Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako sedmdesátý třetí titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Petr Musílek. Druhé vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 20. října 2008.
© Luciana Klobušovská
předmluva © Petr Musílek
Předmluva
Ani jedna kopřiva
Tak tedy dobrou noc a dobré dny * Ty mne věrně provázíš * Dnes nerozjímám * Vzít si všeho tak akorát * Čtvrtý den v Perském zálivu * Domov * Co přinese nám nový rok * Kde moji rodiče * Vyvádění mláďat * Žízeň * Slepec * Zpověď mamince o chlapci a lásce * Cesta za světlem * Naděje na stáří * Těžkoslovensko * Co Čech to muzikant * Návod k vlastenectví * Vezmi chlup * Svatý Václave * Že prý je život * Hledám Davidův štít * Dobrý sedlák * Kulatý kolo * Neumím * Podoby * Být ženou * Na břehu času * Že hřích neexistuje? * Jablko hada * Probuzení * Roj * Drby * Kdejaká bába * Drbny * Co pořád dokola * Od chalupy k chalupě * Za dveřmi * Halabala * Vlastenectví * Milovaná Lhotka * Vyznání * Vítr Vysočiny * Hledání cesty * Dříve a nyní * Divné poděkování * Ani láska, ani sex * Inzerát * Ani jedna kopřiva * Poezie * Osrdí v Srní * Přátelé * Prvé vnučce * Rozára přestárlá * Čtenáři * První žena * Brzy nebo pozdě * Škrpál * Nadešla chvíle * Rozcestí * Babinec * Naděje * A pak * Samota a vzpomínky * Počítač * Prosím * Vítr
Portrét Luciany Klobušovské
Záměr vytvořit tuto knihu byl motivován nejen osobitostí výpovědi, ale i potřebou svědčit o reáliích života, který se prodírá ke světlu v často nejsložitějších podmínkách.
Vždyť projdeme-li současnou knižní produkcí, velmi brzy zjistíme, že to, co se vydává za autentičnost, je začasté hledáním senzací, snahou o osobní, často nezdůvodněnou prestiž či o pohlazení vlastního ega.
Samozřejmě, že každý z nás má potřebu být slyšen. Je však veliký rozdíl, jak tuto potřebu uplatňujeme, čemu je podřízena a před čím se sklání. V případě Luciany Klobušovské si dovolím tvrdit, že za každým slovem i za každým zobrazením stojí úcta k životu.
Nejsem soudcem umělecké dovednosti ani recenzentem, který dokáže cokoliv stylově zařadit. U každé, ať už literární, výtvarné, ale i jiné výpovědi, se především ptám, čím oslovuje mne, co sděluje o rozmanitosti světa a lidských osudů. Kniha „Ani jedna kopřiva“ dle mého názoru nastoluje tolik potřebný dialog mezi jednotlivcem a světem, ve kterém žijeme. Je pravdou, že tento dialog probíhá v prostředí zdánlivě okrajovém. Vždyť lidské vztahy, otevřenost k signálům všedních dní, umění zadívat se do větví stromů a mraků plujících po obloze, byly komercí a dráždivou jurodivostí dneška skutečně odsunuty kamsi na okraj našeho vnímání. Pokud se však zamyslíme nad vlastními životy, musíme přinejmenším připustit, že právě zde leží základy stavby i našeho současného světa. A jsou-li tyto základy vratké, jakou pevnost může mít stavba, která se tyčí nad nimi?
V hustě popsané matrice života jsou naše osobní příběhy kratičkou a nepříliš viditelnou epizodou. S odstupem času jsou překryty novými příběhy a novými zápasy. Jestli v nich existuje jakási společná hodnota, tedy je v tom, k jakému proudu se přiřazují. Vždyť mimo života jednotlivce existuje i život, ke kterému příslušíme. I buňky našeho těla přísluší k organizmu neustále se obnovujícímu.
Nacházejme v této skutečnosti svůj vniřní optimismus a opírejme jej o zákony, které známe i o ty, které jen tušíme. Neboť nejen hmota je nezničitelná, ale i myšlenky ve věčných proměnách se neustále obnovují a vytváří životodárnou půdu pro zítřek, který i z těch neslyšených čerpá. Na této stupnici jsou i boje vedené v ústraní hodnotnější než rozmáchlá gesta směřující k nicotě.
