do brány k národnímu parku Yugyd Va, podle průvodce prý jednoho z vůbec nejrozsáhlejších na Zemi.

Pokukovali jsme s Tatarem po sobě a pak si přistrčili karimatky k sobě a uvařili si ještě kafe do plechového hrníčku, který vozím s sebou taky ze sentimentálních důvodů. Rozvážně jsme se sbalili a vyrazili na cestu podle potoka anebo spíš řeky, tedy přesněji řečeno proti jeho proudu. Po cestě bylo brusinčí, kolem řeky bažina a na zemi mech a místo stromů zakrslá bříza. Vzduch byl přeplněný klokotáním, zurčením, šuměním, dravým bubnováním a vířením. Šli jsme společně s Tatarem asi půl hodiny a na mě pomalu padal povznášející pocit z velkorysosti přírody. Kolem nás byly řídce roztroušené nízké břízy, nevelká jezírka, mokvající vodou ze sněhu, nacucaný mech a malé ostrůvky pichlavých trav. Ruská tundra dokáže ukázat i svou přívětivou tvář. Krajina porostlá mechy, lišejníky a zakrslými dřevinami umí totiž i rozkvést a předvádět nevěřitelné barvy Tatar se často zastavoval k focení, rozkládal i stativ a já trpělivě čekal s ním. Občas jsem taky fotil, ale jen tak kradmo, měl jsem to přece jenom jako koníčka a ne svou hlavní náplň. V podstatě jsem mu amatérsky kradl jeho pracně hledané záběry. Všechno živé se snažilo co nejrychleji splnit svoji biologickou povinnosti, vyrašit, rozkvést, zrát, vysedět, vyvést potomstvo. Tatar mi lámanou ruštinou, na kterou jsem se ale rychle rozpomínal, vysvětloval, že větry zvyšují vypařování z listů a rostlinu může ohrozit vyschnutí. Proto mají zakrslé stromy jako třeba vrby větve až několik metrů dlouhé ale vysoké jenom několik centimetrů, protože v úrovni půdy je rychlost větru menší.

NÁRODNÍ PARK

Navečer jsme došli k bráně do národního parku. Byla to obyčejná dřevěná bouda a v chodbě stáli tři mužíci á la Svéráz národního lovu – zlaté zuby převažovaly nad těmi normálními, oděv bezdomovců a všudypřítomné gumovky. Ruští turisti. Platili vstup do parku 20 rublů na osobu a den, brali 3 dny. Cena pro cizince, což sem byl já, ale byla 3 dolary. Už jsem trochu znal jak to v podobných případech chodí, tak jsem to odmítnul a začal se rozčilovat, že jsem z bratrské slovanské země a nemám peníze.

Nakonec jsem teda zaplatil v rublech a snad proto jsem si připlatil na deset dní, i když jsem původně myslel, že zaplatím dny jenom tři a zbytek cesty tu budu načerno. Tatar mi ještě poradil, abych si ve zdejším krámku koupil do zásoby šest osm flašek vodky a uplatil jimi případné kontroly. Moc jsem toho o tomhle národním parku nevěděl, jenom že je největší na světě a první v Rusku zařazený do UNESCA. Sníh leží v lesích ještě v červnu a hladiny řek jsou vzedmuté. Nic příjemného k životu. V letních měsících bývá méně vlhko, ale přibude komárů a muchniček. Půda, z níž rostliny čerpají živiny, rozmrzá během krátkého arktického léta jen do hloubky několika centimetrů. Pod touto tenkou vrstvou zůstává věčně zamrzlá. Roste tu řada rostlin z červené knihy ohrožených druhů, což prý místním nebrání v jejich sběru. Nakládají kořeny a květy do alkoholu, jaký seženou, a vyrábějí různé "zaručené léčivé" pálenky. Osídlení lidmi je řídké, kmenová jména Komijů, Něnců, Samojedů, a Vogulů jsou známými pojmy asi skutečně jen pro etnology. Uprostřed lesů prý ale žijí zbytky původních obyvatel. Nemají občanky a oficiálně neexistují, živí se lovem a zvěř mění za benzín, sůl, zápalky a náboje. Prý se občas člověk může mezi nimi doslechnout o podivínech, kterým se říká BIČ neboli byvšij intěligent čelověk. Většinou jsou to vzdělaní lidé, kteří utekli z civilizace. Znělo to docela nadějně.

YUGYD-VA

Šel jsem podle azimutu, který jsem si vytyčil podle staré knížky a plánku Jardy Skály už čtvrtý den. Příroda oplývala všemi nej, byla nejdrsnější, nejméně dostupná, nejsenzačnější. Procházel jsem ostré, ledovci vymodelované skalní útesy, sněžná pole, fotil průzračná jezera, severské řeky a hory bez živáčka. Čtyři dny jsem nepotkal člověka.

Šlo se mi jako vždycky docela dobře, až čtvrtý den se po šesti kilometrech přihlásil první puchýř. To mě překvapilo, protože jsem tímhle nikdy netrpěl a navíc mám své goretexové boty dobře rozchozené. Po pár dalších hodinách jsem došel k další z uralských říček, přes kterou už dávno nebyl žádný most, natož brod. Předtím jsem chodil chodníčkama vyšlapanýma zvěří, ale ani ty tu nebyly. Musel jsem zase brodit a jak už jsem dobře věděl, voda byla studená jak prase. Nohy byly jak rozmlácené kladivem a strčené do mraveniště. Za řekou opět přibylo komárů a navíc lehce zdivočeli. Cesta se změnila v bahnitý potok a mechová louka v rašeliniště. Vyplašil jsem tetřevici a obrovského dravce. Kroužil nad námi ještě dlouho a řval.

A pak jsem se znovu dostal z údolí na horský hřeben. Šel jsem pořád nakloněný na bok. Kameny, neprostupné větve, kam se hrabe Boubín. Svah měl od 60° do 90°, dole se na něj napojovaly bažiny. Odbočil jsem skoky po kamenech do dalšího údolí a šel až dolů, k pramenům řeky. Bylo tam velké jezero s ledovcem a skalnatým břehem. Rozhodl jsem se tady utábořit. Postavil jsem stan, vybalil vařič a protože voda ve flašce flašce už byla na dně, šel jsem jen tak, bez báglu i příručního baťůžku, protože kdo by mi tady v té pustině mohl co ukrást, pomalu k řece a nabral vodu s tím, že si uvařím gulášovku.

Bylo to jenom pár desítek metrů a hned jsem se vrátil. Bágly byly na svých místech a nevím proč jsem cítil takový neurčitý stísněný pocit. Podlehl jsem tomu a rychle se otočil – samozřejmě tam nikdo nebyl. Snažil jsem se dál pohyboval racionálně, zapálil jsem vařič, nalil vodu do ešusu a postavil jí na plotýnku. Něco ale nebylo v pořádku a v hlavě mi kroužil vír zmatku.

Foťák! blesklo mi najednou hlavou a v následujícím okamžiku již jsem rozbaloval bágl.

A nebyl tam.

Bylo to jako zásah elektrickým proudem. Za ta léta mého cestování se mi nikdy nic neztratilo a byl jsem přesvědčen, že když si člověk dává pozor, nemůže se to stát nikdy. Měl jsem nutkání horečnatě prohledat celý bágl, ale přitom jem si byl jist jeho místem. A v tom mi ještě blesklo hlavou: kamera! Rychle jsem odhodil z báglu spacák a několik igelitových tašek s různým obsahem, až jsem se dostal k místu, kde měla být. A taky nebyla. Stoupnul jsem si a rozhlížel se kolem dokola, jestli neuvidím někoho utíkat, nějakou siluetu na obzoru, ale kde nic tu nic, tundra byla pustá a prázdná a jediným člověkem na míle daleko jsem byl já. Pomalu, ztěžka a zklamaně jsem si sednul na zem Všechna má radostná očekávání byli jedním rázem pryč a já měl najednou chuť sbalit se a vypadnout.

Asi hodinu jsem jen tak ležel a civěl do prázdna. Jestli to byli Oni, tak mě nijak přátelsky nepřivítali, jen co je pravda. A jestli to nebyli oni, tak jsem asi blázen a nevím co dělám a sám jsem kameru i foťák někde odhodil. Ale věděl jsem, že ta druhá možnost je vlastně nemožnost. Počítal jsem v duchu kolik dní by mi trvala cesta zpátky do centra národního parku a že možná za týden už bych mohl být doma. Zároveň mi ale letělo hlavou jak jsem se na tuhle cestu těšil a jak dlouho připravoval a kolik to stálo peněz a teď, když jsem tak dva dny od dosažení cíle že bych to vzdal? Třeba právě tohle je takový test osobnosti, nakolik je člověk odolný, aby překonal i tu poslední překážku.

Nakonec jsem zalil gulášovou polévku, nasypal do ní nakrájené kostky salámu a jak jsem to pomalu a rozvážně pojídal, jak mi ta teplá strava zaplňovala žaludek, říkal jsem si, že to přece jenom zkusím, že to nevzdám na poslední chvíli, když jsem do toho vložil tolik energie.

MATURITA

Vyrazil jsem zase ráno podle té mapky, kterou mi dal Jarda Skála. Bez foťáku a kamery jsem si připadal jako nahý a tak trochu zbytečný. Když jsem mohl fotit a natáčet, bral jsem cestování jako řemeslo a tudíž to nebyl vyhozený čas a bezcílné bloudění. Teď jsem byl opravdový tulák, který jen tak zabíjí čas, utrácí peníze z rodinného rozpočtu kvůli svému koníčku a nemá na to žádnou smysluplnou omluvu. Možná taky znáte ten stav, kdy o něco usilujete a pak zjistíte, že jste prohráli, ale jdete dál a pohání vás už jenom setrvačnost. Kodrcal jsem se přes kamenná pole, která stále častěji nahrazovala obyčejnou tundru. Šlo se nepohodlně, občas jsem musel přelézat velké bludné kamenné balvany a myslím, že už dávno to ani nebyla žádná cesta, po které by kráčela lidská nebo aspoň zvířecí noha.

Rozhostil se ve mně zvláštní stav smíření se s porážkou, která každého nevyhnutelně čeká, protože koneckonců výsledkem každého života je smrt. Takhle jsem mechanicky došel až do místa, kde podle mapy mělo být nějaké sídlo ale pochopitelně tu nebylo nic, jenom kamení, zakrslé borovice a všudypřítomné břízy.

A pak najednou cesta, už tak neviditelná, končila. Přede mnou byl jen strmý sráz a divoká ledovcová kalná říčka, ze které vyčuhovaly kameny, kolem nichž se tvořily šumící peřeje. Zlověstně to hučelo a já jsem si vzpomněl na nějaký středověký cestopis, ve kterém cestovatel dojel na portugalské pobřeží, zíral do moře a říkal si, že právě tady je konec světa. Bylo to příliš náhlé na to, abych se s tím smířil, tak jsem šel ještě kus podél řeky, přelézal jsem balvany a hledal místo, kde by se třeba dala říčka přebrodit, nebo kde by aspoň byl nějaký můstek.

A pak jsem to uviděl. Z jednoho břehu na druhý byl natažený neuvěřitelně starý a odrbaný provaz, vlastně lano stočené z mnoha pramenů, přičemž mnohé už byly zpřetrhány, takže celá tíha visela na jednom jediném tenkém pramínku. Lano bylo na jednom konci omotáno kolem kamene a na protilehlé straně přivázané k pokroucené borovici, která se vypínala nad strmý sráz do vražedně šumící řeky. Před pár lety bych asi neváhal a pustil se do toho. Ale teď už na mě přece jenom doma čekaly děti a manželka a byl jsem dost starý na to, abych měl strach. Vzal jsem to lano zkoumavě do rukou a zkusmo s ním vší silou trhl – nepřetrhlo se, ale to nebyl žádný důkaz, že by neruplo v okamžiku, kdy bych na něm visel uprostřed nad řekou, která mohla mít tak tři čtyři stupně a jak je známo, v takovéhle teplotě vydrží lidský organismus jenom pár minut. Přeručkovat bych si ještě možná troufl, ale s báglem na zádech? To bylo nemyslitelné.

Nakonec jsem se rozhodl. Vytáhl jsem z báglu tenkou ale pevnou silonovou šňůru a přivázal ji k batohu, jehož popruhy jsem zapnul za lano. Druhý konec šňůry jsem si přivázal k zápěstí a vyskočil na lano, zaklesl se nohama a začal ručkovat na druhou stranu. Šlo to pomalu, protože nejsem žádný akrobat a když jsem se uprostřed prověsil tak, že jsem se zádama málem dotýkal zpěněné vodní hladiny, moc do zpěvu mi nebylo. Ale nakonec se to podařilo a seskočil jsem na druhé straně. V hlavně mi šumělo ale jinak jsem byl klidný a teď už v pohodě jsem pomocí silonové šňůry přetáhl i svůj bágl. Hodil jsem si ho na ramena, otočil se a strnul.

Za vrcholem skály ležel v pohodlné poloze jakýsi starší muž, v puse měl stéblo trávy, které poklidně přežvykoval a zkoumavě mě pozoroval. Bylo jasné, že celou dobu, kdy jsem se snažil překonat tuhle hranici do jiného světa, se dobře bavil. Pomalu, elegantně vstal a šel ke mně. Měl jsem dost času si ho pořádně prohlédnout. Byl oblečený v sepraných kalhotách neurčité barvy a nějakém svetru, který už dávno nebyl nový. Měl neuvěřitelně zvrásněný obličej, jako z tuhé vydělané kůže, která se ukládala do nesčetných záhybů. Černé pichlavé oči se usmívaly.

"Zdrávstvuj," řekl a nabídl mi pravici. Potřásl jsem si s ním a překvapilo mě, že nemá tvrdou upracovanou dlaň těžce pracujících rolníků.

"Zděs Tramtárija?" zeptal jsem se.

"Zděs Ural, jugyd va," řekl a aby ukázal, že má se mnou přátelské úmysly, shodil mi batoh ze zad a vzal mi ho sám.

"Ty chóčeš kúšať?" zeptal se a já jsem pochopil, že jdeme někam k jeho chatrči, kde budu moci přespat a pak se uvidí.

"Ja – Voloďa," ukázal na sebe, tak jsem se taky představil. V duchu jsem si říkal, že je to nejspíš ten byvšij inteligentnyj čelověk, který se vzdal života v civilizaci a teď tady zkouší žít v souladu s přírodou.

Šli jsme dál spolu, ale protože mi bylo trapné aby takový malý padesátikilový mužík nesl můj těžký bágl, který tvořil polovinu jeho váhy, naložil jsem si tu zátěž zase na svoje záda. Všiml jsem si, že přitom nějak souhlasně přikývl, ani ne na znamení, že by se mu ulevilo, ale z nějakého jiného, mně neznámého důvodu. Nepřikládal jsem tomu ale pozornost.

Krajina tady měla divoké kouzlo, takhle nějak jsem si představoval "ztracený svět" jak o něm psal jeden známý spisovatel a nebyl bych asi ani moc překvapen, kdyby na mě za rohem vybafnul mamut anebo nad hlavou přeletěl pteradoktyl.

Voloďa kráčel s podivnou elegancí a jistotou, kterou jsem viděl u Šerpů v Nepálu, ale bylo v tom ještě něco jiného, co jsem neuměl pojmenovat. Myslel jsem že za chvíli musíme být u té jeho chatrče, když si vyrazil tak nalehko, ale ukázal mi vztyčenými prsty že nás čekají ještě tři hodiny pochodu. Naznačil jsem mu, že mám hlad a on řekl:

"Nu vot – charašo," a pobídl mě, abych se posadil. Načež vytáhl z kapsy látkový ubrousek ve kterém měl sušené meruňky. Trochu mě to zarazilo. Kde v těchto podmínkách může vzít tak teplomilné ovoce? Když mi nabídl, automaticky jsem si jednu vzal a ochutnal, ale pak jsem si uvědomil že je to zase jeden z těch případů, kdy se s vámi chudák rozdělí o poslední sousto, a tak jsem vybalil z báglu poslední čokoládu, kterou jsem si schovával pro zvláštní příležitosti a odlomil mu polovinu tabulky.

S chutí se do ní zakousnul a podíval se na mě zpod přivřených víček takovým lišáckým pohledem až mě zamrazilo. Myslím, že mám docela dobrý čuch na lidi a teď mi ta intuice našeptávala, že tady něco nehraje. Voloďa poděkoval, ale nepřekypoval vděčností a rozhodně se nechoval jako primitivní horalové, které jsem znal. A kdyby to byl opravdu nějaký BIČ, určitě by neprojevoval tolik zkoumavého zájmu o mou osobu, když by před civilizací utíkal. Přeběhl mi mráz po zádech. Vždyť je to jako v těch pohádkách o kouzelném dědovi. Vždycky jsem je bral jako zmetaforizované životní archetypy, a teď mě překvapilo, že jsem se v jedné z nich pravděpodobně sám ocitl.

Snažil jsem se nedat na sobě nic znát, ale viděl jsem že Voloďa ví že vím. Tak je to přece jen pravda a já teď procházím jakýmsi přijímacím řízením, svéráznou celní a pasovou kontrolou neexistujícího státu Tramtárie.

"Nu vot, pajďom," pokračoval Voloďa, jako kdyby mi četl myšlenky a vpadl do nich v pravý čas a zlehka, bez známky únavy se zvedl. Cítil jsem se jako při maturitních zkouškách. Voloďa kráčel svižně a klidně přede mnou, mlčel a vypadalo to, že je dokonale zrelaxovaný. Ty tři hodiny pochodu jsme na sebe ani nepromluvili, takže už jsem si myslel, že vstupní testy jsou za mnou a já už se jenom dostanu tam, kde ještě moc lidí nebylo. Ale když jsem uviděl roubenou dřevěnou chýši se spárami vycpanými mechem, která se najednou objevila až několik kroků před námi, jak byla přilepená k boku skály, pochopil jsem, že jsem zatím jenom prošel bezcelní zónou a skutečné prověrky se odehrají až zde. Také Voloďův výraz se změnil, už to nebyl dobromyslný stařík ale přísný profesor u zkoušek, takový ten silně empatický, co se vám nabourává do mozku.

Rozdělal oheň v kamenném krbu a pak mě vyzval:

Tak jsem prostě začal vyprávět. Všechno od začátku. Jak jsem cestoval po světě, jak mě nadchnul buddhismus, jak jsem si přečtl Kulagajovu knihu a jak mi dal Jarda Skála tu mapku. Ukázal jsem jí Voloďovi že nelžu, ale vím, že to bylo zbytečné.On poznal sám moc dobře jestli lžu nebo ne.

Zdálo se mi ale že mě Voloďa nijak moc neposlouchá. V hlavě mi vířilo tisíce zbytečných myšlenek měl jsem pocit, že tenhle chlapík je cosi jako jejich lapač, radar, že vždycky zpozorněl ne když jsem něco zajímavého říkal, ale když jsem na něco zajímavého myslel. Byl to ale jenom můj pocit, samozřejmě že to jinak je naprostý nesmysl, i když přírodní národy měly vždycky velmi vyvinutou intuici a ač to zní trochu nelichotivě, podobali se třeba psům, kteří také dokáží vycítit náladu svého pána.

Zeptal se mě jestli se nebojím malého pokusu, že při tom ale na chvíli upadnu to tranzu. Řekl jsem mu, že když už jsem šel tak dlouho, nemůže mě něco takového zastavit a kromě toho jsem experimentoval se změněnýma formama vědomí.

Voloďa mě vybídl abych se pohodlně posadil a sám se změnil v psychoterapeuta. Jak se tak nade mnou skláněl a klidným hlasem mi říkal že levá noha je velmi lehká a pravá ruka je velmi lehká a celé tělo se vznáší, najednou mi to v té uralské pustině připadalo absurdní a trochu jsem dostal strach – hlavně z toho, že se pomalu ale jistě vzdávám vlády nad svým tělem i duchem. Voloďa to vycítil a okamžitě přestal a když jsem to překonal i on pokračoval v té své psychoterapeutické praxi. Pomalu jsem se propadal do sladké narkózy.

ÉTO TRAMTÁRIA

Probral jsem se, bylo už ráno, ležel jsem na tvrdém lůžku přikrytý nějakou, snad losí, kožešinou, v konvici bublal čaj a Voloďa připravoval kaši k snídani. Neměl jsem potuchy o tom, co jsem v hypnóze dělal a ani on se o tom nijak nezmínil, tak jsme oba mlčeli na společné téma. Mohl jsem mu v hypnóze napodívat věci, kvůli kterým mě do Tramtárie nepustí, uvažoval jsem a vůbec nevěděl, na čem jsem. Ani Voloďa na sobě nedal nijak znát, jestli jsem uspěl nebo ne. Vyzařovala z něj pořád stabilní hladina pozitivních emocí, čímž mi tak trochu připomínal dalajlámu.

Když snídaně skončila, přistoupil k ohništi a zabořil palec do popela. Pak mi tím špinavým palcem udělal černé kolečko na čele. Pochopil jsem to hned, bylo to vstupní razítko. Prošel jsem testy a teď už nic nebrání mému vstupu do nejbizarnější země na světě. Protože Voloďa nedal na sobě nic znát, ani já jsem nijak zvlášť negestikuloval, zachovával jsem tvář pokerového hráče. Pozoroval jsem jak se jakoby obohacuje a rozvíjí můj vnitřní svět na úkor toho vnějšího, který naopak spíš zakrňuje.

Šli jsme dál kamenitou pouští pohrouženi do svých myšlenek a já se cítil jako po nějaké ozdravné kůře, vnímavější a citlivější ke každému kamínku na cestě, s nově probuzenou fantazií. Bizarní tvary skalisek i divukrásných mraků, honících se po obloze ve mně vyvolávaly různé asiciace. Zdálo se, že můj vnitřní svět se začíná víc podobat Voloďovu, který také takhle dalo by se říci zasvěceně mlčel, ale nějakým šestým smyslem bylo cítit, že skrz něj proudí energie, že je plný života a že každou vteřinu svého bytí intenzivně prožívá. Zdálo se mi ale, že mě naschvál vodí tak, abych nic nemohl najít. Nešli jsme po žádné stezce, prodírali jsme se trním a křovisky, obcházeli jezírka a matně jsem tušil, že skály na horizontu jsem už před chvílí viděl z jiné perspektivy, že se tak trochu točíme v kruhu. Zřejmě mi chtěl pomotat hlavu, abych si cestu do Tramtárie nepamatoval a netrefil sem příště sám.

A pak jsme se najednou ocitli před vchodem do jeskyně. Vchod byl zamaskovaný keřem, takže kdo by o tom nevěděl, přešel by kolem a ani by ho nenapadlo, že tam nějaká jeskyně je. To se mi zdálo už trochu silná káva, ale když tam Voloďa vklouzl, mlčky jsem ho následoval. Musel jsem si sundat bágl ze zad a nesl ho před sebou, protože otvor byl úzký akorát tak na jednoho člověka. V jeskyni bylo pološero, skoro tma a tak jsem spíš po hmatu odhadoval cestu a tápavě se pohyboval směrem, kterým jsem slyšel Voloďovy kroky. Prostupovalo mě vzrušení, protože intuice mi napovídala, že jsem už blízko cíle. Cesta se neustále mírně svažovala jakoby v pravotočivých zatáčkách, připomínalo to nějaké primitivní schodiště do nitra země. Dokonce se mi zdálo, že zde i stoupá teplota. Konečně se objevila bledá tečka jako světlo na konci tunelu a každým krokem se zvětšovala a rozšiřovala. Ještě pár metrů a budeme v tam, zemi zaslíbené.

Ano, opravdu to připomínalo zázrak. Z té díry znatelně vanul voňavý jarní vzduch a bylo slyšet štěbetání ptactva. Zdálo se mi, že mě šálí zrak a sluch, ale nebylo pochyb. Vystoupili jsme s Voloďou na čerstvý zelený pažit, tak nepochopitelný uprostřed nehostinného Uralu, kvetly tu meruňky a jabloně a jiné druhy ovocných stromů, které by tu nikdo nečekal, na větvičkách seděly ptáci, kteří se sem také nepochopitelně přestěhovaly z jiného podnebního pásma, a to celé bylo vlastně dno hluboké strže okolo které se ze všech stran vzpínaly vysoké skalní masivy, tak vysoké, že nebylo skoro možné dohlédnout jejich konce.

Když mi nad hlavou svým třepotavým letem přelétl motýl, připadal jsem si opravdu jako v ráji. To už jsem nevydržel a zeptal se Volodi:

"Što éto?"

A on klidným přívětivým hlasem řekl:

"Éto Tramtária."

V tu chvíli jsem najednou viděl přicházet lidi. Vynořovali se nevím odkud, vypadalo to, že vycházejí přímo z těch skal ze všech stran. Byli hezcí a prostě oblečení, slunce je zezadu osvěcovalo, takže jim vytvářelo jakousi svatozář a oni přicházeli zvolna, nenuceně jakoby mě již dávno očekávali a na tváři měli stejný oduševnělý úsměv jako Voloďa.

Zezadu se prodral jakýsi magický stařík, který dlouhým bílým vousem připomínal čínského mistra kung-fu. Tedy prodral, v podstatě se před ním všichni rozestupovali a dávali mu najevo svou autoritu. Nebylo těžké poznat, že to je jejich vůdce. "Kuchla vama?" zeptal se Volodi a ten mu stejně nesrozumitelným jazykem odpověděl. Byla to taková chvíli štěkavá a chvíli zpěvavá řeč, která nepřipomínala žádný z jazyků, který jsem znal, anebo tak trochu připomínala všechny. Brebentili jí asi dvě minuty a protože už jsem častokrát byl svědkem rozhovoru v řeči, které jsem nerozuměl, naučil jsem se domýšlet si co se tak asi konverzuje podle situace. Teď jsem si představoval, že "mistr kung-fu" se ptá: "Tak co? Jakej je?" a Voloďa odpovídá: "Prošel. Jinak bych ho sem nebral." Spíš jsem samozřejmě doufal, že to tak je. Načež starý vůdce Tramtárců obřadným pohybem sepnul před sebou natažené dlaně a uklonil se mi.

Tenhle indický obřad jsem samozřejmě znal, tak jsem ho opětoval A pak tenhle ctihodně vyhlížející pán obřadným pomalým tónem pronesl: "Čábes."

"Čábes," opakoval jsem i já. Po dobu uvítacího ceremoniálu bylo obřadné ticho a desítky pohledů visely jenom na mě, ale teď, jako kdyby dal někdo pokyn pohov, volno, rozproudilo se veselé štěbetání a skupinka lidí se bez rozpaků, i když s jakýmsi ostychem lidí, kteří žijou v pustinách, blížila ke mně. Prohlíželi si mě z obrovské blízkosti až na půl metru, sahali mi na tvář, na ruce, na oblečení i batoh a vůbec se chovali jako roztomilí divoši někde v jihoamerické džungli, kteří poprvně vidí bělocha.

"Jsi unavený po cestě," řekl mi Voloďa, který, když už mě sem přivedl byl asi ustanoven do jakési funkce mého průvodce.

"Najdeme místo, kde budeš bydlet."

A zase mi vzal bágl. Šel jsem za ním špalírem zvědavých lidí, kteří se přede mnou rozestupovali stejně jako předtím před jejich vůdcem. Nebyli to primitivní divoši s mentalitou malých dětí, věčně skotačivých a hašteřivých, tihle měli v sobě i při tom jakoby dětském chování něco důstojného, něco co prozrazovalo, že vědí o vlastní jakési významnosti nebo jak bych to nazval. Srdce mi plesalo a kráčel jsem vstříc největšímu dobrodružství svého života. Kráčeli jsme po kamenném chodníčku a všude kolem nás byl křehký zelený pažit, který tu působil jako oáza v poušti. Skutečně to tak vypadalo. Celé týdny jsme se plahočili místy, kde i v létě může v noci mrznout, nerostlo tam nic než vřes a kleč a tady najednou taková boží rajská zahrada.

Najednou jsem uviděl něco, co asi bylo zdroj toho všeho. Zhruba uprostřed údolíčka bylo malé bahenní jezírko, ze kterého uprostřed v pravidelných intervalech tryskala voda a všude kolem byly k vidění také takové malé gejzírky, prskající bubliny. Jedna byla i nedaleko od mých nohou. Opatrně jsem na ni sáhnul a potvrdilo se to, co jsem si myslel – byla to příjemně teplá voda o teplotě asi pětatřiceti stupňů. Tady uprostřed nehostinné krajiny tryskaly nějaké geotermální prameny, které v podstatě vyhřívaly celé údolíčko a určitě díky tomu se tu dařilo i teplomilným druhům rostlin. Takový malý rajský ostrůvek uprostřed Uralu.

Najednou Voloďa odbočil po kamenném chodníčku stoupajícím do hor, tak jsem šel za ním. Uvědomil, jsem si, že skála je proděravěna otvory jako ementál. Těžko rozeznat, jestli ty otvory byly přírodní, a lidská ruka je jenom dotvořila, anebo byly s nezměrným úsilím vytesány do skály, ale faktem je, že to byl takový obří kamenný panelák, kam se mohly schovat desítky, možná stovky lidí a nezůstala po nich ani stopa. Připomínalo to trochu skalní úkryty v turecké Kappadocii, kde žili lidé snad tisíce let, ale tam to bylo vyvrtáno do měkkého tufu, zatímco tady byly otvory, a za nimi určitě obydlí, vykutány do tvrdé, nejspíš žulové horniny.

Voloďa si vybral stezku do jednoho z výše umístěných otvorů, museli jsme se skoro šplhat, ale on byl pochopitelně virtuózně obratný. Nebylo divu, když tady byl doma a tak když jsem vstoupil konečně do vyhloubené místnosti, funěl jsem jako lokomotiva, zatímco jemu se jen lehce orosilo čelo. Místnost svým prostým zařízením připomínala mnišskou celu. Bylo zde kamenné lůžko s jakousi hustou kožešinou, nejspíš to byl nějaký druh hnědé ovce, která obětovala svou kůži, pak stůl z hrubého dřeva a police, ve které bylo staré cínové nádobí. Všechno jednoduché, praktické a fortelné. Žádná zdobnost, žádná jemnost a filigránství, jenom účel.

"Adín čas věrnůs," řekl Voloďa a nechal mě o samotě.

