Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako sedmdesátý první titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 24. září 2008.
© Zdeněk Janík
Předmluva / Básník Zdeněk Janík
Na Flekačkách
Pod Šobrovnou
Vracím se k tobě chlapeckou lodí
Večernice
Písecké variace
Stromy se otáčejí při svlékání k plotům
Listopad je jak všichni muži
U staré sušárny
Aeneas přistává pod Orlíkem
V Máchově světničce
Doplňovačka s tajenkou
Skloňování
Podej mi oharek slunce
Je zase noc
Elsinor
Naděje umírá naposled
Vigilie
Tykání
Hudba
Léto
Praha
Jezy míří k ústí
Jak žena Lotova
Živly
Jen umět pošeptat
Trpělivost
Hra na tichou poštu
Ve znamení Býka
Hledání klíčů
Kolik mi ještě zbývá
Pojďme si zadělat mírečkou ticha
Narození
Bezručova 7
Svítání
Přivolávání slunce
Setkání
Nahoru dolů
Předjaří
Mám tě rád jaká jsi
Noční jízda
Čtyři rozměry lásky
Už napůl ve dveřích
U krále brabantského
Podzimní
Výlov
Bourání lusthausu srdce
Pitva
Modlitba
Říká se
Ptejme se slov
Obrazy
Chvíle
Zimní slunovrat
Můj den je louka
Modrá dumka
A ty jsi přišla
Kdybych byl malířem
Díky vám šidítka snů
Večer při svíčkách
Ukládání světla
Proměna
Proč cuchá vítr
Slyším je rzát
Pozdní Paridův soud
Rusalky bez lásky odcházejí
Vilém ne Záhoř !
Nevyznaná láska
Čím menší heroldi
Prší a dítě si nese list
Milenci v.v.
Dobrá báseň
Těžko je koupat se v písečné bouři
Truvérská loutna
Monty
Dovětek / Tvůrčí žeň Zdeňka Janíka
Ne každý z veršujících zůstává básníkem na desetiletí. Cožpak se každému podaří obejít magnetická úskalí sebeuspokojení a narcisismu, jež jsou hrozbou všem nadaným? Zdeněk Janík se nepoddal, naopak napsal: Pojďme si zadělat / mírečkou ticha / na slova prostá jak trám / bez hranic / s popelem po mrtvých / které jsme měli / tak často za slunce (Pojďme si zadělat mírečkou ticha…).
Teprve ne každý zůstává básníkem vskutku po celý život. Půdu, z níž rostla ušlechtilá tvorba, už tolikrát, tolikrát splavila voda k nezměření hutného bytí až na podzol, opravdu až na podzol. Zdeněk Janík se nepoddal ani podruhé: Nejdříve ze všeho bouráme arkýře / ne snad že přečnívají / ale sem jsme se utíkali na okraj dne / a brali za svoje přísahy Romeovy / Potom všechny jednorožce / Bruncvíka a Štilfrídy / Pak schody co nikam nevedou / Ráj nemá poschodí Ale co s křídly? / Až vytrháme podlahu i krov / a po oknech zůstanou jen zející rány / a v tlustých kobercích / vyneseme pečlivě svinuté šlápoty / našeho snění / začneme vybírat z popela drahokamy (Bourání lusthausu srdce).
Zdeněk Janík je básník.
Za přirozeného střídání generací přibývají v písemnictví úvahy o tom, kdože to básník vlastně je a co že je vlastně poezie. (A básník se rodí, nebo stává?) Na začátku třetího gregoriánského tisíciletí, v němž společenské vědomí přerostlo ze Země do její kosmické periferie, sotva přehlédneme, že ve vesmíru převažuje krásno a poezie hmoty. Z takového lůna ovšem nemohl nevzejít duch, jenž by nebyl poezií a jenž by neměl nutkání poezii zmnožovat. Básník je přirozenou veličinou vesmírného světa poezie. Je jí, pokud vybaven tím nejpotřebnějším pro žití v poezii: přirozenou rovnováhou sebedůvěry a pokory. Zdeněk Janík vstoupil do své první elektronické sbírky Nepřišel ještě zaklepat čas básní Modlitba: Nauč mě Pane prožít své sny / aniž bych propadl snění / Obdař mě Pane / Jobovou pokorou v srdci / A dej mi unést vítězství nad sebou / bez pýchy slabých duší.
Prožil tři čtvrtiny dvacátého století; toho nejdynamičtějšího, které dějiny dosud nastřádaly. Dětství v letech velké hospodářské krize, finále gymnazijních studií za světové války (té druhé, kterou si dějiny přičetly), prolog dospělosti v Protektorátě Čechy a Morava, kde byl totálně nasazen. Poválečné studium na Univerzitě Karlově ukončil v roce 1948. Když východní velmoc v roce 1968 poslala k obhajobě svého výkladu socialismu vojsko, Zdeněk Janík nesouhlasil a k praxi pedagoga a redaktora mu přibyly zkušenosti tiskárenského korektora. Posledním rokem dvacátého věku počínaje dává o sobě naplno vědět, kým že byl především a kým zůstává provždy: začal vydávat básnické sbírky.