Petr Musílek
březen 2008
Mlha bránila v silvestrovské noci
zářit hvězdám a měsíci
Tak jsme zapálili prskavky
a nesly si praskání ohně
v kamnech nebeskou záři
Je asi malicherné
obcházet s drátem stavení,
když tanec i společnost skončily
Přát všem co žijí v tomto světě
všem v této vesnici
aby jim svítilo do budoucna světlo
aby nepršelo skrz střechy
aby neztvrdly kůrky chleba
aby, aby, aby
abychom se po mnoho podobných dnů
vcítili do dalšího jitra
dobře vyspalí
Novoroční mši zase asi zaspíme
a to proto Bože
že jsme lidé hříšní…
Ale nyní vzpínáme ruce
a v ranní rose se modlíme:
Tvůj stánek je vestavěn do našich duší
V chrámech okázalých se zdá býti chladno
při pokrytectví mnoha očí.
Odevzdáváme se do Tvé moci
včera, dnes
i při všech jitrech příštích,
Neboť nedáš zahynouti těm
co na tebe s láskou myslí.
Na Štědrý den
Ježíšku odpusť
Sním po probuzení svůj sen
Anténa přinesla vůni kadidla
kde zpívá nám Domingo – od sv. Jakuba
až na vesničku, sem k nám
A já
s hlavou zakloněnou na tisíce hvězd
skláním se před Tvou vůlí ve svitu nebeském
Při vůni vosku na náměstí
bojím se, aby mne příliš neomámil
zvuk zvonků a klíčů
jak cinkot sklenic
který patří k životu opilcovu.
Jak snít po probuzení svůj sen?
Ježíši Kriste, tolik jsi obětoval
aby se dobrá myšlenka nerozpustila jak sníh
Abychom o příštích vánocích neříkali:
Samá voda, samá voda
Já, já, já
A je mi fajn A je mi prima
A je mi dobře
Jsem plevel Nikdo mne nemá asi rád
Ale dusím sázené rostlinky
abych si i já z jejich výživy vzal
A je mi fajn A je mi prima
A je mi dobře
Jsem vetřelec,
Ale já, já žiji dál
Nepřipomínám zákon džungle
Jsou lidé a je člověk
Těžko jednoduše odsuzovat
Kde je klad a kde zápor?
Asi to tak musí být, co svět světem stoji
stát proti sobě
Energie a elektrický náboj
Vzpomenu si z čeho se skládá
A musím uznat, že jen plus a mínus
může dát možnost cosi rozpoznat
Človíčku milý pojď klidně dál
Budu tě jako sebe milovat
Přestaneš být plevel, vetřelec
Budeme spolu rýmovat
A je mi prima A je mi fajn
A je mi dobře
Nejsem sám a nemám hlad – je mi prima
Vše v televizi živě
Dítě sedí
hodiny sleduje otupěle
Bíle a černě učili nás vidět svět
Já ale přišla k růžové
V mém věku přiznat se
jak bláhové
Nutili rudou
Patří také k základní řadě barev?
Nevím, a možná naivně
dám za pravdu mámě:
Mládí chce vše barevné
a v určitém stádiu
jen co je bílé a černé si oblékne
Všimni si kanárčích barev na staré ženě
Já ale sama přišla k růžové
Nejde mi k vlasům, ani k postavě
ale jde za mou vírou
Je mnohovýznamné slovo
První co nenapadlo:
Tam, kde jsem volala mami, mámo
Pak znovu, když na mne z jiného okna
dítě stejně zavolalo
A příště, když se od přátelství
křídlo dveří otevřelo
No, zkrátka domov
Místo, kde nejen jedno srdce má rádo
Ať je to jiná země, město
dorozumíš se snadno, stačí maličké gesto
Rozpřáhneš náruč a je ti jako bys byl děcko
Je ti tak hezky, tak hřejivě…
Byli jsme u přátel
a bylo jak doma
upřímno, pohostinno
Nespokojenost, zda bude všeho dost
A zlost, že nejsme dál a výš
Nedůslednost v prosazování pravdy
Shození viny někam
kde je již označen viník
Oplzlost v chování i řeči
Kdyby tak odnesl Doubravky tok
Ten kal, který je vlastně neschopnost
Jeden břeh je „vloni“
Kéž „letos“ druhý přinese očištění
Viděli bychom radost
Ale ano, je proč
Nemáme hlad
Před válkou zatím
Jen vzdálený strach
Ale ano, je proč
Vina je v každém z nás
kde mou duši přivolali
Kde svými těly
můj návrat na zem vykoupili
že je mi ve Lhotce tak hořko i sladce.
Do města volal můj první výkřik
K hroudě se chýlí nyní mé já
I k nebi blíže
je na malé vísce
Snad že jen vzdáleně
slyšíš tu před bouří strojevůdce
Když v pokoře zde stojím pod hvězdami
děkuji otci i matce za svoje činy
Děkuji Bože že jsem se setkala se svými manželi.
První byl otcem mých drahých dvou synů.