Sedl anebo spíš svalil jsem se na postel, a povolil tkaničky u trekových bot, protože už jsem dost intenzivně cítil, jak jsou zapařené. Místností se rozlil charakteristický zápach, ale v tu chvíli se mi zdálo, že sem nějak patří, že je to součást celé věci a neznepokojoval jsem se tím. Otevřel jsem popruhy a pak zdrhovadlo báglu a vybalil spacák, který byl hned na vrchu a pod ním sandály, do kterých jsem se obul a pak ešus a další nezbytné věci pro cestovatele, které jsem pomalu a s rozmyslem rovnal do polic. Trvalo mi to asi dvacet minut a pak jsem se konečně natáhl na své nové lůžko, kožešinu čpící zvířecím pyžmem a zahleděl se na strop.

Poprvé jsem dostal trochu strach. Co když je to nějaká vyšinutá sekta, která zůstala v izolaci před světem jenom proto, aby mohla provádět nějaké barbarské rituály. Je to možná absurdní, ale ve staré Indii jakož i na mnohých jiných místech byli celkem běžné lidské oběti a takový turista může pro to být ideálním případem. Jak jinak chtějí docílit toho, aby se o nich nikdo nedozvěděl? Všechno co jsem viděl mluvilo sice proti tomu, jejich mírumilovné vzezření, způsob jak jsem se o Tramtárii dozvěděl od Jardy Skály, vstupní pohovory i důvěryhodné obličeje a gesta zdejších obyvatel. Ale jak člověk stárne, přestává už stoprocentně věřit svým instinktům poučen zkušeností. Nakonec ve mně přece jenom zvítězila víra v genius loci tohoto místa, kterým byl klid, jakýsi vhled hluboko ve své nitro a smír s celým veškerenstvem. Nic jiného mi ani nezbývalo. Nejhorší, co bych teď mohl udělat, by bylo dát najevo svůj strach, chovat se křečovitě a nepřirozeně.

ŠANGRI-LA

Nakonec jsem se rozhodl vyjít vstříc událostem, nečekat na Voloďu a podívat se sám do nitra téhle vesnice nebo osady nebo jak to nazvat. Ale právě v okamžiku, kdy jsem se rozhodl vyjít ven a udělal první tři nebo čtyři kroky, střetl jsem se na venkovních schodech s Voloďou, který právě přicházel. Nebyl z toho, že mě vidí vůbec překvapený, jako kdyby to čekal. Vykročili jsme společně, já zase dva, tři kroky za ním a ani jsem se nezeptal, kam jdeme. Byl jsem zvyklý na cestách se moc neptat a nenarušovat řád, který na tom kterém místě platí. Jen ať věci plynou jak mají a já budu jejich pozorovatel.

Prošli jsme kolem několika prskajících a bublajících pramínků, minuli pár zvědavých pohledů lidí, kteří si mě nepokrytě prohlíželi a stanuli před jakýmsi skalním otvorem, který byl o něco větší než ty ostatní. Voloďa se tvářil obřadně a slavnostně a taky na mě padla jakási sváteční atmosféra. Vstoupili jsme do široké chodby a jaksi automaticky mě napadlo, že tady jistě sídlí ten nejhlavnější Tramtárec. Bylo to skutečně tak, ten stařík s dlouhými vousy seděl za kamenným stolem v jakémsi pohodlném obřím houpacím křesle umně vytvořeným ze zohýbaných kmínků zdejších dřevin. Pomalu se pohupoval, pokuřoval obyčejnou, všude na světě známou dýmku, a jeho zamyšlenost se ztrácela v modravých obláčcích dýmu. Pokynul mi a já usednul na obyčejnou dřevěnou sesli proti němu. Na stole byli kameninové pohárky s jakýmsi žlutavým nápojem a skleněná karafa plná tohoto nápoje, aby se dal dolévat. Voloďa mi pokynul a tiše se vzdálil.

"Víme co vás sem přivádí a splníme vám vaše přání," řekl mi stařík rusky. Bylo to jako když nastoupíte do nového zaměstnání a teď jste na vstupním pohovoru s generálním ředitelem. "Žijeme v izolaci už staletí, i když kdokoliv si přeje, může od nás odejít – a také se to občas stává," řekl pomalu a rozvážně. "Víme o vymoženostech moderního světa, ale po čase sám pochopíš, že tu máme něco, co jinde není. Střežíme to protože nás takový život baví a také proto, že jednou nadejde čas, aby se naše myšlení rozšířilo po světě."

Napil se toho nápoje a pobídl mě, abych tak učinil také. Bylo to mírně alkoholické, nejspíš nakvašený ječmen a chutnalo to jako čang, který jsem ochutnal kdysi v Nepálu, ovšem tady se mi zdál nějaký jemnější. Proudila z toho jakási radost do těla. "I ty jseš zrnkem v moři práce, kterou vykonáváme. Proto se můžeš seznámit se vším, co si budeš přát a když budeš chtít, účastnit se i našich zpěvů a obřadů. Možná ti otevřou cesty, o kterých jsi zatím jen tušil, že mohou existovat. Jediné, co je zde ne snad přímo zakázané ale nemyslitelné, je násilí a agresivita jakéhokoliv druhu. Pokud se v tobě Voloďa zmýlil, nebude pro tebe snadné zdejší život vstřebat a můžeš si ublížit. Proto teď máš poslední možnost odejít, ale já si myslím, že zůstaneš."

"Ano, zůstanu," ubezpečil jsem ho a stařík se opět zahalil do modravého dýmu.

Ještě jednou jsem se napil čangu a zvedl se k odchodu. Nezdržoval mě a tak jsem pochopil, že audience je u konce.

"Přeji ti otevřenou mysl," zaznělo mi na rozloučenou. Vyšel jsem z jeho jeskyně, poprvé tady volný a svobodný, navíc ještě trochu rozjařený z toho čangu. Zatím mi vždycky stál za patami Voloďa nebo někdo podobný a teď poprvé jsem se nemohl spoléhat na jeho průvodcovské služby, ale musel jsem se sám poohlédnout kolem abych zjistil, co je to ta Tramtárie vůbec zač, jestli to opravdu může být cosi jako Šangri-la. Tohle slovo přinesl na svět anglický romanopisec James Hilton ve své knize Ztracený obzor, která vyšla v roce 1933. Popisuje tam utopické společenství, odříznuté od světa, kam se náhodou dostanou dva letci po havárii a má to být kdesi v neprobádané a nepřístupné oblasti Tibetu. Lamové žijí vysoko v horách, tráví své dny na cestě za poznáním a zdokonalováním v různých druzích umění. V jejich čele stojí Velký lama, který zná tajemství dlouhověkosti a dovede předvídat budoucnost. Ve východních kulturách vůbec existuje mnoho příběhů o skrytém pozemském ráji. Nikdo však neuvažuje o tom, co dělat když už se tam dostanete. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím, jak tady mám přežít. Budu jim snad platit za jídlo a ubytování? Používají vůbec peníze? Moje skrovné zásoby jídla by ještě tak na dva týdny při velkém šetření mohli vystačit, ale to jsem schovával na zpáteční cestu. Už jsem neuměl jako v tom telecím mládí všechno prostě nechat koňovi, ale stejně jsem odsunul tyto myšlenky do pozadí s tím, že až uvidím Voloďu, tak se ho na to zeptám.

Zabrán do podobných úvah jsem prošel jakýmsi centrem tramtárské vesnice a došel až na konec údolíčka, kde se rozkládala pečlivě obdělávaná políčka. Poznal jsem tam ječmen, pšenici a kukuřici, zřejmě základní plodiny, ze kterých se tu žije. Občas se nad nimi skláněli Tramtárci, z té dálky vypadali jako malé figurky, a protože nejsem žádný zemědělský odborník, vlastně jsem ani nedokázal poznat jakou že to práci zrovna dělají. Po krajích políček se krčily kamenité chodníčky. Vybral jsem si jeden z nich a šel odhodlaně dál, abych dosáhl hranice svého nového světa. Odděleni ohradou se tam pásly kozy a skot, byly to ty odolnější chlupaté druhy, protože až sem zřejmě už to geotermální vyhřívání, které umožnilo pěstovat teplomilné byliny ve středu rokliny nedosahovalo.

Obešel jsem celé údolí, které vypadalo jako kráter nějaké sopky a vracel se zpátky po druhé straně. Šel jsem svižně a bez přestávky ponořen do svých otázek a ani si nevšiml, že tak uběhl celý den. Bylo to vlastně divné, měl jsem první možnost podívat se svobodně mezi Tramtárce a já od nich utekl co nejdál to šlo, ale nějakým šestým smyslem jsem cítil, že tak je to správné, že jsem si opravdu měl nejdřív urovnat své myšlenky a pak teprve se vydat do jámy lvové. S každý metrem, se kterým jsem se vracel do "civilizace" jsem se cítil duševně odpočatější a připravenější na všechno, co mělo přijít. Hledal jsem mezi lidmi Voloďu a najednou se mi zdálo skoro až nemožné ho najít. Všichni si byli tak podobní, stejně oblečení, se stejnými rysy ve tváři, jako jedna velká rodina.

Pak jsem ho ale přece jen našel seděl na kamenu, ohlazeném tím, jak na něm sedávají zadky už po celá staletí do dokonale hladkého tvaru a malým ostrým nožíkem vyřezával cosi do tvrdého dřeva z nějakého toho křovináče, které rostly tam nahoře v pustém Uralu. Sedl jsem si vedle něj na zem a tím usednutím si najednou uvědomil obrovskou svobodu, kterou tenhle život nabízí. Doma si sedáte na židli, na křesla, na přesně určená místa. Ale tady se můžete posadit kdykoliv a kdekoliv, prostor tu není spoután člověkem. Opatrně jsem se Volodi vyptával, co jako se mnou teď bude. Nedal mi jako vždycky přímou odpověď, jen tak mlhavě naznačoval, že nemám mít strach, že budu mít vždycky co jíst a pít a kde spát a když budu chtít, můžu se toho spoustu naučit – když se prý ukážu jako vnímavý, což bych podle něj měl, protože jinak bych ho nejenže zklamal ale i zpochybnil jeho schopnosti vyznat se v lidech. Píši to takhle zprostředkovaně, protože se mnou mluvil kuse a na půl úst, zjevně byl víc zaujatý tou svou řezbářskou prací.

Konečně to měl hotové. Nejprve se na to zálibně podíval a potom vytáhl z kapsy koženou šňůrku, provlékl ji otvorem a pověsil mi celý ten přívěšek na krk. Prohlížel jsem si ho pozorně, ale nebyl jsem z toho moc moudrý. Byl ve tvaru javorového listu, o průměru asi čtyři centimetry, do kterého byly mistrně vyrýpány nějaké znaky z mě neznámého písma, které mohlo docela dobře připomínat japonskou kaligrafii nebo sanskrt či čínské znaky. Odhadoval jsem to tak, že Tramtárci si vyvinuli vlastní písmo.

"Znáš talisman?" zeptal se Voloďa.

"Tohle je něco takového. Píšu tam, že jsi můj host a pod mou ochranou, že se chceš naučit tajné učení a máš k tomu svolení. Bude ti to otevírat všechny dveře."

Poděkoval jsem mu a Voloďa řekl:

"A teď se půjdeme najíst. Nemáš už hlad?"

Pokynul mi a vydali jsme se do jakési centrální jeskyně. Tvářil se slavnostně a už při vstupu mě trochu zamrazilo. V místnosti bylo nejméně padesát lidí, tvořili hloučky, bavili se nenuceně mezi sebou, ale jak jsem vstoupil, ztichli a zvědavě si mě prohlíželi. Došlo mi, že to je nějaký uvítací ceremoniál, večírek na mou počest a tak jsem jakoby na přivítanou pokynul hlavou na všechny strany.

Když se dav ztišil Voloďa mě vzal kolem ramen a zavedl do středu a představil mě bohužel v tom neznámém jazyku, takže jsem nevěděl, co o mě říká, ale zřejmě to nebylo nic špatného, protože na mě dál tak zvědavě civěli, zvlášť těch pár mladých dívek nebo žen, které byly sice prosté a samozřejmě nenamalované, ale měly nějaké zvláštní neostýchavé kouzlo a sebevědomá, skoro až panovačná gesta. Muži, i když byli urostlí a svalnatí, chovali se naopak trochu jako ženy. Klopili často zrak do země, jejich gesta prozrazovala pokoru a jakousi pomalost nebo váhavost. Dokonce i ten hlavní stařík s dlouhým plnovousem nebyl žádný suverén, jak se mi zdál když mě oficiálně vítal. Choval se teď skromně a abych tak řekl, spíš jako sekretářka než šéf firmy.

Usedli jsme k dlouhému kamennému stolu a muži začali nosit kameninové mísy s nejroztodivnějšími pokrmy a nápoji. Místo dobrou chuť si všichni hlasitě navzájem popřáli "tram", což byl první skutečný důkaz, že jsem opravdu v Tramtárii. Svým způsobem to byla vybrané kuchyně, která v sobě abych tak řekl slučovala všechny prvky mnoha světových národních kuchyní, které jsem znal, a promísila je s těmi nepokrytě exotickými. Tak byla jako předkrm houbová polévka, poté jakési placky s omáčkou, kterým jsem říkal po pákistánsku čapátí, protože se jedli tím způsobem, že se utrhl kus placky, složila z ní jakási mistička a tou se nabírala omáčka, ve které byli velmi řídce i kusy masa. Ode všeho byli jen malé porce, nebyla to žádná žranice, spíš na chuť. Kromě mě již známého čangu zde také byla typická domácí vodka, samohonka, a kandované i čerstvé ovoce – meruňky, jahody, borůvky. Moc se mi to neslučovalo s tím, co říkal Jarda Skála a prostotě a chudobě, ale rozhodně jsem si nestěžoval. A že je to opravdu originální kuchyně jsem si uvědomil až nakonec, když slavnostně přinesli misku s jakýmisi černými ďublíky obalenými cukrem a já se dozvěděl, že to jsou pražení mravenci. Slyšel jsem o tom, že se tahle pochoutka dá koupit v Jižní Americe, ale na vlastní oči jsem se s tím zatím ještě nikdy nesetkal. Teď už tu chybělo jenom jíst larvy a červy. Nevím, jestli by se mi neobrátily v krku, ale po všech těch cestách na to mám svůj názor, protože stejně tak kách může připadat některým národům to, že jíme vnitřnosti z prasete zabalené v tučných jitrnicích, a dokonce pojídáme i krev i když rozpuštěnou v polévce prdelačce anebo jelitech.

Všiml jsem si, že mě Tramtárci po očku pozorovali ale tvářil jsem se samozřejmě a přirozeně, jako bych takové věci jedl každý den. Dívky a mladé ženy si mě zálibně a skoro bych až řekl nestydatě prohlížely, měl jsem z toho divný pocit, jako by se úlohy obrátily, protože takové to pomrkávání a abych tak řekl "balení" mělo přece odjakživa být údělem mužů. Amazonky, napadlo mě. Skutečně jsem se nemýlil, poté co skončila večeře se ke mně čas od času některá z nich přitočila a s nezřízeným sebevědomím se zajímala odkud jsem, jak se mi tady líbí, kde bydlím a co dělám zítra a tak podobně. Byl jsem z toho trochu nejistý a všem odpovídal, že se tu teprve rozkoukávám a zatím nevím.

Zdálo se mi, že ta má nejistota v nich probouzí ještě silnější aktivitu, jakoby se předváděly, vypínaly prsa, kroutily se v bocích a smyslně špulily rty. Očekával jsem, že přijdu do duchovního království, jaké jsem zažil v Tibetu a místo toho na mě cenil zuby nějaký ráj nespoutané erotiky z Havajských ostrovů nebo tak nějak. I když je fakt, že muži pořád zůstávali jaksi vážní a zachmuření, dalo by se říci zbožní. V jedné populární knížce jsem četl, že anglická smetánka pořádala jakési večírky, na které se chodilo v převleku děvky a faráři a tak nějak mi to tady připadalo. Když jsem odcházel spát do svého skalního brlohu, poměrně brzo, protože většina těch ostatních ještě zůstávala a bavila se, byla už venku tma. Naštěstí jsem měl v jedné z mnoha kapsiček své vesty baterku a mohl jsem si posvítit na cestu, tak jsem se na těch kamenných schodech nepřizabil. Usnul jsem snadno a rychle, zmožený vodkou a čangem, s příjemným pocitem po dlouhé době plného žaludku. I ti mravenci chutnali pikantně, jako kyselé bonbóny.

KUNDALINI NA VLASTNÍ KŮŽI

Probudil jsem se ráno, ale zřejmě na Tramtárce pozdě, protože oheň vesele plápolal, ale nikdo tu nebyl. Vzpomněl jsem si, že buddhističtí mniši vstávají hodně brzy, někdy i ve čtyři hodiny, ještě před východem slunce, aby měli čas na modlitby a došlo mi, že tady to bude něco podobného. Zřejmě jsem zaspal. Tak jsem se oblékl, postavil konvici s čajem nad oheň, aby se trochu ohřál a připravil si misku, že do ní nasypu něco jakési ječmenné kaše, připomínající tsampu. Pytlík mi sem zřejmě Voloďa připravil a zdálo se, že mezi sváteční hostinou a běžným jídlem bude nebetyčný rozdíl. Sotva jsem byl hotov, ozvalo se jakési zaťukání kamenem na vstupní otvor. Pro jistotu jsem vydal jen takové mezinárodně snad platné citosoloce zvoucí ke vstupu a dovnitř vešla dívka, anebo spíš žena, kterou jsem tu od včerejška podle vidění znal, i když kromě několika konverzačních frází, na které jsem si ani pořádně nepamatoval, jsem s ní nepromluvil ani slova.

"Tram," pozdravila, tak jsem řekl také "tram", jak mi radila slušnost.

"Naděžda," řekla dál a ukázala prstem na sebe.

Usoudil jsem, že bude umět rusky a představil se také a zeptal se jí, co si přeje.

"Nu znáješ tak," začala obšírně.

"Přeju si to, co si přeješ i ty."

Všechny Tramtárky měly zvláštní, trochu tvrdý lesk v očích, takový ani ne šarm, ale jakousi žádost kombinovanou s panovačností a když jsem si uvědomil, jak to souzní s její dvousmyslnou řečí, přeběhl mi mráz příjemného vzrušení po zádech. Nabídl jsem jí misku tsampy i čaj a ona klidně a s jakousi zasvěcenou účastí přijala.

Jedli jsme mlčky a já měl skoro až tísnivý pocit její blízkosti. Všiml jsem si, jak jí sklouzl zrak po mém prstýnku a on asi toho také všimla, tak se zeptala:

"Jsi ženatý?"

"Da," přikývnul jsem.

"Já mám také muže. Dva," řekla.

"Zatím."

Takže opravdu matriarchát, došlo mi a nebyl jsem ani moc zaskočen, protože něco takového mají i některé horské kmeny v Himálajích a oni tamodtud přece pocházejí. Vlastně to bylo pohodlné, nechat iniciativu na ní a čekat, jak se to vyvine.

"Kdysi to trvalo velmi, velmi dlouho," vysvětlovala trpělivě a s přitažlivým úsměvem Naděžda. Nový adept učení musel čtyři měsíce čekat jako služebník, další čtyři měsíce mohl spát v dívčině posteli, ale nic víc. Až poté mohlo dojít k obřadu. Siddhové ale řekli, že ty jsi připraven."

"Připraven k čemu?" tvářil jsem se nechápavě, ale ona mou otázku ignorovala.

"Ale je to trochu nebezpečné," pokračovala.

"Jsou tři stejně velké skupiny lidí: ti, kterým se to nepodaří, ti, kterým se otevře čakra tak jak má a pak ti, kterým otevře čakra předčasně a mohou zešílet."

"Obřad probouzení kundalini," zeptal jsem se znovu, teď už bez přetvářky. Naděžda významně přikývla. Tenhle obřad, který se provádí spojením takzvaného lingamu a jóní je známý ze staré Indie, ale myslel jsem, že tam už dávno neexistuje a byl jen exportován do různých obskurních sekt celého světa. I když po tom různí zvědavci usilovně pátrají, je celý obřad pořád zastřen rouškou tajemství. Měla to být ta tajná část učení, která vede různé "divotvůrce" k jejich zázrakům a není nikde sepsána, anžto je předávána ústně, anebo přímo abych tak řekl tělesně. Ve staré Indii tomu říkali maithuana.

Bylo jasné, že rituál může fungovat jen po určitých přípravách a já musím k Naděždě, anebo spíš ona ke mně, přistupovat jaksi po stupních. Dojedli jsme tsampu a Naděžda mě pomalu a obřadně uchopila za ruku a zvedla. Vyšli jsme z jeskyně a já jí následoval po kamenité stezce kamsi stranou do tundry. Tramtárci před domy se věnovali své práci a žádný se za námi neohlédl, ale já jsem měl pocit, že nás po očku zvědavě sledují. Jak zbyteční jsou asketi a mniši, kteří se dali cestou odříkání, napadlo mě cestou. To, co budeme nejspíš provozovat, je pravým opakem, jakousi oslavou bujarosti, vede to přitom ke stejnému cíli, a jestli jsem to dobře pochopil, tak nějakou zkratkou. Na chvíli jsme si vzpomněl na Věru tam u nás doma. Ještě nikdy jsem jí nebyl nevěrný, nejsem ten typ, který by uměl zradit, nedokázal bych se za normálních okolností uvolnit s pomyšlením na to, že co páchám, je nevěra. Ale tady, kde je legální mít více manželů a kde se to bere jako jakási součást povinného vstupního rituálu mi na tom nepřišlo nic špatného.

Nevím proč mě napadlo, že křesťanská morálka je trochu jako svěrací kazajka. V jeskyni, kam jsme došli, která ale byla spíš jakousi zemljankou vykutanou pod úrovní terénu byl již rozdělaný oheň, vedle velkého lůžka se sobími kožešinami malé dřevěné stoličky a na stole a policích mísy přikryté utěrkou. Bůh do tebe vstoupí všemi smysly, praví tantrické rituály a já to naštěstí věděl, protože jinak bych byl zmatený z toho, proč si mám omočit ukazováček v nějaké směsi koření a olíznout ho a zapít ho pak zvlášť silnou vodkou, zatímco Naděžda seděla v pozici lotosového květu, pekelně se soustředila a v klesající a stoupající frekvenci zpívala to své tram-tram-tram.

Slyšel jsem sice něco o tantrických rituálech a viděl v Indii anebo Nepálu erotické skulptury přímo nad pohřebištěm a spalovnou nebožtíků, takže jsem věděl o tom, že existuje sex ve spojení s posvátnem, jenomže to byli záležitosti staré už několik tisíc let, jak jsem se domníval. To koření ve spojení s celkovou atmosférou mě nějak ovlivnilo, měl jsem pocit, že mi v mozku pulsuje zárodek něčeho nového, něčeho co si vybízí pokračování a co skutečně pokračovalo, když Naděžda zapálila v kamenné mističce nějakou do tvaru oříšku uválenou hmotu z vonných silic, tak podobných například opiovým tyčinkám, kterými se zakuřuje interiér v buddhistických chrámech. Museli jsme oba pravidelně dýchat a do mezery před nádechem opakovat slabiku tram.

Aniž by přestala dýchat a opakovat mantry Naděžda se pomalu svlékla a vybídla mě, abych tak učinil také. Přesunula se na velké lůžko vedle mě a mazala mě vonným olejem. Věrnost a zrada, tyhle pojmy tady sice taky existují, ale jinak než u nás, a vůbec neplatí v sexu. Ten je vlastně jenom jednou z cest, jak se dobrat svatosti. Tak nějak jsem to chápal, když jsem se teď díval na Naděždu, ale přesto jsem se kdesi v nejskrytějším koutku nemohl zbavit toho křesťanského, co jsem měl zakódované v sobě a když jsme se k sobě pomalu poprvé blížili, srdce mi divoce bušilo. Na patře jsem cítil pikantní směs koření, uši byly pohlceny vibracemi slabiky tram, oči s rozšířenýma zorničkama se kochaly pohledem na její pěkně stavěné tělo, nasával jsem ze vzduchu vůni posvátného kouře a také hmat si musel přijít na své a stejně jako Naděžda mazala mě, i já jsem se jí zlehka dotýkal s rukou potřísněnou hebkým olejem. Kombinovali jsme vlastně erotiku s meditací a kupodivu to šlo. Naděžda byla klidná a ta její povznesenost se přelévala i do mě, dotýkala se mě a přenášela na mě svůj klid a troufám si tvrdit, že to byl úplně jiný druh vytržení než co cítí muži když se v nich probouzí ďábel sexu.

Tady to s ďáblem nemělo nic společného, bylo to v podstatě velmi počestné, v řádu věcí a ona mi řekla, že ale nemohu dojít konce své touhy a já to pochopil. Pokynula mi abych si lehnul na znak a jak tak seděla nade mnou, vnímal jsem ji jako obrovitou bohyni, její ňadra mi zakrývala výhled a její tvář z podhledu vyhlížela autoritativně a mocně. Byla jako celý Vesmír v malém a měl jsem pocit, že když vstupuji do ní, komunikuji s nekonečnem. Rozkoš se stupňovala, ale ne až k zešílení, jak by si někdo mohl myslet, vědomí, že se musím ovládat, že nesmí dojít k vyvrcholení, celý koitus od základu měnilo. Většinou to lidé podstupují, aby se nechali uchvátit rozkoší působenou přírodou, přemoci své já neuchopitelnou silou, ale já teď měl tu sílu udržet na uzdě, zkrotit ji jako divokého hřebce. Právě proto se kundalini, hadí síla, která normálně v těle spí, při těchto obřadech probouzí a iniciuje.

Splývali jsme s Naděžou v jakémsi staccatu tlumených vzdechů a bylo stále těžší držet se na té přílivové vlně a nepodlehnout volání přírody, vyžadovalo si to veškerou vůli, kterou jsem vyškrábal ze všech zákoutí své duše až jsem se třásl skutečnou svalovou únavou, slabostí, ale cítil jsem přitom, že každým pohybem jsem silněji splýval s celou tou bizardní komunitou, vymazávala se ve mně po generaci do podvědomí ukládaná hesla křesťanské civilizace, obrozoval jsem se v nějakém novém, podivném paradigmatu. Vyvrcholení neproběhlo fyzicky, ale odehrálo se jaksi v psychice, napětí dosáhlo vrcholu podobně jako při holotropním dýchání a já jsem se znovu naboural do neznámého časoprostoru, poprvé se s dýchacím přístrojem potopil pod hladinu oceánu a zahlédl nekonečné korálové útesy a přerozmanitou pestrost barevných rybek a medůz a hvězdic tak fantastických tvarů, že si je normální smrtelník neumí představit.

Vyčerpalo to ale všechny mé fyzické síly, takže jsem pomalu zvolňoval tempo, cítil jsem že i Naděžda vnímá ty vlny stejně jako já, byla mi spíš dokonalou průvodkyní než velitelkou, zhluboka jsem dýchal a pomalu, jako v mrákotách se vracel na pevnou zem, do nepříliš oslnivé reality uralské vesničky ukryté v tmavých začouzených jeskyních. Jako drogový výlet uskutečněný bez pomocí chemie. Zdálo se, že Naděžda to zvládá s jakousi grácií a lehkostí, když vstávala trochu se prohnula v zádech a to bylo všechno. Jako by podobné výlety za hranice všedních dnů prožívala často. Já jsem byl trochu nejistý a vrávoravý, vyvedený tím vším trochu z míry.

NADĚŽDA, BORIS, KOLJA A JÁ

"Můžeš si tady odpočinout, já mám práci," řekla Naděžda a šla vařit. Pozoroval jsem jí z lůžka, pohybovala se zručně a se samozřejmostí šikovných hospodyňek. Všiml jsem si, že v této jeskyni jsou ještě nějaké boční místnosti, snad ložnice pro děti anebo – další manžele. Došlo mi, že za chvíli se vrátí z pole na oběd a zastihnou nás tady tak říkajíc in flagranti. Posedl mě ten prastarý instinkt nevěrných mužů okamžitě prchnout. Posadil jsem se na posteli a začal se oblékat. Naděžda po mě od plotny hodila okem, jako by mi četla myšlenky a na okamžik se zamyslela, ale nic to nezměnilo na sebevědomí a jistotě, se kterou se pohybovala po místnosti, plnící se příjemnými výpary z kouřících hrnců.

Cítil jsem, že mezi mnou a Naděždou po tomhle rituálu vzniklo podivné přátelské pouto, ale nedokázal jsem si představit, že bych teď měl nenuceně konverzovat s jejími skutečnými manžely. Když jsem si zavázal boty a učinil první pohyby k tomu, abych vstal a odešel s nějakou tou banální omluvou, která se v podobných situacích používá, zatlačila mě rukou zpátky na postel a zase mi dala najevo tu svou ženskou převahu, která tady v Tramtárii zřejmě je samozřejmá.

"Zůstaň," řekla, seznámím tě s mužščínami."

"Radši bych aby to nevěděli," namítnul jsem, ale ona řekla dost velitelsky:

"Zůstaň napořád. Tady není zvykem žít osamoceně. Nebo chceš radši nějakou jinou ženu?" Tak bylo rozhodnuto a já jsem se stal členem, její grupy, jak tomu tady říkali. Vlastně to byl odvěký sen cestovatelů mého ražení. Nestačilo projet cizí zemí jako turista a bydlet při tom v hotelu. Za cennější se považuje proniknout takzvaně "do rodiny" osvojit si jejich životní styl, stát se na chvíli jedním z nich, prožívat jejich radosti i zklamání, vstávat s nimi, dřít na políčku a provádět všechno stejně tak, jako oni. Je v tom trocha pokrytectví, protože víte, že je to jenom na chvíli, ale na druhou stranu je to největší možné ztotožnění se s jejich životním pocitem, a o to vlastně jde, ne? Oba mužové přišli na oběd společně. Bylo to zvláštní, Naděžda prostřela kameninové misky na stůl a nalila do nich jakousi vydatnou hustou polévku se zeleninou právě v okamžiku, kdy přicházeli, jako kdyby vytušila jejich příchod. Pokud byli z mé přítomnosti překvapení, nedali to na sobě znát. Jeden byl starší a hranatý, s chraplavým hlasem, vypadal jako velký silák a ten druhý docela mladý, ale ne úplně hubený, s naducanýma tvářičkama a dlouhýma kudrnatýma vlasama, které prozrazovaly že si o sobě myslí, jaký je krasavec a dodávaly mu romantické vzezření. S trochou přehánění by se dalo říci, že jsou jako otec a syn. Poprvé jsem si všiml zvláštního pozdravu, který tu byl zvykem. Nepodávají se ruce tím způsobem, že se zaklesne dlaň do dlaně, ale dotknou se jenom špičky prstů. Byl jsem z toho nervózní, ale oni byli věcní a klidní, povýšení nad nesváry a žárlivosti, které jak jsem někde četl provázely ženy v tureckých a jiných orientálních harémech. Naděžda také nebyla žádný sultán, mezi mužem a ženou, jak jsem vytušil, tu panovala určitá rovnoprávnost, která jen byla organizována na jiných principech než u nás a ta dělící čára vedla jinudy.