V tvorbě Zdeňka Janíka nejvýrazněji převládá moudře realistický, zároveň ale velmi něžný pohled na svět. Ovšem substantivum pohled je, přiznejme si, nemístné. Básník přece na svět nepohlíží. Vždycky ho prožívá. Janík tedy zároveň realisticky a zároveň něžně. Potom může napsat, že docela nejdražší věci / nestojí nic či že ještě se nevedla jediná válka / o měšec hvězd a tichou noc (Říká se).
Zdeněk Janík usiluje vyrovnat se s pomíjivostí vesmírných veličin a dělá to s nerezignující melancholií a myslitelskou hloubkou. Nezná extrémy, neupadá do nesoudnosti – jeho pero vede zralá vyrovnanost. Dokud se daří přejít most úzkosti / děkujme za to / ještě tu jsme a být je mnoho / ale i své bytí změníme jednou / jako se kukla promění v motýla / jasoně / nebo smrtihlava / Děkujme dopředu za šťastnou cestu / i přes most proměny / Končí tím naše osobní dějiny / anebo teprve začínají? (Proměna). K vyrovnanosti ovšem dospívá jen tvůrce zakořeněný ve společenském celku, a tak když Janík odkrývá pravdaže svůj duševní svět, nikdy nenapíše JÁ. Prastarý pohyb geneze / Pohyb všech pístů v soukolí tohoto světa / i jeho kolotočů na bláznivých poutích / za krepovou růží milostných trofejí / Únik z neutrálu v rychlostní skříni událostí / Polkový rytmus / slavných pochodů / Vzdechutvorný průvodce milování / Stisk spouště kamery / se šťastným úsměvem v hledáčku / i střelné zbraně / Klesající a stoupající puls našich srdcí / Nahoru život / dolů smrt (Nahoru dolů). Skrze Janíkovo subjektivní dospívá čtenář k pochopení nemateriálna, jež nemůže být popřeno jako to nejpodstatnější v existenciálním exodu inteligentního pozemského života. Exodus je to každodenní.
Zdeněk Janík přichází mezi čtenáře s výborem Hra na tichou poštu v roce významného životního jubilea. Není a nechce být autorem plytce mnohomluvným. Je mužem poctivých postojů a poctivých slov, protože už samo slovo je čin / staví i boří / léčí i zraňuje / zalévá život / i přežívá smrt (Ptejme se slov). Dílu Zdeňka Janíka věříme a přijímáme ho za kulturní hodnotu, protože je to dílo stvrzující bezustavičnost filosoficko-etického hledačství jako nejtypičtějšího znaku svrchovaného lidství.
Miroslav Vejlupek
Na strunách topolů zpívá to moje mládí
Sudička let
Pokaždé jinak
S jarem jak nová koncertní síň
Cítíš v ní ještě syrovost po malířích
Než začnou hrát vrabci špačkové a sem tam i kos
V létě z nich voní dálky
A z jejich prstů je k hvězdám jen krok
A za chvíli budou tu trčet jen pahýly berlí
Abys mohl překulhat zimu
Ale dnes ještě ne
Měsíc se kutálel jak klukovský míč po bílém hřišti
Hvězdy si hrály na schovávanou
A volaly hned ta hned druhá
Že přihořívá
Vtáhl jsem jako stopař vůni
A cítím ji vším co mám k tomu, abych žil
Chtěl bych ji stočit jako med
A provonět každý svůj den vůní svých patnácti
dvaceti let
Voní v ní divizny na stráních
Barvínek mezí
Tizian lesů
Koně a hřebčinec
Rybníky paseky a mlází
Měsíční mince ražené z javorových listů
A křemen prvních chlapeckých dnů
Tady jsem doma
V té aleji topolů
A z jejich ramp střílím ke hvězdám přání
Abych mohl chytit hlas mládí jako cvrčka
do krabičky
A rozehrát jeho housličkami
Aspoň pár minut každý svůj den
Ležím tu na louce
a otevírám obzor jak obrovskou škebli
uvízlou v brčálu luk
do její perleti vrypují tryskáče
monogramy
a vítr za nimi kulhá
a honí je holí když vede beránky na
postřih
Ležím si na louce
česám tu jetel hřebenem chlapeckých
přání
a v lastuře hučí moře lesů
zvedám ji do dlaně
otvírám zlehka jako ženu
a beru si perlu
svůj kraj
Já už snad nebudu usazen do smrti
na jednom místě
Miluji pouťové balónky
děvčata s vůní po broskvích
A mnohem víc řemesel než je jich k naučení –
A právě proto mám nejraději slunečnice
Jak dovedou stát a točit se přitom za sluncem
když jede ve zlatém kočáře a střílí si z nás –
Někdy bych štípal rád pařezy
a šel se pak ohřát k milíři
jak to znám doma z barvotisku
co měla babička v Písku
A rád si hraju
I ve svém věku
Na sochy
Ano ne
Na pana Tydlitáta
(Věk záleží konečně na člověku)
A musím se smát těm co to už dávno nedovedou
Já asi nezmoudřím do smrti
podle všech pravidel dospělosti
protože neumím stát na jednom místě
A miluji pouťové balónky
děvčata s větrem ve vlasech