Možná má život zdejší pokrytý již tmou
Druhý spí unaven po mém boku
Ten dal mi lásku i jistotu
Máme nejen dobré syny
máme i dceru
Ježíši Kriste,
Jak anonymně přeplněné jsou v rodné Praze ulice
V maličké vesničce je mi přirozeně
Tvrdá je ornice Vysočiny
jako je tvrdý chléb o kůrce
Hvězdy, proč mlčíte k hemžení lidských pokolení
Ano – není třeba, abychom věděli, kde nás otcové počali
Není třeba, abychom se za své hříchy lynčovali
Tak hledám své vykoupení
Abychom v souznění děti vychovali
abychom s muži dokázaly my ženy v lásce žít
abychom dětem, městům, vesnici
život v dobrotě na sobě samých ukázali
Věčný kam dohlédneme
Věčný v Žebravé Lhotce
Věčný kdekoliv jinde i kdesi
Když jiřička vyvádí mláďata
nechová se jako lidská máma
Možná jen srozumitelněji zpívá
a nesmutní tolik
že již je stará, lítají-li její mláďata
Vždyť ona nepřestává létat
Jiřička nikdy nepřistřihne svým dětem křídla
Každý z těch nejdříve malých
musí být jednou pánem svého hnízda
V tomto je nejsilnější víra
Je to zákon
Proč se lidskému cítění odcizila?
Všude kam dosáhneme třeba jen očima je život
Jenže i bez bílých holí řadíme se mezi nejslepější
Vidíme a nejsme vidoucí
Věříme vědeckým prověřením
a zákon nás, malých
vnucujeme i do přírody
Jiřičky let i zpěv jsme schopni
tak nanejvýš závidět.
Sluncem vyprahlé žitné pole
Své klasy klade na zem
Po lásce žíznivé srdce
Proti vůli zvedá dívčí ruce
Po tak dlouhém čekání
Jedna kapka
klasy vyprahlé
Ze země nezvedne
Dál pole slehlé
touží po dešti
Jsi slepý Nevidíš
Moje oči vidí
uši slyší
i co nikdo ani neřekne
Jestli chceš
Rozdělím se s tebou
Dám ti kousek vidu
Tebe však potom
smutek přepadne
Stokrát se zarmoutíš
Rozmysli si slepče
Pak teprve řekni
zda chceš vidět
Jen tikot hodin pospíchá
Je tma a každý spí
Mé srdce tiše zpívá o lásce
kterou zná každý
O lásce k mamince, k otci
Nikdy jsem nevěděla
kdy budu dívkou
kdy se ze mne stane žena
Nikdy jsem nevěřila
že bude někdo jiný
mimo matku
A teď jsi to ty
Jsi muž
a já jsem žena
Těžkoslovensko.
Co zbyli jsme tu
jsme ztěžklí
Odvyklí rozhodovat
Čeká nás další doba těžkostí?
Nebo důrazných „něžností“?
„Vzdálení příbuzní buďte nám bližší“
Ach drazí v dáli
poslali jste svetr od loňska,
pozvali jste nás blíže k ráji
A my jsme byly chvíli vděční
na návštěvě
Teď už je to v háji
jak zbájené dějiny
Monarchické vlády padly
a nám zbyly ruce k práci
A tak dědoušek lišce u doupěte hraje:
„Vylez liško! Podívej se“!
zvesela jí zpívá
„koho chleba jíš“
„tluče bubeníček, tluče na buben“
„Ivánku náš,copak děláš?“…..
Přijdou Ti směšné úryvky písní?
Jsou jako dějiny
Jak si je kdo vysvětlí
Co je dělník bez učenců?
A co učenec bez dělníků?
„Nauč se synečku hospodařit.“
Znalost historie?
Jen v tom to není
Je úcta k dědičnosti?
Předtucha budoucnosti
a poctivost prožitku dneška
Abych neublížil a pracoval
A kdyby mne vítr kamkoliv zavál
abych byť i zakořením
nezatrpkl
Nezapomínal kam patřím původem
rodem,
či chceš-li vlastním vlastnictvím
Vezmi chlup na dlani
To přece nejde
Kde nezaseješ
těžko co vzejde
Na dlani najdeš mozol
a na oraništi plevel
A přece úrodná země
volá každoročně:
„Vezmi si něco ze mne
Opakuji své předurčení
Nic není bezúčelné“
Svatý Václave
Svatý Václave
někdo ti chce složit poklonu
Bylo by příliš okázalé
kdyby přišlo děvče
a mělo na sobě oděv svého kraje?
Do teď to měl být šátek v barvě rudé
Dnes zatím jen skautský klobouk je vidět.