"Byl dobrý?" zeptal se ten mladší a Naděžda se souhlasně ušklíbla. Mládenec se na mě povzbudivě zašklebil a dal mi přátelskou herdu do zad. Musím říci, že jedli dost hlasitě, srkali polévku snad víc, než je třeba. Dosud jsem si toho nevšiml, ale teď se mi zdálo, že jejich etiketa je dost brutální a na první pohled by člověk, který by je viděl jíst, usoudil, že jsou to nějací barbaři. Vlastně se mi ani nepředstavili, až z řečí, které vedli, jsem usoudil, že ten mladší se jmenuje Boris a starší Kolja. Kolja, který se nijak zvlášť neprojevoval, ani mě pořádně nevzal na vědomí se po jídle sháněl hlavně po "vódečce" jak říkal. Nalil si panáčka vrchovatého až po okraj a donesl ho k ústům aniž by rozlil jedinou kapičku. Nevím proč, ale zdálo se mi to jako projev alkoholismu, to skoro až nábožné zanícení, se kterým to do sebe kopnul. Alkoholismus je zřejmě globální problém.

"Zatím bude spát u mě," oznámila jim Naděžda a mužové neprotestovali.

"Zítra ho vezmete na pole."

Nakonec ani já jsem neprotestoval, i když se tu rozhodovalo za mně. Podezřele rychle jsem zapadl do zdejšího, na hlavu postaveného modelu rodiny. Měl pro mě nějaký zvláštní půvab. Pořád jsem byl v jakési euforii, kterou podnítila ta magická sexuální zkušenost, všechno jsem vnímal v oparu nadšení a vstřícnosti, jako by to bylo poprvé a měl jsem skoro až božský pocit vševědoucnosti, jako že vím, co si Boris, Kolja i Naděžda myslí, jako bych pronikal skrz fasády jejich tělesnosti k těm vnitřkům, signálům vysílaným jejich duší. Když oba muži odešli zpátky na pole, šel jsem s nimi, rozhodnutý vzít si své věci a přestěhovat se k Naděždě. Uvědomoval jsem si, že jsem pořád teprve v té úvodní, seznamovací fázi, ale nedokázal jsem si představit když je tohle začátek, co asi může potom následovat.

MANTRY

Zbytek dne jsem strávil pomáháním Naděždě při domácích pracích. Občas jsem takhle pomáhala i doma Věrce, takže jsem byl smířený s tou neohrabaností, která muže v kuchyni vždy postihne, protože prostě nemá v těch pohybech praxi a úkony, které získávají na eleganci až po tisícím opakování jsou pro něj premiérou. Z toho, co mi Naděžda tak kuse od plotny povídala byla vůbec zvláštní žena, i ve výjimečném tramtárském prostředí. Existovala zde velká volnost, takže nebylo výjimkou, že si dívky vybraly svého prvního manžela již v šestnácti letech nebo dokonce ještě dříve. Naděžda však byla v tomto směru podobná moderním evropským i americkým dívkám, které budují kariéru a vdávají se až po třicítce. Měla sice muže, ale ne děti. Spojovalo nás mimo jiné i to, že jsme měli stejný rok narození, jak jsem zjistil, a když jsem jí detailně pozoroval, všímal jem si všech jejích gest jakými byli třeba lehký úšklebek, kterým zakončila hovor, skoro až jízlivý pohled jejich pichlavých očí. Zvláštní postava, která nebyla ošklivá, ale taky to nebyla modelka s ideálními mírami. Její život pro mě byl záhadou a netušil jsem, co od něj očekává. Někdy jsem si myslel, že jednou tramtárskou komunitu opustí, a právě proto se tak vrhla na prvního cizince, který se tu objevil, jindy se zdálo, že právě tady je doma tak, jako nemůže být nikde jinde na světě.

Myslím, že prahla po tom, poznat jak žijeme my, nezasvěcení, nesiddhové. Vyprávěl jsem jí tom, jak s lidmi mávají reklama a vůbec média, jak lidi šílí z televize a poslední dobou visí celé hodiny na internetu, který je alfou i omegou jejich poznávaní světa. Hodila po mě jen te úšklebek, který jakoby prozrazoval, že už o tom také něco ví a přemýšlel o tom a pak řekla:

"U nás je to naoko jiné, ale ve skutečnosti hodně podobné. Jenom to funguje na jiném principu."

Navečer přišli oba muži z pole, seděli jsme v kruhu, popíjeli kupodivu čaj, uvařený na zdejším samovaru, a jen tak klábosili o tom, co přinesl den. Spíš se bavili oni mezi sebou a já se snažil pochytit drby a klepy o ostatních Tramtárcích, které bez rozpaků proklepávali. Tak například se šuškalo, že jistý mladý hoch se chystá vydat do světa. Utéci z této přísně střežené buňky a vystavit se ledovému vichru jedenadvacátého století. Nikdo mu to nezakazoval, ale jak se zdá, spíš ho litovali, protože v sobě zřejmě nedokázal potlačit pro Tramtárce jedovaté vlastnosti – zvědavost, ctižádost a hlavně touhu, která byla jak je známo od samého počátku pro všechny buddhisty tím největším nepřítelem.

Pomalu jsem si začínal uvědomovat ten rozdíl mezi námi a jimi. My jsme orientováni na výkon, jehož podmínkou je stupňování touhy až do nepříčetnosti a oni právě naopak se snaží ji uhladit do neviditelna. Jen díky tomu tady mohou přežívat desítky generací a být při tom spokojení.

Na kutě se šlo poměrně brzy, asi v osm hodin.

"Vstává se hodně brzy," upozornil mě Kolja a já si uvědomil tu raritu: měli na polici docela obyčejného starodávného natahovacího budíka ruské výroby. A ručička byla nastavena na půl pátou. Oni všichni usnuli jako když je do vody hodí, ale já se ještě asi hodinu převaloval, protože nejsem zvyklý chodit tak brzy spát.

Zato ráno to bylo jako když vám zaseknou sekyrku do hlavy. Jde sice o zvyk, ale to na věci nic nemění. Dokázal jsem se sice během pár minut vyhrabat z postele stejně rychle jako oni, ale mžoural jsem jako čerstvě vyoraná myš. Neprobral mě ani chlad čerstvého povětří, když jsme vyrazili ven z jeskyně. Začínal jsem se pomalu vzpamatovávat až když jsme sestupovali do jakési velké podzemní jeskyně, kde jsem zatím nikdy nebyl a ani netušil, že něco takového existuje. Zdálo se, že tu jsou shromáždění všichni Tramtárci včetně dětí, které umějí chodit. Sedali na zemi a ladili si nástroje: tibetské mísy, kovové puklice a pak nějaké další nástroje, které jsem neznal, ale které vydávaly podivné drnčení.

Spustili všichni naráz jako dobře sehraný orchestr a to mě rázem probudilo z mé rozespalosti, vibrovalo mi to až někde v plicních sklípcích a naplňovalo zase novou škálou neznámých pocitů. Až tady a teď, když byli všichni prodchnuti nějakými tóny, buď pořád drnčeli své tram anebo zpívali cizí, mě neznámé písničky, se mi zdálo, že celý svět rezonuje a vůbec poprvé jsem vzal hudbu jaksi na milost. Je fakt, že i já takový nemuzikální člověk, jsem cítil, když jsem si občas zazpíval ve sprše nebo někde jinde, kde mě nemohl nikdo slyšet, že při zpěvu se ve mně něco pozitivního rozvibruje, že při zpívání nelze mít zlé myšlenky a vůbec, že zpívání dělá člověka šťastným. Jeden čas jsem zpíval na to, jak mi to nejde, docela často, ale potom, co jsem začal žít s Věrou, a ona mě vždycky peskovala jak jí tahá za uši, když zpívám falešně, jsem toho nechal. A také jsem nikdy neměl rád moderní hudbu. Vážnou jsem si občas pouštěl, stejně jako etnickou, kterou ale zase neměla ráda Věra. Ale nechodil jsem na diskotéky, neznal jsem jména rockových kapel a nesnášel ani popové zpěváky. Bezhlavé a bezduché písně jsou jen podnětem pro akumulaci hříchu, přečetl jsem si jednou tibetské rčení.

Tahle hudba byla o něčem jiném. Jakoby se to všechno odehrávalo někde v prostoru před myšlením. Zdálo se, že skutečným klíčem k Tramtárcům je právě jejich hudebnost, neustálé brumlání, zpívání a jakési chvění nejen hlasivek, ale celého světa. Celý vesmír šumí, tiká, pulzuje a syčí a oni to tady zdatně napodobují. Měl jsem pocit, že ve chvíli, kdy hlasitý hřmot činelů ohlušil proud myšlenek, mohl jsem na okamžik zahlédnout sám sebe odněkud shora.

Existují vědecké teorie, které tvrdí, že jisté neurčité frekvence masírují buňky a pomáhají tělu a jeho jednotlivým orgánům opět nalézt svou původní, přirozenou frekvenci. Já to tady na Urale zažíval v přímém přenosu. Poslouchal jsem zpěv už půl hodiny a takovéhle myšlenky se mi honily hlavou. Ale hlavně, když jsem se se svým neumělým tram-tram-tram připojil k nim, cítil jsem, jak ze mě vyprchávalo jakékoliv napětí, tenze, vnitřní tření. Zdálo se, že každý si mručí a zpívá nějakou svou mantru, jinou než ostatní a výsledkem byla jakási boží kakofonie, nepopsatelná, protože všeobjímající, jako kdyby to řídil nějaký geniální dirigent. Asi po hodině zpěvu, když jsem jaksi cítil, že se blížíme ke konci, dostával jsem se do nálady, kterou jsem zažil při tom sexuálním rituálu probouzení kundalini. Zas jsem byl potápěč vnořující se mezi korálové útesy, vnímal jsem teď ten pocit ostřeji, nic jsem nevážil, každým výdechem jsem ztěžknul a klesal ke dnu, nádechem stoupal k hladině, viděl jsem fantastické tvary korálů, kterých jsem se málem mohl dotknout rukou a měl jsem pocit úžasné barevnosti celého světa, pestrosti, která jako zázrakem vytryskla uprostřed šedi uralských skal.

Jak hudba postupně ztrácela na intenzitě pomalu a mírně jsem se vracel zpátky na zem. Nakonec jsem si po té hodině, bylo teprve šest ráno a vycházející slunce zbarvovalo obzor do ruda, připadal jako bych měl za sebou celý den. Poprvé jsem se cítil součástí téhle komunity a začínal jsem to tak trochu chápat.

KAŽDÝ SI NAJDE SVOU BRÁNU

Časná snídaně mi příliš nesedla do žaludku, který je zvyklý na jiné biorytmy, nicméně jsem na sobě nedal nic znát. Tvářil jsem se neutrálně i když Boris s Koljou projevili trochu podivení nad tím, že se sbírám s nimi na pole. Ale dali mi motyku a šlo se. Kráčeli jsme po nějakém chodníčku stranou od středu údolíčka, ukrytém skalními masivy ze všech stran. Pořád mě překvapovalo, jak je tu povrch členitý a kolik různých prostranství je tu ukryto před zraky neznalého návštěvníka. Celkově to připomínalo jakýsi labyrint, ve kterém by se člověk snadno ztratil. Políčko bylo poměrně malé, oseté ječmenem, který už nasazoval na zrno a pak zeleninovými záhonky poblíž jedné z bublajících sopek podzemních pramenů. Zase jsem musel Tramtárcům gratulovat k jejich genialitě, se kterou si vybrali tohle místo.

Nahrbil jsem hřbet, chopil se motyky a okopával jakousi jedlou řepu nebo co to bylo od plevele. Tuhle práci jsem vždycky nesnášel, přece jenom jem městské dítě a když jsme občas přijeli k babičce na vesnici a měli pracovat, mohl jsem se ukousat nudou. Pak, když jsem se odstěhoval na vesnici se to trochu změnilo, filozoficky jsem se s takovou monotónní dřinou ztotožňoval a skoro jí až obdivoval, ale když šlo do tuhého a já měl pracovat, moc se to od dob mého dětství nezměnilo. Byl jsem spíš intelektuál, který je doma nad planými debatami a práce mu připadá ubíjející. Také proto jsem po půlhodině okopávání, kdy už se mi z čela řinul pot, každých deset minut pomrkával na hodinky kdy už bude oběd.

Boris i Kolja ale pracovali jako stroje, v monotónním úsporném tempu, jak mají po celé generace ukládáno v genetické výbavě a chtíc nechtíc jsem je musel obdivovat. Já ale hledal každou záminku, jak z toho ubíjejícího rytmu vypadnout, a tak jsem si vymyslel, že mi spadnul do boty kámen, sednul si na mez a rozvázal botu a vytřepával ho jako ven. Takhle mě zastihnul Voloďa. Obraz mého "objevitele" už byl dávno zastíněn novějšíma událostma, takže jsem málem zapomněl, že nosím na krku jeho talisman a jsem tak trochu jeho chráněncem. "Musím ti něco ukázat," řekl mi a mě připadalo, že se zjevil jako džin v okamžiku, kdy jsem ho začal potřebovat. Poplácal mě po zádech a napůl pátravě a napůl zvědavě na mě mrkl svým pronikavým pohledem.

"Nu vot, chorošó?" zeptal se a já jsem na něm viděl, že nějak ví o všem, o mém včerejším erotickém dobrodružství i o dnešním zpívání, které mě posouvají do jiného světa, tedy aspoň toho mentálního. Popošli jsem jen o kus dál, do jakéhosi meruňkového sadu. Slunce hřálo a meruňky tu již chráněny před větrem a zimou tundry začínaly dozrávat a přecházely z květu do zelenkavé barvy.

"Musíš už konečně uvidět něco z toho, proč jsi tady," řekl mi.

Posadili jsme se vedle sebe a opřeli se každý z jedné strany o kmínek meruňky. Voloďa vzal ze země oblázek a položil si jej na dlaň. Zavřel oči a druhou rukou si je pro jistotu ještě přikryl. Poté začal drmolit tu magickou mantru tram-tram-tram. Nechápal jsem moc o co mu jde, ale jsem příliš empatický na to, abych nějak zasahoval do takových obřadů. A pak se to stalo. Asi po minutě oblázek na jeho dlani překonal zemskou tíži a začal se pomalu vznášet jako balónek nafouknutý plynem. Trochu trhaně, chaoticky jako by se síly, které jej nadnášejí neustále měnily a pulzovaly. Vytřeštil jsem na to oči a pak se zase podíval na Voloďu. V jeho tváři nebylo znát nějaké soustředěné úsilí, jak jsem si vždycky představoval, že to při podobných "zázracích" musí být. Rozhodně to nebyla vůle, která by se zhmotnila, fungovalo to na nějakém jiném principu. Četl jsem už dřív, že lamové a jogíni dokáží správným vyslovováním mantry dosáhnout vysokého stupně sebekontroly nad svou duší i tělem, a tak dokáží přežít v jeskyních téměř nazí za 20 stupňů mrazu. To je sice vědecky dokázané, ale je to něco jiného než tohle. Různé dohady o schopnosti levitace se pořád ukazovaly jako šarlatánské a nepodložené důkazy. I když tibetská "věda" co se týče psychosomatiky měla před tou naší půl tisíciletí náskok, přesto bylo divné vidět to na vlastní oči. Pak Voloďa prostě odkryl ruku položenou přes oči, otevřel oči a kamínek mu spadl zpátky do dlaně.

"Můžeš se to naučit taky," řekl mi.

"Není to nic až tak těžkého."

Pak se zeptal, co jsem prožíval první dny tady. Vyprávěl jsem mu o tom podmořském atolu, který jsem už dvakrát viděl.

"Každý si najde svou bránu," přikývl souhlasně, "to je dobré."

Vysvětloval mi pak, že musím tuhle představu ponořování se pod mořskou hladinu cvičit několikrát denně, až se mi úplně zautomatizuje a dokážu to kdekoliv s jistotou během několika minut a po čase i bez opakování mantry.

"To je základ," říkal," a až se tohle naučíš, můžeme přejít k další lekci."

VZPOMÍNKY

Bylo to tak strhující, že na domov jsem si vzpomněl jenom párkrát, v takových útržcích vzpomínek. Byl jsem pryč sotva čtrnáct dní a to je dost krátká doba na to, aby se člověku začalo stýskat, i když je fakt, že Věra i Martínek mi chyběli. Ten kluk, tak nějak do mě vrostl, zvykl jsem si na jeho věčný vřískot a hašteření a zdálo se mi, že je kolem mě nepatřičné ticho. Bylo mi bez něj prostě smutno, cítil jsem, že ho okrádám o něco, na co má nárok.

A Věra? Vybavoval jsem si ji ne jak jsem ji znal, ale podle fotek, které jsme měl zafixované v paměti. Seznámili jsme se v takovém obapolném rozpuku našich životních možností. Já jsem právě dostudoval pajďák a s partou kluků, co jsme se znali ze školy jsme první prázdniny trávili na vodě na Lužnici. Miloval jsem ten pocit, když člověk po několika hodinách na vodě splyne s řekou, vnikne do rytmu těch jejích zátočin a připadá si sám jako součást té řeky, unášená proudem, spějící do moře, trvající věčně a navíc chladná a čistá. Tenkrát jsme právě dorazili do kempu ve Veselí nad Lužnicí, vytáhli lodě, vysušili je a obrátili dnem vzhůru, nasbírali dřevo a chystali se zapálit oheň, abychom si opekli nějaké to maso, když jsem ji poprvé uviděl. Byla zmalovaná jako maškara, stejně jako všechny ostatní holky, co šly s ní. Ta úplně vepředu měla na krku dětský bubínek, tloukla do něj paličkama a všechny najednou vyřvávali: "Poplááách! Kočovná divadelní společnost Poplach vás zve na své představení!" Nějací rolníci jim přinesli dokonce v kotlíku šampaňské s ananasem.

Holky jenom zářily, obletované tolika mužskýma očima jako med vosama, to bylo něco pro ně. A opravdu to jejich mládí na nich přímo svítilo, vyzývalo, byly jako kytičky co přímo volají po utrhnutí, ukrutně.

Druhý den pak sehrály to svoje představení. Mezi dvěma stromy napnuly šňůru a prádlo a na ní kolíčkama připevnily ručně malované obrázky podle kterých na začátku a na konci zazpívaly pár kramářských písniček. Na tu pohádku měly svoje kostýmy, samozřejmě že ten jediný kluk hrál prince. A když dohrály, rozdávaly všem dětem, které se přišly podívat bonbon. Zvláštní bylo, že to nebyla taková ta superatraktivní holka, co se za ní na ulici každý otočí. Byla pěkná, to jo, všechno na ní bylo jak asi má být, ale řekl bych, že taková holka do nepohody.

Měla velké oči a rozšířené panenky, byla opilá tou svobodou, která všude kolem ní pučela z každého stébla trávy, z každého kamínku na cestě. Nebyl jsem žádný suverén na lámání holek, měl jsem jich na kontě dost málo, určitě jsem byl ve srovnání se svými vrstevníky dost podprůměrný, ale měl jsem pocit, že Věra je na tom podobně a právě proto si tak rozumíme. Byl to takový kamarádský, nezávazný sex.

Ráno při loučení jsem váhal, jestli jí mám dát pusu nebo ne. Svatbu jsme měli za čtyři měsíce na hradě Okoři. Naši byli dost nervózní, když měli ženit svého jedináčka, ale s tou svou vrozenou skromností a snahou nedělat žádné problémy to na sobě nedali znát a všechno probíhalo jak mělo.

TRAMTÁRSKÉ PÍSMO

Utekly tři nebo čtyři dny, kdy jsem žil tímhle prostým způsobem jakéhosi novice nové víry. Bydlel jsem s Naděždou a jejími dvěma muži (už zase dávala v posteli přednost Borisovi, což uráželo mou mužskou ješitnost), ráno se chodil naladit do pohodové nálady zpíváním mantry, potom pracoval na poli a odpoledne cvičil s Voloďou nové a nové duchovní cviky. Opravdu už jsem získal jakousi zručnost, v tomto případě spíš citovost, ponořit se do svého virtuálního světa během několika okamžiků. Vzpomněl jsem si na kurzy modré alfy v Čechách a pomáhal si při tom tím, že jsem si představoval barvy od červené přes oranžovou, zelenou, žlutou a modrou až po světle fialovou a zároveň čísla od sedmičky do jedničky. Přímo fyzicky jsem při tom cítil tlak, který pod vodou stoupá s tím, jak se propadáte do větší hloubky. Voloďa mi můj přístup schválil a učil mě nejprve jednoduchým trikům, které jsem už částečně také znal. Vykládal jsem si to tak, že je to vlastně řízený vstup do podvědomí, toho bájného území, kterým se zaklínají všichni psychoterapeuti.

Tady byl klíč k mým snům a k celé podstatě povahy a v tomhle "potápěčském" stavu jsem se tedy mohl docela snadno přeprogramovat. Opravdu jsem si připadal jako na nějakém kurzu ovládání Windows XP, jen s tím rozdílem, že harddiskem byl můj mozek. Učil jsem se využívat svých skrytých schopností, cítil jsem jak se mi zlepšuje paměť, bystří smysly, jak jsem čím dál víc pozitivně naladěn. Nevím jak je to možné, ale podvědomí funguje jen na základě pozitivních příkazů, nezná žádné zlo a násilí. Celkově mě to naplňovalo pocitem, že svět je v podstatě dobrý a lidi jsou hodní a zlo je vlastně jenom nepovedené dobro.

Co mě ale celou dobu nechci přímo říct trápilo, ale jaksi sužovalo mou přirozenou zvídavost bylo to, že jsem se o Tramtárcích nedozvěděl doopravdy vlastně ani slovo. Nevěděl jsem o nich samých nic kromě toho, co jsem slyšel od Jardy Skály a přečetl si v té staré Kublajově knize. A tak jsem to už jednou nevydržel a při dalších sezeních s Voloďou se ho na to zeptal:

"Odkud vy Tramtárci vlastně pocházíte? Jak je to možné, že tady takhle v izolaci už tak dlouho žijete?"

Voloďa se usmál, jako kdyby tuto otázku už dlouho čekal a jako by ji nebral jenom za takovou tu konverzační, na kterou se dá odpovědět třemi větami, ale za téma, kterým se budeme systematicky zabývat mnoho dní.

"Závtra," řekl prostě.

Vyrazili jsme s Voloďou zase po těch kamenných chodníčkách někam stranou do údolíčka, kde se pod námi otevřela další z jeskyni. Asi jsem ještě nenapsal, že takových otvorů tu byly desítky, skála byla prošpikována jako ementálský sýr, ale jenom některé byly ty pravé, takže ten, kdo by se v tom labyrintu nevyznal, by dlouho marně bloudil. Voloďa mně zavedl dovnitř, kde se místnost rozšiřovala do prostor tak velkých, že jsem je tady zatím neviděl a já zíral jako u vytržení. Tahle podzemní místnost částečně přírodní a částečně vykutaná ve skalách vlastně byla obrovská knihovna. Někde jsem četl, že žádné náboženství nemá takových svatých knih jako buddhismus a teď se mi zdálo že jeho tramtárská odnož, která se dál vyvíjela a nepodlehla tlaku západní civilizace, má těch svatých knih úplně nejvíc.

Police nejen po všech čtyřech stěnách, ale i jakési regály uprostřed jako v regulérní veřejné knihovně, plné knih starobylých, s ohmatanými hřbety a se zažloutlými listy a dokonce ještě starších, i pergameny srolované prostě do ruličky a převázané mašlí, které se, jak jsem znal z buddhistických klášterů, vždy jednou za čas rozbalí a přečtou, aby se zjistilo, jestli neztratili svou kouzelnou sílu. A vedle v jiných policích také knihy moderní, v koženkové anebo luxusní zlacené vazbě, ale pořád z boku nadepsané ručně, jakousi směsicí azbuky a sanskrtu. Stejně jako i v opravdové veřejné knihovně i tady se volně procházeli Tramtárci, listovali si knížkami, anebo někteří seděli na primitivních štokrlatech a četli.

"To je vaše písmo?" zeptal jsem se potichu a skoro nábožně Volodi, protože mám pro knížky slabost. Povídal mi o něm dlouho a vyrozuměl jsem z toho, že své písmo měli už kdysi v Tibetu ale pak později už tady v Rusku si z azbuky a sanskrtu vyvinuli písmo, podobné spíše kaligrafii, jak ji známe z japonské tradice.

Nevím, jestli jsem Voloďu pochopil přesně, ale abych to řekl zjednodušeně, každý Tramtárec, který má toto písmo umět čít, musí být v podstatě grafolog. Oni prý nejenomže čtou fakta, která napíšete, ale i to jak je napíšete, a těch způsobů je mnoho a je to vlastně jistý druh umění. U nás jsou grafologové výjimeční jedinci s vyvinutým citem a instinktem, tady u Tramtárců jsou to, dalo by se říci, základní prvky vzdělanosti.

Samozřejmě, někdo to umí víc a někdo míň, ale základy ovládá každý. Ze začátku se mi to zdálo, jako už víckrát v  Tramtárii, přitažené za vlasy. Zatímco jsme si povídali s Voloďou, obklopil nás hlouček návštěvníků, kterému vévodil jeden starší muž se zvlášť oduševnělou tváří, jehož jsem nějakou intuicí okamžitě považoval za správce knihovny. Řekl mi, ať něco napíšu, že z toho vyčte, jakou mám povahu celkově a jakou mám náladu teď v tomto okamžiku, kdy píšu, a to samozřejmě i přesto, že česky vůbec neumí.

Napsal jsem: "Fakt by mě zajímalo jestli jste tady knihovníkem."

Ten muž se nad textem jakoby zamyslel, prohlížel si to jinak, než písmo, skutečně jako nějaký obraz, jako ve všem co Tramtárci dělali, přistupoval k celostně, pohroužil se do toho jaksi duchovně, pokyvoval hlavou jako by znovu opisoval text, napojil se na rytmus psaní, sklon písma, způsob energie vedoucí k obloučkům anebo háčkům a čárkám, a myslím, že svou empatií vycítil z písma co jsem zač stejně jako by to asi vycítil i z uměleckých děl řezbářských anebo malířských.

Zdálo se mi, že při tom jaksi analyzuje své pocity a logicky z toho usoudí, že jsou to pocity moje, že se na okamžik naladil na jakousi mojí osobnostní tóninu, podíval se na svět mýma očima.

"Nejenom správce knihovny," řekl mi, "píšu i knihy nové, zapisuji události, které se staly za našich životů a hledám nové světlo, které vrhají na události staré."

"A co já?" měl jsem na jazyku otázku a bylo mi jasné, že o tom bude mluvit pouze v případě, že se napojil na kladné hodnoty. Vrozený jemnocit Tramtárců by mu nedovoloval šířit zlo jakýmkoliv způsobem, tedy ani tím, že by vás informovali o zlu, které je ve vás obsaženo. "Máte rád knihy," řekl, "to je správné. Můžete se tady ještě hodně naučit, ale možná přijde den, kdy to bude bolet." Vlastně jsem čekal nějaké ujištění o tom, že jsem fakt dobrý člověk. Nějakou tu směsici taktu a diplomacie, jak to funguje u nás v západním světě. Přiznám se, že i když mi neřekl nic špatného, tolik pravdy naráz mě trochu zaskočilo.

ŠAKJÁMÚNÍ

Několik dalších dní jsem se stal pravidelným návštěvníkem knihovny. Zdálo se, že Voloďa na mě nemá tolik času, zřejmě měl i svoje další povinnosti, tak jsem tam chodil sám a využíval světla až do posledních paprsků, které tam proudily nějakými bočními otvory, takže tam bylo světlo i sucho. Objevil jsem řádku knih o Tramtárcích psanou v ruštině, i když nevím proč, jelikož tím se to tajné písmo naprosto provalilo. Pak jsem usoudil, že tam nepíší ani žádné tajné informace o tom, jak se které rituály provádějí, takže zřejmě přece jen mají ambice zjevovat své pravdy světu a šířit je, což je asi vlastní každému náboženství.

Asi za týden pomalého louskání ruštiny, která byla navíc psaná ručně a jelikož nejsem grafolog, jenom mi to ztěžovalo čtení, jsem konečně dosáhl toho, po čem jsem prahnul: Udělal jsem si jakýsi obrázek o tom, kdo to jsou Tramtárci, kde se tady vzali a z čeho jejich možná trochu pitoreskní náboženství vzniklo. Na úplném začátku byl samozřejmě syn bohatého knížete z rodu Šákjů. Narodil se a vyrůstal v malém městečku v dnešním Nepálu, na kterém je zajímavé jedině to, že on se tam narodil. Otec se snažil jak mohl, aby ho uchránil od všech strastí života, ale on se přece jenom jednoho dne dostal z toho přepychového vězení. Uviděl sešlého starce, nemocného, mrtvolu a potulného žebravého mnicha. A tak mladý Siddhártha Gautama, známější pod jménem Buddha, opustil svou ženu a malého synka a vydal se zbavit svět utrpení a založit nové světové náboženství. Až dotud je to příběh notoricky známý, stejně jako fakt, že měl spoustu stoupenců. Mezi prvními šedesáti, které uvedl do mnišského života, bylo pět samanů a padesát pět kupců z význačných rodin. Těchto šedesát údajně velmi rychle dosáhlo postavení svatého, který potlačil veškerou žádostivost. Buddha je pak vyslal, aby "putovali ku prospěchu mnohých, pro dobro mnohých a ze soucitu se světem."