Zkrátka a jistě jsem všude tam kde je psina –
A ze všech mám nejraději svého syna
S ním se zas vracím chlapeckou lodí
do bláznivých tramtárií
ke všem svým kláním i za pokáním –
Až uložím kosti (A co se dá dělat jednou to bude)
Ať má rád po mně děvčata s velkýma očima
Ať pije slunce hvězdy i celý svět k nenasycení
Ale ať dovede přitom stát
jako ty slunečnice
A vrátí se domů zas jako já
chlapeckou lodí
ke všem svým kláním i za pokáním
Dobře to dávno řek Velhartice
Jen jednou přitiskneš ret
a nejde to odtrhnout více
Snad právě proto chci
aby i můj syn měl
jednou rád slunečnice
Večer co večer přijíždí na čápu
nahá a bosá
Sedne si ke mně do jamky mlčení
a pijem spolu
z jednoho měsíce
děravé sny
S tebou jsem viděl
své město poprvé utíkat s kopce
Jak taky jinak
s kánětem tvého pohledu v patách
A stará bachratá kvočna věž
sháněla marně
do houfu ulice
Ale i déšť
byl tu jen proto
aby si nikdo z nás
nezadal před tebou na kráse
Vím
že se vrátíš
protože můj grošák
s ostruhou vzpomínek v slabinách
zná cestu domů
A skály nad řekou
dají mi za pravdu
Jak taky jinak
když je tak blízko jez
Slunce je vypřažený ryzák z káry léta
A horám roste na bradách už sníh
Bojím se deštivého veta
K podzimní pouti po lesích
Past sklapla naprázdno i donkichotům
Narostl na jizvách po meči strach
Stromy se otáčejí při svlékání k plotům
A Popelka už přebírá svůj hrách
Stromy jsou jako ženy za večera
svlékají list po listu než jdou spát
a deštěm smývají si léto s těla
než se jdou s větrem mlčky milovat
Po ránu sklánějí se nad kaluží
Bude jim slušet první sníh?
Listopad je jak všichni muži
Točí se teskně po růžích
Dávno tu nesuší jen tichý stesk
leží tu bradou vzhůru A růženíny
Čas se tu měří štěkotem psů
a mrtvou vodou
a přece rok co rok
obléká znovu schýlená jabloň
růžový rukávník květů
Můj břeh byl tichý
a klečel pokorně u paty vod
s poslední kapkou slunce na rtech
Opodál hrálo
v kostky pět nymf
o moje první probuzení
Ale má Dido je v horách
pase tam v oblacích toulavé sny
a čeká s měsícem v klíně
Těch Vašich podob všude
Tenkrát tu byly jen dvě
Ta plná žízně a marného volání
a ta po níž sahala už prsty smrt
Kolik jen lásky bolesti a stesku
odnesla voda pod Vaším oknem
když potom odvezli
Viléma do Terezína
Včera jsem potkal dvě Lori
hledaje v dešti Váš dům
Nic o něm nevědí
Ach Lori Lori jak brzy se zapomíná
Co je žena? Krásný zámek
ke kterému má muž klíč
na soutoku v lužním lese
Záhon s růží
Stalagmit
A co muž? Zámečník s klíčem
čihař a zahradník s rýčem
Rybář
Pytlák
Stalaktit
První pád je nejkrásnější
Kdo to bude? Co nás čeká?
Druhý pád nás vrací k zemi
Koho se vzdát? Čeho chytit?
Třetí je pád důvěrnosti
Komu věřit? Čemu se dát?
Čtvrtým pádem vzpomínáme
proč jsme koho milovali
Pátý pád – marné volání
Zůstaň lásko postůj v čase
Šestý je pád zdvořilosti
O kom o čem pomlčíme
Sedmým pádem se loučíme
S kým a s čím nám bylo dobře
pár třásní luny
a teplo mezi rty
a já ti povím
kde rostou v lednu petrklíče
K čemu se divit dvojímu lokti?
Máme dvě ruce
a jedna o druhé často nic neví
a tak je patrně
i dvojí nekonečno
Je zase noc Kolem nás táhne
vesnice po špičkách ze zabíjačky
a trousí za sebou krvavé stopy světel
V chalupě hřejí kachlová kamna
vesnická postel a ty
Kukačce v hodinách
zchromly už dávno
jízlivé vratiprsty
A na všech ženách leží tvůj stín
Tak tady to bylo
Na věži pochyb
bliká dnes maják
své být či nebýt
(úskalí v duši
světelnou paží neobejmeš)
Marně si berou
vyhnanci srdce
na cestu kamení
z růžových paloučků
(stesk ani tepnou
k zeleným dubům nepřikováš)
Jen děla tu stojí
nad rozum přítomnější
neboť už dávno nejela tudy
bílá loď spravedlivých
a v nohou hradeb
hraje si s racky
Ofélie
Nejdříve spoléháme na logiku
jako bychom nebyli už tolikrát ošáleni
proměnlivostí svých vztahů
Potom sázíme na zázraky
v důvěře že se mohou dít kdykoliv znovu
a jsme ochotni
probodnout spíš vlastní srdce
než její
protože
co kdyby jí jen zaskočilo
pohádkové jablko
a ona ožila
políbena naší láskou
jako se rozhoří
jen zdánlivě vyhaslý popel
při náhlém závanu
prudkého větru
Zranil jsem jelení korunou
běloučká křídla větrných mlýnů
a děti řeknou
padá sníh
Kdo je víc vinen
plavec když nemá sil
anebo voda která mu vzala dech
protože věděla jak ji má rád?