Ale vraťme se víc do vzpomínek
kdy plni úcty ukládali lidé do truhly
svršky svého ústroje
až do další sváteční chvíle
Svatý Václave uvidíš zase u svých nohou
ty neanonymní barvy veselé
Dík ti krajané vzdají ve své identitě
Patrone české země
Ty za nás oroduješ stále
a my jen žádáme, prosíme
když jsme v těžkém čase
Že prý je život poezií
a netřeba znát žádné rýmy
Že v rytmu hudby poznáš
jací jsou právě dnešní lidičky, lidi
Hluční, uspěchaní, monotónní
Stereo, kvádro – decibely
Hledám trpělivě verš vytepaný
Přinese krásno ornamentkem
slaboučké ozvěny
Nechte své vjemy
odejít do přírody
Tam jako ve vás je vryta
báseň všech pozdějších básní
Hledám Davidův štít
Nic o něm nevím
Na krk mi matka dala kříž utrpení
V něm bylo znamení její víry
a vlastní poznání
Viděla jsem i kříž rovnoramenný
Byl uzavřen v kruhu
Pro dětské přátelství byla jsem mezi pionýry
Pro první lásku
z dáli mešity můj zrak přitahovaly
Otec ztratil pro lásku k mé matce víru
pro válku rodiče a původní rodinu
Pro zemi přinesl nějaká vyznamenání
a v míru studeném apatií
Kde mlčel
aby sobě uchoval ukrytou pravdu
Mluvil ke mně jak může němý k hluchému
Už tady není nikdo
z těch co mi dali život
Očí mí zbyly
Nepláčí, němě se dívají
Hledají původ
Mám již dětí
bezvěrce, pohany
Němě mluvím
i ty svou vlastní cestu si sám najdi
já hledám Davidův štít
Půl života pryč
Nic o něm nevím
ale jsem přitahována žlutou barvou blíž
S bílými vlasy přála bych si
poznat svou kolébku
Dobrý sedlák drobí v hrsti země prsť
Rabí, prosím, vpusť mne do synagogy
Ať poznám
jako dítě abecedu
základ pro víru židů
A potom i já
ji snad zaseji
Ráda bych dříve
než odejdu za svými předky
našla pouto
Nejen pavučinky
Zatím svírám jen kaménky
které nemám komu
kam položit
A v srdci balvan
hřích věřícího
Jako je kulatý
kolo, kolo mlýnský
Tak vždycky všude je ti
někdo nablízku
Radívaly povídaly:
Jednou že přijde jeden
a bude to ten pravý
Rozhlédni se ale kolem
Co vidíš ty a já?
No, honem
Jako, že kolo mlýnský klape
a klevetný babský jazyk
nás jenom mate
Opakujeme chyby a omyly
Nepoučitelní jsou ti co zde byli
Tak proč ne i my
Neumím mluvit
Neumím orat
K čemu mne postavíš
To můžu zvorat
Nejsem český Honza
Ani chrabrý Ivan
Snad Pinociem
můžeš mne titulovat
Jsem dlouhý nos
A strkám ho kam nemám
Důvěru nosím v dobro
jsem v nebezpečí vydán
Již nikdo další z Vás
Nemohl by se stejně pojmenovat
No ne, jednodušší je
anonymně se jaksi pseudovat
Krocan má hudrovat
slepice kdákat
ryba plout
a ne se na suchu plácat
Žena má hlavu svou
ke slunci pozvedat
Zemi za život svůj
a dětí děkovat
Muž chce klid
a pak klín
aby mohl milovat
A ona zamění úděl
a hudruje na muže
a kdáká
a plácá se na suchu.
Ani ryba, ani žena
Jsem zrnkem popela
Jsem zrnkem písku
ze všech moří
Jsem odlesk paprsku slunce
Země se točí abych mohla stát
Slunce mi zachází abych mohla spát
Dává mi obživu
Byla jsem štěpinkou polínka
tak jsem musela hřát
Byla jsem kaménkem z hory
která se musí rozpadat v písek
Nad čím se hlava zamýšlí
co dělají ruce
kam se to plahočí píle?
Byla jsem, jsem a budu
Chci být jen ženou
zdrobnělou napodobeninou
planety Země
Tak tiše tepe srdce
a jak je důležité
A zase slovo prázdné
plytce pleská do tváře
Krmíme labutě na Vltavě
Na voraře vzpomínáme
A nebo na ty, co pamatují ledové kry
V uších nám slavná skladba zní
Než přišlo násilí
přehrad a chemických továren
možná se dala její voda i pít
Věčné a slané jak moře
jsou lidské slzy
Pevná je vůle toho
kdo řece uzákonil:
Pokračuj ve svém proudění.
Věděl již napřed
že někdo si dovolí omezovat její břehy?
Sklízíme co kdysi bylo čiré
Ale ještě pořád můžeme krmit labutě
Nač a zač jsme na trhu?
Proč jako drbny na rohu?
Ženo zvaž!
Žiješ?
Nebo jsi loutkou na provázku?