Samanové se měli, pokud to bylo možné, vyhýbat styku se společností. Buddha je nabádal, aby "putovali sami jako nosorožci", což však neznamenalo, že se měli vyhýbat společnosti. Naopak, měli oslovit co nejvíc lidí a hlásat své učení. Nejprve putovali, pobývali a rozjímali po lesích, nosili odložené hadry, žebrali o jídlo a léčili se kravskou močí. Těžko říci, kdo z nich byl nejlepším žákem. Buddha nikdy neurčil svého nástupce, ale pouze všechny nabádal, aby se drželi jeho učení, kterému se dodnes říká dharma. Obecně se má za to, že nejvýznamnějšími Buddhovými žáky byli Šáriputra a Maudgaljájana, ale až tady, v Rusku jsem se přirozeně dozvěděl něco nového. Pro lidi, se kterými teď sdílím jednu obec, byl klíčový jiný Buddhův žák, Šakjámúní, zakladatel tramtárské odnože buddhismu. Dostal se k Buddhovi tak trochu nedopatřením, protože to byl vlastně hinduista, vyznavač védského a tantrického učení a nepropadl novému pohledu na svět tak naprosto, jako všichni ostatní, ale v koutku duše na svůj náboženský systém, starý v té době už dva tisíce let, který navíc nasával s mateřským mlékem, nemohl zapomenout.

Zajímavé je, že zkrácená verze jeho jména, Šákjamuni, neboli mudrc z rodu Šákjů, je titul, kterým mnohem později mahájánoví buddhisté označovali Buddhu. Na několik let se stal oddaným vyznavačem Buddhy, který nic nepředstíral, ovšem poté, co jako lesní mnich odešel, se pořád snažil obě učení spojit, vybrat si z obou to nejlepší. Tramtárské spisy přirozeně praví, že byl ze všech šedesáti žáků tím nejtalentovanějším, vyvolenějším než sám velký Buddha. Právě jemu připisují moc konat zázraky, kterou samotný Buddha neměl a dokonce odmítal. Říkají, že propojením ctnostného života podle buddhistického způsobu s hinduistickými rituály, které dovedly uvádět člověka do tranzu vzniklo něco nového, tajné učení. Šakjámúní pět let putoval po lesích indického subkontinentu, nabaloval na sebe své stoupence jako sněhová koule, zapomínal na Buddhu a čím dál víc se stával sám sebou. Chvíle osvícení k němu přicházely dalo by se říci v pravidelných intervalech jako jakési prozření, které mu ukazovalo ne nový problém, ale hned jeho řešení. Jeho dalo by se říci nadpřirozená schopnost vůle a soustředění ho opravňovala, jak se domníval, tyto v podstatě nápady prohlašovat za součást svého učení. Možná i géniové dějin mají své vrtochy nebo dokonce přímo chyby, možná je to součást jejich geniality, kterou nedokážeme dohlédnout, tak jako průměrný hráč šachu neprohlédne geniální tah, který strategicky ovlivní vývoj celé partie, ale z hlediska okamžitého účinku je nemastný a neslaný.

Možná se tyto vrtochy zjevují i lidem jinak dokonalým a prohlášeným za svaté, to nevím, třeba se mýlím. Ale zhruba tak si vysvětluji se svou přízemní potřebou věčné logiky že se jednoho dne zjevilo Šakjámúnímu božské tram. Věděl samozřejmě, že v hinduistické tradici existuje posvátná slabika ram, která se opakuje při náboženských rituálech. Snad to bylo jeho potřebou měnit a přizpůsobovat náboženství k obrazu svému, že k tomu přidal svou hlásku a nadále se užívala mantra v podobě slabiky tram. Uběhlo od těch dob přece jen více než dva a půl tisíce let, takže můžeme spolehlivě podat jen zprávu, kterou tehdy sepsali vrstevníci anebo která se podávala ústně z generace na generaci, takže její pravdivost je asi taková jaká u Bible anebo jiných svatých knih z téže doby.

Jisté se mi s přihlédnutím k životní praxi Tramtárců ale zdá, že praktikování této mantry ulevovalo od napětí a stresu pohodlněji a jistěji než jiné cesty víry, ovšem pouze lidem s přirozeným sklonem se tomuto způsobu myšlení oddat. Tehdy v dřevních dobách ještě platily klasické příkazy pro život buddhistického mnicha. Mnich směl vlastnit jen minimum osobních věcí, vstával před rozbřeskem, rozjímat a pak jít do vesnice pro jídlo. Chodil se sklopeným zrakem a miskou, do které mu sypali potravu. Pak buď poslouchal učitele nebo učil svého žáka, navečer si zdříml a tak to šlo den za dnem.

ZROZENÍ SIDDHŮ

Šakjámúní dávno zemřel, ale nepočetná vrstva jeho žáků dál žila a šířila jeho učení, odlišné od skutečného buddhismu, a přitom tak podobné. A nezávisle na učení Tramtárců se buddhismus dál vítězně šířil světem. V prvním století našeho letopočtu se buddhismus rozšířil ze severozápadní Indie do střední Asie a odtud pomalu stékal do západní Číny. Mnichové putovali osm měsíců v roce v souladu s mnišským řádem a kupecká vrstva buddhismus silně podporovala od samého začátku.

Tramtárci v této době doputovali do Nálandy a stala se s nimi jedna podstatná změna. V době, kdy se vyznavači buddhismu začali dělat na vyznavače takzvaného Velkého a Malého vozu, přívrženci Šákjamuního se vydali neprobádanou, neznámou a v té době dost obskurní třetí cestu, jakéhosi třetího vozu. Theravádoví mniši se klonili k názoru, že cílem mnišského života je arhatství, jehož lze dosáhnout jedině mnišskou kázní. Mahájánoví mniši tvrdili, že cíle mnišského života lze dosáhnout i v takzvaném laickém životě. Vedle theravády a mahájány pak ještě existovala takzvaná tantrajána. Jak už název napovídá, nechala se hodně inspirovat původním hinduistickým náboženstvím, především jeho tantrickými obřady, které byli nejviditelnějšími projevy magična se svými prastarými rituálními technikami a jógovými cvičeními. Pravá moudrost byla známa jen mistrům, zvaným siddhové, což znamenalo dokonalí. Jejich moudrost se předávalo jen v úzkém vztahu učitele a pečlivě připraveného žáka. Siddhové z Nálandy byli také známí tím, že odmítli kult žebrajícího mnicha a pokusili se skloubit každodenní život hospodáře a rolníka se složitými náboženskými rituály tak, aby věřící byl soběstačný. Vzhledem ke složitosti předávání znalosti rituálů však Tramtárci v jejich středu tvořili sice elitní, ale okolnímu světu téměř neznámou sektu. Tantričtí divotvorní tramtárští siddhové tak vlastnili hospodářství a nežili v celibátu. Místo toho se zdokonalovali v ústním předávání rituálů, při kterých se dotvořila většina jejich podivuhodných schopností a utvářeli se dlouhodobé změny v konfiguraci mozku, nervové soustavy i na bázi genetické informace.

V tomto dlouhém období, trvajícím bez podstatných změn více než půl tisíciletí, můžeme hledat zárodky toho, čím jsou Tramtárci dnes. V sedmém století se buddhismus poprvé začínal dostávat z Číny a Nepálu do Tibetu. Nebyl uveden do Tibetu naráz, ale v různých dobách a skrze různé věrozvěsty. Král Thisong Decan vypravil jednoho ze svých do dnešního Nepálu, aby odtamtud přivedl do Tibetu indického panditu Šántarakšitu, který měl přednášet buddhistické nauky. Když ale tento muž začal kázat buddhovo učení, rozhněvalo to prý místní bonské duchy a vyvolalo jejich nelibost tak silně, že přivolali bouři s blesky a záplavy. Tibeťané si to vykládali tak, že nová víra je pro ně nepřijatelná a Šántarakšita se vrátil do Nepálu. Před odchodem ale králi doporučil, aby do Tibetu ozval velkého indického tantrika a tajného Tramtárce Padmasambhavu. Takže když Padmasambhava vydal do himálajských sídel Tibeťanů, putovali Tramtárci za ním. Důvod, proč po téměř osmi stoletích změnili své sídlo již není znám, snad to bylo výsledkem nějakých vnuknutí, snad úcta k tantrickému mistrovi anebo prosté puzení ke změně.

Tantrická podoba buddhismu byla pro tibetský lid přijatelnější. Padmasambahovy se podařilo přiklonit původní bonská božstva na svojí stranu a Tramtárci, kteří se zde rychle usídlili, získali jedinečnou možnost vstřebávat do sebe základní rysy dalšího náboženství, které mělo podle starých kronik vznikat současně s buddhismem. Tramtárci se dokonce vzdali své výsady neživit se jako žebrající mniši, protože cítili své poslání v šíření tantrického učení mezi Tibeťany. Bývali podle potřeby zváni na různá místa, aby tam konali své modlitby a obřady.

Tantrické praktiky ovládly tibetský buddhismus pod vedením lamů a štěpily se do mnoha škol a učení. Zdá se, že v té době se Tramtárci rozptýlili po poměrně velkém území a aby mezi sebou neztratili kontakt, vznikla pravděpodobně právě tehdy, anebo spíše byla dovedena k dokonalosti jejich schopnost dorozumívání se na dálku. V tibetských podmínkách, kde bylo každé údolí, každá náhorní plošina izolovaná skalním masivem od ostatních to byla podmínka pro to, aby se tramtárská sekta, která stále některé rituály, včetně onoho zásadního významu slabiky tram ukrývala před světem, nerozpustila v moři Tibeťanů. A potomci Šákjamúního získali možnost vnímat onu nekonečnou rozlehlost nejvyšších hor světa, které byly přirozeným obřím chrámem přímo v přírodě.

TRAMTÁREC PHAGPA

Zhruba v té době, kdy se tramtárské učení blížilo svému zenitu a Tramtárci byli významnou duchovní silou v Tibetu, i když své učení pořád uchovávali v tajnosti před nezasvěcenci, nastal čas vzestupu Čingischánovy moci. Barbarská a divoká masa mongolských kočovníků, sevřená tuhou vojenskou organizací byla na svých koních velmi pohyblivá a zničující. Neznali nic jiného než boj a naprostou oddanost svému chánovi, jehož považovali za pozemské božstvo. Mongolové dokázali ovládnout obrovské prostory od Číny až po Kaspik, ale byli jen ničivou silou. Cítili potřebu duchovní autority, a v této úloze sehráli Tramtárci žijící v Tibetu svou asi světsky nejvýznamnější roli.

Když Čingischán dobyl Čínu, v centrálním Tibetu se sešla porada jejímž výsledkem bylo poslat do chánova tábora delegaci, která nastolila přátelské vztahy. Čingischán zemřel a jeho vnuk Godan vytáhl proti Tibetu a dostal se až před hlavní město Lhasu. Pak si vybral mnicha Sakja-panditu, který mu poskytl poučení o Budhově nauce. Svým způsobem si rozdělili moc nám nepochopitelným způsobem na světskou a církevní. Když oba zemřeli, vystřídal Godana princ Chubilaj, později známý jako Kublajchán a tibetského mnicha teprve devatenáctiletý Tramtárec Phagpa. Ten na Kublajchánovu prosbu o zasvěcení do duchovních nauk s nesmírnou mírou sebevědomí řekl, že mu Kublajchán musí slíbit, že se bude před Phagpou jako svým duchovním učitelem uklánět až k zemi kdykoliv se potkají a že ho vždycky posadí výše než bude sám sedět. Kublajchán tak skutečně učinil, i když jen v soukromí, aby neztratil autoritu před svou armádou. Přece jen to byl pán světa a Phagpa chudý mnich.

V roce 1260 se Chubilaj stal novým chánem a požádal Phagpu, aby řídil slavnostní obřad. Vztah láma a patron který takto vznikl mezi tibetskými lamy a mongolskými chány byl něco jako "slunce a měsíc" na obloze. V roce 1268 pak Phagpa vytvořil pro Kublajchána nové písmo, které vycházelo z tibetské abecedy, ale na rozdíl od písma tibetského nebo indického, které se píše zleva doprava, se psalo ve sloupcích odshora dolů jako čínské znaky. Toto písmo, které bylo později pro svou složitost v Mongolské říši zapomenuto se stalo základem tajného tramtárského písma. Kublajchánovo přátelství a svým způsobem dělba moci s Tramtárcem Phagpou je ukázkou pozoruhodného asijského experimentu ve vztahu patrona a lamy, němž je pomoc od světské moci laické poskytována náboženské oplátkou za její podporu duchovní. Tenhle nepochopitelný vztah mezi mongolskými vládci a tibetskými lámy je pro nás nepochopitelný, ale fungoval celá staletí. Pro dějiny Tramtárců je nejdůležitější a velmi poučný mezník osud Phagpy, jediného, Tramtárce, který zasáhl do dějin lidstva. Ten zemřel v roce 1280 v pouhých čtyřiceti šesti letech.

Tramtárci se domnívají, že Phagpa nadán mimořádnými schopnostmi věděl o nebezpečí, které mu hrozí, a přesto jed pozřel, snad ze znechucení nad osudem světa. Pro pochopení následujících událostí je třeba si uvědomit, že Tratárci, i když roztroušeni po všech koutech tibetské říše byli vnitřně stále spřízněni, jakýmsi šestým smyslem připomínající satelitní anténu si předávali své mentální zkušenosti, patrně s určitým zkreslením a rozhodně ne tak zřetelně jako například pomocí telefonu, ale přesto se mimořádný prožitek jednoho stal zkušeností všech a jejich kolektivní paměť byla propojena a sdílena na zhruba stejné úrovni.

DO RUSKA

Phagpův osud v této paměti znamenal jistý těžko vysvětlitelný zlom. Tramtárští siddhové, svým způsobem velice křehcí a zranitelní, se setkali s jevem, který do základu otřásl jejich vírou. Od začátku byli učením velice výlučným a nepřipraveným na masové šíření. Když se však příležitost stát se čímsi jako oficiálním učením mocné světové říše shodou okolností v podstatě stali, nezastavili se před možností uspořádat svět podle svého přesvědčení. Nyní však všichni na vlastní kůži procítili, že něco takového je nemožné. Přijmout toto poznání a nic ve svém životě nezměnit by znamenalo velkou dávku licoměrnosti. Snad proto se Tramtárci po několika staletích v Tibetu opět dali na pochod.

Vedeni snad jakýmsi instinktem se setkávali lidé ze vzdálených koutů říše, poznávali se podle tajných praktik, vytvářeli skupinky a vydávali se směrem pryč z tibetské i Mongolské říše, do končin, kam ještě civilizace, jak ji znali, nedorazila, kde země i lidé byli panenští.

Je pravděpodobné, že jednou ze schopností bylo vycítit i jakousi energii prameníci ze země. Podobně jako proutkaři dokáží určit podzemí prameny, oni hledali místo, které by svými vibracemi bylo příznivé pro meditování, ať už je to podloženo nějakými skutečnými dosud neznámými přírodními zákony anebo prostě jedna ze slepých uliček, které na cestě víry samozřejmě také byli.

Jisté je, že tento způsob putování je zavedl do Uralské připolární oblasti, obývané jen divokými kmeny podobnými Eskymákům, kde nepříznivé životní podmínky zakládali předpoklad, že sem skutečná civilizace, tak jak ji Tramtárci znali z Indie a Tibetu, v nejbližší době nedorazí a možná nedorazí vůbec nikdy. Je také dost dobře možné, že skutečným důvodem usídlení bylo cosi jako geomagnetické rezonance, které na tomto místě byly příznivější než v jiných oblastech, a pak samozřejmě jejich viditelný projev – geotermální otvory a horká voda prýštící ze země, která uprostřed nehostinného prostředí vyčarovala malý ráj.

Ačkoliv se ve svém novém domově Tramtárci zcela programově stranili domorodců a jejich životní filozofie byla založena na nevměšování se a nezasahování do dějin, přece jen je zasáhla ruská kultura stejně mohutně jako předtím indická a tibetská. Prvním a důležitým znakem bylo samozřejmě odívání, jídelníček a vůbec všechny viditelné projevy náboženské kultury. Národní kroje měli velmi barevné, zcela v tibetském duchu, do té doby než přišli na Rus. Ale poté, co museli aspoň naoko splynout s Rusy, přebrali celou jejich oděvní kulturu – nosili rubášky, dlouhé vlasy a vousy, prostě asimilovali.

Pravda je, že to asi několik století trvalo, protože zpočátku neměli žádné jiné sousedy než polodivoké kmeny, které připolární oblast obývali, ale časem dosáhla civilizace i sem, do pustiny a oni nechtěli zavdat žádné důvody k tomu, aby je mohli perzekuovat. Dalším důvodem je patrně i dosažení náboženské čistoty. Je zřejmé i z jiných náboženství, že ozdobné předměty a výstavné chrámy slouží pro lidi s malou dávkou fantazie, kteří si velkolepé pocity zbožnosti neumí navodit žádným jiným způsobem. Tramtárci si vystačili i s minimem, byli vyzbrojeni pro cestu k duchovnu niterně, mohli pozorovat skutečné zázraky, před kterými vše ostatní bledlo. Proto se i jejich obřady obešli bez nákladných monstrancí. Ačkoliv to neměli zapotřebí, žili velmi skromně.

Tramtárci by dokázali, kdyby chtěli tohoto bohatství využívat v každé historické epoše tak, aby žili v přepychu a luxusu. Namísto toho těžili anebo spíše sbírali nerosty jen k uspokojení svých základních potřeb jako byli základní potraviny, materiál na stavbu polozemljanek, obydlí, ve kterých bydleli a občas střelné zbraně, pasti a náboje, které používali k zimnímu lovu kožešin. Je třeba si uvědomit, že v okamžiku, kdy Tramtárci dorazili na Připolární Ural ještě v podstatě neexistovala Moskva, natož pak Petrohrad. Kolem Tramtárců pak ubíhali dějiny, car Petr Veliký přivážel západní civilizaci, Napoleon neslavně prchal od Moskvy, Lenin rozpoutal bolševickou revoluci a nic z toho nezasáhlo do života Tramtárců, kteří si žili pořád stejným životním stylem, jen prohlubovali své duchovní schopnosti a dalo by se říci šlechtili svou rasu.

Co se týče vzhledu, významné mongolské rysy, jako většina Tibeťanů, si uchovali, ale protože jejich řady přece jen rozšířilo mnoho vnímavých Rusů i příslušníků exotických kmenů z Uralu, kteří prošli úspěšně složitým přijímacím ceremoniálem, jejich krev se mísila s ruskou a rysy tváře stejně jako barva vlasů nebo očí také občas získávaly typický ruský vzhled. Tak se ostatně vmísilo do tramtárské tradice i popíjení vodky samohonky, i když většinou jen při rituálních obřadech a kdo byl přistižen opilý ve všední dny, byl vystaven všeobecnému posměchu. Rusové také dali kdysi živému a upovídanému národu základy onoho ponurého hloubavého mlčení.

AKVANAUTEM

Zvláštní na cestování je, že člověk je vytržen ze svých stereotypů a ocitne se v nějakém jiném vesmíru, kde na něj každý den čeká dobrodružství, čas se zpomalí a jeden den na cestě trvá jako týden nebo měsíc doma. Jakmile jsem se ale na své cestě zastavil, za několik dní jsem upadl do nového stereotypu, navykl jsem si na nový rytmus dní a hodiny mi utíkaly ani jsem nevěděl jak nad luštěním hieroglyfů o tramtárských dějinách.

Když jsem si udělal zhruba obrázek o tom, co vlastně jsou Tramtárci zač, najednou jsem v údivu stál nad tím, jak jsem se já sám vlastně změnil – a trvalo to pouhých pár dní. Dodržováním denního řádu, který mi svou stálostí připomínal skoro nějaký pionýrský tábor jsem byl těžce zrelaxovaný a pravidelná cvičení ve změněném stavu vědomí mě jaksi přesouvala z vnějšího světa do vnitřního vesmíru, na dna oceánů, do prostoru neustále rozšiřovaného a zvětšujícího se.

Voloďa mi začal říkat Akvanaut. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká forma ironie, ale postupně jsem zjišťoval, že každý Tramtárec má svou simultánní realitu, ve které se odehrává jeho duchovní svět. Bylo to něco podobného jako když američtí Indiáni kdysi odcházeli do lesů hladovět tak dlouho, dokud se jim nezjeví sen, podle kterého získají své dospělé jméno. Tady na Uralu to bylo tak napůl, představ přicházelo přehršel, ale člověk si mohl vybrat tu, která mu připadala nejlepší a pak ji postupně rozšiřovat a opracovávat a pečovat o ni stejně důsledně jako o ta svá políčka. Voloďa mi o sobě prozradil, že je jestřáb, při svém snění se vznáší vzduchem, loví zajíčky a pečuje o potomstvo. Z toho jsem pochopil, že jsem teprve na začátku své vnitřní cesty, já jsem tam uměl prostě jenom být, ale šlo o to, konat v tom snovém světě i činy. Zeptal jsem se na to večer v jeskyni a poprvé se rozhovořil i starý Kolja, který byl jinak velký nemluva.

"Já jsem car Petr Veliký," řekl a první co mě samozřejmě napadlo bylo, že jsem se octil někde v blázinci. Ale pak jsem se smířil s tím, že Koljův vysněný svět prostě je carský dvůr, kde se rozhoduje o osudech světa, modernizuje obrovská světová říše. Zase jsem si vzpomněl na to Grófovo učení o holotropním vesmíru když se Naděžda rozhovořila o tom, že ona je ve své představě břízka. Prý si tak prostě šumí a vnímá jak do ní skrz kořenový systém proudí živiny a vláha a jak jí posiluje sluneční energie, kterou přijímá skrz listí, jak vnímá roční koloběh a jaké to je, když opadáte na podzim anebo vám přibude letokruh.

"Já jsem zase medvěd," rozhovořil se ochotně Boris, vyprávěl o tom, jaký je to pocit zařvat na celý les a vědět, že jste nejmocnější živý tvor, který tam je. Jak to bolí, když se vám zapíchne trn do tlapy a jak chutná syrové maso a já jsem úplně vnímal, jak tyhle stavy změněného vědomí prožívají intenzivně a opravdově, tak silně, že jim nahradí televizi i video a všechny naše moderní přístroje, které slouží k něčemu podobnému, totiž prožívání cizích životů. Ale tady to bylo jako když vstoupíte do počítačové hry v dokonale virtuální realitě s přilbou na hlavě a rukavicema aby iluze byla dokonalá. Jen tu všechno bylo jaksi přírodní a přirozené a jak už jsem řekl pozitivní. Žádné střílečky a násilí, jen jakési zahloubání se ale o to intenzivnější. Dokonce bych řekl, že až poté, co jsem se svěřil se svým akvanautem, mě opravdu vzali mezi sebe, stejně jako třeba parta pijáků piva vás uzná za partnera až když si s nimi dáte pár žejdlíků.

Zajímal jsem se už dřív trochu o New Age a alternativní vědu. Prosazovali celostní pohled na realitu a hledání styčných ploch mezi různými vědeckými obory. Celkově bych trochu zjednodušeně řekl, že se tu stírala hranice mezi hmotou, energií a duchem. Bral jsem to jako takové trochu fantazírování, ale teď jsem byl rád, že se mám o co ve svých občasných vědecky orientovaných úvahách opřít. Vlastně to pro mě teď byla životní nutnost, aby můj vědecky konstruovaný mozek vymyslel nějaký širší rámec přírodních zákonů, do kterých by dokázal začlenit nevysvětlitelné prožitky, kterých jsem se tady stal svědkem. Žít s pocitem, že existuje něco, co se vymyká logice, rozpadl by se můj svět napatdrť. Ztratil bych zájem o život, který postrádá aspoň nějaké obrysy řádu. Zbudoval jsem si nový řád tak, že dokázal pojmout i věci, co se obvykle považují za zázraky. Někde v koutku duše jsem se s jejich existencí prostě smířil.

SPORTY

Volný čas, který jsem teď měl když jsem přestal chodit do knihovny jsem využíval prostým couráním se po okolí. Bylo toho tolik, co jsem ještě o Tramtárcích nevěděl a snažil jsem se hlavně nasát atmosféru. Všiml jsem si třeba, že u Tramtárců vlastně neexistují nadávky a kletby tak jak je známe my. Namísto takzvaných sprostých a vulgárních slov říkají slova náboženská. Ale ne v tom významu nadávky jak to umíme říkat my, žádné Ježíškriste!" oni říkají "tram, tram, tram," takže ten hněv, to naštvání a negativní emoce vůbec se okamžitě rozpouští. To je asi základní věc jejich mentality, k tomu se všechna ta cvičení a ranní zpěvy upínají – – jak umějí pracovat s emocí. Zatím jsem nenašel žádnou školu, ve které by učili děti, ale říkal jsem si, že pokud u nich existuje nějaká základní škola, tak nejdůležitější předmět je přeměňovat negativní emoce v pozitivní.

To je vůbec základ. Jednou z jejich premis je, že vnímají takzvanou duši celého světa a tím pádem mají svébytnou představu odvahy a statečnosti – ne ublížit někomu, žádné oko za oko a zub za zub, ale tu negativní emoci, kterou ve vás setkání se zlem vyvolá, přeměnit v kladnou. Vymýtit zlo, které se jinak běžně šíří dělením. Pokud jsem to dobře odtušil, jsou na tomto principu založeny i jejich sporty – namísto principu vítězství a porážky nastupuje princip, že každý může vyhrát sám nad sebou. Vlastně je to jediný druh vítězství, který Tramtárci uznávají. Kupodivu to jejich soutěživost nijak neohrožuje, jen neznají žádné absolutní výkony, žádné rekordy. Viděl jsem tu děcka po večerech na různých pláckách hrát ty základní sporty, které se hrají i u nás. Proháněly se s míčem, někdy si vzaly klacky, kterými mlátily do malého míčku v jakési primitivní obdobě basebolu anebo pozemního hokeje, skákaly panáka anebo přes švihadlo. Ale řekl bych, že soutěživost ve sportu je tu je jinak chápána. Nejde o to vstřelit gól, někoho oklamat, oni jsou Tramtárci velmi špatní fotbalisti, protože jim je líto, když soupeř prohraje a schválně ho nechávají vyhrát.

Soutěživost to u nich je když je někdo o hodně slabší než oni, tak ho schválně nechat aby si zahrál a prohrál jenom těsně, aby se soupeřovi negativní vibrace měnili v pozitivní. Řekl bych ale, že skutečná dravost, ambicióznost a průbojnost u nich však také existuje a to velmi živě. Probouzí se jakmile narazí na nějakou neprobádanou emoci, myšlenku, novou možnost jak z negativního udělat pozitivní. Jedinou hranici, kterou zde uznávají, je dokázat platnost nějaké abstraktní pozitivní idee na úkor toho, že nějak konkrétně někomu ublíží. Pamatujeme u nás například jak Jean Jaques Rousseau napsal úspěšné pojednání o výchově ale sám své děti odeslal do chudobince. To by Tramtárec nikdy neudělal.

Musíme si přiznat, a není to nic nového pod sluncem, že pokud darwinismus funguje, tak nejenom jako vývoj druhů a přírodních národů, ale že evoluce se stejně opakuje i v kultuře. Podobně jako můžeme na Galapágách vidět chybějící články vývojového řetězce, anebo ty, které se daly jinou cestou, protože měly jiné podmínky, na Tramtárii vlastně vidíme jak se vyvíjel člověk, který se nedal tou západní cestou osvícenství, racionalismu a pokroku. Jak to dopadlo, když se lidé vydali cestou budhovskou a nikoliv goetheovskou. Vzpomněl jsem si v té chvíli na jednu příhodu, vlastně na situaci, která mě provázela celý život, ale v tomhle okamžiku jakoby kulminovala a zobrazila ten celoživotní stav. Seděli jsme tenkrát na zahradě se sestrou mé ženy a vykládali si vtipy. Byla to mladá studentka ekologie s vlasy barvy slámy a pěknou postavou, příjemná holka, která byla vždycky jak se říká v kolektivu oblíbená a vtipy sypala z rukávu. A teď přišla s nějakou hádankou, kterou nasměrovala na mě:

"Šel zajíček hupky dupky, kam šel?" mile se přitom usmívala a já čekal, kdy to dopoví do konce.

"Do hupky?" zeptal jsem se naivně.

"Ne," zakřenila se.

"Tak do dupky?"

Zase se uculovala.

"Ne šel do hupky dupky ale šel hupky dupky," vysvětlovala roztomile a já si připadal jako idiot.

"To je ten typ hádanek, kterej nemá žádnou odpověď," pokračoval jsem.

"Ale má, má," přidala se tchýně a teď už se mi smála celá jejich rodina.

"Dobře poslouchej," zapojil se i tchán. Šel zajíček h-u-p-k-y d-u-p-k-y. Kam šel?"

Měl jsem sto chutí žít něco neslušného, ale nejsem ten typ, který jedná zkratově, tak jsem to dál poctivě rozebíral, zatímco oni se mi čím dál víc posmívali.

"To snad není možný, takovej chytrej kluk, učí děti a nezná takovou jednoduchou hádanku, zajíčka hupky dupky," špičkovala Věry ségra a všichni se na mě pořád tak přihlouple usmívali. Většinou prý to každý odpoví do minuty.

"Ale na to přece žádná správná odpověď nemůže existovat, to je proti logice," hájil jsem svůj exaktní pohled na svět.

"Ale je, je, na to odpověď, to bys koukal?"

Chvíli jsem mlčel, až to nevydrželi.

"Tak co, dáš se poddat?"

"No já nevím, "řekl jsem, "to může být jedině o tom, že člověk se rozčílí a pak řekne nějaké sprosté slovo, jinak mě nic nenapadá."

"Tak jo," řekla smířlivě Věry ségra, "došel k tomu, i když to přímo neřekl, tak to vlastně taky uhádl."

"Takže jak to je?"

"No jednoduše, říkáš pořád hupky dupky kam šel, až se ten druhý neudrží a řekne do prdele."

Byla to pro mě tenkrát pěkná lekce. Ctil jsem se vydělený z toho světa sprosťáků, tím, že jsem příliš slušný. Jsem svým způsobem exot, uvědomoval jsem si. Moc slušný člověk. Ale jakou mám šanci nebýt moc slušný člověk, když takový byl i můj táta a děda? Tady v Tramtárii jsem si připadal jako v ráji pro takové slušňáky jako jsem já. Každý cestovatel se rád vrací do země, kde jsou mu lidi nějakým způsobem podobní. Temperamentní rádi jezdí do Jižní Ameriky, divoši do Afriky nebo na Novou Guineu a já jsem rád jezdil do Himálají, protože tam lidi byli zbožní, mírní a pokorní. A teď jsem objevil něco ještě lepšího.