Ukrýváš marně
kvasící víno
pod zámek mlčení
tak jako životu nevezmeš smrt
Spočítej vteřiny a znásob steskem
vyjde ti touha
Kolik má rozměrů?
Víš to snad?
Tykáme blízkým
dětem a nevinným
Tykáme zvířatům
svatým a opilcům
Tykáme v kuchařkách
radách a příslovích
Tykáme životu
lásce a smrti
A každé ty
Nás v něčem přibližuje
Zdá se mi že letím na modrém koberci
k starému bělidlu dětských let
hledaje marně poklady
které jsem zakopal
zelené zemi pod jazyk
na břehu dívčích úst
kde chytá na zpěvnou udici rýmů
mlčící ryby měsíční král
Vodník od splavu
nasadil ze žertu slunci brýle
a vystrčil do ulic kropící vůz
Letní den
pil stéblem okapů
šumivé víno ze střech
a tetky griotku
a strejci pivo
a zlatý kolovrat pomalu spřádal
v hospodě hovor hostů
Modrá a zelená
s perníky na střechách a srdcem z pouti
s trojkolkou ze které právě sestoupil dětský sen
město tichých vod nad kolem v Čertovce
kde loví slunce zelený čas
město titěrných luceren
s kornouty jeptišek na hlavách
město nachové zimou jak jazýček sněhuláka
město laviček vdov
u nichž dnes ráno snídalo slunce
město královských patníků
město milenců kuželek
s lístečky podzimu na aktech soch
město věží a kornoutů a panenských ciferníků
město s okýnky dokořán
že cítíš bazalku jak uvnitř voní
město dvorků a pavlačí se schody
co vedou do nebe
bez tebe nikdy bych nevěděl
ani to kolik jen podob může mít strom
Topoly mlčí
A voda zraje zatímco řeky
marně se snaží vrátit se k pramenům
proti proudu
Ale co naplat jsou lesy
ve kterých pokaždé zabloudíme
Listí už padá a bílý kůň
chystá se rozepnout křídla
Vím že je někdy odpouštět těžké
Nejen cesty osudu jsou nevyzpytatelné
ale i polní uprostřed podzimu
Včera jsem uvízl na jedné z nich
u závor podobných celnici
do říše divů a za zrcadlo
Když jsem se obrátil
jak žena Lotova
spatřil jsem obrovský paví chvost červánků
prostřený po celém nebi
v blankytných očkách mu hořely
zářivé granáty nachu
Děkuji ptákům
za to že plení budoucí jablka sváru
a rybám za mlčení o křivých slovech
popelu za moudrost
se kterou přikrývá v pravý čas žár
zemi je málo děkovat
jí patří láska
Budou-li na tebe útočit okna
otevři je
jinak to nevyhraješ
Když přejdou do útoku dveře
pozvi je dál
dveře se nemají odmítat
Jen stropu se těžko ubráníš
Leda bys měl v sobě krahujce na slovo vzaté
a uměl jim pošeptat kdy vzlétnout v pravý čas
Přijď ke mně
ve chvíli kdy jsem sám sobě nepřítelem
a dej mi dobrat se tě
královská ctnosti silných
větší než statečnost
protože tvoje bitvy neznají příměří
přeskromný sade růží
s ostny které nás učí moudrosti
že štěstí není nikdy bez stínů
Bez tebe není naděje ani lásky
bez tebe nebylo by objevů
ani pokladů krásy
bez tebe by se nám neurodil chléb ani víno
ani nejmenší čistá radost našeho života
Hrajeme spolu na tichou poštu
kdy mnoho dobrých slov nedoletí
a když tak bez křídel
anebo hubených jak sedm let
Někdy v nich zavíří
při krátkém spojení
poznání věcí ukrytých dosud
pod zátkou kvasící medoviny
Někdy zas střílíme zbytečně do vrabců
v naději na orlí pera
Někdo však přece
pošle to slovo dál
a lidé uvěří
stříbrné zprávě o svítání
Hledal jsem s tebou
má smutná Solveig
kočku co rybaří na starý vlas
obrysy letních top
poslední sníh až na dně strží
a zkoušel jsem jako ty
za holých nocí
vymyslet potají
docela nový jazyk
abych mohl vytesat
z balvanu v duši
poslední soud
A dál čekám jako ty
na strážce majáku
a ztracené lodníky
dokud je slunce
na dětských výkresech
a hříbátka prvních otázek
chodí se pást
Nejdřív se prošacuj po kapsách
a najdeš díry stejně jak v paměti
pak projdi zásuvky
objevíš aspoň co jsi měl dávno už vyřídit
a zajdi k sousedům
nedbej nic na to že se ti budou smát
Pak projdi znovu
pozpátku cestu kterou jsi šel
a doluj z paměti
obchůzky zákruty a tajná místa
V nejlepším případě
je někdo našel
Ale ať tak či tak
budou mít nejméně o jeden zoubek víc
protože čas
nikomu nikdy nic nepromíjí
Kolik času zbývá ještě mým rukám
abych dokázal že marně nežiju
a měl čím pohladit a poklepat
přátelům po zádech
Kolik ho zůstalo ještě mým nohám
k toulání po horách
a tichým výpravám na kole k řece
a kolik hlavě a srdci
očím a uším a jazyku
abych z nich uměl rozdávat kolem
ale i dokázal zavřít je za vlčích soumraků
Kolik mi ještě zůstalo času
na lásku pokoru odpuštění
skutky co utekly
i tažné ptáky snů
Kolik mi ještě zbývá?