Milý ti řekl: Již se vzbuď!
On se stal otcem vašich dětí
A milenec jiný tě lákal duší
Jakoby neměl tělo
Plač nad nevyplněným osudem
Kdy manžel měl by ti být tělem?
Co znamená takový zoufalý výkřik?
Proťal černotu noci
proťal taneční parket, kde se“slušně“ tančí
Rozžal ve světle posvátných svící
oheň prapravěkých lidí.
Jenže ti se milovali v plnosti touhy
a nesli následky
Jablko hada, v ruce držela
ale neukousla
Zdá se mi prvým letošní máj?
Sním o scvrklé kůži z hrocha
co mi jak kuřecí skořápka pukla
V labyrintu anonymního města
objevuje Eva, kdo je Adam
Nesahá vzpomínka lidstva
do zrození z minula?
Tak tu čekám,vzpomínám
a tiše šeptám
„Cožpak naše chvíle minula?“
Líbám duší cestu, kterou jsi šlapal
Skláním se zemi Hlídala, abys dospěl
A nelituji, že jsem již zestárla
A ty? Ty jsi zmužněl
Každý žijme rozumně
Jenže proč, proč rozumně?
Se scvrklou kůží mám duši panny
která čeká a jen sněním líbá
šeptajíc:
„Cožpak ta chvíle již minula“?
Děkuji noci bez velkých hvězd
za posilující spánek,
Co přichází tiše prost velkých gest
Tam v doprovázejících snech
slyším nabádající smutný nápěv:
Ženo, ženo, kam jen to spěješ
Již Eva podlehla pokušení
a od té doby stále níž kloužeš
hrubneš a stává se ti zvykem
být nazývána právem jménem dobytka
Ženo, dobytek plní poslání
Ty čiň pokání
Kde zůstaly romance
o tvé něžné věrnosti a kráse
Utonuly ve stoce
v promarněné lásce
Včera říkala jsi luzně
Emancipace.
A dnes máš-li pod maskou svůdnice
za silnou vrstvou pudru
schovánu špetičku studu:
Děkuj noci bez velkých hvězd
a nech se vést skutečností
Bzučí mi v mozku jako v úle
Včelička s včeličkou, je jich na tisíce
Připravila svá žihadla
a tasí v boji mých rojících se myšlenek
Z povzdálí maličká bzučí pracovitá
Včelař se zotaví
nebo se dočista otráví.
Jak se s tolika myšlenkami
odborně zacházet
Včelička s přírodou pomáhá si
a člověk s myšlenkou
si často jen zahrává
Někdy ji i do slov vpustí
Jen činy mu chybí
Tlučhuba
řeč nevymáchaná
do pusy si nevidí
dělá si z huby polepšovnu
pořád to ujde, dokud pusu neotevře.
Kdyby si aspoň vzala servítek
byla by servilní
Pusu když otevře
je to jak kafemlejnek
V mých snech se nemluví ústy
A sdělené je bezchybně jednoznačné
Ospravedlnit se?
Hrách na zeď házet?
Věčně opakovaná lež se stává pravdou
Pomlouvaná je beze zbraní
A i kdyby se jen svezla pomluva po ní
nevypoví při snaze sebevětší
jak to bolí
Zhrublí a bez úcty
Chrochtali už napřed než se sešli
Ona mu to osladí,
On pořád jen pepří.
Jak jinak
z chrochtajících budou vepři.
Za babího léta
Když je po sklizni
Bába sliní slova
Brekeke, repete
Ať už se sousedky
strachy klepete
Pak přijdou čáry
a prokletí
Mráz kopřivu nespálí
Sviňa dál v bahně se válí
Za babího léta
kdo si života váží
na blbost lidskou kálí
Raději láskyplně i kámen hladí
A vyhřívá se posledními paprsky
Brekeke, snad už se znovu ublížený
Ve svých vztazích nesplete
Tak trochu života,
do toho umírání.
Klevety, prokletí
pro druhé utrpení?
Pozor
to hraničí z černou magií.
To vše dovedou ženy
Na lékárnických vahách
měly by slova svá vážit
Vždyť
kdo jinému jámu kopá…
Koho slova prokletí mohou zabít?
Dvě strany mince
I lítost je nutné odložit
každý podle svého svědomí.
A pořád dokola
A pořád do kola
Brekeke
Kámoši dáme si repete
Nejdříve si připijeme
a potom se pobijeme
A pořád do kola heleme
Dopředu dozadu meleme
Od chalupy k chalupě
nese se kdo je s čím na huntě
finančně,zdravotně
Tady každý dohlédne až k plotně
Každý musí vidět
co která hospodyně dala do hrnce
strouhat jedna druhé za zády mrkvičku
a do očí pak zpívat
veselou písničku
A mně se nechce nejen zpívat
ale ani naslouchat
Jsou to již písně obehrané
s bolestným dozníváním
Ale nejde to tak snadno
říci ti sbohem, ty jedna drbno
Nebylo vždycky zle bylo i milo
To ti v tvé vzpomínce
tak málo zbylo?