MATRIARCHÁT

Po deseti dnech celibátu jsem měl zase tělesný kontakt s Naděždou. Stejně jako předtím, oživení kundalini bez toho, že bych směl dojít vyvrcholení, což bylo tentokrát velice těžké. Skoro bych řekl, že mi to leze na mozek, ovšem tady mi leze na mozek všechno a tímhle se to jenom nějak umocňovalo.

Vybrala si mě opět sama, mají to tady prostě na hlavu postavené. Postavení žen v Tramtárii je opravdu zvláštní. Tramtárky jsou hlavou rodiny, což v praxi znamená, že majetek, především půda a nemovitosti, se dědí po ženské linii, takzvaně po přeslici. Takže nejstarší dcera se stane dědičkou rodinné usedlosti a může oslovit několik mužů, kteří by na jejím pozemku pracovali, a se kterými ona ten těžký životní úděl může naplnit. Skrovný majetek mohli všichni obdělat tradičním způsobem, bez toho že by museli vymýšlet traktory a pluhy a podobně právě proto, že těch mužů bylo na to víc.

Když jsem tak o tom přemýšlel, zdálo se mi, že tento model, který se předtím ukázal nebývale životaschopný v carském Rusku, napodobovalo mnoho ruských žen a kupodivu i ruských mužů, kterým však náboženské rituály nepřinášely katarzi a uklidnění jako Tramtárcům, takže se dali na vodku.

To se po revoluci ještě vystupňovalo, takže v období kolektivizace i Velké vlastenecké války můžeme vysledovat v Sovětském Rusku kult ženy dělnice a také kult vodky, které se rozvíjely, možná právě kvůli Tramtárcům, ruku v ruce. Jenomže zatímco v Rusku stejně jako všude jinde po světě existuje jenom ta materiální, hmotná stránka života, tím asi je postavení tamních mužů nesnesitelné. V Tramtárii je to jinak. To, na čem skutečně záleží je vnitřní svět, pletivo nehmotných vjemů, emocí a prožitků, a tady v tom primárním světě mají navrch muži. Oni jsou tou duchovní autoritou, rituály se konají pro ně a v jejich režii, duchovnímu světu je podřízeno všechno ostatní, takže panství žen nad materiálními záležitostmi je vlastně jakousi druhořadou linií, která zajišťuje stejně jako v našem světě prostý chod společnosti – abychom nezemřeli hladem a špínou a aby bylo zajištěno pokračování rodu.

Myslím, že Naděžda stejně jako ostatní ženy si svoje postavení moc dobře uvědomovala. Vybírala si sice své muže, ale byla závislá na jejich souhlasu, nebylo to žádné násilí, že by někoho mohla mít proti jeho vůli. A muži na tom nebyli také až tak špatně – kdykoliv se mohli sebrat a odejít, žít sami anebo si najít jinou družku či manželku, podobně jako u nás probíhá vyhledávání partnerů oběma směry.

Celkově se dá říci, že byli mnohem tolerantnější, aspoň co jsem mohl postřehnout za těch pár dní, co jsem mezi nimi pobýval.

Jestli tady taky existovala žárlivost a nevěra to nevím, tak hluboko pod povrch jsem se nedostal, ale myslím, že pokud ano, tak v hodně minimálních případech, protože celkový princip, na kterém bylo jejich obcování založeno, to skoro vylučoval.

Jako siddhové byli ale sexuálně velmi aktivní, což jsem slyšel každou noc v naší jeskyni a občas je i proklínal, když jsem kvůli jejich vzdechům nemohl usnout. Byl to takový matriarchát v uvozovkách a já jenom přemýšlel, jestli by něco takového mohlo někdy v budoucnu fungovat i u nás, když se poslední dobou tak často mluví o vládě žen, o té jejich pružnosti a smyslu pro praktičnost a já nevím co ještě.

Bylo by určitě nezbytné převzít celý ten systém, nejen jeho část, a to by bylo možné jedině za předpokladu, že by měli všichni lidé schopnost aktivní meditací prožívat plnokrevná dobrodružství, která by jim naplnila život.

Ale ať jsem o tom přemýšlel jak jsem chtěl, cítil jsem, že tu skutečnou podstatu svého umění mi zatím tají. Voloďa mi na jen tak letmo mezi řečí předvedl levitaci, ale nikdy o tom už nemluvil a ani já jsem to už tady nikdy podruhé neviděl ani u něj ani u nikoho jiného. Byl jsem už napůl jeden z nich, polotramtárec Akvanaut, ale tušil jsem, že toho mají ještě hodně, co předvést, jenom jsem nevěděl, jestli to předvedou i mě.

Byl jsem tak zhruba v polovině svého pobytu, protože prázdniny neúprosně uplývaly den za dnem, i když je pravda, že nebýt diáře, ve kterém jsem si odškrtával dny, prostě bych ztratil pojem o čase.

Další zvláštností Tramtárců totiž skutečně bylo jakési historické bezčasí, ve kterém se tu skrývaly jako ve vzduchové bublině. Nepřekvapilo mě to, protože něco podobného jsem znal už z Himálají, kde různé národy a nárůdky také žijí stejným rytmem jako před staletími a čas tam plyne rytmizován jenom ročními obdobími, narozeními a úmrtími. Nemají potuchy o nějakých diářích, plánovacích kalendářích, kvartálech anebo pětiletkách.

SNĚNÍ

Neměl bych zapomenout jednu důležitou věc, která podle mě souvisí s celou tou podivnou proměnou, kterou jsem procházel. Od té doby, co jsem byl v Tramtárii, jsem hodně a vydatně spal a zdály se mi barevné, dobrodružné sny, které jsem si skoro vždycky ráno pamatoval. Chodil jsem spát už kolem osmé hodiny, protože jsem brzy vstával, ale kupodivu jsem si na tenhle nepřirozený rytmus rychle zvyknul.

Co se zdálo o však opravdu podivné, to byla intenzita snů, jakýsi náboj, který v nich dřímal. O snění jako takové jsem se zajímal v životě už několikrát a nikdy jsem na ně nenašel uspokojivou odpověď, jako ostatně ani slovutní vědci. Jeden čas jsem se dokonce pokoušel sny zapisovat a pak je jaksi psychoanalyticky rozebírat.

Je fakt, že čas od času se mi sny zdály opakovaně. Když jsem byl úplně malý kluk, několikrát se mi zdálo že jsem se procházel krajinou, kde rostly jakési akáty, keře s trny, na kterých vyrůstaly místo květů nafouknuté balónky. Až mnohem později jsme si to vykládal tak, že to bylo poznání, že cesta k úspěchu je možná, ale vyrůstá z tvrdé práce. Později jsem měl sérii snů v období dospívání, kdy jsem řídil auto a jel s nějakou holkou vstříc neznámu. Podruhé se mi ten sen opakoval s tím, že jsem se s tou holkou ocitl v nějakém starém domě, který jsem ale znal, a kde nás chytila policie. No a potřetí už jsem i v tom snu věděl, že jakmile se ocitnu v domě s tou holkou, bude nás hledat policie, tak jsem i s ní utekl zadním východem.

Tyhle sny jsem si zpětně vysvětloval jako jakousi anabázi dospívání, kdy se člověk zařazuje mezi dospělé. Pak se mi čas od času ještě zdálo něco, čím jsem i po probuzení žil a myslel na to celý den, a taky si to různě vykládal, ale už to nebylo tak intenzivní a snad ani důležité.

Otázka ale zněla dál – co to jsou vlastně sny? Je několik teorií, proč sníme, ale žádná z odpovědí na tuto otázku zatím není jistá. Přesněji řečeno na tu část spánku, které se říká REM a je typická rychlými pohyby očí. Jeden REM spánek trvá asi 20–30 minut ale člověk v něm může prožít celý lidský život, dokonce bych řekl celou historickou epochu.

Svého času mě fascinoval Freud s tou svou posedlostí vztyčenými faly, ale myslím, že to všechno zbytečně dramatizoval. Spíš bych vsadil na Junga a ty jeho archetypy mě zaujaly natolik, že jsem si po revoluci, když to bylo možné předplatil časopis Bolingenská věž, který vydávali čeští Jungovci. Ale časopis po pár číslech přestal vycházet a tak se ukázalo, že nás, kteří se tím zabývají, je jenom hrstka podivínů a všichni ostatní – a normální – myslí na to, jak vydělávat prachy.

Tak jsem na tyhle problémy jaksi rezignoval a připomněli se mi jenom když jsem se doslovu k Odysseovi od Joyce dočetl, že napsal nějakou knížku, která se jmenuje Plačky nad Finneghamem a možná právě ona je klíčem k tajemství spánku. Tenhle podivínský Ir stvořil prý nejkomplikovanější literární strukturu na naší planetě a pak šel ještě dál, a pokusil se napsat knížku o tom, co se děje s mozkem člověka v noci. Psal to osmnáct let a kromě všeho jiného dokonce stvořil i jakýsi svůj vlastní jazyk. Právě tohle mě, když jsem si na to znovu vzpomněl tady v Tramtárii, zarazilo. Doma jsem si říkal, že to byl tak trochu podivín, který dosáhl už předtím svého zenitu a teď se zamotal sám v sobě a v podstatě jsem souhlasil s těmi literárními kritiky, kteří říkali, že to je jenom velký podvod. Jen tak pro ilustraci jedna přeložená věta z té knížky zní: "Řekyřin, kol Ev a Dama, z brodů břehů k jezeru zer, plyne kruho víkus protopekla k Howth Castle a krokolí…"

Ano, to je skutečná řeč snění, říkám si teď, a ta kniha titánský pokus dobrat se tajemství mozku, uchopit je uměleckým způsobem a předběhout svou dobu stejně geniálně jako Leonardo da Vinci svými technickými vynálezy. Dnes si myslím, že Joyce byl už jenom krůček od objevů, na kterých pracovali Tramtárci tisíciletí. Když se Joycea ptali, proč tu knihu napsal, řekl: "Aby měli kritici tři sta let co dělat."

Ale to jsem odbočil. Faktem je, že se mi zdálo, že sny v Tramtárii jsou jakýmsi přirozeným důsledkem meditací a celkového životního stylu, že meditace je vlastně řízené snění, a tak se stav bdění a snění postupně sbližují a možná po nějakém čase splývají. Předpokládá se, že spánek REM souvisí s růstem a rozvojem mozku. A já jsem měl pocit, že mi přibývají mozkové buňky stejně závratně jako svaly kulturistovi, který cvičí několik hodin denně a stravu doplňuje anabolickými steroidy.

TIBURÓN

Pokračoval jsem svědomitě ve svých každodenních ranních zpěvech a odpoledních meditacích v podmořském světě, až se mi to začalo trochu zajídat. Bylo to dost stereotypní, dokázal jsem se už pod mořskou hladinu přenést během několika vteřin, někdy i s otevřenýma očima a s motykou v ruce, když jsem okopával zeleninu, ale zdálo se mi, že jsem jaksi dosáhl hranic svých možností. Prolétával jsem nad hladinami korálů, které se lehce vlnily, chňápaly po mně svými chapadly nějaké sasanky nebo jiné podmořské rostliny. Litoval jsem, že tu není internet nebo nějaký rozsáhlý Brehmův život zvířat, kde bych si mohl listovat a určovat své vize, protože jsem nepochyboval o tom, že veškerá ta flóra, ale i fauna podmořské říše, která se mi zjevovala, skutečně existuje, i když já jsem jí já na vlastní oči nikdy skutečně nespatřil.

Vybavovala se mi z nějakého obrovského rezervoáru obrazů, do kterého jsem se naboural, oživoval jsem možná letmé vzpomínky na listování učebnicemi přírodopisu, cestopisné reportáže v časopisech anebo naučné filmy v televizi, ale všechno to bylo velmi podivuhodné a zpočátku vzrušující.

Jistě se vám někdy stalo, že se vám ve snu připomenul nějaký konkrétní předmět, který jste viděli už kdysi dávno a ta má meditace bylo takové snění ve stavu bdění. Proplouval jsem hejny barevných třpytivých rybek neuvěřitelných tvarů a barev, neuchopitelné hojnosti a pestrosti. Nakonec jsem se bavil tím, že jsem se pokoušel potopit se stále hlouběji a hlouběji. Byl to zážitek se vším všudy, cítil jsem stoupající tlak po celém těle, pískání v uších i euforii jak se v těle stlačoval dusík. Propadal jsem se do temnoty a osamění, protože pestrost živých organismů rychle mizela a vlastně to bylo podobné, jako když člověk stoupá k vrcholkům velehor.

Organismy, na které jsem občas narazil, byly odolné a houževnaté a neuvěřitelně skromné – tady navíc jaksi medúzovité a neuvěřitelných tvarů, navíc často nevím proč svítící. Příroda se tady opravdu vyřádila, ale po několika ponorech na mě začínala doléhat samota a opuštěnost a připadal jsem si ztracený. Poprvé ve mně uzrávala představa, že bych chtěl tím světem nejenom proplouval a poznávat ho, ale sám se cítit tvůrcem, který jej řídí, a tím si osvojit zákony, podle kterých funguje a nalézat v nich skuliny. Abych to řekl moderně: surfovat po přírodních zákonech.

Nenapadlo mě to takhle pomalu a uspořádaně, ve stavu téhle řízené meditace se míhaly zážitky i myšlenky jedna přes druhou obrovskou rychlostí, opravdu jako při snění, anebo snad v nějakém drogovém opojení. Jisté jen je, že se jakoby navzájem překrývaly celé scénáře, desítky a stovky, a já jsem svou vůlí mohl jen tolik, že jsem si některé namátkou jakoby vybíral a rozvíjel je.

A když poprvé došlo na to, že bych si chtěl prožít pocit demiurga tohohle všeho, pocit božství, v šíleném trysku mi proběhlo hlavou, že bych pak mohl všechno: přemisťovat se podle libosti, stát se i někým jiným než počítačem, stát se vším zároveň, prostě jakási závrať z nově otevřeného vesmíru na hranicích toho prvního. A tenkrát se to také poprvé stalo.

Prolomil jsem se z ochranného kruhu, ve kterém jsem byl vlastně uvězněn zpěvem manter a vnímáním všeho toho pozitivního v Tramtárii a ocitl se jakoby venku z klece, vyhnán z ráje, na volné svobodné prostranství, ale za tu cenu, že tu vedle dobra opět existuje i zlo. Poprvé co jsem byl v Tramtárii, jsem při meditaci pocítil neklid, který přerostl vzápětí ve strach. Bylo to absurdní a nemyslitelné, popíralo to všechno, co jsem předtím slyšel a říkal o prvotním dobru, o tom, že meditace je jenom svět dobra. Najednou jsem věděl, že se něco nedobrého stane a skutečně se můj strach zhmotnil. Stoupal jsem právě nahoru z temné hlubiny, chtěl jsem se již vynořit a viděl jsem nad sebou tmavou modř přecházející do bleděmodré, nad kterou měl být oslňující příval světla. Náhle se tam mihnul nějaký stín, několikanásobně větší než lidská postava, zlověstný a jaksi podvědomě smrtelně nebezpečný. Byla to silueta obrovské ryby a mířila ke mně, podobna torpédu nebo tryskáči bez pohybu ploutví.

Žralok! Došlo mi náhle a viděl jsem tu zlověstnou řadu zubů v obloučku opačném než je úsměv, viděl jsem rychle se přibližující tuny hladkého masa, stvořeného k zabíjení. Jediného tvora, který člověka považuje za potravu a nemá před ním strach. V normálním světě by takováto situace zřejmě byla můj konec, zdřevěněl bych strachy a v příštím okamžiku skončil přepůlený obrovským chrupem.

Ale při meditaci, ať byla jakkoliv silnější, uvědomoval jsem si podobně jako ve snu, že to je jen virtuální realita, a tudíž se tu jaksi mohou dít zázraky. Vzpomněl jsem si co jsem znal z článků o žralocích, že je třeba postavit se jim čelem a v poslední chvíli je udeřit do citlivého rypáku. Ve skutečnosti bych k tomu nikdy nenašel odvahu, ale tady to šlo. Zíral jsem tváří v tvář jednomu z nejnestvůrnějších pohledů, jaký si lidská mysl může představit, a pak ten obrovský kolos o velikosti autobusu prostě praštil pěstí do tlamy. Celý se zarazil, cosi jako tlaková vlna toho, jak se otáčel mě odhodila a žralok se otočil a zmizel stejnou rychlostí v nekonečnu mého spekulativního oceánu.

Vrátil jsem se do bdělého stavu otřesený a teď, když bylo po všem, jsem měl třesavku po celém těle. Nedivil jsem se už uživatelům halucinogenních houbiček, že pod jejich vlivem skočí z balkónu, protože jsou přesvědčeni, že umí létat. Iluze téhle nechemické drogy byla tak dokonalá, že jsem cítil pohmožděné prsty v místech, kterými jsem žraloka udeřil. Možná jsem v transu opravdu praštil do země, kdo ví.

Nejvíc mě ale tížilo že to nebylo jen tak náhodou, ale jakýsi symbolický útok nějakého démona. Moje nejoblíbenější knížka je Stařec a moře od Hemingwaye, kde on neříká žralokům anglicky shark, ale tiburón, což ve španělštině je i jakýsi výraz pro zlo, darebáky nebo temné síly. A já jsem se zřejmě teď s nimi musel utkat, jestli jsem opravdu chtěl po té své magické cestě dojít k dalšímu bodu. V duchu jsem rekapituloval všechny mystické zkušenosti, jak je znám z knížek, a došel jsem k tomu, že vždycky je překonání nějaké takovéhle překážky nutné.

MÝTY A LEGENDY

Svěřil jsem se se svým žralokem Voloďovi, podobně jako by se pacient měl svěřit lékaři, pokud léky, které užívá, mají nějaké vedlejší účinky. Docela ho to překvapilo: "U nás se něco takového nestává často," řekl mi to, ale když přijde někdo zvenku, je to mnohem pravděpodobnější."

Bylo mi jasné, že oni jsou geneticky naprogramováni k dobru, to se našinci prostě nemůže podařit. Přicházíme ze světa, kde silnější poráží slabší, i když už ne v tom brutálním přírodním smyslu slova, ale přeneseně ve sportu, v ekonomice a v intelektuálních výsledcích. A pravěké ozvěny tohohle pudu jsou uloženy hodně hluboko v podvědomí.

"Můžeš s ním bojovat bez přípravy a spoléhat se na štěstí, anebo hledat scénář toho souboje ve starých legendách," řekl mi Voloďa.

"Možná je čas, aby ses o ně začal zanimáť."

Pochopil jsem jeho výklad tak, že se prostě musím prokousat bludištěm různých Tramtárských mýtů a legend a hledat tak dlouho, až narazím na nějakého žraloka, a pak prostě opakovat ten postup, kterým nad ním zvítězil nějaký Voloďův prapředek.

Zdálo se to absurdní hledat žraloka v himálajských legendách, ale všichni víme, že je to všechno míněno obrazně a i ten žralok je jenom symbol zla. Tak jsem se bez nějakého jasného záměru znovu vrátil do knihovny a v oddělení ruskojazyčné literatury začal pátrat v ještě spodnějších vodách než byla historie od Gautámy Buddhy.

Bylo mi jasné, že tramtárské náboženství, na první pohled skoupé, má mnoho různých mýtů, legend, které ale nejsou chápány doslovně, spíš se vyprávějí jako pohádky dětem a dospělí si z nich vylupují ten oříšek poznání.

Tušil jsem, že tramtárské mýty čerpají z mýtů hinduistických a buddhistických, ale brzy jsem poznal, že vytvářejí i své vlastní, tramtárské, a stejně jako všechny ostatní mýty vytvářejí podivuhodný svět, který lze nejrychleji a nejlépe připodobnit na řeckých bájích, které jsou pro náš kulturní okruh nejbližší.

V těch nejpodstatnějších věcech, týkajících se stvoření světa a vesmíru jsou Tramtárci věrni svému rodišti – indickému subkontinentu. Příběh o stvoření Vesmíru začíná tím známým vejcem, které obsahují i mýty řecké a finské. V tomto případě jde o zlaté vejce, které pluje po nekonečném moři. Když praskne, což lze považovat za jakousi analogii s Velkým třeskem, objeví se Pán vesmíru, který se později rozštěpí v muže a ženu. Ani toto nelze chápat doslovně, ale spíš jako princip pohlavního množení. Z této původní dvojice pak prý vzešlo každé zvíře, ryba, pták a hmyz na zemi.

V tramtarijském systému věcí má čas a prostor jakousi iluzorní formu, V první řadě cyklickou, bůh je líčen jako kosmický tanečník, jehož rytmy sledovaly věčné cykly prostoru a času. Jeden cyklus stvoření a zničení světa trvá podle Tramtárců 3,5 miliardy let, což je kupodivu doba, která podle vědců uběhla od Velkého třesku.

Svět podle Tramtárců ovšem nemá pouze fyzickou stránku, obsahuje i několik dalších dimenzí počínaje naší hrubě hmotnou přes dimenze jemnohmotné až po čistě duchovní oblasti. Jsou to ty virtuální světy, do kterých člověk upadá prostřednictvím meditace.

Považoval jsem ten vybájený vnitřní svět také za jediný a neměnný, ale z mýtů tady v kamenné knihovně jsem se dozvěděl, že každá ta meditativní úroveň má ještě další pododdělení, z nichž některé se překrývají nebo přecházejí povlovně jedno v druhé. To byl pro mě teoretický objev, který mi otvíral dveře zase do jiných neznámých prostor, o kterých jsem si netroufal doufat, že můžou existovat. Možná že můj tiburón je jakési první otevření těch dveří. Připodobnil bych to k počítačové hře, ve které vy vidíte jen to, co se děje na obrazovce, a až časem si zvyknete, že se můžete přemisťovat do jiných úrovní a že ty dveře se otevírají stiskem nějaké klávesy, o které zatím nevíte, a zjistíte to až v okamžiku, kdy těmi dveřmi z jiné dimenze proleze nějaká počítačová zrůdička, která vás chce oddělat.

Jinak náš pozemský svět se samozřejmě nachází někde uprostřed těchto mnoha dimenzí.

Ale abych se vrátil k té příběhové linii legend: ta nejznámější odvozuje původ Tramtárců stejným způsobem jako Tibeťané – od opičího prapředka, který zplodil s lidožravou skalní démonkou rákšasí šest potomků. Tyto hybridní opice vypadaly jako kterékoliv jiné, jenom jim chyběly ocasy. Jejich potomci postupně ztráceli opičí vlastnosti. Ti, kteří byli po otci, byli soucitní, inteligentní a citliví, ti po matce měli rudé tváře, zálibu v hříšném chování a byli paličatí. Zajímalo by mě, co na to řeknou etnografové, spor o tom, jak prapředci druhu homo sapiens vyhubili někdy v neolitu neandrtálce jsem četl jen velmi letmo.

Narozdíl od jiných mytologických postav, které Tramtárci berou spíše jako my ježibabu, vílu anebo skřítka, vykládali dětem legendu o rakšasí s jistou vážností, která odpovídala tomu, jak my malým dětem vyprávíme příběhy z Bible.

Pak je tu ale celý panteon bohů a bůžku, kteří, jak jsem pochopil, slouží pouze pro obveselení dětí a přizpůsobení složitých životních jevů jejich jednoduchému chápání. Tak například horská víla Ménaka, manželka boha Himálaje, Stejně jako u nás máme své vodníky, hejkaly a čerty, Tramtárci měli šarabhu, mytickou osminohou okřídlenou příšeru se strašlivými pařáty, třemi rohy, lvím obličejem a ohnivě zářícím tělem porostlým bodci ostrými jako šípy. Byla to první příšera srovnatelná s mým tiburónem, ale v legendě se nic nevyprávělo o boji s ní a případném vítězství. Prostě existovala a škodila a nikdo ji zatím nepřemohl.

Zeptal jsem se moudrého staříka v knihovně, jestli nezná nějakou legendu o zlém vodním tvoru. Nevěděl. Už jsem si tak zvykl že se mi tady všechno daří, že jsem z toho byl úplně vykolejený. Ale jaksi zvláštně, bez pocitu neúspěchu, prostě jsem se s tím faktem smířil. Vadilo mi na tom jedině to, že jsem k další meditaci přistupoval se strachem, proti kterému jsem neměl recept.

SIDDHOVSTVÍ

Na další meditaci se vydal Voloďa se mnou. Zavedl mě zase do nějaké jeskyně, kterou jsem nikdy předtím neviděl, plné různých rituálních předmětů, jejichž účel jsem neznal, a také ovšem hudebních nástrojů, o nichž jsem věděl hodně.

Celý rituál byl jaksi gruntovnější, šlo se na něj důkladněji než při tom každodenním meditování. Zatímco jsem si musel opakovat věčné tram-tram-tram, Voloďa hrál na činely jako při ranním muzicírování, akorát že často měnil rytmus a styl a postupně, ale neodvratně jakoby klesal tónem i melodií do hlubin úměrně k tomu, jak já jsem si představoval svůj potápěčský kurz, tentokrát pomaleji a důkladněji než jindy.

Cítil jsem při tom, jak mě svírá obruč strachu. Pryč bylo to nekonečné štěstí, které jsem ještě nedávno při meditaci pociťoval, teď jsem měl celé tělo v křeči a každou sekundou jsem očekával útok, soustředěný na to, odkud, z jakého kouta tiburón vystřelí a kojící se neurčitou nadějí, že řešení se samo někde najde. Tentokrát jsem se neodvažoval prozkoumávat temné hlubiny, kopíroval jsem svými pohyby reliéf pomyslného dna, prohlížel si korály, vjížděl do hejn pestrobarevných rybek a nebýt toho strachu, mohl bych klidně říct, že jsem se kochal tou všeobecnou nádherou.

Najednou jsem v dálce něco uviděl, blížilo se to ke mně, ale nebyl to žralok, bylo to ve velikosti lidské postavy. Ano, za chvíli jsem to rozeznával: byl to … Voloďa.

Ten objev byl pro mě ohromující – není to jen pustina, jak jsem se domníval, ale do světa utkaného mými meditacemi mohou libovolně vstupovat další osoby. V tu chvíli mi bylo jasné, že v tomhle podmořském světě toho lze dělat mnohem víc, že je to jakýsi rozcestník mezi mnoha světy.

Ale to už byl Voloďa u mě. Nemohli jsme pod vodou mluvit, tak mi jen ukázal palcem a ukazováčkem to mezinárodní potápěčské heslo O.K. a pak i rukou ukazoval, abych ho následoval.

Vznášeli jsme se v prostoru mezi nebe a zemí a on mi pak ukázal prstem na jakousi skalní průrvu, kde zel otvor do skály. Vplul jsem dovnitř, ale Voloďa zůstával. Bylo mi jasné, že nemůže jít první, protože já teprve vytvořím, co v té jeskyni bude, tenhle svět je jakési moje oživené podvědomí, a tak se teprve ukáže, co se z hlubin mé duše tady zobrazí a skutečně se zobrazilo něco z romantické stránky mé povahy.

Viděl jsem spoustu filmů o pirátech a podivuhodných vědcích typu kapitána Nema a v tom duchu se taky hned za ohybem podzemní štoly utvořila jakási vzduchová kapsa a jen co jsem se nadechl, ocitl jsem se v jakési řídící místnosti ponorky. Ale ne z doby kapitána Nemá, ponorky supermoderní, vybavené počítači a řídícím pultem s mnoha obrazovkami a jak jsem letěl očima po těch obrazovkách, naskakoval na nich po jedné za druhou obraz a byli to velmi realistické záběry jaké jsem viděl kdysi na úřadovně městské policie, kde měli rozestavěné kamery po všech důležitých křižovatkách ve městě a ty obrazy se tu sbíhaly, viděly tu v reálném čase mnoho dějů zároveň. Po dlouhé době jsem zase viděl Věru jak sedí doma u svého psacího stolu a píše nějaký dopis, viděl jsem svého tátu v Praze jak jede tramvají a taky Naděždu, která v jeskyni vaří oběd, dokonce už dávno zapomenutého Araba Muhammada, jak provází turisty v Indii pod Tádžmáhalem, prostě nekonečné defilé lidí, kteří mi byli nějak blízcí, a kteří byli jakoby pozorováni skrytou kamerou.

Trnul jsem v němém úžasu, že jsem překročil další pomyslnou hranici mezi obyčejným světem a světem zázraků a bylo mi jasné, že v tomhle okamžiku jsem skutečně vykročil na cestu siddhovství, cestu divotvůrce, která ale na sebe vzala háv jedenadvacátého století, protože je živena a napájena skutečnými obrazy, utkána z myšlenkových procesů a obrazů uložených v podvědomí.

Strach z tiburóna byl zapomenut a možná právě ten strach byl jakýmsi impulzem, který mě sem dovedl, který ve mně zbystřil smysly a nastartoval vůli dobrat se dalšího stupně na nekonečné cestě k sebepoznání.

Dokonalým poznáním sebe můžeme vstřebat celý vesmír, který je v každém z nás skutečně otisknut nějakou holografickou metodou. To jsem pochopil. Těkal jsem z jedné obrazovky na druhou a bylo mi jasné, že tohle je jakási moderní forma jasnovidectví. Nějakým neznámým způsobem jsem se přesouval stovky a tisíce kilometrů a viděl paralelní děje, které se odehrávají na mnoha místech současně, až se mi z toho zatočila hlava a všechno se kolem mě roztočilo v jakémsi podivném víru a já poprvé spíš ve zmatku vyplul na hladinu, přesycen dojmy a vjemy, podivně zesláblý a vyčerpaný.

Otevřel jsem oči a ocitnul se zase na pevné půdě v jeskyni.

Voloďa se starostlivě skláněl nade mnou a z kapesní čutory mi dal loknout pořádně silné vodky samohonky. Cítil jsem se na samé hranici šílenství, chtělo se mi zároveň křičet i plakat, byl jsem vrchovatě plný džbán a škubalo mi ve svalech po celém těle. Nikdy jsem se necítil tak unaven. "Vítej mezi siddhy," řekl mi Voloďa chápavě a z těch několika slov jsem pochopil, že ví všechno o mém duševním stavu, že to i dokonce čekal a že je zbytečné mu cokoliv vysvětlovat.