Pojďme si zadělat
mírečkou ticha
na slova prostá jak trám
bez hranic
s popelem po mrtvých
které jsme měli
tak často za slunce
Do knihy života
píše se znovu
malé a
lidské abecedy
Sudičky genů
dávno už složily
své splatné dary
novému človíčku
z čeledi moudrých
V těch místech tu zůstalo rozestláno
dosud mé dětství a první ráno
a spí tu dodnes neprobuzeny
mé první malé dětské sny
Odtud jsem chodíval na Centrálku
přes Dornych do Plotní
s dědečkem k tetě do Veselé
a Petrov vybízel mé oči vzhůru
kde někde jsem tušil
babiččin ráj
Je zase pět Smolíček pacholíček
vytáhl z klece den
A na orloji vztahují ruce apoštolové
Vzpomínky sají mi krev
s nadějí na ulehčení
A mrtvé noci trčí z úst rybí kost
Musíš vstát brzy
rozhrnout mraky
a hrát si s nimi na schovávanou
pak pozvi sluníčko
na sedm teček
nebo se posaď
k času jak rybář
v tichounkém bláznovství
než trhne splávek
nad prvním kopcem
A všechno ostatní
přijde samo
Představili nás
Znělo v tom ozvěnou
vyzvání na souboj
a k prvním krokům polonézy
Je vždycky
cosi mušketýrského
v setkání mužských rukou
zatímco dlaně žen
sklouznou nám pod prsty
plaše jak ptáci
a zbude po nich
jen malé peříčko vzrušení
Prastarý pohyb geneze
Pohyb všech pístů v soukolí tohoto světa
i jeho kolotočů na bláznivých poutích
za krepovou růží milostných trofejí
Únik z neutrálu v rychlostní skříni událostí
Polkový rytmus
slavných pochodů
Vzdechutvorný průvodce milování
Stisk spouště kamery
se šťastným úsměvem v hledáčku
i střelné zbraně
Klesající a stoupající puls našich srdcí
Nahoru život
dolů smrt
Déšť mi dnes vyprávěl
že myje oblohu
pro jarní slunce
abych však slova
která mi pošeptal
nevázal do vět
vyšly by kaluže
Chtěl jsem mít ženu
zpěvnou jak struny na houslích
prudkou jak potok na jarní stráni
aby unesla bouřku i smích
a voněla heřmánkem při milování
Chtěl jsem mít ženu
pružnou jak pomlázku
rovnou jak Řekyně s amforou na hlavách
aby dovedla myslet jen na lásku
a z ničeho neměla strach
Mám tě rád takovou jaká jsi
Čas píše pomalu své letokruhy
na tobě rozkvetlé do krásy
s příznakem první už podzimní duhy
a na kolejích do dálek
voní mi do snů heřmánek
Oslněn
protijedoucími světly
synkopuje
furiantský Švanda
jednadvacátého věku
na kouzelné dudy
svého motoru
Bugatti step
ze dvora princezny Zuliky
s Dorotkou v srdci
a s Vocílkou v patách
Doteky
hrotu
Amorova šípu
Vzlínání
očí
rukou a rtů
Hluboká
závrať
odevzdávání
A všechno znovu
ve vzpomínkách
a snech
Mám v hlavě vrabečka s dřevěnou nožkou
a virus podzimu
A to je smůly víc než dost
na jeden den
Ještě že miluji chladnoucí krev
slunečních řízků
s oblohou měsíce a prvních hvězd
Nesahej na střepy co nosí štěstí
aby sis dodal odvahy
nebo se řízneš o hranu slov
Pivo se pije
a řeč se mluví
řeč s nohama do “o”
silácká pohřební řeč
ve stovce
soukromých krematorií
kde hoří pomalu
nedělní sny
Buď přiznán čas
tažebních listin
hroznů
a kdoulí
čas krve
zlata
a nahých bříz
čas pozdních lásek
a výškrabků ctnosti
čas říje
vzlyků
a babí nevinnosti
kdy smrt
je blízko
a má mnoho jmen
Už hoří
zapálen tisíci zrcátky
na Petrův zdar
A muži na slovo vzatí
táhnou vrše
vrchovatě završené
a voní nahořklou vůní ticha
okřiknutou
jen tu a tam
z dosud nepolehlého
rákosí
Nejdříve ze všeho bouráme arkýře
ne snad že přečnívají
ale sem jsme se utíkali na okraj dne
a brali za svoje přísahy Romeovy
Potom všechny jednorožce
Bruncvíka a Štilfrídy
Pak schody co nikam nevedou
Ráj nemá poschodí Ale co s křídly ?