Ti, ti, ti
Ny, ny, ný
Drbny byly za dámy
My, my, my
– sukně si natřásaly
By, kdyby, by kdyby
Ty, ty, ty
prsty si ukázaly
Až rázem byly dveře dokořán
a teď se divte
vlastním modřinám
Halabala, jsem mladá
Bylo za mlada
Proč bych práci neodbývala?
Jak to jen prabába zvládala?
Problémů nemálo
z bochníku ubývalo
V neděli možná nějaká paráda
a ona si při práci ještě i zpívala
Práce jí od rukou odsypávala
Od rána do rána
Jó, babi
měla práci ráda
Lidství je
jako dnešní Česká zem.
Dneska jsme
a zítra možná nebudem
Zanikneme vlastní vinou,
svojí jedovatou slinou
Na druhé pliveme
vilně se vineme
Chybí nám stejnorodost.
Jen zbytek hrdosti živoří
nad činy které odešly
nad zlatem českých rukou
nad vzpomínkami na kulturu
Jako bychom byli z Antarktidy
A to jsme si stěžovali
jak malé máme půllitry
v těch hospodách
kde dobře ukryti
jsme alespoň dokázali
bohapustě remcat
Nad obcí na vršku,
za lavičkou
na které napřesrok
chci zase posedět
Tam vedle zvoničky
co dodnes se používá
(abychom s bližními
mohli se rozloučit
když mine zde na zemi
jejich čas)
Ano,tam na kříži Ježíše Krista
Je nápis tak prostičký.
Jestlipak víte co znamenají slova
„Bože, požehnej naší obci“
Proto je naše ves
i když se jmenuje
jako v Česku každá druhá
pro nás na celém světě jediná
Na Vysočině leží
Naše Lhotka
Vítr Vysočiny
vysouší po mnoho pokolení
vláhu z těžce rodících polí
I nám po léta ošlehává tvář
Kde přibývá každoročně
v ornici kamení nejedna vráska
Nelehká je pro místní
celoživotní cesta
Rodinné vztahy
nelze již více přitáhnout
Závislý jeden na druhém
a všem tak na očích
Nemusí mluvit
když ve chvílích vzácného
„nicnedělání“
na schody před svým domovem
vedle sebe usedají
Chalupář té síle práce
nikdy neporozumí
Ale ten obdiv a úcta k místním
se lety utuží
Naopak lufťák je směšný
V neutuchajícím překvapení
s takové samozřejmosti
jako jsou nejvšednější přírodní jevy
Každá píď země může být nejkrásnější
v těch kterých očích
kde děti odrostly
Vítr Vysočiny
jakoby láskyplně
pěšinku mých šedin
i vzpomínek čeřil
Již jen po jejich cestách
směřujícím
k vrchům krajiny
chodím sama a pomalu
Tolik jsem v mládí
byla blízká
rozpoznat cestu
Dnes se mi po mých
otázkách stýská
Jako když po suchu
V bouři
se blýská před deštěm
Vědomost nevědomosti
lidská povrchnost
Dříve pevné boky
měkký klín
plná ňadra
Ruce pracují kmit, kmit,
pokud vidíš
udržíš nit
Plně obsazený stůl
Nyní Opuštěné židle
Jen srdce stále bimbá
nad zavřeným piánem času
Ruce spadlé do unaveného klína
Máma vzpomíná
Nehlídá
Hledí do dálky
Co se svým tělem?
Nejsou náhradní díly
A pokud ano
jsou nesrovnatelné s původními
Ať lepší či horší
– nejsou původní
Oči, zuby, uši
Každý říká, jak ti sluší
Vybrat si, jak velké chce vnady?
Doktore, promiňte, že jí to vadí
Přesto, že patří již věkem mezi baby
Život jste zachránili
Ještě, kdybyste poučili
Na místo ženy každé ráno
jakoby sestavovat Lego
Ona poslala vyznání v psaníčku
On dopřával slibu jejímu oušku
Kdo mohl nahlédnout
co si ukryl pod škrabošku?
Zklidnění hormonů
V oboustranném temperamentu
On to má písemně dané
Ona?
Věřila pouhým slovům
Zahráli si na lásku
Žena bezbranná?
Spíše z již vylidněného domova
Je více než přezrálá
Řeknu to naplno: Žena stará
Ne drahokam
Ne polodrahokam
Co s dvěmi předešlými
kámen společného má?