VYLADIT SVOU DUŠI

Nemohl jsem se z toho zážitku jen tak vzpamatovat. Ten den jsem večer nikam nešel, jenom jsem si prostě lehl na své lůžko v Naděždině jeskyni. Druzí dva manželé byli pryč a Naděžda mě opečovávala s jakousi skoro až mateřskou laskavostí. Zdálo se mi, že mi z očí odečítá co jsem dneska prožil a jaksi se mnou soucítí. Ono vůbec soucítění a empatie byla u Tramtárců silná stránka jejich povahy, ta asi nejsilnější.

Uvařila mi hustou polévku, ve které jak se říká stojí lžíce a vůbec ke mně měla nějakou zvláštní úctu. Asi jako žena k muži, který se vrátil z těžké rachoty.

Zdálo se mi, že pro tramtárské muže jsou takovéhle siddhovské kousky, konané ve vší intimitě a tajnosti něco jako denní chleba. Ale co ženy? Není právě to, že jsou toho zbaveny, důvod jejich starostlivé péče, který tak kontrastuje s jejich jinak nadřazenou rolí?

Neměl jsem ale sílu jakoukoliv myšlenku rozvíjet. V hlavě mi hučelo a postupně mě i začínala bolet – vůbec poprvé od té doby co jsem byl v Tramtárii, takovým tím důvěrně známým způsobem, jako když je člověk po opici a vypařuje se mu z krve alkohol. Anebo když se potápěč příliš prudce vynoří z hlubiny a má v krvi bublinky stlačeného dusíku, napadlo mě. Pak jsem ještě dostal do levého oka tik. Vlastně mě to hluboce zklamalo. Myslel jsem, že siddhovství je jakási dokonalá životní cesta neustálého štěstí, radosti a jakési božské energie a místo toho to byla zase jenom tvrdá práce, nervové vypětí a opotřebovávání organismu.

Ačkoliv bylo teprve odpoledne, usnul jsem neklidným spánkem, ve kterém mě pronásledovala lidožravá rákšasí a měl jsem dokonce sen, že mě dohonila a sežrala a já jsem byl nestrávené maso v jejich vnitřnostech.

Když jsem se opět probral, Naděžda mi vzkázala, že mám jít za tím divotvorným hlavním staříkem s dlouhým plnovousem. Šel jsem hned, kráčel jsem rozeklanou kamennou pěšinkou ještě trochu rozespalý a přemítal, o čem asi se mnou chce mluvit.

Bylo jasné že se nějakým způsobem dozvěděl, že už nejsem jenom obyčejný návštěvník, ale poodkryl jsem roušku tajemství jejich duchovních schopností. Čekal jsem, že mi něco nabídne, nebo že se budu muset nějak zavázat, složit nějaký slib, přísahu, já nevím. Rozhodně to mělo být něco významného, když jsem se s tím tajemným staříkem měl vidět teprve podruhé.

Seděl na své židli mlčky a pronikavě mě pozoroval, skoro jako z nějakého filmu o kung fu.

Úplně jsem čekal, že teď vyskočí do výšky, udělá ve vzduchu kotrmelec a dopadne zase rovnýma nohama na zem. Místo toho se naprosto normálně, konverzačním tónem zeptal, jak se mi tady líbí.

"Máte to tady hezky zařízené, úplný ráj na zemi," řekl jsem mu.

On však obratem přešel k mnohem vážnějšímu tónu. Vrásky na obličeji se mu složily jinak než před chvílí a předvedl úžasně působivé mimikry. "Není snadné udržovat při životě a ještě rozvíjet učení tak výlučné a tajné a duchovní techniky tak pronikavě působící a někdy i nebezpečné. Zakladatelé našeho učení od začátku věděli, že jeden člověk z tisíce je schopný si jej osvojit. Věděli také, jak je důležité skrýt jej před zraky všech a snad proto se nám podařilo přežít tisíce let. Za ta milénia od nás mnoho lidí odešlo do obyčejného světa, máme od nich zprávy z celé planety," vykládal zachmuřeně a na můj vkus byl překvapivě hovorný.

"V každé zemi žije někdo, kdo ví o tramtárském učení. Někteří nově příchozí u nás zůstanou navždy ale mnohem víc rodilých Tramtárců odchází do světa. Nyní jsi se i ty stal jedním z nás. Projdeš ještě mnohými zkouškami a odpovědnost za to, jak se svým životem naložíš je, jen na tobě. Nebudeme ti nic přikazovat a nejsi nám ničím zavázán. Kdybys nám chtěl škodit, umíme se bránit, ale jsem přesvědčen, že k tomu nikdy nedojde," poté se zahleděl do země aby mi dal na srozuměnou, že audience skončila a mě se zdálo, že meditační technologie Tramtárců postoupila do takové fáze, že je na hranici jakési mozkové architektury. Přeložil jsem si to tak, že mohou jak on říkal odejmout myšlení, neboli mozkomíšníma vibracema "vymést" mozek. Strach ale mít nemusím – pokud neporuším jejich pravidla.

HOMO SYNCHRONICUS

Musím říci, že ten den se mnou dost otřásl.

Bylo bez pochyby, že kořen všech zázraků musí sídlit v možnostech, které se v šedé kůře mozkové, nejsložitějším jevu vesmíru, ukrývá. Není žádným tajemstvím, že tahle věc velká asi jako grep je pořád ještě hodně neprobádaná, říkal jsem si večer, zatímco jsem se zase coural po údolíčku. Vůbec jsem tady v Tramtárii docela rád jen tak bezcílně bloumal krajinou a třídil si myšlenky. Vybavovaly se mi polozapomenuté informace, které jsem někdy předtím vstřebal Tak třeba jsem kdysi někde četl, že člověk má mozky vlastně tři. Relaxace nebo meditace je jediný způsob, jak všechny tři mozky vyladit ale Tramtárci zjistili ještě víc – stejně jako objevem že jádro atomu lze štěpit a využívat jeho energie, objev napojení se mozku na jakési vědomí světa (já vím, zní to pavědecky, jenže na tyhle věci ještě žádná terminologie nebyla zavedena) znamená zároveň i schopnost do těch světských věcí zasahovat. Asi by bylo zajímavé zjistit, co by to udělalo, kdyby se mozek Tramtárce připojil na elektroencefalograf.

Jak jsem se tak procházel, vzpomněl jsem si ještě na jeden článek, tuším že jsem ho četl na internetu, ve kterém se rozvíjela paralela mezi mozkem a internetem. Zatímco v mozku jsou členy systému neurony, které svými synapsemi vytvářejí síť, u počítačů jsou to computery. Na rozhraní mozkových neuronů dochází k výměně informací, která je i smyslem sítě počítačové. Mozková stejně jako počítačová síť často používané dráhy udržuje a ty se zesilují, a málo využívané naopak zeslabuje a ony upadají. sebeuvědomění. Mozky traktátců po staletí a možná tisíciletí také posilovaly jiné vazby než ty naše, takže tam mohlo docházet k jiným propojením a stejně jako se třeba geneticky ukládají předpoklady pro naučení se řeči, mohly v jejich mozku vznikat takovéhle předpoklady pro meditování a pak i jiné činnosti, které se vymykají pojetí přírodních zákonů, jak je známe. Vypadalo to, že je možné, systematickou prací s mozkem spustit dlouhodobé změny nejen jednotlivce ale i celých společností.

A ještě něco. Staré civilizace ovlivňovaly mozek drogami – a teď se to jako požár šíří i naší civilizací soudobou. Ale tady jsou drogy nahrazeny tranzem jaksi jemnějším a tvárnějším, který není tak nebezpečný a nabízí více možností.

Zatímco dnes se všeobecně vžilo označení pro lidský rod homo sapiens sapiens, logika věci napovídá, že to nemusí být nejvyšší vrchol přírody. Rozum jako takový ovlivňuje myšlení, ale to je jen část projevu svobodného člověka, jenom polovina mozku, jedna hemisféra. Samozřejmě tou druhou polovinou je intuice, tvořivost. Jde o to, aby se člověk naučil používat obě hemisféry, obě části mozku v jakési synchronicitě. To je možná budoucnost, kterou by se člověk mohl vyvíjet. Homo synchronicus? Možná právě Tramtárci představují další evoluční stupeň ve vývoji druhů.

ZÁZRAKY s. r. o.

Během každého dalšího dne probíhaly v mém virtuálním světě nové a nové objevy. Naprosto se to vymyká tomu vědeckému způsobu chápání světa, jak se učí ve školách, ale na to už jsem byl tak trochu připraven.

Měl jsem pocit, že se děje něco světodějného, že jsem účasten stejné revoluce jako když Koperník přišel na to, že se Země točí kolem Slunce anebo když Einstein svou teorií relativity otřásl celým soudobým světem. Jenom s tím rozdílem, že oni k tomu došli exaktně, vědecky, ale já byl svědkem důkazu, kterému ještě nějaký matematický vzoreček chybí.

Zjistil jsem že i já, netramtárec, můžu po krátkém zaškolení provádět věci, které popírají některé základní zákony jako například přitažlivost zemskou. Ve své podmořské laboratoři jsem se prostě v tom svém řízeném transu zaměřil na kámen, který ležel na cestičce a přinutil ho, aby se zvednul. Neptejte se mě jak, prostě jsem to chtěl, vsugeroval jsem mu to.

Existují takové počítačové hry, které mimo jiné slouží lidem s mozkovou disfunkcí, aby si zharmonizovali mozek. Jsou připojeni na EEG a ovládají třeba let letadla na obrazovce pouhou svou vůlí. Počítač automaticky převádí impulzy z mozku na obrazovku počítače. Když polevíte v pozornosti, letadlo spadne. Něco podobného se teď odehrávalo ne na obrazovce, ale ve skutečnosti, o tom jsem přesvědčen, i když absolutní důkaz o tom nemám, jenom jsem prostě viděl, že se ten kámen zvedá a pluje vzduchem.

Ale to byl také vrchol, kterého jsem svým dlouhodobě netrénovaným mozkem dosáhl. Voloďa mi, sice neochotně, ale přece jen vykládal, co všechno umí oni: říkáme tomu teleportace, telekineze, jasnovidectví, a tak podobně. Mě šlo nejlépe stát se jakousi webovou kamerou a prohlížet si místa ve světě, ke kterým jsem měl nějaké duchovní pouto. Ani tady nevím, na jakém principu to funguje, (zřejmě to jenom rozvinulo mé sklony k voayerismu) a pak potvrdilo, že jsme opravdu něčím nehmatatelným propojeni, že každá buňka má zakódovanou nějakou informaci o celku a jejím prostřednictvím lze celek vidět.

Moje akvanautská dobrodružství připomínala přepínání programů u televizoru se satelitní anténou, i když zvuk byl přítomen jenom málokdy, ale když už tam byl, rozuměl jsem podstatě jakékoliv řeči světa. Ne konkrétně, slovo od slova, ale jakémusi duchu té promluvy, podstatě sdělení.

Ty objevy byly tak vzrušující, že jsem se úplně zbavil strachu ze svého tiburóna. Skoro bych řekl, že i ten žralok v mém virtuálním světě nějak vnímal mé nálady, stejně jako třeba pes, který na vás nezaútočí, když cítíte, že se ho nebojíte, ale jakmile vycítí strach, rafne vás do lýtka. Až jednou, při vynořování, se nade mnou bez varování a beze stopy po útoku mihlo jeho obrovské bílo břicho a šedý stín hned uháněl pryč.

Celý můj potlačený strach v jediném okamžiku zase vyplul na povrch a na okamžik mě ovládl, stejně jako připomínka, že si s ním nevím rady, neznám recept jak jej porazit ani způsob, jak s ním bojovat. Vzpomněl jsem si na staříkovo varování, že mě čekají ještě nějaké zkoušky a uvědomil jsem si, že se konfrontaci s tímhle virtuálním ztělesněním všeho negativního, co ve mně je, budu muset střetnout, že před tím soubojem neuteču, a že i tady, stejně jako v normálním životě, nemůžu jinak než žít v neustálém napětí a ohrožení, ale tvářit se že o nic nejde, že mám všechno zmáknuté a pod palcem, protože bez toho postoje, bez toho sebevědomí by nefungovaly ani ty nejelementárnější věci.

LOTYŠKA

Ale popisuju tu pořád jen virtuální, vnitřní svět, jakoby se v tom skutečném, vnějším nic nestalo. A přece se toho dělo pořád tolik. S Naděždou a Borisem a Koljou jsme už byli staří známí a každý den jsem se seznamoval s novými a novými Tramtárci.

Byli to různorodí lidé co do povah, zálib a temperamentu, ale všichni měli společnou jakousi sebevědomou pokoru, laskavost a dalajlamovský úsměv. Několikrát jsem narazil i na lidi, z rysů jejichž tváře bylo patrné, že nejsou rodilí Tramtárci. Prohodil jsem s nimi občas pár slov, ale ostýchal jsem se zeptat se přímo na jejich životní příběh. Také tu starou babičku, která vedle té typicky tramtárské jiskry v očích měla i poměrně moderní oblečení jsem potkal víckrát. Jednou, to jsme se setkali opět v knihovně, když jsem marně se snažil zjistit něco o nějaké teoretické podstatě tramtárských meditací, mi stará paní laskavě řekla: "Tak už se konečně zeptejte."

"Vy asi víte i proč jsem k tomu neměl odvahu?" navázal jsem na její otázku a stará paní pokývala hlavou ale zároveň pokrčila rameny.

"Přijďte ke mně zítra na večeři," pozvala mě a vysvětlila mi cestu.

Nic jsem si od toho nesliboval. Není to příliš chvályhodné, ale nefascinuje mě moudrost starých lidí a vždy, když jsem s nimi v kontaktu, cítím spíš smutek z konečnosti lidské existence. Moje sociální cítění v tomto směru není příliš vyvinuté, ale zvědavost a vědomí, že musím splnit, co jsem slíbil, mě pohánělo vpřed.

Počasí se toho dne měnilo každou chvíli, ale i když svítilo sluníčko, byla přece jenom na to letní období zima. Ta stará paní, za kterou jsem šel, nebydlela v jeskyni, ale jakémsi srubu z nahrubo otesaných klád. Už to byla trošku záhada – kdo jí ho postavil a jak? Další překvapení bylo, když mi k večeři nabídla přímo vynikající lívance s jahodami se smetanou. Po těch týdnech, kdy jsem jedl sice vydatná, ale Evropanovi přece jenom trochu nezvyklá jídla, jsem se teď oblizoval až za ušima. Pozorovala to s uspokojením dobré kuchařky, která to bere jako pochvalu své práce.

"Já jsem Lotyška," řekla.

Jmenovala se Viktoria, Viktoria Korvel, a když se rozvyprávěla, napadlo mě, že v jejím příběhu ožíval velký kus dějin minulého století. Nebýt toho zvláštního řízení osudu a zašmodrchání dějin, asi by se sem, mezi v podstatě tajnou sektu podivínů a vyvrženců z civilizace nikdy nedostala.

"Lotyši v Sovětském svazu to měli těžké," vyprávěla. "Nakrátko jsme získali nezávislost, pak nás o ní Stalin připravil, takže jsme v podstatě vítali Hitlera jako osvoboditele. Když se kolo dějin zase otočilo, mnoho našich bojovalo v druhé světové válce na straně Německa. Je jasné, že po válce, kterou Stalin vyhrál byli Lotyši jako první deportováni do gulagů, které postavili tady nedaleko odsud, v nehostinném a nepřístupném Uralu. V první vlně lidé, kteří prokazatelně a přímo kolaborovali s nacisty. A pak stačilo k takovému odsouzení zastávat nějakou funkci v tehdejší válečné samosprávě," vyprávěla. Nakonec vlny deportací skončily masovými odsuny rolníků při kolektivizaci zemědělství.

"To bylo až v roce 1949, čtyři roky po válce," rozhovořila se paní Viktoria melodickým, příjemným hlasem a konečně se dostala ke své osobě:

"Žila jsem tenkrát v malém městečku, osmdesát kilometrů od Rigy. Bylo mi čtrnáct let. Přišli pro nás ve tři hodiny v noci, naložili nás a jeli jsme. Na otázku proč měli jedinou odpověď – vy nacionalísty! Odvezli nás sem na Ural, nedaleko od hory Narodnaja. Rozmístili nás po domech a pak jsme začali pracovat na dolech. Tady je domek, ve kterém jsme žili," ukazovala pár zažloutlých fotografií, které vyštrachala z jakési skříňky. "V zimě tam bylo až padesát stupňů pod nulou. To je takový mráz, že se voda mění v led dřív než dopadne na zem."

Nazývali je přesídlenci a říkali, že to je navždy. Museli podepsat papír, že nikam nebudou utíkat a každý měsíc čtvrtého se hlásit milíciji. Za práci v kolchoze jim dávali 200 gramů chleba na den. Kdo nesplnil trudadeň nedostal nic.

"První roky byly nejtěžší," utíkala stará paní Viktoria do vzpomínek a ve tváři se jí zračila zvláštní krása. Pak přišla epidemie cholery a zemřela celá její rodina. Rozhodla se utéct zpátky do Lotyšska, kde měla příbuzné. Ale chytili jí a odsoudili do gulagu. Tenkrát si prý docela přála skoncovat se životem, s vyhlídkami na dvacet let nucených prací neměla před sebou moc růžovou životní perspektivu. A tenkrát poznala Tramtárce. Bylo to veřejné tajemství, že tam mezi nimi žijí. Bůh suď jak se tam dostali, a proč tam zůstáváli. Tvrdilo se dokonce, že prý je kdysi ve vyhnanství ještě před VŘSR potkal samotný Lenin. Cítil prý z nich tu jejich výjimečnou duchovní energii, která ho zahanbovala, a tak si s nimi pak vyřizoval účty. Faktem je, že nepočetní Tramtárci v lágrech, které byly shodou okolností nedaleko od místa, které si vybrali za svůj domov, sehráli významnou roli. Vzbudili atmosféru, vyprávěla Viktorie, o které píše například Solženycin, díky nim ti lidé tam neztráceli víru a dokázali přežít nemožné. Tramtárci samozřejmě byli lépe vybaveni proti krutému a nehostinnému prostředí, neboť tam žili již celé generace, ale kromě toho pozvedali morálku odsouzenců nepatrnými každodenními zázraky, konanými prostě tím, že kontrolovali svůj dech a měli tu svou magickou formulku tram.

Byli v lágrech šedá eminence a ukázala se jejich obrovská síla. Tehdy k nim Lotyška přilnula a snažila se dokonce pochopit jejich učení. Měla nebývalé schopnosti uvést se do transu, což jí umožňovalo prožít si uprostřed nejhorších životních podmínek jaké si lze na naší planetě představit, opravdové a nefalšované štěstí. Bylo to prý jako kdyby se podruhé narodila. Odmalička měla nevysvětlitelné pocity a tušení a tehdy se konečně dozvěděla, z čeho pramenily. Byla těmhle lidem tak vděčná, že když jí vypršel trest, přijali ji mezi sebe, a o všechno se s ní ochotně dělili a na všechno, na co se ptala, rádi odpověděli. Je tu prý šťastná.

Odcházel jsem opět s hlavou plnou otázek. Když si uvědomíme, že Tramtárci hloubkou poznatků, které zjistili o lidské duši, jsou kultura v podstatě z antropologického hlediska stejně cenná jako celé CCCP, zjistíme, že tito oficiálně neexistující Tramtárci vlastně možná ovlivnili dějiny celého Sovětského Svazu. Na jednu stranu se mi zdálo naprosto neuvěřitelné, že by nepočetní Tramtárci dokázali v sibiřských gulazích probouzet tu solženicynovskou atmosféru, ale pak jsem si uvědomil, že třeba ve starověkém Řecku se jednalo také v podstatě o hrstku lidí, navíc na poměrně malém prostoru, kteří navždy změnili směřování lidstva. Anebo potom patnácté století, kdy v jednom městě v italské Florencii žili Leonardo da Vinci, Michelangelo, Raffael a o kus dál Kryštof Kolumbus. I malé skupiny lidí mohou dokázat víc než celé miliardy.

POHŘEBNÍ RITUÁL

"Pajďom," řekl Voloďa a tak jsem je následoval nejdřív známými chodníčky a potom labyrintem podzemních chodeb zase někam, kde jsme ještě nikdy nebyli.

Blížili jsme se k místu, odkud se mihotaly záblesky ohně a odkud byl cítit nasládlý pach lidského masa, přesně takový, jaký je cítit v indickém Varánasí nebo nepálském Pašupatináthu.

Nejdřív mě to šokovalo, ale pak jsem pochopil o co jde. Již včera jsem nějak vytušil, že někdo ze starých Tramtárců zemřel. Byla to mimořádná událost, protože u Tramtárců je běžné, že se dožívají sto dvaceti let. Tahle jejich dlouhověkost ve mě vzbuzovala asociace na Šangri-la, ale dokázal jsem si to celkem logicky vysvětlit. Žijí prostě a zdravě, na čerstvém vzduchu a pak je tu samozřejmě ten vliv duchovní rovnováhy. Dnes už i u nás víme něco o alternativní medicíně a o tom, že nemoci těla a nemoci duše spolu nějak souvisí. Jogíni, papežové a podobní duchovně založení lidé se často dožívají vysokého věku a choroby se jim jakoby vyhýbají.

No nic, takže teď se stanu svědkem pohřebního rituálu. Tušil jsem, že to pro mě bude zase nějaké překvapení. Věděl jsem z knih jenom to, že Tramtárci pohřbívají jakýmsi syntetickým způsobem. Hinduisti nebožtíky spalují a popel pak sypou do posvátné řeky Gangy, což má napomoci k převtělování duší. Mladší buddhismus, ten tibetský seká mrtvoly mačetou a nechá je sežrat supy. Tohle snad ze začátku dělali i Tramtárci na Urale, ale později se vrátili hlouběji do historie, k původnímu hinduistickému způsobu spalování.

Ovšem jak se náboženství vyvíjelo, vstřebali trochu evropského pragmatismu, takže popel nesypali do posvátné řeky, ale hnojili jím svá políčka. S tím jsem se setkal na vlastní kůži.

Dlouho trvalo než jsem tomu porozuměl, oni říkali třeba "dědova řepa", "brambory babičky Natašy", "prababičky broskvička", protože věřili, že duše člověka z jeho popela trochu přešla do toho ovoce, anebo zeleniny, které se tam pěstují hnojeny příslušným popelem.

Je to vlastně jakýsi koloběh života. Oni jí potravu pohnojenou popelem svých předků, a tím vlastně do nich ten předek znovu vstupuje.

Vstoupili jsme do obří jeskyně. Pochopil jsem, že pro vlastní spalování mají obrovské kamenné krematorium. Spíš vypadal jako obří samovar.

"Získané teplo zároveň slouží k ohřátí obrovského množství vody," šeptnul mi Voloďa. Ta voda se prý částečně používá k čajovému obřadu – to je jedna z mála věcí, ve kterých se s Rusama shodnou – a potom slouží k takové rituální očistě. Zatím to vypadalo jako spousta jiných rituálů, které jsem viděl po světě. Směsice bázně a posvátna. Přicházeli jsme již k samotnému "kreamčnímu samovaru" cítil jsem kouř vonných tyčinek, teplo proudící z těch míst a slyšel podivně tlumené vzdechy a stony, které mě zneklidnily a abych se přiznal i trochu vzrušily.

"Voda zahřátá teplem z nebožtíka má pro Tramtárce posvátnou moc," vykládal teď již trochu nervózně Voloďa.

"Je to taková obrovská lázeň, ve které se všichni společně koupu, celý kmen," naznačoval mi.

"Jistě, uctívání života na oltáři smrti," uklidňoval jsem jej, neboť jsem měl pocit, že se bojí, aby mě to nešokovalo. "Je to v Asii běžné," řekl jsem a chtěl ještě něco dodat, ale to, co jsem pak uviděl mi vyrazilo dech. Následující obraz byl snad nejhlubší možnou metaforou života. Tramtárci ohněm z mrtvoly zahřívali vodu v kamenném bazénku, stojícím na kamenných sloupech nad ohništěm. Vypadalo to celé jako obrovský samovar, a v tom samovaru, v té zahřáté vodě, oni skupinově souložili.

Bylo to jako rána palicí, ale toto svérázné tantrické uctívání života na oltáři smrti jsem pochopil okamžitě. Čím dále jsem zde byl, tím lépe jsem se učil číst jakoby ze vzduchu, odezírat z atmosféry. Od věků je známo, že smrt je částečně spojena s jakousi extází, a tak oni to truchlení, to rozniternění, stejně jako teplo, vznikající spalováním nebožtíka využívají k prohlubování emocí. Smrt u nich prohloubí spodní okraj emoční hladiny a tím je jako trampolína vystřelí k prožívání vrcholného sexu a extáze. Takže oni pohřební slavnosti vždy spojí s rituálem přijímání mladých lidí do stavu dospělých, jak mi konečně s respektem k posvátné chvíli vyložil Voloďa. Viděl jsem přece už v nepálském Pašupatináthu dřevořezbu rituální soulože, nad hořícími i nebožtíky, tak co je na tom zvláštního? Tady to jen bylo doopravdy. Ale nebyl to skutečný grupen sex jak si ho představuji, že by si užívali každý s každým. Skutečně zde byla jediná dívenka, podle odhadu tak sedmnáctiletá, na které se měli vystřídat všichni dospělí muži. Po pravdě řečeno mě to znechutilo a dokonce se mi i zvedl žaludek.

Jak mohou tak duchovně založení lidé dělat něco tak nekonečně barbarského? Takhle uváděli do dospělosti své ženy snad jenom primitivní divoši z Austrálie, aboriginci, kteří žili na úrovni doby kamenné.

Probíhalo to skutečně jako rituál, bez citu, jako nějaká chirurgická operace a i Voloďa si všiml mého zhnusení.

"Na hrobu svých soukmenovců mladí muži a ženy skládají symbolicky maturitu, aby nahradili chybějícího člena společenství," řekl omluvně.

Všiml jsem si dokonce i toho starého vousatého staříka, jakéhosi tramtárského velekněze, který také přispěl se svojí troškou do mlýna v té teplé lázni, zahřívané poslední energií z nebožtíka.

Pozoroval jsme to neuvěřitelné divadlo a najednou jsem dostal strach, že budou chtít i ode mě, abych se zúčastnil, a já jsem byl přesvědčený, že mě to tak psychicky sebralo, že bych prostě fyzicky nemohl.

Snažil jsem se z místnosti vytratit, ale nebylo to možné. Musel jsem si to vytrpět až do konce, kdy oheň vyhasl, voda se pomalu ochlazovala a ztratila pro Tramtárce svou posvátnou moc.

Tramtárci vystupovali z lázně do připravených houní, ve kterých se osušili a oblékli. Ta mladá dívka byla vyčerpaná a se strhanými rysy, ale přitom podivně pyšná, jakoby naráz zvážněla a sama sebe si víc vážila.

Poprvé tady jsem si uvědomil, že se musím vrátit domů a celý svět se se mnou jakoby otřásl. Nikdy jsem neplánoval zůstat tady navždy, ale nový pohled na život mě tady v Tramtárii pohltil natolik, že to vytěsnilo všechny ostatní myšlenky. Jsem prostě takový typ člověka, kterého na čas ovládne nějaká myšlenka nebo situace, nebo vize a celého ho pohltí. Takhle jsem se čas od času zahrabal do focení, Foucaultovy filozofie, zahradničení a pak i učitelství, abych po čase z toho oparu překvapen vyplul a nahlížel svou situaci zvnějšku. A to se mi stalo právě teď, pohřebním rituálem.

Uvědomil jsem si že jsem na zenitu svého pobytu tady a všechno podstatné jsem se dozvěděl. Asi jako když v půlce detektivky víte kdo je vrah, ale musíte to dokoukat do konce. Voda plná spermií pomalu vychladla a vyšli jsme nad zemský povrch. Zatímco magický stařík s dlouhými bílými vousy rozptyloval popel nebožtíka okolo mladé meruňky, sledovali jsme úchvatné divadlo krvavého západu slunce Když jsem se zaposlouchal do šumění uralských borovic, do táhlého odříkávání manter, bylo mi to jasné. Pocítil jsem na ramenou starou známou životní tíži, které mě předtím proces poznávání zbavil. Všiml jsem si, že Voloďa mě po celou dobu zkoumavě a kriticky pozoruje. Jistě ví přesně na co myslím a teď si říká, že jsem takový ten prchlivý povrchní typ, který u ničeho nevydrží. Ale co se dá dělat.

MŮJ SVĚT

Ve vzduchu byl pořád ještě cítit ten nasládlý kouř, ale já byl už duchem o tisíce kilometrů jinde a ohlížel jsem se po svém vlastním životě obohacený touhle zkušeností.

Vznášel jsem se nad svými problémy a viděl je jako vrcholky nějakých velehor se zasněženými vršky a vnímal už jenom jejich řešení. Všechno se v mém životě tak nějak vybarvilo. Co jsem měl rád předtím, budu teď mít ještě raději a co jsem rád neměl, to jakoby už neexistovalo. Kdysi jsem hodně cestoval, ještě i když se narodil Martínek, a kašlal jsem v podstatě na rodinu. Pak na mě s Věrou jednou čekali na letišti. Stáli opření o skleněnou stěnu letištní haly a v první chvíli mě napadlo, co je to tam za cizího kluka. Už uměl dělat různé zvuky, napodoboval zvířátka a vůbec se jevil celkově bystře a na mě to pak nějak dosedlo, ten zvláštní pocit tíhy, proti které se nechcete ani bránit. Připadal jsem si jako brambora, ze které vyrůstá klíček a ona se smršťuje a scvrkává a to nejlepší, co v ní je, předává zase do příští generace. Věděl jsem tenkrát, že to byla moje poslední cesta, že jaksi pominul důvod k tomu, abych dál někam jezdil, že můžu maximálně vychovat svoje dítě k tomu, aby zase ono až bude velké, mělo stejnou touhu uvidět svět. Pověsil jsem bágl doma na půdě na hřebík, kde se na něj jenom prášilo a vytáhl ho tak jednou za rok když jsme něco slavili na zahradě a potřebovali hodně přinést z hospody hodně plastových nádob na pivo. Vypadalo to, že tak už to zůstane, že ta snůšku cestovatelských dobrodružných historek bude moje labutí píseň, ale tady se ukázalo, že to jde zároveň cestovat i myslet na rodinu.