Až vytrháme podlahu i krov
a po oknech zůstanou jen zející rány
a v tlustých kobercích
vyneseme pečlivě svinuté šlápoty
našeho snění
začneme vybírat s popela drahokamy
Otevírání
černé skřínky
z nevratného letu
Sčítání
tělesných hříchů
a ctností
Poslední bitva
o poznání
Nauč mě Pane prožít své sny
aniž bych propadl snění
Obdař mě Pane
Jobovou pokorou v srdci
A dej mi unést vítězství nad sebou
bez pýchy slabých duší
že dobré zboží chválí se samo
Docela nejdražší věci
nestojí nic
Ještě se nevedla jediná válka
o měšec hvězd a tichou noc
Na všechno ostatní
věšíme někdy
hořlavé cenovky
různých měn
Už samo slovo je čin
staví i boří
léčí i zraňuje
zalévá život
i přežívá smrt
Každého slova
bychom se měli ptát
zda je ho třeba
říká-li pravdu
a je-li laskavé
a jen ta
co projdou
trojitým sítem
propustit branou úst
na další pouť
Má teta Marie
vyhlíží dodnes
milého z tanečních
a strýček Jáchym
míří svým pohledem
rovnou na jezero
kde se mu dnes v noci
promění labutě
v růžové panny
Dávno se nedivím
proč už tak dlouho
netouží tihle dva
viset na jedné zdi
Jsou chvíle jak složený vějíř
Sotva ho rozevřeš zlomí se v dalších sto
a každá tě ovane vzpomínkami
A chvíle jak gejzír
vytrysknou po létech na témže místě
prudce a výš
a chvíle jak punkva
v lodičce ze starých dopisů
Mezitím tisíc chvil na něž se zapomíná
Dokud nám srdce vypráví o světě
nepřišly ještě poslední dny
Náš sen jen zprůsvitněl a možná zbělel vlas
a síly ubylo a trochu zesláb hlas
Dokud nám v očích však každý den rozkvete
nepřišel ještě zaklepat čas
aby se připomněl a řek nám tak už pojď
a nech tu cos měl rád
Náš sen snad zprůsvitněl a možná zbělel vlas
a síly ubylo a trochu zesláb hlas
Ještě však nepřišel zaklepat veslař čas
že venku čeká už poslední loď
odkud už není víc naděje na návrat
Dnes ještě můžeme smát se a radovat
ještě nás čeká náš zimní slunovrat
kdy vzdát se byl by hřích
Dokud nám srdce vypráví o světě
a v noci probouzí slunečné mladé sny
nepřišly ještě poslední dny
se zlatým ciferníkem
kde včela bzučíc
tančí blues
A noc je tvoje
s měsícem uličníkem
když prstem strkáš
Velký vůz
Břízy jen břízy modrý sníh
obloha se v něm koupá
modrý kouř z ohňů na březích
v prstencích zvolna stoupá
samovar vítá na stole
marnotratného syna
vzduch voní vroucím vyznáním
Taťány z Oněgina
za okny vlákna vzpomínek
pomalu podzim spřádá
a teskná píseň burlaků
do modré řeky padá
Tebe jsem vídal
jako princ Popelku
než jsi mi utekla
z každého plesu
pro tebe jsem se pral
s draky a saněmi
a ptal se větru
jestli snad nepotkal
vůni tvých úst
tebe jsem miloval
ve všech svých láskách
a čekal v tušeních
že jednou přijdeš
a ty jsi přišla
prostá jak sůl
dávno by visel už někde tvůj obraz
se skrytým pramínkem bystřiny pod jazykem
vrcholy Ždánidel nad jezerem Laka
i líbezným koutem
soutoku Vydry a Křemelné
Štětcem však nevládnu
dovedu leda tak natírat ploty
ale i slovo je obrazem
a má moc otvírat zakleté poklady
znáš-li to pravé
a umíš je říci včas
A tak ti píšu
alespoň svůj malý barevný deník
do bloku místo do skicáře
(I verš má barvy
podobné průzračným vitrážím
kapličky na Javorníku)
a čtu si znovu
pro sebe ty malé etudy
na dálku vysněných prstokladů
Léta nás pomalu proměňují
ze hřebců ve valachy
díky vám šidítka snů
jsme zase na chvíli chlapy
bijeme do bubnů
housličky tiskneme
i basu objímáme
a smyčce jsou pevné
z hřebčích žíní
něha a vášeň
jenom však noci k vratům
a ouha!