Diamant vybrousíš
Safír, či Vltavín
zušlechtíš, do kovu zasadíš
Kámen voda promění v oblázek.
Na ten máš možnost
malovat obrázek.
PS:
„Pokud na tento inzerát odpovíš
oblázek bude jak blázen
tvým obrázkem rád“
Ještě tak v zárodku tráva
bledule v záhonku
možná že již sedmikráska
Tam a tu
Nadarmo hospodyně lamentuje
… bez kopřiv jak že uvaří
tu svou velikonoční nádivku.
Zkušená si poradí
líná s chutí se vymluví
Dodržení tradic?
To je dneska na nic
Nashromáždit kraslice?
Vajec barvení?
A vidina, že přijde koledník?
Chtě, nechtě
Dobře bude u líných
Jen pár dnů své pozadí
nepoužijí k sezení
Poezie má být střídavý rytmus
až do zpěvnosti
Hledáš ji každý rok
pod stromečkem
kde stojí Betlém
Já blázen ne
Já ještě před adventem
cítím ji z indické tyčinky
v srdci Evropy
kde je mýtus
padajících hvězd
přání našich lásek
Poezie má být střídající rytmus
Snad až do zpěvnosti
A radost střídání
nádech, výdech
Svádí mne k psaní
představy rozsypaných nebeských peřin
co z mé strany okna mohou jen hřát
Omýt rány pražské šedi
přijíždím zapouzdřit nehojící se rány
Usušit slzy a najít znovu svou cestu
Bude se přede mnou vinout
neposkvrněna žádnou stopou
Medvěd co šlape v porcelánu
Ten lední
Ten od Mikuláše
Nemám se čeho bát
Osrdí v Srní
To je mi hříčka
Tady bude mít srdce
svůj pravidelný tep
Šumavské lesy zašumí
v svém předvánočním zpěvu
snovým refrénem ekumenie
V tichosti vím, že jste
Čekáte připraveni
Pomoci příteli, kamarádovi
To nemá vadu.
Lásko, co přetrváš
lásko, co vydržíš
lásko co dokážeš
ze svého citu zachránit
Až smrt nás rozdělí.
Již brousí kosu.
Nenech mne po strništi
dlouho chodit bosky
Obleč mi křídla
a nebo ploutve
Chtěla bych letět
nebo plout za tebou
a zatím se plazím jako ten had
Lásko, co dokážeš?
Chodidlo holé
Strniště holé
I srdce
Tak jako sudička nad kolébkou
babička vztahuje ruce k vnučce
Jen možná neví
že nesmí příliš zasahovat.
Jak měkce zní nové oslovení
Mami se v babičku mění
Měkce, jak zavinovací peřinky
jako tóny Mozartovi ukolébavky
Sudičky známe z pohádky
A tak smí bábí vyprávět
Pro rozlet duše
Aby rodiče mohli vychovávat
odpovědně a starostlivě
Babí své ruce maličko stáhne
Nechá je v klíně připravené
Rozára přestárlá
doposud ráda
z Prahy na Vysočinu jezdí
Autobus kolébkou je
a na děravé silnici
šofér si zařádí
Dvě a půl hodiny
zadek naklepaný
Dosud uhlazené šediny
má babka
na všechny světové strany
Děti domlouvají,
vnoučata se stydí
že vesele melou její ústa bezzubá
Dávno v letech
a ještě marnivá
Čtenáři, dovolíš
chci být
alespoň tvou pomlčkou.
Diváku,
také máš někde odřené paty?
Možná právě já popíši
Jak a kde tvoje boty tlačí.
Není to má profese.
Svým způsobem je až drzé
smím-li i já
nabídnout své vize.
a zvát to poezií
První žena v ráji byla stvořena
pro Adama z jeho žebra
něhou obdařená žena
Dneska?
Je přece emancipovaná
Ale každá bývá ráda
u muže v ochranném objetí
To i ošklivka se cítí krásná
Ani by ji nenapadlo
podívat se na zrcadlo
Proto Káča čeká dodnes
Zda alespoň čert
by si ji
do horoucích pekel neodnesl
Kde jsou ty večery u ohýnku
kdy jsme si zazpívali?
Kde jsou pasačky husí?
Co se tam ohřívaly
Kde jsou ty vatry přátelství
Halekačky
co zprávy přes hory přenášely
Dnes jsme grilovali
a nevíme
Co bychom si přáli
u padající hvězdy
Když neznáš ani jednu notu
neuděláš písničku
To je jako chodit bosky
Neuděláš ani tu botu.