Věra byla taková základní jistota mého života. Zní to směšně, ale maják, který mě vždycky k sobě přivábí zpátky, nejlepší kamarád, na kterého se vždycky můžu spolehnout. Poslední dobou jsem si říkal, jestli se nezahrabávám na vesnici, jestli mi neprotéká život mezi prsty, neutíká spousta životních možností. Na svých cestách jsem přece viděl, jak je svět přepestrý a bohatý a i moje dětství v hlavním městě bylo něco docela jiného co se týče kulturních i životních možností než na vesnici. Kino hrálo jednou za týden když se sešlo sedm lidí, zatímco v Praze si můžete kdykoliv vybrat z mnoha desítek filmů. Ale o kino samozřejmě nejde. Ale hlavně šlo o Martínka. Když se narodil, něco ve mně instinktivně říkalo jak je to skvělé, že nemusí vyrůstat mezi panelákovými sídlišti jako já, hrát si na klepadle na koberce a vnímat všechen ten shon a nesoulad a zmatek. Ale teď, když měl nastoupit do školy, jsem si zase říkal, že aby intelektuálně rostl, potřebuje k tomu ten velkoměstský šrumec a kvas, který vesnice prostě nemůže nabídnout. Argumenty pro a proti se mi vždycky honily zmateně hlavou a nedokázal jsem se přiklonit na jednu ani druhou stranu ale teď jsem to viděl naprosto s přehledem a jasně: přece můžeme do Prahy jezdit častěji, zařídit si u rodičů pokojík a Martínka dáme do Prahy na gympl, aby se otrkal.

V tu chvíli se mi do úvah nijak nemontovaly žádné zázraky a jevy na hranici uvěřitelnosti, ale prostá atmosféra jakéhosi souznění s přírodou, kterou jsem tady nasál, a která mi říkala, že i na vesnici člověk může prožít opravdu plnohodnotný život a že prostě musí na sebe vzít odpovědnost za svůj i jejich osud.

Vyprávím do takhle zdlouhavě, ale ve skutečnosti to byl jenom záblesk, odehrálo se to během několika vteřin, kdy mi hlavou s velkou intenzitou jako v nějakém videoklipu proplouvaly zároveň i neuvěřitelně zřetelné obrazy domova.

Procházel jsem jednotlivými místnostmi našeho domku, který se mi vybavoval jasně a zřetelně včetně všech titěrných detailů jako je cínový svícínek před zrcadlem, vystouplý suk v palubkovém obložení obýváku, velká nažloutlá skalára v akváriu, jak pomalu a důstojně proplouvá svým mokrým světem, a pak samozřejmě lidi. Věrka s tím plachým úsměvem, když mi chce zatajit nějakou nepodstatnou nepříjemnou pravdu, Martínek jak klidně oddechuje zachumlaný do peřin. Tohle je můj svět a tam se musím vrátit, zatímco Tramtárie je jenom výlet, odskok od toho skutečného světa, abych si toho opravdového o to víc vážil.

RASPUTIN A JINÍ TRAMTÁRCI

V dalších dnech jsem pokračoval v meditativní praxi a snad tím, že mi na výsledcích přestalo záležet, že jsem na tom už tak nelpěl, mi to šlo skoro až zázračně. Ve svém podmořském velíně kapitána Nemá jsem si osvojoval nové a nové techniky jak se nabourávat do strnulého, jak už jsem teď věděl nedokonalého světa známých přírodních zákonů.

Se skoro až nebezpečnou lehkostí jsem téměř samoúčelně, jenom proto, abych si dokázal, že to jde, zkoušel levitovat, přenášet myšlenky na dálku anebo je naopak číst, posouvat předměty a všechno se mi to zdálo najednou neuvěřitelně snadné.

Voloďa, který teď na mě často dohlížel to jistě věděl a chmuřil se čím dál víc, očividně byl nespokojen a nebýt toho, že u Tramtárců negativní postoje prakticky neexistují, jistě by mi už dávno něco příkrého řekl. Zřejmě v tom smyslu, že jsem lajdák a nezodpovědný. Takhle jsem si to myslel, ale brzy se ukázalo, že je to ještě vážnější.

"Musíme si promluvit," řekl mi jednoho dne konečně Voloďa.

Bylo to sice velmi neformální, spíš jsme tak poloseděli, pololeželi na travnatém paloučku, pozorovali mraky ubíhající po obloze a já jsem cucal stéblo trávy.

"Stávalo se občas, že i zkušení věrozvěstové tramtárského buddhismu, své učení prozradili adeptovi, ve kterém se zmýlili," vykládal Voloďa, "ale málokdy jejich omyl způsobil něco nepříjemného světu, spíše se to obrátilo proti samotnému adeptovi," obrátil se pátravě na mě. "V tom lepším případě, když chtěl svými zázraky ohromit svět, byl ve velké většině případů okolím považován za pomatence a blázna a i když prokazoval některé nadpřirozené schopnosti, nikdo ho nebral vážně." Pokud prý sám adept nepropadl malomyslnosti a neztratil nadhled a duševní svěžest, nestalo se nic mimořádného. Horší bylo, když se nepochopením "normální" společnosti užíral a rozvrátilo mu to mysl."

"To mi nehrozí," uklidňoval jsem ho.

"To ale nebylo zdaleka to nejhorší," nadechl se Voloďa, který chtěl očividně vyprávět něco hodně nepříjemného, nějakou tramtárskou bitvu u Lipan. A vyprávěl mi příběh jednoho tramtárského sběha. Jmenoval se Rasputin.

Když se jeden z potulných Tramtárců vydal před mnoha lety v přestrojení za toulavého mnicha Sibiří, nemohl rozhodně tušit, že v zapadlé vsi Pokrovskoje v tobolské gubernii potká jurodivého osmadvacetiletého mužika, který na první pohled měl všechny předpoklady k tramtárskému učení. Zdál se vnímavý a skromný i pokorný, tak jej přivedl na Ural a částečně zasvětil.

"Asi jako my teď tebe," povídal Voloďa, "ale tenkrát byla jiná doba, všechno šlo pomaleji a ten mužik tu byl skoro celý rok. Mohli jsme se spolehnout jen na svůj úsudek, že jde skutečně o člověka skromného a dobrého."

Rasputin měl jak mimořádné dispozice k předvídání budoucnosti, něčemu, co bychom dnes nazvali nejspíš uzdravování nemocných mentální energií, hypnózou a sugescí. Byl to výjimečný talent, skoro až zázrak přírody a učil se rychleji než průměrný Tramtárec. Nebylo k tomu třeba mnoho námahy, stačilo jen, aby se spolehl na své nitro a získal sebedůvěru v tajná hnutí své mysli.

Tohle mi v podstatě stačilo. Dál jsem ten příběh znal z četných filmových i románových zpracování. Ze začátku se mi to zdálo trochu přitažené za vlasy, ale nedokázal jsem si představit, že by Voloďa lhal. Byl to asi nejkřiklavější důkaz o tom, co tohle učení je schopné v nepovolaných rukou, anebo spíš myslích.

Rasputin uvěřil ve svou magickou moc, což by nevadilo, ale scházela mu tramtárská pokora a úcta k onomu neviditelnému řádu anebo spíš nadřádu. Domníval se, že on je ten vyvolený a rozhodl se, stejně jako předtím jeho učitel putovat po širé Rusi a své divotvorné schopnosti předvést co největšímu počtu lidí. Snad byl přece jen příliš křesťanem na to, aby se vzdal spasitelského ježíšovského mýtu a zpočátku chtěl jenom reformovat své náboženství.

Vůle k moci s tajnými schopnostmi se smísila v třeskutou směs, nebezpečnější než semtex. Když dorazil do Petrohradu byl brzy zván do šlechtických salónů jako muž s nadpřirozenými schopnostmi. Považovali ho za jurodivého mága, poloblázna, posedlého jasnovidce a já nevím co ještě, a vším tím on skutečně trochu byl. Nebýt tramtárského zasvěcení, zřejmě by dožil šťastně jako prostý mužik v cobolské gubernii. Takhle se dostal až do carského paláce a byl považován za blízkého přítele samotné carevny. Získal si tu důvěru hlavně proto, že úspěšně léčil následníka trůnu Alexeje stiženého hemofilií. Zastavil krvácení a utišil bolest bez jakýchkoli léků, což je jeden ze základních postulátů tramtárské medicíny. "Tragédií byla především jeho divoká nezvladatelnost, nečistá duše, jinak u tramtárských buddhistů nemyslitelná," vykládal Voloďa.

Těžko říci, co všechno díky svých schopnostem Rasputin opravdu věděl a viděl, neboť vše kolem něj je opředeno mýty a legendami, ale jisté je, že dokázal předpovědět vlastní smrt.

Je to poučný příběh o tom, že když se to všechno zvrtne, proroste to do monstrózních rozměrů.

To bylo všechno, co Voloďa řekl. Nevyvodil z toho žádné poselství, které by se vztahovalo na mě, ale cítil jsem, že přesto celé vyprávění říkal kvůli mně, kvůli tomu, že jsem ztratil ten prvotní zápal a stávalo se mi to jakousi machou.

Přiznám se, že jsem z toho dostal strach. Jak si může být člověk jist tím, že je dobrý člověk, že se nenechá zlákat pozlátkem moci? Je to téma samo pro sebe, ale nedá se oddiskutovat, že skutečná moc, změní každého, ať chce nebo ne. A tohle byla sice jiná forma moci, ale jak je vidět stejně nebezpečná.

Možná je to absurdní, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že mě už kolikrát napadlo, že se mi zdá to utajování tramtárského učení trochu jako pštrosí politika, že by se mělo s ním vyjít na čerstvé povětří a rozhýbat stojaté vody. O to větší jsem teď měl strach z rasputinovského osudu. Voloďa docílil čeho chtěl, ale tentokrát žádnými nadpřirozenými cestami.

Tohle téma bylo kupodivu v knihovně docela dobře zdokumentované, tak jsem se tam zavřel zase na hezkých pár dní. Případů podobných Rasputinovi bylo víc, i když žádný z nich nedošel takového světového věhlasu. Ale najdou se podobné osudy i několik století před Rasputinem. Například jistý hrabě Cagliostro. Tvrdil o sobě že je Ital a právě se vrátil z Ruska, kde léčil syna carevny Kateřiny II. Léčitelství vůbec hrálo při průniku tramtárského a zbývajícího světa velkou roli, protože výsledky byly dobře a na první pohled patrné. Cagliostro, jeden z těch mužů nevalného charakteru, kterým tramtárské učení spíš ublížilo než pomohlo, kromě léčení předváděl spiritistické seance a těšil se pověsti mága. Mluvilo se o něm až u královského dvora ve Versailles. Ale ani jeho konec nebyl příliš slavný: vypovězen z Francie odešel do Říma, kde byl zatčen a postaven před inkviziční soud za čarodějnictví.

Velkou skupinu Tramtárců tvoří i abych tak řekl exulanti, kteří se rozpustili se v širém světě jako kostka cukru v oceánu. Spočítat kolik lidí s kapkou tramtárské krve v žilách se dnes pohybuje po světě je po několika tisíciletích migrace zřejmě nemožné. Genové zatížení se projevuje a někdy dost překvapivě i po několika generacích, kdy už samotní potomci Tramtárců o svém mimořádném původu nevědí. Jako Ted Seros, mladý muž z Chicaga, který měl zvláštní schopnost vytvářet fotografie z míst, vzdálených stovky kilometrů. Jeho schopnost je dokonce ověřena přísným testem, kdy mu zapůjčili fotoaparát a on na něj nafotil letecký hangár vzdálený několik set kilometrů. Stopy po tramtárských předcích v jeho rodokmenu vymizely, takže sám nechápal, kde k této podivuhodné mutaci jasnovideckých schopností přišel.

Nebyli však všichni jen špatní a nahodilí, mnozí z tajné světové organizace Tramtárců se například dalo na bádání v oblasti psychosomatiky, která je jakousi královskou tramtárskou disciplínou. Prozíraví Tramtárci s tímto objevem v západním světě nevystupovali, dokud si jej Evropané neodhalili sami. Po Sigmundu Freudovi se objevilo mnoho vědců tramtárského původu, kteří se prosadili jako psychoanalytici. Podobně je mnoho potomků Tramtárců angažováno v oblasti hypnózy. Jelikož jde o záležitost praktickou, nezměřitelnou a prostou bádání, málokdy se díky své vrozené skromnosti a pořád ještě nedůvěře společnosti dočkali světové slávy.

Původem Tramtárec je i švýcarský inženýr Georges de Mestral. Uplynulo několik generací, od exodu jeho předků a usídlili se v zemi tradičně otevřené emigrantům. Dvě nebo tři pokolení trvalo, než splynuli s okolím, osvojili si řeč a získali vzdělání. Prastaré tramtárské instinkty zůstaly hluboko v genech a tak když se Georges vracel z procházky se psem a sundaval z ponožek chundelaté srsti svého psíka bodláky, napadlo ho prozkoumat, proč se tak dobře lepí na vlnu. Tak vznikl suchý zip.

Co se týče klasické vědy, byla pro odrodilé Tramtárce a jejich potomky zajímavá prakticky od Einsteinova objevu teorie relativity. Jedním z nejznámějších je vědec ruského (!) původu George Gamow, který dokázal jak vznikly vodík a hélium v prvních minutách po Velkém Třesku.

KUZMA TRAMIČ

Sinusoidy mého života mají vždycky stejný průběh. Jestliže se všechno odráží ve všem, tak i v každém oblouku mého životního vzmachu, dá-li se to takhle říci, se odráží i celé dějiny lidstva. Na začátku jsou jakési primitivní pudy, pak nadšená éra velkých objevů antiky, potom přijde druhá etapa renesance, všechno je plné nadšení a tvořivosti, svět se zdá nekonečný. Pak najednou objevím hranice toho nového oboru a začnu se zajímat o abych tak řekl praktické důsledky.

Namísto tramtárského umění a duchovna mě teď začala zajímat tramtárská logistika, dá-li se to takhle nazvat. Jak se tyhle fantastické věci, které oni dokážou s mozkem, mohou promítat do skutečného jejich života. Jestli kromě té senzační věci, že se dokážou vznášet nad zemí, umí třeba i přestěhovat fůru písku z jednoho místa na druhé. Vzpomněl jsem si, jak mi stařík vykládal, že Tramtárci jsou rozptýleni po celém světě a logicky mě zajímalo mě co je zač. Záhadný stařík, šedá eminence, které všichni prokazujou úctu jako nějakému božstvu i když žádnou praktickou moc nemá.

Trochu jsem si zase zalistoval v knihovně, ale nevěřil jsem na úspěch a také jsem ho neměl. Byla to historie příliš čerstvá, spíš. Ani Voloďa mi nechtěl nic říct, byl překvapivě neochotný. Trochu mě rozdurdilo, že přede mnou přece jenom mají nějaká tabu.

Jednou večer, když jsme měli potřetí intimní chvilku s Naděždou, při které ale opět jsem nemohl dojít do konce, jsem se jí na to zeptal. Pohrával jsem si přitom s jejími černými kudrnatými vlasy, takže bylo dost těžké hrát si v tu chvíli na nějaké oficiality.

"Kuzma Tramič," řekla.

"Je mu nejmíň sto osmdesát let."

A pak se rozvyprávěla. Vzpomínala na doby po vzniku Sovětského svazu, kdy tramtárské učení, byť v utajení, bylo vážně ohroženo genocidou, stejně jako jiné náboženské skupiny v tehdejším Sovětském svazu, a i to přispělo k jejich úplnému stažení se ze světských záležitostí. Přestalo se s tradicí potulných mnichů, kteří mezi lidmi vyhledávali "talenty". Už tak mnoho z nich skončilo v gulazích. Někteří Tramtárci emigrovali a rozprchli se po světě a ti co zůstali se ještě víc uzavřeli do sebe. Stačilo aby jejich území navštívil nějaký příliš horlivý rudý komisař, poslal o něm hlášení a dorazila Rudá armáda.

V té době byl siddha Kuzma Tramič celkem řadový Tramtárec, jeden z potomků ruských přisídlenců, takže do detailů ovládal ruskou mentalitu, zatímco tramtárské geny v něm byli tak ze tří čtvrtin, takže v duchovní praxi příliš nevynikal. Jako jeden z mála ale dokázal jaksi zevnitř vnímat i myšlenkový a emocionální potenciál budování komunismu. A první se také zabýval tím, jak se s touto hrozbou vyrovnat. Je sice fakt, že i v nábožensky silně založeném Tibetu Tramtárci část svého učení uchovávali v tajnosti, ovšem náboženství jako takové nikdy nebyli nuceni zapírat. Teď to bylo jiné. A Kuzma Tramič vyvinul strategii, kterou v podstatě později přijala celá východní Evropa, všechny satelitní státy takzvaného sovětského bloku a vlastně i lidi v západních zemích, kteří nesouhlasili se svou vládou, ale nemohli proti tomu nic dělat.

I když se totiž Tramtárci před světem schovali, nikdy na něj úplně nerezignovali a promýšleli jeho problémy, hledali řešení. Byli jako taková malá laboratoř lidských vztahů, kde se jako ve zkumavce experimentuje s tím samým materiálem, který ve světě existuje v milionkrát větším měřítku.

Také princip Tramičova života v reálném socialismu je založen na praxi takzvané tramičovy dvojmorálky. Ukázala se jedinou možností, jak si uchovat vnitřní integritu, a to i za cenu, že se člověk vzdal integrity vnější. Cesta nenásilného odporu, kterou pro Indy formuloval Gándhí, byla projektována pro jinou civilizaci a za jiných podmínek. Po trpkých zkušenostech z Gulagu, které Tramtárci velmi rychle vstřebali, pochopili velikost Tramičovy myšlenky. Tramič vlastně vytvořil teorii přežití v socialismu pro antisocialistické živly, otevřel duchovní prostor pro relativní lež.

"Nikdo nevěděl, jak dlouho může komunistický experiment trvat," vyprávěla Naděžda.

"Samozřejmě že jsme chápali marxismus jako náboženský paskvil, který má omezené trvání, ale z hlediska našich měřítek času mohlo omezené trvání znamenat také několik staletí. A Tramič věděl, že marxisté potírají tak zuřivě náboženství právě proto, že cítí že marxismus je také jistá forma víry, že nejsou nic než druh moderní sekty."

Tím si podle ní také uvědomoval cestu, jak proti marxismu intelektuálně bojovat. Naoko předstíral ještě větší zaslepenost a byl připraven, kdyby nějaký rudý komisař skutečně přišel, ohánět se neexistujícícimi citáty z Lenina. A pak se to skutečně stalo, což ostatně někteří Tramtárci s jasnovideckými schopnostmi předpověděli.

Když rudý komisař uprostřed uralských plání zcela náhodou objevil zastrčenou vesničku přesvědčených soudruhů, byl tak nadšený, že jim opustil i to, že nezaložili kolchoz a žijí postaru, z jeho pohledu feudálně.

Kuzma Tramič se stal pro Tramtárce velkou autoritou, protože jednak nebezpečí, které jim hrozilo předpověděl, ale hlavně jej dokázal eliminovat. "Také jeho věk je záhadou," povídala Naděžda.

"Dožíváme se u nás sto dvaceti let, to ano. Ale on je výjimka. Pamatuje víc, než kdokoliv z nás a nejsou na něm žádné známky chátrání."

Zdálo se mi to skoro až komické. Podle staré tradice byl zvolenou patriarchou v matriarchátu. Také jsem v něm viděl ty zárodečné skoro až politické schopnosti A nakonec se ukázalo, že právě tyhle schopnosti byly rozhodující pro přežití tramtárského buddhismu v éře budování komunismu.

KONEČNÉ ŘEŠENÍ EKOLOGICKÉ OTÁZKY

Pro mě to bylo jasné. Tramtárie je takový zmenšený svět, esence, tresť všech náboženství, mýtů a životních stylů. Všechny věci, které globálně ovlivňují naši planetu, se odehrávají v malém v Tramtárii. Tím pádem je Tramtárie zkumavka, kde se v laboratorních podmínkách může ověřovat které principy mají budoucnost a které ne. Oni ten západní způsob bytí založen na kolonizování, dobývání ohněm a mečem, na moci a síle obrátili jaksi dovnitř ke kolonizování vlastní duše.

Vzpomněl jsem si na jednoho svého kamaráda, který pro našince objevil primitivní divochy na Irian Jaya v Nové Guinei. Potkali jsme se s tímhle Jardou párkrát a vždycky jsem z toho měl dobrý pocit. Byl to vysoký modrooký blonďák, krásný kluk, typ filmového herce. A ten ještě s kamarádem zjistil, že ta největší exoťárna, jak říkali, je právě tam, v nedostupných úbočích hor, kde žije v každé vesničce, oddělené divokými horami jiný kmen, kde se lidé jinak zdobí, jinak konají rituály a věří jiným bohům, ale všichni společně žijí v době kamenné. Lidojedství u nich skončilo teprve nedávno, stařešinové si ještě tu chuť lidského masa pamatují a za každého zemřelého člena rodiny si ženy useknou kamennou sekyrou článek prstu. Někde mají své předky vyuděné v kouři a zastrčené pod postelemi svých chatrčí. Jarda mi vzrušeně říkal, že ti lidé jsou přitom krásní a hrdí, vůbec se nesmál tomu, že nousí rourku na penisu. Výlet k nim je prý cesta do pravěku, nejsou to žádné vykopávky ani exponáty ze zoo a můžeme tady, přímo pod širou oblohou zkoumat jak vznikla lidská civilizace, jak se vyvíjela řeč, jak vznikaly mýty a legendy a všechny ty věci o počátcích lidstva, které jsou pro nás takovým vzrušujícím tajemstvím.

Rád bych ho viděl tady a zajímalo by mě, co by řekl na tohle. Tady se jedna oddělená lidská civilizace vyvíjela jaksi nezávisle na světě. Dala se cestou, kterou lidstvo v jistém okamžiku rozvíjela a dostala se po ní dál, než kdekoliv jinde na této planetě, takže to byla jakási alternativní vize budoucnosti lidstva. Zatímco my jsme se dali technickým směrem a vymýšleli jsme s pomocí vědy a velké spotřeby surovin svá letadla, faxy, mobily, počítače a podobné věci, oni nepotřebují mobil, protože ho mají přímo v hlavě, spotřebují zlomek energie co průměrný Američan a přitom si žijí vlastně ve větším luxusu.

Evoluční experiment, který tu probíhá, nemá obdoby. I když miniaturní, přitom nesmírně cenná civilizace, která se vyvíjela sama ukazuje, že je možné žít v souladu s přírodou, neničit své životní prostředí, a hlavně, žít skromně a přitom šťastně, opravdu naplno.

S tím souvisí i řada podružných otázek. Například jsem se tu nikdy nesetkal s něčím, čemu by se dalo říkat kriminalita. Náš protiklad dobro a zlo oni dávno překonali a když vidí v našem světě zlo, tak vidí v podstatě nepovedené dobro a často i důvody, proč se to dobro nepovedlo – i několik generací zpátky – kde se stala nějaká křivda, která se pak dědí a ti lidé si předávají negativní "karmu". Takže oni zlo spíš litují a je mezi nimi velmi velmi zřídkavé. Obvykle to tak bývá v totalitních zemích, kde je pořádek vynucován strachem a násilím, ale tady je pořádek založen na základě jakéhosi ostychu před tím, že když negativně myslíte, každý Tramtárec na vás ty negativní myšlenky cítí.

SMRAĎOŠI

Je tu jedna věc, které jsem si zatím pořád jakoby nevšímal, ale pro úplnost je třeba se o ní taky zmínit aspoň teď, když už se můj pobyt chýlil k závěru.

Tramtárci samozřejmě nejsou až takoví svatouškové, mají i své dalo by se říci mouchy, které také vycházejí z jejich životních podmínek. Jejich životní styl je příčinou toho, že příšerně páchnou. Zní to možná odpudivě, ale bohužel je to tak. Nemají žádné bojlery na teplou vodu, a hygieně příliš nedají. Ten puch je těžko popsatelný, zaschlý pot, jakási mazlavá příchuť polní dřiny, pižmo z kožešin, které jsou všude kolem připraveny pro zimní použití, jakási zatuchlina z potravin, které konzumují, vyčpělý kouř z otevřených ohnišť, na kterých si vaří. Když tohle všechno smícháte dohromady, můžete aspoň na chvíli pocítit jaké to je být Tramtárcem.

Zdálo se mi, že ten zápach je podobný tomu, který cítíme z divoce žijících zvířat, že s nimi v tomto směru jaksi splývají, pomáhá jim to při lovu a kladení stop. Nejsou zkrátka cítit člověčinou. A jak už jsem byl v těch asociacích, napadlo mě, že možná právě ta blízkost ke zvířatům otvírá i studnici k jejich prapůvodním instinktům, které je zušlechťují a pozdvihají na vyšší úroveň a paradoxně do závratných výšin lidství.

Čím víc se zaměřují na svůj vnitřní svět, tím míň dbají na svůj zevnějšek. A tím právě unikají pozornosti. Je ale zvláštní, že jde jenom o jakýsi provozní zápach, skutečně jakési mimikry, zatímco při sexuálních rituálech je všechno s vůněmi a zápachy jinak. Dokázal bych si to představit i tady, všechno je přece věc zvyku a je známo, že francouzské šlechtičny posílaly svým milencům jako erotický signál jablíčko, které nosily týden v podpaždí. Kořenná vůně ženy může být silné afrodiziakum, ovšem Tramtárci se touto cestou nedali a při sexuálních rituálech se ukazuje, že cit pro vůně mají neobyčejně vyvinutý.

Jejich těla, která musela předtím projít sváteční koupelí jsou potírána vonnými bylinkami, pěstovanými jenom pro tyto chvíle. Cítil jsem tam mátu, mateřídoušku a heřmánek. A kromě toho vonné kouře. Styděl jsem se na to zeptat, ale myslím, že jsem je chápal.

Tantrický rituál oslovení všech smyslů přirozeně nemohl vynechat čich a tak nejen že v rituálních miskách pálily vonné bylinky a drahá dřeva ne nepodobná našim kadidlům a vonným tyčinkám, ale i svá těla potírali směsí bylinek. Popravdě řečeno jsem jim za tohle byl vděčný a oceňoval jsem, že jejich rituály, jakkoli divoké a barbarské, jsou přece jen jaksi asijsky kultivované.

Potom se ale oblékli do svých šatů, nasáklých prapůvodním puchem syroby a mě bylo jasné, že pro nezasvěceného to musí nutně být smraďoši. Místo aby mě to odpuzovalo, tak to celému jejich bytí dávalo z mého pohledu jakýsi lidský rozměr. Přílišná dokonalost znamená nepřístupnost a uzavřenost, ale když na někom uvidíte drobné chybičky, rázem si ho jaksi zlidštíte.

Blízkost odjezdu vůbec dávala celému mému pobytu v Tramtárii novou perspektivu. Odškrtával jsem si dny v diáři a vlastně jen podle toho jsem poznal, že se blíží nový školní rok a pro mě konec tohohle senzačního výletu. Už jsem věděl, že i když je tady krásně, já bych tu žít nemohl, protože moje místo je jinde. Taky jsem po prvotní extázi vnímal všechno skoro už jako samozřejmost, nic mě nedokázalo překvapit a všechno mi připadalo samozřejmé. Mám takovou zkušenost, že delší pobyt v exotickém prostředí otupuje smysl pro exotično, že to exotično je vlastně to, čemu moc nerozumíme, co vidíme poprvé, ale jakmile to poznáme do hloubky a v souvislostech, pocit senzace z neznáma se vytrácí.

Tak nějak jsem na tom byl teď.

Proto jsem si troufl napsat o tom smradu. Posledních pár dní jsem si vychutnával aspoň tu zvýšenou hladinu emocí související s blížícím se odchodem. Všiml jsem si, že i Naděžda, která mě už brala jako součást svého světa, teď, když cítila, že mě zase ztrácí, začala se o mě zajímat a byla abych tak řekl ohleduplnější a vstřícnější.

Milovali jsme se a teď už do bylo doopravdy, až dokonce, ale nebyl to z mého pohledu takový zázrak, jak jsem si po tak dlouhém půstu sliboval. Země se nepohnula, skoro bych řekl, že to tantrické s nutností sebeovládání bylo lepší. Jenom pro Naděždu to muselo být něco obrovského, takový uragán jsem ještě nezažil. Nevím, co si od toho slibovala, jen jsem doufal, že tu nezanechám dalšího potomka.

DALŠÍ VESNICE

Meditace, kterým jsem se i nadále věnoval, už mě tak nevyčerpávaly a nepohlcovaly jako zpočátku, je to podobné jako při posilování s činkami – poprvé máte třeba svalovou horečku a zdá se, že to nepřežijete, ale když cvičíte pravidelně, svaly si na zvýšenou námahu zvyknou a to dokonce i v případě, kdy systematicky mírně stupňujete zátěž.

Už jsem byl profesionál svého podmořského světa, dokonalý Akvanaut. Někdy jsem se ani nevydával do svého podmořského bunkru, ale jenom tak se vznášel v mokrém světě a vychutnával si šťavnatost tvarů a barev. Některé rybky vydávaly různé zvuky, jeden korál připomínal svým tvarem lidský mozek, ale musel by to být opravdový obr, protože jsem viděl takový korál i dva metry veliký. Některé korály připomínaly vějíře, jiné kupole, bičíky, tykadla, květiny nebo zakrslé stromy. Některé rybky měly místo tlamy jakýsi trychtýř. Jiné, poznal jsem že to jsou kanici, dokázaly měnit svou barvu jako chameleoni.

Potápěl jsem se ve svém virtuálním světě i hlouběji a když už se zdálo, že je tu jenom zima a tma, narazil jsem na podivnou záhadu – geotermální otvory, ze kterých podmořskými sopkami prýštila teplá voda, kolem které se tísnili naprosto bizarní živočichové, připomínající spíš květy pampelišek nebo živé špagety, ale rozhodně nic z živočišné říše. Žili tam i krabi bez očí a jindy jsem viděl úžasné paryby, proti kterým byla latimérie podivná nesmírně moderní. Byl jsem fascinovaný tím, co všechno obsahuje paměť veškerého bytí, do které jsem se bezpochyby naboural.