sbohem buď noční šifrování
i krásné snové milování
ze všeho zůstala už jen touha
ta věčná touha po návratu
Sál se už plní Přicházejí
hosté a dobří přátelé
Svíčky jak hodiny přesýpací
měří tu veršům zvolna čas
A ze čtyř vřeten odvíjí se
co život dal i život vzal
Až všechno zhasne
zůstanou tu
barevné stopy po verších
A díky za to co tu bylo
naděje úzkost pláč i smích
Když jsem byl chlapec
chytal jsem potají
do dlaní světlo
aby mi nebyla v noci tma
S tebou si ukládám
vzpomínky pro čas
až tady nebudeš
abych tvým světlem
zaháněl noc
Dokud se daří přejít most úzkosti
děkujme za to
ještě tu jsme a být je mnoho
ale i své bytí změníme jednou
jako se kukla promění v motýla
jasoně
nebo smrtihlava
Děkujme dopředu za šťastnou cestu
i přes most proměny
Končí tím naše osobní dějiny
anebo teprve začínají?
Proč cuchá vítr
panenské klíny jeřabin
a teskně zpívá
o tajných láskách
stydlivých bříz ?
Na konci léta
nechce být nikdo sám
Slyším je rzát
střapaté huňáče
co lámou den ze dne ojetou dlažbu měst
pod kterou tuší zelené pláně
slepnoucí poníčky co měří svůj vleklý čas
plný much kyvadlem hlav
když nesou na hřbetech sukýnky rádoby baletek
Slyším je rzát
komoně pod plechem
v rytířských kláních
zbytečně padlé na poli cizí cti
alšovské klisny
s prohnutou křivkou zad
těžkou jak rtuť
i drožkařské kobylky
s klapkami na očích
a vozky v buřinkách bez noblesy
slyším je rzát
divoké koně
svých dětských let
pádící prérií s Rintintinem
než ze skal dopadne
bravurně do sedla
pistolník Jim
a zkouším
vymýt jim
z jejich ran čas
I mně bylo dáno
nabídnout jablko
té ze všech nejženštější
Přetěžko volit
a zůstat spravedlivý
a tak jsem vždy váhal
jablko kysalo
a Paris ve mně
měnil se napůl v Hamleta
a napůl v Leara
Jablko stejně
nepadne daleko od stromu
na kterém vyrostlo
pro svůj soud
Jsou lásky
co neumí vzít za oba konce pily
a nařezat ze stromu života
polínka vonící smolou
Se čtvercem času
mění svá slova počatá v srdci
na mantry podzimních jiter
Rusalky bez lásky
brzy však odcházejí
Vilém ne Záhoř !
vykřikla svého hrdinu
a příběhy co nikdy nekončí
zvolna se vracejí
Vzpomínky věrné jak psi
plazí se s tlapami na sopkách
a trousí vizitky od sloupu k sloupu
aby řeč nestála
Kolikrát Vilém ?
Jak často Záhoř ?
Vítr si sedá do křesla
aby se na chvíli usebral
a paměť je zase v tom
s láskou je kříž
Jenom to neskrývej
že i ty házíváš korunou
Záhoř či Vilém ?
Záhoř má lože
Záhoř má konto
Záhoř je macho
ale své slunce
a smích
pomeranč s poslední kapkou svých úst
schováváš stejně
pro Viléma
Nevyznaná láska
je dosud nezahraná skladba
v partituře srdce
Ženy ji skrývají
jako právě počaté dítě
a muži v ní sní svůj sen
o zemi zaslíbené
Čím menší heroldi
tím hlučněji mávají pánovým erbem
Tu a tam možná i z uhlířské víry
spíše však z naděje
na podíl na jeho cti a slávě
(o větší ratejně buď taktně pomlčeno)
Jen z lásky to bývá pohříchu málokdy
Občas snad ještě u klaunů
Leč stejně rok co rok
i smíchu přibývá
na prodejnosti
Prší
a dítě si nese list
je krásné jak raná jablůňka v sadu
a zvědavě obrací v ručičkách
zažloutlé prsty listopadu
kuřáka mlh a vodní dýmky dešťů
V září
se začalo učit číst
sázet jak stromečky v alejích
písmenka budoucích manifestů
prší a dítě se usmívá
tak šťastnou cestu !