Ve vyhřátém pokoji
studí ego
Jen, aby více nezáblo
až zde budu s tebou
Soužití dvou je prý
jednoduché
I když miluje jeden
oba si zvyknou
být jeden pro druhého
Jenom je mi líto nehospodařit
s každičkou chvilkou
Nikdo nikdy neví
kolik jich má naměřeno
Ale dokud cítím cokoliv
mám sílu
Je pro koho žít
Slepičky v pořádku na hřadě
Podvečerní koncert
ukončil ptáček
vystřídán psím vytím
Možná sdělení zpráv
z každého dvorečku světa
Nadešla chvíle
Kdy kráčí žena samotou
a ještě opilá hvězdným nebem
se motá
Ještě jedno okno
mimo to její
bliká a říká
Nekonkuruji měsíci
Co je v tom lese rozcestí
Co z každého vede cest
Možná skoro stejně
jako je na nebi hvězd
Ale tobě už zbývá
jen dvorek u chalupy
A tak sedíš a raději čteš
Ani bílé vlasy nezaručí
až se rozhodneš
že vykročíš správně
Příliš pozdní babinec
Z autobusu vyjít a vesele se přivítat
Babička k babičce
No co, bude flám
Teď jenom slzy schovávají
Když žena s mužem se vítali
bylo to o něčem jiném
Snažme se zpívat a usmívat,
A když neumíš ani oheň rozdělat?
Inu děvčátka
dneska je grilování
A potom v noci bosou nohou
stále s mrakem nad hlavou
a střepy pod chodidly
k Doubravce pro rozhřešení.
Vcelku, když to tak vezmeš,
Příroda nelká nad již mrtvými
Zelená barva
Naděje? Ale jaká?
Naděje na dnešek?
Na zítřek? Na pak?
Naděje na katafalk?
Naděje, zelená ratolest
Naděje vavřínový věnec
Než se naděješ
Je všemu konec
A pak, že alchymista
nemá v novém tisíciletí místa
A pak, že poezie
písně písničkářů nepřežije
A pak, že lidstvo poučíme
když lidi trochu pomučíme
Chceš všechno znát a zjistit
a kolem šumí jen listí
Vzpomínko, přiviň se víc
Budeme jedno tělo
Budeme jen tak
Úplně potichu
Přiviň se víc
i když nepřeberně
Množství mám v sobě
bez určeného pořadí
Vždy přiviň se, když škemrám
Vždy přiviň se
Naproti tomu
co ty Samoto?
Jak to, že v české gramatice
tě neumím skloňovat
v množném čísle?
Pořád a vším mne vytáčíš
Já ti věřím, Ale co ty?
Vždyť já svou „dřinu“
ani neuložím
Počítači
Já se s tebou sama bojím.
V obdivu k tobě
stydím se za vlastní hloupost,
Koním tolik
Snad není ani dost
synonym k tomu
Aladine, mé přání bys asi
nesplnil ani ty
Než hledat v poušti lampu
po sté počítač s důvěrou zapínám
a zase marně tápu
A prosím každého z vás
Našlapuj tiše
Ukloň se, nebo neuvidíš
Máme zde v kolébce dítě
Je skoro z vymřelé generace
Jistě, přinejmenším
málem zapomenuté
Má jméno Poezie
Je na Vysočině
Prosím
Raději prosím každého z nás
Našlapujme tiše
Mimino povyroste
Ukloňme se
Ano, již je děcko slyšet
Šeptá, směje se, umí křičet
Prosím
Do sebe, do nás a od nás
nechme vstoupit zárodek
Naučme se naslouchat
Bůh je mi svědkem Svědomí
Hledala jsem dlouho
a ty jsi byl ve mně
Mezi nás – všechny jsi se rozdrobil
abychom se naučili a dokázali
třeba za prohry s pokorou se poklonit
Jenže my?
Skloněni zůstali jsme
jen nad svým člověčenstvím
A tak se modlím
za čistotu svého pohledu
když k tobě nyní
pozvedám hlavu
Luciana Klobušovská se narodila 23. 4. 1949 v Praze. Základní školu absolvovala v Praze na Vinohradech. Gymnázium v Praze Stodůlkách (1964–65) přerušila z důvodů sňatku. Krátce pracovala ve Státním ústavu těsnopisném, odkud s manželem, zahraničním studentem, odjela do Bagdádu. (Asi dvouletý pobyt.)
Později pracovala v administrativě, jako provozní v restauraci, ale i jako pomocná kuchařka a uklízečka. Ke konci aktivní činnosti byla zaměstnána jako dělnice při melioračních pracích. Od roku 1983 je v plném invalidním důchodu. Byla dvakrát vdaná. Má tři děti a devět vnoučat. Nesystematicky začala psát již v dětském věku. Za své poslání považovala mateřství a vztahové záležitosti.
Vzhledem k závažným zdravotním problémům tráví většinu času ve svém pražském bytě a v chalupě na Vysočině.
Kniha „Ani jedna kopřiva“ je prvním pokusem o vstup do literatury.