Samozřejmě jsem narazil na různé druhy žraloků, ale všichni byli součástí mého virtuálního světa a nevšímali si mě, žádný z nich nebyl ten hrozný tiburón. Přesto mě pokaždé při pohledu na jejich zubatou tlamu do obráceného úsměvu zamrazilo. Svěřil jsem Voloďovi, ale ten mě moc nepotěšil. "Každá věc má svůj rub a líc," řekl, "a ty se asi svého strachu nikdy nezbavíš. Tak to musí být."

Nesouhlasil jsem s ním, věděl jsem, že to je jinak, že se nedá žít v takové věčné nejistotě, ale neřekl jsem nic. Tenkrát, když jsem jakoby volně prostupoval mezi různými vodními říšemi svých meditací mě také napadlo, jestli není Tramtárců opravdu málo, na to kolik slavných potomků mají po celém světě.

"Nět tolko odná děrévňja," řekl Voloďa s klidem, který mě odrovnal, protože já to v té samé chvíli pocítil jako velký revoluční objev.

"Jak to? To jsi nemohl říct dřív? Kolik vesnic tu je? Jak to že se vůbec nestýkáte?" vypálil jsem celou sérii otázek.

"Je nás tu sedm. Nebo osm?" přemítal nahlas Voloďa, jakoby vyvedený z míry mým překvapením. "A proč bychom ti to měli říkat? Neptal ses."

Hned na místě jsem se rozhodl, že se tam vypravím, ale Voloďa mě od toho zrazoval:

"Co bys tam uviděl? Stejné lidi, stejné meditace, stejné rituály." Cestovatelský pud ale ve mně byl silnější.

"To nevadí, prostě je chci vidět."

Začal jsem tomu říkat cesta do Středozemě. Nechápal jsem proč nemají potřebu se navštěvovat, družit a tak. Vypáčil jsem z Volodi aspoň to, že občas se scházejí hlavně mladí lidé, hledají si v jiných tramtárských vesnicích muže a ženy, které si pak odvedou k sobě, ale nemají žádnou velkou chuť se družit, protože každý si žije uzavřeně ve své vlastní komunitě.

Překvapeně jsem zjistil, že oni nemají vlastně vůbec žádné buňky k cestování, neuznávají ten pud, který mě k nim zavedl. Se mnou to ale od okamžiku, kdy jsem zjistil existenci dalších vesnic, nebylo k vydržení. Oprášil jsem svůj starý bágl a začal si do něj rovnat věci na cestu.

"Hlavně mi vysvětli kudy se tam jde, abych trefil," nabádal jsem Voloďu, protože jsem už z vlastní zkušenosti věděl, že můžete projít pár metrů kolem Tramtárie a přitom jí nenajdete. Chtěl jsem po něm, jestli by mi zase nedělal průvodce, ale on byl rezolutně proti, tak jsem ho přemluvil aby mi dal aspoň jednoduchý plánek. Ani ho nikde neměli hotový, musel mi ho nakreslit.

Cesta je prý nepohodlná, schůdná jenom v těchto letních měsících, protože vede přes nějaké horské průsmyky, které v zimě zapadají sněhem. Cítil jsem na patře příchuť adrenalinu. Druhého dne časně ráno jsem vyrazil na cestu. Vstal jsem s ostatními, ale nešel jako oni na ranní zpívání manter. Měl jsem spočítáno, že než se jenom vyhrabu z labyrintu jeskyní a dostanu se zpátky na náhorní plošinu, uplynou tak tři hodiny. Při svižné chůzi bych mohl podle svých propočtů do večera k další tramtárské vesnice dorazit.

Pocit "být na cestě" mě pohltil s obnovenou intenzitou. Vlastně jsem po té tramtárské kůře "obnovování vnitřních schopností" všechno prožíval silněji.

Byl jsem odpočatý, nabušený a svěží, překypoval jsem elánem a energií. Hleděl jsem s úžasem na krvavý východ slunce, jako kdybych ho viděl poprvé. Příliš dlouho jsem zůstával uzavřený ve stereotypu tvarů, takže pohled na novou krajinu a hlavně nové horské masívy, které se vynořovaly za každou zákrutou stezky mě ohromoval a naplňoval nadšením nad velkolepostí tvůrčích sil přírody. Ale přitom jsem přece jen cítil nějaké zvláštní svírání v útrobách, nedefinovatelný pocit nejistoty a jakýchsi abstinenčních příznaků. Pak mi to došlo – po několika týdnech jsem poprvé vynechal zpívání ranní mantry. Tohle byl jeden z těch hlavních klíčů k harmonizaci mozku a jen co jsem poprvé abstinoval, bylo to jako když si heroinista odepře dávku.

Nebylo to nic hrozného, jenom takový slabý hlásek z nitra, který oznamoval, že mi něco chybí. Ale dalo se to vydržet. Stejný pocit jsem měl, když jsem byl zvyklý na posilování s činkami a pak také jednou přestal. Anebo když jste zvyklý začít den šálkem kávy a jednoho dne prostě nemáte z čeho ji uvařit. Dalo se to celkem lehce napravit. Shodil jsem bágl ze zad, opřel se zády o kmen pokroucené borovice a jen tak pro sebe si asi na čtvrt hodiny improvizovaně broukal to své "tram-tram-tram".

Pokračoval jsem v monotónní chůzi dokud nebyl čas oběda, kdy jsem vytáhl připravené placky a vlažný čaj, který jsem si nalil do své příruční láhve. Byl jsem už dost utahaný a šel bez přestávky, tak jsem si na půl hodiny lehl a spokojeně trávil prosté jídlo, které po tělesné námaze chutnalo jako vybrané lahůdky.

Znovu na cestě jsem se snažil řídit podle mapy, ale nebylo to dost dobře možné, protože balvany přes cestu, horské bystřiny a podobně způsobily, že jsem šel úplně jinudy. Nezbylo než spolehnout se na instinkt. Přemýšlel jsem také o tom, proč se vlastně odtrhli. Voloďa říkal, že jistý ambiciózní mladík prý vždycky zjistil, že v kamenných jeskyních už není pro něj dost místa a chtěl si žít po svém. Dal dohromady partu kamarádů, kteří ho následovali. Bylo to jako někdy na úsvitu dějin, kdy bratr Čech a Lech opustili své slovanské kořeny a vydali se hledat novou zemi pro svůj rod. Jenomže, jak jsem se někde dočetl, praotec Čech byl vlastně vrah a utekl před spravedlností. Měl jsem takový nepříjemný pocit, jestli tady to nebylo něco podobného, když se o tom nikomu nechtělo moc mluvit.

TIBURÓN SE VRACÍ

Také tady měli jakéhosi strážce, který podobně jako kdysi Voloďa hlídal jedinou vstupní cestu do vesnice. Ukázal jsem mu Voloďův amulet a on jenom mlčky přikývl:

"Charašó." Nevzal mi bágl, musel jsem si ho nést sám a vůbec byl jaksi uzavřenější a méně vstřícný než tehdy Voloďa. Možná mi to jen tak připadalo. Cestou se vyptával odkud jsem a jak dlouho jsem tady a takové ty základní otázky kterými se mapuje situace. Snažil jsem se na něj povzbudivě usmívat, ale on se tvářil pořád zachmuřeně. Pokoušel jsem se nějak si ho naklonit a vyprávěl mu své zážitky z té první vesnice, jak jsem studoval v knihovně jejich historii, že mi řekli o Rasputinovi, a že jsem ve svém meditativním světě Akvanautem.

Přikývl, ale to bylo tak všechno, žádné zvláštní nadšení k mé osobě nejevil a já začínal mít pocit, že jsem sem vůbec neměl chodit.

Kdybych to byl býval věděl, nebyl bych sem býval chodil.

Došli jsme k vesnici a myslím, že už tam všichni o mě věděli a snad proto o mě nejevil nikdo zájem. Na první pohled to byla vesnice chudší a obyčejnější než ta první, neměli dokonce ani žádné jeskyně, bydleli v jakýchsi zemljankách, které měli vyhrabané do hlíny.

Takové díry v zemi.

Zdálo se mi, že narážím na prázdné nepřítomné pohledy, ne snad přímo nepřátelské, ale ani ne vyloženě přátelské. Můj průvodce, který se ani nepředstavil, mě zavedl k jakémusi náčelníkovi.

"Dneska už zpátky nemůžeš, přespíš tady," řekl mi.

"My cizince nepřijímáme a do našeho učení je nazasvěcujeme. Chceme žít postaru a nic nesmí poklid našich životů rušit."

Jestli jste se někdy cítili nezvaným hostem, víte jak jsem na tom asi byl. Ten můj "objevitel" mě zavedl do jedné prázdné zemljanky, dýchala z ní syroba a pach hlíny, a byla jednoduše jenom vykutaná a vyztužená kmínky, které podpíraly jaksi nahrubo opracovanou klenbu.

Nelíbilo se mi tu.

Pak mi starý muž s dlouhými bílými vlasy přinesl hustou bramborovou polévku k večeři. Snědl jsem ji a civěl do prázdna, protože se mi ani nechtělo vycházet mezi lidi, kteří vyzařovali intenzivní pocit, že jsem nezvaným hostem.

Byl to můj nejsmutnější den za celou tu dobu, co jsem byl v Tramtárii. Vylovil jsem z báglu svůj deník, kam jsem si zapisoval postřehy a psal dopis Věře. Chtěl jsem jí toho tolik napsat, ale najednou jsem měl strach, že ani ona už mi nebude rozumět a bude stejně odmítavá jako tihle lidé. Snad proto jsem byl ve svém psaní tak patetický. Ale co, papír unese všechno, říkal jsem si a čím déle jsem psal, tím falešněji mi to znělo a tím nepříjemněji jsem byl svírán železnými obručemi úzkosti.

Zdálo se mi, že s tím, jak stoupala moje schopnost empatie a vnímavosti, jsem jaksi dokázal vnímat atmosféru a tahle vůbec nebyla příznivá. Dokonce jsem uvažoval o tom, že bych ještě teď večer z téhle podivné vesnice vypadl a zalezl do spacáku až někde v pustině, kde široko daleko není živáčka. Ale abych řekl pravdu, bál jsem se medvědů a vlků a podobných velkých zvířat, kterých je tady na Uralu prý plno.

Za chvíli mi začala slábnout žárovička v baterce, tak jsem ji radši zhasnul a musel jsem jít spát, i když se mi vůbec nechtělo. Proklínal jsem svou zvědavost, která mě zavedla do tak nehostinného prostředí, když jsem přitom mohl klidně spát v útulné domácnosti Naděždy a jejích dvou mužů.

Zachumlán do spacáku jsem chtěl nějak vylepšit ten nepovedený den a zvednout si náladu a protože jsem cítil něco jako absťák, jelikož jsem vynechal ranní mantru a pak i odpolední meditaci, uvedl jsem se obvyklým způsobem v tuhle neobvyklou hodinu do stavu vytržení a coby Akvanaut proplul na mořské dno, abych se tam zharmonizoval. Přece jen už ale bylo pozdě a chtělo se mi spát, tak jsem se pohyboval v takovém zvláštním stavu mezi meditací a spánkem, cítil jsem, jak na vše reaguje můj mozek zpomaleně a jaksi chabě, neúčastně…možná to už byl jenom sen o tom jak medituju… a v té chvíli se znovu objevil tiburón.

Viděl jsem ho jakoby z několika pohledů současně, zároveň charakteristickou ploutev, která proráží hladinu vody i pohled zespodu na bílé břicho a také boční záběry na tlamu plnou nepříjemně ostrých zubů.

A to všechno, ten kamión zla se řítil na mě a já cítil v nohou olověnou tíži a věděl, že tentokrát nejsem schopný se ubránit. Ztratil jsem odvahu k tomu úderu do tlamy, věděl to a já jenom trpně čekal, až žralok připlave a překousne mě na dvě půlky.

Blížil se obrovskou rychlostí, ale mé vnímání se jakoby ještě zrychlilo, takže jsem ho vnímal jako v nějakém zpomaleném filmu. Viděl jsem každý detail té ohyzdné tlamy, kulaté a nelítostné oči a veden nějakou nadlidskou silou jsem udělal něco, co se mi ještě nikdy při meditaci nestalo: pohnul jsem tělem, ale co pohnul, přímo jsem sebou mrsknul, spadnul z postele a to tak nešťastně že jsem podrazil jeden ze sloupků, který podpíral strop a tím se dala do pohybu celá výdřeva, s praskotem se hroutila k zemi a mezerami mezi tím se na mě hrnuly tuny hlíny. Nejdřív zasypaly vchod a pak mě, naštěstí tak, že mi nepolámaly nohy ani žádné jiné končetiny.

Byl jsem uvězněn v té nejšílenější kryptě, jakou si lze představit, po pás zapadaný ve hlíně a obávající se jakéhokoliv pohybu, aby hlíny nespadlo ještě víc a nepohřbila mě úplně. V té mrazivě chladné chvíli, kdy mi na čele vystoupily krůpěje studeného potu jsem si nepřál nic jiného, než žít. Posedl mě čistě biologický strach o život.

Za tu chvíli, kdy jsem jen tak bez pohnutí ležel, napůl uvězněn v hlíně, jsem zestárl o deset let. Myslel jsem, že to bylo dostatečně hlučné zřícení na to, aby to někdo zaslechl a přišel mě vysvobozovat, ale zřejmě jsem se mýlil, anebo prostě ke mně zvuky zvenku nedoléhaly. Musel jsem si pomoci sám, a tak jsem se pomalu, systematicky a opatrně začal vyhrabávat ven. Pak jsem si uvědomil, že za chvíli tady vydýchám vzduch a můžu se udusit, tak jsem začal hrabat silněji, i když jsem se pořád bál, aby nespadla další hlína.

Připadal jsem si najednou v útrobách toho svého symbolického žraloka a bylo mi jasné, že i když z tohohle nakonec vyváznu, stínu tohoto zážitku už se nezbavím do konce života. Asi po půl hodině se mi podařilo vyprostit nohy a po kolenou jsem dolezl k místu, kde jsem si myslel, že se nejsnáze vyhrabu ven.

Pokusil jsem si představit, jak by tuto situaci řešili Tramtárci, a to mi vrátilo trochu nadhledu a klidu. Přestal jsem hrabat holýma rukama a našel si jídelní misku, se kterou to šlo rychleji a efektivněji. Když zbývající masa hlíny nade mnou zapraskala, nechal jsem hrabání a provizorně vyspravil výdřevu, pokusil se vztyčit aspoň ty spadlé trámky, které se nepolámaly. Vrátil jsem se k hrabání otvoru již celkem klidný a už jsem věřil, že se ven přece jen dostanu. Mohlo to trvat dalších několik hodin, než jsem konečně úzkým průzorem spatřil noční oblohu plnou jasně viditelných hvězd.

Opatrně, jako bych se bál, abych to ani myšlenkou nezaplašil, jsem si řekl, že jsem z toho venku. A za další půlhodinu jsem se skutečně vysoukal ven, když jsem předtím prostrčil otvorem svůj baťoh, do kterého jsme naházel věci, které jsem v té tmě nahmatal. Část oblečení a například vařič byli nenávratně ztraceny, ale takovou ztrátu jsem snadno oželel. Nad zemí bylo pusto a prázdno, všichni spali a já měl nepříjemný pocit, že to byla nějaká past, kterou na mne nastražili, a ze které jsem jen zázrakem vyvázl.

Asi půl hodiny jsem ležel na travnaté půdě a přemýšlel co dál a pak jsem se rozhodl, hodil si batoh na záda a bez rozloučení se vydal zpátky.

Odhadoval jsem, že tak za hodinu by mohlo začít svítat. Zatím jsem si na cestu svítil svou skomírající baterkou, jejíž výkon jsem trochu prodloužil tím, že jsem vyndal monočlánky a naklepal je kamenem až se zahřály, aby uvolnily i poslední zbytky své energie.

Vrátil jsem se do "své" vesnice zpocený, špinavý a unavený až pozdě odpoledne, protože jsem cestou několikrát zabloudil, jelikož mezi pohřbenými věcmi v zhroucené zemljance byla i mapa, ale cítil jsem obrovskou úlevu. Důkladně jsem se umyl v potoce, vyčistil si špínu za nehty a provedl i obvyklou duševní hygienu.

Jaký to byl rozdíl tady a tam. Všichni se na mě usmívali s tou empatickou jiskrou v očích, měl jsem pocit jako bych viděl, jak jim kolem hlavy září aura. Byl jsem plný potřeby vyprávět co se mi stalo, ale kupodivu mě nikdo nechtěl poslouchat.

"Myslíš, že mě chtěli zabít?" ptal jsem se Naděždy, ale ona jenom pokrčila rameny. Opakoval jsem později stejnou otázku Voloďovi a ani on neřekl nic určitého.

Jistě, co bych také čekal.

LOUČENÍ

Během dvou dnů jsem se zase vrátil ke svému normálnímu zdejšímu životnímu rytmu: ranní zpívání manter, práce na políčku a meditace v mém akvanautském prostředí. Do návratu zbývalo už jen pár dní, a tak jsem se ve svém podmořském bunkru při meditacích stále více soustředil na to, jak vlastně chci dál žít, co mi může objev Tramtárie dát pro můj další život a jak s ním naložit.

Bohužel dar jasnovidectví mi byl odepřen, tak jsem nedokázal odhadnout další vývoj svého života a myslím, že i jasnovidci mohou až na výjimky vidět všechno možné jenom ne svou budoucnost.

Nezbývalo mi, než si s ním poradit sám.

Měl jsem takové cukání vrátit se do Prahy, ale po tom všem, co jsem tady prožil, jsem se smířil s tím, že neudělám novinářskou kariéru, i když bych na to měl, ale prostě budu dál učit na té naší malé vesničce přihlouplé žáčky, neboť právě výslednice životních nábojů těchhle milionů obyčejných nenápadných lidí je protiváha proti té aroganci mocných. Je to taková neviditelná síla, která ale hýbe světem, jak už objevilo spousta lidí přede mnou, ale každý si to musí asi objevit pro sebe znovu.

Vlastně se stalo to, co jsem chtěl, na téhle cestě se mi udělalo jasno a vyřešil jsem si své problémy, ujasnil si věci, se kterými jsem si nevěděl rady. Ať to zní jak chce pateticky, já si za tím stojím, i když vím, že po téhle cestě nikdy nedojdu tak daleko jako Tramtárci. Zkušenost s Tramtárií zastínila všechny ostatní zážitky mého života anebo je aspoň jaksi vybarvila a ozřejmila.

Uvědomil jsem si taky, že Voloďu mám doopravdy rád.

I když jsme se nikdy nijak důvěrně nesblížili, jako je to běžné u nás doma, i když pořád zachovával jakýsi odstup, pro mě to člověk zároveň hrozně blízký i hrozně vzdálený. Také on to ze mě cítil, choval se ke mně o hodně laskavěji než dřív, snad tou vidinou blízkého loučení. Měl jsem pocit, že je to můj druhý táta a vlastně svým způsobem byl.

Naděžda, jediná milenka mého života mi blížícím se rozchodem ještě více zkrásněla. Všechno mi na ní najednou připadalo krásné a vědomí, že ji nejspíš už v životě nespatřím dávalo každému jejímu gestu, každému slovu symbolický význam. Snažil jsem si ji uložit v paměti takovou, jakou jsem ji vídal ty poslední dny: s rozpuštěnými vlasy, soustředěným pohledem, půvabnou křivkou rtů a rychlými, energickými gesty, kterými řídila své domácí povinnosti. Boris a Kolja, mí bratři v triku, se postavili k mému odchodu nejbodřeji. Zajímali se co budu doma dělat, jestli budu dál meditovat a zpívat mantry, jaká je moje žena a jestli jí řeknu, jak jsem tady žil. Myslím, že si nedělali žádné velké filozofické problémy o osud světa a i tady v Tramtárii žili životem obyčejných lidí.

Už dávno jsem si všiml, že každá společnost se rozvrství zhruba stejně, že opravdu beztřídní společnost neexistuje a asi ani nikdy neexistovala.

Poslední den jsem pak už ani nešel pracovat na políčko, ale jen tak jsem se coural kamennými cestičkami geotermálně vyhřívaného údolíčka.

Uralské léto se spíš rychle než pomalu přehouplo přes svůj zenit a na okolních horách se chystaly podzimní plískanice, ale tady bylo pořád celkem teplo, vlhko a příjemně.

Dojímalo mě všechno: pokorně sehnutá záda tramtárských rolníků, poslední přezrálé meruňky na stromech, bezvousý stařík v knihovně, se kterým jsem se také šel rozloučit. Potkal jsem také Kuzmu Tramiče, duchovního vůdce. Asi neměl rád loučení, protože neměl žádný proslov, jenom se na mě pronikavě zahleděl a pak řekl:

"Nu vot."

Večer jsem si sbalil bágl a druhý den ráno vstal časně s ostatními, odzpíval si mantru a neodvolatelně a doopravdy se začal loučit. Naděžda mě spiklenecky plácla přes zadek, Boris přátelsky plácnul pěstí do ramene a Kolja mi dal na cestu láhev domácí samohonky.

Jako poslední se objevil Voloďa. Podal mi obřadně malou brašnu z prosté lněné látky s obyčejným lýkovým provazem přes rameno. Tušil jsem, co tam bude. A skutečně, fotoaparát a kamera v neporušeném stavu, přesně tak, jak se mi ztratili ještě předtím, než jsem Tramtárii objevil.

Zkoumavě jsem se na Voloďu zahleděl a on jenom zvedl obočí a obrátil oči v sloup jako by chtěl říct: "Děj se vůle boží."

Musel jsem se tomu usmát, protože se mi zdálo, že i kdybych tu celou dobu natáčel a fotil, nikdo doma by mi to stejně neuznal. Řekli by, že levitování je podvrh a ty erotické obřady by asi vypadali tak odpudivě, že by je žádná televize nechtěla uvést. Teď už jsem chápal strach Tramtárců ze zneužití, zvlášť když se to párkrát skutečně stalo.

Naposledy jsem všem zamával a vyrazil na cestu. Voloďa šel kus se mnou a nesl mi bágl, o polovinu lehčí než když jsem před několika týdny přicházel. Rozloučili jsme se u toho brodu přes řeku, kde jsme se poprvé uviděli.

"Neboj se, budu s tebou i dál v kontaktu," řekl mi.

Po tom všem, co jsem tady prožil, jsem mu věřil.

Hodil jsem si bágl na záda a svižně vykročil zpátky do civilizace.

DOMŮ

Na cestě zpátky je zajímavé to, že vám už nic nepřijde zajímavé. Krajina mi zevšedněla a všechny vjemy z cesty zastínila velkolepost myšlenek, které se mi honily myslí. Ten stav jsem znal už z dřívějška a byl jednou z nejhezčích věcí, která podle mě na cestování je. Cítil jsem se nepochopitelně šťastný, naplněný nekonečnými dálkami a jako ozvěna toho všeho bylo, že i moje myšlenky jako by neměly hranic.

Vracel jsem se s obnovenou jistotou v to, že chci žít dál tak jak jsem žil. Tentokrát to ale bylo ještě něco jiného. Jako kdybych se znovu narodil.

Přemýšlel jsem i o tom, že člověk nemůže být k věcem kolem sebe až tak úplně lhostejný a musí se pouštět i do ztracených bitev. Ta moje životní platforma moc hodného člověka tady našla oporu a zároveň jakousi motivaci pro překonání se. Táta sice vždycky říkal, že vyhrávají ti silnější, že svět je neustálý boj o moc, ale já už tomu tak úplně nevěřil. Slušní lidé, nebo ti, co se za ně považují, musí bojovat slušným způsobem, což se někdy zdá nemožné, ale až časem se ukáže, že to jde.

Tramtarijský životní styl mi teď připadal i jako nový jaksi politický program. Vždycky jsem koketoval s ekologií, třídil odpady a tak, ale jako asi hodně lidí jsem to bral jako nějaké ušlechtilé pohádky. Teď se mi ale zdálo, že by se to tramtárské ekologické myšlení mělo nějak natrvalo zabudovat do našich životů. I když to bude práce na sto let.

Zabrán do úvah jsem si ani nevšiml jak uplynul den, mechanicky jsem rozbalil spacák, najedl se a ulehl k spánku. Druhý den jsem v podobné sváteční náladě pokračoval a za další dva dny dorazil k základně národního parku Yugyd-Va. Tady jsem si počkal až pojede obrněný transportér zpátky do civilizace a svezl se s ním.

Koupil jsem si lístek na vlak a vracel se do Vilniusu rychle a pokud možno bez zastávky, se strachem, že by ze mě mohla vyprchat povznesená sváteční atmosféra. Během monotónní jízdy vlakem jsem se opakovaně vydával do svého podmořského světa, ale úměrně s tím, jak narůstala vzdálenost od Tramtárie, cítil jsem, jak intenzita vjemů slábne a slábne.

Šlo to, to tedy ano, ale nebylo to ono. Poprvé jsem pochopil jak je u takových věcí důležitá komunita lidí, kteří se navzájem ovlivňují a jak heroické je úsilí lidí, kteří něco podobného provozují bez valných výsledků osamoceně. Ale zašroubovalo se mi to tak hluboko do mozkových závitů, že jsem věděl, že tenhle svůj teď už soukromý rituál budu provozovat den co den asi do konce svého života.

HŘÍŠNÉ PIVO

Vilnius je přece jenom hezké město, po tak dlouhé době konečně opravdová civilizace a tak jsem se rozhodl tam den zůstat, i když jsem si mohl klidně koupit noční rychlík do Prahy. Historické centrum jsem měl prošlé za pár hodin, všechny ty křivolaké uličky a středověké domy, které byly pro mě příjemným zjevením něčeho, na co už jsem málem nevěřil. Mám rád tyhle první dojmy očištěnýma očima, když je všechno svěží. Večer jsem zapadlo do jedné české hospůdky, která mě mile překvapila. Měla na poutači nakresleného Švejka a zatímco jsem upíjel druhé z tupláku, prohlížel jsem si ty švejkovské obrázky po stěnách a říkal si, že tahle filozofie má přece jenom něco společného s Tramtárci, není tam ten buddhismus, ale ten praktický postoj nenásilí a vnitřní vyrovnanosti, ten náboj touhy po nějaké svobodě osobnosti v nepříznivých podmínkách anebo jak to nazvat.

Pivo na mě působilo nejen močopudně, ale i jako jakýsi akvanautský antabus, zablokovalo mi cestu do mého vnitřního světa, takže už jsem začal chápat potíže, které budou s mým novým životem spojené. Je zajímavé, že vodka nevadí, ale pivo jo. Dal jsem si konečně pořádnou večeři, stejk a hranolky, a cítil se jako v gurmánském ráji, uměli ho udělat napůl syrový jak to miluju a byla to další věc, která mě vzdalovala od onoho ostrého vnímání vnitřního světa rozpínajícím se na úkor toho vnějšího.

Vracel jsem se pozdě večer do téhož hostlu, ve kterém jsem strávil noc při příjezdu a měl jsem pocit, jako bych nějak zhřešil…

EPILOG

To bylo poslední, co jsem ze svého vzácného "jazyka" vytáhl. Přirozeně jsme měli domluvenou další schůzku, ale on se telefonicky omluvil a přeložil ji o týden později. Když se chtěl i po týdnu omluvit, důrazně jsem mu domluvil, že kniha je před dokončením a nemůžeme toho teď nechat. Říkal cosi o tom, že si zaplatil kurz potápění a začal experimentovat s automatickou kresbou a knížka pro něj ztratila význam, že prý se staly věci, které úplně mění situaci. Ptal se mě, jestli si dokážu představit, co by to s nimi udělalo, kdyby je objevili média. Dokázal jsem si docela živě představit, co by se stalo, kdyby se o Tramtárcích opravdu dozvěděl svět. Není přece vyloučené, že za příštích deset let, až domorodce v pouštích a velehorách ovládne televize a mobilní telefony, zglobalizují se i tyhle od věků izolované lidské skupiny. Tramtárců je proti celému světu tak žalostně málo a já dobře znám příběhy jak třeba amazonským Indiánům začali vozit tranzistoráky a teď se u nich povalují po podlaze vybité baterky. Ale to všechno není nic ve srovnání s tím, co by se asi muselo stát po objevení Tramtárie. Svět lační po zázracích, nadpřirozenu, parapsychologii a podobných pavědách. Nikdo by se nezajímal o podstatu tramtárského buddhismu, všichni by chtěli vidět jenom praktické ukázky. Organizované zájezdy turistů k instantnímu osvícení, něco takového už v Indii existuje. Přetechnizovaný svět prahne po duchovnu a klasická náboženství jsou staromódní. A tak se pořád rodí noví proroci, guruové s touhou po moci nad nebožáky, kteří jim odevzdají svou duši. Nakonec by tramtárský buddhismus taky mohl napomoct tomu, aby si ho nějaký talentovaný magor osvojil a pak s jeho pomocí z různě frustrovaných lidí tahal prachy a udělal si z nich otroky…

Představoval jsem si to všechno a bylo mi z toho špatně, ale stejně jsem trval na tom, že práci dokončíme. Změníme jména a místa, aby se Tramtárie nedala najít. Řekl jsem Oskarovi, že oni by to určitě chtěli. A pak skutečně přijel, dali jsme si schůzku v hospodě a on tam přišel s nezvykle zářícíma očima, jako kdyby si něco šlehnul. "Tak co se stalo?" ptal jsem se a on se nejdřív ošíval ale pak to přece jen řekl. Byl na chuchelském závodišti a procházel se mezi ustájenými koňmi, připravenými k závodům, když ho uviděl. "Takový krásný černý hřebec, jmenoval se Tango," říkal melodickým zpěvným hlasem, "a měl oči Jardy Skály. Rozumíte? Já vím, že to byl on. Přiběhl ke mně zdálky, přátelsky zařehtal a olíznul mě. Nebudete mi to věřit: on neřehtal, ale říkal tram-tram-tram. Trantárii mi totiž neřekli to hlavní, co si každý musí objevit sám. Smrtí to nekončí, a v tom je to krásné, a všechno ostatní už vám pak připadá málo důležité."


Zpět na vstupní stránku Edice hostů