Milenci v. v.
připomínají korunní prince
právě sesazeného panovnického rodu
Jejich bývalé lásky
nasazují jim
ve svých soukromých pamětech
psí hlavu právě tam
kde ještě nedávno čněla
tiára něžností
(a občas i parohy)
Podobni césarům
pyšným na svá vítězství
na hoře Venušině
jdou nyní v poutech
své stále ještě přežívající lásky
s palcem vlastního pohlaví dolů
aby pozdravili vítězné soky
a jako kacíři
kterým napsali protlakem ze shnilých rajčat
na posměšné čepice
něžná slova jejich vyznání
odcházejí na hranici
za zpěvu žalmů o věrném milování
protože jen ono
je v jejich očích
svaté až do konce
A naivní přátelé se diví
jakže se ta líbezná mince lásky
převrátila v nenávist
a přece jde pořád o tentýž peníz
s hlavou a orlem
s návětrnou a závětrnou stranou
jako u ostrovů v Tichém oceánu
o pepř a sůl
v přípravě olympské ambrózie
Ale i milostné pobrukování
Papinova hrnce lásky
končívá často
hysterickým zapískáním
že už je uvařeno
a po recitaci Tajemných dálek
dochází občas
i na Mstivou kantilénu
a slova nahá
jak nahé bývalo milování
zbavená šminky
kterou je přiodívaly
růžové brýle zamilovanosti
zraňují jako láva
z rozbouřené sopky
a zavalují kdysi kvetoucí Pompeje
ve kterých obdivujeme
už jen ohořelé reliéfy Aretinových hostin
Milenci v.v.
připomínají oběti šoku
kterým se zdá že osleply
ale zatím jen osleplo zrcadlo
ve kterém se vídali
ověnčené kruhy pod očima
po slastných láskyhrách
Ale život neplyne jen v samých radovánkách
říkával už Barbar Vok
a dobře těm
kdož si to umí přiznat
Dobrá báseň
připomíná pohádku
o polévce ze sekery
Do živé vody
ponoříš sekeru
osolíš životem
zaliješ bolestí
zahustíš láskou
přisypeš hřebíčku
a pepře dálek
a můžeš podávat
z talíře
s veršovým krumplováním
Těžko je koupat se v písečné bouři
stejně tak stavět si z mořských vln hrad
Těžko je člověku být někdy samému
někdy však ještě hůř není-li sám
Těžko je zvedat hlas k obraně pravdy
za niž se obratně převlékla lež
Těžko je často lidem být lidmi
a nestydět se že jimi jsou
Těžko je snášet den za dnem bolest
bez kapky naděje že jednou skončí
Těžko je dojít království Božího
aniž jsme na chvíli nesli svůj kříž
Všechno je lehčí tomu kdo uvěří
že v každé těžkosti je s námi Pán
Truvérská loutna
je na doživotí
Stačí ji znovu uvidět
a struny se samy rozezvučí
Zapsat co hrály ?
Truvérské krédo
pro smyčce smyslů
Klávesy doteků
a buben srdce
Jen místo dur
je teď častější moll
Těžko mi bude jít
po cestách kudy jsem chodíval
s věrnou psí duší ovčákem Montym
ze všech cest po okolí nejraději
Jak setřást stesk
po starých procházkách
co jako červotoč
mění na mrtvou drť
co ještě nedávno kypělo životem ?!
A přece díky
i za to tesklivé vzpomínání
útěšnou dlaň
podanou přes náš čas
na pomoc od bolesti
Zdeněk Janík (*7. října 1923 v Brně) – po politicky vynuceném odmlčení v letech 1969 – 1989 – oslovil čtenáře ve změněném společenského klimatu nejprve jako fejetonista v Lidových novinách, Literárních novinách, v Tvaru a Mostech, v Hospodářských novinách a jinde, přičemž dětem věnoval knížku veršů Slovohrátky I (1991). Fejetony jsou autorovou osvědčenou parketou – vydaly na sbírku Stalo se… (1993), ale k nepřehlédnutí nejsou ani Janíkovy aforismy: vyšly ve sbornících Slovník myšlenek (2003) a Nezabolí jazyk od dobrého slova (2004). Janík ovšem uplatnil svůj tvůrčí potenciál též jako překladatel: z angličtiny přeložil Bowlesův Pavoučí dům (1994) a Osvobození zvířat P. Singera (spolu se Z. Gabajovou, 2001), z němčiny Drewsův Výklad snů od A do Z (1999).
Jako básník promlouvá Janík ke čtenářům od přelomu tisíciletí. Nejprve sbírkami Hledání klíčů a Vracím se k tobě chlapeckou lodí (obě 2000), k nimž přidává – stále v miléniovém roce – další verše pro děti – Slovohrátky II.
Také nové tisíciletí zastihlo jubilanta v tvůrčí pohodě: Janík básník mu vyšel v ústrety sbírkami Volání na časy (2003), Nepřišel ještě zaklepat čas (elektronicky, 2004) a Kaleidoskop (2006), ale také autorskou účastí v internetové revue Chůdové kořeny (2002 – 2003), Janík fejetonista pak knihou Hladce a obrace (2005). Janíkova poezie byla přeložena do polštiny, němčiny, francouzštiny a angličtiny a dostalo se jí společenského uznání udělením Ceny F. M. Klácela (Česká Třebová 1972; Janík užil pseudonyma Tomáš Šobr). Ani Janíkův fejeton nezůstal v literárněspolečenském dění nepovšimnut: autor si odnesl prémii z Ceny Evropský fejeton (1999) a čestné uznání z Ceny Rožnovský fejeton (2007).
Výbor Hra na tichou poštu vychází u příležitosti Janíkova pětaosmdesátiletí.
Miroslav Vejlupek